č. j. 9A 181/2017 - 117

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: EKO - CONTAINER SERVICE, s.r.o., IČO: 25934937 sídlem Kampelíkova 767/2a, 500 04 Hradec Králové zastoupená advokátem Mgr. Pavlem Vidurou sídlem Solná 1472/5, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2017, č. j. 541/550/17 24653/ENV/17, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále jen „žalovaný“) označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu v Hradci Králové (dále jen „ČIŽP“) ze dne 7. 2. 2017, č. j. ČIŽP/45/OOH/SR01/11607416.004/17/KXY/050, jímž byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 300 000 Kč dle § 66 odst. 4 písm. b) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“).

2. Žalobkyni byla uložena pokuta za správní delikty, kterých se měla dopustit: a) podle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech porušením povinnosti stanovené v § 12 odst. 2 zákona o odpadech tím, že v období od 1. 10. 2015 do 31. 5. 2016 (dále též jen „sledované období“) nakládala s odpady v zařízení, které k nakládání s odpady podle zákona o odpadech určeno nebylo. Vlastní nakládání s odpady spočívalo v jejich neoprávněném převzetí (sběr a výkup), skladování a následném využití s použitím různých technologických zařízení (mycí linka, drtící linka) za účelem výroby obalových prostředků (tzv. výrobky REKO, REPAS), které byly určeny k prodeji na volný trh v České republice. Za sledované období bylo v rozporu se zákonem o odpadech nakládáno s odpadními obaly různého objemu, charakteru a znečištění (zejména barvy, ropné látky, oleje, chemické látky a směsi různé nebezpečnosti). Konkrétně se jednalo o nakládání s plastovými sudy jako celku v celkovém množství 2 300 ks, které byly vykoupeny na území ČR, a dále o nakládání s IBC kontejnery (Intermediate Bulk Container - česky „meziskladový kontejner“, pozn. soudu) jako s celky, které byly vykoupeny na území ČR v celkovém množství cca 19 587 ks a přeshraničně přepraveny ze zemí Evropské unie v celkovém množství cca 7 068 ks, b) podle § 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech, jednak porušením povinnosti stanovené v § 53 odst. 1 zákona o odpadech tím, že ve sledovaném období postupovala v rozporu s čl. 4 ve spojení s čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 ze dne 14 6. 2006 o přepravě odpadů (dále jen „nařízení ES č. 1013/2006“), když: 1. neoznámila přeshraniční přepravu (dovoz) odpadů (použité znečištěné IBC kontejnery) ze zemí Evropské unie i ze třetích zemí za účelem jejich následného využití (repas a rekondice) a 2. neoznámila přeshraniční přepravu odpadů (upravená/předupravená plastová drť) o neznámé kvalitě bez jakéhokoliv dokladování vyloučení nebezpečných vlastností v celkovém množství cca 161 tun při přepravě z ČR do země EU (Německo) za účelem jejich následného materiálového využití, c) podle § 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech porušením povinnosti stanovené v § 54 odst. 2 zákona o odpadech tím, že přeshraničně přepravovala (např. z Německa do ČR) součásti IBC kontejnerů (plastová vnitřní nádoba, tzv. HDPE nádoba – nemytelná), které nebyly následně v provozovně využity k původnímu účelovému určení ani k jinému účelu, tj. po ekonomickém zhodnocení nebyly čištěny (mytí), ale dle stupně znečištění byly buď podrceny na plastovou drť, nebo byly odstraněny předáním osobě oprávněné k převzetí odpadů podle zákon o odpadech.

3. Za všechny tři uvedené správní delikty byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 300 000 Kč podle ustanovení zákona o odpadech vztahujícího se na nejzávažnější z nich (tzv. absorpční zásada), tj. za správní delikt dle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech.

II. Prvostupňové rozhodnutí

4. ČIŽP v rozhodnutí o pokutě vyšla ze zjištění vyplývajících z kontroly ČIŽP ze dne 31. 5. 2016 v provozovně žalobkyně v Týništi nad Orlicí, zaměřené na dodržování zákona o odpadech a zákona o obalech. ČIŽP ve svém rozhodnutí vyhodnotila, že žalobkyně předloženými doklady nedoložila informace o podmínkách fungování „ECS otevřeného systému“, jehož měla být součástí a jehož vytvoření vyplývá z § 7 zákona o obalech, tj. že by byla osobou odpovědnou za učinění organizačních, technických nebo finančních opatření odpovídající kritériím daného systému (příloha č. 2 k zákonu o obalech). Podle správního orgánu 1. Stupně žalobkyně touto osobou nebyla, neboť neuváděla na trh ani do oběhu výrobky, jejichž obaly by byly opakovaně použitelné. Předložené podklady byly pouze doklady o způsobu, jak se použitého znečištěného obalu mohl uživatel obalu nebo ten, kdo obal vyprázdnil, zbavit, v daném případě tak použitý obal naplňoval u uživatele znaky definice odpadu dle § 3 zákona o odpadech. Uživatel prázdného znečištěného obalu využíval nabízeného způsobu žalobkyní jako možnosti zbavení se odpadu, který by měl po jeho obnově možnost dalšího využití, tj. naplnil by definici dle § 3 odst. 6 ve spojení s § 4 odst. 1 písm. s) zákona o odpadech. U žalobkyně nelze hovořit o systému dle kritérií přílohy č. 2 zákona o obalech (systém A2), neboť aby takový systém fungoval, musel by být organizačně, technicky nebo finančně učiněn osobou, která uvádí na trh nebo do oběhu výrobky, jejichž obaly jsou opakovaně použitelné, a na základě něhož by bylo opakované použití možné ve smyslu § 7 zákona o obalech. V případě žalobkyně se jednalo o výkup odpadů charakteru znečištěných použitých obalů, který byl nastaven pouze žalobkyní, a po provedení určitého typu „rekondice“ byl použitý „obal“ připraven pro opětovné použití. ČIŽP při kontrole zjistila, že způsob dodávky a způsob dalšího nakládání s dodanými IBC kontejnery a plastovými sudy zůstal stejný, jak jej popsala ČIŽP při předchozí kontrole v roce 2013. Jelikož žalobkyně nedisponovala doklady prokazujícími, že se v případě vzniklé plastové drtě jednalo o plastovou drť charakteru výrobku, jednalo se o plastovou drť charakteru upraveného odpadu. Plastové díly, z nichž nebylo možné znečištění odstranit, byly shromážděny ve velkoobjemových kontejnerech před halou demontáže a předávány oprávněné osobě. Žalobkyně tedy přesto, že byla rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 25. 9. 2015 upozorněna, že její podnikatelská činnost podléhá zákonu o odpadech, tyto závěry nereflektovala a nepožádala příslušný správní orgán o povolení k provozu zařízení k využívání odpadů. Přeshraniční přeprava upraveného odpadu (plastová drť) byla doprovázena nákladovým listem, jiné doklady žalobkyně nepředložila, neboť dle jejího sdělení nebyly zpracovány, přesto, že v rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 25. 9. 2015 byla upozorněna na veškeré povinnosti související s přeshraniční přepravou plastové drtě. Vzhledem k tomu, že plastová drť byla stále získávána drcením HDPE nádob různého znečištění a žalobkyně nedoložila vyloučení nebezpečných vlastností, ČIŽP konstatovala, že bez vyloučení nebezpečných vlastností nelze určit, zda se jednalo o upravený odpad bez znečištění škodlivinou, tudíž bylo nutno přeshraniční přepravu realizovat v souladu s čl. 4 ve spojení s čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení ES č. 1013/2006. Z údajů o produkci odpadů ČIŽP zjistila, že ve sledovaném období bylo po posouzení (ne)mytelnosti IBC kontejnerů vyprodukováno 98 tun odpadu kategorie nebezpečný, kat. č. 15 01 10, konkrétně plastových obalů, resp. HDPE nádob „neodstranitelného“ znečištění; dále 15,8 tun odpadního železa, s čímž mohla souviset produkce odpadních plastových palet, které byly též drceny; dále 72 tun odpadu kategorie nebezpečný, kat. č. 08 01 11; a 1 609 tun odpadu kategorie nebezpečný, kat. č. 16 10 01, kdy tato produkce odpovídala údajům o mytí IBC kontejnerů a sudů přijatých v režimu servisu i mimo servis. Z posouzení celkového množství nemytelných HDPE nádob přeshraničně přepravených na území ČR ve sledovaném období ČIŽP konstatovala, že za účelem odstranění bylo přeshraničně přepraveno minimálně 40 tun odpadních plastů, z nichž část mohla být podrcena.

5. ČIŽP uvedla, že správní delikt žalobkyně nesouvisel s chybným způsobem vedení administrativy, ale s fyzickým nakládáním s IBC kontejnery a plastovými sudy, které byly přejímány v režimu mimo servis, tj. po rekondici (obnova) nebyly vraceny zpět dodavatelům. Na neoprávněné nakládání s IBC kontejnery a plastovými sudy mimo režim servisu byla žalobkyně upozorněna již rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 25. 9. 2016, přesto ve své činnosti pokračovala. ČIŽP konstatovala, že za stávajících podmínek způsobu přejímky IBC kontejnerů a plastových sudů mimo režim servisu se jedná o přejímku odpadů, s nimiž je nutno nakládat v zařízeních k tomu určených, tj. disponujících souhlasem příslušného krajského úřadu k provozování zařízení k využívání odpadů, a při jejich přepravě, včetně přepravy následně vyprodukované plastové drtě, postupovat v souladu s nařízením ES č. 1013/2006. Porušením uvedených ustanovení zákona o odpadech došlo ze strany žalobkyně k ohrožení životního prostředí, k čemuž ČIŽP citovala rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2007, č. j. 6 As 2/2007 - 95, podle něhož k ohrožení životního prostředí dojde již samotným spácháním správního deliktu na úseku odpadového hospodářství. Jednáním žalobkyně sice nedošlo k přímému poškození životního prostředí, nelze však vyloučit, že opětovným porušováním právních předpisů by nemohlo k poškození životního prostředí dojít, přičemž následné odstranění následků poškození životního prostředí by bylo ekonomicky vysoce nákladné. Nákupem IBC kontejnerů nebo plastových sudů mimo režim servisu, které jsou již při návozu „nemytelné“, se do ČR dováží odpady, které se z části materiálově využívají (plastová drť), ale část odpadů je již při přepravě/dovozu určena k odstranění. Dovoz/přeshraniční přeprava odpadů do ČR za účelem využití je možná pouze v zařízení k tomu určeném dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, což žalobkyně nedoložila. Dovoz/přeshraniční přeprava odpadů do ČR za účelem odstranění je zakázána, neboť se tím v ČR zvyšuje podíl odpadů, jež je nutno odstranit. Uložení pokuty je spravedlivé, neboť opakovaným nedodržováním právních předpisů se žalobkyně vědomě dopouštěla ohrožení životního prostředí. Žalobkyně není osobou dle § 7 zákona o obalech, která uvádí na trh nebo do oběhu výrobky, jejichž obaly jsou opakovaně použitelné, tudíž jí navržená opatření ve vyjádření ze dne 5. 12. 2016 nejsou relevantní, neboť systém nelze nastavit subjektem provádějícím obnovu obalu. Žalobkyně navíc nezjednala nápravu tak, aby byla součástí smluvně ošetřeného otevřeného systému, tudíž IBC kontejnery, se kterými není nakládáno v režimu servisu, nabývají definice odpadu, se kterým je možno nakládat pouze v zařízeních, která jsou k tomu dle zákona o odpadech určena. Jelikož žalobkyně nedoložila, že byla na základě rozhodnutí provozovatelem zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů, bylo s odpady (příjem IBC kontejnerů a plastových sudů minimálně mimo režim servisu) nakládáno v rozporu se zákonem o odpadech a zároveň se jednalo o přeshraniční přepravu odpadů v rozporu s nařízením ES č. 1013/2006.

6. Při stanovení výše pokuty vycházela ČIŽP z toho, že nakládání s odpady v zařízení, pro které není vydáno povolení, představuje ohrožení životního prostředí s možným poškozením některých složek životního prostředí, přičemž svoz probíhal denně, množství bylo velké, ale jednalo se o poměrně krátké období 7 měsíců. ČIŽP též přihlédla k tomu, že by žalobkyně v protiprávním jednání pokračovala, kdyby nebyla provedena kontrola za účelem zjištění aktuálního stavu na základě vydaného rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 25. 9. 2015, v němž bylo konstatováno, že bude-li žalobkyně pokračovat ve své podnikatelské činnosti v dosavadním rozsahu, je provozovatelem zařízení k nakládání s odpady, tudíž musí být její podnikatelská činnost dána do souladu se všemi právními předpisy na ochranu životního prostředí, mj. i do souladu se zákonem o odpadech. Navíc s odpady bylo nakládáno na nezabezpečených plochách, čímž došlo k výraznému ohrožení životního prostředí, ovšem tato problematika byla řešena již v samostatně vedeném správním řízení na úseku ochrany vod, pravomocně ukončeného v roce 2013. Ohledně porušení § 53 odst. 1 zákona o odpadech vycházela ČIŽP z toho, že množství IBC kontejnerů, jejichž přeshraniční přeprava nebyla oznámena v souladu s nařízením ES č. 1013/2006, že svoz probíhal denně, že výroba „REKO“ probíhala průběžně a že plastová drť s ohledem na způsob jejího získání drcením na drtící lince byla odpadem. Jelikož byly drceny plastové díly HDPE a plastové sudy bez znalosti stupně jejich znečištění nebezpečnou látkou (díly před vlastním drcením nebyly žádným způsobem myty), tj. bez vyloučení nebezpečných vlastností, dospěla ČIŽP k závěru, že předupravená plastová drť byla znečištěna nebezpečnou chemickou látkou, tudíž její přeshraniční přeprava měla být oznámena. I kdyby se prokázalo, že odpady nebyly znečištěny nebezpečnou látkou, měla být jejich přeshraniční přeprava provázena doklady dle přílohy č. 7 nařízení ES č. 1013/2006 a dle čl. 18 nařízení ES č. 1013/2006 sepsán smluvní vztah o jejím následném využití, žádný z těchto dokladů však žalobkyně nedoložila. ČIŽP hodnotila množství 161 tun přeshraničně přepravené plastové drtě charakteru upraveného odpadu jako velké, avšak mírně zohlednila, že je společnost B-PLAST 2000 zařízením k využívání odpadů, jejímž výstupem je plastový granulát. Porušením § 54 odst. 2 zákona o odpadech tím, že žalobkyně přeshraničně přepravovala do ČR součásti IBC kontejnerů (plastová vnitřní nádoba - nemytelná), které nebyly v provozovně využity k původnímu účelovému určení ani k jinému účelu, se žalobkyně dopustila přeshraniční přepravy odpadu za účelem odstranění v ČR a zároveň zvyšování produkce nebezpečných odpadů na území ČR. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí, kterým se uděluje souhlas k přeshraniční přepravě, jsou stanoveny podmínky, které např. zaručují, že během přepravy bude minimalizováno nebezpečí ohrožení nebo poškození životního prostředí a zdraví člověka, je přesně stanovena trasa, která by měla umožnit náklad kdykoliv zkontrolovat a doprovodné doklady umožňují zjistit přesný charakter přepravovaných odpadů i pro jiné osoby, např. složky integrovaného záchranného systému v případě dopravní nehody. Ze strany žalobkyně tak došlo k ohrožení životního prostředí tím, že bez příslušných doprovodných dokladů nebylo možné zjistit charakter nákladu a další skutečnosti důležité pro případ havárie, přičemž neschválený dopravce nemusel být plně seznámen s tím, co konkrétně přepravuje a jaké konkrétní přepravní podmínky musí dodržovat (včetně vybavenosti prostředky pro případ havárie). ČIŽP přihlédla k tomu, že žalobkyně neučinila žádné kroky ani nápravu, že v podnikatelské činnosti pokračovala ve stejném rozsahu, čímž neakceptovala závěry rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 25. 9. 2015, že za sledované období nepředložila žádné relevantní doklady, že je součástí smluvně ošetřeného otevřeného systému, ani nepožádala na příslušném správním úřadě o rozhodnutí v pochybnostech dle § 78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech. ČIŽP se při uložení pokuty řídila „absorpční zásadou“ a uložila žalobkyni za její sbíhající se správní delikty projednávané ve společném řízení jedinou pokutu dle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech, neboť závažnost správního deliktu týkajícího se nakládání s odpady v zařízení k tomu neurčeném v konfrontaci s celkovým množstvím IBC kontejnerů a plastových sudů převzatých do provozovny mimo režim servisu, je ve srovnání s neoprávněnou přepravou odpadů do ČR i z ČR závažnějším správním deliktem, přičemž k tomu, že protiprávním jednáním žalobkyně došlo k naplnění skutkových podstat více správních deliktů, bylo přihlédnuto jako k přitěžující okolnosti při stanovení výše pokuty.

7. O odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o pokutě ve znění jeho doplnění rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím.

III. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí)

8. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádával s odvolacími námitkami žalobkyně, že nenakládala s obaly jako s odpady, neboť šlo o systém opakovaného použití obalů.

9. Žalovaný předně uvedl, že otázkou nakládání s použitými IBC kontejnery v souvislosti s činností žalobkyně se již dříve zabýval, kdy závěry k dané problematice byly žalobkyni již předestřeny v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2015, č. j. 1196/550/15 49185/ENV/15. Žalovaný na těchto závěrech setrval a opakovaně vyložil, že podle § 2 písm. g) zákona o obalech je opakovaným použitím obalu činnost, při níž se obal znovu plní nebo používá k témuž účelu, pro nějž byl vyroben, opakovaně použitelný obal [dle bodu 3.2 české technické normy ČSN EN 13429:2005 „Obaly - Opakované použití“ (dále též jen „obalová norma ČSN“)], je obal nebo součást obalu, určené a navržené k tomu, aby během životního cyklu vykonaly alespoň minimální počet obrátek nebo cyklů v systému opakovaného použití. Obalová norma ČSN stanoví, že pokud se opakovaně použitelné obaly přestanou opakovaně používat, stávají se obalovým odpadem. Otázka přechodu obal - odpad vyplývá z § 4 zákona o obalech, kdy v písm. c) citovaného ustanovení je z důvodu maximální ochrany životního prostředí (prevence vzniku odpadů) požadováno, aby obaly byly opakovaně použitelné nebo aby odpad z tohoto obalu byl využitelný některým z uvedených způsobů pod body 1 až 3. Otázka opakovaně použitelných obalů je upřesněna v § 7 zákona o obalech, jenž ukládá osobě, která uvádí na trh nebo do oběhu výrobky, jejichž obaly jsou opakovaně použitelné (tzv. „povinná osoba“ - plnič/balič) učinit opatření (organizační, technická, finanční), která umožní naplnit kritéria, jež jsou stanovena pro jednotlivé systémy opakovaného použití obalů, které jsou uvedeny v příloze č. 2 zákona o obalech (otevřený, uzavřený, smíšený), a to včetně těchto kritérií. Právě tato osoba musí určit pro každý konkrétní obal nejvhodnější systém, s přihlédnutím ke konkrétnímu použití obalu, a učinit taková opatření, aby byla splněna všechna kritéria pro vybraný (určený) systém opakovaného použití (část 5 a 6 obalové normy ČSN). Vzhledem k rozmanitosti obalů (jejich určení, technické řešení, požadavky na jejich vlastnosti apod.) je pro opakované použití třeba zvolit systém, který je pro konkrétní druh (typ) obalu nejvhodnější (technicky, organizačně, ekonomicky) a lze jej dobře realizovat. V případě, že použitý opakovaně použitelný obal je po vyprázdnění vrácen do zabezpečeného systému opakovaného použití, jedná se stále o obal, ale v okamžiku, kdy již nemůže být do tohoto systému vrácen (je např. rozbitý či v systému již nelze zajistit jeho standardní vlastnosti), stává se odpadem. V případě, že se jedná o tzv. „jednocestný obal“, tedy obal na jedno použití, stává se odpadem okamžikem jeho vyprázdnění (nelze jej opakovaně použít k témuž účelu, k zabalení a uvedení téhož výrobku na trh), uživatel pak dle pokynů povinné osoby předá prázdný obal do systému opakovaného použití, nebo jej předá jako odpad k dalšímu využití (způsoby stanoveny v § 4 zákona o obalech - recyklace, energetické využití, organická recyklace). Prakticky tak nevzniká žádná pochybnost, kdy se použitý obal stane odpadem, tj. kdy se jej jeho vlastník zbavuje. Navíc v případném řízení o odstranění pochybností dle § 3 odst. 3 a 7 zákona o odpadech se úmysl zbavit se movité věci předpokládá, pokud její účelové určení odpadlo. V případě obalů se tak stane vždy, kdy obal nelze opakovaně použít k témuž účelu (tj. nelze jej použít k zabalení téhož výrobku). Zatímco u běžných výrobků je jejich používání zpravidla limitováno dobou jejich životnosti, u celé řady obalů již tím, že je spotřebován jejich obsah. Obaly mají tedy větší potenciál stávat se odpadem, proto je nakládání s nimi přísně regulováno, aby bylo maximálně chráněno životní prostředí (systémy opakovaného použití obalů, maximální požadavky na recyklaci a využití obalových odpadů). Konkrétní požadavky na využití odpadu z obalů jsou stanoveny v § 12 a § 13 zákona o obalech a rozsah využití odpadů z obalů je stanoven v příloze č. 3 zákona o obalech, přičemž pro opakovaně použitelné obaly platí (§ 13 odst. 2 zákona o obalech), že jejich využití je zajištěno, jestliže z těchto obalů nově uvedených na trh nebo do oběhu je opakovaně použito alespoň 55 % hmotnosti. Z toho vyplývá, že povinné osoby, které uvádějí na trh nebo do oběhu opakovaně použitelné obaly, zajistí opakované použití zvoleným systémem, přičemž část obalů mohou uvádět na trh nebo do oběhu mimo systém, po vyprázdnění se z nich stanou odpady, které vlastník může předat k dalšímu využití, odstranění. Otázka hodnoty (ceny) obalu (jak naznačila žalobkyně), není pro určení jeho přechodu do režimu odpadů z pohledu příslušných zákonů důležitá, nýbrž je zcela obchodní záležitostí mezi dodavateli a příjemci obalů (balených výrobků).

10. K námitce žalobkyně, že zajišťuje zpětný odběr použitých IBC kontejnerů, jejich repasi a následné použití v souladu se zákonem o obalech, žalovaný konstatoval, že v § 2 písm. i) zákona o obalech je zpětný odběr definován jako odebírání použitých obalů od spotřebitelů za účelem opakovaného použití obalů nebo za účelem využití nebo odstranění odpadů z obalů. V souladu s § 10 zákona o obalech má povinnost zpětného odběru povinná osoba, která jej provádí bez nároku na úplatu a dbá na dostatečnou četnost sběrných míst. Činnost realizovanou žalobkyní nelze proto považovat za zpětný odběr, neboť žalobkyně odebírá IBC kontejnery od podnikatelských subjektů (jiných konečných uživatelů, nikoli od spotřebitelů) a za úplatu. Realizace zpětného odběru navíc není důkazem, že použité obaly nejsou odpadem.

11. K odkazu žalobkyně na rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 22. 5. 2012, č. j. 32867/2012/OŽPZ/BT, kterým bylo pro společnost OBAL CENTRUM s.r.o. dle § 78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech (ve znění účinném do 30. 9. 2013, pozn. soudu) rozhodnuto, že odebírané IBC kontejnery nejsou odpadem, pročež se žalobkyně dovolává principu předvídatelnosti rozhodování správních orgánu, žalovaný uvedl, že uvedené rozhodnutí vůbec nehodnotí IBC kontejnery v kontextu zákona o obalech jako speciální právní normy upravující nakládání s obaly. Z textu odůvodnění spíše vyplývá, že se o odpady jedná (str. 4 rozhodnutí), navíc není zcela zřejmé, zda se jedná o posouzení IBC kontejnerů ve vztahu ke společnosti OBAL CENTRUM s.r.o. (str. 3 rozhodnutí) nebo ve vztahu k původním majitelům (str. 4 rozhodnutí). Zásadně každé rozhodování v pochybnostech dle § 78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech je individuálním správním aktem, kdy jsou posuzovány konkrétní podmínky a okolnosti, výsledek řízení nelze zobecňovat pro stejnou movitou věc (zde použitý IBC kontejner). Žalobkyně potom o takové rozhodnutí příslušný krajský úřad nikdy nepožádala.

12. K odkazu žalobkyně na stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 11. 2. 2005, č. j. 550/OVSS-VI/20006e.o./05-Ru, podle něhož vykládá, že její činnost je nakládáním s obaly a nepodléhá režimu zákona o odpadech, žalovaný uvedl, že s uvedeným stanoviskem se vypořádal již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2015, v němž konstatoval, že „Uvedené stanovisko obecně a velmi stručně hodnotí studii zpracování a využití použitých plastových IBC kontejnerů s odkazem na některé povinnosti obalového zákona a zejména hodnotí činnost společnosti (vymytí, opravy a nové využití) ve vztahu k jiným konečným uživatelům, tedy k subjektům, na které se obecně zákon o obalech nevztahuje. K tomu uvádí, že tyto subjekty vesměs nepotřebné obaly odstraňují podle zákona o odpadech, a proto oprava (repase) těchto použitých obalů je prospěšnou činností, neboť alespoň jejich část bude nově využita, což je z hlediska ochrany životního prostředí daleko prospěšnější než sebešetrnější odstraňování obalu. Stanovisko přímo nehodnotí, zda uvedená činnost představuje nakládání s odpady či obaly, pouze konstatuje, že se jedná o činnost prospěšnou. S tímto závěrem lze v případě obalů uvedených na trh v ČR a za předpokladu, že společnost k této činnosti vlastní potřebný souhlas dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, souhlasit (jedná se o nakládání s odpady z obalů, činnost společnosti představuje využití odpadů, které je zcela v souladu s hierarchií nakládání s odpady).“. Na těchto závěrech žalovaný trvá i nadále, opakované předkládání překonaného stanoviska je tudíž bezpředmětné.

13. K tvrzení žalobkyně, že s použitými IBC kontejnery nakládá v rámci otevřeného systému opakovaného použití obalů, žalovaný uvedl, že podklady, které žalobkyně předložila, tuto skutečnost nepotvrzují a další přislíbené doklady doposud nepředložila. Žalovaný konstatoval, že v případě otevřeného systému zajišťování opakovaného použití obalu je třeba se zaměřit na kritéria pod bodem c) - konstrukční typ obalu je stanoven podle obecně přijatých specifikací a pod bodem f) - je používán systém kontroly na základě všeobecně přijaté specifikace (příloha č. 2 zákona o obalech). Všeobecně přijatá specifikace obalů je určitý technický dokument (návod), který přesně specifikuje příslušný obal, tedy požadavky na jeho materiálové složení, vlastnosti, způsob a možnosti použití, způsob kontroly, tak aby byla zaručena neměnná kvalita a funkce obalu. Tyto specifikace určuje zásadně povinná osoba (plnič/balič), která přesně zná požadavky (technické, hygienické apod.) na obaly, do kterých balí/plní své výrobky. Jsou vyráběny různé typy IBC kontejnerů, které se liší způsobem použití a tedy i svojí konstrukcí - pro kapalné látky, pro tuhé látky plněné a vyprazdňované samospádem nebo pod tlakem apod., v souladu s jejich určením (použitím) jsou pak specifikovány požadavky na jejich vlastnosti, např. odolnost vůči chemickým látkám, antistatické provedení pro hořlaviny, vybavení odvzdušňovací membránou, vypouštěcím ventilem, požadavky na odolnost při manipulaci (pádová zkouška, stohovatelnost, apod.). Systém opakovaného použití by tak musel být stanoven pro každý jednotlivý konstrukční typ IBC kontejneru, aby kontejner mohl být bezpečně opakovaně naplněn nebo použit k témuž účelu. Žádná opatření, jež by garantovala neměnnou kvalitu a funkci daného obalu, která by prováděla na základě pokynů povinné osoby, žalobkyně nedoložila. Použití otevřeného systému opakovaného použití IBC kontejnerů je tak velmi složitý a náročný (i když není vyloučen), přičemž z praxe je žalovanému známo, že povinné osoby v tomto případě volí systém uzavřený. K těmto závěrům žalovaný nepotřeboval získávat již žádná další stanoviska povinných osob.

14. S ohledem na shora uvedené skutečnosti žalovaný uzavřel, že žalobkyně přijímala IBC kontejnery jako odpady. Obalové odpady využívala v souladu s § 4 odst. 1 písm. c) zákona o obalech, kdy odpady z obalů byly výše popsanými postupy přeměněny na výrobek nebo surovinu. Žalobkyně tak na volný trh uváděla výrobek a je pouze na zákazníkovi, k jakému účelu jej použije (nádrže na vodu, zásobníky na kapalné, sypké látky apod.), případně i jako obal. Žalovaný zdůraznil, že výrobek se nestane obalem pouhým naplněním, ale musí být splněny podmínky definice obalu dle § 2 písm. a) zákona o obalech, tedy musí být určený nejen k pojmutí, ale i ochraně, manipulaci, dodávce, případně prezentaci výrobku nebo výrobků spotřebiteli nebo jinému konečnému uživateli a zároveň plnit podmínky 1, 2 nebo 3 (prodejní, skupinový, přepravní obal).

15. Rozborem otevřeného systému žalovaný vyvracel odvolací námitky žalobkyně dokladující údajné plnění podmínek otevřeného systému opakovaného použití obalů. Žalovaný souhlasil s žalobkyní, že obalová norma ČSN používá v některých částech jinou terminologii než zákon o obalech. Obalová norma ČSN podrobněji než zákon rozpracovává podmínky pro opakované použití obalů, specifikaci jednotlivých systémů opakovaného použití, jedná se však o obecně formulovaná kritéria, neboť vzhledem k množství obalů je nelze více konkretizovat, což musí učinit vždy až příslušná povinná osoba.

16. Žalovaný označil činnost realizovanou žalobkyní jako provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů, jež podléhá souhlasu příslušného krajského úřadu podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Souhlasem krajský úřad osvědčuje, že s odpady bude nakládáno v souladu s požadavky zákona o odpadech, aby byla zajištěna ochrana životního prostředí (odpady musí splňovat dané kvalitativní parametry, je prováděn monitoring, je stanoveno množství odpadů), případnými dalšími podmínkami může nakládání s odpady regulovat a plnění podmínek souhlasu následně i kontrolovat. Z výše pokuty, kterou lze za absenci souhlasu uložit, žalovaný dovodil, jakou váhu zákonodárce tomuto právnímu titulu přikládá. Absence souhlasu k provozu zařízení k nakládání s odpady je deliktem s vysokou společenskou škodlivostí. Správním deliktem žalobkyně byl porušen zájem společnosti na administrativním pořádku, resp. na ochraně životního prostředí realizované prostřednictvím administrativního aktu - souhlasu k provozování zařízení k nakládání s odpady.

17. K realizaci přeshraniční přepravy použitých IBC kontejnerů žalovaný uvedl, že je třeba buď dokladovat existenci systému pro opakované použití konkrétních typů IBC kontejnerů nebo postupovat v souladu s nařízením ES č. 1013/2006, neboť v případě IBC kontejnerů, které byly v zahraničí použity jako obaly a které žalobkyně ze zemí EU i ze třetích zemí přeshraničně přepravuje (dováží), je jejich posouzení shodné jako na tuzemském trhu. Pokud tedy bude existovat systém, který umožní jejich opakované použití (osoby, které výrobek zabalí; spotřebitel nebo jiný konečný uživatel; osoby provádějící obnovu - čištění, revize), zůstává opakovaně použitelný obal po jeho vyprázdnění obalem, v opačném případě pak nelze hovořit o prázdném opakovaně použitelném obalu, ale o odpadu. Jelikož žalobkyně nedoložila, že je součástí některého ze systémů opakovaného použití, byla povinna žalovanému oznámit přeshraniční přepravu odpadů. Rozhodnutím žalovaného je následně stanovena trasa přepravy, požadována finanční záruka k pokrytí nákladů v případě zpětné přepravy, nákladů na využití či odstranění odpadů, pojištění dopravce proti škodám vůči třetím osobám apod., dále je prověřováno, zda přeshraniční přeprava odpadů není prováděna za účelem jejich odstranění na území ČR, což je zakázáno. Nekontrolovaná přeprava odpadních IBC kontejnerů realizovaná žalobkyní je vážným ohrožením životního prostředí, kdy jsou přepravovány zejména IBC kontejnery s obsahem různých chemických látek vykazujících nebezpečné vlastnosti. Dále se jedná o tzv. „skrytý dovoz (přepravu) odpadů za účelem jejich odstranění“, neboť zásilky obsahovaly i IBC kontejnery, které byly dále neopravitelné, nemytelné a byly odstraňovány na území ČR, čímž dochází k nežádoucímu zatěžování kapacit zařízení k odstraňování odpadů, čistíren odpadních vod apod.

18. Žalovaný se dále zabýval otázkou vývozu, resp. přeshraniční přepravou plastového granulátu, jenž vzniká mechanickou úpravou vyřazené plastové nádoby z IBC kontejneru. Na granulát je třeba pohlížet jako na upravený odpad a při jeho přeshraniční přepravě se řídit nařízením ES č. 1013/2006, nebo jako na výrobek v souladu se zvláštními právními předpisy (zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonu, ve znění pozdějších předpisů). Ani jeden z postupů žalobkyně pro přepravu granulátu nedokladovala, přičemž se k dané problematice ani ve svém odvolání nikterak nevyjádřila.

19. Žalovaný shrnul, že žalobkyně se dopustila prvostupňovým rozhodnutím popsaných správních deliktů. Výše pokuty byla stanovena adekvátně k charakteru a rozsahu trestaných deliktů, neboť byla akcentována skutečnost, že žalobkyně byla o svých povinnostech ve vztahu k realizované činnosti podrobně seznámena již rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 9. 2015, přesto až do doby následné kontroly nezačala povinnosti plnit, ani se nepokusila o jinou nápravu protiprávního stavu (úprava činnosti, systému apod.).

20. K dalším odvolacím námitkám žalovaný konstatoval, ze skutečnosti zjištěné při kontrole ČIŽP byly v prvostupňovém rozhodnutí řádně popsány a vyhodnoceny. Provedená opatření jako zpevnění a vybetonování skladových ploch, vybudování zastřešených skladových ploch, vybudování záchytné jímky, odlučovače splaškových vod apod., jsou pak nezbytnými opatřeními pro ochranu životního prostředí (zejména povrchových a podzemních vod) při činnosti realizované žalobkyní (nakládání se závadnými látkami), nikoli opatřeními nad rámec zákonných povinností, jak je žalobkyně prezentuje. Tato opatření byla vyvolána bezesporu i pokutou, která byla žalobkyni uložena v roce 2013 právě za porušení povinností při zacházení se závadnými látkami v předmětné provozovně v Týništi nad Orlicí.

IV. Žaloba

21. Žalobkyně v prvním žalobním bodě namítla aplikaci nesprávného právního předpisu správními orgány obou stupňů. ČIŽP uložila žalobkyni pokutu za spáchání správních deliktů spočívajících v nakládání s odpadem v rozporu se zákonem o odpadech, přičemž tímto odpadem měly být použité IBC kontejnery koupené žalobkyní od různých dodavatelů mimo území ČR i na území ČR, kdy ČIŽP chybně vyložila, že IBC kontejnery jsou odpadem ve smyslu zákona o odpadech a žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný hodnotil povahu IBC kontejneru z hlediska zákona o obalech, podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o obalech a podle úpravy obsažené v české technické normě ČSN EN 13429, podle které se opakovaně použitelné obaly stávají obalovým odpadem, pokud se přestanou používat. Žalovaný tak aplikoval nesprávný právní předpis, když povahu IBC kontejnerů hodnotil z hlediska zákona o odpadech, avšak IBC kontejnery, jež žalobkyně vykupuje od svých dodavatelů, nenaplňují definici odpadu. IBC kontejner je obalový prostředek určený pro středně-objemovou přepravu a skladování tekutin, splňující požadavky mezinárodních předpisů ADR, RID, IMDG-Code pro přepravu nebezpečných látek; je konstruovaný pro opakované použití a jeho části lze snadno vyjmout a opravit nebo vyměnit. IBC kontejnery jsou jako opakovaně použitelné obaly navrženy, vyrobeny a nabízeny, což dokládají informace od výrobců IBC kontejnerů i skutečnost, že jsou po celé Evropě tímto způsobem (opakovaně) používány, dále pak neúměrná hodnota/cena kontejnerů, která též předpokládá jejich opakované použití. Dodavatelé nemají v úmyslu se kontejnerů zbavovat ve smyslu zákona o odpadech, což dokládá smluvní dokumentace předložená žalobkyní, podle níž smluvní strany mají zájem na opakovaném použití obalů k obnově, aby mohl být IBC kontejner znovu použitelný. Žalobkyně poukázala na základní princip ochrany životního prostředí, podle něhož má opakované použití obalů přednost před jednocestnými obaly, je tudíž nepochopitelné, proč napadené rozhodnutí řadí vyprázdněné a opakovaně použitelné obaly pod odpad a jde tak proti tomuto principu i evropskému trendu, který vyplývá ze směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 94/62/ES ze dne 20. 12. 1994 o obalech a obalových odpadech, podle níž by členské státy měly podporovat systémy opakovaného použití obalů, které lze opakovaně použít ekologicky příznivým způsobem.

22. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítla, že se žalovaný v rozporu s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nevypořádal se všemi odvolacími námitkami. Žalobkyně v odvolání argumentovala rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 22. 5. 2012, č. j. 32867/2012/OŽPZ/BT, v němž je konstatováno, že použité IBC kontejnery odebírané od dodavatelů, jejichž vlastníkem je OBAL CENTRUM s.r.o., IČO: 25923536, se sídlem Veská 35, 533 04 Sezemice, nejsou odpadem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o odpadech za podmínky, že zbytkové obsahy jednotlivých chemických látek, které byly původně v kontejnerech skladovány nebo přepravovány, nebudou vyšší než 5 kg v jednom kontejneru. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že společnost OBAL CENTRUM s.r.o. provádí principiálně stejnou činnost jako žalobkyně, proto se žalobkyně v odvolání dovolávala principu předvídatelnosti rozhodování správních orgánů, kdy správní orgány jsou povinny v obdobných případech rozhodovat obdobně. Žalovaný tento důkaz v napadeném rozhodnutí sice zmínil, avšak z odůvodnění není zřejmé, zda ho použil ve prospěch či neprospěch žalobkyně. Žalobkyně provádí svou činnost v rámci otevřeného systému opakovaného použití obalů a v bodě 16 odvolání popsala splnění všech kritérii pro fungování otevřeného systému opakovaného použití obalů dle přílohy č. 2 zákona o obalech, avšak žalovaný k této argumentaci toliko konstatoval, že žalobkyně „komentuje jednotlivá kritéria pro otevřený systém, tak jak je stanoví příloha č. 2 zákona o obalech“, přičemž takové vypořádání se s odvolací námitkou považuje žalobkyně za nedostatečné. Žalobkyně jako příklad opakovaného použití obalů uvedla dřevěnou přepravní paletu, jež se po vyprázdnění nestává odpadem, ale může se znovu použít – buď ji znovu použije dodavatel na ni přepravovaného zboží anebo ji odběratel předá do výkupu firmám, které se jejich výkupem zabývají. Odkupující subjekt dřevěnou paletu případně repasuje (opraví) a znovu (tj. opakovaně) předá do oběhu tím, že ji nabídne k prodeji, případně pronajme za účelem přepravy zboží. Uživatelé palet je po jejich vyložení prodávají do výkupen palet za účelem jejich dalšího využití, čímž fakticky vzniká otevřený systém opakovaného použití. Obdobně je tomu i v případě žalobkyně, která se zabývá výkupem vyprázdněných (použitých) IBC kontejnerů, jichž se původní odběratel neměl v úmyslu zbavit, ale prodat je právě žalobkyni, která IBC kontejnery vymyje, vyčistí, popř. opraví a nabídne k opakovanému použití. Žalovaný v napadeném rozhodnutí popisuje otevřený systém opakovaného použití obalů a zdůrazňuje, že je to povinná osoba (plnič/balič), která je povinna učinit organizační, technická nebo finanční opatřeni umožňující opakované použití obalů, přičemž zákon o obalech nezná a definičně neukotvuje pojem „plnič/balič“ a české technické normy zase neznají pojem „povinná osoba“. Mezi tyto pojmy není možné položit rovnítko, neboť české technické normy řeší problém v evropském prostoru, zatímco zákon o obalech je omezen na území ČR. Žalovaný sice souhlasí s namítanou nejednotností terminologie užívané zákonem o obalech a obalovou normou ČSN, ale má za to, že popisem systému byly vyvráceny námitky žalobkyně ohledně plnění v rámci systému, žalovaný však vykládá zákon o obalech ve spojení s obalovou normou ČSN nad rámec svého oprávnění. Pokud zákonodárce ponechává úpravu určitých otázek na harmonizované české technické normě, která však uvedenou problematiku neřeší, je třeba vycházet pouze z obecně závazné právní úpravy, byť není podrobná do té míry, kterou při její tvorbě předpokládal zákonodárce zakotvit v harmonizované technické normě.

23. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí trpí závažným procesním nedostatkem ve smyslu § 50 odst. 1, 2 a 3 správního řádu, neboť žalovaný neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz. K prokázání plnění povinností v rámci otevřeného systému opakovaného použití obalu žalobkyně navrhla důkaz stanovisky a případně dalšími doklady o plnění povinností povinných osob, které si měl žalovaný vyžádat od povinných osob, neboť tyto nejsou smluvními partnery žalobkyně, a proto si je nebyla schopna obstarat sama. Žalovaný pouze uvedl, že k těmto závěrům nepotřeboval žádná další stanoviska povinných osob, navrhovaný důkaz však byl k prokázání tvrzení žalobkyně stěžejní a jeho neprovedení způsobuje závažný procesní nedostatek napadeného rozhodnutí.

24. Žalobkyně s ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby městský soud zrušil jak napadené rozhodnutí žalovaného, tak i prvostupňové rozhodnutí ČIŽP.

V. Vyjádření žalovaného k žalobě

25. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 22. 9. 2017 k prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že otázkou povahy IBC kontejnerů, jež podle jeho názoru naplňují definici odpadu, se rozsáhle zabýval v napadeném rozhodnutí na str. 8, 9 a 10, na nějž proto v plném rozsahu odkázal. Žalovaný uvedl, že se ve svých úvahách řídil jak zákonem o obalech jako speciálním předpisem upravujícím nakládání s obaly, tak zákonem o odpadech, kdy hodnotil naplnění podmínek definice odpadu dle § 3 zákona o odpadech, tj. kdy vlastník movité věci (obalu) se jej zbavuje nebo má úmysl se jej zbavit, přičemž použití k témuž účelu je nutno hodnotit ve vztahu k opětovnému uvádění obalů nebo balených výrobků na trh nebo do oběhu, nikoli ve vztahu k jeho možnému použití spotřebitelem nebo jiným konečným uživatelem.

26. Žalovaný konstatoval, že popisem IBC kontejnerů, požadavky na jejich kvalitu a možnostmi jejich opakovaného použití se zabýval na str. 11 napadeného rozhodnutí. Žalovaný uvedl, že IBC kontejnery jsou sice deklarovány výrobci jako opakovaně použitelné obaly, přičemž požadavky na jejich opakované použití vyplývají z jejich způsobu využití, kdy musí být zajištěna standardní kvalita v nich zabaleného zboží, jakož i požadavky na bezpečnou přepravu, takové požadavky však vždy musí určit povinná osoba (osoba uvádějící obaly nebo balené výrobky na trh). Žalobkyně ovšem nikterak nedoložila, že spolupracuje s konkrétními povinnými osobami a při své činnosti tak připravuje použité IBC kontejnery k jejich opakovanému použití. Přislíbené doklady (seznam plničů/baličů, kteří použili IBC kontejnery, stanoviska a další doklady o plnění povinností výrobců IBC kontejnerů podle str. 7 odvolání ze dne 23. 3. 2017) žalobkyně též nepředložila. Z žalobkyní předložené dokumentace (vzor cenové nabídky, vzor kupní smlouvy) nevyplývá ani tvrzení žalobkyně, že dodavatelé nemají v úmyslu se těchto obalů zbavit. Žalovaný se ohradil proti tvrzení žalobkyně, že svým rozhodnutím vystupuje proti základním principům ochrany životního prostředí, když odmítá opakované použití obalů a zařazuje je jako odpady, neboť opakovaně použitelné obaly a způsob jejich používání má své obecné principy, které jsou konkrétně určeny pro jednotlivé typy obalů. Žalobkyní realizovaná činnost (odběr použitých IBC kontejnerů za úplatu a jejich další zpracování) tyto požadavky nesplňuje, navíc při ní dochází k porušování povinností dle zákona o odpadech, což v konečném důsledku představuje významné ohrožení životního prostředí.

27. Žalovaný k druhému žalobnímu bodu uvedl, že s odkazem žalobkyně na rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 22. 5. 2012 vydaného pro společnost OBAL CENTRUM s.r.o., podle něhož IBC kontejnery nejsou odpadem, se vypořádal v napadeném rozhodnutí na str.

10. Žalobkyně navíc o takové rozhodnutí pro činnost příslušný krajský úřad nepožádala. K žalobkyní uváděnému příkladu dřevěné přepravní palety jako přepravního obalu a způsobu jejího opakovaného použití žalovaný uvedl, že otázka opakovaného použití dřevěných palet nebyla v odvolání žalobkyně zmíněna, žalovaný ji tak nemohl v napadeném rozhodnutí hodnotit. Žalovaný konstatoval, že každý obal má svá specifika a způsoby (možnosti) využití, od čehož se odvíjí požadavky na zajištění jejich opakovaného použití. Zatímco v případě dřevěných palet se jedná zejména o jejich deklarovanou nosnost, případně stohovatelnost, pro další cyklus jejich požití tak stačí kontrola jejich neporušenosti, kdy za opakované použití se považuje použití palet původně naložených např. stavebními výrobky a nyní např. potravinářskými výrobky, v případě IBC kontejnerů je situace složitější, neboť nelze do IBC kontejnerů na sypké materiály uložit kapalné produkty či naopak, případně do IBC kontejnerů po chemikáliích nelze uložit např. potraviny, jsou na ně kladeny podstatně větší nároky hygienické, bezpečnostní z hlediska přepravy apod.

28. K námitce žalobkyně, že její dodavatelé neměli úmysl se použitých IBC kontejnerů zbavit, ale prodali je žalobkyni za účelem opakovaného využití, žalovaný uvedl, že podle spisových podkladů je evidentní, že původní uživatel obalů je žalobkyni neprodal, nýbrž naopak za jejich převzetí žalobkyni zaplatil, zatímco dřevěné palety jsou vykupovány. Po úpravě IBC kontejnerů je žalobkyně prodala jako výrobek, jehož použití je zcela na kupujícím, jejich pouhým naplněním se z nich nestává obal. Žalovaný se k této námitce vyjádřil na str. 12 napadeného rozhodnutí.

29. K námitce žalobkyně, že svoji činnost provádí v rámci otevřeného systému zajištění opakovaného použití obalu dle přílohy 2 zákona o obalech, žalovaný uvedl, že ve spisových podkladech neshledal žádné důkazy o tom, že žalobkyně kritéria tohoto systému skutečně plní. V bodě 16 odvolání žalobkyně obecně komentuje jednotlivá kritéria daného systému, avšak bez uvedení konkrétních opatření, což není pro důkaz plnění systému dostačující. Žalobkyně se v bodě 14 odvolání zavázala, že předloží seznam plničů/baličů, kteří použili IBC kontejnery, s nimiž nakládala, a dále stanoviska a další doklady o plnění povinností výrobců IBC kontejnerů, o něž požádala, když právě tyto doklady by mohly potvrdit realizaci, resp. zapojení žalobkyně do otevřeného systému opakovaného použití obalů, prováděného konkrétními povinnými osobami, se kterými žalobkyně spolupracuje. Slíbený důkaz však žalobkyně nepředložila.

30. Obstarání dokladů o plnění povinností od povinných osob, s nimiž žalobkyně nespolupracuje, jež žalobkyně navrhla jako důkaz v odvolání, a jehož neprovedení napadla ve třetím žalobním bodě, označil žalovaný za nadbytečné, neboť takové informace nemohou mít žádný vliv na posouzení činnosti provozované žalobkyní a není tedy jasné, k čemu by takové doklady v tomto případě mohly sloužit. Neprovedení důkazu, který je posouzen jako nerozhodný, potom nemůže být posuzováno jako procesní pochybení správního orgánu.

31. Termín „povinná osoba“ žalovaný definoval jako osobu, která uvádí na trh nebo do oběhu obaly nebo balené výrobky kterou může být výrobce obalu nebo tzv. plnič/balič. Téměř vždy je povinnou osobou plnič/balič tam, kde je najisto postaveno, že daný konkrétní výrobek je obalem. V případě opakovaně použitelných obalů je povinnou osobou vždy plnič/balič dle § 7 zákona o obalech. Termín „plnič/balič“ je pouze pracovní označení osoby, která uvádí na trh nebo do oběhu své výrobky v obalech (balené výrobky). V tomto smyslu ostatně i tento termín používá sama žalobkyně v odvolání (např. bod 14). Povinnosti pro osoby, které nakládají s obaly, jsou jednoznačně zakotveny v zákoně o obalech, příslušná obalová norma ČSN, na niž zákon o obalech v § 7 odst. 2 odkazuje, rozpracovává podrobněji podmínky pro opakované použití obalů, specifikaci jednotlivých systémů opakovaného použití obalu a jejich kritéria, která musí konkretizovat příslušná povinná osoba.

32. S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, přičemž zdůraznil, že žalobkyně byla již v minulosti na danou problematiku upozorňována.

VI. Replika žalobkyně

33. Žalobkyně ve v Německu své replice poukázala na to, že s posouzením, zda IBC kontejnery jsou nebo nejsou odpadem, se ve svém stanovisku zabýval i Svaz chemického průmyslu s tím, že obaly, které lze rekondiciovat nepředstavují odpad. Toto stanovisko ze dne 26. 12. 2012 také žalobkyně v překladu předložila. Ze stanoviska vyplývají 4 podmínky, za kterých jsou rekondiciované UBC kontejnery odpadem. Musí jít o vyprázdněné kontejnery bez nebezpečných zbytků, rekondice musí být proveden s cílem opětovného použití obalu, musí dojít k bilaterálnímu smluvnímu ujednání a odevzdávající firma musí mít z odevzdávaných kontejnerů hospodářský užitek. Žalobkyně má za to, že tyto podmínky splnila v kupní smlouvě.

VII. Jednání před soudem

34. Zástupce žalobkyně ve svém přednesu nejprve upozornil na to, že žalovaný zde prvně vznesl námitku takzvaného užití odpadu z obalů dle § 13 odst. 2 zákona o obalech, jehož si je žalobkyně vědoma. Nicméně to nebylo důvodem rozhodnutí. K věci uvedl, že jsou-li na trh nebo do oběhu uvedeny opakovaně použitelné obaly (zde IBC kontejnery), pak platí, že pro tyto obaly byl zajištěn zpětný odběr a využití, jestliže z těchto obalů je opakovaně použito alespoň 55% hmotnosti. Tímto se žalobkyně řídí, dosahuje 75 % až 80%, protože ten kontejner se skládá ze 3 částí, kdy většinou jedna je kovová, jedna plastová – tzv. bublina a pak je to paleta, která je buďto dřevěná anebo může být taktéž plastová. Bublina činí 15 až 16 kilogramů z celkové hmotnosti 60 kg toho obalu. Žalobkyně se řídí podmínkami, které byly dány rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje 2012 a dále i rozhodnutím německého Svazu chemického průmyslu, který žalobkyně předložila v replice, proto neměla důvod žádat o rozhodnutí v pochybnostech, zda jde o odpad či o obal. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí jen nejasně zmiňuje o rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, kdy není jasné, jestli se jedná o věci, které jsou ve vlastnictví těch původních majitelů anebo Obal centra. Dle žalobkyně z rozhodnutí krajského úřadu vyplývá, že původní majitelé předávají použité IBC kontejnery společnosti Obal centrum za účelem jejich opětovného použití (po předchozím vyprázdnění zbytku vkladovaných nebo přepravovaných chemických látek, vymytí popřípadě repasování), takže k předávání movité věci jinému právnímu subjektu formou předání movité věci ve smyslu zákona o odpadech v žádném případě nedochází.

35. Při jednání se k věci vyjádřil jednatel žalobkyně. Uvedl, že v podstatě víc než 50% IBC kontejnerů žalobkyně vykupuje od zákazníků tak, že kontejner musí splňovat podmínky, že není poškozený, musí být, vyprázdněný, musí mít bezpečnostní list ohledně obsahu látky. Žalobkyně je vykoupí a zhruba 50% těch kontejnerů vyčistí. Z těch druhých 50% se vytáhne vnitřní nádoba, která má 15 kilogramů a v drti (20 %) dodávají zpět zpracovateli ještě k využití a zpracování. Takže skutečně se jedná o odpad, který z toho vzniká ze 100% kontejnerů, které žalobkyně odveze od zákazníka, vykoupí a tak z toho vznikne zhruba opravdu 20 % drtě, kterou následně ještě dodává k dalšímu zpracování. Všechny IBC kontejnery, které odváží od zákazníka, jsou vyprázdněné, žalobkyně zajišťuje jen dopravu a nevykupuje kontejnery s obsahem chemikálie, to se nevyplatí. Se zákazníky má žalobkyně dohody formou písemné smlouvy anebo nabídky cenové a fakturace. Jednatel poukázal na obdobné smluvní vztahy firmy Obal centrum, Excalibur nebo Nebezpečné odpady, a jejich výkupy obalů od uživatelů. Odpad, který vzniká z IBC kontejnerů, je maximálně 20%. Výrobce je vyrábí jako vícenásobně použitelné a každý výrobce má na kontejneru sdělení, že po vyprázdnění ten IBC kontejner odveze, přitom nemá povolení na likvidaci odpadu. Jednatel žalobkyně uvedl, že zásadně ne souhlasí s přeshraniční přepravou obalu do České republiky, ale IBC kontejner se vozí z Polska, z Rakouska, z Německa k nám a od nás zase do Polska, do Německa a do Rakouska. Poukázal na různé postupy firem, které prodávají obaly zahrádkářům, kdy to končí mimo rekondiční firmy, které se skutečně starají o to, aby měly v pořádku likvidaci těch oplachových vod a legislativu. Dle názoru jednatele, by žalobkyně byla v podstatě jedinou firmou, která je nucena ty IBC kontejnery zařizovat jako odpad.

36. Zástupce žalobce dále předvedl na modelu IBC kontejneru, jak se čistí nebo mění vnitřní nádoba tak, že se vsazuje náhradní bublina. Stejně tak, jako když je poškozený výpustný ventil, tak se zase dává náhradní díl výpustního ventilu, nový tak, aby ten IBC kontejner měl stejné technické parametry jako buď IBC kontejner nový anebo jako vyčištěný. Pokud je dle § 13 odst. 2 zákona vyměněná patnáctikilová část bubliny, tak to tvoří přesně 25% hmotnosti celého obalu. Takže pokud se 50% všech kontejnerů vyčistí, znamená to, že 100% hmotnostních jde zpátky do oběhu. A pokud se u 50%, 25% vymění, to znamená, že jde zpátky z toho původního obalu 75%, tak se cca 80% hmotnostních všech obalů se vrací zpátky, buďto vyčištěných anebo s vyměněnou bublinou. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí to samé tj., kdy lze prakticky jednoznačně určit, kdy se obal stává odpadem. V případě, že použitý opakovaně použitelný obal je po vyprázdnění vrácen do zabezpečeného systému opakovaného použití, jedná se stále o obal. V okamžiku, kdy již nemůže být do toho systému vrácen (je např. rozbitý), v systému již nelze zajistit jeho standartní vlastnosti, stává se odpadem. A to je u zhruba u poloviny kontejnerů, kdy pro zašpinění nebo rozbití je nelze použít znovu, ale opět se jedná pouze o těch 25 hmotnostních procent každého obalu, protože je třeba na obal pohlížet jako na celek.

37. Zástupce žalobce dále odůvodňoval, proč žalobkyně nedodala seznam svých zákazníků, od kterých obaly vykupuje, s tím, že ČIŽP u některých z nich provedla kontroly s desetitisícovými pokutami. Dále vysvětlil, že do celého procesu vstupují 3 subjekty. Ti, kdo naplňují, a ti můžou být z České republiky nebo z ciziny. Např. firma Syntezia naplní kontejner chemikálií, prodá to svému zákazníkovi, to je konečný uživatel, který ten obal vyprázdní, spotřebuje a prodá to další firmě, na kterou se v jednotlivých zemích Evropy, případně světa, může obrátit a obaly předat. Ten systém takto běží ve světě a nikde při předání od konečného uživatele rekondicionérovi, nedochází ke vzniku odpadu. Pořád to zůstává obalem. A pokud je třeba doložit, že firma žalobkyně prodává ty obaly, pak za rok prodá 55 tisíc repasovaných kontejnerů. Má obrovské zákazníky a žalobkyně může dodat prostě strukturu, kdo to vykupuje ty použité obaly, repasované, a případně prohlášení od těch firem, že je používají dále jako obaly pro svoje výrobky, pro chemikálie.

38. V otevřeném systému, do kterého může vstupovat neomezený počet plničů baličů, je neomezený počet rekondicionérů. Pokud je žalobkyni podsouváno, že nedoložila seznam uživatelů,. žalobkyně to navrhla v odvolání s tím, že si ho může pořídit správní orgán, neboť žalobkyně neměla ten seznam k dispozici. Žalobkyně uvedla osoby, které kontejnery od žalobkyně vykupují. Ale protože se jedná o otevřený systém, do kterého vstupují i jiné subjekty, mohlo si Ministerstvo životního prostředí zjistit dotazem na ně, zda jsou v tom systému taktéž interesováni.

39. Jednatel žalobkyně upřesnil, že plniči/baliči jsou ti, kdo do obalu něco naplní, dodají to a potom je balič ten, pro koho rekondiční společnost jako je žalobkyně tyto obaly znovu prodává. A to jsou zákazníci žalobkyně. Ti koneční uživatelé jsou dodavatelé žalobkyně, od kterých žalobkyně vykupuje. A potom plniči baliči, kterým dodává. Je to např. Spolek pro chemickou hutní výrobu, Paramo, Syntézie. Jsou to veškeré největší chemické podniky v České republice. Seznam zákazníků má žalobkyně v informačním systému. Dokáže doložit, kolik IBC kontejnerů a od koho přesně vykoupila a kolik dodala jakým zákazníkům. Pokud by žalobkyně věděla, ze to ČIŽP požaduje, pak by to dodala. Ale s tím rizikem, že budou perzekuovaní jejich dodavatelé, a to jsou ti koneční uživatelé, a také plniči/ baliči, který žalobkyně kontejnery dodává.

40. Zástupce žalobkyně v závěrečném přednesu shrnul, že seznam konečných uživatelů nebyl správním orgánům doložen z důvodu nedorozumění. Nicméně spornou byla otázka otevřeného systému, opakovaného použití obalů podle Přílohy č. 2 zákona o obalech, kdy v podstatě žalobkyně může doložit, že opravdu prodává plničům, baličům č. 2, tj. těm, kteří plní, balí a uvádí na trh v repasovaném obalu, nikoliv v novém. Žalobkyně prokázala, že je reokondicionérem, který vystupuje v otevřeném systému opakovaného použití obalu, protože i ze strany žalovaného bylo potvrzeno, že ten obal je opakovaně použitelný. Není to jednorázový obal, není to jednosměrný obal. Je to obal, který prostě po vykonání určitých procedur, ať je to vyčištění nebo repasování je možné jej znovu použít a nikde v Evropě opravdu nejsou dávány podmínky, aby plniči baliči případně uvaděči tak, jak to uvádí § 7 zákona o obalech, činili opatření. A žalobkyně tvrdí, že minimálně finanční a technická opatření jsou činěna.

41. Zástupkyně žalovaného ve svém přednesu poukázala na to, že IBC kontejnery jsou konstruovány jako opakovaně použitelné obaly, ale to vždy za nějakých stanovených podmínek. Obal musí být opakovaně používán celý. Jestliže v případě žalobkyně dochází k tomu, že u cca poloviny přijatých kontejnerů, je nahrazována podstatná část, tak pak už se nejedná o obal, zejména je však důležité, aby ty obaly běžely v nějakém cyklu, v nějakém zavedeném systému. Žalovaná neprokázala, že je vede v systému otevřeném. Nejzávažnější je to, že použité a značně znečištěné nebo rozbité kontejnery jsou přiváženy přeshraniční přepravou s dovozním clem ze třetích zemí a vlastně se sem vozí skrytý odpad, který je tady odstraňován. Žalobkyní předložené stanovisko německého Svazu chemického průmyslu má v jednotlivých bodech podmínky, které kontejnery přijímané žalobkyní nesplňují. A hlavně, jejich nejpodstatnější plastová část je minimálně u poloviny nahrazována. Takže to prostě není ten původní obal, ale obal jiný. Druhá podmínka je, že firma odevzdá obaly firmě, která provede rekondici s cílem opětovného použití obalu. Tady firma v podstatě zpracovává obalový odpad, ze kterého vyrobí výrobek a ten uvádí na trh a nikde neřekla, že je to vždycky obal. Protože obal to není jenom proto, že se do něho dává např. voda. Musí dojít v nějakém systému ke spotřebiteli nebo konečnému uživateli. Žalobkyně opakovaně tvrdila, že dodá informace, podklady o tom, se kterými firmami v tomto smyslu spolupracuje. Žalovaný neobdržel žádnou konkrétní smlouvu. To je dle německého stanoviska podmínka třetí. Poslední podmínkou je, že odevzdávající firma má z toho hospodářský užitek. V tomto případě zřejmě žádný, protože ve spisových podkladech je zřejmé, že žalobkyně si nechává platit od původců obalových odpadů. Nebyl nastaven systém, že se ty obaly opakovaně použijí. U IBC kontejnerů je otevřený systém opakovaného použití dost těžko realizovatelný. Většina firem realizuje uzavřený systém.

42. Zástupkyně žalovaného poukázala na to, že se žalovaný zabýval i žalobkyní namítaným rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje. Je toho názoru, že jde o rozhodnutí překonané a zaměřené na posouzení nového vlastníka odpadu. Ale rozhodná je první fáze u toho, kdo odevzdává obal, jak se k němu staví. Každopádně firma Obal centrum spolupracuje s firmou na likvidaci odpadů s.r.o., a tato firma provozuje obnovu IBC kontejnerů na základě integrovaného povolení, podle kterého odpadové obaly přijímá v režimu odpadů, kde je taky nějak vyčistí, opraví a výstupem je výrobek, anebo je činná v uzavřeném systému. Tato firma přesně plní požadavky tak, jak je požadováno. Stanovisko ministerstva, na které žalobkyně odkazuje, jen vyslovuje, že je vhodné využít použité obaly a nějak uvést na trh, ale nikde se tam v tom stanovisku nemluví o tom, že by to vždycky bylo v režimu obalů.

43. Zástupkyně žalovaného dále uvedla, že žalobkyně od 7. 6. 2018 disponuje rozhodnutím v pochybnostech, že jejich IBC kontejnery jsou odpadem. V době, kdy byla podána žaloba, toto rozhodnutí skutečně neměla, ale následně bylo toto rozhodnutí vydáno.

44. K uváděným procentům využívání obalů žalovaná uvedla, že vykazování hmotnosti odebraných a vyčištěných obalů se netýká podmínek povahy obalu a vztahuje se k původci obalu – plniči, baliči. Žalobkyně jen čistí a kolik vyčistí a jestli odpadne 20% nebo 30% není podstatné. Důležité je, že prostě odpadá, že se kontejner nepoužije jako celek. Sama žalobkyně přednesla, že kontejner je obalem jako celek, to znamená, že vyměňují-li díly, už to není tentýž obal, ale jiný obal nebo výrobek. Správní orgán požadoval, aby žalobkyně dokladovala, že předává tyto své nové výrobky plničům. Žalovaný nepožadoval, aby žalobkyně předkládala seznam, které firmy, použité obaly odebírají, ale doklady o tom, jak je předávají, neboť to, že si je firma koupí a dává si do nich nějaké materiály, ještě neznamená, že ten výrobek je obalem. Žalovaná nezná podmínky toho, jak OBAL centrum předává obaly a hlavně nejde o to, jestli ta bublina, ta plastová nádoba tvoří 20%, ale že je podstatnou částí obalu, a ta se prostě vymění. A dále to, že se ze zahraničí vozí k nám bubliny. Navíc část těch bublin, které jsou tak znečištěny, že se nedají vůbec vyměnit, se dávají na skládky nebo prostě je odstraněna, což je obrovskou zátěží. Není zájem na tom, aby se do země vozil obalový odpad, který se tady nějak upraví a dál prodá. To je pro původce velmi výhodné. Domnívá se, že ve spise jsou založeny právě důkazy o tom, že ti původci nebo dodavatelé ze zahraničí 100% platí firmě za to, že jim předají ty obaly. Tedy není splněna podmínka hospodářského užitku. Nicméně podle žalované je podstatné to, že se část obalu bezesporu stane odpadem. Nezpochybňuje, že by se použité obaly nemohly znovu použít, že by se neměly znovu prostě vyčistit, vyspravit, nějak zkontrolovat a použít dál. Ale tady je nastaven systém, že se převezmou ve stádiu odpadu a procesem podle § 3 odst. 6 zákona o odpadech se z odpadu zase za nějakých podmínek stane naopak výrobek. Nelze připustit, že takovéto odpadní obaly, které se sem dovážejí, nepodléhají žádné regulaci dovozu nebo přeshraniční přepravy, jestliže 50% bude vykazovat znečištění.

45. Zástupkyně žalované dále uvedla, že dodání seznamu těch subjektů, kterým byly výrobky dodány jako obaly by byly tím důkazem o tom, že firma, alespoň částečně, provozuje nějaký systém otevřený, uzavřený. K přednesu žalobkyně dodala, že žalobkyně se hájí tím, že nemohla poskytnout seznam dodavatelů, protože by mohli být perzekuováni a vzápětí uvedla, že nemohla poskytnout seznam těch zákazníků, kterým je to předáváno. To není důvod. V okamžiku, kdy správní orgány rozhodovaly, žádné důkazy o tom, jak je systém provozován nebyly předloženy.

46. Při jednání žalovaná předložila rozhodnutí Královéhradeckého kraje ze dne 7. 6. 2018, které stanovilo, že IBC kontejnery převzaté žalobkyní od zde označených dodavatelů v r. 2018 jsou odpadem a dále rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 26. 11. 2019, kterým bylo společnosti Likvidace odpadu CZ a.s. vydáno integrované povolení, tj. rozhodnutí ve vztahu k Obal centru, na které odkázala ve svém přednesu.

VIII. Posouzení věci Městským soudem v Praze

47. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel dle § 75 odst. 2 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí.

48. Žaloba není důvodná.

49. V dané věci otázka oprávněnosti sankčního postihu žalobkyně za jednání, jímž žalobkyně nakládala s odpady v zařízení, k němuž neměla příslušné povolení dle zákona o odpadech, a jímž porušila předpisy o přeshraniční přepravě odpadů, závisí na posouzení zásadní otázky, zda při nakládání s konkrétně použitými a znečištěnými IBC kontejnery a plastovými sudy šlo skutečně o nakládání s odpady nebo zda šlo o nakládání s obaly.

50. Bylo tedy nezbytné, a to k první námitce žalobkyně, namítající nesprávnou aplikaci právního předpisu – zákona o odpadech zodpovědět skutkovou a právní otázku, zda způsob provozu a činnosti žalobkyně odpovídá nakládání s odpadem či nakládání s obaly ve smyslu zákonných definic odpadu a obalu a následné úpravy, která režimy odpadu a obalu upravují.

51. A) Skutkový stav 52. Z podkladů správního řízení vyplývá, že nakládání s obaly v provozovně žalobkyně bylo dne 31. 5. 2016 podrobeno kontrole, jejímž předmětem bylo dodržování zákona o obalech, a to s ohledem na závěry uvedené již v rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 25. 9. 2015.

53. Při kontrole bylo zjištěno, že objekt, v němž byla umístěna drtící linka, nebyl zkolaudován, objekt k demontáži a destrukci byl stavebně upraven – nepropustná podlaha, bezodtoková jímka. Skutečnost, že žalobkyně je součástí otevřeného systému pro zajištění opakovaného použití obalu, žalobkyně doložila kupní smlouvou, nabídkou, sběrným listem (prohlášení odpovědnosti, jehož součástí jsou podmínky pro dodavatele v ČR i v zahraničí), seznamem rekondičních společností (zaregistrovaných u institutu pro certifikování obalů – BAM), prohlášením shody s normou ČSN EN 13427 a kupní smlouvou s odběrateli rekondicionovaných prostředků typu REPAS a REKO. Žalobkyně uvedla, že použité IBC kontejnery zejména o objemu 640 litrů a 1 000 litrů a plastové sudy o objemu 200 litrů jsou do provozovny sváženy tak prázdné, aby nemohlo dojít ani k částečnému vytékání obsahu (zejména chemické látky, barvy, ropné produkty, potravinářské šťávy) od dodavatelů, kterými jsou subjekty z ČR i ze zahraničí, od nichž jsou opakovaně odebírány ve dvou režimech, a to v režimu servisu a mimo servis. V režimu servisu byly IBC kontejnery a sudy odebírány od tuzemských dodavatelů a technologické operace byly prováděny dle požadavků dodavatelů (vlastníků) a po provedené servisní činnosti jim byly vráceny zpět. V režimu mimo servis byly kontejnery a sudy odebírány od tuzemských i zahraničních dodavatelů, kdy žalobkyně zajistila technologické operace a dále je prodala na volný trh v ČR. ČIŽP při kontrole zjistila, že vytříděné těžko čistitelné HDPE nádoby zejména od chemických látek jsou stále zpracovávány na drtící lince, jejichž výstupem je plastová drť, která je určena k dalšímu zpracování a za účelem dalšího nakládání s ní je plastová drť stále přeshraničně přepravována do Německa společnosti B-PLAST 2000 k výrobě regranulátu, přičemž další odpady (oplachové vody, odpadní barvy, znečištěné plasty) jsou předávány oprávněným osobám. Použité odpady jsou sváženy denně (buď z území ČR nebo ze zahraničí), a to dle druhu a velikosti obalu a dle charakteru posledního plniva. Kontejnery a sudy jsou označeny informační etiketou s obsahem posledního plniva (nádoby označeny grafickými symboly nebezpečnosti) a doprovázeny bezpečnostním listem tohoto posledního plniva. Posádka vozidla, resp. pracovníci provádějící převzetí použitých obalů, jsou poučeni o tom, jaký charakter znečištění těchto obalů mohou převzít, přičemž nejsou přebírány obaly po použití vysoce toxických látek. Žalobkyně při kontrole sdělila, že za sledované období bylo přeshraničně přepraveno 7 068 ks IBC kontejnerů, z toho cca 4 384 ks mytelných a 2 684 ks nemytelných. Nemytelné IBC kontejnery byly demontovány a z nejlepších konstrukcí vyrobeny IBC kontejnery REKO (provedena výměna HDPE nádoby). Konstrukce horší kvality byly opravovány a následně použity na REKO. Neopravitelné kontejnery byly předány oprávněné osobě. Mimo servis bylo svezeno 19 587 ks IBC kontejnerů, z toho mytelných 10 892 ks a nemytelných 8 690 ks, nemytelné byly demontovány a z nejlepších konstrukcí byly vyrobeny IBC kontejnery REKO (provedena výměna HDPE nádoby). Mimo servis bylo na území ČR svezeno 2 300 ks plastových sudů, které byly vždy mytelné. Za sledované období bylo prodáno 11 171 ks REKO a 15 654 ks REPAS obalů. Dle sdělení žalobkyně veškeré rekondicionované (REPAS a REKO) obaly jsou určeny na volný trh a váha jedné HDPE nádoby činí 14,5 až 15,5 kg. Ve sledovaném období bylo vyrobeno 161 tun plastové drtě, která je jednou měsíčně přeshraničně přepravována do Německa společnosti B-PLAST 2000, v jedné dodávce je cca 20 tun drtě a podle předložených dokladů se jedná o nakládání s upraveným odpadem. Použité nádoby jsou po svozu do areálu provozovny stále umísťovány na asfaltovou živicí zpevněnou plochu (pozemek parc. č. 1989/1 a parc. č. 811/42, oba k. ú. Týniště nad Orlicí) vytvořenou v blízkosti provozní haly, kde jsou prvotně tříděny dle způsobu dalšího nakládání, tj. čištění, servis, repase, nebo jako celek již nepoužitelné. V den kontroly byly na ploše shromážděny stovky kusů IBC kontejnerů. Dle údajů na výstražných symbolech nebezpečnosti se v největší míře jednalo o obaly po použití různých chemických látek a směsí, které byly mj. dráždivé, žíravé, nebezpečné pro životní prostředí, hořlavé i toxické. Zároveň byly na ploše i přilehlých pozemcích umístěny použité kovové konstrukce i nové HDPE nádoby určeny k výrobě REKO. Zároveň se zde nacházelo několik kusů repasovaných IBC kontejnerů určených k prodeji. Dle sdělení žalobkyně jsou použité nádoby vyhovující čištění, servisu nebo repasi, umístěny do vyčleněné části provozní haly, kde jsou skladovány do doby provedení dalších technologických operací. Použité IBC kontejnery či jejich HDPE nádoby, které nelze vzhledem k znečištění použít, nebo je mytí ekonomicky nevýhodné, jsou předány na demontážní pracoviště. Po demontáži jsou HDPE nádoby rozřezány na díly. Nebezpečné odpadní oplachové vody jsou již shromažďovány v provozní hale ve vyčleněné části. V hale demontáže (plechový přístřešek, po úpravě opatřený záchytnou jímkou) jsou vnitřní HDPE nádoby (bubliny) nebo plastové sudy zbaveny zbytků posledního plniva a zbytky kapalných odpadů jsou po slití a odkapání shromažďovány v IBC kontejnerech se seříznutou horní částí bubliny. Slévání ani odkapání v době kontroly neprobíhalo, ani se zde již nenacházelo žádné zařízení, které dříve sloužilo ke slévání kapalných zbytků. Uvnitř haly při plechových stěnách byly v záchytné jímce umístěny 2 bubliny s uříznutou horní částí, ve kterých byly slity různé kapalné zbytky. Zároveň byly v hale umístěny plastové bubliny s uřezanou horní částí, ve kterých byly shromážděny další nařezané díly určené k drcení. Znečištění nádob nebylo známo, neboť nádoby nebyly opatřeny tabulkou s názvem posledního plniva. Žalobkyně sdělila, že díly po chemickém znečištění jsou předány k drcení (umístění drtícího zařízení se od kontroly provedené v roce 2013 nezměnilo). V den kontroly bylo v prostoru drtící linky umístěno cca 100 kusů plastových bublin s uřezanou horní částí, ve kterých byly shromážděny plastové díly určené k drcení. Po podrcení je materiál jednou měsíčně přeshraničně přepravován do Německa za účelem výroby granulátu společnosti B-PLAST 2000. Plastové díly neodstranitelného znečištění jsou shromážděny ve velkoobjemových kontejnerech před halou destrukce a předány oprávněné osobě. REKO výroba probíhá v totožném objektu jako v roce 2013, přičemž v hale je ve vyčleněné části i centrální shromažďovací místo nebezpečných odpadů, které je zabezpečeno záchytnou vanou, a v den kontroly zde nebyly shromážděny žádné odpady. ČIŽP shledala, že technologické operace se od poslední kontroly provedené v roce 2013 nezměnily a žalobkyně stále nemá souhlas dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech k provozování zařízení. Při kontrole bylo zjištěno, že žalobkyně vede průběžnou evidenci o odpadech v programu INISOFT, jež ČIŽP za sledované období předložila. ČIŽP pořídila při kontrole fotodokumentaci zachycující zjištěné skutečnosti.

54. Žalobkyně se ke kontrolním zjištěním vyjádřila do protokolu tak, že použité IBC kontejnery a plastové sudy jsou movitou věcí, neboť nebyly odebírány jako odpady, a že žalobkyně je součástí otevřeného systému dle normy ČSN 13429. Ve vyjádření ze dne 29. 6. 2016 žalobkyně uvedla, že nakupovala na trhu EU prázdné nevyčištěné obaly - plastové sudy a IBC kontejnery, přičemž tyto přepravní obaly nebyly odpadem ve smyslu zákona o odpadech, neboť byly určeny k opětovnému plnění či k opětovnému plnění po rekondici, nebyly nikterak určeny k využití ani ke skládkování (odstranění), čímž nebyla naplněna definice odpadu dle § 3 zákona o odpadech, a žalobkyně tudíž nepotřebovala souhlas dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Žalobkyně dále uvedla, že v souladu s přílohou č. 2 zákona o obalech splňovaly přepravní obaly kritéria pro otevřený systém, neboť konstrukční typy byly stanoveny dle platné Evropské dohody o mezinárodní silniční dopravě nebezpečných věcí (ADR).

55. K zahájenému správnímu řízení ze dne 26. 10. 2016 ohledně porušení povinností dle zákona o odpadech a k podkladům řízení se žalobkyně vyjádřila dne 5. 12. 2016 tak, že vědomě neporušila žádné ustanovení zákona o obalech ani zákona o odpadech, ale zavedený systém zjednodušila tak, aby minimalizovala administrativu. Žalobkyně uvedla, že v minulých letech se přednostně věnovala zlepšení výrobního procesu a logistice, aby vyloučila jakoukoliv možnost poškození životního prostředí, tudíž považuje uložení pokuty za nespravedlivé. Žalobkyně požádala ČIŽP, aby si uvedené skutečnosti před vydáním konečného rozhodnutí přijela ověřit osobně, kde by byla seznámena s připravovanými akcemi pro I. a II. čtvrtletí roku 2017 v oblasti výrobního procesu, logistiky, smluvních podmínek dalšího nákupu a vlastního odběru požitých IBC kontejnerů a sudů, kdy nejpozději do 30. 6. 2017 žalobkyně plánuje vybudovat komplexní systém manipulace a zpracování použitých kontejnerů a sudů, jehož dodržování bude základní podmínkou a trvalou součástí uzavíraných smluv na jejich odběr byl, další využití, jejich prodej a konečnou likvidaci odpadu odbornými firmami.

56. V souzené věci byla předmětná kontrola provedena a rozhodnutí ČIŽP a napadené rozhodnutí byla vydána poté, kdy rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 25. 9. 2015, již bylo reagováno na předchozí kontroly provedené dne 7. 11. 2011 a dne 5. 3. 2013 se závěrem, že se jedná o sběr a výkup odpadů, neboť nebyly předloženy žádné doklady o tom, že svážené použité IBC kontejnery a plastové sudy nepozbyly původního účelového určení a žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč dle § 66 odst. 3 písm. c) zákona o odpadech za porušení § 12 odst. 3 zákona o odpadech a dle § 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech za porušení § 53 odst. 1 a § 54 odst. 2 zákona o odpadech V odvolacím řízení došlo k zastavení řízení, a to pouze z důvodu, že ze strany ČIŽP došlo k překročení subjektivní prekluzivní lhůty k zahájení řízení dle § 67 odst. 1 zákona o odpadech. Odvolací správní orgán se nicméně v rozhodnutí zabýval též věcnou stránkou daného problému, tj. zpětným odběrem použitých IBC kontejnerů a plastových sudů na území ČR a jejich přeshraniční přepravou, resp. dovozem. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně přijímala IBC kontejnery jako odpady, popsaná činnost žalobkyně tudíž podléhá právní úpravě zákona o odpadech (zejména povinnosti provozovat takové zařízení na základě souhlasu příslušného krajského úřadu dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, vést evidenci odpadů apod.) a rovněž nařízení ES č. 1013/2006 (oznamovací povinnost při přeshraniční přepravě odpadů), přičemž žalobkyně v posuzované době požadavky uvedené v citovaných předpisech nesplňovala.

57. Na základě shora uvedených skutkových zjištění i obdobného řízení ohledně jednání žalobkyně z let 2011 a 2013 neobstojí jako důvodná námitka žalobkyně, že žalovaný postupoval pouze podle zákona o odpadech. Jestliže skutková zjištění prokazují, že nakládání s předmětnými kontejnery v provozovně žalobkyně docházelo v režimu servis i mimo servis a způsobem, kdy jsou tyto kontejnery nějakým způsobem renovovány, podléhají rekondici, ale i zpracování na určitý jiný účel (drť), pak je zřejmé, že správní orgány musely posuzovat nakládání s těmito kontejnery a sudy jak podle zákona o obalech, tak podle zákona o odpadech. Vlastně posuzovaly, proč předmětné kontejnery a sudy nenaplňují podmínky obalů ve smyslu zákona o obalech, a pokud nenaplňují, v důsledku toho by mělo jít o odpad. Nadto se úprava nakládání s obaly a odpady v právních předpisech poněkud střetává, neboť i zákon o obalech zmiňuje využití odpadu z obalů (§ 12), proto správní orgány obou stupňů nepochybily, když vzaly v úvahu k aplikaci jak zákon o obalech, tak zákon o odpadech. Přitom výchozím bylo nejprve vzít v úvahu, jak je podle zákona o obalech definován pojem „obal“ a jak je dle zákona o odpadech definován pojem „odpad“.

58. B) Právní posouzení věci Právní režim obalu 59. Podle § 2 písm. a) zákona o obalech „Pro účely tohoto zákona se rozumí obalem výrobek zhotovený z materiálu jakékoli povahy a určený k pojmutí, ochraně, manipulaci, dodávce, popřípadě prezentaci výrobku nebo výrobků určených spotřebiteli nebo jinému konečnému uživateli, jestliže má zároveň 1. v místě nákupu tvořit prodejní jednotku pro spotřebitele nebo jiného konečného uživatele (dále jen „prodejní obal“), 2. v místě nákupu tvořit skupinu určitého počtu prodejních jednotek, ať již je tato skupina prodávána spotřebiteli nebo jinému konečnému uživateli, anebo slouží pouze jako pomůcka pro umístění do regálů v místě prodeje a může být z výrobku odstraněn, aniž se tím ovlivní jeho vlastnosti (dále jen „skupinový obal“), nebo 3. usnadnit manipulaci s určitým množstvím prodejních jednotek nebo skupinových obalů a usnadnit jejich přepravu tak, aby se při manipulaci a přepravě zabránilo jejich fyzickému poškození (dále jen „přepravní obal“); kritéria a názorné příklady, které upřesňují pojem obal, jsou uvedeny v příloze č. 1 k tomuto zákonu.“ 60. V souzené věci je nesporné, že předmětné IBC kontejnery a sudy vyhovují uvedené definici obalu, neboť jsou výrobkem určeným k pojmutí určité (nebezpečné) náplně a k manipulaci a dodávce spotřebiteli či konečnému uživateli. V souzené věci však sporem bylo, zda šlo o opakované použití obalu tak, aby obal zůstal obalem. Žalobkyně totiž sama vychází ve své žalobě z toho, že IBC kontejnery jsou obalovým prostředkem pro přepravu nebezpečných látek a jsou konstruovány a určeny (a to po celé Evropě) pro opakované použití a dodavatelé nemají v úmyslu se jich jako odpadu zbavovat. Při této povaze IBC kontejnerů je proto zapotřebí vycházet z toho, jak zákon o obalech kvalifikuje „opakované použití obalu“.

61. Podle § 2 písm. g) zákona o obalech „Pro účely tohoto zákona se rozumí opakovaným použitím obalu činnost, při níž se obal, který byl navržen a určen, aby během doby své životnosti vykonal určitý minimální počet obrátek či cyklů (dále jen „opakovaně použitelný obal“), znovu plní nebo se používá k témuž účelu, pro nějž byl určen, s pomocí nebo bez pomoci dodatečných prostředků, které opětovné plnění umožňují, jako jsou zejména náhradní doplňková balení a prostředky k jejich použití.“ 62. Článek 3 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 94/62/ES ze dne 20. 12. 1994 o obalech a obalových odpadech, jenž byl v plném znění přejat do bodu 3.1 technické normy ČSN EN 13429:2005, stanoví definici opakovaného použití obalu tak, že „opakovaným použitím je jakákoli operace, při které obaly, vytvořené a navržené tak, aby během své životnosti vykonaly určitý minimální počet obrátek nebo cyklů, znovu plní nebo používají k témuž účelu, pro nějž byly vytvořeny, s podporou nebo bez podpory pomocných výrobků dostupných na trhu, které opětovné plnění obalů umožňují; jakmile se opakovaně používané obaly přestanou opakovaně používat, stávají se obalovým odpadem.“.

63. Ve smyslu definice „opakovaného použití obalu“, kdy obal zůstává obalem se nemůže za odpad považovat obalový prostředek, který je navržen a určen k novému plnění a k používání ke stejnému účelu (u IBC kontejnerů zejména k účelu přepravy nebezpečných látek). K procesu opakovaného použití obalu tedy zbývá nastolit, kdo určí a zajistí, aby IBC kontejner splňoval stále funkci obalu v uvedeném smyslu.

64. Podle § 4 odst. 1 písm. c) bod 1. zákona o obalech „Osoba, která uvádí na trh obal, balený výrobek nebo obalový prostředek, je povinna zajistit, aby obal nebo obalový prostředek po použití, pro které byl určen, po vynětí výrobku nebo všech jeho zbytků obvyklým způsobem, byl dále opakovaně použitelný nebo aby odpad z tohoto obalu nebo obalového prostředku byl využitelný za obvyklých podmínek alespoň jedním z těchto postupů: 1. procesem, kterým jsou odpady z obalů nebo obalových prostředků nebo jejich zbytky případně spolu s dalšími materiály přeměněny ve výrobek nebo surovinu (dále jen „recyklace“), …“ 65. Podle citovaného ustanovení opakovanou funkci obalu zajištuje osoba, která obaly uvádí na trh a v případě, že obal není opakovaně využitelný, zajišťuje i jeho využitelnost jako odpadu, a to především jeho přeměnou ve výrobek nebo surovinu. V takovém případě však již nejde o opakované využití obalu dle zákona o obalech dle jejich určení a pro tentýž účel, ale o využití odpadů jejich dalším zpracováním, což má za cíl zajistit, aby na trh byly uváděny pouze takové obaly či obalové prostředky, které jsou recyklovatelné nebo využitelné dále jako odpad, a to způsoby, které zákon stanoví.

66. V souzené věci lze dle náhledu soudu usuzovat na příčinu žalobkyní vedeného sporu, spočívající v tom, že žalobkyně považuje svoji činnost spočívající v čištění a další rekondici převzatých obalů za činnost, v jejichž důsledku tyto obaly neztrácejí svůj vzhled, funkci a možnost jejich dalšího použití. Žalobkyně však neodlišuje právní režim opakovaného využití obalu dle zákona o obalech od režimu využití odpadu nebo procesu opětovného použití v režimu zákona o odpadech (§ 3 odst. 6 a 4 odst. 1 písm. s) zákona o odpadech) v jejich odlišném smyslu a významu tak, jak tento smysl a význam zakotvuje ust. § 7 zákona o obalech a k němu přináležející Příloha 2.

67. Podle § 7 zákona o obalech „Osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu výrobky, jejichž obaly jsou opakovaně použitelné, je povinna učinit organizační, technická nebo finanční opatření odpovídající kritériím, která jsou stanovena v příloze č. 2 k tomuto zákonu a která umožňují opakované použití obalů. Náležitosti těchto opatření a způsob a postup opakovaného použití stanoví příslušná harmonizovaná česká technická norma (jedná se o ČSN EN 13429:2005 - tato technická norma je českou verzí evropské normy EN 13429:2004, pozn. městského soudu).

68. Příloha č. 2 zákona o obalech definuje v části A jednotlivé typy systémů pro zajištění opakovaného použití obalů (uzavřený systém, otevřený systém a smíšený systém) a v části B kritéria pro zajištění jednotlivých typů systémů opakovaného použití obalů.

69. Uvedené povinnosti organizačního, technického nebo finančního opatření musí vycházet z povahy obalu (požadavků, na samotný obal návod, technický dokument, který obecně specifikuje příslušný obal a jeho vlastnosti) a systém opakovaného užití obalu, v němž je obal funkční (rozsah, určitost a vztah původce obalu a konečných uživatelů, oběh obalu mezi osobami).

70. Uvedené skutečnosti v souhrnu znamenají, že obal oproti odpadu specifikuje jak definice jeho pojmu, tak specifické znaky – navržení, určení (nikoliv jen proces) jeho opakovaného využití a dále i určitý zajištěný, zabezpečený systém opakovaného použití, v němž hlavní slovo k opakovanému použití má v tom kterém systému vždy ten, kdo jej uvádí na trh - vlastník, uživatel, plnič balič.

71. V souzené věci byla kontrolními zjištěními (viz shora protokol o kontrole) prokázána řada činností žalobkyně svědčících o odebírání IBC kontejnerů a plastových sudů od dodavatelů v ČR i ze zahraničí, a to ve dvou režimech. Žalobkyně potvrdila, že obalové prostředky odebírala v ČR v režimu servisu, kdy po provedené servisní činnosti je vracela zpět. V režimu mimo servis byly kontejnery a sudy odebírány od tuzemských i zahraničních dodavatelů, které žalobkyně zčásti prodala na volný trh a zčásti je zpracovala na další surovinu - drť, při nichž vznikl odpad (odpadové vody, barvy, plasty). Protokol z kontroly včetně fotodokumentace podrobně zaznamenává provoz i vybavení provozovny žalobkyně i stav plastových nádob umístěných v provozovně. Žalobkyni byla pokuta uložena za nakládání s obaly mimo servis, tj. za rekondiciované (REAS, REKO) obaly prodané na volný trh. O tom svědčí např. nedatovaná Rámcová smlouva o podmínkách dodávek IBC, která jen potvrzuje, že žalobkyně v ní vystupuje jako dodavatel již repasovaných kontejnerů, avšak bez ujednání, týkajících se určitého zabezpečeného systému opakovaného použití.

72. Činnost žalobkyně nesvědčí o její úloze jako osobě, která uváděla obaly na trh v některém ze systémů uvedených v Příloze 2 zákona o obalech. Přestože žalobkyně tvrdila, že působí v otevřeném systému pro zajištění opakovaného použití obalu, což deklaruje v typu kupní smlouvy od dodavatelů, nepředložila žádné důkazy o tom, že by ona v systému otevřeného opakovaného využití obalu přijala ve smyslu § 7 odst. 1 organizační, technická či finanční opatření k zabezpečení opakovaného použití obalu dle konstrukčního typu obalu a jeho specifikace tak, aby byla zaručena neměnná kvalita a funkce obalu. Tyto specifikace lze odvíjet od znalosti výrobce (resp. plniče či baliče), který uvádí výrobek na trh. To, že je obal opakovaně použitelný, musí být primárně zakotveno v technické dokumentaci k obalu ve smyslu § 5 odst. 1, za jejíž vypracování je odpovědná osoba, která obal uvedla na trh. Aby šlo o opakované použití obalu, musí být obal jeho výrobcem, případně dovozcem, určený k tomu, aby během své životnosti vykonal určitý počet obrátek. Osoba, která uvádí opakovaně použitelný obal na trh, musí učinit organizační, technická nebo finanční opatření odpovídající kritériím daným Přílohou č. 2, která opakované použití obalu umožní. To v praxi znamená, že osoba, která takový obal uvádí na trh či do oběhu musí sama zajišťovat jeho opakované použití, v otevřeném systému mezi blíže neurčenými osobami garancí, že musí jít o určitý konstrukční typu obalu za obecně přijatých specifikací a dále např. i systémem kontroly na základě všeobecně přijaté specifikace (Příloha 2 čl. B. bod 1 zákona o obalech). Žalobkyně by tedy musela být zapojena v nějakém bezpečnostním systému opakovaného používání obalů, který může být např. tvořen smluvní či praktickou kooperací více osob, případně tento systém musí být dostupný na trhu a musí být tedy nějakou entitou zajišťován, resp. realizován. Takové své zapojení do systému žalobkyně nedoložila, její činnost spočívala, ostatně, jak sama popsala při jednání před soudem v tom, že předmětné kontejnery čistila, opravovala, nahrazovala jejich části a obnovovala k dalšímu použití a prodeji, aniž by byla zajištěna garance a jejich použití k určenému účelu vzhledem k původnímu nebezpečnému obsahu těchto kontejnerů. Žalobkyně prodávala rekondiciované kontejnery k dalšímu užití sice jako kontejnery určené k plnění jakéhokoliv obsahu, takže jejich použití bylo zcela na konečných uživatelích. Žalobkyně nedoložila doklady o původcích obalů (plničů, baličů), ani o plnění povinností těchto původců obalu, resp. doklady, které by prokázaly její zapojení do otevřeného systému. Takové zapojení nelze doložit pouze smlouvami o převzetí kontejnerů a jejich prodeji následným uživatelům jen s obecnou deklarací opakovaného použití, aniž by, např. i dle německého stanoviska, na které žalobkyně odkazuje, byl bilaterárně zajištěn konkrétní systém opakovaného použití obalu dle kritérií stanovených v Příloze 2 zákona o obalech.

73. V souzené věci není relevantní argumentace žalobkyně přednesená při jednání před soudem, týkající se zpětného odběru a využití při určitém opakovaném použití určitého procentuálního podílu hmotnosti. To proto, že ust. § 13 odst. 2 zákona o obalech stanoví, že jsou-li na trh nebo do oběhu uvedeny opakovaně použitelné obaly, pro které je opakované použití organizačně zajištěno způsobem podle bodu B. 1 nebo B. 2 přílohy č. 2 k tomuto zákonu, platí, že pro tyto obaly byl zajištěn zpětný odběr a využití, jestliže z těchto obalů nově uvedených na trh nebo do oběhu je opakovaně použito alespoň 55 % hmotnostních.

74. Uvedené nejen značí, že zpětný odběr a využití kontejnerů jako obalů jsou vázány na existenci určitého zabezpečeného systému opakovaného použití, ale i na to, že opakované použití 55% hmotnosti obalů předpokládá uvedení obalů na trh nebo do oběhu osobou, která je v tom určitém systému vlastníkem, uživatelem (výrobcem, plničem, baličem), tedy opětovně v pozici osoby, zapojené do zabezpečeného systému opakovaného použití obalu, uvádějící obal do oběhu (§ 1 odst. 1 zákona o obalech), který nebyl žalobkyní prokázán.

75. Na uvedeném nemůže nic změnit ani žalobkyní předložené stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 11. 2. 2005, neboť toto stanovisko stvrzuje jen prospěšnost činnosti žalobkyně z hlediska obnovy a dalšího použití IBC kontejnerů, což není stvrzením toho, že jde o obal. Toto stanovisko se blížeji nezabývá podmínkami systému opakovaného použití dle zákona o obalech, jen přitakává využití kontejnerů jako pro životní prostředí prospěšné činnosti dle zákona o odpadech.

76. Na základě uvedeného a i ze způsobu kontrolovaného provozu v provozovně žalobkyně tak má soud za prokázané, že předmětné kontejnery a sudy byly předány do dispozic žalobkyně s cílem původního uživatele se těchto prázdných a znečištěných obalových prostředků zbavit, byť by takové obaly naznaly po obnově dalšího využití, avšak jako využití odpadu v režimu ust. § 3 odst. 6 ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech. Opětovné použití, které je definováno v § 4 odst. 1 písm. s) zák. o odpadech, je činností nakládání s odpady. Je pravdou, že mnohdy takto repasované či vyčištěné obaly (např. sudy) nejsou ani používány jako obaly ve smyslu zákona o obalech, ale jsou prodávány různým odběratelům jako shromažďovací nádoby pro různé materiály či látky, tedy fakticky jako výrobky.

77. Pokud tedy žalobkyně nakládala s odpady v zařízení, které k nakládání s odpady určeno nebylo, vzal soud za prokázané, že se žalobkyně dopustila se správního deliktu dle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech.

78. Uvedený závěr o povaze IBC kontejnerů se vztahuje i k jednání žalobkyně spočívajícího v přeshraniční přepravě IBC kontejnerů. Protože žalobkyně nedoložila své zapojení do systému pro opakované použití konkrétních typů IBC kontejnerů, které byly v zahraničí používány jako obaly a dováženy do České republiky, bylo její povinností postupovat v souladu s nařízením ES č. 1013/2006.

79. Podle § 54 odst. 2 zákona o odpadech „Přeshraniční přeprava odpadů do České republiky za účelem odstranění je zakázána s výjimkou odpadů vzniklých v sousedních státech v důsledku živelních pohrom nebo za stavu nouze.“ 80. Podle čl. 4 věty první nařízení ES č. 1013/2006 „Zamýšlí-li oznamovatel přepravit odpad uvedený v čl. 3 odst. 1 písm. a) nebo b), podá u příslušného orgánu místa odeslání a prostřednictvím tohoto orgánu předchozí písemné oznámení, a pokud podává obecné oznámení, dodrží článek 13.”.

81. Podle § 53 odst. 1 zákona o odpadech „Tato část upravuje v návaznosti na přímo použitelný předpis Evropských společenství o přepravě odpadů přepravu odpadů do České republiky, z České republiky a přes Českou republiku“.

82. Pokud tedy žalobkyně nesplnila oznamovací povinnost dle citovaného nařízení ES, potažmo ust. § 53 odst. 1 v návaznosti na tento evropský předpis, naplňuje dovoz nekontrolovaných odpadních IBC kontejnerů a vývoz z nich zpracované drtě do zahraničí skutkovou podstatu správního deliktu dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o obalech.

83. K druhému žalobnímu bodu, v němž žalobkyně namítla, že žalovaný se v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, je ze žaloby zřejmé, že se žalovaný neměl vypořádat s rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 25. 9. 2015. K tomu soud poukazuje na str. 10 napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný ve vztahu k tomuto rozhodnutí vypořádal i s námitkou předvídatelnosti rozhodování správních orgánů, když uvedl, že uvedené rozhodnutí vůbec nehodnotí IBC kontejnery v kontextu zákona o obalech jako speciální právní normy upravující nakládání s obaly. Z textu odůvodnění spíše vyplývá, že se o odpady jedná (str. 4 rozhodnutí), navíc není zcela zřejmé, zda se jedná o posouzení IBC kontejnerů ve vztahu ke společnosti OBAL CENTRUM s.r.o. (str. 3 rozhodnutí) nebo ve vztahu k původním majitelům (str. 4 rozhodnutí). Zásadně každé rozhodování v pochybnostech dle § 78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech je individuálním správním aktem, kdy jsou posuzovány konkrétní podmínky a okolnosti, výsledek řízení nelze zobecňovat pro stejnou movitou věc (zde použitý IBC kontejner). Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně o takové rozhodnutí příslušný krajský úřad nikdy nepožádala. Soud přisvědčuje žalovanému v tom, že jediné rozhodnutí, týkající se jiného subjektu nakládajícího s obaly, nemohlo být v souzené věci závazně použitelným návodem pro provoz žalobkyně, zvláště, jestliže z tohoto rozhodnutí není vůbec zřejmý zabezpečený systém opakovaného užití obalů, tj. jakým zákazníkům a pro jaké opakované použití byly repasované kontejnery společností OBAL CENTRUM s.r.o. dále prodávány a za jakých podmínek. I s příkladem žalobkyně ohledně opakovaného použití dřevěných palet se žalovaná logicky s ohledem na povahu těchto obalů přiléhavým způsobem vypořádala.

84. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně namítla, že žalovaný neprovedl navrhovaný důkaz stanovisky a případně též dalšími vyžádanými doklady o plnění povinností povinných osob s tím, že tyto osoby nejsou smluvními stranami žalobkyně a žalovaný si je tak měl vyžádat sám. Jako důkazy v žalobě navrhl seznamy plničů a baličů, kteří použili IBC kontejnery, s nimiž žalobkyně nakládala a jejich stanoviska a doklady o plnění povinností výrobců IBC kontejner včetně prohlášení a označení, že se jednalo o konkrétní opakovaně použitelný obal.

85. K uvedenému soud zjistil, že stejné důkazy žalobkyně navrhla v podaném odvolání tak, že se vztahují k osobám povinným dle § 7 zákona o obalech, tj. k plničům a baličům, za které žalobkyně považovala ty, kteří si kontejnery koupí a v souladu s parametry nastavenými výrobcem IBC stanovují a určují otevřený systém opakovaného použití. Pokud uvedení plniči a baliči nebyli ve smluvním vztahu se žalobkyní tak, jak ona tvrdí a jejich seznam si mělo miniserstvo samo obstarat, pak tím žalobkyně sama vylučuje, že by byla součástí zabezpečeného systému opakovaného použití IBC kontejnerů, neboť zabezpečený systém dokazuje, že dodavatelé IBC kontejnerů nemají úmysl se jich zbavovat, a to musí doložit smluvní dokumentace. Právě smluvní doklady o zapojení žalobkyně do otevřeného systému opakovaného použití IBC kontejnerů, prováděného konkrétními povinnými osobami, s nimiž žalobkyně spolupracuje, by garantovaly, že IBC kontejnery v systému opakovaného užití, jsou v každém článku tohoto systému po provedené rekondici stále zabezpečeny plniči, baliči pro opakované použití – jejich naplnění s garancí neměnné kvality a funkce daného certifikátu obalu. Nelze pouze tvrdit, že toto je žalobkyní ošetřeno, když žalobkyně měla být součástí řetězce, v němž se obal pohybuje a když nedoložila, že na základě povinností osob, uvádějích kontejnery na trh, byla tím článkem, který nakládal s obaly, nikoliv s odpady, tj., že je součástí systému. Žalobkyně pouze v odvolání tvrdila, že je součástí otevřeného systému opakovaného použtí obalů a v bodě 16 uvedla jeho charakteristiky opisem dle Přílohy 2 k zákonu, aniž by doložila, jak byla tato kritéria prakticky naplňována v oběhu předmětných kontejnerů. Ačkoliv přislíbila předložení seznamu plničů a baličů, kteří použili kontejnery, s nimiž žalobkyně nakládala, žalobkyně tyto nepředložila. Nadto v rozporu s tvrzením o zabezpečném systému opakovaného použití kontejnerů odkázala žalovaného na stanoviska a doklady o plnění povinností plničů, baličů s tím, že tito nejsou smluvními partnery žalobkyně, což nepřesvědčuje o jejím zapojení do systému. Soud proto považuje za dostačující odůvodnění žalovaného, že žalobkyně nepředložila doklady, které by potvrzovaly, že s IBC kontejnry nakládá v rámci otevřeného systému opakovaného použití obalů, aniž by bylo na újmu zákonnosti napadeného rozhodnutí, že žalovaný blížeji neodůvodnil, proč nepovažoval za potřebné provádět dokazování doklady o plnění povinností od povinných osob, pokud žalobkyně sama uváděla, že s těmito osobami nespolupracovala. Návrhy jejích důkazů bez uvedení konkrétních systémových kooperací s povinnými osobami (plniči, baliči) doprovozené odkazem na obstarání potřebných důkazů přímo správním orgánem, také nemohly důvodně vést k provedení dokazování před soudem.

86. Závěr 87. Na základě shora uvedených důvodů dospěl městský soud k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto podanou žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

88. O náhradě nákladů řízení rozhodl městský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.