č. j. 9 A 73/2016- 99

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobců: a) Ing. V. N., b) Ing. I. H., oba žalobci zastoupeni advokátkou JUDr. Ivanou Kožíškovou, se sídlem Praha 6, Buzulucká 678/6 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2/2 za účasti těchto osob zúčastněných na řízení: 1) EKOSPOL a.s., se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 747/19, IČO: 63999854, 2) Městská část X, se sídlem X, S. 401/36, IČO: 00240184, 3) Spolek „X“, se sídlem X, K. 700/3, IČO: 22735852, 4) Ing. J. N., 5) Ing. Z. H., 6) J. B., 7) K. B., 637, 8) L. B., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.2.2016 č.j. MHMP 85488/2016 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobci se společně podanou žalobou u Městského soudu v Praze domáhali zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobců (a též dalších odvolatelů) a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 15, odboru stavebního (dále jen „stavební úřad“) ze dne 12.8.2015 č.j. ÚMČ P15 38373/2015/OST/Mur. Tímto rozhodnutím stavební úřad na základě žádosti společnosti EKOSPOL a.s. (dále jen „EKOSPOL“) vydal podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) stavební povolení na stavbu nazvanou “V. D.“ X, ul. Městská na pozemku parc. č. X v k. ú. X.

2. V žalobě žalobci uplatnili celkem 14 námitek:

3. V první z nich namítli, že jim před vydáním stavebního povolení nebyla dána možnost vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí, čímž došlo k porušení § 36 odst. 3 správního řádu.

4. Ve druhé námitce brojili proti tomu, že stavební povolení bylo vydáno, aniž by stavební úřad vyhověl jejich návrhu na přerušení řízení podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu do doby rozhodnutí o předběžné otázce, tj. do doby právní moci rozhodnutí soudu o návrhu žalobců na zrušení územního rozhodnutí o umístění předmětné stavby vydaného dne 7.4.2014 pod č.j. 32217/2013/OÚR/Vle, jež bylo podle názoru žalobců vydáno rovněž nezákonně Soudní řízení o žalobě proti územnímu rozhodnutí je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 78/2015.

5. Ve třetí námitce žalobci namítli, že stavební povolení bylo vydáno, aniž by stavební úřad vyhověl jejich návrhu na přerušení řízení podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu do doby rozhodnutí o další předběžné otázce, a sice do doby právní moci příslušného vodoprávního rozhodnutí na připojení předmětné stavby na vodovod a dešťovou i splaškovou kanalizaci. Stavebník (společnost EKOSPOL) totiž nedoložil v podkladech ke stavebnímu řízení na bytové domy příslušné vodoprávní rozhodnutí, které dosud nebylo vydáno, natož aby bylo v právní moci. Žalobci mají za to, že vydáním stavebního povolení bez vodoprávního rozhodnutí došlo k porušení § 5 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“). Ignorováním podmínek pro vydání stavebního povolení, a to jak zákonných, tak vyplývajících ze stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, odboru životního prostředí ze dne 9.9.2014 a vyjádření společnosti Pražské vodovody a kanalizace, a.s. (dále též jen „PVK a.s.“) ze dne 3.9.2014 a 13.10.2014, v lokalitě, na kterou má být stavba X napojena, žalovaný zatížil řízení zcela zásadní vadou. Ani jedna z podmiňujících staveb nezbytných pro vydání stavebního povolení, ale i pro stavbu a samotné užívání stavby X zatím nebyla stavebně povolena, vybudována a zkolaudována, takže tato stavba dosud nemá zajištěno odkanalizování ani napojení na vodovod. Hrozí tak, že může být stavebně dokončena, avšak po řadu let může být nezkolaudovatelná pro nevyřešené zásobování vodou a odkanalizování. V tom žalobci spatřují vysoké riziko nehospodárnosti, protože náklady na zakonzervování stavby, její temperování a udržování až do doby kolaudace by jistě znamenaly nemalé a zbytečně vynaložené náklady.

6. Ve čtvrté námitce žalobci namítli, že stavebník dosud nezískal a nepředložil stavebnímu úřadu souhlas Městské části X s napojením dešťové i splaškové kanalizace, ale i vodovodu a plynovodu na jejích pozemcích (resp. na pozemcích Hl. m. Prahy, které jsou ve správě Městské části X) prokazující právo stavebníka provést stavbu inženýrských sítí na pozemcích města uvedených v územním rozhodnutí, a to v územním ani ve stavebním řízení. Tento souhlas stavebník nemá ani pro řízení vodoprávní. Přestože na těchto pozemcích nebude umístěna stavba samotných bytových domů, jichž se týká vydané stavební povolení, nelze bytové domy bez příslušných inženýrských sítí v budoucnu zkolaudovat, a proto do doby vydání povolení k umístění stavby na nich vlastníkem (správcem) pozemku a do doby právní moci vodoprávního rozhodnutí nemělo být stavební povolení vydáno ani na stavbu X. Vydáním stavebního povoleni bez tohoto souhlasu vlastníka pozemku (resp. jeho správce, Městské části X) dle mínění žalobců došlo k porušení § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Vzhledem k tomu, že stavba X dosud nemá zajištěno odkanalizování ani napojení na vodovod, hrozí tak důsledky zmíněné v závěru třetí žalobní námitky, tedy to, že stavba může být po jejím dokončení řadu let nezkolaudovatelná pro nevyřešené zásobování vodou a odkanalizování.

7. V páté námitce žalobci brojili proti tomu, že stavební povolení bylo vydáno, aniž by stavební úřad vyhověl jejich návrhu na přerušení řízení podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu do doby rozhodnutí o další předběžné otázce, a sice do doby právní moci rozhodnutí o připojení stavby X na pozemní komunikaci. Vydáním stavebního povolení bez zajištěného příjezdu ke stavbě, tj. bez pravomocného rozhodnutí o připojení stavby na pozemní komunikaci, došlo k porušení § 111 odst. 1 písm. c) stavebního zákona.

8. V šesté námitce žalobci namítli, že projektová dokumentace a stavební povolení na stavbu X počítá s rozsáhlými terénními úpravami podstatně měnícími vzhled území i odtokové poměry, a to se skrývkou ornice po celé ploše pozemku parc. č. X v k. ú. X o síle cca 20 cm, což při velikosti tohoto pozemku (18 512 m2) představuje cca 3 702 m3 zeminy, která má být navršena na valy při hranicích pozemku vysoké cca 2,5 až 3 metry, a o kterou má být také až do výšky 1 metru navýšen stávající terén kolem bytových domů A, B a C, aby byla zahrnuta převážně nadzemní podlaží těchto domů s garážovými stáními a tím se z nich stala podlaží podzemní (ve snaze o obejití závazných regulativů územního plánu co do počtu maximálně přípustných nadzemních podlaží a koeficientu podlažní ploch pro danou lokalitu). K takto rozsáhlým terénním úpravám je podle § 80 odst. 2 stavebního zákona nezbytné mít rozhodnutí o změně využití území, které však stavebník ke stavebnímu řízení nedoložil. Vydáním stavebního povolení bez pravomocného rozhodnutí o změně využití území došlo k porušení § 80 odst. 2 a § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona. Zmíněné terénní úpravy vadí žalobcům z toho důvodu, že o cca 1 metr zvyšují výšku všech 4 bytových domů stavby X a zároveň znamenají ohrožení jejich rodinných domů sesuvy půdy; u žalobce ad/a v jejich důsledku dojde k eliminaci práva na výhled jižním směrem.

9. Podle sedmé námitky je dokumentace předložená stavebníkem ke stavebnímu řízení značně nekompletní, což je dle žalobců zřejmé z předchozích námitek. Stavební úřad přesto vydal stavební povolení, které žalovaný následně potvrdil. Žalobci v tom spatřují nezákonnost a svévoli ze strany správních orgánů obou stupňů a nerespektování základních zásad řízení, zejména zásady zákonnosti a principu právní jistoty ve smyslu § 2 správního řádu.

10. V osmé námitce žalobci argumentovali tím, že z některých stanovisek dotčených orgánů či správců sítí není jasné, k jaké dokumentaci se tyto subjekty vyjadřovaly. Zatímco ve většině vyjádření je zmíněn projekt ke stavebnímu povolení a stavba s kapacitou 118 bytů a nutností odkanalizovat bytový dům „C“ nově navrženou kanalizační stokou, ve vyjádření Pražské vodohospodářské společnosti, a.s. (dále též jen „PVS a.s.“) z 25.9.2014 je zmíněno, že stavba bude mít 123 bytů s 338 ekvivalentními obyvateli a odvádění splaškových vod bude přípojkami DN 200 do stávající splaškové kanalizace. Z toho je zřejmé, že PVS a.s., patrně neviděla aktuální projektovou dokumentaci ke stavebnímu povolení, a proto nemělo být její stanovisko stavebním úřadem uznáno a stavební úřad měl trvat na tom, že se PVS a.s., musí vyjádřit k projektu ke stavebnímu povolení.

11. V deváté námitce žalobci vyjádřili nesouhlas se stanoviskem MHMP, odboru životního prostředí z 9.9.2014, a to konkrétně s jeho vyjádřením na úseku ochrany přírody a krajiny, podle kterého „realizací výše uvedené stavby nemůže být snížen či změněn krajinný ráz.“ Toto tvrzení je dle žalobců naprosto nepravdivé. Výstavba tak naddimenzovaného objektu, kterým je stavba X, bude mít za důsledek naprosto zásadní změnu a znehodnocení krajinného rázu. Umístění tří pětipodlažních bytových domů a jednoho třípodlažního o celkové kapacitě 118 bytů do lokality zastavěné výhradně rodinnými domy je v rozporu s platným Územním plánem sídelního útvaru hl. m. Prahy (dále jen „územní plán“) a s řadou právních předpisů. Pokud by byla stavba vybudována podle vydaného stavebního povolení, stala by se novou dominantou X a zásadně by změnila a znehodnotila krajinný ráz celé lokality. Stavba X se naprosto vymyká charakteru okolní zástavby výhradně rodinnými domy, neodpovídá urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí a požadavkům na zachování pohody bydlení a kvalitního, zdravého životního prostředí. Svými výškovými a objemovými parametry by narušila urbanismus dané lokality. Podle platného územního plánu mají mít viladomy každý maximálně 12 bytů, X však mají mít 118 bytů, tedy více než dvojnásobek maximálně přípustného počtu. V nesouladu s okolní zástavbou, která má sedlové střechy, jsou na všech čtyřech bytových domech navrženy ploché střechy. Stavba X by zásadně narušila pohodu bydlení v okolních rodinných domech, k nimž patří i tři rodinné domy žalobců, a necitlivě a nevratně by zasáhla do urbanistického a architektonického charakteru lokality a širokého okolí, a tím narušila kvalitu prostředí. Obyvatelé bytů ve stavbě by měli okolní domy a zahrady jako na dlani, takže jejich uživatelé by přišli o dosavadní soukromí, byli by obtěžováni pohledy, zvýšeným hlukem, prachem, nedostatečným vsakováním dešťových vod na pozemku č. parc. č. X v k. ú. X a s tím souvisejícím pronikáním dešťových vod z tohoto pozemku na jejich pozemky, jakož i hrozícím sesuvem půdy po provedení předpokládaných (leč nepovolených) terénních úprav. Vydáním stavebního povolení a jeho potvrzením žalovaným bez respektování budoucích účinků užívání stavby dle žalobců došlo k porušení § 111 odst. 2 stavebního zákona.

12. V desáté námitce žalobci poukázali na to, že ve stavebním řízení navrhovali stavebnímu úřadu, aby ověřil, zda v místech, kde má podle projektu dojít k napojení na stávající inženýrské sítě (vodovod a kanalizaci), tyto sítě existují, a to až do úrovně (místa) konkrétních připojovacích bodů. Podle dokladů předložených stavebnímu úřadu manželi H. a spolkem Pohoda bydlení X tomu tak není. Stavební úřad však tyto důkazy nevzal v potaz a ignoroval je s tím, že toto dokazování má být předmětem vodoprávního řízení. Další důkazy navržené k prokázání neexistence inženýrských sítí (vodovodu a kanalizace) na hranici pozemku parc. č. X v k. ú. X stavební úřad v rozporu s § 52 správního řádu neprovedl. V odůvodnění rozhodnutí se stavební úřad ani žalovaný s touto námitkou účastníků řízení dostatečně nevypořádal, a jejich rozhodnutí jsou proto v této části nepřezkoumatelná. Správní orgány obou stupňů považují za dostatečné řešení, že kolaudace stavby X je podle podmínky č. 15 stavebního povolení podmíněna právní mocí kolaudačního rozhodnutí ohledně vodovodu a splaškové kanalizace; s tímto řešením však žalobci, jak výše uvedeno, nesouhlasí.

13. V jedenácté námitce žalobci uvedli, že podle platného územního plánu mohou mít stavby v dané lokalitě pouze tři nadzemní podlaží a podkroví. Tuto podmínku ale domy A, B a C stavby X i po jejich předešlém snížení o jedno patro nesplňují, neboť mají pět nadzemních podlaží. I ustupující podlaží je však stále podlažím a nikoliv podkrovím; podzemní podlaží dle projektu pak ve skutečnosti není podzemním, ale prvním nadzemním podlažím, protože je u všech tří bytových domů A, B a C z rozhodující části nikoliv pod, ale nad okolním terénem. Chybějící hloubku umístění pod terén (nezbytnou k tomu, aby nejnižší podlaží s garážovými stáními byla podle platných předpisů podzemními podlažími) má podle projektové dokumentace ke stavebnímu povolení nahradit obsypání domů A, B a C zeminou až do výšky jednoho metru nad stávající terén. S tímto řešením žalobci nesouhlasí, protože se jedná o pokus o obejití platných regulativů územního plánu a zároveň jde o rozpor s územním plánem, a to jak pokud jde o počet nadzemních podlaží, tak pokud jde o koeficient podlažních ploch (dále jen „koeficient KPP“). Ten ve skutečnosti není 0,499, jak je uvedeno v dokumentaci předložené stavebníkem, ale 0,530. Výkresy a výpočet koeficientu KPP nejsou navzájem v souladu a vypočtený koeficient podlažních ploch nesplňuje požadavky směrné části územního plánu ani podmínky vydaného územního rozhodnutí. Také rozměry domů uvedené v dokumentaci ke stavebnímu povolení dle žalobců neodpovídají rozměrům domů uvedených v dokumentaci k územnímu rozhodnutí - je zde rozpor mezi textovou částí dokumentace ke stavebnímu povolení a výkresy, pokud jde o to, zda první podlaží je podlažím podzemním nebo nadzemním, i pokud jde o velikost jednotlivých domů. Stavební úřad sice na str. 4 a 5 stavebního povolení odůvodňuje, proč nevyhověl námitce účastníků řízení týkající se nesouladu koeficientu KPP v dokumentaci k územnímu rozhodnutí a ke stavebnímu povolení, avšak tato část odůvodnění stavebního povolení je podle žalobců nepřezkoumatelná, protože z ní není zřejmé, že by stavební úřad ve stavebním řízení správnost stavebníkem uvedeného koeficientu zkontroloval (přepočítal) nebo nechal zkontrolovat (přepočítat) nezávislým odborníkem. Tím podle žalobců došlo k porušení § 51 odst. 1 správního řádu.

14. Ve dvanácté námitce žalobci namítli, že dokumentace ke stavebnímu povolení předpokládá likvidaci veškeré vzrostlé zeleně na pozemku parc. č. X v k. ú. X (stromů i keřů), což je v rozporu s čl. 7 odst. 4 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška OTPP“) a také v rozporu s podmínkou uloženou stavebníkovi na str. 33 v 8. odrážce, podle níž je při provádění stavby nutno chránit veřejnou zeleň ve smyslu zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“). Ve stavebním povolení tak existuje rozpor mezi rozhodnutím, že stavba bude provedena podle projektové dokumentace z listopadu 2013 (viz str. 2 bod II. 1. stavebního povolení) a podmínkou uloženou stavebníkovi na str. 33 v 8. odrážce, takže není zřejmé, co z toho ve vztahu k veřejné zeleni platí. Žalobci dodali, že pozemek parc. č. X v k. ú. X byl do podzimu 2015 z převážné části zarostlý náletovým porostem a podél ulice Městská bylo vysazeno stromořadí. Na podzim 2015 však byly veškeré trvalé porosty stavebníkem zlikvidovány. Podle projektové dokumentace mají být na tomto pozemku nově vysazeny pouze dva stromy. Tím je porušeno také ustanovení čl. 7 odst. 4 vyhlášky OTPP. To, proč stavebník nemá mít povinnost vysázet nové stromořadí podél ulice Městská, stavební úřad odůvodnil tím, že kácené stromy podél ulice Městská se nacházejí uvnitř odvodňovacího příkopu. Kácené stromořadí však není (nebylo) v odvodňovacím příkopu, ale na hranici s předmětným pozemkem. Za této situace měl být proveden důkaz ohledáním stavu pozemku; jeho neprovedením bylo porušeno ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu. Žalovaný v odvolacím řízení tyto námitky účastníků řízení označil za nedůvodné poté, co na základě tendenčně zpracované koordinační situace dospěl k nepravdivému závěru, že stávající zeleň se nachází pouze na místech, kam byly umístěny stavby nebo terénní úpravy. Z ortofotomapy je přitom zřejmé, že trvalé porosty (dnes již v plném rozsahu zlikvidované) se nacházely i na jiných místech. V době rozhodování žalovaného o této odvolací námitce se na uvedeném pozemku již žádné trvalé porosty nenacházely. Z toho, že to žalovaný nezaznamenal, je zřejmé, že se neseznámil s aktuálním stavem věci v době svého rozhodování.

15. Třináctou námitkou žalobci brojili proti tomu, že stavební úřad ve vydaném stavebním povolení nezohlednil námitku účastníků řízení směřující k nedostatečně řešenému odvodnění pozemku parc. č. X v k. ú. X a nedostatečně odůvodnil, proč při posouzení věci nevzal v potaz hydrogeologický posudek společnosti Geotest předložený účastníky řízení. I tuto část odůvodnění rozhodnutí považují žalobci za nedostatečnou, a tudíž nepřezkoumatelnou. Vydáním stavebního povolení bez vodoprávního rozhodnutí došlo k porušení § 5 odst. 3 vodního zákona.

16. Ve čtrnácté námitce žalobci konstatovali, že stavební úřad nevyhověl námitce žalobkyně ad/ b a jejího manžela, v níž namítali nesoulad dokumentace pro stavební povolení s dokumentací pro územní řízení, pokud jde o velikost stavby X a nesprávný výpočet koeficientu KPP v dokumentaci pro stavební řízení. Stavební úřad se těmito námitkami věcně nezabýval a jeho rozhodnutí je v tomto bodě nepřezkoumatelné. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že námitky směřují proti dokumentaci pro územní řízení, což je pravda jen částečně, protože námitky směřovaly proti oběma dokumentacím - jak pro územní, tak i pro stavební řízení. O části námitky týkající se stavebního řízení tak stavební úřad nerozhodl. Pokud jde o koeficient KPP, stavební úřad neprovedl kontrolu správnosti jeho výpočtu a omezil se na konstatování, že výpočet byl proveden podle Metodického pokynu k územnímu plánu, aniž by si toto tvrzení jakkoliv ověřil. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí závěr stavebního úřadu mechanicky převzal, aniž by se uvedenými námitkami žalobkyně věcně zabýval, a napadené rozhodnutí tak rovněž zatížil vadou nepřezkoumatelnosti.

17. Žalobci uzavřeli, že realizací stavby X by došlo k omezení jejich práva na pohodu bydlení, k zásadní změně a znehodnocení krajinného rázu a narušení životního prostředí v místě jejich bydliště a k podstatnému snížení hodnoty jimi vlastněných nemovitostí. Mají za to, že správní orgány obou stupňů při rozhodování v dané věci nedbaly ani základních zásad správního řízení vyjádřených ve správním řádu, a to: - zásady legality - vydanými rozhodnutími byla porušena řada ustanovení obecně závazných právních předpisů; - zásady správnosti - správní orgány nepoužily nejvhodnějších prostředků, které by vedly ke správnému vyřízení věci, - zásady ochrany veřejného a jiného obecného zájmu - oba správní orgány rezignovaly na svoji povinnost vyžadovat od stavebníka splnění jeho zákonných povinností; - zásady ochrany práv a zájmů adresátů veřejné správy - oba správní orgány svými rozhodnutími porušily povinnost chránit práva a právem chráněné zájmy fyzických i právnických osob (vlastníků sousedních nemovitostí i nemovitostí v širším okolí umístěné stavby i Městské části X a jejích obyvatel); - zásady materiální pravdy - rozhodnutí správních orgánů nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a byla vydána na základě neúplných podkladů; - zásady přesvědčivosti rozhodnutí - rozhodnutí nejsou dostatečně srozumitelně a jednoznačně odůvodněna; - zásady rovnosti účastníků řízení - rozhodnutí správních orgánů obou stupňů neoprávněně zvýhodňují stavebníka oproti ostatním účastníkům řízení a jsou v rozporu s požadavkem právní jistoty.

18. Aby byla stavba X za určitých okolností v souladu s právními předpisy i s aktuálně platným uzemním plánem, by musela mít dle žalobců podobu „skupinových rodinných domů či viladomů jakožto činžovních vil“ v podobě předpokládané aktuálně platným územním plánem a v Metodickém pokynu k územnímu plánu, tj. s funkční plochou OB, s kódem míry využití C, s koeficientem KPP do 0,5, s KZ do 0,55, s KZP 0,17 a s podlažností 3+. Tyto podmínky však stavba nesplňuje ani náhodou. Jedná se o předimenzovanou stavbu klasických bytových domů s celkem 118 byty, která je s územním plánem v zásadním rozporu a oproti viladomům je až trojnásobně velká, resp. s až trojnásobnou kapacitou bytů oproti předpokladům zakotveným v územním plánu a v Metodických návodech a výkladech k němu. Předmětná stavba je projevem arogance stavebníka i stavebního úřadu a žalovaného, snahy o maximální a nešetrné využití stavební plochy na pozemku parc. č. X v k. ú. X a snahy o maximalizaci zisku stavebníka bez ohledu na cokoliv a kohokoliv. Postup, jaký při vydání územního rozhodnutí i stavebního povolení správní orgány obou stupňů zvolily, jeví znaky svévole, která není v souladu s principem proporcionality a neměla by požívat soudní ochrany. Výše uvedené skutečnosti dle přesvědčení žalobců prokazují nezákonnost obou v dané věci vydaných rozhodnutí a překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení, resp. zneužití správního uvážení ze strany žalovaného i ze strany stavebního úřadu.

19. Městská část X v podání ze dne 16.5.2015, kterým uplatnila právo osoby zúčastněné na řízení, uvedla, že veškeré své připomínky uplatnila v rámci územního a stavebního řízení.

20. Ing. Z. H., Ing. J. N., J. B., K. B. a L. B. v podáních ze dne 16.5.2015, kterým uplatnili právo osoby zúčastněné na řízení, uvedli, že obě vydaná rozhodnutí porušují jejich vlastnická práva, a navrhli, aby soud žalobě vyhověl.

21. Spolek „X“ v podání ze dne 16.5.2015, kterým uplatnil právo osoby zúčastněné na řízení, konstatoval, že obě vydaná rozhodnutí porušují stavební předpisy a práva členů spolku na zachování pohody bydlení a kvality životního prostředí a narušují charakter dané lokality. Namísto stávající dominanty kostela Sv. Petra se mají novou dominantou X stát předimenzované X povolené v rozporu s územním plánem a celou řadou právních předpisů. Podrobnosti jsou zřejmé ze žaloby, kterou spolek v celém rozsahu podporuje.

22. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě popřel důvodnost žalobních námitek, přičemž konstatoval, že se k nim vyjádřil již v napadeném rozhodnutí v rámci vypořádání námitek uplatněných v odvolání. K první žalobní námitce uvedl, že účastníci řízení byli přípisem čj. ÚMČ P15 28279/2015/OST/Mur ze dne 5.6.2015 vyzváni, aby do 10 dnů ode dne doručení výzvy uplatnili námitky k dané věci. Po vydání výše uvedeného přípisu již nebyly do spisového materiálu doloženy žádné podklady pro vydání rozhodnutí, pouze námitky účastníků řízení. Účastníci řízení proto nebyli zkráceni ve svých právech dle § 36 odst. 3 správního řádu. Co se týče druhé žalobní námitky, dle žalovaného se nejednalo o předběžnou otázku, nýbrž o vedení dvou samostatných řízení před soudem. Obě rozhodnutí (o umístění stavby a o povolení stavby) byla napadena odvoláním a odvolací orgán následně obě tato rozhodnutí potvrdil. V řízení o žalobě proti územnímu rozhodnutí vedeném pod sp. zn. 6 A 78/2015 Městský soud v Praze vydal dne 29.5.2015 usnesení, kterým zamítl návrh žalobců na přiznání odkladného účinku žalobě. Dne 28.4.2016 byla rozsudkem čj. 6 A 78/2015 - 191 žaloba proti územnímu rozhodnutí zamítnuta. Ke třetí žalobní námitce žalovaný uvedl, že odkanalizování bylo vyřešeno v územním rozhodnutí. Stavby vodních děl jsou umístěny, jejich povolení spadá do působnosti vodoprávního úřadu. Užívání stavby nebude povoleno bez uvedení vodních děl do provozu - to ošetřil stavební úřad podmínkou č. 15 stavebního povolení, kde jsou uvedeny doklady, které musí být doloženy k žádosti o vydání kolaudačního souhlasu k předmětné stavbě. Žalovaný dále uvedl, že k dokumentaci vydala souhlasné stanovisko s podmínkami společnost PVS, a.s., která je správcem vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu na území hlavního města Prahy. V něm souhlasí jak s odběrem pitné vody, tak s odvodem splaškových vod úměrně odpovídajícím odběru vody pitné. K dokumentaci se vyjádřila i společnost PVK, a.s., jako provozovatel veřejných vodovodů a kanalizací na území HMP. Uvedla, že s projektovou dokumentací souhlasí až po kolaudaci „Propoje DN 800 do pásma VDJ Kozinec". Stanovisko se týká i stavby vodovodu, která není předmětem žádosti stavebníka, protože podléhá vodoprávnímu povolení. S vydáním vodoprávního povolení provozovatel vodovodu souhlasí rovněž po vydání kolaudace propoje vodovodu DN 800 do pásma Kozinec. Ze stanoviska lze tudíž dovodit, že pokud bude propoj vodovodu zkolaudován, je dokumentace v pořádku a lze vydat vodoprávní rozhodnutí (které vydává speciální stavební úřad) na vodovod, který zajistí zásobování bytových domů. Stavební úřad tento problém ošetřil právě v podmínce 15 stavebního povolení, kde stanovil podmínku doložení kolaudačních souhlasů všech podmiňujících staveb stavebníka. Z toho jednoznačně vyplývá, že po kolaudaci propoje vodovodu DN 800 (tj. stavby, kterou nezajišťuje stavebník) bude vydáno vodoprávní povolení na podmiňující vodovod (umístěný územním rozhodnutím na stavbu viladomů), po jeho dokončení bude zkolaudován a tento doklad doloží stavebník při kolaudaci bytových domů. Žalovaný tudíž neměl právní důvod k přerušení řízení.

23. K námitce žalobců, že není vyřešena splašková kanalizace, žalovaný uvedl, že areálová splašková kanalizace je vodní dílo, které podléhá povolení vodoprávního úřadu. Pravomocně byla umístěna územním rozhodnutím. V podmínce č. 15 stavebního povolení stavební úřad stanovil doložení kolaudačního souhlasu na všechny podmiňující stavby, tedy i na areálovou splaškovou kanalizaci. Její výstavbu vodoprávní úřad nepovolí, pokud nebude zajištěno její napojení na dostatečně kapacitní veřejnou kanalizaci. Lze dovodit, že pokud nebude zprovozněna areálová splašková kanalizace, nebude povoleno užívání bytových domů. Pokud jde o stanovisko odboru životního prostředí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9.9.2014, nejedná se o stanovisko dotčeného orgánu, ale pouze o upozornění na problém. Žalovaný shrnul, že v územním rozhodnutí byly umístěny stavby zabezpečující zásobování stavby X vodou a odvádění odpadních vod. Jejich povolení přísluší speciálnímu stavebnímu úřadu, do této problematiky obecný stavební úřad nezasahuje. Proto v podmínce č. 15 stavební úřad stanovil stavebníkovi povinnost doložení kolaudačních souhlasů na tyto podmiňující stavby. Žádný právní předpis neukládá stavebníkovi doložit kolaudační souhlas podmiňujících staveb již k žádosti o stavební povolení. K argumentaci žalobců, že vzhledem k přijatému řešení může být stavba po několik let nezkolaudována, žalovaný poznamenal, že se jedná o spekulativní úvahu týkající se ekonomických poměrů stavebníka, která nemá žádnou souvislost se stavebním řízením.

24. Ke čtvrté námitce žalobců, že stavebník dosud nezískal a nepředložil stavebnímu úřední souhlas Městské části Praha - X s napojením dešťové i splaškové kanalizace, ale i vodovodu a plynovodu na jejích pozemcích, žalovaný uvedl, že tento souhlas není potřeba, neboť se žádost těchto staveb netýká. Stavebník nemusí dokládat kolaudační souhlasy podmiňujících staveb k žádosti o stavební povolení. Nadto se jedná o námitku, která měla či mohla být uplatněna v rámci územního řízení. K takovým námitkám se ve stavebním řízení nepřihlíží, neboť směřují k samotnému umístění stavby. Předmětem stavebního řízení u stavby X nebyly inženýrské sítě. Také problematika dopravního napojení stavby (pátá námitka) je otázkou, která měla či mohla být uplatněna v rámci územního řízení, a jedná se tak o námitku, která se v rámci stavebního řízení již nevypořádává. Ohledně šesté žalobní námitky žalovaný konstatoval, že terénní úpravy byly stanoveny v podmínce č. 3 územního rozhodnutí takto: „Výškové rozdíly rostlého terénu — 270 m n.m. u bytového domu C v severní části pozemku až 263 m n.m. u bytového domu D v jižní části pozemku budou vyrovnány opěrnými zdmi a venkovními schodišti. Opěrné zdi budou vysoké max. 2,00 m.“ Porovnáním situace ověřené stavebním úřadem s výkresem č. 02 objektu čistých terénních úprav SO - 28 lze zjistit, že navrhované terénní úpravy jsou shodné s tím, co bylo zakresleno v ověřené situaci, tedy s tím, co bylo umístěno. Oproti výkresu z územního rozhodnutí jsou navrženy navíc terénní schody ZS 11 u objektu C, ZS 16 u objektu D, ZS 9 u objektu B a ZS 01 u objektu A. Umístění těchto schodů nevyžaduje rozhodnutí o změně využití území. Žalovaný doplnil, že se opět jedná o námitku, která měla být uplatněna a řešena v územním řízení a že projektová dokumentace stavby je s podmínkami územního rozhodnutí v souladu. Ve vztahu k sedmé námitce žalovaný uvedl, že stavební úřad a následně též žalovaný postupovali v dané věci v souladu se stavebním zákonem, a tedy i v souladu se zásadou zákonnosti a právní jistoty.

25. Pokud jde o osmou námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že z některých stanovisek dotčených orgánů či správců sítí není jasné, k jaké dokumentaci se vyjadřovaly, žalovaný podotkl, že i s touto námitkou se vypořádal v rámci napadeného rozhodnutí, ve kterém se ztotožnil s názorem stavebního úřadu, že v případě vyjádření PVS a.s., ze dne 25,9.2014 se jedná o písařskou chybu. Hlavní údaj o počtu ekvivalentních obyvatel (338) je v něm uveden správně v souladu s pravomocným územním rozhodnutím. Žalovaný se ztotožnil s názorem stavebního úřadu uvedeným na straně 13 stavebního povolení, že z vyjádření dotčených orgánů a správců sítí je zřejmé, že se vyjadřovaly k platné projektové dokumentaci předložené v rámci stavebního řízení. Některá vyjádření v názvu obsahují PD, některá jsou pouze nazvána jako vyjádření k akci X na pozemku parc. č. X v k. ú. X, případně dalších pozemků, a některá vyjádření údaj o počtu bytů ani neobsahují, neboť tento údaj je směrodatný pro stavební úřad.

26. K deváté námitce, v níž žalobci vyjadřují nesouhlas se stanoviskem MHMP, odboru životního prostředí z 9.9.2014, pokud jde o vyjádření na úseku ochrany přírody a krajiny, podle kterého „realizací výše uvedené stavby nemůže být snížen či změněn krajinný ráz“, žalovaný předně uvedl, že se jedná se o otázku, kterou posuzuje dotčený orgán. Stanovisko MHMP, odboru životního prostředí č.j. S MHMP 1133770/2014/OZP/VI ze dne 9.9.2014 bylo přezkoumáno a potvrzeno Ministerstvem životního prostředí jakožto nadřízeným orgánem (zn. 2755/200/15 881/50/ENV/15 ze dne 21.2.2015). Problematika nesouladu stavby s charakterem okolní zástavby se řeší v územním řízení, kde jsou stanoveny základní objemové parametry a podmínky pro architektonické řešení objektů. Záměr stavby je s podmínkami územního rozhodnutí v souladu. Žalovaný podotkl, že i námitka narušení pohody bydlení, která byla žalobci rovněž uplatněna v odvolacím řízení, se týká problematiky umístění stavby a byla předmětem územního řízení.

27. Co se desáté námitky týče, žalovaný konstatoval, že v rámci stavby splaškové kanalizace v ulici Za Lázeňkou byly vysazeny 3 odbočky PVC DN 200 (pro bytové domy A, B, D) a jedna odbočka PVC DN 300 (pro bytový dům C). Tyto odbočky jsou ukončeny zaslepením na hranici pozemku stavebníka. Dále budou na konci odboček osazeny revizní šachty, do kterých budou napojeny přípojky splaškové kanalizace PVC DN 200 (pro všechny bytové domy). Tyto přípojky byly umístěny v rámci územního řízení a nevyžadují stavební řízení. Napojení na vodovod a splaškovou kanalizaci bylo řešeno v územním rozhodnutí, povolení vodních děl bude řešeno ve vodoprávním (nikoliv ve stavebním) řízení. Správce sítě s navrženým řešením souhlasí, o čemž svědčí doložená stanoviska společnosti PVS a.s. zn. 3324/14/02 ze dne 25.9.2014 a vyjádření společnosti PVK a.s., zn. 302/2014/Ma ze dne 30.9.2014 a 13.10.2014. Ohledně jedenácté námitky, v níž žalobci namítají rozpor stavby X s územním plánem, žalovaný zdůraznil, že v projednávané věci se jedná o stavební povolení, v němž stavební úřad posuzuje soulad s územním plánem pouze v případě, že nebylo vydáno územní rozhodnutí (§ 111 stavebního zákona). V daném případě územní rozhodnutí vydáno bylo a je pravomocné. Projektová dokumentace stavby je s ním v souladu, dodržuje předepsané rozměry, výšky staveb i předepsanou absolutní kótu 1. nadzemního podlaží. Všechny navržené domy mají úroveň ±0,00, počet podlaží, úroveň atiky i úroveň 1. podzemního podlaží je v souladu s podmínkou č.

3. územního rozhodnutí. I čisté terénní úpravy jsou navrženy v souladu s územním rozhodnutím. Terénní úpravy jsou shodné s tím, co bylo zakresleno v ověřené situaci, tedy s tím, co bylo umístěno. V územním řízení byl výpočet koeficientů míry využití území ověřen stavebním úřadem i dotčeným orgánem, tj. odborem stavebním a územního plánu MHMP. Ani námitka brojící proti účelovému obsypání objektů není ve stavebním řízení důvodná, neboť dům je navržen tak, jak stanovily podmínky územního rozhodnutí, kde byla stanovena úroveň ± 0,00 = 267,60 m.n.m. Pokud projektová dokumentace stavby dodržuje podmínky územního rozhodnutí ve věci prostorových parametrů stavby, není důvodné ani účelné soulad s územním plánem přezkoumávat.

28. Ke dvanácté námitce týkající se likvidace vzrostlé zeleně na pozemku parc. č. X v k. ú. X žalovaný uvedl, že žalobci zmíněná „podmínka" ve stavebním povolení o nutnosti chránit veřejnou zeleň není podmínkou, ale upozorněním na ustanovení zákona č. 114/1992 Sb. Jedná se o obecné upozornění, protože stavebnímu úřadu nepřísluší řešit otázky, které tento zákon upravuje. K rozporu se žádnou podmínkou stavebního povolení tudíž nedochází. Stavebník doložil rozhodnutí o kácení stromů na staveništi, které budou pokáceny, a pokud budou v dosahu stavby stávající stromy, bude je chránit v souladu s ustanovením zákona č. 114/1992 Sb. Ohledně třinácté námitky poukazující na nedostatečně řešené odvodnění pozemku parc. č. X v k. ú. X žalovaný uvedl, že stavební úřad posuzoval dokumentaci doloženou k žádosti (o stavební povolení), ve které je doložen návrh odvodnění v souhrnné zprávě na str.

45. V doplňku souhrnné zprávy stavebník uvádí, že vsakovací studny jsou předmětem stavebního povolení vodních děl, totéž uvádí i stavební úřad, a není důvodné se domnívat, že tomu tak není. Vsakovací studny a jejich kapacita bude posouzena ve vodoprávním řízení. Stavební úřad neřeší problematiku povolování vodních děl, a proto není oprávněn se zabývat hydrogeologickými posudky žalobců. V této souvislosti žalovaný znovu poukázal na podmínku č. 15 stavebního povolení, ve které stavební úřad vyžaduje doložení kolaudačního souhlasu všech podmiňujících staveb. Dle žalovaného je nedůvodná i čtrnáctá žalobní námitka stran nesouladu velikosti domu v dokumentaci pro územní řízení a dokumentaci pro stavební povolení. Dokumentace pro stavební povolení totiž podmínkám územního rozhodnutí odpovídá. Výpočet koeficientu KPP se již v dokumentaci pro stavební povolení neprovádí, protože se týká otázek posuzovaných v územním řízení. Koeficient KPP je uveden v územním plánu. Ve stavebním řízení se soulad s územním plánem posuzuje jen v těch případech, kdy nebylo vydáno územní rozhodnutí (§ 111 stavebního zákona); pokud vydáno bylo, posuzuje se soulad s ním.

29. Žalovaný je toho názoru, že se v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal s odvolacími námitkami a že v dané věci postupoval v souladu se zákonem. Řada uplatněných námitek byla v souladu se zákonem posouzena dle § 114 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého se k námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, nepřihlíží. Některé ze žalobních námitek jsou předmětem vodoprávního řízení. K tvrzení žalobců, že stavba X není v souladu s Metodickým pokynem k územnímu plánu, žalovaný poznamenal, že metodický pokyn byl vydán v roce 2002 jako materiál, který slouží pro usnadnění práce při používání územního plánu. Nejedná se o právně závazný dokument, neboť není součástí sbírky předpisů HMP, a z toho, že byl vydán v roce 2002, lze usuzovat, že některé jeho části nejsou aktuální.

30. Společnost EKOSPOL jako osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření k věci samé označila žalobu za zcela neopodstatněnou a ryze účelovou, a proto se připojila k návrhu žalovaného na její zamítnutí. Je toho názoru, že žaloba neobsahuje žádné relevantní skutečnosti a důkazy, pro které by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, je řádně odůvodněno a je přezkoumatelné. Žalovaný se v něm dostatečně vypořádal se všemi odvolacími námitkami a nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení. Společnost EKOSPOL zdůraznila, že tvrzení žalobců obsažená v žalobě jsou veskrze totožná jako jejich tvrzení uváděná v řízení o vydání územního rozhodnutí, ve kterém správní orgány tato tvrzení žalobců relevantně vypořádaly, což vyplývá i ze skutečnosti, že rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 6 A 78/2015 ze dne 28.4.2016 byla žaloba směřující proti územnímu rozhodnutí pro předmětnou stavbu zamítnuta. Společnosti EKOSPOL se dále vyjádřila k jednotlivým žalobním námitkám, přičemž její vyjádření se do značné míry shoduje s vyjádřením žalovaného. Nad rámec této obsahově shodné argumentace společnost EKOSPOL ke třetí žalobní námitce uvedla, že v dokladové části dokumentace ke stavbě bylo doloženo souhlasné vyjádření správce vodovodní a kanalizační sítě PVS a.s., č.j. 3324/14/2/02, ze dne 25.9.2014 i jejího provozovatele PVK a.s., zn. PVK 48077 a 50256/14/OTPČ ze dne 16.10.2014. Z jejich stanovisek nevyplývá, že by zde byl stanoven požadavek týkající se realizace kmenové stoky G nebo intenzifikace PČOV Uhříněves. Ve stanovisku odboru životního prostředí MHMP č.j. S-MHMP-1133770/2014/l/OZP/VI ze dne 9.9.2014 je ve věci omezené kapacity PČOV Uhříněves uvedeno pouze upozornění. Pro stavební úřad je však v této věci rozhodné stanovisko PVS a.s., a to s ohledem na kompetence jednotlivých organizací. Na stavbu propojovacího vodovodu DN 800 z Kozince je vydáno pravomocné stavební povolení, realizace dle vyjádření PVS a.s., měla být zahájena do konce roku 2015. Podmínka vyplývající ze stanoviska společnosti PVK a.s., směřuje k vodoprávnímu řízení, nikoliv proti vlastní stavbě bytových domů, opěrných stěn, zahradních vyrovnávacích schodišť a dočasné stavby zařízení staveniště. Pro likvidaci splaškových vod z bytových domů byly v rámci územního rozhodnutí umístěny přípojky splaškové kanalizace, které navazovaly na stávající odbočky PVC DN 200 a DN 300 v ulici Za Lázeňkou. Tyto odbočky jsou ukončeny zaslepením na hranici pozemku společnosti EKOSPOL (existence napojovacích bodů na splaškovou kanalizaci byla již řešena v rámci územního řízení). Na konce odboček budou dále osazeny revizní šachty, do kterých budou napojeny přípojky splaškové kanalizace PVC DN 200 (pro všechny bytové domy). Tyto přípojky, které byly umístěny v rámci územního rozhodnutí, nevyžadují dle stavebního zákona stavební řízení a není nutno je projednávat v rámci vodoprávního řízení. Odvádění splaškových vod kanalizačními přípojkami DN 200 bylo odsouhlaseno ve stanovisku správce vodohospodářského majetku na území hl. m. Prahy, tj. společnosti PVS a.s., která zastupuje vlastníka veřejné vodovodní a kanalizační sítě, jímž je hl. m. Praha.

31. Co se týče čtvrté námitky, v níž je žalobci poukazováno na to, že stavebník dosud nezískal a nepředložil stavebnímu úřadu souhlas Městské části X s napojením dešťové i splaškové kanalizace, vodovodu a plynovodu na jejích pozemcích, společnost EKOSPOL uvedla, že se jedná o námitku směřující k samotnému umístění stavby v území. Námitky týkající se napojovacích bodů inženýrských sítí byly zamítnuty v rámci územního řízení i následného odvolacího řízení. Předmětem stavebního řízení jsou stavby bytových domů, opěrných stěn, zahradních vyrovnávacích schodišť a dočasné stavby zařízení staveniště, nikoliv inženýrské sítě. Navíc žádná ze staveb inženýrských sítí nezasahuje do pozemků ve vlastnictví MČ X, a není tedy důvod, proč by mělo být stanovisko MČ X dokládáno. Ve vztahu k páté žalobní námitce týkající se připojení stavby na pozemní komunikaci společnost EKOSPOL podotkla, že rozhodnutí o povolení připojení na komunikaci vydal dne 20.5.2013 Úřad městské části Praha 15, odbor dopravy pod č.j. 24752/2013/OD/Mba. Toto rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 3.9.2013, bylo již součástí dokladů pro vydání rozhodnutí o umístění stavby. Pokud jde o šestou žalobní námitku, terénní úpravy ani odvodnění nejsou součástí stavebního řízení. Jeho předmětem jsou stavby bytových domů, opěrných stěn, zahradních vyrovnávacích schodišť a dočasné stavby zařízení staveniště. Z projektové dokumentace (Čisté terénní úpravy) je zřejmé, že se jedná jen o úpravu stávajícího terénu v návaznosti na osazení bytového domu. Nejedná se o terénní úpravy, kterými by se podstatně měnil vzhled území nebo odtokové poměry. Z toho vyplývá, že tyto úpravy terénu nepodléhají posouzení dle § 80 odst. 2 stavebního zákona. Projektová dokumentace předložená ke stavebnímu řízení byla kompletní, a proto je dle názoru společnosti EKOSPOL nedůvodná i sedmá žalobní námitka. K osmé námitce, jejíž podstatou je tvrzení, že z některých stanovisek dotčených orgánů či správců sítí není jasné, k jaké dokumentaci se vyjadřovaly, společnost EKOSPOL uvedla, že v rámci stavebního řízení byla dotčeným orgánům státní správy a správcům sítí k vyjádření předložena pouze jedna platná verze projektové dokumentace s počtem bytů 118. Údaj 123 bytů ve vyjádření společnosti PVS a.s., byl způsoben písařskou chybou v souhrnné technické zprávě, nicméně hlavní údaj o počtu ekvivalentních obyvatel (338) je uveden správně v souladu s územním rozhodnutím.

32. Společnost EKOSPOL považuje za nedůvodnou taktéž jedenáctou žalobní námitku, v níž žalobci argumentují tím, že podle platného územního plánu mohou mít stavby v dané lokalitě pouze tři nadzemní podlaží a podkroví, a dále tím, že rozměry domů uvedené v dokumentaci ke stavebnímu povolení neodpovídají rozměrům domů uvedených v dokumentaci k územnímu rozhodnutí. Označení jednotlivých podlaží v projektové dokumentaci je podle společnosti EKOSPOL s ohledem na upravený terén přilehlý k jednotlivým objektům zcela v souladu s pojmy uvedenými v čl. 3 odst. 1 písm. j) vyhlášky OTPP, kdy se podzemním podlažím rozumí podlaží, které má úroveň podlahy nebo její větší části níže než 0,80 m pod nejvyšším bodem přilehlého terénu v pásmu širokém 3,0 m po obvodu stavby; podlaží s vyšší úrovní podlahy, včetně podlaží ustupujícího, je podlažím nadzemním. Z příčných a podélných řezů jednotlivými objekty je zřejmé, že upravený terén, a to ve vzdálenosti větší než 3 m po obvodu stavby, je ve středu objektů min. 1,0 m nad úrovní podlahy l. PP. Označení podzemní podlaží tak splňuje požadavky stanovené vyhláškou OTPP. Objekty A, B a C proto nelze označit za objekty s pěti nadzemními podlažími. Kontrolní výpočet koeficientu podlažních ploch byl proveden již v rámci územního řízení v souladu s Metodickým pokynem k územnímu plánu schváleným dne 9.9.1999 usnesením ZHMP č. 10/05. Tato námitka již byla uplatněna v rámci územního řízení, byla v něm řádně vypořádána, a podle § 114 odst. 2 stavebního zákona k ní proto nelze přihlížet. Podmínkami územního rozhodnutí byly pro jednotlivé bytové domy stanoveny jejich maximální možné rozměry a minimální odstupy od hranic jednotlivých pozemků a minimální vzájemné odstupy nově navrhovaných staveb. Dle podmínky č. 3 územního rozhodnutí bude mít: a) Dům A max. půdorysné rozměry v úrovni l. PP 49,3 m x 20,5 m (dle předložené projektové dokumentace jsou 49,08 m x 20,18 m), v úrovni l.NP pak 46,1 m x 18,8 m (dle předložené projektové dokumentace jsou 46,07 m x 18,74 m). Vzájemný odstup stavby od východní hranice pozemku č. parc. X v k. ú. X je dle podmínky č. 3 územního rozhodnutí min. 12,0 m (dle předložené projektové dokumentace je 14,26 m), od severní hranice tohoto pozemku min. 7,3 m (dle předložené projektové dokumentace je tato vzdálenost 7,47 m), od jižní hranice pozemku pak min. 29,5 m (dle předložené projektové dokumentace je tato vzdálenost 30,58 m). b) Dům B max. půdorysné rozměry v úrovni l. PP 43,55 m x 20,50 m (dle předložené projektové dokumentace jsou 43,41 m x 20,11 m), v úrovni l.NP pak 40,45 m x 18,80 m (dle předložené projektové dokumentace jsou 40,40 m x 18,67 m). Vzdálenost mezi bytovými domy A a B je dle podmínky č. 3 územního rozhodnutí min. 23,90 m (dle předložené projektové dokumentace je tato vzdálenost 24,09 m). Od jižní hranice pozemku parc. č. X v k. ú. X min. 5,30 m (dle předložené projektové dokumentace je tato vzdálenost 6,13 m). c) Dům C max. půdorysné rozměry v úrovni l. PP 49,30 m x 20,50 m (dle předložené projektové dokumentace jsou 49,08 m x 20,17 m), v úrovni l.NP pak 46,10 m x 18,80 m (dle předložené projektové dokumentace jsou 46,07 m x 18,74 m). Vzájemný odstup stavby od západní hranice pozemku parc. č. X k. ú. X je dle podmínky č. 3 územního rozhodnutí min. 12,80 m (dle předložené projektové dokumentace je tato vzdálenost 13,06 m). Od severní hranice tohoto pozemku pak min. 5,00 m (dle předložené projektové dokumentace je tato vzdálenost 5,80 m). Od bytového domu D pak min. 45,20 m (dle předložené projektové dokumentace je tato vzdálenost 45,86 m). d) Dům D max. půdorysné rozměry 38,00 m x 19,10 m (dle předložené projektové dokumentace jsou 37,82 m x 18,94 m). Vzdálenost od bytového domu C je dle podmínky č. 3 územního rozhodnutí min. 45,10 m (dle předložené projektové dokumentace je tato vzdálenost 45,86 m). Od západní hranice pozemku parc. č. X v k. ú. X min. 17,00 m (dle předložené projektové dokumentace je tato vzdálenost 17,31 m). Od jižní hranice tohoto pozemku pak min. 11,00 m (dle předložené projektové dokumentace je tato vzdálenost 11,28 m). Od východní hranice tohoto pozemku pak min. 13,00m (dle předložené projektové dokumentace je tato vzdálenost 14,45 m).

33. Ke dvanácté námitce týkající se likvidace vzrostlé zeleně na pozemku parc. č. X v k. ú. X společnost EKOSPOL uvedla, že podle čl. 7 odst. 4 vyhlášky OTPP na plochách stavebních pozemků, které nejsou určeny k zastavění, se musí zachovat a chránit stávající dřeviny, s výjimkou případů stanovených zvláštním předpisem. Z předložené dokumentace je zřejmé, že předmětný návrh je s tímto ustanovením v souladu. Kácení zeleně na pozemku přísluší posuzovat odboru životního prostředí Úřadu městské části Praha 15, který k umístění stavby i ke stavebnímu řízení vydal kladné závazné stanovisko. Kácené stromy jsou ve správě Technické správy komunikací hlavního města Prahy (dále jen „TSK“) a jsou v kolizi se stavbou X i se stávajícím otevřeným odvodňovacím příkopem, který bude v rámci stavby obnoven. Souhlas s kácením stromů při ul. Městská vydala TSK ve stanovisku ke stavebnímu řízení ze dne 2.12.2014 zn. TSK/25848/14/2200/Me. Náhradní výsadba je domluvena při komunikaci „X”. Ani třináctou námitku, v níž žalobci brojí proti nedostatečně řešenému odvodnění pozemku parc. č. X v k. ú. X, společnost EKOSPOL nepovažuje za důvodnou, protože likvidace srážkových vod není předmětem stavebního řízení ohledně stavby X - jeho předmětem jsou bytové domy A - D, opěrné stěny, zahradní vyrovnávací schodiště a dočasné stavby zařízení staveniště. Odvodnění pozemku podléhá vodoprávnímu řízení vedenému speciálním stavebním úřadem. Z tohoto důvodu byla stanovena podmínka stavebního povolení, která v souladu s § 115 odst. 1 stavebního zákona zajišťuje návaznost předmětné stavby na podmiňující stavby. Posouzení vsakování srážkových vod bylo řešeno již v rámci územního řízení a bylo doloženo hydrogeologickým posudkem. Pro vypořádání této námitky je tedy možno užít také § 114 odst. 2 stavebního zákona. Ke čtrnácté žalobní námitce pak společnost EKOSPOL uvedla, že kontrolní výpočet koeficientu KPP byl proveden již v rámci územního řízení v souladu s Metodickým pokynem k územnímu plánu. Také tato námitka již byla uplatněna v rámci územního řízení a byla v něm řádně vypořádána, a proto k ní ve smyslu § 114 odst. 2 stavebního zákona nelze přihlížet.

34. V závěru svého vyjádření společnost EKOSPOL shrnula, že stavba X je v souladu s územním plánem, tedy s dokumentem, který předpoklady využití daného (dotčeného) území včetně jednotlivých vazeb a vlivů v tomto území navzájem posuzuje a upravuje, a dále s územním rozhodnutím a jeho podmínkami, které předmětnou stavbu (bytové domy a související stavby) umístilo v dané lokalitě v prostoru, čímž jednoznačně vymezilo mimo jiné konkrétní místo, kde se předmětná stavba bude nacházet a její rozměry včetně počtu podlaží, které bytové domy budou mít. Tyto otázky tak již nemohou být předmětem stavebního povolení a napadeného rozhodnutí.

35. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán; vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

36. K první žalobní námitce (neposkytnutí možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním stavebního povolení) soud uvádí, že porušení § 36 odst. 3 správního řádu je důvodem ke zrušení odvolacího rozhodnutí tehdy, pokud mělo vliv na jeho zákonnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26.2.2010 č.j. 8 Afs 21/2009 – 243, ze dne 6.6.2013 č.j. 1 As 24/2013 – 28, ze dne 28.6.2005 č.j. 8 As 3/2005 – 86 nebo ze dne 22.1.2009 č.j. 6 As 16/2008 – 90). Je to přitom žalobce, kdo má tvrdit a dokládat, jak se nerespektování § 36 odst. 3 správního řádu konkrétně dotklo jeho práv. V rozsudku ze dne 29.6.2011 č.j. 8 As 28/2011 – 78 Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „(n)amítl-li žalobce v posuzované věci nemožnost seznámit se s podklady rozhodnutí, je (....) pro úspěšnost dané námitky nezbytné, aby žalobce upřesnil podklady, jež neměl k dispozici, a jakým způsobem takové pochybení správního orgánu mohlo ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí. Jinak řečeno, žalobce musí popsat, co by se změnilo v případě, kdyby k takové procesní vadě nedošlo.“ V souzené věci však žalobci takto nepostupovali - neupřesnili podklady, jež v důsledku namítané vady neměli k dispozici, ani nespecifikovali, jakým způsobem vytýkané pochybení správního orgánu mohlo ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí, tj. stavební povolení. Již z tohoto důvodu nemůže být jejich první žalobní námitka úspěšná. Soud v tomto směru dále považuje za podstatné, že žalobci ničím nezpochybnili argumentaci žalovaného, že po vydání výzvy stavebního úřadu ze dne 5.6.2015, kterou byli účastníci řízení vyzváni, aby do 10 dnů ode dne doručení této výzvy uplatnili námitky k dané věci, již do spisového materiálu kromě námitek účastníků řízení nebyly doloženy žádné další podklady pro vydání rozhodnutí. Z toho plyne, že právo seznámit se s relevantními podklady pro vydání stavebního povolení, především pak s projektovou dokumentací připojenou k žádosti stavebníka o vydání stavebního povolení, a vyjádřit se k těmto podkladům bylo žalobcům zachováno.

37. Ke druhé žalobní námitce soud uvádí, že stavební úřad nejednal v rozporu se zákonem, jestliže nevyhověl návrhu žalobců na přerušení řízení do doby pravomocného rozhodnutí soudu o jejich žalobě podané proti rozhodnutí o umístění předmětné stavby. Podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu „správní orgán může řízení usnesením přerušit, probíhá-li řízení o předběžné otázce...“ V citovaném ustanovení je zakotveno toliko oprávnění správního orgánu (nikoliv povinnost) rozhodnout o přerušení řízení, což je zřejmé z užití slova „může“. Je tedy výlučně věci správního uvážení správního orgánu, zda této možnosti využije a řízení ve věci samé v případě probíhajícího řízení o předběžné otázce přeruší či nikoliv. Předběžnou otázku definuje ustanovení § 57 odst. 1 správního řádu jako otázku, která splňuje tyto podmínky: 1. na jejím řešení závisí vydání rozhodnutí ve věci samé, 2. správnímu orgánu ji nepřísluší rozhodnout a 3. jedná se o otázku, o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Pro vydání stavebního povolení v nyní projednávané věci byla nepochybně podstatná otázka, zda k předmětné stavbě bylo vydáno územní rozhodnutí. Mezi stranami není sporu o tom, že v době vydání stavebního povolení bylo o územním rozhodnutí pro předmětnou stavbu pravomocně rozhodnuto, k čemuž je nutno dodat, že návrh žalobců na přiznání odkladného účinku žalobě směřující proti rozhodnutí o umístění stavby byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29.5.2015 č.j. 6 A 78/2015 – 117 zamítnut, takže účinky územního rozhodnutí trvaly i nadále. Z těchto skutečností stavební úřad právem vycházel při vydání stavebního povolení na stavbu X. Výše uvedené lze shrnout tak, že skutečnost, že v době vydání stavebního povolení (12.8.2015) nadále probíhalo soudní řízení o žalobě, jehož předmětem byl přezkum rozhodnutí o umístění stavby, nezakládala povinnost stavebního úřadu stavební řízení přerušit a vyčkat do doby pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě směřující proti rozhodnutí o umístění stavby.

38. Nedůvodná je i třetí námitka, v níž žalobci poukazují na to, že stavebník v podkladech ke stavebnímu řízení nedoložil příslušná vodoprávní rozhodnutí ohledně připojení stavby X na vodovod a dešťovou i splaškovou kanalizaci, a zároveň brojí proti tomu, že stavební úřad nevyhověl jejich návrhu na přerušení řízení podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu do doby právní moci takových vodoprávních rozhodnutí. Soud v rámci vypořádání této námitky předně přisvědčuje závěru žalovaného, že žádný právní předpis neukládá stavebníkovi doložit kolaudační souhlasy týkající se podmiňujících staveb, resp. pravomocná vodoprávní rozhodnutí upravující připojení stavby na vodovod či dešťovou a splaškovou kanalizaci, již k žádosti o stavební povolení. Obsahové náležitosti žádosti o stavební povolení upravuje § 110 stavebního zákona a v podrobnostech pak (souladu se zákonným zmocněním obsaženým v § 110 odst. 5 stavebního zákona) prováděcí právní předpis, jímž je vyhláška č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“). Z těchto norem nelze dovodit povinnost stavebníka připojit výše zmíněná rozhodnutí již k žádosti o stavební povolení, a dovodit ji nelze ani ze žalobci namítaného ustanovení § 5 odst. 3 vodního zákona, podle něhož při provádění staveb nebo jejich změn nebo změn jejich užívání jsou stavebníci povinni podle charakteru a účelu užívání těchto staveb je zabezpečit zásobováním vodou a odváděním, čištěním, popřípadě jiným zneškodňováním odpadních vod z nich v souladu s tímto zákonem a zajistit vsakování nebo zadržování a odvádění povrchových vod vzniklých dopadem atmosférických srážek na tyto stavby (dále jen „srážkové vody“) v souladu se stavebním zákonem. Bez splnění těchto podmínek nesmí být povolena stavba, změna stavby před jejím dokončením, užívání stavby ani vydáno rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nebo rozhodnutí o změně v užívání stavby.

39. Tím, zda je v případě záměru stavby X zabezpečeno její zásobování vodou a odvádění, čištění, popřípadě jiné zneškodňování odpadních vod z nich a zajištěno vsakování nebo zadržování a odvádění povrchových vod vzniklých dopadem atmosférických srážek na tuto stavbu, se stavební úřad zabýval již v průběhu řízení o vydání územního rozhodnutí na danou stavbu, v němž žalobci uplatnili v podstatě totožné námitky (pochopitelně kromě námitky nepřerušení stavebního řízení). Opakování obsahově shodných námitek žalobci ve stavebním řízení považuje soud za nepřípustné, neboť koliduje s ustanovením § 114 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého k námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování regulačního plánu nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, se nepřihlíží.

40. Ze závěru zjišťovacího řízení sp. zn. S-MHMP-0769614/2011/OOP/VI/EIA/789-Vč ze dne 20. 2. 2012 sice vyplynulo, že kapacita ČOV Uhříněves je vyčerpána pro další nově připravované projekty, nicméně podle sdělení investora je na základě projednání se správcem kanalizace PVS a.s., z hlediska kapacity ČOV Uhříněves s předmětnou výstavbou a předpokládaným počtem obyvatel již dlouhodobě počítáno, ve stávající kapacitě ČOV Uhříněves je na předmětný záměr uvažována rezerva a v daném případě není nutná její intenzifikace. Toto tvrzení bylo doloženo stanoviskem PVS a.s., zn. 1675/11/2/02 ze dne 20. 4. 2011 a stanoviskem PVS a.s., zn. 992/12/2/02 ze dne 27. 3. 2012, ze kterého vyplývá, že PVS a.s., jakožto správce vodohospodářské infrastruktury a odvodnění na území hl. m. Prahy souhlasil s předloženou dokumentací a vydáním územního rozhodnutí při splnění stanovených podmínek. Toto stanovisko bylo následně potvrzeno i ve vyjádření PVS a.s., zn. 1490/13/2/02 ze dne 25.3.2013, které se týkalo změny záměru stavby spočívající ve snížené kapacitě bytů na 118. Ve shodě se závěry obsaženými v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.4.2016 č.j. 6 A 78/2015 – 194 soud v této souvislosti uvádí, že rozdělení kompetencí správce (PVS a.s.), a provozovatelů (PVK a.s., a dalších) při projednávání staveb na území hl. m. Prahy upravují Městské standardy vodovodů a kanalizací na území hl. m. Prahy, v jejichž příloze č. 2 odst. 1 je uvedeno: „a) Obecně platí, že při získávání stanoviska vlastníka technické infrastruktury pro účely projednání stavby v řízeních dle zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, se provozovatel vyjadřuje do 12 EO, PVS bez omezení počtu EO; b) V případech, kdy se vyjadřuje, jak správce, tak i provozovatel platí, že v případě rozporných stanovisek má přednost stanovisko správce jakožto zástupce vlastníka technické infrastruktury.“ Ukazatel EO znamená tzv. ekvivalentní obyvatel. Tento pojem je v odborných kruzích nejčastěji definován jako uměle zavedená jednotka (zpravidla však jedna osoba), která představuje produkci odpadní vody 150 l/den a produkci znečištění 60 g BSK5/den. Vzhledem k tomu, že předmětná stavba má navrženo 118 bytů, bude výsledný počet obyvatel předmětných domů výrazně větší než 12 EO. Z tohoto důvodu se v souladu s kompetencí jemu určenou Městskými standardy vodovodů a kanalizací na území hl. m. Prahy k dokumentaci pro územní rozhodnutí vyjádřil správce sítě, tedy společnost PVS a.s. Její souhlasné stanovisko č.j. 3324/14/2/02, ze dne 25.9.2014 s odběrem pitné vody a s napojením předmětné stavby na kanalizační sítě a čističku odpadních vod je v dané věci rozhodné a má přednost před vyjádřením provozovatele PVK a.s., ze dne 16.10.2014 i před stanoviskem odboru životního prostředí MHMP č.j. S-MHMP- 1133770/2014/l/OZP/VI ze dne 9.9.2014, které ve své podstatě představuje toliko upozornění na omezenou kapacitu ČOV Uhříněves.

41. Vyjádření ze dne 16.10.2014, v němž PVK a.s., jako provozovatel veřejných vodovodů a kanalizací na území hl. m. Prahy uvedl, že s projektovou dokumentací stavby X a vydáním vodoprávního rozhodnutí na vodovodní řady v celkové délce 314,4 m souhlasí až po kolaudaci „Propoje DN 800 do pásma VDJ Kozinec", žalovaný správně interpretuje tak, že po kolaudaci propoje vodovodu DN 800 (tj. stavby, kterou nezajišťuje stavebník) bude vydáno vodoprávní povolení na podmiňující vodovod (umístěný územním rozhodnutím), po jeho dokončení bude vodovod zkolaudován a tento doklad doloží stavebník v souladu s podmínkou č. 15 stavebního povolení při kolaudaci stavby X.

42. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný v napadeném rozhodnutí a následně i ve vyjádření k žalobě právem poukázal na to, že podmiňující stavby zabezpečující zásobování stavby X vodou a odvádění odpadních vod byly umístěny v územním rozhodnutí, přičemž jejich povolení spadá do působnosti vodoprávního úřadu a nikoliv stavebního úřadu.

43. Podle § 115 odst. 1 stavebního zákona ve stavebním povolení stavební úřad stanoví podmínky pro provedení stavby, a pokud je to třeba, i pro její užívání. Podmínkami zabezpečí ochranu veřejných zájmů a stanoví zejména návaznost na jiné podmiňující stavby a zařízení, dodržení obecných požadavků na výstavbu, včetně požadavků na bezbariérové užívání stavby, popřípadě technických norem. Podle potřeby stanoví, které fáze výstavby mu stavebník oznámí za účelem provedení kontrolních prohlídek stavby; může též stanovit, že stavbu lze užívat jen na základě kolaudačního souhlasu. Soud má ve shodě s názorem žalovaného za to, že stavební úřad postupoval v souladu s citovaným ustanovením, jestliže v podmínce č. 15 stavebního povolení uložil stavebníku povinnost doložit k žádosti o vydání kolaudačního souhlasu (též) kolaudační souhlasy podmiňujících staveb komunikací a zpevněných ploch, veřejného vodovodu včetně přípojek, areálové splaškové kanalizace, areálové dešťové kanalizace včetně retenčních objektů, vsakovacích zařízení a retenčních blogů a poldrů, STL plynovodu vč. přípojek a veřejného osvětlení. Z podmínky č. 15 stavebního povolení jednoznačně vyplývá, že pokud nebudou zprovozněny podmiňující stavby jako vodovod či dešťová a splašková kanalizace, nebude užívání stavby X povoleno.

44. K souvisejícímu tvrzení žalobců, že stavba X může být stavebně dokončena, avšak po řadu let může být nezkolaudovatelná pro nevyřešené zásobování vodou a odkanalizování, v čemž žalobci spatřují vysoké riziko nehospodárnosti a zbytečně vynaložených nákladů, soud uvádí, že toto hypotetické riziko je věcí stavebníka a jeho ekonomických poměrů, které se žalobců vůbec netýkají.

45. To, že zmíněné podmiňující stavby, které jsou nezbytné z hlediska užívání stavby X, nebyly v době vydání stavebního povolení stavebně povoleny, vybudovány a zkolaudovány, nepředstavuje překážku sine qua non pro vydání stavebního povolení. Návaznost povolované stavby na tyto stavby podmiňující, o jejichž umístění bylo pravomocně rozhodnuto územním rozhodnutím, zajistil stavební úřad podmínkou č. 15 stavebního povolení, a proto nebylo důvodu, aby řízení o vydání stavebního povolení podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu přerušil do doby právní moci příslušného vodoprávního rozhodnutí na připojení předmětné stavby na vodovod a dešťovou i splaškovou kanalizaci, jak požadovali žalobci. Nadto, jak již soud konstatoval shora, je v § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu zakotveno toliko oprávnění správního orgánu (nikoliv povinnost) rozhodnout o přerušení řízení, a je tedy výlučně věci uvážení správního orgánu, zda této možnosti využije a řízení přeruší či nikoliv. Nevyužití tohoto oprávnění proto nelze považovat za porušení zákona.

46. Neopodstatněnou soud shledal také čtvrtou námitku, ve které žalobci vytýkají stavebnímu úřadu a potažmo i žalovanému porušení § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, které spatřují v tom, že stavebník dosud nezískal a nepředložil stavebnímu úřadu souhlas Městské části X s napojením dešťové i splaškové kanalizace, ale i vodovodu a plynovodu na pozemcích Hl. m. Prahy, které jsou ve správě Městské části Praha - X, jenž by prokazoval právo stavebníka provést stavbu inženýrských sítí na pozemcích města. Podle § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona k žádosti (o stavební povolení) stavebník připojí doklady prokazující jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření anebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě, pokud nelze tato práva ověřit v katastru nemovitostí dálkovým přístupem, a je-li stavebníkem společenství vlastníků jednotek, také smlouvu o výstavbě nebo rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek přijaté podle zvláštního právního předpisu (dále jen „doklad o právu"). Doklady prokazující vlastnické právo stavebníka nebo jeho právo založené smlouvou provést stavbu se nepochybně musí vztahovat ke stavbě, o jejíž povolení stavebník žádá, nikoliv ke stavbám, které předmětem stavebního řízení nejsou. Vzhledem k tomu, že stavby inženýrských sítí nebyly předmětem stavebního řízení v nyní projednávané věci (stavba X, k níž se stavební povolení upíná, obsahuje „pouze“ bytové domy A, B, C a D, opěrné stěny a zahradní vyrovnávací schodiště a dočasné stavby zařízení staveniště), nebyla společnost EKOSPOL jakožto stavebník povinna předkládat stavebnímu úřadu spolu se žádostí o stavební povolení na stavbu X souhlas Městské části X prokazující právo stavebníka provést stavbu inženýrských sítí (dešťové a splaškové kanalizace, vodovodu a plynovodu) na pozemcích města. Neopodstatněnost této námitky tkví dále v jejím rozporu s ustanovením § 114 odst. 2 stavebního zákona. Žalobci totiž obsahově shodnou námitku uplatnili již v rámci územního řízení a následně ji zopakovali i v žalobě směřující proti územnímu rozhodnutí. Jak v rámci jejího vypořádání uvedl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 28.4.2016 č.j. 6 A 78/2015 – 194, z vyjádření odboru evidence, správy a využití majetku MHMP č.j. SVM/VP/356529/11/kas vyplývá, že hl. m. Praha jakožto vlastník pozemků parc. č. X, X v k. ú. X a vlastník komunikace na pozemku parc. č. X v k. ú. X souhlasilo s realizací stavby včetně inženýrských sítí, komunikací, zpevněných ploch a parkovišť na uvedených pozemcích.

47. Také pátá žalobní námitka je nedůvodná. Stavební úřad nejednal v rozporu se zákonem, jestliže nevyhověl návrhu žalobců na přerušení řízení podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu do doby právní moci rozhodnutí o připojení stavby X na pozemní komunikaci. Vydáním stavebního povolení bez pravomocného rozhodnutí o připojení stavby na pozemní komunikaci nedošlo k porušení § 111 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. Zmíněné ustanovení ukládá stavebnímu úřadu přezkoumat podanou žádost (o stavební povolení) a k ní připojené podklady z toho hlediska, zda stavbu lze podle nich provést, a ověřit zejména, zda je zajištěn příjezd ke stavbě, včasné vybudování technického, popřípadě jiného vybavení potřebného k řádnému užívání stavby vyžadovaného zvláštním právním předpisem. Za dostatečné naplnění podmínky spočívající v zajištění příjezdu ke stavbě pro účely vydání stavebního povolení lze považovat zjištění, že rozhodnutí o povolení připojení předmětné stavby na komunikaci Městská vydal dne 20.5.2013 Úřad městské části Praha 15, odbor dopravy pod č.j. 24752/2013/OD/Mba. Toto rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 3.9.2013, bylo již součástí dokladů pro vydání rozhodnutí o umístění stavby.

48. Podle § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona k žádosti o vydání územního rozhodnutí žadatel připojí stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem, a podle písm. d) téhož ustanovení smlouvy s příslušnými vlastníky veřejné dopravní a technické infrastruktury nebo plánovací smlouvu, vyžaduje-li záměr vybudování nové nebo úpravu stávající veřejné dopravní a technické infrastruktury. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že otázka dopravního napojení stavby na pozemní komunikace se řeší v územním řízení, neboť úzce souvisí s umístěním stavby. Proto také stavebník rozhodnutí o povolení připojení předmětné stavby na komunikaci Městská stavebnímu úřadu předložil již v průběhu územního řízení. Žalovanému je tudíž nutno přitakat, že námitky týkající se problematiky dopravního napojení stavby X měly a mohly být žalobci uplatněny již v rámci územního řízení. Jedná se tak o námitky, k nimž se ve stavebním řízení podle § 114 odst. 2 stavebního zákona nepřihlíží, a takové námitky nemohou být způsobilé zpochybnit ani zákonnost napadeného rozhodnutí, jež se upíná ke stavebnímu povolení.

49. Soud nevešel ani na šestou námitku, v níž žalobci argumentují tím, že stavební povolení na stavbu X počítá s rozsáhlými terénními úpravami podstatně měnícími vzhled území i odtokové poměry, ke kterým je podle § 80 odst. 2 stavebního zákona nezbytné mít rozhodnutí o změně využití území; to však stavebník ke stavebnímu řízení nedoložil. Je pravdou, že při realizaci povolené stavby má dojít ke skrývce ornice. To je ostatně zřejmé z podmínky č. 5 stavebního povolení pro provedení stavby týkající se ochrany zemědělského půdního fondu, podle níž bude provedena z celé plochy trvalého záboru „skrývka ornice o průměrné mocnosti 25 cm, v celkovém množství 4,720 m3. S ohledem na nižší kvalitu bude tato ornice použita k sadovým úpravám v areálu viladomů. Skrytá ornice z trvalého záboru bude uložena na deponii v rámci zájmového území, bude zajištěna před znehodnocením, ztrátami a řádně ošetřována tak, jak ukládá § 10 odst. 2 vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 13/1994 Sb.“ Žalobcům však nelze přisvědčit v tom, že stavební povolení na stavbu X počítá s rozsáhlými terénními úpravami podstatně měnícími vzhled území i odtokové poměry, ke kterým je podle § 80 odst. 2 stavebního zákona nezbytné mít rozhodnutí o změně využití území. Jak konstatoval stavební úřad na str. 8 stavebního povolení v rámci vypořádání námitky týkající se terénních úprav, terénní úpravy ani odvodnění nejsou součástí tohoto stavebního řízení. Jeho předmětem jsou stavby bytových domů, opěrných stěn, zahradních vyrovnávacích schodišť a dočasné stavby zařízení staveniště. Z projektové dokumentace stavby s označením Čisté terénní úpravy je zřejmé, že se jedná jen o úpravu stávajícího terénu v návaznosti na osazení bytového domu. Nejde tedy o terénní úpravy, kterými by se podstatně měnil vzhled území nebo odtokové poměry, a tyto terénní úpravy proto nepodléhají posouzení podle § 80 odst. 2 stavebního zákona.

50. Soud ověřil, že dokumentace stavebního objektu SO-28 Čisté terénní úpravy, která byla ověřena stavebním úřadem, skutečně zahrnuje toliko vyrovnání nového terénu svahováním a zbudování opěrných stěn, zahradních vyrovnávacích schodišť a oplocení. Nejedná se o takové úpravy terénu, jimiž by se podstatně měnil vzhled prostředí nebo odtokové poměry, a jejich povolení tudíž nevyžaduje předchozí rozhodnutí o změně využití území. Žalovaný v této souvislosti přiléhavě poukázal také na skutečnost, že terénní úpravy v podobě opěrných zdí a venkovních schodišť byly stanoveny již v podmínce č. 3 územního rozhodnutí.

51. Soud neshledal opodstatněným ani nesouhlas žalobců se navýšením stávajícího terénu kolem bytových domů A, B a C, což žalobci označují za účelový krok vedený snahou stavebníka o obejití závazných regulativů územního plánu upravujících maximálně přípustný počet nadzemních podlaží a koeficient KPP. Shodnou námitku žalobci uplatnili již v žalobě proti územnímu rozhodnutí, a soud proto odkazuje na její vypořádání v rozsudku ze dne 28.4.2016 č.j. 6 A 78/2015 – 194. V něm Městský soud v Praze dovodil, že objekty A, B, C jsou označeny jako objekty s jedním podzemním podlažím a 4 nadzemními podlažími, objekt D má 3 nadzemní podlaží a není podsklepený. Poslední nadzemní podlaží je u všech čtyř objektů vždy ustupujícím podlažím. Počet jednotlivých podlaží vychází z projektové dokumentace, kde je řádně označena úroveň +-0,00. Pro označení toho, zda se jedná o podzemní nebo nadzemní podlaží, se vychází z úrovně budoucího upraveného terénu (označený v projektové dokumentaci jako PT - přilehlý terén), který je v daném případě rozhodný vůči navrhované stavbě. I tato terénní úprava a její výška je patrná z projektové dokumentace. Z tohoto důvodu, i když jižní část nejnižšího podlaží vystupuje nad terén, je splněna definice podzemního podlaží uvedená v čl. 3 odst. 1 písm. j) vyhlášky OTPP, protože vychází z upraveného přilehlého terénu a nikoliv ze stávajícího rostlého terénu. Nelze tedy přisvědčit námitce žalobců, že se jedná o pětipodlažní objekty. Přisvědčit nelze ani námitce, že nebylo přezkoumatelně vysvětleno, co se rozumí přilehlým terénem, což je obvyklý termín používaný ve stavebnictví pro upravený terén, do kterého je stavba zasazena. Vybudování takové úpravy terénu, ač se může zdát účelové, však při splnění všech výše uvedených podmínek není v rozporu s územním plánem hl. m. Prahy a s kódem míry využití území s podlažností 3+. Tomuto vypořádání uvedené námitky následně přisvědčil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28.6.2018 č.j. 10 As 143/2016 – 121, kterým zamítl kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.4.2016 č.j. 6 A 78/2015 – 194. K věci samé přitom doplnil, že „(d)ůvodná není ani námitka týkající se posledního nadzemního podlaží. Stěžovatelé totiž nesprávně chápou význam termínu „podlažnost“. Ten nestanoví závazný počet podlaží. Jak totiž plyne z metodického pokynu k územnímu plánu hl. m. Prahy (usnesení Rady hl. m. Prahy č. 1774 ze dne 22. 10. 2002), je podlažnost pomocným údajem a sama o sobě nepředstavuje závazný regulativ. Její funkce je informativní a stanovuje průměrný počet podlaží ve vymezené funkční ploše, který se počítá z podílu hrubých podlažních ploch vůči ploše zeleně. Stěžovatelé tento údaj však nesprávně zaměňují za závazně stanovený počet podlaží. Ani tato jejich námitka proto není důvodná. Navržené stavby zároveň splňují i definici viladomů, kterou územní plán hl. m. Prahy definuje jako samostatnou obytnou stavbu o více než 3 bytových jednotkách nepřevyšující 4 nadzemní podlaží. NSS proto uzavírá, že stavba není v rozporu s územním plánem.“ 52. Z toho, že soud neshledal důvodnou žádnou z předchozích námitek, implicitně vyplývá, že za nedůvodnou považuje také sedmou žalobní námitku o nekompletnosti dokumentace předložené stavebníkem ke stavebnímu řízení, kterou žalobci bez dalšího opírají o svá tvrzení uplatněná v předchozích námitkách. Soud má ve shodě s názorem žalovaného za to, že projektová dokumentace předložená stavebníkem, která v souladu s § 110 odst. 2 písm. b) stavebního zákona ve znění účinném do 31.12.2017 obsahuje průvodní zprávu, souhrnnou technickou zprávu, situaci stavby, dokladovou část, zásady organizace výstavby a dokumentaci objektů, odpovídá požadavkům vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb a ve spojení se žádostí o vydání stavebního povolení skýtá dostatečný podklad pro posouzení důvodnosti této žádosti. Vydáním stavebního povolení na podkladě této projektové dokumentace nedošlo k porušení základních zásad správního řízení, ani v něm nelze spatřovat svévoli ze strany správního orgánu, jak tvrdí žalobci 53. Nesprávnost některých dílčích údajů uvedených ve vyjádření PVS a.s., ze dne 25.9.2014 nezakládá důvodné pochybnosti o tom, k jaké projektové dokumentaci se jmenovaná společnost, jakož i ostatní dotčené orgány státní správy a správci sítí vyjadřovali, jak mylně dovozují žalobci v osmé námitce. Vyjádření PVS a.s., ze dne 25.9.2014 zn. 3324/14/2/02, na které žalobci poukazují a které je součástí správního spisu, je nadepsáno „X, výstavba 4 bytových domů na pozemku parc. č. X, X, X a X v ul. Městská, k. ú. X, X, Stavebník: Ekospol a.s., Dokumentace pro stavební povolení.“ Již z tohoto výstižného popisu předmětu, jehož se vyjádření týká, je naprosto zřejmé, že společnost PVS a.s., se vyjadřovala k projektové dokumentaci týkající se předmětné stavby X a k žádné jiné. Z ničeho také nevyplývá (a žalobci to ani neprokázali), že by snad ke stavbě X existovala projektová dokumentace ve více verzích. Lze uzavřít, že stejně jako tomu bylo u ostatních dotčených orgánů státní správy a správců sítí, i společnost PVS a.s., se ve svém vyjádření ze dne 25.9.2014 nepochybně vyjadřovala k (jediné) projektové dokumentaci vztahující se k předmětné stavbě. O tom ostatně svědčí i v jejím vyjádření správně uvedený údaj o počtu 338 EO (ekvivalentních obyvatel) nově napojených na vodovod a kanalizaci, jenž koresponduje územnímu rozhodnutí. Neopodstatněná je tedy i osmá žalobní námitka 54. Veškerá argumentace, která je obsahem deváté žalobní námitky, se týká problematiky, která byla řešena v řízení o umístění stavby, ať již jde o přesvědčení žalobců o naddimenzovanosti stavby X s ohledem na její výškové a objemové parametry, jejím nesouladu s urbanistickým a architektonickým charakterem prostředí a požadavky na zachování pohody bydlení a zdravého životního prostředí, či o tvrzení, že předmětná stavba je v rozporu s územním plánem a její realizací dojde ke změně (znehodnocení) krajinného rázu celé lokality. Žalobci se nyní marně pokouší tytéž námitky, k jejichž opětovnému uplatnění ve stavebním řízení nelze podle § 114 odst. 2 stavebního zákona přihlížet, podřadit pod ustanovení § 111 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého má stavební úřad při přezkoumání žádosti o vydání stavebního povolení ověřit rovněž účinky budoucího užívání stavby. Žalobci subjektivně líčené „účinky“ stavby X v podobě obtěžování uživatelů okolních domů a zahrad pohledy obyvatel bytů nacházejících se v předmětné stavbě, zvýšeným hlukem, prachem, nedostatečným vsakováním dešťových vod či hrozícím sesuvem půdy, však nelze akceptovat. Zčásti se jedná o ničím neprokázaná tvrzení (žalobci nijak nedoložili, že jim v důsledku realizace předmětné stavby hrozí sesuvy půdy či nedostatečné vsakování dešťových vod), zčásti jde o obvyklé imise spojené v podstatě s realizací každé větší stavby (zvýšený hluk, prašnost), přičemž z ničeho nevyplývá, že by k nadměrnému obtěžování uživatel okolních nemovitostí zvýšeným hlukem, prachem mělo docházet i poté, co bude povolená stavba realizována. Co se týče namítaného obtěžování stávajících obyvatel pohledy obyvatel bytů ve stavbě, žalobci by dle náhledu soudu měli konečně akceptovat fakt, že žijí na území hlavního města Prahy, kde zkrátka musí počítat s tím, že na ně, resp. jejich nemovitosti vidí vlastníci či uživatelé sousedních staveb a bytů nacházejících se v těchto nemovitostech. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2012, čj. 8 As 20/2011-131, „v rámci zástavby v intravilánu obce je zpravidla nemožné dosáhnout úplného soukromí, pokud jde o možný pohled do oken, na dvory či do zahrad sousedních nemovitostí.“ Na projednávanou věc pak plně dopadají závěry, které zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 3. 2010, čj. 7 As 13/2010-145. V něm uvedl, že „pokud je rozhodnutí o umístění stavby v souladu s územním plánem, jedná se ze strany vlastníka předmětného pozemku o výkon jeho vlastnického práva v mezích přípustných podle územního plánu.“ Dále pak vyslovil názor, že „v daném území se jedná o zástavbu příměstského typu, která se postupně může vyvíjet a měnit. Stěžovatelé ani jiné osoby, jejichž práva mohou být územním rozhodnutím dotčena, nemají, a ani mít nemohou, subjektivní veřejné právo na to, aby poměry území, v němž se nachází jejich majetek, byly navždy konzervovány a nemohly se změnit. Změny ve využití území v průběhu času, včetně nejrůznějších stavebních aktivit, jsou přirozenou součástí vývoje společnosti a jednotlivec jim a apriori nemá právo bránit. Zvláště v urbanizovaných oblastech může být nová výstavba zcela přirozeným a logickým způsobem využití určitého území. Je nepochybné, že v daném případě zamýšlená stavba (…) má poněkud jiný charakter než dosavadní stavby jednopatrových, převážné řadových, rodinných domů. Nevybočuje však z limitů daných územním plánem, neboť ten s možností umisťování staveb takového charakteru počítá, připouští-li obytné stavby až se třemi nadzemními podlažími. Již z toho, že územní plán výstavbu takové povahy, která v době jeho zpracování v území reálně neexistovala, připouští, plyne, že určité postupné a věcně limitované proměny zástavby v dotyčném území, a připouští tedy, že na něm vzniknou i stavby vymykající se svým charakterem v určité, avšak nikoli zásadní, míře charakteru výstavby dosavadní. Připuštění, že území se může v určitých mezích urbanisticky proměňovat a vyvíjet, je přirozenou vlastností územního plánování a reflexí toho, že zástavba v urbanizovaných oblastech, s výjimkou případů, kdy je její konkrétní podobu třeba chránit a neměnit, např. z důvodů památkové ochrany či ochrany krajinného rázu, se může v běhu času proměňovat. V daném případě je proměna, k níž dojde výstavbou předmětného domu, změnou přiměřenou, odpovídající poměrům v území, a nelze ji považovat za exces, pro který by bylo na místě rozhodnutí krajského úřadu zrušit. Zamýšlená stavba není ani v rozporu se společenskými zájmy. Vlastník pozemku má (…) právo užívat svůj majetek podle své libosti, pokud se nepřípustně nedotkne práv jiných a pokud nevybočí z mezí přípustné veřejnoprávní regulace. (…) Pokud se totiž nejedná o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům, je přednostně na tom, kdo se cítí být obtěžován, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. (…) Stěžovatelé si nemohou osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství, která by podstatně snížila míru jejich soukromí. Skutečnost, že na sousedním pozemku doposud nestále stavba, jejíž povaha umožní, aby někteří její uživatelé viděli na pozemek stěžovatelů či do oken jejich domu, nezakládá stěžovatelům právo na to, aby tento stav přetrval i do budoucna. Stěžovatelé vůči sousednímu pozemku „nevydrželi“ žádné právo na to, aby se výstavba na něm omezila více, než jaká omezení standardně vyžadují obecné poměry v území, jež jsou vyjádřeny v územním plánu.“ 55. Odbor životního prostředí MHMP v závaznému stanovisku č.j. S-MHMP-0288238/2013/ 1/OZP/VI ze dne 29. 5. 2013 vydaném v rámci řízení o umístění stavby uvedl, že umístěním viladomů v rámci zastavitelného území X dle předložené (upravené) dokumentace nemůže být snížen krajinný ráz ani estetická kvalita prostředí v dané lokalitě. Toto závazné stanovisko bylo následně přezkoumáno Ministerstvem životního prostředí, které svým vyjádřením zn. 1752/500/14 50864/ENV/14 ze dne 11. 8. 2014 přezkoumávané závazné stanovisko potvrdilo. Ministerstvo životního prostředí přitom konstatovalo, že „stávající hodnoty předmětné části krajiny jsou utvářeny zástavbou domů převážně obytného využití. Výškovými parametry stavební záměr sice neodpovídá parametrům okolní zástavby, což však v daném řízení nemá vliv na předmět ochrany (dle zákona č. 114/1992 Sb.). Z pohledového hlediska nebude navržený stavební záměr vytvářet významnou dominantu, protože se nejedná o ojedinělou výstavbu bytových domů v lokalitě. Vzhledem k tomu, že nebude narušena estetická a ani přírodní hodnota krajinného rázu, tak nemůže předmětná výstavba narušit ani změnit krajinný ráz, neboť krajinný ráz změněn nebude. Stavba se nedotkne žádných významných krajinných prvků, zvláště chráněných území (…), a ani kulturních dominant krajiny, protože se v dotčené lokalitě žádné nevyskytují. Z těchto důvodů nebude snížena ani změněna estetická a přírodní hodnota předmětné části krajiny.“ S citovanými závěry je plně v souladu též závazné stanovisko odboru životního prostředí MHMP č.j. S-MHMP 1133770/2014/OZP/VI ze dne 9.9.2014, v němž dotčený orgán státní správy rovněž dospěl z hlediska ochrany přírody a krajiny podle zákona č. 114/1992 Sb., k závěru, že realizací předmětné stavby nemůže být snížen či změněn krajinný ráz. V odůvodnění stanoviska uvedl, že rozměrově poměrové charakteristiky návrhu nemohou snížit krajinný ráz dané lokality ani estetickou kvalitu okolního prostředí. I toto stanovisko bylo následně přezkoumáno a potvrzeno Ministerstvem životního prostředí, které v potvrzení ze dne 21.12.2015 zn. 2755/500/15 88150/ENV/15 v podstatě zopakovalo argumenty obsažené v jeho předchozím vyjádření zn. 1752/500/14 50864/ENV/14 ze dne 11. 8. 2014 (viz výše) a dodalo, že vliv stavby na krajinný ráz lze posoudit z projektové dokumentace stavby, zejména z její výkresové části a z veřejně dostupné ortofotomapy zobrazující rozložení jednotlivých prvků v krajině.

56. Žalobci sice nesouhlasí se závazným stanoviskem odboru životního prostředí MHMP č.j. S-MHMP 1133770/2014/OZP/VI ze dne 9.9.2014, neuvedli však žádné nové relevantní argumenty, které by vyvracely správnost závěru, k němuž příslušný orgán v tomto stanovisku dospěl, a na potvrzení tohoto stanoviska Ministerstvem životního prostředí nereagovali. Vzhledem k tomu, že obsahově obdobné či dokonce shodné námitky žalobců již byly vyčerpávajícím způsobem vypořádány v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.4.2016 č.j. 6 A 78/2015 – 194 a v navazujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.6.2018 č.j. 10 As 143/2016 – 121, soud na tomto místě pro stručnost odkazuje na závěry obsažené v těchto soudních rozhodnutích, s nimiž se zcela ztotožňuje. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.6.2018 č.j. 10 As 143/2016 – 121 nicméně považuje za vhodné vyzdvihnout následující: „Nachází-li se stavby v intravilánu obce, je zpravidla vždy v určité míře zasahováno do soukromí obyvatel, a to možnými pohledy do oken, na dvory či do zahrad. Absolutního soukromí v takových podmínkách nelze dosáhnout (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2012, čj. 8 As 20/2011-131). Stěžovatelé nemají žádné subjektivní právo na to, aby poměry území, v nichž se nachází jejich rodinné domy, byly navždy konzervovány a nemohly se změnit. Stavební aktivity, zvláště v urbanizovaných oblastech, jsou přirozenou součástí vývoje společnosti. Tomu odpovídá i územní plán, který výstavbu v určitých částech připouští, a tedy do jisté míry předpokládá (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2010, čj. 7 As 13/2010-145). Vzhledem k tomu, že stavba, o jejímž umístění bylo rozhodnuto, je v souladu s územním plánem a stěžovatelé neuvedli žádné zásadní důvody, které by odůvodňovaly obavu z hrubého narušení pohody bydlení, je i tato námitka nedůvodná. Na této skutečnosti pak nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatelů na skutečnost, že stavba převýší kostel sv. Petra, který je od stavby vzdálen 650 metrů. Stěžovatelé nijak nevysvětlili, proč by zrovna výška kostela měla být referenčním bodem, jehož překročení znamená rozpor s územním plánem či architektonickým a urbanistickým charakterem prostředí. S výše uvedeným souvisí i námitka stěžovatelů, že k porušení čl. 4 odst. 1 OTPP dochází tím, že výška domů nerespektuje vztah k okolní zástavbě. Tato námitka totiž opět stojí na přesvědčení stěžovatelů, že podzemní patro budov A, B a C je ve skutečnosti patrem nadzemním. Správní orgány, městský soud i NSS již vysvětlily, že tomu tak není (viz výše). Není-li pravdivý tento předpoklad, je nutně nesprávný i výpočet stěžovatelů, kteří výšku počítají od podzemního podlaží. Odkaz stěžovatelů v této souvislosti na čl. 4 odst. 6 OTPP je nepatřičný, neboť se týká pouze staveb dočasných. Ani tato námitka proto není důvodná..... Za druhou stěžejní námitku stěžovatelé označili skutečnost, že stavba je v rozporu s § 90 písm. e) stavebního zákona, neboť záměr a rozhodnutí o umístění stavby jsou v rozporu s požadavky zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a to konkrétně s požadavkem na ochranu krajinného rázu. Městský soud poukázal v této souvislosti na souborné závazné stanovisko odboru životního prostředí žalovaného a vyjádření Ministerstva životního prostředí, které posuzovaly soulad záměru se zákonem o ochraně přírody a krajiny a dospěly k závěru, že nebude narušena estetická ani přírodní hodnota krajinného rázu a umístěním stavby nemůže být snížen či změněn krajinný ráz. Stěžovatelé s takovým posouzením nesouhlasí, neboť podle nich musí být každému laikovi na první pohled zřejmé, že stanovisko i vyjádření jsou nesmyslné a rozpor záměru s krajinným rázem je zřejmý na první pohled. Takovou argumentaci považuje NSS za povrchní a nedostatečnou. Městský soud v napadeném rozsudku vysvětlil význam krajinného rázu (§ 12 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny) a nutnost souhlasu orgánu ochrany přírody v případě staveb, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz (§ 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny). V projednávané věci vydal příslušný orgán ochrany přírody závazné kladné stanovisko, které potvrdil příslušný nadřízený orgán státní správy (Ministerstvo životního prostředí). O odbornosti těchto orgánu nemá NSS důvod pochybovat. Stěžovatelé nenabídli kromě vyjádření svých pocitů a obecných proklamací žádnou relevantní argumentaci, která by zpochybnila závěry městského soudu.

57. Soud závěrem k deváté žalobní námitce uvádí, že posouzení souladu předmětné stavby s územním plánem, jakož i posouzení souladu záměru stavby s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území a s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, bylo ve smyslu § 90 písm. a) a b) stavebního zákona předmětem územního řízení. K námitkám, které žalobci mohli uplatnit (a také uplatnili) při územním řízení, ve stavebním řízení podle § 114 odst. 2 stavebního zákona nelze přihlížet. Takto nepřípustně opakovaně uplatněné námitky nejsou způsobilé zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí.

58. Soud považuje za neopodstatněnou též desátou žalobní námitku, v níž žalobci brojí proti tomu, že stavební úřad nevyhověl jejich požadavku na ověření toho, zda v místech, kde má podle projektu dojít k napojení na stávající inženýrské sítě (vodovod a kanalizaci), tyto sítě existují, a to až do úrovně (místa) konkrétních připojovacích bodů, aniž by se řádně vypořádal s důkazy předloženými manželi H. a spolkem Pohoda bydlení X k prokázání neexistence inženýrských sítí na hranici pozemku parc. č. X v k. ú. X, a zatížil tak vydané rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, kterou v odvolacím řízení nezhojil ani žalovaný. Soud nepovažuje stavební povolení ani napadené rozhodnutí v této části za nepřezkoumatelné. Stavební úřad ve stavebním povolení na obsahově totožnou odvolací námitku reagoval tím, že jednak odkázal na vyjádření PVK a.s., ze dne 16.10.2014, podle kterého jsou k jednotlivým objektům navrženy čtyři kanalizační přípojky DN 200, které byly umístěny a mohou být provedeny na základě pravomocného územního rozhodnutí. Dále pak stavební úřad uvedl, že v rámci stavby splaškové kanalizace v ulici Za Lázeňkou byly vysazeny 3 odbočky PVC DN 200 pro bytové domy A, B a D a jedna odbočka PVC DN 300 pro bytový dům C. Tyto odbočky jsou ukončeny zaslepením na hranici pozemku stavebníka. Na konce odboček budou dále osazeny revizní šachty, do kterých budou napojeny přípojky splaškové kanalizace PVC DN 200 pro všechny bytové domy. Tyto přípojky byly umístěny v rámci územního rozhodnutí a dle stavebního zákona nevyžadují stavební řízení. Odvádění splaškových vod kanalizačními přípojkami DN 200 bylo odsouhlaseno stanoviskem správce vodohospodářského majetku na území hl. m. Prahy, společnosti PVS a.s. Stavební úřad dodal, že existence napojovacích bodů pro splaškovou kanalizaci byla řešena již v rámci územního řízení a stavebního řízení se netýká. Žalovaný pak k této námitce v napadeném rozhodnutí uvedl, že se ztotožňuje s vypořádáním této námitky ze strany stavebního úřadu s tím, že napojení na vodovod a splaškovou kanalizaci bylo řešeno v územním rozhodnutí a povolení vodních děl bude řešeno ve vodoprávním (a nikoliv ve stavebním) řízení. Správce sítě s navrženým řešením souhlasí, o čemž svědčí doložené stanovisko společnosti PVS a.s., ze dne 25.9.2014. Žalovaný dodal, že ve spise je doložen list č. 210 „Data PVK“, z něhož je zřejmé, že na předmětný pozemek jsou z ulice Za Lázeňkou vyvedeny dvě přípojky DN 200 a jedna přípojka DN 300. Vzhledem k tomu, že tento doklad doložili manželé H. a spolek Pohoda bydlení X jako jedni z odvolatelů, není dle žalovaného jasné, o co je žádáno. Následně žalovaný poukázal na ustanovení § 111 stavebního zákona, podle něhož stavební úřad v řízení zkoumá, zda je zajištěno včasné vybudování technického vybavení. Z dokumentace je zřejmé, že kanalizační přípojky jsou napojeny na řady stávající, zatímco pro napojení na vodovod jsou navrženy nové vodovodní řady, které byly předmětem územního řízení a budou povoleny v řízení vodoprávním. Stavební úřad podmínkou č. 15 stavebního povolení zajistil, že kolaudační souhlas ke stavbám technické infrastruktury bude vydán před kolaudačním souhlasem stavby X.

59. Výše popsané vypořádání uvedené námitky ze strany správních orgánů obou stupňů považuje soud za dostatečně určité a srozumitelné, a tedy i přezkoumatelné. Jak již soud uvedl shora, z vyjádření odboru evidence, správy a využití majetku MHMP č.j. SVM/VP/356529/11/kas vyplývá, že hlavní město Praha jakožto vlastník pozemků parc. č. X, X v k. ú. X a vlastník komunikace na pozemku parc. č. X v k. ú. X souhlasilo s realizací stavby, a to včetně inženýrských sítí, komunikací, zpevněných ploch a parkovišť na uvedených pozemcích. Souhlas s realizací stavby X včetně inženýrských sítí, komunikací, zpevněných ploch a parkovišť posléze hlavní město Praha zopakovalo ve vyjádření odboru evidence, správy a využití majetku ze dne 16.12.2014 č.j. SVM/VP/1359069/14/kas, ve kterém mj. vyjádřilo požadavek, aby na vedení trasy inženýrských sítí v pozemcích parc. č. X a X v k. ú. X ve správě TSK byla s hlavním městem Praha zastoupeným TSK uzavřena smlouva o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti, pokud nabyvatelem nebude hl. m. Praha nebo městská část.

60. Napojení stavby X na splaškovou kanalizaci bylo tedy řádně projednáno již v územním řízení s jejím správcem, společností PVS a.s., a to včetně napojovacích bodů. Souhlasná stanoviska jsou součástí dokladové části DUR pod č.j. 992/12/2/02 ze dne 27. 3. 2012 a pod č.j. 1490/13/2/02 ze dne 23. 5. 2013. Byla přitom prověřena existence stávajících staveb, na které se předmětný záměr napojuje, přičemž tehdy bylo shledáno, že v předmětné lokalitě existují pouze odbočky splaškové kanalizace ukončené na pozemku parc. č. X v k. ú. X. Tuto skutečnost potvrdila i PVS a.s., ve svém stanovisku pod č.j.: 01947/12/3/01 ze dne 27.11.2013, ve kterém uvedla, že napojovací body jsou ukončeny na pozemku parc. č. X v k. ú. X, který je ve vlastnictví stavebníka. Také napojení stavby na vodovod bylo řádně projednáno již v územním řízení.

61. Soud uzavírá, že správní orgány obou stupňů se s uvedenou námitkou náležitě vypořádaly. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval předloženými důkazy a dalšími podklady pro vydání stavebního povolení, popsal zjištění, která z nich čerpal a své závěry řádně odůvodnil. Napadené rozhodnutí tedy není ani v této části nepřezkoumatelné.

62. Desátá žalobní námitka úzce souvisí se třetí a čtvrtou námitkou, jimž soud, jak je uvedeno výše, rovněž nepřisvědčil. Zbývá dodat, že žalobce ad/a obsahově obdobnou námitku neúspěšně uplatnil již v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 6 A 78/2015, jehož předmětem byl přezkum územního rozhodnutí. Ve stavebním řízení k takové námitce podle § 114 odst. 2 stavebního zákona nelze přihlížet.

63. Totéž platí i pro jedenáctou žalobní námitku, jejíž podstatou je tvrzení žalobců o nesouladu povolené stavby s územním plánem. Žalobci zde opětovně argumentují nedodržením požadavku územního plánu, podle kterého v dané lokalitě mohou mít stavby pouze tři nadzemní podlaží a podkroví, a dále nesplněním koeficientu KPP. Obsypání bytových domů A, B a C zeminou do výšky jednoho metru nad stávající terén označují za pokus o obejití platných regulativů územního plánu. K nedůvodnosti této žalobní argumentace, která se v plném rozsahu týká problematiky řešené v řízení o umístění stavby, se soud již vyjádřil v rámci vypořádání deváté žalobní námitky, na které tímto odkazuje.

64. Soulad záměru stavby s územním plánem byl posouzen v řízení, které vyústilo ve vydání územního rozhodnutí pro danou stavbu. Podle § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona nebyl stavební úřad ve stavebním řízení povinen ověřovat, zda projektová dokumentace stavby je zpracována v souladu s územním plánem, neboť pro danou stavbu bylo vydáno územní rozhodnutí, jímž byla otázka souladu umístěné stavby s územním plánem pravomocně vyřešena. Stavební úřad ve stavebním řízení v souladu se zmíněným ustanovením ověřil, že projektová dokumentace stavby je zpracována v souladu s územním rozhodnutím. Jeho kladný závěr žalobci žádnou relevantní námitkou nezpochybnili – jejich opakované nedůvodné zpochybňování počtu podlaží bytových domů a výpočtu koeficientu KPP, se kterým neuspěli v územním řízení a následně ani v přezkumném soudním řízení vedeném pod sp. zn. 6 A 78/2015, není způsobilé zvrátit závěr stavebního úřadu a potažmo i žalovaného o souladu projektové dokumentace stavby s územním rozhodnutím. Soudu nezbývá než přisvědčit žalovanému i společnosti EKOSPOL jakožto osobě zúčastněné na řízení, že projektová dokumentace stavby X dodržuje územním rozhodnutím stanovené rozměry, výšky staveb i předepsanou absolutní kótu 1. nadzemního podlaží. Všechny navržené domy mají úroveň ±0,00 = 267,60 m.n.m., počet podlaží, úroveň atiky i úroveň 1. podzemního podlaží je v souladu s podmínkou č.

3. územního rozhodnutí. Dodrženy byly také územním rozhodnutím stanovené minimální odstupy stavby od hranic jednotlivých pozemků. Žalobci neuvedli v žalobě jedinou relevantní skutečnost, která by tento závěr zpochybňovala.

65. Vzhledem ke zjištěnému souladu stavebníkem předložené projektové dokumentace stavby s územním rozhodnutím nebylo důvodu, aby stavební úřad ve stavebním řízení opětovně „přepočítával“ koeficient KPP pro předmětnou stavbu. V tom, že tak neučinil, nelze spatřovat nepřezkoumatelnost stavebního povolení, ani porušení § 51 odst. 1 správního řádu. Kontrolní výpočet koeficientu KPP byl proveden již v rámci územního řízení, a s námitkou jeho nesprávného výpočtu žalobci neuspěli ani v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 6 A 78/2015. V zamítavém rozsudku ze dne 28.4.2016 č.j. 6 A 78/2015 – 194 Městský soud v Praze k otázce koeficientu KPP uvedl, že „ve správním spise jsou založeny přepočty výpočtů KPP provedené žalovaným, z čehož vyplývá, že se jimi žalovaný zabýval a výpočty, ze kterých vycházel stavební úřad, kontroloval. Ve správním spise je rovněž založeno usnesení č. 1 /1185 dozorčí rady České komory architektů ze dne 9. 9. 2014, kterým bylo zastaveno disciplinární řízení s Ing. arch. S. U., ve věci podezření na vypracování projektové dokumentace s údajně zavádějícími údaji, kterými měl umožnit investorovi zastavět vyšší podíl dotčeného území v X. Z tohoto usnesení vyplývá, že dozorčí rada komory po přezkoumání předložené dokumentace zjistila, že z oměření půdorysných ploch z výkresů a jejich porovnáním s výpočtem textové části projektu vyplývá, že zde existuje rozdíl, který nepřesahuje 2,2% celkové plochy. Dozorčí rada však zároveň uvedla, že tento rozdíl nemůže mít vliv na celkovou míru zastavěnosti území. Výpočet byl proveden podle platného metodického pokynu k ÚPn SÚ hl. m. Prahy, neboť se do KPP nezapočítávají balkony, vystupující z fasády a ani podzemní garáže, které nejsou hlavní funkcí objektu. Komise tak dospěla k závěru, že předložená projektová dokumentace z tohoto pohledu nevykazuje žádné nedostatky a pochybení ze strany zpracovatele. S ohledem na výše uvedené soud konstatuje, že žalobci namítaná zjištěná odchylka ve výši 2,2% celkové plochy nemohla mít vliv na celkovou míru zastavěnosti území a že do koeficientu podlažních ploch není oprávněně započteno podzemní podlaží u budov A, B a C, protože nejsou určeny k bydlení a ani balkony vystupující z fasády. Odvolací orgán tedy vycházel při kontrole výpočtů z údajů zpracovaných autorizovanou osobou a po provedené kontrole výpočtu hrubých podlažních ploch dospěl k závěru, že výpočet by proveden správně a je v souladu s územním plánem. Správnost kontroly těchto výpočtů pak byla potvrzena i vyjádřením MHMP, odboru stavebního a územního plánu č.j. S- MHMP/364389/2014SUO ze dne 31. 3. 2014, ze kterého vyplývá, že předložený záměr je v souladu s funkčním využitím území stanoveným platným územním plánem hl. m. Prahy. Proto ani tyto námitky soud neshledal důvodné.“ 66. Soud k věci dodává, že žalobci své tvrzení, že rozměry (bytových) domů uvedené v projektové dokumentaci ke stavebnímu povolení neodpovídají rozměrům uvedeným v dokumentaci k územnímu rozhodnutí, nespecifikovali s odkazem na konkrétní údaje týkající se rozměrů stavby. Jejich obecná argumentace, že „je zde rozpor mezi textovou částí dokumentace ke stavebnímu povolení a výkresy, pokud jde o to, zda první podlaží je podlažím podzemním nebo nadzemním, i pokud jde o velikost jednotlivých domů“, opět míří k otázce, co se rozumí podzemním a nadzemním podlažím, a zároveň k tomu, od jaké úrovně terénu má být počítána výška stavby. K této problematice se soud již dostatečně vyjádřil shora, a proto pouze ve stručnosti opakuje, že pro označení toho, zda se jedná o podzemní nebo nadzemní podlaží, je nutné vycházet z úrovně budoucího upraveného terénu (označeného v projektové dokumentaci jako PT - přilehlý terén), který je v daném případě rozhodný vůči navrhované stavbě.

67. Ke dvanácté žalobní námitce, jejíž podstatou je nesouhlas žalobců s tím, že dokumentace ke stavebnímu povolení předpokládá likvidaci zeleně (stromů i keřů) na pozemku parc. č. X v k. ú. X, soud uvádí, že i touto námitkou se zabýval v zamítavém rozsudku ze dne 28.4.2016 č.j. 6 A 78/2015 – 194. V něm konstatoval, že podle čl. 7 odst. 4 vyhlášky o OTPP se na plochách stavebních pozemků, které nejsou určeny k zastavění, musí zachovat a chránit stávající dřeviny, s výjimkou případů stanovených zvláštním předpisem, chránit a vytvářet podmínky pro růst vegetace. Soud dále uvedl, že v územním rozhodnutí lze stanovit pouze požadavek na úpravu okolí stavby sadovými úpravami, ale nelze pro ně stanovit konkrétní podmínky výsadby. Posouzení návrhu sadových úprav je plně v kompetenci příslušného orgánu ochrany přírody a krajiny, který jejich řešení musí odsouhlasit a v následujících řízeních i kontrolovat jejich provedení. Tento orgán je proto v těchto případech dotčeným správním orgánem i při kolaudaci stavby. Kácení dřevin je možné realizovat toliko na základě § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. Povolení ke kácení dřevin podle § 76 odst. 1 písm. a) téhož zákona vydávají obecní úřady (které rovněž ukládají náhradní výsadbu). V daném případě se jedná o odbor životního prostředí Úřadu městské části Praha 15. Rozhodnutí o povolení ke kácení dřevin není podle žádného právního předpisu povinným podkladem pro územní rozhodnutí. Soud uzavřel, že námitky žalobce (jednalo se o žalobce ad/a) směřují do oblasti, kterou neřeší stavební úřad při vydávání územního rozhodnutí, a že záleží na posouzení konkrétních podmínek, zda příslušný správní orgán povolí kácení dřevin.

68. Tyto závěry lze plně vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Ani ve stavebním řízení totiž o kácení dřevin nerozhodují stavební úřady, ale obecní úřady, v daném případě tedy Úřad městské části Praha 15. Je tedy věcí stavebníka, aby při kácení dřevin postupoval v souladu se zákonem č. 114/1992 Sb., a vyžádal si k němu potřebné povolení orgánu ochrany přírody. Nutno dodat, že odbor životního prostředí Úřadu městské části Praha 15 ve svém vyjádření ze dne 16.3.2015 č.j. ÚMPČ P15 08566/2015/OZP/Vva k projektovou dokumentaci ke stavbě X z hlediska ochrany přírody, krajiny a městské zeleně dle zákona č. 114/1992 Sb., vyslovil souhlas s návrhem sadových úprav předloženým stavebníkem. Se stavebníkem navrhovaným kácením stromů v její správě souhlasila TSK ve stanovisku ke stavebnímu řízení ze dne 2.12.2014 zn. TSK/25848/14/2200/Me s tím, že požaduje jejich náhradní výsadbu při komunikaci X.

69. Soud nesouhlasí s tvrzením žalobců, že ve stavebním povolení existuje rozpor mezi rozhodnutím, že stavba bude provedena podle projektové dokumentace z listopadu a podmínkou uloženou stavebníkovi na str. 33 v 8. odrážce, tj. podmínkou, podle které při provádění stavby je nutno chránit veřejnou zeleň ve smyslu zákona č. 114/1992 Sb. Uvedená podmínka představuje pouze upozornění stavebního úřadu pro stavebníka na povinnosti vyplývající z některých právních předpisů, jak je ostatně tato část odůvodnění stavebního povolení nadepsána. Podstatné je, že kácení dřevin se realizuje podle § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., a je předmětem jiného řízení. Z tohoto pohledu je nepodstatné, zda stromořadí podél ulice Městská bylo či nebylo v odvodňovacím příkopu; jeho vykácení stavebníkem nemůže mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a to tím spíše, že k němu dle tvrzení samotných žalobců došlo ještě před vydáním napadeného rozhodnutí.

70. Nedůvodná je též třináctá námitka, v níž žalobci brojili proti tomu, že stavební úřad ve vydaném stavebním povolení nezohlednil námitku účastníků řízení směřující k nedostatečně řešenému odvodnění pozemku parc. č. X v k. ú. X a nedostatečně odůvodnil, proč při posouzení věci nevzal v potaz hydrogeologický posudek společnosti Geotest předložený účastníky řízení. Soud předně konstatuje, že se opět jedná o námitku, ke které ve stavebním řízení, a tedy ani při následném přezkumu stavebního rozhodnutí a na něj navazujícího napadeného rozhodnutí nelze ve smyslu § 114 odst. 2 stavebního zákona přihlížet, protože obsahově shodná námitka byla uplatněna a řešena již v územním řízení. O tom svědčí jak rozhodnutí o umístění předmětné stavby, tak i zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.4.2016 č.j. 6 A 78/2015 – 194, v jehož odůvodnění soud uvedl, že „právním předpisem regulujícím odtok/vsakování srážkových vod je vyhláška č. 501/2006 Sb., o odtoku a vsakování srážkových vod, ve znění pozdějších předpisů. Podle této právní úpravy je vsakování srážkové vody obecně upřednostněno před jejím odváděním pomocí veřejné srážkové či jednotné kanalizace. Vsakování srážkové vody ze staveb však musí na předmětném pozemku umožňovat hydrogeologické poměry pozemku a musí být stavebně řešeny pouze na tomto pozemku. Konkrétní požadavky mohou být zpřesněny v obecně závazné vyhlášce. Dle názoru soudu zákonné podmínky tak byly v daném případě splněny, protože likvidace srážkových vod z předmětných staveb je řešena na vlastním pozemku zasakováním ve vsakovacích studních a byly navrženy i odvodňovací příkopy a retenční poldry. Navrhované řešení bylo zpracováno na základě odborného hydrogeologického posouzení zpracovaného RNDr. Pavlem Podpěrou.“ Na tyto závěry soud odkázal i v rámci vypořádání námitky, v níž žalobce ad/a poukazoval na to, že z vyjádření odboru životního prostředí MHMP ze dne 7. 8. 2014 je zřejmé, že tento orgán neměl při vydání svého stanoviska k dispozici hydrogeologický posudek společnosti GEOtest a.s., který nebyl součástí spisu, a tento posudek neměl ani vodoprávní úřad Městské části Praha 15 při vydání závazného stanoviska. K tomu pak soud doplnil, že „(v)e správním spise je založeno rozhodnutí odboru životního prostředí MHMP Szn. S-MHMP 1008550/2014/OZP-V-452/Bu ze dne 7. 8. 2014, kterým bylo změněno závazné stanovisko ÚMČ Praha 15, odboru životního prostředí č.j. ÚMČ P15 20557/2013/OZP/VVa, ze dne 9. 5. 2013. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že pro ověření srážkových vod v dané lokalitě (pozemek parc. č. X, k.ú. X) prostřednictvím vsakovacích objektů byl proveden geologický průzkum pro vsakování dle ČSN 759010 Vsakování srážkových vod. Výsledkem průzkumu je předložená Závěrečná zpráva o vsakovacích poměrech lokality, která byla vypracována v květnu 2012 a jejímž odpovědným řešitelem je RNDr. Pavel Podpěra (který má odbornou způsobilost odpovědného řešitele pro projektování, provádění a vyhodnocování geologických prací vedeného Ministerstvem životního prostředí dle oprávnění vydaných dle zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích pro obor hydrogeologie). Dále je v odůvodnění tohoto rozhodnutí odkazováno na závěr této zprávy s tím, že v předložené DÚR projektu X jsou opatření uvedená v textu zprávy zapracována a v dokumentaci navržené řešení lze označit za funkční. Jak je dále uvedeno v závěru tohoto rozhodnutí, vycházel příslušný vodoprávní úřad právě z této závěrečné zprávy zpracované RNDr. Pavlem Podpěrou a neshledal v předloženém záměru žádné skutečnosti, které by byly v rozporu s vodním zákonem a jeho prováděcími předpisy. Je pravdou, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že žalobcem zmíněný hydrogeologický posudek GEOTEST, a.s. nebyl součástí spisové dokumentace předložené odborem územního rozhodování ÚMČ Praha 15 odboru stavebního a územního plánu MHMP, ani ho dle informací OZP MHMP vodoprávní úřad městské části Praha 15 při vydávání závazného stanoviska neměl k dispozici. Tento posudek si však nechala vypracovat osoba zúčastněná na řízení Městská část X a žalobci byli s tímto posudkem seznámeni. I když příslušný vodoprávní úřad neměl k dispozici hydrogeologický posudek společnosti GEOtest a.s. a při vydání závazného stanoviska vycházel pouze ze „Závěrečné zprávy o vsakovacích poměrech lokality“ vypracované RNDr. Pavlem Podpěrou, tato skutečnost nezpůsobila jeho nepřezkoumatelnost. Vhodnost podloží pro splnění podmínky likvidace srážkových vod navrženými vsakovacími objekty (vsakovací studny), retenčními bloky pro zvětšení retenčního prostoru a otevřenými záchytnými poldry byly dle názoru soudu dostatečně posouzeny z pohledu hydrogeologických poměrů v dané lokalitě uvedenou zprávou vypracovanou RNDr. Podpěrou, který je osobou odborně způsobilou. Tato zpráva se jeví jako dostatečná pro vydání kladného stanoviska k dané stavbě, nelze tedy mít za to, že způsob řešení likvidace dešťových vod z pozemku parc. č. X v k.ú. X je nedostatečný.“ 71. K výše uvedenému soud považuje za potřebné dodat, že stavební úřad ve stavebním povolení dostatečně určitým a zcela srozumitelným, a tedy i přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, pro obsahově totožné námitce týkající se likvidace srážkových vod a nezohlednění hydrogeologického posudku společnosti Geotest nevyhověl. Uvedl, že likvidace srážkových vod není předmětem stavebního řízení, neboť podléhá vodoprávnímu řízení vedenému speciálním stavebním úřadem. Dále poukázal na podmínku 15 stavebního povolení, která v souladu s § 115 odst. 1 stavebního zákona zajišťuje návaznost předmětné stavby na stavby podmiňující, a uzavřel, že posouzení vsakování srážkových vod bylo řešeno již v rámci územního řízení a bylo doloženo hydrogeologickým posudkem zpracovaným oprávněnou osobou. Závěru, že se (v případě vsakovacích studní) jedná o vodní dílo, které není součástí otázky řešené stavebním povolením, přisvědčil též žalovaný v napadeném rozhodnutí a s tímto závěrem se ztotožňuje také soud. Vzhledem k tomu, že stavebnímu úřadu v dané věci nepříslušelo rozhodnout o povolení vodních děl v podobě výše zmíněných vsakovacích studní, nebyl ani oprávněn zabývat se hydrogeologickým posudkem, jehož se dovolávali žalobci, a to zvláště za situace, kdy o otázce vsakování srážkových vod bylo již pravomocně rozhodnuto v územním řízení. Závěrem soud uvádí, že s argumentací žalobců, že vydáním stavebního povolení bez vodoprávního rozhodnutí došlo k porušení § 5 odst. 3 vodního zákona, se již vypořádal v rámci posouzení třetí žalobní námitky.

72. Soud považuje za neopodstatněnou také poslední, čtrnáctou žalobní námitku, v níž žalobci vytýkají stavebnímu úřadu nedostatečné vypořádání jejich námitky o nesouladu dokumentace pro stavební povolení s dokumentací pro územní řízení, pokud jde o velikost stavby X a nesprávný výpočet koeficientu KPP v dokumentaci pro stavební řízení. Stavební úřad se ve vydaném stavebním povolení v rámci vypořádání námitek účastníků řízení opakovaně vyjádřil k námitce nesprávného výpočtu koeficientu KPP a též k otázce, zda stavebník v projektové dokumentaci dodržel závazné údaje o velikosti stavby stanovené územním rozhodnutím. Učinil tak např. na str. 5, kde uvedl, že kontrolní výpočet koeficientu KPP byl proveden v souladu s Metodickým pokynem k územnímu plánu již v územním řízení. Dále zde porovnal údaje dle podmínky č. 3 územního rozhodnutí, jimiž byly pro jednotlivé bytové domy stanoveny jejich maximální možné rozměry a minimální odstupy od hranic jednotlivých pozemků a minimální vzájemné odstupy nově navrhovaných staveb, s údaji dle stavebníkem předložené projektové dokumentace (poznámka soudu: jedná se o údaje shodné s těmi, které uvedla společnost EKOSPOL ve vyjádření k jedenácté žalobní námitce). Stavební úřad poté uzavřel, že dodržení těchto podmínek územního rozhodnutí doložil stavebník samostatnou situací, která je dostatečně průkazná, a obdobně je tomu u výšky atiky jednotlivých bytových domů. Na str. 24 stavebního povolení pak stavební úřad zopakoval, že kontrolní výpočet koeficientu KPP byl proveden v souladu s Metodickým pokynem k územnímu plánu již v rámci územního řízení, a že stavebníkem předložená dokumentace pro stavební povolení splňuje podmínky územního rozhodnutí. Výše popsaný způsob, jakým se stavební úřad vypořádal s opakovaně uváděnou námitkou účastníků řízení o nesouladu dokumentace pro stavební povolení s dokumentací pro územní řízení, pokud jde o velikost stavby a nesprávný výpočet koeficientu KPP, považuje soud za zcela dostatečný. Tvrzení žalobců, že se stavební úřad zabýval pouze dokumentací pro územní řízení, se nezakládá na pravdě – stavební úřad, pokud jde o údaje o velikosti jednotlivých bytových domů, v souladu s § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona porovnal údaje z projektové dokumentace předložené stavebníkem ve stavebním řízení s územním rozhodnutím. Jak již soud dovodil v rámci posouzení jedenácté žalobní námitky, vzhledem ke zjištěnému souladu stavebníkem předložené projektové dokumentace stavby s územním rozhodnutím nebylo důvodu, aby stavební úřad ve stavebním řízení opětovně „přepočítával“ koeficient KPP pro předmětnou stavbu. Žalovaný tudíž nijak nepochybil, jestliže v napadeném rozhodnutí tyto závěry stavebního úřadu převzal a potvrdil.

73. Z toho, že soud nepřisvědčil žádné ze žalobci uplatněných námitek, nutně plyne, že nesdílí ani jejich přesvědčení, že realizací stavby X dojde k nezákonnému omezení práva žalobců na pohodu bydlení, k zásadní změně a znehodnocení krajinného rázu a zásadnímu narušení životního prostředí v místě jejich bydliště a k podstatnému snížení hodnoty jimi vlastněných nemovitostí. Tvrzené „zásadní narušení životního prostředí“ žalobci v návrhu blíže nespecifikovali, a stejně tak neuvedli, z čeho dovozují, že by v důsledku realizace předmětné stavby došlo ke snížení hodnoty jejich nemovitostí v řádu milionů korun. Jimi namítané znehodnocení krajinného rázu a narušení urbanismu dané lokality navíc nelze označit za následky napadeného rozhodnutí, které se upínají ke stavebnímu povolení. To, zda je záměr stavby v souladu s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, stejně jako to, zda umístěním stavby nemůže být snížen či změněn krajinný ráz, posoudil stavební úřad již v rámci územního řízení. Umístění předmětné stavby v dané lokalitě je tedy důsledkem územního rozhodnutí, jehož soulad se zákonem byl následně potvrzen jak odvolacím orgánem, tak i soudem. Ten zároveň nesdílí ani přesvědčení žalobců, že správní orgány obou stupňů při vydání rozhodnutí v této věci nerespektovaly v žalobě vyjmenované základní zásady správního řízení. Stavební povolení na stavbu X i napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, při respektování relevantních právních předpisů a závazných stanovisek dotčených orgánů státní správy. Obě rozhodnutí vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, byla srozumitelně odůvodněna a jsou dostatečně přesvědčivá. Z ničeho také nevyplývá, že by tato rozhodnutí byla vydána v rozporu s veřejným zájmem, jak nedůvodně tvrdí žalobci. To, že námitkám uplatněným žalobci nebylo ve stavebním řízení pro jejich nedůvodnost vyhověno, nelze směšovat s porušením zásady ochrany práv a zájmů adresátů veřejné správy či porušením zásady rovnosti účastníků řízení spočívajícím v neoprávněném zvýhodňování stavebníka oproti jiným účastníkům řízení. Žalobci nastíněné představy o tom, jak by měla předmětná stavba z jejich pohledu vypadat, resp. jaké podmínky by měla (zejména co se týče počtu bytů či podlaží) splňovat, aby byla v souladu se zákonem, jsou irelevantní – konkrétní podobu stavby totiž určuje stavebník, jehož záměr je pak předmětem posouzení v územním a stavebním řízení. Závěr žalovaného o souladu stavebního povolení na stavbu X se zákonem, s nímž se soud po provedeném řízení ztotožnil, vyvrací taktéž oprávněnost argumentace žalobců, že z jednání stavebníka a vydaných rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je zřejmý nezájem o dodržování platných právních předpisů a že stavební povolení bez legitimního důvodu zkracuje žalobce i ostatní vedlejší účastníky na jejich právech a je v rozporu se zásadou proporcionality. Soud nesouhlasí ani s ničím nepodloženým tvrzením žalobců, že postup, jaký při vydání rozhodnutí správní orgány obou stupňů zvolily, jeví znaky svévole a překročení či zneužití mezí správního uvážení a není v souladu s principem proporcionality. Žádnou takovou vadu v postupu správního orgánu soud v projednávané věci nezjistil.

74. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s.ř.s. tak učinil bez nařízení jednání.

75. Protože žalobci nebyli ve sporu úspěšní a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

76. Soud neuložil osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jim mohl přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Proto ve třetím výroku tohoto rozsudku v souladu s § 60 odst. 5 s.ř.s. rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.