č. j. MSPH 90 INS 14732/2019

Rubrum

Pohledávka z titulu náhrady nemajetkové újmy dle § 2951 odst. 2 o. z. za usmrcení osoby blízké je ve smyslu § 416 odst. 1 IZ pohledávkou na náhradu škody způsobené na zdraví.

Výrok

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Radky Šimkové a JUDr. Jiřího Karety v insolvenční věci dlužníka: Jan Rozehnal, narozený 18. 3. 1999 bytem U Kříže 631, 150 00 Praha 5 zastoupený advokátem JUDr. Petrem Fialou sídlem Xaveriova 2735/11, 150 00 Praha 5 o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2020, č. j. MSPH 90 INS 14732/2019-B-13, takto:

Odůvodnění

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2020, č. j. MSPH 90 INS 14732/2019-B-13, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Poučení

1. Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze neschválil oddlužení Jana Rozehnala (bod I. výroku), insolvenční řízení vedené ve věci tohoto dlužníka zastavil (bod II. výroku), přiznal insolvenční správkyni JUDr. Věře Sedloňové odměnu za insolvenční řízení ve výši 7 260 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 1 452 Kč, které již byly uhrazeny ve splátkách dlužníkem (bod III. výroku), a zprostil JUDr. Věru Sedloňovou funkce insolvenční správkyně (bod IV. výroku).

2. V písemném vyhotovení rozhodnutí soud zejména uvedl, že dlužník podal dne 29. 7. 2019 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. V návrhu uvedl, že se do úpadkové situace dostal na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 16 C 86/2019-31 ze dne 14. 5. 2019, který nabyl právní moc dnem 5. 6. 2019 a je vykonatelný dnem 11. 6. 2019, a to uložením povinnosti zaplatit nemajetkovou újmu ve výši 950 384,40 Kč poškozeným. V případě oddlužení by věřitelům plnil z příjmu toliko dle darovací smlouvy uzavřené jeho otcem, Ing. Michalem Rozehnalem, a to ve výši 2 400 Kč měsíčně, neboť dlužník je studentem vysokoškolského prezenčního studia. Usnesením ze dne 20. 8. 2019, č. j. MSPH 90 INS 14732/2019-A-8 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a současně povolil jeho řešení oddlužením. Insolvenční správkyní ustanovil JUDr. Věru Sedloňovou.

3. Neschválení oddlužení soud prvního stupně zdůvodnil tím, že dle jeho názoru se dlužník snaží svým konáním zkrátit věřitele a tím se vyhnout trestu, který z nedbalosti způsobil, čímž by věřitele poškodil. Podle původního (do 1. 6. 2019) na věc se již nevztahujícího znění § 412 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon - dále též IZ) bylo nutné, aby dlužník splatil po dobu pěti let věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek. Schválením oddlužení by ale došlo k uspokojení věřitelů pouze ve výši 8,02 %. Soud v tom shledal nepoctivý záměr, neboť dlužník svým jednáním úmyslně směřuje k minimalizaci uspokojení pohledávek věřitelů. K námitce dlužníka, že věřitelům bylo již dne 16. 11. 2017 jeho pojišťovnou poskytnuto pojistné plnění, tedy že v době podání žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 byli věřitelé peněžně na nemajetkové újmě odškodněni, soud uvedl, že dlužník měl důkaz o poskytnutém plnění pojišťovnou uplatnit v průběhu řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5, sp. zn. 16 C 86/2019, který rozhodoval o peněžité náhradě nemajetkové újmy.

4. Soud dále uvedl, že v souzené věci jde v případě věřitelů o pohledávky na náhradu škody na zdraví pro pozůstalé, která je z osvobození dle § 416 odst. 1 IZ vyloučena a nebyl by tak ani splněn obsah oddlužení - osvobození dlužníka po splnění povinností v oddlužení od dluhů. Tímto postupem by dlužník svého oddlužení nemohl dosáhnout.

5. Dle prvostupňového soudu tedy vyšly v průběhu řízení najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, proto ho soud s odkazem na § 404 a § 405 IZ neschválil.

6. Vzhledem k nemajetnosti dlužníka nerozhodl soud podle § 405 odst. 2 IZ o způsobu řešení oddlužení konkursem a řízení dle § 405 odst. 3 IZ zastavil. O odměně a náhradě nákladů insolvenčního správce soud rozhodl dle § 3 písm. b) a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. O zproštění insolvenční správkyně z funkce rozhodl dle § 413 odst. 1 IZ.

7. Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník včasné odvolání (B-14), neboť dle jeho názoru soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Úvahu soudu prvního stupně, že se na daný případ nevztahuje osvobození ve smyslu § 414 odst. 1 IZ, shledal dlužník vadnou. Pohledávky, které má dlužník uhradit, jsou náhradou nemajetkové újmy, nejedná se tak o peněžitý trest nebo jinou majetkovou sankci, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, pohledávky na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti, pohledávky věřitelů na výživném ze zákona nebo pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví. Poukázal na skutečnost, že trestný čin, za nějž byl odsouzen, byl trestným činem nedbalostním, čímž odpadá i diskuze nad tím, jestli je náhrada nemajetkové újmy sankcí či nikoliv, neboť povinnost nebyla uložena v trestním řízení. K výhradě, že důkaz o pojistném plnění měl dlužník správně uplatnit v civilním řízení, které rozhodovalo o přiznání nemajetkové újmy, uvedl, že soud zcela pominul skutečnost, že právě toto opomenutí ve spojitosti se zmeškáním lhůty k vyjádření mělo v nalézacím řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 za následek vyhlášení rozsudku pro uznání v tak vysoké částce.

8. Dlužník se přitom nepokouší o krácení práv věřitelů, názor soudu o jeho nepoctivém záměru nesdílí ani insolvenční správkyně. Posuzování daného případu dle § 412 odst. 1 písm. c) IZ ve znění účinném do 1. 6. 2019 (… povolením oddlužením by došlo k uspokojení věřitelů ve výši nižší než 30 %) dle dlužníka nepřichází do úvahy, když platná právní úprava již nestanoví žádnou pevnou hranici uspokojení nezajištěných věřitelů. V průběhu řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Navrhl proto, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se v řízení pokračuje, oddlužení se schvaluje a insolvenční správkyně se funkce nezprošťuje.

9. K odvolání dlužníka se podáním ze dne 6. 5. 2020 (B-17) vyjádřili tři věřitelé (oprávnění z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5) a uvedli, že na pohledávku, kterou má dlužník uhradit, se osvobození podle dle § 414 IZ nevztahuje, neboť se jedná o pohledávku věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví ve smyslu § 416 IZ. V daném případě došlo hrubým nedbalostním jednáním dlužníka k usmrcení osoby a takto vzniklá nemajetková újma má být odčiněna přiměřeným zadostiučiněním v souladu s § 2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též o. z.). Jelikož následky způsobené nedbalostním jednáním dlužníka jsou nevratné a není tedy možné zajistit jiný způsob skutečného a dostatečně účinného odčinění způsobené újmy, pak přichází v úvahu pouze zadostiučinění v penězích, kdy částka by měla alespoň částečně odčinit duševní útrapy a vyvážit utrpení, které si pozůstalí museli prožít. Chováním dlužníka, v jehož důsledku by bylo z celkové částky 967 213,17 Kč placeno pouze 8,02 %, což je, dle věřitelů, naprosto nedostačující, považují za pokus o zkrácení práv věřitelů a nepoctivý záměr.

10. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ) přezkoumal napadené usnesení i řízení, které mu předcházelo podle § 212 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

11. Podle § 5 IZ insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

12. Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že dlužník nebude schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a), přičemž výše splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň nesmí být nižší než tato pohledávka, a dále ani pohledávky podle § 169 odst. 1 písm. e) a § 390a odst. 5.

13. Podle § 405 odst. 1 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.

14. Podle § 414 odst. 1 IZ jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku.

15. Podle § 416 odst. 1 IZ osvobození podle § 414 se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti a dále pohledávek věřitelů na výživném ze zákona a pohledávek věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví.

16. V souzené věci dle obsahu spisu dlužník podal dne 29. 7. 2019 u Městského soudu v Praze insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení, kde uvedl, že se do úpadkové situace dostal na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 16 C 86/2019-31 ze dne 14. 5. 2019, který nabyl právní moci dnem 5. 6. 2019 a je vykonatelný dnem 11. 6. 2019. Tímto rozhodnutím byl zavázán k náhradě nemajetkové újmy třem věřitelům, jakožto poškozeným, když rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 pod č. j. 1Tm 3/2017-299 ze dne 16. 5. 2017 byl dlužník, jako obžalovaný mladistvý, odsouzen za spáchání provinění usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a byl odsouzen podle § 143 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 25 zákona č. 218/2003 Sb. a § 26 odst. 1 trestního zákoníku za podmínek stanovených v trestním zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byli v rozsudku uvedení poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody právě na výše uvedené řízení ve věcech občanskoprávních. V době, kdy nastala událost, která vznik dluhu přímo zapříčinila, byl dlužník nezletilý. Dlužník dokončil v roce 2018 Gymnázium Jana Nerudy a zahájil téhož roku denní vysokoškolské studium ve Francii na L´Université de Nice v Sophii Antipolis. Dlužník nedisponoval ani nedisponuje pravidelným příjmem a nemá žádný zpeněžitelný majetek. Náklady na studium činí měsíčně 7 000 až 8 000 Kč a jsou hrazeny rodiči. V návrhu uvedl, že jeho dluh bude formou daru jako ručitel částečně splácet jeho otec Ing. Michal Rozehnal pevnou měsíční splátkou ve výši 2 400 Kč. Společně s odvoláním předložil dlužník soudu kopii přípisu pojišťovny Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group ze dne 15. 11. 2017, jehož obsah dokládá, že ve věci pojistné události - dopravní nehody pojištěného Jana Rozehnala, pojistníka Ing. Michala Rozehnala, byla celková výše úhrady újmy a náklady zastoupení poškozených stanovena na 1 838 072 Kč, z toho na náhradu nemajetkové újmy bylo všem pozůstalým vyplaceno 1 784 590 Kč.

17. Ze Zprávy pro oddlužení (B-4) ze dne 13. 11. 2019 plyne, že výše přihlášených pohledávek činí 973 686,17 Kč. Insolvenční správkyně dále uvedla, že při dlužníkem požadované měsíční splátce ve výši 2 400 Kč by dlužník za 60 měsíců oddlužení plněním splátkového kalendáře uspokojil pohledávky nezajištěných věřitelů toliko co do výše 8,02 %. Při daném plnění by však došlo ke splnění podmínky stanovené dlužníku § 395 odst. 1 písm. b) IZ. Ve svém sdělení ze dne 18. 12. 2019 (B-8) insolvenční správkyně uvedla, že pro schválení oddlužení formou plnění splátkového kalendáře jsou k onomu dni splněny veškeré k tomu potřebné podmínky. Ze strany dlužníka byla věřitelům učiněna ekonomická nabídka spočívající v závazku k hrazení částky ve výši minimálně 2 400 Kč měsíčně, čímž dojde ke splnění základní, byť i dle názoru správce velice formální, podmínky stanovené dlužníku § 395 odst. 1 písm. b) IZ. Ohledně načasování zahájení procesu dlužníkova oddlužení insolvenční správkyně uvedla, že dlužník, jakožto student vysoké školy, toliko využívá svého práva, jež mu aktuální právní úprava insolvenčního práva v České republice poskytuje. V případě, že by dlužníku, byť aktuálně bez stálého vlastního příjmu, bylo znemožněno podat návrh na povolení oddlužení, byl by dle názoru správkyně oproti jiným osobám, například ženám na rodičovské dovolené, u kterých je situace do značné míry obdobná, neoprávněně diskriminován. Insolvenční správkyně proto v podání insolvenčního návrhu dlužníka neshledala nepoctivý záměr. Ve vyjádření ze dne 24. 4. 2020 (B-16) ve věci odvolání dlužníka insolvenční správkyně uvedla, že se zcela ztotožňuje s argumenty dlužníka, jež jsou v daném odvolání obsaženy.

18. Pro posouzení důvodnosti odvolání je třeba dle odvolacího soudu především postavit najisto, zda od závazků, k jejichž úhradě jej zavazuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2019, č. j. 16 C 86/2019-31, může být dlužník v případě úspěšného završení procesu oddlužení osvobozen ve smyslu § 414 IZ, nebo zda jde o pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví, kde osvobození vylučuje insolvenční zákon v prvém odstavci § 416.

19. Insolvenční zákon zahrnul ve zmiňovaném § 416 odst. 1 mezi ty pohledávky, jichž se osvobození dle § 414 nedotýká, pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví až novelou provedenou zákonem č. 31/2019 Sb., tedy s účinností od 1. 6. 2019. Nicméně insolvenční zákon již od svého počátku obsahoval stejnou dikci v ustanovení § 169 odst. 1 písm. b) pro pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Při vědomí toho, že takto byly v insolvenčním zákoně definovány přednostní pohledávky bez další specifikace, je odvolací soud přesvědčen o tom, že zákonodárce těmito pohledávkami mínil takové, které stejně pojímal především tehdy platný a účinný občanský zákoník č. 40/1964 Sb., tedy nároky věřitelů z titulu bolestného, ztížení společenského uplatnění a jednorázové odškodnění pozůstalých při usmrcení osoby blízké. Odvolací soud se v tomto směru shoduje se závěry Komentáře k Občanskému zákoníku č. 89/2012 Sb. Nakladatelství C. H. Beck z roku 2017 (Komentář zpracoval autorský kolektiv pod vedením J. Perova, M. Výtiska a V. Berana), že občanský zákoník č. 40/1964 Sb. „upravoval při zásahu do práva na ochranu osobnosti odpovědnost za nemajetkovou újmu samostatně v § 13 a ohledně škody v § 16 odkazoval na ustanovení o odpovědnosti za škodu. V režimu náhrady škody byly zakotveny i nároky týkající se ryze nemajetkové újmy (náhrada škody za nemajetkovou újmu dle Pl. ÚS 16/04=98/2005 USn.), tj. bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění a jednorázová náhrada při usmrcení osoby blízké.“ Jakkoli pak uvedený komentář tyto závěry dále relativizoval („Docházelo tak k nežádoucím snahám o duplicitní náhradu nemajetkové újmy z titulu náhrady škody na zdraví a ochrany osobnosti. Tyto tendence byly posíleny právním názorem Nejvyššího soudu v usnesení 30 Cdo 154/2007 (připouštějícím paralelní uplatnění nároků). Byly podrobeny kritice (Ryška 2009b, Žďárek 2013) a v souladu s pravidly ne bis in idem a lex specialis derogat generali překonány rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci 1 Co 2/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 56/2011)“, je odvolací soud přesvědčen, že pro poměry dané věci je namístě vycházet z toho, že v době, kdy byl insolvenční zákon schvalován (v roce 2006), byl náhled na rozsah nároků zahrnutých pod sousloví „pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví“ ustálen v tom smyslu, že sem je namístě zahrnout i nároky přiznané dlužníkovým věřitelům rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5. Nelze přitom zde odhlédnout, že k jiné úhradě než plynoucí právě z tohoto rozsudku v souvislosti se škodnou událostí vedoucí k dlužníkovu odsouzení v trestním řízení dlužník jiným rozhodnutím soudu zavázán nebyl, tedy pravidlo ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž), na němž především stojí výše zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, v případě dlužníka porušeno nebylo.

20. Takto na věc nahlíženo je zjevné, že zákonodárce v době, kdy přijímal insolvenční zákon, rozuměl v § 169 odst. 1 písm. b) IZ uvedenými pohledávkami věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví nároky na bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a jednorázovou náhradu při usmrcení osoby blízké. Pokud pak následně pod stejnou kvalifikaci zahrnul do § 416 odst. 1 IZ i pohledávky, jichž se netýká osvobození vymezené v § 414 IZ, lze mít za to, že zákonodárce z hlediska kvality i kvantity mínil tím totožné dlužníkovy tomu odpovídající závazky, tedy že přednostně uspokojované pohledávky věřitelů v režimu § 169 odst. 1 písm. b) IZ se, pro potřeby tohoto řízení zvažováno, neliší od těch, k jejichž úhradě je dlužník v neuhrazené výši ve smyslu § 416 odst. 1 IZ zavázán i poté, kdy projde režimem oddlužení.

21. Shora vysvětlenému závěru se dle odvolacího soudu neprotiví skutečnost, že občanský zákoník č. 40/1964 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. Ze systematického členění nároků dle tohoto nového občanského zákoníku (o. z.) totiž plyne, že v případě popsaných nároků se rovněž jedná o náhradu škody při ublížení na zdraví. Náhrada nemajetkové újmy osobám blízkým při ublížení na zdraví je začleněna v Hlavě III. (Závazky z deliktů), přičemž s náhradou nemajetkové újmy počítá jako s typem "náhrady škody" výslovně § 2894 odst. 2 o. z. Ustanovení § 2959 o. z., je pak zahrnuto v Oddíle 3 (Způsob a rozsah náhrady) a v Pododdíle 2 (Náhrada na přirozených právech člověka). Tedy povaha náhrady nemajetkové újmy osobám blízkým má i nadále povahu náhrady škody na zdraví.

22. Smyslem insolvenčního řízení je řešit úpadek, popř. hrozící úpadek, dlužníka a zvolit vhodný, zákonem předvídaný, způsob jeho řešení. Na insolvenční řízení proto nelze nahlížet jako na trest uložený dlužníku v důsledku jeho byť nedbalostního jednání. Co je trestný čin, kdo ho spáchal a jaký trest za něj stanovit je předmětem řízení trestního a tomu odpovídající právní úpravy.

23. Insolvenční řízení stojí na zásadách obsažených v § 5 IZ, jejichž respektování by mělo být pro insolvenční soud vždy primárním vodítkem při jeho rozhodování, v případě rozhodovací činnosti obou vrchních soudů pak by uvedené postuláty měly být brány též v potaz při posuzování důvodnosti odvolání proti usnesením krajských soudů.

24. Vrchní soud v Praze při vědomí toho, že s ohledem na stávající zákonnou úpravu dlužník v průběhu vlastního procesu oddlužení bude sice ochráněn před možnou exekucí směřující k vymožení pohledávek přiznaných věřitelům vykonatelnými rozhodnutími, ani nebude sankcionován za prodlení s úhradou svých již splatných závazků, leč nelze ho osvobodit od většiny neuhrazených závazků (neboť to v jeho případě vylučuje § 416 odst. 1 IZ), nahlíží odlišně od soudu I. stupně na otázku, zda oddlužení schválit, či nikoliv. Jakkoli je zjevné, že dlužníkovo počínání (podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na oddlužení) bylo vedeno jiným výkladem § 416 odst. 1 IZ, tedy předpokladem následného osvobození od závazků, přece tato okolnost sama o sobě netvoří zábranu pro vstup do režimu sanačního způsobu řešení úpadku. Především nutno vyjít z toho, že dlužník prostřednictvím poskytnutého pojistného plnění své věřitele již v nikoli zanedbatelném rozsahu uspokojil, dále pak nelze pominout, že v případě schválení oddlužení se věřitelům má i dalšího plnění dostat, a to ve formě pravidelných měsíčních splátek. Ty by sice měly obsáhnout přibližně toliko 8 % zjištěných pohledávek, avšak při neschváleném oddlužení neobdrží ani toto, při reálném výhledu na nulové uspokojení v mimoinsolvenčních poměrech v blízké budoucnosti, anžto dlužník je nemajetný a co student bez stálého příjmu, odkázán na podporu rodiny.

25. Odvolací soud je si vědom toho, že insolvenční zákon v § 412 odst. 1 písm. a) výslovně dlužníka zavazuje k přiměřené výdělečné činnosti, přičemž dlužník zde vlastně deklaruje, že po dobu trvání oddlužení nebude pracovat, nýbrž studovat, nicméně i ve vztahu k takto ukládané povinnosti vlastního snažení lze relevantně vznášet argument již zaplacené částky (téměř dvojnásobku součtu zjištěných pohledávek v tomto řízení) a potřeby zvyšování vlastní ceny na trhu práce formou studia, což může mít pozitivní dopad na dlužníkovu výdělečnou schopnost v budoucnu, kdy lze očekávat, nedojde-li v mezidobí k jinému ujednání, že věřitelé budou činit kroky k zapravení svých již přiznaných nároků.

26. Shora uvedený výklad odvolacího soudu lze shrnout tak, že náhrada nemajetkové újmy dle § 2951 odst. 2 o. z., za usmrcení osoby blízké je ve smyslu § 416 odst. 1 IZ pohledávkou na náhradu škody způsobené na zdraví. Z toho ovšem dále plyne též to, že se taková pohledávka bude pravidelně uspokojovat v průběhu příp. oddlužení a po jeho skončení zůstává její neuspokojená část nedotčena příp. osvobozením dlužníka od placení pohledávek.

27. Zbývá ve vztahu k v předchozím odstavci řečenému pro úplnost doplnit, že insolvenční soudy nejsou povolány k tomu, aby při posuzování důvodnosti požadavku na vstup do oddlužení znovu hodnotily, či dokonce přezkoumávaly oprávněnost pohledávek věřitelů přiznaných jim pravomocným rozhodnutím, zde rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť to je zcela v kompetenci insolvenčního správce, příp. účastníků insolvenčního řízení při přezkumu přihlášených pohledávek.

28. Vzhledem ke stanoviskům vysvětleným shora a k potřebě zvolit takové řešení, které bude nejlépe odpovídat zásadám vyjádřeným v § 5 IZ, dovozuje Vrchní soud v Praze, že v souzené věci důvody pro neschválení oddlužení dány nejsou, když z pouhého (právního) omylu dlužníka nelze bez dalšího usuzovat na jeho nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení. Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, v jehož průběhu bude ten zmíněným závěrem odvolacího soudu vázán.

Rubrum