č. j. 9A 221/2018 - 74

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: K&Š MAXXUS REALITY, s.r.o., IČO 03666531 se sídlem Rozdělovská 2370/55, 169 00 Praha 6 - Břevnov zastoupen Ing. Vilémem Daňkem, Ph.D., LL.M., patentovým zástupcem se sídlem Vinohradská 17, 120 00 Praha 2 - Vinohrady proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví se sídlem Antonína Čermáka 2a, 160 68 Praha 6 - Bubeneč za účasti: LEXXUS, a.s., IČO 26208024 se sídlem náměstí Republiky 2090/3a, 110 00 Praha 1 – Nové Město zastoupen Mgr. Janem Balarinem, advokátem se sídlem Eliášova 922/21, 160 00 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 13. 9. 2018 zn. sp. O-525669, č. j. O-525669/D18040345/2018/ÚPV, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů v řízení.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „žalovaný“), kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“) ze dne 14. 3. 2018, č. j. O- 525669/D16014218/2016/ÚPV, o zamítnutí přihlášky slovní ochranné známky ve znění „MAXXUS REALITY“ zn. sp. O-525669 (dále jen „přihláška“), a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že prvostupňovým rozhodnutím Úřad vyhověl námitkám osoby zúčastněné na řízení (dále též jen „OZŘ“) podaným podle § 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen „ZOZ“) a zamítl přihlášku slovního označení zn. sp. O-525669 (dále též „přihlašované označení“ či „přihlašovaná OZ“). Prvostupňové rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že přihláška nebyla podána v dobré víře. Úřad posoudil přihlašovanou OZ a namítané označení, starší slovní ochrannou známku „LEXXUS“ (č. 236735) (dále jen „namítané označení“ či „namítaná OZ“), jako podobné. Jelikož bylo přihlašované označení mj. ve třídě 36 mezinárodního třídění výrobků a služeb přihlašováno pro některé shodné služby, pro které je zapsána namítaná OZ, označil za pravděpodobné, že spotřebitelská veřejnost bude porovnávaná označení v souvislosti s těmito službami vzájemně asociovat, případně mezi nimi vnímat souvislost. Vzhledem ke známosti a rozlišovací způsobilosti namítaného označení „LEXXUS“, jakož i k oblasti podnikání žalobce, měl za to, že se žalobce tímto na trhu zavedeným namítaným označením inspiroval a zvolil označení jemu podobné, resp. je připomínající, evokující. Zásah do práv OZŘ Úřad shledal v tom, že uvádění výrobků a služeb žalobce na trh by bylo zjednodušeno na úkor ekonomických investic OZŘ do propagace a jiných aktivit na trhu ve spojení s namítaným označením „LEXXUS“.

3. Proti prvostupňovému rozhodnutí uplatnil žalobce rozklad, v němž odmítl, že by se inspiroval zněním namítané OZ s úmyslem využít jeho známosti ve svůj prospěch. Dále uvedl, že OZŘ neprokázala, jakým způsobem byla poškozena na svých právech, ač důkazní břemeno leželo na její straně. Poukázal také na skutečnost, že OZŘ nebyla úspěšná v paralelně probíhajícím řízení o uložení povinnosti žalobci změnit obchodní firmu. K tomu odkázal na rozsudek zdejšího soudu pod č. j. 3 Cm 6/2016-51 a následně i na rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 157/2017-119. Rovněž zmínil, že v záměru vyřešit spor smírnou cestou omezil seznam výrobků a služeb, pro něž měla být přihlašovaná OZ zapsána, o konfliktní položku (pozn. soudu: tj. o služby a výrobky třídy 36 mezinárodního třídění výrobků a služeb).

4. Žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí posouzení Úřadu přisvědčil a dospěl k závěru, že jednání žalobce při podání přihlášky ochranné známky nese známky zlé víry.

II. Obsah žaloby

5. V prvním žalobním bodu žalobce namítal, že žalovaný postupoval nesprávně, když zkoumal pouze námitky OZŘ podle § 7 odst. 1 písm. k) ZOZ, a jelikož jim vyhověl, námitky OZŘ podle § 7 odst. 1 písm. a) a b) ZOZ nezkoumal pro nadbytečnost. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný nemohl správně posoudit námitky dle § 7 odst. 1 písm. k) ZOZ, nehodnotil-li otázku zaměnitelnosti označení zejména dle § 7 odst. 1 písm. a) ZOZ, neboť existence zaměnitelnosti označení je podmínkou možnosti poškození namítajícího z důvodu potenciálu absence dobré víry k datu podání přihlášky.

6. Ve druhém žalobním bodu uvedl s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008-195, jaké skutečnosti je třeba zkoumat při zjišťování nedostatku dobré víry v době podání přihlášky. Obecně zdůraznil, že samotná vědomost přihlašovatele o existenci ochranné známky není dostatečným důvodem pro prohlášení ochranné známky za neplatnou. Předpokladem naplnění skutkové podstaty § 7 odst. 1 písm. k) ZOZ je mimo jiné otázka, zda přihlášením přihlašované OZ došlo k poškození OZŘ, se kterou se žalovaný dostatečně nevypořádal, neboť zjišťoval pouze otázku, zda žalobce věděl nebo měl vědět o existenci namítané OZ. Jelikož je námitkové řízení řízením čistě návrhovým, bylo povinností OZŘ prokázat nedobrý úmysl žalobce a doložit, jak byla nebo by mohla být dotčena na svých právech. Součástí námitek OZŘ však nebyly žádné doklady prokazující jí vzniklou či hrozící újmu. Poukázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 10. 2013, č. j. 8 A 84/2010-34, podle něhož je žalovaný při zkoumání námitek striktně vázán jejich zněním a důkazy k nim předloženými. V projednávaném případě tak šel žalovaný nad rámec předložených dokladů a argumentace OZŘ, když bez důkazů předložených OZŘ konstatoval zlou víru žalobce. OZŘ přitom v námitkách neuvedla, jak konkrétně by mohla být zápisem přihlašované OZ poškozena na svých právech. Doklady předložené OZŘ neprokazovaly dotčení práv, nastalou ani hrozící újmu, OZŘ neuvedla ani žádné skutečnosti, které by ji omezovaly vstupem přihlašované OZ na trh realit. Žalovaný nesprávně zhodnotil předložené doklady. Ty sloužily k prokázání dobrého jména namítané OZ, nikoli nedostatku dobré víry žalobce při podání přihlášky, a neměly výpovědní hodnotu ani pro konstatování vědomosti žalobce o namítaných OZ, ani pro konstatování dotčení na právech OZŘ. Žalovaný tak nedobrou víru dovodil pouze z asociace přihlašované OZ s namítanou, starší, OZ s dobrým jménem ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) ZOZ, nikoli dle námitkového důvodu dle § 7 odst. 1 písm. k) téhož zákona.

7. Třetím žalobním bodem brojil proti nesprávnému právnímu posouzení spočívajícímu v nesprávné aplikaci a výkladu neurčitého právního pojmu dobré víry, resp. podání přihlášky ochranné známky nikoli v dobré víře, a v nesprávném posouzení dotčení práv OZŘ. Nesouhlasil se závěrem žalovaného, že porovnávaná označení „jsou si podobná do té míry, že vykazují společné zakončení slovních prvků „XXUS“. Žalovaný dle něj vůbec nehodnotil celkovou zaměnitelnou podobnost porovnávaných označení, která je však v projednávané věci zásadní. Takový postup je v rozporu s v rozporu s hodnotící praxí žalovaného, EUIPO, SDEU i Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“). Jelikož mají porovnávaná označení odlišný počet slovních prvků, odlišnou dominantní a distinktivní část, nemohou být shledána za podobná (a to ani v nízké míře) jen kvůli shodným částem „XXUS“, kterým nadto předchází části distinktivní. Celkově prvky „MAXXUS“ a „LEXXUS“ působí odlišně, nezaměnitelně a nepodobně. Poukázal také na rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 17/2009-152, z něhož dle něj vyplývá, že zlá víra je dána v případě identických či téměř identických označení. Žalovaný však zhodnotil pouze vzájemnou podobnost porovnávaných označení tak, jak je citováno výše. Žalobce považoval za nepřípustné, aby na základě podobnosti v nedistinktivní části přihlašované OZ byla konstatována jeho nedobrá víra. Dále tvrdil, že nelze dospět k názoru, že pouhá shoda v části „XXUS“ by mohla mít za následek vyvolání podobnosti či asociace mezi jím a OZŘ.

8. Dále zdůraznil, že nikdy netvrdil, že si nebyl vědom existence OZŘ a jejích ochranných známek, samotná taková vědomost však nemůže svědčit o nedostatku dobré víry, což dle něj vyplývá i z judikatury NSS. Uvedl, že mu nemůže registrací přihlášené OZ vzniknout žádná výhoda, neboť je namítané OZ nepodobná. Tvrzení OZŘ o dotčení na právech nemůže svědčit o tom, že nebyl v době podání přihlášky v dobré víře, neboť OZŘ jakožto jeho konkurent může tvrdit dotčení na právech jakýmkoli jeho jednáním a označením.

9. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce argumentoval závěry soudů v nekalosoutěžním řízení, které jsou dle něj relevantní i v projednávaném případě. Z rozsudku Vrchní soudu v Praze citoval mimo jiné pasáž uvádějící: „Fantazijní prvek MAXXUS, jenž může navodit nejvýše dojem „maximální“ nabídky, není podle názoru odvolacího soudu tím, jenž by zakládal jakoukoli podobnost uvedeného označení (obchodní firmy) žalované s ochrannou známkou LEXXUS“ a dále „I z hlediska asociace označení není dána pravděpodobnost záměny obou označení“. Nesouhlasil, že základem nekalosoutěžního řízení byla zcela odlišná skutková zjištění. Připustil, že v něm soudy posuzovaly zaměnitelnost celého kmene jeho obchodní firmy K&Š MAXXUS REALITY, z jejich závěrů je však zřejmé přímé porovnání označení „MAXXUS“ a „LEXXUS“, jakož i to, že mezi nimi nebyla shledána podobnost. Proto je zřejmé, že OZŘ nemohla být přihláškou dotčena ve svých právech ve smyslu § 7 odst. 1 písm. k) ZOZ. Již z toho důvodu nemělo být jejím námitkám vyhověno.

10. Vycházeje z výše uvedeného zdůraznil, že nejsou-li porovnávaná označení podobná, není možné, aby přihláška nebyla podána v dobré víře, neboť její podání není schopné způsobit OZŘ jakoukoli újmu. Z toho, že porovnávaná označení nejsou zaměnitelně podobná, je zřejmé dostatečné odlišení přihlašované OZ od namítané OZ ze strany žalobce. Nesouhlasil s názorem žalovaného, že přidání slovního prvku „REALITY“ nebezpečí asociace s namítanou OZ spíše zvýšilo, neboť tento výraz popisuje trh, na němž žalobce a OZŘ působí. K tomu uvedl, že označení „REALITY“ neodkazuje na OZŘ, její ochranná známka jej neobsahuje, a jedná se o prvek natolik obecný a popisný, že jej spotřebitelé nespojují se žádnou konkrétní osobou. K dotčení na právech OZŘ uvedl, že nemůže z rozlišovací způsobilosti namítané OZ těžit, neboť není dána její podobnost s přihlašovanou OZ, pročež se spotřebitelé nemohou domnívat, že výrobky a služby nabízené žalobcem pocházejí od OZŘ. Nadto žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí podobnost porovnávaných označení kromě závěru uvedeného na str. 20 ani nekonstatoval, natož aby takový závěr odůvodnil.

11. V pátém žalobním bodu namítal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, spočívající v tom, že v něm žalovaný nedostatečně odůvodnil, jak dospěl k závěru, že žalobce neučinil opatření, aby se od namítané OZ dostatečně odlišil. Dále namítal, že existence dalších přihlášek jeho ochranných známek nesvědčí o nepodání přihlášky v dobré víře. Ač žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí poukázal na žalobcem přihlašovanou ochrannou známku sp. zn. O- 525668 v provedení vůči namítané barevné ochranné známce č. 238838 v provedení a barevné ochranné známce č. 255183 v provedení , žalobce byl přesvědčen, že rozdíl mezi zmíněnými označeními je zcela dostatečný a že u průměrného spotřebitele v oblasti realitních služeb není možno předpokládat ani asociaci mezi nimi. Uvedl též, že pro OZŘ je typické užití kombinace barev modré, bílé a červené, zatímco žalobce použil pro ochrannou známku sp. zn. O-525668 kombinaci jinou, a celková podoba a dojem jsou odlišné. Pokud se týká dalších přihlášek OZ, považoval za stěžejní, že označení „MAXXUS“ a „LEXXUS“ si nejsou podobná. K hledisku průměrného spotřebitele vyvodil, že míra pozornosti a informovanosti u služeb v oblasti realitního trhu bude u spotřebitelů velmi vysoká, neboť výběr poskytovatele služeb může zásadním způsobem ovlivnit jejich investice, a bude se tak jednat o velmi ojedinělou a pečlivě zvažovanou volbu využití služeb určitého subjektu. V oblasti těchto služeb jsou spotřebitelé proto také mnohem více pozorní a obezřetní.

12. Závěrem shrnul, že nedošlo ke kumulativnímu splnění všech faktorů, které jsou dle judikatury SDEU nutné, aby se jednalo o neexistenci dobré víry při přihlášení ochranné známky, tedy totožnost či matoucí podobnost označení, vědomost o užívání identického nebo matoucího označení způsobem podobným přihlášenému označení a nepoctivý záměr ze strany přihlašovatele. Dle žalobce nebyla v projednávaném případě naplněna ani jedna z těchto podmínek. OZŘ byla povinna nedostatek dobré víry prokázat, což neučinila, neboť za nedostatek dobré víry nelze pokládat snahu žalobce o ústupky OZŘ, např. ve formě změny obchodní firmy žalobce, snahu registrovat si více označení se shodnými a podobnými prvky nebo snahu o obranu ziskem podílu ve společnosti LEXUS spol. s.r.o.

13. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí i rozhodnutí Úřadu zrušil.

III. Vyjádření žalovaného

14. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

15. Argument obsažený v prvním žalobním bodu považoval za bezpředmětný. Uvedl, že posoudil všechny podmínky vymezené § 7 odst. 1 písm. k) ZOZ, v souladu s judikaturou NSS posuzoval všechny relevantní okolnosti a dospěl k závěru, že byly naplněny všechny podmínky pro konstatování nedostatku dobré víry ve smyslu výše uvedeného ustanovení. Vzhledem k tomu se s ohledem na zásadu ekonomie řízení nebylo třeba zabývat dalšími námitkovými důvody.

16. Ke druhému žalobnímu bodu poznamenal, že není pravdou, že by při konstatování nedostatku dobré víry vycházel pouze z posouzení podmínky vědomosti žalobce o namítané OZ, zabýval se i dalšími podmínkami, včetně újmy na právech OZŘ. Podrobně také rozebral posuzování újmy na právech OZŘ. Uvedl, že v případě, kdy ještě nedošlo k zápisu napadené OZ do rejstříku a kdy je proto třeba posoudit možné dopady zápisu ochranné známky podané v rozporu s dobrou vírou hypoteticky. K žalobní námitce, že nesprávně zhodnotil doklady předložené OZŘ k prokázání dobrého jména, podotkl, že z námitek OZŘ neplynulo, že by doklady ohledně užívání namítané OZ a postavení OZŘ na trhu, byly určeny výlučně k prokázání důvodů dle § 7 odst. 1 písm. b) ZOZ. Nesouhlasil ani s tvrzením, že by OZŘ neuvedla, jakým způsobem by mohla být v důsledku zápisu přihlašované OZ dotčena na právech. K tomu odkázal na stranu 6 a 7 námitek, na níž se OZŘ k této otázce vyjádřila.

17. Ke třetímu žalobnímu bodu konstatoval, že se již v žalobou napadeném rozhodnutí ztotožnil s názorem Úřadu, že dominantním prvkem přihlašovaného označení je prvek „MAXXUS“, a to z důvodu jeho umístění a nedistinktivity slovního prvku „REALITY“, který bude vnímán jako doplňující a popisný. V dominantním prvku upoutá pozornost spotřebitele pro české prostředí netradiční zakončení „XXUS“, které je shodné se zakončením namítané OZ. Neztotožnil se s tvrzením žalobce, že by shodná koncová část dominantních prvků porovnávaných OZ nevedla k jejich podobnosti ani asociaci. K žalobcem uváděnému rozsudku NSS č. j. 5 As 17/2009-152 uvedl, že z něj neplyne obecný závěr, že by podmínka nedostatku dobré víry byla vázána pouze na shodná či téměř shodná označení, jak naznačoval žalobce. Zmínil důvodovou zprávu k ZOZ, podle níž se pro účely posouzení dobré víry vezme v úvahu, zda osoba, která podala přihlášku, věděla o právu jiné osoby na stejné nebo podobné označení nebo nemohla být logicky neznalá takového práva. Nemusí se přitom jednat ani o podobnost působící pravděpodobnost záměny, ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) ZOZ, což opakovaně konstatoval NSS např. v rozsudku ze dne 11. 1. 2018, č. j. 1 As 25/2017-34 nebo ze dne 6. 11. 2014, č. j. 8 As 37/2011-161.

18. Dále uvedl, že v žalobě bylo zcela opomenuto, že dospěl k podobnosti, resp. asociaci porovnávaných označení, jež působí, že spotřebitelé by se mohli domnívat, že výrobky a služby nabízené žalobcem pocházejí od OZŘ či od osoby s ní propojené. Nesouhlasil ani s tvrzením, že k závěru o nedostatku dobré víry dospěl na základě pouhého tvrzení OZŘ. Z podkladů předložených OZŘ vyplynulo dlouhodobé a intenzivní používání namítané OZ, svědčící o významném postavení OZŘ na trhu s nemovitostmi. Přihlásil-li si žalobce pro produkty ze stejné oblasti trhu označení podobné namítaným OZ, lze logicky dovodit, že hodlal využít úsilí OZŘ a těžit z její pověsti a postavení na trhu či z rozlišovací způsobilosti namítaných OZ.

19. Ke čtvrtému žalobnímu bodu zopakoval, že závěry rozsudků vydaných v nekalosoutěžním řízení nelze na projednávaný případ aplikovat, neboť se opírají o jiný skutkový základ. V nekalosoutěžním řízení byla porovnávána zaměnitelnost obchodní firmy žalobce ve znění K&Š MAXXUS REALITY s.r.o. s namítanou OZ, nikoli zaměnitelnost přihlašované OZ.

20. K pátému žalobnímu bodu uvedl, že v případě námitkového důvodu dle § 7 odst. 1 písm. k) ZOZ nelze odhlédnout od ostatních přihlášek ochranných známek žalobce, neboť žalovaný je oprávněn zohlednit všechny relevantní skutečnosti, i ty, které mu byly známy z úřední činnosti. Poukaz žalobce na údajně odlišné barevné provedení porovnávaných označení shledal irelevantním vzhledem k tomu, že jak žalobce, tak OZŘ mají zapsány/přihlášeny rovněž ochranné známky v černobílém provedení, které lze užít v libovolné barevné podobě.

21. Shrnul, že vzal v úvahu všechny relevantní okolnosti, řádně odůvodnil zjištěnou vědomost žalobce o namítaných OZ, zdůvodnil, na základě čeho dospěl k závěru o možném dotčení práv či újmě OZŘ, jakož i jak by v důsledku zápisu přihlašované OZ byl žalobce neoprávněně zvýhodněn. Posoudil i to, zda vyjádření žalobce neobsahujíc důvody ospravedlňující jeho jednání, přičemž takové důvody neshledal.

22. Žalovaný proto žádal, aby soud žalobu zamítl.

IV. Vyjádření OZŘ a replika žalobce

23. OZŘ v písemném vyjádření k žalobě odkázala na průběh správního řízení, v němž namítala, že přihláška nebyla podána v dobré víře, a to mimo jiné z toho důvodu, že přihlašované označení vzniklo tzv. blendingem (pozn. soudu: tzn. vznikem nového slova z částí dvou nebo více jiných slov) slov „MAXIMA REALITY“ a „LEXXUS“, tedy dvou označení jedněch z největších realitních kanceláří na trhu. Uvedla, že v průběhu správního řízení předložila mnoho argumentů a důkazů k prokázání svých tvrzení a popsala a doložila dlouhodobou snahu žalobce využít známosti namítané OZ. Dále upozornila, že žalobce měl dostatek prostoru k zamezení asociace přihlašované OZ s namítanou OZ, přesto to neučinil. Ztotožnila se se závěry žalovaného co do hodnocení podobnosti porovnávaných OZ a setrvala na tom, že povolením přihlašované OZ by bylo zneužito pověsti a úsilí propagace jejích namítaných OZ. Konstatovala, že zlá víra žalobce je prokázána i tím, že se přes znalost poměrů na realitním trhu neustále snaží registrovat si ochranné známky, z nichž každá obsahuje prvek „XXUS“ a další znaky nápadně podobné namítané OZ. K tomu připojila výčet zmiňovaných ochranných známek a uvedla, že nebyl-li žalobce v dobré víře při podání první z přihlášek těchto ochranných známek, nemůže být v dobré víře ani v projednávaném případě, kdy se nesnaží ochrannými známkami odlišit své podnikání od podnikání ostatních subjektů, ale naopak se jim přiblížit. Poukázala na to, že se s žalobcem od počátku snažila dohodnout, po dosažení dohody o omezení okruhu výrobků a služeb v souvislosti s původními přihláškami ochranných známek žalobce, podal tento přihlášky nové, v původním rozsahu. I to dle OZŘ vypovídá o jeho zlé víře, nikoli o údajné snaze o ústupky z jeho strany. Upozornila také na skutečnost, že se žalobce v době sepisu vyjádření OZŘ snažil o registraci ochranných známek obsahujících „MAXXUS“ prostřednictvím třetí osoby, a že je připravena bránit se i proti těmto přihláškám. Souhlasila s žalovaným, že závěry nekalosoutěžního řízení nelze na projednávaný případ použít. Pojem dobré víry, na kterém je postaveno žalobou napadené rozhodnutí, vnímala podstatně odlišně od konceptu zaměnitelnosti obchodní firmy posuzovaného v nekalosoutěžním řízení, v němž navíc byla posuzována zaměnitelnost celé obchodní firmy žalobce. Shrnula, že ze všech skutečností je zřejmá inspirace žalobce namítanými OZ a snaha využít jejich známosti a parazitovat na pověsti OZŘ. Závěrem konstatovala, že žalovaný zcela vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil, co jej vedlo k závěru, že žalobce neučinil opatření k odlišení přihlašované OZ od namítané OZ.

24. Žalobce reagoval na vyjádření OZŘ replikou, v níž setrval na žalobních argumentech. Nad jejich rámec k podobnosti porovnávaných OZ uvedl, že akcentované zdvojené X je přítomno ke dni sepisu repliky přítomno v 4548 záznamech týkajících se ochranných známek s účinky v České republice. Pokud jde o koncovku „XUS“, ta je přítomna v 720 záznamech. Požadoval, aby OZŘ ve světle svých námitek objasnila její vztah k světově známé automobilové společnosti „LEXUS“. Zopakovala, že závěr žalovaného o neexistenci dobré víry není podložen žádnými důkazy svědčícími o přímé zlé víře či nekalých úmyslech žalobce, a že OZŘ nijak neprokázala vznik či hrozbu újmy v souvislosti s přihlašovanou OZ.

V. Posouzení věci Městským soudem

25. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, a to v souladu s ustanovením § 51 s. ř. s., neboť účastníci řízení takový postup akceptovali. Soud neprovedl navržené důkazy, neboť ze spisového materiálu žalované při přezkumu zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí vychází, provedení důkazu by tak bylo nadbytečné.

26. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou uplatněných bodů, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

27. Podstatou sporu je posouzení, zda Úřad a žalovaný zamítly přihlašovanou OZ žalobce v souladu se zákonem, či nikoli.

28. Z obsahu správního spisu vyplývají tyto pro případ podstatné skutečnosti:

29. Žalobce přihlásil přihlašovanou OZ s právem přednosti ode dne 2. 10. 2015 ve znění „MAXXUS REALITY“ pro výrobky a služby ve třídách 16, 35 a 36 mezinárodního třídění výrobků a služeb. OZŘ podala proti přihlášce námitky, které doplnila dokumenty osvědčujícími její dlouhodobou činnost na realitním trhu, výzvou zaslanou žalobci ke změně a dalšími dokumenty. V námitkách uplatnila důvody podle § 7 odst. 1 písm. a), b) a k) ZOZ a argumentovala obdobně jako ve svém pozdějším vyjádření k žalobě. V návaznosti na námitky žalobce omezil původně nárokovaný seznam výrobků a služeb tak, že z něj vymazal výrobky a služby ve třídě 36.

30. OZŘ podala proti žalobci také žalobu o uložení povinnosti změnit obchodní firmu, na jejímž základě bylo zahájeno nekalosoutěžní řízení, v němž byla neúspěšná, a to jak před zdejším soudem, tak před Vrchním soudem v Praze, její dovolání k Nejvyššímu soudu bylo odmítnuto.

31. Při posouzení vyšel soud z následující právní úpravy:

32. Podle § 7 odst. 1 písm. k) ZOZ v rozhodném znění přihlašované označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu (dále jen „námitky") tím, kdo je dotčen ve svých právech přihláškou, která nebyla podána v dobré víře.

33. Soud o žalobě uvážil takto:

34. Soud předně vycházeje z ustálené judikatury správních soudů a Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) obecně uvádí, že dobrá víra jako vnitřní psychický stav (přesvědčení) není předmětem dokazování a usuzuje se na ni pouze z vnějších okolností. Pro účely posouzení podání přihlášky v dobré víře je třeba spolu s hodnocením totožnosti nebo podobnosti porovnávaných OZ vzít na zřetel následující aspekty: i) zda přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci ochranné známky namítatele, ii) zda by přihlášením ochranné známky přihlašovatelem mohl namítatel být dotčen na svých právech, iii) zda neexistuje důvod, jenž by jednání přihlašovatele ospravedlnil. (srov. např. rozsudek SDEU ve věci C-529/07, Chocoladefabriken Lindts & Sprüngli, rozsudek NSS ze dne 11. 1. 2018, č. j. 1 As 25/2017-34). To ostatně vyplývá také z důvodové zprávy k ZOZ, dle níž se zejména: „vezme v úvahu, zda osoba, která podala přihlášku, věděla o právu jiné osoby na stejné nebo podobné označení nebo nemohla být logicky neznalá takového práva v době podání přihlášky a zda by použití takového označení bylo v rozporu s dobrými mravy nebo by neoprávněně poškodilo zvláštní charakter nebo pověst označení, které je předmětem jiného práva.” Úřad je povinen vždy také přihlédnout ke všem ostatním relevantním okolnostem případu, které by mohly zlou víru vyvrátit nebo potvrdit. Překážka zápisu ochranné známky spočívající v absenci dobré víry dle § 7 odst. 1 písm. k) ZOZ se zkoumá vždy v době podání napadení ochranné známky a tato podmínka je nezávislá na seznamu výrobků a služeb (srov. např. rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 17/2009- 152)

35. V projednávané věci byly správními orgány posouzeny všechny uvedené aspekty, přičemž soud závěrům těchto posouzení přisvědčil. Ve věci nebylo mezi stranami sporné, že přihlašovatel, tedy žalobce, věděl o existenci namítaných ochranných známek, proto soud tento aspekt dále nezkoumal. Podle odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů žalobce v řízení nepředložil žádné důvody, jež by jeho jednání ospravedlnily, proto se soud nezabýval ani tímto aspektem. Tím spíše, že žalobce proti jeho posouzení v žalobě ničeho nenamítal. Podobnost srovnávaných OZ a potenciální újmu na právech OZŘ soud vypořádal v rámci jednotlivých žalobních bodů.

36. Soud nevešel na námitku prvního žalobního bodu. Námitkový důvod uvedený v § 7 odst. 1 písm. k) ZOZ není závislý na naplnění podmínek písm. a) téhož ustanovení, tedy na existenci pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti. Jednotlivé námitkové důvody uvedené v § 7 odst. 1 ZOZ představují alternativy, při splnění byť jen jedné z nich nelze přihlašované označení do rejstříku ochranných známek zapsat (viz rozsudek NSS ze dne 6. 11. 2014, č. j. 8 As 37/2011- 161). Jak dovodil NSS v rozsudku ze dne 11. 1. 2018, č. j. 1 As 25/2017-34: „mezi podobností dosahující intenzity pravděpodobnosti záměny ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) ZOZ a nepodobností srovnávaných označení existuje celá škála variant závislých na konkrétních skutkových okolnostech.“ Nelze proto přisvědčit žalobci, že byl žalovaný povinen posuzovat také naplnění námitek vznesených OZŘ dle § 7 odst. 1 písm. a) a b) ZOZ. Takový postup by byl vzhledem k naplnění podmínek podle písm. k) tohoto ustanovení nadbytečný.

37. Soud nevešel ani na námitky obsažené ve druhém žalobním bodu. Přisvědčil tvrzení žalobce, že samotná vědomost přihlašovatele o existenci ochranné známky není dostatečným důvodem pro prohlášení ochranné známky za neplatnou. Musí existovat určitá (hrozící) újma na straně namítatele a obráceně určitá nespravedlivá výhoda na straně přihlašovatele způsobená přihlášením ochranné známky. Typicky se jedná o těžení z pověsti namítatele (viz např. rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 17/2009-152). Stejně tak je skutečností, že v námitkovém řízení je důkazní břemeno k prokázání zlé víry přihlašovatele dle § 7 odst. 1 písm. k) ZOZ na straně namítatele, tedy že v projednávané věci to byla OZŘ, která měla zlou víru žalobce v době podání přihlášky prokázat a žalovaný a Úřad byly vázány jejími námitkami a jí předloženými důkazy. OZŘ tak měla mimo jiné povinnost uvést a prokázat, jak by mohla být přihlášením přihlašované OZ dotčena na svých právech. Soud se však neztotožnil s názorem žalobce, že součástí námitek OZŘ nebyly žádné doklady prokazující vzniklou či hrozící újmu. K tomu soud uvádí, že žalobcem akcentovaný rozsudek NSS č. j. 1 As 3/2008-195, z nějž vyplývá povinnost namítatele prokázat, jakým způsobem byl dotčen na svých právech, se týká řízení o návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky, tedy situace, kdy je sporná ochranná známka již zapsána a pravděpodobně proto i užívána. V projednávaném případě však jde o situaci, kdy přihlašovaná OZ pravděpodobně ještě užívána není, neboť dosud nebyla zaregistrována, a nepožívá tak právní ochrany. OZŘ proto byla povinna prokázat pouze potenciální dotčení na svých právech v souvislosti s přihlašovanou OZ, tedy potenciálně hrozící újmu. Soud z obsahu spisového materiálu ověřil, že OZŘ v námitkách se k potenciální újmě a jejímu charakteru vyjádřila v námitkách, v nichž uvedla, že je na svých právech dotčena a že je z přihlašované OZ zřejmé, že se jedná o případ nekalosoutěžního nebezpečí záměny a parazitování na pověsti. V dokumentech přiložených k námitkám OZŘ prokázala dlouhodobé užívání namítané OZ. Stejně jako své stabilní postavení na trhu s realitami, tedy na shodném trhu, na nějž cílí žalobce. Žalovaný z těchto tvrzení a dokumentů vyšel (viz str. 11 a následující jeho rozhodnutí), stejně jako ze zbylých okolností projednávané věci, o nichž bude pojednáno níže, a došel k závěru o potenciálně hrozící újmě OZŘ. Svůj závěr řádně odůvodnil (viz str. 19 a následující žalobou napadeného rozhodnutí). Žalovaný byl přitom při hodnocení důkazů předložených OZŘ oprávněn a povinen vzít v úvahu všechny tyto důkazy, a to bez ohledu na to, ke které z námitek uplatněných OZŘ (tzn., zda k námitce dle § 7 odst. 1 písm. a), b), nebo k))se mohly vztahovat. Ostatně ani OZŘ důkazy nevázala pouze ke konkrétní námitce.

38. Také třetí žalobní bod není důvodný. Soud k tomu poukazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, z něhož vyplývá, že žalovaný se věnoval posouzení podobnosti přihlašované OZ a namítané OZ podrobně a své závěry řádně odůvodnil (viz str. 17 a následující žalobou napadeného rozhodnutí). Soud se se závěry žalovaného a Úřadu plně ztotožnil. Přihlašovaná OZ je slovní ochrannou známkou, tvořenou slovními prvky „MAXXUS“ a „REALITY”, které jsou psány velkými tiskacími písmeny. Namítaná OZ je slovní ochrannou známkou, tvořenou slovním prvkem „LEXXUS“, psaným velkými tiskacími písmeny. Průměrný spotřebitel nemá v paměti dokonalý obraz ochranných známek, uchovává zpravidla jen jejich dominantní prvky, proto je nutné posuzovat primárně podobnost dominantních prvků. Soud dospěl ve shodě s žalovaným a Úřadem k závěru, že dominantním prvkem přihlašované OZ je slovní prvek „MAXXUS“, neboť slovní prvek „REALITY“ není prvkem nikterak originálním, se schopností jednoznačně odlišit přihlašovanou OZ. Tento slovní prvek pouze dokresluje slovní prvek dominantní, a to nadto tak, že odkazuje na oblast trhu s nemovitostmi. Slovní prvek „REALITY“, tvořený slovem, jehož význam je znám každému průměrnému spotřebiteli, bude tedy dle názoru soudu průměrným spotřebitelem vnímán jako odkaz na to, že žalobce poskytuje služby na trhu s nemovitostmi, které jsou totožné s výrobky a službami poskytovanými OZŘ pod namítanou OZ. Nic na tom nemění ani skutečnost, že žalobce v reakci na námitky OZŘ vymazal ze seznamu přihlašovaných výrobků a služeb třídu 36, v níž jeho služby kolidovaly se službami poskytovanými OZŘ pod namítanou OZ. Je tomu tak proto, že právě slovním prvkem „REALITY“ na služby spadající do této třídy výrobků a služeb odkazuje. Průměrný spotřebitel jistě nebude v seznamu ochranných známek prověřovat, pro jaké služby je přihlašovaná OZ zapsána, nýbrž odvodí její užití právě z dovětku, jehož význam je z použitého slova zřejmý. Nadto v souladu se zákonem je třeba posuzovat existenci dobré víry v době podání přihlášky, kdy přihlašovaná OZ byla přihlašována i pro výrobky a služby ze třídy 36. Dominantní prvky srovnávaných OZ jsou si podobné velikostí písma, shodují se ve čtyřech z šesti písmen, jež je tvoří, a to včetně zdvojeného X a koncovky „US“. Srovná-li tedy soud optikou průměrného spotřebitele obě porovnávané OZ, dojde nutně ke stejnému závěru, jako žalovaný a Úřad, že jsou si tyto podobné. Nic na tom nemění ani odlišná dvojice prvních písmen dominantních slovních prvků. Soud dále připomíná výše citovaný závěr NSS vyslovený v rozsudku č. j. 1 As 25/2017-34, podle nějž ke splnění podmínek § 7 odst. 1 písm. k) ZOZ není třeba podobnosti srovnávaných OZ dosahující intenzity pravděpodobnosti záměny ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) ZOZ. Ani z žalobcem uváděného rozsudku NSS č. j. 5 As 17/2009-152 nevyplývá, že zlá víra může být dána pouze v případě identických či téměř identických označení, jak tvrdil žalobce. Soud tedy uzavírá, že podobnost srovnávaných OZ je dána.

39. Také na námitky obsažené ve čtvrtém žalobním bodu soud nevešel. Je skutečností, že zdejší soud v rozsudku ze dne 6. 4. 2017, č. j. 3Cm 6/2016-51 ani Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 20. 6. 2018, č. j. 3Cmo 157/2019-119 neshledaly porušení práv OZŘ z obchodní firmy a namítaných OZ v souvislosti s obchodní firmou žalobce. Je však třeba zdůraznit, že v těchto řízeních byla civilními soudy posuzována právě podobnost obchodní firmy žalobce, ve znění „K&Š MAXXUS REALITY, s.r.o.“, s namítanou OZ a obchodní firmou OZŘ, nikoli pouze slovní prvky přihlašované OZ. Ani v žalobcem citovaném úryvku rozsudku se Vrchní soud v Praze nevyjadřoval k přihlašované OZ, ale k obchodní firmě žalobce (v plném znění jejího názvu), přičemž právě v žalobcem citovaném úryvku pojednával o slovním prvku „MAXXUS“ a zhodnotil, že tento nezakládá podobnost obchodní firmy žalobce s namítanými OZ. Je však třeba vzít v potaz, že v předcházejícím textu se Vrchní soud v Praze věnoval distinktivitě úvodní části obchodní firmy žalobce, tedy slovním prvkem „K&Š“. Zároveň nevycházel ze stejných okolností, když vůbec nezkoumal přihlašovanou OZ, natož její celkovou podobu v porovnání s namítanou OZ. V nekalosoutěžním řízení tak byly posuzovány jiné skutečnosti, než v nyní projednávané věci. Jeho závěry proto nemohou být pro projednávanou věc relevantní. Není rovněž pravdou, že by žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí celkovou podobnost porovnávaných označení nekonstatoval ani neodůvodnil. Učinil tak totiž na str. 16 a 17 žalobou napadeného rozhodnutí.

40. Soud nepřisvědčil ani argumentaci obsažené v pátém žalobním bodu. Předně neshledal odůvodněnou námitku nepřezkoumatelnosti, neboť žalovaný na str. 19 žalobou napadeného rozhodnutí odůvodnil závěr o nedostatečné snaze žalobce o odlišení přihlašované OZ od namítané OZ, tento závěr vyplývá také z dalších částí odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, věnujících se podobnosti porovnávaných označení. Jak již bylo výše uvedeno, je třeba při posuzování otázky podání přihlášky ve zlé víře vzít v úvahu veškeré relevantní okolnosti. Je proto třeba zohlednit i skutečnost, že si žalobce dlouhodobě snaží registrovat ochranné známky obsahující slovní prvek „MAXXUS“, a to přesto, že i přihlášení minimálně některých z těchto dalších známek je problematické, jak je soudu známo z jeho činnosti, resp. z věci vedené pod sp. zn. 9 A 222/2018 a sp. zn. 9 A 223/2018. Pokud se však týká posouzení podobnosti žalobcem v pátém žalobním bodě zmiňované OZ v provedení s namítanou OZ a dalšími ochrannými známkami OZŘ, soud uvádí, že mu v této projednávané věci nepřísluší jakkoli se touto otázkou zabývat, neboť tato OZ není předmětem žalobou napadeného řízení.

41. Soud závěrem shrnuje, že byly naplněny všechny aspekty nutné k prokázání neexistence dobré víry, tedy podobnost přihlašované OZ s namítanou OZ, vědomí žalobce o existenci namítané OZ a potenciální hrozba dotčení práv OZŘ. Podle odůvodnění žalovaného rozhodnutí žalobce zároveň nedoložil žádné skutečnosti, jež by jeho postup ospravedlňovaly, nadto ani proti tomuto závěru nebrojil. Proto správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, když dovodily absenci dobré víry v době podání přihlášky a přihlášku proto zamítly.

42. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci procesně úspěšný, žalovanému správnímu orgánu, který měl úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

43. Výrok o nákladech osoby zúčastněné na řízení je odůvodněn v ustanovení § 60 odst. 5 s. ř. s., neboť soud ničeho osobě zúčastněné na řízení neuložil, proto jí náklady řízení nepřiznal.