č. j. 8 A 40/2017 - 52

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: Imex Group, s.r.o., IČO: 25829050 sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava – Moravská Ostrava zastoupená advokátem JUDr. Radkem Ondrušem sídlem Těsnohlídkova 9, Brno proti žalovaný: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem Loretánské nám. 5, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 9.12.2016, č.j. 124300/2016- TO takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení, jeho předcházející průběh a obsah žaloby

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí ministra zahraničních věcí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl (počtvrté) zamítnut rozklad žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 19.2.2007 č.j. 100000/20-2007 (dále též jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“). Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla odmítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí informací obsahující: seznam všech skupin vojenského materiálu (SVM) konkretizovaných na jednotlivé konkrétní komodity, jejichž dovozu či vývozu do konkrétních zemí brání relevantní denial (SVM, kterou nelze do konkrétní země dovážet či vyvážet); seznam všech obchodních společností, u nichž uzavření obchodu s konkrétní skupinou vojenského materiálu brání relevantní denial (obchodník, se kterým nelze obchodovat vůbec či s konkrétním SVM); seznam zemí, u nichž obchodu s konkrétní skupinou vojenského materiálu brání relevantní denial (země, do které nelze dovážet či vyvážet konkrétní SVM).

2. Žalobkyně předně konstatovala, že všechna rozhodnutí ministra zahraničních věcí, která napadenému rozhodnutí předcházela, byla zrušena Městským soudem v Praze (poprvé v roce 2009 rozsudkem č.j. 6 Ca 110/2007-60, podruhé v roce 2014 rozsudkem č.j. 5 A 9/2010-47, potřetí v roce 2016 rozsudkem ze dne 10.11.2016 č.j. 11 A 143/2014-37). Napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí, které mu předcházelo, je podle žalobkyně ze stále stejných důvodů v rozporu se zákonem. Správní řízení v dané věci rovněž trpí závažnými formálními vadami, které jednotlivě i ve svém celku způsobují nezákonnost rozhodnutí.

3. Žalobkyně namítla, že byla krácena ve svých právech na řádné poučení a současně jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces spočívající v možnosti účastnit se řízení. Výklad konkrétních zákonných ustanovení jak zákona č. 412/2005 Sb., tak i správního řádu správním úřadem v rámci správního uvážení v níže uvedených souvislostech zásadně překračuje meze správního uvážení. Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí flagrantním projevem neúcty žalovaného k soudu, neboť je fakticky obsahově identické s předchozími, soudem zrušenými rozhodnutími. Z postupu žalovaného je zřejmé, že rozhodnutí soudu neuznává a jeho právním názorem se odmítá řídit, což ostatně sám v závěru v bodu 34 napadeného rozhodnutí výslovně uvádí.

4. Rozhodnutí žalovaného předcházející napadenému rozhodnutí byla soudem zrušena pro nepřezkoumatelnost spočívající zejména v tom, že odůvodnění zrušeného rozhodnutí žalovaného se dostatečným a přezkoumatelným způsobem nevypořádalo se všemi námitkami účastníka řízení (žalobkyně). Podle žalobkyně však soudem vytýkané vady nebyly napadeným rozhodnutím odstraněny. Žalovaný se opět nezaměřil na důvody, pro které si myslí, že nemůže žalobkyni požadované informace poskytnout, tedy na to, že se jedná o utajované informace, které nelze poskytnout postupem dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v relevantním znění (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), kdy stále jen opakovaně uvádí, že v daném případě se jedná o utajované informace a rozvádí, proč jsou tyto informace utajované, což již nyní žalobkyně nerozporuje.

5. Jak již žalobkyně uvedla dříve, žalovaný napadené rozhodnutí opírá o „Kodex chování EU při vývozu zbraní“, jež má být společným postojem Rady EU. V závorce pak uvádí číslo 2008/944/SZBP ze dne 8.12.2008, které má být údajně pro ČR závazným dokumentem. Ze systematiky spisové služby žalovaného lze dovozovat, že uvedené číslo není číslem daného dokumentu, nýbrž číslem evidence písemností žalovaného. Není tedy zřejmé, jaký dokument má žalovaný na mysli a zejména jaká je jeho závaznost pro právní řád České republiky.

6. Dle ust. § 2 odst. 1 správního řádu je správní úřad v řízení vázán toliko obecně závaznými právními předpisy, mezi které jsou mezinárodní smlouvy řazeny jen tehdy, pokud jsou součástí českého právního řádu. Z norem EU jsou při ČR závazné pouze směrnice a nařízení EU či EHS, jež mají v rámci EU normativní charakter. Takový charakter však „Kodex chování EU při vývozu zbraní“ zjevně nemá, neboť se pravděpodobně nejedná o nařízení či směrnici EU, nýbrž o nenormativní pravidlo chování, jež nemá povahu obecně závazného právního předpisu. Stejně jako v případě předchozího zrušeného správního rozhodnutí žalovaného, ani v případě tohoto rozhodnutí žalovaný neuvádí žádné číslo či jiný identifikační údaj umožňující dohledat daný dokument v seznamu normativních aktů EU a odůvodnění napadeného rozhodnutí je opět zcela nepřezkoumatelné pro obecnost závěrů založených na prosté negaci tvrzení žalobkyně. Žalovaný na jiném místě odůvodnění uvádí, že předmětný Kodex je společným postojem Rady EU, aniž by pro oporu tohoto svého tvrzení provedl jediný důkaz.

7. Není-li citovaný Kodex obecně závazným právním předpisem dle ust. § 2 odst. 1 s.ř., který se v řízení jako důkaz neprovádí, pak se musí jednat o listinu ve smyslu ust. § 53 s.ř. Důkaz takovou listinou však nebyl v daném řízení proveden, neboť žalovaný zde nevedl ústní jednání ani v řízení mimo ústní jednání postupem dle ust. § 53 odst. 6 ve spojení s § 51 odst. 2 s.ř. žádný důkaz listinou neprováděl. Odvolává-li se žalovaný na listiny, jež nebyly v řízení zákonným způsobem provedeny, jedná se o důkaz nezákonný, k němuž nelze v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř. přihlédnout. Tvrzení žalobkyně o tom, že daný Kodex není závazný, svědčí ostatně i praxe samotného žalovaného, který sám v rozporu s tímto Kodexem nerespektuje nejen denialy cizí, ale i denialy, jež sám vydal. Vzhledem k tomu, že se dle tvrzení žalovaného jedná o utajované informace, nemůže žalobkyně v tomto případě předložit důkazy vlastních skutkových tvrzení v rámci této žaloby, neboť nemá oprávnění k tvorbě písemností obsahujících utajované informace. Přehled vlastních denialů žalovaného, které on sám nerespektuje, je žalobkyně připravena předložit v rámci řízení před soudem.

8. Žalobkyně zdůraznila, že nežádá o poskytnutí informace o konkrétních denialech, tedy o obsahu rozhodnutí příslušného orgánu jiného členského státu EU, nýbrž o poskytnutí informací z těchto denialů vycházejících, jež jsou v každém konkrétním řízení přístupné pro jeho účastníky, tedy zejména skupiny vojenského materiálu, země konečného určení, popř. obchodních společností. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí již nevyplývá, že žalovaný má za to, že žalobkyně požaduje zveřejnění konkrétních denialů, žalovaný však nově uvádí, že i takto separované obecné informace jsou informacemi obsahujícími utajované informace, které poskytnout postupem dle zákona o svobodném přístupu k informacím nelze. Žalobkyně přitom svoji žádost o informaci od počátku záměrně formulovala tak, aby z poskytnutých informací nebylo možno ztotožnit jak účastníky předmětných řízení, tak předmět rozhodnutí ve věcech, kde byl denial vydán. Tímto pozbývá relevance i námitka žalovaného, že by poskytnuté informace mohly poškodit zájmy jiných členských států EU, které konkrétní podkladové denialy vydaly.

9. Dle ust. § 7 zákona o svobodném přístupu k informacím lze požadovanou informaci, jež je informací utajovanou, odmítnout poskytnout jen při současném splnění těchto podmínek: a) jedná se o informaci, která je jako utajovaná informace označena v souladu s právními předpisy, b) k této informaci nemá žadatel oprávněný přístup. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal s první podmínkou, tedy dovodil, proč jsou požadované informace dle jeho názoru utajovanou informací. Žalovaný však v dané souvislosti uvedl, že není splněna zejména druhá podmínka ust. § 7 zákona o svobodném přístupu k informacím, a sice že žalobkyně není oprávněna se s uvedenými informacemi seznamovat. K tomu žalobkyně uvedla, že její jednatelé, tedy statutární orgány žalobkyně, jsou dle zákona č. 38/1994 Sb., držiteli osvědčení fyzické osoby pro seznamování se s utajovanými informacemi pro stupeň utajení důvěrné, zástupce žalobkyně je pak po poučení žalovaným oprávněn se seznamovat s utajovanými informacemi pro stupeň utajení vyhrazené, tedy v případě obou je dáno jejich oprávnění seznamovat se s utajovanými informacemi, k nimž je žádán přístup.

10. Uvedené oprávnění žalobkyně využívá vždy, když se v řízeních o vydání licencí ke konkrétním obchodům s vojenským materiálem vedených Licenční správou Ministerstva průmyslu a obchodu seznamuje s konkrétními denialy v dané konkrétní věci. Pokud je tedy žalobkyně oprávněna seznamovat se s denialy v konkrétním správním řízení, je oprávněna se s nimi při zachování podmínek daných zákonem č. 412/2005 Sb., seznamovat i obecně ve vztahu k žalovanému po přijetí poučení o zachování mlčenlivosti. Z podstaty věci je zřejmé, že záměr žalobkyně seznámit se s konkrétními denialy před zahájením realizace konkrétního obchodního případu v podstatě předchází toliko jeho seznámení se stejnou „utajovanou informací“ v průběhu správního řízení. Žalovaný tedy nerespektuje smysl zákona, kdy se pokouší před žalobkyní utajovat informace, které je jí následně povinen v konkrétním řízení stejně sdělit.

11. V dané souvislosti je nutno zdůraznit, že v mezidobí se žalobkyně v několika konkrétních případech v rámci konkrétních řízení v rámci svých oprávnění seznámila přímo s konkrétními denialy. Je tedy zřejmé, že pokud je žalobkyně oprávněna se seznamovat v rámci konkrétních řízení přímo s obsahem konkrétního denialu, pak je rovněž oprávněna se seznamovat s obecnými informacemi vzniklými zpracováním předmětných denialů v rámci informačního systému, kterým disponuje žalovaný. I když soud v předchozím rozsudku žalovanému vytknul, že se otázkou splnění shora uvedených podmínek nezabýval, a závazným názorem mu uložil tuto vadu odstranit, žalovaný tento právní názor soudu opět zcela ignoroval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se jím nezabýval.

12. Žalobkyně k tomu podotkla, že povinnost předmětné informace utajovat, jak žalovaný uvádí zejména v bodech 15 a následujících napadeného rozhodnutí, neznamená současně zákaz osobám oprávněným k seznamování se s předmětnými informacemi v přístupu k nim. Jak ostatně sám žalovaný v bodu 15 uvádí, denialy a informace v nich uvedené jsou výsledkem rozhodovacího procesu členských států EU ve správním řízení, mají sloužit jako podklad ve správním řízení zejména pro rozhodovací proces v konkrétních správních řízeních členských států EU v rámci moci výkonné. Jedná se tedy o podklad pro vydání rozhodnutí, s nímž má účastník právo se seznámit nejen v případě konkrétního správního řízení o licenci, ale i před zahájením takového řízení buď postupem dle ust. § 38 s.ř. tam, kde to je možné, nebo v odůvodněných případech postupem dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Tím, že žalovaný poskytne v utajeném režimu za dodržení podmínek zákona č. 412/2005 Sb., oprávněným osobám možnost seznámit se s utajovanými informacemi, nejedná se o jejich zveřejnění tak, jak to žalovaný tvrdí zejména v bodu 16 napadeného rozhodnutí. Při zachování stejné logiky uvažování by bylo zveřejněním takové informace její zveřejnění například v rámci soudního řízení při přezkumu rozhodnutí nebo v řízení trestním, kde se s podobnými informacemi seznamují účastníci řízení. Z tohoto důvodu námitka žalovaného neobstojí v konfrontaci se zásadami hmotněprávní logiky.

13. Jistou relevanci může podle žalobkyně mít námitka žalovaného uvedená v bodu 18, kdy logika úvahy ministerstva zahraničí při formulaci jeho pojetí zahraniční politiky se může lišit od standardní logiky hodnocení konkrétních skutečností. Pak by skutečně mohlo dojít při neoprávněném zveřejnění konkrétních postojů MZV při formulaci relevantnosti konkrétních denialů k poškození zájmů ČR na veřejnosti, ale i v rámci bilaterálních či multilaterálních vztahů, kdy by veřejnost či jiné členské státy EU tento postoj nepochopily z neznalosti jiných souvislostí podobně, jako nebyly v minulosti chápány jiné bilaterální mezinárodní kroky států, např. smlouva mezi exilovou vládou RČS a SSSR za druhé světové války nebo pakt Molotov-Ribbentrop, kdy i tyto smlouvy reflektovaly určitý politický postoj smluvních stran známý pouze jim, který okolní svět nechápal. Ani tato námitka však neobstojí ve světle znění zákona č. 412/2005 Sb., a jasně stanovených povinností osob, které se s utajovanou informací seznámily. Opět je nutno zdůraznit, že se nejedná o její zveřejnění. Žalobkyně, pokud bude s existencí relevantního denialu bránícího uzavřít konkrétní obchod seznámena, nebude pokračovat ve sjednávání tohoto obchodu, ale nesmí zahraničnímu partnerovi oznámit, že důvodem ukončení jednání je existence denialu, který brání českým licenčním orgánům ve vydání konkrétního rozhodnutí. Pokud by i přesto hodlala žalobkyně v řízení pokračovat, již ustálená judikatura jí stejně dává právo se s daným konkrétním denialem seznámit, což se v minulosti již opakovaně stalo.

14. Žalobkyně nesouhlasí se zatříděním denialů do kategorií tak, jak to uvedl žalovaný pod bodem 20 napadeného rozhodnutí, neboť toto zatřídění je nepřezkoumatelné pro absenci důvodů. Je nesporné, že konkrétní denial poskytla cizí moc, nikoliv však v rámci Severoatlantické smlouvy, ale na základě jiné mezinárodní smlouvy jako výsledek rozhodovacího procesu konkrétního členského státu EU. Tato rozhodnutí nemohou mít dopady do oblasti bezpečnostní politiky ČR, což ostatně žalovaný ani nekonkretizuje, tyto informace mají relevantní dopad pouze do konkrétních správních řízení. Navíc informace, které žalobkyně požaduje, jsou informacemi separovanými z těchto informací bez možnosti konkrétní identifikace státu původu nebo účastníků, kdy předmětná konkrétní informace, tedy hodnocení relevantnosti konkrétního denialu, je informace vzniklá na území ČR v rámci působnosti žalovaného. Ne každý denial se stává pro konkrétní teritorium, skupinu vojenského materiálu či konečného uživatele relevantním denialem, což ostatně dokazuje i skutečnost, že právě žalovaný vydával souhlasná stanoviska k vývozu vojenského materiálu tam, kde existovala jiná rozhodnutí členských států EU zakazující vývoz stejné skupiny vojenského materiálu do stejné destinace.

15. Žalovaný i nadále nerespektuje závazné právní názory soudu. Jeho rozhodnutí i nadále postrádá jasnou a přezkoumatelnou úvahu, která žalovaného vede k přesnému zatřídění požadovaných informací do konkrétního okruhu daného nařízením vlády č. 522/2005 Sb. V bodu 20 napadeného rozhodnutí žalovaný pouze obecně uvádí, že informace požadované žalobkyní lze zařadit „mimo jiné“ do některých příkladmo uváděných skupin, aniž by přezkoumatelným způsobem odůvodňoval, proč tomu tak je. Tuto skutečnost žalovaný pouze prostou negací vymezil opisem dané skupiny uvedené v nařízení vlády.

16. Žalobkyně je schopna soudu předložit celou řadu obchodů, jejichž realizaci, tedy vydání licence k jejich provedení, zabránil údajný relevantní denial, kdy v mezidobí, než byla daná právní překážka odstraněna, kupující od obchodu z důvodu uplynutí času odstoupil. Pokud by žalobkyně o existenci denialu, který by žalovaný považoval za relevantní, věděla dopředu, zvážila by obchodní aktivity v daném směru. Tím by zejména nebyla zatěžována licenční správa a v konečném důsledku ani soud, který ve všech těchto případech, kde nebyla licence vydána z důvodu existence údajného relevantního denialu, rozhodnutí licenční správy MPO rušil právě z důvodu nepřezkoumatelnosti relevance takových denialů. Právě z těchto důvodů žalobkyně tvrdí, že má právní zájem se s předmětnými utajovanými informacemi seznámit, neboť jsou pro její obchodní činnost nezbytné.

17. Novinkou oproti předchozím rozhodnutím je tvrzení žalovaného, že účelem databáze denialů je poskytovat orgánům členských států EU informace potřebné pro koordinaci jejich rozhodovacích procesů, a nikoliv poskytovat subjektům vykonávajícím přeshraniční obchod s vojenským materiálem informace, které by měly sloužit jako vodítko pro rozhodování o jejich obchodní strategii. Tento názor je dle žalobkyně zásadním omylem.

18. Jak žalovaný ve svém rozhodnutí správně uvedl, databáze denialů je nástrojem pro rozhodování tuzemských orgánů moci výkonné v rámci správních řízení při posuzování konkrétních žádostí o licence pro konkrétní obchody s vojenským materiálem. To vše při zachování základní zásady správního řízení dle ust. § 4 s.ř., tedy zásady dobré správy, podle které jsou všechny správní úřady povinny vycházet adresátům působení veřejné správy všestranně a dle svých možností vstříc. Žalobkyni je známo, že denialy jsou konkrétními rozhodnutími správních úřadů států EU zakazujícími konkrétní obchod s vojenským materiálem, které jsou po vyhodnocení jejich relevantnosti tuzemskými správními úřady v rámci závazných stanovisek považovány za překážku pro povolení srovnatelného obchodu s vojenským materiálem. Jak ale žalobkyně uvedla, nežádá o sdělení obsahu konkrétního denialu, pouze o sdělení, zda pro konkrétní obecně vymezené obchody s vojenským materiálem (oborově, objektově či teritoriálně) existuje dle názoru žalovaného relevantní denial, který by v takovém případě danému okruhu obchodů bránil. Právě s vědomím zásady hospodárnosti správního řízení dle ust. § 6 odst. 2 s.ř. by mělo být v zájmu samotného žalovaného, aby žalobkyně nevyřizovala podklady a zejména nesjednávala konkrétní obchod s vojenským materiálem tam, kde vydání licence nezbytné pro jeho realizaci brání konkrétní denial. Žadatel o licenci totiž k žádosti o její vydání musí přiložit jednak certifikát konečného uživatele, jednak mezinárodní importní certifikát, a především kupní smlouvy na předmětný vojenský materiál uzavřené jednak s dodavatelem, pokud sám není jeho původcem, a především s kupujícím, čemuž předchází rozsáhlá obchodní činnost. Veškerou tuto aktivitu by si žadatel o licenci ušetřil, pokud by mu bylo již od počátku známo, že jejímu vydání brání existence relevantního denialu.

19. Názor žalovaného na absenci materiální podmínky tak, jak ji rozvedl v bodu 15 napadeného rozhodnutí, je proto dle názoru žalobkyně irelevantní. Žalobkyně rozsáhle odůvodnila, proč o předmětné informace žádá. Jako důvod pak uvedla především to, že se znalostí předmětných informací by nerozjednávala obchody s vojenským materiálem v těch případech, kdy by bylo zřejmé, že žalovaný dá k danému obchodu nesouhlasné stanovisko. Tam, kde se nejedná o významný vojenský materiál, navíc nemá žalobkyně možnost žádat o vydání předběžné informace.

20. Je v zájmu žalobkyně, aby nesnižovala svůj obchodní kredit a nevynakládala zvýšené náklady na sjednávání obchodů v těch případech, v nichž žalovaný vydá následně nesouhlasné stanovisko bránící vydání konkrétní licence. Současně je v zájmu žalobkyně, aby neposkytovala správním úřadům obchodní údaje, a nezvyšovala tím riziko vyzrazení obchodního tajemství, na jehož ochranu ostatně odkazuje sám žalovaný. Jen v posledním měsíci došlo ze strany dosud neustanovených státních orgánů k vyzrazení významného obchodního tajemství žalobkyně sdělovacím prostředkům, což jen zdůrazňuje legitimní požadavek žalobkyně na poskytnutí požadovaných informací tak, aby mohla předcházet neúspěšným správním řízením o jednotlivé licence k obchodování s vojenským materiálem, v nichž hrozí riziko vyzrazení obsahu obchodního tajemství obsaženého ve správních spisech.

21. Žalobkyně poukázala na to, že v rámci přezkumné činnosti se soud při zrušení předchozího rozhodnutí zaměřil především na to, zda žalovaný respektoval závazný právní názor vyslovený v rozsudcích 6 Ca 110/2007-60 a zejména 5 A 9/2010-47 (viz str. 10 rozsudku 11 A 143/2014). Dospěl přitom k závěru, že nikoliv. Nyní se žalovaný v bodu 34 napadeného rozhodnutí jasně a srozumitelně proti těmto rozhodnutím vymezil tak, že bez bližšího vysvětlení a přezkoumatelné úvahy o tom, co jej k tomu vedlo, se odmítl závazným právním názorem soudu řídit s výslovným odkazem na rozsudky č.j. 5 A 9/2010-47 a č.j. 11 A 143/2014-37, které na danou věc nelze aplikovat (sic!). Tento názor se vymyká zásadám procesní logiky už v tom, že oba citované rozsudky se přímo týkají předmětu řízení v této věci. Jejich aplikace na danou věc je tedy přímá a daná zákonem.

22. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevypořádal ani s dalším závazným názorem soudu uvedeným na str. 10 rozhodnutí č.j. 11 A 143/2014-37, tedy s námitkou žalobkyně, že nežádá konkrétní denialy, nýbrž pouze obecné informace extrahované z nich. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí omezuje pouze na rozsáhlé odůvodňování, proč jsou požadované informace utajované, nevypořádává se však s tím, proč podle něj nemá žalobkyně k požadovaným informacím přístup. Jakkoliv soud na str. 11 rozsudku č.j. 11 A 143/2014-37 uvádí, že od závazného právního názoru soudu se lze odchýlit, je-li dokazování doplněno, v tomto případě se tak nestalo. Žalovaný tedy nerespektuje v pořadí již třetí zrušovací rozsudek soudu, přestože jej soud v odst. 3 na str. 11 rozsudku č.j. 11 A 143/2014-37 na vázanost právním názorem soudu uvedeným ve všech třech předchozích rozsudcích výslovně upozornil.

II. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

23. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Ve vyjádření k žalobě uvedl ve vztahu k naplnění druhé podmínky pro aplikaci výjimky z povinnosti poskytnout informaci podle § 7 zákona o svobodném přístupu k informacím, že toto ustanovení nelze vykládat tak, že přístup k informaci se odvíjí automaticky pouze od stupně prověření, jak tvrdí žalobkyně. Naopak, je v každém konkrétním případě potřeba posoudit, zda podnikatel tuto informaci ve smyslu § 6 odst. 1 a § 15 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., potřebuje nezbytně znát pro účely své činnosti (jde tzv. princip need to know). Jakýkoliv jiný výklad by vedl k absurdním důsledkům, kdy by se každý držitel bezpečnostní prověrky mohl automaticky seznámit s každou utajovanou informací v držení orgánů České republiky, která stupněm svého utajení odpovídá jeho prověření. Např. podnikatel by pak mohl žádat o přístup k utajovaným dokumentům, které fakticky nepotřebuje, nebo dokonce takovým, které ani nesouvisí s jeho činností. Z tohoto důvodu zákon č. 412/2005 Sb., vždy zdůrazňuje, aby byl podnikatelům umožněn přístup jen k informacím, u kterých je tento přístup zcela nezbytný. O výše uvedeném ostatně svědčí i fakt, že v každé žádosti o bezpečnostní prověrku se vždy uvádí, za jakým účelem o ni žadatel žádá. Podmínka oprávněného přístupu tak v případě žalobkyně není splněna, jelikož požaduje v podstatě plošný přístup ke všem denialům (resp. souhrnným informacím z nich). Žalobkyně se tak domáhá informací z denialů, které se vůbec netýkají konkrétních licenčních řízení, jichž je či byla účastníkem. Její argument, že v rámci konkrétních řízení jí bylo umožněno seznámit se s obsahem konkrétních denialů, na tomto závěru nemůže nic změnit. V případě, kdy daný denial slouží jako podklad pro rozhodnutí ve věci žalobkyně, je zřejmé, že tento denial představuje utajovanou informaci, kterou žalobkyně nezbytně znát potřebuje, aby se mohla seznámit s důvody pro rozhodnutí v její věci.

24. S ohledem na výše uvedené a rovněž s ohledem na zásadu procesní ekonomie má žalovaný za to, že by se aktuální řízení před soudem mělo omezit pouze na posouzení dostatečného odůvodnění splnění druhé z podmínek stanovených v § 7 zákona o svobodném přístupu k informacím a na tvrzení žalobkyně překračující rámec takto vymezeného sporu by neměl být brán zřetel. Pro případ, že by se soud s tímto přístupem neztotožnil, uvedl žalovaný podpůrně vyjádření rovněž k dalším tvrzením žalobkyně.

25. Podle žalovaného se žalobkyně s napadeným rozhodnutím řádně neseznámila, resp. jej nesprávně pochopila. Uvádí, že byla zkrácena na svých právech na řádné poučení a na spravedlivý proces spočívající v možnosti účastnit se řízení, tato tvrzení však nejsou v rámci žalobních bodů nijak konkretizována a doložena, takže není patrné, jakého řádného poučení se žalobkyni mělo v řízení před žalovaným dostat, potažmo jakým způsobem jí bylo odepřeno účastnit se řízení, když jednotlivé úkony v řízení byly činěny písemně v souladu s § 15 s.ř.

26. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zaměřil na to, co mu bylo soudem v rozsudku č.j. 11 A 143/2014-37 vytýkáno, tj. detailně odůvodnil, proč nelze žalobkyni poskytnout požadované informace, byť disponuje bezpečnostní prověrkou na stupeň „vyhrazené“. K tomu, aby mohl tento závěr vyslovit, musel nutně z logiky věci zopakovat, proč denialy a informace z nich vycházející jsou utajovanými informacemi podle zákona č. 412/2005 Sb., a podle práva Evropské unie, konkrétně pak podle společného postoje č. 2008/944/SZBP, přestože žalobkyně, jak sama uvádí, tento fakt nerozporuje.

27. Z bodu 1 preambule společného postoje 2008/944/SZBP jasně plyne, že společný postoj 2008/944/SZBP vychází mimo jiné i z Kodexu chování Evropské unie o vývozu zbraní přijatého Radou v roce 1998 (dále jen „Kodex“). Vzhledem k tomu, že pravidla Kodexu byla společným postojem 2008/944/SZBP aktualizována a Kodex byl společným postojem 2008/944/SZBP nahrazen (viz bod 15 preambule společného postoje 2008/944/SZBP), jsou úvahy žalobkyně o právní závaznosti Kodexu zcela irelevantní. Společný postoj 2008/944/SZBP je pro Českou republiku závazný podle čl. 29 Smlouvy o Evropské unii a čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie. Jedná se o jeden ze základních mezinárodních závazků, které je Česká republika povinna zohlednit při rozhodování o udílení licencí k vývozu vojenského materiálu v souladu s § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 38/1994 Sb. Ostatně právní závazností společného postoje 2008/944/SZBP se již zabýval Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 1. 3. 2010, č.j. 5 A 9/2010-47.

28. K tvrzení žalobkyně, že nepožaduje poskytnutí informace o konkrétních denialech, nýbrž poskytnutí informací z těchto denialů vycházejících, jež jsou v každém konkrétním řízení přístupné pro jeho účastníky, tedy zejména skupiny vojenského materiálu, země konečného určení, popř. obchodních společností, žalovaný uvedl, že pokud je denial kvalifikován jako utajovaná informace, což žalobkyně nezpochybňuje, pak všechny informace z tohoto denialu vycházející jsou utajovanými informacemi rovněž, a to bez ohledu na to, jak je žádost o jejich poskytnutí zformulována. V podrobnostech žalovaný odkázal na bod 30 napadeného rozhodnutí.

29. K poukazu žalobkyně na bod 18 napadeného rozhodnutí a argumentaci zde uvedenou žalovaný uvedl, že žalobkyně uvádí neadekvátní a nelogické příklady, které s danou problematikou nijak nesouvisejí. Význam bodu 18 napadeného rozhodnutí je zcela jiný a týká se materiálního důvodu pro potřebu citlivého zacházení s denialy, jímž je postoj státu k politické a bezpečnostní situaci ve státě určení.

30. K nesouhlasu žalobkyně se „zatříděním“ denialů do kategorií (bod 20 napadeného rozhodnutí) žalovaný uvedl, že odkaz na kategorie uvedené v přílohách k nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, ve znění pozdějšího předpisu (dále jen „nařízení vlády“), měl podpořit jeho tvrzení o naplnění druhé, formální podmínky podle zákona č. 412/2005 Sb., pro utajení denialů, resp. informací z nich vycházejících. Předmětná věta zní: „Denialy, resp. informace v nich obsažené, lze teoreticky zařadit mj. do následujících kategorií utajovaných skutečností“ (následuje výčet a. až d.). Toto podřazení jasně vyplývá z obsahu denialů, který byl popsán v bodech 15 a 18 napadeného rozhodnutí. Žalovaný v tomto rozhodnutí uvedl, že se jedná o informace sdílené ostatními členskými státy EU (bod 5 přílohy 1 nařízení vlády), které jsou utajované v rámci EU (bod 6 přílohy 1 nařízení vlády), přičemž z podrobného popisu politické citlivosti včetně souvislosti s bezpečnostní problematikou je zřejmé, proč lze dané informace podřadit i pod bod 7 přílohy 1 a pod bod 9 přílohy 9 nařízení vlády. Veškeré tyto informace jsou jasně v napadeném rozhodnutí obsaženy a žalobkyně je pouze záměrně ignoruje, aby vytvořila iluzi nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.

31. K argumentaci žalobkyně ohledně existence potřeby požadovaných informací k její činnosti žalovaný uvedl, že názor žalobkyně svědčí o nepochopení celého režimu zacházení s denialy v konkrétním licenčním řízení. Zatímco denial vydaný jiným členským státem v rámci EU a informace v něm obsažené jsou skutečnostmi, které podléhají pro ČR závaznému zvláštnímu režimu zacházení podle unijního práva, tj. je zakázáno je zveřejňovat, pak konkrétní rozhodnutí v konkrétním licenčním řízení je rozhodnutím národním, které vydává správní úřad na základě svého uvážení, zejména po zhodnocení všech rizik, které za dané obchodní transakce mohou nastat. Pokud by žadatel obdržel všechny citlivé informace z příslušných denialů předem jen proto, aby si ušetřil energii při sjednávání svých obchodů se zahraničním partnerem, popřel by se tím smysl kontrolního režimu a žádné licenční řízení by vůbec nemuselo proběhnout. „Právní zájem“ žalobkyně seznámit se s předmětnými utajovanými informacemi neobstojí v konfrontaci se zájmem České republiky, potažmo EU na utajování citlivých informací z příslušných denialů. Žalobkyně na celé řadě míst žaloby v podstatě zaměňuje obecný pojem právní zájem (dle jejích slov na nesnižování obchodního kreditu, na ušetření nákladů za zbytečné vyjednávání atd.) za pojem oprávněný přístup. Pouze z toho, že by pro žalobkyni bylo ekonomicky výhodné znát určité utajované informace, nelze dle žalovaného bez dalšího vyvozovat, že by k nim měla mít oprávněný přístup ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, resp. zákona č. 412/2005 Sb.

32. Ze zásad hospodárnosti a dobré správy nelze v žádném případě dovodit povinnost správního orgánu zveřejňovat utajované informace, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Za svým tvrzením, že „účelem databáze denialů není poskytovat subjektům vykonávajícím přeshraniční obchod s vojenským materiálem informace, které by měly sloužit jako vodítko pro rozhodování o jejich obchodní strategii“, si žalovaný plně stojí. Žalovaný doplnil, že k dosažení cílů, které žalobkyně deklaruje, opětovně nabízí jiný, efektivnější prostředek, a to ve formě předběžných nezávazných stanovisek ke konkrétním případům i k dotazům obecnějšího rázu. Tato předběžná a nezávazná stanoviska jsou dle jeho názoru mnohem účinnějším nástrojem podpory vývozců než přístup ke konkrétním denialům a informacím z nich vycházejícím.

33. V replice k vyjádření žalovaného setrval žalobce na námitkách uplatněných v žalobě a popřel důvodnost argumentace žalovaného. Je přesvědčen o tom, že svůj právní zájem na seznámení s předmětnými utajovanými informacemi dostatečně prokázal. Při vědomí existence konkrétního relevantního denialu blokujícího vydání licence by žalobce upustil od případných obchodních jednání, což by vedlo k výrazné úspoře provozních nákladů.

III. Ústní jednání

34. Při ústním jednání před soudem konaném dne 12.3.2020 účastníci řízení setrvali na svých procesních stanoviscích. Právní zástupce žalobkyně odkázal na písemné vyhotovení žaloby, přičemž některé žalobní námitky zopakoval a zdůraznil. Poukázal mj. na finanční náročnost zahraničního obchodu s vojenským materiálem, který je následně zamítavým rozhodnutím v licenčním řízení (vydaným v důsledku existence relevantního denialu) zmařen, a také na nespolehlivost předběžných (nezávazných) stanovisek žalovaného. Zástupce žalovaného rovněž odkázal na obsah písemného vyjádření k žalobě; k otázce předběžných stanovisek pak doplnil, že zahraničně-politický zájem státu se v průběhu času mění.

III. Posouzení věci soudem

35. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

36. Soud předně konstatuje, že z jeho rozhodovací činnosti jsou mu známy důvody, které v minulosti opakovaně vedly ke zrušení rozhodnutí ministra zahraničních věcí, jež napadenému rozhodnutí předcházela a jimiž byl vždy potvrzen prvotní závěr žalovaného, že požadované informace nemohou být žalobkyni poskytnuty.

37. V rozsudku ze dne 10.11.2016, č.j. 11 A 143/2014-37 soud zrušil předcházející rozhodnutí ministra zahraničních věcí pro nepřezkoumatelnost spočívající v tom, že se ministr nevyjádřil k otázce, zda žalobkyně má či nemá oprávněný přístup k požadované informaci. Konstatoval rovněž, že žalovaný nezdůvodnil, proč nelze informaci poskytnout i z titulu § 11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím a § 31 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zahraničním obchodu s vojenským materiálem), tj. z důvodu porušení povinnosti mlčenlivosti, ačkoli při rozhodování v prvním stupni tato ustanovení takto použil a ve druhém stupni se od těchto závěrů nijak nedistancoval.

38. Městský soud v Praze má nyní za to, že vady vytýkané žalovanému předcházejícím soudním rozhodnutím byly napadeným rozhodnutím konečně zhojeny a napadené rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkumu. Z napadeného rozhodnutí (body 33-36) vyplývá, že žalovaný (s odkazem na rozsudky Městského soudu v Praze č.j. 5 A 9/2010-47 a č.j. 11 A 143/2014-37) dospěl k nemožnosti aplikace § 11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, jinými slovy, odmítl původní závěr správního orgánu prvního stupně, který jako jeden z důvodů pro odmítnutí žádosti o informace uvedl též porušení povinnosti mlčenlivosti (ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, resp. § 31 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem). Tímto důvodem tak není nutno se zabývat, neboť napadené rozhodnutí, resp. jím potvrzený závěr o odmítnutí požadovaných informací stojí právě a pouze na (ne)naplnění podmínek § 7 zákona o svobodném přístupu k informacím.

39. Podle § 7 zákona o svobodném přístupu k informacím (v relevantním znění) platí, že je-li požadovaná informace v souladu s právními předpisy označena za utajovanou informaci, k níž žadatel nemá oprávněný přístup, povinný subjekt ji neposkytne. Při naplnění podmínek tohoto ustanovení přistoupí povinný subjekt k odmítnutí žádosti o informace (§ 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím), jak učinil žalovaný v posuzované věci. Soud se tedy zaměřil na to, zda v posuzované věci došlo ke kumulativnímu naplnění obou podmínek pro odmítnutí žádosti o informace podle § 7 zákona o svobodném přístupu k informacím, tj. a) zda požadované informace jsou označeny jako utajované a b) zda žalobkyně neměla k požadovaným informacím oprávněný přístup.

40. Jakkoli lze mít z obsahu žaloby za to, že žalobkyně již akceptuje závěr žalovaného, že jí požadované informace jsou informacemi utajovanými, soud považuje za vhodné tuto skutečnost, tj. otázku naplnění první podmínky, blíže objasnit, a to i s ohledem na konstatování Městského soudu v Praze obsažené v předcházejícím zrušujícím rozsudku, že žalobkyně „ve své žádosti o informace nežádala poskytnutí samotných denialů (které jsou vydávány v konkrétních řízeních, týkají se žádostí konkrétních obchodníků se zbraněmi a jsou utajovanými informacemi), ale souhrnu informací o „zakázaných“ zemích, obchodnících a kategoriích vojenského materiálu“.

41. Pojem „utajované informace“ vymezuje zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), na který je odkazováno též v poznámce pod čarou k § 7 zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle § 2 písm. a) zákona o ochraně utajovaných informací je utajovanou informací informace v jakékoliv podobě zaznamenaná na jakémkoliv nosiči označená v souladu s tímto zákonem, jejíž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné, a která je uvedena v seznamu utajovaných informací (§ 139).

42. Zákonná definice utajované informace předpokládá, že se jedná o informaci, jejíž vyzrazení či zneužití by mohlo způsobit zájmu České republiky újmu, či bylo-li by to pro zájem České republiky nevýhodné (materiální stránka utajované informace). Zájmem České republiky se přitom podle § 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných informací rozumí zachování její ústavnosti, svrchovanosti a územní celistvosti, zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, mezinárodních závazků a obrany, ochrana ekonomiky a ochrana života nebo zdraví fyzických osob. Současně zákon předpokládá naplnění formální stránky utajované informace, tj. a) zaznamenání informace na jakémkoli nosiči, b) její označení za utajovanou informaci v souladu se zákonem o ochraně utajovaných informací, c) její uvedení v seznamu utajovaných informací (tj. v nařízení vlády č. 522/2005 Sb.).

43. Žalovaný se naplněním materiálního i formálních znaků tzv. denialů, tj. informací o zamítnutí vývozu vojenského materiálu, které mezi sebou sdílí státy EU v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky, podrobně zabýval v bodech 15 – 21 napadeného rozhodnutí. Poukázal přitom na účel databáze denialů, jímž je poskytovat dotčeným orgánům členských států informace potřebné pro koordinaci jejich rozhodovacích procesů. Povinnost České republiky zacházet s jednotlivými denialy jako s utajovanými informacemi vyplývá ze Společného postoje Rady 2008/944/SZPB, jak ostatně již potvrdil Městský soud v Praze v předcházejícím rozsudku ze dne 1.3.2010, č.j. 5 A 9/2010-47, když konstatoval: Soud se seznámil s rozhodnutím Evropské komise 2005/94/ES ze dne 3. února 2005 i se Společným postojem Rady 2008/944/SZBP ze dne 8. prosince 2008. Tyto právní akty jsou součástí práva EU, tzn. jsou i součástí českého právního řádu a jsou pro Českou republiku (tedy i pro její orgány veřejné moci) závazné. Zákon č. 412/2005 Sb. počítá i s informacemi, které jsou označeny jako utajované ze strany cizí moci [§ 2 písm. g)] a zachází s nimi stejně jako s utajovanými informacemi vnitrostátních původců (viz též § 21 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb.). Argumentaci žalobkyně (uvedenou v bodech 5-7) tak lze považovat za lichou, neboť závěr o tom, že tzv. denialy jsou utajovanou informací, je odůvodněn odkazovanými unijními akty obecně závazného charakteru, jež proto nebylo nutné ve správním řízení provádět jako důkaz. Obecné tvrzení žalobkyně, že tyto unijní akty nejsou závazné, pokud žalovaný nerespektuje vlastní ani cizí denialy, se míjí s podstatou věci, tj. otázkou charakteru denialů, které je nutno na základě čl. 4 odst. 3 Společného postoje Rady 2008/944/SZBP ze dne 8.prosince 2008, kterým se stanoví společná pravidla pro kontrolu vývozu vojenských technologií a vojenského materiálu, považovat za utajované informace (cit. Členské státy se zamítnutími a konzultacemi nakládají jako s důvěrnými informacemi a nevyužívají je pro vlastní obchodní zvýhodnění).

44. Závěr žalovaného, že denialy naplňují materiální znak utajované informace, je nutno potvrdit. Vedle skutečnosti, že požadavek na utajení těchto informací vychází z unijního práva, vyplývá též z povahy a obsahu této informace (zákaz vývozu zbraní do určité destinace), která může (jak žalovaný správně poznamenal) mít výpovědní hodnotu o postoji konkrétního členského státu EU k politické a bezpečnostní situaci ve státě určení, neboť důvody, pro které k vydání denialu dochází, zpravidla souvisí s bezpečnostní či politickou situací v zemi (lokalitě) určení.

45. Potvrdit lze též závěry žalovaného o naplnění všech formálních znaků tzv. denialů jako utajované informace, když a) o jejich zaznamenání na nosiči není pochyb, b) jsou označeny označením „restreint UE/EU restricted“, které podle srovnávací tabulky v příloze k Rozhodnutí Rady 2013/488/EU ze dne 23.září 2013 o bezpečnostních pravidlech na ochranu utajovaných informací EU odpovídá stupni „vyhrazené“ ve smyslu zákona o ochraně utajovaných informací, a c) jsou podřaditelné minimálně do jedné z kategorií podle nařízení vlády č. 522/2005 Sb. (žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal na body 5, 6, 7 v příloze č. 1 a na bod 9 v příloze 9).

46. Námitce žalobkyně, že zatřídění denialů do uvedených kategorií příloh nařízení vlády č. 522/2005 Sb., je nepřezkoumatelné, nelze přisvědčit. Je-li denialem informace o zákazu vývozu zbraní do určité destinace, potom podřazení této informace do obecných kategorií 1. informace, které poskytla cizí moc a které v souladu s právem pro ni platným jako utajované označila (bod 5 přílohy č. 1), 2. informace, které jsou utajovány v rámci NATO a EU nebo podle mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána (bod 6 přílohy č. 1), 3. politické, bezpečnostní a ekonomické informace z oblasti mezinárodních vztahů (bod 7 přílohy č. 1) či informace a dokumenty v oblasti bezpečnostní politiky ČR (bod 9, přílohy č. 9), je zcela odpovídající charakteru denialu. Tvrzení žalobkyně, že tato rozhodnutí (tj. denialy) nemohou mít dopady do oblasti bezpečnostní politiky, rovněž neodpovídá charakteru této informace, neboť jedná-li se o jeden z podkladů pro konkrétní správní řízení, jehož výsledek je odrazem zahraniční a bezpečnostní politiky ČR (kam bezesporu patří též rozhodování o povolení vývozu zbraní do zahraničí), tato informace se těchto politik ČR týká.

47. Dále se soud zabýval námitkou žalobkyně, že nepožadovala poskytnutí konkrétních denialů, nýbrž pouze informací z nich separovaných. Žalobkyně konkrétně požadovala poskytnutí: -seznamu všech skupin vojenského materiálu (SVM) konkretizovaných na jednotlivé konkrétní komodity, jejichž dovozu či vývozu do konkrétních zemí brání relevantní denial, -seznamu všech obchodních společností, u nichž uzavření obchodu s konkrétní skupinou vojenského materiálu brání relevantní denial, a -seznam zemí, u nichž obchodu s konkrétní skupinou vojenského materiálu brání relevantní denial. Shrnuto, žalobkyně požadovala informace o tom, jaké SVM nelze do konkrétní země dovážet či vyvážet, informace o konkrétních obchodních společnostech, s nimiž nelze obchodovat, jakož i seznam zemí, do které nelze vyvážet či dovážet konkrétní SVM. Poukazovala přitom na to, že nepožadovala identifikaci státu původu nebo účastníků konkrétních řízení.

48. Soud k tomu uvádí, že podstatou denialů jsou právě informace, které z nich žalobkyně požadovala vyselektovat. Změnou formy, případně utříděním či jiným zpracováním se při zachování její podstaty z utajované informace nestane informace, jež režimu utajení nepodléhá. Soud se v tomto směru plně ztotožňuje se závěrem žalovaného, že prostřednictvím utajení je chráněn obsah informací, nikoliv jejich forma, tj. jejich původní nosič. Žalobkyně požadovala informace, jež představují vlastní podstatu denialu, tj. vůči jaké zemi byl denial uplatněn, ve vztahu k jakému zboží (tj. k jakému vojenskému materiálu) a ve vztahu k jakému obchodníkovi. Informace o tom, kdo byl účastníkem řízení o povolení vývozu materiálu, kterou žalobkyně nepožadovala, jsou z hlediska vypovídací hodnoty denialu spíše doplňující. Informace o původci denialu, kterou žalobkyně rovněž nepožadovala, je pak sice informací podstatnou, avšak její absence nijak nesnižuje citlivost komplexu žalobkyní požadovaných informací. Pokud tedy žalobkyně svojí námitkou brojila proti závěru žalovaného, že jí požadované informace nejsou informacemi utajovanými, jedná se o námitku nedůvodnou.

49. Soud se dále zabýval otázkou, zda žalobkyně měla k požadované utajované informaci oprávněný přístup, neboť je dle svých tvrzení potřebuje ke své obchodní činnosti.

50. Podle § 15 písm. a) zákona o ochraně utajovaných informací podnikateli, který nezbytně k výkonu své činnosti potřebuje přístup k utajované informaci a) stupně utajení Vyhrazené, lze umožnit přístup, pokud 1. doloží písemným prohlášením svou schopnost zabezpečit ochranu utajovaných informací (dále jen „prohlášení podnikatele“), nebo 2. je držitelem platného osvědčení podnikatele (§ 54).

51. Prvním zákonným předpokladem přístupu žalobkyně jakožto podnikatele k utajované informaci v režimu utajení Vyhrazené je nezbytná potřeba takové informace k výkonu její činnosti. Jak přiléhavě uvedl žalovaný, jedná se o princip need to know, který je obsažen rovněž v § 6 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací (viz též důvodová zpráva k zákonu a čl. 7 odst. 1 rozhodnutí Rady 2013/488/EU). Bez tohoto prvotního předpokladu nemůže být podnikatelskému subjektu utajovaná informace zpřístupněna, byť by naplnil ostatní podmínky pro takový přístup, tj. doložil-li by prohlášení podnikatele ve smyslu § 15a odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací nebo byl-li by držitelem platného osvědčení podnikatele ve smyslu § 54 téhož zákona. Lze tak souhlasit s argumentací žalovaného, že přístup ke konkrétní utajované informaci se automaticky neodvíjí od stupně prověření, jak se žalobkyně domnívá, byť by se případně jednalo i o prověření vyšší (např. v režimu „důvěrné“). Akceptace výkladu žalobkyně by ve svém důsledku vedla k neomezené možnosti každého držitele bezpečnostní prověrky seznámit se s každou utajovanou informací, která stupněm svého utajení odpovídá prověření žadatele, aniž by bylo nutné prokazovat jeho potřebu požadovanou informaci znát, což by bylo zcela v rozporu nejen s výslovnou dikcí zákona, ale též se smyslem právní úpravy.

52. Žalobkyně odůvodňovala svoji potřebu přístupu k požadovaným informacím tím, že je potřebuje ke své obchodní činnosti, resp. k plánování vlastních obchodních aktivit. K tomu soud uvádí, že je nutno rozlišovat mezi potřebou ochrany práv účastníka v rámci konkrétního správního řízení a mezi zájmem na rozvoji jeho podnikání. V prvním případě se skutečně jedná o „potřebu znát“, neboť tato potřeba je vynucena možností obrany vlastních práv účastníka řízení, do nichž může být vydáním konkrétního rozhodnutí (vydaného mj. na podkladě konkrétního relevantního denialu) zasaženo. Ve druhém případě se však o takovou nezbytnou potřebu nejedná, neboť jakkoli lze zájem žalobkyně chápat, neposkytnutí požadovaných informací žalobkyni povede pouze k tomu, že žalobkyně nebude v rámci svých podnikatelských aktivit nijak informačně zvýhodněna, nikoli k tomu, že by byla krácena na svých procesních právech či na právu podnikat ve zvoleném oboru podnikání. Pokud přitom čl. 4 odst. 3 Společného postoje Rady 2008/944/SZBP ze dne 8.prosince 2008, jak byl shora citován, ukládá členským státům povinnost nakládat s denialy jako s důvěrnými informacemi a zároveň jim zapovídá takto získané informace využívat pro vlastní obchodní zvýhodnění, tím méně lze podpořit obchodní zvýhodnění žalobkyně, jehož by poskytnutím požadovaných utajovaných informací bezesporu dosáhla.

53. Městský soud v Praze má za to, že aplikaci zákonné výluky z povinnosti poskytovat informace, tj. § 7 zákona o svobodném přístupu informacím, nebrání ani tzv. test veřejného zájmu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.8.2014, sp. zn. 1 As 78/2014-41). Jak uzavřel již žalovaný, v posuzované věci nepřevažuje veřejný zájem na poskytnutí informací nad jinou konkurující hodnotou, tj. nad veřejným zájmem na ochraně národní bezpečnosti, resp. zájmem na jednotné bezpečnostní strategii EU, který by mohl být poskytnutím požadovaných informací (v jejich komplexu a rozsahu) ohrožen. Žalobkyně totiž o předmětné informace žádala ryze ve svém osobním zájmu, nikoliv za účelem kontroly výkonu veřejné moci, z čehož plyne, že do protiváhy s výše zmíněným veřejným zájmem, resp. povinností utajovat požadované informace vyplývající též ze závazných právních předpisů EU, nevstupuje hodnota, jež by byla s to prolomit zákonný důvod pro neposkytnutí požadovaných informací. Jak vyplývá z výše uvedeného, žalobkyně má přístup ke konkrétním relevantním denialům v rámci správního řízení, jehož je účastnicí a které se týká jejích práv; veřejný zájem, který je chráněn zákonnou výlukou z práva na poskytování informací (§ 7), však převažuje nad poskytnutím utajovaných informací, které jsou nad rámec nezbytné potřeby žalobkyně tyto informace znát.

54. Nutno doplnit, že ani aplikace žalobkyní poukazovaných zásad hospodárnosti a dobré správy (spočívající v tom, že by žalobkyně nemusela správní orgány a následně soudy zatěžovat spory souvisejícími s rozhodnutími o nevydání příslušné licence) nemůže vést k postupu contra legem, tj. k poskytnutí utajovaných informací žalobkyni, aniž by pro to byly splněny zákonem stanovené podmínky.

55. Pokud žalobkyně namítala, že byla krácena ve svých právech na řádné poučení a že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces spočívající v možnosti účastnit se řízení, soudu není zřejmé, z čeho tyto (blíže nekonkretizované námitky) žalobkyně vyvozuje. Svá tvrzení v tomto ohledu žalobkyně nijak nespecifikovala, a nejedná se tak o řádný žalobní bod, na jehož základě by soud mohl přezkoumat zákonnost řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo.

56. Nad rámec shora uvedeného soud podotýká, že i pokud by žalobkyni mohly být požadované informace zpřístupněny, s ohledem na skutečnost, že zahraničně politický zájem státu není neměnný a v průběhu času se vyvíjí, lze důvodně předpokládat, že by žalobkyně nikdy neměla postaveno na jisto (stejně, jako je tomu v případě předběžných nezávazných stanovisek), zda bude nakonec v průběhu konkrétního licenčního řízení úspěšná či nikoli.

57. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

58. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, jemuž však v řízení žádné náklady nad rámec běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.