Číslo jednací: 10A 377/2011 - 20-28

Rubrum

I. Žaloba se odmítá.

Výrok

Žalobou podanou Městskému soudu v Praze se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též „Rada“) , a to (A) usnesení o zastavení správního řízení ze dne 20. 9. 2011, sp.zn. /Ident.:2008/618/vos/FTV, č.j.: RUD/3201/2011, jímž žalovaná zastavila správní řízení vedené pro možné porušení ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „Zákon“), odvysíláním pořadu Myšlenky zločince dne 26. 3. 2008 od 16:40 hod. na programu Prima televize, neboť uplynula jednoletá subjektivní prekluzivní lhůta dle § 61 odst. 1 Zákona, umožňující uložení pokuty ve věci, a dále (B) upozornění na porušení Zákona ze dne 20. 9. 2011, sp.zn. /Ident.: 2008/618/vos/FTV, č.j. RUD/3237/2011, jímž Rada upozornila žalobkyni na porušení ust. § 32 odst. 1 písm. g) Zákona, kterého se měla dopustit právě odvysíláním pořadu Myšlenky zločince dne 26. 3. 2008 od 16:40 hod. na programu Prima televize, dále konkretizovaným. Žalobce v podané žalobě (bod III) dovozuje přípustnost žaloby s odkazem na ust. § 65 odst. 1 a 2 s.ř.s. s tím, že v materiálním smyslu jde v obou případech o rozhodnutí, neboť za a) napadenými rozhodnutími byla vyslovena vina žalobkyně, spočívající v porušení ust. § 32 odst. 1 písm. g) Zákona, za b) žalobkyni byla uložena povinnost zajistit ve stanovené lhůtě nápravu, za c) došlo ke změně statusového práva žalobkyně, a to veřejného subjektivního práva stavu žalobkyně a za d) zároveň byl naplněn hmotněprávní předpoklad pro uložení pokuty a následně pro odnětí licence žalobkyni. Přípustnost žaloby je dle žalobkyně založena na tezi, že upozorněním na porušení Zákona(B) podle § 59 odst. 1 zákona dochází ke změně práva, změnilo se statusové právo žalobkyně být provozovatelem televizního vysílání, vyplývající pro ni z udělené licence (rozhodnutí rady z 28. 6. 1994,č.j. Ru/93/94). Vedle toho byl zároveň splněn hmotněprávní předpoklad pro uložení pokuty a následné odnětí licence postupem podle § 63 odst. 1 písm. c) Zákona pro porušení licenčních podmínek. žalobkyně má za to, že s ohledem na ust. § 59 Zákona je předpokladem pro uložení pokuty (a tedy i případného opakovaného porušení povinnosti dle § 2 odst. 1 písm. x) Zákona) předchozí upozornění za strany Rady, tudíž byl vydáním napadených rozhodnutí splněn první předpoklad administrativního zákazu činnosti žalobkyně v příslušném oboru. Právním předpokladem vydání upozornění je podle žalobce uznání žalobkyně vinnou z porušení právní povinnosti stanovené v § 32 odst. 1 písm. g) Zákona, tzn. posouzení jejího protiprávního skutku z hlediska právní kvalifikace jako úmyslně nebo nedbalostně zaviněného porušení právní povinnosti Radou. „Změna subjektivního práva stavu žalobkyně se projevuje tím, že vydání upozornění se nepříznivě dotýká způsobilosti žalobkyně být provozovatelem televizního vysílání, jež se tak změnila v neprospěch žalobkyně a v neprospěch její odborné pověsti při výkonu podnikání“. Žalobce dále tvrdí, že Zákon obsahuje soustavu správních deliktů, za něž jsou udělovány tři tresty spojené s proviněním, a to: - upozornění na porušení Zákona (má povahu „napomenutí“ či „výstrahy“, tedy sleduje výchovný, nápravný cíl), - pokuty dle § 60 Zákona a – odnětí licence dle § 63 Zákona, resp. odnětí registrace dle § 64 Zákona. Každý z uvedených trestů musí být přiměřený okolnostem. Samo upozornění má pak povahu veřejnoprávní úřední výstrahy udělené správním orgánem provozovateli coby trest za již spáchaný správní delikt, pakliže by k dokonání deliktu nedošlo, nebylo by možno provozovatele uznat vinným a potrestat jej upozorněním. Z tohoto právního pojetí se podle žalobkyně podává, že již samo upozornění má sankční veřejnoprávní povahu, nikoli běžný sdělovací význam upozorňovací(informativní) či pouze předstižný, předpokladem jeho vydání je nastalý a individuálně prokázaný skutek neplnění nebo porušení povinnosti provozovatele vysílání, kvalifikovaný jako správní delikt. Vinný a potrestaný provozovatel vysílání je povinen snášet časově neurčený trest upozornění na porušení zákona. K tomu žalobkyně poukazuje na srovnatelné případy (např. výstrahu znalci) a na zákon č. 200/1990 Sb. o přestupcích, dle něhož je trestem napomenutí, obdobně písemné napomenutí za kárné provinění notáře a pod., kdy pojmy jako „výstraha“, „důtka“, „napomenutí“ mají shodný či podobný trestněprávní význam (slovenský zákon č. 308/2000 Z.z. výslovně uvádí „upozornění“ mezi druhy sankcí za správní delikt a jsou podrobena soudnímu přezkumu). Všechny případy pak mají společné, že jde o výchovný trest, nicméně za prokázaný minulý skutek, tomu odpovídá i systematické zařazení v Zákoně v části sedmé. Upozornění tak má veřejnoprávní sankční povahu správního trestu, mění se jím dosavadní statusové veřejnoprávní právo provozovatele vysílání, v souvislosti s tím, je ohrožen i další budoucí výkon jeho práv dle čl. 17 a 26 Listiny základních práv a svobod. Samo vydání upozornění má i dopad do práva na zachování dobré pověsti, proto odmítnutí přezkumu upozornění představuje podle žalobce denegatio iustitiae. Stran procesní stránky žalobkyně dovozuje, že vzhledem k důsledkům navazujícícm na toto potrestání, je nutno upozornění přiznat povahu rozhodnutí s právem na soudní ochranu. Dále žalobce odkázal na judikaturu NSS (rozsudek č.j. 6 As 34/2011-62), s tím, že rozhodnutí o zastavení správního řízení představuje vyústění správního řízení o vině žalobkyně za jiný správní delikt, a proto napadá i samostatně usnesení o zastavení správního řízení /rozhodnutí ad (A)/. V žalobních bodech (IV.) žalobkyně namítá, že byla vyslovena její vina a v navaznosti na to jí byla uložena povinnost i přesto, že došlo k zániku trestnosti zkoumaného skutku. Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť v době jeho vydání již jednání žalobkyně, kterého se měla dopustit, nemohlo být trestné v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty, tuto skutečnost konstatuje i žalovaná v usnesení o zastavení řízení na str.

1. Rada byla povinna zkoumat otázku zániku trestnosti a správní řízení zastavit, jak dovodila judikatura soudů, současně pak však Rada nebyla oprávněna samostatně vyslovit v takovém případě, že se „obviněná osoba deliktu dopustila“, jestliže zákon již nedovoluje uložit za tento delikt sankci. K tomu žalobkyně poukazuje na materiální důvody časového omezení postihu, i důvody procesní s tím, že ustanovení o zániku trestnosti je institutem hmotněprávním a v případě, že zanikla trestnost činu, nelze ani již vyslovit vinu. Vyslovením viny je zasaženo do subjektivních práv žalobkyně a nelze–li vyslovit vinu, nelze stanovit ani povinnost zajistit ve lhůtě nápravu, která na výrok o vině navazuje, dochází tak k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, a dále i čl 39 Listiny. Městský soud v Praze předně musel zkoumat otázku podmínek řízení a přípustnosti žaloby. Ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je garantováno právo na ochranu před zásahem do subjektivního práva mocenským aktem státu, tedy aktem vydaným ve veřejnoprávní sféře příslušným orgánem vůči adresátům takového aktu. Stanoví se, že ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Obecně se tak lze dovolat ochrany svých práv (nikoli cizích), a to stanoveným postupem. Je tak zřejmé, že osoba dovolávající se zásahu do práv musí nositelem takových práv, a to věcných nebo procesních práv, být, a pak může využít zákonem stanovený postup k jejich ochraně. Postup, jakým se lze dovolat ochrany svých veřejných subjektivních práv, do nichž bylo zasaženo rozhodnutím orgánu veřejné správy stanoví ustanovení § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen s.ř.s.). Podle § 65 odst. 1 s.ř.s. může (je legitimován k podání žaloby) ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“) žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Ochrana takto poskytovaná veřejným subjektivním právům však není neomezená; žalobce je legitimován jako účastník správního řízení brojit proti rozhodnutí ve smyslu zákonné definice vymezené ust. § 65 odst. 1, 2 s.ř.s., nikoli však bez výjimky, neboť mj. dle ustanovení § 68 písm. d) s.ř.s. je žaloba nepřípustná, směřuje-li jen proti důvodům rozhodnutí a podle § 68 písm.e) s.ř.s. se nelze domáhat ochrany žalobou proti rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. Podle § 70 písm.a) s.ř.s. jsou z přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími, podle § 70 písm.b) s.ř.s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu předběžné povahy. Zákonodárce tak některá rozhodnutí resp. úkony z kognice soudu vyloučil. Koncepce správního soudnictví vychází z obecné přípustnosti soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy, vyloučeného pouze v taxativně uvedených případech. Ustanovení § 66 zákona č. 231/2001 Sb., sice výslovně zakotvuje některá rozhodnutí žalované, která podléhají přezkoumání soudem, mezi nimiž rozhodnutí o vydání upozornění na porušení povinnost stanovené zákonem či porušení podmínky udělené licence (§ 59 odst. 1 zákona) není uvedeno, přezkoumávání tohoto rozhodnutí není výslovně ani tímto ustanovením vyloučeno. Soud proto musí soudnímu přezkumu podrobit i rozhodnutí, která sice nejsou výslovně uvedena ve výčtu ustanovení § 66 z.č. 231/2001 Sb., ale jsou materiálně rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. l s.ř.s., není-li jejich přezkum výslovně vyloučen. Žalobkyně v daném případě napadá dvě rozhodnutí vydaná Radou, jednak usnesení o zastavení řízení /A/, jednak upozornění na porušení zákona /B/. Soud v daném případě dospěl k závěru, že žaloba podaná proti usnesení o zastavení řízení /A/ je nepřípustná podle ust. § 68 písm.d) s.ř.s., neboť směřuje jen proti důvodům rozhodnutí. Žalobkyně přípustnost žaloby i ve vztahu k tomuto rozhodnutí staví na tvrzení, že jím byla vyslovena vina, spočívající v porušení ust. § 32 odst. 1 písm. g) Zákona. Ve výroku usnesení Rady o zastavení správního řízení se uvádí výslovně, že Rada zastavuje s provozovatelem vysílání (žalobkyní) „správní řízení vedené pro možné porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm.g) zákona ......, neboť uplynula jednoletá prekluzivní lhůta podle § 61 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., umožňující uložení pokuty ve věci“. Uvedený výrok tak nevyslovuje, že žalobkyně je /nebo byla uznána vinou ze spáchání správního deliktu, ale říká, že řízení vedené s žalobkyní, v němž byla podezřelá ze spáchání správního deliktu, se zastavuje z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty. Výrok usnesení o zastavení řízení tak nebyl formulován nepřípustným způsobem, jak žalobkyně navozuje odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 751/2001 Soudní judikatury ve věcech správních, ročník IV., číslo 1/2001, neboť ve výroku tohoto usnesení Rady není formulace „obviněná se dopustila deliktu“ resp., že se žalobkyně se dopustila, či je vina ze spáchání deliktu ...atp., jako tomu bylo v případě rozhodnutí ředitele inspektorátu České obchodní inspekce v Plzni, jehož se uvedený judikát týká. Žalobkyně v daném případě žalobou míří proti „důvodu“ uvedenému až v odůvodnění usnesení Rady, kdy na str. 5 Rada nad rámec vlastního výroku uvedla, že však dané správní řízení prokázalo porušení ust. § 32 odst. 1 písm. g) cit. zákona, a proto se rozhodla současně upozornit provozovatele na porušení zákona. Uvedený text odůvodnění rozhodnutí, ostatně jako jakýkoli jiný závěr správního orgánu vyjádřený toliko v odůvodnění rozhodnutí, nemůže zasáhnout sám o sobě právní sféru adresáta aktu, tuto schopnost má toliko výrok rozhodnutí. Ostatně právě proto není přípustná žaloba jen proti důvodům rozhodnutí. Důvody, na nichž žalobkyně staví přípustnost žaloby v bodě III, pod písm. a) až d) se tak míjí s výrokem napadeného usnesení o zastavení řízení/A/, konečně žalobkyně sama ve svém právním pojetí přípustnosti žaloby v uvedených bodech se dovolává dopadu vydaného upozornění na porušení zákona, tedy druhého z napadených rozhodnutí /B/. Soud vzhledem k uvedenému proto shledal žalobu podanou proti usnesení Rady o zastavení řízení /A/ nepřípustnou dle § 68 písm.d) s.ř.s a ve spojení s ust. § 46 odst. 1 písm.d) s.ř.s. žalobu proto odmítl. Žalobkyně za druhé napadla Radou vydané upozornění na porušení zákona. Soud v daném případě dospěl k závěru, že samostatný přezkum tohoto žalobou napadeného rozhodnutí je vyloučen, protože nejde o rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s.ř.s., a žaloba je tak nepřípustná dle § 70 písm.a) ve spojení s ust. § 68 písm.e) s.ř.s. Přitom vycházel z následující úvahy obecné: Podle ustanovení § 59 odst. 1 až 3 zákona, jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě. Délka lhůty k nápravě podle předchozího odstavce musí být přiměřená charakteru porušené povinnosti. Dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci neuloží. Podle § 59 odst. 4 ustanovení odstavců 1 až 3 se nepoužijí, poruší-li provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání zvlášť závažným způsobem povinnosti uvedené v § 32 odst. 1 písm. c), d) a e), a dále z důvodu uvedeného v § 63 odst. 1 a § 64 odst.

1. Zákon č. 231/2001 Sb. v ust. § 59 vlastním sankčním ustanovením předřadil „Opatření k nápravě“. Oproti jiným právním předpisům, kde plnění jimi stanovených povinností je pod sankcí bez dalšího, zde – v zákoně č. 231/1991 Sb.- zákonodárce přiznal těm, kdo stanovené povinnosti poruší, určitou výhodu tím, že zavázal Radu (až na případy výslovně vyloučené) povinností při prvním zjištěném porušení zákonného ustanovení ze strany konkrétního provozovatele jej upozornit na toto porušení a stanovit mu lhůtu k nápravě, přičemž dojde-li k této nápravě Rada není oprávněna takové porušení sankcionovat. Povaha tohoto úkonu – upozornění dle § 59 odst. 1 zákona - tak nese v sobě předně preventivní účinek; úkon obsahuje informaci, že konkrétní jednání provozovatele je Radou kvalifikováno jako porušení konkrétního ustanovení zákona, resp. podmínek licence, a je v něm stanovena lhůta k nápravě, tj. k odstranění stavu, který správní orgán shledal závadným, a to v tom smyslu, že se má subjekt napříště se vyvarovat obdobného jednání. Nezjednání nápravy podle vydaného upozornění pak zakládá v případě zjištění dalšího obdobného porušení možnost uložení sankce podle příslušných navazujících ustanovení zákona. Vydané upozornění samo nezasahuje přímo do práv a povinností žalobce založených zákonem či podmínkami licence, ale (s ohledem na oblast regulace) představuje způsob jak zajistit předvídatelnost případného rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt podle tohoto zákona, tedy předvídatelnost toho, jaké jednání provozovatele lze podřadit pod konkrétní skutkovou podstatu správního deliktu v tomto zákoně uvedenou. Upozornění tak informuje provozovatele, jakým způsobem má (nechce-li se vystavit sankčnímu řízení) v budoucnu postupovat, resp. jaké jednání již nemá opakovat. Upozornění je tak úkonem, jehož vydání je podmínkou pro zahájení řízení ve věci uložení sankce za obdobné jednání. Pokud by Rada vydala upozornění dle § 59 odst. 1 zákona a účastníkem řízení ve skutečnosti zákon ani licenční podmínky nebyly porušeny, konstatování porušení zákona (podmínek licence) by bylo vadné, pak v případě následného vyvození postihu za obdobné jednání šlo o postup nezákonný. Vydané upozornění tak nepodléhá samostatně soudní kognici; jeho vydání je podmínkou řízení o uložení sankce za porušení téže zákonné povinnosti a jako jeden z podkladů zákonem stanovených pro vyvození postihu v konkrétních případech je soudem přezkoumáváno až v řízení o žalobě proti rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt, kdy jednou z otázek přezkumu je, zda byl účastník již dříve upozorněn na porušení konkrétní právní povinnosti pro jejíž další porušení je vedeno sankční řízení. Vydané upozornění (ač formálně má náležitosti rozhodnutí) je podle názoru soudu sdělením úřadu straně, jehož obsahem je upozornění – informace o zjištěném porušení právní povinnosti. Vydání takového sdělení je ze zákona předpokladem (a podkladem) pro vydání rozhodnutí o uložení sankce za porušení téže povinnosti. Až rozhodnutím o uložení sankce je teprve přímo zasaženo do žalobcových práv; takové rozhodnutí ani nemusí být vydáno, pakliže provozovatel svým jednáním akceptuje upozorněním sdělený žádoucí postup. Ustanovení § 59 zákona stanoví povinnost Rady upozornit provozovatele na porušení zákona, tedy informovat jej, že konkrétní jednání naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu, materiálně však nezakládá práva či povinnosti, ani je neurčuje. Opatření k nápravě ve formě upozornění, jak je zákon v ust. § 59 založil, tak podle názoru soudu nenese s sebou materiální účinky přímého zásahu do práv žalobce. To ostatně lze dovodit i z toho, že v poslaneckém návrhu zákona ust. § 59 (resp. původně § 55) byla navrhována forma rozhodnutí a dokonce i klauzule o přezkoumání tohoto rozhodnutí soudem, zákonné znění však tuto formulaci neakceptovalo, v tomto navrhovaném znění zákon schválen nebyl. Soud přihlížel rovněž k důsledkům opačného výkladu. Pokud by totiž upozornění bylo samostatně přezkoumatelné soudem postupem podle § 65 s.ř.s., znamenalo by to nejen určitou duplicitu posuzování týchž otázek soudem, ale souběžné vedení řízení před soudem ve věci přezkoumání takového upozornění s případným správním řízením vedeným Radou o o uložení sankce za obdobné jednání, k němuž došlo po vydání upozornění a vedení tohoto sankčního řízení, by nutně vedlo k přerušení řízení o uložení sankce (§ 64 správního řádu), neboť přezkumné soudní řízení by bylo v tomto smyslu řízením o předběžné otázce. Nehledě na další možnost opravných prostředků (kasační stížnosti) by takto zákonem nastolený postup byl podle názoru soudu v rozporu s principem dobré správy a hospodárnosti řízení. Soud uvedený závěr učinil v souladu s dosud zastávanou judikaturou správních soudů a dospěl k závěru, že není důvodu se od tohoto výkladu odchýlit ani v daném případě, kdy upozornění bylo vydáno Radou souběžně se zastavením řízení ve věci uložení sankce za správní delikt pro týž skutek, protože v materiálním smyslu se v důsledku procesních postupů Rady upozornění ani v takovém případě nestává rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. Žalobce sám v žalobě odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 As 34/2011- 62, v němž je současně uveden odkaz na řadu rozsudků uvedeného soudu, jimiž byl vysloven (a současně zdůvodněn) závěr, že upozornění podle ustanovení § 59 odst. 1 zákona o vysílání není ve správním soudnictví samostatně přezkoumatelné, protože nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva a povinnosti osoby. Nejedná se tedy o rozhodnutí podle ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. a žaloba je proti němu podle ust. § 70 písm. a) s.ř.s. ve spojení s ust. § 68 písm.e) s.ř.s. nepřípustná. K právnímu pojetí přípustnosti žaloby proti upozornění, jak jej žalobce namítá, lze dodat, že i Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 6 As 34/2001-62 za situace obdobné, která nastala i v daném případě, dovodil, že „ani stanovení lhůty k nápravě taktéž obsažené v předmětném upozornění neodůvodňuje závěr, že by upozornění bylo samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví“. K tomu dokázal Nejvyšší správní soud na závěry rozsudku ze dne 6. 4. 2011, č. j. 7 As 20/2011 - 97, podle něhož „jde jde v případě stanovení lhůty k nápravě obecně o úkon, kterým se realizuje preventivní funkce správního trestání a dává se jím provozovateli vysílání najevo, že pokud odstraní vytýkané nedostatky, nebude s ním ani zahajováno řízení o správním deliktu. Provedení nápravy je postaveno na dobrovolnosti a neodstranění namítaných nedostatků není samo o sobě spojeno s žádnou sankcí. Lhůta k nápravě tedy neobsahuje povinnost, která by byla proti vůli provozovatele vynutitelná veřejnou mocí“. Obdobně jak shora obecně již Městský soud v Praze tak dovodil, že důsledkem nevyhovění (tj. setrvání provozovatele vysílání na protiprávní činnosti) je v obecné rovině pouze to, že může být zahájeno řízení o deliktu a teprve v tomto řízení by bylo postaveno na jisto, zda skutečně došlo ke spáchání deliktu, a případně by byla uložena sankce. Stanovení lhůty k nápravě je tedy úkonem předběžné povahy ve smyslu ust. § 70 písm. b) s. ř. s. Obdobně lze v daném případě i konstatovat, že v daném případě k zahájení správního řízení o předmětném deliktu již nemůže dojít, neboť tomu brání usnesení o zastavení řízení z důvodu zániku trestnosti správního deliktu. Městský soud v Praze (v intencích i dalších úvah vyslovených v uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu) neshledal, že by vydané upozornění s sebou neslo žalobkyní tvrzený zásah do veřejnoprávní sféry, tzn. že by jím došlo ke změně statusového práva žalobkyně. Ten v důsledku samotného vydaného upozornění nemohl nastat, neboť jej žalobkyně dovozuje z právního pojetí sankční povahy upozornění jako takového, toto pojetí se však vymyká z důvodů shora uvedených institutu „upozornění“ jak je Zákonem založen a judikaturou soudů pojímán, tedy oproti tvrzení žalobkyně „upozornění“ není trestem a nepřináší tak změnu statusového postavení žalobkyně, jak je v žalobě dovozováno (a to ani ve spojení s výrokem usnesení o zastavení řízení). Argumentace žalobkyně, že vydáním upozornění byl naplněn hmotněprávní předpoklad pro následné uložení pokuty a následně pro odnětí licence a tím je její sféra v oblasti veřejnoprávní ohrožena, opomíjí, že pokuta může být žalobkyni podle Zákona uložena jen, pokud stěžovatelka následně poruší své povinnosti stanovené Zákonem a v takovém případě v rámci následně vedeného správního řízení je žalobkyni garantováno právo na obranu včetně následné správní žaloby podle s. ř. s. Vydání upozornění na porušení určitého ustanovení zákona o provozování vysílání ještě automaticky pro všechny případy v budoucnosti navíc neznamená umožnění sankcionování za porušení totožného ustanovení. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2010, č. j. 6 As 20/2009 - 255), mezi upozorněním na porušení zákona a následným protiprávním jednání „typová vazba“. Právní sféra žalobkyně proto nemohla být samotným upozorněním zasažena, neboť upozornění neobsahovalo vyslovení viny a uložení právně vynutitelné povinnosti v podobě stanovení lhůty k nápravě, ani nepředstavuje pravomocné uložení „sankce“ za správní delikt (jak mylně dovozuje žalobkyně v žalobě). Otázku, zda v daném případě právě toto upozornění může naplňovat jednu (jen jednu) ze zákonných podmínek pro uložení sankce v budoucnu za jiné jednání (skutek) bude na místě řešit až v rámci řízení o uložení sankce za tento skutek, kdy takové rozhodnutí by bezpochyby zasáhlo právní sféru žalobkyně. Stejně tak i pro případné odnětí licence postupem podle ust. § 63 Zákona musí být naplněny všechny zákonem stanovené podmínky a v i řízení o odnětí licence je zachováno právo na obhajobu a možný přezkum rozhodnutí o odnětí licence nezáviským soudem. Nelze proto dovozovat, že vyloučením „upozornění“ ze samostatného přezkoumání soudem dochází k odepření přístupu k soudu, neboť postupem podle ust. § 75 odst. 2 věta druhá s.ř.s. je zajištěno, že „upozornění“ bude přezkoumatelné soudem jako tzv. jiný právní úkon představující podklad pro rozhodnutí, jestliže by se právě předmětné upozornění stalo podkladem pro následný postih žalobkyně za „typově“ obdobné jednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2011, č. j. 7 As 20/2011 – 95), nebo dokonce, jak žalobce vhledem ke svému právnímu pojetí institutu „upozornění“ dovozuje, úkonem, který by měl založit závěr o opakovaném porušování licenčních podmínek ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. x) Zákona. K tomuto ustanovení lze poznamenat, že opakovaným porušením povinnosti se podle tohoto ustanovení Zákona rozumí porušení povinnosti, za níž byla více než jednou uložena pokuta ve dvou po sobě jdoucích kalendářních letech. Ve vztahu k rozhodnutí o odnětí licence dle ust. § 63 odst. 1 písm.c) Zákona z důvodu, že provozovatel zvlášť závažným způsobem opakovaně porušuje licenční podmínky, tak platí již shora uvedené, neboť odnětí licence musí předcházet v tomto případě, a to nejméně dvakrát, uložení pokuty (tzn. pravomocné rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt) ve dvou po sobě jdoucích kalendářních letech, a to za porušení licenčních podmínek zvlášť závažným způsobem. Správní soudy v případném budoucím soudním řízení k námitce přezkoumají jak samotnou zákonnost upozornění, tak i „typovou vazbu“ mezi upozorněním a následným protiprávním jednáním žalobkyně, rovněž i správnost a zákonnost postupu při vydání upozornění v daném případě, tedy za situace, kdy k vydání upozornění došlo téhož dne, co vlastní správní řízení vedené pro možné porušení téhož ustanovení týmž skutkem bylo usnesením téhož dne zastaveno pro uplynutí lhůty k uložení sankce, tedy až v návaznosti na předtím vedené řízení o uložení pokuty. Soud se tak bude muset zabývat otázkou zákonnosti tohoto postupu až v souvislosti s žalobou proti rozhodnutí, jímž dojde k založení, změně, zrušení nebo určení práv a povinností žalobkyně. Soud tak neshledal důvodnou argumentaci přípustnosti žaloby proti upozornění Rady tak jak ji dovozoval tvrzenými materiálními znaky, popř. z dopadu do jeho veřejnoprávního postavení, spočívajícího v tvrzeném ohrožení budoucího výkonu práv dle čl. 17 a 26 Listiny základních práv a svobod, nebo dopadu do práva na zachování dobré pověsti. K této argumentaci lze odkázat i na závěry Nejvyššího správního soudu v již citovaném rozsudku č.j. 6 As 34/2011-62 na str.

68. Městský soud v Praze proto setrval na závěru, že upozornění vydané podle ustanovení § 59 zákona o provozování vysílání není samostatně přezkoumatelné žalobou proti správnímu rozhodnutí podle ustanovení § 65 a násl. s. ř. s., neboť není ani potencionálně způsobilé zasáhnout do veřejných subjektivních práv žalobkyně. Soud proto ze všech uvedených důvodů podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s ust. § 65 odst. 1, § 68 písm.d) a e) a § 70 písm.a) s.ř.s. žalobu odmítl jako nepřípustnou. Výrok o nákladech řízení soud opřel o ust. § 60 odst. 3 s.ř.s. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. S ohledem na odmítnutí žaloby před prvním jednáním rozhodl soud o vrácení zaplaceného soudního poplatku podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

Odůvodnění

Usnesení takto: Poučení: