č. j. 9A 77/2020 - 19

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: P. K., bytem X zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy – odbor agend řidičů se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2020 č. j. 1283/2020-160-SPR/3 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy - odbor agend řidičů, ze dne 7. 7. 2020 č. j. 1283/2020- 160-SPR/3, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravněsprávních činností ze dne 10. 8. 2015 č. j. MHMP 1404277/2015/Kou, sp. zn. S-MHMP 918625/2014/Kou, se zrušují.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Václava Voříška, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo k jeho odvolání změněno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravněsprávních činností, ze dne 10. 8. 2015, č. j. MHMP 1404277/2015/Kou, sp. zn. S- MHMP 918625/2014/Kou (dále též prvostupňové rozhodnutí) tak, jak je uvedeno ve výroku žalobou napadeného rozhodnutí, jehož podstatou je snížení pořádkové pokuty z částky 20 000,- Kč na částku 5 000,- Kč. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pořádková pokuta ve výši 20 000 Kč podle § 62 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) za hrubě urážlivé podání, které učinil (v řízení o přestupku žalobce podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 za porušení ust. § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, dále jen „zákon o silničním provozu“) písemnosti ze dne 3. 7. 2015, doručené správnímu orgánu dne 7. 7. 2015 pod č. j. MHMP 1222594/2015, v níž uvedl „obviněnému bylo doručeno „upozornění na nedoplatek“. Můžete mít říct, která blbka od vás to zase popletla? To snad není možné, kdy už pochopíte, že rozhodnutí je taky potřeba doručit před tím, než na něj vyznačíte právní moc? To si myslíte, že vás budu zadarmo učit správní právo? Na to zapomeňte! Do neoznámeného rozhodnutí, které zjevně bylo v nadepsané věci vydáno, se odvolávám. Navrhuji, aby řízení bylo zastaveno z důvodu prekluse. A přestaňte mě štvát a začněte dělat práci tak, jak máte. Není mou úlohou pokoušet se školit bandu neumětelů, která evidentně stejně nic nepochopí. Potřebujete zejména naučit hodně pokory, respektu a úcty, s tím ale primárně běžte za psychologem“ (dále též „podání“). Prvostupňový správní orgán zároveň rozhodl o splatnosti pokuty a místě plnění.

2. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vyplynulo, že byl žalobce sankcionován za výše uvedené podání. Správní orgány vysvětlily účel pořádkové pokuty, předpoklady pro aplikaci ustanovení § 62 odst. 2 správního řádu a měly za to, že podání žalobce jasně a vysoce překročilo jak meze obecně uznávaných pravidel slušnosti, tak i korektního úsudku o práci správního orgánu, bez věcného podkladu, neboť jde o čistě hodnotící soudy, které se neopírají o jakékoliv seznatelné skutečnosti i s přihlédnutím k tomu, že pisatel měl možnost jím sepsané podání přečíst, korigovat a důkladně zkontrolovat. Dále se správní orgány vypořádaly s výší pořádkové pokuty, kterou lze dle § 62 odst. 3 správního řádu uložit až do výše 50 000 Kč, když správní orgán I. stupně (str. 3 p.v.) uvedl argumentaci pro uložení pokuty ve výši 20 000 Kč, žalovaný pak tuto částku žalobou napadeným rozhodnutím korigoval (str. 2 a 3) a pokutu snížil na částku 5 000,- Kč, kdy měl za to, že prvostupňový správní orgán řádně nezohlednil § 62 odst. 3 správního řádu v tom smyslu, že pořádková pokuta nesmí být v hrubém nepoměru k závažnosti následku a významu předmětu řízení. Předmětem řízení, od kterého se pořádková pokuta odvozovala, byl přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, za nějž lze uložit pokutu v maximální výši 2 500 Kč. Žalovaný tak považoval osminásobek maximální možné uložené pokuty za „hrubý nepoměr“, kdy zároveň nemohl odhlédnout od skutečnosti, že se jednalo o první takové hrubě urážlivé podání žalobce. Při snížení pokuty žalovaný dále přihlédl k tomu, že žalobce je profesionálním zmocněncem. Oba správní orgány rovněž zohlednily relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“), a to i ve vztahu k otázce likvidační povahy uložené pokuty s tím, že žalobce likvidační charakter uložené pokuty ve správním řízení netvrdil, nedoložil ani žádné údaje o svých osobních a majetkových poměrech, z nichž by mohly správní orgány vycházet. Žalovaný považoval sníženou pokutu za přiměřenou. V ostatním neshledal rozhodnutí správního orgánu I. stupně rozporným s dotčenými právními předpisy, jakož i jiným důvodem, pro který by bylo nutné jeho rozhodnutí zrušit.

II. Žaloba

3. Žalobce v podané žalobě v prvním žalobním bodě namítal prekluzi sankcionaného jednání a tvrdil, že pořádkovou pokutu proto nebylo možno uložit. Poukázal na to, že jednání, za nějž byla pořádková pokuta uložena, se mělo udát dne 3. 7. 2015. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno 21. 8. 2015 (poznámka soudu: správně má být uvedeno dne 10. 8. 2015), žalovaný však vydal své rozhodnutí dne 7. 7. 2020, v právní moci dne 14. 7. 2020, tedy po téměř 5 letech. K tomu žalobce poukázal na judikaturu NSS zabývající se prekluzí pořádkových deliktů, z níž citoval. Měl za to, že pokud NSS v této judikatuře uzavřel, že lhůta pro uložení pořádkové pokuty je jednoletá, neboť právě takovou lhůtu poskytuje právní řád pro projednání přestupku, pak při aplikaci na nyní posuzovanou věc, kdy k jednání došlo dne 3. 7. 2015, bylo podle tehdejší legislativy, jíž byl zákon o č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „předchozí přestupkový zákon“) bylo možné přestupek projednat ve lhůtě 1 roku. Uvedl, že i podle dnešní legislativy by měl žalovaný pro rozhodnutí o odvolání 1 rok ve smyslu § 30 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „nový přestupkový zákon“), celková lhůta (i v případě přerušování řízení) k projednání ode dne spáchání by při tom byla 3 roky ve smyslu § 32 odst. 3 téhož zákona. Žalovaný však rozhodl bezpečně po uplynutí kterékoliv z těchto lhůt. Žalobce při tom neshledal rozdílu mezi věcí nyní posuzovanou a věcí souzenou NSS (rozsudek ze dne 18. 9. 2014 č. j. 9 As 33/2014-53, z nichž v žalobě citoval), neboť obdobně i v nyní posuzované věci právní předpis výslovně lhůtu k uložení pořádkové pokuty nestanovil a tedy nezbylo, než analogicky vyjít z přestupkového zákona.

4. Co se týče samotného charakteru provinění žalobce, ten měl též velmi blízko k přestupku proti občanskému soužití spáchanému tím, že jiného hrubě urazí dle § 7 odst. 1 písm. a) nového přestupkového zákona či přestupku proti veřejnému pořádku spáchanému znevážením úřední osoby dle § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona, když za oba tyto přestupky je možno uložit pokutu do 10 000 Kč. Ostatně i výše pořádkové pokuty dle § 62 správního řádu je limitována částkou 50 000 Kč, přičemž nový přestupkový zákon rozlišuje mezi přestupky, za které lze uložit pokutu „jen“ do výše 100 000 Kč, nebo pokutu ve výši 100 000 Kč a vyšší. V případě přestupku, za který lze uložit pokutu nedosahující 100 000 Kč, zaniká odpovědnost za jeho spáchání uplynutím 1 roku, nejvýše však 3 let v případě přerušení lhůty. Žalobce tak jediný relevantní důvod, proč by identická lhůta neměla být aplikována na pořádkovou pokutu, jejíž výše může dosahovat nejvýše 50 000 Kč, kdy je jednání navíc zaměnitelné s přestupky, za nichž lze uložit pokutu nejvýše 10 000 Kč, neshledal.

5. Rozhodnutí tak je nezákonné z důvodu zániku odpovědnosti za spáchaný pořádkový delikt v důsledku uplynutí prekluzivní doby. Žalobce podotkl, že mu zřejmé, jaký záměr žalovaný sledoval potrestáním žalobce za údajně hrubé podání s odstupem času 5 let. Žalobce dále vyjádřil přesvědčení, že se nedopustil jednání ve smyslu právní kvalifikace správních orgánů, avšak s ohledem na prekluzi považoval takovou argumentaci za nadbytečnou.

6. Ve druhém žalobním bodě žalobce i za svého právního zástupce vyjádřil nesouhlas se zveřejňováním jejich osobních údajů na webu Nejvyššího správního soudu a navrhl naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci z důvodu práva na soukromí. Konstatoval, že anonymizace fyzických osob pomocí iniciály je nedostatečná, neanonymizace je nedostatečná, neanonymizace osobních údajů advokátů účastníků řízení na webu NSS je nepřípustnou, neboť i advokát má právo na soukromí, není úřední osobou a z rozhodnutí lze vytěžit více o advokátovi než pouze jeho jméno, příjmení a sídlo.

7. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

8. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný k první žalobní námitce uvedl, že v současné době již není možné žalobcem označené závěry NSS na nyní projednávanou věc aplikovat. K tomu poukázal na důvodovou zprávu nového přestupkového zákona, dále na materiál s názvem „Zásady tvorby právní úpravy přestupků“, který vláda schválila usnesením ze dne 31. 7. 2018 pod číslem 498, z něhož citoval. Na základě uvedeného zastával názor, že není možné na pořádkové delikty aplikovat promlčecí dobu včetně institutu stavení nebo přerušení promlčecí doby stanovenou pro přestupky a pořádkové delikty, neboť to nebylo úmyslem zákonodárce, jak sám NSS vyslovil v žalobcem citovaném rozsudku v odstavci 23. K tomu žalovaný poukázal na rozsudek téhož soudu ze dne 12. 3. 2020 č. j. 4 As 409/2019-46, kde tento soud dospěl k částečně odlišnému názoru stran promlčení deliktu, kdy měl za to, že pokud je vydáno rozhodnutí žalovaného téměř 4 roky po zahájení řízení, není taková doba dostatečná k promlčení deliktu, a z bodu 43 rozsudku NSS citoval. Ve vztahu k nyní projednávané věci žalovaný konstatoval, že jeho rozhodnutí bylo vydáno po cca 5 letech od spáchání pořádkového deliktu, což nepovažuje ve shodě s NSS za dostatečnou dobu pro promlčení. Pro úplnost uvedl, že se v této věci pořádková pokuta netýkala „maření“ procesu dle § 62 odst. 1 správního řádu, či nevpuštění inspektorů do provozovny, jako v případě zmíněného rozsudku NSS, ale o hrubě urážlivé podání., kde je veřejným zájmem ochrana důstojnosti správního řízení. Naproti tomu u pořádkové pokuty za „maření“ procesu je veřejným zájmem hladký průběh správního řízení, tudíž má pořádková pokuta smysl pouze v průběhu správního řízení, kdy jeho maření brání pokračování v něm. Za hrubě urážlivé podání je podle žalovaného možné uložit pořádkovou pokutu kdykoliv v přiměřené lhůtě, která není žádným zákonem stanovena.

9. Ve vztahu k druhému žalobnímu bodu konstatoval, že hlavním důvodem pro požadavek nezveřejňování údajů žalobce a především jeho právního zástupce je to, že se právní zástupce žalobce cítí být poškozován, je-li spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, resp. jeho spojitosti s konkrétními obecnými zmocněnci, jež jsou nepochybně známi krajským soudům po celé ČR i NSS. Podotkl, že právním zástupcem žalobcem žalobce zvolený způsob výkonu advokacie je zcela v jeho kompetenci, tudíž v podstatě „poškozuje sám sebe“, a proto není důvod tyto údaje anonymizovat.

10. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení Městským soudem v Praze

11. Soud ve věci jednal bez nařízení ústního jednání postupem podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. Žalobce návrhy důkazů neuplatnil, soud o nich proto nerozhodoval.

12. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná.

13. Mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav, soud proto jen z obsahu spisového materiálu ověřil, že se žalobce měl dopustit pořádkového deliktu podáním ze dne 3. 7. 2015, došlým správnímu orgánu I. stupně dne 7. 7. 2015, zaevidovaným po č. j. MHMP 1222594/2015, prvostupňové rozhodnutí o pořádkové pokutě bylo vydáno dne 10. 8. 2015, žalobou napadené rozhodnutí dne 7. 7. 2020, v právní moci dne 14. 7. 2020. Prvostupňové rozhodnutí ve věci samé (o přestupku žalobce podle zákona o silničním provozu) bylo vydáno dne 22. 10. 2014, druhostupňové dne 18. 6. 2020, kdy také nabylo právní moci.

14. K námitce prekluze, uplatněné v prvním žalobnímu bodě, soud předně uvádí, že se otázkou omezení odpovědnosti za pořádkový delikt prekluzivní lhůtou již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 9. 2014, č. j. 9 As 33/2014-53, ve kterém dospěl k závěru, že „není přípustné, aby bylo možné za spáchaný delikt, byť pořádkový, uložit pořádkovou pokutu po neomezenou dobu. V tom by mohlo být spatřováno porušení principu právní jistoty toho, komu je pořádková pokuta ukládána. (…) V případě, že dojde ke spáchání pořádkového deliktu, je žádoucí, aby byla viníkovi případná pořádková pokuta uložena bez zbytečného odkladu po spáchání pořádkového deliktu, neboť jejím ukládáním je bezprostředně vynucováno plnění příslušných procesních povinností. Zřejmě i z tohoto důvodu chybí v procesních předpisech lhůty pro uložení pokuty za pořádkový delikt, neboť zákonodárce vůbec nepředpokládal, že by k uložení pokuty za pořádkový delikt mohlo dojít po mnoha měsících od jeho spáchání. (…)[N]ejbližším právním předpisem pro ukládání pokuty za pořádkový delikt je [přestupkový zákon]. Nejvyšší správní soud tak dovozuje ze skutkových podstat některých přestupků, které se svou povahou blíží pořádkovým deliktům – například některé přestupky proti pořádku ve státní správě vyskytující se na více úsecích státní správy – § 21 odst. 1 písm. b), c) či g) přestupkového zákona, příp. přestupek neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci, jakožto přestupek proti veřejnému pořádku – § 47 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona a přestupky křivého vysvětlení – § 47a přestupkového zákona.“ Nejvyšší správní soud proto ve vztahu k uložené pořádkové pokutě aplikoval lhůtu, v níž je možno uložit sankci, uvedenou v ustanovení § 20 odst. 1 přestupkového zákona, podle kterého „Přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok (...)“.

15. K povaze pořádkových pokut se vyjádřil stejný rozsudek NSS v bodech 19-21, kde uvedl, „Jelikož ani jeden z předpisů, jejichž právní úprava se použije na posuzovaný případ, neobsahuje lhůtu, v níž je možno pořádkové pokuty ukládat, je třeba tuto lhůtu dovodit jiným způsobem. Taková lhůta by měla odpovídat povaze institutu pořádkové pokuty, to znamená, že by zejména měla být přiměřená s ohledem na principy jejího ukládání. Institut pořádkových pokut slouží k tomu, aby správní či soudní řízení (nebo jiný procesní postup – například kontrola) řádně proběhlo. V případě, že dojde ke spáchání pořádkového deliktu, je žádoucí, aby byla viníkovi případná pořádková pokuta uložena bez zbytečného odkladu po spáchání pořádkového deliktu, neboť jejím ukládáním je bezprostředně vynucováno plnění příslušných procesních povinností. Zřejmě i z tohoto důvodu chybí v procesních předpisech lhůty pro uložení pokuty za pořádkový delikt, neboť zákonodárce vůbec nepředpokládal, že by k uložení pokuty za pořádkový delikt mohlo dojít po mnoha měsících od jeho spáchání. Není tedy přípustné, aby lhůta k uložení pořádkové pokuty byla například deset let, jelikož by byl takovouto dobou zcela popírán smysl pořádkové pokuty, tedy zajištění řádného vedení řízení v zákonných lhůtách. V opačném případě by mohla nastat absurdní situace, kdy například za učiněné hrubě urážlivé podání, kterým bylo zahájeno řízení, by byla podateli uložena pořádková pokuta po několika letech v samotném závěru vedeného řízení (poznámka - zvýraznění doplněno soudem v nyní projednávané věci).

20. Napříč právním řádem České republiky je běžně pro zánik odpovědnosti stanovena nějaká lhůta, po jejímž uplynutí již nelze uložit sankci. Lze ostatně poukázat na to, že kromě naprostých výjimek dochází k zániku možnosti potrestat pachatele i v případě trestných činů, a to i těch nejzávažnějších, jako je například trestný čin vraždy. Zdejšímu soudu se jeví jako naprosto disproporční, aby za nejzávažnější trestnou činnost mohl být pachatel potrestán po omezenou dobu a za pořádkový delikt, jakožto delikt mnohem méně závažný, by mohl být potrestán neomezeně (samozřejmě s omezením daným délkou daného řízení či jiného procesního postupu, takto stanovená lhůta je však značně neurčitá a neodpovídá požadavku na právní jistotu).

21. Aby bylo vůbec možné lhůtu pro uložení pořádkové pokuty vymezit, je třeba se nejprve zaměřit na charakter porušené povinnosti, za kterou má být pořádková pokuta uložena. Právní řád zná dle zdejšího soudu dva základní druhy „pořádkových deliktů“. Zaprvé jde o porušení plnění procesních povinností, které trvá. Zadruhé se jedná o porušení jednorázové povinnosti, která již nemůže být za stejných podmínek napravena, či o jiné chování, které již nelze vzít zpět – například urážka, která již byla vyslovena, nebo urážlivé podání, které již bylo doručeno adresovanému orgánu, a tyto pořádkové delikty je proto možno označit jako jednorázové. Pro úplnost je třeba uvést, že by se dalo uvažovat i o jakési „meziskupině“ pořádkových deliktů. Tyto delikty svou povahou spadají mezi oba shora zmíněné. Jedná se o situace, kdy byla pro splnění určité povinnosti v řízení stanovena konkrétní lhůta. Pokud není uložená povinnost splněna v této lhůtě, ale až opožděně, změní se dodatečným splněním povinnosti na pořádkový delikt jednorázový, jelikož ve stanovené lhůtě již nikdy nebude možno uloženou povinnost splnit.

16. Provinění, pro které byla žalobci uložena pořádková pokuta, soud v nyní projednávané věci shledává jednorázovým pořádkovým deliktem, neboť z ničeho nevyplývá, že by tomu bylo jinak. Ve smyslu závěrů výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, od kterých soud neshledal důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, tedy bylo možné pořádkovou pokutu za tento delikt uložit nejpozději do 3. 7.2016, kdy uplynula jednoroční lhůta od sepsání podání žalobcem, resp. do 7. 7. 2016, kdy uplynula jednoroční lhůta od doby, kdy se správní orgán o hrubě urážlivém podání žalobce dozvěděl. Žalobce však uplatnil proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, o němž žalovaný rozhodl dne 7. 7. 2020, v právní moci dne 14. 7. 2020. V prekluzivní lhůtě přitom podle ustálené četné judikatury Nejvyššího správního soudu, jakož i Vrchního soudu v Praze (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2004 č. j. 5 A 1/2001-56, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4 1996 sp. zn. 6 A 103/94.) totiž musí rozhodnutí o uložení sankce nabýt právní moci.

17. Na závěru o zániku odpovědnosti žalobce za daný delikt nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že v průběhu odvolacího řízení doznalo ust. § 20 předchozího přestupkového zákona změny (zákon č. 204/2015 Sb., účinný od 1. 10. 2015), který prekluzivní lhůtu prodloužil. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 87/2018 – 34, totiž konstatoval, že „Ustanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění zákona č. 204/2015 Sb., část první, čl. I, bod 6. a 7. (o zániku odpovědnosti za přestupek) se aplikuje na přestupky spáchané ode dne 1. 10. 2015.“ Vzhledem k tomu, že přestupek, který měl být s žalobcem projednáván, byl spáchán dne 3. 7. 2015, resp. dne 7. 7. 2015, nebylo by možné změněnou prekluzivní lhůtu aplikovat.

18. Bez vlivu na závěr soudu o zániku odpovědnosti žalobce za daný přestupek by měla i nová právní úprava přestupkového zákona (zákon č. 250/2016 Sb., účinný od 1. 7. 2017), který délku promlčecí doby vymezil v § 30, podle kterého „Promlčecí doba činí a) 1 rok, nebo b) 3 roky, jde-li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč.“ Podle přechodných ustanovení (§ 112 odst. 4) se ale zahájená řízení o přestupku a dosavadním jiném správním deliktu, s výjimkou řízení o disciplinárním deliktu, která nebyla pravomocně skončena před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle dosavadních zákonů.

19. Obdobně jako ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 As 33/2014, i v nyní projednávané věci není totiž délka lhůty, v níž lze pořádkovou pokutu uložit, stanovena ani správním řádem, podle nějž byla pořádková pokuta žalobci uložena, ani právní úpravou ve věci samé (přestupek žalobce podle zákona o silničním provozu). Proto soud v souladu se závěry shora citovaného rozsudku devátého senátu NSS přistoupil k použití analogie legis a dovodil prekluzivní lhůtu jednoho roku dle § 20 odst. 1 přestupkového zákona, jakožto nejbližšího ustanovení, a to díky blízkému charakteru některých přestupků a pořádkových deliktů (přestupek proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. a) předchozího přestupkového zákona), neboť není možné, aby soud stanovil jakoukoliv prekluzivní lhůtu na místo zákonodárce.

20. Lze tak shrnout, že za daného skutkového stavu soud nemá pochyb o zániku odpovědnosti žalobce za pořádkový delikt uplynutím prekluzivní lhůty, neboť se žalobce měl dopustit vytýkaného jednání dne 3. 7. 2015, resp. dne 7. 7. 2015, kdy se správní orgán o obsahu podání žalobce dozvěděl. Pravomocně však bylo rozhodnuto o sankci za takové jednání dne 14. 7. 2020, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty.

21. K tvrzení žalovaného ve vyjádření k žalobě o odlišném charakteru přestupku žalobce (hrubě urážlivé podání) oproti charakteru přestupku v žalobcem označené judikatuře NSS („maření“ procesu) soud poukazuje na shora (bod 15) zvýrazněnou pasáž rozsudku NSS, kde se uvádí „V opačném případě by mohla nastat absurdní situace, kdy například za učiněné hrubě urážlivé podání, kterým bylo zahájeno řízení, by byla podateli uložena pořádková pokuta po několika letech v samotném závěru vedeného řízení.“ Ve věci pořádkové pokuty bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno dne 10. 8. 2015, žalobou napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 7. 2020. Rozhodnutí ve věci samé (přestupek žalobce podle zákona o silničním provozu) bylo v prvním stupni vydáno dne 22. 10. 2014, o odvolání žalobce bylo žalovaným rozhodnuto ve věci dne 18. 6. 2020, kdy byla věc také pravomocně skončena. Z uvedeného je zřejmé, že pravomocné skončení řízení o pořádkovém deliktu žalobce nastalo až po pravomocném skončení řízení věci samotné. Soud proto považuje za přiléhavou shora zvýrazněnou pasáž závěru NSS i v nyní projednávané věci a uzavírá, že bylo pochybením žalovaného, pokud od doby spáchání pořádkového deliktu do pravomocného skončení řízení o pořádkové pokutě za něj uplynula doba 5 let, pročež odpovědnost žalobce za pořádkový delikt prekludovala.

22. Soud proto tuto žalobní námitku shledal důvodnou.

23. Naproti tomu soud odmítá druhou žalobní námitku, v níž žalobce nesouhlasil se zveřejněním svých osobních údajů a údajů svého právního zástupce na webových stránkách Nejvyššího správního soudu. K tomu soud poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2020 č. j. 1 As 484/2019-32, bod 29, jimž plně přisvědčuje a pro úplnost z nich cituje „způsob, jakým soud standardně zveřejňuje anonymizované verze rozhodnutí na svých webových stránkách, neporušuje právo na ochranu osobních údajů či soukromí stěžovatele ani advokáta Mgr. Václava Voříška. Jak již soud mnohokráte uvedl, pokud se advokát „cítí být poškozen, je-li spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení“ (viz usnesení NSS ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017-161, obdobně srov. rozsudky NSS ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 As 383/2017-46, ze dne 17. 1.2019, č. j. 10 As 321/2017-38, ze dne 5. 3. 2020, č. j. 1 As 36/2019-34, a další). Soud dodává, že obdobná argumentace byla v jiném řízení již předložena předsedovi Nejvyššího správního soudu (viz řízení vedené pod sp. zn. 7 As 140/2019, ve kterém zastupoval účastníka řízení rovněž Mgr. Václav Voříšek). Předseda soudu na žádost reagoval přípisem ze dne 23. 7. 2019, č. j. S 120/2019-12 (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2019, č. j. 7 As 161/2019-28).

V. Závěr a náklady řízení

24. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o pořádkovém deliktu je prvním úkonem ve věci, přičemž došlo k prekluzi odpovědnosti za pořádkový delikt a žalovaný by tak nemohl v řízení o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně pokračovat, zrušil soud nejen rozhodnutí žalovaného vydané po uplynutí prekluzivní lhůty, ale i prvostupňové rozhodnutí, kterým byla pořádková pokuta žalobci uložena. Před vydáním prvostupňového rozhodnutí nebylo vedeno žádné řízení, není proto třeba ani řízení ukončovat, tudíž není důvodu vracet věc správnímu orgánu (žalovanému) k dalšímu řízení. Pro pokračování řízení ohledně prekludované odpovědnosti za pořádkový delikt není dán žádný zákonný důvod (viz obdobně rozsudek NSS ze dne 18. 9. 2014, č. j. 9 As 33/2014-53).

25. Soud proto postupoval podle ust. § 78 odst. 1, 3 s. ř. s., neboť dospěl k závěru o zániku o povinnosti žalobce za daný pořádkový delikt pro uplynutí prekluzivní lhůty, tedy skutečnost, která má vliv nejen na žalobou napadené rozhodnutí, ale i na rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž byla pořádková pokuta žalobci uložena. Podle § 78 odst. 5 s. ř. s. je právním názorem soudu správní orgán vázán.

26. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které jsou v tomto případě tvořeny náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady právního zastoupení za 2 x hlavní úkon po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby dle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů, advokátní tarif) a 2 x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy celkem 9 800 Kč.