č. j. 9A 189/2016 - 67

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Ivanky Havlíkové ve věci žalobkyně: ASEKOL Solar s.r.o., IČO: 24243639 sídlem Československého exilu 2062/8, 143 00 Praha 4 zastoupená advokátem Mgr. et Mgr. Janem Kořánem sídlem Opletalova 55, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2016, č. j. 2365/500/15, 75904/ENV/15, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 6. 9. 2016, č. j. 2365/500/1575904, 75904/ENV/15 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů v řízení ve výši 19 456 Kč ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. et Mgr. Jana Kořána, advokáta

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 26. 10. 2016 domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2016, č. j. 2365/500/15, 75904/ENV/15 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (dále jen „ČIŽP“) ze dne 29. 9. 2015, č. j. ČIŽP/41/OOH/SR01/1417344.003/15/PIS (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že žalobkyni souhrnně uložil za spáchání správních deliktů podle § 66 odst. 4 písm. f) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), kterých se žalobkyně dopustila porušením § 37p odst. 2 zákona o odpadech ve spojení s § 37p odst. 4 zákona o odpadech ve spojení s § 14b odst. 2 vyhlášky č. 352/2005 Sb., o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „elektroodpadová vyhláška“), a porušením § 37h odst. 2 zákona o odpadech, pokutu ve výši 80 000 Kč, a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

2. Žalobkyně se podle prvostupňového rozhodnutí ve spojení s napadeným rozhodnutím měla dopustit správního deliktu dle § 66 odst. 4 písm. f) zákona o odpadech porušením § 37p odst. 2 citovaného zákona, které ukládá, že právnická osoba dle § 37h odst. 1 písm. c) stanoví příspěvky na předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, uvedených na trh do 1. 1. 2013, zejména v závislosti na jejich hmotnosti a složení, ve spojení s § 37p odst. 4 zákona o odpadech ve spojení s § 14b odst. 2 elektroodpadové vyhlášky, s odkazem na přílohu č. 10 této vyhlášky tak, že ve vztahu k financování solárních panelů provozovatele fotovoltaické elektrárny (dále jen ,,FVE“) společnosti Solární Elektrárny - Blažek s.r.o., IČO: 28228928, sídlem Průmyslová 1129, 272 03 Kladno, aplikuje pravidlo o minimální výši sazby dle přílohy č. 10 elektroodpadové vyhlášky (8,50 Kč), což představuje ve vztahu k tomuto provozovateli FVE příspěvky ve výši 706 860 Kč, z čehož vynakládá podstatný podíl 270 000 Kč (cca 38 % z celkového objemu takto stanovených příspěvků) na zřízení a provoz neveřejného sběrného místa ve prospěch podnikající osoby, pana J. B., IČO: XXX, místem podnikání YYY. Uplatněním této nákladové položky v uvedené výši měla žalobkyně významným způsobem (cca 38 %) zkrátit celkovou výši stanovených příspěvků, čímž měla porušit pravidla financování obsažená v § 37p odst. 2 zákona o odpadech a elektroodpadové vyhlášky, čímž nesplnila povinnost spolehlivě finančně zajistit nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů pocházejících z FVE.

3. Žalobkyně se dále podle prvostupňového rozhodnutí ve spojení s napadeným rozhodnutím měla dopustit správního deliktu podle § 66 odst. 4 písm. f) zákona o odpadech porušením § 37h odst. 2 zákona o odpadech ve spojení s § 6 odst. 2 elektroodpadové vyhlášky, které stanoví žalobkyni povinnost vypracovat roční zprávu o plnění povinností dle odst. 1 téhož ustanovení. Tato zpráva za rok 2013 měla být zaslána do 31. 3. 2014, avšak žalobkyně zprávu zaslala v nedostatečném rozsahu a opožděně, přičemž doplněné opravené hlášení bylo do systému ISPOP zasláno až ke dni 5. 3. 2015.

4. Předmětem sporu v dané věci je podstata protiprávních jednání žalobkyně, jichž se měla dopustit při nakládání s odpady tím, že jednak nesplnila povinnost spolehlivě finančně zajistit nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů pocházejících z FVE, jednak zaslala roční zprávu o plnění povinností za rok 2013 v nedostatečném rozsahu a opožděně.

II. Napadené rozhodnutí

5. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul průběh správního řízení, obsah odvolacích námitek, právní úpravu týkající se nakládání se solárními panely jako vymezenou kategorií elektroodpadů a konstatoval, že smyslem zákonné úpravy je dostatečně finančně zajistit vlastní proces likvidace elektroodpadu ze solárních panelů, jakož i související činnosti s tím spojené. Na plnění povinností participují v případě solárních panelů jednak provozovatel příslušné FVE, jejíž jsou solární panely součástí, který plnění těchto povinností financuje, a rovněž subjekt dle § 37h odst. 1 písm. c) zákona o odpadech, jenž uvedené činnosti pro provozovatele zajišťuje, pro řádné plnění uvedených povinností je proto zákonem předvídána a vyžadována součinnost těchto subjektů.

6. V odvolacích námitkách žalobkyně namítla, že za účelem plnění zákonných povinností v rámci smluvních vztahů s provozovateli FVE musí mít zřízen odpovídající počet sběrných míst o odpovídající kapacitě, přičemž tato zařízení musí být z její strany zajištěna po celou dobu trvání smluvního vztahu s provozovateli FVE bez ohledu na to, že k vyřazování solárních panelů bude docházet v delším časovém období. Žalobkyně označila za absurdní možnost zajistit provozovatele sběrného místa, který bude ochoten zřídit sběrné místo v počátku bezúplatně s tím, že za tuto službu dostane zaplaceno až v budoucnosti v návaznosti na proces vyřazování solárních panelů. Žalobkyně namítla, že pokud jde o výši odměny za zřízení a provozování neveřejného sběrného místa, v rámci řízení u ČIŽP prokázala (kalkulací nákladů na provoz sběrného místa), že odměna není zjevně nepřiměřená, ale naopak odpovídá obvyklým nákladům na zajištění zpětného odběru ve standardním sběrném místě.

7. Žalovaný k odvolacím námitkám konstatoval, že neplatí, že žalobkyně musí mít pro účely plnění povinností dle § 37p odst. 2 zákona o odpadech ve vztahu k FVE s výkonem nad 30 kW zřízen odpovídající počet sběrných míst o odpovídající kapacitě, neboť povinnost zajistit zpětný odběr a oddělený sběr elektroodpadu ze solárních panelů prostřednictvím sběrné sítě o dostatečné četnosti a dostupnosti je dána § 37k odst. 7 zákona o odpadech pouze pro výrobny elektřiny s instalovaným výkonem do 30 kW. V daném případě se jedná o větší výrobnu elektřiny, jelikož FVE má výkon ve výši 0,756 mW, nadto tuto zákonnou povinnost nelze plnit pomocí sběrných míst, která jsou zřizována jako neveřejná. S ohledem na vytýkané protiprávní jednání, vztahující se ke smluvním vztahům, týkající se FVE Cvrčovice u Kladna, kdy tuto FVE provozuje společnost Solární Elektrárny - Blažek s.r.o., IČO: 28228928, sídlem Průmyslová 1129, 272 03 Kladno, prostudoval žalovaný smlouvu o zajištění neveřejného sběrného místa, uzavřenou dne 18. 11. 2013 mezi žalobkyní a panem J. B. (dále jen „provozovatel neveřejného sběrného místa“ nebo „pan B.“). Žalovaný zjistil, že sběrné místo je lokalizováno na adrese Cvrčovice 10, 273 41 Brandýsek, přičemž na totožné adrese je od roku 2008 i FVE Cvrčovice u Kladna, kdy účelem smlouvy je zajistit činnost spočívající ve shromažďování předmětných solárních panelů (nikoli jiných předmětů nakládání) pocházejících výhradně z FVE Cvrčovice a jejich následné předání smluvenému dopravci žalobkyně (subdodavateli žalobkyně). Ve smlouvě se žalobkyně v případě potřeby zavázala zdarma poskytnout provozovateli neveřejného sběrného místa klecový kontejner, popř. jiný vhodný shromažďovací prostředek. Žalovaný konstatoval, že činnost, kterou pro žalobkyni zajišťuje provozovatel sběrného místa, může realizovat bez větších potíží sám provozovatel FVE bez součinnosti třetí osoby. Z hlediska právní přípustnosti realizace je provozovatel FVE k činnosti spočívající ve shromažďování odpadů (krátkodobé soustřeďování odpadů do shromažďovacích prostředků v místě jejich vzniku před dalším nakládáním s odpady) obecně dle zákona o odpadech oprávněn. Z technického hlediska jde pouze o zajištění prostoru, kde budou předmětné solární panely dočasně deponovány a následné umožnění přejímky předmětných solárních panelů ze strany smluveného dopravce. Žalobkyně se snaží navodit dojem, že jde o nezbytný krok k řádnému splnění jejích zákonných povinností, přitom činnost, která je předmětem smlouvy o zřízení neveřejného sběrného místa může být fakticky uskutečňována přímo provozovatelem FVE. Základní povinností žalobkyně je nastavit financování dle § 37p odst. 2 zákona o odpadech, aby bylo spolehlivě zajištěno nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů, kdy dočasné shromažďování a následná přejímka panelů tvoří pouze prvotní krok k jejich řádné likvidaci. Mezi další financované položky patří náklady na zajištění přepravy ke zpracovateli elektroodpadu, náklady na zpracování elektroodpadů, včetně nákladů souvisejících s nezbytnou administrativou, celkově s přihlédnutím k příjmům z prodeje druhotných surovin získaných ze zpracování těchto elektroodpadů. Žalovaný uvedl, že ČIŽP vycházela ze skutečnosti, že provozovatel FVE má instalovaný výkon FVE ve výši 0,756 mW (s odkazem na údaje Energetického regulačního úřadu), přičemž na základě výpočtu provedeného podle elektroodpadové vyhlášky činí stanovený příspěvek 706 860 Kč (756 000 W x koeficient 0,11 x sazba - minimální výše celkových příspěvků odpovídající 8,50 Kč), kdy sazba v (minimální) výši 8,50 Kč vychází z Přílohy č. 1 - sazebník příspěvků, který je součástí Všeobecných obchodních podmínek kolektivního systému ASEKOL Solar s.r.o. pro provozovatele solárních elektráren. ČIŽP zjistila, že část stanovených příspěvků 270 000 Kč je určena provozovateli neveřejného sběrného místa, což je uvedeno v části V. odměna a platební podmínky smlouvy, přičemž celková výše plateb ve prospěch provozovatele neveřejného sběrného místa představuje 38 % z celkové výše stanovených příspěvků. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně prostřednictvím smluvní dokumentace se svými smluvními partnery uměle vytváří „mezikrok“, prostřednictvím něhož významným způsobem (cca 38 %) krátí celkovou výši stanovených příspěvků, závěr ČIŽP, že touto zpětnou platbou dochází k navrácení části finančních prostředků provozovateli FVE, je proto vzhledem k vlastnické struktuře této společnosti (jediným společníkem je pan B., s nímž je zároveň uzavřena jakožto s podnikající fyzickou osobou smlouva a zřízení neveřejného sběrného místa), velmi pravděpodobný. Co se týče solárních panelů, § 37p odst. 2 zákona o odpadech vztahuje povinnost zajistit financování panelů na předání ke zpracování, využití a odstranění, v návaznosti na to je žalobkyně povinna stanovit za účelem likvidace solárních panelů příspěvky též za účelem předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadů. Podle § 14a odst. 4 elektroodpadové vyhlášky lze stanovené příspěvky (vybrané peněžní prostředky) použít výhradně na zajištění financování zpětného odběru, odděleného sběru, zpracování, využití a odstranění elektroodpadů z těchto solárních panelů, kdy § 14b odst. 2 elektroodpadové vyhlášky stanoví ve vztahu k předmětným solárním panelům tutéž povinnost výhradně za účelem financování předání ke zpracování, využití a odstranění těchto solárních panelů. Pro účely výpočtu sazby příspěvku počítá příloha č. 10 elektroodpadové vyhlášky s předpokládanými náklady na zpětný odběr a oddělený sběr ve vztahu k solárním panelům uvedeným na trh po 1. 1. 2013. Vzhledem k tomu, že solární panely, k jejichž likvidaci stanovené příspěvky slouží, jsou přesně lokalizovány (instalovány) na adrese provozovatele FVE a financování jejich likvidace zajišťuje dle § 37p odst. 2 zákona o odpadech „provozovatel solární elektrárny, jejíž jsou solární panely součástí“, není při stanovování výše příspěvků předpokládáno, že by proces likvidace zahrnoval předávání těchto panelů prostřednictvím sběrných míst. Z hlediska nastavení odpovídající výše příspěvků proto nelze akceptovat postup žalobkyně, jež aplikuje pravidlo o minimální výši sazby dle přílohy č. 10 elektroodpadové vyhlášky, která činí 8,50 Kč, přičemž vynakládá podstatný podíl ze stanovených příspěvků (cca 38 %) na zřízení a provoz neveřejných sběrných míst. Pravidla financování musí žalobkyně nastavit tak, aby byly kryty veškeré předpokládané náklady na ostatní činnosti související s likvidací solárních panelů. Vzhledem k tomu, že k likvidaci bude z povahy věci docházet v průběhu delšího časového horizontu, nelze spolehlivě vyčíslit ostatní náklady, které budou při likvidaci vznikat. Vytýkaným jednáním dochází ke shromáždění skoro poloviční sumy, jež má ve zbytku sloužit pro předání ke zpracování, využití a odstranění budoucích elektroodpadů, přičemž toto významné snížení prostředků představuje riziko, že by zbylé prostředky nemusely postačovat na zajištění řádné ekologické likvidace solárních panelů, čímž je ohrožen základní smysl právní úpravy, spočívající v zajištění dostatečného objemu finančních zdrojů na likvidaci nebezpečného odpadu a předcházení vzniku ekologických zátěží. Postup žalobkyně nemůže být shledán nezávadným ani s poukazem na institut průběžného finančního vypořádání obsažený v § 14b odst. 7 elektroodpadové vyhlášky, neboť předvídá dvojí průběžné finanční vypořádání a následné závěrečné finanční vypořádání mezi provozovatelem kolektivního systému a provozovatelem FVE. Žalovaný konstatoval, že touto logikou by předchozí stanovení výše příspěvků bylo nadbytečné, jelikož by mohly být žalobkyní vynaložené náklady refundovány provozovatelem FVE až v rámci finančního vypořádání, možnost nárokovat doplatek k pokrytí vynaložených nákladů tudíž lze vnímat jako dodatečnou pojistku pro případ, že by vynaložené náklady převyšovaly objem shromážděných finančních prostředků. Stanovením dostatečných příspěvků je obstarán dostatečný objem finančních prostředků k zajištění procesu likvidace před jejich vynaložením, proto odčerpáním značné výše stanovených příspěvků se zvyšuje riziko situace, kdy v průběhu likvidace (do období finančního vypořádání) zbytek příspěvků přestane postačovat k procesu likvidace, kdy tyto náklady do doby, než bude provedeno zúčtování dle § 14b odst. 7 elektroodpadové vyhlášky bude muset platit přímo osoba, která pro provozovatele FVE činnosti související s likvidací zajišťuje, přičemž u ní není dána zákonná povinnost disponovat odpovídajícími disponibilními zdroji.

8. V odvolacích námitkách žalobkyně dále namítla, že ČIŽP porušila zásadu materiální pravdy, neboť se seznámila pouze se smluvní dokumentací žalobkyně (smlouva o zřízení neveřejného sběrného místa), aniž by se zabývala tím, jestli bylo některou ze smluvních stran cokoli skutečně plněno, popř. zdali smluvní vztah trvá, přičemž obsahem deliktu nemůže být příprava nezákonného financování (přípravné jednání), nýbrž pouze nezákonné financování.

9. Žalovaný k námitce přisvědčil, že ČIŽP nedostatečně zjistila skutkový stav, jelikož vycházela z uzavřené smlouvy o zřízení neveřejného sběrného místa, aniž by prokázala, že bylo na základě smluvního vztahu cokoli plněno, žalobkyně tedy byla sankcionována za přípravu, což je v rovině správního trestání bez výslovné úpravy nepřípustné. Žalovaný však upozornil, že žalobkyni je vytýkáno porušení ustanovení, která vyžadují stanovení odpovídající výše příspěvků, přičemž jako neakceptovatelný je hodnocen postup žalobkyně, jež na základě smluvních vztahů využívá pravidlo o minimální výši sazby dle přílohy č. 10 elektroodpadové vyhlášky, přičemž vynakládá podstatný podíl z takto stanovených příspěvků na zřízení a provoz neveřejných sběrných míst, kdy se jedná o nezákonné nastavení pravidel financování, přitom není rozhodující, zda byla část prostředků již vynaložena, popř. v jaké míře.

10. V odvolacích námitkách žalobkyně dále uvedla, že porušení § 37p odst. 2 a odst. 4 zákona o odpadech se nedopustila, neboť jako právnická osoba dle § 37h odst. 1 písm. c) zákona má pouze povinnost stanovit příspěvky na předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, zejména v závislosti na jejich hmotnosti a složení.

11. Žalovaný k námitce uvedl, že v § 37p odst. 2 a odst. 4 zákona o odpadech je právní povinnost zajistit financování likvidace elektroodpadu ze solárních panelů dostatečně zakotvena na zákonné úrovni. V § 37p odst. 4 zákona o odpadech je za obecným odkazem na bližší úpravu podmínek financování konkretizováno, že součástí podrobnější úpravy pravidel financování je stanovení minimální výše, popř. způsobu výpočtu minimální výše příspěvků (ve vztahu k předmětným solárním panelům za účelem zajištění financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu z těchto panelů), neboť základním smyslem právní úpravy je nastavit od počátku pravidla financování tak, aby byl zajištěn dostatečný objem prostředků k likvidaci elektroodpadu z předmětných solárních panelů. Ve vztahu k námitce o nedostatečném právním podkladu pro uložení sankce odkázal žalovaný na nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 1560/13. Žalovaný shrnul, že na zákonné úrovni je dostatečně vymezena právní povinnost, přičemž účel právní úpravy je zajištěn až tím, že adresát plní právní povinnosti „v kvalitě“, kterou definuje prováděcí právní úprava, neboť zákonná úprava není určena k tomu, aby obsahovala veškeré podrobnosti regulované činnosti.

12. V odvolacích námitkách žalobkyně dále namítla, že ohledně porušení § 37h odst. 2 zákona o odpadech ČIŽP vycházela z neúplného zjištění skutkového stavu, pokud nevzala v potaz průběh komunikace mezi žalobkyní a Ministerstvem životního prostředí, jakož ani okolnosti související s vypracováním roční zprávy.

13. Žalovaný k námitce uvedl, že v § 37h odst. 2 zákona o odpadech v návaznosti na § 6 odst. 2 elektroodpadové vyhlášky je zakotvena povinnost zpracovat a zaslat roční zprávu o plnění povinností dle § 37h odst. 1 zákona o odpadech každoročně do 31. 3., kdy samostatnou přílohou roční zprávy je dle § 6 odst. 2 elektroodpadové vyhlášky seznam provozovatelů FVE, pro něž zajišťuje plnění povinností dle § 37p odst. 2 zákona o odpadech. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně nesporuje, že nedostatečně ve stanoveném rozsahu a termínu zpracovala roční zprávu, jež měla být zaslána na Ministerstvo životního prostředí prostřednictvím systému ISPOP v kompletní formě do 31. 3. 2014, když dodala doplněné hlášení do systému ISPOP až 5. 3. 2015. Ohlašovací povinnost dle § 37h odst. 2 zákona o odpadech je definována konkrétně, jak ve vztahu k době jejího plnění, tak co do obsahu hlášení, proto nesplnění povinnosti nelze omluvit tím, že žalobkyně následně postupovala dle pokynů Ministerstva životního prostředí, v nichž pouze upozornilo žalobkyni na neplnění zákonných povinností. Ministerstvo životního prostředí v roce 2014 poskytlo žalobkyni součinnost při nápravě protiprávního stavu, který způsobila, což však neznamená, že by plnila své zákonné povinnosti. Z komunikace mezi žalobkyní a ministerstvem vyplynulo, že potíže technického charakteru eventuálně mohou nastat s ohledem na kapacitu úložiště systému ISPOP, jež pojme doručovaný soubor o maximální velikosti 10 MB dat, tyto potíže ovšem žalobkyně neměla a ani mít nemohla (data na poskytnutém CD žalobkyně měla velikost 600 kB), porušení ohlašovací povinnosti je proto žalobkyni vytýkáno důvodně.

14. Žalovaný konstatoval, že roční zpráva byla dodána pozdě, navíc s absencí podstatné součásti dle § 6 odst. 2 elektroodpadové vyhlášky, a to seznamu provozovatelů FVE, přičemž důvod, který vedl k porušení zákona, není pro posouzení otázky existence správního deliktu relevantní a ani nebyl žalobkyni přičítán k tíži. Skutečnosti, které jsou předmětem zasílaných ročních zpráv, představují důležitá data, jež umožňují průběžně monitorovat nakládání s těmito druhy odpadů.

15. Žalovaný konstatoval, že ČIŽP vytýkané protiprávní jednání popsala jako nedovolené nakládání s vybranými příspěvky spočívající v navracení příspěvků provozovateli FVE prostřednictvím provozovatele neveřejného sběrného místa, kdy z hlediska vyvození odpovědnosti za správní delikt je podstatné především to, že existence zmíněného „mezikroku“ umožňuje smluvním partnerům významným způsobem pokrátit výši stanovených příspěvků, přičemž tento postup dává ekonomický smysl pouze v situaci, kdy provozovatel neveřejného sběrného místa je finančně napojen na provozovatele FVE. Porušení zákonných povinností tedy spočívá v postupu, jenž vede ke zkrácení stanovených příspěvků, nikoli v tom, že příjemcem těchto prostředků je pravděpodobně prostřednictvím třetí osoby opět provozovatel FVE, proto žalovaný v rámci odvolacího řízení korigoval výrok 1) napadeného rozhodnutí.

16. Ve vztahu k deliktu vymezenému ve výroku 2) žalovaný uvedl, že v této části napadené rozhodnutí obstojí, kdy z hlediska formulačního upřesnil, že se žalobkyně dopustila dvou správních deliktů, jež byly shodně kvalifikovány podle téhož § 66 odst. 4 písm. f) zákona o odpadech. Pokud jde o odůvodnění výše uložené pokuty, závěry ČIŽP uplatnil žalovaný i po provedené dílčí změně rozhodnutí. S ohledem na důvod změny napadeného rozhodnutí žalovaný pouze neuplatnil (v rovině formulační) závěr o předčasném navracení části vybraných příspěvků.

III. Žaloba

17. Žalobkyně označila napadené a prvostupňové rozhodnutí za nezákonné, neboť skutkový stav, jež vzaly správní orgány za základ rozhodnutí, nemá oporu ve spisu. Žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí je nesrozumitelné, neboť je dán hrubý rozpor mezi jeho výrokem a odůvodněním, a dále že žalovaný na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval právní předpisy.

18. Žalobkyně v prvním žalobním bodě namítla, že jednání vytýkané ve výroku I. bod 1) napadeného rozhodnutí nenaplňuje znaky správního deliktu, neboť není jednáním při nakládání s vybranými výrobky nebo odpady nebo zařízeními dle části čtvrté zákona o odpadech, kdy se musí jednat o porušení povinnosti stanovené zákonem, nikoli podzákonným právním předpisem. Porušení § 37p odst. 2 zákona o odpadech nelze žalobkyni přičíst, neboť jí ukládá povinnost stanovit příspěvky na předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, zejména v závislosti na hmotnosti a složení, ostatní povinnosti jsou ukládány provozovateli FVE, jímž žalobkyně není. Žalobkyně uvedla, že stanovila příspěvek v souladu se zákonem o odpadech, neboť k vynakládání příspěvku jí není v § 37p odst. 2 žádná povinnost uložena. Žalobkyně nemohla porušit ani § 37 p odst. 4 zákona o odpadech, neboť se jedná o ustanovení zmocňovací. Žalobkyně namítla, že jestliže jí elektroodpadová vyhláška ukládá jako právnické osobě dle § 37h odst. 1 písm. c) zákona o odpadech novou povinnost, která nenavazuje na žádnou povinnost upravenou v § 37p odst. 2 nebo odst. 4 zákona o odpadech, nemohla se ani eventuálním porušením § 14b odst. 2 elektroodpadové vyhlášky dopustit správního deliktu dle § 66 odst. 4 písm. f) zákona o odpadech. Výrok I. bod 1) napadeného rozhodnutí tak žalobkyně označila za nesprávný a dodala, že jde-li elektroodpadová vyhláška nad rámec zákona, soud jí není vázán.

19. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně označila za nesprávný právní závěr žalovaného o neexistenci povinnosti žalobkyně vytvářet sběrnou síť pro solární panely z FVE s výkonem nad 30 kW pro plnění povinností dle § 37p odst. 2 zákona o odpadech. Tato povinnost je dle žalovaného dána na výrobny s celkovým instalovaným výkonem do 30 kW, přičemž žalovaný implicitně dovodil povinnost provozovatele FVE bezúplatně shromažďovat vyřazené solární panely ve své provozovně. Žalobkyně namítla, že právní předpisy nezakazují, aby v rámci procesu předání ke zpracování a využití byly solární panely sbírány ve sběrných místech a tato místa byla financována z příspěvků provozovatelů FVE. Žalobkyně odkázala na stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 4. 10. 2016, č. j. 3434/720/16 62825/ENV/16, z něhož upozornila na pasáž hovořící o tom, že provozovatel FVE není povinen vyřazené fotovoltaické panely skladovat do ukončení provozu příslušné FVE, a že kolektivní systém by měl zajistit či zprostředkovat okamžitou realizaci odběru nefunkčních panelů či určit dostupné místo, kde mohou být panely odloženy. Žalovaný tedy na jednu stranu ve stanovisku uvedl, že provozovatel FVE není povinen skladovat vysloužilé solární panely do ukončení životnosti FVE, a že provozovatel kolektivního systému je povinen zajistit jejich odběr či zajistit místo, kde mohou být odloženy, na druhou stranu v napadeném rozhodnutí vyslovil, že provozovatel kolektivního systému není povinen vytvářet sběrnou síť pro solární panely ze solárních elektráren s výkonem nad 30 kW, když náklady vynaložené na zřízení neveřejného sběrného místa nepovažuje za hospodárné, neboť může shromažďování solárních panelů zajistit provozovatel FVE v rámci své provozovny, a to bezúplatně. Žalobkyně uvedla, že bez vytvoření sběrných míst s odpovídající kapacitou nelze povinnosti dle § 37p odst. 2 zákona o odpadech, tj. povinnosti předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, bez ohledu na instalovaný výkon FVE, splnit, přičemž zákon o odpadech ani elektroodpadová vyhláška nijak nezakazují, aby v rámci procesu předání ke zpracování a využití byly solární panely sbírány ve sběrných místech a aby tato sběrná místa byla financována z přijatých příspěvků od provozovatelů FVE, kdy by takový zákaz nebyl smysluplný, neboť potřebu zřízení sběrných míst vyvolává praxe. Žalobkyně se ztotožnila se závěry uvedenými ve stanovisku žalovaného ze dne 4. 10. 2016, tedy že provozovatel kolektivního systému je na základě smlouvy uzavřené dle § 37p odst. 2 zákona o odpadech povinen zajistit sběrnou síť pro solární panely vyřazené během životnosti FVE (včetně FVE s výkonem nad 30 kW), neboť opačný výklad by znamenal, že provozovatelé FVE jsou povinni shromažďovat vyřazené solární panely ve své provozovně, i když tato povinnost provozovatele FVE ze zákona nevyplývá. Žalobkyně konstatovala, že pokud vytvářela sběrnou síť mj. formou zřízení neveřejného sběrného místa, plnila tím povinnosti dle § 37p odst. 2 zákona o odpadech a jednala v souladu se závěry žalovaného ze dne 4. 10. 2016, neboť provozovatel kolektivního systému nemůže spoléhat, že provozovatel FVE bude dobrovolně a bezúplatně shromažďovat vyřazené solární panely ve své provozovně. Žalobkyně odkázala na směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2002/96/ES o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), jež v čl. 13 odst. 1, upravujícím financování nákladů, zmiňuje i sběr, přičemž zákon o odpadech i elektroodpadová vyhláška musí být interpretovány v souladu s evropským právem, jež klade důraz na oddělený sběr solárních panelů. Jednání, které je směrnicí vyžadováno (tříděný sběr a jeho financování), je žalovaným označováno za protiprávní a žalobkyni za něj byla uložena sankce. Žalobkyně odkázala na § 14b odst. 2 elektroodpadové vyhlášky ve vazbě na přílohu č. 10 vyhlášky a upozornila, že znění vyhlášky na jiném místě připouští, že příspěvky provozovatelů FVE slouží i k zajištění zpětného odběru a odděleného sběru solárních panelů. Žalobkyně upozornila, že obsahová kolize mezi přílohou č. 10 a § 14b odst. 2 elektroodpadové vyhlášky nemůže jít k její tíži, nýbrž v pochybnostech by měla být vykládána v její prospěch (žalobkyně odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 11 Ca 212/2009).

20. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně označila za nesprávný právní závěr žalovaného o nemožnosti zahrnout náklady na zpětný odběr a oddělený sběr solárních panelů uvedených na trh do 1. 1. 2013 do kalkulace příspěvku a o nemožnosti využití příspěvku provozovatelů FVE na vznik sběrných míst. Žalobkyně uvedla, že není důvod pro rozlišování mezi způsobem nakládání s předmětnými solárními panely a solárními panely uvedenými na trh po 1. 1. 2013, neboť v praxi se bude jednat o totožné solární panely a nakládáno s nimi bude zcela stejně, bylo by tedy absurdní, pokud by sběrná místa sloužila pouze solárním panelům uvedeným na trh po 1. 1. 2013, kterých je oproti historickým solárním panelům nepatrný počet. Žalobkyně rozporovala uplatnění dvojího kritéria pro tvorbu sběrné sítě, jednou pro solární panely s instalací do 30 kW a podruhé dle toho, o jaké solární panely se jedná dle okamžiku jejich uvedení na trh. Žalobkyně odkázala na uvozující ustanovení přílohy č. 10, jakož i na § 14b odst. 7 elektroodpadové vyhlášky, podle nichž vyhláška pro účely financování počítá se zajištěním sběru předmětných solárních panelů. Závěr žalovaného, podle něhož nelze při kalkulaci příspěvku do jeho výše zahrnovat náklady na zpětný odběr a oddělený sběr solárních panelů, je totiž ve zřetelném rozporu s uvozujícím ustanovením přílohy č. 10 elektroodpadové vyhlášky, z něhož plyne, že náklady na zpětný odběr a oddělený sběr musí být v případě plnění povinností dle § 37p odst. 2 zákona o odpadech příspěvkem též pokryty. Závěr žalovaného je dále v rozporu s § 14b odst. 7 věty první elektroodpadové vyhlášky, podle něhož plnění povinností zpětného odběru a odděleného sběru se vztahuje i na solární panely uvedené na trh před 1. 1. 2013, kdy na částečné splnění povinností zpětného odběru a odděleného sběru váže povinnost průběžného vyúčtování. Žalobkyně konstatovala, že elektroodpadová vyhláška počítá s tím, že i u solárních panelů uvedených na trh do 1. 1. 2013 bude zajišťován jejich sběr (zpětný odběr, oddělený sběr), pokud tedy žalovaný dovozuje povinnost provozovatele kolektivního systému zajistit zpětný odběr a oddělený sběr vyřazených solárních panelů před ukončením životnosti FVE, musí být v rámci příspěvku s těmito náklady rovněž kalkulováno.

21. Žalobkyně ve čtvrtém žalobním bodě rozporovala skutkové a právní závěry žalovaného ohledně hospodárnosti vynakládaných nákladů na zřízení a provoz neveřejného sběrného místa. Žalobkyně namítla, že žalovaný vychází z chybné premisy, že je povinností provozovatele FVE bez nároku na úplatu shromažďovat vyřazené předmětné solární panely až do ukončení provozu FVE, a proto je zajištění neveřejného sběrného místa nedůvodné. Žalobkyně jako jedinou alternativu ke zřízení neveřejného sběrného místa uvedla zřízení standardního sběrného místa, kde jsou průměrné náklady na jeho zřízení vyšší (až 4,65 Kč/kg), než jsou náklady na zřízení a provoz neveřejného sběrného místa (3,2 Kč/kg), navíc odpadají např. logistické náklady, je tudíž třeba považovat tyto náklady za přiměřené a hospodárně vynaložené. Žalobkyně uvedla, že má na základě smluv uzavřených s provozovateli FVE dle § 37p odst. 2 zákona o odpadech zákonnou povinnost zajistit financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, které jsou součástí provozovaných solárních elektráren. Za tím účelem musí mít žalobkyně zřízen dostatečný počet sběrných míst o odpovídající kapacitě, neboť s ohledem na jeho zákonné povinnosti neexistuje jiná možnost splnění povinností dle § 37p odst. 2 zákona o odpadech, přičemž tato sběrná místa musí mít žalobkyně zajištěna po celou dobu smluvního vztahu s provozovateli FVE (do doby, kdy budou zákonné povinnosti provozovatele FVE naplněny) bez ohledu, že k vyřazování solárních panelů bude ve větší míře s největší pravděpodobností docházet v delším časovém horizontu, nemůže proto s vytvářením sběrných míst otálet a spoléhat se, že v nejbližší době nevznikne potřeba využití sběrného místa. Žalobkyně namítla, že žalovaný se nevypořádal s odvolací námitkou, že úplata za zřízení sběrného místa je sjednána předem, čímž dochází k zafixování celkových nákladů na zřízení sběrného místa po celou dobu plnění zákonných povinností dle § 37p odst. 2 zákona o odpadech, což představuje rovněž úsporu, a to s ohledem na očekávanou úroveň inflace. Žalobkyně uvedla, že podle dat Českého statistického úřadu dosáhla celková inflace za roky 1998 – 2014 hodnoty 45,2 % (průměrný roční nárůst cen činil za toto období 2,825 %), lze tedy očekávat, že bez zafixování odměny za sběrné místo by odměna za zřízení sběrného místa narůstala rovnoměrně s inflací, a v době, kdy bude docházet k převážné části plnění závazku nakládání se solárními panely, by byla odměna cca o 50 % vyšší, než nyní, proto je možné hovořit o úspoře, je-li odměna za plnění, které se uskuteční v budoucnosti, stanovena podle aktuálně platných cen. Žalovaný tedy postupoval nesprávně, jestliže při posuzování hospodárnosti nákladů neveřejného sběrného místa nepoměřoval náklady na zřízení neveřejného sběrného místa a náklady na zřízení standardního sběrného místa, a jestliže označil uzavření smlouvy o neveřejném sběrném místě za zbytečný mezikrok, neboť s ohledem na povinnost žalobkyně při neexistenci smluvního zajištění neveřejného sběrného místa by náklady za okamžitou realizaci odběru či zajištění sběrného místa byly vyšší, než jsou náklady na zřízení neveřejného sběrného místa. Za zavádějící žalobkyně označila poukaz žalovaného na shromáždění „poloviční sumy příspěvků“, neboť jestliže se jedná o cca 38 % z výše příspěvku, jde spíše o jednu třetinu, což nelze považovat s ohledem na obvyklé náklady na zřízení sběrného místa za nepřiměřené.

22. V pátém žalobním bodě žalobkyně namítla, že zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž je dán rozpor mezi odůvodněním napadeného rozhodnutí a vymezením skutku, v němž je spatřován správní delikt. Žalobkyně namítla, že žalovaný vymezil skutek tak, že již došlo k vynaložení podstatné části příspěvku, resp. k uplatnění nepřípustných nákladových položek, aniž by zkoumal, zda byly skutečně prostředky vynaloženy a zda byla nákladová položka uplatněna, přičemž bylo povinností žalovaného zkoumat, zda došlo k vynaložení zmíněných částek, v tomto směru je proto napadené rozhodnutí vnitřně rozporné. Žalobkyně dále namítla, že zatím nemohla nastat splatnost celé odměny dle příslušné smluvní dokumentace, proto nelze dovodit, že by bylo ve vztahu k panu B. cokoli plněno. Žalobkyně namítla, že jí je vytýkána příprava nezákonného jednání, což je v rovině správního trestání bez výslovné úpravy nepřípustné, kdy nezákonné by bylo financování, pokud by k němu skutečně došlo. Žalobkyně připomněla, že v řízení o uložení pokuty za správní delikt leží povinnost k objasnění skutkového stavu věci v plném rozsahu na správním orgánu, bez zřetele na to, zda jde o objasňování skutkových okolností svědčících ve prospěch či neprospěch obviněného, stejně jako bez ohledu na to, jestli obviněný vůbec na svou obhajobu něco tvrdí a (nebo) ke svým tvrzením navrhuje důkazy a jaké (žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68). Žalobkyně dále upozornila, že v sankčních správních řízeních zahajovaných ex offo je při zjišťování skutkového stavu kladen zvláštní důraz na naplnění zásady materiální pravdy dle § 3 a zásady vyšetřovací dle § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), přičemž důkazní prostředky, které nesplňují dostatečnou míru konkrétnosti, jednoznačnosti a průkaznosti, je nutné odmítnout jako nevyhovující (žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 - 132). Žalobkyně namítla, že žalovaný v rozporu s požadavky zásady materiální pravdy a zásady vyšetřovací vyšel z nahlédnutí do předložené smlouvy o neveřejném sběrném místě uzavřené s panem B., avšak již nezjišťoval skutkový stav věci, tedy zda bylo ze smlouvy některou ze smluvních stran plněno, zda je na jejím základě zajišťován zpětný odběr, či zda smluvní vztah trvá. Žalobkyně namítla, že závěr žalovaného o spáchání správního deliktu vymezeného v napadeném rozhodnutí není podložený důkazními prostředky splňujícími dostatečnou míru konkrétnosti, jednoznačnosti a průkaznosti, žalovaný tedy nesplnil svoji zákonnou povinnost k prokázání skutkového stavu věci. Jestliže žalovaný uvedl, že žalobkyně „vynakládá podstatný podíl ve výši 270 000 Kč (což činí cca 38 % z celkového objemu takto stanovených příspěvků) na zřízení a provoz neveřejného sběrného místa“, a že „uplatněním této nákladové položky v uvedené výši odvolatel významným způsobem (cca 38 %) krátí celkovou výši stanovených příspěvků“, tyto závěry učinil, aniž by k nim provedl jakékoliv důkazy, neboť důkaz uzavřenou smlouvou o neveřejném sběrném místě k těmto závěrům neopravňuje.

23. Žalobkyně v šestém žalobním bodě namítla, že zjištěný skutkový stav o porušení § 37h odst. 2 zákona o odpadech nemá oporu v provedeném dokazování, tedy že roční zprávu zaslala „v nedostatečném rozsahu a opožděně, přičemž doplněné opravené hlášení bylo do systému ISPOP zasláno odvolatelem až ke dni 5. 3. 2015“, napadené rozhodnutí je proto v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, neboť neodpovídá okolnostem daného případu. Žalobkyně odkázala na svoji argumentaci v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a shrnula vývoj komunikace mezi ní a žalovaným. Žalobkyně upozornila, že neexistovala ustálená praxe (technická ani organizační) týkající se poskytování ročních zpráv, vznikaly tudíž v průběhu její tvorby a předávání nedorozumění a pochybnosti, a to i s ohledem na pokyny žalovaného, jimiž se řídila. Žalobkyně nesouhlasila, že ohledně chybějících informací byla náprava učiněna až dne 5. 3. 2015, neboť poskytla veškeré podklady dříve, navíc způsobem odpovídajícím pokynu žalovaného. Žalovaný výzvou ze dne 16. 9. 2014 vyzval žalobkyni k doplnění seznamu provozovatelů FVE v definovaném formátu a uvedl, že „Pro řádné splnění výše uvedených povinností je třeba tento seznam zaslat na MŽP - postačí na podatelnu MŽP, není třeba zasílat znovu opravné hlášení do ISPOP. Uvedený seznam prosím zašlete v editovatelném formátu (viz příloha).“. Žalobkyně namítla, že žalovaný se s touto námitkou v napadeném rozhodnutí nikterak nevypořádal. Žalobkyně upozornila, že ani žalovaný neměl v rozhodné době vytvořenou jednotnou praxi a vyjasněny jednotné požadavky ohledně odevzdávání ročních zpráv (srov. pokyn k odevzdání seznamu provozovatelů e-mailem, následně dohoda o odevzdání na nosiči CD na podatelně a konečně odevzdání prostřednictvím ISPOP), kdy sám v napadeném rozhodnutí uznal, že existovaly technické nedostatky bránící jejich splnění, ani žalovaný tak nebyl na přijetí roční zprávy technicky připraven (srov. informace o nedostatečné kapacitě úložiště systému ISPOP na str. 11 napadeného rozhodnutí). Žalobkyně k uložení pokuty v odvolání namítala, že její uložení považuje za nepřiměřeně přísné, a to s ohledem na dosavadní praxi kolektivního systému, kdy dlouhodobě řádně a včas předává roční zprávu o plnění povinností výrobců elektrozařízení v maximální kvalitě a detailnosti, která je možná, avšak ani s touto argumentací se žalovaný nevypořádal, nýbrž pouze konstatoval, že pro posouzení odpovědnosti za správní delikt není rozhodné, jaký důvod k porušení zákona vedl. Žalobkyně namítla, že žalovaný měl vzít v úvahu, zda předmětné jednání je úmyslným vyhýbáním se právní povinnosti, resp. úmyslným zkreslováním údajů obsažených v roční zprávě, či zda se jedná o nedostatky technického a administrativního rázu, způsobené novostí právní úpravy a dosud nevytvořenou praxí při předávání roční zprávy. Jelikož žalovaný tyto skutečnost nezohlednil, jednal v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu.

24. Žalobkyně závěrem vyjádřila očekávání, že na základě správní žaloby bude otázka nákladů na zřízení neveřejného sběrného místa vyjasněna a bude postavena na jisto, aby se v budoucnosti předešlo právní nejistotě na straně žalobkyně a dalších provozovatelů FVE, resp. provozovatelů sběrných míst.

25. Žalobkyně s ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

26. Žalobkyně současně v žalobě navrhla přiznání odkladného účinku žalobě, přičemž po vyjádření žalovaného ze dne 22. 11. 2016 soud usnesením ze dne 25. 11. 2016, č. j. 9 A 189/2016 - 36, odkladný účinek žalobě nepřiznal.

IV. Vyjádření žalovaného k žalobě

27. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 20. 3. 2017 k prvnímu žalobnímu bodu konstatoval, že systematickým, jazykovým i teleologickým výkladem zákona lze dospět k závěru, že vytýkané protiprávní jednání spočívající v porušení § 37p odst. 2 zákona o odpadech je pod skutkovou podstatu v § 66 odst. 4 písm. f) zákona o odpadech podřazeno důvodně. Za zmatečnou označil argumentaci žalobkyně, že § 37p odst. 2 nepředpokládá podrobnější úpravu, a že § 37p odst. 4 zákona o odpadech žádnou povinnost neukládá, jelikož jde o zmocňovací ustanovení, neboť § 37p odst. 2 žalobkyni naopak stanovuje právní povinnost stanovit příspěvky na předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, přičemž § 37p odst. 4 zákona o odpadech jakožto zmocňovací ustanovení umožňuje, aby na úrovni prováděcí právní úpravy byla stanovena podrobnější pravidla financování dle odst. 2 téhož ustanovení, přičemž svěření podrobností podzákonné právní úpravě je běžný legislativní postup. K argumentu o absenci zákonného podkladu se žalovaný vyjádřil na str. 10 napadeného rozhodnutí, včetně odkazu na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že postih za porušení právních povinností zakotvených na zákonné úrovni, které jsou konkretizovány na podzákonné úrovni, je v souladu se zákonem. Za zavádějící žalovaný označil tvrzení žalobkyně, že je sankcionována za vynakládání části příspěvku, neboť byla naopak sankcionována za uplatnění nákladové položky ve smluvní dokumentaci s provozovatelem FVE. Na str. 8 napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že porušená právní povinnost směřuje k nastavení odpovídající výše příspěvků, přičemž pravidla financování musí být nastavena žalobkyní tak, aby byly kryty veškeré předpokládané náklady. Žalovaný na str. 9 napadeného rozhodnutí uvedl, že jde o sankci za porušení právních ustanovení, jež vyžadují stanovení odpovídající výše příspěvků, kdy jde o nezákonné stanovení (nastavení) pravidel financování, přičemž povinnost žalobkyně stanovit příspěvky na předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu je zakotvena v § 37p odst. 2 zákona o odpadech, kdy k naplnění smyslu a účelu právní úpravy je nezbytné vymezit, jaký objem příspěvků je pro tyto dispozice dostatečný, což je konkretizováno právě v prováděcí právní úpravě.

28. Žalovaný k druhému žalobnímu bodu uvedl, že ze stanoviska ze 4. 10. 2016 nevyplývala nutnost, aby provozovatel kolektivního systému zřizoval samostatné neveřejné místo zajišťované třetí osobou. Žalovaný ve stanovisku konstatoval, že provozovatel kolektivního systému je povinen zajistit síť odběrných míst o dostatečné četnosti a dostupnosti, pokud jde o výrobny elektřiny s celkovým instalovaným výkonem do 30kW, přičemž využití takto vytvořené sběrné sítě není vyloučeno ani pro provozovatele FVE s větším instalovaným výkonem, a dále že kolektivní systém by měl provozovateli FVE zajistit realizaci odběru nefunkčních panelů, případně určit dostupné místo, kde mohou být panely deponovány. Žalovaný konstatoval, že uvedené koresponduje s výkladem v napadeném rozhodnutí, tedy že v rámci sjednaných smluvních vztahů měla žalobkyně řešit vzájemná práva a povinnosti při shromažďování a přejímce předmětných solárních panelů přímo s příslušnými provozovateli FVE, což je postup logický, hospodárný a administrativně jednoduchý. Uvedl-li žalovaný ve stanovisku, že provozovatel FVE není povinen vysloužilé solární panely skladovat v provozovně do konce životnosti FVE (k čemuž směřoval dotaz žalobkyně), neznamená to, že by bylo provozovateli FVE zakázáno vyřazené panely dočasně deponovat v provozovně předtím, než dojde k jejich převzetí, neboť zajistit předání solárních panelů ke zpracování může dojít způsobem, kdy provozovatel FVE vyhradí v provozovně prostor, kde bude situováno technické zařízení zajištěné kolektivním systémem. Tímto způsobem k přejímce vyřazených fotovoltaických panelů také dochází, přičemž ze smluvní dokumentace lze dovodit, že žalobkyně je připravena poskytnout nezbytné technické zařízení (klecový kontejner) zdarma, tedy je způsobilá provozovateli FVE zajistit možnost, kde může panely deponovat před jejich svozem. K tvrzení žalobkyně, že provozovnou je obvykle pozemek, který neskýtá možnost skladování vyřazených fotovoltaických panelů, není žalovanému zřejmé, čím jiným než zapůjčeným technickým zařízením je v rámci neveřejného sběrného místa třetí osobou garantována možnost řádného a bezpečného skladování panelů, což je další ukázkou účelovosti zřízení neveřejného sběrného místa. Co se týče odkazu na směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2002/96/EU ze dne 27. 1. 2003 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), žalovaný uvedl, že zmíněná ustanovení jsou obecnými ustanoveními bez dopadu na projednávaný případ, neboť konkrétní pravidla financování likvidace solárních panelů nejsou směrnicí řešena a jsou předmětem vnitrostátních předpisů. Ze souhrnného pojmu „sběr“ totiž nelze dovodit, že by směrnice požadovala přejímku vyřazených fotovoltaických panelů prostřednictvím sběrných míst, kdy pojem „sběrná zařízení“ se vyskytuje pouze v souvislosti s dispozicemi elektroodpadů z domácností. Žalovaný konstatoval, že posouzení případu naopak respektuje cíle vymezené v úvodních ustanoveních směrnice, především zásadu bezpečného odstranění elektrozařízení, což lze zajistit pouze tak, že orgány státní správy budou trvat na zajištění dostatečného objemu finančních prostředků k likvidaci vyřazených solárních panelů a nebudou tolerovat uplatňování fiktivních nákladových položek, jimiž je podstatná část finančních prostředků odčerpána a vyváděna zpět provozovatelům FVE.

29. K třetímu žalobnímu bodu žalovaný vyložil, že je dán důvod pro odlišný režim financování vztahující se k solárním panelům uvedeným na trh před 1. 1. 2013 a solárním panelům uvedeným na trh po tomto datu, jak je zřejmé ze zákona o odpadech i z prováděcí vyhlášky. Úprava financování solárních panelů uvedených na trh do 1. 1. 2013 vychází z toho, že solární panely jsou umístěny, resp. instalovány, v rámci solární elektrárny, kde je lze lokalizovat, jakož i z toho, že povinnost zajistit financování předání ke zpracování, využití a odstranění stíhá obecně provozovatele FVE, jejíž jsou panely součástí, proto není důvod řešit shromažďování vyřazených solárních panelů provozem sběrných míst samostatně zajišťovaných třetí osobou. Naopak náklady na zřízení a provoz sběrných míst lze uplatnit pouze v případě solárních panelů uvedených na trh po 1. 1. 2013, a to v rámci položky „Nos“ přílohy č. 10 elektroodpadové vyhlášky, podle níž jde o náklady na zpětný odběr a oddělený sběr, zahrnující náklady na zřízení a provozování míst zpětného odběru a odděleného sběru. Uvedenou položku je nutno v případě solárních panelů uvedených na trh po 1. 1. 2013 zahrnout do výpočtu minimální výše příspěvků, jelikož výrobce není ve smluvním vztahu s konkrétním provozovatelem FVE, resp. obecně s konečným uživatelem solárních panelů, a nelze po něm požadovat v každém konkrétním případě optimalizaci nákladů. Jinak je tomu u smluvních vztahů mezi osobou dle § 37h odst. 1 písm. c) zákona o odpadech a provozovatelem příslušné FVE, týkajících se financování solárních panelů uvedených na trh do 1. 1. 2013, kde lze finanční náklady na předání ke zpracování panelů optimalizovat, resp. minimalizovat. Nadto uplatnění nákladové položky koresponduje s právními povinnostmi výrobce elektrozařízení dle § 37k odst. 1 zákona o odpadech, tedy zajistit zpětný odběr (u elektrozařízení pocházejícího z domácností) a oddělený sběr (u elektrozařízení z domácností nepocházejících), včetně povinností zřídit místo zpětného odběru v každé obci, městském obvodě nebo městské části s počtem více než 2 000 obyvatel, proto § 37p odst. 1 zákona o odpadech (financování vztažené k solárním panelům uvedeným na trh po 1. 1. 2013) zahrnuje i financování odděleného sběru. Naopak § 37p odst. 2 zákona o odpadech (financování vztažené k solárním panelům uvedeným na trh do 1. 1. 2013) počítá pouze s financováním „předání ke zpracování“, shodně se zněním položky „Nos“ v příloze č. 10 elektroodpadové vyhlášky, kde se pro tyto panely počítá pouze s nákladem spočívajícím v „předání ke zpracování“, čímž zákonodárce zřetelně odlišil, že náklady na zřízení a provoz sběrného místa nelze financovat, což plyne z § 14b odst. 2 elektroodpadové vyhlášky, jenž financování zpětného odběru a odděleného sběru neumožňuje, na rozdíl od § 14a odst. 4 téže vyhlášky, kde to je ve vztahu k solárním panelům uvedeným na trh po 1. 1. 2013 přípustné. U předání ke zpracování jde o zajištění, aby postupně vyřazované solární panely byly řádně předávány žalobkyni, popř. smluvnímu dopravci k dalšímu zpracování, zatímco v rámci položky „Nos“ je stanoveno, že místem k předání ke zpracování může být místo zpětného odběru nebo odděleného sběru, což neznamená, že by za vybrané finanční prostředky (resp. jejich část ve výši 38 %) mohla žalobkyně takové místo nechat zřídit a provozovat. Žalovaný shrnul, že zřízení a provoz sběrné sítě (popř. její části) nelze financovat z příspěvků určených k likvidaci solárních panelů uvedených do oběhu do 1. 1. 2013. Žalovaný upozornil, že vytýkané protiprávní jednání žalobkyně vykazuje znaky zjevného zneužití práva, jemuž nemůže být v právním státě poskytnuta ochrana, a které je třeba sankcionovat, neboť z předložené smluvní dokumentace je zřejmé, že k reálnému protiplnění ze strany provozovatele neveřejného sběrného místa nedochází a jeho přidaná hodnota v procesu likvidace je nulová. Žalovaný konstatoval, že zřízení a provoz neveřejného sběrného místa představuje formální „mezikrok“ činěný v administrativní rovině, jehož účelem je významným způsobem krátit právními předpisy stanovenou minimální výši finančních příspěvků a fakticky tím snížit náklady smluvním partnerům - provozovatelům FVE, čímž dochází ke shromáždění skoro poloviční sumy, jež má ve zbytku sloužit pro předání ke zpracování, využití a odstranění budoucích elektroodpadů. Významné snížení představuje riziko, že zbylé finanční prostředky na zajištění řádné ekologické likvidace solárních panelů nebudou postačovat, čímž je ohrožen základní smysl právní úpravy financování, spočívající v zajištění dostatečného objemu finančních zdrojů na budoucí likvidaci tohoto nebezpečného odpadu a předcházení vzniku ekologických zátěží.

30. Co se týče čtvrtého žalobního bodu, žalovaný označil za nepravdivé, že žalobkyně musí mít zřízen dostatečný počet sběrných míst o odpovídající kapacitě, jinak nelze splnit právní povinnosti dle § 37p odst. 2 zákona o odpadech. Žalovaný uvedl, že jde pouze o to, aby byla zajištěna přejímka vyřazených solárních panelů od jediného provozovatele FVE, s nímž musí mít žalobkyně ve věci financování likvidace vyřazených solárních panelů uzavřenou smlouvu dle § 37p odst. 2 zákona o odpadech, přičemž žalobkyně je v zákonem výslovně předvídaném přímém smluvním vztahu s provozovatelem FVE, v rámci něhož má být otázka přejímky vyřazených solárních panelů řešena, není tedy důvod, aby žalobkyně navazovala další smluvní vztahy s třetími osobami, ani aby pro účely přejímky vyřazených solárních panelů zřizovala zvláštní sběrné místo zajišťované třetí osobou, jíž by byla poukázána částka 270 000 Kč, která představuje 38 % z celkových stanovených příspěvků 706 860 Kč, určených k procesu likvidace. Žalovaný upozornil, že nelze hovořit ani o žádné celkové optimalizaci sběrné sítě, jelikož sjednané sběrné místo je sběrným místem neveřejným, tedy určeným výlučně pro potřeby konkrétního provozovatele FVE, což neumožňuje třetím subjektům sběrného místa využít. Polemiku žalobkyně, zda se procentuální výše 38 % blíží jedné polovině či jedné třetině shromážděných finančních prostředků, označil žalovaný za irelevantní, jelikož jak ve výroku napadeného rozhodnutí, tak i v odůvodnění operuje s číslem 38 %, k němuž dospěl výpočtem, jenž je součástí odůvodnění, o vnitřní rozpornost se tedy nejedná.

31. K pátému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že žalobkyně je sankcionována za nezákonné stanovení (nastavení) pravidel financování, kdy ve výroku napadeného rozhodnutí se hovoří o uplatnění nákladové položky, prostřednictvím níž významným způsobem (cca 38 %) krátí celkovou výši stanovených příspěvků. Nadto v § 37p odst. 2 zákona o odpadech je pro osoby dle § 37h odst. 1 písm. c) zákona povinnost stanovit příspěvky na předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, což bylo ve výroku napadeného rozhodnutí opakováno, dále též v odůvodnění na str. 8 bylo několikrát zdůrazněno, že jde o nezákonné stanovení finančních příspěvků, což bylo dále v textu opětovně zdůrazněno na str. 9 napadeného rozhodnutí.

32. Žalovaný k šestému žalobnímu bodu uvedl, že co se týče komunikace mezi ní a žalobkyní, upozornil žalobkyni na neplnění jejích zákonných povinností, kdy skutečnost, že poskytl v průběhu roku 2014 žalobkyni součinnost při nápravě protiprávního stavu, neznamená, že by plnila zákonné povinnosti. Žalovaný uvedl, že potíže technického charakteru nenastaly, ani nastat nemohly, neboť soubor dodávaný žalobkyní nepřekračoval kapacitu úložiště, což uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ohledně tvrzení žalobkyně, že ostatní ohlašovací povinnosti plní řádně, dlouhodobě a v zákonných lhůtách, žalovaný konstatoval, že plnění zákonných povinností musí být samozřejmostí, přesto tuto skutečnost ČIŽP hodnotila jako polehčující okolnost. Žalovaný zdůraznil, že jde o správní delikt vycházející z koncepce objektivní odpovědnosti, u něhož se nevyžaduje zavinění, zahrnující subjektivní vztah delikventa k vytýkanému protiprávnímu jednání a jeho následku. Tvrzení žalobkyně, že „splnila své povinnosti způsobem požadovaným MŽP dříve“, aniž by konstatovala, kdy k jejich splnění došlo, označil žalovaný za zavádějící, neboť žalobkyně je byla povinna splnit výhradně prostřednictvím systému ISPOP, kdy tento požadavek je obsažen v elektroodpadové vyhlášce. Žalovaný potvrdil, že e-mailem ze dne 16. 9. 2014 vyzval žalobkyni k doplnění seznamu provozovatelů FVE, přičemž uvedl, že postačí seznam zaslat na podatelnu, neboť žalobkyně v rámci předchozí e-mailové komunikace uvedla, že formulář má nadměrnou kapacitu a žádala o sdělení, jakým způsobem formulář zaslat, přitom dalším důvodem byla snaha zajistit zákonem požadované údaje v situaci, kdy žalobkyně nebyla schopna podklady dodat řádně a v zákonem stanovené lhůtě ani během půlročního prodlení. Žalovaný upozornil, že po dobu dalších pěti měsíců žalobkyně zákonné povinnosti nedostála, přičemž tak učinila až 26. 2. 2015, kdy mu byl doručen seznam provozovatelů solárních elektráren a opravená roční zpráva byla do systému ISPOP dodána dne 5. 3. 2015, celkově šlo tedy bezmála o roční prodlení se splněním zákonné povinnosti. Co se týče odkazu žalobkyně na e-mail ze dne 4. 4. 2014, jímž měla zaslat seznam provozovatelů žalovanému, žalovaný uvedl, že takový e-mail, který by obsahoval zmíněný dokument, neeviduje, ani tento e-mail s přílohou není založen ve správním spise ČIŽP.

33. S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaný navrhnul, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Replika žalobkyně

34. Žalobkyně v replice ze dne 23. 5. 2017 ohledně nenaplnění znaků správního deliktu doplnila, že jí není vytýkáno žádné jednání, při němž by k nakládání s vybranými výrobky nebo odpady nebo zařízeními podle části čtvrté zákona o odpadech docházelo, neboť z popisu správního deliktu plyne, že je jí vytýkán postup spočívající ve vynakládání prostředků na provoz neveřejného sběrného místa pro solární panely. Žalobkyně označila výklad žalovaného za nesprávný, neboť by znamenal, že správní delikt dle § 66 odst. 4 písm. f) zákona o odpadech může představovat jakékoli porušení povinnosti vyplývající z části čtvrté zákona. Žalobkyně namítla, že dle § 4 odst. 1 zákona o odpadech je třeba rozlišovat faktické nakládání s vybranými výrobky či odpady na jedné straně a financování nakládání na straně druhé. Uvedla, že daného správního deliktu by se mohla dopustit v případě, pokud by se solárními panely fakticky nakládala ve smyslu zajišťování odděleného sběru, předání ke zpracování, zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů v rozporu se čtvrtou částí zákona o odpadech. Žalobkyně upozornila na zákaz nepřípustně rozšiřovat veřejnoprávní deliktní odpovědnost nad rámec, co lze rozpoznat z dikce právní úpravy, jakož i požadavek, aby se správní orgány zdržely při výkladu odpovědnosti za správní delikt extenzivního výkladu, neboť tím je porušen požadavek dostatečně určitého, jednoznačného a předem seznatelného definování, co může být veřejnou mocí postiženo jako správní delikt, jenž byl vysloven v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 8 Afs 48/2009 - 80. Žalobkyně uvedla, že extrémní a nepřípustná extenzivnost výkladu je posílena tím, že jí není vytýkáno porušení povinnosti stanovené zákonem o odpadech, nýbrž § 14b odst. 2 elektroodpadové vyhlášky, jež nenavazuje na žádnou povinnost v § 37p odst. 2 nebo odst. 4 zákona o odpadech, což je další důvod, proč se žalobkyně nemohla porušením § 14b odst. 2 elektroodpadové vyhlášky dopustit správního deliktu dle § 66 odst. 4 písm. f) zákona o odpadech. Žalobkyně označila za chybnou a nepodloženou úvahu žalovaného, kdy pouze z předloženého obsahu smlouvy o zřízení neveřejného sběrného místa dovodil, že samotným uzavřením smlouvy došlo k „nezákonnému stanovení (nastavení) pravidel financování“.

35. K rozporné argumentaci žalovaného ohledně povinnosti žalobkyně vytvářet sběrnou síť pro solární panely ze solárních elektráren s výkonem nad 30 kW pro plnění povinností podle § 37p odst. 2 zákona o odpadech žalobkyně doplnila, že jestliže provozovatel FVE nemá povinnost vyřazené solární panely skladovat a zároveň má zajistit jejich okamžitý odběr či určení sběrného místa, pak uvedené implikuje povinnost žalobkyně vytvořit síť sběrných míst, přičemž zřízení neveřejného sběrného místa se jeví jako efektivní způsob splnění povinnosti. Žalobkyně nemá v ruce žádný nástroj, jímž by provozovatele FVE donutila k tomu, aby provozovatelé u sebe bezúplatně skladovali vyřazené solární panely, což žalovaný zmiňuje jako optimální variantu.

36. Žalobkyně k údajné nemožnosti zahrnutí nákladů na zpětný odběr a oddělený sběr solárních panelů uvedených na trh před 1. 1. 2013 do kalkulace příspěvku a o nemožnosti využití příspěvku na tvorbu sběrných míst doplnila, že závěr žalovaného o věcné důvodnosti rozlišování mezi způsobem nakládání se solárními panely uvedenými na trh do 1. 1. 2013 (bez vytváření sběrných míst) a po 1. 1. 2013 (s vytvářením sběrných míst) postrádá logiku. Konstatovala, že odpovědnost za nakládání s většinou solárních panelů nesou provozovatelé solárních elektráren na základě § 37p odst. 2 zákona o odpadech, neboť drtivá většina provozovaných solárních elektráren byla uvedena do provozu před 1. 1. 2013. Solární panely uvedené na trh po 1. 1. 2013, za něž nesou odpovědnost výrobci dle § 37p odst. 1 zákona o odpadech, tvoří zlomek na budoucí zátěži při nakládání s tímto elektroodpadem. Žalobkyně namítla, že je v rozporu se smyslem právní úpravy nakládání s odpadními solárními panely, kdy je vytvářená sběrná síť financovaná výlučně výrobci a určená pouze k zajištění nakládání se solárními panely uvedenými na trh po 1. 1. 2013, když podíl nově uváděných solárních panelů na trh je v poměru k historické zátěži zanedbatelný, tvorba sběrné sítě pouze pro výrobce solárních panelů tak je z hlediska efektivity financování nehospodárná. Žalobkyně konstatovala, že elektroodpadová vyhláška počítá, že i u solárních panelů uvedených na trh do 1. 1. 2013 bude zajišťován jejich sběr, přičemž předpokládá vyúčtování těchto nákladů.

37. K efektivnosti a hospodárnosti nákladů na zřízení a provoz neveřejného sběrného místa žalobkyně namítla, že pokud by se řídila stanoviskem žalovaného a zajišťovala na základě žádosti provozovatele FVE odvoz každého vyřazeného solárního panelu ze solární elektrárny, aniž by zde bylo zřízeno neveřejné sběrné místo, vznikly by vysoké náklady na přepravu, v jejichž důsledku by celkové náklady na plnění povinností provozovatele solární elektrárny výrazně narostly (úspora logistických nákladů). Žalobkyně uvedla, že má-li povinnost zajistit sběrná místa pro vyřazené solární panely (nejedná se pouze o přejímku), musí splnění povinnosti smluvně zajistit, přičemž je nereálné, že plnění bude možné zajistit bezúplatně. Námitky žalobkyně, že náklady na neveřejné sběrné místo jsou nižší (3,2 Kč/kg), než je tomu v případě standardního sběrného místa (až 4,65 Kč/kg), když navíc odpadají logistické náklady, jsou proto věcně opodstatněné, neboť činnosti zajišťované v rámci neveřejného sběrného místa nelze zúžit na pouhou přejímku.

38. K rozporu mezi zjištěními žalovaného a vymezením skutku, v němž je spatřován správní delikt, žalobkyně namítla, že nelze ztotožňovat nastavení financování, čímž je třeba rozumět způsob stanovení a splatnosti příspěvků (nastavila výši příspěvků 8,50 Kč za 1 kg solárních panelů jako minimální výši sazby dle přílohy č. 10 elektroodpadové vyhlášky ve formě rovnoměrných dílčích plateb, jak požaduje § 37p odst. 2 zákona o odpadech) a vynaložení a uplatnění vynaložených nákladů na plnění povinností provozovatele solární elektrárny. Konstatovala, že na základě předložené smlouvy o zřízení neveřejného sběrného místa nelze činit závěry týkající se nedovoleného vynaložení příspěvku či uplatnění nákladů, tím spíše z ní nelze dovodit nezákonné nastavení pravidel financování. Namítla, že napadené rozhodnutí vychází z nedostatečně zjištěného stavu věci, neboť žalovaný automaticky dovozuje z existence smlouvy o neveřejném sběrném místě závěr, že na základě smlouvy bylo cokoli ve prospěch pana B. plněno, přitom předmětem deliktu nemůže být „příprava“ nezákonného financování zpětného odběru solárních panelů.

39. K pozdnímu odevzdání roční zprávy žalobkyně namítla, že žalovaný nevzal v úvahu, že se jednalo o nový, specifický typ roční zprávy, řídící se novou právní úpravou, nejednalo se tedy o ustálený typ roční zprávy jako u ostatních typů elektrozařízení, přičemž praxe kolektivních systémů se teprve vytvářela, a že zpoždění mělo souvislost s nesprávnými pokyny ze strany žalovaného.

VI. Jednání před soudem

40. Při jednání konaném dne 30. 9. 2020 účastníci řízení setrvali na svých procesních stanoviscích.

41. Žalobkyně stručně rekapitulovala podanou žalobu včetně své repliky ve věci a navrhla, aby soud žalobě vyhověl.

42. Žalovaný odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah svého vyjádření k podané žalobě a navrhl, aby soud žalobu zamítl. Zdůraznil, že žalobce aplikuje fiktivní nákladovou položku, která nemá žádnou přidanou hodnotu, a která jen zlevňuje provozovatelům FVE proces ekologické likvidace panelů, což znamená, že fiktivní nákladová položka podle názoru žalovaného krátí objem prostředků, které závazně stanoví prováděcí vyhláška. To je podle vyjádření žalovaného zhruba podstatou vytýkaného deliktu.

43. Soud provedl důkaz dotazem JUDr. Tomáše Kučírka, advokáta ve věci zpětného odběru solárních panelů ze dne 15. 6. 2016, z něhož zjistil, že tazatel žádal žalovaného o stanovisko k plnění povinností k vysloužilým solárním panelům uvedeným na trh do 1. 1. 2013 podle zákona o odpadech, tedy zda je kolektivní systém, do něhož je právnická osoba provozující FVE zapojena, povinen zajistit místa zpětného odběru, kde by provozovatel FVE mohl nefunční panely odevzdat k recyklaci či zda tyto vysloužilé panely musí provozovatel FVE skladovat až do konce doby životnosti celé FVE.

44. Soud dále provedl důkaz stanoviskem žalovaného ze dne 4. 10. 2016, č. j. 62825/ENV/16, kterým bylo tazateli JUDr. Tomáši Kučírkovi sděleno, že „…v případě, že provozovatel solární elektrárny sestavené z tzv. historických solárních panelů, který je klientem kolektivního systému, se potřebuje zbavit vysloužilých solárních panelů, musí tak učinit výhradně prostřednictvím příslušného (smluvního) kolektivního systému, který by mu měl dle smluvních podmínek poskytnout služby související s převzetím či odebráním (odděleným sběrem) nefunkčních solárních panelů … Pro solární panely, které jsou součástí výroben elektřiny s celkovým instalovaným výkonem do 30 kW, jsou provozovatelé kolektivních systémů dle § 37k odst. 7 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, v platném znění, povinni zajistit síť míst zpětného odběru a odděleného sběru elektroodpadu o dostatečné četnosti a dostupnosti. … provozovatel fotovoltaické elektrárny tedy není v žádném případě povinen vysloužilé solární panely skladovat až do konce doby životnosti celé elektrárny, ale naopak kolektivní systém by mu měl zajistit či zprostředkovat okamžitou realizaci odběru nefunkčních panelů, popřípadě by mu měl určit přiměřeně dostupné místo, kde mohou být panely odloženy … Povinnost zajištění odběru nefunkčních solárních panelů kdykoliv v průběhu fungování solární elektrárny lze dovozovat např. i na základě skutečnosti, že financování odděleného sběru, zpracování, využití a odstranění má být zajištěno v průběhu 5 let, tedy nejpozději do 1. ledna 2019. V §14 elektroodpadové vyhlášky je pak přímo zmíněno průběžné finanční vypořádání, které se logicky váže na průběžné předávání nefunkčních panelů v průběhu určitého časového intervalu, kterým je zjevně životnost fotovoltaické elektrárny.“ 45. K provedenému důkazu stanoviskem žalovaného ze dne 4. 10. 2016, č. j. 62825/ENV/16, žalovaný upřesnil, že vytýkal žalobkyni nikoli zřízení neveřejného sběrného místa, ale to, že si za něj účtuje 38% všech prostředků. Podstatou deliktu je, že žalobkyně aplikuje nákladovou položku ve výši 38% za banální úkon, tedy za zapůjčení klecového kontejneru, a deponii vyřazených panelů na provozovatelem FVE poskytnutém prostoru. Pakliže žalobkyně 38% prostředků vynakládá na prvotní deponování panelů, vzniká dle názoru žalovaného reálné riziko, že zbytková částka nemusí poté k likvidaci postačovat.

46. Na jednání soudu přítomný pracovník odboru odpadů žalovaného uvedl, že určitě není sporu o tom, že kolektivní systém má povinnost zajistit sběr solárních panelů i od těch provozovatelů FVE s výkonem 30 kW a více, které byly uvedeny na trh do 31. 12. 2012. Dále uvedl, že Ministerstvo by určitě v souzeném případě delikt nevytýkalo, kdyby místo odděleného sběru bylo veřejné, tedy kdyby mohli i ostatní provozovatelé fotovoltaických elektráren odnést své jednotky kusů rozbitých solárních panelů na místo sběru. Pak by samozřejmě u této osoby vznikaly nějaké náklady na ostrahu, zabezpečení místa atd. Vzhledem k tomu, že nic takového v daném případě nenastalo, má žalovaný za to, že nákladová položka je fiktivní, protože skutečně na místě dochází jenom ke skladování bez jakýchkoliv nákladů.

47. Důkaz správním spisem soud neprováděl, neboť ze správního spisu soud při přezkumu napadeného rozhodnutí obligatorně vychází.

VII. Posouzení věci Městským soudem v Praze

48. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přitom vycházel podle § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí.

49. Městský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

50. V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy:

51. Podle § 66 odst. 4 písm. f) zákona o odpadech pokutu do výše 50 000 000 Kč uloží inspekce fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která neplní povinnosti stanovené tímto zákonem při nakládání s vybranými výrobky nebo odpady nebo zařízeními podle části čtvrté.

52. Podle § 37p odst. 2 zákona o odpadech pro solární panely uvedené na trh do dne 1. ledna 2013 zajistí financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, včetně plnění těchto povinností, provozovatel solární elektrárny, jejíž jsou solární panely součástí, prostřednictvím osoby podle § 37h odst. 1 písm. c). Tuto povinnost musí zajistit prostřednictvím rovnoměrných dílčích plateb příspěvků, poskytovaných minimálně s roční periodicitou, počínaje od 1. ledna 2014, na základě smlouvy uzavřené nejpozději do 30. června 2013 s osobou podle § 37h odst. 1 písm. c) tak, aby financování bylo plně zajištěno nejpozději do 1. ledna 2019. Právnická osoba podle § 37h odst. 1 písm. c) stanoví příspěvky na předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů zejména v závislosti na jejich hmotnosti a složení.

53. Podle § 37p odst. 4 zákona o odpadech ministerstvo stanoví po projednání s Ministerstvem financí prováděcím právním předpisem bližší podmínky financování odděleného sběru, zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů podle odstavce 1, zejména způsob výpočtu minimální výše uložených finančních prostředků na účelově vázaném bankovním účtu a způsob jejich čerpání, dále bližší podmínky financování podle odstavce 2 včetně minimální výše nebo způsobu výpočtu minimální výše příspěvků a způsobu finančního vypořádání po splnění povinností pro nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů, a dále rozsah a obsah zprávy podle odstavce 3.

54. Podle § 37h odst. 1 písm. c) zákona o odpadech výrobce splní povinnosti stanovené pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu přenesením těchto povinností na jinou, právnickou osobu, zajišťující společné plnění povinností výrobců podle tohoto dílu zákona; odpovědnost výrobců za plnění povinností stanovených v tomto dílu zákona, pokud tato právnická osoba povinnosti neplní, nezaniká.

55. Podle § 37h odst. 5 zákona o odpadech právnická osoba, zajišťující společné plnění povinností výrobců podle tohoto dílu zákona, podle odstavce 1 písm. c), musí být založena nejméně čtyřmi výrobci elektrozařízení, anebo jinou právnickou osobou, sdružující nejméně čtyři výrobce elektrozařízení.

56. Podle § 37h odst. 2 zákona o odpadech výrobce je povinen zpracovávat roční zprávu o plnění povinností podle odstavce 1 za uplynulý kalendářní rok (dále jen "roční zpráva") a každoročně ji zasílat ministerstvu do 31. března. V případě, že výrobce plní povinnosti uvedené v odstavci 1 společně s jiným výrobcem, může spolu s ním zpracovat společnou roční zprávu. V případě podle odstavce 1 písm. c) zpracovává roční zprávu příslušná právnická osoba. Tato roční zpráva nahrazuje roční zprávu podle § 38 odst. 10.

57. Podle § 14b odst. 2 elektroodpadové vyhlášky peněžní prostředky vybrané od provozovatelů solárních elektráren v rámci plnění jejich povinností podle § 37p odst. 2 zákona a výnosy z jejich dočasného investování mohou být použity výhradně na zajištění financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu z těch solárních panelů, na které byly tyto peněžní prostředky určeny, včetně nezbytných administrativních nákladů spojených s plněním těchto povinností. Křížové financování mezi činností nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013 a ostatními činnostmi provozovatele kolektivního systému není přípustné.

58. Podle Přílohy 10 elektroodpadové vyhlášky minimální výše příspěvku výrobce, který plní povinnosti podle § 37p odst. 1 zákona v rámci kolektivního systému a minimální úhrnná výše příspěvků provozovatele solární elektrárny, který plní povinnosti podle § 37p odst. 2 zákona, (dále jen "minimální výše příspěvků") a minimální výše uložených peněžních prostředků na účelově vázaném bankovním účtu na zajištění financování nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů se stanoví tak, aby byly pokryty veškeré předpokládané náklady na zajištění předání ke zpracování, zpětného odběru, odděleného sběru, přepravy, zpracování, využití a odstranění předpokládaného množství elektroodpadu ze solárních panelů a na vedení související evidence, a to v Kč v závislosti na hmotnosti elektroodpadu ze solárních panelů. … Minimální sazba pro výpočet minimální úhrnné výše příspěvků provozovatele solární elektrárny, který plní povinnosti podle § 37p odst. 2 zákona o odpadech, a minimální výše uložených peněžních prostředků na účelově vázaném bankovním účtu činí 8,50 Kč.

59. Podle § 6 odst. 1 elektroodpadové vyhlášky vzor a obsah roční zprávy o plnění povinností stanovených pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadů za uplynulý kalendářní rok je uveden v příloze č. 4 této vyhlášky.

60. Podle § 6 odst. 2 věta první elektroodpadové vyhlášky samostatnou přílohou roční zprávy podle odstavce 1 zpracovávané provozovatelem kolektivního systému, který zajišťuje financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů podle § 37p odst. 2 zákona, včetně plnění těchto povinností, je seznam provozovatelů solárních elektráren, pro které tento provozovatel kolektivního systému zajišťuje plnění povinností podle § 37p odst. 2 zákona.

61. Soud se primárně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

62. Správní soudy v minulosti opakovaně judikovaly, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007 - 64). Nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost (viz § 76 odst. 1. písm. a) s.ř.s.) pak je napadené rozhodnutí tehdy, když odůvodnění napadeného rozhodnutí nesvědčí o skutkových a právních důvodech, které vedly žalovaného k vydání rozhodnutí nebo když výrok je rozporný s odůvodněním, výrok nemá oporu v zákoně (viz např. rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2003, č. j. 7 A 181/2000-29, č. 11/2003 Sb. NSS).

63. Soud předně považuje za nutné stručně shrnout základní principy, na nichž je relevantní právní úprava zbudována. Hlavním cílem zákona o odpadech je stanovení a dodržování pravidel pro nakládání s odpady. Zákonodárce proto vymezil rámec, v němž výrobci elektrozařízení, prodejci a fyzické a právnické osoby, na které výrobce přenesl povinnost stanovenou pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu, mají naplňovat účel zákona. Zakotvena je povinnost provozovatele solární elektrárny, jejíž jsou solární panely součástí, zajistit pro solární panely uvedené na trh do dne 1. ledna 2013 financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, včetně plnění těchto povinností, a to, prostřednictvím osoby podle § 37h odst. 1 písm. c) zákona o odpadech.

64. V posuzované věci nebylo sporu o tom, že žalobkyně měla jako osoba podle § 37h odst. 1 písm. c) zákona o odpadech zajistit finančně vlastní proces likvidace elektroodpadu ze solárních panelů provozovatele FVE Solární Elektrárny – Blažek s. r. o.

65. Jak bylo uvedeno výše, ČIŽP žalobkyni vytýkané protiprávní jednání popsala jako nedovolené nakládání s vybranými příspěvky spočívající v navracení příspěvků provozovateli FVE prostřednictvím provozovatele neveřejného sběrného místa, kdy z hlediska vyvození odpovědnosti za správní delikt je podstatné především to, že existence zmíněného „mezikroku“ umožňuje smluvním partnerům významným způsobem pokrátit výši stanovených příspěvků, přičemž tento postup dává ekonomický smysl pouze v situaci, kdy provozovatel neveřejného sběrného místa je finančně napojen na provozovatele FVE. Žalovaný naproti tomu dospěl k závěru, že porušení zákonných povinností spočívá v postupu, jenž vede ke zkrácení stanovených příspěvků, nikoli v tom, že příjemcem těchto prostředků je pravděpodobně prostřednictvím třetí osoby opět provozovatel FVE, proto v rámci odvolacího řízení korigoval výrok 1) napadeného rozhodnutí.

66. Žalobkyně se tedy podle prvostupňového rozhodnutí ve spojení s napadeným rozhodnutím měla dopustit správního deliktu dle § 66 odst. 4 písm. f) zákona o odpadech porušením § 37p odst. 2 citovaného zákona, které ukládá, že právnická osoba dle § 37h odst. 1 písm. c) stanoví příspěvky na předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, uvedených na trh do 1. 1. 2013, zejména v závislosti na jejich hmotnosti a složení, ve spojení s § 37p odst. 4 zákona o odpadech ve spojení s § 14b odst. 2 elektroodpadové vyhlášky, s odkazem na přílohu č. 10 této vyhlášky tak, že ve vztahu k financování solárních panelů provozovatele FVE společnosti Solární Elektrárny - Blažek s.r.o. aplikovala pravidlo o minimální výši sazby dle přílohy č. 10 elektroodpadové vyhlášky (8,50 Kč), což představovalo ve vztahu k tomuto provozovateli FVE příspěvky ve výši 706 860 Kč, z čehož vynakládala podstatný podíl 270 000 Kč (cca 38 % z celkového objemu takto stanovených příspěvků) na zřízení a provoz neveřejného sběrného místa ve prospěch podnikající osoby, pana B. Uplatněním této nákladové položky v uvedené výši měla žalobkyně podle výroku napadeného rozhodnutí významným způsobem (cca 38 %) zkrátit celkovou výši stanovených příspěvků, čímž měla porušit pravidla financování obsažená v § 37p odst. 2 zákona o odpadech a elektroodpadové vyhlášky, čímž nesplnila povinnost spolehlivě finančně zajistit nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů pocházejících z FVE.

67. Výrok správního rozhodnutí musí obsahovat řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1 správního řádu (§ 68 odst. 2 správního řádu). Pouze tato část správního rozhodnutí je pro účastníky správního řízení závazná. Jak konstatoval NSS v rozhodnutí ze dne 11. 1. 2012, č.j. 3 Ads 96/2011-118: „ (P)rávě samotný výrok rozhodnutí náležitě vyjadřuje, jakým způsobem příslušný správní orgán rozhodl o předmětu řízení. Výrok rozhodnutí musí být přitom jasný, srozumitelný, přesný a určitý, neboť pouze ten (na rozdíl od ostatních částí správního aktu, jako je označení orgánu, který rozhodl, návětí, odůvodnění, poučení) v sobě nese autoritativní úpravu práv a povinností.“ 68. Soud přisvědčuje námitce žalobkyně, že je dán rozpor mezi odůvodněním napadeného rozhodnutí a vymezením skutku, v němž je spatřován správní delikt. Žalovaný vymezil skutek tak, že žalobkyně „vynakládá podstatný podíl ve výši 270 000 Kč (což činí cca 38 % z celkového objemu takto stanovených příspěvků) na zřízení a provoz neveřejného sběrného místa“, a že „uplatněním této nákladové položky v uvedené výši odvolatel významným způsobem (cca 38 %) krátí celkovou výši stanovených příspěvků“, aniž by by však zkoumal, zda byly skutečně prostředky vynaloženy a zda byla nákladová položka uplatněna, přičemž bylo povinností žalovaného s ohledem na vymezení skutku zjistit, zda došlo k vynaložení zmíněných částek - v tomto směru je proto napadené rozhodnutí vnitřně rozporné. Žalovaný v rozporu s požadavky zásady materiální pravdy a zásady vyšetřovací vyšel z nahlédnutí do předložené smlouvy o neveřejném sběrném místě uzavřené s panem B., avšak již nezjišťoval skutkový stav věci, tedy zda bylo ze smlouvy některou ze smluvních stran plněno, zda je na jejím základě zajišťován zpětný odběr, či zda smluvní vztah trvá. Žalovaný tedy opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, což má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí. V řízení o uložení pokuty za správní delikt leží povinnost k objasnění skutkového stavu věci v plném rozsahu na správním orgánu, bez zřetele na to, zda jde o objasňování skutkových okolností svědčících ve prospěch či neprospěch obviněného, stejně jako bez ohledu na to, jestli obviněný vůbec na svou obhajobu něco tvrdí a (nebo) ke svým tvrzením navrhuje důkazy a jaké (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68). Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně 9 sice konstatoval, že jde „…o nezákonné stanovení (nastavení) pravidel financování. V tomto ohledu pak není rozhodující, zdali byla část prostředků již vynaložena, popř. v jaké míře“ a na straně straně 11 napadeného rozhodnutí pak uvedl, že „Porušení zákonných povinností dle náhledu ministrstva spočívá v postupu, který vede k vlastnímu zkrácení stanovených příspěvků…“, nicméně skutek vymezený ve výroku napadeného rozhodnutí v odůvodnění předestřeným důvodům neodpovídá. Citované části odůvodnění napadeného rozhodnutí ostatně neodpovídá ani tvrzení žalovaného při jednání před soudem, kde žalovaný uvedl, že „… vytýkal žalobkyni nikoli zřízení neveřejného sběrného místa, ale to, že si za něj účtuje 38% všech prostředků“, aby posléze konstatoval, že „… Ministerstvo by určitě v souzeném případě delikt nevytýkalo, kdyby místo odděleného sběru bylo veřejné, tedy kdyby mohli i ostatní provozovatelé fotovoltaických elektráren odnést své jednotky kusů rozbitých solárních panelů na místo sběru.“ Z právě řečeného je zřejmé, že ani samotný správní orgán nemá dostatečně ujasněno, jaký konkrétní skutek žalobkyně by měl být postižen. Soud dále poznamenává, že pokud žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí označil uzavření smlouvy o neveřejném sběrném místě za „zbytečný mezikrok“, není zřejmé, jak k tomuto závěru dospěl, když nepoměřoval náklady na zřízení neveřejného sběrného místa s náklady na zřízení standardního (veřejného) sběrného místa.

69. S ohledem na výše uvedené považuje soud jednání žalobkyně vymezené ve výroku napadeného rozhodnutí za nejasné i vzhledem k označené skutkové podstatě správního deliktu. Z výrokové části napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakou konkrétní smluvní povinnost zakotvenou v ustanovení § 37p odst. 2 zákona o odpadech ve spojení s § 37p odst. 4 zákona o odpadech ve spojení s §14b odst. 2 elektroodpadové vyhlášky žalobkyně porušila. Rovněž není zřejmé, jak žalovaný dospěl k procentuálnímu vyjádření nákladové položky ve vztahu k příspěvkům provozovatele FVE. Podle obsahu správního spisu by nákladová položka odpovídající částce 270 000 Kč měla být jednorázovou platbou. Podle výroku napadeného rozhodnutí je však tato jednorázová položka vztažena k příspěvkům ve výši 706 860 Kč, které mají být podle § 37p odst. 2 zákona o odpadech poskytovány minimálně s roční periodicitou.

70. Soud shledává opodstatněnou též námitku žalobkyně, že zákon o odpadech ani elektroodpadová vyhláška nezakazují, aby v rámci procesu předání ke zpracování a využití byly solární panely sbírány ve sběrných místech a tato místa byla financována z přijatých příspěvků provozovatelů FVE. Shodný názor zastává ostatně i žalovaný ve stanovisku ze dne 4. 10. 2016, č. j. 3434/720/16 62825/ENV/16, podle něhož provozovatel FVE není povinen vyřazené fotovoltaické panely skladovat do ukončení provozu příslušné FVE s tím, že zajistit či zprostředkovat okamžitou realizaci odběru nefunkčních panelů či určit dostupné místo, kde mohou být panely odloženy, je povinností kolektivního systému. V odůvodnění napadeného rozhodnutí však žalovaný naproti tomu uvedl, že provozovatel kolektivního systému není povinen vytvářet sběrnou síť pro solární panely ze solárních elektráren s výkonem nad 30 kW, když náklady vynaložené na zřízení neveřejného sběrného místa nepovažuje za hospodárné, neboť může shromažďování solárních panelů zajistit bezúplatně provozovatel FVE v rámci své provozovny.

71. Zbývající žalobní námitky týkající se skutku vymezeného pod bodem 1) výroku napadeného rozhodnutí soud nevypořádával, neboť s ohledem na zjištěnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí by takový postup z povahy věci byl předčasný.

72. Pokud jde o správní delikt vymezený pod bodem 2) výroku napadeného rozhodnutí, soud nevešel na námitku žalobkyně týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu ohledně porušení § 37h odst. 2 zákona o odpadech ve spojení s § 6 odst. 2 větou první elektroodpadové vyhlášky, podle nichž je výrobce povinen zpracovávat roční zprávu o plnění povinností podle odstavce 1 za uplynulý kalendářní rok a každoročně ji zasílat ministerstvu do 31. března, přičemž samostatnou přílohou roční zprávy je seznam provozovatelů solárních elektráren, pro které tento provozovatel kolektivního systému zajišťuje plnění povinností podle § 37p odst. 2 zákona o odpadech. Žalobkyně soustředila svou obranu na objasnění důvodů, proč roční zprávu nepředložila řádně včas, tedy v daném případě do 31. 3. 2014. Samotnou skutečnost, že roční zpráva byla v zákonem vyžadovaném rozsahu podána opožděně, však nijak nesporovala Pro posouzení věci je zcela irelevantní, zda náprava byla učiněna až dne 5. 3. 2015, jak uvádí žalovaný, nebo zda žalobkyně poskytla ministerstvu podklady (zejména seznam provozovatelů solárních elektráren) dříve. Nesporné je, že žalovaný výzvou ze dne 16. 9. 2014 vyzval žalobkyni k doplnění seznamu provozovatelů FVE v definovaném formátu a uvedl, že „…pro řádné splnění výše uvedených povinností je třeba tento seznam zaslat na MŽP - postačí na podatelnu MŽP, není třeba zasílat znovu opravné hlášení do ISPOP. Uvedený seznam prosím zašlete v editovatelném formátu (viz příloha).“ Skutečnost, že žalovaný poskytl v průběhu roku 2014 žalobkyni součinnost při nápravě protiprávního stavu, neznamená, že by žalobkyně plnila své zákonné povinnosti řádně a včas. Naopak podle obsahu správního spisu je zřejmé, že minimálně v září 2014 byla roční zpráva ještě stále bez obligatorní přílohy. Podle názoru soudu je zásadní a rozhodující, že povinnost vypracování roční zprávy a jejího předložení ministerstvu včetně obligatorní přílohy nebyla splněna v zákonem stanovené lhůtě a řádně. Podle obsahu správního spisu žalobkyně ohlásila roční zprávu nejen opožděně dne 4. 4. 2014, ale navíc v nedostatečném rozsahu, tj. bez samostatné přílohy seznamu provozovatelů solárních elektráren, za které je roční zpráva zpracovávána. Roční zpráva navíc obsahovala chybný údaj o množství solárních panelů uvedených na trh. Soud proto považuje za prokázané, že žalobkyně se dopustila porušení ustanovení § 37h odst. 2 zákona o odpadech ve spojení s § 6 odst. 2 elektroodpadové vyhlášky, neboť nesplnila řádně povinnost zaslat ministerstvu včas do 31. 3. 2014 roční zprávu o plnění povinnosti za rok 2013 včetně obligatorní přílohy - seznamu provozovatelů solárních elektráren. Otázka, kdy konkrétně po 16. 9. 2014 byla příloha ministerstvu doručena a jakým způsobem se tak stalo, je pro posouzení věci nerozhodná.

VIII. Závěr

73. Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení s tím, že žalovaný se bude jednáním žalobkyně v rozsahu porušení ustanovení § 37p odst.2 zákona o odpadech ve spojení s § 37p odst. 4 zákona o odpadech ve spojení s §14b odst. 2 elektroodpadové vyhlášky v intencích shora uvedených znovu zabývat.. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

74. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V řízení měla plný úspěch žalobkyně, a proto soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do rukou jejího zástupce na nákladech řízení 19 456 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

75. Výše nákladů řízení o žalobě sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč [položka 18 bod 2 písm. a) sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích] a z odměny za zastoupení advokátem, jež náleží za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, podání repliky, účast na jednání) ve výši 3 100 Kč za úkon dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) na základě § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Dále k nákladům řízení patří i 4 režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem DPH, zvyšují se náklady řízení v rozsahu odměny za právní zastoupení ve smyslu § 57 odst. 2 s. ř. s. o částku odpovídající této dani. Náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč [položka 20 sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích] za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě žalobkyni nepřísluší, neboť jejímu návrhu nebylo soudem vyhověno (usnesení ze dne 25. listopadu 2016, č. j. 9A 189/2016 – 36).