č. j. 9Af 7/2014 - 249

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci v právní věci žalobce: Metropolitní spořitelní družstvo v likvidaci, sídlem Balbínova 404/22, Praha 2, zastoupen advokátem Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 17. 12. 2013, č. j. 2013/5212/110, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 3000 Kč zaplacený z podané žaloby v kolcích. Tato částka bude žalobci vyplacena z účtu Městského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce žalobce, Dr. JUDr. Miroslava Zámišky, advokáta.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 17. 12. 2013, č. j. 2013/5212/110 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí České národní banky (dále také „správní orgán prvního stupně“ nebo ČNB) ze dne 19. 9. 2013, č. j. 2013/10482/570 (dále „rozhodnutí o odnětí povolení“).

2. Rozhodnutím o odnětí povolení bylo žalobci odňato povolení působit jako družstevní záložna podle § 28 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚD“) a bylo mu uloženo, aby se počínaje doručením rozhodnutí, maximálně však na 120 dnů, zdržel určitých jednání v oblasti vkladů a poskytování úvěrů.

3. Soud o podané žalobě nejprve rozhodl usnesením ze dne 27. 4. 2017, č. j. 9Af 7/2014, kterým žalobu odmítl, neboť při posouzení procesních podmínek pro věcné projednání žaloby z insolvenčního rejstříku zjistil, že u žalobce bylo dle § 97 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, zahájeno insolvenční řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 12. 2013, č. j. MSPH 98 INS 36628/2013-A-11 rozhodl tak, že mj. zjistil úpadek žalobce, na jeho majetek prohlásil konkurz a ustanovil mu insolvenčního správce. Soud v řízení o správní žalobě ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek č. j. 5Afs 34/2014-39, 4 Afs 6/2015-18), zvažoval aktivní legitimaci žalobce a usoudil, že v době, kdy žalobce podal nyní posuzovanou žalobu (dne 18. 2. 2014), byl aktivně legitimován k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí výlučně insolvenční správce. Pokud přesto podal žalobu žalobce (jakožto úpadce), šlo dle městského soudu o případ, kdy byla žaloba podána osobou bez aktivní věcné legitimace, a proto pro zjevný nedostatek aktivní věcné legitimace, soud žalobu podle § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl. Usnesení Městského soudu o odmítnutí žaloby však bylo ke kasační stížnosti žalobce zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2018, č. j. 10 Afs 179/2017-32 z důvodu zásadní změny judikatury, kdy se Nejvyšší správní soud v rozsudku svého rozšířeného senátu čj. 4 As 149/2017–121 od svého původního náhledu na vliv vedeného insolvenčního řízení na řízení ve správním soudnictví a aktivní legitimaci insolvenčního správce odchýlil, a to s právním závěrem, že rozhodnutí o úpadku nemůže mít žádný vliv na řízení ve správním soudnictví a tedy ani vliv na procesní postavení účastníka tohoto řízení. Proto má dlužník (zde žalobce), plné právo v tomto řízení činit veškeré úkony tedy i podat správní žalobu.

4. Z důvodů překonání předchozích judikatorních závěrů Nejvyššího správního soudu Městský soud v Praze v důsledku rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 179/2017-32 přistoupil k věcnému projednání žaloby směřující proti napadenému rozhodnutí bankovní rady České národní banky (dále jen „žalovaná“) ze dne 17. 12. 2013 jako rozkladovému rozhodnutí ve věci odnětí povolení žalobci působit jako družstevní záložna a uložení určitých zdržení se v jednání žalobce týkajících se vkladů a poskytování úvěrů.

II. Prvostupňové správní řízení před Českou národní bankou (ČNB) a rozklad žalobce

5. Na základě výsledků dohledové činnosti a kontroly zaměřené na prověření dodržování obezřetnostních a dalších pravidel stanovených v ZSÚD a ve vyhlášce č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstvech a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpisů, v oblasti řízení úvěrového rizika nebankovních subjektů a rizik spojených s úvěrovými činnostmi žalobce bylo se žalobcem zahájeno správní řízení o možném porušení jeho povinností, které mělo spočívat v nedostatečném řízení úvěrového rizika a v nedostatcích při plnění předpokladů řádné správy a řízení družstevní záložny. Zahájení správního řízení bylo oznámeno žalobci oznámením ze dne 7. 5. 2013 doručeným žalobci téhož dne. Řízení bylo zahájeno z důvodu podezření ČNB jakožto správního orgánu prvního stupně, že u žalobce může docházet k neoprávněnému, záměrnému, cílenému a významnému vyvádění peněžních prostředků (na základě oznámení Finančního analytického útvaru Ministerstva financí). Se zahájením správního řízení bylo dne 7. 5. 2013 vydáno a žalobci doručeno rozhodnutí o předběžném opatření, kterým byly žalobci zakázány činnosti spočívající v přijímání vkladů od svých členů, poskytování úvěrů a nabývání aktiv s nenulovou rizikovou vahou ve smyslu vyhlášky č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 123/2007 Sb.“). Dopisy ze dne 28. 6. 2013 a ze dne 26. 7. 2013 byl žalobce informován ze strany ČNB o upřesnění předmětu řízení.

6. Dne 19. 9. 2013 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí ČNB, kterým bylo žalobci odejmuto povolení působit jako družstevní záložna podle ust. § 28 odst. 1 písm. f) zákona družstevních záložnách a současně mu bylo uloženo, aby se počínaje doručením napadeného rozhodnutí, maximálně však na 120 dnů, zdržel: a) jakéhokoli jednání spočívajícího v přijímání vkladů od svých členů, b) jakéhokoli jednání spočívajícího v poskytování úvěrů svým členům, c) uzavírání nových smluv, na jejichž základě by mělo dojít k poskytnutí úvěru, d) provádění změn smluv, na jejichž základě již došlo nebo by mělo dojít k poskytnutí úvěru, včetně uzavírání dodatků nebo doplňujících dohod ke stávajícím smlouvám, jiných než směřujících k okamžitému nebo urychlenému splácení již poskytnutých úvěrů, a včetně změn, které by měly charakter tzv. nucené restrukturalizace ve smyslu ust. § 49 odst. 3 písm. d) vyhlášky č. 123/2007 Sb., e) konání nebo nekonání, jehož důsledkem by byla automatická obnova povinnosti poskytnout úvěr, povinnost poskytnout další tranši1 úvěru nebo prodloužení splatnosti již poskytnutého úvěru, f) zcizování aktiv či jejich zatěžování právy třetích osob a g) jakéhokoli jednání spočívajícího v pořizování (nákupu) aktiv s přiřazenou rizikovou vahou větší než 0 % (riziková váha 0 %) ve smyslu přílohy č. 4 vyhlášky č. 123/2007 Sb., s výjimkou aktiv nutných k zajištění běžného provozu a s výjimkou ukládání vkladů v bankách ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o bankách“), a bankách se sídlem v členských státech Evropské unie.

7. Proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu 1. stupně podal žalobce blanketní rozklad, ve kterém navrhl zrušení prvostupňového rozhodnutí v celém rozsahu, ČNB určila žalobci usnesením ze dne 9. 10. 2013 lhůtu pro doplnění rozkladu do 25. 10. 2013, proti usnesení podal žalobce rozklad ze dne 21. 10. 2013, který zamítla bankovní rada rozhodnutím č. j. 2013/4655/110 ze dne 21. 11. 2013, dne 25. 10. 2013 doručil žalobce doplnění rozkladu a dne 1. 11. 2013 doručil žalobce důkazy navrhované v doplnění rozkladu.

III. Rozhodnutí bankovní rady České národní banky (napadené rozhodnutí)

8. Bankovní rada České národní banky (dále „bankovní rada“ nebo také „žalovaná“) rozklad žalobce zamítla a potvrdila prvostupňové rozhodnutí, jelikož dospěla k závěru, že ve správním řízení byly shromážděny podklady v rozsahu, který je dostatečnou oporou pro prvostupňové rozhodnutí a že napadené rozhodnutí netrpí vadami způsobujícími nezákonnost či nesprávnost rozhodnutí. Žalovaná bankovní rada se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádala s jednotlivými rozkladovými námitkami následovně:

9. K námitkám ohledně výběru kontrolovaných úvěrových případů prvostupňovým orgánem bankovní rada uvedla, že způsob výběru vzorků kontrolovaných úvěrů pro kontrolu je popsán v kapitole 1.10.1. protokolu o kontrole, ve kterém je uvedeno, že byla prověřena úvěrová dokumentace 33 dlužníků (61 pohledávek), vůči kterým měl žalobce v dubnu 2013 expozici celkem 4 376 304 000 Kč z celkové expozice za jinými než úvěrovými institucemi ve výši 10 772 705 000 Kč. Kontrolovaný vzorek zahrnoval 40 % objemu úvěrových expozic žalobce, což bankovní rada považuje za zcela dostatečný a reprezentativní podklad pro vytvoření si obrazu o celkové situaci žalobce v oblasti řízení úvěrového rizika. Výběr kontrolovaného vzorku byl 1 Tranše = čerpání dohodnuté půjčky nebo její části proveden na základě kombinace kritérií rizikových informací získaných ČNB v rámci výkonu dohledové činnosti, velikosti angažovanosti žalobce vůči jednotlivým dlužníkům, stáří pohledávek, zařazení pohledávek do příslušných podkategorií a typu úvěru, typu zajišťovacích instrumentů a příslušnosti dlužníků do společných ekonomicky spjatých skupin osob (dále též „ESSO“). Žalovaná poukázala na to, že rozhodnutí, kterými se odnímají povolení k činnosti, nejsou souhrnnými zprávami, které by zachycovaly celkový stav činnosti účastníků správního řízení, skupina vybraných případů dokumentuje porušení právních předpisů a slouží jako spolehlivé východisko pro další úvahy správního orgánu prvního stupně. Bankovní rada nepovažuje za podstatné, jakým způsobem se kontrolní pracovníci dozvěděli o úvěrových případech společností Varoxa, s.r.o., a CENTOM TRADE s.r.o., ale za podstatné považuje skutečnost, že úvěrové případy jimi byly řádně zdokumentovány a byly z nich vyvozeny správné závěry. Výběr úvěrových případů kontrolními pracovníky a správním orgánem prvního stupně byl cílený na určitou skupinu úvěrů a dlužníků. Takový postup však není v rozporu s právními předpisy. Je naopak přirozené, že se kontrolní pracovníci primárně zaměřují na oblasti, ve kterých lze očekávat nedostatky. Z hlediska zákonnosti prvostupňového rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, nepovažovala bankovní rada za podstatné, zda se jednalo o kontrolu plánovanou či neplánovanou.

10. K námitce způsobu zjišťování skutkového stavu prvostupňovým orgánem žalovaná uvedla, že není vyloučeno a je dokonce žádoucí, že si správní orgán prvního stupně obstará řadu podkladů ještě před zahájením správního řízení, jelikož by měl mít pro zahájení správního řízení alespoň takové podklady, ze kterých je zjevné, že řízení není zahajováno bezdůvodně. Není vyloučeno, aby správní orgán prvního stupně pracoval s poznatky získanými kontrolními pracovníky. Není dále vyloučeno, aby souběžně s kontrolou probíhalo správní řízení. Pokud byla na počátku řízení některá zjištění označována jako předběžná, z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že je tomu tak z důvodu, že si správní orgán prvního stupně nebyl na počátku řízení jistý, zda tato zjištění nebudou v průběhu řízení korigována, případně vyvrácena. V průběhu řízení se tak nestalo, nic tedy nebrání tomu, aby předběžná zjištění byla následně považována za zjištění konečná. Bankovní rada tak považovala za nadbytečné zabývat se těmi námitkami proti kontrolnímu protokolu, které nemají bezprostřední souvislost s úvěrovými případy posuzovanými ve správním řízení zakončeném vydáním prvostupňového rozhodnutí. Z kontrolního protokolu je zjevné, že kontrola měla širší záběr než správní řízení. Z argumentace žalobce není zřejmé, jak mělo být založením protokolu o kontrole do spisu konkrétně zasaženo do jeho práv, bankovní rada porušení práv žalobce neshledala, neboť protokol o kontrole měl pro prvostupňové rozhodnutí naprosto marginální význam. Žalobce sice namítá, že neměl možnost vyjádřit se ke kontrolnímu protokolu jako k nově založenému podkladu, nicméně ani v rozkladu neuvádí žádné konkrétní argumenty, ze kterých by bylo patrné, v čem věcně spatřuje následky údajného porušení práva vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí.

11. K dalším tvrzeným vadám prvostupňového správního řízení bankovní rada uvedla, že pro zjištění skutečného stavu věci je třeba obstarat takové podklady, které jsou dostatečnou oporou pro skutkové závěry správního orgánu prvního stupně, správní orgán prvního stupně tedy nepochybil, pokud do správního spisu zařadil pouze tu část úvěrové dokumentace, která postačuje k utvoření ucelených závěrů o skutečnostech významných pro rozhodnutí. Žalovaná sama, aniž by žalobce uvedl, jaké úvěrové případy by měly být zohledněny, sama nezjistila, že by správní orgán prvního stupně přistupoval k provádění důkazů selektivně. Pokud správní orgán prvního stupně odmítl provést důkaz navržený žalobcem, řádně své rozhodnutí odůvodnil. Pokud měl žalobce touto námitkou na mysli požadavek, aby správní orgán prvního stupně přezkoumal (učinil podkladem napadeného rozhodnutí) veškeré úvěry poskytnuté žalobcem, žalovaná ji odmítla jako naprosto nepřípadnou, neboť žádný dozorový orgán z kapacitních důvodů nepřezkoumává v jednom správním či kontrolním řízení činnost dozorovaných osob v celém rozsahu. Tomuto postupu odpovídají i pravidla uvedená v ust. § 3, § 50 a § 52 správního řádu. Žalobce nijak nespecifikoval, jaké listiny neměl správní orgán prvního stupně k dispozici a jaký měla mít jejich absence dopad na úplnost skutkových zjištění správního orgánu prvního stupně. K závěrům o porušení ust. § 10 vyhlášky č. 123/2007 Sb. dospěl správní orgán prvního stupně na základě vyjádření žalobce, který uvedl, že některé úkony učinil, avšak nepořídil o nich písemný záznam, přičemž z povahy věci je zřejmé, že takové úkony musely být provedeny. Dále s možností porušení uvedeného ustanovení správní orgán prvního stupně podpůrně pracoval v rámci vypořádání námitek žalobce, že určitý úkon byl proveden, avšak ze zjištěných skutečností je zřejmé, že jej žalobce provést nemohl. Skutečný stav věci tedy byl správním orgánem prvního stupně zjištěn řádně.

12. Bankovní rada neshledala rychlost přípravy prvostupňového rozhodnutí neobvyklou a nesouhlasí s domněnkou žalobce, že prvostupňové rozhodnutí bylo dopředu připraveno. Pokud se jedná o části, které zachycují skutková zjištění a právní závěry, není vadou v postupu správního orgánu prvního stupně, který rozhodnutí připravuje v průběhu řízení. Naopak je takový postup efektivní s ohledem na povinnost správního orgánu rozhodnout bez zbytečných průtahů. Části napadeného rozhodnutí týkající se vypořádání posledního vyjádření žalobce ovšem nemohly být z objektivních důvodů připraveny v předstihu. Námitka žalobce, že reakce správního orgánu prvního stupně na jeho vyjádření k podkladům rozhodnutí je útržkovitá, není konkrétní a není z ní patrné, proti kterým závěrům správního orgánu prvního stupně směřuje a v čem spatřuje jejich nesprávnost, případně rozpor s právními předpisy. BR konstatovala, že se správní orgán prvního stupně vypořádal s argumenty žalobce dostatečně a přezkoumatelným způsobem.

13. Žalovaná se dále v odůvodněné svého rozhodnutí vyslovila k jednotlivým skutečnostem a znakům, které svědčily o porušení zákona. a) K osobám vystupujícím v úvěrovém vztahu: Bankovní rada se ztotožnila se správním orgánem prvního stupně, že s poskytováním úvěrů jednoúčelovým společnostem jsou spojena specifická rizika, která je nezbytné příslušným způsobem řídit. Bankovní rada se dále ztotožnila se správním orgánem prvního stupně, že skutečnost, že žadatelem o úvěr je osoba, která je využívána účelově, ještě není důvodem, aby její žádost byla odmítnuta. Podstatou výtky správního orgánu však je úvaha, že vůči různým osobám (a různým typům úvěrových obchodů) musí být využívány různé (vhodné) nástroje řízení úvěrového rizika. Nástroje, které se dají využít při posuzování žadatelů s historií, nejsou využitelné v případě žadatelů, kteří žádnou historii nemají. Správní orgán prvního stupně podrobně popsal, v čem spatřuje rizika poskytování úvěrů žadatelům o úvěr, kteří vykazují znaky osob založených pouze za účelem realizace určitého podnikatelského záměru, tzv. ready made společností (dále též „SPV“). Nabytí obchodního podílu krátce před poskytnutím úvěru nelze posuzovat pouze jednostranně s tím, že cílem nabytí ready made společnosti je výlučně realizace deklarovaného podnikatelského záměru. Z hlediska nabyvatele obchodního podílu je nepochybně ekonomicky racionální pořídit si ready made společnost, získat co nejlevněji a s minimálními náklady finanční prostředky, které budou použity na jiný než deklarovaný účel, a úvěr nesplatit. Přehlížení takto zjevného rizika úvěrovou institucí je příkladem elementárního nedostatku řídicího a kontrolního systému. Takové riziko musí vzít úvěrová instituce v úvahu. Žalobce zakládá svoji argumentaci na mylném předpokladu, že ready made společnosti je ekonomicky racionální pořizovat pouze za účelem naplňování deklarovaných podnikatelských záměrů. Pokud se jedná o okruh osob, které se měly podílet na zakládání více subjektů figurujících v úvěrových vztazích, správní orgán prvního stupně z veřejně dostupných zdrojů zjistil, že stejným okruhem osob bylo založeno 14 dlužníků, kterým byly poskytnuty úvěry ve výši přes 1 mld. Kč. Dosahovalo-li úvěrové portfolio žalobce ke dni 24. 7. 2013 objemu 11,9 mld. Kč, nelze již tuto skutečnost považovat za ojedinělou. Dlužníci založení stejným okruhem osob tvoří téměř 10 % úvěrového portfolia žalobce. Přestože do jisté míry lze považovat okruh osob, jejichž předmětem činnosti je zakládání ready made společností, za omezený, existuje natolik široký výběr, že pravidelný výskyt ready made společností založených stejným zakladatelem by měl být důvodem zvýšeného zájmu žalobce, neboť by mohl signalizovat propojení dalších osob. K námitce žalobce, že správní orgán prvního stupně nedoložil v žádném případě personální propojení dlužníka a zprostředkovatele, bankovní rada konstatovala, že v odstavci 24 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí jsou popsány relevantní vazby mezi osobami vystupujícími v různých úvěrových vztazích. Správní orgán prvního stupně neshledal nepřirozeným, že SPV mají virtuální kanceláře a jsou zakládány s minimálním kapitálem. Podstatou výtky správního orgánu prvního stupně nebyly znaky SPV, ale nedostatečná obezřetnost žalobce vůči specifickým rizikům takových společností. Správní orgán prvního stupně nevytýkal žalobci samotnou skutečnost, že poskytoval úvěry SPV, avšak důvodně poukazoval na konkrétní nedostatky, které vyhodnocení SPV jako subjektů vhodných pro poskytnutí úvěru doprovázely. Z výtek správního orgánu prvního stupně lze vysledovat zcela elementární požadavky na schvalování úvěru a řízení rizika v průběhu vztahu žalobce s dlužníkem. Tyto požadavky spočívají ve fázi před poskytnutím úvěru v tom, aby se žalobce důkladněji seznámil s osobou žadatele o úvěr, obeznámil se s jeho záměry. Dále aby zjistil, zda je záměr realizovatelný, zda úvěr bude řádně zajištěn a zda budou mít všechny články podílející se na schvalovacím procesu takové informace, aby bylo o poskytnutí úvěru řádně rozhodnuto. Poté, co byl úvěr schválen, požadoval správní orgán prvního stupně, aby žalobce řádně sledoval, zda dlužník používá finanční prostředky v souladu s deklarovaným účelem, zda řádně úvěr splácí a zda nevyvstaly jiné okolnosti, které by mohly splacení úvěru ohrozit. Žalobce však nepostupoval tak, jak by očekával ve stejné situaci správní orgán prvního stupně, a jak by se standardně postupovat mělo, nepostupoval ani jiným způsobem, ze kterého by bylo možné usuzovat, že příslušná rizika byla identifikována a žalobce přijal efektivní opatření k jejich zmírnění. Dle žalované je nedůvodná též námitka žalobce, že po něm správní orgán prvního stupně vyžaduje stejné postupy jako od velké banky, když naopak právě skutečnost, že se žalobce zaměřuje na segment klientů, kterým by takové banky úvěr neposkytly, by jej měla vést k vyšší obezřetnosti. b) K jednotlivým znakům úvěrových obchodů: Dle žalované žadatele o úvěr nediskvalifikuje jeho krátká existence či sídlo ve virtuální kanceláři. Každý z těchto znaků jednotlivě i ve svém souhrnu však předpokládá specifický přístup. Pokud žalobce pravidla zvláštního zacházení s takovými žadateli nedodržoval, jednalo se o nedostatky spojené s těmito znaky, což ve svém souhrnu vede k závěru o rezignaci na řízení úvěrového rizika. c) K pořizování nespecifikovaných aktiv: Správní orgán prvního stupně vytýkal žalobci skutečnost, že nepoužíval takové postupy, které zajistí řádné ošetření rizik obchodu při neznalosti spekulativně nabývaného majetku, irelevantní jsou proto námitky žalobce, že konkrétní nemovitosti, které mají být pořízeny za finanční prostředky získané úvěrem, neznal ani dlužník a že nemovitosti nemohly být specifikovány v úvěrové smlouvě. Správní orgán prvního stupně výslovně uvedl, že poskytování úvěrů ke spekulativním obchodům s nemovitostmi ještě neznamená porušení obezřetnostních pravidel, vytýkal však žalobci, že jedinou specifikací nákupu nemovitostí byla výše žadatelem požadované částky úvěru, která měla být použita k nabytí blíže nespecifikovaných nemovitostí, a údaj, že se má jednat o nemovitosti na území České republiky nebo Slovenské republiky. Z odstavců 45 a 49 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že žalobce při posuzování žádosti příslušné informace neznal a znát nemohl, z tohoto důvodu pak nemohl dostatečně vyhodnotit rizika úvěru a tato rizika řídit. Ustanovení § 27 a Přílohy 1 vyhlášky č. 123/2007 Sb. ukládá úvěrovým institucím povinnost v rámci systému pro provádění obchodů posuzovat v závislosti na druhu produktu, typu protistrany a v časovém horizontu zohledňujícím splatnost expozice, zejména účel provedení obchodu a podmínky, za kterých má být obchod uskutečněn. V tomto ohledu vymezení úvěru jako úvěru poskytnutého na nákup nemovitostí nemůže být považováno za dostatečné. Žalobce na jedné straně paušálně uvádí, že podnikatelský záměr byl podrobně diskutován s žadateli o úvěr, na druhé straně popírá, že by tomu tak bylo s poukazem na skutečnost, že sami žadatelé v době čerpání úvěru neznali konkrétní nemovitost. Bankovní rada konstatovala, že o trestněprávních důsledcích použití úvěru na jiné než deklarované účely není sporu a není rovněž sporu o tom, že podvodnému jednání čelí i jiné úvěrové instituce, tyto námitky žalobce ovšem nemají vztah k vytýkanému jednání a k zákonnosti a správnosti prvostupňového rozhodnutí. K dalším námitkám žalobce žalovaná uvedla, že vyšším úrokem a zajištěním úvěrů není možné substituovat postupy, které mají prověřit schopnost dlužníka dostát svým závazkům. Tento požadavek je jasně obsažen v ust. § 27 vyhlášky č. 123/2007 Sb., resp. v příloze č. 1 část 1. písm. B. bodu I. odst. 5 a 6 vyhlášky č. 123/2007 Sb. Bankovní rada poukázala na to, že účel úvěrů byl nejasný, především ve vztahu k termínům realizace záměrů dlužníka a finančním tokům, takže monitorovat, zda dlužník skutečně využívá získané finanční prostředky v souladu s deklarovaným záměrem, bylo nemožné nebo možné jenom s velkými obtížemi. Tyto okolnosti se nepochybně mohly projevit ve výskytu pohledávek de facto splňujících podmínky pro kategorizování jako pohledávky se selháním dlužníka, které však vzhledem k nedostatku příslušných informací nemusely být de iure řádně kategorizovány. Dle žalované nebylo možné přehlédnout prudký nárůst úvěrů v selhání, který se u žalobce objevil v době mezi 31. 3. 2013 a 31. 7. 2013. V této době však dlužníci, žalobce a ani správní orgán prvního stupně nemohli vědět, že nedostatky zjištěné u žalobce povedou k odejmutí povolení. Naopak v té době již probíhala u žalobce kontrola na místě zaměřená na úvěrový proces, což žalobce zřejmě vedlo k zreálnění jeho výkazů kategorizace pohledávek. Pokud by však skutečně veškeré pohledávky byly kvalitně zajištěny, jak tvrdí žalobce, není pravděpodobné, že by dlužníci riskovali realizaci zástavního práva. To samozřejmě platí za podmínky, že skutečně, jak uvádí žalobce, hodnota zástav vysoce převyšuje hodnotu úvěru. Nesplácení úvěrů by nebylo pro dlužníky ekonomicky racionální. Žádný dlužník nemůže předpokládat, že svoji pohledávku koupí sám za výhodných podmínek, zejména v případě, že je kvalitně zajištěna a není jisté, zda věřitel nebude dále svoji činnost vyvíjet a neuplatní proti dlužníkovi smluvní sankce. Uspokojit pohledávku ze zajištění ostatně může i likvidátor. Žalobcem nastíněný scénář by byl možný pouze v případě, že by dlužníci byli přesvědčeni, že věřitel svoji pohledávku v celém rozsahu neuspokojí, a to ani při realizaci zajištění. V této souvislosti bankovní rada upozornila, že úvěry přestalo splácet mimo jiné 24 dlužníků, u kterých byla kategorizace pohledávky zpochybněna kontrolními pracovníky. K námitkám žalobce, že kroky, které jsou proti němu podnikány, jej ochromují, BR je shledala příliš obecnými, aniž by bylo současně zřejmé, jak by se žalobcem zmiňované okolnosti měly projevit v zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí. d) K pořizovacím cenám nemovitostí: Bankovní rada se ztotožnila se správním orgánem prvního stupně, že v rámci řízení úvěrového rizika měl žalobce vzít v úvahu veškeré relevantní skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnosti o správnosti znaleckého ocenění předmětu zástavy, tím spíše, že tržní cena zástavy měla být v řadě úvěrových případů jedinou zárukou řádného splacení úvěru. Samo o sobě není rozhodné, zda byly nemovitosti, které slouží jako zajištění úvěru, pořízeny krátce před čerpáním úvěru. Podstatné však je, že byly za určitou cenu pořízeny a tuto cenu měl žalobce zjistit. Pokud byla nemovitost pořízena zástavcem za cenu nižší, než odhadnutá tržní cena, měl by žalobci být znám důvod tohoto rozdílu. Rozdíl může skutečně znamenat, že zástavce nabyl nemovitost výhodně, avšak může to rovněž znamenat, že došlo k chybnému ocenění předmětu zástavy. Není přitom zapotřebí zvláštních odborných znalostí, aby žalobce rozdíl zjistil a obstaral si případně vysvětlení. Bankovní rada se sice ztotožnila s argumentem žalobce, že za řádné vypracování posudku je odpovědný znalec, v každém případě však úmyslné či nedbalostní selhání znalce nelze vyloučit a úvěrová instituce je primárně osobou, která ponese náklady tohoto selhání. Požadavek kontroly kvality zpracování znaleckého ocenění je proto požadavkem opodstatněným a lze konstatovat, že za řádné ocenění předmětu zajištění je odpovědná úvěrová instituce. Opatření spočívající v obstarávání příslušných podkladů a s tím souvisejícím kritickým přístupem ke znaleckým posudkům nelze považovat za přemrštěná a úvěrové instituce nadměrně zatěžující. Správní orgán prvního stupně žalobci vytýkal zejména neporovnání ocenění zástavy s cenou, za kterou byly nemovitosti obstarány. Poslední uvedená informace však byla pro žalobce snadno dostupná, pokud si od zástavce nebo dlužníka vyžádal smlouvu o pořízení příslušné nemovitosti. V této souvislosti žalovaná konstatovala, že žalobce fakticky nepřijal ani jiná opatření, která měla minimalizovat riziko nesprávného ocenění, jako například výběr znalců ze seznamu předem prověřených znalců. Rozdíl ocenění a ceny, za kterou byla nemovitost v období krátce předcházejícím poskytnutí úvěru pořízena, pak musí být zřejmý každému. Správní orgán prvního stupně nepožadoval nic více, než aby v průběhu schvalování úvěru byly tyto rozpory vysvětleny a aby na ně žalobce odpovídajícím způsobem reagoval. Absenci jakékoliv reakce na zjevné indicie vyvolávající pochybnosti o správném ocenění předmětu zástavy nelze uznat jako standard řízení úvěrového rizika. e) K záměrům žadatelů o úvěr: Správní orgán prvního stupně důvodně neprovedl výslech pracovníků žalobce podílejících se na schvalovacím procesu. I v případě, že by obstarávání podkladů od žadatele o úvěr probíhalo tak, jak naznačuje žalobce, bylo by nereálné, aby měly jednotlivé organizační články spolehlivé informace, které by jim umožnily kvalifikovaně rozhodnout, případně alespoň ověřit, zda příslušné informace byly opravdu vyžádány a v jakém rozsahu. Zjištěný nedostatek nespočívá pouze v nevedení příslušné dokumentace, jedná se o selhání řídicího a kontrolního systému, neboť je zjevné, že příslušné organizační články žalobce podílející se na schvalovacím procesu vůbec nemohly mít informace, které by jim umožňovaly kvalifikované rozhodnutí. f) K posuzování reálnosti záměrů: Jak bylo zjištěno správním orgánem prvního stupně, žalobce nemohl objektivně vyhodnotit řadu podnikatelských záměrů, neboť k tomu neměl relevantní a ověřitelné informace. Pokud se jedná o odmítnuté žadatele o úvěr, bankovní rada konstatovala, že dokumentace předložená žadatelem neobsahuje důvody, pro které byl žadatel o úvěr odmítnut, což znemožňuje s takovým podkladem dále pracovat. Z evidence nemůže být zřejmé, zda žadatel opakovaně nežádá o úvěr na stejný účel a za stejných podmínek, který mu může být napodruhé na návrh jiného pracovníka poskytnut, a není tedy zajištěn konzistentní přístup k žadatelům o úvěr. g) K prověřování žadatelů o úvěr, k vlastním zdrojům financování záměrů: Bankovní rada konstatovala, že s totožnými námitkami žalobce se vypořádal správně a úplně správní orgán prvního stupně v odstavcích 85 až 88 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Zdroje splácení úvěru závisí primárně (výhradně nebo téměř výhradně) na peněžních tocích vytvářených projektem a na hodnotě aktiv projektu, která slouží jako majetkové zajištění. Riziko projektového financování se snižuje, pokud je splácení závislé primárně na zavedených, diverzifikovaných, úvěruhodných a smluvně zajištěných koncových uživatelích. I v případě, že by se některé úvěry mohly považovat za projektové financování, žalobce nevyvrátil argumentaci správního orgánu prvního stupně, že standardem projektového financování je spolufinancování projektu žadatelem o úvěr tak, jak to požadují ostatní úvěrové instituce. Správní orgán prvního stupně na podkladech, na které odkázal žalobce, dokumentoval, že žalobce příslušné standardy nedodržoval, jakož ani nepromítl obdobné požadavky do svých úvěrových obchodů, a to ani s přihlédnutím k principu proporcionality. h) K posuzování finanční situace žadatelů o úvěr: Bankovní rada se ztotožnila s výtkou správního orgánu prvního stupně žalobci ohledně skutečnosti, že v některých úvěrových případech akceptoval žalobce výhled finanční situace zpracovaný dlužníkem, aniž by úvěrová dokumentace obsahovala dokumenty, ze kterých data vycházejí, přičemž za takové situace nemohl žalobce objektivně ověřit správnost údajů předkládaných žadatelem o úvěr. Správní orgán prvního stupně nepožadoval po žalobci, aby sám zpracovával finanční plány žadatelů o úvěr, ale aby po žadatelích vyžadoval takové informace, které mu umožní získané informace podrobit kritické analýze a aby sám údaje poskytnuté žadateli o úvěr analyzoval. Pokud by žalobce skutečně prováděl příslušné analýzy, avšak nečinil o tom záznamy, mělo by být součástí dokumentace vysvětlení, z jakého důvodu žalobce pominul dosavadní hospodářské výsledky a upřednostnil predikované výsledky. Žalovaná se tak při posouzení této námitky ztotožnila se závěry správního orgánu prvního stupně a ve stručnosti odkázala na odstavce 89 až 94 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. ch) K vyhodnocování situace společníků žadatelů o úvěr: Bankovní rada konstatovala, že prověřování ekonomické situace společníků žadatelů o úvěr je významné především v případech, kdy žadatelem o úvěr je osoba, která byla ustavena pouze za účelem realizace určitého záměru a nedisponuje vlastním majetkem v rozsahu, který by poskytoval záruky splacení úvěru, k tomu navíc v řadě projektů, které žalobce financoval poskytnutými úvěry, je jedním ze standardů finanční spoluúčast. Správní orgán prvního stupně tak důvodně vytýká žalobci, že finanční situaci společníků nevyhodnocoval ani v případě, kdy společníci byli zároveň jedinými jednateli žadatele o úvěr a současně směnečnými rukojmími, když navíc nabytí obchodního podílu krátce před podáním žádosti o úvěr je významným faktorem z hlediska hodnocení bonity klienta. Smyslem řádného řízení úvěrového rizika přitom není předcházení nedobytnosti finančních prostředků pouze v souvislosti s trestnou činností, ale také v souvislosti se selháním dlužníka z jiných důvodů tak, aby nebyla ohrožena stabilita družstevní záložny a tím i návratnost vkladů jí svěřených. Podstatou výtek tedy je, že žalobce v rámci volby druhu zajištění úvěru dostatečně neprověřil kvalitu zajištění (směnečného ručitele), případně nezvolil další opatření ke snížení rizika, které se standardně nabízelo (spolufinancování záměru dlužníkem). i) K sestavování ESSO: Správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí netvrdil, že by vnitřní předpisy žalobce byly v rozporu s právními předpisy a stanovisky České národní banky, jak nepřesně uvedl žalobce, nýbrž žalobci vytýkal, že jeho vnitřní předpisy oproti nim nijak nekonkretizovaly postupy žalobce. S námitkou žalobce, že k sestavování ESSO používá systém CREDITINFO, se správní orgán prvního stupně vypořádal v odstavci 110 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Žalobcem zmiňovaný systém, obchodní rejstřík a informace od žadatele o úvěr však neumožnily vyhodnotit další vazby významné z hlediska sestavování ESSO. Žalobce tak ESSO sestavoval zpravidla pouze na základě personálního propojení, což je nedostatečné i s ohledem na ust. § 2 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 123/2007 Sb. Správní orgán prvního stupně pak v prvostupňovém rozhodnutí uvádí řadu případů, ve kterých měly být vazby zkoumány a sestaveny ESSO. Pokud se jedná o propojení společností BASE TRADE, s.r.o., Montone Invest, s.r.o., a Ordoroko SE prostřednictvím pana M. M., správní orgán prvního stupně vytýkal žalobci, že nezachytil vazbu mezi společností BASE TRADE, s.r.o. a Montone Invest, s.r.o. Vazbu pana M. M. ke společnosti Ordoroko SE uvedl správní orgán prvního stupně pouze pro dokreslení. Argumentace správního orgánu prvního stupně vyvrací tvrzení žalobce, že žalobce důsledně zkoumal všechny informace významné pro sestavení ESSO. Pokud by tak skutečně učinil, měl by v dokumentaci žalobce být záznam, že správním orgánem prvního stupně zjištěné vazby byly zjištěny samotným žalobcem a byly řádně vyhodnoceny. Žalovaná tak shledala námitky žalobce neopodstatněnými a v podrobnostech odkázala na argumentaci správního orgánu prvního stupně uvedenou v odstavcích 104 až 112 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, se kterou se zcela ztotožnila. j) Ke znaleckému ocenění předmětu zástavy: Bankovní rada se již výše vypořádala s námitkami, že znalci jsou odborníci zapsaní v seznamech příslušných ministerstev a jsou odpovědní za správnost znaleckého posudku, avšak odpovědnost za řízení úvěrového rizika má úvěrová instituce (žalobce). Správní orgán prvního stupně poukázal na skutečnost, že by znalec neměl stavět svoje závěry pouze na podkladech získaných od žadatele o úvěr, ale též na ostatních veřejně dostupných zdrojích, a podklady od žadatele o úvěr by měl podrobit kritické analýze. Námitku žalobce týkající se zpracování oponentských posudků rovněž neshledala BR opodstatněnou, neboť u případů posuzovaných správním orgánem prvního stupně nebylo zjištěno, že by byly oponentské posudky zpracovány. Nelze vyloučit, že v jiných případech byly takové posudky zadány, žalobce však žádný takový posudek ani nepředložil, ani neoznačil, ve kterých případech byl oponentský posudek obstarán. Správní orgán prvního stupně vytýkal žalobci, že zástavy oceňovali znalci, kteří nebyli zapsáni v seznamu znalců. Námitka žalobce, že seznamy se vyvíjejí a znalci mohou být do seznamů dopisováni dodatečně, se proto míjí s podstatou výtky. Zároveň se tím žalobce připravil o další z jednoduchých a účinných nástrojů pro eliminaci rizika, že předmět zástavy nebude řádně oceněn. Namítl-li žalobce, že příslušný úvěrový pracovník měl podle vnitřních předpisů přezkoumat ocenění provedené znalcem, v úvěrové dokumentaci o takové činnosti není záznam. Námitka je pak v rozporu s jinou námitkou žalobce, konkrétně, že úvěroví pracovníci nejsou dostatečně odborně vybaveni, aby kriticky posuzovali činnost znalce, proto to nedělali. Navíc ani zjevné nesrovnalosti ve znaleckém ocenění předmětů zástavy nebyly ze strany zaměstnanců žalobce nijak identifikovány a případně řešeny. Žalovaná proto konstatovala, že pokud vnitřní předpisy družstevní záložny uloží zaměstnancům povinnost, k jejímuž splnění je třeba určitého stupně odbornosti, je přirozené, že příslušnou činnost mohou zastávat pouze pracovníci, kteří mají takové odborné předpoklady, aby tuto povinnost splnili. Žalobce v převážné míře využíval k zajištění úvěrů zástavní práva k nemovitostem, měl tedy výkon souvisejících činností odpovídajícím způsobem personálně zabezpečit tak, aby bylo vyhověno vnitřnímu předpisu, případně přijmout jiná opatření, která by snížila riziko akceptace posudků vykazujících nedostatky, včetně hodnot v nich uvedených. Podle ust. § 15 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb. je navíc součástí zásad povinné osoby požadavek, aby veškeré činnosti vykonávali kvalifikovaní zaměstnanci s odpovídajícími znalostmi a zkušenostmi. U znaleckých posudků zpracovaných Ing. S. P. správní orgán prvního stupně především vytýkal žalobci, že z úvěrové složky není patrné, proč se žalobce nesnažil o vysvětlení skutečnosti, že znalec posuzoval pozemky vymezené v té době platným územním plánem jako orná půda jako pozemky určené pro výstavbu. Referenční nemovitosti pak vykazovaly jiné charakteristiky než nemovitosti oceňované a korekce základní ceny byla provedena na základě stejných kritérií, jako vykazovaly referenční nemovitosti. Tyto konkrétní nedostatky však žalobce nerozporoval a pouze obecně namítal, že znalec použil správnou metodu ocenění. Za takových okolností však není zřejmé, v čem měl správní orgán prvního stupně pochybit, přičemž bankovní rada sama pochybení správního orgánu prvního stupně neshledala. Není vyloučeno, že by znalec svůj posudek dokázal obhájit, podstata pochybení žalobce však spočívá v tom, že se správnost ocenění, o němž zjevně panují pochybnosti, nepokusil ověřit. Praxe žalobce tak neodpovídala praxi, kterou by bylo možné považovat za obezřetné řízení úvěrového rizika ze strany žalobce, BR proto námitky žalobce odmítla jako nedůvodné. k) Ke zprostředkovatelům: Bankovní rada konstatovala, že správní orgán prvního stupně v odstavci 134 prvostupňového rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, proč nepovažoval za potřebné vyslechnout pracovníky žalobce podílející se na úvěrovém procesu. Výskyt zprostředkovatele v úvěrovém vztahu zdaleka nebyl tak ojedinělý, jak žalobce naznačoval, neboť tento zprostředkovatel se vyskytoval v 7, resp. 8, z 33 posuzovaných případů. Vzhledem k tomu, že zprostředkovatelé byli osobami, kterým dlužníci převáděli podstatnou část objemu úvěru, a to de facto bez jakéhokoliv zajištění, nelze považovat za přemrštěný požadavek správního orgánu prvního stupně, aby žalobce ověřoval předpoklady zprostředkovatele dostát svým závazkům. Prostředky z úvěrů byly s vědomím žalobce převáděny do dispozice třetích osob, které označuje správní orgán prvního stupně za zprostředkovatele. V takovém případě již nepostačí pouze ověření osoby zprostředkovatele z veřejných zdrojů. Žalovaná se ztotožnila se závěrem správního orgánu prvního stupně, že majetkovým poměrům a dalším předpokladům zprostředkovatelů dostát svým smluvním závazkům musí být věnována mimořádná pozornost. Formální ověření existence takových osob, jejich orgánů a předmětu činnosti se jeví jako nedostatečné vzhledem k pozici, kterou v obchodním vztahu zaujímaly. Žalovaná tak konstatovala, že ověření předpokladů řádného splacení úvěru nemůže být nahrazeno očekáváním splacení formou realizace zajištění a shledala tak i tuto námitku žalobce jako nedůvodnou. l) K určování přijatelné hodnoty zajištění: Bankovní rada zhodnotila, že výslech příslušných pracovníků žalobce přesahuje potřeby dokazování, neboť je zjevné, že i v případě, že by pracovník oddělení řízení rizik skutečně měl stanovovat akceptovatelnou hodnotu zajištění, pak k tomu neměl žádné ověřitelné údaje. O takové činnosti oddělení řízení rizik neexistuje ani žádná písemná stopa, která by se měla projevit i v dalších stadiích schvalovacího procesu. Od členů úvěrové komise a představenstva by však bylo možné očekávat, že by měli mít alespoň podklady k tomu, jakým způsobem byla hodnota zajištění stanovena a zda byly dodrženy všechny potřebné procedury. m) K rychlosti posouzení a schválení úvěrových návrhů: Bankovní rada z rozhodnutí správního orgánu 1. stupně zjistila, že rychlost úvěrového procesu je pouze částí výhrad správního orgánu prvního stupně k postupům žalobce. Správní orgán prvního stupně žalobci především vytýkal, že v rámci schvalovacího procesu nebyly v úvěrových složkách zachyceny žádné připomínky či návrhy na modifikaci podmínek poskytnutí úvěru, které by vzneslo místo podílející se na schvalovacím procesu, a to i v případech, ve kterých by bylo možné oprávněné výhrady očekávat. Podle názoru správního orgánu prvního stupně nedostatky úvěrového procesu indikuje také rychlost, s jakou měly být jednotlivé návrhy úvěru schváleny. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí nevyžadoval od žalobce, aby žádosti o úvěr schvaloval na počkání. Pracovníci úvěrového oddělení údajně veškeré potřebné informace získávali, vyhodnocovali a konzultovali se všemi příslušnými útvary. Vzhledem k rozsahu informací, které podle svého tvrzení žalobce měl na osobních schůzkách získávat a předávat dále, označila žalovaná takovéto uspořádání za vyloučené. Odůvodněná byla výtka, že členové úvěrové komise byli zároveň pracovníky úvěrového oddělení, kteří připravovali návrh úvěru. Úvěrové oddělení má za úkol připravit návrh úvěru a podklady pro jednání úvěrové komise. Úvěrová komise má funkci rozhodující a kontrolní, jejím úkolem je zkontrolovat správnost podkladů a schválit poskytnutí úvěru. Členové úvěrové komise rozhodovali o návrzích úvěrů, které sami jako pracovníci úvěrového oddělení připravovali. Pracovníci připravující návrh úvěru tak nejsou motivováni k předložení správných a úplných podkladů úvěrové komisi, což je důsledkem toho, že jako členové úvěrové komise sami nemají zájem na tom, aby jakkoliv revidovali závěry, ke kterým dospěli v rámci přípravy návrhu úvěru. Tím je vyloučen prvek nezávislosti úvěrové komise, což ve svém důsledku vede k tomu, že je řídicí a kontrolní systém žalobce o jeden článek ochuzen. Takové uspořádání je ryze formální, neboť pracovníci, kteří mají návrhy zpracovat, mají současně svoji práci kontrolovat. Takovou kontrolu však má provést orgán nezávislý na zpracovatelích úvěrového návrhu. Neobstojí ani argument, že členy úvěrové komise schválila sama ČNB. Pokud totiž navrhovaní členové úvěrové komise splňují zákonem stanovené podmínky, ČNB musí v souladu se zásadou legality souhlas udělit. Pracovní zařazení v úseku poskytování úvěrů v téže družstevní záložně pak není zákonem uznaným důvodem pro neudělení souhlasu ČNB. Tím však není dotčena povinnost žalobce udržovat svůj řídicí a kontrolní systém funkční. Námitka žalobce, že seznam členů úvěrové komise schvalujících některé úvěrové případy je nepřesný, nevyvrací podstatu skutkového závěru správního orgánu prvního stupně, že členové úvěrové komise schvalovali úvěrové případy, na nichž se podíleli jako zpracovatelé úvěrového návrhu. Žalobce nedokládá, že by se schvalováním úvěrového návrhu v úvěrové komisi zabývaly jiné osoby, než osoby, které návrhy schvalovaly i v úvěrových případech, jejichž správnost žalobce nenapadá, BR tak shledala také tyto námitky žalobce neopodstatněnými. n) K čerpání úvěru na běžné účty dlužníků v jiném peněžním ústavu Bankovní rada se ztotožnila se správním orgánem prvního stupně, že čerpání celých nebo podstatných částí úvěrů na účty dlužníků představuje zvýšené riziko, které by mělo být kompenzováno přiměřenými opatřeními. Dále se ztotožnila s tím, že riziko spojené s takovým čerpáním úvěru podstatně zvyšuje riziko, že finanční prostředky nebudou využity v souladu s účelem deklarovaným dlužníkem. Argumentace žalobce, že se má jednat o konkurenční výhodu, neboť se jedná o flexibilní uspořádání a dlužníci mají možnost okamžitě nakládat s finančními prostředky, nemění nic na tom, že žalobce ztrácel převodem peněz kontrolu nad využitím uvolněných finančních prostředků. Ačkoliv lze pochopit snahu úvěrových institucí získat konkurenční výhody, nelze tomuto cíli podřídit rozmělňování standardů řízení úvěrového rizika. Získání konkurenční výhody nesmí ohrozit stabilitu úvěrové instituce. Správní orgán prvního stupně nevytýkal žalobci samotnou skutečnost, že finanční prostředky na účty dlužníků převáděl, ale vytýkal mu skutečnost, že riziko s tím spojené nekompenzoval jiným opatřením (např. podmíněné čerpání po prokázání konkrétní potřebné částky dlužníkem, výpisy z účtu dlužníka, jehož prostřednictvím byl úvěr čerpán apod.) V případě společnosti Varoxa, s.r.o. a VERACOR TRADE, s.r.o., již v době vydání napadeného rozhodnutí žalovaným bylo zřejmé, že významná část prostředků uvolněných jako úvěr byla během téhož a následujícího dne převedena prostřednictvím řetězce společností do Hong Kongu, aniž by bylo zřejmé, jakým způsobem by se měla částka deponovaná v Hong Kongu použít na realizaci podnikatelského záměru společnosti Varoxa, s.r.o. Majitel společnosti Varoxa, s.r.o. pak ani nebyl schopen vysvětlit, z jakého důvodu mu žalobce peníze poukázal. V případě společnosti VERACOR TRADE, s.r.o. je obdobný osud peněžních prostředků rovněž zřejmý, a není zapotřebí vyčkávat na konečné stanovisko orgánů činných v trestním řízení. o) K prověřování využití úvěrových prostředků a průběžnému monitoringu: Podle zjištění správního orgánu prvního stupně žalobce u úvěrů poskytovaných na nákupy nespecifikovaných nemovitostí nevyužíval mechanismy umožňující sledování naplnění nekonkrétně vymezeného účelu úvěrového obchodu. Bankovní rada uvedla, že s totožnými námitkami se vypořádal správní orgán prvního stupně v odstavcích 181 až 191 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a žalovaná se s těmito závěry plně ztotožnila. Správní orgán prvního stupně na jednotlivých případech totiž doložil, že žalobce neověřoval vynaložení finančních prostředků v souladu s deklarovaným účelem úvěru. Informační povinnost dlužníků nebyla zakotvena ve smlouvách, a pokud byla, žalobce plnění této povinnosti od dlužníků nevyžadoval. Úvěrové složky neobsahují takové dokumenty, které by umožnily objektivně a jednoznačně posoudit způsob využití finančních prostředků. Pokud se jedná o písemné výstupy, z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je zjevné, že je žalobce v rozporu se svým tvrzením nepořizoval ani v případech, kdy negativní indikace existovaly. To vedlo žalovanou k nepochybnému závěru, že žalobce deklarované činnosti vůbec neprováděl. U 28 dlužníků žalobce nedisponuje smlouvami či fakturami potvrzujícími využití úvěrových prostředků v souladu s úvěrovými smlouvami. Z úvěrových dlužníků prověřovaných správním orgánem prvního stupně pak žalobce provedl během dvou let dohlídku na místě pouze u dvou dlužníků, přičemž ze záznamů není zřejmé, zda u těchto dlužníků skutečně přezkoumal využití finančních prostředků v souladu s deklarovaným účelem. Čerpání úvěru na účty notářské nebo advokátní úschovy nedokladuje, že by se žalobce sám aktivně zajímal o využití finančních prostředků dlužníky. Finanční prostředky měli uvolňovat v souladu se smluvními podmínkami advokáti nebo notáři, což nemůže monitoring úvěrových případů ze strany úvěrové instituce nahradit. Do úschov byly navíc převedeny finanční prostředky pouze ve dvou případech z úvěrových obchodů zkoumaných správním orgánem prvního stupně. Ani v případě, kdy jsou prostředky úvěru uvolňovány na účet dodavatelů, není jisté, že poskytované plnění odpovídá smlouvám a je využíváno na účely deklarované dlužníkem. Bankovní rady se ztotožnila se správním orgánem prvního stupně, že další dokazování nemůže přinést nové skutečnosti, které by vyvracely závěry o nedostatečnosti prověřování využití úvěrových prostředků a průběžném monitoringu úvěrového vztahu, shledala tudíž i v tomto případě námitky žalobce neopodstatněnými. p) Ke způsobu splácení úvěrů: Bankovní rada konstatovala, že správní orgán prvního stupně nevytýkal žalobci skutečnost, že poskytoval úvěry, jejichž jistina byla splatná na konci doby splatnosti úvěru. Tvrzení žalobce, že se jedná o konkurenční výhodu, parametry tak mají být akceptovatelné vzhledem ke krátké době, na kterou jsou úvěry poskytovány, a takovéto splácení jistiny vede k vyšším úrokovým výnosům, se tedy míjejí s podstatou vytýkaného jednání. Stejně je tomu s argumentací žalobce, že tuto konstrukci úvěrového obchodu využívá s ohledem na specifikum trhu, na který se zaměřuje, a riziko je vyváženo vyšší prémií. Dle žalované je podstatou vytýkaného jednání skutečnost, že žalobce uvolněním finančních prostředků úvěru, aniž by ověřil použití těchto prostředků v souladu s deklarovaným účelem, mohl umožnit dlužníkovi využívat finanční prostředky jinak, mimo jiné i na splácení úroků z úvěru. Tato skutečnost mohla ohrozit splacení jistiny zejména v případech, ve kterých měla být návratnost finančních prostředků vázána k příjmům získaným realizací projektu. Současně se žalobce připravil o možnost jednoduchého a efektivního monitoringu finanční situace dlužníka. Závěr správního orgánu prvního stupně, že okamžik projevu selhání dlužníka se může posunout až k datu konečné splatnosti úvěru, tedy označila žalovaná za logický a opodstatněný. K námitkám žalobce, že konstrukce úvěrových obchodů byla ČNB známa a pokud by byl žalobce předem upozorněn, mohl by přijmout příslušná opatření, žalovaná zopakovala, že konstrukce úvěrového obchodu (úvěry na projektové financování, úvěry na pořizování nemovitostí za účelem jejich dalšího prodeje apod.) není obvykle sama o sobě nedostatkem. Jako u ostatních výše uvedených skutečností se projeví jako zásadní nedostatek až s ostatními okolnostmi, které zde nastaly. Je proto nerozhodné, zda obdobně jako žalobce koncipují úvěrové obchody i jiné úvěrové instituce, či nikoliv. Podstatné je, jakým způsobem daná úvěrová instituce řídí riziko, které je s takovým uspořádáním spojeno, a jaký má případný nedostatek v řízení tohoto rizika dopad na stabilitu dotčené úvěrové instituce a návratnost vkladů jí svěřených. K otázce prolongace úvěrů žalovaná odkázala na hodnocení jednotlivých úvěrových případů.

14. V další části napadeného rozhodnutí se žalovaná vypořádávala s námitkami žalobce ve vztahu k jednotlivým úvěrovým obchodům s tím, že žalobce v rozkladu odkazoval na své námitky proti kontrolnímu protokolu, žalovaná se však zabývala jeho námitkami ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí.

15. K jednotlivým úvěrovým obchodům: a) CENTOM TRADE s.r.o. Bankovní rada shledala zásadní nedostatky řízení úvěrového rizika v popsaném úvěrovém obchodě. V daném případě nebylo možné považovat poskytnutí vysokého úvěru nově vzniklé společnosti bez podrobnějších a ověřených informací o zúčastněných osobách a podrobnostech plánovaného projektu za obezřetné. Žalobce byl v zásadě žadatelem o úvěr informován pouze o skutečnosti, že plánuje nákup nijak blíže nespecifikovaných nemovitostí a za tímto účelem převede na zprostředkovatele finanční částku 199 mil. Kč. Již na počátku úvěrového vztahu tedy bylo žalobci zřejmé, že veškeré finanční prostředky poskytnuté jako úvěr se dostanou mimo dispozici dlužníka. Požadavek správního orgánu prvního stupně, aby žalobce znal další podrobnosti o osobě dlužníka a zprostředkovatele, je proto plně opodstatněný, stejně jako požadavek, aby dokumentace obsahovala mechanismy zajištění vrácení finančních prostředků převedených zprostředkovateli. Důvodné jsou též výtky správního orgánu prvního stupně, že žalobce neměl žádné nástroje, aby ověřil, zda dlužník používá finanční prostředky v souladu s účelem, na který byly poskytnuty. Správní orgán prvního stupně žalobci nevytýkal úvěrování obchodů s realitami, ale způsob, jakým úvěry poskytoval. Obecná námitka žalobce, že k obchodům s realitami není zapotřebí zvláštní kvalifikace, neobstojí. Správní orgán prvního stupně se pozastavil nad skutečností, že žalobce nijak nehodnotil předpoklady konkrétního zprostředkovatele pro výkon činnosti podle konkrétní smlouvy. Pokud se jedná o námitku žalobce, že osobu zprostředkovatele prověřoval z veřejně dostupných zdrojů, úvěrové složky takovou činnost nezachycují. Žalobce neuvedl, kdo tyto činnosti konkrétně prováděl a na základě jakých kritérií. Je zjevné, že pokud například žalobce ověřil výpisem z obchodního rejstříku existenci zprostředkovatele a jeho předmět činnosti, nelze to považovat vzhledem k povaze úvěrového obchodu za dostatečné. V takovém případě by bylo možné očekávat, že se žalobce bude zajímat například o historii zprostředkovatele, počet realizovaných projektů, jeho finanční zázemí apod. Žalobce neuvedl, z jakých důvodů byl záměr jako reálný vyhodnocen, i když dlužník nijak nespecifikoval nemovitosti, jejichž pořízení plánoval. Je zjevné, že správní orgán prvního stupně neměl na mysli specifikaci konkrétních nemovitostí, ale alespoň upřesnění druhů nemovitostí, lokality, případně jiné údaje, které by umožňovaly lépe dlužníkův záměr vyhodnotit, případně umožnily alespoň základní odhad, zda může být v takovém objemu projekt realizován a za jakých podmínek. Obecné analýzy trhu s nemovitostmi v tuzemsku (které ani neobsahují žádné vyhodnocení ve vztahu k portfoliu žalobce) nemohly poskytnout dostatečné vodítko, zda konkrétní záměr dlužníka bude naplněn. Námitka žalobce, že nově založené SPV nelze hodnotit jinak, než podle údajů předložených žadatelem, nijak nevyvrací argumentaci správního orgánu prvního stupně uvedenou v odstavci 211 prvostupňového rozhodnutí, na kterou bankovní rada ve stručnosti odkázala. b) DRYETREN TRADE s.r.o. Bankovní rada uvedla, že skutková zjištění správního orgánu prvního stupně poskytují dostatečnou oporu závěrům o nedostatečném řízení rizika spojeného s úvěry poskytnutými společnosti DRYETREN TRADE, s.r.o., jelikož žadatelem o úvěry byl subjekt typu SPV, tedy subjekt, který nemá doložitelnou podnikatelskou historii. V takovém případě lze od úvěrové instituce očekávat, že prověří žadatele o úvěr alternativními způsoby, případně zvýší zainteresovanost dlužníka na úspěšné realizaci projektu tím, e bude požadovat spolufinancování. První úvěr měl být splacen z cizích zdrojů a žalobce nijak neověřil reálnost splácení úvěru z cizích zdrojů. Počínaje schvalováním druhého ze čtyř úvěrů měl žalobce informaci o tom, že dlužník určité nemovitosti nabyl. Tyto nemovitosti sloužily totiž jako zástava k zajištění pohledávek žalobce z druhého, třetího a čtvrtého úvěru a jako takové byly nemovitosti oceněny. Nicméně i nadále platí, že žalobce neměl informace o tom, za kolik byly nemovitosti nabyty, ani o tom, zda jsou prodejné a za jakou cenu. První úvěr byl žalobcem poskytnut v polovině roku 2012, od té doby měl dlužník pořídit nemovitosti. Žalobce uvedl, že v rámci monitoringu plánoval vyhodnotit účetní výkazy dlužníka a provést dohlídku na místě, tím však nevyvrací argumentaci správního orgánu prvního stupně, že účel využití finančních prostředků do současnosti neprověřoval. Žalobce nedoložil, že by vůbec nějaké analýzy trhu v souvislosti s poskytnutými úvěry vypracoval, v úvěrových složkách takové analýzy nejsou založeny, a není tam ani hodnocení, jak výsledky prognózované žadatelem o úvěr korespondují s vlastními analýzami žalobce. Žalobce sice předložil soubor různých článků, které nazval analýzou, tomuto souboru dokumentů však chybí vyhodnocení a vyvození jednoznačných závěrů. Otázkou analýz se podrobně zabýval správní orgán prvního stupně v odstavcích 491 až 494 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a žalovaná v podrobnostech na ně odkázala. Dle žalované si žalobce odporuje, pokud na jedné straně uvádí, že nechtěl nutit dlužníky do nevýhodných obchodů, na druhé straně poukazuje na to, že pokud nebyl projekt realizován, finanční prostředky vraceli. Pokud by se tedy dlužníkovi v posuzovaném případě nepodařilo realizovat projekt v termínu, měl by finanční prostředky bez obtíží vrátit, není tudíž důvod předpokládat, že by pevný termín vystavil dlužníka tlaku, aby musel jakýkoliv projekt realizovat za jakoukoliv cenu tak, aby jakkoliv využil finančních prostředků čerpaných na úvěr. Na tomto příkladu se tak zřetelně odhaluje přístup žalobce, který tím pouze dokumentuje, že využití prostředků ani monitorovat nehodlal. c) DUMICORE TRADE s.r.o.: Úvěrový obchod a nedostatky vykazují téměř totožné znaky jako úvěrový obchod se společností CENTOM TRADE, s.r.o. Žalobce nepopírá, že bonitu zákazníka a reálnost podnikatelského záměru hodnotil pouze na základě údajů předložených žadatelem o úvěr, což je nedostatečné. Žalobce ani neuvádí důvody, na jejichž základě usoudil, že žadatel o úvěr je osobou, která se již nějaký čas pohybuje v oboru. Předpoklad žalobce, že během úvěrového vztahu budou finanční prostředky dlužníkem opakovaně použity k realitním obchodům, není ničím podložen, ani úvěrová dokumentace neobsahuje žádné analýzy, které by dokládaly, že by se takovou možností žalobce zabýval. Rovněž v tomto případě se předpokládalo, že prostředky budou převedeny zprostředkovateli, proto je důvodný požadavek, aby byla osoba zprostředkovatele prověřena zevrubněji než ověřením její existence z obchodního rejstříku, avšak v úvěrové dokumentaci není zachyceno, kdy a kým bylo prověření provedeno a jaká kritéria byla příslušným pracovníkem posuzována. Žalobce navíc sám uvedl, že hloubkový monitoring byl teprve plánován, je tedy zřejmé, že žalobce nijak aktivně nezjišťoval, zda dlužník úvěry poskytnuté na konci roku 2012 nepoužil v rozporu s deklarovaným účelem. Skutečnost, že dlužník na počátku úvěrového vztahu úvěr řádně splácel, nemá vliv na skutková zjištění a právní závěry správního orgánu prvního stupně. Žalovaná navíc považovala za předčasné hodnotit, zda důvodem pozastavení projektů dlužníka bylo obstavení finančních prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, ani tato skutečnost totiž nemůže mít vliv na posouzení věci, neboť správní orgán prvního stupně nevytýkal žalobci skutečnost, že dlužník svoje závazky neplní, ale řadu konkrétních nedostatků v průběhu schvalování a navazujících prací s úvěrovým případem. d) GALBANI Capital, s.r.o.: Úvěrový případ vykazuje stejné znaky jako úvěrové případy společností CENTOM TRADE s.r.o. a DUMICORE s.r.o. Správní orgán prvního stupně poukázal na některé nesrovnalosti výkazů a projektu, které by při řádně provedené analýze neměly zůstat nepovšimnuty, překvapivá je také rychlost schválení žádosti o úvěr a poskytnutí finančních prostředků. Bankovní rada souhlasila se správním orgánem prvního stupně, že do 2. 5. 2013 neexistují žádné indicie, že by se žalobce o stav realizace dlužníkových projektů jakkoliv zajímal. Skutečnost, že jednatel dlužníka měl pobyt na obecním úřadu, pak zcela vyvrací obhajobu žalobce, že řádně prověřoval osobu dlužníka z veřejných zdrojů. Bydliště na obecním úřadu je z veřejně dostupných údajů snadno zjistitelné, žalobce si této skutečnosti měl povšimnout tím spíše, že jednatel dlužníka byl avalem směnky a bylo by na místě očekávat, že žalobce důsledně prověří jeho bonitu. Rovněž otázka řádného zajištění vyvolává důvodné pochybnosti, počínání žalobce proto nelze považovat za obezřetné. S výtkami správního orgánu prvního stupně se pak míjí námitka žalobce, že ani dlužník nemohl mít vzhledem k charakteru projektu znalost o nemovitostech, které teprve hodlal nabýt (zdrojem splácení úvěru měla být inženýrská činnost dlužníka). Realizace deklarovaného záměru dlužníka vyžadovala nad rámec úvěru dodatečných 115 mil. Kč, u kterých nikde nebylo vysvětleno, z jakých zdrojů je má dlužník čerpat. Pokud by měla být zdrojem splátek úvěru a hrazení rozdílu mezi deklarovanou pořizovací cenou nemovitostí a výší úvěru také inženýrská činnost, z obchodního rejstříku je zřejmé, že uvedená činnost nebyla do 5. 12. 2012 vůbec předmětem podnikání dlužníka. Předmětem činnosti dlužníka nebyly ani obchody s realitami, pouze jejich pronajímání. Žádost o úvěr byla podaná dne 10. 12. 2012, ke dni 5. 12. 2012 byla v obchodním rejstříku zapsána změna jednatele žadatele o úvěr, v průběhu listopadu a prosince 2012 pak byly dlužníkem pořízeny nemovitosti poskytnuté jako zajištění. Tyto skutečnosti tudíž nekorespondují s tvrzením žalobce, že poskytnutí úvěrů obvykle předcházely týdny příprav. Žádná z uvedených okolností ani nevyvolala u žalobce jakékoliv podezření, žalobce přesto opakoval, že všechny okolnosti prověřoval na osobních schůzkách, o kterých ovšem není žádný záznam. I v případě, že by tyto schůzky proběhly tak, jak žalobce uvedl, je evidentní, že pokud byly na osobní schůzce zjištěny, žalobce na ně nijak nereagoval, a to v žádném stupni schvalovacího procesu. Pokud se jedná o takovéto nedostatky úvěrové dokumentace a správní orgán prvního stupně je popsal podrobně, pak by bylo možné očekávat, že žalobce se bude uvedenými skutečnostmi zabývat, zjistí je a v průběhu schvalovacího procesu na ně bude nějakým způsobem reagovat. Skutečnost, že žalobce plánoval monitorování obchodu na druhou polovinu roku 2013, pak pouze potvrzuje závěry správního orgánu prvního stupně, že tak do té doby nehodlal činit a minimálně půl roku nezamýšlel aktivně se zajímat o to, zda dlužník finanční prostředky využívá v souladu s deklarovaným účelem. Bankovní rada nepovažovala za podstatné, že dlužník do zahájení kontroly úvěr splácel, jelikož konstrukce úvěru mu umožňovala splácet jen úroky, a to z poskytnutého úvěru. BR navíc poukázala na rozpor v přístupu žalobce, který na jedné straně tvrdil, že zjistil veškeré potřebné informace o dlužníkovi a zprostředkovateli a pracoval s nimi v ústní podobě, na druhé straně nebyl schopen bez (písemné) úvěrové složky zjistit, jaká konkrétní částka byla poukázána zprostředkovateli. S ohledem na uvedené skutečnosti tak shledala BR odvolací námitky žalobce neopodstatněnými. e) HELIOS Tech, a.s.: Bankovní rada k odvolacím námitkám žalobce uvedla, že správní orgán prvního stupně nijak nezpochybňoval skutečnost, že dlužník byl úspěšnou společností s vysokým obratem, nebo že úvěry byly zajištěny zástavními právy k nemovitostem. Správní orgán prvního stupně vytýkal žalobci, že se při schvalování úvěru o realitní kanceláře blíže nezajímal. Úvěr č. 501448065 byl poskytnut na spekulativní nákup nemovitostí a z těchto aktivit měl být také úvěr splácen, nebyl tedy určen na developerskou činnost dlužníka. Úvěrový spis vedený k tomuto úvěru navíc neobsahuje dokumentaci, která by prokazovala, že žalobce skutečně dohlídky u dlužníka vykonal, neobsahuje záznamy o jednáních s dlužníkem, ani žalobcem zmiňované faktury či smlouvy o dílo, žalobce pak tyto doklady ani nenavrhoval provést jako důkaz. Správní orgán prvního stupně nepopíral, že žalobce finanční analýzu provedl, podstatou výtky je skutečnost, že tak učinil výlučně na základě údajů předložených žadatelem o úvěr. Tuto skutečnost ani žalobce nepopřel a nijak se nevyjádřil k podstatě výtky, totiž, že údaje neověřoval. Pokud se jedná o prolongace úvěru, úvěrová dokumentace nezachycuje, že by se žalobce skutečně rozhodl prolongovat úvěry z důvodů nezávislých na dlužníkovi a hodnotil, zda je dlužník schopen úvěr splatit bez ohledu na to, zda bude splatnost posunuta či nikoliv. Úvěrová instituce se musí vždy zabývat posouzením, zda nejsou splněny podmínky nucené restrukturalizace. I v případě, že by tomu tak nebylo, měla by být tato skutečnost zachycena v úvěrové složce, žalobce ovšem ani neuvádí, který konkrétní pracovník, kdy a na základě jakých podkladů se měl touto otázkou zabývat. Bankovní rada tak ve shodě se správním orgánem prvního stupně shledala úvěrové návrhy týkající se provozních úvěrů obecnými, neboť úvěrové návrhy nespecifikují, na jaká aktiva mají být finanční prostředky určeny. Námitka žalobce, že ani ostatní úvěrové instituce nepožadují doložení konkrétních aktiv, na jejichž pořízení byly finanční prostředky určeny, neobstojí, jelikož úvěrový návrh by měl obsahovat alespoň takovou specifikaci, která by umožnila žalobci později sledovat využití prostředků v souladu s deklarovaným záměrem dlužníka, tomuto požadavku však úvěrová dokumentace nevyhovuje. Ani v případě námitky, že dlužník měl veškeré předpoklady pro realizaci deklarovaného záměru spočívajícího v obchodech s realitami a developerské činnosti, není zřejmé, na jakém základě žalobce k tomuto závěru dospěl. Je sice pravdou, že dlužník měl zkušenosti s výstavbou fotovoltaických elektráren a tyto zkušenosti mohl do jisté míry využít i v oblasti obchodů s realitami a developerské činnosti. V každém případě vzhledem ke změně zaměření bylo důvodné předpokládat, že žalobce dlužníka a jeho záměry vyhodnotí ve vztahu k oblasti, kterou se zamýšlel dlužník nově zabývat. I v tomto případě tak bylo důvodné očekávat, že žalobce vezme v úvahu veškeré faktory, které mohly mít na úvěrové obchody vliv. Pokud například dlužník měl na trhu dodávek fotovoltaických elektráren určité postavení, nelze předpokládat, že stejné postavení bude mít i v oblasti obchodů s realitami a developerských projektů. Ani v tomto případě pak žalobce nedoložil, že by se těmito otázkami zabýval, případně kým a na základě jakých kritérií byly zkoumány. f) ILANOVE s.r.o.: Výtky správního orgánu prvního stupně jsou důvodné, neboť úvěr byl poskytnut na nákup nespecifikovaných nemovitostí, mělo se jednat o zemědělské pozemky a jiné pozemky, u kterých se očekávala změna územního plánu. Správní orgán prvního stupně tedy důvodně očekával, že se žalobce bude zabývat činnostmi uvedenými v odstavci 303 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a výsledky se promítnou v úvěrové složce dlužníka. Bankovní rada se ztotožnila se správním orgánem prvního stupně, že způsob ocenění předmětu zástavy měl být podroben dalšímu zkoumání, žalobce měl vyjasnit zdroje splácení úvěru a vyžadovat též striktní plnění podmínek smlouvy. K námitkám žalobce bankovní rada uvedla, že příslušné smlouvy o spolupráci s realitními kancelářemi nebyly do úvěrové složky založeny ani dodatečně, závěr správního orgánu prvního stupně, že se žalobce nezabýval předpoklady dlužníka k realizaci záměru, je tedy důvodný a námitka žalobce, že v počátku úvěrového obchodu nebyly smlouvy k dispozici, je tudíž neopodstatněná. Žalobce ničím nedoložil zkušenosti ani přítomnost předsedy představenstva Kúpele Lúčivná, a.s. u osobních jednání. Předseda představenstva navíc ukončil podle obchodního rejstříku svoji činnost ve společnosti ke dni 12. 7. 2012, není tedy ani zřejmé, z jakého titulu se jednání účastnil. Bankovní rada nesouhlasila s odvolací námitkou žalobce, že reálnost záměru mohla být vyhodnocena pouze na základě údajů předložených žadatelem o úvěr. Vzhledem k záměru dlužníka investovat do nespecifikovaných nemovitostí, se jako důvodný obezřetnostní požadavek jeví analýza záměru s ohledem na specifikaci nemovitostí, alespoň z hlediska jejich druhu, případně lokality, rozbor typu trhu, reálnost dosažení plánovaných výnosů v porovnání s objemem nemovitostí, které se na tomto trhu nabízejí, stanovení tržního podílu a schopnosti žadatele nemovitosti v takové hodnotě v daném časovém období získat a jakým způsobem, jak je uvedeno v odstavci 303 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Žalobce však nikterak nedoložil, že by takovou analýzu vypracoval a zabýval se projektem žadatele o úvěr v konkrétnější rovině. Přestože dlužník úvěr čerpal, nijak nedoložil, že by nějaké nemovitosti v souladu se svým záměrem nabyl, případně prodal, načež ani spolupráce dlužníka se zástavcem nebyla ničím doložena. Naopak, správní orgán prvního stupně důvodně poukázal na skutečnost, že se jejich vztahem žalobce vůbec nezabýval, ačkoliv byly významné z hlediska sestavení ESSO. Žalobce sice namítal, že tyto vazby zaregistroval, avšak v jeho dokumentaci o tom není žádná zmínka, neboť uvedená informace nebyla v přehledu ESSO předložených v rámci kontroly a žalobce doposud nepředložil žádný výpis z informačního systému, který by jeho tvrzení doložil. Vztahy zástavce a dlužníka přitom z hlediska sestavení ESSO irelevantní nebyly, jak zdůraznila bankovní rada. Žalobce svým chováním akorát potvrzoval závěry správního orgánu prvního stupně, že nevyžadoval důsledně po dlužníkovi plnění smluvních povinností. Bez ohledu na to, že správnímu orgánu prvního stupně nemohlo být známo, zda dlužník nějakou nemovitost nabyl či zcizil, bylo zřejmé, že dlužník splnil povinnost dodat potvrzení o bezdlužnosti a vinkulaci až dodatečně na výzvu žalobce. Pokud se jedná o doložení nabytí či zcizení nemovitostí, správní orgán prvního stupně směřoval svoji výtku ke skutečnosti, že dlužník čerpal úvěr na nákup nemovitostí, a že úvěr i úroky měly být splaceny z výnosů z prodeje těchto nemovitostí. Pokud dlužník uhradil splátku úroků v souladu s předloženým podnikatelským záměrem, pak k této úhradě mělo dojít stejně až poté, co dlužník nakoupil a prodal nějakou nemovitost. g) MEDEARON, SE Žalobce poskytl úvěr, přesněji přislíbil poskytnutí úvěru o objemu 154 mil. Kč na nákup rafinérie v Polsku, její rekonstrukci, opravy a modernizaci a na nákup nespecifikovaných nemovitostí prostřednictvím společnosti MEDICARM, SE, zbytek měl být čerpán na nespecifikované provozní potřeby dlužníka. Bankovní rada souhlasila se správním orgánem prvního stupně, že již samotná struktura poskytnutého úvěru vyvolává řadu otázek ve vztahu k úhradě splátek úvěru a jeho příslušenství, neboť je zřejmé, že rekonstrukce areálu se mohla negativně odrazit v plánovaných příjmech dlužníka z nájemného a ani osoba nájemce neposkytovala vzhledem k jeho krátké historii dostatečné záruky, že bude schopen nájemné uhradit. Rovněž zhotovitel byl novou společností a předpoklad správního orgánu prvního stupně, že neměl s rekonstrukcí podobné technologie zkušenosti, tak byl zcela opodstatněný. Jelikož část finančních prostředků byla čerpána na účet zprostředkovatele, žalovaná zopakovala, že v takovém případě je logický a odůvodněný požadavek, aby obchod se zprostředkovatelem byl zajištěn z hlediska požadavku na splnění závazků vyplývajících ze smlouvy. Ve vztahu ke zprostředkovateli pak nebyly vyhodnoceny vazby podstatné pro vyhodnocení ESSO, kdy tuto skutečnost ostatně ani žalobce nerozporuje. Tvrzení, že žalobci byla osoba jednající za nájemce známa, nebylo ničím doloženo. Žalobce ostatně ani neuváděl, kdo tuto osobu znal a na základě jakých kritérií ji žalobce prověřoval, v úvěrové složce pak není taková informace vůbec zachycena, ačkoliv by to mělo být vzhledem k charakteru obchodu a dlužníka standardem. Skutečnost, že žalobce nesledoval rekonstrukci rafinerie, vyplývá z vyjádření žalobce, na které poukazuje správní orgán prvního stupně v odstavci 314 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, potvrzuje to také obsah úvěrové složky. Žalobce nikterak nevyvrátil zjištění správního orgánu prvního stupně, že ve smlouvě nebyl upraven způsob hrazení nájemného, neboť tuto informaci žalobce v době schvalování obchodu neměl, ostatně tuto skutečnost ani nepopírá, a žádný dodatek nájemní smlouvy neoznačil jako důkaz. Bankovní rada nevylučovala, že žalobce účelovost úvěru zkoumal podle smluvní dokumentace, tím však není zpochybněn závěr správního orgánu prvního stupně, že dokumentace nebyla žalobcem podrobena kritické analýze, neboť žalobce neuvádí, jaká kritéria kromě údajů předložených žadatelem o úvěr vzal v potaz a jakým způsobem měl přezkoumat proveditelnost záměru. K údajnému uvolňování v tranších a vyžadování faktur od dlužníka bankovní rada poukázala na to, že jedinou tranší, která měla být čerpána proti fakturám, byla tranše úvěru poskytnutá na provozní účely dlužníka ve výši 60 mil. Kč. Částku ve výši 20 mil. Kč pak čerpal dlužník jako zálohu podle smlouvy o dílo před započetím prací, částku 10 mil. Kč čerpal dlužník proti faktuře označené záloha a částka 70 tis. Kč byla čerpána proti faktuře jiného dodavatele než dodavatele rekonstrukce rafinerie, konkrétně ji dlužník čerpal na nákup pračky a sušičky prádla, které žalobce považoval za průmyslové komponenty. Čerpání zbývající části nebylo v úvěrovém spisu zdokumentováno a žalovaná tudíž za takových okolností souhlasila se správním orgánem prvního stupně, že průběh rekonstrukce rafinerie žalobce nesledoval a nezabýval se plněním účelu vynaložení finančních prostředků v souladu s deklarovaným záměrem. Dle žalované pro posouzení hlediska skutkových a právních závěrů není podstatné, že žalobce plánoval provedení dohlídky, ani údajné zkušenosti žalobce v oboru obchodu s minerálními oleji, neboť správní orgán prvního stupně nevytýkal žalobci, že by sám nebyl zkušený, ale vytýkal mu, že tuto vlastnost nijak nezkoumal u žadatele o úvěr a dalších osob, které se na transakci měly podílet. Údajná komunikace s dlužníkem a skutečnost, že zpočátku plnil své závazky, se poté ke zjištěním správního orgánu prvního stupně rovněž nevztahují. h) MOLL CZ s.r.o.: Bankovní rada uvedla, že se správnímu orgánu prvního stupně nepodařilo spolehlivě prokázat, že žalobce neměl informace o transakci – nákupu obchodního podílu, a že by vůbec nesledoval účelovost vynaložení poskytnutých prostředků, což vyplývá ze smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 3. 5. 2011, výpisu z obchodního rejstříku, žádosti o čerpání úvěru a protokolu o čerpání úvěru ze dne 26. 4. 2011. Úvěrová dokumentace nicméně nedokládá, že by žalobce z této skutečnosti vyvodil závěry ve vztahu k rizikům úvěrového obchodu, neboť neobsahuje žádné podklady, které by dokumentovaly, že by žalobce sledoval, k jakému účelu byla použita částka 12,5 mil. Kč (rozdíl ceny 75 % a 50 % obchodního podílu), proč částka, která měla být použita na nákup obchodního podílu, měla být čerpána na účet zástavce, ani to, že by se žalobce těmito riziky zabýval a že by takové podklady poskytovaly oporu jeho tvrzení, že dostatečné zajištění je právě tím faktorem, který rizika eliminuje. V úvěrové dokumentaci není navíc zaznamenáno, z jakého důvodu upustil žalobce od smluvních sankcí. Také v tomto případě není zřejmé, které útvary žalobce se touto skutečností zabývaly a na základě jakých informací a jakým způsobem tedy dospěly k rozhodnutí ponechat porušení smlouvy bez povšimnutí, přičemž vzhledem k rozporům v účetních výkazech žalobce a jeho prognózovaným výsledkům však bylo nanejvýš žádoucí, aby tuto skutečnost vzal žalobce v úvahu, ani v tomto případě tak nemůže obstát námitka, že žalobce s dlužníkem komunikoval. V úvěrové dokumentaci nadto není zachyceno, že by žalobce na nesrovnalosti reagoval a řešil je v rámci schvalovacího procesu, kdy úvěrový návrh k prolongaci úvěru podle zjištění správního orgánu prvního stupně pouze kopíruje text žádosti dlužníka, přičemž údaje a podklady od dlužníka nebyly nikterak verifikovány. Žalovaná poukázal na ust. § 49 odst. 3 písm. d) vyhlášky č. 123/2007 Sb., podle něhož nastává nucená restrukturalizace zejména v souvislosti s přepracováním plánu splátek, snížením úrokové míry, prominutím úroků z prodlení, případně odkladem splátek jistiny nebo příslušenství z ekonomických nebo právních důvodů spojených s finanční situací dlužníka Důvody odkladu realizace projektu uváděné žalobcem na těchto kritériích nic nemění, když navíc žalobce připustil horší ekonomické výsledky dlužníka v souvislosti se zpožděním realizace projektu. Skutečnost, že by otázku nucené restrukturalizace úvěru žalobce posuzoval, pak není nikde zachycena, na čemž nic nemění tvrzení žalobce, že prolongací úvěru mělo být dosaženo naplnění podnikatelského záměru dlužníka. Z uvedených důvodů bankovní rady shledala námitky žalobce částečně opodstatněnými, nicméně drobné nepřesnosti skutkových závěrů správního orgánu prvního stupně neměly vliv na zákonnost a správnost napadeného rozhodnutí, ať již ve vztahu k tomuto úvěrovému dlužníku nebo závěrům prvostupňového rozhodnutí jako celku. i) Moravskoslezská agrární s.r.o.: Žalobce poskytl dlužníkovi dva úvěry ve výši 182 mil. Kč a 14,8 mil. Kč na pořízení pozemků, které měl dlužník zhodnotit přípravou developerských projektů a se ziskem prodat, přičemž žadatelem o úvěr byla nově vzniklá společnost s minimálním kapitálem. Bankovní rada zde souhlasila se správním orgánem prvního stupně, že řádné hodnocení žadatele a projektu je klíčové. Správní orgán prvního stupně též navíc správně poukázal na nesrovnalosti týkající se zajištění nemovitostí, které měly být zdrojem splácení úvěru. Žalobce sám nijak skutečnosti uváděné žadatelem o úvěr neověřil. Vzhledem k výši úvěru a charakteru žadatele je správné posouzení, že žalobce měl o žadateli zjistit více informací, například o osobách, které za projektem stojí, a jaké projekty se jim již podařilo realizovat. Bankovní rada shledala opodstatněnou námitku žalobce, který nesouhlasil s tvrzením správního orgánu prvního stupně, že příslušná schvalovací místa nebyla informována o pronájmu pozemků zemědělskému družstvu, to však nic nemění na tom, že žalobce tuto skutečnost ve schvalovacím procesu nijak nezohlednil, neboť žalobce nikterak nedokládá, že by se možností ukončení nájemního vztahu zabýval, a spoléhání se na „běžnou praxi“ u faktoru, který může ohrozit schopnost dlužníka splatit úvěr včas, tudíž nelze považovat za obezřetné. Námitku žalobce, že spoléhal na to, že úvěr bude splacen bez nutnosti realizace zajištění, žalovaná nezpochybnila, neboť správní orgán prvního stupně nevytýkal žalobci, že by poskytoval úvěry, u kterých vůbec jejich splacení nepředpokládal. Podstatou vytýkaného jednání byla ovšem skutečnost, že žalobce se na splacení úvěru spoléhal bez přiměřeného důvodu a reálnost návratnosti finančních prostředků řádně neověřil. j) Ordoriko SE: Bankovní rada uvedla, že žalobce do jisté míry doložil určení rozčlenění částky úvěru na některé dílčí položky, to však nebylo podstatnou nepřesností skutkových závěrů správního orgánu prvního stupně. Pokud se jedná o částku poukázanou společnosti MEDICARIM, SE, žalovaná připustila, že žalobce byl po poskytnutí úvěru informován, že finanční prostředky byly využity v souladu se záměrem deklarovaným dlužníkem, nicméně nic to nemění na závěru správního orgánu prvního stupně, že existovalo riziko použití finančních prostředků dlužníkem jiným způsobem. Závěry správního orgánu prvního stupně, že žalobce důsledně nemonitoroval způsob, jakým dlužník využívá prostředky čerpané jako úvěr, námitka žalobce nevyvrací. Jednalo se o doložení použití zhruba 24 % finančních prostředků z úvěru, což nic nemění na závěrech správního orgánu prvního stupně, že částka, která měla být společnosti MEDICARIM, SE dlužníkem zaplacena, nebyla v žádosti o úvěr a v úvěrovém návrhu nijak specifikována. Námitka, že zájem dlužníka o nákup dalších nemovitostí je nejednoznačný, zřejmě směřuje proti formulaci uvedené v kontrolním protokolu, která se však nedotkla závěrů uvedených v prvostupňovém rozhodnutí. Přestože žalobce uvedl, že dlužník měl uzavřenu nájemní smlouvu se společností Vitaforex Transport s.r.o., nijak nedoložil, že by ji měl do 14. 5. 2013 k dispozici. Správní orgán prvního stupně pak žalobci nevytýkal, že neprověřoval kvalifikaci nájemce, neboť z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že žalobci bylo vytýkáno neprověření vazeb z hlediska sestavení ESSO, což námitka žalobce nikterak nevyvrací. Znalec podle tvrzení žalobce vycházel při stanovení ceny nájemného z nájemní smlouvy se společností P.D.D.D., a.s. Tuto smlouvu bere prvostupňové rozhodnutí v potaz, přičemž ze znaleckého posudku nevyplývá, že by uvedená smlouva měla pro posuzovaný případ význam. Financování splátek předchozího úvěru nevyplývá z úvěrové smlouvy týkající se úvěru poskytnutého na provozní financování jednoznačně, ale smlouva o poskytnutí provozního úvěru to nevylučuje, nelze tak dospět k závěru, že by takové uspořádání umožňovalo sledování účelovosti dlužníkem vynakládaných finančních prostředků. Ohledně nájemní smlouvy o parkování vozidel mezi dlužníkem a společností Vitaforex Transport s.r.o., tato skutečnost nebyla uvedena v hodnocení klienta, a není tedy zřejmé, zda byla žalobcem vůbec zohledněna, případně jakým způsobem. Tvrzení žalobce, že posuzoval celý podnikatelský záměr, včetně reálnosti výše nájemného, rovněž není ničím podloženo. Není zřejmé, jakým způsobem, kdo a na základě jakých kritérií záměr posuzoval, z úvěrové dokumentace nevyplývá, jaká rizika v této souvislosti žalobce identifikoval a jaká opatření navrhoval k jejich eliminaci. Pokud se týká výše nájemného, standardně by bylo možné předpokládat, že ji žalobce alespoň srovná s výší nájemného obvyklou u srovnatelných nemovitostí na trhu. Žalobce vysvětlil údaj o spjaté osobě jako chybu v psaní úvěrového návrhu, což žalovaná připustila, tato chyba však mohla mít materiální konsekvence v hodnocení dlužníka a vyvolává otázku, z jakého důvodu se nad touto chybou žádné schvalovací místo žalobce (risk manager, úvěrová komise, představenstvo) nepozastavilo, neboť v úvěrové dokumentaci není jediná zmínka o tom, že by tato chyba byla vysvětlena. Závěry správního orgánu prvního stupně nejsou v rozporu s tvrzením žalobce, že podnikatelský záměr byl ústně konzultován s žadatelem o úvěr, žalobce však ničím nevyvrátil zjištění, že by žalobce hodnotil zprostředkovatele z nezávislých zdrojů stupně, neboť úvěrová dokumentace nezachycuje. V tomto ohledu se žalobce (pokud se touto otázkou vůbec zabýval) spoléhal zjevně na informace od dlužníka, jelikož z veřejně dostupných zdrojů, na které žalobce poukazuje, není možné zjistit, jaké má příslušná osoba zkušenosti v oblasti realitní činnosti a v oboru obchodů s minerálními oleji. Správní orgán prvního stupně pak v prvostupňovém rozhodnutí nijak nezpochybňuje okolnosti převodu 74 mil. Kč na účet zprostředkovatele, námitka se tedy zjevně týká pouze protokolu o kontrole. Dlužník čerpal úvěr ve výši 15 mil. Kč na základě žádosti ze dne 2. 8. 2012, kdy účelem úvěru mělo být dokončení modernizace skladu, a předmětem zajištění úvěru byl soubor nemovitostí, který byl již zastaven za účelem zajištění předchozího úvěru. Znalec výslovně v posudku uvedl, že odhad je cenou budoucí, nikoliv aktuální cenou tržní. Za takových okolností jsou závěry správního orgánu prvního stupně správné a jako hodnota zástavy byly u stejného předmětu zajištění stanoveny různé hodnoty. Přestože žalobce uvádí, že k aktualizaci ohodnocení zajištění došlo z důvodu některých prací, které byly provedeny, nic to nemění na skutečnosti, že odhad znalce byl odhadem ceny budoucí, nikoliv odhadem hodnoty, o kterou se zvýšila cena zástavy z důvodu skutečně provedených prací. Ke smlouvám o dílo uzavřeným mezi dlužníkem a společností MOLL CZ, s.r.o., BR uvedla, že uvedené smlouvy neprokazují nezbytnost provedení dalších prací. Žalobce nijak neověřil skutečnost, že provedení těchto prací skutečně požaduje budoucí nájemce a podmiňuje tím uzavření nájemní smlouvy, když uvedené smlouvy samy o sobě neprokazují, že by bez nich nebylo možné prostory užívat. Společnost Vitaforex Transport s.r.o. se podle podkladů k výhledu ekonomické činnosti společnosti Ordoriko SE rozhodla vypovědět nájemní smlouvu. Žalobce jednání s dlužníkem nijak nedoložil, v úvěrovém spise nejsou žádné podklady, ze kterých by bylo zřejmé, jaké informace o dlužníkovi a projektu byly zjišťovány a jaké závěry z těchto informací měly být vyvozeny, z faktur pak není zřejmé, zda příslušné práce opravdu proběhly. Žalobce uvedl, že monitoring dlužníka do budoucna teprve plánoval, uvedené tvrzení tudíž nevyvrací závěry správního orgánu prvního stupně, že monitoring prováděn nebyl. Další skutečnosti uváděné žalobcem o výměně statutárního orgánu, změně avalu na směnce, dokončení rekonstrukce, ukončení spolupráce mezi dlužníkem a společností Vitaforex Transport, s.r.o., jednání se společností Montone Invest s.r.o. a jejím jednání o povolení k provozování daňového skladu a účetní chybě ve výkazech dlužníka a její opravě mají spíše charakter vysvětlení a nezpochybňují skutkové a právní závěry prvostupňového rozhodnutí. Tyto skutečnosti tedy ani není zapotřebí dokazovat a bankovní rada tak shledala námitky žalobce neopodstatněnými. k) Stratonixdale, s.r.o.: V úvěrovém případě vzal správní orgán prvního stupně na vědomí skutečnost, že úvěr nebyl poskytnut přímo slovenské společnosti, motivace žalobce ve vztahu k výtkám správního orgánu prvního stupně tedy není relevantní. Pokud se jedná o rizika financování zahraničních projektů, bankovní rada nesdílela názor žalobce, že by „přepůjčení“ finančních prostředků prostřednictvím tuzemského subjektu podstatně snížilo rizika spojená s takovým financováním, avšak to nebylo podstatou výtek správního orgánu prvního stupně. Rovněž není s ohledem na vytýkané jednání zřejmé, k jaké výtce se váže sdělení žalobce, že dlužník nevěděl, s jakým zemědělským podnikem se spojí a jaký vztah k předmětu řízení mají žalobcem uváděné dotační programy, a k jakému zjištění se váže urgence žalobce o smlouvu o úvěru uzavřenou mezi dlužníkem a jeho sesterskou společností. Správní orgán prvního stupně nepracoval s informací, že návratnost projektu byla stanovena na 8 let, a bankovní rada ji neshledala z hlediska závěrů správního orgánu prvního stupně podstatnou. Ani alternativní způsob splacení úvěrů prodejem nemovitostí v majetku sesterské společnosti nezpochybňuje závěry správního orgánu prvního stupně, že nebylo zřejmé, z jakých příjmů budou úvěry hrazeny v případě řádné realizace podnikatelského záměru- Správní orgán prvního stupně nijak nevyloučil, že žalobce předpokládal nárůst hodnoty pozemků vzhledem k jejich scelování, nicméně toto tvrzení nevysvětlovalo, jakým způsobem měla být splácena jistina a příslušenství úvěrových pohledávek. K hodnocení jednatelky dlužníka, ani v tomto případě není z úvěrové dokumentace zřejmé, kdo ji hodnotil jako osobu kvalifikovanou a na základě jakých kritérií, stejně je tomu i z hlediska změny v obsazení statutárního orgánu dlužníka a u nového jednatele a společníka. Žalobce sice předložil výpisy z katastru nemovitostí, které však nevyvrátily závěry správního orgánu prvního stupně, že žalobce nebyl informován o příjmech, které pozemky generovaly a zda jsou příjmy v souladu s podnikatelským záměrem dlužníka, údaje v přehledu pozemků navíc nejsou konzistentní a není zřejmé, zda se jedná o všechny pozemky, které již dlužník nabyl. Listiny nedokazují, že nájemci uzavřeli nájemní smlouvy s dlužníkem, nájemci navíc nejsou těmi osobami, se kterými byly uzavřeny smlouvy o nájemních smlouvách budoucích. Výzva žalobce k doložení nájemních smluv a k uzavření dodatku ke smlouvě je navíc ze dne 9. 9. 2013, tedy z období těsně předcházejícímu vydání prvostupňového rozhodnutí. Podstatou vytýkaného jednání ze strany správního orgánu prvního stupně je skutečnost, že žalobce vycházel z vágních formulací žádostí o úvěry, vágně formulovaných a neověřitelných podnikatelských záměrů a neúplných údajů předkládaných dlužníkem, neboť formulaci účelu úvěru „nákup pozemků na Slovensku“ považovala BR za zcela vágní. Správní orgán prvního stupně dále důvodně poukázal na řadu dalších nedostatků, které doprovázely proces schvalování a sledování úvěrů. Je zřejmé, že řadu počátečních informací žalobce v počátku úvěrového vztahu neměl, a s pravděpodobností hraničící s jistotou lze konstatovat, že další podstatné okolnosti úvěrového vztahu začal zjišťovat až pod tlakem kontroly a probíhajícího správního řízení. S pojmem zprostředkovatele pracuje již úvěrová dokumentace, námitka žalobce proto nevyvrací závěry správního orgánu prvního stupně spočívající v tom, že by se osobou předpokládaného zprostředkovatele měl žalobce v rámci schvalování úvěru zabývat a minimálně vyjasnit okolnost, že služeb zprostředkovatele využíváno nebude. V žádostech o poskytnutí úvěrů dlužník sice uváděl, že pro nákup pozemků na Slovensku využije jeho sesterská společnost Stratonixdale SK, s.r.o. zprostředkovatele, žalobce však neměl o tomto žadatelem deklarovaném zprostředkovateli žádné informace. l) TOCONALES, SE: Popis úvěrového případu uvedený v námitkách proti protokolu o kontrole se shoduje s popisem uvedeným v prvostupňovém rozhodnutí. Námitka, že žalobce používá systém GOLD RIVER Credit Risk Manager až od 1. 5. 2012, zjevně směřovala proti znění protokolu o kontrole. Pokud se jedná o výkazy, které měl žalobce k dispozici, banka se ztotožnila s názorem správního orgánu prvního stupně, že dostatečné informace o dlužníkovi a jeho záměru mohl žalobci přinést až ekonomický výhled ve formě rozvahy a výkazu zisků a ztrát, výkazy nabývaných společností a jejich ocenění, uzavřené nájemní smlouvy potvrzující výši sjednaného nájemného, neboť právě nájemné mělo být jediným zdrojem splácení úvěru. Žalobce měl rovněž vyhodnotit předpoklady společnosti DESMONTES, SE realizovat podnikatelský záměr. Skutečnost, že některé doklady žalobce dodatečně vyžadoval od dlužníka, pouze dokumentuje závěr, že s nimi před tím nepracoval. Ani tvrzení žalobce, že disponoval informací o uzavřené nájemní smlouvě, nedokládá, že by s tímto dokumentem a údaji v něm uvedenými žalobce pracoval. Žalobce také ničím nedoložil, že by skutečně disponoval informacemi o potenciálu pronajímaných prostor, nedoložil, která konkrétní osoba tyto informace získala a jak s nimi žalobce dále pracoval. Znalecký posudek pak neobsahuje žádné informace o potenciálních výnosech z nemovitosti. V úvěrové dokumentaci není zachyceno, že by žalobce posuzoval nájemce, ani na základě jakých kritérií tak činil, a okolnost, zda nájemce byl společností prosperující, ostatně nebylo možné z veřejných zdrojů zjistit, neboť v obchodním rejstříku nebyly dosud založeny žádné její výkazy. Správní orgán prvního stupně netvrdil, že předmět zástavy je nadhodnocený, důvodně však očekával, že žalobce bude požadovat vysvětlení zjevných diskrepancí ocenění a pořizovací ceny. Tento rozpor však žalobce nevysvětlil ve své argumentaci v rozkladu, ani v námitkách proti protokolu o kontrole. Žalobce pak nedoložil své tvrzení, že na realizaci projektu měly být použity finanční prostředky získané půjčkou od akcionáře, když tomuto tvrzení neodpovídají ani výkazy dlužníka, ve kterých tato skutečnost není zachycena. Kromě úvěru ve výši 6 mil. Kč žadatel o úvěr požadoval 19 mil. Kč na nákup dalších nemovitostí, provoz společnosti a vyrovnání krátkodobého cash flow. Za takových okolností však zůstalo nevyjasněné, jaké konkrétní provozní potřeby vyvolaly nezbytnost dalšího financování úvěrem. Nebylo vyjasněno, jaká konkrétní částka tyto potřeby pokryje a proč je nezbytné na tyto potřeby čerpat úvěr, argumentace žalobce tudíž nikterak nevyvrací závěry správního orgánu prvního stupně, že účel úvěru přesahuje míru obecnosti, na kterou v souvislosti s provozními úvěry poukazoval žalobce v souvislosti s jinými úvěrovými institucemi. Bankovní rada ani v tomto případě neshledala podstatným, že dlužník přestal splácet úvěr po zahájení kontroly, neboť pozastavení plateb bylo zcela jistě způsobeno neutěšenou hospodářskou situací dlužníka, nikoliv zásahy orgánu dohledu. m) TORRAUNEX Consult, s.r.o.: Skutečnosti zjištěné správním orgánem prvního stupně jsou u tohoto úvěrového případu fakticky totožné jako skutečnosti zjištěné např. u úvěrových případů společností CENTOM TRADE, s.r.o., DUMICORE TRADE, s.r.o. a GALBANI Capital, s.r.o., a ve stručnosti tak odkázala na argumentaci tam uvedenou. Rovněž v tomto případě je dle žalované zjevné, že pokud žalobce vůbec zkoumal zkušenosti a dosavadní výsledky osoby jednající za dlužníka, činil tak na základě osobního a subjektivního dojmu při komunikaci o podnikatelském záměru. Ani v tomto případě totiž není doloženo, že by se žalobce zajímal například o projekty, které byly osobami spojenými s dlužníkem realizovány v minulosti a s jakým úspěchem apod. Žalobce navíc nijak nedoložil, že by takovou činnost prováděli jeho zaměstnanci systematicky, nebo používali také jiné zdroje, než údaje sdělené dlužníkem. Bankovní rada souhlasila se správním orgánem prvního stupně, že žalobce na základě naprosto nekonkrétního podnikatelského záměru, který měl být závislý na aktuálních příležitostech na trhu realit (které ani neumožňovaly blíže specifikovat, co a v jakém čase nabude), jako reálné akceptoval hospodářské výsledky na roky 2013 - 2015, které dlužník predikoval. Takové uspořádání v kombinaci s tím, že v podstatě veškeré prostředky poskytnuté jako úvěr byly vyvedeny mimo dispozici dlužníka, neposkytovalo žádné možnosti sledování, jakým způsobem dlužník naložil s finančními prostředky a zda naplňuje deklarovaný záměr, a jednání žalobce proto nelze považovat za obezřetné. Záměr dlužníka vybudovat u obce Drásov logistické centrum nemohl nic změnit na závěrech správního orgánu prvního stupně, že úvěrový návrh byl vágní a neobsahoval veškeré podklady, které byly nezbytné pro jeho řádné posouzení. Informace o výstavbě logistického centra se objevuje až v námitkách proti protokolu, přičemž žalobce svůj postup současně obhajuje tvrzením, že vzhledem ke konstrukci úvěrového obchodu ani nemohl vědět, do jakých konkrétních realit dlužník hodlá investovat a jakým konkrétním způsobem dluh splatí. Bankovní rada připomněla, že je to úvěrová instituce, která rozhoduje o poskytnutí finančních prostředků, a je to právě úvěrová instituce, která má nejenom právo, ale i povinnost odmítnout poskytnutí úvěru, pokud identifikuje rizika, která by mohla vážně ohrozit návratnost finančních prostředků. Pokud tedy neměl žalobce jiný mechanismus, který by mu umožnil snížit riziko vyvedení finančních prostředků mimo dispozici zákazníka, aniž by bylo zajištěno splnění závazků zprostředkovatele, nelze jednání žalobce považovat za dostatečně obezřetné. Námitka žalobce, že smluvní ujednání mezi dlužníkem a třetí osobou, která se bezprostředně týkají finančních prostředků poskytnutých jako úvěr, jsou jejich interní záležitostí, je tedy zjevně neopodstatněná. Správní orgán prvního stupně vzal v úvahu, že dlužník deklaroval splacení úvěru z developerského projektu a jeho případnou prolongaci, BR tak nebylo zřejmé, proti jakému tvrzení správního orgánu prvního stupně související námitka žalobce směřovala. V dalších námitkách žalobce opakoval skutečnosti uvedené v úvěrové dokumentaci (deklarované zdroje splácení úvěru), se kterými správní orgán prvního stupně pracoval, a ani zbývající námitky (skutečný zdroj splácení úroků a splácení úvěru do roku 2013) pak nesměřují proti výtkám uvedeným v prvostupňovém rozhodnutí. n) D. T.: Podstatou výtky správního orgánu prvního stupně byla skutečnost, že se žalobce v případě, že nebylo možné výši příjmu dlužníka ověřit daňovým přiznáním, spoléhal pouze na čestné prohlášení dlužníka, a to i přesto, že příjmy deklarované dlužníkem mimo daňové přiznání významně překračovaly doložitelné příjmy dlužníka ze závislého poměru. Úvěrová dokumentace pak nikterak nezachycuje, že by se žalobce podle nějakých jednoznačných kritérií zabýval zkušenostmi dlužníka v oboru investic do technologických společností. Nebylo ani zdokumentováno, na jakých start up projektech se v minulosti dlužník podílel a s jakým úspěchem, tento postup žalobce tak podle názoru BR potvrdil závěry správního orgánu prvního stupně, že žalobce údaje předkládané dlužníkem nijak sám neověřoval. Za takových okolností však nemohl žalobce považovat za prokázané, že dlužník má zkušenosti v oboru, ve kterém hodlal investovat. Žalobci není vytýkáno, že neměl podrobné informace o interním know how projektů, avšak podle skutkových zjištění správního orgánu prvního stupně žalobce neměl ani základní informace. V této souvislosti BR zopakovala, že úvěrová instituce je tím, kdo rozhoduje o poskytnutí finančních prostředků dlužníkovi a stanovuje podmínky, za jakých je úvěr poskytnut. Poskytnutí úvěrů přesahujících částku 155 mil. Kč na financování projektu, o kterém dlužník prohlásil, že podrobnosti podléhají obchodnímu tajemství, tudíž podle názoru BR nelze považovat za obezřetné, neboť není myslitelné poskytnutí úvěru bez ověření potenciálu projektu vygenerovat takové příjmy, které by zaručovaly návratnost prostředků. Z argumentace žalobce je naopak zjevné, že považoval za přirozené, že nebude o projektu informován do takové míry, která by mu umožnila alespoň sledovat, jakým způsobem byly finanční prostředky využity. Bankovní rada pak shledala rozpor mezi tvrzením žalobce, že plánoval kontrolu stavu vlastněných cenných papírů, na druhé straně však uváděl, že informován o obchodech dlužníka být nemohl z důvodu obchodního tajemství. Žalobci mělo být zřejmé, že prokazatelné příjmy dlužníka nepostačují ani na úhradu úroků úvěru, neměl informace o jiných příjmech doložených pouze čestným prohlášením dlužníka, úvěrová dokumentace pak nedokládala, zda jsou zdroje dlužníka dostatečné. Na základě údajných ústních a ničím nepodložených informací od dlužníka však nemohl žalobce dospět ke kvalifikovanému závěru, že změna podmínek není nucenou restrukturalizací. Přestože není přesné tvrzení správního orgánu prvního stupně, že úvěrová smlouva neobsahovala žádné mechanismy, které by umožňovaly monitoring, je zjevné, že sám žalobce tohoto nástroje nevyužíval, neboť smlouva sice předpokládala, že si žalobce může informace vyžádat, není však doloženo, že by tak činil a s takovými informacemi pracoval. Povaha těchto informací pak přímo vylučuje, aby byly zpracovávány v ústní podobě, informace potřebné pro monitoring úvěrového obchodu totiž předpokládaly předložení detailních informací o investičním portfoliu dlužníka (pohledávky, akcie). Správní orgán prvního stupně vzal v úvahu znalecké ocenění akcií společnosti SMART Comp. a.s. a vytýkal tomuto ocenění zjevné nesrovnalosti, které nejsou v úvěrové dokumentaci vysvětleny, žalované však nebylo zřejmé, jaké konkrétní závěry ve vztahu k uvedenému poznatku žalobce vyvodil z údajného monitoringu společnosti SMART Comp. a.s. jako dlužníka. Tvrzení žalobce, že dlužník jedná o prodeji akcií za cenu převyšující objem poskytnutých úvěrů, nijak nesouviselo s výtkami správního orgánu prvního stupně, navíc se jednalo o informaci neověřenou, přičemž ani nebylo jisté, zda bude za takových podmínek obchod skutečně realizován. BR pak neshledala ani souvislost mezi údajnou dosavadní dobrou platební morálkou dlužníka a výtkami správního orgánu prvního stupně, když skutečná platební morálka konkrétního dlužníka je na kvalitě systému řízení rizik jako celku nezávislá. o) Varoxa s.r.o.: V daném úvěrovém případě čerpal dlužník z plánovaného úvěru 186 mil. Kč částku 134 mil. Kč na nákup nespecifikovaných nemovitostí a nespecifikované developerské projekty. BR tak vzhledem k charakteru dlužníka a projektu považovala výtky správního orgánu prvního stupně za opodstatněné ze stejných důvodů, které již uvedla například u úvěrových případů dlužníků CENTOM TRADE, s.r.o., DUMICORE TRADE, s.r.o. a GALBANI Capital, s.r.o. Správní orgán prvního stupně vytýkal žalobci, že e nepodrobil analýze dokumenty ohledně podnikatelského záměru a finančního plánu dlužníka a spoléhal plně pouze na tyto údaje předložené dlužníkem. Stejně jako v předchozích případech žalobce žádné analýzy realitního trhu nepředložil, a to ani v obecné rovině, ani ve vztahu k posuzovanému úvěrovému případu, přičemž skutečnost, že si žalobce mohl vyžádat podklady od dlužníka a plánoval prověřit, jakým způsobem dlužník využívá prostředky získané úvěrem, nijak nesouvisí se závěry správního orgánu prvního stupně, který v posuzovaném případě vytýká žalobci, že úvěrová smlouva byla nekonkrétní, neobsahovala žádné termíny a jednoznačné stanovení obsahu povinností dlužníka informovat žalobce o vývoji podnikatelského záměru. Předmětem výtky ze strany správního orgánu prvního stupně pak bylo, že žalobce poskytl úvěr za situace, kdy věděl, že finanční prostředky mají být převedeny mimo dispozici dlužníka, aniž by bylo jakkoliv zajištěno, že budou využity v souladu s účelem deklarovaným dlužníkem. Skutečnost, že žalobce prověřoval z veřejných rejstříků osobu zprostředkovatele, neznamená, že prověřoval skutečné předpoklady zprostředkovatele záměr dlužníka realizovat, a to tím spíše, že zprostředkovatel byl nově vzniklou společností, a předpokládalo se tedy, že mu bude poskytnuta na realizaci záměru celá částka úvěru v objemu téměř 200 mil. Kč, a samotná smlouva žádné záruky realizace záměru neposkytovala. Úhrada poplatků za zpracování úvěru ve výši 372 tis. Kč byla složena společností s minimálním základním kapitálem, která nevyvíjela žádnou činnost, přičemž správní orgán prvního stupně v tom nespatřoval závadu, ale jednu z indicií, které měly vyvolat u žalobce zájem o další okolnosti úvěrového obchodu. Pokud by totiž žalobce řádně zkoumal bonitu jednatele žadatele o úvěr, nemohlo mu uniknout, že je hlášen na adrese Úřadu městské části Praha 9, bonitu jednatele pak měl žalobce zkoumat především s ohledem na jeho postavení směnečného avala. Za daných okolností tak bankovní rada shledala blokaci finančních prostředků orgány činnými v trestním řízení prospěšnou, neboť s projektem a osobou dlužníka byla spojena taková rizika, která zcela opodstatňovala závěr, že úvěr neměl být za daných okolností vůbec poskytnut.

16. K vypořádání námitek vznesených v průběhu správního řízení bankovní rada poukázala na to, že správní orgán prvního stupně netvrdil, že předmětem řízení byla výlučně úvěrová činnost žalobce v letech 2012 až 2013, veškeré nedostatky zjištěné správním orgánem prvního stupně jsou naopak v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí řádně popsány a časově zařazeny. Žalovaná dále shledala irelevantním, zda byla kontrola provedena plánovaně nebo neplánovaně, neboť žalobcem tvrzená neplánovanost kontroly nemá žádný vliv na to, že audit řídicího a kontrolního systému byl prominut po jejím zahájení a důvodem prominutí auditu za rok 2013 tedy byla zbytečnost auditu. Bankovní rada především uvedla, že jí není jasné, jakým způsobem se plánovanost nebo neplánovanost kontroly a prominutí auditu řídicího a kontrolního systému měla projevit v zákonnosti nebo správnosti prvostupňového rozhodnutí, když kontrolou na místě byly zjištěny nedostatky, které do té doby nebyly zjištěny ani orgánem dohledu při dohledu na dálku, ani auditorem. Skutková zjištění naopak byla natolik závažná, že vedla k odejmutí povolení, přičemž v této souvislosti BR připomněla, že situace žalobce nebyla neměnná, konkrétně v roce 2012 došlo ke značné expanzi úvěrové činnosti bankovní rada označila za přirozené, že při změně podmínek se kontrolní orgány více zaměří na ověření, zda úvěrová instituce přizpůsobila svoje procesy změněným podmínkám, zohlední dynamiku vývoje v kontrolované oblasti a přizpůsobí tomu též vzorek kontrolovaných případů, což se také v případě žalobce stalo. K námitce žalobce, že správní orgán prvního stupně nezaložil do spisu kompletní dokumentaci, odkázala žalovaná na kapitolu 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde již bylo uvedeno, že ve správním spise jsou založeny veškeré podklady, které dostatečně dokumentují zjištění správního orgánu prvního stupně. Žalobce navíc argumentoval, že úvěrová dokumentace některé podklady vůbec neobsahuje, neboť o neformálních schůzkách s žadateli o úvěr a některých úkonech v rámci schvalovacího procesu nebyly pořizovány žádné záznamy, žalobce však neuvádí, které konkrétní podklady měl správní orgán prvního stupně do spisu zařadit a jaké skutečnosti měly být těmito podklady prokázány, bankovní rada přitom předpokládala, že žalobce je osobou, která by měla být nejlépe obeznámena s obsahem úvěrových složek. Závěr správního orgánu prvního stupně o systémovém charakteru zjištěných nedostatků byl založen na významnosti vzorku posuzovaných úvěrových případů (jak podrobně rozebráno v části 1 odůvodnění napadeného rozhodnutí), četnosti výskytu a opakování zjištěných nedostatků, kdy opodstatněnost závěru správního orgánu prvního stupně je z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zřejmá a bankovní rada se s ním zcela ztotožnila. Pokud se jedná o výhrady žalobce, že správní orgán prvního stupně považoval znalecký posudek Ing. V. B. za vyjádření žalobce, avšak měl jej provést jako důkaz listinou, žalovaná neshledala, že by v této souvislosti došlo k podstatnému negativnímu zásahu do práv žalobce, neboť jak je zřejmé z odstavce 505 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, správní orgán prvního stupě vzal v úvahu obsah znaleckého posudku a s argumentací znalce se podrobně a správně vypořádal. Správní orgán prvního stupně pak konstatoval, že argumentace znalce je totožná s argumentací žalobce, přičemž tento závěr je z obsahu znaleckého posudku zřejmý. Správní orgán prvního stupně správně shledal příliš obecnými závěry znalce o výsledcích hospodaření žalobce za rok 2012, kapitálové přiměřenosti za rok 2012 a první čtvrtletí roku 2013 a nízkém objemu problémových úvěrů k 30. 3. 2013, kdy tyto skutečnosti plynoucí z výkazů žalobce nebyly správním orgánem prvního stupně ani zpochybňovány. Správní orgán prvního stupně opodstatněně shledal nepodloženými závěry znalce o prověřování kvality úvěrových obchodů a závěr, že zápis v úvěrové složce je pouze zdokumentování završení schvalovacího procesu a účelové využití úvěrových prostředků je prověřováno různými způsoby a za nezdůvodněné považoval závěry, že žalobce má nastaveny veškeré procesy řádně, postupoval standardně a podle názoru znalce se v případě zjištěných nedostatků nejedná o systémové selhání. Správní orgán prvního stupně důvodně zdůraznil, že znalec připustil, že se nezabýval podrobně jednotlivými úvěrovými případy, přičemž žalovaná souhlasila se správním orgánem prvního stupně, že bez takového zkoumání nelze dospět ke kvalifikovanému závěru, proto považovala námitky žalobce za nedůvodné.

17. K žalobcem navrhovaným důkazům Bankovní rada poukázala na to, že se ke všem navrhovaným důkazům v průběhu řízení, jakož i k dalším 106 navrhovaným důkazům v rámci rozkladu vyjádřila na str. 66 až 76 napadeného rozhodnutí. Některé navrhované důkazy již byly zohledněny v rámci prvostupňového rozhodnutí, a to konkrétně znalecký posudek č. 1059-104/2011 zpracovaný znaleckým ústavem SINCONSULT s.r.o. (dlužník D. T.), zápis z jednání v rámci dohlídky na místě (dlužník COG.ER.S., s.r.o.), nájemní smlouva ze dne 1. 2. 2012 (dlužník Ordoriko SE), dohoda o ukončení nájemní smlouvy ze dne 1. 6. 2013 (dlužník Ordoriko SE), návrh na vydání povolení daňového skladu ze dne 10. 1. 2013 (dlužník Ordoriko SE), jakož i popis informačních systémů GOLD RIVER Credit Risk Manager a vývoj jejich zavádění do praxe žalobce ve druhém čtvrtletí roku 2012. Zbytek navrhovaných vyhodnotila žalovaná jako irelevantní, neboť nebylo zřejmé, jaké tvrzení jimi zamýšlel žalobce prokázat, případně jaké tvrzení správního orgánu mají vyvracet, nebo ve vztahu k zjištěním správního orgánu prvního stupně neměly časovou relevanci, týkaly se úvěru, který nebyl posuzován v rámci předmětného správního řízení, neměly souvislost s konkrétní výtkou správního orgánu prvního stupně, či již nebyly schopné ovlivnit závěry uvedené v prvostupňovém rozhodnutí.

18. K právnímu posouzení věci žalobcem Bankovní rada doplnila své právní posouzení věci obsažené již v jiných částech odůvodnění o argumentaci ohledně aplikace vyhlášky č. 123/2007 Sb. kdy bankovní rada v aplikaci nenalezla důvod, proč by byla vyloučena aplikace ustanovení§ 7 až § 36, přičemž nenalezla důvod pro vyloučení ustanovení vymezujících předmět úpravy a nezbytné pojmy. Podle BR je bezezbytku aplikovatelné ust. § 3 odst. 1 vyhlášky, které vymezuje rozsah povinnosti uplatňovat pravidla obezřetného podnikání pro konkrétní finanční instituce, když je zde výslovně uvedeno, že se na družstevní záložny vztahuje vyhláška v plném rozsahu. Správní orgán prvního stupně skutečně při formulaci svých závěrů vycházel především z části třetí vyhlášky č. 123/2007 Sb., v tomto neexistuje rozpor, námitky žalobce směřují pouze k výkladu otázky přiměřenosti charakteru a složitosti činností spořitelního a úvěrního družstva. K výtce žalobce, že správní orgán prvního stupně nerozlišuje mezi požadavky na řídicí a kontrolní systém banky, která je z pohledu bilanční sumy mnohem větší, a žalobce jakožto spořitelního a úvěrového družstva, Dle bankovní rady není velikost bilanční sumy prvořadá, neboť jak vyplývá z ust. § 7a odst. 2 zákona o družstevních záložnách, pro přiměřenost řídicího a kontrolního systému je podstatný charakter, rozsah a složitost činností družstevní záložny. Zmiňované ustanovení zákona přitom nehovoří obecně o činnosti družstevní záložny jako takové, ale o jednotlivé činnosti družstevní záložny, lze si tedy představit situaci, že na řídicí a kontrolní systém větší banky budou kladeny dokonce nižší požadavky než na činnost menší družstevní záložny, pokud bude banka zaměřena na méně rizikovou oblast činnosti. Rizika nejsou primárně vázána k velikosti nebo druhu finanční instituce, ale k vykonávaným činnostem. Poskytuje-li družstevní záložna menší úvěry svým členům na základě lokální nebo jiné sounáležitosti, logicky nemusí řídit rizika spojená s projektovým financováním, pokud však družstevní záložna expanduje a začne poskytovat úvěry v objemu desítek až stovek milionů na investice do realit a průmyslových projektů, nemůže očekávat, že na ni budou kladeny nižší požadavky než na instituce, které se zabývají obdobnými činnostmi. Návratnost finančních prostředků neovlivňuje skutečnost, zda byl úvěr poskytnut velkou bankou či menším peněžním ústavem, neboť dlužníkovi je lhostejné, zda úvěr nesplatí bance s velkou bilanční sumou nebo družstevní záložně, naopak, lze předpokládat, že větší instituce takové selhání unese lépe než instituce menší. Správní orgán prvního stupně tedy není tím, kdo si neuvědomuje, že žalobce podniká v jiných podmínkách, v jiném segmentu trhu a v jiném rozsahu, ale naopak právě žalobce je tím, kdo si neuvědomuje, že podniká v oblastech, které vyžadují jiný než jím uplatňovaný přístup k řízení rizika. Otázkou existence uznávaných standardů se žalovaná zabývala v kapitole 4 a) odůvodnění napadeného rozhodnutí, na kterou pro stručnost odkázala. Bankovní rada odmítla opakovaný argument žalobce, že nedostatky zjištěné v jeho činnosti byly pouze administrativního charakteru, šlo o řadu významných skutečností, které jednoznačně dokumentují, že pokud by žalobce řádně prováděl veškeré úkony, nemohl by ponechat bez povšimnutí řadu významných skutečností ve vztahu k osobám žadatelů o úvěr, hodnotě zajištění úvěrů, projektům a záměrům dlužníků apod. Bankovní rada odmítla rovněž námitky žalobce, že původcem neutěšeného stavu jeho řídicího a kontrolního systému byl orgán dohledu. Uvedla, že družstevní záložna je zcela samostatným podnikatelem v regulovaném sektoru a je odpovědná za plnění všech povinností, které jí ukládá právní úprava, je tudíž iracionální přičítat vlastní selhání údajnému zanedbání povinností orgánu dohledu. Žalobce kromě toho, že orgánu dohledu vytýká nedostatečnou kontrolu, pak v jiné námitce orgánu dohledu vytýká, že kontrolu vůbec provedl, v jiné námitce poté uvádí, že správní orgán prvního stupně vůbec nemá pravomoc kontrolovat řídicí a kontrolní systém žalobce, neboť jej každá úvěrová instituce zavádí samostatně. Námitky žalobce jsou navíc obecné, jelikož žalobce například nijak nezargumentoval svoji domněnku, že dohled na dálku nelze považovat za postup, kterým by Česká národní banka plnila povinnosti podle ust. § 21 odst. 3 zákona o družstevních záložnách, kdy žalobce podléhá standardnímu dohledovému režimu České národní banky aplikovanému rovněž na ostatní úvěrové instituce. Bankovní rada k tomuto uvedla, že řadu nedostatků bylo možné zjistit pouze hloubkovou kontrolou úvěrových složek na místě, neboť žalobce měl řadu pravidel, která na první pohled působila dojmem, že je jeho řídicí a kontrolní systém v pořádku, kdy navíc v pravidelných hlášeních vykazoval dobré výsledky. Na základě pravidelných hlášení nebylo možné většinu nedostatků vůbec zjistit, což lze dokumentovat na konkrétním příkladu žalobcem ustavených pravidel výběru znalců či přezkumu ocenění jistiny podrobit přezkumu, která však ve skutečnosti nebyla dodržována. Podle ust. § 21 odst. 3 zákona o družstevních záložnách provádí Česká národní banka přezkum v rozsahu a periodicitě přiměřených velikosti, významu a postavení družstevní záložny a charakteru a složitosti jejich činností, z čehož plyne, že Česká národní banka není dalším úvěrovým schvalovacím místem žalobce. Správní orgán prvního stupně ani nikterak nezastíral, že rozsah činnosti žalobce v posledních letech prudce vzrostl, což bylo částečně i příčinou zvýšeného zájmu orgánu dohledu, a za těchto okolností tak nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že orgán dohledu svoje povinnosti nevykonával. Příčinou prominutí auditu řídicího a kontrolního systému byla absence indicií, že se v činnosti žalobce vyskytovaly závady, avšak i v případě, že by orgán dohledu audit prominul nedůvodně, nezbavuje to žalobce odpovědnosti za porušení právních předpisů se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Žalobce pak vůbec nekonkretizoval tvrzení, z jakých informací předávaných v rámci plnění informační povinnosti by měly být patrné nedostatky, které byly později zjištěny. K ustanovení § 7 zákona o družstevních záložnách bankovní rada poukázala na to, že pravidla upravující tzv. „vnější“ střet zájmů nelze zaměňovat s pravidly vymezujícími povinnost banky či záložny mít řídicí a kontrolní systém, jehož základ je v zákoně o družstevních záložnách zakotven v ust. § 7a, resp. v zákoně o bankách v ust. § 8b. Ve smyslu příslušných zákonů, jakož i shodného obsahu ust. § 8b odst. 1 písm. a) bod 2. zákona o bankách a ust. § 7a odst. 1 písm. a) bod 2. zákona o družstevních záložnách, je zřejmé, že co se týče požadavku vymezit postupy pro zamezení vzniku možného střetu zájmů, je tento požadavek rozpracován a proveden v ust. § 20 vyhlášky č. 123/2007 Sb., a to jak pro banky, tak záložny, zcela jistě se tedy nelze ztotožnit s názorem žalobce, že příslušná ust. § 20 vyhlášky č. 123/2007 Sb. platí pouze pro banky, nikoli však pro záložny. Optikou tohoto účelového výkladu žalobce by bylo nutno dojít k absurdnímu závěru, že jedna (jakákoliv) osoba může provádět veškeré činnosti realizované v rámci záložny, a to bez jakéhokoliv omezení (tedy např. i včetně výkonu vnitřní kontroly své činnosti). Banka proto odmítla námitku žalobce ohledně zproštění se jeho odpovědnosti za nezavedení příslušných a odpovídajících opatření k zamezení vzniku možného (vnitřního) střetu zájmů s tím, že schválením příslušných osob do voleného orgánu ze strany České národní banky mu porušení ust. § 7a odst. 1 písm. a) zákona o družstevních záložnách a souvisejícího ust. § 20 vyhlášky č. 123/2007 Sb. nelze (nadále) vytýkat. Bankovní rada vzala na vědomí opatření, která zamýšlí žalobce přijmout ke zvýšení kvality svého řídicího a kontrolního systému, avšak dospěla k závěru, že z důvodu zjištěných nedostatků nejsou zamýšlená opatření dostatečná. Hlavním opatřením, v jehož rámci by bylo možné zvažovat další činnost žalobce, by bylo neprodlené doplnění kapitálu ve spojení s radikální změnou přístupu ke sledování a řízení úvěrového rizika, bankovní rada však poukázala na zdlouhavá jednání se žalobcem o nápravných opatřeních, jejichž přijetí je nejisté, a následná kontrola jejich řádné implementace by vedla k dalšímu vážnému ohrožení zájmů vkladatelů. Ke kategorizaci pohledávek bankovní rada uvedla, že klasifikace pohledávek byla založena na vyjádření žalobce, který v průběhu správního řízení uvedl, že 24 dlužníků z 33 dlužníků prověřovaných správním orgánem přestalo splácet úvěry. Správní orgán prvního stupně k tomu dodal, že situaci lze považovat za selhání dlužníka a podle ust. § 197 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 123/2007 Sb. se taková pohledávka zařadí minimálně do kategorie nestandardních pohledávek. Pohledávka se podle ust. § 197 odst. 2 vyhlášky č. 123/2007 Sb. považuje za nestandardní mimo jiné v případě, že splátky jistiny nebo příslušenství jsou hrazeny s problémy, avšak žádná z nich není po splatnosti déle než 180 dnů. Správnímu orgánu prvního stupně tak postačila informace od žalobce o prodlevě dlužníků se splácením pohledávek, aby tyto pohledávky správně kategorizoval, a to bez ohledu na to, že k tomu neměl další podklady, kategorizace pohledávek je tedy s ohledem na dikci příslušných ustanovení vyhlášky č. 123/2007 Sb. jednoznačná. Na kategorizaci pohledávek pak navazuje potřeba stanovení ztráty ze znehodnocení a tvorba opravných položek, když správní orgán prvního stupně vycházel z úvahy, že žalobce neřídil odpovídajícím způsobem rizika, kterým mohl být vystaven v souvislosti se zajištěním, s čímž se bankovní rada ztotožnila a odkázala například na argumentaci uvedenou v části 4 b (ii) a 4 b (ix) odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž shledala námitky žalobce nedůvodnými.

19. K odejmutí povolení žalobci Bankovní rada uvedla, že žalobce pouze zopakoval výhrady, kterými se již v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabývala, a to zejména námitky týkající se skutkových zjištění a přístupu správního orgánu prvního stupně k obstarávání podkladů pro rozhodnutí. BR vysvětlila, jakým způsobem je třeba interpretovat rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve vztahu k jednotlivým výtkám, zabývala se též tvrzenou nesprávnou aplikací právních předpisů a jejich údajným extenzivním výkladem, obdobně se pak zabývala též systémovým charakterem zjištěných nedostatků. K systémovosti nedostatků uvedla, že žalobce opakovaně poskytoval žadatelům vysoké úvěry, u kterých se v rámci schvalovacího procesu vyskytovaly totožné nedostatky, z těch nejzávažnějších uvedla řádné neprověřování žadatelů o úvěr, jejich zkušeností s financovanými projekty, neprověřování reálnosti záměrů, zdrojů splácení úvěrů, nesledování účelovosti využití půjčených finančních prostředků dlužníky, akceptace ocenění zástav přes zjevné pochybnosti o správnosti ocenění apod., přičemž správní orgán prvního stupně prokázal výskyt nedostatků na dostatečném množství úvěrů, a to především z hlediska jejich objemu. Z hlediska četnosti nedostatků a jejich výskytu v prakticky každém prověřovaném případě je pak zřejmé, že v posuzovaném případě nelze hovořit o ojedinělém a náhodném výskytu pochybení žalobce v úvěrové činnosti. Dle žalované žalobce neuplatňoval standardy snižující rizika úvěrových obchodů, kdy obecné standardy řízení úvěrového rizika jsou odborné veřejnosti známy. Orgán dohledu také publikoval na svých internetových stránkách řadu úředních sdělení, výkladových stanovisek a odpovědí na často kladené dotazy, a v případě nejasností též odpovídá na individuální dotazy finančních institucí. Nedostatky zjištěné správním orgánem prvního stupně však nenasvědčují neznalosti příslušných procesů řízení úvěrového rizika, ale spíše nedostatku opravdového zájmu na tom, aby se minimalizovala rizika spojená s podnikatelskou činností žalobce. Správní orgán prvního stupně nevytýkal žalobci, že nepřijal taková výjimečná opatření, která nejsou obecně rozšířená, většina opatření je pak správním orgánem prvního stupně zmiňována spíše jako příklad správné a nikoliv jediné možné praxe, přičemž, pokud s tím žalobce nesouhlasil, bylo na něm, aby doložil, že aplikoval jiná adekvátní opatření. Z nedostatků a vyjádření žalobce proto žalovaná dovodila, že žalobce, aby vyhověl poptávce zákazníků po dostupných úvěrech, přestával věnovat dostatečnou pozornost o tomu, zda rizika spojená s úvěrovým obchodem žadatele o úvěr zcela nediskvalifikují, žalobce je přitom institucí, která by měla dbát zvýšené obezřetnosti při poskytování úvěrů, neboť finanční prostředky poskytované jako úvěry pocházejí z vkladů získaných od veřejnosti. Z důvodu rozsahu a závažnosti zjištěných nedostatků, není tedy pravdivé tvrzení žalobce, že prvostupňové rozhodnutí neobsahuje odůvodnění nezbytnosti přijetí opatření, resp. odůvodnění proč nebyla přijata opatření mírnější. Nedostatky řídicího a kontrolního systému jsou takové závažnosti, že ohrožují stabilitu žalobce a nedostatky nejsou napravitelné, neboť vlivem zásadních chyb v úvěrové činnosti žalobce se zhoršila kvalita jeho úvěrového portfolia natolik, že náprava by vyžadovala nejen zcela zásadní změnu v řízení úvěrového rizika do budoucnosti, ale v návaznosti na již vzniklé pohledávky z úvěrů především podstatné doplnění kapitálu, neboť i v případě dotvoření opravných položek by ukazatel kapitálové přiměřenosti poklesl pod zákonem stanovené minimum. Žalovaná se proto ztotožnila se závěrem správního orgánu prvního stupně, že nedostatky jsou zásadní povahy a v rozporu s povinností družstevní záložny postupovat podle ust. § 1 odst. 5 písm. b) zákona o družstevních záložnách obezřetně a s náležitou péčí, zejména podnikat způsobem, který neohrožuje návratnost vkladů jejich členů a její bezpečnost a stabilitu. Namítal-li žalobce nepodloženost závěru správního orgánu prvního stupně, že bude docházet k nárůstu pohledávek v selhání, BR uvedla, že se jednalo o zcela logickou úvahu správního orgánu prvního stupně, který v selhání dlužníků spatřoval důsledky nedostatečného řízení úvěrového rizika, přičemž vycházel též ze skutečnosti, že se kvalita úvěrového portfolia žalobce v krátkém období výrazně zhoršila. BR je pak z úřední činnosti známo, že scénář nastíněný v prvostupňovém rozhodnutí se ukázal reálný, neboť z výkazů žalobce je zřejmé, že v měsíci říjnu 2013 dosáhl objem pohledávek kategorizovaných jako pohledávky se selháním dlužníka cca 80 % úvěrového portfolia žalobce (pohledávky za jinými osobami než úvěrovými institucemi). V této souvislosti poukázala na negativní trend ekonomických ukazatelů žalobce počínaje druhým čtvrtletím 2013, kdy k 30. 9. 2013 ztráta žalobce činila 118 mil. Kč, vykazovaná kapitálová přiměřenost klesla od počátku roku z 10, 87 % na 9,86 % a vykázaný přebytek kapitálu nad kapitálovými požadavky k 30. 9. 2013 činil 223 mil. Kč. Od června 2013 pak vzrostly pohledávky za klienty v selhání ze 745 mil. Kč na 7,9 mld. Kč (nesnížené o opravné položky), což představuje zhruba 74,6 % celkového objemu klientských pohledávek, kdy podíl pohledávek se selháním dlužníka tak byl dvojnásobný oproti sektorovému průměru 36,9 %, navíc k 30. 9. 2013 vykazoval žalobce opravné položky k pohledávkám za klienty ve výši 337,5 mil. Kč. Za takových okolností je podle názoru BR zjevné, že nelze předpokládat, že by mírnější opatření odůvodňovala předpoklad, že dojde k takovému zlepšení situace, které by umožnilo žalobci řádně pokračovat v další činnosti a neohrozit návratnost vkladů svěřených mu jeho členy. Ve stavu, v jakém se žalobce nacházel ke dni vydání napadeného rozhodnutí, by bezpečné nápravy nebylo dosaženo ani za cenu radikální změny přístupu žalobce k povinnostem, které družstevním záložnám ukládají příslušné předpisy, bankovní rada proto shledala zjevně neopodstatněnými námitky žalobce, že opatření spočívající v odejmutí povolení je nepřiměřené, rozklad žalobce tudíž zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

IV. Žaloba

20. Žalobce v rozsáhlé žalobě namítal procesní vady i nesprávné právní posouzení věci, přičemž žalobní námitky uplatnil v žalobních bodech, které lze uvést v následně uvedených okruzích.

21. Nezákonnost procesního postupu správních orgánů body 41 – 52 žaloby: Žalobce uvedl, že v případě správního řízení zahájeného dne 7. 5. 2013 šlo původně o 60 různých úvěrových případů, v prvostupňovém rozhodnutí se však v seznamu kontrolovaných úvěrových pohledávek (bod 4) objevil další úvěrový případ, a sice úvěrová pohledávka za dlužníkem BASE TRADE, s.r.o. Žalobce se tak v rámci správního řízení k tomuto úvěrovému případu neměl možnost jakkoli vyjádřit. Správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí ani v rámci Protokolu o kontrole neuvedl, jakým způsobem byl prověřovaný vzorek 33 úvěrových dlužníků sestaven. V období od 1. 7. 2012 do 31. 3. 2013 bylo poskytnuto pouze 31 úvěrů z kontrolovaného vzorku a nikoli 35, jak uvedl správní orgán prvního stupně. Ve skutečnosti se o žádný vzorek nejednalo, nýbrž o skupinu pečlivě vybraných případů, na nichž se správní orgán prvního stupně snažil demonstrovat jím vytýkaná porušení a katastrofální stav činnosti žalobce. Žalobce navrhl provést důkaz schváleným plánem kontrol na místě v rámci dohledu správního orgánu prvního stupně nad úvěrovými institucemi na rok 2013, který byl schválen v roce 2012. body 53 – 60 žaloby: Bankovní rada odkázala na text kapitoly 1.10.

1. Protokolu o kontrole za účelem objasnění postupu správního orgánu prvního stupně při výběru kontrolovaného „vzorku“ úvěrových pohledávek, jehož nejasnost byla žalobcem namítána. V dalším textu napadeného rozhodnutí, přitom bankovní rada zdůraznila, že Protokol o kontrole měl na prvostupňové rozhodnutí naprosto marginální vliv. Z uvedeného tedy vyplývá, že Protokol o kontrole a zjištění učiněná v rámci kontroly na místě zřejmě až tak marginální vliv na správní řízení a prvostupňové rozhodnutí, potažmo napadené rozhodnutí, neměla. Dle názoru žalobce nelze dovodit, že z prvostupňového rozhodnutí nevyplývá, že by byl kontrolovaný vzorek úvěrových případů vybrán nestandardně, jelikož z něho nelze dovodit, jakým způsobem byl kontrolní vzorek vybrán. Kromě toho žalobce zpochybnil, že by byl naplněn požadavek ust. § 3 správního řádu, a že by byl skutečně zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. body 61 – 63 žaloby: Prvostupňové rozhodnutí neobsahuje všechny podklady pro rozhodnutí, resp. informace, ze kterých správní orgán prvního stupně při svém rozhodování vycházel, ani úvahy, na základě kterých například sestavil vzorek kontrolovaných úvěrových případů, postup správního orgánu prvního stupně při sestavení kontrolovaného vzorku je tedy nepřezkoumatelný. Kromě toho bylo porušeno právo žalobce coby účastníka správního řízení zakotvené v ust. § 36 odst. 2 a 3 správního řádu (právo vyjádřit v řízení své stanovisko a právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí). body 64 – 68 žaloby: Správní orgány obou stupňů opomenuly svoji povinnost stanovenou jim v ust. § 50 odst. 3 správního řádu, podle něhož „je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“. Nebylo totiž uvedeno, zda se správní orgán prvního stupně snažil objasnit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, jakým je například stav Fondu pojištění vkladů a na který v konečném důsledku prvostupňové rozhodnutí má poměrně zásadní vliv. Dále není dostupný jediný podklad či podnět objasňující důvod tak masivní a exponované kontroly, přičemž žalobce je přesvědčen, že jím pravidelně zasílané reporty správnímu orgánu prvního stupně a údaje v nich obsažené tuto potřebu vyvolat nemohly. Pokud měl správní orgán prvního stupně informace, podněty (důkazy) z jiných zdrojů, například od jiných správních orgánů, není jasné, z jakého důvodu o této skutečnosti není založen písemný materiál ve správním spise.

22. Nezákonný postup při zjišťování skutkového stavu: body 69 – 81 žaloby: V průběhu celého správního řízení vycházely správní orgány ze zjištění učiněných správním orgánem prvního stupně v rámci kontroly na místě, na kterou je v prvostupňovém rozhodnutí odkazováno. Přestože v úvodu prvostupňového rozhodnutí tato zjištění označuje správní orgán prvního stupně jako předběžná, v dalším textu tato zjištění označuje za skutková, tedy za konečná zjištění o skutkovém stavu věci, správní orgán prvního stupně tímto pasivně přejal zjištění učiněná v rámci kontroly na místě. Přitom kontrola na místě ještě ani nebyla ukončena, neboť dne 4. 9. 2013 byl správním orgánem prvního stupně žalobci teprve předán Protokol o kontrole, proti němuž žalobce podal námitky ve stanovené lhůtě dne 31. 10. 2013, tedy 6 dní po podání rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že o písemných a zdůvodněných námitkách proti Protokolu o kontrole nebylo do dne vydání napadeného rozhodnutí rozhodnuto, přestože tyto námitky byly podány již dne 31. 10. 2013, nemohla být zjištění správního orgánu prvního stupně zachycená v Protokolu o kontrole do skončení správního řízení považována za konečná. Správní orgány obou stupňů však k těmto předběžným zjištěním ve správním řízení přistupovaly jako ke zjištěním skutkovým, tzn. zjištěním učiněným ve správním řízení a tedy zjištěním o skutkovém stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu ust. § 3 správního řádu. Správní orgán prvního stupně navíc Protokol o kontrole učinil součástí správního spisu a z Protokolu o kontrole se tak stal podklad pro prvostupňové rozhodnutí, a to i přesto, že žalobce neměl reálnou možnost se k tomuto pokladu pro rozhodnutí vůbec vyjádřit. Protokol o kontrole se totiž součástí správního spisu a podkladem pro rozhodnutí mohl stát nejdříve dne 2. 9. 2013, kdy byl Protokol o kontrole vyhotoven (dle tvrzení bankovní rady na str. 5 napadeného rozhodnutí byl Protokol o kontrole zařazen do správního spisu dne 6. 9. 2013). Avšak správní orgán prvního stupně již usnesením ze dne 27. 8. 2013, č. j. 2013/9594/570, sp. zn. Sp/2013/161/573, určil žalobci podle ust. § 39 odst. 1 správního řádu lhůtu 10 pracovních dní ode dne doručení tohoto usnesení, ve které se podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu může vyjádřit k podkladům rozhodnutí shromážděným správním orgánem ve správním řízení vedeném pod sp. zn. Sp/2013/161/573. V tomto usnesení přitom správní orgán prvního stupně výslovně uvedl, že podklady pro rozhodnutí považuje za úplné. Správní orgán prvního stupně jako podklad pro prvostupňové rozhodnutí použil tak nejen předběžná zjištění učiněná v dosud probíhající kontrole na místě, ale současně jako podklad pro prvostupňové rozhodnutí použil Protokol o kontrole, ačkoli tento byl do správního spisu zařazen až poté, co správní orgán prvního stupně určil žalobci lhůtu k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí s tvrzením, že podklady pro rozhodnutí jsou již kompletní. body 82 – 89 žaloby: Bankovní rada nepochopila námitku žalobce o předběžných zjištěních. Podstata námitky žalobce byla taková, že skutková zjištění učiněná v rámci kontroly na místě a zachycená v Protokolu o kontrole jsou stále ještě předběžná, jelikož dosud nebylo ukončeno řízené o námitkách podaných proti Protokolu o kontrole, přičemž však tato stále ještě předběžná zjištění byla správním orgánem prvního stupně převzata jako skutková zjištění do správního řízení. Správní orgán prvního stupně převzal vyhodnocení podkladů od kontrolních pracovníků tohoto orgánu, ke kterým se však žalobce v té době neměl možnost vyjádřit. Správní orgán prvního stupně by neměl bez dalšího přebírat závěry učiněné v rámci kontroly, dokud tato kontrola řádně neskončila a kontrolovaná osoba se k nim neměla možnost vyjádřit. Správní orgán v případě potřeby může pracovat s podklady (důkazními prostředky) získanými v průběhu kontroly, pokud kontrola a správní řízení probíhají souběžně, avšak měl by si je naprosto samostatně vyhodnotit dle vlastní úvahy. To je také důvod, proč žalobce nesouhlasí s argumentem bankovní rady, že nic nebrání tomu, aby předběžná zjištění byla následně považována za zjištění konečná. Správní orgán prvního stupně si podklady získané kontrolou na místě samostatně nevyhodnotil a kontrola na místě také nebyla řádně ukončena, z tohoto hlediska by tedy bankovní rada měla považovat za podstatné zabývat se otázkou, jaká zjištění byla provedena v rámci kontroly na místě, a to ve smyslu ust. § 89 odst. 2 správního řádu, když je povinna přezkoumávat i soulad řízení předcházejícího prvostupňovému rozhodnutí s právními předpisy, což však neučinila. Skutečnost, že se v textu prvostupňového rozhodnutí explicitní odkaz na Protokol o kontrole objevuje jen sporadicky, žalobce považuje za pouhou formalitu, na kterou by se bankovní rada neměla omezovat, důležitější je faktická podstata věci. Kromě toho se v textu prvostupňového rozhodnutí na řadě míst objevují odkazy na závěry kontroly na místě, což lze považovat za ekvivalentní k textu Protokolu o kontrole, čímž bylo porušeno zejména právo žalobce zakotvené v ust. § 36 správního řádu, a sice právo se před vydáním rozhodnutí ve věci vyjádřit ke všem podkladům rozhodnutí a v návaznosti na to navrhovat důkazy a činit jiné návrhy. Do okamžiku předání Protokolu o kontrole žalobci dne 4. 9. 2013 pak žalobce nebyl ze strany správního orgánu prvního stupně informován zejména o závěrech ohledně změny kategorizace kontrolovaných úvěrových pohledávek, ani ohledně dodatečného vytvoření opravných položek k těmto pohledávkám nařízeného správním orgánem prvního stupně, a to ve velmi vysoké (likvidační) výši. Správním orgánem prvního stupně byl do té doby napadán zejména řídicí a kontrolní systém žalobce jako takový. Žalobce tak neměl reálnou možnost reagovat na tyto závěry a směřování správního řízení adekvátním způsobem, jako tak učinil například v rámci kontroly na místě (námitky proti Protokolu o kontrole), jejíž případné konečné závěry jsou však v tuto chvíli bezpředmětné.

23. Další procesní vady postupu ve správním řízení: body 90 – 105 žaloby: Při kontrole na místě, která proběhla ve dnech 29. 4. až 3. 5. 2013 v prostorách žalobce na adrese jeho sídla, byly kontrolními pracovníky správního orgánu prvního stupně shlédnuty úvěrové složky z vybraného kontrolního vzorku podle oznámení o kontrole na místě ze dne 22. 4. 2013 a žalobci bylo uloženo nakopírovat či naskenovat pouze některé vybrané dokumenty z jednotlivých složek. Zbývající obsah úvěrových složek nebyl požadován jako podklad do správního řízení (ani pro kontrolní řízení) a nestal se tedy součástí správního spisu. Přestože si správní orgán prvního stupně vyžádal od žalobce řadu informací a podkladových materiálů, do skončení správního řízení nedisponoval u jednotlivých kontrolovaných úvěrových obchodů kompletními úvěrovými složkami, jak byly vyhotoveny a založeny žalobcem. Správní orgán prvního stupně si nechal zaslat pouze některé vybrané dokumenty a podklady nebo jejich fragmenty z úvěrové složky daného obchodního případu a neměl tak možnost daný případ posuzovat v celkovém kontextu. Jen stěží tak může být naplněna zásada materiální pravdy dle ust. § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu, když správní orgán prvního stupně jako podklad pro prvostupňové rozhodnutí použil pouze část spisové dokumentace vedené žalobcem ve vztahu k úvěrovým případům kontrolovaným správním orgánem prvního stupně v rámci kontroly na místě. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je však správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Správní orgán prvního stupně však v předmětném správním řízení zjišťoval pouze okolnosti svědčící v neprospěch žalobce. Správní orgán prvního stupně se omezil pouze na formální hodnocení věci, a to i přesto, že sám dospěl k závěru, že formalizované dokumenty, které použil jako podklad pro prvostupňové rozhodnutí, nezachycují úplný skutečný stav, což správní orgán prvního stupně vedlo mimo jiné k závěru o porušení ust. § 10 vyhlášky č. 123/2007 Sb. S ohledem na rychlost vydání prvostupňového rozhodnutí bylo zcela jistě toto rozhodnutí vyhotoveno správním orgánem prvního stupně dávno před tím, než obdržel vyjádření žalobce k podkladům pro rozhodnutí a k němu přiložené důkazy, a v necelých devíti dnech zapracoval pouze útržkovitou a zcela nepřípadnou reakci na argumentaci žalobce uvedenou v tomto jeho vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. Prvostupňové rozhodnutí, resp. jeho výrok, tak podle žalobce bylo již od samého počátku dané a jakékoli vyjádření nebo důkaz předložený žalobcem by nebyl s to na tom nic změnit. Správní orgán prvního stupně si ve správním řízení nemohl utvořit vlastní ucelený názor na to, které konkrétní dokumenty a podklady od žalobce by měly představovat podklad pro rozhodnutí ve věci samé, natož názor na celkovou situaci a obraz žalobce, obzvlášť pokud jde o rozhodnutí likvidačního charakteru. body 106 – 115 žaloby: Ani bankovní rada se neseznámila s kompletním obsahem kontrolovaných úvěrových složek a její tvrzení, že dokumentace obsažená ve správním spise postačuje k utvoření ucelených závěrů o skutečnostech významných pro rozhodnutí, označil žalobce za odvážné. Přinejmenším v tomto ohledu jsou tedy jak napadené rozhodnutí tak rozhodnutí prvostupňové nepřezkoumatelné. Žalobce proto odmítl závěr bankovní rady, že skutečný stav věci byl správním orgánem prvního stupně zjištěn řádně, navíc za situace, kdy bankovní rada skutečný stav věci nezjišťovala a ve spolupráci pouze se správním orgánem prvního stupně ani zjistit nemohla. Rychlost, s jakou bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí po podání žalobcova vyjádření k podkladům rozhodnutí čítajícího 85 stran textu a řadu příloh, považuje žalobce za neobvyklou, nelze ji však označit jako v rozporu s právními předpisy, ale jedná se o jednu z indicií, pro které je žalobce přesvědčen, že o výsledku správního řízení bylo od jeho samého počátku rozhodnuto a žalobce neměl jakoukoli možnost na tom nic změnit. To ostatně potvrzuje i bankovní rada, když „nevylučuje, že některé části napadeného rozhodnutí mohly být připraveny dopředu“, vyjádření žalobce k podkladům rozhodnutí a další navržené důkazy pak již bylo třeba vyhodnotit tak, aby zapadly do připravené koncepce, případně rozhodnout o tom, že nebudou provedeny vůbec.

24. Znaky týkající se příjemce úvěru a dalších osob figurujících v úvěrovém vztahu anebo v obchodních vztazích žadatele o úvěr: body 117 – 172 žaloby: Žalobce uvedl, že v oblasti externího projektového financování je zcela běžné využívání SPV společností. Použití SPV společnosti má výhodu, že je u ní nepochybná její finanční a ekonomická minulost a úvěrově financovaná činnost nebude ovlivněna či ohrožena jinou předchozí, současnou či budoucí činností takové společnosti. Pozitivem tohoto přístupu je i celková přehlednost stavu a vývoje financovaného projektu, používání SPV společností je tedy naprosto standardní i u bank, ale zejména tato koncepce umožňuje úvěrující instituci mít naprosto jasný a přesný obraz o stavu žadatele o úvěr (resp. dlužníka). Právní forma obchodních společností s ručením omezeným je standardní, plnohodnotnou obchodní společností a tato skutečnost sama o sobě nezakládá žádné pochybnosti o jejích kvalitách nebo úvěrovatelnosti. I další průvodní znaky účelově založených SPV společností pro realizaci konkrétní činnosti či projektu vytýkané správním orgánem prvního stupně svědčí o tom, že jednoúčelová společnost je zakoupena skutečnými realizátory daného (úvěrovaného) projektu relativně krátce před podáním žádosti o úvěr. Ze strany osob zúčastněných na financované činnosti by nebylo (ekonomicky) účelné zakládat nebo získávat obchodní společnost, pokud by tyto osoby neměly jasný podnikatelský plán a alespoň vyhlídku poskytnutí úvěru alespoň na počáteční financování takového podnikatelského plánu. Jde o stav zcela v souladu s racionálním uvažováním ekonomických subjektů, že jsou SPV společnosti pořizovány v době, kdy pravděpodobnost spuštění zamýšleného projektu hraničí s jistotou, čímž jsou minimalizovány neproduktivní režijní náklady. Žalobci není zřejmé, z jakého důvodu by skutečnost, že obchodní podíl v subjektu žadatele o úvěr byl nabyt v relativně krátké době před poskytnutím úvěru, měla mít za následek zvláštní přístup k žadateli o úvěr, především z hlediska prověřování účelu obchodu a z hlediska prověření existence předpokladů pro naplnění záměru žadatele o úvěr a jeho vlastníka. Koupě readymade obchodních společností, zejména společností s ručením omezeným, je v současnosti běžnou praxí ve všech oborech podnikání; například v zahraničí jde o velmi často používaný institut. Tento způsob získání podílu v obchodní společnosti je daleko jednodušší, snazší, rychlejší a levnější, než v případě zakládání nové obchodní společnosti. Současně tato skutečnost sama o sobě neznamená, že by předmětná obchodní společnost měla menší šanci uspět na trhu nebo být z pohledu věřitelů méně bonitní, než společnost zakládaná klasickým způsobem. Z jednotlivých úvěrových složek, ani z přehledů vytvořených správním orgánem prvního stupně v rámci správního řízení, nelze podle názoru žalobce dovodit, že by se na zakládání subjektů příjemců úvěrů (dlužníků) zkoumaných správním orgánem prvního stupně podílely tytéž právnické nebo fyzické osoby. Skutečnost, že v některých konkrétních případech figurují stejní zakladatelé, je spíše výjimkou v kontextu celého úvěrového portfolia žalobce, jen stěží totiž lze „vzorek“ dlužníků, který byl předmětem kontroly na místě prováděné správním orgánem prvního stupně, považovat za skutečný reprezentativní vzorek úvěrového portfolia žalobce. Jev, kdy jediný společník je zároveň jediným členem statutárního orgánu je naprosto standardním jevem, který nelze hodnotit jako negativní. Žalobci není jasné, z jakého důvodu by tato skutečnost měla být důvodem zvýšeného zájmu na prověření předpokladů pro naplnění záměru žadatele o úvěru a jeho vlastníka. Stejně ani ve skutečnosti, že stejné osoby figurují ve společnosti, která je příjemcem úvěru (dlužníkem), a současně ve společnosti, která závazek příjemce úvěru (dlužníka) vůči žalobci zajišťuje, nespatřoval žalobce žádnou závadu, naopak tuto okolnost považoval za naprosto přirozenou a logickou, neboť pokud žalobce jakožto poskytovatel úvěru požaduje zajištění v hodnotě převyšující výši poskytovaného úvěru, je nasnadě, že mu ho poskytne spíše osoba majetkově či personálně propojená s příjemcem úvěru (dlužníkem) nežli naprosto neznámý a nezávislý subjekt, navíc tato okolnost se velmi často vyskytuje i v případě příjemců úvěrů poskytovaných bankami. Kromě toho personální propojení subjektu příjemce úvěru (dlužníka) a zprostředkovatele, bylo na základě tento jev se nevyskytuje v žádném ze zkoumaných případů - v žádném ze dvou případů uváděných správním orgánem prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí (viz bod 24 prvostupňového rozhodnutí) se totiž nejedná o vztah příjemce úvěru (dlužníka) a zprostředkovatele. Nově založené účelové SPV společnosti zakoupené za účelem realizace určitého jsou logicky zakládány se základním kapitálem v minimální požadované výši a sídlo mají umístěné v tzv. virtuální kanceláři, což umožňuje efektivně snižovat provozní náklady společnosti, tyto znaky jsou naopak zcela běžné pro společnosti na počátku projektu, které se snaží ušetřit provozní náklady společnosti v okamžiku, kdy to pro výkon jejich činnosti prozatím není nutné a kdy to má kladný efekt na ekonomické výsledky takové společnosti. Tyto skutečnosti je vždy třeba posuzovat v kontextu předmětu činnosti posuzovaných SPV společností a ve vztahu k účelu požadovaného úvěru, samotná skutečnost relativně krátké existence SPV společnosti totiž nutně neznamená její neschopnost se na příslušném trhu prosadit a být konkurenceschopná, ani to, že by jí poskytnutý úvěr měl být méně kvalitní. Žalobce neshledal důvod, pro který by subjekty žádající o úvěr založené jako SPV společnosti a pořízené za účelem realizace konkrétní činnosti nebo projektu, měly být méně vhodnými či dokonce rizikovými příjemci úvěru (dlužníky), poskytovaného v rámci produktu podnikatelský úvěr ze strany žalobce, když navíc v případě bank i jiných úvěrových institucí se jedná o zcela běžnou praxi, přičemž to, že příjemce úvěru (dlužník) je nově založenou účelovou SPV společností platí pouze asi u poloviny subjektů příjemců úvěru (dlužníků) ze „vzorku“ zkoumaného správním orgánem prvního stupně. V některých případech žalobce nevyžadoval prokázání vlastních zdrojů nebo vynaložení vlastních zdrojů na financování deklarovaného podnikatelského záměru. Takovýto požadavek je běžnou praxí u bank, ovšem i větší a velké banky jsou ochotny poskytnout úvěr bez prokázání či vynaložení vlastních zdrojů, přičemž v těchto případech požadují vyšší cenu za takovou službu (vyšší úrok). Spořitelní a úvěrní družstva a některé malé banky se však zaměřují na poněkud odlišný segment trhu a odlišný typ klientů, financovaných podnikatelských záměrů či jiné podmínky úvěrování. Zaměřují se i na klienty, kterým by v řadě případů nebyly velké banky ochotny úvěr poskytnout, jelikož často nejsou dostatečně flexibilní – mají stanovenou vnitřní politiku a metodiku ohledně konkrétních typů úvěrů, které mohou poskytnout. Naopak malé úvěrové instituce jsou dostatečně flexibilní a umí pracovat s různorodými typy podnikatelských záměrů a potenciálních klientů, kteří hledají možné způsoby jejich úvěrového financování. Protipólem tohoto přístupu ovšem je, že žalobce požadoval za poskytnuté prostředky o to vyšší úrokovou sazbu a splacení poskytnutých prostředků v relativně krátkém čase (standardně cca 2 roky). Na rozdíl od velkých bank požadoval žalobce zajištění poskytnutých prostředků v rozsahu převyšujícím výši poskytnutých prostředků, a to zpravidla formou zástavního práva k nemovitostem, zpravidla odlišným od těch, které jsou předmětem daného úvěrového obchodu. K tomuto zajištění žalobce ve všech případech vyžadoval zajištění formou bianco směnky vystavené dlužníkem a avalované členem statutárního orgánu dlužníka coby fyzické osoby. Tato úvěrová politika žalobce byla až do začátku kontroly prováděné správním orgánem prvního stupně realizována se značným úspěchem a s rostoucím výsledkem hospodaření. Vyšší úrok požadovaný žalobcem nepředstavoval jakousi formou řízení úvěrového rizika, jak se nesprávně domníval správní orgán prvního stupně, nýbrž představoval zvýšenou odměnu žalobce za to, že byl ochoten akceptovat poskytnutí rizikovějšího úvěru. Personální a hmotné předpoklady žadatele o úvěr pro realizaci deklarovaných podnikatelských záměrů byly mezi žalobcem a potenciálním klientem žádajícím o úvěr diskutovány na osobních schůzkách v rámci vyjednávání o podmínkách poskytnutí úvěru. Informace dostupné z veřejných informačních zdrojů byly ověřovány pověřeným pracovníkem žalobce. Správní orgán prvního stupně po celou dobu správního řízení (ale současně i v rámci kontroly na místě) žalobce stigmatizoval jako úvěrovou instituci, která úvěrové riziko buďto vůbec neřídí, anebo jej řídí toliko formálně. K těmto závěrům správní orgán prvního stupně dospěl na základě aplikace svých vlastních pravidel označovaných jako uznávané standardy, ovšem nic jako uznávané standardy nebo všeobecně akceptovaný způsob řízení úvěrového rizika neexistuje - každá úvěrová instituce k řízení úvěrového rizika přistupuje samostatně podle svých pravidel, vědoma si povinností vyplývajících z příslušné legislativy. Žalobce pro řízení úvěrového rizika používal naprosto standardní a vyhovující nástroje a skutečnost, že nikoli každý jednotlivý úkon v úvěrovém procesu není zdokumentován v papírové podobě, neznamená, že by žalobce k těmto úkonům přistupoval formálně nebo je neprováděl vůbec. Žalobce dále trval na tom, že v žádném ze zkoumaných případů neexistuje propojení příjemce úvěru (dlužníka) a zprostředkovatele odkazujíc na dlužníka Stratonixdale, s.r.o. a dlužníka TORRAUNEX Consult, s.r.o. Společnost Stratonixdale SK s.r.o. v úvěrovém obchodu se společností Stratonixdale, s.r.o. nevystupuje jako zprostředkovatel, stejně tak v úvěrovém obchodu se společností TORRAUNEX Consult, s.r.o. nevystupuje společnost MESKALERO, s.r.o. jako zprostředkovatel. K argumentům uvedeným bankovní radou žalobce dále uvedl, že zájemce o úvěr, „který má několik let za sebou pozitivní hospodářské výsledky v oboru úvěrované činnosti, je sice nižší riziko, že finanční prostředky budou využity na jiný účel, než žadatel o úvěr deklaruje“, avšak takový zájemce nebude žádat o úvěr u družstevní záložny, která má o něco vyšší úrokové sazby, nýbrž bude žádat o úvěr u velké banky, která jí ho pravděpodobně poskytne. Při obchodní politice žalobce u většiny družstevních záložen a malých úvěrových institucí je poměrně těžké umístit volné peněžní prostředky tak, aby z nich plynul dostatečný výnos na pokrytí všech nákladů úvěrové instituce a vytvoření zisku. Z této skutečnosti pramenilo i rozhodnutí žalobce, že část volných prostředků bude umísťovat jako úvěry za účelem spekulativních obchodů, přičemž limit pro tento druh úvěrů byl předem dán jako podíl na celkovém úvěrovém portfoliu a jeho dodržování bylo pravidelně sledováno představenstvem žalobce, což vyplývá i z měsíčních přehledů obchodní (úvěrové) aktivity, které byly správnímu orgánu prvního stupně předloženy v rámci kontroly na místě. Žalobce si uvědomoval vyšší rizikovost tohoto typu úvěrů, nicméně šlo o segment velice výnosný (ziskový), s poskytováním tohoto typů úvěrů měl přitom žalobce již řadu předchozích zkušeností, o čemž svědčily již splacené úvěry poskytnuté žalobcem na tento typ obchodování. Kromě toho žalobce vždy od klientů požadoval dostatečné zajištění přesahující svou hodnotou výši úvěru. Skutečnost, že byl klient schopen a ochoten takové zajištění poskytnout nebo zabezpečit, náleželo mezi indicie, že jde o klienta, který má pro uskutečňování takovéhoto typu obchodů vhodné předpoklady, navíc tento typ úvěrů byl žalobcem poskytován jen na dobu nejvýše dvou let, tedy šlo o poměrně krátkodobé úvěry. Vzhledem k tomu, že většina dlužníků, kteří měli charakter SPV společností, měla u žalobce úvěry právě na své spekulativní záměry, bylo z hlediska žalobce logické, že žadatelé s tímto podnikatelským záměrem jsou právě readymade SPV společnosti nabyté krátce před podáním žádosti o úvěr a s minimálními počátečními náklady. V době zahájení kontroly na místě ze strany správního orgánu prvního stupně měl žalobce 140 různých úvěrových klientů – právnických osob. Pokud se na založení 14 z těchto úvěrových klientů podílel stejný okruh osob, nejednalo se o tak nadstandardní jev, který by bylo nutné specificky vyhodnocovat. Jelikož je žalobce družstevní záložnou (družstvem), všichni jeho úvěroví dlužníci jsou zároveň jeho družstevníky, kteří žalobce v podstatě společně vlastní (spolu s dalšími členy) a prostřednictvím členské schůze řídí. Princip družstevnictví a vzájemnosti do určité míry fungoval i v rámci žalobce, když řada členů byli sobě navzájem známé subjekty, kteří také vzájemně doporučovali členství v žalobci a například i kapitálový vstup s dalším členským vkladem. Z hlediska žalobce se tedy nezdálo nijak neobvyklé, pokud si tyto subjekty navzájem doporučovaly také poradenský nebo právní servis, pokud s ním byli v minulosti spokojeny, což ovšem neznamená, že šlo o organizovanou propojenou skupinu. Společnost Stratonixdale, s.r.o. uzavřela se svou sesterskou společností Stratonixdale SK s.r.o. smlouvy o úvěru, na základě kterých jí byly poskytnuty 3 úvěry. Společnost Stratonixdale SK s.r.o. kromě splácení úvěru neměla podle smluv pro společnost Stratonixdale, s.r.o. vykovávat žádnou (zprostředkovatelskou činnost). Společnost TORRAUNEX Consult, s.r.o. a společnost MESKALERO, s.r.o. uzavřely smlouvu o exkluzivní spolupráci při prodeji pozemků a jejich následném developmentu, ze které vyplývá závazek společnosti TORRAUNEX Consult, s.r.o. zprostředkovat prodej pozemků ve vlastnictví společnosti MESKALERO, s.r.o. Jako zprostředkovatel v tomto závazkovém vztahu vystupovala společnost TORRAUNEX Consult, s.r.o., tedy dlužník žalobce a nikoli naopak. Z uvedeného vyplývá, že bankovní rada nekriticky akceptovala tvrzení správního orgánu prvního stupně, aniž by si jakkoli ověřila soulad tvrzení se skutečností, resp. s důkazy založenými ve správním spise. Žalobcem nebyl dohledán žádný srovnávací standard, který bankovní rada uvádí jako příklad, nic takového jako uznávaná best practice českých úvěrových institucí v oblasti úvěrového rizika, resp. českých družstevních záložen, tedy neexistuje. Správní orgán prvního stupně i bankovní rada vytýkaly žalobci, že poskytoval úvěry bez zřetele na řízení úvěrového rizika, toto však nekoresponduje se skutečnými (velmi dobrými) hospodářskými výsledky žalobce v průběhu předchozích let a jeho růstem, dále též skutečnosti, že přes veškeré zásahy státních orgánů v květnu 2013 byl žalobce schopen fungovat až do konce roku 2013. Žalobce se choval jako tržní, zodpovědná a obezřetná úvěrová instituce, která zkoumala a prověřovala, komu poskytuje úvěrové prostředky, na jaké podnikatelské záměry, zda je tento záměr reálný a schopný generovat dostatečný zisk a vyžadovala zajištění v hodnotě přesahující výši úvěru, které bylo oceněno soudním znalcem. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. P. J., J. S. a Ing. J. L.

25. Znaky týkající se úvěrového obchodu a procesu schvalování úvěru žalobce body 173 – 203 žaloby: K jednotlivým znakům týkajícím se úvěrového obchodu a procesu schvalování úvěru uvedl žalobce následující. a) Financování nákupu či zhodnocení nespecifikovaných a žalobci neznámých nemovitostí či nekonkretizovaného nákupu jiných aktiv. Každý úvěr poskytnutý žalobcem v rámci produktu podnikatelský úvěr byl jeho příjemci (dlužníkovi) poskytnut vždy na konkrétní účel stanovený ve smlouvě o úvěru. Pokud žalobce dopředu neznal konkrétní nemovitosti, na jejichž nákup poskytl příjemci (dlužníkovi) úvěr, pak to bylo zejména proto, že je dopředu neznal ani klient, anebo proto, že klient informaci o možnosti koupě určité nemovitosti držel v tajnosti jako svoji nejhodnotnější devizu až do realizace obchodu. Pokud příjemce úvěru zamýšlel provádět spekulativní obchody s nemovitostmi, pak v době uzavření úvěrového obchodu neměl jistotu, jaké konkrétní pozemky to budou a v jakém konkrétním čase budou nakupovány a realizovány, nebo šlo o obchodní tajemství dlužníka, a tudíž nemovitosti, jichž se záměr příjemce úvěru (dlužníka) týkal, ani nemohly být ve smlouvě o úvěru blíže specifikovány. Spekulativní charakter obchodování s nemovitostmi je zcela běžný, stejně jako spekulativní obchodování s cennými papíry, na kterém jsou principiálně založeny burzy cenných papírů a obdobné institucionalizované trhy. I v těchto případech příslušní pracovníci žalobce se žadateli o úvěr diskutovali jejich plány a vize či již konkretizovanější záměry ohledně nemovitostí (případně cenných papírů), do kterých hodlal žadatel o úvěr investovat. Žalobce po celou dobu úvěrového vztahu udržoval se svými klienty kontakt (v minulosti převážně ústní) a získával od nich příslušné informace ohledně vývoje úvěrovaného podnikatelského záměru. Žalobce od příjemců úvěrů, kterým byl poskytnut úvěr na (spekulativní) nákup nemovitostí, vyžadoval kupní smlouvy, na základě kterých (i částečně) realizovali svůj podnikatelský plán. Kromě toho žalobce vyhodnocoval nabytí nového (nemovitého) majetku také v předkládaných účetních výkazech klientů a ověřoval vlastnické právo příjemce úvěru k nabytým nemovitostem prostřednictvím rozšířeného dálkového přístupu do katastru nemovitostí, který si žalobce hradil. Obecně formulovaný účel úvěru byl klientem vždy blíže specifikován v podnikatelském záměru, který předložil žalobci. Shodně byla bližší specifikace účelu úvěru popsána též v hodnocení klienta, které bylo podkladem pro schválení úvěru. Není pravdou, že by účel úvěru nebyl dostatečně konkretizován, jak konstatoval správní orgán prvního stupně. V úvěrové smlouvě je sice účel úvěru specifikován obecně, což je obvyklá praxe nejen v sektoru spořitelních a úvěrních družstev, ale i v sektoru bankovním, navíc žádný z aplikovatelných právních předpisů neupravuje definici „účelu“ ve smyslu účelovosti poskytování úvěru. Žalobce byl přesvědčen, že příjemci úvěru si byli vědomi důsledků, které by pro ně vyplývaly z použití prostředků získaných účelovým úvěrem na jiný než určený účel, tj. že by se dopustili trestného činu úvěrového podvodu podle ust. § 211 odst. 1 nebo 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Eventualita trestního postihu pouze dokresluje celkový postup žalobce při vyhodnocování žádosti o úvěr z hlediska jeho účelovosti, a proto ji žalobce v tomto kontextu zmiňoval. Žalobce vykazoval nízký podíl úvěrových pohledávek v selhání, což znamenalo, že jeho úvěrovou politiku nebylo možné hodnotit jako rizikovější než u jiných úvěrových institucí, včetně velkých bank. Nárůst pohledávek v selhání je způsoben kroky, které byly vůči žalobci podniknuty nejen ze strany správního orgánu prvního stupně, ale zejména ze strany Vrchního státního zastupitelství v Praze. Jestliže totiž správní orgán prvního stupně zahájil u žalobce nejprve mediálně zveličovanou kontrolu na místě, následně s ním zahájil správní řízení, v němž mu od samého počátku „vyhrožoval“ odnětím povolení působit jako spořitelní a úvěrní družstvo, a kromě toho ještě Vrchní státní zastupitelství v Praze svým opatřením zajistilo veškeré peněžní prostředky na účtech v bankách, pak (téměř) všichni dlužníci žalobce logicky začali spekulovat, že by možná nemuseli své závazky (alespoň částečně) splnit a přinejmenším vyčkávali, jak se situace dále vyvine. Stejně jednali též vkladatelé, kteří měli u žalobce uloženy své vklady, a začali své vklady vybírat. Všechny tyto kroky v kombinaci způsobovaly, že žalobce byl ochromen ve své činnosti a čím déle tato opatření trvala, tím se zhoršovala jeho situace, což mohlo v konečném důsledku vést k tomu, že se žalobce stal platebně neschopným. Žalobce uvedl, že měl úvěrová rizika obchodů, jejichž předmětem byl nákup a prodej nemovitostí, ošetřena – prostřednictvím svých zaměstnanců si provedl nezávislé posouzení reálnosti daného podnikatelského záměru, předpokladů klienta pro takový podnikatelský záměr, znal a sám si vyhodnotil finanční plán záměru, včetně plánovaného cash flow. Z hlediska účelovosti úvěru má žalobce za to, že požadavkům vyhlášky č. 123/2007 Sb. dostál, když znal účel úvěru (uvedený ve smlouvě o úvěru) i podmínky, za kterých má být obchod uskutečněn (popsaný v žádosti o úvěr nebo v podnikatelském záměru klienta) vzhledem k charakteru účelu dostatečně konkrétně. Správní orgán prvního stupně i bankovní rada přistupují k výkladu této normy příliš extenzivně, aniž by proto měly oporu ve vyhlášce, přestože jde o vyhlášku vydanou přímo žalovaným. Žalobce si ve svých vyjádřeních neodporoval, když uvedl, že podnikatelský záměr byl podrobně diskutován s žadateli o úvěr, přestože tito žadatelé neznali konkrétní nemovitosti, do kterých chtěli investovat. Žadatelé o úvěr mnohdy své záměry na konkrétní nákupy drželi v tajnosti, jelikož možnost výhodné koupě představovala nejvyšší hodnotu záměru. Další typický znak obchodů spočíval v tom, že výhodný nákup nemovitostí byl vázán na rychlost úhrady za tyto nemovitosti, resp. doložení dostatečné „hotovosti“ pro transakci. Tyto souvislosti bankovní rada ignorovala. K nedostatku písemného standardu, kterým se měli zaměstnanci žalobce řídit při posuzování podnikatelských záměrů žalobce uvedl, že není byrokraticky řízeným podnikem s tisíci zaměstnanci, kde by byla na každý postup nutná obsáhlá metodika, ale je malou flexibilní organizací s omezeným počtem zaměstnanců, obzvláště zaměstnanců podílejících se na úvěrovém procesu. Pokud by neprověřoval schopnost dlužníka dostát svým závazkům, pak by pravděpodobně nemohl dospět k závěru ohledně vyšší rizikovosti úvěrovaného obchodu, za kterou požadoval vyšší cenu a proti které se zajišťoval dostatečným zajištěním. Žalobce namítl, že bankovní rada nezohlednila reálné podmínky českého prostředí, kdy řada dlužníků žalobce přestala po zásahu správního orgánu prvního stupně (v kombinaci s opatřením vrchního státního zastupitelství) za doprovodu mediálního zveřejnění splácet své splatné závazky vůči žalobci. Většina dlužníků tak jednala proto, že spekulovala na dalším vývoji situace v rámci žalobce s tím, zda by nebylo možné závazky nesplatit vůbec či jen částečně, přičemž v českém prostředí není takové chování dlužníků úvěrové instituce neobvyklé. Nárůst úvěrů v selhání časově přesně koresponduje se zveřejněním a mediálním zveličením kauzy. Z vývoje pohledávek v selhání vyplývá, že někteří dlužníci přestali splácet již od konce dubna 2013, tedy nesplatili splátku úroku či jistiny za duben 2013, ale většina dlužníků přestala splácet od května 2013, když na konci srpna 2013 dosáhl poměr úvěrů v selhání hranice 60 %, přičemž uvedená kalkulace vyplývá z pravidel pro kategorizaci pohledávek jako pohledávek v selhání. Valná většina dlužníků žalobce přestala splácet až po zásahu státních orgánů proti žalobci, což se později promítlo i ve zhoršené kategorizaci úvěrových pohledávek. Žalobce odmítl nařčení bankovní rady, že manipuloval s daty a výkazy kategorizace svých pohledávek před kontrolou, neboť pokud by bankovní rada skutečně veškeré podklady poskytnuté žalobcem zkoumala, došla by k závěru, že k žádnému zkreslování či vylepšování údajů o kategorizaci pohledávek ze strany žalobce před zahájením kontroly na místě nedocházelo, žalobce kategorizoval své pohledávky prostřednictvím automatizovaného systému. b) Neprověřování výše pořizovací ceny nemovitosti pořízené krátce před tím, než má být poskytnut úvěr za účelem financování pořízení této nemovitosti, resp. výše pořizovací ceny nemovitosti, která má sloužit jako zástava body 204 – 217 žaloby: Žalobce uvedl, že z hlediska kvality či bonity úvěrovaného nákupu konkrétní nemovitosti či návratnosti daného úvěru není relevantní zjištění ceny, za kterou byla nemovitost dříve obchodována, nýbrž z hlediska úvěrového vztahu mezi žalobcem a jeho klientem je relevantní aktuální tržní cena nemovitosti a předpoklady návratnosti poskytnutých úvěrových prostředků (tj. zdroje a časový horizont splácení úvěru). Ke stanovení tržní hodnoty nemovitostí žalobce uvedl, že nebyl kompetentní k tomu, aby mohl posuzovat oceňovací metody použité konkrétním soudním znalcem, který má postupovat podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Znaleckým úkolem bylo vždy ocenění tržní hodnoty konkrétního majetku pro účely ocenění předmětu zajištění, přičemž správní orgán prvního stupně nemá dostatečnou kvalifikaci k tomu, aby mohl hodnotit, zda byl konkrétní znalecký posudek zpracován v souladu s právními předpisy upravujícími oceňování majetku, tedy zejména, zda konkrétní soudní znalec použil správnou metodu ocenění ke splnění znaleckého úkolu, tj. ke stanovení tržní ceny oceňovaného majetku, či nikoli. Pro žalobce nebylo efektivní zaměstnávat vlastní odborníky na ocenění různých aktiv, jak je to běžné u velkých bank, naopak se opíral o skutečné znalce v oboru oceňování majetku, kteří měli dle svých znalostí a zkušeností stanovit odhad tržní ceny zástavy, a to s přihlédnutím ke všem relevantním faktorům, které mohou mít na tuto cenu vliv. Za správný odhad je odpovědný vždy příslušný soudní znalec. Proti riziku chybného ocenění předmětu zástavy se žalobce navíc „pojistil“, když hodnotu zástavy stanovenou znaleckým posudkem vždy ponížil tzv. jistotním koeficientem nejčastěji ve výši 70 – 80 %. Zaměstnanci podrobovali předložené znalecké posudky přezkumu, a pokud byly identifikovány nějaké nesrovnalosti, bylo žalobcem zadáno zpracování revizních znaleckých posudků, Žalobce nesouhlasil s tím, že by neprověřoval účelovost použití prostředků tvořících rozdíl mezi doloženou kupní cenou a výší poskytnutého úvěru. Všechny úvěry poskytované žalobcem byly účelové, tzn., že ve smlouvě o úvěru byl definován účel, na který byly úvěrové prostředky poskytovány. Navíc v případech, kdy byl úvěr poskytován na financování koupě konkrétní nemovitosti, jsou součástí úvěrových složek smlouvy, na základě kterých měl příjemce úvěru nemovitosti nabýt. Žalobci tak byla dopředu známa výše kupní ceny nemovitostí, která byla financována z prostředků poskytnutého úvěru, není tedy pravdou, že by existovaly rozdíly mezi doloženou kupní cenou nemovitosti a výší úvěru, který byl účelově vázán na koupi takové nemovitosti. Žalobce odmítl, že by si soudní znalce před jejich zápisem do interního seznamu znalců neprověřil. Pracovníci žalobce každého soudního znalce před jeho zápisem na interní seznam znalců, resp. před akceptací jeho znaleckého posudku, prověřovali na základě veřejných informačních zdrojů se zaměřením na výskyt negativního informací o takovém znalci, každého nového soudního znalce vždy ještě muselo schválit představenstvo žalobce. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyň J. S. a Ing. J. L. c)Vágní definování záměrů žadatele o úvěr a jejich přebírání do úvěrových návrhů body 218 – 229 žaloby: Žalobce standardně prováděl analýzy žadatele o úvěr a jeho záměru v rámci řízení úvěrového rizika podle pravidel stanovených vnitřními předpisy žalobce. Záměr potenciálního klienta byl vždy nejen detailně rozebírán s pověřeným pracovníkem, který zajišťoval příslušný úvěrový proces a který také předmětný záměr subjektivně hodnotil, ale rovněž byl diskutován s dalšími pracovníky žalobce, kteří se podíleli na schvalovacím procesu. Jednotlivá ekonomická kritéria úvěrovaného projektu byla podrobně řešena na osobních schůzkách klienta s příslušnými pracovníky žalobce, a to zejména z hlediska návratnosti úvěrových prostředků, tedy schopnosti dlužníka splácet úvěr. Některé činnosti nebo úkony ovšem nebyly zaznamenány do písemné podoby a nebyly tedy uchovávány v úvěrových složkách, anebo byly uchovávány samostatně mimo písemné úvěrové složky. K výtkám neověřitelnosti argumentace žalobce uvedl žalobce, že ve svých podáních v rámci správního řízení navrhoval kromě jiných důkazů rovněž provedení důkazu výslechem pracovníků žalobce. Správní orgán prvního stupně tento důkazní návrh však opominul a naopak v prvostupňovém rozhodnutí konstatoval, že žalobce nenavrhl žádný relevantní důkaz, přitom jaký jiný důkaz by měl být více relevantní než výslech pracovníka žalobce, pokud žalobce uvedl, jakým neformálním způsobem probíhalo prověřování záměru žadatele o úvěr. Pokud by správní orgán prvního stupně navrhovaný důkaz výslechem pracovníků žalobce provedl, zjistil by, že jeho závěry o ryze formálním řízení úvěrového rizika jsou nedůvodné, neboť řada detailů úvěrového obchodu, která nebyla obsažena v popisu podnikatelského záměru nebo žádosti o úvěr, byla projednána na ústním jednání mezi klientem a pracovníkem žalobce. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. P. J., J. S. a Ing. J. L. d) Posuzování reálnosti záměru žadatele o úvěr, absence informací nezbytných k provedení nezávislé analýzy záměru tohoto žadatele a k posouzení návratnosti úvěru: body 230 – 240 žaloby: Žalobce předestřel, jak byla reálnost záměru žadatele o úvěr vyhodnocována po věcné stránce z dokumentů předložených žadatelem o úvěr – z podnikatelského záměru, z finančního plánu a z dalších vyžádaných podkladů, které jsou nedílnou součástí žádosti o úvěr. Tyto údaje byly dále podrobovány finanční analýze, na základě které byly vyhodnocovány finanční ukazatele daného projektu, jako jsou ukazatele rentability, likvidity, využití a obratovosti, zadluženosti a krytí. Dále byl podnikatelský záměr vyhodnocován i na základě subjektivních posouzení vlastnické struktury, tržního podílu, důvěryhodnosti auditu, kvality managementu, rizika sektoru nebo posouzení dlouhodobých cílů. Reálnost záměru žadatele o úvěr byla ze strany pracovníků žalobce podílejících se na schvalovacím procesu konkrétního úvěrového návrhu dále hodnocena na podkladě závěrů, které vyplynuly z osobních schůzek s představiteli klienta žádajícího o úvěr. Záměry a žádosti byly vždy (neformálně) uvnitř žalobce diskutovány a hodnoceny, kdy například již ve fázi neformálního hodnocení potenciálních klientů, kteří žádali o úvěr, byla více než polovina takovýchto žádostí zamítnuta. Pokud jde o informace, které by umožnily vyhodnotit nezávisle na žadateli o úvěr reálnost záměru i reálnou návratnost poskytovaných úvěrů, žalobce ověřoval správnost údajů a informací poskytnutých potenciálním klientem z veřejně dostupných informačních zdrojů, kdy písemný výstup z takového ověřování se zpracovával pouze v případě, že došlo ke zjištění, že údaje či informace poskytnuté potenciálním klientem neodpovídaly zjištěním žalobce, neboť zpracovávat písemný výstup v případě, kdy nedošlo ke zjištěním rozporným s údaji poskytnutými potenciálním klientem, považoval žalobce za zbytečně administrativně náročné a zatěžující. Pokud správní orgán prvního stupně žalobci vytýkal, že nevedl záznamy o odmítnutých žadatelích o úvěr, čímž znemožnil své budoucí konzistentní jednání či kontrolu nové situace stejného žadatele žalobce uvedl, že měl přehled o všech subjektech, které měly zájem o poskytnutí úvěru, tedy i o subjektech, jimž žalobce z nějakého důvodu odmítl poskytnout úvěr, pouze o těchto subjektech nevedl kompletní úvěrovou dokumentaci. Správní orgán prvního stupně žádné takové subjekty neprověřoval, tudíž ani nemohl zjistit jakékoli bližší informace o těchto případech. Pracovníci žalobce z veřejně dostupných zdrojů ověřovali reálnosti podnikatelského záměru žadatele a ověřování předpokladů žadatele o úvěr pak bylo prováděno příslušnými pracovníky žalobce na základě výsledků finanční analýzy a dalších informací „nefinančního“ charakteru, ale zejména na základě vlastního uvážení založeného na předchozích zkušenostech s podobnými úvěrovými obchody. Pokud se zjištění žalobce zásadně lišila od údajů žadatele nebo pokud pracovník žalobce vyhodnotil daný podnikatelský záměr jako nereálný nebo nerentabilní, úvěr žalobcem zásadně poskytnut nebyl. Úvěrové oddělení žalobce – front office čítalo pouze 3 pracovníky, kteří byli v kontaktu a průběžně se vzájemně informovali, čímž žalobce vyloučil, že by pracovníci snadno a rychle neodhalili, zda žadatel opakovaně žádal o úvěr na stejný účel a za stejných podmínek, který mu mohl být napodruhé na návrh jiného pracovníka poskytnut. Navíc díky malému počtu pracovníků, kteří se vzájemně informovali a radili, byla zajištěna také konzistentnost v přístupu k žadatelům o úvěr a ve vyhodnocování jejich žádostí. Tento přístup by ve velké bance nebyl efektivní, avšak žalobci vyhovoval. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. P. J., J. S. a Ing. J. L. e) Neprověřování personálních a hmotných předpokladů žadatele o úvěr, nevyžadování prokázání vlastních zdrojů či vynakládání vlastních zdrojů na financování podnikatelského záměru body 241 – 259 žaloby: Na rozdíl od velkých bank požadoval žalobce zajištění poskytnutých prostředků v rozsahu převyšujícím výši poskytnutých prostředků, a to zpravidla formou zástavního práva k nemovitostem odlišným od těch, které byly předmětem úvěrového obchodu. K tomuto zajištění žalobce ve všech případech vyžadoval zajištění formou bianco směnky vystavené dlužníkem a avalované členem statutárního orgánu dlužníka coby fyzické osoby. K požadavku na prokázání a vynaložení vlastních zdrojů u projektového (developerského) financování, uvedl žalobce, že u developerského projektu ve formě výstavby bytových domů může být standardem požadavek financující banky na prokázání či vynaložení vlastních zdrojů, avšak projekt obecně nelze zaměňovat s developerským projektem, neboť projektové financování je pojem znatelně širší než developerské financování a zahrnuje celou řadu možných forem financování. Personální a hmotné předpoklady žadatele o úvěr pro realizaci deklarovaných podnikatelských záměrů byly mezi žalobcem a klientem žádajícím o úvěr diskutovány na osobních schůzkách v rámci vyjednávání o podmínkách poskytnutí úvěru. Informace dostupné z veřejných informačních zdrojů byly ověřovány pověřeným pracovníkem žalobce, ale pokud měl správní orgán prvního stupně pochybnosti o pravdivosti těchto tvrzení žalobce, mohl provést důkazy navrhované žalobcem, konkrétně pak důkaz výslechem pracovníků žalobce. Pokud přitom správní orgán prvního stupně ignoroval důkazní návrhy učiněné žalobcem, stěží mohl zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce připustil, že požadavek spolufinancování projektu dlužníkem je častou praxí velkých bank, nicméně se nejedná o dogmatickou normu, neboť v podmínkách družstevních záložen a malých bank o žádný zavedený standard nejde. Klientů, kteří požadují velký úvěr na financování rozsáhlých, komplexních a nákladných celků, kteří mají k dispozici až 35 % vlastních zdrojů z celkových nákladů projektů schopných prokázat přeprodatelnost projektu jednak není mnoho a jednak je většinou získají právě velké banky, když malé úvěrové instituce jim nejsou schopny v tomto směru konkurovat a často z důvodu limitu angažovanosti tak velké úvěry ani nemohou poskytovat. Žalobce nikdy netvrdil, že by potenciální vyšší rizikovost každého jednotlivého úvěru kompenzoval vyšším úrokem u úvěru či zajištěním úvěru, nýbrž měl na mysli skutečnost, že celková potenciální vyšší rizikovost úvěrového portfolia žalobce je vyvážena celkovou vyšší požadovanou úrokovou mírou. V případě selhání některých úvěrů, které není možné dopředu vyloučit ani u velkých bank, však relativně vyšší výnos v podobě úroků bude dostačovat k pokrytí všech nákladů žalobce a k vytvoření zisku, jde tedy o řízení úvěrového rizika v globálním měřítku. Pokud je dlužník schopen a ochoten nabídnout žalobci zajištění v hodnotě přesahující obvykle hodnotu úvěru zpravidla o více než 125 %, pak lze předpokládat, že má s financováním investic v takových částkách zkušenosti a že svému projektu značně důvěřuje, resp. že jde o klienta, který má pro uskutečňování takovéhoto typu obchodů předpoklady. Není reálně možné, aby malé družstevní záložny používaly stejné nástroje jako velké banky a zároveň si udržely svoji konkurenceschopnost na trhu, neboť pokud by na klienty stanovily stejné požadavky, zcela jistě by se neuživily. Žalobce a další malé úvěrové instituce proto vyvinuly jiné techniky řízení úvěrového rizika a obchodní politiky celkově, kdy je navíc nepochybné, že do zahájení kontroly ze strany správního orgánu prvního stupně byly jeho výsledky uspokojivé. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. P. J., J. S. a Ing. J. L. f) Nemožnost autonomně posoudit výhled finanční situace žadatele o úvěr zpracovaný žadatelem o úvěr body 260 – 269 žaloby: Výhled finanční situace žadatele o úvěr, resp. finanční plán, byl standardně zpracováván žadatelem, neboť v tomto bodě nemohl klienta žádný jiný subjekt nahradit. Pokud správní orgán prvního stupně naznačil, že žalobce hodnocení systémem GOLD RIVER Credit Risk Management podrobil v některých případech na místo reálných výsledků žadatele o úvěr, které měl k dispozici, prognózovanými výsledky za totéž období, za které měl k dispozici reálné výsledky, žalobce uvedl, že systémem GOLD RIVER Credit Risk Management byly vždy hodnoceny veškeré dostupné výsledky (výkazy) žadatele o úvěr, a to jak reálné, pokud již existovaly, tak i predikce budoucích výsledků; v žádném případě nezaměňoval reálné výsledky za prognózy. Žalobce odmítl závěr bankovní rady, že akceptoval výhled finanční situace zpracovaný dlužníkem, aniž by si opatřil vstupní informace pro sestavení výhledu nebo si vstupní informace nezávisle ověřil. Žalobce uvedl, že v případech jednoduchých obchodních záměrů, se kterými měl bohaté zkušenosti, jako byly typicky úvěry na (spekulativní) nákupy nemovitostí, si vyhodnotil reálnost predikovaných dat uvedených ve finančních výhledech, a to zejména na základě svých předchozích zkušeností, ale také z veřejně dostupných zdrojů, na základě obecně známých informací o situaci na trhu a detaily pak vyřešil s žadatelem o úvěr na osobních jednáních. U složitějších úvěrových případů, jako byl například bankovní radou uvedený úvěr pro společnost TEMPERATIOR s.r.o., byla vstupní data podnikatelského záměru detailně řešena s žadatelem a analyzována a ověřována za pomoci veřejně dostupných údajů, např. o ceně vstupů nebo prodejních cenách výstupů (výrobků). Tato (ověřená a analyzovaná) data se promítla v již agregovaných účetních výkazech – predikovaných výsledcích, kdy finanční plány, které byly v posledním období činnosti žalobce ze strany žadatelů předkládány na obsahově jednotném formuláři, byly žalobcem zakládány do úvěrových složek dlužníků a dále s nimi pracováno. Cílem úvěrového obchodu poskytnutého společnosti TEMPERATIOR s.r.o. bylo stabilní financování potřeb v oblasti pracovního kapitálu dlužníka, který započal vyrábět bionaftu prostřednictvím technologie a personálního zázemí náležející společnosti OLEO CHEMICAL, a.s., která se dostala do složité ekonomické situace zejména díky sporům mezi jejími vlastníky a po určitou dobu byla výroba bionafty pozastavena. Vlastníkem všech vstupních surovin, meziproduktu a výstupních výrobků byl dlužník, veškeré suroviny a materiál, na jejichž nákup dlužník obdržel úvěr, byl tedy po celý proces výroby ve vlastnictví dlužníka. Tržby za prodané výrobky plynuly taktéž přímo dlužníkovi a nikoli společnosti OLEO CHEMICAL, a.s. Na základě těchto předpokladů žalobce hodnotil podnikatelský záměr jako takový a nikoli pouze izolovaně náročné počáteční stadium výroby, které bylo bez cizího kapitálu zákonitě ztrátové. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. P. J., J. S. a Ing. J. L. g) Nevyhodnocování finanční a ekonomické situace jediného společníka žadatele o úvěr a neprověřování okolností, za nichž společník žadatele o úvěr tohoto žadatele nabyl body 270 – 278 žaloby: Pokud správní orgán prvního stupně naznačoval, že měl žalobce prověřovat ekonomickou situaci osoby společníka dlužníka z důvodu, zda nemá v úmyslu spáchat některý z majetkových trestných činů ve vztahu k poskytnutým prostředkům, žalobce uvedl, že tato praxe není obvyklá ani u velkých bank. Žalobce považuje tuto výtku správního orgánu prvního stupně za nepřípadnou, neboť tím by ve své podstatě naznačoval, že majetková situace společníka dlužníka představuje rizikový faktor, ačkoli společník dlužníka není na vlastním financovaném záměru nijak přímo zainteresován. Požadavek správního orgánu prvního stupně týkající se zjišťování informací ohledně způsobu nabytí podílu v dlužníkovi jeho společníkem jde nad rámec toho, co by měl žalobce v rámci řízení rizika o dlužníkovi zjišťovat, neboť pro žalobce jsou relevantní informace vyplývající z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka, který je vždy obsahem úvěrového spisu. Žalobce považuje z obchodního hlediska za nepřijatelné, aby ke každému potenciálnímu klientovi žádajícímu o úvěr přistupoval a priori jako k někomu, jehož primárním zájmem je prostředky poskytnuté formou úvěru zpronevěřit, což však neznamená, že by žalobce jakkoli rezignoval na řádné ověření a vyhodnocení všech nezbytných okolností podstatných pro konečné rozhodnutí. Vždy je primární ekonomická a finanční situace dlužníka, finanční situace ručitele je až sekundární, a to navíc až v době, kdy se přistoupí k uspokojení pohledávky prostřednictvím zajištění. Co se týče detailnějšího zjišťování finanční a ekonomické situace společníka dlužníka, resp. směnečného ručitele, žalobce uvedl, že v případě selhání dlužníka a při nutnosti uspokojení pohledávky žalobce ze zajištění nastupuje jako primární zdroj realizace zástavy, nejčastěji v podobě nemovitosti. Směnečné rukojemství jednatele / společníka dlužníka bylo žalobcem vždy do značné míry chápáno jako psychologický závazek osobního charakteru, výraz osobní zainteresovanosti avala na daném projektu, přičemž žalobci bylo zřejmé, že směnečný rukojmí často neoplývá likvidním majetkem ve výši poskytnutého úvěru, tedy v hodnotě několika desítek až stovek milionů korun, neboť pokud by tomu tak bylo, tak by úvěr od žalobce nepožadoval. Navíc finanční a ekonomická situace jednatele / společníka dlužníka se může v čase velmi výrazně měnit, a přestože v době poskytnutí úvěru se může jevit jako velmi dobrá, v době soudního vymáhání pohledávky na směnečném ručiteli již taková být nemusí (a naopak). Žalobce tedy považoval zjišťování detailních informací o finanční situaci jednatele / společníka dlužníka do určité míry za nadbytečné. h) Nezjišťování a nevyhodnocování všech vazeb relevantních z hlediska sestavování ESSO body 279 – 292 žaloby: Žalobce uvedl, že při posuzování vzájemných vztahů mezi osobami s cílem vyhodnotit relevantní vazby žadatele o úvěr a subjektu, který má ve prospěch žalobce poskytnout zajištění úvěrového závazku do některé z ekonomicky spjatých skupin osob, postupoval pověřený pracovník žalobce podle závazného vnitřního předpisu č. 37/2012 - Řízení úvěrového rizika a rizika koncentrace, tento vnitřní předpis žalobce přitom vychází z vyhlášky č. 123/2007 Sb. a z Úředního sdělení České národní banky ze dne 18. 7. 2007 uveřejněného ve Věstníku ČNB, částka 17/2007. Pracovník Úvěrového oddělení – front office prováděl vždy posouzení vzájemných vztahů mezi osobami s cílem vyhodnotit, zda jsou vztahy takové povahy, že finanční těžkosti jedné z osob mohou způsobit platební potíže alespoň jedné z ostatních. Příslušný pracovník žalobce posuzoval, zda konkrétní osoby tvoří ekonomicky spjatou skupinu osob ve smyslu ustanovení čl. II odst. 1 vnitřního předpisu č. 37/2012 – Řízení úvěrového rizika a rizika koncentrace, kdy vazby z hlediska ekonomicky spjaté skupiny osob vyhodnocoval prostřednictvím informačního systému CREDITINFO a další vazby dle informací poskytnutých klientem žádajícím o úvěr nebo dat dostupných z veřejných zdrojů. Formalizované písemné výstupy ze systému CREDITINFO byly vždy součástí úvěrového spisu, stejně jako vyhodnocení existence vazeb ekonomicky spjaté skupiny osob v případě žadatele o úvěr provedené ze strany příslušného pracovníka žalobce na základě všech získaných informací. Systém pro identifikaci a vyhodnocení vazeb z hlediska existence ekonomicky spjaté skupiny osob měl žalobce zavedený, tudíž i tuto část úvěrového rizika byl schopen účinně řídit, přičemž identifikace a vyhodnocování vazeb byla součástí informačního systému ELBOS. Samotná skutečnost, že v konkrétním dokumentu hodnocení klienta, které tvoří součást úvěrové složky, není určitá osoba uvedena jako součást ekonomicky spjaté skupiny osob, neznamená, že takovou osobu žalobce neidentifikoval a nevyhodnotil jako součást existující ekonomicky spjaté skupiny osob. Žalobce považuje vymezení postupu ve svém vnitřním předpise č. 37/2012 – Řízení úvěrového rizika a rizika koncentrace za dostatečné, když se na vyhodnocení ekonomicky spjaté skupiny osob podílel jen úzký okruh pracovníků žalobce, nekonzistence v postupech tak byla prakticky vyloučena. Na každý interní proces žalobce nepotřeboval rozsáhlý manuál, jako mívají velké banky s tisíci až desetitisíci zaměstnanci, ve kterém by byly popsány všechny kazuistické případy, které mohou v praxi nastat, neboť každý úvěrový případ je odlišný a žalobce považoval za vhodnější a efektivnější nastavit pravidla dostatečně obecně, aby mohly být efektivně uplatňovány ve všech případech. Žalobce evidoval ESSO také na základě ekonomických vazeb mezi dlužníkem a dalšími osobami, jako například vazby dlužníka a jeho zástavce, resp. poskytovatele zajištění. Pokud však poskytovatel zajištění nebyl také dlužníkem žalobce, informace se evidovala „pouze“ v elektronické formě v informačním systému ELBOS, což žalobce považoval za dostačující, a pokud by takový poskytovatel zajištění později o úvěr u žalobce požádal, byla by tato vazba okamžitě zjištěna. K vytýkanému propojení osob prostřednictvím osoby pana M. M., uvedl žalobce, že naznačované propojení společností BASE TRADE, s.r.o. a Montone Invest s.r.o. se společností Ordoriko SE nemohl v době do 31. 3. 2013 vyhodnotit, když pan M. M. byl jako jediný akcionář společnosti Ordoriko SE do obchodního rejstříku zapsán až dne 4. 6. 2013. Navíc správní orgán prvního stupně opomenul, že skutečnost, že společnosti BASE TRADE, s.r.o., Montone Invest s.r.o. a Ordoriko SE tvoří ekonomicky spjatou skupinu osob, žalobce zjistil a vyhodnotil v souvislosti se změnou smluvních podmínek úvěrů poskytnutých dlužníku Ordoriko SE. Změna smluvních podmínek, jež vedla k uzavření dodatků ke stávajícím smlouvám o úvěru, přitom spočívala právě ve změně v osobě jediného akcionáře a člena představenstva společnosti Ordoriko SE na pana M. M.. Není tedy pravdou, že by žalobce v této souvislosti ignoroval či nevyhodnocoval vazby mezi uvedenými osobami z hlediska existence ekonomicky spjaté skupiny osob. Žalobce vazbu mezi společností BASE TRADE, s.r.o. a Montone Invest, s.r.o. prostřednictvím pana M. M. identifikoval v úvěrové složce k úvěru společnosti BASE TRADE, s.r.o. č. 503550100, kterou měl správní orgán prvního stupně k dispozici v rámci kontroly na místě. Konkrétně je vazba těchto společností a vyhodnocení dodržení limitu angažovanosti zachycena v Hodnocení klienta ze dne 2. 4. 2013, a pokud jde o dřívější úvěry poskytnuté společnosti BASE TRADE, s.r.o., tak v době jejich poskytnutí nebyl pan M. M. zainteresován ve společnosti Montone Invest, s.r.o. a tato společnost neměla u žalobce úvěr. Žalobce věděl o složení dozorčí rady společnosti BST & Partners, a.s., což dokazuje i výpis z obchodného registra založený v úvěrové složce společnosti VISTELAN, s.r.o. č. 506398036, kterou měl správní orgán prvního stupně k dispozici, nicméně žalobce na základě vnitřního předpisu č. 37/2012 – Řízení úvěrového rizika a rizika koncentrace vyhodnotil, že účast dvou osob v dozorčí radě jedné společnosti nezakládá ESSO u odlišných společností, jejichž jednateli nebo společníky jsou fyzické osoby – členové dozorčí rady. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S. ch) Akceptace hodnoty zástavy navzdory zřejmým nesprávnostem a vnitřním rozporům znaleckého posudku body 293 – 322 žaloby: Po předběžném vyhodnocení bonity klienta byl mezi příslušným pracovníkem žalobce v rámci komunikace se žadatelem o úvěr s tímto žadatelem dohodnut jako zajištění úvěru předmět zástavy, příslušný pracovník žalobce poté sdělil klientovi žádajícímu o úvěr požadavek na ocenění dané nemovitosti či jiného předmětu zástavy smluvním odhadcem a předložil klientu soupis smluvních odhadců, které lze užít ke zpracování odhadu tržní ceny dané nemovitosti (zástavy). Na soupisu smluvních odhadců žalobce byli zapsáni pouze soudní znalci řádně jmenovaní a zapsaní v seznamu soudních znalců. Skutečnost, že objednatelem znaleckého posudku k ocenění předmětu zástavy byl potenciální klient žádající o úvěr, případně zástavce, je naprosto běžnou praxí u všech úvěrových institucí, včetně velkých bank, aby veškeré náklady spojené se žádostí o úvěr v takové fázi úvěrového procesu nesl potenciální klient a nikoli poskytovatel, když nebylo zřejmé, zda bude poskytnutí úvěru schváleno. Navíc pokud je předmětem znaleckého posudku stanovení tržní hodnoty předmětu zástavy, jen stěží může mít objednatel posudku, ať již je jím kdokoli, nějaký vliv na tuto tržní hodnotu, když odbornost soudního znalce je stanovena zákonem a jejich úroveň je garantována státem, neboť je odpovědností soudního znalce, aby při zpracování znaleckého posudku vycházel z maximálního množství možných podkladů, aby znalecký posudek vyhovoval kritériím obecně upraveným v ust. § 8 zákona o znalcích a tlumočnících. V praxi je obvyklé, že při zpracování znaleckých posudků soudní znalec vychází rovněž z informací od objednatele, tudíž taková skutečnost nemá bez dalšího za následek vadu znaleckého posudku. Totéž platí obdobně pro metody použité znalcem pro ocenění předmětu zajištění a žalobce ani správní orgán prvního stupně nemají dostatečnou kvalifikaci k tomu, aby mohli hodnotit, zda byl konkrétní znalecký posudek zpracován v souladu s právními předpisy upravujícími oceňování majetku, tedy zda konkrétní soudní znalec použil správnou metodu ocenění. Příslušný pracovník žalobce poté, co obdržel znalecký posudek, v souladu s ustanovením čl. XI odst. 4 vnitřního předpisu č. 38/2012 – Zajištění úvěrových expozic nejprve porovnal výši hodnoty tržní ceny vyplývající z posudku s vlastním odhadem, tzn., posoudil, zda výše hodnoty tržní ceny odpovídala jeho vlastnímu odhadu hodnoty, a v případě, že v posudku nebyly uvedeny doplňující informace (typu potencionální rizika spojená se zajištěním, vhodnost pro účely zajištění, problémy při stanovení tržní ceny apod.), byl pracovník žalobce povinen tyto doplňující informace zjistit od zpracovatele posudku a poté uvést v průvodním listu úvěrové operace, přičemž pro provedení posouzení nebylo třeba žádné speciální kvalifikace pro oceňování majetku, což ostatně neměli ani pracovníci správního orgánu prvního stupně, kteří se podíleli na provádění kontroly na místě, a přesto prováděli vlastní posouzení ocenění předmětu zajištění. Není přitom pravdou, že by žalobce nikdy nezadával zpracování oponentních posudků, jak uvádí správní orgán prvního stupně, když prostou kontrolou úvěrových složek lze zjistit, že je tomu naopak. Postupy zvolené v případě znaleckého posudku č. 4292/13 ze dne 28. 2. 2013 a znaleckého posudku č. 4299/13 ze dne 15. 3. 2013 zpracovaného soudním znalcem Ing. S. P. odpovídají postupům upraveným vyhláškou č. 3/2008 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, neboť znalec v daných případech naprosto standardním způsobem aplikoval pravidla upravená touto vyhláškou, a to včetně postupů při korekci výchozích cen pro ocenění, jak ve smyslu jejich snížení, tak i ve smyslu jejich zvýšení o příslušné indexy. Pokud jde o tvrzení, že v některých případech cena určená znaleckým posudkem několikanásobně převyšovala cenu, za kterou zástavce zástavu nabyl, a to i v krátkém období před zřízením zástavního práva, byla z hlediska úvěrového vztahu mezi žalobcem a jeho klientem relevantní zásadně aktuální tržní cena předmětu zástavy (nemovitostí), navíc hlavním podnikatelským záměrem žadatelů o poskytnutí úvěru v takových případech bylo obvykle nabývání nemovitostí za nižší ceny než tržní (využívání dražeb, včetně konkurzních, nákup nemovitostí od specializovaných zprostředkovatelů atd.), proto bylo možné a logické, že tržní ocenění provedené znalci přesahovalo nabývací kupní cenu. Za neopodstatněný považuje žalobce závěr správního orgánu prvního stupně o porušení ust. § 15 odst. 3, 4 a 5 vyhlášky č. 123/2007 Sb., který zastává extrémní výklad tohoto ustanovení, podle něhož by každý pracovník žalobce, jehož se týká ustanovení čl. XI odst. 4 vnitřního předpisu č. 38/2012 – Zajištění úvěrových expozic, musel být současně soudním znalcem pro oceňování majetku se specializací na všechny možné typy majetku (podniky, cenné papíry, nemovitosti, movitý majetek, know-how, penězi ocenitelná práva atd.). Žalobce dále odmítl tvrzení bankovní rady, že by si znalce před jejich zápisem do seznamu znalců neprověřil nebo že by je tam dopisoval dodatečně, neboť pracovníci žalobce každého soudního znalce před jeho zápisem na interní seznam znalců, resp. před akceptací jeho znaleckého posudku, prověřovali na základě veřejných informačních zdrojů se zaměřením na výskyt negativních informací o takovém znalci, každého nového soudního znalce vždy ještě muselo schválit představenstvo žalobce. Ke znaleckým posudkům Ing. H. a Ing. K. zpracovaným k úvěrovému případu dlužníka TEXET, s.r.o. žalobce uvedl, že tyto znalecké posudky byly zpracovány v době, kdy v rámci žalobce došlo k zásadním personálním změnám jak v rámci vedení, tak i zaměstnanecké základny, a kdy započal proces určité transformace a modernizace družstva, která byla provázena postupným redefinováním řady procesů a vytvořením systému vnitřních předpisů a dalších pravidel. Seznam odhadců z konce roku 2010, se kterými žalobce spolupracoval, se bohužel nedochoval, nicméně není vyloučeno, že v případě znalců, u kterých se nepředpokládala další spolupráce, na seznam žalobce vůbec zapisováni nebyli, přičemž tyto informace měla bankovní rada k dispozici. Žalobce za účelem ověření tvrzení správního orgánu prvního stupně ohledně hodnoty předmětu zajištění zadal znaleckému ústavu BOHEMIA EXPERTS, s.r.o. znalecký ústav zpracování znaleckého posudku, jehož předmětem je stanovení odhadu hodnoty předmětu zajištění ke dni ocenění uvedenému v jednotlivých znaleckých posudcích, které byly podkladem pro ocenění předmětu zajištění, ve světle metody použité jednotlivými znalci v těchto znaleckých posudcích se zohledněním východisek a předpokladů, z nichž znalci v těchto znaleckých posudcích vycházeli. Ze znaleckých posudků vyplývá, že při splnění předpokladů uvedených v podkladových znaleckých posudcích, kdyby došlo k naplnění očekávaného záměru, bylo by možné vycházet z předpokládaných hodnot předmětných zastavených aktiv (nejčastěji nemovitostí) oceňovaných přezkoumávanými podkladovými znaleckými posudky v rozmezí ± 10 – 20 %. Tímto se tedy nepotvrdil předpoklad správního orgánu prvního stupně a bankovní rady, že docházelo k chybným oceněním zástav ze strany soudních znalců. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. J. J., J. S. a Ing. J. L. i) Neprověřování personálních a hmotných předpokladů zprostředkovatele, absence monitoringu činnosti zprostředkovatele body 323 – 331 žaloby: Parametry podnikatelského záměru a osoba případného zprostředkovatele byly předmětem diskusí na osobních schůzkách příslušného pracovníka žalobce a žadatele o úvěr. Jestliže správní orgán prvního stupně namítal, že v úvěrových složkách není o schůzkách písemný záznam, pak žalobce navrhoval provedení výslechu pracovníků žalobce, aby prokázal své tvrzení, že ke schůzkám nejen docházelo, ale i co bylo jejich předmětem. Pokud správní orgán prvního stupně nevzal tvrzení žalobce za prokázané, je tomu proto, že správní orgán prvního stupně neprovedl žalobcem navržené důkazy výslechem svědků. Žalobce nepovažuje odůvodnění neprovedení důkazů svědeckými výpověďmi pracovníků žalobce správním orgánem prvního stupně za přesvědčivé a nadále trvá na jejich provedení. Ohledně osoby zprostředkovatele, pracovník žalobce odpovědný za zpracování úvěrového návrhu údaje o zprostředkovateli uváděné žadatelem o úvěr prověřoval z veřejně dostupných zdrojů, tzn., že ověřoval jeho existenci, osoby jednající jeho jménem, informace o tom, jakou činností se zprostředkovatel zabývá, a zda jsou o subjektu zprostředkovatele veřejně dostupné další údaje, není tedy pravdou, že by se žalobce subjektem zprostředkovatele vůbec nezabýval. Žalobce skutečně prověřoval subjekt zprostředkovatele všemi dostupnými prostředky, nicméně samotný způsob realizace podnikatelského záměru potenciálního klienta a interní informace o ekonomické a finanční situaci zprostředkovatele byly utajovaným (obchodním) tajemstvím. Podstatnější než obchodní strategie žadatele o úvěr pro žalobce bylo, aby poskytnutý úvěr byl řádně a dostatečně zajištěn, proto vždy kladl důraz na zajištění poskytovaného úvěru formou zástavního práva (nejčastěji k nemovitostem), přičemž hodnota zástavy snížená o jistotný koeficient (koeficient akceptovatelnosti), jehož výše nejčastěji činila 80 % (případně 60 %), byla vždy vyšší než výše poskytnutých prostředků z úvěrové operace. Úvěrové pohledávky žalobce byly také vždy zajištěny bianco směnkou vystavenou dlužníkem a avalovanou statutárním orgánem dlužníka nebo jeho členem, který za dlužníka jednal, návratnost poskytnutých úvěrových prostředků tak byla zabezpečena prostřednictvím dostatečného zajištění. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S. j) Určení akceptovatelné hodnoty zajištění zpracovatelem úvěrového návrhu body 332 – 341 žaloby: Z vnitřního předpisu č. 38/2012 – Zajištění úvěrových expozic vyplývá, že pracovník žalobce poté, co obdržel znalecký posudek, nejprve porovnal výši hodnoty tržní ceny vyplývající z posudku s vlastním odhadem, tzn., posoudil, zda výše hodnoty tržní ceny odpovídá jeho vlastnímu odhadu této hodnoty. V případě, že v posudku nebyly uvedeny doplňující informace (typu potencionální rizika spojená se zajištěním, vhodnost pro účely zajištění, problémy při stanovení tržní ceny apod.), byl pracovník žalobce povinen tyto doplňující informace zjistit od zpracovatele posudku a poté uvést v průvodním listu úvěrové operace. Závěr správního orgánu prvního stupně, že akceptovatelná hodnota zajištění byla stanovena zpracovateli úvěrového návrhu (tj. pracovníky Úvěrového oddělení – front office), není opodstatněná, neboť vychází z nesprávné premisy, že pracovník Úvěrového oddělení byl poslední instancí, která rozhodovala o tom, zda bude výše hodnoty zajištění stanovená posudkem žalobcem akceptována či nikoli. Ve skutečnosti poté, co pracovník žalobce postupoval podle ust. čl. XI odst. 4 vnitřního předpisu č. 38/2012 – Zajištění úvěrových expozic, nechal hodnotu zajištění po předchozí konzultaci potvrdit Oddělením řízení rizik. Totéž platí i o stanovení výše jistotného koeficientu, kterou pracovník Úvěrového oddělení – front office navrhoval v souladu s vnitřním předpisem č. 42/2012 – Ohodnocení zajišťovacích instrumentů, avšak výše podléhala revizi a potvrzení ze strany Oddělení řízení rizik. Pokud správní orgán prvního stupně uvedl, že uvedené nemá oporu v žádné z prověřovaných úvěrových složek, žalobce uvedl, že právě z toho důvodu navrhoval provedení výslechu pracovníků žalobce. Kromě toho byl každý úvěrový návrh písemně schválen jak Oddělením řízení rizik, tak úvěrovou komisí a představenstvem žalobce, což v sobě zahrnovalo i schválení výše hodnoty zajištění a výše jistotného koeficientu. Konstatovaní bankovní rady, že výslech příslušných pracovníků přesahuje potřeby dokazování, proto považuje žalobce za absurdní. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědka Ing. J. J. k) Doba posouzení a schválení úvěrového návrhu, střet zájmů body 342 – 370 žaloby: Namítaná rychlost posouzení úvěrového návrhu a schválení úvěru vytýkaná správním orgánem prvního stupně se týká pouze finální části celého úvěrového procesu, úvěrový proces ve svém celku je přitom otázkou řady týdnů. Ve fázi předcházející podání žádosti o poskytnutí úvěru probíhala celá řada úkonů příslušných pracovníků žalobce, kdy docházelo k prověřování údajů a informací sdělených žadatelem o úvěr, jakož i k vyhodnocování podkladů poskytnutých v této fázi žadatelem o úvěr, na základě čehož probíhala rozsáhlá interní diskuse mezi pracovníky žalobce podílejícími se na úvěrovém procesu a schvalování úvěru. Zpracování úvěrového návrhu a jeho předložení ke schválení úvěrové komisi, Oddělení řízení rizik a představenstvu žalobce bylo až výsledkem všech předcházejících činností pověřených pracovníků žalobce, jakož i interních diskusí nejen nad podmínkami úvěru, ale rovněž nad záměrem potenciálního klienta a subjektem samotného potenciálního klienta žádajícího o úvěr. Úvěrový návrh byl zpracováván až ve fázi, kdy bylo poskytnutí úvěru předjednáno na všech úrovních schvalovacího procesu. Pokud správní orgán prvního stupně popisuje pracovní zařazení pracovnic žalobce, paní J. S. a Ing. J. L., a to jak z pozice jejich zařazení do Úvěrového oddělení – front office, tak i z hlediska jejich členství v úvěrové komisi, neměla skutečnost, že obě uvedené pracovnice byly současně pracovnicemi Úvěrového oddělení – front office i členkami úvěrové komise, za následek popření vícestupňového procesu schvalování úvěrového obchodu. Úvěrová komise měla tři členy a zpracovatelem úvěrového návrhu byl maximálně jeden z členů úvěrové komise, rozhodoval tedy vždy většinový názor členů úvěrové komise. Údaje uváděné správním orgánem prvního stupně v tabulce v bodu (154) prvostupňového rozhodnutí označil žalobce za nepravdivé a nesprávné, neboť například u dlužníka COG.ER.S., s.r.o. (úvěr č. 503540068) se uvádí, že úvěr byl schválen úvěrovou komisí ve složení „L.“, ačkoli z úvěrové složky tohoto úvěru jednoznačně vyplývá, že úvěrový návrh byl schválen všemi členy úvěrové komise ve složení Ing. J. L., J. S. a P. Š. Totéž platí pro úvěr č. 501826062, 501826089 a 501826070 dlužníka L. S., úvěr č. 500001085 dlužníka D. T., úvěr č. 507555048, 507555064, 507555072 a 507555080 dlužníka TYRASIL TRADE s.r.o. Podobně i pro úvěr č. 510767025 dlužníka TEMPERATIOR s.r.o. a úvěr č. 511389038 dlužníka Varoxa s.r.o., v těchto dvou případech se však uvádí, že úvěr byl schválen úvěrovou komisí ve složení „S., Š.“, resp. „L., S.“, ačkoli z úvěrové složky tohoto úvěru jednoznačně vyplývá, že úvěrový návrh byl schválen všemi členy úvěrové komise ve složení Ing. J. L., J. S. a P. Š. Správní orgán prvního stupně si byl vědom toho, na jaké pracovní pozici u žalobce členky úvěrové komise paní J. S. a Ing. J. L. pracují, a přesto je obě schválil jako členky úvěrové komise. Správní orgán prvního stupně věděl, že jsou pracovně zařazeny do Úvěrového oddělení – front office, tzn., že věděl, že se podílejí na obchodní činnosti žalobce. Správní orgán prvního stupně se tímto způsobem nemůže zbavovat odpovědnosti za svá jednání a rozhodnutí tím, že bude odpovědnost přenášet na žalobce a vinit jej z porušování ust. § 20 vyhlášky č. 123/2007 Sb., když to byl primárně správní orgán prvního stupně, kdo údajný střet zájmů schválil. Žalobce uvedl, že úvěrová komise sestává ze tří členů a přijímá rozhodnutí většinou členů, na druhou stranu úvěrový návrh zpracovával a předkládal pouze jeden zaměstnanec žalobce, tedy jeden nebo žádný člen úvěrové komise. Pokud bankovní rada dospěla k závěru, že pracovníci připravující návrh úvěru nejsou motivováni k předložení správných a úplných podkladů úvěrové komisi, není zřejmé, proč by se tímto způsobem měli chovat také ostatní dva členové úvěrové komise, kteří úvěrový návrh nezpracovávali, neboť právě tito členové úvěrové komise byli garantem skutečné nezávislosti a funkčnosti úvěrové komise. Žalobce v souvislosti s tímto pochybením odkázal na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto, že pan Mgr. Č. S., člen kontrolní komise žalobce, nesplňuje podmínky pro výkon funkce voleného orgánu žalobce z důvodu vnitřního střetu zájmů, nicméně v případě členek úvěrové komise, na které ust. § 7 zákona o družstevních záložnách klade obdobné nároky, správní orgán prvního stupně analogicky nepostupoval. Podle žalobce všechny schvalovací stupně úvěrového procesu měly vždy k dispozici kompletní úvěrovou dokumentaci (písemnou), jak byla vyžádána a sestavena zpracovatelem úvěrového návrhu, a taktéž byly s úvěrovým případem a jeho detaily seznámeni ústní formou na jednáních v rámci žalobce, není tedy pravdou, že by veškeré informace týkající se úvěrového případu byly ostatním článkům úvěrového procesu zprostředkovávány pouze ústní formou, jak tvrdí bankovní rada. To platí i o možnosti posoudit daný úvěrový obchod pracovníkem Oddělení řízení rizik (risk manažerem), který se ve většině případů vyjadřoval a navrhoval změny v případě zásadních otázek, jako byly např. parametry úvěrové smlouvy, soulad obsahu úvěrové smlouvy s úvěrovým návrhem, dostatečnost zajištění, výše jistotného koeficientu, akceptovatelnost znaleckého posudku na ocenění předmětu zástavy, požadavky na předložení doplňujících podkladů od žadatele, a další, což také vyplývá z předložených důkazních prostředků. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. P. J., Ing. J. Z., Ing. J. J., J. S. a Ing. J. L. l) Čerpání úvěru na běžný účet dlužníka vedený u jiného peněžního ústavu body 371 – 379 žaloby: Možnost čerpání poskytnutých prostředků z úvěru na běžný účet příjemce úvěru byl jedním z faktorů, které představovaly konkurenční výhodu žalobce jako úvěrové instituce v porovnání s velkými bankami. Flexibilita čerpání úvěrových prostředků umožňovala jeho příjemcům okamžitou dispozici finančními prostředky z úvěru, která byla významným činitelem ovlivňujícím např. možnost výhodně nakoupit nemovitosti za nižší než obvyklou cenu na trhu, za tuto flexibilitu byli příjemci úvěru ochotni zaplatit vyšší úrokovou sazbu a poskytnout vyšší zajištění svého závazku. Možnost čerpání úvěru na běžný účet příjemce úvěru pak bez dalšího neznamená vyšší než přijatelné riziko., ostatně do konce března 2013, tj. před zahájením kontroly ze strany správního orgánu prvního stupně, žalobce vykazoval relativně nízký podíl klasifikovaných úvěrů, což znamená, že jeho obchodní politika se v čase ukázala jako správná. Není tedy pravdou, že by žalobcem uplatňovaná praxe s sebou přinášela vysoké riziko, že dlužník nepoužije prostředky v souladu se stanoveným účelem a že tuto skutečnost žalobce nebude schopen zjistit. Pokud správní orgán prvního stupně poukazoval na případ úvěrových dlužníků Varoxa s.r.o. a VERACOR TRADE s.r.o. s odkazem na usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 7 VZN 1532/2013, považuje žalobce tento poukaz za nepřípadný, když orgány činné v trestním řízení v této věci vedly v době vydání prvostupňového rozhodnutí teprve prověřování, které nebylo ukončeno, bylo tedy předčasné konstatovat, že v případě obou dlužníků došlo k použití úvěrových prostředků v rozporu s deklarovaným účelem. Závěr Finančního analytického útvaru obsaženého v trestním oznámení ze dne 25. 4. 2013, č. j. MF- 10935/2013/24-2402 o tom, že majitel společnosti Varoxa s.r.o. nebyl schopen vysvětlit, z jakého důvodu mu žalobce peníze poukázal, považuje žalobce za jednostranný a účelový, a navíc za nepravděpodobný. Dle názoru žalobce je nutné vyčkat závěrů orgánů činných v trestním řízení, které se budou zakládat na veškerých relevantních podkladech a informacích získaných z jejich strany v průběhu prověřování a vyšetřování. V řadě případů žalobce poskytl úvěr na základě předložených faktur a přímo na účty dodavatelů, nebo na základě uzavřených smluv mezi dlužníkem a jeho obchodním partnerem, případně na účty advokátní úschovy a vyžadoval od dlužníků výpisy z účtů potvrzující deklarované platby, neboť jak již žalobce uvedl, vybraný kontrolovaný vzorek v žádném případě neodráží běžný standard úvěrového portfolia žalobce m) Neprověřování využití úvěrových prostředků deklarovaným účelem, absence (řádného) monitoringu finanční a ekonomické situace dlužníka v průběhu úvěrového vztahu body 380 – 396 žaloby: Není pravdou, že žalobce neprověřoval, zda byly úvěrové prostředky použity v souladu s deklarovaným účelem, resp. nevyužíval mechanismy umožňující sledovat naplňování nekonkrétně vymezeného účelu úvěrového obchodu. V celé řadě případů, kdy účelem poskytnutého úvěru bylo pořízení konkrétního majetku (zejména nemovitosti), byl úvěr čerpán na účet advokátní či notářské úschovy, z níž byly prostředky uvolňovány v souladu s podmínkami úschovy. Nebo byly úvěrové prostředky uvolňovány přímo na účet prodávajícího, což se z odkazovaných případů týká například úvěrových dlužníků BASE TRADE, s.r.o., LEREIS INVEST s.r.o. či TOCONALES, SE. V případech čerpání úvěru na účet advokátní nebo notářské úschovy, měl žalobce k dispozici přinejmenším podkladovou smluvní dokumentaci a také pozdější výpisy z veřejných rejstříků dokládající předpokládaný průběh transakce, což žalobce považoval za dostatečné. Žalobce navíc průběžně sledoval a kontroloval stav ocenění hodnoty zajištění svých úvěrových pohledávek, a pokud pracovníci Úvěrového oddělení - back office zjistili rozdíly v ocenění hodnoty zástav, resp. její snížení, pak tento výsledný údaj zaznamenali přímo do informačního systému ELBOS, aniž by o tom vytvářeli písemný záznam Většina úvěrových pohledávek žalobce vůči jeho dlužníkům byla zajištěna nemovitostmi, jejichž ocenění hodnoty bylo vždy podloženo aktuálními znaleckými posudky, žalobce vycházel z toho, že cena nemovitostí se v krátkodobém horizontu příliš neměnila a nebyl tak důvod pro zpracovávání revizních znaleckých posudků v průběhu trvání úvěrového vztahu. Jestliže uvedená tvrzení žalobce nepovažoval správní orgán prvního stupně za prokázaná obsahem úvěrové dokumentace, měl provést další důkazy navržené žalobcem, a to konkrétně výslechem jeho pracovníků. Správní orgán prvního stupně však takový důkaz neprovedl a pouze dogmaticky opakoval, že žalobce žádný monitoring neprováděl. Správní orgán prvního stupně by však měl v rozhodnutí uvést, z jakého důvodu nepovažuje jeho provedení za přínosné, tedy potřebné ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce v rozhodování bankovní rady spatřuje základní pochybení, že v jeho průběhu vycházela pouze z prvostupňového rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jako zdroje jediného poznání, aniž by k němu přistupovala jakkoli kriticky na základě námitek žalobce, porovnávala jeho závěry s obsahem správního spisu a navržených důkazních prostředků, aniž by zkoumala soulad předchozího řízení s právními předpisy apod. Tvrzení správního orgánu prvního stupně, že u 28 dlužníků nedisponuje žalobce smlouvami či fakturami potvrzujícími využití úvěrových prostředků v souladu s úvěrovými smlouvami, není dostatečně podloženo, kterých dlužníků se to týká, přičemž z příloh (tabulek) k Upřesnění I. a Upřesnění II. vyplývá, že nedostatky v monitoringu splnění účelu úvěru je správním orgánem prvního stupně vytýkáno pouze u 22 z 33 prověřovaných úvěrových dlužníků a prvostupňové rozhodnutí detailně rozebírá pouze polovinu ze všech prověřovaných dlužníků. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků K. Š. a J. S. n) Připuštění možnosti splácení splátek úvěrů (úroků) z poskytnutého úvěru, jednorázová splatnost jistiny na konci doby splatnosti úvěru body 397 – 410 žaloby: Konstrukce produktu podnikatelský úvěr s možností zvolit si splatnost jistiny úvěru jednorázovou splátkou na konci doby splatnosti byla další konkurenční výhodou na trhu úvěrových institucí oproti velkým bankám, a zároveň svědčila o jeho flexibilitě ve srovnání s jinými úvěrovými institucemi. Konstrukce umožňovala příjemci úvěru využívat zapůjčené prostředky po celou dobu trvání úvěrového vztahu a zhodnocovat je po celou dobu. Takové parametry produktu byly vzhledem k době, na kterou byly úvěry poskytovány (obvykle nejvýše 2 roky) akceptovatelné a navíc možnost jednorázového splacení jistiny úvěru vedla k dosažení vyšších úrokových výnosů, než jakých by bylo dosahováno při průběžném splácení. Teoretické vyšší riziko bylo vyváženo vyšší cenou (úrokovou sazbou) úvěru a vyšším zajištěním úvěru. V případech, kdy by jednorázová splatnost jistiny úvěru nebyla z hlediska povahy případu vhodná, byl žadatel o úvěr pracovníkem žalobce informován, že jeho požadavku nebude možné vyhovět a v případě, kdy žadatel o úvěr se změnou požadovaného způsobu splácení souhlasil, bylo dále pokračováno v dalším průběhu úvěrového procesu. Pro realizaci některých typů úvěrových obchodů financovaných žalobcem byla navíc možnost jednorázového splacení úvěru nezbytná. Jestliže například účel financovaný z úvěrových prostředků spočíval v nákupech a následných prodejích nemovitostí, jen stěží mohl takto financovaný projekt generovat průběžně příjmy, aby mohl být úvěr splácen průběžně v pravidelných (anuitních) splátkách. Z tohoto důvodu žalobce umožňoval svým dlužníkům mimořádné splátky úvěru bez sankcí, které dlužníkovi umožnily splatit úvěr před jeho konečnou splatností, aniž by současně byl striktně zavázán k úhradě pravidelných průběžných splátek. Za poslední tři roky byly dlužníky žalobce splaceny poskytnuté úvěry v objemu více než 3,2 mld. Kč, což dokazuje, že jednorázová splatnost úvěru nepředstavovala zvýšené riziko selhání dlužníka, jak uvádí oba správní orgány.

26. K jednotlivým tvrzeným porušením ve vztahu k jednotlivým úvěrovým obchodům uvedl žalobce následující: A) CENTOM TRADE s.r.o. body 413 – 428 žaloby: K úvěrovému případu dlužníka CENTOM TRADE s.r.o. se žalobce vyjádřil ve svých námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména pak v bodech (524) a násl. Žalobce v dalším textu odkazoval na své již výše uvedené argumenty, jelikož nepovažoval za účelné stejné nebo velmi podobné argumenty opakovat u každého jednotlivého dlužníka z kontrolovaného vzorku. K otázce dostatečnosti vymezení účelu úvěru žalobce odkázal na část VI. bod B.1. žaloby. Žalobce požadavkům vyhlášky č. 123/2007 Sb. dostál, neboť znal účel úvěru i podmínky, za kterých má být obchod uskutečněn (popsaný v podnikatelském záměru klienta) vzhledem k charakteru účelu dostatečně konkrétně. Žalobce z toho důvodu dovozuje, že správní orgán prvního stupně i bankovní rada přistupují k výkladu této normy příliš extenzivně, aniž by proto měly oporu v této vyhlášce. Dlužník původně žádal o úvěr ve výši 200 mil. Kč, nicméně vzhledem k výši nabízeného zajištění mu žalobce poskytl úvěr nižší, a to ve výši 196 mil. Kč. Žalobce prověřoval zprostředkovatele, resp. údaje o zprostředkovateli uváděné žadatelem o úvěr všemi dostupnými prostředky, nicméně samotný způsob realizace podnikatelského záměru potenciálního klienta a interní informace o ekonomické a finanční situaci zprostředkovatele byly utajovaným (obchodním) tajemstvím. K otázce hodnocení bonity klienta na podkladě jím předložených podkladů a hodnocení reálnosti podkladů se žalobce vyjadřoval v části VI. bod B.4. žaloby. Pracovníci žalobce ověřovali z veřejně dostupných zdrojů zejména reálnost vstupních proměnných v daném podnikatelském záměru nebo jiných předpokladů záměru. Žalobce uvedl, že nebylo jeho povinností v úvěrovém obchodě řídit úvěrové riziko prostřednictvím zajištění (vyžadování) podílu vlastních prostředků dlužníka na plánované transakci, více žalobce uvedl v části VI. bod B.5. žaloby. Ohledně předmětu zástavy a jeho ocenění znaleckým posudkem žalobce v plném rozsahu odkázal na vyjádření obsažené v části VI. bod B.2. a B.9. žaloby, jelikož jde o identické výtky bankovní rady, které byly uvedeny v rámci popisu zobecněných pochybení. Vzhledem k tomu, že byl žalobce malou úvěrovou institucí s malým počtem zaměstnanců, nebylo pro něj efektivní zaměstnávat vlastní odborníky na ocenění různých aktiv, jak je to běžné u velkých bank, naopak se opíral o skutečné znalce v oboru oceňování majetku (zapsané soudní znalce), kteří měli dle svých znalostí a zkušeností stanovit odhad tržní ceny zástavy. Žalobce navíc za účelem ověření tvrzení správního orgánu prvního stupně ohledně hodnoty předmětu zajištění zadal znaleckému ústavu BOHEMIA EXPERTS, s.r.o. znalecký ústav zpracování znaleckého posudku. Ze znaleckého posudku č. 131012 ze dne 12. 10. 2013 vyplývá, že při splnění předpokladů uvedených v podkladových znaleckých posudcích, pokud by došlo k naplnění očekávaného záměru, bylo by možné vycházet z předpokládaných hodnot předmětných zastavených nemovitostí oceňovaných přezkoumávanými podkladovými znaleckými posudky v rozmezí ± 10 – 20 %. Jelikož správní orgán prvního stupně i bankovní rada odmítly provést důkaz svědeckou výpovědí navrhovaných pracovníků žalobce, kteří byli dlužníkem informováni detailněji na osobních schůzkách v rámci přípravy a rozhodování o úvěrovém návrhu, zpochybnil žalobce tvrzení bankovní rady, že žalobce byl žadatelem o úvěr informován pouze o skutečnosti, že plánuje nákup blíže nespecifikovaných nemovitostí a za tímto účelem převede na zprostředkovatele finanční částku 199 mil. Kč, neboť toto nemohly z žádného ověřitelného zdroje zjistit, pokud výslech neprovedly. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S. B) DRYETREN TRADE s.r.o. body 429 – 443 žaloby: K úvěrovému případu dlužníka DRYETREN TRADE s.r.o. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (554) a násl., kde je tento případ zhodnocen komplexně. K pochybením namítaným správním orgánem prvního stupně žalobce uvedl, že k otázce dostatečnosti vymezení účelu úvěru ve smlouvě o úvěru se vyjádřil v části VI. bod B.1. žaloby. Ve věci vyhodnocení osoby jednatele dlužníka a jeho předpokladů pro realizaci daného typu obchodů a požadavku podílu vlastních prostředků se žalobce vyjádřil v části VI. bod B.5. žaloby. První úvěr dlužníka byl zajištěn nemovitostmi ve vlastnictví třetího subjektu (JAROVOND s.r.o.), ostatní již nemovitostmi ve vlastnictví dlužníka, které nabyl z prostředků prvního až třetího úvěru, žalobce tak měl detailní informace o konkrétně nabytých nemovitostech, a to včetně jejich ocenění znaleckým posudkem zpracovaným společností SINCONSULT s.r.o. K úvěru dlužníka č. 507244020 žalobce uvedl, že vyhodnocení vazeb ESSO mezi dlužníkem a jeho zástavcem JAROVOND s.r.o. nebylo písemně zaznamenáno v hodnocení klienta z důvodu pochybení na straně žalobce, nicméně v tomto případě nebyl překročen limit úvěrové angažovanosti stanovený pro ekonomicky spjatou skupinu osob a od 1. 1. 2013, kdy zástavce splatil svůj úvěr u žalobce, ani úvěrový limit nebylo třeba sledovat za obě společnosti. K úvěru dlužníka č. 507244039 žalobce ohledně stanovení ocenění zástav odkázal na vyjádření v části VI. bod B.9. žaloby, kdy účetně vykázaná ztráta nemusí nutně znamenat špatnou finanční situaci společnosti nebo dokonce nesolventnost. K úvěru dlužníka č. 507244047 žalobce uvedl, že součástí jeho úvěrové složky, kterou měl k dispozici kontrolní tým správního orgánu prvního stupně, je smlouva o smlouvě budoucí o nájmu se společností FINE DREAM, s.r.o. ze dne 6. 12. 2012, zjištění bankovní rady uvedené v napadeném rozhodnutí, že žalobce „u úvěru č. 507244047 nedisponoval smlouvou o smlouvě budoucí“, se tedy neshoduje s objektivní skutečností. U úvěru dlužníka č. 507244055 byla součástí úvěrové složky také smlouva o smlouvě budoucí o nájmu se společností FINE DREAM, s.r.o. ze dne 18. 1. 2013, včetně přílohy č. 1 – specifikace nemovitostí, přičemž analýzou zastavených nemovitostí u úvěrů č. 507244047 a 507244055 žalobce zjistil omyl správního orgánu prvního stupně o tvrzené duplicitě nemovitostí – u obou úvěrů se sice shodovali katastrální území a čísla listů vlastnictví, nicméně vždy šlo o rozdílné nemovitosti zapsané na těchto listech vlastnictví. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. J. J., J. S. a M. L. C) DUMICORE TRADE s.r.o. body 444 – 455 žaloby: K úvěrovému případu dlužníka DUMICORE TRADE s.r.o. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (572) a násl. Reálnost podnikatelského záměru a bonitu klienta vyhodnocoval žalobce dostatečně a v podrobnostech odkázal na vyjádření uvedené v části VI. bod B.3. a B.4. žaloby. Pokud jde o problematiku výše celkové předpokládané kupní ceny nemovitostí podle zprostředkovatelské smlouvy (300 mil. Kč) a celkové výše úvěrů dlužníka (185 mil. Kč.), žalobce uvedl, že vycházel z předpokladu, že částka 300 mil. Kč je částka pouze orientační, která nemusí být dodržena, nýbrž jde o horní hranici. Navíc z žádosti o úvěr dlužníka (str. 6) vyplývá, že poskytnuté prostředky mohly být za dobu platnosti úvěrového vztahu i rámcové smlouvy o zprostředkování investovány až třikrát v závislosti na vhodných příležitostech. Ohledně prověřování zkušeností a předpokladů žadatele o úvěr, resp. zprostředkovatele, žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.5. a B.10 žaloby. Ke konstatování bankovní rady, že podnikatelský záměr dlužníka postrádal ekonomický smysl, žalobce uvedl, že dlužník předpokládal v průběhu dvou let (doba trvání úvěrového vztahu) zhodnocení investic nejméně v rozmezí 15 – 20 %, avšak s přihlédnutím ke všem nákladům spojeným s těmito investicemi, včetně nákladových úroků z čerpaných úvěrů ve výši 9 % p. a. Uvedené zhodnocení ve výši nejméně 15 – 20 % nepředstavuje hrubý výnos, ale čistý zisk, což ovšem vyplývá také z predikovaných účetních výkazů dlužníka, které jsou založeny ve správním spise. Otázku požadavků na vlastní zdroje žalobce rozebral v části VI. bod B.5. žaloby. Vzhledem ke skutečnosti, že oba úvěry byly dlužníkovi poskytnuty v prosinci 2012 a že bylo třeba určité doby pro vyhledání vhodné investiční příležitosti, nebylo rozumné provádět zpočátku roku 2013 rozsáhlý monitoring tohoto dlužníka, ten byl plánován v polovině roku 2013 po předložení daňového přiznání a účetních výkazů. V tomto případě má žalobce navíc informaci, že společností DELSACO TRADE s.r.o. (zprostředkovatel) byly ze strany orgánů činných v trestním řízení zajištěny prostředky na účtech, čímž došlo ke zmrazení projektu dlužníka. Ve věci rozdílu mezi pořizovací cenou zástavy a jejím oceněním znalcem odkázal žalobce na vyjádření uvedené v části VI. bod. B.2. žaloby a ve věci problematiky znaleckých posudků k těmto úvěrům odkázal na vyjádření uvedené v části VI. bod. B.9. žaloby. Ke konstatování bankovní rady, že neprovedl monitoring pohledávky, žalobce uvedl, že zjistil (na základě dálkového přístupu do katastru nemovitostí), že dlužník žádné nemovitosti (zapisované do katastru nemovitostí) nenabyl a že důvodem je zajištění úvěrových prostředků na účtu zprostředkovatele, přičemž tuto činnost žalobce nelze nazvat jinak než monitoringem. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S. D) GALBANI Capital, s.r.o. body 456 – 474 žaloby: K úvěrovému případu dlužníka GALBANI Capital, s.r.o. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (585) a násl. Žalobce k pochybením namítaným správním orgánem prvního stupně uvedl, že k otázce dostatečnosti vymezení účelu úvěru ve smlouvě o úvěru a obecnému vymezení podnikatelského záměru se vyjádřil v části VI. bod B.1. a B.3. žaloby. Žalobce nesouhlasil se závěrem obou správních orgánů, že nevzal v úvahu skutečnost, že některé položky prognózovaných výsledků dlužníka nejsou ničím podloženy, neboť zdroj předmětných výnosových úroků je vysvětlen v dokumentu Ekonomický plán ze dne 10. 12. 2012 (str. 9), který byl předložen dlužníkem. K otázce refinancování předmětného úvěru žalobce uvedl, že v případě zájmu obou stran mohl být tento úvěr refinancován žalobcem, což předpokládalo i ustanovení čl. IV. odst. 3 smlouvy o úvěru ze dne 13. 12. 2012, případně jinou úvěrovou institucí, pokud by to bylo pro dlužníka výhodnější, kdy by z hlediska žalobce byly rozhodujícími faktory zejména dosavadní hospodářské výsledky dlužníka a úspěšnost realizace projektu a dále revize hodnoty zajištění; dále by rozhodujícím faktorem bylo i plnění podmínek dlužníkem daných žalobcem. Z tohoto důvodu byl finanční plán projektován pouze na dva roky; v případě dohody o refinancování úvěru by byl dlužník povinen předložit další projekci podnikatelského záměru. Ohledně další výtky, že hodnocení klienta je kopií žádosti o úvěr, žalobce odkázal na vyjádření uvedené v části VI. bod B.3. a B.4. žaloby. K otázce rychlého průběhu úvěrového procesu a čerpání úvěru na účet dlužníka žalobce odkázal na vyjádření uvedená v části VI. bod B.12. a B.13. žaloby. Ve věci zprostředkovatelské smlouvy a jejích podmínek žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.10. žaloby. Otázka prověřování zkušeností a předpokladů žadatele o úvěr projekt realizovat a požadavek na vložení vlastních prostředků žadatele byla žalobcem zodpovězena v části VI. bod B.5. žaloby. K adrese trvalého bydliště jednatele dlužníka dlužník uvedl, že důvod trvalého bydliště na obecním úřadě pana M. je skutečnost, že žije v podnájemním bytě a pronajímatel neumožňuje nájemníkům registraci jejich trvalého bydliště na adrese pronajímaných bytů. Pokud má fyzická osoba trvalé bydliště na obecním úřadě, automaticky to nesvědčí o jejím bezdomovectví či špatné bonitě. K monitoringu úvěrového vztahu žalobce uvedl, že průběžně s klientem komunikoval, dlužník hradil splatné závazky a navíc v počáteční fázi projektu předpokládal činnosti vyhledávání vhodných nemovitostí k nákupu. Komplexní monitoring dlužníka, včetně případné dohlídky na místě, pak byl žalobcem plánován po polovině roku 2013. Žalobce uvedl, že zjistil (na základě dálkového přístupu do katastru nemovitostí), že dlužník žádné nemovitosti (zapisované do katastru nemovitostí) nenabyl a že důvodem je zajištění úvěrových prostředků na účtu zprostředkovatele. Ve věci ocenění zástavy a akceptace tohoto ocenění žalobcem odkázal žalobce na vyjádření a navržené důkazy uvedené v části VI. bod B.9. žaloby. Ohledně zjišťování bonity směnečného rukojmí žalobce odkázal na vysvětlení obsažená v části VI. bod B.7. žaloby. Žalobce dodal, že nemá informaci od dlužníka, jaká je celková částka, kterou převedl na zprostředkovatele, nicméně v počáteční fázi mělo jít podle rámcové smlouvy o 100 mil. Kč a nikoli o celou částku úvěru. Klient byl ohledně zodpovězení této informace kontaktován. Žalobce nechápe, jak bankovní rada došla k závěru, že dlužník poukázal celý úvěr na účet zprostředkovatele, přičemž navíc v tomto si odporuje, neboť pokud měl dlužník celý úvěr převést na zprostředkovatele, jak mohl splácet úroky z prostředků úvěru. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S. E) HELIOS Tech., a.s. body 475 – 490 žaloby: K úvěrovému případu dlužníka HELIOS Tech., a.s. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (606) a násl., kde je případ zhodnocen komplexně, na rozdíl od kusých informací uvedených v napadeném rozhodnutí. Žalobce k výčtu namítaných pochybení ze strany bankovní rady k úvěru dlužníka č. 501448030 a 501448030 uvedl, že monitoring tohoto dlužníka byl prováděn zejména prostřednictvím sledování vývoje developerských projektů, ve kterých figuroval jako generální dodavatel stavby (projekt Brandýs nad Labem, Klíše, Na Včelníku, Neznabohy a další), na základě osobně sdělovaných informací v periodicitě cca 2 týdnů, osobními dohlídkami na projektech i v sídle společnosti. Kontrolovaná osoba měla také k dispozici smlouvy o dílo, faktury a další dokumentaci k developerským projektům realizovaným dlužníkem. K těmto tvrzením žalobce mimo jiné navrhl provést důkaz svědeckými výpověďmi pracovníků žalobce a také zápisem z dohlídky ze dne 25. 5. 2011. Ohledně aktiv financovaných z prvního a druhého úvěru poskytnutých dlužníkovi na provozní potřeby žalobce uvedl, že se dlužník chtěl transformovat na stavební společnost, generálního dodavatele developerských projektů a potřeboval navýšit svůj provozní kapitál, jelikož ve stavebnictví, resp. developerských projektech bylo třeba většího objemu provozního kapitálu, neboť zde byl časový rozdíl mezi vynaloženými náklady (výdaji) a úhradou za vykonané práce. Po určitou dobu tedy byla činnost společnosti financována z vlastních zdrojů dodavatele, než došlo k úhradě prací zákazníkem (dodavatelský úvěr). K otázce hodnocení prolongací úvěrů z hlediska možného naplnění znaků nucené restrukturalizace žalobce uvedl, že monitoroval dlužníka i stav jeho projektů průběžně, navíc dlužník po celou dobu úvěru řádně hradil své splatné závazky. Vzhledem k rozpracovanosti řady developerských projektů a jejich částečnému pozdržení z důvodů nezávislých na dlužníku žalobce neměl důvod úvěr neprolongovat a připravit tak dlužníka o provozní kapitál, což by pro něj mohlo mít závažné důsledky (pro žádnou společnost není jednoduché ve fázi rozpracovaného projektů vyvázat provozní kapitál). Hodnotu zajištění (areál nemovitostí) žalobce v rámci prolongace úvěrů vyhodnocoval, přičemž dospěl k závěru, že po tak krátké době (cca 2 roky) se tato hodnota nezměnila. Ohledně dodatku č. 2 k úvěrové smlouvě č. 501448049 žalobce správním orgánů vysvětloval, že došlo k administrativnímu pochybení, když v rámci schvalovacího procesu v době od 28. 5. 2013 do 30. 5. 2013 byla schválena prolongace splatnosti tohoto úvěru pouze o jeden rok, tj. do 31. 5. 2014, neboť správně měl být prodloužen o dva roky. Žalobce si však chybu včas uvědomil a na základě výzvy žalobce ze dne 23. 7. 2013 byl s klientem stejného dne uzavřen dodatek č. 3 ke smlouvě o úvěru, kterým se měnila doba splatnosti jistiny úvěru na 31. 5. 2014. Žalobce k výčtu namítaných pochybení bankovní radou k úvěru č. 501448065, konkrétně k dostatečnosti vymezení účelu úvěru v úvěrové smlouvě, odkázal na část VI. bod B.1. žaloby. Ohledně úvěrového návrhu a jeho obsahu se žalobce vyjádřil v části VI. bod B.3. žaloby. Ve věci vyhodnocení reálnosti podnikatelského záměru, predikovaných hospodářských výsledků, možností dlužníka splácet úvěr a prověřování předpokladů dlužníka pro realizaci záměru se žalobce vyjádřil v části VI. bod B.4, B.5. a B.6. žaloby, navíc měl žalobce o těchto předpokladech a kvalitách dlužníka poměrně dobré informace z předchozí spolupráce. Ve věci ocenění zástavy a akceptace tohoto ocenění žalobcem odkázal žalobce na vyjádření a navržené důkazy uvedené v části VI. bod B.9. žaloby. K namítanému porušení ust. § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., tj. že družstevní záložna nesmí poskytovat úvěry ani vystavovat zajišťovací nebo platební nástroje za účelem splacení základního členského vkladu nebo dalšího členského vkladu, žalobce uvedl, že všechny úvěry poskytnuté žalobcem také tomuto dlužníkovi byly účelově vázány (na refinancování úvěru, na financování oběžných aktiv a navýšení provozního kapitálu a na nákup nemovitostí) a nejednalo se o poskytnutí úvěru za účelem splacení dalšího členského vkladu. Pokud bankovní rada uvádí, že povinnost porušil dlužník, pak žalobce nechápe, z jakého důvodu to vyčítá jemu, a jednak povinnost podle ust. § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb. nedopadá na úvěrové dlužníky. Na základě výzvy správního orgánu prvního stupně ze dne 19. 11. 2012, žalobce předložil dne 30. 11. 2012 aktuální seznam všech dalších členských vkladů v požadovaném členění, poznatky o původu peněžních prostředků u dalších členských vkladů odsouhlasených členskou schůzí dne 23. 10. 2012, včetně výpisů z účtů a dalších požadovaných informací. Žalobce v rámci poskytnutých informací uvedl strukturu a výši jím poskytnutých úvěrů a dále detailnější informace o společnosti HELIOS Tech., a.s. a finančních zdrojích k držení dalších členských vkladů v žalobci. Ve vztahu k dalším členským vkladům neměl správní orgán prvního stupně žádné další dotazy či připomínky, natož aby kvalifikoval jednání žalobce jako jednání v rozporu s ust. § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., přitom již v té době měl k dispozici totožné údaje jako při kontrole na místě a v průběhu správního řízení. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. J. J. a J. S. F) ILANOVE s.r.o. body 491 – 503 žaloby: K úvěrovému případu dlužníka ILANOVE s.r.o. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (637) a násl., jelikož je zde případ zhodnocen komplexně, na rozdíl od kusých informací uvedených v napadeném rozhodnutí. Ohledně údajně vágně definovaného podnikatelského záměru dlužníka se žalobce vyjádřil v části VI. bod B.3 žaloby. K úvěrové dokumentaci dlužníka a jejím namítaným nedostatkům žalobce uvedl, že v době sjednávání úvěrového obchodu nebyla jednání mezi dlužníkem a předmětnými realitními kancelářemi ohledně jejich spolupráce při nákupu vhodných nemovitostí ukončena formální smlouvou, a tedy nebylo možné, aby měl žalobce takové smlouvy o zprostředkování k dispozici v době uzavření smlouvy o úvěru, tj. dne 26. 3. 2013. K otázce prověřování předpokladů dlužníka a realitních kanceláří provádět zamýšlenou činnost se žalobce vyjádřil v části VI. bod B.5. žaloby, kdy obě realitní kanceláře navíc žalobce znal z dřívější spolupráce. Pokud jde o prověření a analýzu údajů předložených žadatelem o úvěr, žalobce odkázal na vyjádření obsažená v části VI. bod B.5. a B.6. žaloby, kdy vycházel ze svých bohatých zkušeností s poskytováním obdobného typu úvěrů a ze znalosti trhu s nemovitostmi a jeho očekávaného vývoje, přičemž za takových okolností nepovažoval za nezbytné písemně zpracovávat speciální analýzy na tento konkrétní úvěrový obchod. Ve věci akceptace ocenění zástavy znaleckým posudkem žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.9. žaloby. Při stanovení akceptovatelné hodnoty zajištění (jistotního koeficientu) žalobce vycházel ze skutečnosti, že předmětem zástavy byl ucelený komplex známých léčebných lázní na Slovensku, o jejichž návštěvu bude vždy zájem, a vyhodnotil, že má vysokou míru tržní poptávky (v případě prodeje) a minimální pravděpodobnost cenových výkyvů, proto stanovil jistotní koeficient ve výši 80 %. Informace o vazbách významných z hlediska posouzení ekonomicky spjaté skupiny osob byla zanesena v informačním systému žalobce a písemně by byla vyhodnocena, pokud by např. zástavce z tohoto obchodního případu požádal u žalobce o úvěr. Zástupce zástavce byl mimo jiné také přítomen na osobním jednání u žalobce; mezi dlužníkem a zástavcem existovala obchodní spolupráce, přičemž tato skutečnost byla i důvodem poskytnutí zajištění, není tedy pravdou, že by se jejich vztahem žalobce vůbec nezabýval, jak uvedla bankovní rada. K výtce, že nereagoval na skutečnost, že dlužník neplnil některé smluvní podmínky, žalobce uvedl, že jednak vyzýval dlužníka k doložení všech nezbytných podkladů a jednak předmětnou pojistnou smlouvu a potvrzení o bezdlužnosti obdržel a byly založeny do správního spisu vedeného pod sp. zn. Sp/2013/161/573. K námitce Bankovní rady týkající se čerpání úvěru na účet dlužníka žalobce odkázal na vyjádření obsažené v části VI. bod B.13. žaloby. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S. G) MEDEARON, SE body 504 – 515 žaloby: K úvěrovému případu dlužníka MEDEARON, SE se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (664) a násl., jelikož je zde případ zhodnocen komplexně, na rozdíl od kusých informací uvedených v napadením rozhodnutí. Ve věci prověřování předpokladů žadatele o úvěr naplnit podnikatelský záměr, resp. za jakých podmínek společník nabyl obchodní podíl na žadateli, se žalobce vyjadřoval v části VI. bod B.5 a B.7. žaloby. Ohledně údajů, ze kterých žalobce vycházel při posuzování tohoto úvěrového obchodu, žalobce odkázal na vyjádření obsažené v části VI. bod B.4. žaloby. Ohledně monitoringu využití úvěrových prostředků žalobce uvedl, že sledoval účelovost využití poskytnutých úvěrových prostředků, zejména na základě kupních smluv, smlouvy o zprostředkování a proplácel faktury, které mu dlužník předkládal a které prokazovaly náklady vynaložené na rekonstrukci rafinerie a také na základě pravidelné komunikace s dlužníkem, žalobce tedy prováděl průběžný monitoring. K dočerpání úvěru mělo dojít do 30. 6. 2013; provést komplexní monitoring dlužníka včetně dohlídky na místě tedy mělo význam až po polovině roku 2013, což měl také žalobce v plánu učinit. Ve věci zprostředkovatele a podmínek zprostředkovatelské smlouvy žalobce odkázal na část VI. bod B.9. žaloby. K vyhodnocení vazeb ESSO s tímto zprostředkovatelem žalobce uvedl, že vzhledem k výši částky poskytnuté zprostředkovateli jako záloha ze strany dlužníka (45 mil. Kč) v poměru k výši poskytnutého úvěru (154 mil. Kč) nebyl důvod tyto dva subjekty vyhodnocovat jako jednu ekonomicky spjatou skupinu, přičemž tato část úvěru nebyla čerpána na účet zprostředkovatele (jak nesprávně uvedla bankovní rada), nýbrž na účet dlužníka. Co se týká problematiky akceptace ocenění zástavy znaleckým posudkem, žalobce uvedl, že v případě tohoto úvěru si nechal zpracovat revizní znaleckou zprávu vypracovanou společností BDO Appraisal services – Znalecký ústav s.r.o. k předmětnému znaleckému posudku ze dne 20. 7. 2012, přičemž zpráva potvrdila závěry znalce uvedené ve znaleckém posudku. Dále žalobce uvedl, že roční monitoring měl být proveden po polovině roku 2013, tj. po dočerpání celého úvěru, a to včetně dohlídky na místě, nicméně po událostech z počátku května 2013 žalobce na tyto činnosti již neměl dostatečné kapacity, nicméně o projektu s dlužníkem i s nájemcem opakovaně jednal. Nedočerpáním úvěru byl projekt klienta předčasně zablokován; dle posledních informací žalobce se dlužník snažil projekt dokončit získáním úvěrových zdrojů od jiného peněžního ústavu, avšak bezúspěšně. K dalším tvrzením bankovní rady žalobce uvedl, že osoba jednající za nájemce (pan M. W.) byla žalobci známa z jejich předchozí spolupráce a na základě řady osobních jednání, což navrhoval doložit zejména svědeckými výpověďmi pracovníků žalobce, kdy nejvíce s touto osobou byla obeznámena vedoucí úvěrového oddělení paní J. S. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S. H) MOLL CZ s.r.o. body 516 – 524 žaloby: K úvěrovému případu dlužníka MOLL CZ s.r.o. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (673) a násl. V případě prvního bodu výtek bankovní rada částečně připustila pochybení správního orgánu prvního stupně ohledně informací žalobce o transakci – nákupu obchodního podílu, nicméně ohledně ostatních výtek dala správnímu orgánu prvního stupně za pravdu, přestože z úvěrové dokumentace vyplývalo, že se žalobce vytýkaných chyb nedopustil. Část úvěru ve výši 27,5 mil. Kč byl použit na nákup obchodního podílu společnosti Živcova pila, s.r.o. (viz žádost o čerpání úvěru a Protokol o čerpání ze dne 26. 4. 2011), avšak dlužník nabyl pouze 50 % podíl této společnosti, zbývajících 50 % podílu nabyl jednatel dlužníka, pan F. H. Tato částka byla čerpána na účet zástavce (Živcova pila, s.r.o.), jelikož ho v době čerpání vlastnil prodávající pan M. T. K převodu obchodního podílu došlo až po připsání částky na účet zástavce. Celou záležitost projednali pracovníci žalobce ústně na všech stupních schvalovacího procesu s tím, že se nejednalo o úmysl klienta. Vzhledem k vyhodnocení dostatečnosti zajištění, včetně osobního avalu pana F. H. na bianco směnce vystavené dlužníkem (v případě vymáhání by se z titulu avalu jednatele na směnce dosáhlo na oba podíly bez rozdílu výše), a ke skutečnosti, že dlužník s žalobcem komunikoval, spolupracoval a hradil své splatné závazky, žalobce dospěl k závěru, že nebude z tohoto porušení smlouvy vyvozovat dodatečné finanční sankce. Ve věci analýzy údajů předložených žadatelem se žalobce vyjadřoval v části VI. bod B.4. žaloby. K prolongaci předmětného úvěru žalobce uvedl, že prolongace vždy vyhodnocoval z hlediska možné nucené restrukturalizace úvěru, přičemž v tomto případě se o nucenou restrukturalizaci nejednalo, proto k ní žalobce přistoupil, neboť došlo ke zpoždění projektu dlužníka, což se v případě developerských projektů často v praxi stává – je zde řada exogenních vlivů, od povětrnostních podmínek počínaje, po přístup monopolních dodavatelů a postupů státních orgánů konče, které mohou ovlivnit délku projektu. Žalobce vyhodnotil, že prolongací splatnosti jistiny úvěru bude dosaženo účelu financovaného podnikatelského záměru, navíc dlužník platil řádně splatné závazky po celou dobu úvěrového vztahu až do začátku kontroly správního orgánu prvního stupně. Ke znaleckému ocenění žalobce uvedl, že z prvostupňového rozhodnutí nevyplývá, že by znalecký posudek trpěl nějakými rozpory, jak uvedla bankovní rada a v dalším odkázal na své vyjádření v části VI. bod B.9. žaloby. Ve věci údajných rozporů v účetních výkazech dlužníka a jeho prognózovaným výsledkům žalobce uvedl, že k rozdílům mezi predikovanými a skutečnými výkazy dochází vždy, neboť není v lidských silách předpovědět s jistotou budoucí vývoj událostí. Ke zpoždění celého projektu došlo z důvodu prodlení s výstavbou a kolaudací inženýrských sítí (zejména ze strany společnosti ČEZ a.s.), proto byl úvěr prolongován a důsledkem byly i horší skutečné ekonomické výsledky dlužníka oproti předpokládaným. Žalobce však o všech krocích dlužníka byl informován, neboť dlužník bezproblémově komunikoval a předkládal požadované materiály. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S. I) Moravskoslezská agrární s.r.o. body 525 – 537 žaloby: K úvěrovému případu dlužníka Moravskoslezská agrární s.r.o. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (685) a násl. Žalobce k pochybením vytýkaným v rámci úvěru dlužníka č. 509785023 ve věci uvažovaných rizik projektu odkázal na vyjádření uvedená v části VI. bod. B.4. žaloby. Ohledně vyhodnocování předpokladů žadatele pro realizaci projektu se žalobce vyjádřil v části VI. bod B.5 žaloby. Ve věci analýzy údajů předložených žadatelem o úvěr a posuzování bonity dlužníka žalobce odkázal na vyjádření uvedená v části VI. bod B.4. a B.6. žaloby. Správním orgánem prvního stupně tvrzené pochybení žalobce, že nezjistil, z jakých zdrojů dlužník financoval nákup nemovitostí, jež nebyly předmětem zajištění, je neopodstatněné, neboť ze smlouvy o úvěru ze dne 18. 12. 2012 a z kupní smlouvy se společností APATIT a.s. ze dne 5. 12. 2012 vyplývá, že nákup nemovitostí byl financován přímo ze zdrojů poskytnutého úvěru. Podle čl. III. odst. 2 předmětné kupní smlouvy byla kupní cena splatná do 30 pracovních dnů od jejího podpisu na bankovní účet protistrany, k čerpání úvěru přitom došlo dne 19. 12. 2012. V otázce kupní ceny zastavených nemovitostí a znaleckého ocenění zástavy se žalobce vyjádřil v části VI. bod B.2. a B.9. žaloby. Ve věci zjišťování bonity avala na směnce žalobce v plném rozsahu odkázal na vyjádření v části VI. bod B.7. žaloby. Co se týče hodnocení bonity klienta, žalobce uvedl, že v případě vlastnické struktury měla být hodnota 3 uvedena i při hodnocení u prvního úvěru. V případě kritéria kvality managementu pracovník žalobce vyhodnotil, že má dlužník s danou oblastí již větší zkušenosti, a proto byla výsledná hodnota u druhého úvěru o jeden stupeň zlepšena. Ve věci analýzy údajů předložených žadatelem o úvěr a posuzování bonity dlužníka žalobce odkázal na vyjádření uvedená v části VI. bod B.4. a B.6. žaloby. V otázce kupní ceny zastavených nemovitostí a znaleckého ocenění zástavy se žalobce vyjádřil v části VI. bod B.2. a B.9. žaloby. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků J. S. a M. L. J) Ordoriko SE body 538 – 560 žaloby: K úvěrovému případu dlužníka Ordoriko SE se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole v bodech (696) a násl., na něž žalobce pro stručnost odkázal, jelikož je zde případ zhodnocen komplexně, na rozdíl od kusých informací uvedených v napadeném rozhodnutí. Žalobce k pochybením vytýkaným v rámci úvěru dlužníka č. 506194025 uvedl, že ve věci první výtky (akceptace úvěrového návrhu bez specifikace, jak má být rozdělen úvěr mezi jednotlivé účely sledované žadatelem o úvěr) přesná specifikace účelu použití poskytnutého úvěru, resp. specifikace částek určených na jednotlivé účely vycházela jednak ze Žádosti o úvěr na refinancování, úpravu technologií, vyrovnání krátkodobého cash-flow a nákup dalších nemovitostí v letech 2011 – 2014 v celkovém objemu 118 mil. Kč ze dne 16. 1. 2012 předložené dlužníkem a jednak se smluv uzavřených dlužníkem, které měl žalobce k dispozici při hodnocení podnikatelského záměru, zejména smlouvy o půjčce se společností MEDICARIM, SE znějící na částku 27 801 800 Kč a rámcové smlouvy o zprostředkování nákupu nemovitostí (74 mil. Kč). Žalobce tak odmítl závěr bankovní rady, že by doložil účelové použité pouze 24 % finančních prostředků z úvěru. K požadavku správního orgánu prvního stupně na vyhodnocení vazeb ESSO dlužníka a společnosti MEDICARIM, SE žalobce uvedl, že k vyplacení půjčky a faktickému ukončení smluvního vztahu se společností MEDICARIM, SE došlo ve stejný den, v němž byl čerpán úvěr od žalobce. Ohledně dalších okolností žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.8. žaloby. K další výtce směřující ke společnosti budoucího nájemce dlužníka Vitaforex Transport s.r.o. žalobce uvedl, že nájemce hodnotil zejména na základě osoby jejího jednatele a společníka Ing. V. T., a to vzhledem k její relativně krátké historii, kdy Ing. V. T. byl žalobci znám jako uznávaný a zkušený obchodník v oblasti obchodu s minerálními oleji, který měl navíc dobrý kredit u celních orgánů na základě minulé spolupráce. Ing. V. T. byl v rámci přípravy tohoto obchodu také několikrát přítomen na jednání u žalobce, společnost Vitaforex Transport s.r.o. disponovala i povolením k provozování daňového skladu u vybraných výrobků. Ohledně namítané výše nájemného za předmětný areál dlužníka žalobce uvedl, že částka budoucího nájemného vycházela ze smlouvy o budoucí smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 3. 2. 2012 se společností Vitaforex Transport s.r.o., kdy v hodnocení klienta byl užit konzervativní kurz 24,70 Kč / EUR, se kterým bylo kalkulováno i v podnikatelském záměru klienta a v prognózovaných výkazech. Pokud jde o nájemní smlouvu, ze které vycházel znalecký posudek, šlo o Smlouvu o nájmu nemovitostí se společností P.D.D.D., a.s. ze dne 23. 12. 2011, přičemž uzavření budoucí nájemní smlouvy bylo závislé na dokončení rekonstrukce skladovacích prostor, která měla být realizována nejpozději do září 2012, čemuž odpovídala i smlouva o dílo uzavřená se společností VAE CONTROLS, s. r. o. Existoval zde oboustranný zájem na tom, aby nájemní vztah započal co nejdříve, nicméně společnost Vitaforex Transport s.r.o. rozvázala s dlužníkem spolupráci a k pronájmu celého areálu daňového skladu nedošlo, pročež dlužník navázal spolupráci se společností Montone Invest s.r.o. Žalobce se vždy zabýval otázkou, z jakých prostředků budou úroky z úvěru spláceny, přičemž tuto skutečnost vyhodnocoval před poskytnutím úvěru žadateli, kdy v tomto případě měly být splátky úvěru v počáteční fázi projektu financovány z prostředků úvěru poskytnutého za účelem provozního financování, což odpovídalo smlouvě o úvěru i podnikatelskému záměru. Obchodování s minerálními oleji je výnosné a při zahájení provozu daňového skladu žalobce nepochyboval o ziskovosti podnikatelského záměru (tím pádem i jeho refinancovatelnosti). V dokumentu Hodnocení klienta ze dne 8. 2. 2012 k prvnímu úvěru tohoto dlužníka byla stanovena jeho bonita B1, stejný údaj je uveden v Návrhu na rozhodnutí úvěru č. 506194025 ze dne 8. 2. 2012, není tedy pravdivé údajné pochybení žalobce ohledně bonity klienta A, tvrzené správním orgánem prvního stupně a následně převzaté bankovní radou bez ověřování závěrů uvedených v prvostupňovém rozhodnutí. V otázce zprostředkovatele a podmínek zprostředkovatelské smlouvy žalobce odkázal na vyjádření uvedená v části VI. bod B.10. žaloby. Ve věci akceptace znaleckého ocenění zástavy žalobce okázal na vyjádření obsažené v části VI. bod B.9. žaloby. Žalobce k pochybení vytýkanému v rámci úvěru dlužníka č. 506194033 uvedl, že ve věci znaleckého posudku na ocenění zhodnocení areálu dlužníka správní orgán prvního stupně úmyslně desinterpretoval podklady obsažené v úvěrové složce. Co se týče Prohlášení znalce ze dne 21. 8. 2012, kde je uvedeno, že odhad obvyklé ceny zůstává v původní výši nezměněn i po změně cenového předpisu (vyhláška MF ČR č. 387/2001 Sb.), protože byl vypracován výnosovým způsobem, bylo tím myšleno, že cena obvyklá provozního areálu stanovená dle znaleckého posudku č. 53-53/2011 ze dne 30. 12. 2011 se s ohledem na změnu právního předpisu nezměnila. Naopak z druhého posudku jasně vyplývá, že modernizace areálu měla zcela evidentní pozitivní vliv na zvýšení ceny obvyklé areálu. Vzhledem ke skutečnosti, že druhý a třetí úvěr byl poskytnut výlučně na dokončení modernizace areálu, neviděl žalobce důvod, proč by v rámci hodnoty zajištění nemohl zohlednit také hodnotu předmětné rekonstrukce/modernizace. Žalobce k pochybení vytýkanému v rámci úvěru dlužníka č. 506194041 uvedl, že konkrétní finanční nároky další modernizace vycházely ze smluv o dílo uzavřených s dodavateli, z jejich dodatků a z dodavatelských faktur, které byly založeny v úvěrovém spise. Po věcné stránce docházelo ke zvyšování nároků na modernizaci zejména proto, že společnost Vitaforex Transport s.r.o. několikrát navyšovala, doplňovala a pozměňovala své požadavky na tyto prostory, o čemž byl žalobce průběžně informován. Žalobce považoval za racionální, aby byla modernizace skladu dokončena a mohla tedy započít další fáze provozu a pronájmu, a tedy i příjmu pro dlužníka. V případě druhého a třetího úvěru klienta byla jeho bonita stanovena na základě finanční analýzy GOLD RIVER a dalších ukazatelů, kdy žalobce vycházel z finančního plánu projektu a jeho cílových hodnot, jehož kladné výsledky byly pozdrženy z důvodů nezávislých na dlužníku. Ohledně výtky schválení úvěru přesto, že prostředky požadované dlužníkem na rekonstrukci nebyly nezbytné pro realizaci podnikatelského záměru, žalobce uvedl, že dlužník se předmětnou společností MOLL CZ s.r.o. uzavřel 2 smlouvy o dílo; předmětem jedné bylo zateplení objektu a druhé vybudování nové trafostanice, dokončení zpevněných betonových separačních ploch pro skladovací sektor a konečná etapa zastřešení odkrytých skladovacích nádrží, není tedy pravdou, že stavební práce nebyly z hlediska budoucího nájemce nutné. Navíc nelze „od stolu“ zhodnotit, že uvedené smlouvy samy o sobě neprokazují, že by bez nich nebylo možné prostory užívat, aniž by správní orgány znaly reálnou situaci. Žalobce uvedl, že převážná část komunikace probíhala s dlužníkem ústní formou, proto úvěrová složka neobsahuje všechny předané informace, a proto byly navržené svědecké výpovědi, které však správní orgány neprovedly. Žalobce riziko koncentrace (obchodní vztah mezi dlužníkem a společností MOLL CZ s.r.o.) zohlednil, nicméně vzhledem k hodnotě smluv o dílo v porovnání s celkovou angažovaností žalobce vůči dlužníku vyhodnotil, že není zapotřebí tyto dva dlužníky posoudit jako ekonomicky spjatou skupin osob. Ohledně dalších skutečností žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.8. žaloby. Pokud bankovní rada naznačuje, že předkládané faktury byly fiktivními doklady, žalobce doložil realizaci rekonstrukce fotodokumentací. Žalobcem byly do správního spisu založeny fotodokumentace modernizovaného areálu a vyjádření dlužníka k současnému stavu projektu. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S. K) Stratonixdale, s.r.o. body 561 – 581 žaloby: K úvěrovému případu dlužníka Stratonixdale, s.r.o. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (777) a násl., na něž žalobce pro stručnost odkázal, jelikož je zde případ zhodnocen komplexně, na rozdíl od kusých informací uvedených v napadeném rozhodnutí. K výtce, že z úvěrových návrhů ani z úvěrových smluv nebylo patrné, zda nemovitosti sloužící jako zajištění pohledávky měly být těmi nemovitostmi, které žadatel o úvěr hodlal pořídit z prostředků poskytnutých žalobcem jako úvěr, žalobce uvedl, že tato informace byla zřetelně patrná z Ekonomického plánu dlužníka ze dne 17. 9. 2012, který byl přílohou Hodnocení klienta. Zajištěné pozemky měly být předmětem koupě ze strany sesterské společnosti dlužníka, přičemž měly být financovány z prostředků úvěru, kdy v době poskytnutí úvěru byla jediným společníkem i jednatelem dlužníka RNDr. A. W., což platilo i pro sesterskou společnost dlužníka. Z predikovaných výkazů obou společností vyplývalo, že půjčka od společníka měla být poskytnuta společnosti Stratonixdale SK s.r.o. touto fyzickou osobou, přičemž jednatelka v té době pracovala v Rakousku a v oblasti předmětu podnikatelského záměru měla zkušenosti a přehled. V dalších otázkách žalobce odkázal na vyjádření uvedené v části VI. bod B.7. žaloby. Žalobce změnu v osobě vlastníka a jednatele dlužníka vyhodnocoval, přičemž při změně společníka dlužníka přistupuje ke změně avalu na zajišťovací směnce za předpokladu, že klient splní všechny požadované podmínky. Nový jednatel dlužníka jednal s pracovníky žalobce osobně, přičemž bylo evidentní, že se v oblasti předmětu podnikatelského záměru dobře orientuje, disponuje znalostmi i zkušenostmi, a žalobce proto vyhodnotil, že změna v osobě jednatele a vlastníka dlužníka nebude mít negativní vliv na podnikatelský záměr a schopnost dlužníka splácet úvěr. Dlužník, resp. jeho sesterská společnost, měl v plánu v počáteční fázi projektu nabyté pozemky pronajímat stávajícím nebo novým nájemcům a teprve později (tj. cca nejdříve po dvou letech) a po scelení zemědělských pozemků začít na těchto pozemcích hospodařit v kooperaci se zemědělským družstvem, proto výtka, že žalobce údajně nebyl informován o tom, na jakých pozemcích má společnost hospodařit, resp. jaké pozemky hodlá pronajmout, není pravdivá. Pokud jde o výtku, že žalobce nevyžadoval předložení nájemních smluv, také není pravdivá, neboť žalobce disponoval přehledem pozemků předložených klientem v elektronické podobě, kde jsou vyznačeni i jednotliví nájemci předmětných pozemků vlastnictví společnosti Stratonixdale SK s.r.o., kdy z důvodu rozsáhlosti souboru byl podklad uložen pouze v elektronické podobě. Navíc žalobce dlužníka o předmětné nájemní smlouvy upomínal, což bylo také doloženo příslušnými listinnými důkazy do správního spisu. Co se týče výtky, že nebylo zřejmé, z jakých prostředků je úvěr splácen, žalobce uvedl, že i ze smlouvy o úvěru ze dne 4. 10. 2012 mezi oběma sesterskými společnostmi vyplývá, že dlužník měl splácet úroky z výnosových úroků, které jí plynuly od její sesterské společnosti Stratonixdale SK s.r.o. Sesterská společnost podle informací kontrolované osoby měla splácet úroky jednak z příjmů z pronájmů vlastněných nemovitostí, resp. z vlastní podnikatelské činnosti, jednak z výše zmiňovaných zapůjčených prostředků od společníka. Ve věci ověřování dlužníkem předložených údajů o jeho ekonomické situaci žalobce uvedl, že v tomto případě šlo o predikci, finanční plán, nikoli o výkazy dokumentující ekonomickou situaci dlužníka, jak uvedla bankovní rada. V ostatním žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.4. žaloby. V otázce hodnocení reálnosti předpokladů pro realizaci záměru odkázal žalobce na část VI. bod B.5. žaloby. Pokud jde o výtku, že žalobce umožnil čerpání úvěrů na běžný účet dlužníka, žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.13 žaloby. Ve věci znaleckého ocenění předmětu zástavy žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.9. žaloby. Ve věci výtek týkajících se akceptace znaleckého ocenění zástav žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.2 a B.9. žaloby. Pokud jde o akceptaci znaleckého oceněné zástav v případě úvěru dlužníka č. 508473044, žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.9. žaloby. K pochybením vytýkaným v rámci úvěru dlužníka č. 508473052 žalobce uvedl, že účelovost využití úvěrových prostředků monitoroval zejména prostřednictvím zastavených pozemků k tomuto úvěru, jejichž vlastníkem byla dlužníkova sesterská společnost. Pokud jde o dodatečné smluvní podmínky, které nebyly zapracovány do úvěrového návrhu, žalobce si chybu uvědomil a vyzval dlužníka k podpisu dodatku ke smlouvě o úvěru, na základě kterého bude dlužník povinen předložit žalobci uzavřené nájemní smlouvy na pozemky, a to do 15 dnů od jejich uzavření. Bankovní rada uvedla, že nebylo jasné, jakým způsobem měla být splácena jistina a příslušenství úvěrových pohledávek, k čemuž žalobce uvedl, že v případě dokončení podnikatelského záměru, jehož návratnost byla cca 8 - 10 let, mělo dojít ke splacení jistiny z podnikatelské činnosti dlužníka, resp. jeho sesterské společnosti, a to také s využitím dotačních programů v zemědělství. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků J. S. a M. L. L) TOCONALES, SE body 582 – 598 žaloby: K úvěrovému případu dlužníka TOCONALES, SE se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (844) a násl., na něž žalobce pro stručnost odkázal, jelikož je zde případ zhodnocen komplexně, na rozdíl od kusých informací uvedených v napadeném rozhodnutí. K pochybením, že žalobce nevěděl, z jakých zdrojů dlužník získal částku 7,5 mil. Kč, žalobce uvedl, že věděl, z jakých zdrojů bude částka uhrazena, a sice že půjde o půjčku akcionáře. Z rozvahy dlužníka ke dni 31. 12. 2012 přitom vyplývá, že eviduje jiné dlouhodobé závazky v celkové výši 8 057 000 Kč. Ve věci spolehlivosti údajů, na nichž se zakládaly predikované výsledky dlužníka, žalobce uvedl, že pro zpracování analýzy hospodaření dlužníka používal systém GOLD RIVER Credit Risk Management až od 1. 5. 2012, přičemž tento úvěr byl zpracován již v březnu 2012, hodnocení hospodaření tohoto dlužníka tedy bylo provedeno podle stávající metodiky. Predikci výsledovky na roky 2012 – 2014 měl žalobce k dispozici, nicméně predikci rozvahy dlužník nebyl schopen v době zpracování úvěrového návrhu předložit z důvodu složité transformace všech zúčastněných společností, žalobce tak hodnocení provedl alternativními postupy, zejména slovním vyhodnocením. Výzvou ze dne 27. 8. 2012 žalobce dlužníka o tuto predikci rozvahy urgoval, nicméně bez odezvy. Po polovině roku 2013 měl žalobce již k dispozici daňové přiznání dlužníka, včetně účetní závěrky za rok 2012. Ohledně dalších skutečností žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.4. žaloby. V otázce namítaného stanoveného splátkového kalendáře žalobce odkázal na část VI. bod B.15 žaloby. Ve věci nájemní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a jeho nájemcem, společností DESMONTES, SE, žalobce uvedl, že měl informaci o uzavření a trvání této nájemní smlouvy, kdy společnost DESMONTES, SE byla řádně fungující a prosperující společností, jejíž sídlo se nacházelo v tomto pardubickém areálu, a žalobce neměl důvod informaci zpochybňovat. Ohledně potenciálu předmětu nájmu měl žalobce detailní informace sdělené zejména v ústní formě v průběhu osobních jednání u žalobce a dále také ze znaleckého posudku na ocenění předmětného areálu. Společnost nájemce byla posuzována na základě jejích představitelů, kteří měli s obchodem s minerálními oleji zkušenosti, a dále byla lustrována na základě veřejně dostupných informačních zdrojů. Ohledně vyhodnocování vazeb ESSO žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.8. žaloby. Ve věci ověřování reálnosti údajů předložených žadatelem žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.4. žaloby. V otázce akceptace ceny určené znaleckým posudkem žalobce uvedl, že z prvostupňového rozhodnutí nevyplývá, že by posudek trpěl vnitřními rozpory, jak uvedla bankovní rada a odkázal na vyjádření v části VI. bod B.9. žaloby. Žalobce k pochybením vytýkaným v rámci úvěru dlužníka č. 506762037 uvedl, že ve věci určení provozních potřeb dlužníka byly konkretizovány jak v žádosti o provozní úvěr, tak i v Hodnocení klienta, kdy jejich přesná specifikace měla vyjít z aktuálních potřeb dlužníka v rámci jeho provozní činnosti. Popis podnikatelského záměru dlužníka byl v žádosti o provozní úvěr ze dne 4. 6. 2012 adekvátně rozšířen o popis účelu nového provozního úvěru. K výtce, že dlužníkovi byl na základě stejných údajů jako u předchozího úvěru stanoven o stupeň horší rating, žalobce uvedl, že od 1. 5. 2012 nabyl účinnosti vnitřní předpis žalobce č. 39/2012 – Stanovení bonity klienta, podle kterého (čl. IV.) hodnota ukazatele skóre klienta mohla nabýt hodnot A, B, C, D, nešlo tedy o zhoršení ratingu klienta, nýbrž o změnu metodiky žalobce. Ve věci akceptace znaleckého ocenění předmětu zástavy žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.2. a B.9. žaloby. K monitoringu dlužníka žalobce uvedl, že do 29. 4. 2013 nemohl provést roční monitoring, jelikož úvěr byl poskytnut před méně než rokem a navíc byl monitoring plánován po obdržení daňového přiznání dlužníka a účetní závěrky, a to včetně dohlídky na místě. Dokument zachycující monitoring tohoto dlužníka byl žalobcem založen do správního spisu. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S. M) TORRAUNEX Consult, s.r.o. body 599 – 614 žaloby: K úvěrovému případu dlužníka TORRAUNEX Consult, s.r.o. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (882) a násl., na něž žalobce pro stručnost odkázal, jelikož je zde případ zhodnocen komplexně, na rozdíl od kusých informací uvedených v napadeném rozhodnutí. Dále žalobce uvedl, že úvěrové složky dlužníka byly krátce po zahájení kontroly ze strany správního orgánu prvního stupně zabaveny policií, pročež při sestavování odpovědí na emailové dotazy správního orgánu prvního stupně žalobce složky neměl k dispozici. K výtce týkající se akceptace vágního podnikatelského záměru dlužníka žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.3. žaloby a dodal, že finanční plán, který byl součástí tohoto podnikatelského záměru, představoval budoucí predikci ekonomických výsledků dle předpokladů dlužníka. Vzhledem k tomu, že se řada obchodů měla odvíjet od aktuálních obchodních příležitostí na trhu, nebylo možné identifikovat přesný čas ani konkrétní nemovitosti, které měly být nakoupeny, nicméně v agregovaných ekonomických datech za celý rok již bylo možné tuto predikci vystihnout přesněji. Dlužník dále deklaroval svůj záměr podílet se na vybudování logistického centra u obce Drásov na pozemcích, které byly zároveň předmětem zástavy, kdy zástavcem byla společnost personálně propojená s dlužníkem. Dlužník předložil i studii komerčního využití v této lokalitě, nelze tedy přijmout závěr správních orgánů, že byl podnikatelský záměr dlužníka vágní. K údajně chybějícímu mechanismu umožňujícímu ověření účelu úvěru žalobce uvedl, že smlouva o úvěru klienta zavazovala na žádost žalobce poskytnout veškeré informace, jež může žalobce odůvodněně požadovat v souvislosti s předmětem smlouvy o úvěru. Ve věci analýzy údajů předložených žadatelem a řádného zhodnocení jeho ekonomické situace se žalobce vyjádřil v části VI. bod B.4 a B.6. žaloby. K prověřování zkušeností a předpokladů jediného jednatele žadatele o úvěr realizovat zamýšlené činnosti se žalobce vyjádřil v části VI. bod B.5 žaloby. Vzhledem ke skutečnosti, že dlužník úroky splácel až do září 2013, je zřejmé, že tak musel činit z výnosů vlastní činnosti. V ostatních věcech žalobce odkázal na část VI. bod B. 15. žaloby. K vysvětlení důvodů obchodní spolupráce dlužníka se společností MESKALERO, s.r.o. žalobce uvedl, že tuto společnost chápal jako zástavce a obchodního partnera, se kterým dlužník spolupracoval na podnikatelském záměru. Tato společnost byla žalobcem lustrována z veřejných zdrojů, přičemž o ní nebyly zjištěny žádné negativní skutečnosti nebo indicie. Ohledně parametrů Rámcové smlouvy o zprostředkování nákupu nemovitostí žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod. B.10. žaloby. K výši celkové předpokládané kupní ceny nemovitostí podle zprostředkovatelské smlouvy (300 mil. Kč) a částkou úvěrů dlužníka poskytovaná zprostředkovateli jako záloha (157 mil. Kč.), uvedl žalobce, že vycházel z předpokladu, že částka 300 mil. Kč je částka pouze orientační, která nemusí být nutně dodržena. Navíc z průvodního komentáře k žádosti o úvěr dlužníka (na str. 4) vyplývá, že část poskytnutých prostředků měla být za dobu platnosti úvěrového vztahu i rámcové smlouvy o zprostředkování investována až třikrát v závislosti na vhodných příležitostech, nemuselo jít tedy nutně o „jiné“ peníze, nýbrž mohlo jít o „stejné“ peníze investované vícekrát. K otázce zjišťování předpokladů zúčastněných osob pro realizaci podnikatelského záměru žalobce okázal na vyjádření v části VI. bod B.5. a B.10. žaloby. Ve věci akceptace znaleckého ocenění zástav žalobce odkázal na vyjádření v části VI. Bod B.2. a B.9. žaloby. Ke splnění podmínky úvěrové smlouvy (doložení pojištění zástavy) a zohlednění této skutečnosti při určení akceptovatelné hodnoty zajištění žalobce uvedl, že tržní cena předmětu zástav byla stanovena bez staveb, které se na pozemcích nacházely, ačkoli se stavby staly předmětem zástavního práva. Tyto stavby (sklad, vepří chlév) nebyly v dobrém technickém stavu a vzhledem k účelu podnikatelského záměru bylo zřejmé, že bude třeba jejich demolice, dlužník však k definitnímu závěru o demolici zastavených budov dospěl až po poskytnutí úvěru. Z tohoto důvodu žalobce vyhodnotil jako nadbytečné, aby se na budovy vztahovalo pojištění a pojistnou smlouvu jako bezpředmětnou nevyžadoval, přestože ji úvěrová smlouva požadovala. Ve věci hodnocení bonity směnečného avala a vazby relevantní z hlediska sestavení ESSO žalobce odkázal na část VI. bod B.7. a B.8. žaloby. Dodal, že vazby relevantní z hlediska sestavení ESSO mezi společností dlužníka a jejím jednatelem / statutárním orgánem vyhodnocoval vždy, když informaci zanášel do informačního systému ELBOS. V hodnocení klienta by se informace objevila pouze v případě, že by oba subjekty byly zároveň dlužníky žalobce. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S. N) D. T. body 615 – 637 žaloby: K úvěrovému případu dlužníka D. T. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (463) a násl., na něž žalobce pro stručnost odkázal, jelikož je zde případ zhodnocen komplexně, na rozdíl od kusých informací uvedených v napadeném rozhodnutí. Dále žalobce uvedl, že úvěrové složky dlužníka byly krátce po zahájení kontroly ze strany správního orgánu prvního stupně zabaveny policií, pročež při sestavování odpovědí na emailové dotazy správního orgánu prvního stupně žalobce tyto složky neměl k dispozici. K výtce, že v případě úvěru č. 500001077 úvěrový návrh neřeší otázku zdrojů splácení úroků z úvěrů, žalobce uvedl, že měl k dispozici jednak čestné prohlášení dlužníka ohledně jeho příjmů osvobozených od daně z příjmů, které nevstupují do daňového přiznání, jednak měl informace o charakteru těchto příjmů, kdy šlo o příjmy z prodeje cenných papírů (zejména akcií), které jsou díky naplnění časového testu osvobozeny od daně z příjmů. Dlužník deklaroval, že má nepravidelné příjmy, které nevstupují do daňového přiznání, ve výši cca 16 mil. Kč ročně, což odpovídá částce cca 1,33 mil. Kč měsíčně. Žalobce byl informován, do jakého typu obchodů (resp. cenných papírů) dlužník investuje, když se jednalo většinou o investice do tzv. „start-up“ projektů či vstupů do společností v různých fázích pokročilosti projektu s dopředu nastaveným horizontem výstupu z takové společnosti (exitu). Společnosti, do kterých dlužník investoval, se vždy vyznačovaly využíváním nových (IT) technologií, případně i vývojem vlastních technologií a postupů, kdy bylo vždy třeba pečlivě chránit interní know-how, kdy účast dlužníka, resp. podmínky této účasti podléhaly dohodám o jejich utajení, neboť šlo o důvěrné informace. Kromě toho byl dlužník od založení žalobce v roce 1999 dlouholetým předsedou představenstva a posléze jeho členem, kdy aktivně podílel na řízení žalobce, přičemž v době, kdy byl dlužník předsedou představenstva žalobce a řídil jeho činnost, byl žalobce dlouhodobě ziskovým a prosperujícím subjektem. Žalobce měl za prokázané, že dlužník se v oblasti tohoto druhu investic již řadu let pohybuje, a to s úspěchem, kdy tyto skutečnosti mimo jiné navrhoval prokázat svědeckými výpověďmi příslušných pracovníků žalobce, nicméně správní orgán prvního stupně navrhovaný důkaz neprovedl, navíc bankovní rada v napadeném rozhodnutí v rozporu s výše uvedeným uvedla, že žalobce svá tvrzení nikterak nedoložil. Ohledně bonity dlužníka žalobce uvedl, že v případě úvěru č. 500001077 byla bonita stanovena zejména na základě slovního hodnocení, u dalšího úvěru č. 500001085 byla bonita stanovena na základě výpočtu váženého průměru několika kritérií, přičemž jedno z nich dosahovalo hodnoty 1 (stávající pracovní poměr trvá v podstatě déle než 3 pracovní roky a je vysoká míra uplatnění na trhu práce). Vzhledem k tomu, že se dlužník úspěšně zabýval obchodováním s akciemi a pohledávkami již od devadesátých let a plynuly mu z toho poměrně značné příjmy, nepovažuje žalobce toto hodnocení za pouze mechanické, formální a zejména bez vypovídající hodnoty. Žalobce uvedl, že věděl a měl prokázáno, jakým způsobem byly poskytnuté prostředky použity. Velká většina úvěrových prostředků, které dlužník načerpal u žalobce, byla využita na nákup akcií společnosti SMART Comp. a.s., kterými byly úvěry zajištěny. I v tomto případě šlo o společnost, jejíž podnikání bylo založeno na nových IT technologiích, která vyvinula vlastní unikátní systém a v současné době se dá považovat za lídra na trhu s poskytováním internetu a televize koncovým uživatelům v oblasti technologií. Dlužník nabyl balík akcií (35,67 %) společnosti SMART Comp. a.s. v roce 2011, a to na základě rámcové smlouvy o koupi cenných papírů ze dne 5. 5. 2011. V této smlouvě byly platební podmínky dohodnuty tak, že ke splácení kupní ceny za akcie mělo docházet postupně v rámci několika let, přičemž jednotlivé splátky byly vázány (podmíněny) na splnění řady podmínek týkajících se zejména ekonomických výsledků společnosti. Smlouva nebyla založena v úvěrové složce, jelikož obsahuje doložku o utajení, nicméně do ní žalobce měl možnost nahlédnout, splátky kupní ceny za akcie proběhly v roce 2011 (úvěr č. 500001050), v roce 2012 (úvěr č. 500001077) a v roce 2013 (úvěr č. 500001093). Exit dlužníka ze společnosti byl předmětnou smlouvou předpokládán v roce 2015, a to odkupem akcií od ostatních akcionářů společnosti, nebo třetím subjektem (pokud by takový zájemce nabídl adekvátní protihodnotu), akcie však bylo možné odprodat i před tímto datem, nicméně s nižším ziskem. O fungování a výsledcích společnosti SMART Comp. a.s. byli pracovníci žalobce průběžně (ústně) informováni. Dlužník investoval většinu načerpaných úvěrových prostředků do nákupu akcií společnosti SMART Comp. a.s., zbývající část investoval do nákupu akcií společností obdobného typu a malou část do obchodování s pohledávkami, nikdy však nešlo o akcie, které by byly kótované na burze cenných papírů nebo na jiném regulovaném trhu s cennými papíry – nešlo o veřejně obchodované tituly. Ve věci konstrukce úvěrového obchodu žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.15. žaloby. Úvěr ve výši 115 mil. Kč měl být splacen ze zpeněžení původních investic (financovaných refinancovanými úvěry), kdy šlo o sloučení úvěrů do jednoho, konstrukce správního orgánu prvního stupně, že investice z úvěru č. 500001077 by musela vynést nejméně 113 % za tři roky, je tedy neopodstatněná. V otázce ratingu klienta a posouzení jeho schopnosti splácet úvěr, které byly údajně založeny na zajištění, žalobce uvedl, že bonita dlužníka – fyzické osoby, která nevede účetnictví, se prováděla slovním vyhodnocením na základě předloženého daňového přiznání, či dalších podkladů o výši příjmů nebo podkladů prokazujících vlastnictví určitého majetku. Dlužník deklaroval vlastnické právo k akciím společnosti SMART Comp. a.s., u které se předpokládal kontinuální růst tržní hodnoty, přičemž akcie zároveň poskytl jako zástavu, kdy z prodeje těchto akcií dlužník hodlal splatit veškeré závazky vůči žalobci. Rating dlužníka byl založen na jeho příjmech a zejména na jeho vlastnictví k hodnotnému aktivu, které hodlal zpeněžit (i podle výše uvedené smlouvy) a které sloužilo jako zajištění úvěru. Navíc hodnotu zajištění (hodnotu akcií) měl žalobce možnost sledovat i monitoringem společnosti SMART Comp. a.s., jelikož u něho také měla v minulosti úvěry. Nárůst hodnoty akcií žalobce průběžně vyhodnocoval také na základě znaleckých posudků, není tedy pravda, že žalobce neuplatňoval nebo neměl zajištěny postupy pro snížení úvěrového rizika dlužníka. Ohledně možné nucené restrukturalizace žalobce uvedl, že dlužník řádně předkládal daňová přiznání a sděloval žalobci další informace, přičemž ekonomická situace dlužníka byla žalobcem vždy vyhodnocena jako dobrá. Úvěry, které byly dlužníkovi poskytovány, sloužily k rozmnožení jeho aktiv prostřednictvím vhodných investičních příležitostí, nebyl tedy důvod, aby úvěr č. 500001077 byl vyhodnocen jako nucená restrukturalizace předchozích úvěrů. K akceptaci znaleckého ocenění žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.9. žaloby. Bez ohledu na případné nedostatky zpracování znaleckého posudku měl žalobce k dispozici relevantní informace o ceně akcií společnosti SMART Comp. a.s., neboť ocenění těchto akcií žalobce opakovaně projednával se znalcem, přičemž k prokázání tvrzení žalobce navrhuje provedení výslechu znalce. Správnost ocenění potvrzuje i skutečnost, že společnost SMART Comp. s.r.o. byla zisková, když například za rok 2013 dosáhla zisku ve výši cca 40 mil. Kč. V případě úvěru č. 500001085 bylo akceptováno znalecké ocenění starší šesti měsíců, jelikož předmět zástavy byl žalobcem zastaven v souvislosti se staršími úvěry dlužníka a aktuálnost ceny obvyklé byla ověřena mimo jiné také dohlídkou na místě pracovnicí úvěrového oddělení a porovnáním s daty realitního serveru. Skutečnost, že závěry byly podpořeny informacemi dlužníka, který v dané lokalitě bydlí, tyto závěry nijak neznehodnocuje. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. P. J., Ing. J. L. a Ing. J. H., jednatele společnosti SINCONSULT s.r.o. O) Varoxa s.r.o. body 638 – 652 žaloby: K úvěrovému případu dlužníka Varoxa, s.r.o. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (911) a násl., na něž žalobce pro stručnost odkázal. Žalobce uvedl, že úvěrové složky dlužníka byly krátce po zahájení kontroly ze strany správního orgánu prvního stupně zabaveny policií, pročež při sestavování odpovědí na emailové dotazy správního orgánu prvního stupně žalobce tyto složky neměl k dispozici. Žalobce opět vycházel z předpokladu, že částka 380 mil. Kč je částka orientační, která nemusí být nutně dodržena, a že jde o horní hranici pořizovacích cen nemovitostí, navíc z ekonomického plánu dlužníka vyplývá, že poskytnuté prostředky měly být za dobu úvěrového vztahu i rámcové smlouvy o investicích investovány dvakrát až třikrát v závislosti na vhodných příležitostech, nemuselo jít tedy nutně o „jiné“ peníze, nýbrž mohlo jít o „stejné“ peníze investované vícekrát. Pokud jde o parametry zprostředkovatelské smlouvy, žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.10. žaloby. Žalobce uvedl, že predikované příjmy dlužníka z prodeje nakoupených nemovitostí byly účtovány na položku „ostatní provozní výnosy“ a nikoli do položky „tržby za prodej zboží“, automaticky tak vznikl převis výkonové spotřeby (v důsledku řady standardních provozních nákladů) nad výkony, a tedy i záporná přidaná hodnota. Důležitá je v tomto směru položka „Provozní výsledek hospodaření“, který je kladný, kdy jde pouze o jinou techniku účtování a nikoli závažný problém, jak nesprávně tvrdil správní orgán prvního stupně. Ve věci stanovení bonity žadatele o úvěr žalobce uvedl, že vzhledem k tomu, že byl dlužník nově založenou SPV společností, žalobce nemohl hodnotit jeho bonitu z jiných podkladů, než právě z podnikatelského záměru klienta, jehož součástí byl i finanční plán. Podnikatelský záměr byl jednatelem dlužníka kvalifikovaně vyložen na osobní schůzce u žalobce, přičemž některé právní aspekty smlouvy o úvěru řešil se svým právníkem telefonicky. Reálnost předpokladů dlužníka a samotného podnikatelského záměru byla žalobcem vyhodnocena kladně, proto byl úvěr schválen a poskytnut. Ohledně dalších skutečností žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.4. žaloby. V otázce vyhodnocení zkušeností a předpokladů zprostředkovatele a žadatele o úvěr podnikatelský záměr realizovat, žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.5. a B.10. žaloby. Ohledně akceptace znaleckého ocenění předmětu zástavy a zjišťování okolností nabytí předmětu zástavy, žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.2. a B.9. žaloby. Žalobce uvedl, že nerozumí vyjádření bankovní rady, že správní orgán prvního stupně vzal v úvahu prolongaci úvěru, když úvěr dlužníka prolongován nebyl (smlouva o úvěru byla uzavřena dne 4. 4. 2013 a úvěr byl poskytnut na 2 roky). K argumentu, že úhrada poplatku za zpracování úvěru ve výši 372 000 Kč byla složena v hotovosti žalobce uvedl, že bylo běžné, aby někteří klienti skládali poplatek za zpracování úvěru v hotovosti u Československé obchodní banky, a.s. z důvodu urychlení transakce, neboť rychlá možnost čerpání úvěru byla u řady klientů důležitá a v případě žalobce šlo o konkurenční výhodu. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S.

27. K posouzení dalších vyjádření žalobce správními orgány body 653 – 679 žaloby: K hodnocení zprávy auditora správním orgánem prvního stupně žalobce uvedl, že zpráva auditora o ověření řídicího a kontrolního systému ke dni 31. 12. 2011 skutečně nepředstavuje nevyvratitelnou domněnku, že žalobce neporušoval povinnosti vyplývající ze zákona o družstevních záložnách a vyhlášky č. 123/2007 Sb., podstata vyjádření žalobce však spočívala v tom, že pokud správní orgán prvního stupně prominul žalobci provedení auditu za rok 2012 a 2013, musel k tomu mít důvod, tj. pravděpodobně absenci indicií o tom, že by řídicí a kontrolní systém žalobce byl v nepořádku. Nepravdivé je tvrzení správního orgánu prvního stupně, že příslušná skutková zjištění se týkala v zásadě pouze úvěrové činnosti žalobce v období let 2012 a 2013, neboť část úvěrových případů prověřovaných správním orgánem prvního stupně v rámci kontrolního „vzorku“ se týká i období před rokem 2012. Správní orgán prvního stupně uvedl, že audit řídicího a kontrolního systému za rok 2011 odhalil určité nedostatky v souvislosti s kontrolou monitoringu a reportingu úvěrového rizika, už ale neuvedl, že nedostatky identifikované ve Zprávě auditora pro ČNB o ověření řídicího a kontrolního systému pro Metropolitní spořitelní družstvo k 31. 12. 2011 zpracované auditorem VGD-AUDIT, s.r.o. byly na základě zprávy žalobcem odstraněny. Ohledně prominutí auditu za roky 2012 a 2013 žalobce dále uvedl, že pokud informační kanály správního orgánu prvního stupně jsou nespolehlivé, že neměl jedinou indicii o skutečném stavu žalobce, o kterém v průběhu správního řízení tvrdil, že je alarmující, pak žalobce nerozumí, proč správní orgán prvního stupně audit promíjel. Žalobce namítal, že skutkový stav lze jen stěží zjistit selektivním výběrem některých podkladů obsažených v úvěrových složkách. Žalobce je názoru, že si správní orgán prvního stupně vybíral jen dokumenty, které se mu „hodily“, tzn. dokumenty, z nichž byl schopen dovodit pro žalobce nepříznivé závěry. Kromě podkladů zmiňovaných správním orgánem prvního stupně v bodu (488) prvostupňového rozhodnutí žalobce navrhl provedení dalších důkazů, mimo jiné i kompletních úvěrových složek úvěrových případů prověřovaných správním orgánem prvního stupně v rámci kontrolního „vzorku“, není tedy pravdivé tvrzení, že žalobce nepoukázal na žádný dokument obsažený v některé z úvěrových složek, který by správní orgán prvního stupně neměl k dispozici a který by přitom vyvracel jeho skutkové závěry. Správní orgán prvního stupně svá zjištění označovaná za skutková či skutkové závěry týkající se jednotlivých úvěrových případů dokola paušalizuje, aby vytvořil dojem, že se jedná o systémové chyby, systémová porušení a nedostatky v řízení úvěrového rizika a rizika koncentrace, přitom při podrobnějším pohledu na jednotlivá zjištění je zjevné, že pokud se jedná o skutečný nedostatek v řízení úvěrového rizika a rizika koncentrace, jedná se o jednotlivost a nikoli systémové selhání. Správní orgán prvního stupně hodnotil v bodu (504) prvostupňového rozhodnutí žalobcem předložený znalecký posudek č. 166/2013 zpracovaný Ing. V. B., soudním znalcem jmenovaným pro obor ekonomika, odvětví peněžnictví a pojišťovnictví, se specializací bankovnictví, jako jedno z vyjádření žalobce, což postrádá oporu ve správním řádu. Žalobce nežádal, aby jím předložený znalecký posudek byl hodnocen jako znalecký posudek ve smyslu ust. § 56 správního řádu, neboť je třeba znalecký posudek hodnotit jako důkaz listinou ve smyslu ust. § 53 správního řádu, přičemž s takto navrženým a předloženým důkazem byl správní orgán prvního stupně povinen se vypořádat, za což žalobce nepovažuje tvrzení uvedená v bodu (505) prvostupňového rozhodnutí. Žalobce připustil, že některé argumenty ze znaleckého posudku převzal do podání v rámci správního řízení, nicméně je nesprávné, aby správní orgán prvního stupně znalecký posudek považoval za jedno z žalobcových podání a proto ho jako celek odmítl. O cílené likvidaci žalobce coby družstevní záložny svědčí průběh kontroly a správního řízení, kdy týden po zahájení kontroly bylo žalobci doručeno rozhodnutí o předběžném opatření ze dne 7. 5. 2013, jímž byla zablokována veškerá obchodní činnost žalobce, a do vydání prvostupňového rozhodnutí dne 19. 9. 2013 žalobce nezaznamenal pokus správního orgánu prvního stupně o nápravu žalobcových pochybení či zachování žalobce jako družstevní záložny, z čehož vyplývá, že již šestý pracovní den po zahájení kontroly na místě bylo rozhodnuto o likvidaci žalobce. Správní orgány tento postup odůvodňují tím, že skutková zjištění byla natolik závažná, aby vedla k odejmutí licence, nicméně se správní orgán prvního stupně nepokusil o nápravu mírnějšími opatřeními, jaké mu zákon o družstevních záložnách nabízí. Ovšem fungování žalobce do prosince 2013 předběžné závěry správního orgánu prvního stupně vyvrací, jelikož fungování bylo podloženo dobrými hospodářskými výsledky žalobce z předchozích let a zejména kvalitně nastavenou obchodní strategií žalobce.

28. K důkazům navrhovaným v rámci rozkladu žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí body 680 – 690 žaloby: V kapitole 7 napadeného rozhodnutí bankovní rada vypočetla všechny žalobcem navržené důkazy a ke každému z nich se vyjádřila, přičemž v drtivé většině případů důkazy z různých důvodů označila za nerelevantní, avšak navržené důkazy bylo třeba vnímat v kontextu podaných námitek proti Protokolu o kontrole, ke kterým byly primárně navrženy a ze kterých zřetelně vyplývá, která tvrzení mají podpořit nebo vyvrátit, na něž z důvodu časové tísně žalobce v rámci odůvodnění rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí odkázal a učinil součástí rozkladu. K důkazům navrženým k dlužníku Eduarda Čecha [položky 2) až 8) kapitoly 7 napadeného rozhodnutí] žalobce uvedl, že je třeba je posuzovat v kontextu námitek proti Protokolu o kontrole, v pasáži věnované tomuto dlužníku, kdy v textu námitek je na podklady buď přímo odkazováno, nebo z jejich textu jasně vyplývá, jaká tvrzení mají doložit. Pokud bankovní rada uvedla, že dokument není relevantní s ohledem na jeho dataci [např. položky 2) až 5)], žalobce uvedl, že šlo o podkladové dokumenty pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru. K navrhovaným dokumentům k dlužníku Libora Sadílka [položka 12) a 13) kapitoly 7 napadeného rozhodnutí], k nimž bankovní rada uvedla, že dokumenty jsou z roku 2013, týkají se roku 2012, avšak první úvěr byl poskytnut 17. 5. 2012, žalobce uvedl, že úvěrová složka obsahuje také daňová přiznání a další podklady za předcházející daňová období. K navrhovaným dokumentům k dlužníku D. T. [položka 14) a 15) kapitoly 7 napadeného rozhodnutí] bankovní rada uvedla, že žalobce odkazuje na úvěr, který nebyl posuzován v rámci správního řízení, žalobce však navrhovanými splacenými úvěry vyvrací nesmyslné závěry správních orgánů popsaných v části VII. odst. (631) a násl. žaloby. V případě dokumentu Monitoring dlužníka BASE TRADE, s.r.o. [položka 20) napadeného rozhodnutí] bankovní rada potvrdila, že činnost žalobce v úvěrové oblasti po vydání Rozhodnutí o předběžném opatření správní orgány nezajímala a nepovažovala je pro své rozhodování za relevantní. Stejná situace je např. také u položky 24) nebo 26) napadeného rozhodnutí. Vyhodnocení dalších podkladů tohoto dlužníka [položka 21) a 22) kapitoly 7 napadeného rozhodnutí] nesvědčí o pozornosti bankovní rady při zkoumání podkladů o posuzování celé věci, a to zejména v návaznosti na stanovení výše opravných položek ze strany správního orgánu prvního stupně [viz bod (554) prvostupňového rozhodnutí]. Žalobce má s ohledem na shora uvedené skutečnosti za to, že se bankovní rada s žalobcem navrhovanými důkazy náležitým způsobem nevypořádala.

29. K právnímu posouzení věci body 691 – 825 žaloby: Žalobce uvedl, že činnost žalobce jako spořitelního a úvěrního družstva je upravena zákonem o družstevních záložnách, obchodním zákoníkem a vyhláškou č. 123/2007 Sb. Vyhláška č. 123/2007 Sb. byla ve vztahu ke spořitelním a úvěrním družstvům vydána k provedení konkrétních vymezených ustanovení zákona o družstevních záložnách a pouze v intencích tohoto zákonného zmocnění, na jehož základě byla žalovanou bankou vztahu ke spořitelním a úvěrním družstvům vydána, může být interpretována a aplikována, neplatí tedy, že by na spořitelní a úvěrní družstva mohla být bez dalšího aplikována všechna ustanovení vyhlášky č. 123/2007 Sb. Ve vztahu ke správním orgánem prvního stupně tvrzeným porušením zákona o družstevních záložnách ze strany žalobce přichází v úvahu aplikace ustanovení vyhlášky č. 123/2007 Sb. upravujících řídicí a kontrolní systém, konkrétně se jedná o ust. § 7 až 36. S ohledem na zákonné zmocnění obsažené v ust. § 7a odst. 5 zákona o družstevních záložnách musejí být tato ustanovení vyhlášky č. 123/2007 Sb. vykládána v mezích zákona. Zmíněná ustanovení vyhlášky č. 123/2007 Sb. upravují pouze rámcově jednotlivé povinnosti tzv. povinné osoby v souvislosti s řídícím a kontrolním systémem s tím, že ponechávají konkrétní aplikaci těchto ustanovení na konkrétní příklad jejich výkladu. Správní orgán prvního stupně při výkladu těchto ustanovení nereflektoval skutečnost, že ust. § 7 až 36 vyhlášky č. 123/2007 Sb. je při aplikaci na žalobce třeba vykládat vždy v mezích a kontextu zákonného zmocnění daného ust. § 7a odst. 5 ve spojení s ust. § 7a odst. 1 a 2 zákona o družstevních záložnách, neboť tato ustanovení vykládal a aplikoval shodně, jako by je aplikoval na jiný subjekt nepodléhající zákonu o družstevních záložnách, bez ohledu na rozsah a meze zákonného zmocnění k vydání vyhlášky č. 123/2007 Sb. obsaženého v tomto zákoně. Ačkoli by se totiž povaha ust. § 7a odst. 1, 2 a 5 zákona o družstevních záložnách a ust. § 8b odst. 1, 2 a 5 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, mohla zdát stejná, vždy je třeba zohledňovat požadavek přiměřenosti řídicího a kontrolního systému charakteru, rozsahu a složitosti činností spořitelního a úvěrního družstva (banky). Toto však správní orgán prvního stupně neprovedl a nerozlišoval mezi požadavky na řídicí a kontrolní systém banky, která je z hlediska bilanční sumy například 50 x větší než žalobce jako spořitelní a úvěrní družstvo, a požadavky na řídicí a kontrolní systém žalobce, který svoji činnost v porovnání s bankami vykonával v poněkud jiných podmínkách, v jiném rozsahu a v jiném tržním segmentu. Za podstatné navíc správní orgán prvního stupně považoval „standardy“ užívané bankami, přičemž tento paušalizovaný přístup správního orgánu prvního stupně není v souladu se stanovenými povinnostmi vyplývajícími ve vztahu k žalobci ze zákona o družstevních záložnách. Další porušování povinností správního orgánu prvního stupně spočívá v porušení jeho povinnosti vyplývající z ust. § 21 odst. 3 zákona o družstevních záložnách, podle něhož je povinen minimálně jednou ročně přezkoumat a vyhodnotit, zda uspořádání, strategie, postupy, mechanismy a kapitál spořitelního a úvěrního družstva zajišťují bezpečný a spolehlivý provoz družstva a krytí rizik, kterým je nebo může být vystaveno. Ve vztahu k žalobci správní orgán prvního stupně takový přezkum a vyhodnocení při výkonu dohledu neprováděl, neboť za takový přezkum a vyhodnocování nelze považovat tzv. dohled na dálku, který správní orgán prvního stupně prováděl, jak tvrdil ve Zprávě o výkonu dohledu nad finančním trhem za rok 2011 nebo Zprávě o výkonu dohledu nad finančním trhem za rok 2012. Pokud by správní orgán prvního stupně řádně plnil své zákonné povinnosti dle ust. § 21 odst. 3 zákona o družstevních záložnách a alespoň jednou ročně přezkoumával a vyhodnocoval, zda uspořádání, strategie, postupy, mechanismy zavedené žalobcem a jeho kapitál zajišťují bezpečný a spolehlivý provoz žalobce a krytí rizik, úroveň předběžných zjištění učiněných v rámci kontroly na místě by nemohla být závažná, protože na dílčí zjištění by žalobce upozornil a žalobce by na ně vhodným způsobem průběžně reagoval. Dále se jedná o nedostatky v postupu správního orgánu prvního stupně při schvalování volených orgánů spořitelních a úvěrních družstev, nedostatky v postupech podle ust. § 8b odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona o družstevních záložnách či nedostatky v postupech při vyhodnocování údajů povinně sdělovaných správnímu orgánu prvního stupně. Žalobce uvedl, že definice některých pojmů užívaných v ust. § 7 až 36 vyhlášky č. 123/2007 Sb. upravujících řídicí a kontrolní systém jde nad rámec definic užívaných zákonem o družstevních záložnách (což se konkrétně týká například ust. § 20 vyhlášky č. 123/2007 Sb., které upravuje tzv. střet zájmů, kdy zamezení vzniku možného střetu zájmů se týká střetu zájmů definovaného v ust. § 7 zákona o družstevních záložnách). Ustanovení § 20 vyhlášky č. 123/2007 Sb. co do rozsahu definice střetu zájmů nelze na spořitelní a úvěrní družstvo použít, správní orgán prvního stupně tudíž není oprávněn vytýkat žalobci porušení ust. § 20 vyhlášky č. 123/2007 Sb., když střet zájmů a povinnost žalobce mu zamezit a k tomu stanovit vhodné postupy musí být vždy vykládán v kontextu definice střetu zájmů obsažené v ust. § 7 zákona o družstevních záložnách, přičemž definice střetu zájmů obsažená v ust. § 7 zákona je odlišná od definice obsažené v ust. § 20 vyhlášky č. 123/2007 Sb. Žalobce k výkladu zákona o družstevních záložnách a vyhlášky č. 123/2007 Sb., resp. zákonného zmocnění daného zákonem o družstevních záložnách v oblasti střetu zájmů, uvedl, že pojem střetu zájmů uvedený v ust. § 7a písm. a) bod 2. zákona o družstevních záložnách je obsahově totožný s pojmem střetu zájmů vymezeným v ust. § 7 zákona o družstevních záložnách, přičemž pojem není možné rozšiřovat podzákonným právním předpisem, ust. § 20 vyhlášky č. 123/2007 Sb., které provádí ust. § 7a, nikoli ust. § 7 zákona o družstevních záložnách. Správní orgán prvního stupně navíc schválil Ing. J. L. a J. S. jako členky úvěrové komise, ačkoli věděl, že jsou pracovně zařazeny na pozici pracovnic Úvěrového oddělení – front office, tedy v době schválení obou členek úvěrové komise věděl, že se podílejí na obchodní činnosti žalobce. Správní orgán prvního stupně se výtkou porušení ust. § 20 vyhlášky č. 123/2007 Sb. a kladením takového porušení za vinu žalobci nemůže zbavovat odpovědnosti za svá rozhodnutí, neboť to byl právě on, kdo údajný střet zájmů schválil. Za další pochybení správního orgánu prvního stupně označil žalobce porušení ust. § 8b odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona o družstevních záložnách. Jestliže správní orgán prvního stupně podle ust. § 8b odst. 2 zákona o družstevních záložnách prominul za roky 2012 a 2013 žalobci provedení auditu ověření řídicího a kontrolního systému, musel mít pro takový postup důvod, nejspíše tedy neměl indicie, že s řídicím a kontrolním systémem žalobce je něco v nepořádku. Buďto správní orgán prvního stupně znal stav řídicího a kontrolního systému zavedeného žalobcem a tento shledal v pořádku, nebo správní orgán prvního stupně neznal stav řídicího a kontrolního systému zavedeného žalobcem, což by znamenalo porušení povinností správního orgánu prvního stupně při výkonu dohledu. Ze strany žalobce nedošlo k tvrzenému porušení ust. § 27 odst. 1 a 2 zákona o družstevních záložnách, neboť nejen v období, jehož se kontrola na místě podle správního orgánu prvního stupně týkala, žalobce spolupracoval ve všech ohledech. Správní orgán prvního stupně na žalobcem předkládané informace, výkazy, sdělení apod. nereagoval, ačkoli by z předkládaných informací, výkazů, sdělení apod. mohl zjistit údaje a skutečnosti, které později „překvapivě“ zjistil v rámci kontroly na místě. Jelikož žalobce vyvrátil svá skutková pochybení, již není možné v jeho postupu spatřovat porušení příslušných ustanovení zákona o družstevních záložnách, resp. vyhlášky č. 123/2007 Sb., jak bylo popsáno v bodech (524) až (542) napadeného rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně je povinen ve správním řízení dodržovat zásady správního řízení uvedené v ust. § 2 správního řádu a v souladu s těmito zásadami je povinen zjistit podle ust. § 3 správního řádu skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což ovšem nelze selektivním výběrem některých podkladů obsažených v úvěrových složkách se závěrem, z něhož vyplývá, že pokud takový dokument není v úvěrové složce, nebyl realizován ani proces, o kterém by referoval. Správní orgán prvního stupně navíc v předmětném správním řízení zjišťoval pouze okolnosti svědčící v neprospěch žalobce a selektivně vybíral podklady ke zjištění stavu odpovídajícímu předběžným zjištěním učiněným v rámci kontroly na místě a naopak odmítal provést jako důkaz podklady navrhované žalobcem. Žalobce má za to, že jím zpracovaná a pořízená dokumentace týkající se úvěrových obchodů zachycuje veškeré schvalovací a rozhodovací procesy a kontrolní činnosti, včetně souvisejících odpovědností, pravomocí a vnitřních předpisů, aby je bylo možné zpětně vysledovat. Opačný názor správního orgánu prvního stupně plyne z odlišného a nepřípustně extenzívního výkladu povinností podle ust. § 10 vyhlášky č. 123/2007 Sb. Žalobcem zpracovaná dokumentace týkající se jednotlivých úvěrových případů se na první pohled zdá nedostatečně formalizovaná, proto v průběhu správního řízení uvedl, že připravuje změnu svého vnitřního předpisu č. 43/2012 – Náležitosti spisové dokumentace úvěrových obchodů tak, že dojde k formalizaci dosud neformálních úkonů prováděných žalobcem a jeho pracovníky v rámci úvěrového procesu, a to jak ve fázi předcházející uzavření úvěrového obchodu, tak i ve fázi trvání úvěrového vztahu, o čemž informoval správní orgán prvního stupně. Na změny vnitřních předpisů a personální změny žalobce mělo navazovat proškolení všech pracovníků podílejících se na úvěrovém procesu, aby pracovníci při svých činnostech v průběhu úvěrového procesu postupovali v souladu s vnitřními předpisy žalobce tak, aby nemohlo docházet k excesům či pochybením, s tím, že dodržování postupů pracovníků žalobce v souladu s vnitřními předpisy bude předmětem pravidelných kontrol ze strany pracovníků Oddělení vnitřního auditu. Všechna nápravná opatření byl žalobce připraven implementovat v případě, že mu k tomu bude ze strany správního orgánu prvního stupně poskytnuta možnost v rámci nápravných opatření ve smyslu ust. § 28 odst. 1 písm. a) zákona o družstevních záložnách, nicméně s ohledem na prvostupňové rozhodnutí, kterým bylo žalobci odňato povolení působit jako spořitelní a úvěrní družstvo, žalobce implementaci nápravných opatření zastavil. Žalobce měl zaveden funkční řídicí a kontrolní systém, který však nevyhovoval „uznávaným standardům“ správního orgánu prvního stupně. Podstatné je, zda řídicí a kontrolní systém splňoval podmínky ust. § 7a odst. 1 a odst. 2 zákona o družstevních záložnách. Řídicí a kontrolní systém zavedený žalobcem nebyl ideální, ale svoji funkci plnil, a poskytování úvěrů žalobcem nebylo v rozporu s jeho povinností postupovat obezřetně a s náležitou péčí a podnikat způsobem, který neohrožuje návratnost vkladů jeho členů a jeho bezpečnost a stabilitu. Dokladem jsou nejen pozitivní ekonomické výsledky žalobce za předchozí roky, které do „plánované“ kontroly na místě ze strany správního orgánu prvního stupně a souvisejícího zásahu ze strany Vrchního státního zastupitelství v Praze měly neustále narůstající tendenci, ale též úspěšná úvěrová minulost, kdy za poslední tři roky byly splaceny úvěry poskytnuté žalobcem obdobným způsobem o objemu cca 3,2 mld. Kč. Navíc skutečnost, že se žalobce ani do vydání napadeného rozhodnutí, tedy po více než 7 měsících blokace veškeré jeho činnosti a peněžních prostředků nestal platebně neschopným, je důkazem toho, že činnost žalobce nebyla natolik špatná, jak uváděl správní orgán prvního stupně. Pokud správní orgán prvního stupně hodnotil údaje a podklady, které měl žalobce pro vyhodnocení finanční a ekonomické situace dlužníka k dispozici, jako nevěrohodné, popřípadě nepravdivé, nemohl na základě těchto „nevěrohodných“ nebo „nepravdivých“ údajů a podkladů sám provádět „správnou“ klasifikaci úvěrových pohledávek žalobce, aniž by se pokusil tyto nevěrohodné údaje ověřit nebo zjistit pravdivé údaje. Závěr správního orgánu prvního stupně, že znalecké posudky, resp. tržní hodnota zajištění v nich stanovená, neodrážejí skutečnou tržní hodnotu, kterou by měl žalobce ve vztahu ke stanovení hodnoty zajištění evidovat, není relevantní, neboť správní orgán prvního stupně nemá kvalifikaci se k této otázce vyjadřovat. Co se týká oprávnění žalobce uspokojit svoji úvěrovou pohledávku v přiměřené době od okamžiku selhání dlužníka, měl žalobce systém a procesy nastaveny tak, že okamžitě poté, co by nastalo selhání dlužníka, byl oprávněn realizovat zajištění a tím i uspokojit úvěrovou pohledávku. Žalobce odmítl závěr správního orgánu prvního stupně o potřebě vytvoření dodatečných opravných položek v objemu 595,85 mil. Kč podle stavu ke dni 31. 3. 2013, resp. objemu 677,6 mil. Kč podle stavu ke dni 30. 4. 2013, neboť takto stanovené objemy dodatečných opravných položek, které bylo dle správního orgánu prvního stupně potřeba dotvořit, jsou nepodložené. Správní orgány nemohly dospět ke skutkovým zjištěním, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, když neprovedly všechny navrhované důkazy, včetně svědeckých výpovědí, a to i přes opakované tvrzení ze strany žalobce, že řadu činností prováděl neformálně, čímž nenaplnily svoji povinnost i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena (ust. § 50 odst. 3 správního řádu). Správní orgán prvního stupně k datu vydání prvostupňového rozhodnutí mohl disponovat informací o možnosti kategorizovat předmětné pohledávky jako nestandardní pouze u některých z nich, konkrétně u pohledávek v celkové hodnotě cca 2/3 celkové hodnoty těchto 24 pohledávek, a navíc tuto kategorizaci provedl zpětně k 31. 3. 2013, resp. k dubnu 2013, a to na základě informací o skutečnostech, které nastaly až několik měsíců poté, bez uvedení informace nebo podkladu časově předcházejícím datu likvidační kategorizace žalobcových pohledávek. Z uvedeného je zřejmé, že správní orgán prvního stupně před vydáním prvostupňového rozhodnutí nemohl s jistotou vědět o dotvoření opravných položek k prověřovaným pohledávkám nebo jejich přibližnou výši a na to navazující dodatečnou potřebu základního kapitálu.

30. K rozhodnutí o odnětí povolení působit jako spořitelní a úvěrní družstvo body 826 – 881 žaloby: Žalobce uvedl, že s nastupující expanzí v oblasti poskytování úvěrů a přijímání vkladů od svých členů, provedl četné úpravy postupů, kdy zásadním způsobem upravil vnitřní předpisy, změnil systém vnitřního auditu, zavedl řadu nových informačních systémů, které umožňovaly přehledně spravovat vklady a úvěry (ELBOS), vyhodnocovat ekonomickou situaci žadatele o úvěr, jeho bonitu, ekonomicky spjaté skupiny osob apod. Výkon vnitřního auditu byl u žalobce zajišťován od konce roku 2010 interní zaměstnankyní, která měla letité zkušenosti z bankovního sektoru. V té době bylo žalobcem vedeno přes 100 úvěrových případů v jednoduché tabulce MS Excel, kde byly evidovány veškeré splátky i úroková a sankční příslušenství, přičemž šlo o nevyhovující stav a úkolem vnitřního auditu bylo zmapování a ověření stavu jednotlivých úvěrových složek, včetně zjištění skutečné existence prvopisů zajišťovacích směnek. Roku 2011 započala implementace informačního systému pro zpracování úvěrových pohledávek ELBOS, a proto byl dne 6. 6. 2011 zahájen interní audit zaměřený právě na evidenci úvěrových obchodů v IS ELBOS. V následujícím roce bylo dokončení implementace a převodu všech dat do nového systému opět prověřeno vnitřním auditem. V r. 2011 začal žalobce vydávat vnitřní předpisy upravující řízení úvěrového rizika. Od roku 2010 byl žalobcem zaveden nový systém evidence a správy úvěrových případů. Vnitřním auditem bylo provedeno 6 vnitřních auditů v oblasti úvěrového rizika (viz Zprávy o provedení vnitřního auditu č. 01/2010, 03/2011, 05/2012, 06/2012, 08/2012, 09/2012), přičemž vnitřní audity byly zaměřeny na kontrolu činností uvnitř žalobce, a to s přihlédnutím k situaci, ve které se žalobce v jednotlivých letech od roku 2010 nacházel a jaké základní otázky bylo třeba vyřešit. Přesto správní orgán prvního stupně označil postupy žalobce při vyhodnocování rizik jednotlivých úvěrových obchodů, jejich schvalování a při následném sledování těchto obchodů a jejich rizik v průběhu úvěrového vztahu za zcela nedostatečné, neprofesionální, amatérské, mechanické a až naivní, s tím, že vykazovaly naprosto zásadní nedostatky a nevedly k účinnému řízení rizik, resp. o řízení rizik ve faktickém smyslu nelze vůbec hovořit. Rozhodnutí o odnětí povolení působit jako spořitelní a úvěrní družstvo podle ust. § 28 odst. 1 písm. f) zákona o družstevních záložnách považoval žalobce za nepřiměřené. Poukázal na to, že toto rozhodnutí je svou povahou rozhodnutím ultima ratione, tedy rozhodnutím nejzazším, k němuž se má přistoupit až v případě, kdy jiné rozhodnutí nepřichází v úvahu. Správní orgán prvního stupně rozhodl podle ust. § 28 odst. 1 písm. f), aniž by předtím volil opatření mírnější podle ust. § 28 odst. 1 písm. a) zákona o družstevních záložnách upravené v ust. § 28 odst. 1 písm. a). Takové odůvodnění napadené rozhodnutí postrádá. Nadto z prvostupňového rozhodnutí nikterak nevyplývá, proč by nebylo lze předpokládat či očekávat, že by některá z forem opatření podle ust. § 28 odst. 1 písm. a) mohla naplnit v případě žalobce svůj účel. I systémové nedostatky lze odstraňovat prostřednictvím opatření podle ust. § 28 odst. 1 písm. a) zákona o družstevních záložnách, o což se však správní orgán prvního stupně nepokusil. Správní orgán prvního stupně řádně neodůvodnil, proč předtím nepřijal zákonem preferovaná nápravná opatření mírnější. Z uvedených důvodů nelze považovat rozhodnutí o odnětí povolení působit jako spořitelní a úvěrní družstvo za přiměřené, neboť byla správním orgánem prvního stupně popřena zásada proporcionality (přiměřenosti). V případě aplikace práva při ukládání sankcí je navíc nutno zkoumat, zda výše a intenzita uložené sankce není zjevně nepřiměřená ve vztahu k ohrožení chráněného zájmu (v daném případě tedy zejména bezpečné fungování finančního trhu v České republice). Žalobce dále nesouhlasil se závěrem bankovní rady, že aby žalobce vyhověl poptávce zákazníků po dostupných úvěrech, přestával věnovat dostatečnou pozornost otázce, zda rizika spojená s úvěrovým obchodem žadatele o úvěr zcela nediskvalifikují, neboť žalobce v průběhu správního řízení doložil, že odmítal více než polovinu žádostí o poskytnutí úvěru, posuzoval reálnost, návratnost a rentabilitu každého podnikatelského záměru a úspěšně řídil úvěrové riziko. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je zmatečné, neboť bankovní rada směšuje správním orgánem prvního stupně zjištěné nedostatky v činnosti žalobce do vydání Rozhodnutí o předběžném opatření se stavem úvěrového portfolia po zásazích státních orgánů z dubna 2013, dále směšuje výroky a závěry správního orgánu prvního stupně s vlastními názory, přičemž to vše prokládá nepodloženou hypotézou nepravděpodobnosti nápravy nedostatků ze strany žalobce, kdy vývoj historických dat svědčí spíše o tom, že pokles platební morálky dlužníků byl zapříčiněn přímo či nepřímo zásahy státních orgánů a jejich medializací. Žalobce přisvědčil tvrzení bankovní rady, že ve stavu, v jakém se žalobce nacházel v době vydání napadeného rozhodnutí, by pravděpodobně nebyla možná bezpečná náprava a obnovení řádného fungování žalobce, nesprávný a nezákonný je však závěr bankovní rady, že z tohoto důvodu shledala zjevně neopodstatněnými námitky žalobce, že opatření spočívající v odejmutí povolení je nepřiměřené. Namísto toho, aby správní orgán prvního stupně zahájil dialog (nebo monolog) o nápravných opatřeních, které by měl žalobce implementovat, aby se předešlo ohrožení a poškození zájmů vkladatelů a klientů jiných úvěrových institucí prostřednictvím Fondu pojištění vkladů, dlouhé měsíce vyčkával, než bylo možné s ohledem na zhoršenou ekonomickou situaci žalobce dostatečně odůvodnit rozhodnutí o odnětí licence žalobci. Postup správního orgánu prvního stupně je nepřiměřený, neboť překročil zákonem stanovené meze správního uvážení a bankovní rada měla tento exces odhalit a napravit postupy stanovenými pro správní řízení.

31. Nezákonnost rozhodnutí o rozkladu proti usnesení o předběžném opatření body 882 – 905 žaloby: Žalobce označil za nezákonné a nesprávné také rozhodnutí bankovní rady o rozkladu žalobce proti usnesení správního orgánu prvního stupně o předběžném opatření ze dne 7. 5. 2013, neboť podle ust. § 70 s. ř. s. je toto rozhodnutí vyloučeno ze samostatného soudního přezkumu. Předběžným opatřením doručeným žalobci dne 7. 5. 2013 bylo žalobci uloženo, aby se počínaje dnem doručení rozhodnutí o předběžném opatření zdržel jakéhokoli jednání spočívajícího v přijímání vkladů od svých členů, v poskytování úvěrů svým členům a dále v pořizování (nákupu) aktiv s přiřazenou rizikovou vahou větší než 0 % (riziková váha 0 %) ve smyslu přílohy č. 4 vyhlášky č. 123/2007 Sb., s výjimkou aktiv nutných k zajištění běžného provozu a s výjimkou ukládání vkladů v bankách ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, jakož i v bankách se sídlem v členských státech EU. Rozklad žalobce proti rozhodnutí o předběžném opatření byl zamítnut a předběžné opatření bylo potvrzeno. Podle žalobce jde o prozatímní, předběžnou úpravu poměrů. Tento postup se musí řídit standardy v rámci zákonných zásad, aby se nejednalo o svévoli správního orgánu či zneužití státní moci. Vzhledem k tomu, že bankovní rada v Rozhodnutí o rozkladu proti předběžnému opatření připouští, že v současné době [tj. v době vydání Rozhodnutí o rozkladu proti předběžnému opatření] není známo, do jaké míry se doposud zjištěné nedostatky mohou odrazit v budoucí hospodářské situaci účastníka řízení [tj. žalobce], je evidentní, že správní orgány neměly stav, který byl podkladem pro vydání rozhodnutí o předběžném opatření a následně i Rozhodnutí o rozkladu proti předběžnému opatření, dostatečně zanalyzovaný a přesto přistoupily k tak závažnému kroku, který měl pro žalobce nezhojitelné následky, a to ve zjevném rozporu se zásadou proporcionality, legitimního očekávání, právní jistoty, předvídatelnosti, zákazu libovůle či zákazu zneužití správního uvážení. Jako příklad uvedl žalobce tvrzení, kdy bankovní rada dovodila, že když u žalobce došlo ke zvýšení aktivity v oblasti poskytování úvěrů, tak v této souvislosti dochází k selhání systému úvěrového rizika, případně tvrzení, že správní orgán prvního stupně pro dokreslení situace uvedl, že objem poskytnutých úvěrů se v období 31. 3. 2012 až 31. 3. 2013 zvýšil o 115 % oproti dosavadnímu objemu úvěrů, přičemž podezření na vážné nedostatky se pak vyskytlo u úvěrů tvořících téměř polovinu objemu v tomto období poskytnutých prostředků. Z toho bankovní rada dovozuje, že v průběhu roku předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí mohlo dojít k zásadnímu zhoršení kvality řídícího a kontrolního systému, především pokud jde o řízení úvěrového rizika. Tento „závěr“ je ukázkou absence řádné analýzy ze strany obou správních orgánů. Žalobce patří mezi podnikatelské subjekty, proto je nutné jeho činnost posuzovat komplexně, mimo jiné i z hlediska obchodního, resp. tržního chování, kdy snahou žalobce je především dosažení zisku, za dodržení všech zákonných požadavků. Bylo by v rozporu s tržní zásadou, ale rovněž i s povinností jednat s péčí řádného hospodáře, pokud by se žalobce nepokusil s ohledem na poptávku trhu navýšit svoji úvěrovou činnost. Žalobce postupoval nejen ve svém zájmu, ale rovněž i v zájmu vkladatelů ve snaze o generování většího zisku. Bankovní rada tím, že zvolila opatření znamenající úplnou blokaci obchodní činnosti žalobce, ačkoli žalobce měl snahu svá pochybení napravit, porušila nejen základní zásady správního (zejména ust. § 2 odst. 1, 2, 3 správního řádu), ústavního (zejména čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), ale i evropského práva, neboť byla předně povinna zkoumat v souladu se zásadou proporcionality, zda existují mírnější prostředky, jichž mohlo být vůči žalobci použito. Rozhodnutí o rozkladu proti předběžnému opatření díky svým vágním formulacím, právnímu hodnocení a absenci řádného odůvodnění nesplňuje požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí podle ust. § 68 odst. 3 správního řádu.

32. Nezákonnost rozhodnutí o rozkladu proti usnesení o neprodloužení lhůty body 906 – 925 žaloby: Dne 19. 9. 2013 bylo žalobci oznámeno prvostupňové rozhodnutí. Žalobce v zákonné lhůtě podal dne 4. 10. 2013 proti tomuto rozhodnutí blanketní rozklad s tím, že rozklad doplní a odůvodní ve lhůtě 30 pracovních dnů, tj. do 18. 11. 2013. Dne 9. 10. 2013 bylo žalobci doručeno usnesení správního orgánu prvního stupně ze dne 9. 10. 2013, o stanovení lhůty k doplnění a odůvodnění rozkladu, kterým byla žalobci určena lhůta k doplnění a odůvodnění rozkladu, a to do 25. 10. 2013. Dne 16. 10. 2013 žalobce podal správnímu orgánu prvního stupně žádost o prodloužení stanovené lhůty k podání doplnění rozkladu o 3 pracovní dny. Dne 18. 10. 2013 byla žalobci doručena odpověď, že žádosti o prodloužení lhůty k doplnění a odůvodnění rozkladu nebylo vyhověno. Dne 21. 10. 2013 podal žalobce rozklad proti usnesení o stanovení lhůty k doplnění a odůvodnění rozkladu, jelikož ho považoval za nezákonné. Dne 27. 11. 2013 bylo žalobci doručeno rozhodnutí Bankovní rady, kterým nebylo rozkladu vyhověno. Ze zápisu č. 5 z jednání senátu rozkladové komise ČNB uskutečněného dne 30. 10. 2013 přitom vyplývá, že rozkladová komise navrhla bankovní radě, aby napadené usnesení změnila. Žalobce paralelně s rozkladem proti prvostupňovému rozhodnutí zpracovával též námitky proti Protokolu o kontrole, který byl žalobci předán dne 4. 9. 2013, tedy přibližně 2 týdny před doručením prvostupňového rozhodnutí. Oba tyto dokumenty jsou přitom nezvykle rozsáhlé a navíc se k nim žalobce vzhledem k míře jejich odlišnosti a rozdílnosti charakteru nebyl schopen vyjádřit zcela jednotně. Správní orgán prvního stupně odůvodnil usnesení o stanovení kratší lhůty k doplnění rozkladu oproti požadavku žalobce tím, aby nebyl ohrožen smysl, který byl uložením povinností v prvostupňovém rozhodnutí sledován, což bylo zdůvodněno rozsahem a časovou náročností rozkladového řízení a vydání rozhodnutí o rozkladu s tím, že rozhodnutí o rozkladu musí být vydáno tak, aby mohlo být žalobci doručeno nejpozději 17. 1. 2014. Pozdější termín by byl nepřípustný z důvodu časové omezenosti opatření uložených v prvostupňovém rozhodnutí ve věci samé (120 dní). Podle výpočtů žalobce nelze považovat den 25. 10. 2013 za nejzazší možný termín pro podání doplnění a odůvodnění rozkladu tak, aby mohlo řádně proběhnout rozkladové řízení, správní orgán prvního stupně proto mohl vyhovět jeho žádosti ze dne 16. 10. 2013 a prodloužit lhůtu pro doplnění nejméně o požadované tři pracovní dny. Vzhledem k situaci žalobce, kdy správní orgán prvního stupně rozhodl o jeho likvidaci, aniž by mu předtím umožnil nápravu vytýkaných pochybení prostřednictvím mírnějších opatření nežli opatření ultima ratio, a kdy se v prvostupňovém rozhodnutí objevila řada nových tvrzení, ke kterým se žalobce v rámci správního řízení neměl možnost před vydáním rozhodnutí vyjádřit, má žalobce za to, že lhůta 5 týdnů pro podání doplnění a odůvodnění rozkladu proti rozhodnutí takového významu, které je navíc obsáhlé, v kombinaci s koncentrací tohoto správního řízení a s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce paralelně zpracovával také námitky proti Protokolu o kontrole čítajícího 102 stran textu, je nepřiměřeně krátká, čímž bylo porušeno ust. § 39 odst. 1 správního řádu. Správní orgán prvního stupně si pro rozkladové řízení vyhradil čas o délce téměř 3 měsíců, přičemž jako ústřední správní orgán disponoval nepoměrně větším aparátem než žalobce nebo jeho právní zástupce, přičemž žalobci na zpracování rozkladu proti rozhodnutí a jeho odůvodnění ponechal lhůtu pouhých 5 týdnů. Dle žalobce odvolací lhůta proti rozhodnutí ve správním řízení 15 dnů, přičemž se předpokládá, že po uplynutí této lhůty bude odvolání do 30 dnů po jeho doručení předloženo k projednání odvolacímu orgánu byla zákonodárcem stanovena jako přiměřená s přihlédnutím k běžnému rozsahu a složitosti prvostupňových správních rozhodnutí napříč všemi obory, což však v daném případě rozsahu věci není na místě.

33. K otázce aktivní věcné legitimace žalobce, resp. jeho zastoupení body 926 – 934 žaloby: Na likvidátora žalobce přešla působnost představenstva jednat za žalobce pouze v rámci úkonů směřujících k likvidaci žalobce. Na insolvenčního správce působnost představenstva jako taková nepřešla, je však jediným oprávněným k nakládání s majetkovou podstatou žalobce. Působnost představenstva žalobce podat za žalobce správní žalobu ve smyslu ust. § 65 s. ř. s. nepřešla ani na likvidátora žalobce ani na insolvenčního správce, když je v tomto směru oprávněno jednat za žalobce představenstvo. body 935 – 962 žaloby: K vytýkanému nedostatku dle ust. § 28 odst. 3 písm. b) zákona o družstevních záložnách, tj. porušení nebo obcházení zákona o družstevních záložnách, zvláštních zákonů a prováděcích předpisů, jakož i rozhodnutí vydaných správním orgánem prvního stupně, žalobce v má za o, že v žalobě podrobně vyložil a doložil, že při své činnosti žádná ustanovení právních předpisů neporušoval a že jeho činnost byla v souladu jak s pravidly zákona o družstevních záložnách, tak i s pravidly stanovenými ve vyhlášce č. 123/2007 Sb. Žalobce připustil toliko dílčí nedostatky při formalizování a uchovávání písemných záznamů o některých postupech a krocích pracovníků v rámci úvěrového procesu. Co se týče vytýkaného nedostatku ve smyslu ust. § 28 odst. 3 písm. c) zákona o družstevních záložnách, tj. provedení nebo rozhodnutí o provedení obchodu, převodu finančních prostředků nebo jiné transakce družstevní záložnou způsobem, který samostatně nebo společně s jiným obchodem, převodem nebo jinou transakcí poškozuje nebo může poškodit zájmy jejích vkladatelů a členů nebo ohrožuje bezpečnost a stabilitu družstevní záložny, žalobce uvedl, že tento nedostatek se správnímu orgánu prvního stupně nepodařilo prokázat na základě časově relevantních informací, podkladů a dalších skutečností, tedy takových, které by objektivně existovaly před zahájením kontroly na místě ze strany správního orgánu prvního stupně. Drtivá většina informací, podkladů a dalších skutečností časově následujících po zavedení opatření státních orgánů na jaře 2013 a jejich medializaci, je poplatná těmto opatřením a neodráží skutečný stav či vývoj žalobce i jeho dlužníků, kdyby předmětných opatření nebylo. Úvěrové obchody uskutečněné žalobcem nepoškozovaly ani nemohly poškodit zájmy jeho vkladatelů a členů, ani neohrožovaly bezpečnost a stabilitu žalobce, o čemž svědčí dosavadní celkový vývoj žalobce v úvěrové oblasti, ale i dosavadní dobrá platební morálka jednotlivých dlužníků žalobce. Následné zhoršení platební morálky dlužníků po dubnu 2013 není možné zaměňovat s jejich ekonomickým selháním. Správní orgán prvního stupně postupoval proti žalobci nejtvrdším možným způsobem a rozhodl o odejmutí jeho povolení působit jako družstevní záložna, v čemž žalobce spatřuje překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení ze strany správního orgánu prvního stupně. V této souvislosti žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudního soudu, a to na usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, či rozsudek ze dne 9. 2. 2005, č. j. 5 A 131/2001 – 86 v němž Nejvyšší správní soud judikoval, že při zjištění nedostatků v podnikání družstevní záložny [§ 28 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech] je na uvážení správního orgánu, zda se zřetelem na všechny rozhodné skutečnosti nařídí nucenou správu či přijme jiná opatření. Na soudu je, aby posoudil, zda toto uvážení vychází z dostatečně zjištěného stavu věci, zda odpovídá zásadám logiky a je v souladu s účelem sledovaným tímto institutem. Skutkové podstaty nedostatků v činnosti družstevní záložny vymezené v ust. § 28 odst. 3 zákona o družstevních záložnách, za které lze uložit sankce nebo opatření podle ust. § 28 odst. 1 zákona o družstevních záložnách, jsou formulovány natolik široce, že pod ně lze podřadit prakticky jakékoliv „porušení“ zákona družstevní záložnou, široké správní uvážení tedy správní orgán prvního stupně užívá již při samém určení, zda se družstevní záložna dopustila skutku intenzity nedostatku či nikoli. Žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a napadeného rozhodnutí s tím, že v rozhodnutích byl uveden dlouhý výčet skutkových pochybení žalobce, stručná subsumpce těchto skutkových pochybení pod příslušná zákonná ustanovení a prostý výrok o tom, že skutková a právní pochybení žalobce dle jeho názoru vykazují nedostatky v činnosti ve smyslu ust. § 28 odst. 3 písm. b) a c) zákona o družstevních záložnách, avšak obsahují nulové věcné zhodnocení a vlastní úvahy, které ho vedly k tomu, že rozhodl o uložení opatření ultima ratione. V napadeném rozhodnutí o rozkladu bankovní rada neuvedla nic, co by nebylo obsaženo již v prvostupňovém rozhodnutí, když vždy pouze uváděla, že souhlasí se správním orgánem prvního stupně a námitky žalobce považuje za neopodstatněné. Navíc se bankovní rada dopustila porušení ust. § 152 odst. 4 ve spojení s § 89 odst. 2 správního řádu, podle něhož byla povinna přezkoumat soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, neboť rezignovala na kritické přezkoumání prvostupňového rozhodnutí, ignorovala obsah správního spisu, resp. nezkoumala podklady pro rozhodnutí, nezjišťovala, zda má skutkový stav zjištěný správním orgánem prvního stupně oporu v těchto podkladech apod., nýbrž do svého rozhodnutí o rozkladu přebírala závěry správního orgánu prvního stupně, aniž by ověřila jejich správnost.

V. Vyjádření žalované bankovní rady

34. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě nejprve obecně k předmětu správního řízení uvedla, že počátkem roku 2013 z pravidelných hlášení žalobce zjistila, že oproti předcházejícímu roku došlo k nárůstu objemu pohledávek za jinými osobami než úvěrovými institucemi o 115 %, objem úvěrového portfolia žalobce se tím během roku zvýšil o více než dvojnásobek, a proto u něj byla dne 29. 4. 2013 zahájena kontrola. Z předběžných poznatků získaných během kontroly vyplynulo podezření, že v žalobcově řídícím a kontrolním systému se vyskytují nedostatky, jež by mohly mít rozsáhlé negativní důsledky pro finanční stabilitu žalobce a zájmy vkladatelů. Z poznatků Finančně analytického útvaru Ministerstva financí vyplynulo, že v souvislosti s úvěrovou činností žalobce došlo k podezřelým transakcím, v jejichž rámci jsou stamilionové finanční částky převáděny na účty vedené asijskými finančními institucemi. Uvedené okolnosti vyžadovaly reakci ze strany žalované jakožto orgánu dohledu, neboť další pokračování žalobcova přístupu k řízení úvěrového rizika mohlo mít rozsáhlé negativní následky nejen pro stávající vkladatele, ale též pro Fond pojištění vkladů, který by musel v případě neschopnosti žalobce uhradit závazky z vkladů jeho vkladatelů. Žalovaná proto nevyčkávala definitivních výsledků kontroly, nýbrž přistoupila k neprodlenému zahájení správního řízení a dne 7. 5. 2013 vydala rozhodnutí o předběžném opatření, kterým žalobci zakázala přijímat další vklady, poskytovat úvěry a pořizovat aktiva s nenulovou rizikovou vahou. Žalovaná shrnula, že žalobce neprověřoval předpoklady žadatelů realizovat vágně definované záměry, akceptoval zajištění v nedůvodně či neobezřetně stanovených hodnotách, neprověřoval a nesledoval finanční situaci dlužníků a směnečných avalů, nesledoval využití úvěrů v souladu s deklarovanými záměry dlužníků a umožnil čerpání úvěru, aniž by zajistil, že úvěr bude řádně využit v souladu se smlouvou či akceptovatelným účelem jeho využití. Žalovaná upozornila, že pokud byl vágně definován účel využití úvěru, nebylo možné jeho využití řádně sledovat, nešlo navíc hovořit o řádném řízení úvěrového rizika, neboť žalobce ve většině případů nevěděl, na jaké konkrétní záměry poskytuje úvěr, nebo proč má být úvěr poskytnut právě v požadované výši. Závady byly zjištěny na 40 % objemu úvěrového portfolia žalobce, což činilo částku cca 4,4 mld. Kč. Následně se obavy žalované naplnily, neboť dlužníci, jimž byly poskytnuty úvěry v objemu stovek milionů korun, přestali plnit své závazky a krátce poté Městský soud v Praze zjistil dne 23. 12. 2013 žalobcův úpadek a na jeho majetek vyhlásil konkurs. Přes žalobcovy proklamace o kvalitním zajištění úvěrů, došlo u něho k prudkému nárůstu pohledávek v selhání, přičemž se jednalo v převážné většině o úvěry poskytnuté od roku 2012. Žalobce selhání neřešil a řešit nemohl, jelikož zajištění úvěrových pohledávek bylo nadhodnoceno oproti skutečné hodnotě. Žalovaná předložila znalecký posudek č. 57/2013 vypracovaný nezávislým znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r.o., včetně dodatků, obstaraný pro účely trestního řízení k některým žalobcovým úvěrovým obchodům, jenž potvrzuje závěry žalované a vyslovuje tytéž obavy, které žalovaná vyjádřila ve svých rozhodnutích. Posudek svědčí o tom, že dlužníci v převážné většině neměli v úmyslu nebo nemohli svým závazkům dostát, své podnikatelské záměry realizovat nehodlali, případně je realizovat nemohli, neboť realizovatelné nebyly. Posudek svědčí o tom, že převážná část dlužníků přestala předstírat dílčím plněním, že hodlá dostát svým závazkům, neboť vzhledem k zásahu státních orgánů pozbyla jejich další činnost smysl a již nebylo nutné vyvolávat dojem, že žalobcovo úvěrové portfolio je zdravé. Činnost žalované a orgánů činných v trestním řízení pouze urychlily to, co bylo nevyhnutelné a zřejmě tak zabránily ještě větším dopadům. Žalovaná neakceptovala zdůvodnění žalobce, že podrobnosti byly získávány ústní formou na jednání s dlužníky, neboť by se jednalo o množství detailních údajů, které by bylo nezbytné pro účely schvalovacího procesu řádně zachytit tak, aby byly ověřitelné a příslušní zaměstnanci by museli mít fenomenální paměť, aby veškeré údaje mohli řádně zachytit a správně interpretovat dalším schvalovacím místům, navíc se s těmito údaji mělo dále pracovat v průběhu úvěrového vztahu a porovnávat s okolnostmi, které v průběhu vztahu vyvstanou. Žalovaná upozornila, že žalobce přistupuje k její argumentaci ve správních rozhodnutích selektivně, dezinterpretuje ji, polemizuje vlastními vykonstruovanými tvrzeními, jeho vyjádření jsou obsáhlá a nekonkrétní, na tato vyjádření však pravidelně odkazuje i v případech, kdy žalovaná dokumentuje žalobcovo selhání na konkrétních příkladech, proto žalovaná doporučila zaměřit pozornost ke konkrétním případům, na jejichž základě je možné učinit si odpovídající obrázek o úvěrové činnosti žalobce jako celku.

35. K jednotlivým žalobním bodům uvedla bankovní rada následující: a) Nezákonnost procesního postupu správních orgánů: K námitce, že k úvěrovému případu dlužníka BASE TRADE, s.r.o. se žalobce v rámci správního řízení neměl možnost vyjádřit, jelikož se o něm dozvěděl až z prvostupňového rozhodnutí, žalovaná uvedla, že v rozhodnutí se pracuje s úvěrovým případem BASE TRADE, s.r.o. tím způsobem, že je uveden pouze jako jeden z 61 prověřovaných úvěrových případů, přičemž v souvislosti s tímto úvěrovým případem nedovodila žádná skutková zjištění, ani žalobci nevytýkala žádné nedostatky. K sestavení kontrolovaného vzorku žalovaná shrnula, že kritériem byl dostatečně velký objem expozic za jinými než úvěrovými institucemi, jejich rizikovost, zejména ve vztahu k úvěrové angažovanosti, stáří pohledávek, zařazení podle kategorií a typu úvěru, ve vztahu k zajišťovacím instrumentům a příslušnosti dlužníků do společných ekonomicky spjatých skupin osob (ESSO). Žalovaná označila za nepodstatné, zda kontrola, která byla provedena, byla plánovaná či neplánovaná, neboť podstatná jsou skutková zjištění správního orgánu prvního stupně. Námitka, že bankovní rada rezignovala na funkci odvolacího orgánu, odmítla veškeré námitky žalobce a nekriticky obhajovala tvrzení správního orgánu prvního stupně, je nesprávná, nekonkrétní a ničím nepodložená, tudíž se k ní žalovaná nemohla vyjádřit. K námitce žalobce, že bankovní rada odkázala na protokol o kontrole, žalovaná uvedla, že napadené rozhodnutí se muselo s protokolem o kontrole vypořádat, ač měl pro prvostupňové rozhodnutí zanedbatelný význam, neboť žalobce námitky proti protokolu o kontrole učinil součástí rozkladu. Žalovaná označila žalobce za nekonzistentního, neboť se opakovaně dožadoval toho, aby se žalovaná s obsahem protokolu o kontrole ve svých rozhodnutích vypořádala, aby žalované vzápětí vytýkal, že tak učinila. b) Nezákonný postup při zjišťování skutkového stavu: K námitce žalobce týkající nedostatečného zjištění skutkového stavu žalovaná bankovní rada shrnula, že správní orgán prvního stupně označil skutková zjištění jako předběžná tam, kde se zabývá průběhem správního řízení a některými rozhodnutími přijatými před vydáním meritorního rozhodnutí, přičemž provedl řádně veškeré dokazování a opatřil veškeré potřebné podklady. Pasivně nepřejal zjištění učiněná v rámci kontroly, což vyplývá z porovnání obsahu protokolu o kontrole, prvostupňového rozhodnutí a textu přípisu žalované ze dne 28. 6. 2013, č. j. 2013/7555/570, který byl žalobci doručen dva měsíce před vyhotovením protokolu. Porovnáním textu prvostupňového rozhodnutí a přípisu je zřejmé, že většina skutkových závěrů popsaných v dokumentech je totožná i co do formulace. Žalovaná označila tvrzení žalobce, že neměl možnost se ke skutkovým okolnostem v průběhu řízení vyjádřit, za nepravdivé, avšak vzhledem k obecnosti tvrzení žalobce se žalovaná nemohla vyjádřit konkrétněji. c) Další procesní vady postupu ve správním řízení: K žalobcem tvrzeným procesním vadám správního řízení žalovaná shrnula, že správní orgán prvního stupně obstaral takové dokumenty, které byly podstatné pro zjištění skutečného stavu věci. Žalovaná namítla, že žalobce neuvedl, které konkrétní dokumenty by měly vyvracet nebo modifikovat konkrétní skutková zjištění správního orgánu prvního stupně, což je překvapivé, neboť opakovaně staví svoji obhajobu na fenomenální kolektivní paměti svých zaměstnanců, která mu údajně umožňuje kdykoliv pracovat s jakoukoliv podrobností jakéhokoliv úvěrového obchodu. Podle tvrzení žalobce některé dokumenty ani v úvěrových složkách vůbec být nemohly, neboť příslušné skutečnosti byly sděleny v ústní formě, případně nebyly zapotřebí, případně byly příslušné informace obchodním tajemstvím žadatelů, což žalobce akceptoval proti vyšší úrokové míře a dostatečnému zajištění, což byla jeho konkurenční výhoda. Pokud žalobce ojediněle poukázal na konkrétní dokument, vyšlo najevo, že s posuzovanou otázkou nesouvisí, případně, že je nepoužitelný z jiného důvodu. Námitce žalobce, že správní orgán prvního stupně měl rozhodnutí připravené předem, žalovaná nepřisvědčila, neboť správní orgán prvního stupně se vypořádával s námitkami žalobce došlými až těsně před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Žalovaná označila za podstatné, zda konečné rozhodnutí, bez ohledu na to, kdy byly jeho jednotlivé části připraveny, obstojí po stránce zákonnosti a správnosti. d) K porušení žalobcových povinností obecně: Ohledně žalobcem uváděných znaků týkajících se příjemce úvěru a dalších osob figurujících v úvěrovém vztahu anebo v obchodních vztazích žadatelů o úvěr souhlasila žalovaná s žalobcem, že využívání SPV a ready-made společností je standardním postupem a v obchodním styku nejsou neobvyklé společnosti unipersonální se stejným společníkem a jednatelem, pokud však žalovaná popisovala některé společné znaky příjemců úvěrů, činila to tak, aby identifikovala rizika, která jsou s danou skupinou spojena. V napadeném rozhodnutí žalovaná popsala, ve kterých případech bylo zjištěno, že se na založení příjemce úvěru podílely tytéž osoby a z jakého důvodu nelze tuto skutečnost považovat za ojedinělou, kdy stejným okruhem osob bylo založeno 14 kontrolovaných dlužníků, jejichž úvěry dosahovaly 10 % úvěrového portfolia žalobce, což je navíc skutečnost ověřitelná z obchodního rejstříku. K absenci personálního propojení zprostředkovatele a příjemce úvěru žalovaná uvedla, že správní orgán prvního stupně definoval zprostředkovatele v širším smyslu, než jej chápe žalobce, což vysvětlil v odůvodnění rozhodnutí a vyvodil z toho správné závěry. Tvrzení, že žalobce nepovažoval zajištění úvěru za způsob řízení úvěrového rizika, označila žalovaná za další příklad vnitřně rozporné argumentace žalobce, který v odstavcích 185, 186 a 399 žaloby uvedl, že vyšší riziko bylo vyváženo vyšší cenou (úrokovou sazbou), že rizikovějším subjektům poskytoval úvěry za vyšší úrokovou sazbu a proti potenciálním ztrátám se dostatečně zajišťoval. Co se týče zajištění směnkou, v odstavci 277 žaloby uvedl žalobce, že směnka nebyla zajištěním, ale jakýmsi „psychologickým závazkem osobního charakteru“, neboť mu bylo zřejmé, že směnečný rukojmí neoplývá „relativně likvidním majetkem“. Co se týče standardů řízení úvěrového rizika, žalovaná upozornila, že každý úvěrový případ je specifický a nelze očekávat, že budou vydány kazuistické manuály, které by závazně stanovily podrobnosti řízení úvěrového rizika. Žalovaná shrnula, že v případech úvěrů poskytovaných žalobcem uplatnil správní orgán prvního stupně elementární pravidla posuzování obezřetnosti, kdy nezkoumal nic jiného než, zda se žalobce řádně seznámil s osobou dlužníka a jeho záměrem, zda svoje poznatky řádně vyhodnotil a při schvalování úvěru vzal v úvahu veškeré podstatné okolnosti a zda sledoval naplňování záměru dlužníka a další okolnosti, které by mohly ohrozit splacení úvěru. Žalovaná připustila, že se nejedná o jediná správná opatření, žalobce je mohl zvolit, anebo prokázat, že přijal jiná opatření, která lze považovat za dostatečná, aby eliminoval rizika. Žalobce setrval na tvrzení, že příslušná opatření byla přijata, ačkoliv o tom není záznam, případně nebyla zapotřebí, případně byla kompenzována vyšším úrokem a zajištěním, ačkoliv je to podle zvolené varianty přístupu k úvěrovému riziku objektivně vyloučeno, navíc v rozporu se základními principy obezřetnosti při poskytování úvěru nebo v rozporu s právní úpravou. Hlavní podstatou výtek žalované bylo, že žalobce k úvěrování technologických celků přistupoval stejně jako ke spotřebitelskému úvěrování, na čemž nemůže nic změnit argument, že poskytování úvěrů na spekulativní účely bylo součástí jeho obchodní politiky. Žalovaná doplnila, že 14 klientů založených stejnou osobou by při porovnání se 140 dlužníky nemuselo být příliš významných, kdyby ovšem úvěry těchto dlužníků nepředstavovaly 10 % objemu žalobcova úvěrového portfolia, který dosahoval 11,9 mld. Kč. Dále žalovaná označila za opodstatněné, aby standardy poskytování úvěrů odpovídaly velkým institucím v případech, kdy žalobce poskytuje jednotlivé úvěry ve stejném objemu a stejného druhu, jaké poskytují instituce tohoto druhu, neboť s typově obdobnými úvěrovými obchody jsou spojena typově obdobná rizika bez ohledu na to, zda úvěr poskytla velká „byrokratická“ instituce nebo „malá dynamická“ úvěrová instituce s neformálními postupy, též řízení rizika by tudíž mělo být obdobné. Žalovaná upozornila, že žalobcovy dobré hospodářské výsledky v minulosti nevyvracejí závěry žalované o selhání řídicího a kontrolního systému v souvislosti s úvěry poskytovanými v roce 2013. Hospodářské výsledky navíc byly ovlivněny nedostatky v řízení úvěrového rizika žalobce, souvisejícími zejména s nesprávnou kategorizací pohledávek a evidováním zajištění v nesprávné a nadhodnocené výši, tj. pravděpodobným podhodnocením vytvářené výše opravných položek a rezerv, tudíž odpovídajícím nadhodnocením vykázaného hospodářského výsledku. K žalobcem uváděným znakům týkajícím se úvěrového obchodu a procesu schvalování úvěru žalovaná uvedla, že se s námitkou vypořádala již v odůvodnění napadeného rozhodnutí, navíc žalobce konstruoval rozpor uměle, pomocí tvrzení správního orgánu prvního stupně vytržených z kontextu. K financování nákupu či zhodnocení nespecifikovaných a žalobci neznámých nemovitostí či nekonkretizovaného nákupu jiných aktiv žalovaná uvedla, že v obecné rovině je obtížné se s argumentem žalobce vypořádat, neboť v každém úvěrovém případu se projevilo více nedostatků úvěrového procesu, přičemž zásadní je až jejich kumulace. Žalobce argumentoval, že účel úvěru byl vymezen dostatečně, ale žalovaná zjistila, že žalobce poskytoval úvěry na pořízení nemovitostí, jejichž jedinou specifikací bylo, že se mají nacházet na území České republiky nebo Slovenské republiky a měly být pořízeny zhruba v hodnotě čerpaného úvěru. Účel úvěru byl vymezen pouze jako nákup nemovitostí, což je stejné, jako kdyby poskytnul neúčelový úvěr, neboť každý druh nemovitosti představuje jiný segment trhu a jiné podmínky realizovatelnosti záměru. Vzhledem k množství různých druhů úvěrů nemůže žádný právní předpis detailně stanovit, jak má být účel úvěru v úvěrové smlouvě vymezen, žalovaná však nesouhlasí s žalobcem, že z právních předpisů nelze požadavky na vymezení účelu úvěru dovodit. Ustanovení § 27 odst. 2 a příloha 1, část B.I.5. písm. b) a g) vyhlášky č. 123/2007 Sb. stanoví, že úvěrová instituce musí posoudit účel provedení obchodu s ohledem na podmínky, za kterých má být obchod uskutečněn, přičemž úvěrová instituce je povinna sledovat využití úvěru a posoudit realizovatelnost záměru s ohledem na možnost splacení úvěru, a to bez ohledu na jeho zajištění. Pokud je účel úvěru vymezen toliko jako nákup nemovitosti za účelem jejího dalšího prodeje, není objektivně možné posoudit, zda je záměr realizovatelný, neboť dlužník jej může využít na nákup jakékoli nemovitosti, přičemž vždy může prohlásit, že úvěr využil v souladu s podmínkami úvěrové smlouvy. Pokud navíc nejsou stanoveny termíny realizace záměru, může dlužník tvrdit, že předpokládá jeho prodej se ziskem v neurčeném časovém horizontu. Není-li účel úvěru dostatečně konkretizován, trestněprávní důsledky žadatelům nebrání v tom, aby finanční prostředky využívali v rozporu s účelem, na který byl úvěr poskytnut, pročež tímto argumentem nelze omlouvat nedostatky systému řízení úvěrového rizika. Obchodním tajemstvím nelze omluvit neznalost podrobností obchodů, neboť žalobce nic nenutilo úvěr poskytnout, pokud neměl dostatečné informace, které by mu umožnily úvěrové riziko řídit. Žalobce na jednu stranu uvedl, že pohledávky byly kvalitně zajištěny, na druhou stranu v odstavci 202 žaloby uvedl, že ze zástav není možné se včas uspokojit. Dlužníci navíc přestali splácet pohledávky již v době, kdy nebylo jisté, kdy správní orgán prvního stupně rozhodne a jakou podobu bude mít konečné rozhodnutí, hlavním důvodem prudkého nárůstu pohledávek v selhání tudíž nemohly být zásahy orgánů činných v trestním řízení a žalované. K neprověřování výše pořizovací ceny nemovitosti pořízené krátce před tím, než má být poskytnut úvěr za účelem financování pořízení této nemovitosti, resp. výše pořizovací ceny nemovitosti, která má sloužit jako zástava, žalovaná setrvala na svém stanovisku, že cena, za kterou byla pořízena nemovitost sloužící jako zajištění, je významným faktorem z hlediska akceptace předmětu zástavy a výše jejího ocenění, zejména pokud se od znaleckého posouzení výrazně liší, přičemž žalobce se této argumentaci žalované nevěnuje a své tvrzení zužuje pouze na případy zjišťování ceny pořízení nemovitostí financovaných z úvěru. Pořizovací cena nemovitosti, jejíž nákup byl financován z úvěrových prostředků, je pak relevantní mj. z hlediska sledování dodržování účelovosti úvěru, kdy příslušný údaj je pro žalobce snadno zjistitelný. Další žalobcova argumentace potvrzuje, že se o takový údaj nezajímal, a to ani v případě, že jej měl k dispozici. Žalovaná netvrdila, že pořizovací cena má větší význam než cena odhadnutá znalcem, nýbrž konstatovala, že rozdíly v cenách měly být vysvětleny. Rozpory ve znaleckých posudcích by měly být zjevné i laikům, proto u zaměstnanců, kteří se zabývali jednotlivými úvěrovými případy a přípravou úvěrových návrhů, bylo třeba očekávat alespoň takovou úroveň znalostí, aby dokázali identifikovat minimálně zjevné nedostatky znaleckých posudků. Odpovědnost znalců nevylučuje či nesnižuje odpovědnost žalobce za porušování pravidel obezřetného podnikání. K seznamu znalců vedenému žalobcem žalovaná zopakovala, že formálnost vedení seznamu odvodila ze skutečnosti, že znalci byli do seznamu zapisováni dodatečně, a to bez prověření, případně vůbec. Žalovaná proto vytýkala žalobci, že nejprve schválil úvěr, přičemž akceptoval posudek od znalce, který v době, kdy byl úvěr schvalován, nebyl na seznamu znalců. Ohledně vágního definování záměrů žadatele o úvěr a jejich přebírání do úvěrových návrhů žalovaná vyloučila, že v modelu popsaném žalobcem mohlo dojít k řádnému posouzení úvěrového návrhu, neboť řádné řízení úvěrového rizika předpokládá obstarání řady údajů o financovaném projektu a jejich zachycení v takové podobě, že mohou být spolehlivě posouzeny dalšími útvary, které se podílejí na úvěrovém procesu, a to i ex post, např. pro účely monitoringu, přičemž spolehlivost informací musí být ověřitelná. Žalovaná dospěla k závěru, že analýzy záměrů nemohly být v některých případech provedeny, neboť k těmto analýzám chyběly základní podklady, přitom výslech svědků byl za daných okolností nadbytečný, neboť skutečný stav vyplývá dostatečně z úvěrových složek, navíc vzhledem k absenci podkladů není výpověď svědků nikterak fakticky ověřitelná. Žalobce konstatováním, že úvěry na spekulativní účely byly tak jednoduché, že si je pracovníci pamatovali (jednalo se pouze o to, že bude pořízena nemovitost, která bude časem se ziskem prodána), připustil, že vágně definovaný záměr byl bez dalšího převzat do úvěrového návrhu. Ohledně posuzování reálnosti záměru žadatele o úvěr, absence informací nezbytných k provedení nezávislé analýzy záměru tohoto žadatele a k posouzení návratnosti úvěru, žalovaná shrnula, že reálnost záměrů předložených žadatelem na nákup nespecifikované nemovitosti nebylo možné ověřit, neboť žalobce sám poukázal, že u těchto úvěrů akceptoval zajištění a vyšší úrok s tím, že se spokojil i s vágně definovaným účelem využití úvěru. Ohledně písemných podkladů, jež žalobce využíval ve schvalovacím procesu, se žalovaná vyjádřila v části věnované konkrétním úvěrům a setrvala na stanovisku, že v konkrétních případech byly podklady nedostatečné. Žalovaná konstatovala, že v řádně fungujícím řídicím a kontrolním systému je vyloučeno, aby se zaměstnanci vzájemně informovali o odmítnutých žadatelích ústně a nevedli příslušné písemné záznamy. Žalovaná takové uspořádání označila za uspořádání, které vylučuje řádné a obezřetné fungování samotného systému, kdy navíc žalobce sám uvedl, že měl stovky žadatelů a dlužníků. Kromě toho, že je objektivně vyloučeno, aby si u jednotlivých žadatelů úvěroví pracovníci vybavili konkrétní důvod odmítnutí zpaměti, není tento systém odolný proti personálním změnám a případným dalším nežádoucím situacím (např. chyby lidského faktoru a podvodná jednání), či pokud některý z pracovníků odejde, případně se obmění celé oddělení front-office, případně při dlouhodobé pracovní neschopnosti jednoho nebo více pracovníků. Ohledně neprověřování personálních a hmotných předpokladů žadatele o úvěr, nevyžadování prokázání vlastních zdrojů či vynakládání vlastních zdrojů na financování podnikatelského záměru, žalovaná setrvala na tom, že spolufinancování projektu dlužníkem je standardem, který by se měl využívat při řízení úvěrového rizika spojeného s určitým typem úvěrových produktů, a to bez ohledu na velikost instituce. Žalovaná netrvala na tom, že spolufinancování určitých úvěrovaných projektů je nezbytnou podmínkou řízení úvěrového rizika, jedná se však o zavedenou praxi, a pokud žalobce takový standard nezavedl, lze předpokládat, že přijal jiná opatření, která by kompenzovala absenci tohoto opatření. Žalobce však jiné opatření nepřijal, pouze uvedl, že pro družstevní záložny je taková praxe zbytečná a nebezpečná, neboť by to ohrozilo jejich postavení na trhu. Pokud jde o opatření, která měla výpadek spolufinancování kompenzovat, žalobce uvedl vyšší požadovaný úrok, avšak podle prováděcího právního předpisu bylo vyloučeno, aby techniky a nástroje omezující úvěrové riziko nahrazovaly vyhodnocení finanční a ekonomické situace protistrany, zajištění tedy nemohlo být považováno za náhradní zdroj splácení a nesmělo být zohledňováno ve vnitřním úvěrovém ratingu protistrany. Žalovaná upozornila, že absence spolufinancování projektu dlužníkem, případně jiného srovnatelného opatření, bývá pouze jedním z řady nedostatků zjištěných v konkrétních případech. Co se týče personálních předpokladů žadatelů, nedostatky byly podrobně popsány v prvostupňovém rozhodnutí, žalovaná pouze doplnila, že v některých případech byly úvěry poskytnuty žadatelům, kteří již při letmém ověření vyvolávali zásadní pochybnosti o předpokladech pro řádnou realizaci svých záměrů. Ohledně nemožnosti autonomně posoudit výhled finanční situace žadatele o úvěr zpracovaný žadatelem o úvěr žalovaná uvedla, že žalobce vycházel z finančního výhledu dlužníka, aniž by úvěrová dokumentace zachycovala, že byly obstarány podklady, na jejichž základě by bylo možné tyto údaje ověřit. Analýza systémem GOLD RIVER Credit Risk Manager byla v řadě případů nepoužitelná, neboť jako vstupní údaje byly použity predikce vycházející z vágních podnikatelských záměrů, tj. věcně ani časově nespecifikovaných nákupů nemovitostí. Dodatečné obecné vysvětlení úvěrového obchodu žalobcem nevyvrátilo závěr žalované, že příslušné údaje nebyly ověřeny. Ani v tomto případě neshledala žalovaná provedení výslechu svědků za potřebné, neboť podklady obstarané žalovanou byly dostatečným podkladem pro skutkové závěry. K nevyhodnocování finanční a ekonomické situace jediného společníka žadatele o úvěr a neprověřování okolností, za nichž společník žadatele o úvěr tohoto žadatele nabyl, žalovaná uvedla, že důvody vyhodnocení ekonomické situace společníků jsou významné při úvěrování právnických osob bez vlastní historie pořizovaných za účelem realizace určitého záměru. V případě žalobce mělo mít vyhodnocení ekonomické situace o to podstatnější význam, neboť jako zajištění používal směnky avalované společníky a jednateli, jelikož je-li společník avalem směnky, je překvapivé, že se jeho bonitou žalobce nezabýval. Co se týče tvrzení žalobce, že směnečné rukojemství bylo pouze psychologickým závazkem, žalovaná zopakovala, že v jiných souvislostech žalobce naopak argumentuje, že se jednalo o formu zajištění závazku dlužníka. K nezjišťování a nevyhodnocování všech vazeb relevantních z hlediska sestavování ESSO žalovaná uvedla, že po žalobci nepožadovala, aby zpracoval rozsáhlý manuál, nýbrž aby v souladu s právními předpisy reálně implementoval obecná pravidla. Pokud se jedná o vyhodnocení vazeb mezi dlužníky žalobce, poskytovateli zajištění a jinými osobami figurujícími v úvěrovaných vztazích prostřednictvím osoby M. M., žalovaná uvedla, že tyto vazby nelze omezit pouze na vazby mezi společnostmi BASE TRADE, s.r.o. a Montone Invest, s.r.o., ale též na vazby mezi dalšími společnostmi figurujícími v úvěrových vztazích. Žalovaná uvedla, že vazby několika dlužníků žalobce a poskytovatelů zajištění prostřednictvím osob M. M., F. H. a K. H. nepovažuje za shodu náhod, přičemž obezřetně postupující úvěrová instituce nemůže při vyhodnocování relevantních vazeb spoléhat na náhodu a četná personální propojení bagatelizovat tím, že v určitém případě existuje personální propojení „jen na úrovni dozorčí rady“. Co se týče ESSO týkající se společnosti VISTELAN, s.r.o., žalovaná uvedla, že žalobce měl ESSO sestavit, což odůvodnila v odstavci 112 prvostupňového rozhodnutí (možné vazby na další subjekty prostřednictvím osob M. M., F. H. a K. H.). Žalovaná zdůraznila, že personální propojení prostřednictvím orgánů třetích osob je též významné z hlediska prověřování možných vazeb ESSO, týká-li se dlužníků i poskytovatelů zajištění, přičemž vyhodnocování vazeb relevantních pro sestavení ESSO žalobce nedoložil v celé řadě dalších případů. Skutečnost, že si žalobce dodatečně uvědomil, že ze systému ELBOS se dají také pořídit nějaké informace o vazbách mezi dlužníky a zástavci, nijak nedokumentuje, že by s těmito informacemi cíleně pracoval a relevantní vazby prověřoval. Současně nebylo u žalobce zjištěno, že by ve své metodice upravil a v praxi uplatňoval postupy související s využíváním informací obsažených v systému ELBOS pro účely identifikace a vyhodnocování vazeb relevantních z hlediska určování ESSO. Žalovaná proto setrvala na svém stanovisku, že výslech svědků by nepřinesl žádná nová zjištění, a že předložené výpisy nevyvracejí skutkové závěry, ke kterým žalovaná v průběhu správního řízení dospěla. K akceptaci hodnoty zástavy navzdory zřejmým nesprávnostem a vnitřním rozporům znaleckého posudku žalovaná nezpochybňovala skutečnost, že na seznamech smluvních odhadců byli zapsáni pouze znalci, ani netvrdila, že objednání posudku žadatelem není běžnou praxí, nýbrž se zabývala tím, zda úvěroví pracovníci dokázali identifikovat případné rozpory ve znaleckém ocenění. Žalovaná dospěla k negativnímu závěru a na konkrétních příkladech identifikovala zjevné rozpory ve způsobu, jakým znalec pracoval s týmiž či obdobnými faktory při stanovení administrativní ceny a při stanovení ceny obvyklé (tržní). Žalovaná nezjistila, že by se touto skutečností žalobce v době schvalování žádosti o úvěr zabýval, naopak z jeho vyjádření je zřejmé, že se spoléhal na správnost znaleckého ocenění. Bez ohledu na kvalitu posudků používali pracovníci žalobce nedůvodně a neobezřetně hodnoty z těchto posudků (zpravidla hodnotu budoucí), případně posudky jako takové, přestože byly např. neaktuální, vyhotovené pro jiný účel či nekvalitní. Žalovaná namítla, že žalobce uvedl, že seznam znalců z roku 2010 se nedochoval, zřejmě se tudíž nedochovaly ani návrhy na zápis do seznamu znalců, ani zápisy z jednání představenstva, přitom každého znalce schvalovalo představenstvo. Nedochoval se návrh na vymazání znalců ze seznamu, ani jeho schválení ze strany představenstva, přičemž ani žalobce si není jistý důvody, které údajně vedly k vymazání znalců ze seznamu. Žalovaná netvrdila, že znalci byli do seznamu dopisováni bez určité předcházející procedury, což nebylo podstatné, jelikož podstatné bylo, že znalci byli doplňováni do seznamu dodatečně, tudíž seznam byl pouze formálním dokumentem bez hledu na to, jakým schvalovací procesem znalci procházeli. To, že seznam byl formálním dokumentem, potvrdil i sám žalobce, kdy uvedl, že v seznamu nemuseli být zapsáni znalci, u kterých se nepředpokládala další spolupráce, přesto však byly jejich posudky akceptovány pro účely řízení úvěrového rizika. Žalovaná zopakovala, že úvěroví pracovníci by měli být odborně vybaveni alespoň tak, aby mohli identifikovat z obecně dostupných informací minimálně zjevné rozpory v ocenění a skutečnosti, které by mohly mít význam pro stanovení správné hodnoty zajištění pohledávek, navíc při poskytování úvěrů přesahujících v některých případech několikanásobně stamilionové částky by se mělo k ocenění zajištění přistupovat obezřetněji, zejména pokud žalobce nezřídka nevěděl, komu finanční prostředky půjčuje a na jaký účel. Žalobcovo tvrzení, že se bankovní rada neseznámila se znaleckým spisem, označila žalovaná za nepodložené, neboť bankovní rada vycházela při přezkoumání prvostupňového rozhodnutí zejména z argumentace v rozkladu. Žalovaná konstatovala, že v rámci vypořádání rozkladových námitek vycházela primárně z prvostupňového rozhodnutí a správního spisu, přičemž znalecké posudky byly součástí úvěrové dokumentace a znalci v posudcích podkladové materiály uvedli, není tedy zřejmé, jaké nové skutečnosti měly být zjištěny tím, že by se vyžádaly znalecké spisy, pakliže byly vůbec separátně vedeny. Žalovaná zdůraznila, že v případě znaleckého posudku použitého v úvěrovém případě MEDEARON, SE, není vytýkáno, že nebyl objednán oponentský posudek, nýbrž to, že se žalobce nezabýval významnou disproporcí mezi cenou nabývací a akceptovanou pro účely řízení úvěrového rizika. V případě dlužníků TEXET, s.r.o., Hotel Koupaliště Letovice, s.r.o. a Eduarda Čecha nebyly nedostatky znaleckých posudků žalobci vytýkány, není tedy důvod spekulovat nad tím, z jakého důvodu nebyly příslušné dokumenty zařazeny do správního spisu. K neprověřování personálních a hmotných předpokladů zprostředkovatele a absence monitoringu činnosti zprostředkovatele žalovaná shrnula, že na osobních schůzkách si mohli úvěroví pracovníci učinit představu o zprostředkovateli přes žadatele o úvěr, avšak o ověřování osoby zprostředkovatele z veřejných zdrojů nebyl pořízen žádný záznam. Správní orgán prvního stupně zjistil, že žalobce zprostředkovatele neprověřoval, jinak si totiž nelze vysvětlit absenci reakce na personální propojení dlužníků a zprostředkovatelů a identické zprostředkovatelské smlouvy, na jejichž základě se dlužníci zavazovali převzít stamilionové částky ve prospěch zprostředkovatelů bez jakéhokoliv zajištění. Není podstatné, zda žalobce ověřoval osoby zprostředkovatelů z veřejných zdrojů, neboť nereagoval na mimořádně podezřelé okolnosti, které se v průběhu úvěrového vztahu vyskytly. Žalovaná konstatovala, že z veřejných zdrojů nemohl žalobce ověřit, že úvěrové prostředky budou vynaloženy v souladu s účelem úvěru, či že zprostředkovatel má předpoklady nezbytné pro naplnění účelu úvěru. V souvislosti se zprostředkovateli není podstatné, že úvěr byl čerpán nejprve na účet dlužníka, neboť bylo zjevné, že se dlužník zavázal tyto prostředky nebo jejich podstatnou část převést na účet zprostředkovatelů, a to na základě identických smluv, přičemž se jednalo o stamilionové částky. Žalovaná uvedla, že za takových okolností nelze argumentovat, že způsob realizace podnikatelského záměru a interní informace o ekonomické a finanční situaci byly obchodním tajemstvím, neboť poskytovatelem úvěru byl žalobce, který nebyl povinen při absenci podstatných informací úvěr poskytnout. Žalovaná zopakovala, že kontrolovaný vzorek tvořil 40 % úvěrového portfolia žalobce za nebankovními institucemi, přičemž pokud se osoba zprostředkovatele objevuje u více než 20 % takového vzorku, jedná se nutně o okolnost významnou. K určení akceptovatelné hodnoty zajištění zpracovatelem úvěrového návrhu žalovaná uvedla, že hodnotu akceptovatelného zajištění stanovil úvěrový pracovník, přičemž žalobce v původním vyjádření tuto skutečnost nepopíral. Žalobce na jedné straně uvedl, že bankovní rada přehlížela doklady založené v úvěrových složkách, aniž by specifikoval, jaké konkrétní doklady měla bankovní rada přehlédnout, na druhé straně uvedl, že příslušné doklady zde být nemohly, neboť formalizované záznamy neexistují. Žalovaná namítla, že úvěrový návrh měl být sice v řádném procesu schválen, což mělo obnášet i schválení výše hodnoty zajištění a výši jistotného koeficientu, žalobce však již nikterak neobjasnil, kým byly tyto hodnoty stanoveny. Ohledně doby posouzení a schválení úvěrového návrhu žalovaná uvedla, že rychlost schvalování úvěrového návrhu indikuje formálnost procesu, přičemž v písemné dokumentaci týkající se úvěrů nejsou zachyceny žádné připomínky schvalovacích míst, ani žádná související korespondence mezi připomínkovými místy, a proto setrvala na názoru, že takovýmto způsobem schvalovací proces probíhat nemohl, neboť schvalovací místa nemohla mít přehled o připomínkách, které uplatnila, a nemohla tedy mít přehled, jak s těmito připomínkami bylo naloženo. Žalovaná uvedla, že schvalovací místa nemohla mít ověřitelné podklady, aby vyhodnotila, zda zaměstnanci, kteří vypracovávali úvěrový návrh, obstarali příslušné informace a řádně provedli úkony související s posuzováním žádosti o úvěr, přičemž neměla k dispozici minimálně všechny vstupní údaje, neboť je úvěrové složky neobsahovaly. K námitkám ohledně výhrad střetu zájmů setrvala žalovaná na stanovisku, že formální schválení způsobilosti členství určitých osob v úvěrové komisi neznamená, že mohou zastávat funkce takovým způsobem, aby byly ve střetu zájmů, který je v rozhodnutích označován jako vnitřní, a jemuž by měl zabránit řídicí a kontrolní systém úvěrové instituce, přičemž střet zájmů lze taktéž označit jako neslučitelnost některých pracovních pozic. Žalovaná historicky neschvalovala osoby, které byly ve vnitřním střetu zájmů, což se týká i rozhodnutí z roku 2010, na něž odkázal žalobce, od této praxe však žalovaná ustoupila, neboť dospěla k závěru, že jí takový postup zákon neumožňuje. Střet zájmů na úrovni úvěrové instituce (neslučitelnost některých pracovních pozic) totiž nebyl zákonným důvodem pro odmítnutí udělení souhlasu k určité činnosti, nicméně střetu zájmů na konkrétní úrovni či pozici musí zabránit řídicí a kontrolní systém, žalobce byl proto povinen sám v souladu se zákonem předmětný střet zájmů identifikovat a upravit své vnitřní uspořádání tak, aby osoby, kterým byl udělen souhlas k výkonu určité činnosti z důvodu splnění kvalifikačních předpokladů, v jeho rámci nevykonávaly současně jinou činnost, ve které by byly ve střetu zájmů. Žalovaná označila výslech svědka za nadbytečný, stejně jako důkaz rozhodnutím České národní banky, jehož obsah žalovaná nikterak nezpochybnila. Ohledně čerpání úvěru na běžný účet dlužníka vedený u jiného peněžního ústavu žalovaná uvedla, že předmětem výtky nebylo samotné čerpání úvěru na účty dlužníků, nýbrž skutečnost, že žalobce související rizika nekompenzoval žádným opatřením. Případy převádění finančních částek dlužníky žalobce do Hong Kongu zachytil Finančně analytický útvar Ministerstva financí, přičemž majitel společnosti Varoxa, s.r.o. nebyl schopen vysvětlit, z jakého důvodu mu žalobce poukázal finanční prostředky. Žalovaná proto vyhodnotila, že deponování finančních prostředků v Asii za účelem nákupu nemovitostí v České republice bylo s přihlédnutím k ostatním okolnostem obchodu mimořádně podezřelé. K námitkám proti výhradám o neprověřování využití úvěrových prostředků deklarovaným účelem a absenci monitoringu finanční a ekonomické situace dlužníka v průběhu úvěrového vztahu žalovaná uvedla, že čerpání úvěrů do notářských úschov nebo na účet prodávajícího, pokud k tomu v některých případech došlo, nedokladují, že žalobce způsob využití úvěrů dlužníky kontroloval, není proto zřejmé, z jakého důvodu žalobce žalované vytýká, že neuvedla, jaký způsob čerpání úvěru je správný. Žalobce sice uvedl, že měl k dispozici doklady o předpokládaném průběhu transakce, avšak nedoložil, že měl poznatky o skutečném průběhu transakce, navíc neuvedl, kterých konkrétních případů se to týkalo. Žalobce nepořizoval písemné výstupy monitoringu a v rozporu s jeho tvrzením nebyly pořizovány ani v případech zjevných negativních indicií, není tedy zřejmé, jak se měla zjištění projevovat v tvorbě opravných položek nebo změně ocenění zajištění. Účelem monitoringu je, aby negativní zjištění byla řešena s dlužníky, aby žalobce posoudil, zda dlužník neporušuje smluvní podmínky, zda není ohrožena návratnost finančních prostředků a jaký to má dopad na konkrétní smluvní vztah. Skutečnost, že výtky týkající se neprověřování využití finančních prostředků dlužníky se vztahují k 28 dlužníkům je zachycena v odstavcích 185 a 189 prvostupňového rozhodnutí. Pokud měl žalobce dobrý přehled o nemovitostech pořizovaných a prodávaných dlužníkem TYRASEL TRADE, s.r.o., tj. u jediného prověřovaného dlužníka, u nějž lze vysledovat využití méně než 1/10 poskytnutého úvěru, pak to potvrzuje, že rozhodnutí o odejmutí povolení bylo správné, neboť skutečnost, že žalobce ani dnes neznepokojuje, že nemovitosti pořizované uvedeným dlužníkem byly obratem za několikanásobné ceny oproti pořizovacím cenám prodávány dalším žalobcovým dlužníkům, potvrzuje závěr, že poměry panující u žalobce byly nereformovatelné. K připuštění možnosti splácení splátek úvěrů (úroků) z poskytnutého úvěru a jednorázové splatnosti jistiny na konci doby splatnosti úvěru žalovaná nevytýkala žalobci samotnou skutečnost, že poskytoval úvěry, jejichž jistina byla splatná na konci doby splatnosti úvěru, nýbrž to, že konstrukce úvěru to umožňovala, neboť jednorázová splatnost jistiny na konci doby splatnosti úvěru je pro úvěrující subjekt významně rizikovější a má potenciální dopady do oblasti kapitálu. Žalobci bylo vytýkáno, že takovou splatnost úvěru akceptoval, ačkoli to nebylo nezbytné, neboť konkrétní projekt předpokládal, že jistinu bude možné splácet průběžně, jakož i to, že riziko spjaté s takovou konstrukcí obchodu neřídil, nebo že ačkoli bylo dlužníkům umožněno splácet úroky z úvěrových prostředků, žalobce se pro účely kategorizace expozic portfolia, potažmo pro účely monitorování, spokojoval toliko s tím, že dlužník řádně splácí úroky.

36. K jednotlivým úvěrovým obchodům uvedla žalovaná následující: a) CENTOM TRADE s.r.o. K úvěrovému obchodu se společností CENTOM TRADE s.r.o. žalovaná shrnula, že žadateli poskytla úvěr ve výši 196 mil. Kč na nákup nespecifikovaných stavebních a zemědělských pozemků, jež měl dlužník nakupovat prostřednictvím zprostředkovatele, který měl zajistit nákup nemovitostí za 250 mil. Kč s provizí 0,25 % z kupní ceny, kdy na účet zprostředkovatele mělo být dlužníkem bez dalšího na důkaz vážného zájmu převedeno 199 mil. Kč. Jediné příjmy žadatele měly pocházet z nákupu a prodeje nemovitostí, bonita dlužníka byla stanovena ratingem A, tranše úvěru nebyly vázány na nabytí předem stanovených nemovitostí, ve smlouvách nebyly mechanismy umožňující sledovat účel využití úvěru a žalobce neměl informaci o kupní ceně, za kterou byly zástavcem pořízeny nemovitosti (později se ukázalo, že ocenění zástavy bylo oproti pořizovací ceně desetinásobné), navíc ocenění zástavy akceptoval přes zjevné rozpory ve znaleckém posudku. Ohledně neobezřetného přístupu žalobce neuvedl, čím by mělo být prokázáno řízení rizik spojených se specifickými vlastnostmi žadatele, ekonomický plán nevypovídal o stávající situaci dlužníka, žalobce nevyvrátil zjištění, že účelem úvěru je nijak nespecifikovaný plán nákupu či zhodnocení blíže neurčených a žalobci neznámých nemovitostí, přičemž za takových okolností není možné, aby ekonomický plán odůvodňující podnikatelský záměr v přesných číslech uváděl, za jakou cenu má být majetek nabyt a prodán. V souvislosti s monitoringem úvěrového vztahu žalobce odkázal na závazek dlužníka poskytnout na jeho žádost veškeré informace, aniž by doložil, že této možnosti využil. Pokud se v napadeném rozhodnutí hovoří o mechanismu využití účelu úvěru, žalovaná upřesnila, že měla na mysli stanovení závazných termínů a vázání čerpání prostředků ke konkrétnímu využití dlužníkem, nikoli žalobcovo pasivní oprávnění vyžadovat nespecifikované podklady. Žalovaná upozornila na později zjištěné skutečnosti, že znalec oceňující zástavu pro účely zajištění oceňoval stejné nemovitosti pro účely převodu, přičemž v časovém rozpětí maximálně jednoho měsíce ocenil nemovitosti pro účely prodeje částkou 4,34 mil. Kč a pro účely zástavy částkou 40,63 mil. Kč. b) DRYETREN TRADE s.r.o. K úvěrovému obchodu se společností DRYETREN TRADE s.r.o. žalovaná shrnula, že žalobci poskytla čtyři úvěry v celkové výši 158,5 mil. Kč, které měly být čerpány na budoucí nákup blíže nespecifikovaných nemovitostí, z jejichž prodeje či pronájmu měly být splaceny. Žalobce neměl o předchozí činnosti žadatele žádné informace, předpoklady pro úspěšnou realizaci projektu vyhodnotil na základě rozhovoru s jednatelem, nebyly aplikovány žádné dodatečné nástroje řízení rizika, z žádného podkladu nevyplývalo, že by žalobce zjišťoval bližší informace o nemovitostech pořizovaných dlužníkem, žalobce neměl údaje, které by mu umožnily ověřit reálnost dlužníkova záměru, u jednoho z úvěrů se nezabýval vazbami významnými pro ESSO, nevyhodnocoval ani jiné předpoklady významné pro realizaci projektů (mj. bonitu nájemců). Žalobce neuvedl žádné informace, na jejichž základě posoudil schopnost dlužníka splatit úvěr a realizovat podnikatelský záměr, jaké konkrétní informace nad rámec informací uvedených v žádosti a podnikatelském záměru získal na osobních schůzkách a z veřejných zdrojů, nevyjádřil se k nutnosti posoudit reálnost záměru žadatele o úvěr a k posouzení návratnosti úvěru, přičemž je vyloučeno, aby finanční projekce předložená žadatelem uváděla v přesných číslech, za jaké ceny má být majetek pořízen a prodán, jelikož ani sám žadatel předem neznal majetek, který má být pořízen. Žalovaná setrvala na tom, že potřeba dodatečných nástrojů řízení úvěrového rizika (např. spoluúčast dlužníka na financování projektu, uvolňování prostředků po prokázání účelu jejich využití) byla za okolností poskytnutí úvěru (vágně definovaný záměr, osoba dlužníka) mimořádně naléhavá. Žalobce uvedl, že analýzy, které měly zhodnotit bonitu dlužníka, prováděl na základě získaných podkladů, avšak provedení takové analýzy bylo vzhledem k nízké kvalitě podkladových materiálů nemožné. Žalovaná vytýkala žalobci, že se nezabýval částí podnikatelského záměru, z něhož vyplývalo, že úroky z úvěru mají být hrazeny z cizích zdrojů, že nevyhodnotil bonitu subjektu, který měl úroky splácet, že si nevyžádal nájemní smlouvu, která měla být uzavřena do 6. 2. 2013 a neověřil si tak správnost ocenění zástavy. Žalobce ani v žalobě nevysvětlil, že se hospodářským výsledkem zabýval a nevyhodnotil tuto skutečnost jako negativní. K neprověřování využití úvěrových prostředků a monitoringu ekonomické situace dlužníka v průběhu úvěrového vztahu žalovaná uvedla, že nezpochybňovala skutečnost, že žalobce měl k dispozici znalecké ocenění zástav, což však neznamená, že by účel využití úvěru prověřoval a monitoroval ekonomickou situaci dlužníka. Žalobce se nemohl spoléhat na to, že znalecký posudek určuje tržní cenu, aniž by ověřil předpoklady, na jejichž základě byla cena odhadnuta, neboť takový postup není řádným monitoringem. c) DUMICORE TRADE s.r.o. K úvěrovému obchodu se společností DUMICORE TRADE s.r.o. žalovaná shrnula, že předmětem posouzení byl úvěr ve výši 55,2 mil. Kč poskytnutý na financování nespecifikovaných nemovitostí, kdy zdrojem splácení mělo být inkaso plateb za developerské práce, popř. prodej projektů a nemovitostí, stejný účel a zdroj splácení měl mít úvěr ve výši 129,8 mil. Kč poskytnutý o šest dnů později, avšak žalobce nezjišťoval, proč nabývané nemovitosti mají být pořízeny právě za částku 300 mil. Kč, neprověřil znalosti a předpoklady žadatele či zprostředkovatele pro realizaci developerských činností v oblasti realit a pro realizaci nemovitostních spekulací, nevytvořil žádné smluvní podmínky pro monitoring úvěrového vztahu, obchod nemonitoroval a přes zřejmé nesrovnalosti akceptoval znalecké ocenění zástavy, ač znalec nebyl zapsán do seznamu smluvních odhadců. Žalobce se vyjádřil pouze obecně, že v případě spekulativních obchodů není předem znám majetek, který má být spekulací nabyt, přičemž podle žalované by v takovém případě bylo možné očekávat, že žalobce bude uvolňovat alespoň finanční prostředky v tranších podle podmínek kupních smluv na nemovitosti, bude požadovat vložení vlastních prostředků žadatele do obchodu, apod. Přestože žalobce uvedl, že znal detailně záměry žadatele z informací od žadatele, mj. i z informací získaných na osobních schůzkách, neuvedl konkrétní informace, na jejichž základě měla být reálnost konkrétního podnikatelského plánu vyhodnocena. Ostatně i nezávislý znalec zpracovávající znalecký posudek pro Policii ČR konstatoval, že zhodnocení investic o 15 - 20 % v průběhu dvou let je nereálné a z důvodu nedostatku relevantních informací jej nelze nijak ověřit. Žalobce připustil, že nezjišťoval závazky z obchodních vztahů, pouze uvedl, že částka 0,5 mil. Kč nemohla mít na projekt vliv, avšak podle žalované tato skutečnost nasvědčuje tomu, že žalobce přistupoval k podkladům získaným od žadatele nekriticky. Ve znaleckém posudku pro Policii ČR je uvedeno, že podnikatelský záměr nesplňuje požadavky na obsah takového dokumentu a žadatel nebyl nositelem podnikatelské činnosti, neboť veškeré aktivity měly být vyvíjeny třetí osobou. Žalovaná konstatovala, že v prvostupňovém rozhodnutí je uvedeno, jaký mechanismus úvěrový vztah postrádá, aby byl monitoring řádně zajištěn, přičemž žalobce neuvedl, že by smluvní oprávnění vyžadovat podklady sám využil. Žalobce sice z nahlédnutí do katastru nemovitostí zjistil, že nebyly pořízeny nemovitosti, nicméně spokojil se s tím, že peníze určené na podnikatelskou činnost jsou pravděpodobně na účtu zprostředkovatele, aniž by to ověřil. K tvrzení, že částka 300 mil. Kč byla orientační a mohla být v průběhu vztahu několikrát reinvestována, žalovaná uvedla, že v takovém případě byly uvedeny nesprávné údaje v podnikatelském plánu dlužníka, neboť uvedený dokument předpokládal držení pořízeného majetku po dobu delší než jeden rok. d) GALBANI Capital, s.r.o. K úvěrovému obchodu se společností GALBANI Capital, s.r.o. žalovaná shrnula, že žalobce poskytl úvěr ve výši 185 mil. Kč na nákup nespecifikovaných nemovitostí, některé položky prognózovaných finančních výkazů nebyly ničím podloženy, úvěrový návrh kopíroval text žádosti o úvěr, splácení úroků mělo být zajištěno pomocí nespecifikovaných inženýrských prací a jiných prací pro vlastníky nemovitostí, předpoklady žadatele pro výkon těchto činností nebyly ověřeny, jistina měla být splacena refinancováním úvěru, případně prodejem nemovitostí, peníze byly čerpány na účet žadatele u jiné banky, poté byly převedeny zprostředkovateli, aniž by bylo zajištěno jejich využití v souladu s účelem úvěru, nebyl vysvětlen rozdíl mezi orientační cenou nemovitostí 300 mil. Kč a výší úvěru. Žalobce neprověřoval zkušenosti a jiné předpoklady žadatele pro úspěšnou realizaci projektu, nepožadoval vložení vlastních prostředků od žadatele a nevázal čerpání úvěru na tranše, ve smluvní dokumentaci nebyly zajištěny předpoklady pro řádný monitoring, jednatel žadatele byla osoba s bydlištěm hlášeným na adrese obecního úřadu, žalobce úvěr nemonitoroval a akceptoval znalecké ocenění přes jeho zjevné rozpory, bonitu jednatele dlužníka nevyhodnotil, přestože avaloval směnku. Žalovaná setrvala na stanovisku, že dlužníkův záměr byl definován vágně, což neumožňovalo jeho kvalifikovanou analýzu a poukázala na závěr znalce, že dlužníkův ekonomický plán nesplňuje požadavky na obsah podnikatelského záměru a jeho vypovídací hodnota je mizivá. Žadatel o úvěr sice v ekonomickém plánu uvedl, že počítá s úročením poskytnutých záloh, avšak toto nemá oporu v jiných dokumentech, které měl žalobce při posuzování žádosti k dispozici, konkrétně smlouva o zprostředkování stanovila, že vlastníkem příslušenství se stává zprostředkovatel a jediným „úrokem“ je pouze úrok sankční. K bonitě jednatele žalovaná poukázala na rozpor mezi žalobcovým tvrzením, že aval byl psychologickým závazkem a tvrzením, že směnka byla jednou z forem zajištění úvěru. Žalobce sice uvedl, že osoba zprostředkovatele byla předmětem osobních diskusí, aniž by však uvedl, jaké konkrétní údaje o zprostředkovateli zjistil a jak je hodnotil, i když byla úloha zprostředkovatele nejasná. Žalovaná konstatovala, že v prvostupňovém rozhodnutí je uvedeno, jaký mechanismus úvěrový vztah postrádá, aby byl monitoring řádně zajištěn. Žalobce neuvedl, že by smluvní oprávnění vyžadovat podklady využil, z nahlédnutí do katastru nemovitostí sice zjistil, že nebyly pořízeny nemovitosti, nicméně spokojil se s tím, že peníze určené na podnikatelskou činnost jsou pravděpodobně na účtu zprostředkovatele, aniž by to ověřil. K tvrzení, že částka 300 mil. Kč byla orientační a mohla být v průběhu vztahu několikrát reinvestována, žalovaná uvedla, že v takovém případě byly uvedeny nesprávné údaje v podnikatelském plánu dlužníka, neboť uvedený dokument předpokládal držení pořízeného majetku po dobu delší než jeden rok. e) HELIOS Tech., a.s. K úvěrovému obchodu se společností HELIOS Tech., a.s. žalovaná shrnula, že žalobce poskytl úvěry na provozní financování a na nákup nemovitostí, přičemž žalobce neprováděl monitoring úvěrových vztahů, z úvěrových návrhů nebylo zřejmé, na jaká konkrétní aktiva jsou finanční prostředky určeny, a absentovalo vyhodnocení, zda jsou naplněny znaky nucené restrukturalizace. Žalobce nevyhodnotil bonitu dlužníka, neměl k dispozici aktuální finanční výkazy, které by umožňovaly zabývat se hodnotou zajištění, v rozporu se schválenými podmínkami uzavřel u jednoho úvěru dodatek ke smlouvě, nevyhodnotil reálnost záměru dlužníka, při přípravě návrhu vycházel pouze z údajů předložených dlužníkem, jeho predikované výsledky nepodrobil vlastní kritické analýze a akceptoval ocenění předmětu zástavy i přes zjevné nesrovnalosti. Žalovaná doplnila, že úvěr č. 501448030 byl čerpán dílem na refinancování původního úvěru, dílem na financování oběžných aktiv a na navýšení provozního kapitálu dlužníka, přitom žalobce neměl představu o oběžných aktivech, na jejichž financování byl úvěr poskytnut, nemohl tedy provádět řádný monitoring účelovosti. O účelovosti využití úvěrových prostředků nemůže samo o sobě vypovídat sledování vývoje developerských projektů, smlouvy o dílo, faktury a „další dokumentace k developerským projektům“, nicméně tyto dokumenty žalobce nenavrhnul jako důkaz monitoringu úvěrového vztahu. Žalobce namísto toho navrhnul výslech pracovníků, kteří komunikovali každé dva týdny s dlužníkem a konali osobní dohlídky, nicméně jako důkaz nenavrhnul a nepředložil jakýkoli dokument zachycující takto získané informace, přičemž je vyloučené, aby si příslušní pracovníci pamatovali veškeré údaje poskytované dlužníkem co dva týdny od března 2011. Žalovaná se již v napadeném rozhodnutí na str. 41 vypořádala s vysvětlením prolongace úvěru a setrvala na tom, že žalobce se měl otázkou nucené restrukturalizace zabývat. Žalobce navíc při posuzování prolongace úvěru nehodnotil bonitu dlužníka a neměl k dispozici aktuální výkazy, pročež v takové situaci nebylo možné kalkulovat s tím, že dlužník by úvěr splatil i pokud by k prolongaci nepřistoupil. Žalovaná doplnila, že žalobce překroutil vyjádření správního orgánu prvního stupně, neboť mu nebylo vytýkáno porušení § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., jenž se týká zákazu poskytovat úvěry za účelem splacení dalšího členského vkladu, nýbrž to, že se uvedenou otázkou nezabýval vzhledem ke konstrukci úvěrového vztahu, ale i sledu čerpání úvěrů a splácení dalších členských vkladů. f) ILANOVE s.r.o. K úvěrovému obchodu se společností ILANOVE s.r.o. žalovaná shrnula, že žalobce poskytl úvěr ve výši 250 mil. Kč na financování nespecifikovaných pozemků, a přestože byl záměr dlužníka vágní, nebyly specifikovány nemovitosti ani doklady o spolupráci s realitními kancelářemi, s jejichž pomocí měl být záměr realizován, žalobce nepodrobil záměr dlužníka kritické analýze a akceptoval ocenění zástavy přes zřejmé nesrovnalosti, nebyly zkoumány vztahy mezi zúčastněnými osobami z hlediska sestavy ESSO, z úvěrové dokumentace nebylo zřejmé, z jakých zdrojů budou hrazeny úroky úvěru a žalobce nechal též bez reakce skutečnost, že dlužník neplní některé smluvní podmínky. Žalobci bylo vytýkáno, že neměl doklad o existující spolupráci mezi žadatelem a dotčenými společnostmi, nikoliv pouze to, že neměl k dispozici příslušné smlouvy, neboť společnosti, které se měly na realizaci záměru podílet, byly žalobcovými členy s dalším členským vkladem, takže informace o spolupráci s žadatelem mohla být snadno ověřena. Žalobce bez analýzy a podkladů vyhodnotil, že komplex lázní na Slovensku má vysokou míru tržní poptávky a minimální pravděpodobnost cenových výkyvů, a že zajištění jeho pohledávek prostřednictvím zastavení tohoto lázeňského komplexu je řádné. Žalobce se spolehl na posudek znalce oceňujícího zástavu metodou polohové diferenciace (metoda, kdy znalec stanoví nákladovost posuzované stavby a zohlední místo, na němž stavba stojí), jejíž použití bylo zdůvodněno tím, že znalec nemá k dispozici podklady pro porovnání a výpočet výnosovou metodou, avšak podle žalobcových vnitřních předpisů nemohl být při zvolené metodě použit takový jistotní koeficient, který byl použit. Žalovaná konstatovala, že vztahy mezi zástavcem a dlužníkem nebyly posuzovány z hlediska sestavování ESSO, žalobce neuvedl, z jakého důvodu bylo zajištění zástavcem dlužníkovi poskytnuto, ani z dodatečného vysvětlení není zřejmé, za jakých podmínek a z jakého důvodu měl zahraniční subjekt zastavit podnik, který je jeho zdrojem příjmů, přičemž bližší okolnosti spolupráce mezi českým subjektem s krátkou podnikatelskou historií podnikajícím v oblasti nemovitostních spekulací se zahraničním provozovatelem lázní rovněž nejsou zřejmé. Žalobce navíc potvrdil, že se monitoringem úvěrového vztahu nezabýval, neboť to nepovažoval za nezbytné. Žalobce obstaral pojistnou smlouvu dodatečně, a to až v souvislosti se správním řízením a probíhající kontrolou, přičemž povinnost měl dlužník splnit do 26. 4. 2013, avšak ke dni 28. 5. 2013, kdy žalovaná vyzvala žalobce k jejímu doložení, ji neměl k dispozici. g) MEDEARON, SE K úvěrovému obchodu se společností MEDEARON, SE žalovaná shrnula, že žalobce jí poskytl úvěr ve výši 154 mil. Kč, z toho 39 mil. Kč na nákup nemovitostí a movitého majetku (rafinerie v Polsku), 60 mil. Kč na provozní potřeby (rekonstrukce a opravy rafinerie), 10 mil. Kč na nespecifikované provozní potřeby a 45 mil. Kč na zálohu zprostředkovateli za nákup nespecifikovaných skladovacích prostor, přičemž žalobce neprověřil předpoklady žadatele naplnit podnikatelský záměr a bližší okolnosti nabytí obchodního podílu společníkem a jednatelem. Žalobce nedisponoval vlastními informacemi o schopnosti žadatele splácet úvěr, rafinerie měla být pronajata, nicméně neexistovaly informace, jakým způsobem má být nájemné hrazeno a zda je nájemné placeno, rafinerie přitom měla být nejprve rekonstruována. Žalobce se nezabýval schopností nájemce uhradit nájemné, ani schopností zhotovitele objekt rekonstruovat, probíhající rekonstrukci nesledoval, využití zálohy zprostředkovateli nekontroloval, nevyhodnocoval vazby významné z hlediska ESSO, přes rozpory akceptoval ocenění zástavy a neprovedl roční monitoring úvěrového vztahu. Žalovaná připomněla, že úvěr měl být čerpán ve čtyřech tranších, přičemž tranše ve výši 60 mil. Kč určená na provozní potřeby měla být čerpána proti fakturám za provedené práce, první část této tranše ve výši 20 mil. Kč však byla čerpána jako záloha ze smlouvy o dílo ještě před započetím prací, druhé čerpání ve výši 10 mil. Kč proti obecné faktuře s jedinou položkou „záloha“ a třetí čerpání 70 tis. Kč bylo proplaceno proti faktuře jiné osoby, než byl dodavatel, konkrétně za dodání pračky a sušičky na prádlo, jiné faktury k dispozici nebyly a žalobce neměl informace o tom, na co konkrétně (vyjma pračky a sušičky) byly prostředky z této tranše využity a zda a jak rekonstrukce skutečně probíhá. Následně bylo v roce 2012 čerpáno dalších 55 mil. Kč na účet dlužníka, aniž by žalobce ověřoval účel čerpání těchto prostředků. Skutečnost, že na účet zprostředkovatele byla čerpána příslušná finanční částka prostřednictvím dlužníka, nemění nic na podstatě výtky žalované, že o osudu peněz nebyl žalobce informován a jejich využití nekontroloval. Žalovaná setrvala na tom, že původní znalecký posudek byl založen na ocenění příjmovou metodou a podmínkou dosažení příjmů byla rekonstrukce areálu, ke které doposud nedošlo, neboť úvěr nebyl dočerpán a dlužník neobdržel potřebné atesty. Hodnota stanovená původním posudkem tedy není reálná a stále existuje rozpor mezi pořizovací cenou zástavy ve výši 42 mil. Kč a oceněnou ve výši 237 mil. Kč. Znaleckou zprávu si navíc nenechal zpracovat žalobce, nýbrž prodávající, pan Ing. P. K., kdy uvedená zpráva hodnotí metody použité při ocenění, ale nevyjadřuje se k ceně. Žalobcem tvrzená osobní zkušenost s osobou jednající za nájemce, panem M. W., nepředstavovala záruku, že nájemce RAFINERIA KEJDZIERZYN SP dostojí svým závazkům z nájemní smlouvy, přičemž žalobce neuvedl, z jaké předchozí spolupráce je mu pan M. W. znám. h) MOLL CZ s.r.o. K úvěrovému obchodu se společností MOLL CZ s.r.o. žalovaná shrnula, že úvěr ve výši 52 mil. Kč byl žalobcem poskytnut na koupi 75 % obchodního podílu na společnosti Živcová pila, s.r.o. (27,5 mil. Kč) a financování revitalizace objektu v areálu pily (20,5 mil. Kč), přičemž čerpáno bylo 48 mil. Kč, dlužník však nabyl pouze 50 % podíl za 15 mil. Kč, druhou polovinu nabyl jednatel dlužníka. Přestože bankovní rada shledala nepodloženým skutkový závěr správního orgánu prvního stupně, že žalobce o transakci neměl informace, nic to nemění na ostatních závěrech, že žalobce nezjistil, k jakému účelu byl použit rozdíl plánované a skutečné ceny obchodního podílu, proč tato částka byla čerpána na účet zástavce, z jakého důvodu upustil od smluvních sankcí, neřešil rozpory v dlužníkových účetních výkazech a nezabýval se případnou otázkou nucené restrukturalizace. Žalovaná konstatovala, že dlužník měl k dispozici 12,5 mil. Kč tvořící rozdíl ceny, za kterou nabyl obchodní podíl a ceny, za kterou měl být podíl nabyt, využití těchto finančních prostředků však žalobce nesledoval, přičemž nabytí nižšího obchodního podílu mohlo mít zásadní vliv na rizika a schopnost splacení úvěru. Žalovaná uvedla, že zajištění směnkou vyvolává pochybnosti, neboť žalobce se sice odvolával na osobní aval jednatele dlužníka, avšak v obecné části žaloby uvedl, že takový aval měl mít toliko psychologický efekt a osobu směnečného rukojmí nijak neprověřoval. Žalovaná připomněla, že žalobce nedoložil, že by prostředky použité na revitalizaci areálu byly skutečně v souladu s tímto účelem využity, ani že by zkoumal důvody prodlení s výstavbou a další skutečnosti zásadního významu pro posouzení rizik spojených s financovaným záměrem a pravděpodobnosti úplného splacení úvěrové pohledávky. i) Moravskoslezská agrární s.r.o. K úvěrovému obchodu se společností Moravskoslezská agrární s.r.o. žalovaná shrnula, že žalobcem byly poskytnuty úvěry ve výši 182 mil. Kč a 14,8 mil. Kč na financování nákupu nemovitostí a pozemků, a přestože zde byly nemovitosti přesněji specifikovány, žalobce nevyhodnotil schopnost dlužníka realizovat projekt, neověřoval předložené údaje pro účely vyhodnocení bonity a akceptoval ocenění zástavy přes zjevné nesrovnalosti, přičemž nejméně do 30. 4. 2013 nedisponoval informací, zda bylo zástavní právo vloženo do katastru nemovitostí. Žalovaná uvedla, že ze smlouvy o úvěru je zřejmé, že úvěr měl být čerpán na účet dlužníka, nikoliv, že se budou finanční prostředky do určitého data převádět dále, ani kupní smlouva se společností APATIT a.s. nevysvětluje původ prostředků použitých na úhradu kupní ceny. Žalovaná dále uvedla, že žalobce nedoložil běžnou praxi ukončování nájemních vztahů k zemědělské půdě, nezkoumal, zda ujednání budou s běžnou praxí v souladu, ani nezjišťoval výši odstupného, přitom užívací právo k nemovitosti s pětiletou výpovědní dobou bylo rizikovým faktorem, neboť pokud by nájemce nemovitosti trval na smlouvě, nemohl by dlužník dostát svým závazkům. j) Ordoriko SE K úvěrovému obchodu se společností Ordoriko SE žalovaná shrnula, že žalobce poskytl úvěry ve výši 118 mil. Kč, 15 mil. Kč a 19 mil. Kč, kdy první úvěr by poskytnut na financování úprav technologie, provozní financování, refinancování půjčky, financování ostatních aktivit v rámci podnikatelské činnosti a další dva úvěry na modernizaci skladu, přičemž žalobce akceptoval úvěrový návrh bez specifikace rozdělení finančních prostředků na konkrétní účely, nezabýval se vazbami ESSO, nezjišťoval podstatné okolnosti o dlužníkově záměru a stanovil dlužníkovi rating A přes zjevné pochybnosti o takovém hodnocení bonity, nesledoval účel využití finančních prostředků a akceptoval ocenění zástavy přes zjevné nedostatky. Žalovaná uvedla, že specifikace v žádostech o úvěr nebyla dostatečná, neboť šlo o hrubé vyčíslení půjčky od společnosti MEDICARIM, SE bez příslušenství, nebyly specifikovány ostatní provozní náklady 10 mil. Kč a finančními prostředky 74 mil. Kč z čerpaného úvěru měl dlužník prokazovat dostatek finančních prostředků pro účast v dražbách nebo rezervaci, tyto účely však v úvěrovém návrhu nejsou analyzovány a nejsou řešeny s ohledem na vhodné a obezřetné strukturování obchodu, potřebnosti výše požadovaných prostředků a načasování vzhledem k dosažení deklarovaného účelu, úvěrový návrh přesto hodnotil projekt jako reálný. Smlouvy uzavřené s dlužníkem, jež údajně konkretizují příslušné účelové určení finančních prostředků, žalobce nespecifikoval, s výjimkou doložení smlouvy o půjčce se společností MEDICARIM, SE, z níž je patrné použití 27,8 mil. Kč, tedy 24 % z úvěru. Pokud se jedná o vazby významné z hlediska ESSO, žalovaná připustila, že ekonomické vazby mezi dlužníkem a společností MEDICARIM, SE splacením půjčky zanikly, žalobce však o splacení půjčky minimálně do 29. 2.2012 nevěděl a minimálně do splacení půjčky tudíž byly vazby z hlediska sestavení ESSO relevantní. K osobě Ing. T. žalovaná uvedla, že osobní známost nemůže nahradit řádné posouzení finančního pozadí úvěrového případu. Žalobcovo tvrzení, že společnost Vitaforex Transport, s.r.o. disponovala povolením k provozování daňového skladu, označila žalovaná za nepravdivé, neboť dokumenty předložené žalobcem nejsou rozhodnutím o povolení provozování daňového skladu, nýbrž povolením opakovaného přijímání vybraných výrobků. Za nepravdivé označila žalovaná tvrzení, že statut daňového skladu nebyl podmínkou uzavření nájemní smlouvy, neboť užívání skladu jako daňového skladu bylo jednou z podmínek uvedených ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 3. 2. 2012, přičemž bez získání příslušného oprávnění nebyla naplněna podmínka uzavření nájemní smlouvy a nemohlo tedy dojít ke generování zdrojů k úhradě úvěrových splátek. Žalovaná upozornila, že žalobce při poskytování úvěru neobezřetně počítal s nájemným 2,1 mil. Kč, ačkoliv ze znaleckých posudků a předložené smlouvy s P.D.D.D., a.s. vyplývalo, že předpokládané nájemné bude 1,24 mil. Kč. Žalovaná proto vytýkala žalobci, že zdrojem splácení úvěru měl být nájem 2,1 mil. Kč, aniž žalobce disponoval nájemní smlouvou, která měla být na základě smlouvy o smlouvě budoucí uzavřena, neměl tedy podloženo, že s pronájmem nemovitosti budou spojeny předpokládané příjmy. Žalovaná uvedla, že projekce v žádosti o úvěr obsahuje pouze prognózované výsledky na roční bázi ve formě výkazů zisku a ztrát a rozvahy, což nedávalo dostatečný obrázek o předpokládaném průběhu a výkonnosti financovaného projektu, konkrétním načasování a identifikaci účelu použití prostředků z úvěru v jednotlivých měsících v období dvouletého trvání úvěrového vztahu. Žalovaná setrvala na závěru, že stanovit hodnotu zajištění je možné cenou aktuální, nikoliv cenou budoucí (závislou na splnění nejistých podmínek), neboť úvěrové instituce musí předpokládat okamžité zpeněžení zástavy, nikoli spoléhat, že budou splněny veškeré podmínky k tomu, aby v budoucnu zástava dosáhla předpokládané ceny. Pokud se jedná o úvěr 19 mil. Kč, žalovaná zjistila, že žádost o úvěr ani úvěrový návrh nestanoví, v čem má další modernizace skladu spočívat a proč je požadován úvěr na dokončení modernizace, na kterou již byl jeden úvěr poskytnut. Žalovaná konstatovala, že informace v úvěrové dokumentaci jsou nejednoznačné, neúplné a nespolehlivé, že rating dlužníka A byl stanoven navzdory jeho negativním mezitímním hospodářským výsledkům, a že žalobce ani v žalobě nedoložil potřebnost prováděných prací a jejich vztah k možnosti začít objekt využívat, přičemž smlouvy s dodavateli neprokazují, že nájemce práce požadoval. Předpokládaný nájemce si navíc prostory nakonec nepronajal, neboť hrazení nájemného v předpokládané výši by pro budoucího nájemce znamenalo ekonomicky neúnosné zatížení. Žalovaná uvedla, že žalobce do úvěrového spisu založil dokumenty, které se tam v době kontroly nenacházely, konkrétně dokument ze dne 12. 9. 2013, kdy jiný doklad o monitoringu dlužníka neexistuje a z hlediska skutkových závěrů je proto irelevantní. Pokud se jedná o nájemní smlouvu za účelem parkování nákladních vozidel, příslušné plochy byly pronajaty za 30 000 Kč měsíčně, měsíčně však mělo být spláceno 85 000 Eur. Ze samotné fotodokumentace rekonstruovaného areálu ničeho nevyplývá, neboť žalobce nemá zachycen původní stav, ani vyjádření k současnému výhledu ekonomické činnosti dlužníka obstarané dne 8. 7. 2013 po obdržení upřesnění předmětu správního řízení nedokládá aktivní monitoring. k) Stratonixdale, s.r.o. K úvěrovému obchodu se společností Stratonixdale, s.r.o. žalovaná shrnula, že žalobce poskytl tři úvěry v celkové výši 184 mil. Kč k financování nákupu pozemků na Slovensku realizovaného sesterskou společností, přičemž z úvěrových návrhů nebylo zřejmé, zda nemovitosti sloužící jako zástava jsou nemovitostmi, které měly být pořízeny z úvěru, v žádostech o poskytnutí úvěrů byly nejasnosti, žalobce nehodnotil vliv změn ve vlastnických strukturách a statutárních orgánech na realizaci záměru, neměl představu o pronájmech pozemků, tudíž z jakých zdrojů bude úvěr splácen, neměl informace o zprostředkovateli, neověřil reálnost a věrohodnost předložených údajů a akceptoval ocenění zástavy přesto, že pořizovací ceny zástavy byly výrazně nižší. Žalovaná uvedla, že není přijatelnou praxí, aby úvěrový návrh v podstatných otázkách jako je specifikace aktiv nabývaných z úvěru odkázal na dokument předložený dlužníkem a rovnou jej úvěrová instituce označila jako analýzu, aniž by dokument obsahoval kritické zhodnocení předložených podkladů. Ekonomický plán, který je přílohou žádosti o úvěr ze dne 17. 9. 2012 žádné konkrétní nemovitosti nespecifikuje parcelním číslem, výměrou, ani příslušností ke katastrálnímu území, není tedy zřejmé, jaké nemovitosti hodlal dlužník pořídit. Žalovaná uvedla, že není zřejmé, jakým způsobem žalobce ověřil bonitu RNDr. A. W., nezbytnou z hlediska záměru poskytnout půjčku společnosti, ale ani její schopnosti nutné pro naplnění podnikatelského záměru žadatele o úvěr, kdy žalobce uvedl, že jednatelka a společnice měla zkušenosti a pracovala v Rakousku, nicméně nedoložil, jakým způsobem tyto kusé informace získal či ověřil. Žalovaná namítla, že změna avalu není důkazem řádného vyhodnocení informací, naopak by předpokládala, že bude existovat doklad o tom, že žalobce vyhodnotil bonitu nového avala směnky a schopnost dostát povinnostem, které měl předchozí společník. Osobní jednání, na němž žalobce stěží získá jiné informace, než informace uvedené samotným dlužníkem, pak nemůže nahradit nezávislé posouzení bonity a předpokladů, že podnikatelský záměr bude realizován. Žalovaná vytýkala žalobci, že nevyžadoval předložení nájemních smluv, neboť z přehledu pronajatých pozemků nevyplývá, jaké pozemky byly v době poskytnutí úvěrů a v dalším období následně pronajímány a jaké generovaly příjmy, přičemž žalobce nedoložil, že by v době správního řízení s takovým souborem pracoval, soudu nabídl izolované výpisy ze slovenského katastru nemovitostí, které však nemohou posloužit jako ucelený přehled o nájemních vztazích vztahujících se k celkovému souboru dlužníkem pořízených nemovitostí. Žalovaná připustila, že dlužník mohl splácet úroky úvěru z výnosu úroků od sesterské společnosti, nicméně hodnocení klienta ze dne 2. 10. 2014 to nepředpokládá, hovoří pouze o splácení z finančních prostředků vložených společníkem do společnosti a z pronájmu, smlouva o úvěru mezi sesterskými společnostmi je navíc datována 4. 10. 2012, takže v době schvalování úvěru ji žalobce nemohl mít k dispozici a nemohl tedy tuto variantu zvažovat. l) TOCONALES, SE K úvěrovému obchodu se společností TOCONALES, SE žalovaná shrnula, že žalobce poskytl úvěry ve výši 130 mil. Kč a 25 mil. Kč, kdy první byl poskytnut na nákup celého obchodního podílu na společnosti DM Petrol spol. s r.o. a 49 % podílu na společnosti Faraón holding a.s., přičemž žalobce neměl informace, z jakých zdrojů dlužník hodlá uhradit částku 7,5 mil. Kč, jež byla nad rámec úvěru potřebná na úhradu kupní ceny, neboť dlužníkem předložené podklady neumožňovaly posoudit dosažení výnosů. Žalobci bylo vytýkáno, že neměl k dispozici nájemní smlouvy, které by mu umožnily ověřit, zda dlužník bude deklarované příjmy dosahovat, nevyužil možnosti zástavního práva k pohledávkám dlužníka vyplývajícím z nájemného, nezabýval se vazbami významnými z hlediska sestavení ESSO, předpoklady nájemce vykonávat činnost, ani podnájemci, kdy finanční situaci dlužníka vyhodnotil pouze na základě předložených údajů. Z druhého úvěru hodlal dlužník pořídit kolejiště a financovat své provozní potřeby, avšak provozní potřeby nebyly specifikovány a žalobce stanovil bez zřejmého důvodu dlužníkovi rating horší než u prvního úvěru, nezabýval se skutečností, že pořizovací cena zástavy byla o 40 mil. Kč nižší než administrativní cena určená znalcem a neprovedl roční monitoring. Žalovaná uvedla, že pokud bylo k realizaci podnikatelského záměru třeba nad rámec úvěru (130 mil. Kč) dalších prostředků (7,5 mil. Kč), povinností žalobce bylo zjistit, kde hodlá dlužník zbývajících 7,5 mil. Kč vzít a ověřit, zda je taková finanční spoluúčast reálná, avšak žalobce se spokojil se slibem dlužníka, že peníze získá od svého akcionáře, povinnosti zjistit zdroj financování tudíž nedostál. Žalovaná setrvala na tom, že žalobce v době schvalování úvěru ani po jeho čerpání neměl informace, zda byla uzavřena nájemní smlouva, jež měla být zdrojem příjmů dlužníka, zda a od kdy je nájemné hrazeno, přičemž žalobce ji nepředložil ani po výzvě ze dne 21. 8. 2013. Žalovaná odmítla tvrzení žalobce, že by postup spočívající v uvolnění úvěru na nespecifikované potřeby dlužníkova provozního financování byl u obezřetně si počínající úvěrové instituce běžný. Hodnocení klienta ze dne 7. 6. 2012 žádnou specifikaci neobsahuje, pouze uvádí, že využití prostředků mělo spočívat v běžných platbách souvisejících s pronájmem nemovitostí a jejich zefektivňování a jiném využití peněžních prostředků pro jiné provozní účely, predikce výkazu zisků a ztrát v žádosti o úvěr byla obecná, predikce rozvahy zcela chyběla, ani z predikovaných výkazů tak nebylo zřejmé použití prostředků z úvěru a chyběly též podklady pro stanovení ratingu. Žalobce navíc nepopřel, že do dne 29. 4. 2013 úvěrový obchod nemonitoroval. m) TORRAUNEX Consult, s.r.o. K úvěrovému obchodu se společností TORRAUNEX Consult, s.r.o. žalovaná shrnula, že žalobce poskytl úvěr 199 mil. Kč na investice do developerských projektů a jejich další rozvoj, kdy měl dlužník dále poskytovat poradenství spojené s investicemi do developerských projektů, provozovat realitní činnost nebo jinou zajímavou obchodní činnost, přičemž žádost projekty nespecifikovala, dokumentace nezachycovala, že by dlužník měl předpoklady projekt realizovat, přesto však obsahovala očekávané finanční výsledky pro roky 2013 – 2015, kdy zdrojem splácení úvěru měl být prodej těchto nespecifikovaných developerských projektů. Žalobce hodnotil finanční situaci dlužníka na základě předložených údajů, které neověřil. Reálnost zdroje splácení úvěru úvěrový návrh nedokládal, projekt předpokládal participaci zprostředkovatele, jenž rovněž nebyl prověřován, přestože mu měla být z úvěru poskytnuta záloha 41 mil. Kč na realizaci projektu, nabývaná nemovitost měla mít orientační cenu 300 mil. Kč, aniž by byl vysvětlen rozdíl mezi výší úvěru a orientační cenou, navíc ocenění zástavy žalobce akceptoval přes zjevné nesrovnalosti a nevyhodnotil bonitu avala, ani vazby z hlediska ESSO. Žalovaná konstatovala, že úvěrová složka neobsahuje dokument, který by bylo možné považovat za studii komerčního využití pozemků, a že za okolností popisovaných žalobcem neexistovaly žádné záruky, že dlužník nebude neuváženě pořizovat majetek i bez tlaku, kterému by jej vystavil žalobce stanovením termínu, v němž je dlužník povinen specifikovat projekt. Nezávislý znalec vyhotovující posudek pro trestní řízení z účetních výkazů dlužníka zjistil, že v roce 2012 nevyvíjel žádnou činnost a ani neuvažoval o běžných provozních výnosech za prodej zboží nebo vlastních služeb. Žalované není zřejmé, na jakých dokladech je založeno přesvědčení žalobce, že dlužník nějakou činnost vyvíjel, neboť veškeré prostředky z úvěru převedl na zprostředkovatele a jiné zdroje nemohl mít. Žalobce neprováděl monitoring a nemůže mít tedy představu, jakým způsobem dlužník s finančními prostředky naložil, zda je skutečně zprostředkovatelům převedl, případně v jaké výši, přičemž nemá ani zjištěno, zda dlužník nějakou činnost vykonává, jakou a jaké mu z ní plynou příjmy. Žalovaná upozornila, že žalobce akceptoval ocenění nemovitostí pro účely zástavy, ačkoli zástavce pořídil nemovitosti krátce před jejich zastavením za cenu odlišnou od jejich ocenění, kdy kupní cena byla devětkrát nižší než cena stanovená znalcem. K neplnění smluvních podmínek žalovaná uvedla, že důvody nepředložení pojištění zástavy zmiňované v žalobě jsou vysvětlením, neboť o tvrzení, že tato skutečnost byla akceptována příslušnými žalobcovými orgány, není žádný doklad n) D. T. K úvěrovému obchodu s panem D. T. žalovaná shrnula, že šlo o tři úvěry poskytnuté členovi žalobcova představenstva v celkové výši 155,7 mil. Kč, kdy žalovaná vytýkala žalobci, že neřešil zdroje splácení úvěrů, mezi příjmy dlužníka započítával i příjmy nedoložené, neověřoval dlužníkovu schopnost realizovat deklarovaný záměr, nevěnoval se otázce případné nucené restrukturalizace, akceptoval zajištění přes neaktuálnost jeho ocenění a zástavu nemovitostí akceptoval i přes rozpor s jeho vnitřními předpisy. Žalovaná upozornila, že žalobce nevyvrátil, že otázka zdroje splácení úroků nebyla řešena v úvěrovém návrhu, zabývá se pouze splacením jistiny. Co se týče dlužníkových příjmů, žalobce se spolehnul pouze na dlužníkovo čestné prohlášení, které neověřil. Žalobce uvedl, že informace o dlužníkových záměrech byly důvěrné, ale není zřejmé, jakými informacemi disponovaly jednotlivé články podílející se na schvalovacím procesu. Žalovaná konstatovala, že na základě obecných a neověřitelných informací z čestného prohlášení bylo dlužníkovi půjčeno 155 mil. Kč, přičemž dlužník následně, přestože byl členem představenstva a údajně bonitním dlužníkem poskytujícím kvalitní zajištění, přestal v roce 2013 úvěry splácet. Žalobce z nesplácení opět obvinil žalovanou a orgány činné v trestním řízení, neboť dlužník prý neměl díky probíhajícímu řízení čas na své investice, neuvedl však, zda dlužník ve splácení po skončení správního řízení pokračoval či nikoli. Žalobce neprokázal, že by si nechal doložit, že dlužník prokázal dlouhodobé úspěšné obchodování s akciemi, nebo že by rating dlužníka byl odsouhlasen oddělením řízení rizik. Jako obecné a neověřitelné označila žalovaná tvrzení, že dlužník většinu prostředků investoval do akcií SMART Comp. a.s. a zbytek do nákupu jiných akcií a pohledávek, přičemž ani v žalobě nebyl schopen specifikovat strukturu využití úvěru. Vysvětlení stanovení ratingu dlužníka je pak obecné a neprokazatelné, pročež se k němu žalovaná nemohla vyjádřit. Žalobce uvedl, že hodnotu zajištění měl možnost sledovat monitoringem společnosti SMART Comp. a.s., tato společnost však přestala být žalobcovým dlužníkem a ten již nevysvětlil, jak informační kanál nahradil. o) Varoxa s.r.o. K úvěrovému obchodu se společností Varoxa s.r.o. žalovaná shrnula, že žalobce poskytl 186 mil. Kč na nákup a prodej nemovitostí a financování developerských projektů, přičemž úvěr měl být splácen z prodeje nespecifikovaných nemovitostí a dlužník se zavázal převést částku 185 mil. Kč na účet zprostředkovatele, přičemž žalobce nezkoumal důvodnost převodu konkrétní částky při předpokládané ceně nemovitostí 380 mil. Kč. Smlouva o zprostředkování neobsahuje žádné mechanismy zajišťující splnění závazku zprostředkovatele, dlužník v účetních výkazech deklaroval příjmy současně se zápornou přidanou hodnotou, žalobce neověřoval předložené údaje, nehodnotil jeho zkušenosti a předpoklady pro realizaci projektu, akceptoval ocenění zástavy přes zjevné nesrovnalosti ocenění a nezjišťoval, za jakou cenu a z jakých zdrojů byl předmět zástavy pořízen a nezjišťoval vazby mezi zástavcem a dlužníkem, kdy úvěrová smlouva nevytvořila podmínky pro řádný monitoring. Co se týče nesrovnalostí v provozních výnosech, žalovaná setrvala na závěru, že se jedná o skutečnosti zpochybňující ekonomický plán z titulu ekonomické věrohodnosti údajů a chybu účetních výkazů, případně dlužník musel počítat s jinou činností, než s deklarovanou, přičemž tato chyba se vyskytla v řadě dalších úvěrových případů, což společně s podobnými žádostmi o úvěr a podobnými podnikatelskými záměry nelze přičítat shodě okolností. Žalobce neověřoval podnikatelský záměr a vzhledem k jeho kvalitě to udělat ani nemohl, nemohl si tedy z podnikatelského záměru učinit obraz o bonitě dlužníka, k čemuž se kriticky vyjádřil též znalec pro Polici ČR. Žalovaná doplnila, že ocenění zástavy vyvolávalo pochybnosti o jeho věrohodnosti, neboť cena pozemků je podle znalce šestkrát nižší, než jak byly oceněny pro účely zástavy, odhad žalované, která uvažovala o 30 – 50 % rozdílu, byl tudíž ještě konzervativní. Žadatel o úvěr byl jednočlennou společností s ručením omezeným s minimálním základním kapitálem, jehož jediný jednatel byl k trvalému pobytu přihlášen na obecním úřadě, pokud tedy byla v hotovosti na účet u jiného peněžního ústavu složena částka ve výši 372 000 Kč, vyvolávala tato okolnost přinejmenším pochybnosti. Žalovaná u všech úvěrových obchodů poukázala na obecnost odkazu na námitky proti protokolu o kontrole a připomněla, že ne všechny výtky uvedené v protokolu byly předmětem správního řízení, kdy žalobce navíc nijak konkrétně v žalobě nespecifikoval, s jakými konkrétními skutečnostmi se žalovaná v rozhodnutích neměla vypořádat. Ohledně dalších vyjádření žalobce žalovaná nepopřela, že k prominutí auditu řídicího a kontrolního systému v roce 2012 vedla absence indicií, že by se v žalobcově řídicím a kontrolním systému vyskytovaly nedostatky a v roce 2013 byl audit zbytečný, neboť ve stejném roce měla proběhnout plánovaná kontrola. Žalovaná uvedla, že závěr o systémovosti nedostatků je založen na významnosti vzorku úvěrových případů, četnosti a opakování zjištěných nedostatků, přičemž z hlediska přístupu správního orgánu prvního stupně ke znaleckému posudku bylo podstatné, že se s argumentací znalce vypořádal. Důkazy navrhované žalobcem pak nemohou ničím přispět k objasnění otázek významných z hlediska skutkových závěrů uvedených v rozhodnutích.

37. K žalobcem navrhovaným důkazům ve stadiu řízení o rozkladu žalovaná uvedla, že ze 106 navrhovaných položek žalobce konkrétně rozporuje pouze způsob vypořádání návrhu na provedení 15 důkazů, k dalším nekonkrétním tvrzením týkajícím se ostatních důkazů se proto žalovaná nemohla vyjádřit. Co se týče navrhovaných důkazů ve vztahu k dlužníkovi Eduardu Čechovi, není zřejmé, k jakému tvrzení žalované či žalobce se vztahují a žalobce ani v žalobě neobjasnil, ke kterému tvrzení se mají důkazy vztahovat. K důkazům týkajícím se dlužníka Libora Sadílka žalovaná zopakovala, že vzala na vědomí povahu dokumentů, není však zřejmé, kam žalobce směřuje, neboť navrhl provedení konkrétního důkazu a žalovaná uvedla, z jakého důvodu je důkaz irelevantní. Ani v případě důkazů navrhovaných k dlužníku D. T. nebyl žalobce konkrétní a neuvedl, jakým způsobem mají navrhované důkazy vyvracet tvrzení žalované, v odstavci 631 a následujících žaloby navíc žalobce žádné tvrzení žalované nezmiňuje, příslušné odstavce obsahují pouze ničím nepodložená žalobcova tvrzení. Pokud se jedná o společnost BASE TRADE, s.r.o., žalovaná připustila, že se úvěrovými obchody této společnosti ve správním řízení podrobně nezabývala, avšak úvěry poskytnuté této společnosti nebyly předmětem samostatných výtek a o společnosti zmínila pouze v souvislosti se sestavováním vazeb ESSO.

38. K právnímu posouzení věci žalobcem žalovaná uvedla, že se s řadou totožných argumentů vypořádala jak ve stádiu prvostupňového řízení, tak ve stádiu řízení o rozkladu a odkázala na část 8. na str. 76 až 82 napadeného rozhodnutí. Žalovaná setrvala na svém stanovisku, že zákon a prováděcí právní předpisy aplikovala správně s ohledem na rozsah a povahu žalobcových činností, kdy z hlediska vyhlášky č. 123/2007 Sb. nebylo významné, že žalobce byl družstevní záložnou, nýbrž podstatná byla rizika, která měl odpovídajícím způsobem řídit. Co se týče kategorizace pohledávek, správní orgán prvního stupně vycházel z údajů poskytnutých žalobcem, je tedy překvapivé, že žalobce zpochybňuje spolehlivost údajů, které žalované předal. Žalovaná uvedla, že úvěrové instituce sice mohou zohlednit zajištění při kategorizaci svých pohledávek, to však platí pouze v případech, kdy neexistují tak závažné a důvodné pochybnosti o hodnotě zajištění jako v případě žalobcova úvěrového portfolia, žalovaná proto odmítla žalobcův nepodložený argument, že pohledávky kategorizoval v souladu s prováděcími právními předpisy. Žalované není zřejmé, z jaké úvahy vychází závěr, že část vyhlášky č. 123/2007 Sb. nebyla na žalobce aplikovatelná, neboť přiměřenost řídicího a kontrolního systému nevylučuje aplikaci příslušných ustanovení vyhlášky, pouze se posuzuje, zda je řídicí a kontrolní systém přiměřený činnostem záložny, což žalovaná opakovaně učinila. Žalovaná zopakovala, že velikost úvěrové instituce ani otázka, zda se jedná o banku nebo spořitelní a úvěrní družstvo, není v souladu s požadavky zákona a prováděcích právních předpisů při posuzování přiměřenosti řídicího a kontrolního systému podstatná. Žalovaná upozornila, že bude-li spořitelní a úvěrní družstvo poskytovat stamilionové úvěry na developerskou činnost, spekulativní obchody s nemovitostmi, financování projektů a provozní činnosti průmyslových podniků, pak bude i po spořitelním a úvěrním družstvu požadovat srovnatelné nástroje řízení rizika, jako je tomu u bank, jež jsou v podobném postavení. Žalovaná uvedla, že pokud v minulosti poskytla žalobci výhodu, nelze se jí do budoucna dovolávat a považovat to za potvrzení, že řídicí a kontrolní systém je v pořádku, spíše to znamenalo, že žalovaná neměla poznatky o nedostatcích, které by vyvolaly potřebu kontroly či auditu, nikoliv to, že nedostatky neexistovaly. Co se týče střetu zájmů, žalobce ignoroval skutečnost, že vymezení funkcí, jejichž výkon je neslučitelný, je atributem řídicího a kontrolního systému, který nelze směšovat s pravomocí žalované posoudit, zda schvalovaná osoba splňuje obecně zákonem stanovené předpoklady pro výkon funkce. Žalovaná konstatovala, že nedostatky vykazovaly znaky hrubé nedbalosti, ne-li přímo úmyslu ze strany pracovníků žalobce podílejících se na úvěrovém schvalovacím procesu, za takových okolností představovala diskuse o nápravě riziko pro vkladatele, potenciální vkladatele a v konečném důsledku též pro Fond pojištění vkladů, neboť hrozba, že by žalobce pokračoval ve stávající praxi, zatímco by probíhala jednání o povaze nápravných opatření, nevyvažovala zájem na dalším pokračování žalobcovy činnosti jako spořitelního a úvěrního družstva, přičemž zjištěné nedostatky se projevily na stavu úvěrového portfolia a potažmo žalobcově hospodářské situaci takovým způsobem, že bez podstatného doplnění kapitálu by byla žalobcova existence do budoucna nemyslitelná. Žalovaná uvedla, že důvodem posouzení pohledávky jako pohledávky v selhání nebyla primárně skutečnost, že se zhoršila platební morálka dlužníků, ale zjištěné skutečnosti týkající se finanční a ekonomické situace dlužníků a specifické okolnosti úvěrových obchodů, které vyvolávaly pochybnosti o jejich řádném splacení. Žalovaná uvedla, že žalobce nemůže zpochybnit věcnou správnost závěru rozhodnutí o rozkladu, neboť zmiňované pohledávky minimálně k datu rozhodnutí vykazovaly znaky pohledávek v selhání, a to i s přihlédnutím k délce prodlení dlužníků s úhradou svých závazků, není tedy třeba provádět důkaz žalobcovým sdělením ze dne 6. 9. 2013, jež by nemělo vliv na správnost skutkových závěrů žalované, totiž, že pohledávky uvedené správním orgánem prvního stupně jsou nekvalitní a bylo třeba k nim vytvořit opravné položky.

39. K odejmutí povolení působit jako spořitelní a úvěrní družstvo žalovaná uvedla, že od počátku roku 2012 měl žalobce vzhledem ke značné expanzi úvěrové činnosti posílit svůj řídicí a kontrolní systém tak, aby odpovídal nové situaci. Žalovaná zjistila u žalobce hluboké, zásadní a systémové nedostatky, které vážně ohrožovaly stabilitu žalobce a zájmy vkladatelů, jež se projevily v úvěrovém portfoliu takovým způsobem, že případná implementace opatření k nápravě a zájem na zachování činnosti žalobce nemohlo vyvážit riziko, které mohlo další působení představovat pro stávající a potenciální vkladatele. Žalovaná zopakovala, že řádně zdůvodnila, proč zvolila jako prostředek právě odejmutí povolení a proč nebyla zvolena opatření mírnější. Skutková zjištění správního orgánu prvního stupně byla natolik hmatatelná, aby na jejich základě dospěl k závěru, že k selhání dlužníků bude docházet, a to právě s přihlédnutím ke způsobu, jakým byly úvěry poskytnuty. Nedostatky se následně hmatatelně projevily na stavu žalobcova úvěrového portfolia, což je důkazem, že požadavky žalované na řízení úvěrového rizika byly odůvodněné a přiměřené. Žalovaná konstatovala, že řídicí a kontrolní systém má být dle § 7a odst. 2 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech ucelený a přiměřený charakteru, rozsahu a složitosti činnosti družstevní záložny, kdy z hlediska řídicího a kontrolního systému není podstatné, zda je žalobce družstevní záložnou nebo bankou, podstatný je charakter, rozsah a složitost činností. Žalovaná zdůraznila, že není podstatné, kolik žadatelů o úvěr žalobce odmítnul, neboť zkoumala výlučně žadatele, kterým žalobce úvěr poskytl, přesněji podmínky poskytnutí těchto úvěrů, které představovaly 40 % úvěrového portfolia. Žalovaná setrvala na názoru, že za srovnatelných okolností nemohla úvěry průměrně obezřetná osoba poskytnout, tím méně bylo možné takové jednání očekávat od profesionální úvěrové instituce, přičemž i žalobcovi zaměstnanci podílející se na schvalovacím procesu měli být s ohledem na jejich pracovní zařazení z profesionálního pohledu obezřetnější než průměrná osoba. Žalovaná shrnula, že správní orgán prvního stupně posuzoval nezbytnost tvorby opravných položek, přičemž správně dospěl k závěru o absenci kapitálu a z prvostupňového rozhodnutí též vyplývá, že pokud by měl žalobce pokračovat v činnosti, představovalo by to hlubokou a zásadní změnu přístupu k řízení úvěrového rizika.

40. K předběžnému opatření žalovaná konstatovala, že správní orgán prvního stupně v rozhodnutí ze dne 7. 5. 2013, č. j. 2013/5290/570, podrobně popsal důvody, které jej vedly k rozhodnutí předběžným opatřením upravit dočasně poměry žalobce, přičemž nedostatky, které vedly k uložení předběžného opatření, korespondovaly s nedostatky, které vedly správní orgán prvního stupně k odejmutí povolení. Při podezření, že 40 % úvěrového portfolia žalobce je ohroženo potenciálním selháním souvisejícím s nedostatky posuzování žádostí o úvěr, nemohl správní orgán prvního stupně postupovat jinak, neboť v daném okamžiku bylo nutné zabránit, aby docházelo k dalšímu přesunu finančních prostředků vkladatelů formou úvěrů k dlužníkům, u nichž nebylo jisté, zda jsou schopni dostát svým závazkům, případně k vyvádění finančních prostředků z družstevní záložny jiným způsobem. Požadavek žalobce, aby součástí rozhodnutí bylo posouzení každého jednotlivého opatření, které je možné uložit, a odůvodnění, proč není účelné jej v posuzovaném případě přijmout, jde zde nad rámec zákonných požadavků na obsah odůvodnění správního rozhodnutí, nadto z odůvodnění rozhodnutí je zjevné, že bankovní rada odkázala na podklady, které vzala v úvahu při rozhodování o rozkladu.

41. Ohledně rozhodnutí o neprodloužení lhůty k doplnění rozkladu žalovaná setrvala na svém stanovisku, že lhůta k doplnění rozkladu byla přiměřená, neboť právě rozsáhlost rozhodnutí byla důvodem, aby správní orgán prvního stupně žalobci poskytl dodatečnou lhůtu, která o 21 dnů přesahovala zákonnou lhůtu pro podání rozkladu. Žalovaná vycházela z toho, že žalobci byl předmět řízení znám, opakovaně se k němu vyjadřoval a dodatečná lhůta v délce tří týdnů nad zákonem stanovených 15 dnů je lhůtou dostatečnou k reakci i na rozsáhlé dokumenty. Těžiště argumentace žalobce spočívá v tom, že bankovní rada měla na přípravu rozhodnutí o rozkladu delší lhůtu, než žalobce na přípravu rozkladu, což však není podstatné z hlediska neohrožení účelu řízení, navíc se jedná o argument nepravdivý, neboť od předání rozkladu bankovní radě do vydání rozhodnutí o rozkladu, včetně projednání rozkladovou komisí, uplynulo 35 dnů, přičemž bankovní rada se musela v této době seznámit se spisem, podáními žalobce i s jeho námitkami proti protokolu a v návaznosti na to i s obsahem kontrolního protokolu a s podklady z kontroly (podstatnou část doby mezi vydáním prvostupňového rozhodnutí a rozhodnutí o rozkladu spotřeboval žalobce na přípravu rozkladu a jeho doplnění). Bankovní rada přitom s podrobnostmi ze správního spisu nebyla (a nemohla být) v zájmu nezávislosti přezkoumání předem obeznámena.

VI. Jednání před soudem

42. Při jednání před soudem zástupce žalobce s ohledem na rozsah věci odkázal na všechny žalobní body v písemném vyhotovení žaloby. Poukázal na to, že všechna pochybení správního orgánu vznikla tím, že správní orgán prováděl dokazování selektivně, pouze ohledně části úvěrových spisů, kdy některé části úvěrových spisů vůbec neprovedl s tím, že ani neprovedl důkazy, které navrhoval žalobce. Navrženými důkazy byly zejména výslechy konkrétních svědků, resp. zaměstnanců žalobce, kteří se podíleli na úvěrových případech a mohli by tak podat informace o tom, jak tyto případy konkrétně probíhaly a jakým způsobem probíhalo schvalování úvěrů. Žalovaná vycházela de facto pouze ze selektivního výběru důkazů, kdy postupovala tak, že si vybrala pouze určité důkazy z úvěrové složky, a to pouze ty, které vypovídaly v neprospěch žalobce, a na základě nich učinila skutkové závěry. Žalobce má za to, že všechny žalobní body vychází právě z tohoto základu, kdy důvodem podání žaloby je právě nesprávnost v dokazování a nesprávně zjištěný skutkový stav. Všechna pochybení České národní banky vyplývala z toho, že Česká národní banka nedostatečně zjistila skutkový stav věci a tím došla k nesprávným a skutkovým závěrům.

43. Zástupce žalované při jednání setrval na svém písemném vyjádření k žalobě. Oponoval tvrzení, že by žalovaná nezjistila dostatečně skutkový stav věci. Dokazování se provádělo podstatnými částmi úvěrových spisů. Pokud měl žalobce výhrady k nějakým konkrétním skutkovým závěrům, pak měl dostatek příležitosti konkrétní důkaz označit s tím, že by byl do spisu doplněn a proveden a byl by vzat v úvahu. Žalobce však s žádným konkrétním tvrzením nepřišel nejen v průběhu správního řízení, ale ani nyní, v průběhu soudního řízení. Proto se lze, vzhledem k obecnosti této námitky, stěží vyjádřit k tomu, jaká konkrétní tvrzení a jaké konkrétní dokumenty by měly věc objasnit. Proto žalovaná tuto námitku považuje za nepodstatnou.

44. Žalovaná má za to, že všechny potřebné důkazy byly provedeny už v rámci správního řízení, a to především ty důkazy, které navrhoval žalobce. V rozhodnutí o rozkladu se pak žalovaná vypořádala s řadou listin a důkazů, které v rozkladu označil účastník řízení a to, s každým důkazem jednotlivě. Právě s navrženými listinami se žalovaná vypořádává v závěru rozhodnutí o rozkladu s tím, proč podle názoru žalované žalobcem navrhované důkazy nemohly vyvrátit skutková zjištění, která vyplynula z listinných důkazů, které byly obstarány v rámci kontroly a dále v rámci správního řízení. Žalovaná má tedy za to, že jak skutkový stav, tak jeho právní hodnocení je v souladu s právními předpisy, s tím, že zjištěné nedostatky jsou nedostatky zásadními. Nedostatky činnosti žalobce ostatně konstatoval i trestní senát městského soudu a máme za to, že byly na tolik závažné, že žalovaná neviděla jinou možnost, jak jinak adekvátně reagovat, než rozhodnutím o odnětí povolení.

45. Soud při jednání před soudem rozhodl, že nebude provádět důkazy navržené žalobcem v podané žalobě, neboť považoval rozsáhlé dokazování před soudem před rozhodnutím ve věci za nepotřebné a neodpovídající rozsahu věci, když těžiště dokazování bylo v řízení před správními orgány a je na soudu toto dokazování zhodnotit v rozsudku.

VII. Posouzení věci městským soudem

46. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) v mezích žalobou uplatněných bodů.

47. Žaloba není důvodná.

48. V souzené věci je předmětem soudního přezkumu rozhodnutí o odejmutí povolení žalobci působit jako záložna podle ust. § 28 odst. 1 písm. f) ZSÚD, a to při současném stanovení povinnosti zdržet se určitých jednání v oblasti vkladů a poskytování úvěrů. Z hlediska tohoto předmětu řízení soud považuje za nezbytné předeslat, že povahu rozhodnutí o odnětí povolení dle citovaného zákonného ustanovení zmínil již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 2 Afs 304/2018 -411 v návaznosti na obdobné oprávnění k odnětí povolení k provozování jiné činnosti v rozsudku č. j. 9As 202/2014-236, kdy vyslovil, že rozhodnutí o odnětí povolení orgánem státního dohledu není rozhodnutím ve věci správního trestání, nýbrž se jedná o jedno „z mocenských oprávnění, kterými lze velmi účinně prosadit plnění právních povinností, zabránit jejich dalšímu porušování nebo odstranit protiprávní stav (např. exekuční prostředky, možnost bezprostředních zásahů, oprávnění zakázat určité činnosti“. Podstatou řízení o odnětí povolení dle ZSÚD není tedy trestní postih družstevní záložny, nýbrž v návaznosti na míru závažnosti zjištěných nedostatků zajistit nápravu činnosti se zachováním družstevní záložny v případě, kdy je to možné, nebo nápravu v podobě odnětí povolení tam, kde se jiný, alternativní postup nejeví efektivní. V souzené věci je klíčovou otázkou přezkumu, nejen to, zda se žalobce dopustil jemu vytýkaných porušení zákona, ale také, zda šlo o tak závažné porušení, že jeho škodlivé účinky již přesáhly interní sféru žalobcem provozované vkladové a úvěrové činnosti, a měly by tak dosah na práva vkladatelů, vyvolávaly by riziko pro vkladatele či potenciální vkladatele z důvodu narušení kapitálu žalobce nebo též zprostředkovaně i pro Fond pojištění vkladů.

49. Z uvedených hledisek se proto městský soud prioritně a k tvrzením žalobce, že se nedopustil žádných porušení ZSÚD, zabýval tím, zda správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích prokázaly a správně vyhodnotily, že žalobce nedodržel, resp. porušil zákonné požadavky na dodržování obezřetnostních pravidel při podnikání s finančními prostředky svých členů, tj. zda z dohledové činnosti banky prokazatelně vyplynulo, že žalobce provozoval neobezřetné obchody v rozporu se zákonem chráněným zájmem na stabilitě družstevních záložen. Pokud tomu tak bylo, pak následně bylo na městském soudu, aby posoudil úvahu žalované banky, že šlo o tak závažné a nebezpečné porušování obezřetnostních pravidel, že stávající stav byl neudržitelný a přiměl žalovanou přistoupit právě k odnětí bankovní licence jako nejzazšímu razantnímu opatření v rámci jejích oprávnění směřujících k zachování stability finančního trhu.

50. Soud vyšel z rozsáhlých podkladů správního řízení dokumentujících v daném případě způsob dohledové činnosti banky, výsledky jejích zjištění, a dále z právní úpravy, která byla pro posouzení věci relevantní. Soud jen předesílá, že není jeho úkolem provádět revizi posouzení jednotlivých úvěrových případů z hlediska jejich ekonomické účelnosti přínosnosti pro podnikatelskou činnost žalobce, ale posoudit, zda žalobcem namítaný a praktikovaný postup při zpracovávání a schvalovávání žádosti o úvěr v kontrolovaných případech obstál z hlediska požadavků zákona a zda závěry žalované vyvozené z jednotlivých okruhů znaků neobezřetného chování žalobce svědčí o závažných nedostatcích v realizovaných transakcích a v činnosti družstevní záložny. Pro účely vypořádání žalobních námitek shrnutých jak do jednotlivých námitkových okruhů, tak i do opakujících se námitek ve vztahu k jednotlivým kontrolovaným úvěrovým obchodům, soud považoval za nezbytné, vzdor rozsahu věci, v rozsudku sice shrnout, avšak ne příliš redukovat argumentaci žalobce i žalované v jednotlivých zobecněných pasážích a zároveň i v konkrétních úvěrových případech (viz výše), neboť jen tak bylo možné porovnat zobecněné závěry žalované vyvozené z kontroly jednotlivých úvěrových případů. A) K porušení právních povinností ze strany žalobce: A a) nezákonnost procesního postupu správních orgánů ČNB (body 41-68 žaloby) Mezi nejobecnější zákonem vymezené cíle ČNB je ochrana důležitého veřejného zájmu na cenové stabilitě, finanční stabilitě a bezpečném fungování finančního sytému v České republice (§ 2 odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance) Konkrétním aplikačním projevem tohoto poslání je dohled nad družstevními záložnami, které ČNB vykonává od okamžiku udělení povolení instituci působit jako družstevní záložna (§ 1 odst. 1 ZSÚD) přes průběžný správní dozor nad plněním povinností družstevní záložny danými ust. § 1 odst. 5 a § 7a odst. 1 ZSÚD) až po vydávání opatření v případě nedostatků zjištěných v činnosti družstevní záložny (§ 28 odst. 1 cit. zákona). Podle § 28 odst. 3 ZSÚD nedostatkem v činnosti se rozumí, mimo jiné, porušení nebo obcházení tohoto zákona, zvláštních zákonů a prováděcích předpisů, jakož i rozhodnutí vydaných Českou národní bankou (písm. b) a dále provedení nebo rozhodnutí o provedení obchodu, převodu finančních prostředků nebo jiné transakce družstevní záložnou způsobem, který samostatně nebo společně s jiným obchodem, převodem nebo jinou transakcí poškozuje nebo může poškodit zájmy jejích vkladatelů a členů nebo ohrožuje bezpečnost a stabilitu družstevní záložny (písm. c) citovaného zákonného ustanovení. V souzené věci byly žalobci vytýkány nedostatky řídícího a kontrolního systému v oblasti řízení rizika, které dle § 7a odst. 1 písm. b) ZSÚD zahrnuje: 1. pravidla přístupu družstevní záložny k rizikům, kterým družstevní záložna je nebo může být vystavena, včetně rizik vyplývajících z vnějšího prostředí a rizika likvidity, 2. účinné postupy rozpoznávání, vyhodnocování, měření, sledování a ohlašování rizik, 3. účinné postupy přijímání opatření vedoucích k omezení případných rizik. Přitom dle § 7a odst. 2 zákona platí, že řídicí systém musí být ucelený a přiměřený charakteru, rozsahu a složitosti činností družstevní záložny. Z podkladů správního řízení vyplývá, že žalobce působil jako spořitelní a úvěrní družstvo od r. 2004 a není sporu o tom, že do doby kontroly žalované nebyl stav a vývoj žalobce v předmětu jeho činnosti zpochybňován. Činnost žalobce až do provedené kontroly v této věci byla předmětem státního dohledu ČNB na základě pravidelných hlášení, která, pravděpodobně, i z hlediska žalobcem namítaných pravidelných vnitřních auditů, nezavdávala do té doby příčinu k provedení kontroly, nicméně dle vyjádření žalované byla kontrola u žalobce plánována na rok 2013. Jak vyplývá protokolu o kontrole ze dne 2. 9. 2013 a z vyjádření žalované k žalobě, podnětem ke kontrole byly nejen plán kontrolní činnosti žalované, ale také poznatky Finančně analytického útvaru Ministerstva financí, že u žalobce dochází k podezřelým transakcím na účty asijských institucí a zejména také od r. 2013 narůstající objem úvěrového portfolia. Bylo zjištěno, že úvěrová činnost žalobce se zaměřuje na typ rizikových úvěrů, tj. úvěrů na nemovitostní spekulace a spekulativní nákupy pohledávek a akcií a dále na produkty podnikatelského úvěru k financování činnosti třetích osob na základě přepůjčení prostředků z úvěru. Kontrola žalovanou byla tedy zaměřena na řízení úvěrového rizika nebankovních subjektů a rizik spojených s úvěrovými činnostmi žalobkyně. Uvedené dle názoru soudu bylo legitimními důvody pro provedení státního dohledu ČNB cestou kontroly úvěrových případů, a to bez ohledu na to, zda plánem kontrol byla předmětná kontrola plánována či nikoliv, neboť k takové kontrole žalovaná disponovala zákonným oprávněním i důvody, které vedly k tomu, že kontrolu provedla na vzorku vybraných kontrolovaných úvěrů tak že tyto vzorky - 33 dlužníků, vůči nimž měla žalobkyně expozici 4 376 304 Kč představovaly 40 % objemu úvěrových expozic žalobce (viz bod 1.10,1 zprávy o kontrole), což lze pokládat za dostatečný reprezentativní podklad pro účely kontroly stavu a poměrů žalobce v oblasti řízení úvěrového rizika, na kterou byla kontrola zaměřena. S ohledem na uvedené oprávnění ČNB provádět dohled a kontrolu řízení úvěrového rizika, soud považuje za zcela irelevantní námitky žaloby týkající se způsobu výběru vzorků úvěrových případů, které byly kontrolovány, neboť výběr vzorků byl zcela v dispozici kontrolujícího orgánu, přičemž ten se řídil relevantními hledisky výběru pro účely zhodnocení řízení úvěrového rizika, která byla dokumentována ve zprávě o kontrole. Tato hlediska, která kombinovala poznatky získané ČNB s typy úvěrů danými osobami dlužníků a jejich poměry, stavem pohledávek, typem zajišťovacích instrumentů a dalšími znaky úvěrové činnosti žalobce vytvořila vzorek kontrolovaných případů, který obsáhl téměř polovinu úvěrových expozic žalobce a který, dle názoru soudu, zcela legitimně zobrazuje poměry žalobce v úvěrových procesech. Soud má za to, že naopak výběr vzorků dle příkladmo uvedených hledisek byl zcela klíčový pro provedení kontroly a je třeba zdůraznit, že provedení státní kontroly může být i namátkové bez vnějších poznatků a konkrétně odůvodněných hledisek. V rozporu s právními předpisy není postup, při kterém se kontrolující orgán zaměří na určitý typ či skupinu úvěrů a dlužníků, zvláště jde-li o rizikové úvěry, jejichž zabezpečení klade vyšší nároky na proces schvalování. Neplatí totiž obecně, že každý zjištěný nedostatek může být liberován jinou spolehlivou nebo ekonomicky přínosnou činností kontrolované osoby. Soudu proto není zřejmé, jakou, dle žalobce negativní roli při přijetí závěrů z kontroly, sehrál žalobcem namítaný výběr vzorků, jestliže tento výběr obsáhl způsob vedení úvěrových procesů ve 40 % úvěrového portfolia a jaký jiný vzorek a podle jakých hledisek měl být sestaven, aby odrážel skutkový stav obhajovaný žalobcem a nebyla relevantní zjištění, která žalovaná z provedené kontroly shromáždila. Námitka žalobce o záměrně „pečlivě“ vybraném vzorku úvěrových případů je nejen iracionální, neboť každá státní kontrola vychází z určitého vzorku či prezentace části činnosti kontrolované osoby, ale také odhlíží od oprávnění ČNB takový vzorek stanovit, jakož i od oprávnění banky takový vzorek zhodnotit. Námitky žaloby, že výběr kontrolovaných úvěrových případů byl nejasný, jeho sestavení je nepřezkoumatelné, že byl učiněn tak, aby byl demonstrován protiprávní stav činnosti žalobce (ačkoliv to byl právě vzorek úvěrových případů, který stav úvěrových procesů sám demonstroval), že nebyl proveden důkaz plánem kontrol na místě samém, jsou tedy nedůvodné. A b) K nezákonnému postupu při zjišťování skutkového stavu (body 69-89 žaloby) Rovněž neobstojí námitky žaloby, že prvostupňové rozhodnutí neobsahuje podklady pro rozhodnutí a žalobce neměl možnost vyjádřit v řízení své stanovisko a seznámit se s podklady pro rozhodnutí. Ze správního spisu a ostatně i z námitek žalobce je zřejmé, že s prováděnou kontrolou probíhalo souběžně správní řízení o vydání opatření ke zjištěným nedostatkům. Kontrola byla zahájena dne 29. 4. 2013, řízení o uložení napadeného opatření podle § 28 odst. 1 ZSÚD bylo zahájeno 7. 5. 2013. S ohledem na zjištěné nedostatky (dle žalované hluboké systémové povahy) je souběžné vedení kontroly a správního řízení a upřesňování předmětu správního řízení s ohledem na konkrétní dokumentaci a popis skutkových zjištění opodstatněné. Soud toto uvádí k námitce žaloby ohledně neseznámení s podklady řízení, aby bylo možné porovnat genezi vytýkaných nedostatků a možnosti žalobce se s nimi seznámit a zejména se k nim vyjádřit. Je třeba uvést a ze správního spisu vyplývá, že předmětná kontrola zaměřená na prověření dodržování obezřetnostních a dalších pravidel stanovených v ZSÚD a vyhlášce č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, provedená v prostorách žalobce i kontrolního orgánu, vycházející z prověření konkrétních úvěrových obchodů s konkrétními dlužníky, vyvolala podezření o dlouhodobém a soustavném porušování povinnosti žalobce postupovat při podnikání obezřetně a s náležitou péčí, a proto vedla žalovanou k zahájení řízení o uložení opatření k zamezení porušování povinností žalobcem. Přitom průběžné poznatky z kontroly ČNB použila jako předběžná (prozatímní) zjištění, které v průběhu správního řízení upřesňovala v rámci předmětu zahájeného řízení, což učinila přípisem ze dne 28. 6. 2013 (dále jen Upřesnění I) a dále přípisem ze dne 26. 7. 2013 (dále jen Upřesnění II). V těchto přípisech upřesnila skutková zjištění o tom, v jakých znacích celého úvěrového procesu, ale i v oblasti řízení družstevní záložny shledala porušení, jenž ve výsledku vedla k odnětí povolení. Protože žalovaná prvostupňové rozhodnutí založila na úvěrové dokumentaci, týkající se 33 úvěrových dlužníků (35 úvěrů z celkových 96) za období od 1. 7. 2012 do 31. 3. 2013 a ve svém rozhodnutí dokumentovala zjištění o porušování povinností žalobce na výskytu vždy jednotlivých dlužníků (viz odst. 207 a následující prvostupňového rozhodnutí), přičemž tak učinila zcela konkrétním a vyčerpávajícím způsobem od hodnocení bonity dlužníka přes zpracování úvěrového návrhu, schvalování až po posuzování splácení úvěru, soud nepovažuje za důvodné námitky o nedostatečnosti podkladů pro rozhodnutí ani námitky o porušení práva žalobce na seznámení s podklady řízení. Žalobce se totiž v průběhu správního řízení vyjadřoval jak k zahájení správního řízení (podáním ze dne 29. 5. 2013), tak k Upřesnění I a k Upřesnění II (vyjádření ze dne 13. 8. 2013), přičemž byl dne 27. 8. 2013 vyrozuměn o shromáždění podkladů pro rozhodnutí a o možnosti se k podkladům vyjádřit. To žalobce učinil ve svém vyjádření ze dne 10. 9. 2013. Z uvedeného je zřejmé, že pokud žalobce obdržel stěžejní podklady k předmětu řízení a tedy i pro vydání rozhodnutí, jimiž byla Upřesnění I a II ve svém obsahu konkrétně zjištěných nedostatků a současně se mohl vyjádřit i k podkladům rozhodnutí, nelze vejít na jeho toliko obecnou námitku, že tato možnost mu byla upřena. Pokud žalobce neseznámení s podklady pro rozhodnutí shledává (dle své žalobní výtky) v postupu správního orgánu v rozporu s ust. § 50 odst. 3 správního řádu, spočívajícím v tom, že podkladem řízení není podklad či podnět k provedení tak masové a exponované kontroly a informace z jiných zdrojů (od jiných orgánů), pak tato jeho námitka není způsobilá vyvrátit prokázanou a realizovanou možnost žalobce seznámit se s rozhodujícími podklady řízení, kteréžto možnosti využil a k takovým podkladům se vyjadřoval. Na uvedeném nemůže nic změnit skutečnost, že žalobce ve spise postrádá doklady o tom, na základě jakých poznatků žalovaná ke kontrole přistoupila. Soud dále nepovažuje za důvodné námitky, že správní orgán 1. stupně do svého rozhodnutí pasivně přejal výsledky kontroly na místě samém, ačkoliv kontrola byla ukončena krátce před vydáním prvostupňového rozhodnutí a žalobci ještě v době podání rozkladu běžela lhůta k vyjádření se k protokolu o kontrole. Soud přisvědčuje tomu, že tento postup, kdy žalobci v době vydání prvostupňového rozhodnutí (dne 19. 9. 2013) ještě běžela lhůta k podání námitek proti Protokolu o kontrole - v době po podání rozkladu, není u státních kontrol běžný a standardní (zpravidla kontrolní zjištění jsou těmi rozhodnými skutečnostmi pro přijímání určitých opatření či rozhodnutí), nicméně v této věci byla specifika poněkud odlišného a neodkladného šetření z hlediska povahy prověřovaných procesů, nikterak však zákon porušujícího postupu, dána specifikou dohledové činnosti ČNB. Ta vycházela z kontrolních zjištění na místě samém jako z předběžného šetření, z něhož čerpala poznatky pro vedení správního řízení a upřesňování předmětu řízení. Pokud žalovaná zmiňovala, že Protokol o kontrole byl toliko marginálním podkladem pro její rozhodnutí, pak toto znamenalo, že výchozí pro rozhodnutí byla sice zjištění převzatá z kontrolních zjištění, avšak zásadní a s plným dopadem na rozhodnutí byla skutková zjištění upřesněná v rámci předmětu řízení Upřesněním I a Upřesněním II, dávající právě jedině relevantní rámec pro přijetí opatření ze strany ČNB a na druhé straně pro obhajobu žalobce. Proto, měl-li žalobce možnost se v řízení vyjadřovat k zahájení správního řízení, k Upřesnění předmětu řízení I a II a k podkladům řízení, jak bylo výše uvedeno, pak později podané námitky proti Protokolu o kontrole jako toliko výchozímu podkladu, který byl následně upřesňován a tedy neúplným způsobem postihoval a také nepostihoval (v otázce kategorizace pohledávek) jednání žalobce, jež bylo důvodem pro odnětí povolení, není procesní vadou, která by měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Správní orgán tedy správně do spisu zařadil Protokol o kontrole jako výchozí podklad a důvod pro zahájení předmětného řízení, avšak za rozhodné podklady vzal listiny k předmětu řízení, které upřesňovaly protiprávní jednání žalobce a dále i zjištění z úvěrových složek (úvěrových obchodů), které způsob vedení celého úvěrového procesu v jednotlivých případech dokumentovaly. Žalovaná bankovní rada pak v napadeném rozhodnutí v tomto směru náležitě vypořádala námitky žalobce, když vysvětlila právě specifikum svého postupu z důvodu práce s poznatky z kontrolních zjištění, které byly důvodem pro zahájení správního řízení, a zejména z důvodu neodkladnosti vést o prověřovaných skutečnostech správní řízení. Žalovaná bankovní rada také poukázala na to, v jakých částech prvostupňového rozhodnutí (toliko v poznámkách pod čarou č. 6 a 248) správní orgán 1. stupně zmínil Protokol o kontrole, nadto v nerozhodných skutečnostech s tím, že z rozkladových námitek ani není zřejmé, v čem žalobce spatřuje za dané procesní situace porušení práva vyjádřit se k podkladům řízení. To neseznal ani soud z podané žaloby, když žalobce nikterak nerozporoval svá vyjádření v rámci správního řízení, která se postižených jednání týkala, a poukazoval pouze formálně na časový nesoulad zařazení Protokolu o kontrole do spisu, akcentujíc jako podklad řízení toliko tento Protokol o kontrole, který přinesl skutková zjištění širší než ta, jež byla předmětem řízení a k nimž se vyjadřoval. Žalobce sám v podané žalobě rozporuje formálnost odkazů na Protokol o kontrole, obsažených v rozhodnutí ČNB a akcentuje faktický stav věci. Sám však v rozporu s faktickým stavem věci, tj. zjištěními ohledně řídícího a kontrolního systému v oblasti řízení úvěrového rizika však napadá závěry ohledně kategorizace kontrolovaných úvěrových pohledávek a dodatečného vytvoření opravných položek k těmto pohledávkám do té doby žalobci nevytýkaných ČNB. Žalobce sám v žalobě uvedl, že do doby zprávy o kontrole nebyl napadán systém kategorizace pohledávek, ale jen systém řízení rizik, z čehož vyplývá, že žalobce si byl vědom oblasti vytýkaných nedostatků, tvořících jedině předmět řízení. Proto nemožnost žalobce reagovat na kontrolní zjištění ohledně kategorizace pohledávek a závěrů z kontroly, které nebyly předmětem řízení, nemohou vést k závěru o porušení procesních práv žalobce, které by měly vliv na zákonnost rozhodnutí. A c) K dalším procesním vadám postupu ve správním řízení (body 90-115 žaloby) Soud neshledává za vadu řízení, že při kontrole v prostorách žalobce na adrese jeho sídla nebyl požadován k prověření úplný obsah kontrolovaných úvěrových složek a jako takový nebyl založen do spisu. Bylo na kontrolujícím orgánu, aby dle hledisek, která si vytýčil při výběru vzorků úvěrových případů také postupoval. Z podkladů řízení je zřejmé, že ČNB v oblasti řízení rizik prověřovala, jak žalobce přistupuje k hodnocení bonity žadatele o úvěr, jak hodnotí riziko úvěrového obchodu, zpracovává úvěrový návrh, jakou techniku volí za účelem snížení úvěrového rizika (instrumenty zajištění), jak probíhá posouzení a schválení úvěru, jeho čerpání, sledování průběhu úvěrového obchodu a posuzování splacení úvěru řádně a včas (monitoring) apod. Je proto logické, že z úvěrových složek prověřovala právě dokumenty a podklady týkající se těchto hledisek. Protože v řízení vedeném pro účely stanovení opatření k odstranění nedostatků v činnosti družstevní záložny (prostředky nápravy) či v případě opatření, jímž je odejmutí povolení, nejde o správní trestání, nelze zásadu materiální pravdy stanovenou v § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu pojímat tak, že kontrolující orgán je povinen při zjišťování a nálezu nedostatků vzít na zřetel všechny rozhodné okolnosti svědčící v neprospěch i ve prospěch toho, komu má být povinnost uložena. Nález nedostatků svědčí o určitých pochybeních a směřuje k nápravě, proto jej nelze konvalidovat jinými zjištěními ve prospěch kontrolované družstevní záložny, je pouze možné takové nedostatky hodnotit jako např. zanedbatelné, méně závažné či více závažné a v důsledku těchto úvah přijmout adekvátní opatření. Zohlednění skutečností svědčících ve prospěch družstevní záložny má tedy své místo nikoliv v „popření“ nedostatků, ale případně dle povahy nedostatků až v rámci správní úvahy o vhodnosti uložení určité povinnosti či opatření dle § 28 ZSÚD. V souzené věci však žalobce v podané žalobě, a to i v návaznosti na podobně uplatněné námitky rozkladu, měl na mysli zohlednění skutečností v jeho prospěch v rámci postupu ČNB při posouzení jednotlivých úvěrových případů s tím, že toto neproběhlo na základě kompletní úvěrové dokumentace. Správní orgán 1. stupně vyšel z takových dokumentů, které byly podstatné pro zjištění dodržování pravidel obezřetnosti a zejména, které byly ke zkoumaným znakům obezřetnosti vypovídající. Žalobce oproti tomu nepostavil konkrétní dokumenty, které by vyvracely či opravovaly skutková zjištění správního orgánu 1. stupně a zřejmě takovými dokumenty ani nedisponoval. To vyplývá z jeho jednotlivých námitek rozkladu i žaloby přináležejících ke každému z prověřovaných úvěrových případů, kdy sám žalobce výslovně uvádí, že proces zjišťování a posuzování údajů a skutečností pro účely schválení a poskytnutí úvěru probíhal v ústní podobě nebo takové údaje nebyly zapotřebí či byly obchodním tajemstvím žadatelů o úvěr. Soud proto nepřijímá argumentaci žalobce o formálním (či neúplném, resp. jednostranném) posouzení věci ze strany žalované, když stav úvěrové dokumentace žalobce neobsahující dostatek podkladů a úvah ke konkrétně poskytnutým úvěrům vlastně žalobce „otáčí“ ve svůj prospěch a neuvědomuje si, že právě nedostatky úvěrové dokumentace či její pouhé formální vedení bylo důvodem pro závěry žalované o porušování pravidel obezřetnosti v oblasti řízení úvěrového rizika. Uvedené nedostatky úvěrové dokumentace ostatně zcela stvrzuje obhajoba žalobce založená jedině na návrzích důkazů výslechy svědků – zaměstnanců žalobce, kteří by skutečný stav věci měli osvětlit svou výpovědí, aniž si uvědomuje, že těchto výpovědí by bylo zapotřebí ke všem jednotlivým úvěrovým případům za kontrolované období a nadto z hlediska všech úkonů, které byly v tom určitém úvěrovém vztahu provedeny, tedy navrhuje důkazy založenými toliko na paměti zaměstnanců žalobce, která nemůže sloužit k přesvědčivému získání důkazů o podrobnostech každého úvěrového případu, nadto neověřitelnými příslušnou úvěrovou dokumentací. Protože ani v žalobě a ani v podaném rozkladu žalobce neoznačil konkrétní skutečnosti či podklady, které by byly způsobilé ve prospěch žalobce vyvrátit zjištěné nedostatky, a žalovanou zjištěnou formálnost jeho postupu v oblasti řízení rizik takříkajíc „svedl“ na formálnost postupu kontrolujícího orgánu, jsou jeho námitky nedodržení zásady materiální pravdy zcela nedůvodné. O nedůvodnosti těchto námitek svědčí podrobná a souvisle hodnocená argumentace správních orgánů obou stupňů v rámci jednotlivých úvěrových případů tak, jak žalovaná představila konkrétní skutková zjištění v jednotlivých úvěrových případech, proti nimž žalobce staví své žalobní námitky (viz výše). Konečně v rámci procesních vad správního řízení nejde na vrub zákonnosti ani námitka rychlosti vydání prvostupňového rozhodnutí, neboť vycházeje z předběžných šetření, z Upřesnění I a Upřesnění II a vyjádření žalobce k podkladům řízení si správní orgán v průběhu řízení postupně utvářel vlastní ucelený názor na celkovou situaci a obraz žalobce tak, aby tuto situaci zhodnotil a vtělil do svého rozhodnutí. Byť jde o rozsáhlé rozhodnutí, není jeho rozsáhlost rozhodně dána záměrným předčasným zpracováním v době před shromážděním potřebných důkazů, ale naopak vychází ze všech relevantních, podložených a zhodnocených zjištění a snahy efektivně rozhodnout právě dle povahy nedostatků neodkladně. Soud přisvědčuje žalované, že z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí není podstatná rychlost přípravy a zpracování rozhodnutí, ale jeho zákonnost a správnost. Za naprosto nedůvodné považuje soud námitky žalobce prolínající se celou jeho obranou jak ve správním řízení, tak před soudem, které poukazují na zjištění skutkového stavu věci výslechem svědků, většinou 3 pracovníků žalobce či jedné svědkyně, která byla pracovnicí nejen Úvěrového oddělení – front office, ale i úvěrové komise, takže ve vnitřním střetu zájmů Rozhodné je však to, že žalobce tyto výpovědi navrhoval k jednotlivým zjištěním úvěrového rizika i k jednotlivým obchodním případům. Na jeho návrhy nebylo možné přistoupit jak ve správním řízení, tak i před soudem, neboť, jak bylo již v rámci jednotlivých bodů rozsudku vysvětleno a přitakáno tím i žalované, paměť svědků nemohla nahradit zabezpečení systému řízení rizika náležitou dokumentací všech mimořádně rozsáhlých a bez dokumentace obtížných způsobů rozklíčování úkonů obou stran úvěrového vztahu či vztahů dalších, obchodních, které spadaly do sféry vlivu žalobce.

51. B) K porušení žalobcových povinností Správní orgány obou stupňů svá zjištění o porušení povinností žalobce v oblasti řízení úvěrového rizika shledala ve znacích týkajících se osob dlužníků, v řadě znaků provázejících úvěrový obchod, v procesu schvalování úvěru, jeho zajištění, monitoringu realizace záměru a nakládání s poskytnutými finančním prostředky. Žalovaná k rozkladovým námitkám žalobce, které se neopíraly o konkrétní úvěrovou dokumentaci, ale byly založeny pouze na obecném tvrzení a obhajobě postupu žalobce, resp. na návrzích svědeckých výpovědí jeho zaměstnanců, nejprve v napadeném rozhodnutí na stranách 7-31 shrnula, jak se tyto znaky promítly do závěrů žalované o závažném systémovém pochybení postupu žalobce v oblasti řízení rizik, přičemž následně na str. 31-64 zjištěná pochybení dokumentovala na jednotlivých úvěrových případech. Jak bylo výše uvedeno, nebylo úkolem soudu nahrazovat skutkové a právní úvahy žalované vlastními představami a poznatky o tom, jak by měly předmětné úvěrové obchody probíhat a ani k tomu není oprávněn. Na soudu bylo, aby přezkoumal, zda argumentace žalované o jednotlivých znacích neobezřetného počínání vychází z dostatečných a zejména určitých skutkových zjištění a oprávněně vede k právním závěrům o porušování právních předpisů v oblasti řízení úvěrového rizika. Soud považuje hodnocení sytému žalobce ČNB a následně i přezkumné hodnocení bankovní rady ČNB za náležitě odůvodněné a podložené jednotlivými nálezy z kontrolovaných úvěrových případů, oproti nimž žalobce nepostavil věrohodnou a průkaznou oponenturu, která by byla založena na ověřitelné úvěrové dokumentaci. K jednotlivým znakům svědčícím o porušení právních povinností žalobcem soud uvádí následující. B a) K žalobním tvrzením týkajícím se příjemce úvěru a dalších osob figurujících v úvěrovém vztahu (body 117-172 žaloby) Žalovaná podloženě shledala podíl na pochybení v řízení úvěrového rizika v přehlížení znaku rizika spočívajícím v úvěrování tzv. readymade společností, tj. společností se splaceným kapitálem, založených toliko za určitým podnikatelským záměrem, které jsou hotovou, připravenou společností k podnikání, bez podnikatelské historie. Pochybení nebylo spatřováno v tom, že by taková společnost nemohla být příjemcem úvěru, nýbrž v tom, že poskytnutí úvěru takové společnosti vyžadovalo vyšší než standardní obezřetnost, jestliže taková společnost nevyvíjela dosud žádnou činnost. Obrana žalobce zaměřená na vysvětlování ekonomické výhodnosti a pozitiv spočívajících v přehledu o stavu a vývoji financovaného projektu pro účely poskytnutí úvěru neobstojí, neboť jde o aspekty, které jsou především přínosem pro společnost readymade, avšak znakem obezřetnosti poskytovatele úvěru by v tomto případě mělo být prověření personální a hmotné připravenosti společnosti. To nejen pro okamžik žádosti o úvěr, ale i pro uskutečňování záměru, vyžadujícího další finanční náklady, vlastní zapojení společnosti a čerpání zdrojů jdoucích nad rámec kapitálu žadatele. Neprovedení prověření takových skutečností je znakem určité rizikové indicie. Správní orgán 1. stupně v mnoha případech rozkryl, že žadatelé o úvěr byli založeni zakladatelem společností readymade a podíleli se i na zapojení dalších společností v úvěrových vztazích. Správní orgán prověřoval vazby mezi zdánlivě nepropojenými žadateli a tento postup doložil na případech společností např. DREYETREN TRADE s.r.o. GALBANI Capital s.r.o., TOCONALE SE a řady dalších, jejichž vazby dokumentoval v tabulkách na str. 7-11 prvostupňového rozhodnutí. Námitky žalobce o obecně používaném institutu readymade společností se týkají spíše standardního působení těchto společností na obchodním trhu, nikoliv vyvrácení rizika úvěru poskytovaného takto připraveným a nijak blížeji neprověřeným společnostem, nadto propojeným s osobami zprostředkovatelů, kteří zajišťují závazek příjemce úvěru, tedy systému, kdy určitým způsobem splatnost úvěru zajišťuje osoba propojená s příjemcem úvěru. Uvedená skutečnost skutečně avizuje určitou rizikovou situaci z hlediska návratnosti úvěru, která byla žalobci dostatečně osvětlena a zevrubně z hlediska rizika návratnosti úvěru a odůvodněna již v prvostupňovém rozhodnutí, včetně významu pojmu „zprostředkovatel“, jak je třeba jej chápat v případech žalobce v úvěrových vztazích a v souvislosti s tím i skutečnost propojenosti osob podílejících se na využívání a zajišťování úvěru. Soud se proto shoduje se žalovanou v elementárním požadavku na to, že se žalobce v případě readymade společností a společností s propojenými osobami, měl náležitě seznámit s osobou dlužníka, jeho záměrem a dalšími okolnostmi, týkajícími se poskytovatele zajištění, resp. zprostředkovatele. Oproti tomu, obecně shrnujíc, žalobce svou obranu k uvedenému znaku rizika postavil na irelevantním názoru, že fungování readymade společností nezavdává příčinu k riziku, proto nevyžadoval prokázání vlastních zdrojů společnosti či dalších okolností pro účely financování deklarovaného záměru a stejně nespatřoval žádnou závadu v propojení stejných osob ve společnosti, která je příjemcem úvěru a která úvěr zajišťuje. Přitom nešlo o to, zda fungování společností readymade a vzájemné propojení osob ve společnostech příjemce úvěru a společnostech zajišťujících úvěr je či není závadou, ale zda tato okolnost vyvolává v úvěrovém vztahu rizikovost tohoto typu úvěru. Sám žalobce v podané žalobě přisvědčil vyšší rizikovosti tohoto typu úvěru oproti společnostem, které mají za sebou pozitivní hospodářské výsledky, nicméně považoval tento segment za vysoce výnosný, aniž by však uvedl, jaké předchozí zkušenosti jej k tomu vedou a v jakých případech. Ostatně soud je toho názoru, že pouhé předchozí zkušenosti žalobce se splácením úvěru readymade společností a společností propojených nemohou založit systém, v němž žalobce, vzdor svým zákonným povinnostem, rezignuje na prověřování potřebných informací ohledně osob dlužníků a zajišťovatelů úvěrů, nemá-li o nich žádné historické poznatky, což vede k tomu, že ani nezjistí nezanedbatelný a k prověření důvodný fakt, že tyto osoby jsou v některých případech propojeny. Obhajoba žalobce, že je malou záložnou, dostatečně flexibilní na trhu, neopravňuje žalobce k rezignaci na základní standardy řízení úvěrového rizika v oblasti prověřování příjemců úvěrů a dalších osob figurujících v úvěrových vztazích. Oponentura žalobce dovolávající se neexistence srovnávacího standardu, tzv. best practise českých úvěrových institucí je alibistickým odhlédnutím od právní úpravy dané ust. § 27 a Přílohy vyhl. č. 123/20047 Sb., která upravuje podrobnější vymezení některých požadavků na řízení vybraných rizik a v rámci toho ukládá úvěrovým institucím (bance nebo družstevní záložně, tedy i žalobci) povinnost v rámci systému pro provádění obchodů posuzovat v závislosti na druhu produktu a typu protistrany a to v časovém horizontu zohledňujícím splatnost expozice, mimo jiné, zejména finanční a ekonomickou situaci protistrany. Ve vztahu k uvedenému znaku žalobce nikterak neprokázal, že by dlužníky a další osoby vystupující v úvěrovém vztahu, případně navazujícím vztahu obchodním vůbec posuzoval, ať již s jakýmkoliv výsledkem. B b) K žalobním tvrzením týkajícím se úvěrového obchodu a procesu schvalování úvěru (body 173-203 žaloby) Financování nákupu či zhodnocení nespecifikovaných a žalobci neznámých nemovitostí či nekontrolovaného nákupu jiných aktiv. Nekonkrétnost realit a aktiv, které měly být pořízeny za finanční prostředky získané z úvěru, byla opodstatněně shledána dalším rizikovým znakem pro úvěrový obchod. V případě úvěru na nákup nemovitostí správní orgány obou stupňů vycházely ze zjištění, že jedinými údaji poskytnutými žadatelem byla částka požadovaného úvěru a obecně definovaný záměr – koupě nespecifikovaných nemovitostí na území České nebo Slovenské republiky. Je třeba přitakat tomu, že skutečnost, že žalobce neznal bližší údaje o záměru dlužníka, což potvrzuje, ať již z jakéhokoliv důvodu (spekulativní obchod, obchodní tajemství, výhodný nákup, rychlost úhrady…) svědčí o nemožnosti posoudit účelu obchodu, podmínky, za kterých měl být obchod uskutečněn a soulad účelu poskytnutí finančních prostředků se záměrem dle podmínek úvěrové smlouvy. Žalobce připustil, že v některých případech šlo o spekulativní charakter obchodování s nemovitostmi za okolností, kdy konkrétní nemovitosti neznal ani žadatel o úvěr. Sám uvedl, že šlo o obecně formulovaný účel, přípustnost takto představeného účelu však obhajuje běžností spekulativních obchodů, tedy produktu, aniž by se právě s ohledem na tento, jistě pro bližší neznalost rizikový typ úvěru, snažil dodržet pravidla daná v ust. § 27 a Přílohy I, části B.I. 4.a 5. písm. b) a g), tj. že družstevní záložna zajistí, aby byl každý obchod posouzen s ohledem na jeho výši a složitost a aby v závislosti na druhu produktu a typu protistrany byl časovém horizontu zohledňujícím splatnost expozice, posouzen zejména účel provedení obchodu a v případě uvedeného rizikového typu obchodu a zajištěn účinný systém posuzování účelu obchodu a podmínek, za nichž má být obchod uskutečněn. Námitky žalobce k uvedenému znaku rizika se poněkud rozcházejí. Žalobce na jedné straně uvádí důvody, proč nemohly být v úvěrové smlouvě specifikovány nemovitosti či aktiva (cenné papíry), na jejichž nákup byly úvěrové prostředky poskytnuty, na straně druhé poukazuje na postup svých pracovníků, kteří se žadateli o úvěr diskutovali jejich plány a vize či již konkretizovanější záměry ohledně nemovitostí či aktiv. Dokumentaci o tom, jakým způsobem tedy komunikoval se žadateli v době žádosti o úvěr či při monitoringu sledování účelu úvěru v konkretizovanějších podobách však nepředložil a poukázal toliko na převážně ústní kontakt. Pokud se v obecné části žaloby k tomuto znaku rizika hájí tím, že požadoval po dlužnících kupní smlouvy, na základě kterých tito realizovali účel úvěru či účetní data a sledoval práva z nabytí nemovitostí v katastru nemovitostí, pak jde o pouhá tvrzení nedokládající ucelený účinný systém, jehož materii ostatně ve vnitřních předpisech žalobce ČNB nenalezla. O tom svědčí i obecná argumentace žalobce o zjišťování obchodů dlužníka nikoliv v době vyhodnocování a poskytnutí úvěru, ale až v době realizace záměru, nadto úvěrovou dokumentací nepodchycené. Uvedené znaky rizika žalovaná nalezla např. v případech společností CENTOM TRADE s.r.o. DREYTREN TRADE s.r.o. DUMICORE TRADE s.r.o., GALBANI CAPITAL, s.r.o. ILANOVE s.r.o., k nimž žalobce v podané žalobě (část VII. žaloby) nepředložil žádnou dokumentaci, která by prokázala nesprávnost kontrolních zjištění a doložila existenci systému či např. metodiky žalobce k prověřování specifik obchodů spekulativního charakteru a dále i toho, jak si žalobce v úvěrovém vztahu počínal v rámci svých zákonných povinností pro případ neposkytování informací dlužníkem s odkazem na obchodní tajemství. Důkazem o účinném systému řízení rizika u spekulativních nákupů bez konkretizace záměru, nemůže být u žalobce hledisko, jímž je nízký podíl pohledávek v selhání. Správní orgány obou stupňů (správní orgán 1. stupně např. na str. 18 svého rozhodnutí) žalobci vysvětlily, proč je nepřesvědčivá jím vedená kategorizace pohledávek z důvodu skokových rozdílů v průběhu 3 měsíců (března- června 2013), tj. v již době vykonávané kontroly žalovanou. Soud má však za to, že účinný systém řízení úvěrového rizika nelze prokazovat úrovní návratnosti již poskytnutých úvěrů, ale musí respektovat pravidla stanovená zákonem a vyhláškou a být garantem řádného hospodaření záložny. Písemná dokumentace a s ní spojená ověřitelnost takového systému je zcela žádoucí. Liknavý přístup žalobce k písemnému standardu s odkazem na to, že není byrokratickou institucí s rozsáhlým aparátem, osvědčuje nespolehlivý, laxní a rizikový přístup žalobce k úvěrovému obchodování. I v malé flexibilní organizaci s omezeným počtem zaměstnanců lze zajistit účinnou metodiku pro přehlednější a bezpečnější nakládání s finančními prostředky v rámci požadavků zákona a citované vyhlášky, zvláště šlo-li v případě žalobce o tak objemné expoziční portfolio. B c) K neprověřování výše pořizovací ceny nemovitostí pořízené krátce před tím, než má být poskytnut úvěr za účelem financování pořízení této nemovitosti, resp., výše pořizovací ceny nemovitosti, která má sloužit jako zástava (body 204-217 žaloby) Žalobcovy námitky k tomuto znaku rizika jsou založeny na tvrzení o irelevanci pořizovací ceny nemovitostí a obhajují pouze přihlédnutí k tržní ceně nemovitostí v době poskytování úvěru stanovené znalcem. Žalobce tak nepřikládá význam nesrovnalostem, které ČNB při kontrole zjistila, jimiž byly rozdíly mezi pořizovací cenou nemovitosti a výší poskytnutého úvěru. Je zcela nepochybné, že pořizovací cena nemovitostí financovaných z úvěru má význam pro monitorování účelu úvěru, zásadní význam však má u nemovitostí pro účely zástavy, tj. zajištění splatnosti úvěru, a tedy i významná skutečnost v procesu schvalování úvěru. K rozdílu mezi pořizovací cenou zástavy a její tržní cenou a neprověření, zda uvedený rozdíl nenadsazuje hodnotu zástavy oproti skutečné ceně nemovitosti, případně k vysvětlení z jakých důvodů, vlivů a okolností ji nadsazuje, žalobce nenabídl žádné vysvětlení svého postupu. Žalobcova obhajoba, že nezaměstnává vlastní odborníky a zcela spoléhal na znalce, se jeví jako nepřijatelná, jestliže žalobce jako úvěrová, tedy finančně činná instituce neuměl pracovat s takovými rozdíly jako byly zjištěny u společností CENTOM TRADE s.r.o., DUMICORE TRADE s.r.o., TORRAUNEX Consult s r.o. (zástava pořízená za 26 817 700 Kč, znalecké ocenění 249 400 000 Kč) a GALBANI CAPITAL, s.r.o., Varoxa s.r.o. a další Bez ohledu na spor žalobce a žalované v tom, zda příslušný soudní znalec byl či nebyl zapsán do interního seznamu znalců žalobce a zda žalobce tuto skutečnost ověřil, je rozdíl ve zjištěných cenách, který žalobce ostatně nepopírá, zjevný a logicky by měl přimět ekonomicky uvažující společnost k prověřování důvodů tohoto rozdílu, minimálně součinností s příslušným znalcem, jeho vysvětlení písemně podchytit a učinit je, z hlediska věrohodnosti zástavy, předmětem úvah v procesu schvalování požadovaného úvěru. V podrobnostech lze odkázat na dostatečné a opodstatněné odůvodnění úvěrového rizika z hlediska rozdílů v pořizovacích cenách, hodnotě úvěrů a zástav na argumentaci správního orgánu 1. stupně na str. 19-21 a str. 33-36 prvostupňového rozhodnutí, které zcela opodstatněně obstálo i v přezkumu bankovní radou. Oproti tomu se žalobce v podané žalobě významu rozdílu v cenách nemovitostí sloužících jako zástavy ani nevěnuje. Soud proto přisvědčuje správním orgánům obou stupňů v jejich posouzení, že tam, kde žalobce neprověřoval pořizovací cenu nemovitostí, která měla sloužit jako zástava, vystavoval se riziku nedostatečně zajištěných úvěrů. Žalobce i v tomto znaku naplnil závěr žalované o nedostatečném řízení úvěrového rizika. B d) Vágní definování záměrů žadatele o úvěr a jejich přebírání do úvěrových návrhů (body 218-229 žaloby) Dalším rizikovým znakem v úvěrovém procesu bylo ze strany správních orgánů posouzeno neprovádění vlastních analýz pouze obecně definovaného záměru žadatelů o úvěr a jen pouhé spolehnutí se na vágní informace od žadatelů samotných. Obhajoba žalobce, že záměry klienta byly vždy rozebírány a diskutovány s pracovníky žalobce na osobních schůzkách neobstojí, neboť žalobce sám uvádí, že předmět a proces těchto kontaktů nebyl písemně zaznamenán, což stvrzuje i tím, že k ověřitelnosti takového postupu navrhoval provedení dokazování výslechy svých pracovníků, přičemž v žalobě tyto výslechy považoval za jedině relevantní (srov. cit. „jaký jiný důkaz by měl být více relevantní než výslech pracovníka žalobce“). To jednoznačně svědčí o tom, že žalobce se ani nesnažil a v řízení neprokázal, že si vytvořil řádný řídící a kontrolní systém, v rámci něhož by dle pro něj závazných pravidel úvěrové riziko v posuzování záměru řídil. Soudu není zřejmé, jakým způsobem, by bez písemně zaznamenaných vstupů a výstupů úvěrového procesu, v němž se prověřuje řada údajů financovaného záměru či projektu s řadou okolností k němu se vztahujících (reálnost účelu, časové i věcné předpoklady úspěšnosti záměru, projektu, odvětví, vývoj, reálná splatnost projektu apod.) by bylo objektivně a spolehlivě zjistitelné, jak byla definice záměru žadatele žalobcem posouzena a jaké úvahy vedly žalobce k poskytnutí úvěru. Správní orgány obou stupňů zcela logicky a opodstatněně nepovažovaly provedení výslechů pracovníků žalobce za potřebné a zejména přínosné vzhledem k nedostatku základních, písemně podchycených údajů o záměru, které tak nemohly ani přejít do fáze schvalovacího procesu. Nezachycení řady údajů k záměru v písemné, tj. průkazné podobě totiž neumožňovalo posouzení záměru v dalších fázích úvěru dalšími útvary žalobce podílejícími se na schvalování úvěru. Způsob praktikovaný žalobcem tak neumožňoval systémové zajištění schvalovacího procesu a jeho zpětnou ověřitelnost a rekostruovatelnost, tedy ani možnost žalobce náležitě vyhodnotit míru rizika. ČNB se s námitkami žalobce ve vztahu k uvedenému riziku obsažených v jeho vyjádřeních k podkladům rozhodnutí vypořádala naprosto dostatečně s odkazy na konkrétní úvěrové případy na str. 21 – 24 prvostupňového rozhodnutí. Uvedený znak rizika byl zjištěn u společností např. GALBANI Capital s.r.o., DIMICORE TRADE s.r.o. ILANOVE s.r.o. VISTELAN s.r.o. DRYETREN TRADE s.r.o. a dalších. B e) K posuzování reálnosti záměru žadatele o úvěr, absence informací nezbytných k provedení nezávislé analýzy záměru tohoto žadatele a k posouzení návratnosti úvěru (body 230-240 žaloby) S uvedeným souvisí i nedůvodnost dalších námitek žalobce, které se opírají o vlastní tvrzení žalobce, potvrzujících správnost skutkových zjištění žalované. Stejný nedostatek v řízení úvěrového rizika spočívající v neprůkazném způsobu vyhodnocování dokumentů předložených žadatelem o úvěr, tj. jen cestou diskusí a hodnocením pouze uvnitř žalobce vzájemným informováním pracovníků žalobce, ověřováním informací z veřejně dostupných zdrojů (nezpůsobilých vypovídat o individuálních záměrech a projektech) a v tvrzení, že se Úvěrové oddělení žalobce – front office o počtu 3 pracovníků navzájem informovalo o vyhodnocení podnikatelského záměru a jeho rentabilitě, zcela jednoznačně svědčí o nesystémovém a neověřitelném modelu zpracovávání úvěrových návrhů. Řádné vyhodnocování podnikatelského záměru žalobce nadto odůvodňoval pouze obecně - vlastním uvážením založeným na předchozích zkušenostech, tedy opětovně na vágních důvodech, bez jakýchkoliv systémových podkladů. Uvedený znak rizika byl zjištěn např. u společností CENTOM TRADE s.r.o., DUMICORE TRADE s.r.o., HELIOS Tech, a.s. DRYETREN TRADE s.r.o. a dalších. Způsob vedení úvěrového procesu v přebírání a posuzování realizace záměrů žadatelů o úvěr (ad B d) a Be)) svědčí o flagrantním porušení ust. 10 vyhl. č. 123/2007 Sb., podle kterého povinná osoba (§ 2 odst. 4 písm. b) 2. cit. vyhl. -družstevní záložna) musí zabezpečit, aby veškeré schvalovací a rozhodovací procesy a kontrolní činnosti včetně souvisejících odpovědností, pravomocí a vnitřních předpisů bylo možné zpětně vysledovat (rekonstruovat). K zabezpečení tohoto požadavku slouží též systém uchování informací, který povinná osoba musí zavést a udržovat. B f) K neprověřování personálních a hmotných předpokladů žadatele o úvěr, nevyžadování prokázání vlastních zdrojů či vynakládání vlastních zdrojů na financování podnikatelského záměru (body 241-259 žaloby) Rovněž prověřování personálních a hmotných předpokladů žadatelů o úvěr vykazovalo u žalobce nedostatky v zabezpečení řízení úvěrového rizika, které ostatně žalobce přiznává tím, že tyto předpoklady deklarovaných podnikatelských záměrů byly diskutovány jen na osobních schůzkách v rámci vyjednávání o podmínkách poskytnutí úvěru včetně informací z dostupných zdrojů, což žalobce hodlal prokázat toliko výslechy jeho pracovníků. Uvedené svědčí rovněž o porušení pravidel dle ust. § 10 vyhl. č. 123/2007 Sb., neboť průběh provádění finančních analýz v úvěrové dokumentaci žalobce ani netvrdí a nedokládá. Žalobce nezabezpečil, aby jeho schvalovací a rozhodovací procesy byly ve stadiu prověřování finančních analýz dohledatelné. Jeho obhajoba založená na zajištění splatnosti úvěrů formou zástavního práva či bianco směnkou avalovanou statutárním orgánem není znakem analýzy finanční připravenosti žadatelů ke splácení úvěru, ale osvědčením zajištění až pro případ nesplácení úvěru. To není prioritním účelem poskytnutí úvěru, tím je splacení úvěru z výnosu z deklarovaných záměrů. I když žalobce toto v podané žalobě uznává, přesto nenabízí jiné vysvětlení a doložení než to, že u náhradních zdrojů zajištění splácení expozice jde přeci jen o indicii či předpoklad, že žadatel je dostatečně finančně zajištěn. Jednak jde toliko o pouhý předpoklad žalobce, nadto je-li opřen o zástavy, pak dle cen, které byly, jak bylo výše pojednáno ve srovnání s cenami pořízení zástav, shledány pochybnými. Požadavek žalované na podíl z vlastních zdrojů žadatele se opírá o standardní podmínku a praxi řízení úvěrového rizika, avšak pokud není takový požadavek u typu klientů a typu úvěrů žalobce (společnosti readymade, projektové financování….) případný, jak žalobce tvrdí, pak žalobce neprokázal jiná opatření, kterými by bylo možné princip spolufinancování nahradit. Prověření finanční připravenosti žadatele o úvěr způsoby, kterými žalobce argumentuje (vyšší úrok) není technikou nebo nástrojem finanční připravenosti žadatele o úvěr a vyhl. č. 123/2007 Sb. takovou metodiku náhradního zajištění finanční připravenosti žadatele zapovídá ustanovení § 27 Přílohy I. části B bodu 1.6, které stanoví, že banka nebo družstevní záložna při řízení úvěrového rizika používá techniky a nástroje omezující toto riziko, například zajištění, s tím, že použití těchto technik a nástrojů nemůže nahradit vyhodnocení finanční a ekonomické situace protistrany (např. CENTOM TRADE s.r.o., DUMICORE TRADE, s.r.o., GALBANI Capital, s.r.o. Ordoriko SE, TOCONALES SE Varoxa s.r.o. a další). B g) K nemožnosti autonomně posoudit výhled finanční situace žadatele o úvěr zpracovaný žadatelem o úvěr (body 260-269 žaloby) Ani v případech, kdy žalobce tvrdí, že sám vyhodnocoval reálnost výhledu finanční situace žadatele, zpracovaný ve vnitřním systému žalobce na základě obecně známých situací na trhu a na základě svých předchozích zkušeností a se žadatelem o úvěr, není bez náležitě vedené dokumentace celého úvěrového procesu ověřitelné. Jde opět jen o obecná tvrzení žalobce, nadto zavádějící v tom, že žalobce při vyhodnocení reálnosti predikovaných dat měl čerpat také z veřejně dostupných zdrojů, aniž by uvedl, jaké zdroje má na mysli a jak tyto zdroje mohou věrohodně stvrzovat predikovaný vývoj ve finančních plánech na základě konkrétních vstupních dat žadatele. Příklad uváděný žalobcem u společnosti TEMPERATOR s.r.o., jíž poskytovala technické a personální zázemí společnost OLEO CHEMICAL, a.s., tj. společnost, která se se stala, jak soud seznal i ze své úřední činnosti, vysoce rizikovou z hlediska vlastnické struktury a daňových povinností a která se i dle tvrzení žalobce dostala do složité ekonomické situace, nemůže sloužit jako reprezentant provádění detailní analýzy vstupů a výstupů za pomocí veřejně přístupných dat, jestliže šlo o žadatele, který teprve začal vyrábět bionaftu se zázemím společnosti OLEO CHEMICAL, a.s. Žalobce ostatně poukazuje na úvěr poskytnutý na nákup veškerých surovin a materiálu pro proces výroby, tedy musel hodnotit podnikatelský záměr v počátečním stádiu a nedoložil-li úvěrovou dokumentaci, která by zachycovala ověřitelné doklady a rovněž, že ze strany žadatele nebyl v tomto případě předložen jen vágní záměr a současně v řadě případů šlo o společnosti bez historie a majetku (viz shora uvedené znaky úvěrového rizika), nelze vejít na tvrzení žalobce o náležitém a nezávislém vyhodnocování ze strany žalobce. Ostatně žalobce se toto vyhodnocení snaží rovněž prokázat toliko výslechem svých pracovníků (ačkoliv dle jeho tvrzení šlo v případě společnosti TEMPERATOR s.r.o. o složitý úvěrový případ). Správní orgány však nesystémový postup ve vtahu k tomuto znaku rizika zjistily u společností např. CENTOM TRADE, s.r.o. DRYETREN TRADE s.r.o. ILANOVE s.r.o., MEDEARON SE s.r.o. a řady dalších uvedených na str. 28-29 prvostupňového rozhodnutí. Znak úvěrového rizika tedy i v tomto hledisku výhledu finanční situace žadatelů a výnosů z úvěrových zdrojů opětovně svědčí o porušení pravidla citované vyhlášky zabezpečit ověřitelnost úvěrového procesu. Tu nemohou nahradit výpovědi svědků. B h) K nevyhodnocování finanční a ekonomické situace jediného společníka žadatele o úvěr a neprověřování okolností, za nichž společník žadatele o úvěr tohoto žadatele nabyl (body 270-278 žaloby) Uvedené riziko bylo žalobci zcela opodstatněně v napadeném rozhodnutí vytýkáno v tom, že žalobce dostatečně neprověřoval ekonomickou situaci společníků žadatelů o úvěr. Zejména byli-li společníci jedinými jednateli zároveň i ručiteli (směnečnými rukojmími) ve společnosti, byla bonita těchto osob významná i z hlediska zajištění úvěru. Námitky žalobce odhlížející od nesporného významu ekonomické bonity dlužníka odvislé od bonity společníka a směnečného ručitele se zcela irelevantně a nedůvodně zaměřují k výhradám správního orgánu 1. stupně nabádajícím k prověřování žadatelů z hlediska možné trestné činnosti. Soud z rozhodnutí ČNB ověřil, že význam snížení úvěrového rizika v tomto ohledu byl zargumentován nezbytností zjistit a prověřit jak jediný společník a dlužníka (zároveň v určitých případech i směnečný ručitel) společnost dlužníka nabyl, za jakých okolností a z jakých zdrojů tak, aby bylo možné důkladně posoudit podnikatelský záměr žadatele. Dle náhledu soudu je takový postup žádoucí zejména u společností readymade bez dosavadní podnikatelské historie, vzniklých pro určitý podnikatelský záměr. I v tomto znaku rizika tedy soud nepovažuje žalobní námitky za důvodné a zaměřené na skutečné výhrady žalované (např. DUMICORE TRADE, s.r.o. CENTOM TRADE s.r.o., Varoxa, s.r.o., MOLL CZ s.r.o., TORRAUNEX Consult , s.r.o. a další). B ch) K nezjišťování a nevyhodnocování všech vazeb relevantních z hlediska sestavování ESSO – ekonomicky spjatých skupin osob (body 279-292 žaloby) Žalobce v podané žalobě nevyvrátil skutková zjištění poukazující na nedostatečné zajištění snížení úvěrového rizika vyhodnocováním všech vazeb ESSO a dokumentací tohoto vyhodnocování. Žalobce se hájí tím, že postupoval podle svých vnitřních předpisů – č. 37/2012, takže tuto část úvěrového rizika byl schopen účinně řídit a řídil ji tak, že evidoval ekonomické vazby mezi dlužníky a poskytovateli zajištění ve svém systému CREDITINFO. Žalobce však dostatečně a příkladmo neoponuje rozsahu výhrad ČNB v jejích rozhodnutích, že nepostačovala evidence takto propojených osob, když nebyly vyhodnoceny vazby personálního propojení v souladu s § 2 odst. 1 písm. d) vyhlášky. Vyhodnocení takového propojení správní orgán 1. stupně zcela opodstatněně vyžadoval nejen z hlediska existence ESSO, ale zejména z hlediska sestavení a vyhodnocení ESSO podle kritérií, které představují různé ekonomické důvody propojení posuzovaných osob do ESSO tak, aby tyto údaje byly využitelné i pro budoucí úvěry. Správní orgán 1. stupně a potažmo žalovaná svůj požadavek na nikoliv formalizované sestavení ESSO na základě údajů žadatele, žalobcova systému sledování vazeb a veřejných rejstříků kladly v souladu s citovaným zákonným ustanovením důraz také na vyhodnocování obchodních vztahů a ekonomicko finančních vazeb. To z hlediska jejich významu také správní orgán 1. stupně vysvětlil ve svém rozhodnutí na str. 31-33, a to i na případu konkrétních vazeb v úvěrovém případu společnosti VISTLAN, s.r.o. a jejích vazbách k dalším společnostem v časových a věcných souvislostech, na které soud v podrobnostech odkazuje. Oproti tomu žalobce své postupy obhajuje konkrétně toliko na příkladu společnosti BASE TRADE s.r.o., ačkoliv tato společnost nefiguruje v napadeném rozhodnutí jako příklad výhrad žalované ohledně řízení rizik, a to zřejmě proto, že zmínka o vazbách společnosti BASE TRADE s.r.o. se vyskytuje, byť jen v jedné ze 4 úvěrových složek společnosti BASE TRADE s.r.o. (úvěrové riziko shledáno např. u MEDEARON SE, TOCONALES SE, DUMICORE TRADE, s.r.o. CENTOM TRADE s.r.o., Varoxa, s.r.o., TORRAUNEX Consult , s.r.o., Varoxa s.r.o. a dalších). Z uvedených důvodů soud nevešel na námitky žalobce, že i v tomto znaku rizika nepochybil, neboť žalobce neprokázal, jak v jednotlivých úvěrových případech vazby ESSO vyhodnocoval podle určitých kritérií svých vnitřních předpisů a jak reálně aplikoval jím stanovená pravidla. B i) K akceptaci hodnoty zástavy navzdory nesprávnostem a vnitřním rozporům znaleckého posudku (body 293-322 žaloby) S námitkami žalobce směřujícími k výhradám ČNB ohledně akceptace znaleckých posudků k nemovitostem, které měly sloužit jako zástava, se soud již vypořádal v rámci znaku rizika spočívajícího v neprověřování pořizovací ceny nemovitostí, které měly sloužit jako zástava (viz bod žaloby 204-217). Soud proto opakuje a zdůrazňuje, že ačkoliv žalobce především zdůrazňuje odbornost znalců a jejich odpovědnost za správnost znaleckého posudku, v tomto případě nebylo řízení úvěrového rizika spatřováno v nesprávných věcných nálezech znalců ohledně tržní hodnoty nemovitosti, která je jistě adekvátní pro zajištění splátek úvěru, nýbrž v tom, že žalobce nedoložil, zda a jak porovnával výši hodnoty tržní ceny vyplývající z posudku s vlastním odhadem, o kterém také v žalobě tvrdí, že jej činil dle svého vnitřního předpisu č. 38/2012. Že tak činit měl, vyplývalo z případů nesrovnalostí při porovnání tržní ceny nemovitostí s jejich předchozí cenou pořizovací, zvláště, když krátký časový interval mezi dobou a tedy i cenou pořízení nemovitosti a její ocenění jako zástavy logicky vyvolával pochybnost o správném stanovení tržní ceny. Žalobci bylo vytýkáno, že plně spoléhal na správnost znaleckého ocenění zástavy, což ostatně sám uznává, a v určitých případech, které správní orgán 1. stupně dokumentoval ve svém rozhodnutí se nezabýval významnou disproporcí mezi cenou nabývací a cenou akceptovanou pro účely řízení úvěrového rizika. Na žalované nebylo a k podané žalobě ani na soudu v přezkumném řízení není, aby posuzovaly závěry znaleckých posudků samy, neboť zásadní nedostatek je spatřován v nedoložení postupu žalobce dle jeho vnitřního předpisu tak, aby byl zjistitelný jeho vlastní úsudek o důvodech cenových disproporcí a skutečnost, že s vlastním odhadem, jak tvrdí, v žalobě pracoval. Přenesení verifikace ocenění zajištění toliko na znalce, bez zvážení znaleckých závěrů, s ohledem na podklady posudků, svědčí o nezájmu žalobce při posuzování úvěrové připravenosti žadatelů a zdrojů splácení úvěru. Uvedená obhajoba svědčí o vyhnutí se povinnostem daným ust. § 15 odst. vyhl. č.123/2007 Sb. personálně zabezpečit svou činnost kvalifikovanými zaměstnanci (nikoliv soudními znalci). V daném případě postačovalo, aby si kvalifikovaní zaměstnanci povšimli určitých skutečností, které zcela jednoznačně navozovaly nezbytnost verifikace znaleckého posouzení (znalecký posudek Ing. S. P.), kdy nesrovnalosti vyplynuly z porovnávání ceny referenčního pozemku jako stavebního pozemku, ačkoliv šlo o pozemek druhově určený jako orná půda a nebyla doložena změna druhového určení pozemku. Žalobce takovéto rizikové faktory nezohledňoval, čímž se vystavoval riziku úvěrových ztrát v případě selhání dlužníka a jeho záměru. Nedostatky v nezávislém posuzování ocenění zajištění nemůže zvrátit žalobní odkaz na revizní znalecký posudek znaleckého ústavu BOHEMIA EXPERTS, s.r.o. k jednotlivým znaleckým posudkům, neboť i dle žalobce byly ceny znaleckých posudků verifikovány za předpokladů uvedených v podkladech znaleckých posudků a za předpokladů naplnění očekávaného záměru. Dle soudu je ovšem případné, aby žalobce vycházel z ocenění zástav k datu schvalování úvěru, nezávislému na dalších podmínkách ocenění.(Např. DUMICORE TRADE, s.r.o. CENTOM TRADE s.r.o., Varoxa, s.r.o., GALBANI Capital. s.r.o. MOLL CZ s.r.o. ,TORRAUNEX Consult , s.r.o. a další). B j) K neprověřování personálních a hmotných předpokladů zprostředkovatele, absence monitoringu zprostředkovatele (body 323-331 žaloby) Ze zjištění ČNB vyplynulo a mezi účastníky řízení je nesporné, že v častých případech úvěrových vztahů vystupovaly jako zprostředkovatelé osoby, kterým úvěroví dlužníci převáděli značnou část objemu úvěru, tj. převáděli jej na třetí osoby, což bylo důvodem pro to, aby žalobce obezřetně soustředil svou pozornost na osoby zprostředkovatelů a důkladně na zajištění úvěru. K tomuto postupu žalobce nenamítá nic víc, než existenci zajišťovacích prostředků (zástava a bianco směnky), jejichž úloha byla již k výše uvedeným námitkám zpochybněna k posouzení jako dostatečná. Žalobce považuje využití úvěru třetími osobami za obchodní strategii, která pro něj nebyla až tak podstatná, nicméně si neuvědomuje, že kromě obchodní strategie tato okolnost, nadto se nevyskytující ojediněle (žalovaná uvedla 7-8 z prověřovaných 33 případů) stanoví vysoké riziko v úvěrovém procesu nejen na počátku, když žalobce nedoložil jejich řádné prověření, ale zejména z hlediska následného monitoringu využívání úvěrových prostředků a jejich návratnosti. Správní orgán 1. stupně zcela konkrétně a podloženě dokumentoval vzájemné vztahy dlužníků a jejich zprostředkovatelů v tabulkách uvedených na str. 37- 388 svého rozhodnutí a případy, ve kterých se zprostředkovatel vyskytoval, nadto na základě identických zprostředkovatelských smluv, které prověřil v jejich vágnosti důvodu uzavření („na důkaz vážného zájmu“, bez dalších ověřitelných podmínek zajištění návratnosti plnění ze smluv), a to ve stamiliónových částkách (např. CENTOM TRADE s.r.o., 196 000 000 Kč, TORRAUNEX Consult s.r.o. 199 000 000 Kč, Varoxa , s.r.o. 186 000 0… atp.). I v tomto případě platí, že pouhé ústní diskuse ohledně osoby zprostředkovatele toliko při osobních schůzkách pověřeného pracovníka žalobce o tak významných okolnostech úvěrového procesu (žalovaná ve vyjádření uvádí rozsah 20 % ze 40 % kontrolovaného úvěrového portfolia) a návrhy důkazů slyšením pracovníků žalobce jsou zcela nedostatečnou a neověřitelnou obranou žalobce proti míru rizika posouzeném žalovanou z hlediska tohoto znaku úvěrového procesu. Žalobcova obhajoba zajišťovacími prostředky, jedině akcentovaná v podané žalobě rovněž z hlediska ust. Přílohy 1 bodu B.6 i v případě tohoto rizika neobstojí. (Např. DUMICORE TRADE, s.r.o. CENTOM TRADE s.r.o., Varoxa, s.r.o., TORRAUNEX Consult , s.r.o., TOCONALES SE a další). B k) K určení akceptovatelné hodnoty zajištění zpracovatelem úvěrového návrhu (body 332-341 žaloby) Žalobní námitky k uvedenému znaku úvěrového rizika jsou shodné jako námitky směřující k akceptaci hodnoty zástavy pod body 203-322 žaloby, a to v tom, že žalobce neoponoval tomu, že porovnání výše hodnoty tržní ceny zástavy nemělo oporu v žádné z úvěrových složek, avšak měl za to, že provádění vlastního odhadu této hodnoty v rámci struktury úvěrového procesu (Úvěrové oddělení – front office, poté oddělení rizik) lze prokázat výslechem pracovníka žalobce. Výpověď pracovníka žalobce, jehož výslech žalobce navrhoval, a který dle vyjádření žalobce ke kontrolním zjištěním byl pracovníkem Úvěrového oddělení – front office (tj. neměl se podílet na schvalovacím procesu), měl potvrdit celý postup posuzování hodnoty zajištění tvrzené žadatelem v rámci struktury celého úvěrového procesu, aniž by tato výpověď mohla být pro nedostatek písemných podkladů a podle požadavku ust. § 10 vyhl. č. 123/2007 Sb. ověřitelná. ČNB totiž nezjistila žádné podklady k tomu, jak byla hodnota zajištění v rámci struktury žalobce posuzována. Soud proto, při neexistenci náležité dokumentace, v tvrzeném postupu, který žalobci, mimo jiné, správní orgány obou stupňů vytýkaly i z hlediska střetu zájmů mezi jednotlivými útvary žalobce, nemohl shledat důvodnými námitky žalobce o prověřování hodnoty zajištění, neboť toto se opíralo toliko o jeho tvrzení o schvalovacím procesu a formálně o existenci vnitřních předpisů č. 38/2012 a č. 42/2012 (vyjádření žalobce ke kontrolním zjištěním v upřesnění I. a II.) Žalobce tak neprokázal, že měl řídící a kontrolní systém nastaven tak, aby dostatečně zamezil vzniku možného rizika, a vycházeje i z vyjádření žalobce k tomuto znaku, i vzniku možného střetu zájmů v rámci útvarů žalobce. B l) K době posouzení a schválení úvěrového návrhu, střet zájmů (body 342-370 žaloby) Rozsáhlé námitky žalobce k tomuto znaku úvěrového rizika, popírající rychlost úvěrového procesu a vysvětlující určitou časovou genezi zpracování návrhu až po jeho schválení v rámci vnitřních útvarů žalobce se dle názoru soudu míjejí s konkrétní podstatou výhrad. Na rychlosti, s jakou byl návrh schválen, ČNB dokumentovala pouze formálnost procesu posuzování úvěrového návrhu bez náležité připomínkové participace dalších útvarů, podílejících se na úvěrovém procesu (útvaru řízení rizik), nadto za situace, kdy se na schválení úvěru podílely tytéž pracovnice, které byly pracovnicemi jak Úvěrového oddělení – front office, tak i útvaru řízení rizik. ČNB tedy vycházela z formálnosti úvěrového procesu, k němuž žalobce, kromě tvrzení o náležitém a rychlejším zajištění průběhu úvěrového procesu po řádném předjednání návrhu a diskuzích v rámci jednotlivých činností pracovníků žalobce, nenabídl žádnou dokumentaci prokazující systém zpracování návrhu, připomínkovou či oponentní proceduru procházející oddělením rizik, úvěrovou komisí či představenstvem žalobce. Žalovaná oproti tomu v napadeném rozhodnutí zcela zjevně objasnila, jakou úlohu mají plnit jednotlivé útvary úvěrové instituce tak, aby došlo k eliminaci rizika, a zdůraznila nezbytnost jejich nezávislých a nepropojených vyhodnocení návrhů. Její závěr o tom, že žalobce nedoložil, že měl systém úvěrového procesu nastaven tak, aby členové úvěrové komise, kteří ve výsledku schvalovali úvěr, nebyli nikterak zainteresováni na přijímání návrhu (obchodní zájem) a na posouzení jeho rizik nezávislými připomínkami a hodnoceními, žalobce nevyvrátil, neboť nedoložil, že by se schvalováním úvěrového návrhu zabývaly zcela jiné osoby než ty, které se zabývaly zpracováním úvěrového návrhu. Žalobce ostatně v žalobě na příkladu dvou pracovnic, které působily jak v Úvěrovém oddělení - front office, tak v úvěrové schvalovací komisi vlastně potvrzuje skutková zjištění ČNB, na čemž nemůže nic změnit jeho argumentace, že vždy rozhodoval většinový názor členů úvěrové komise. Zcela od věci jsou následně jeho námitky, že členky úvěrové komise schválila sama ČNB, ačkoliv si byla vědoma, že tyto pracovnice jsou členkami úvěrové komise. K uvedenému se zcela případně k vyjádřením žalobce vyslovila již ČNB ve svém rozhodnutí a také žalovaná v napadeném rozhodnutí, když v systému posuzování osob podle § 7 odst. 7 ZSÚD odlišila posouzení vnějšího střetu zájmů úvěrové instituce od vnitřního střetu zájmů, za kterou je z hlediska pracovního zařazení zaměstnanců do jednotlivých útvarů odpovědná sama úvěrová instituce. V uvedeném soud poukazuje na konkrétní skutková zjištění, vyplývající z kontroly a náležitě odůvodněná na str. 42-47 prvostupňového rozhodnutí a na vypořádání námitek žalobce obsažených ve vyjádření ke kontrolním zjištěním obsaženým v Upřesnění I a II. Na uvedeném nemůže nic změnit konkrétní námitka žalobce o nesprávně uvedených údajích v tabulce na str. 154, neboť soud z této tabulky nevyvozuje zpochybnění schválení úvěru všemi třemi členy úvěrové komise u žalobcem namítaných žadatelů, je-li tato tabulka uvedena k prokázání složení komise s předsedkyni Ing. J. L. a členkou J. S., které byly i zpracovatelkami úvěrového návrhu v Uvěrovém oddělení – front office a na této tabulce ČNB dokládala nikoliv neplatnost schválení úvěrů, nýbrž vnitřní střet zájmů. B m) K čerpání úvěru na běžný účet dlužníka vedený u jiného peněžního ústavu (body 371-379 žaloby) S námitkou žalobce, že tento způsob čerpání úvěru je konkurenční výhodou žalobce jako menší úvěrové instituce se již žalovaná vypořádala v napadeném rozhodnutí, a to nikoliv s popřením takové možnosti čerpání úvěru, ale v rovině možného rizika, ztěžující žalobci monitoring toků nakládání s úvěrovými prostředky. U žalobce se tak stalo v situacích, kdy žalobce dle zjištění nekompenzoval tuto výhodu pro žadatele odpovídajícími opatřeními umožňujícími deponované prostředky a jejich adresnost sledovat. Žalobce ostatně v žalobě zmiňuje důsledky tohoto rizika, které vedly v době vydání prvostupňového rozhodnutí k prověřování trestné činnosti z podnětu Finančně analytického útvaru, který zachytil převádění finančních částek dlužníky do Honkongu a v této souvislosti majitel dlužníka žalobce – společnosti Varoxa, s.r.o. nedovedl vysvětlit, z jakého důvodu byly poskytnuté finanční prostředky této společnosti jako dlužníkovi poukázány. Byť vyšetřování trestné činnosti, tak jak vyplývá ze správního spisu, ještě nebylo v době prvostupňového rozhodnutí ČNB ukončeno, nelze přehlédnout, že právě prověřování podezření z trestné činnosti a nevědomost majitele dlužníka o finančních prostředcích potvrdilo existenci rizika, jež může přinést čerpání úvěru přímo na běžný účet dlužníka, přičemž toto riziko nelze kompenzovat finančními a ekonomickými nástroji žalobce (vyšší úrok, vyšší zajištění závazku), čímž žalobce svou obezřetnost odůvodňuje. / Např. MEDEARON SE, DUMICORE TRADE, s.r.o. CENTOM TRADE s.r.o., Varoxa, s.r.o., MOLL CZ s.r.o., TORRAUNEX Consult , s.r.o. a další). B n) K neprověřování využití úvěrových prostředků v souladu s deklarovaným účelem, absence (řádného) monitoringu finanční a ekonomické situace dlužníka v průběhu úvěrového vztahu. (body 380-396 žaloby) Námitky k uvedenému znaku rizika, které jsou založeny na tvrzení, že žalobce používal mechanismy, které umožňovaly sledovat naplnění deklarovaného účelu v řadě případů, kdy účelem poskytnutého úvěru bylo pořízení konkrétního majetku (nemovitosti), se míjí s podstatou výhrad ČNB i žalované. Ty se vztahovaly k celé řadě financování nespecifikovaných nemovitostí, kdy žalobce neznal konkrétní účel a při zpracování návrhu si nezajistil základní předpoklady pro sledování plnění deklarovaného účelu (viz také znak úvěrového rizika k bodům 173-203 žaloby). Žalobce na místo toho poukazuje pouze na způsob uvolňování prostředků na účet dlužníka, což má zřejmě dokladovat sledování realizace účelu úvěru, a to u jediného z předmětných vytýkaných úvěrových případů napadeného rozhodnutí - společnosti TOCONALES SE, který se nadto týká podnikatelského záměru dlužníka (nákupu obchodního podílu konkrétního podniku a provozního úvěru). Pokud ve svých vyjádřeních v prvostupňovém řízení žalobce zmiňoval i jiný případ společnosti TYRASIL TRADE s.r.o., ve vztahu k němuž měl mít dobré informace o pořizovaných nemovitostech, pak ČNB ve svém rozhodnutí vypořádala tyto námitky s odkazem na pouhé dílčí informace, na nepředložení kupních smluv ke kontrole a na podezřelé okolnosti převedení nemovitostí na další dlužníky žalobce. To dosvědčuje jen to, že žalobce jen útržkovitě a nahodile založil svou obhajobu na některých dílčích úkonech, které učinil, avšak systémově je nepodchytil a neprokázal. Soud k uvedenému námitkovému důvodu dále uvádí, že způsob čerpání úvěrů do advokátních či notářských úschov a jejich uvolňování není obsažným důkazem o náležitém monitoringu způsobu využití úvěrů k deklarovaným účelům. Pokud žalobce tvrdí, že měl v průběhu úvěrové transakce podkladovou smluvní dokumentaci a pozdější výpisy z veřejných rejstříků, nikterak tímto tvrzením nevyvrací konkrétní a podrobná zjištění popsaná ohledně tohoto znaku rizika na stranách 49-53 prvostupňového rozhodnutí. Zpětné sledování hodnoty zajištění žalobcových úvěrových pohledávek v systému ELBOS se týká činnosti pracovníků Úvěrového oddělení – back office, tedy zpětné dohlídky, nadto ve vztahu k zajišťovacím prostředkům. (Např. TOCONALES SE, DREYTREN TRADE, s.r.o. DUMICORE TRADE, s.r.o. Ordoriko SE, D. T., DUMICORE TRADE, s.r.o., TORRAUNEX Consult , s.r.o., a další). I v uvedeném znaku úvěrového rizika tedy soud přisvědčuje nedostatkům nalezeným kontrolním orgánem, podloženě uvedeným v Upřesnění II a náležitě odůvodněným jako v prvostupňovém rozhodnutí, tak i v rozhodnutí bankovní rady. B n) K připuštění možnosti splácení splátek úvěrů (úroků) z poskytnutého úvěru, jednorázová splatnost jistiny na konci doby splatnosti úvěru. (body 397-410 žaloby) Námitky žaloby o možnosti splatnosti jistiny úvěru jednorázovou splátkou na konci doby splatnosti u podnikatelských úvěrů jako určité konkurenční výhody na trhu, jsou konstruovány spíše jako teoretické pojednání o ekonomické výhodnosti takového ujednání pro žadatele o úvěr, bez zřetele k ochraně zájmu žalobce mít možnost reálného monitoringu schopnosti dlužníka v průběhu doby prostředky splácet. Soud nevylučuje, že sama konstrukce produktu podnikatelského úvěru může vést k nastavení specifika splatnosti úvěru až na konci doby splatnosti úvěru, nicméně taková praxe se jistě stává rizikovou v případě nedodržování řady dalších pravidel řízení úvěrového rizika, které byly u žalobce ve vztahu k předmětným úvěrovým případům zjištěny. Způsob splácení jistiny až na konci doby úvěru je tedy pro úvěrovou instituci spíše nevýhodou, která může oddalovat okamžik skutečného projevu selhání dlužníka. Správní orgán 1. stupně ve svém rozhodnutí, mimo jiné, vysvětlil ekonomickou podstatu neobezřetnosti jednorázového splacení jistiny na konci období, když předestřel dopad takového rizika do kategorizace expozic investičního portfolia dle hledisek počtu dnů po splatnosti, resp. nucené restruktualizace. Soud kromě argumentace správních orgánů, vycházející ze standardních parametrů úvěrových obchodů, považuje za významné, že specifikum nastavení splatnosti jistiny u žalobce bylo na místě posoudit jako znak rizika právě v souvislosti s řadou dalších okolností úvěrového procesu (neprověřování využití úvěrových prostředků k deklarovanému účelu, nedostatečné posouzení finanční a ekonomické situace dlužníka, převádění úvěrových prostředků na zprostředkovatele, neprověřování osob zprostředkovatelů, typy společností vybavených pouze splaceným základním kapitálem …. apod.) V tomto směru tedy znak jednorázové splatnosti jistiny na konci úvěrového období umocňuje kumulaci úvěrových rizik shledaných u žalobce a vedoucích tak k jednoznačnému závěru o závažném porušování právních povinností v oblasti řídící a kontrolní činnosti žalobce jako úvěrové instituce.

52. Námitky žalobce k jednotlivým tvrzeným porušením ve vztahu k jednotlivým úvěrovým obchodům (body 413-428 žaloby)

53. Žalobce své námitky k jednotlivým úvěrovým případům koncipoval odkazem na své námitky proti Protokolu o kontrole a na argumenty uplatněné v jednotlivých částech žaloby k jednotlivým vytýkaným znakům rizika. Shodně jako v argumentaci proti jednotlivým okruhům znaků úvěrového rizika, u každého z úvěrových případů navrhoval k prokázání svých tvrzení a k náležitému zjištění stavu věci provedení dokazování výslechem svědků – pracovníků žalobce. Své námitky ke skutkovým zjištěním u jednotlivých úvěrových případů vždy koncipoval tak, že odkázal na tvrzení, že příslušný úkon či prověření provedl, informace vyhodnotil, aniž by však označil relevantní důkaz, přičemž přisvědčoval tomu, že o provedení určitého úkonu, postupu nevedl žádný formální záznam, neboť to nebylo s ohledem na zasvěcenost pracovníků žalobce podstatné a šlo o nadbytečné administrativní zatížení. Své námitky k jednotlivým úvěrovým případům odkazujícím na námitky proti Protokolu o kontrole a na části žaloby k jednotlivým znakům úvěrového rizika proto soud posoudil jak v rovině procesní, tak v rovině věcné z hlediska dodržování ZSÚD a vyhl. č. 123/2007 Sb.

54. V rovině procesní soud posuzoval žalobní body, týkající se jednotlivých úvěrových případů ve smyslu judikatury správních soudů, zejména Nejvyššího správního soudu k otázce uplatňování žalobních bodů. Shledal, že žalobce ve vztahu k jednotlivým dlužníkům neuplatnil konkrétní námitky, jimiž by oproti konkrétním znakům rizika vytýkaným žalovanou prokázal vedení úvěrového procesu, a to u každého úvěrového případu od počátku přijetí návrhu, přes jeho zpracování až po výsledný schvalovací proces tak, jak požaduje ust. § 27 s odkazem na Přílohu I a § 10 vyhl. č. 123/2007 Sb. k prokázání a ověření obezřetnosti při poskytování úvěrů a uplatňování řídícího a kontrolního systému úvěrové instituce. Žalobce ve smyslu zákonem a cit. vyhláškou požadovaném postupu konkrétně neargumentoval, přičemž jen odkaz na námitky proti Protokolu o kontrole (ostatně také v podobě nedoložených tvrzení, není způsobilý pro soudní přezkum. Podle § 71 odst. l písm. d) s.ř.s. musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrné, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Tvrzené důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí musí být tedy v podané žalobě uvedeny výslovně; případný odkaz na jiná podání žalobce a tam uváděnou argumentaci je z hlediska vymezení rozsahu soudního přezkumu napadeného rozhodnutí nepostačující. Z uvedených důvodů se soud nemohl zabývat argumenty, kterými žalobce pouze odkazoval na námitky proti Protokolu o kontrole, nadto jako toliko výchozího dokumentu, neberouc zřetel na to, že předmětem výhrad byla relevantní kontrolní zjištění uvedená ČNB v Upřesnění I a Upřesnění II, k nimž se žalobce dostatečně vyjádřil a odpověď na svá vyjádření zcela zevrubně získal v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Jeho námitky procházející správním řízením od námitek proti Protokolu o kontrole, přes trojí vyjádření k zahájení řízení, k Upřesnění I a II a k podkladům řízení a opakované v podaném rozkladu a ve stejném argumentačním rozsahu i v žalobě jsou tak způsobilé k přezkumu pouze v rámci konkrétních žalobních bodů, nikoliv odkazem na takové námitky či vyjádření, případně podaný rozklad ve správním řízení (srov. např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010 čj. 4 As 3/2008-78. To proto, že smyslem žaloby proti napadenému rozhodnutí je oponentura vypořádání rozkladových námitek žalobce v napadeném rozhodnutí, tj. přezkum a korekce závěrů rozkladového rozhodnutí, a to ve věcné argumentaci, jíž by žalobce měl založit právě na konkrétní oponentuře proti způsobu vypořádání jeho rozkladových námitek s předloženými důkazy o tom, že zjištěný skutkový stav (v dané věci vzcházející z Upřesnění I a Upřesnění II kontrolních zjištění) a právní posouzení žalovanou neobstojí. Soud proto přihlížel zásadně k námitkám, které žalobce uplatnil v bodech 41-679 žaloby a které žalobce opakovaně uplatňoval v rámci jednotlivých případů.

55. V rovině věcné soud některá dílčí doplnění dosud koncipovaných žalobních bodů k okruhům úvěrového rizika u jednotlivých úvěrových případů soud nepovažoval za způsobilá vyvrátit závěry žalované o flagrantním a systémovém porušování právních předpisů v jednotlivých uvedených úvěrových obchodech. Soud posoudil tyto námitky následovně: A) Úvěrový obchod dlužníka CENTOM TRADE s.r.o. (body 413-428 žaloby) Žalobce jen zopakoval svá tvrzení v předchozích částech žaloby a k prokázání svých tvrzení navrhl výslech svědkyně. Uvedené společnosti se týkala převážná část znaků úvěrového rizika, které byly zhodnoceny v odst. 51 pod bodem B) rozsudku a kde byly námitky žalobce vypořádány. B) Úvěrový obchod dlužníka DRYETEN TRADE s.r.o. (body 429-443 žaloby) Žalobce odkázal na svá tvrzení v předchozích částech žaloby a k prokázání svých tvrzení navrhl výslech svědků. Uvedené společnosti se rovněž týkala značná část znaků úvěrového rizika, které byly zhodnoceny v odst. 51 pod bodem B rozsudku a kde byly námitky žalobce vypořádány. Žalobcovy námitky ohledně dílčího údaje – smlouvy o smlouvě budoucí ve 2 ze 4 poskytnutých úvěrů a konvalidace nedostatku písemného záznamu hodnocení klienta nepřekročením limitu úvěrové angažovanosti nemohou, při rozsahu znaků úvěrového rizika, nemohly zvrátit závěry žalované. C) Úvěrový obchod DUMICORE TRADE s.r.o. (body 444-455 žaloby) Žalobce odkázal na svá tvrzení v předchozích částech žaloby a k prokázání svých tvrzení navrhl výslech svědkyně. Uvedené společnosti se týkala značná část znaků úvěrového rizika, které byly zhodnoceny v odst. 51 pod bodem B) rozsudku a kde byly námitky žalobce vypořádány. Žalobce doplnil námitky ohledně kupní ceny nemovitostí a podnikatelského záměru, z nichž je zřejmé, že zpracování úvěru stavěl pouze na neprověřených předpokladech. Tvrzení o zmrazení projektu dlužníka navíc svědčí o nedostatečném prověření zprostředkovatele i a monitoringu dlužníka. D) Úvěrový obchod GALBANI Capital, s.r.o. (body 456-474 žaloby) Žalobce odkázal na svá tvrzení v předchozích částech žaloby a k prokázání svých tvrzení navrhl výslech svědků. Uvedené společnosti se týkala značná část znaků úvěrového rizika, které byly zhodnoceny v odst. 51 pod odst. bodem B) rozsudku a kde byly námitky žalobce vypořádány. Žalobcovy námitky odkazující na vysvětlení zdroje výnosových úroků, na dosavadní hospodářské výsledky dlužníka, na průběžnou komunikaci s dlužníkem, na revizi zajištění finanční plán dlužníka, při tvrzení neznalosti, v jaké výši byly finanční prostředky převedeny na zprostředkovatele, nemohou při současném nedostatku písemné dokumentace monitoringu a i zjištěném rozsahu znaků úvěrového rizika, zvrátit závěry žalované. E) Úvěrový obchod HELIOS Tech, a.s. (body 475-490 žaloby) Žalobce odkázal na svá tvrzení v předchozích částech žaloby a k prokázání svých tvrzení navrhl výslech svědků. Uvedené společnosti se týkala značná část znaků úvěrového rizika, které byly zhodnoceny v odst. 51 pod bodem B) rozsudku a kde byly námitky žalobce vypořádány. Žalobcovy doplňující námitky ohledně porušení ust. § 193 odst. 3 vyhl. č. 123/2007 a nemožnosti poskytovat úvěry na splacení členských vkladů se míjejí s podstatou výtek ČNB o nedostatečné obezřetnosti žalobce při prověřování dlužníka a jeho záměru (sledování vývoje developerských projektů) vzhledem ke konstrukci úvěrového vztahu (projektové a provozní financování a nákup nemovitostí). Vzhledem k nedostatku dokumentace o komunikaci s dlužníkem a tvrzených osobních dohlídkách, tj. ověřitelnosti postupů žalobce, nemohou jeho doplňující námitky, při rozsahu znaků úvěrového rizika, zvrátit závěry žalované. F) Úvěrový obchod ILANOVE s.r.o. (body 491-503 žaloby) Žalobce odkázal na svá tvrzení v předchozích částech žaloby a k prokázání svých tvrzení navrhl výslech svědkyně. Uvedené společnosti se týkala značná část znaků úvěrového rizika, které byly zhodnoceny v odst. 51 pod bodem B) rozsudku a kde byly námitky žalobce vypořádány. Žalobce tvrzením o nedostatku smluv o zprostředkování při sjednávání úvěrového obchodu a poukazem toliko na (nedoložené – pozn. soudu) bohaté zkušenosti s poskytováním tohoto typu úvěru a na znalost realitních kanceláří, při nedostatečném prověření dlužníka (neplnil smluvní podmínky) v podstatě potvrdil, že se monitoringem úvěrového vztahu nezabýval. Jeho námitky tak nemohou, při rozsahu znaků úvěrového rizika, zvrátit závěry žalované. G) Úvěrový obchod MEDEAERON SE (body 504-515 žaloby) Žalobce odkázal na svá tvrzení v předchozích částech žaloby a k prokázání svých tvrzení navrhl výslech svědkyně. Uvedené společnosti se týkala značná část znaků úvěrového rizika, které byly zhodnoceny v odst. 51 pod bodem B) rozsudku a kde byly námitky žalobce vypořádány. K uvedeným znakům žalobce jen dotvrdil, že monitoring úvěrového vztahu prováděl až po dočerpání úvěru, kdy sledoval účelovost až využití úvěrových prostředků a že opakovaně jednal o projektu s nájemcem dlužníka jen ústní formou, neboť osobu jednající za nájemce znal s předchozí spolupráce a neměl důvody sestavovat ESSO. Žalobcovy námitky tak při nedostatku záznamu průběžného monitoringu úvěrového vztahu a pouhých tvrzeních žalobce nemohou, při rozsahu znaků úvěrového rizika, zvrátit závěry žalované. H) Úvěrový obchod MOLL CZ s.r.o. (body 516-524 žaloby) Žalobce odkázal na svá tvrzení v předchozích částech žaloby a k prokázání svých tvrzení navrhl výslech svědkyně. Uvedené společnosti se týkala značná část znaků rizika, které byly zhodnoceny v odst. 51 pod bodem B). rozsudku a kde byly námitky žalobce vypořádány. Žalobce svými námitkami ohledně neprokázaného účelu části úvěru a jeho čerpání na účet zástavce toliko obhajoval, že celá záležitost byla projednána ústně na všech stupních schvalovacího procesu, obhajoval zpoždění projektu dlužníka, nepřistoupení k prolongaci úvěru z důvodu objektivních vlivů, nevysvětlil rozpory v účetních důkazech dlužníka, což při nedostatku dokumentace, jak žalobce řešil tyto nesrovnalosti ve schvalovacím procesu, činí jeho tvrzení k úvěrovému případu nezpůsobilé zvrátit závěry žalované. I) Úvěrový obchod Moravskoslezská agrární s.r.o. (body žaloby 525-537) Žalobce odkázal na svá tvrzení v předchozích částech žaloby a k prokázání svých tvrzení navrhl výslech svědků. Uvedené společnosti se týkala značná část znaků rizika, které byly zhodnoceny v odst. 51 pod bodem B) rozsudku a kde byly námitky žalobce vypořádány. Žalobce doplnil toliko vysvětlení pouze o změně bodového hodnocení bonity klienta o 1 bod. Toto doplnění tak, při rozsahu znaků úvěrového rizika, nemůže zvrátit závěry žalované. J) Úvěrový obchod Ordoriko SE (body 538-560 žaloby) V uvedeném případě žalobce, kromě odkazu na předchozí části žaloby, argumentoval skutečnostmi ohledně nájemních vztahů dlužníka a vyhodnocení zdrojů, ze kterých měl být úvěr splácen, nicméně ve vztahu ke všem 3 úvěrům nevyvrátil celou řadu žalovanou vytýkaných nedostatků, týkajících se nájemních smluv, výše nájemného, realizace podnikatelského záměru, postupů ohledně specifikace účelového rozdělení finančních prostředků, neprověření závazku zprostředkovatele a dalších vytýkaných postupů dle výčtu napadeného rozhodnutí ke každému úvěru zvlášť. Uvedené společnosti se tedy týkala značná část znaků úvěrového rizika, které byly zhodnoceny v odst. 51 pod bodem B rozsudku a kde byly námitky žalobce vypořádány. Žalobcovy námitky tak, při rozsahu znaků úvěrového rizika v tomto strukturovaném obchodě, nemohou zvrátit závěry žalované. K) Úvěrový obchod Stratonixdale, s.r.o. (body 561-581 žaloby) V uvedeném případě, kromě odkazu na předchozí části žaloby a výslechy svědků žalobce argumentoval skutečnostmi ohledně vztahů dlužníka a jeho sesterské společnosti při nákupu pozemků na Slovensku a Ekonomickým plánem dlužníka bez zřetele na vlastní prověřování úvěrového vztahu Připustil, že neměl dostatečnou evidenci specifikace pozemků a zpočátku ani doložené nájemní smlouvy, dle soudu tedy neměl pro účely zpracování návrhu doloženo ani generování příjmů. ČNB žalobci vytýkala nedostatečnost úvěrových návrhů včetně rozporů v cenách zástav pozemku. Žalobcovy námitky založené toliko na vysvětlování záměru, postaveném toliko na údajích od dlužníka (Ekonomický plán), který se stal přílohou Hodnocení klienta, jen svědčí o tom, jak žalobce přistupoval k prověřování dlužníka a v podstatě i liknavě k prověření osoby jednatelky sesterské společnosti a nemohou, při rozsahu znaků úvěrového rizika, zvrátit závěry žalované. Uvedené společnosti se týkala značná část znaků úvěrového rizika, které byly zhodnoceny v odst. 51 pod bodem B rozsudku a kde byly námitky žalobce vypořádány. L) Úvěrový obchod TOCONALES SE (body 582-598 žaloby) Žalobce odkázal na svá tvrzení v předchozích částech žaloby a k prokázání svých tvrzení navrhl výslech svědkyně. Uvedené společnosti se týkala převážná část znaků úvěrového rizika, které byly zhodnoceny v odst. 51 pod bodem B) rozsudku a kde byly námitky žalobce vypořádány. Žalobcovy námitky týkající se zdrojů příjmů dlužníka k úhradě úvěru poskytnutého na nákup obchodního podílu jsou založeny pouze na tvrzení, že věděl, jaká je situace dlužníka včetně jeho dlouhodobých závazků ve výši 8 057 000 Kč, vzdor tomu žalobce postupoval podle stávající metodiky, u které však nevysvětluje, jak obstála při účetní rozvaze dlužníka a podle, až posléze předloženého daňového přiznání. Sdělení žalobce, že hospodaření dlužníka z důvodu transformace všech zúčastněných společností vyhodnotil „alternativními postupy“, zejména slovním vyhodnocením, je až neuvěřitelně nezpůsobilé jakkoliv oponovat závěrům žalované. Stejně tomu je i v případě posuzování zdrojů z nájmu, kdy žalobce neměl k dispozici nájemní smlouvu z obchodního vztahu dlužníka se společností DESMONTES, SE, přesto však neměl důvod informaci o nájmu zpochybňovat. Uvedený důvod měl zřejmě spočívat v „detailních informacích sdělených zejména v ústní podobě“, který je také pro nedostatek dokumentace jako ve většině tvrzení žalobce zcela neověřitelný. V tomto případě žalobce i v rámci dalšího úvěru dlužníka na provozní potřeby hájil své postupy skutečnostmi uvedenými toliko v žádosti dlužníka o provozní úvěr. Žalobcovy námitky tak nemohou, při rozsahu znaků úvěrového rizika, zvrátit závěry žalované. M) Úvěrový obchod TORRAUNEX Consult, s.r.o. (body 599-614 žaloby) Žalobce odkázal na svá tvrzení v předchozích částech žaloby a k prokázání svých tvrzení navrhl výslech svědkyně. Uvedené společnosti se týkala značná část znaků úvěrového rizika, které byly zhodnoceny v odst. 51 pod bodem B) rozsudku a kde byly námitky žalobce vypořádány. Námitky žalobce osvědčují, že žalobce v otázkách podnikatelského záměru neměl k dispozici náležitou predikci vývoje podnikatelského záměru (developerského projektu) na pozemcích, které byly zároveň předmětem zástavy od společnosti propojené s dlužníkem a k poskytnutí informací zavazovala dlužníka až samotná smlouva o úvěru. Výnos dlužníka žalobce pouze dovozuje ze splácení úvěru až do září 2013. Žalobce obchodního partnera dlužníka lustroval toliko z veřejných zdrojů a posouzení výše kupní ceny kvitoval z předpokladů, že částka je orientační a může být použita i k jiným investicím. Uvedené svědčí i v tomto případě o zcela nedbalém a neprofesionálním přístupu k ověřování okolností úvěru a námitky žalobce tak neobstojí. N) Úvěrový obchod D. T. (body 615-637 žaloby) Žalobce odkázal na svá tvrzení v předchozích částech žaloby a k prokázání svých tvrzení navrhl výslech svědků. Uvedeného dlužníka se rovněž týkala značná část znaků úvěrového rizika, které byly zhodnoceny v odst. 51 pod bodem B) rozsudku a kde byly námitky žalobce vypořádány. K doplňujícím námitkám soud uvádí, že i tyto stvrzují, že žalobce při zpracování úvěru vycházel toliko z čestného prohlášení žadatele, který byl členem představenstva žalobce, o jeho příjmech, dále z typu obchodů, do kterých dlužník vstupoval a z jeho postavení v úvěrové instituci žalobce, přičemž bonitu dlužníka stanovil na základě „slovního hodnocení“ a „váženého průměru kritérií“, z nichž odůvodnil pouze jedno kritérium, které zohledňovalo trvání pracovního poměru po dobu 3 let, což činí zmíněný „vážený průměr kritérií“ zcela nevypovídající. Žalobcem tvrzený zdroj příjmů dlužníka z akcií byl vnitřní, nikterak nepodloženou informací žalobce, neboť z důvodu utajení nebyla smlouva týkající se akcií v úvěrové složce založena. O obchodním vztahu dlužníka a jeho investicích byl žalobce dle svých námitek jen průběžně ústně informován. Žalobce nedoložil opodstatněné důvody k tomu, proč v případě tohoto dlužníka nebyla v úvěrovém návrhu řešena otázka úroků, ale jen jistiny. Vzhledem k poskytnutí částky úvěru ve výši 155 000 000 na financování projektu, jehož podrobnosti podléhaly utajení (tvrzené obchodní tajemství), dále k tomu, že žalobce vycházel toliko z vágního odůvodnění, že dlužník měl zkušenosti v oboru investic do IT technologií, při neprůkaznosti příjmů žalobce k pokrytí jistiny, případně úroků z takové částky (čestné prohlášení, výše příjmů nemohla být ověřen daňovým přiznáním), nelze považovat poskytnutí úvěru za myslitelné a neohrožující členské vklady. Žalobcovy námitky tak zcela potvrzují závěry žalované. O) Úvěrový obchod Varoxa s.r.o. (body 638-652 žaloby) Žalobce odkázal na svá tvrzení v předchozích částech žaloby a k prokázání svých tvrzení navrhl výslech svědkyně. Uvedeného dlužníka se rovněž týkala značná část znaků úvěrového rizika, které byly zhodnoceny v odst. 51 pod bodem B) rozsudku a kde byly námitky žalobce vypořádány. Vzhledem k výši úvěru v částce 380 000 000 Kč nepostačují další tvrzení žalobce, že nemohl hodnotit bonitu dlužníka (nově založená společnost readymade), proto vycházel z finančního plánu. Ten však dle tvrzení žalobce, byl žalobci předestřen na osobní schůzce a právní aspekty byly řešeny s právníkem žalobce pouze telefonicky. Kladné vyhodnocení záměru v důsledku takto shromážděných a zhodnocených informací se jeví jako zcela vyloučené a pokud žalobce předmětný úvěr přesto poskytl, jeví se takový postup nejen rizikový, ale zcela poškozující portfolio žalobce. Žalobcovy námitky tak nemohou zvrátit závěry žalované.

56. Námitky týkající se posouzení dalších vyjádření žalobce správními orgány (body 653-679 žaloby)

57. Neprovedení auditu u žalobce za roky 2012-2013, resp. náprava nedostatků v auditu řídícího a kontrolního sytému za rok 2011 samy o sobě nesvědčí o absenci skutečností, které se v řídícím a kontrolním systému žalobce objevily, resp. byly zjištěny předmětnou kontrolou za uvedená období. Námitky žalobce poukazující na to, že skutečný stav věci nemůže být zjištěn na selektivním vzorku vybraných úvěrových případů, již byly vypořádány jak žalovanou v napadeném rozhodnutí, tak městským soudem v rámci úvodních námitek žalobce k bodům 41- 60 žaloby, kdy zjištění stavu věci nezávisí na tom, jaké úvěrové případy byly ke kontrole vybrány, ale na tom, zda v těchto případech žalobce postupoval v souladu se zákonem a pravidly obezřetnosti. Jestliže tak značná část jeho činnosti a v mnoha aspektech úvěrového rizika je postižena nedostatky, které dokonce svou kumulací v jednotlivých úvěrových případech vytvářejí systémovost, pak skutkový stav zjištěný v těchto úvěrových případech zcela postačoval k výstupu správních orgánů, že žalobce porušoval zásadní pravidla řízení úvěrového rizika, aniž by bylo třeba podrobit kontrole zbývající nekontrolovanou činnost žalobce, která pokud by i došla kladného hodnocení, nemohla konvalidovat výsledky kontrolních zjištění. Žalobce nedůvodně vytýká správním orgánům paušalizaci postupu a vytváření dojmu o systémových chybách a nedostatcích. Soud považuje za zcela neuvěřitelné tvrzení žalobce, že při pohledu na jednotlivé úvěrové případy jde o jednotlivosti či administrativní porušení, ač sám žalobce ve všech těchto kontrolovaných případech a ve všech aspektech kontrolovaného řízení úvěrového rizika uvádí své kroky a postupy, které nejsou zpětně ověřitelné a rekonstruovatelné, tudíž v rozporu s právními předpisy. Oproti tomu paušálními a zavádějícími se jeví odkazy žalobce na kompletní úvěrové složky, neboť žalobce žádnými dokumenty z těchto úvěrových složek nedoložil u každého úvěrového případu náležité řízení úvěrového procesu tak, jak byl tento případ kontrolován tj. od podání návrhu žadatelem, přes zpracování návrhu, jeho podrobení připomínkám a oponentuře až po schvalovací řízení. Je třeba, aby si žalobce všimnul, že sám tyto procesy redukoval na vnitřní ústní, nezachytitelné procesy, a tedy zcela rizikové jednání bez odpovědnosti za hospodaření s členskými vklady družstevní záložny.

58. Neobstojí ani námitky žalobce o nezohlednění znaleckého posudku č. 166/2013 zpracovaného soudním znalcem Ing. V. B. Správní orgán 1. stupně se tímto znaleckým posudkem zabýval a učinil tak zcela s uvědoměním si předmětu tohoto posudku a znaleckého posouzení, zda kontrolní zjištění ČNB mohou zcela zásadně mít vliv na stabilitu žalobce a případně ohrozit jeho další existenci. Úkolem ČNB však bylo z kontrolních zjištění vyvodit právní závěry o tom, zda žalobce porušil právní předpisy a zda toto porušení je natolik závažné, že brání další existenci žalobce. K takovému posouzení nemohl namítaný znalecký posudek sloužit, neboť jeho úkolem nebylo přijmout právní závěry, které přísluší ČNB z hlediska poskytovatele oprávnění žalobci působit jako družstevní záložna, tj. zhodnotit, zda se žalobce porušením svých povinností nezpronevěřil udělené bankovní licenci a porušením právních povinností nevyvolal takovou míru rizika pro vkladatele, potenciální vkladatele a též pro Fond pojištění vkladů, že by další působení družstevní záložny bylo rizikové. Ostatně jmenovaný znalec působící pro obor Ekonomika, odvětví peněžnictví a pojišťovnictví se specializací na bankovnictví i dle vyjádření žalobce hodnotil ekonomické výsledky činnosti žalobce k datu 31. 3. 2013 a jen obecně poukázal na existenci vnitřních předpisů a nedostatky zjištěné kontrolním orgánem, aniž by byl nadán k tomu, aby právně posuzoval jednotlivá kontrolní zjištění. Žalovaná proto neměla důvod jakkoliv posouzení úlohy tohoto znaleckého posudku v prvostupňovém rozhodnutí korigovat.

59. Námitkám žalobce o cílené likvidaci družstevní záložny nenasvědčuje žádný neoprávněný zájem ČNB. Pouze závažnost skutkových zjištění odůvodňovala úvahy správních orgánů o odebrání licence jako jedné z možností reagovat na systémové nedostatky zjištěné u žalobce. Důvod, pro který ČNB nepřistoupila k jiným nápravným opatřením soud zdůvodňuje v rámci následného vypořádání námitek k právnímu posouzení věci a přezkumu úvahy o odnětí povolení.

60. K námitkám týkajícím se právního posouzení věci (body 691-825 žaloby)

61. Podstatou námitek této části žaloby je přesvědčení žalobce, že mu nelze vytýkat porušení vyhl. č. 123/2007 Sb. a jí stanovenou právní úpravu pravidel řídicího a kontrolního systému v ust. § 7 - § 36 jednoduše proto, že je třeba zohledňovat požadavek přiměřenosti řídicího a kontrolního systému vzhledem k charakteru, rozsahu a složitosti úvěrové instituce.

62. Uvedené námitky jsou zcela nedůvodné.

63. Podle § 1 odst. 5 písm. b) ZSÚD je družstevní záložna povinna při svém podnikání postupovat obezřetně a s náležitou péčí, zejména podnikat způsobem, který neohrožuje návratnost vkladů jejích členů a její bezpečnost a stabilitu. Uvedená základní povinnost družstevní záložny se následně prolíná dalšími ustanoveními zákona. Podle § 7a odst. 1 ZSÚD družstevní záložna musí mít řídicí a kontrolní systém, který zahrnuje a) předpoklady řádné správy a řízení družstevní záložny, b) řízení rizik, které vždy zahrnuje 1. pravidla přístupu družstevní záložny k rizikům, kterým družstevní záložna je nebo může být vystavena, včetně rizik vyplývajících z vnějšího prostředí a rizika likvidity, 2. účinné postupy rozpoznávání, vyhodnocování, měření, sledování a ohlašování rizik 3. účinné postupy přijímání opatření vedoucích k omezení případných rizik. Podle § 7a odst. 2 ZSÚD řídicí a kontrolní systém musí být ucelený a přiměřený charakteru, rozsahu a složitosti činností družstevní záložny. Ustanovení § 7a odst. 5 ZSÚD obsahuje zmocňovací ustanovení, podle kterého Česká národní banka stanoví vyhláškou požadavky na řídicí a kontrolní systém družstevních záložen na individuálním i konsolidovaném základě v mezích podle odstavce 1. Uvedenou vyhláškou je vyhláška č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, která stanoví podrobné požadavky na řídící a kontrolní systém. Ustanovení §§ 7- 23 vyhlášky provádí základní požadavky zákona uvedené v § 7a odst. 1 písm. a) a b), přičemž dle § 7 odst. 1 vyhlášky řídicí a kontrolní systém povinné osoby pokrývá veškeré její činnosti. Povinnou osobou je dle § 2 odst. 4 písm. b) bod 2. ZSÚD družstevní záložna. Podle § 9 odst. 1 vyhlášky povinná osoba zajistí, že požadavky stanovené na řídicí a kontrolní systém a postupy povinné osoby k jejich naplňování a při výkonu dalších činností jsou promítnuty do organizačního řádu a dalších vnitřně stanovených zásad, pravidel a postupů (dále jen „vnitřní předpis“) povinné osoby a v rámci regulovaného konsolidačního celku. Podle § 9 odst. 2 vyhlášky k naplnění předpokladu řádné správy a řízení společnosti prostřednictvím uplatňování řádných postupů povinná osoba zvolí a do vnitřních předpisů promítne jí vybrané uznávané a osvědčené principy a postupy vydávané uznávanými osobami a využívané při činnostech obdobného charakteru (dále jen „uznávaný standard“). Povinná osoba pravidelně prověřuje, zda vnitřní předpisy a jí zvolené uznávané standardy jsou nadále aktuální a přiměřené rozsahu, povaze a složitosti činností povinné osoby. Podle ust. § 10 povinná osoba musí zabezpečit, aby veškeré schvalovací a rozhodovací procesy a kontrolní činnosti včetně souvisejících odpovědností, pravomocí a vnitřních předpisů bylo možné zpětně vysledovat (rekonstruovat). K zabezpečení tohoto požadavku slouží též systém uchování informací, který povinná osoba musí zavést a udržovat. Podle § 27 odst. 1 vyhlášky povinná osoba soustavně řídí riziko a) úvěrové, tržní, operační, likvidity, koncentrace a b) další významná rizika, kterým je nebo může být vystavena, zejména riziko reputační, strategické, spojené se zdroji kapitálu a financováním nebo spojené s účastí v konsolidačním celku, včetně rizika operací se členy téhož konsolidačního celku, ledaže pro povinnou osobu nepřichází toto riziko v úvahu nebo není významné. Podle § 27 odst. 2 vyhlášky další vymezení některých požadavků na řízení vybraných rizik je uvedeno v příloze č. 1 této vyhlášky.

64. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že na činnost družstevní záložny jako úvěrové instituce se zcela a bez výjimek uplatní pravidla stanovená vyhláškou č. 123/2007 Sb., tedy i ust. § 10, § 27 Přílohy I vyhlášky, jejichž porušení v rámci zákonných povinností dle § 7a odst. 1 písm. a) a b) ZSÚD bylo v činnosti žalobce shledáno.

65. Městský soud v Praze považuje aplikaci uvedených právních předpisů, zejména pravidel vyhlášky dopadající na úvěrovou činnost žalobce za zcela jednoznačnou a přiléhavou i ve smyslu ust. § 7a odst. 2 ZSÚD, neboť požadavky ČNB na řídící a kontrolní systém žalobce odpovídaly charakteru a struktuře a v mnohém složitosti úvěrových obchodů, při vysokých částkách poskytovaných úvěrů, a to za okolností, vyžadujících prověřování nejen osob dlužníků, ale i třetích osob podílejících se na využívání úvěrových prostředků, dohledávání účelu úvěru, záměrů a dispozic s úvěrovými prostředky, a to ve značných expozicích úvěrového portfolia, takže nelze tvrdit, že jen s ohledem na povahu instituce jako družstevní záložny oproti velkým úvěrovým institucím jako jsou banky, nebylo možné po žalobci oprávněně požadovat uznávané standardy a systém pořizování a uchovávání informací, které je družstevní záložna jako povinná osoba dle citovaných právních předpisů zavést. V souzené věci neobstojí apel žalobce na určité zvážení přiměřenosti řídicího a kontrolního systému, když postupy žalobce neodpovídaly ani žádnému přiměřenému plnění povinností při řízení úvěrového rizika. U žalobce bylo zjištěno hrubé, opakované a systematické (procházející všemi kontrolovanými obchodními případy a celým úvěrovým procesem) porušování povinností družstevní záložny dle § 10 vyhlášky a konkrétních postupů dle § 27 Přílohy I části A I. bodů 1., 5. a 6. vyhlášky, neboť žalobce nepodchytil a nezaznamenal významné okolnosti úvěrového rizika a nevyhodnotil je jak autonomně a nezávisle s ohledem na osoby žadatelů a okolnosti záměrů, tak systémově ve vnitřní struktuře jím zřízených útvarů činných v úvěrovém procesu, přičemž spoléhal jen na zajišťovací nástroje, leckdy pochybné. Žalovaná i soud v rámci jednotlivých okruhů rizika shodně se skutkovým stavem vyhodnotily, jakým postupem a jaká pravidla vyhlášky žalobce porušil, přičemž převažovalo porušení ust. § 10 cit. vyhlášky spočívající v tak flagrantní rezignaci na zabezpečení, aby veškeré rozhodovací a schvalovací procesy a kontrolní činnosti bylo možné zpětně vysledovat a rekonstruovat, že si nelze představit ani míru přiměřenosti požadovanou žalobcem, která by takováto porušení zohlednila. V souzené věci nerozhodovalo, že se jedná o úvěrní družstvo, neboť rozhodné byly konkrétní činnosti, patrné z úvěrových obchodů a s nimi spojená významná rizika. Žalobce expedoval stamiliónové úvěry na spekulativní dispozice s nemovitostmi, na developerské účely a projekty a činnost průmyslových podniků, proto lze na žalobci požadovat srovnatelné nástroje řízení rizika, jako jsou spojeny s úvěrovou činností bank.

66. Soudu není zřejmé, z jakého důvodu by z hlediska smyslu řízení úvěrových rizik nemělo být aplikovatelné ustanovení § 20 vyhlášky o střetu zájmů a žalobce v tomto směru ani žádné podstatné argumenty nepodává. Vymezení funkcí k eliminaci střetu zájmů je jedním z atributů řídicího a kontrolního systému, a proto nemůže jít nad rámec ZSÚD.

67. K námitkám ověřování systému žalobce audity za roky 2012 a 2013 se žalovaná i soud již vyjádřily v tom směru, že prominutí auditů nemá relevanci konvalidovat výsledky kontrolních zjištění. Ostatně v obdobném případě zmínil možnost skrytého a dlouhodobě neodhaleného podobného postupu u jiné družstevní záložny i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku 2 Afs 304/2018-411, který se týkal případu, kdy nedostatky obezřetnosti úvěrového družstva byly zjištěny jen náhodným odhalením na základě podnětu (v případě žalobce tomu bylo obdobně až poznatky Finančně analytického útvaru MF).

68. Není relevantní ani žalobcova opakovaná obrana, že vyvrátil skutková zjištění, dále, že měl zaveden funkční a kontrolní systém, který se až do kontroly ČNB a zásahu Vrchního státního zastupitelství při prověřování trestné činnosti žalobce osvědčil, když žalobce byl platebně schopný, protože ČNB neprověřovala dosavadní hospodaření žalobce, nýbrž dodržování jeho zákonných povinností, které mohlo do budoucna ohrozit a poškodit zájmy vkladatelů a bezpečnost a stabilitu žalobce.

69. Žalobce se snaží zmírnit závěr o jím porušovaných zákonných povinnostech poukazem na porušování povinností ze strany ČNB v otázkách dohledu nad žalobcem, zásad správního řízení, součinnosti se žalobcem, aniž by takové odklánění pozornosti mohlo mít vliv na zjištěné poměry žalobce. ČNB prokázala porušování ust. § 7, § 10, § 14, § 15, § 20, § 21, § 24 a § 27 vyhlášky mít řídicí a kontrolní systém, který zaručuje předpoklady řádné správy a řízení družstevní záložny, ze strany žalobce a tyto závěry nemohou vyvrátit nebo liberovat představy žalobce o tom, že právě způsob státního dohledu na dálku ze strany ČNB a okolnosti trestního prověřování ovlivnily chod žalobce a způsobily nárůst pohledávek v selhání. Ostatní námitky, jimiž se snaží žalobce vymanit ze závěru o porušování pravidel řídicího a kontrolního systému záložny, jsou již opakovanými tvrzeními o dostačujícím či spíše postačujícím funkčním systému žalobce. Vzhledem k rozsáhlému posouzení činnosti žalobce proto soud poukazuje na závěry ČNB i žalované učiněné k právnímu posouzení věci v jimi vydaných rozhodnutích.

70. K námitkám k rozhodnutí o odnětí povolení působit jako spořitelní a úvěrové družstvo (body 826-881 žaloby)

71. Podle ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí, zjistí-li Česká národní banka nedostatky v činnosti družstevní záložny, je oprávněna, podle povahy a závažnosti zjištěného nedostatku, vyžadovat, aby družstevní záložna ve stanovené lhůtě zjednala nápravu. Mezi nápravné prostředky v citovaném zákonném ustanovení náleží pod písm. f) i opatření spočívající v odejmutí povolení.

72. Podle § 28 odst. 3 ZSÚD se nedostatkem v činnosti rozumí, mimo jiné, porušení nebo obcházení tohoto zákona, zvláštních zákonů a prováděcích předpisů, jakož i rozhodnutí vydaných Českou národní bankou (písm. b)) nebo provedení nebo rozhodnutí o provedení obchodu, převodu finančních prostředků nebo jiné transakce družstevní záložnou způsobem, který samostatně nebo společně s jiným obchodem, převodem nebo jinou transakcí poškozuje nebo může poškodit zájmy jejích vkladatelů a členů nebo ohrožuje bezpečnost a stabilitu družstevní záložny (písm. c)).

73. Na soudu tedy bylo, aby následně posoudil, zda uvážení ČNB o nepřijetí opatření k nápravě, ale přímo odejmutí povolení je uvážením, které je adekvátní zjištěnému stavu věci, odpovídá zásadám logiky a je v souladu i se smyslem citovaného zákona, resp. s účelem sledovaným tímto institutem.

74. Soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rozsahu žalobních důvodů dospěl k závěru, že správní orgány ve své správní úvaze nepochybily. Vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a jejich úvahy nevybočují z mezí logického posouzení věci. Závěr, že je nutno dbát především na ochranu práv a oprávněných zájmů členů družstevní záložny plně odpovídá smyslu, resp. účelu zákona. Pro přijetí opatření, jímž je odejmutí povolení, svědčilo dostatečné zhodnocení nebezpečnosti porušování obezřetnostních pravidel při podnikání družstevní záložny. Pro posuzovanou věc podle § 28 odst. 1 písm. f) ZSÚD platí, že ČNB je oprávněna k odnětí povolení působit jako družstevní záložna „podle povahy a závažnosti zjištěného nedostatku“. ČNB odhalila v řadě úvěrových obchodů a to kvantitativně i kvalitativně jistou nezákonnou „obvyklost“ v poskytování úvěrových prostředků a posuzování úvěrových obchodů, zakládající jeho protiprávního jednání. Samotné nedodržení obezřetnostních pravidel je protiprávním jednáním, které je v rozporu se zájmem chráněným uvedeným zákonem. Způsob, jakým k porušení obezřetnostních pravidel žalobce dospěl, při jeho naprosto neodpovědném vědomí, že nemusí uznávané standardy obezřetnosti dodržovat, přitom založilo pochybnosti o nezáměrném (jen nedbalém) porušování pravidel řízení úvěrového rizika a nedávalo tak záruku, že se žalobce takového jednání do budoucna vyvaruje. Žalobcovo systematické a ve velkém rozsahu opakované porušování povinností a jeho následný přístup k věci ve správním řízení, kdy si neuvědomoval (nebo záměrně neuvědomoval) podstatu výhrad správních orgánů, nesvědčilo o tom, že by v budoucnu bylo opakování podobného závažného a v podstatě i zastíraného protiprávního jednání na úkor vkladatelů nepravděpodobné. Česká národní banka tak oprávněně přistoupila k razantnějšímu opatření, jež ve výčtu opatření nabízí ust. § 28 odst. 1 zákona, neboť stav žalobce byl neudržitelný a tedy neodůvodňující nadále působit jako družstevní záložna. Jak konstatoval již Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku č. j. 2 Afs 304/2018-411 výkon licencované činnosti významné pro stabilitu finančního systému je natolik citlivá otázka, že opravňuje v odůvodněných případech razantní preventivní postupy; mezi nimi také odnětí licence. Nejvyšší správní soud také judikoval (srov. Ej 92/2019), že odnětí povolení může být podle potřeby a závažnosti nedostatku v činnosti družstevní záložny prvním ve věci přijatým opatřením dohledového orgánu.

75. Nejvyšší správní soud také ve smyslu jeho pojednání o nezbytnosti sektorové regulace a prevence tržních rizik odkázal na svůj rozsudek ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 71, v němž konstatoval, že k odnětí bankovní licence není mj. zákonem či Listinou základních práv a svobod vyžadováno provedení testu proporcionality, nýbrž přesvědčivé vysvětlení, proč správní orgán přistoupil právě k tomuto opatření. V dané věci správní orgány toto přesvědčivé vysvětlení ve svých rozhodnutích poskytly.

76. K námitkám nezákonnosti rozhodnutí o rozkladu proti usnesení o předběžném opatření (body 882-905 žaloby)

77. Předběžné opatření ČNB ze dne 5. 5. 2013, které reagovalo na závažné nedostatky v činnosti žalobce a uložilo žalobci povinnosti zdržet se určitých jednání v činnosti žalobce, tedy zasáhlo do jeho práv daných bankovním povolením, není svou povahou jen rozhodnutím procesním, jehož vliv na zákonnost napadeného povolení by měl soud posuzovat. Vydání předběžného opatření neovlivnilo závěry žalované, bylo jen reakcí na stav řídicího a kontrolního systému žalobce a prozatímní úpravou, aby nedocházelo ke škodlivým důsledkům. Svou povahou je však rozhodnutím ve smyslu § 65 s.ř.s., neboť žalobce zkrátilo na jeho právech.

78. Z uvedených důvodů soud opětovně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 71, kde tento soud konstatoval, že „[p]ředběžné opatření je obecně upraveno v § 61 odst. 1 správního řádu jako možný procesní postup, k němuž může správní orgán přistoupit v rámci svého správního uvážení. Správní soudy se při jeho přezkumu zaměřují na to, zda správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Co se týče soudního přezkumu tohoto předběžného opatření, ztotožňuje se soud se závěrem, že na ně nedopadá výluka podle § 70 písm. b) s. ř. s., jak konstatoval městský soud v návaznosti na aplikaci kritérií vyjádřených v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 - 54, publ. pod č. 1982/2010 Sb. NSS.“ 79. V dané věci bylo předběžné opatření vydáno podle § 28 zákona č. ZSÚD v řízení vedeném podle správního řádu a vzhledem k jeho povaze (zásah do práv) jsou na něj aplikovatelné výše citované závěry Nejvyššího správního soudu. Kromě toho, že předběžné opatření samo o sobě neovlivnilo napadené rozhodnutí žalované, neboť stejně jako napadené rozhodnutí vyvěralo ze shodných zjištění, nebyly důvody toto předběžné opatření přezkoumávat, neboť jako takové mohlo být samostatným předmětem přezkumu podle § 65 a násl. s.ř.s. v zákonné lhůtě pro podání žaloby proti tomuto předběžnému opatření před vydáním napadeného rozhodnutí.

80. K námitkám nezákonnosti rozhodnutí o rozkladu proti rozhodnutí o neprodloužení lhůty (body 906-925 žaloby).

81. Soud neshledal důvodnými ani námitky proti neprodloužení lhůty k odůvodnění rozkladu podaného proti rozhodnutí správního orgánu 1. stupně.

82. Rozhodnutí správního orgánu 1. stupně bylo žalobci oznámeno dne 19. 9. 2013. Žalobce podal rozklad dne 4. 10. 2013, a to jako rozklad blanketní. Žalobce hodlal rozklad odůvodnit ve lhůtě do 30 pracovních dnů, tj. do 18. 11. 2013. Správní orgán 1. stupně stanovil lhůtu k doplnění rozkladu do 25. 10. 2013. Uvedené značí, že žalobce měl na podání rozkladu včetně jeho odůvodnění prostor od 5. 10. 2013 do 25. 10. 2013, zákonná lhůta tedy byla nastavena o 5 dnů.

83. Soud nepovažuje celkovou lhůtu k odůvodnění rozkladu za lhůtu nepřiměřenou tak, aby rozhodnutí žalované o nevyhovění rozkladu proti usnesení o prodloužení lhůty k doplnění rozkladu mělo jako procesní vada zásadní význam pro práva žalobce a obrat v závěrech žalované. Přiměřenost rozkladové lhůty je třeba vnímat v kontextu práv žalobce v průběhu řízení, v kontextu očekávané obrany žalobce a v kontextu nezbytnosti ČNB rozhodnout ve věci neodkladně.

84. Žalobci byl předmět řízení znám, žalobce se opakovaně k němu vyjadřoval, ve stanovené lhůtě zaslal ucelené odůvodnění rozkladu, ve kterém reagoval obdobně jako v námitkách proti Protokolu o kontrole a ve svých vyjádřeních k Upřesněním I a II., tj. obecně a paušálně k dodržování svých povinností, ostatně tak, jak to učinil i následně v podané žalobě. Od žalobce tedy nebylo možné očekávat jinou argumentaci, která by byla zásadní z hlediska ohrožení jeho práv při neohrožení účelu řízení. S ohledem na kvantitu úvěrových případů, zásadní systémové nedostatky žalobce a jeho dosavadní vágní obhajobu, nebylo nezbytné, aby žalobci byl poskytnut další prostor, který by již nemohl být argumentačně využit jinak, než sondou do jednotlivých obchodních aktivit žalobce, což nemůže být v rozkladovém řízení požadavkem přiměřeným a potřebným, jestliže žalobce do té doby zásadní a konkrétní individualizaci svých postupů nedoložil. Lze přisvědčit žalované v tom, že takové prodloužení lhůty k doplnění rozkladu, které žalobce požadoval, tj. do 18. 11. 2013, by mohlo zmařit smysl dohledové činnosti ČNB.

85. K námitkám aktivní legitimace žalobce, resp. jeho zastoupení (body 926-934 žaloby)

86. Uvedené námitky nebylo zapotřebí vypořádat, vzhledem k tomu, že po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jak bylo již uvedeno výše, Městský soud v Praze aktivní legitimaci žalobce respektoval a napadené rozhodnutí z podnětu jeho žaloby přezkoumal.

VIII. Závěr

87. Městský soud v Praze ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že správní orgány obou stupňů nepochybily ve svém skutkovém a právním posouzení věci, proto soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

88. Výrok o nákladech řízení je dán ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalované nad rámec její běžné činnosti náklady v souvislosti s řízením u soudu nevznikly.