Číslo jednací: 10A 71/2018 - 244

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Martina Lachmanna v právní věci žalobce: „Prokopovo o.s.“, IČO: 01185560 se sídlem Hlubočepská 79/49, Praha 5 právně zastoupen JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem se sídlem Klokotská 103/13, Tábor proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1 za účasti: 1) JRD Hlubočepy s.r.o., IČO: 27432882 se sídlem Korunní 810/104, Praha 10 právně zastoupena Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem Ostrovní 2064/5, Praha 1 2) Městská část Praha 5 se sídlem nám.

14. října 1381/4, Praha 5 3) Společnost pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí, IČO: 44794690 se sídlem Pražského 661/40, Praha 5 4) JANEX, spol. s r.o., IČO: 48592714 se sídlem K Horoměřicům 1183/45, Praha 6 v řízení o žalobě proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního řádu ze dne 5. 3. 2018, č. j. MHMP 343367/2018, sp. zn. S-MHMP 736759/2017/STR takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního řádu ze dne 5. 3. 2018, č. j. MHMP 343367/2018, sp. zn. S-MHMP 736759/2017/STR se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 24.570 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Michala Bernarda, Ph.D. advokáta ve lhůtě 30 dní od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoby zúčastněné na řízení č. 1-4 nemají právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět sporu

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce domáhal přezkumu rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního řádu ze dne 5. 3. 2018, č. j. MHMP 343367/2018, sp. zn. S-MHMP 736759/2017/STR (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaný napadeným rozhodnutím k odvolání žalobce a Společnosti pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí (tj. osoby zúčastněné na řízení č. 3) částečně změnil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5, odboru stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) ze dne 30. 1. 2017, č. j. MC05 2101/2017, sp. zn. MC05/OSI/2392/2016/Vo/Hl.p.1235 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) o umístění stavby „Obytný soubor Prokopské údolí“ na pozemcích parc. č. 1235, 1731/1, 1731/2, 1739, 1759/3, 1759/5 v katastrálním území Hlubočepy (dále jen „stavba“) a ve zbytku jej potvrdil.

II. Žaloba

2. Žalobce v žalobě vymezil celkem 16 žalobních bodů.

3. K otázce své aktivní legitimace žalobce uvedl, že je spolkem na ochranu životního prostředí, který se na základě ustanovení § 70 odst. 1 až 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) účastnil územního řízení, že napadeným rozhodnutím byl přímo zkrácen na právo na příznivé životní prostředí a byl zkrácen na svých právech také v důsledku porušení procesních práv v předcházejícím řízení.

4. V prvním žalobním bodu žalobce namítl rozpor napadeného rozhodnutí s ustanovením § 85 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 30. 8. 2018 (dále jen „stavební zákon“), neboť během odvolacího řízení došlo k tomu, že stavba má být umístěna též na pozemku parc. č. 1759/5, k. ú. Hlubočepy. Tento pozemek je ve vlastnictví hl. m. Prahy a osoba zúčastněná na řízení 1) (dále jen „stavebník“) nepředložila k tomuto pozemku žádný doklad, smlouvu či opatření prokazující právo provést Stavbu.

5. Ve druhém žalobním bodu žalobce uvedl, že stavební úřad zapomněl do výrokové části prvostupňového řízení převzít všechny závazné podmínky (např. podmínky č. 2 a 3 závazného stanoviska silničního správního úřadu ze dne 4. 1. 2016, závazného stanoviska drážního úřadu ze dne 21. 9. 2016 či závazného stanoviska hygienické stanice ze dne 21. 3. 2013), což žalovaný napravil v napadeném rozhodnutí tím, že prvostupňové rozhodnutí změnil a tyto podmínky doplnil (avšak nikoliv úplně správně). Podle názoru žalobce je takový postup zhojení v rozporu s ustanovením § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) nezákonný a nesprávný, protože je s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 - 47 v rozporu se zásadou dvojinstančnosti správního řízení.

6. Ve třetím žalobním bodu žalobce namítl, že žalovaný rozhodl o odvoláních v rozporu s ustanovením § 68 odst. 2 ve spojení s § 90 odst. 5 správního řádu, neboť prvostupňové rozhodnutí částečně změnil a ve zbytku potvrdil, avšak nerozhodl o zamítnutí odvolání. V případě plurality odvolatelů tak není zřejmé, komu z odvolatelů bylo vyhověno a či námitky byly zamítnuty.

7. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce poukázal na chybějící provedení zjišťovacího řízení podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o posuzování vlivů na životní prostředí“) ohledně geotermálních hloubkových vrtů, které mají sloužit k vytápění stavby. Žalobce rozporoval zákonnost, pokud správní orgány o nepotřebnosti zjišťovacího řízení k záměru vycházely z metodického výkladu k bodu 2.11 kategorie II přílohy č. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (dopis MŽP ze dne 24. 9. 2008, č. j. 72045/ENV/08). Podle metodiky se geotermálními hloubkovými vrty rozumí ty, jimiž má být čerpána termální voda k dalšímu využití. Naopak hloubkové vrty pro tepelná čerpadla nejsou posuzovány tehdy, pokud jimi nemůže dojít k propojení hydrogeologických horizontů či výraznému ovlivnění hydrogeologických poměrů v území a tuto skutečnost konstatuje ve vyjádření osoba s odbornou způsobilostí podle ustanovení § 8 a 9 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“). Tento metodický výklad je podle žalobce restriktivní, neodpovídá zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, nezávazný, zastaralý a v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, neodpovídá principu předběžné opatrnosti a výkladu v zájmu bezpečnosti a ochrany životního prostředí. Stavba proto neměla být podle žalobce vyhodnocena jako podlimitní záměr a územní řízení mělo být vedeno jako navazující řízení podle ustanovení § 3 písm. g) zákona o EIA.

8. V rámci pátého žalobního bodu žalobce uvedl, že dokumentace k územnímu řízení (dále též „DÚR“) byla v únoru 2016 podstatně přepracována, a proto měla být podle ustanovení § 85 odst. 3 PSP II posuzována podle vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný nemá podle žalobce pravdu, když tvrdí, že došlo pouze k doložení údajů a výkresů upřesňujících záměr a žalovaný tak supluje úlohu stavebního úřadu vypořádat námitky účastníků řízení. Žalobce poukázal na nedostatečnost odůvodnění souladu navržené stavby s čl. 4 odst. 1 OTPP a na rozpor s tímto ustanovením a dopravními předpisy, a to s ohledem na narůstající dopravní zátěž, charakter komunikace a dopravní značku stanovující maximální možný počet průjezdů. Žalobce považoval poukaz žalovaného na nahrazení nevyhovující panelové komunikace v rámci rozhodnutí o umístění stavby „Stavební úpravy ulice Hlubočepská, Praha 5“ za irelevantní, neboť nebyla pro stavbu stanovena závazná podmínka, že před uvedením stavby do provozu musí být úprava komunikace realizována a povoleno její trvalé užívání. Žalobce uvedl, že žalovaný nevypořádal jeho námitku ohledně požadavku na aktualizaci dopravní studie z roku 2013 s ohledem na nárůst počtu cyklistů; na tomto požadavku žalobce setrval.

9. V šestém žalobním bodu žalobce namítl, že sdělení orgánu ochrany přírody ze dne 19. 12. 2012 k podlimitnímu záměru je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se nevypořádává s kritérii v příloze č. 2 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí a nijak nezdůvodňuje závěr o tom, že se nepožaduje provedení zjišťovacího řízení. Žalobce byl toho názoru, že orgán ochrany prostředí si byl tohoto pochybení vědom, což je zřejmé z usnesení Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí ze dne 14. 7. 2017, č. j. MHMP 1095213/2017. Podle názoru žalobce nebylo možné tuto vadu napravit v odvolacím řízení, protože uvedené sdělení pro něj bylo závazným podkladem a postup podle ustanovení § 156 odst. 1 správního řádu měl být aplikován v řízení před stavebním úřadem, protože tímto postupem až v odvolacím řízení byla žalobci a ostatním účastníkům odepřena možnost vyjádřit se k tomuto podkladu. Žalobce doplnil, že tuto námitku uplatnil i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a žalovaný se jí vůbec nezabýval, a proto je i napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění.

10. V rámci sedmého žalobního bodu žalobce napadl postup vypořádání námitky ohledně překračování imisních limitů pro látku benzo(a)pyren, neboť stavba, jak uznal i žalovaný v napadeném rozhodnutí, je umisťována do území, kde jsou imisní limity pro tuto látky překročeny. Stavební úřad podle názoru žalobce neoprávněně vypořádal tuto námitku zcela nepřezkoumatelným způsobem sám za pomocí výkladu zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), což však příslušelo orgánu ochrany ovzduší, kterému měl stavební úřad tuto námitku postoupit k vypořádání, když podstatou námitky byla nedostatečnost stanoviska dotčeného orgánu ochrany ovzduší. Role stavebního úřadu má být podle žalobce pouze koordinační. Žalovaný ani stavební úřad navíc nereagovali řádně nebo vůbec na žalobcův poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2012, č. j. 1 As 135/2011 – 246 a žalovaný nereagoval řádně ani na námitku, že měly být posouzeny i emise ze stavební činnosti, ani žalovaný tuto námitku nepředal k vypořádání orgánu ochrany ovzduší.

11. V osmém žalobním bodu žalobce poukázal na to, že namítal již v řízení před stavebním úřadem absenci biologického hodnocení podle ustanovení § 67 zákona o ochraně přírody a krajiny s tím, že rozhodující je potenciální dotčení zájmů na ochraně přírody a navíc žalobce i prokázal výskyt zvláště chráněných druhů v uvedené lokalitě, a to řadou důkazů včetně stanoviska Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 30. 1. 2014, č. j. 10563/PHA/2013. Žalobce byl toho názoru, že vzhledem k rozsahu stavby a umístění na území přírodního parku, které zasahuje i do prvku ÚSES L4/392, je jednoznačné, že jde o stavbu, která se může dotknout zájmů chráněných v části druhé, třetí a páté zákona. Žalobce zdůraznil, že nebylo provedeno žádné biologické hodnocení, ačkoliv to je pouhým nezbytným minimem. Stavební úřad tuto námitku podle žalobce vypořádal sám bez součinnosti orgánu ochrany přírody, při odkazu na závazné stanovisko orgánu ochrany přírody toto stanovisko přesně neurčil, což způsobuje nepřezkoumatelnost, a pokud jím mělo být stanovisko ze dne 26. 1. 2016, pak se toto zabývá pouze zásahem do krajinného rázu. Žalobce byl v rozporu se žalovaným a jím odkazovaným stanoviskem ministerstva životního prostředí přesvědčen, že pokud existuje potenciální dotčení zájmů chráněných zákona o ochraně přírody a krajiny, což žalobce prokázal, bylo povinností orgánu ochrany přírody a krajiny nařídit provedení biologického hodnocení. Žalobce pak považoval za rozporné s důkazy i vyjádření orgánu ochrany přírody, že se výskyt zvlášť chráněných živočichů nepředpokládá a tvrzení žalovaného, že pozemky stavby nepředstavující jádrové území pro udržení místních populací zvláště chráněných živočichů považoval za odporující § 67 zákona o ochraně přírody a krajiny.

12. V devátém žalobním bodu žalobce napadl postup vypořádání jeho námitek ohledně zásahu do významného krajinného prvku a krajinného rázu, které stavební úřad vypořádal pouhým odkazem na závazné stanovisko dotčeného orgánu, aniž by mu zaslal námitku k vypořádání nebo se jí či jinými podklady zabýval věcně. Takový postup vypořádání vede podle názoru žalobce k nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Žalovaný podle žalobce pochopil příslušnou odvolací námitku nesprávně, neboť žalobce neměl v úmyslu tvrdit, že závazné stanovisko mělo být přezkoumáváno v řízení v prvním stupni.

13. V rámci desátého žalobního bodu žalobce namítl, že stavba je v rozporu s § 15 odst. 3 nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy o zřízení přírodních parků na území hl. m. Prahy, neboť stavba není dostavbou stávajícího sídelního útvaru, ale jedná se o zcela novou obytnou zástavbu, která se vymyká jakékoliv zástavbě, která v této sídelní jednotce kdy byla (dříve funkce výrobní a těžební). Stavebník podle názoru žalobce „salámovým“ způsobem zastavuje celou lokalitu novými stavebními záměry a výklad, podle kterého revitalizace brownfieldu je dostavbou stávajícího sídelního útvaru, je nepřípustným záměrným obcházením uvedeného nařízení. Žalobce byl toho názoru, že stavba není v souladu s územním plánem, naruší charakter lokality a nerespektuje stávající architektonicko-urbanistické hodnoty a kulturní identitu lokality. Názor stavebního úřadu a žalovaného, že je lhostejno, jakým druhem staveb má být sídelní útvar zastavěn, považuje žalobce za nesprávný. Žalobce poukázal na to, že žalovaný se vůbec nevyjádřil k odvolací námitce, že se stavební úřad v rámci posouzení podle § 15 odst. 3 citovaného nařízení nezabýval souladem s územním plánem, charakterem lokality, architektonicko-urbanistickými hodnotami, kulturní identitou a osobitými krajinnými a přírodními znaky). Žalobce rovněž nesouhlasil s tvrzením správních orgánů, že stavba bude realizována uvnitř půdorysné stopy historické zástavby, že její hmotové uspořádání a rozměrově poměrové parametry budou odpovídat původní zástavbě a nepřekročí její rámec.

14. V jedenáctém žalobním bodu žalobce uvedl, že na jeho odvolací námitku, že stavba neřeší navazující pěší napojení na ulicích Hlubočepská a K Dalejím, což je třeba např. kvůli chybějícímu chodníku, stavební úřad i žalovaný odkázali na územní rozhodnutí ze dne 14. 9. 2015, č. j. OSl.Hl.ob.7-30122/15-Vo/UR. To mělo řešit celou komunikaci Hlubočepská od křižovatky s ulicí Slivenecká až po Stavbu, avšak nakonec řeší komunikaci pouze v rozsahu od křižovatky s ulicí K Dalejím po Stavbu. Odkaz na toto územní rozhodnutí byl podle názoru žalobce irelevantní, neboť v prvostupňovém rozhodnutí není stanovena závazná podmínka etapizace spočívající v tom, že před uvedením stavby do provozu musí být realizována úprava komunikace Hlubočepská a povoleno její trvalé užívání.

15. V rámci dvanáctého žalobního bodu žalobce poukázal na propadnutí stanovisek správců sítě (např. Pražské teplárenské a.s. a ELTODO CITELUM), což stavební úřad i žalovaný překlenuli poukazem na to, že stavební úřad z úřední činnosti zná nejlépe svěřené území a případné nové umístěné sítě a na zásadu procesní ekonomie. Dle názoru žalobce je však tento postup v rozporu s povinností žadatele splňovat po celou dobu řízení podmínky pro vydání rozhodnutí, zejm. podle ustanovení § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona a v rozporu se smyslem časového omezení platnosti stanoviska správce sítě. Stavební úřad se pak podle žalobce vůbec nevypořádal s námitkou, že ve stanovisku PVS a.s. ze dne 18. 11. 2016 chybí několik pozemků a s touto námitkou se v rámci odvolacího řízení nevypořádal ani žalovaný.

16. Ve třináctém žalobním bodu žalobce namítl nepřezkoumatelnost vyjádření Hasičské záchranné stanice hl. m. Prahy ze dne 7. 9. 2016, protože postrádá odůvodnění, stejně jako původní závazné stanovisko dotčeného orgánu na úseku požární ochrany. Žalobce uvedl, že namítl vadu postupu stavebního úřadu, který námitku nedostatečného odůvodnění vypořádal sám bez součinnosti s dotčeným orgánem. Žalovaný k tomu odkázal na závazné stanovisko Ministerstva vnitra, generálního ředitelství hasičského záchranného sboru ze dne 14. 7. 2017, č. j. MV-78375-5/PO-PRE-2017 s tvrzením, že požadavek na odůvodnění kladného stanoviska je neopodstatněný. Žalobce s tím nesouhlasí, neboť ačkoliv vyhláška o požární prevenci odůvodnění závazného stanoviska nevyžaduje, vyplývá tato povinnost ze správního řádu a judikatury správních soudů.

17. Ve čtrnáctém žalobním bodu žalobce napadl jako nepřípustný postup žalovaného, který v napadeném rozhodnutí doplnil výpočet podlažnosti pro celou funkční plochu SV-C, když zjistil, že stavebník v průvodní zprávě na str. 12 provedl výpočet podlažnosti pouze pro navrhovanou stavbu a nikoli pro všechny stávající a umístěné stavby v celé funkční ploše SV-C, což způsobovalo podle žalobce nemožnost vyhodnotit soulad záměru s územním plánem.

18. V patnáctém žalobním bodu žalobce uvedl, že stavba v ploše SV nerespektuje požadovaný podíl jednotlivých funkcí, neboť stavba má v podstatě monofunkční čistě obytné využití, které není možné povolit ani jako výjimečně přípustné využití. To bylo podle názoru žalobce v rozporu s územním plánem a regulativem polyfunkčního využití dané lokality, kdy i při výjimečném připuštění vyššího než 60% podílu kapacity jedné z funkcí, musí zůstat zachováno smíšené funkční využití, tj. i jiná než čistě obytná funkce v nezanedbatelném podílu. Žalobce poukázal na to, že stavebník v dané ploše SV již umístil a realizoval jiné čistě obytné stavby či stavby s výrazné vyšším než 60% podílem čistě obytné funkce, a proto poslední volná plocha k zastavění v této funkční ploše již nemůže být čistě obytná. Žalobce zdůraznil, že se stavbou nesouhlasila ani Městská část Praha 5, ačkoliv její nesouhlas není právně závazný.

19. V rámci posledního šestnáctého žalobního bodu žalobce souhrnné namítl několik výtek vůči napadenému rozhodnutí jako celku. Podle jeho názoru je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože neobsahuje žádné věcné odůvodnění vyjma vypořádání se s odvolacími námitkami žalobce a dalšího odvolatele, např. chybí odůvodnění, proč je stavba nově umisťována i na pozemek parc. č. 1759/5 či proč dochází k částečné změně prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný dále podle názoru žalobce vůbec nevypořádal jeho odvolací námitky č. 18, 21 a 22. K námitce ohledně rozporu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu není uvedeno podle žalobce vůbec nic, což platí i pro námitku ohledně požadavku na aktualizace dopravní studie (námitka č. 6), ohledně procesního postupu ve věci opravného usnesení ke sdělení EIA, tj. nemožnosti aplikovat ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu v odvolacím řízení (námitka ve vyjádření z 24. 8. 2017) a námitku, že se stavební úřad vůbec nevypořádal s námitkou, že ve stanovisku PVS a.s. ze dne 18. 11. 2016 chybí vícero pozemků.

III. Doplnění žaloby

20. Podáním ze dne 24. 5. 2018 žalobce doplnil k žalobním tvrzením znalecký posudek znalce z oboru ochrany přírody Ing. P. S. č. 833618 ze dne 23. 5. 2018, podle kterého byl v místě plánované stavby na základě venkovního šetření ve dnech 29. 4. a 17. 5. 2018 zjištěn výskyt zvláště chráněných živočichů, a to: a) silně ohrožené – ještěrka obecná a slepýš křehký, b) ohrožené – čmelák, ťuhýk obecný, přičemž podle závěru znalce není výčet úplný.

IV. Vyjádření stavebníka k žalobě

21. Stavebník se k žalobě vyjádřil dne 5. 6. 2018. Vymezil se proti tomu, že by Stavba měla být v rozporu se zájmem na ochraně přírody v dané lokalitě; zásah je podle stavebníka minimalistický, stavba vede ke kultivaci stávajícího brownfieldu a správní orgány v souladu se zásadou materiální pravdy uzavřely, že některá tvrzení žalobce neodpovídají skutečnému stavu věci. Stavebník poukázal na to, že ani podle judikatury Nejvyššího správního soudu nelze vyhovět požadavku na zakonzervování území „navěky“ a požadavku na zachování uniformity zástavby, protože organicky začleněnou stavbou do okolní zástavby může být i stavba záměrně protikladná k dosavadní zástavbě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010 – 145 a ze dne 20. 5. 2010, č. j. 7 As 17/2010 – 101). Stavebník měl za to, že správní orgány v posuzovaném případě vypořádaly námitky žalobce s mimořádnou pečlivostí. Stavebník byl toho názoru, že žalobce jako spolek na ochranu životního prostředí nemůže uplatnit takové námitky, které nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny, a postačí, pokud správní orgán zdůvodní, proč tyto námitky nesouvisí se zájmem chráněným spolkem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009 – 90 a ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005 – 118). Žalobce si podle stavebníka nemůže přisvojovat námitky jiných účastníků (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 12. 4. 2000, č. j. 5 A 98/98 – 109 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, č. j. 3 As 24/2013 – 35). Stavebník byl toho názoru, že žalobce mohl v žalobce namítat jen porušení procesních práv (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 7 A 139/2001 – 67). Stavebník dále poukázal na to, že žalobce v některých žalobních bodech (např. č. 10, 11 a 15) napadá věcnou správnost správních rozhodnutí, avšak předmětem soudního přezkumu je pouze posouzení zákonnosti a vady řízení (srov. ustanovení § 78 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Stavebník navrhl zohlednění zásady proporcionality, podle které lze přistoupit ke zrušení správního rozhodnutí tehdy, došlo-li k porušení zákona nikoli v zanedbatelné míře (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2004, č. j. 7 A 85/2001 - 43).

22. K prvnímu žalobnímu bodu stavebník uvedl, že žalobci nepříslušelo jej vznášet, neboť otázka vlastnických poměrů k pozemkům nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny a sám není vlastníkem předmětných pozemků. Stavebník doplnil, že pozemek parc. č. 1759/5, k. ú. Hlubočepy byl oddělen od pozemku parc. č. 1759/1 v souvislosti s převodem pozemku parc. č. 1759/5 do vlastnictví hl. m. Prahy a příslušná smlouva byla uzavřena dne 22. 5. 2017, tj. po vydání prvostupňového rozhodnutí.

23. Ke druhému žalobnímu bodu byl stavebník toho názoru, že žalovaný byl nejen oprávněn, ale i povinen k nápravě vad v odvolacím řízení, a to podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a podle zásady rychlosti, hospodárnosti a procesní ekonomie. Takový postup podle stavebníka rovněž odpovídá zásadě jednotnosti správního řízení. Stavebník měl za to, že žalobci nepříslušelo vznášet tento žalobní bod, neboť stanoviska silničního správního úřadu, drážního úřadu a hygienické stanice nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny.

24. Ke třetímu žalobnímu bodu stavebník uvedl, že je výrazem přepjatého formalismu, nemá oporu v zákoně a že byl důvod postupovat podle ustanovení § 90 odst. 1 správního řádu, a proto žalovaný nepostupoval podle odst. 5 uvedeného ustanovení.

25. Ke čtvrtému žalobnímu bodu stavebník poukázal na relevantní části prvostupňového a napadeného rozhodnutí a na to, že žalovaný příslušnou odvolací námitku vypořádal ve spolupráci s orgánem ochrany přírody Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „MHMP“) a ten rovněž přijal závěr, že zjišťovací řízení nebylo třeba provádět.

26. K pátému žalobnímu bodu stavebník odmítl, že by DÚR byla v únoru 2016 podstatně přepracována. Podle stavebníka naopak nedošlo ke změně záměru, ale pouze k doplnění na základě výzvy stavebního úřadu. Stavební úřad podle stavebníka jednoznačně stanovil, z jakých dopravních zátěží vycházel, a proto nebylo nutné aktualizovat dopravní situaci. Podle názoru stavebníka vyplývá z podmínky č. 25, že stavební úpravy komunikace Hlubočepská budou provedeny před zahájením užívání stavby a požadavek na jejich provedení před zahájením stavebních prací na stavbě nedává smysl, neboť při realizaci stavby by byla nová komunikace poškozena a musela by být znovu opravována. Stavebník doplnil, že na stavební úpravy komunikace Hlubočepská již bylo vydáno pravomocné stavební povolení ze dne 31. 10. 2017, č. j. MC05 63191/2017. Otázky souladu stavby s vyhláškou OTPP podle stavebník nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny a žalobci tak nepříslušelo je vznášet.

27. K šestému žalobnímu bodu stavebník odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že žalovaný vypořádal příslušnou námitku ve spolupráci s orgánem ochrany přírody MHMP, který příslušné námitce žalobce nepřisvědčil.

28. K sedmému žalobnímu bodu stavebník odkázal na příslušné části odůvodnění prvostupňového a napadeného rozhodnutí a uvedl, že žalovaný vypořádal příslušnou námitku ve spolupráci s orgánem ochrany přírody MHMP. Stavebník měl za to, že žalobní bod ohledně aplikace zákona o ochraně ovzduší nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny a žalobci tak nepříslušelo jej vznášet.

29. K osmému žalobnímu bodu stavebník nesouhlasil s tím, že by žalobce prokazoval výskyt zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin v lokalitě řadou důkazů. Stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny (dále jen „AOPK“) obsahuje podle stavebníka pouze obecné informace a AOPK nemá působnost k vydávání stanovisek pro územní řízení v otázkách přírody a krajiny. Na stavebním pozemku je podle stavebníka prázdná plocha bez zeleně po demolici původní továrny a tudíž bez podmínek vhodných pro život živočichů či rostlin. Orgán ochrany přírody MHMP i Ministerstvo životního prostředí potvrdili podle stavebníka, že není důvod požadovat biologický průzkum.

30. K devátému žalobnímu bodu stavebník poukázal na to, že souhlasné stanovisko orgánu ochrany přírody MHMP bylo potvrzeno ze strany ministerstva životního prostředí, a na to, že žalobce předkládá jako důkazní prostředek stanoviska AOPK a České geologické služby, která byla již v předcházejícím územním řízení posouzena jako obecná bez reálné vypovídací hodnoty a ani jedna z těchto institucí nemá působnost k vydávání stanovisek pro územní řízení v otázkách přírody a krajiny.

31. K desátému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že soulad stavby s požadavky nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy o zřízení přírodních parků na území hl. m. Prahy byl potvrzen souhlasným závazným stanoviskem MHMP a že souhlasné závazné stanovisko orgánu ochrany přírody MHMP bylo potvrzeno ze strany Ministerstva životního prostředí. Stavebník poukázal na to, že na území stavby se před odstraněním nacházela továrna v havarijním stavu a černé skládky, území tak nemělo žádnou estetickou či rekreační hodnotu, což se stavbou změní. Podle stavebníka je stavba navržena tak, že ve srovnání s továrnou nebude rušivá různými výškovými profily a dojde k eliminaci socio-patologických jevů (bezdomovectví). Stavba je podle stavebníka umisťována do dlouhodobě zastavěného území souvislou řadou továren, jde pouze o změnu zástavby na jinou funkci a tvoří tak „dostavbu stávajících sídelních útvarů“. Stavba svým uspořádáním (hmotou a rozměry) odpovídá podle názoru stavebníka původní zástavbě a žádným ukazatelem nepřekračuje její rámec, jde o obnovu brownfieldu z hlediska funkčního využití vůči území šetrnější a nižší úrovní zátěže. Stavebník odmítl, že by území zastavoval „salámovou“ metodou; projekt Diamantika byl zmenšen, projekt Semmering nebude realizován (stavebník pozemky převedl Městské části Praha 5 pro veřejné využití) a projekt Trilobit (tj. Stavba) je kultivací brownfieldu.

32. K jedenáctému žalobnímu bodu stavebník odkázal na vyjádření k pátému žalobnímu bodu a doplnil, že řešení pěší dopravy nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny a žalobci tak nepříslušelo tento žalobní bod vznášet.

33. Ke dvanáctému, třináctému a čtrnáctému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že žalobce uplatňuje přepjatě formalistický přístup a že stanoviska správců sítí a vyjádření hasičského záchranného sboru nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny a žalobci tak nepříslušelo tento žalobní bod vznášet.

34. K patnáctému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že Stavba má sloužit pro bydlení, a proto je její umístění ve funkční ploše SV s kódem míry využití území C výjimečně přípustné a že posouzení výjimečné přípustnosti slouží k umožnění rozvoje konkrétní lokality tak, aby odpovídal její poloze, rozloze a návaznosti na okolí, což je splněno, neboť Stavba navazuje na záměr osmi již umístěných rodinných domů s parkovou plochou. Polyfunkčnost území je podle stavebníka navíc zachována díky objektu č. p. 418 Hydroxygen na pozemku parc. č. 1236 s funkcí administrativní a drobné nerušící výroby. Stavebník upozornil na to, že územní plán vyžaduje posouzení celé funkční plochy a poměr bytové funkce po započtení stavby je ve funkční ploše SV-C 65 %, což je výjimečně přípustné překročení celkové kapacity území pro tuto funkci. Podle názoru stavebníka je realizaci stavby ve veřejném zájmu z pohledu aktuální situace na trhu bydlení i z pohledu umístění, neboť nedochází k záboru nové původy, ale využití plochy bez jakéhokoliv potenciálu. Stavebník měl za to, že soulad stavby s územním plánem nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny a žalobci tak nepříslušelo tento žalobní bod vznášet.

35. K poslednímu šestnáctému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že se ve své praxi nesetkal s důkladněji odůvodněnými rozhodnutími, že žalobce pouze opakuje námitky, které žalovaný již vypořádal a že tento žalobní bod nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny a žalobci tak nepříslušelo jej vznášet. Stavebník měl za to, že žalovaný všechny odvolací námitky vypořádal, konkrétně odvolací námitku č. 18 v rámci námitky č. 7 a námitky č. 21 a 22 jsou pak podle stavebníka pouze formální výtkou bez věcné podstaty, kdy žalobce musel být se 4 rutinními stanovisky správců sítí seznámen, neboť z nich v odvolání citoval a navíc se k nim neváže žádná další námitka a námitka č. 22 je pouze obecným tvrzením, nedokládajícím žádném konkrétní pochybení správních orgánů.

V. Vyjádření žalovaného k žalobě

36. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 11. 6. 2018 uvedl, že žalobce je aktivně legitimován podle ustanovení § 65 odst. 2 s. ř. s., avšak svými žalobními body výrazně překračuje rozsah své žalobní legitimace, když se vyjadřuje k otázkám, které se zájmem na ochraně přírody nesouvisí. Žalovaný doplnil, že odpovídající odvolací námitky vypořádal pouze z opatrnosti a k problematice aktivní legitimace odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2009, č. j. 7 As 2/2009 - 80. Za přípustné žalovaný považoval žalobní body č. 4, 6, 7, 8, 9 a 10.

37. Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný poukázal na to, že v napadeném rozhodnutí ověřil v součinnosti s odborně příslušným orgánem ochrany přírody správnost názoru stavebního úřadu. K metodickému výkladu ministerstva životního prostředí žalovaný zastával názor, že metodický výklad se provádí v případě chybějícího výkladu určitého pojmu v právních předpisech proto, aby při jeho výklad nevznikaly nedůvodné rozdíly. S ohledem na množství vrtů pro tepelná čerpadla na území ČR, umístěných bez provedení zjišťovacího řízení, měl žalovaný za to, že by provedením zjišťovacího řízení došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu.

38. K šestému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že se k němu podrobně vyjádřil v napadeném rozhodnutí a že konstrukce, podle které správní orgán nemůže své vyjádření dle části čtvrté správního řádu opravit podle ustanovení § 156 správního řádu ve fázi řízení o odvolání proti územnímu rozhodnutí, pro které bylo toto vyjádření podkladem, nemá oporu v zákoně. Opravit lze podle žalovaného provést vždy, na závěru orgánu ochrany přírody se nic nezměnilo a rozhodující je závěr podkladového vyjádření, nikoliv jeho odůvodnění.

39. K sedmému žalobnímu bodu se žalovaný domníval, že požadavkem konstantní judikatury je, aby stavební úřad sám vyvozoval závěry ohledně umístění stavby a nebyl pouhým „sběračem“ závazných stanovisek. Orgán ochrany ovzduší dle žalovaného nevydal závazné stanovisko, neboť stavba neobsahuje stacionární zdroj znečištění ovzduší a posuzování znečištění ovzduší z dopravy není svěřeno žádnému dotčenému orgánu. Podrobné šetření ve spolupráci s orgány ochrany ovzduší potvrdilo podle žalovaného závěry stavebního úřadu a znečištění ovzduší vyvolané výstavbou nelze v územním řízení posoudit, neboť zásady organizace výstavby nejsou součástí DÚR.

40. K osmému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že zpracování biologického průzkumu není zákonnou povinností žadatele o územní rozhodnutí a orgán ochrany přírody a krajiny není povinen vždy vyžadovat jeho zpracování.

41. K devátému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že rozporování obsahu závazného stanoviska v řízení před stavebním úřadem v I. stupni nemá oporu v zákoně a projednávání obsahu závazného stanoviska mezi stavebním úřadem I. stupně a dotčeným orgánem by odporovalo zásadě hospodárnosti řízení. Žalovaný podotkl, že účastníci řízení mohou napadnout závazné stanovisko odvoláním. Stavební úřad nemá dle názoru žalovaného jinou možnost, než na závazné stanovisko poukázat, protože je jím vázán a v dané fázi je tato otázka vyřešena. Žalovaný rovněž upozornil na rozpor v postoji žalobce, který na jednu stranu požaduje, aby stavební úřad zaujímal k závazným stanoviskům vlastní stanoviska, popř. je znovu projednával s dotčeným orgánem, a na druhé straně stavebnímu úřadu vytýká citace ustanovení právních předpisů mimo oblast územního rozhodování.

42. K desátému žalobnímu bodu žalovaný dodal, že ustanovení § 15 odst. 3 nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy obsahuje řadu požadavků na dostavbu sídelních útvarů, které byly posouzeny a komentovány v souvislosti s ochranou složkových zájmů. Žalobce podle názoru žalovaného absurdně preferuje výstavbu továrny před bytovým domem a za dostavbu sídelního útvaru považuje realizaci stavby se stejnou funkcí, jakou měla odstraněná stavba, což však nemá oporu v zákoně.

43. Závěrem žalovaný zdůraznil k ostatním žalobním bodům, že v předcházejícím řízení byl prokázán souladu Stavby s územním plánem.

VI. Replika žalobce

44. Dne 3. 10. 2019 obdržel městský soud repliku žalobce. V ní žalobce zdůraznil povinnost provést minimálně zjišťovací řízení EIA s odkazem na ustanovení § 9d odst. 1 zákona o EIA. Žalobce uvedl, že hájí zájmy na úseku ochrany životního prostředí, které by mohla stavba ohrozit, což vyplývá i z usnesení o přiznání odkladného účinku žaloby ze dne 5. 6. 2018, č. j. 10 A 71/2018 – 64. Ohledně aktivní legitimace žalobce označil žalovaným odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2009, č. j. 7 As 2/2009 – 80 týkající se omezení přípustnosti žalobních bodů za překonaný a odporující závěrům Ústavního soudu vyplývajícím z nálezů ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14 a ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1251/14.

45. Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že setrvává na argumentaci a že nezákonné praxi nemůže být poskytována ochrana ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu.

46. K šestému žalobnímu bodu žalobce poukázal na to, že se žalovaný nevyjádřil k námitce nemožnosti postupu podle ustanovení § 156 odst. 1 správního řádu, a odmítl, že by změna sdělení, ze kterého vyplývalo, že si dotčený orgán byl vědom svého pochybení, mohla být provedena v odvolacím řízení, protože tím žalobce ztrácí možnost se k takovému podkladu vyjádřit.

47. K sedmému žalobnímu bodu žalobce nesouhlasil s tím, že by posuzování znečištění ovzduší z dopravy vyvolané stavbou nebylo svěřeno žádnému dotčenému orgánu, a to s ohledem na ustanovení § 2 písm. e), § 4 odst. 4 a § 27 zákona o ochraně ovzduší, ze kterých vyplývá, že věcně příslušným orgánem ochrany ovzduší měl být Magistrát hl. m. Prahy a ten měl v řízení vystupovat jako dotčený orgán. Podle žalobce je situace o to závažnější, že jde o území s překročenými imisními limity pro rakovinotvorný benzo(a)pyren. Posouzení tedy podle žalobce nepříslušelo stavebnímu úřadu.

48. K osmému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že v případech, kdy je i potenciální riziko dotčení zvláště chráněných druhů živočichů, je zákonnou povinností žadatele zpracovat biologický průzkum podle ustanovení § 67 zákona o ochraně přírody a krajiny. Tvrzení, že tuto povinnost nemají žadatelé u jakékoliv stavby, není podle žalobce relevantní, protože podklady pro vydání prvostupňového rozhodnutí prokazují riziko dotčení a ohrožení zvláště chráněných druhů živočichů. To je podle žalobce potvrzeno i vyjádřením OOP MHMP ze dne 14. 7. 2017, č. j. MHMP 1095224/2017 a znaleckým posudkem Ing. P. S. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 10 As 14/2015 – 59 měl žalobce za to, že neuložením povinnosti zpracovat biologické hodnocení došlo k porušení ustanovení § 3 správního řádu a § 90 písm. e) stavebního zákona.

49. K desátému žalobnímu bodu žalobce zdůraznil, že žalovaný nepochopil odvolací námitku, protože žalobce nenapadá skutečnost, že závazné stanovisko mělo být přezkoumáváno v řízení na prvním stupni, ale to, že stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí vypořádal námitku žalobce pouze odkazem na uvedená závazná stanoviska, čímž jej zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. K tomu žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 1 As 7/2011 – 397, ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 As 25/2009 – 163 a na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2014, č. j. 47 A 32/2012 – 38. Žalobce pak doplnil, že v lokalitě nepreferuje žádnou výstavbu, protože převažuje zájem na ochraně přírody a krajiny před soukromým stavebním závěrem investorů.

VII. Další vyjádření

50. Dne 2. 7. 2018 obdržel městský soud vyjádření stavebníka, podle kterého znalecký posudek Ing. S. předložený žalobcem nemůže být podkladem pro rozhodování soudu, protože argumentuje hrozbou antropizace pozemku, aniž by tento názor vysvětlil či doložil, pomíjí, že jde o brownfield, tedy ze své podstaty 100% antropizované území, argumentuje ohrožením migrace živočichů přes pozemek, který je však ze všech stran kromě jižní izolovaný a na jižní straně je silniční komunikace a železniční trať, požaduje provedení stavebních prací v zimě, což by však znamenalo úhyn živočichů, pokud by byli přítomní, považuje 70 parkovacích míst za maximalistické řešení, aniž by zohlednil, že stávající komunikace je používána k běžnému provozu, doporučuje omezení záměru na polovinu bez uvedení důvodu pro právě polovinu a opakovaně uvádí tutéž fotografii, což má dokládat neprofesionální práci znalce Ing. S. Stavebník dále doložil odborné posouzení doc. Dr. J. F., CSc. ze dne 21. 6. 2018.

51. Dne 4. 7. 2018 obdržel městský soud repliku žalobce k vyjádření stavebníka. Podle žalobce fotografie doložené stavebníkem dokládají, že nemůže jít o dostavbu stávajícího sídelního útvaru a rozsudky ohledně nepřijatelné konzervace území nejsou relevantní, neboť hlavní účelem přírodních parků na území Prahy je ochrana krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami.

52. Žalobce k otázce svého postavení uvedl, že mělo být provedeno zjišťovací řízení a v důsledku jeho neprovedení byl poškozen na právu na příznivé životní prostředí a na spravedlivý proces, neboť se nemohl účastnit procesu EIA a územní řízení nebylo vedeno jako navazující řízení ve smyslu zákona o EIA. Žalobce dále odkázal na ustanovení § 9d odst. 1 zákona o EIA, čl. 9 odst. 2 písm. a) Aarhuské úmluvy, usnesení o přiznání odkladného účinku a nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3572/214, z nichž vyplývá, že může uplatňovat i hmotněprávní námitky, přičemž judikatura odkazována stavebníkem je překonaná. Žalobce byl toho názoru, že žalobní body č. 10, 11 a 15 jsou námitkami nezákonnosti, a nikoliv věcné nesprávnosti, přičemž správní soud může přezkoumávat i věcnou nesprávnost, zejm. v případě excesů a zneužití správního uvážení a libovůle (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42).

53. K prvnímu žalobnímu bodu žalobce uvedl, že povinnost zjištění skutečného stavu věci a kontrola úplnosti podkladů platí i pro odvolací orgán a že měl žalovaný založit kupní smlouvu do spisu jako podklad rozhodnutí. Žalobci byl k vznesení této námitky oprávněn, neboť jí napadá nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu absence základního podkladu; to by měl správní soud přezkoumávat z úřední povinnosti.

54. Ke druhému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že žalovaný nemůže odstranit nezákonnost výrokové části rozhodnutí spočívající v absenci převzetí závazných podmínek závazných stanovisek, a poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č. j. 6 A 17/2018 – 87. Žalobce měl za to, že nerespektování závazných stanovisek přezkoumává správní soud z úřední povinnosti.

55. Ke třetímu žalobnímu bodu žalobce uvedl, že vzhledem k pluralitě účastníků řízení nepovažuje tuto žalobní námitku za výraz přepjatého formalismu.

56. K pátému žalobnímu bodu žalobce poukázal na to, že zájmem stavebníka bylo ponechat Stavbu v režimu vyhlášky OTPP, protože podle PSP II by se mohla ukázat jako nerealizovatelná. Způsob realizace Stavby má podle žalobce vliv na práva a zájmy chráněné žalobcem, a proto je oprávněn vznést tento žalobní bod.

57. K šestému a sedmému žalobnímu bodu byl žalobce toho názoru, že ochrana ovzduší je součástí ochrany životního prostředí a tedy zájmem chráněným žalobcem. Ve zbytku odkázala na žalobu a předcházející část tohoto vyjádření.

58. K osmému žalobnímu bodu žalobce odkázal na znalecký posudek Ing. P. S. a uvedl, že důvod pro zpracování biologického posouzení bude v čase sílit, protože populace a druhová rozmanitost budou v území početnější. Úkolem AOPK je podle jejich internetových stránek odborná podpora výkonu státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny, včetně práce s daty a dokumentací, provádění sledování a šetření, vypracovávání odborných stanovisek, metodickýh materiálů a znaleckých posudků.

59. K devátému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že netvrdí, že závazné stanovisko mělo být přezkoumáváno v řízení v prvním stupni, ale že stavební úřad v územním řízení vypořádal námitky žalobce pouze odkazem na závazná stanoviska, což vede k nepřezkoumatelnosti.

60. K desátému žalobnímu bodu měl žalobce za to, že na území přírodního parku nelze klást důraz na estetickou či rekreační hodnotu, což beztak nepřipadá v úvahu, neboť tyto hodnoty má záměr Stavby pouze pro investora a nabyvatele jednotlivých bytů. Žalobce netrval na dostavbě továrny, ale pouze tvrdil, že ustanovení § 15 odst. 3 nařízení takovou dostavbu umožňuje. Podstata žalobního bodu spočívá podle žalobce v interpretaci tohoto ustanovení ze strany správních orgánů, která je podle žalobce příliš extenzivní a žalobce navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru stavebnictví, specializace architektura krajiny a sídel.

61. V rámci jedenáctého žalobního bodu žalobce poukázal na to, že není stanovena závazná podmínka, že před uvedením stavby do provozu musí být realizována rekonstrukce komunikace a povoleno její trvalé užívání. Žalobce měl za to, že jeho námitka v tomto směru nebyla vypořádána ze strany stavebního úřadu a žalovaného řádně a napadl nevymahatelnost tohoto požadavku, když chybí podmínění uvedení Stavby do provozu realizací chodníku.

62. K dvanáctému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že se žalovaný vůbec nevyjádřil k odvolací námitce, jejíž podstatou bylo to, že se stavební úřad nevypořádal s tím, že ve stanovisku PVS a.s. ze dne 18. 11. 2016 chybělo více pozemků. Vyžadování zákonných podkladů není podle žalobce přepjatým formalismem a soud by k této námitce měl přihlížet z úřední povinnosti.

63. Ke čtrnáctému žalobnímu bodu měl žalobce za to, že je oprávněn tento žalobní bod vznést a že se jedná o nesouladu s územním plánem, tedy nezákonnost z úřední povinnosti.

64. K patnáctému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že se nejedná o veřejný zájem, ale pouze o soukromý ekonomický zájem ve střetu s veřejným zájmem na ochraně životního prostředí. Nezákonnost spočívající v nesouladu s územním plánem je podle žalobce zkoumána z úřední povinnosti.

65. K šestnáctému žalobnímu bodu žalobce byl toho názoru, že nepřezkoumatelnost je vždy důvodem zrušení napadeného rozhodnutí a že je oprávněn ji vznášet. I přes obsahovou rozsáhlost napadeného rozhodnutí se žalovaný podle žalobce nevyjádřil k některým odvolacím důvodům a jiné vypořádal nedostatečně.

66. Ke čtvrtému a třináctému žalobnímu bodu žalobce odkázal na žalobu.

67. Dne 16. 1. 2019 obdržel městský soud další vyjádření stavebníka. V něm stavebník uvedl, že podle odborného posouzení vypracovaného doc. F. trpí znalecký posudek Ing. S. neznalostí lokality a principů smysluplné ochrany přírody. Podle stavebníka Ing. S. učinil své závěry bez znalosti projektové dokumentace stavby, bez konzultace se stavebníkem a zatížil je pochybeními (mylné a neodůvodněné tvrzení ohledně antropizace pozemků stavby, které jsou brownfieldem, ohrožení migrace živočichů, kdy pozemky Stavby jsou ze všech stran izolovány od svého okolí). Závěr Ing. S. o poškození přírodních fenoménů není podle stavebníka odůvodněný, neboť Stavba počítá se zelení na střechách a je navržena přívětivě k životnímu prostředí, kdy dojde ke zlepšení stavu předmětných pozemků. Stavebník odmítl možnost zakonzervování území s ohledem na judikaturu NSS a uvedl, že sám investoval prostředky do demolice zbytků továrny. Závěr Ing. S. o redukci záměru na polovinu je podle stavebníka nepodložený. Stavebník považoval závěr Ing. S. o potřebě realizovat zemní práce v zimě za chybný, neboť podle doc. F. by měl být postup s ohledem na ochranu ještěrky obecné a slepýše křehkého opačný. Konstatování Ing. S. o výskytu chráněných živočichů měl stavebník za nedostatečný, neboť nevznikl na základě dlouhodobého sledování lokality a podle doc. F. jsou pozemky Stavby od hodnotných ploch Prokopského údolí izolované, což vylučuje možnost migrace živočichů (kromě ptáků). Souhrnně nemůže být podle stavebník znalecký posudek Ing. S. spolehlivým podkladem pro soud.

68. Stavebník uvedl, že podle pozorování doc. F. v období od června do listopadu 2018 při celkem devíti návštěvách (i) nezjistil výskyt zvláště chráněných rostlin, (ii) zjistil výskyt zvláště chráněného čmeláka rodu Bombus, který však na pozemcích nesídlí a realizací Stavby nebude nijak dotčena, (iii) nezjistil výskyt žádného zvláště chráněného druhu obratlovců s přímým vztahem k pozemkům Stavby, když zjistil výskyt pouze dvou běžných druhů ptáků hnízdících na daných pozemcích. Podle stavebníka doc. F. uzavřel, že v kontextu širšího území nedojde k ovlivnění biologické rozmanitosti v okolí (při výstavbě ani užívání) a že nelze vyloučit výskyt dalších druhů bez přímé vazby na pozemky stavby. Při dodržení dalších doporučení doc. F. (odstraňování dřevin a křovin mimo období hnízdění, tj. mimo 20. 3. – 30. 6. a odstranění nepůvodních dřevin) nedojde podle stavebník k zásahu do zájmů chráněných zákona o ochraně přírody a krajiny s významným negativním vlivem.

69. Stavebník zopakoval námitku, že žalobci nepříslušelo vznášet všechny žalobní body, které vznesl, a to s ohledem na již výše odkazovanou judikaturu. Podle názoru stavebníka fotografická dokumentace dokazuje, že Stavba zapadá do krajinného rázu lokality a nejedná se o výstavbu nové sídelní jednotky či útvaru, a to i s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 5 As 48/2006 a na to, že bytová výstavba je k okolí šetrnější než dřívější tovární budovy. Pozemky Stavby nejsou dle stavebníka vhodné k osídlení živočichy, neboť jsou plné suti a vzrůstající rostliny nemají hodnotu.

70. K prvnímu žalobnímu bodu stavebník uvedl, že změna ve výčtu pozemků je přípustná i s ohledem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 8 A 13/2013 – 60, přičemž v předmětném případě jde pouze o přečíslování parcel bez vlivu na realizaci Stavby.

71. Ke druhému žalobnímu bodu měl stavebník za to, že rozpor s ustanovení § 149 odst. 5 správního řádu není na místě a že odkaz žalobce na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č. j. 6 A 17/2018 – 87 není přiléhavý. Podle stavebníka žalovaný postupoval správně v souladu s ustanovením § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 7 As 32/2008.

72. Ke třetímu žalobnímu bodu stavebník uvedl, že žalovaný postupoval podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, a proto nebyl důvod aplikovat ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu.

73. Ke čtvrtému žalobnímu bodu stavebník poukázal na to, že text směrnice 2011/92/EU se liší proti směrnici 85/337/EHS jen v technických detailech, příloha II v bodu 2 písm. d) je stejná. Podle názoru stavebníka je tak Metodický pokyn stále aplikovatelný a nebylo třeba provedení zjišťovacího řízení, neboť podle Metodického pokynu je zásadní kladné vyjádření odboru ochrany životního prostředí Úřadu městskému části Praha 5 jako vodoprávního úřadu, který v rozhodnutí sp. zn. MC05-S/71572015/OŽP/OVH uvedl, že vrty nemohou negativně ovlivnit kvalitu ani kvantitu hydrogeologického kolektoru dané lokality. Stavebník byl toho názoru, že správní orgány své závěry řádně odůvodnily a že podle nové právní úpravy s účinností od 1. 1. 2018 spadají geotermální hloubkové vrty do hloubky 200 m do kategorie podlimitních záměrů.

74. K pátému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že samotný záměr zůstal po doplnění spisu na základě výzvy stavebního úřadu bez změny, návaznost rekonstrukce komunikace Hlubočepská na zahájení užívání Stavby je zajištěna podmínkou č. 25 prvostupňového rozhodnutí a realizace rekonstrukce před realizací Stavby postrádá smysl, protože během realizaci Stavby by došlo k jejímu poškození. Správní orgány podle názoru stavebníka své závěry řádně odůvodnily.

75. K šestému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že vypořádání předmětné námitky bylo v pořádku a že realizace hloubkových vrtů nepodléhala ani zjišťovacímu řízení, není proto důvod k závěru o nepřezkoumatelnosti.

76. K sedmému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že závazné stanovisko nemohlo být vydáno, neboť není umisťován žádný stacionární zdroj znečišťování ovzduší a nebyl dotčen zájem na ochraně ovzduší, jak dovodil i orgán ochrany prostředí ve stanovisku ze dne 25. 1. 2016 a ze dne 14. 7. 2017 a Ministerstvo životního prostředí ve vyjádření ze dne 11. 7. 2017.

77. K osmému žalobnímu bodu stavebník poukázal na to, že biologické hodnocení nebylo třeba provést, neboť o tom ve smyslu ustanovení § 67 zákona o ochraně přírody a krajiny nerozhodl příslušný orgán ochrany přírody, což vyplývá z vyjádření OOP MHMP ze dne 14. 7. 2017, č. j. MHMP 1095224/2017 a z vyjádření nazvaném Předběžná informace ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. S-MHMP 10000840/2018, v němž tento orgán jednak nepřijal jako podklad znalecký posudek Ing. S., jednak uvedl, že neexistuje dle dostupných podkladů žádný záznam o výskytu zvláště chráněných druhů v lokalitě Stavby a konečně odmítl jako podklady i stanoviska AOPK a České geologické služby, na která odkazoval Ing. S. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 10 As 14/2015 – 59 stavebník uvedl, že nevznikly žádné pochybnosti o výskytu chráněných druhů v lokalitě stavby, neboť to nevyplývá ani z nálezové databáze chráněných druhů, spravované AOPK.

78. K devátému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že žalovaný postupoval v souladu s ustanovením § 149 odst. 4 správního řádu a zaslání námitky dotčenému orgánu k vyjádření tak ztrácí smysl, když dostatečným podkladem bylo rozhodnutí Ministerstva životního prostředí. Stavebník měl za to, že stavební úřad je podle judikatury Nejvyššího správního soudu vázán závazným stanoviskem dotčeného orgánu státní správy, musí z něj vycházet a v odůvodnění rozhodnutí uvést, co z něj zjistil, což žalovaný v napadeném rozhodnutí dodržel.

79. K desátému žalobnímu bodu stavebník s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 5 As 48/2006 uvedl, že stavba není novým sídelním útvarem, ale pouhou dostavbou.

80. K jedenáctému žalobnímu bodu stavebník poukázal na vydané územní rozhodnutí k záměru „Stavební úpravy ulice Hlubočepská“, který řeší dopravní a pěší napojení.

81. K dvanáctému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že správní orgány předmětné námitky řádně vypořádaly a že doložil řádně a včas stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury.

82. Ke třináctému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že předmětná námitka byla ze strany správních orgánů řádně vypořádána, zejm. Ministerstvo vnitra, generální ředitelství hasičského záchranného sboru České republiky uvedlo, že v oblasti požární ochrany není opodstatněný požadavek na odůvodnění kladného závazného stanoviska orgánu požární ochrany.

83. Ke čtrnáctému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že žalovaný napravil v souladu se zásadou, že správní řízení tvoří jeden celek, nesprávnost ohledně výpočtu koeficientu zeleně tím, že jej vypočetl pro celou funkční plochu.

84. K patnáctému žalobnímu bodu stavebník poukázal na to, že předmětná námitka byla řádně vypořádána v napadeném rozhodnutí, nadto uvedl, že stavba je umisťována v zastavěném území obce, ve funkční ploše SV – všeobecně smíšené s kódem míry využití území C, což umožňuje i kombinaci monofunkčních staveb s výjimečně přípustným umístěním stavby s některou funkcí v podílu vyšším než 60 %. Funkce stavby bude bydlení, a proto je podle stavebníka přípustná, zároveň logicky navazuje na okolí při zachování polyfunkčnosti území s poměrem bytové funkce v dané funkční ploše 65 %. Výstavba bytů je navíc podle názoru stavebníka ve veřejném zájmu s ohledem na nedostatek bytů na trhu.

85. K šestnáctému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že se žalovaný vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce a odvolací námitky č. 18, 21 a 22 jsou zahrnuté v jiných odvolacích námitkách, formalistické či příliš obecné.

86. K prvnímu, pátému, sedmému, jedenáctému, dvanáctému, třináctému a patnáctému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že žalobci nepřísluší je vznášet.

87. Stavebník byl toho názoru, že prvek územního systému ekologické stability („ÚSES“) L4/392 – Dalejský háj – Slovanka je nefunkční, což vyplývá z označení L4 – lokální biokoridor – nefunkční, a proto nemá smysl přičítat stavbě negativní vliv na tento ÚSES. Zásah do ÚSES navíc spočívá dle stavebníka pouze v nezbytné opravě potoční zdi Dalejského potoka, umístění výústního objektu dešťové kanalizace a regulovaného odvodu dešťových vod do tohoto potoka.

88. Stavebník měl za to, že stavba je ve veřejném zájmu, neboť bude provedena rekonstrukce veřejné příjezdové komunikace Hlubočepská ve vlastnictví hl. m. Prahy, jde o revitalizace brownfieldu a dojde k opravě potoční zdi.

89. Stavebník upozornil s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 85/2001 – 43 na zásadu proporcionality, podle které je ke zrušení napadeného rozhodnutí třeba shledat porušení zákona v nikoli zanedbatelné míře, ale v takové, která zpochybňuje zákonnost správního řízení a vydaného rozhodnutí jako celku a dále upozornil na zásadu ochrany práv nabytých v dobré víře. Závěrem stavebník vymezil charakter stavby jako ekologicky šetrné.

90. Dne 20. 3. 2019 obdržel městský soud další vyjádření žalobce. V něm žalobce uvedl, že znalecký posudek Ing. S. je znaleckým posudkem vyžádaným soudem ve smyslu ustanovení § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zatímco odborné vyjádření doc. F. je pouze soukromou listinou bez důkazní váhy pro zpochybnění znaleckého posudku. Žalobce považoval osobu doc. F. za nedůvěryhodnou, neboť není znalcem, ale autorizovanou osobou pro biologická hodnocení a v minulosti jej využívali i jiní stavebníci. Žalobce upozornil na to, že soud podle ustanovení § 75 s. ř. s. nemůže přihlédnout k průzkumu lokality v období června až listopadu 2018. Podle názoru žalobce je odkaz na rozsudek NSS ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 5 As 48/2006 nepřípadný a podstata žalobního bodu spočívá v tom, že se stavební úřad zabýval pouze pojmem „dostavba stávajícího sídelního útvaru“ a pominul posouzení souladu s územním plánem, charakterem lokality, architektonicko- urbanistickými hodnotami, kulturní identitou a osobitými krajinnými a přírodními znaky. K tvrzení, že pozemky jsou plné suti a nevhodné pro živočichy, žalobce uvedl, že podal podnět k ČIŽP, neboť je přesvědčen, že stavebník naváží na pozemek parc. č. st. 1235, k. ú. Hlubočepy odpad.

91. K prvnímu žalobnímu bodu žalobce uvedl, že pouze chybně označil ustanovení, poukázal na zásadu iura novit curia a upřesnil, že namítal porušení ustanovení § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2017. Podle žalobce nešlo o přečíslování, ale o vznik nového pozemku, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 8 A 13/2013 – 60 řeší jinou otázku a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2000, č. j. 5 A 98/98 – 109 byl překonán.

92. K druhému žalobnímu bodu žalobce setrval na tom, že postup doplnění podmínek ze závazných stanovisek je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 – 47.

93. K čtvrtému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že pozdější novely zákona o posuzování vlivů na životní prostředí nejsou relevantní vzhledem k ustanovení § 75 s. ř. s. a že osoba s odbornou způsobilostí není vodoprávní úřad ale hydrogeolog a že podle metodického pokynu je třeba konstatování dvou podmínek, že nemůže dojít k propojení hydrogeologických horizontů či výraznému ovlivnění hydrogeologických poměrů, přičemž toto nekonstatoval hydrogeolog ani vodoprávní úřad.

94. K osmému žalobnímu bodu žalobce namítl, že se příroda vyvíjí a že závěry o neexistenci zvláště chráněných druhů a nepotřebnosti biologického hodnocení byly postaveny na zastaralých dokumentech, za dobu 7 let trvání územního řízení mohlo dojít a došlo k osídlení pozemku v přírodním parku na hranici ÚSES. Potenciální výskyt zvláště chráněných druhů se podle žalobce projevil v průběhu územního řízení, což vyplývá ze stanoviska AOPK a znaleckého posudku Ing. S., přičemž není třeba prokázání výskytu.

95. K devátému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že podstatou námitky bylo to, že stavební úřad vypořádal námitky žalobce pouhým odkazem na závazná stanoviska, čímž zatížil prvostupňové rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, nikoli to, že závazné stanovisko nebylo přezkoumáno v řízení na prvním stupni.

96. K desátému žalobnímu bodu žalobce zopakoval, že se stavební úřad ani nezbýval všemi podmínkami (souladu s ÚP a další – viz výše) a obě rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění. K pojmu „dostavba sídelního útvaru“ žalobce poukázal na to, že pozemky stavby jsou izolované od okolí viaduktem na východě, na jihu se přimyká k Barrandovu a mezi objektem Hydroxygenu a Hlubočepy je nezastavěná zelená parcela – záplavové území. Argumentace stavbou domu, která postavil stavebník (projekt Diamantica), je argumentací kruhem a krajinný ráz je jeho činností narušen.

97. Ke čtrnáctému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že žalovaný nebyl oprávněn napravit nezákonnost spočívající v nedostatečném prokázání souladu s územním plánem ze strany stavebníka a stavebního úřadu.

98. Žalobce měl za to, že pokud byl ÚSES označen jako nefunkční, je to proto, že by měl být obnoven a vyjádřil obavu, že stavebník zasáhne do potoka. Podle názoru žalobce nejde o brownfield, ale o přírodní park, kde mělo dojít k návratu k původnímu stavu přírody. Žalobce poukázal na to, že přechozí projekt stavebníka Diamancita se stal odděleným prostorem za zdí a vymezil se proti obecné prospěšnosti Stavby, neboť to je v rozporu s ničením Prokopského a Dalejského údolí.

VIII. Vyjádření dalších osob zúčastněných na řízení

99. Dne 26. 9. 2019 obdržel městský soud vyjádření společnosti JANEX, spol. s r.o. (tj. osoby zúčastněné na řízení č. 4). Ta uvedla, že její stanovisko ke stavbě je pozitivní, protože má být postavena v místě bývalé továrny v dezolátním stavu, kde pobývaly sociálně vyloučené osoby a vznikaly černé skládky. Lokalitu nebylo podle společnosti JANEX, spol. s r.o. možno považovat za bezpečnou a estetickou. Dále poukázala na to, že provedením Stavby dojde ke zhodnocení lokality, protože je s ní spojena i řada rekonstrukcí a oprav (příjezdová komunikace s chodníkem a řádným odvodněním, oprava potoční zdi). Podle společnosti JANEX, spol. s r.o. je návrh Stavby povedený, esteticky příjemný, zapadá do krajiny a přírody, oživí a zkultivuje lokalitu a veřejný prostor a nahradí zbořeniště po bývalé továrně.

100. Další osoby zúčastněné na řízení vyjádření k žalobě nepodaly.

IX. Posouzení věci Městským soudem v Praze

101. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (srov. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.“), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. § 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání, neboť shledal, že napadené rozhodnutí trpí vadou skutkových zjištění, které vyžaduje zásadní doplnění /srov. § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s./.

102. Městský soud předesílá, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78 konstatoval, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ Městský soud proto k přezkumu uplatněných žalobních bodů přistoupil toliko v tom rozsahu, v jakém žalobce precizoval skutkové a právní důvody, pro které považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Pokud žalobce svými žalobními námitkami rozporoval jen některé ze závěrů žalovaného, mohl městský soud (vázán podle § 75 odst. 1 s. ř. s. toliko rozsahem žalobních bodů) přezkoumat úvahy správních orgánů pouze v takto vymezené sporné části. Aktivní legitimace žalobce 103. Žalobce je právnickou osobou s právní formou spolku podle § 214 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Sídlem spolku je Hlubočepská 49/79, Praha 5. Podle článku II. „účel spolku“ stanov žalobce ze dne 1. 12. 2017 je spolek samosprávnou, dobrovolnou a neziskovou organizací, která je založena k: - Ochraně přírody a krajiny - Ochraně životního prostředí - Ochraně památek, kulturních a sociálních hodnot a krajinného rázu urbanizované i neurbanizované krajiny - Ochraně zeleně v obci - Ochraně veřejného zdraví - Tvorbě prostředí bezpečného z hlediska dopravy, především pěší a cyklistické - Pořádání a spolupořádání kulturních, společenských a osvětových akcí za účelem oživování veřejných prostor a zlepšování kvality života 104. Otázka aktivní legitimace spolků, jejichž hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny byla opakovaně řešena v judikatuře správních soudů. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 9. 2009, č. j. 1 As 40/2009 – 25 původně vyložil, že aktivní žalobní legitimace občanských sdružení (po rekodifikaci soukromého práva zákonem č. 89/2012 Sb. občanský zákoník se občané obdobně sdružují ve spolcích - pozn. městského soudu), jejichž hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, se zpravidla odvíjí od ustanovení § 65 odst. 2 s. ř. s. V rozsudku ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009 – 80 (a předtím již v rozsudku ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005 - 118) Nejvyšší správní soud dále vyložil, že uplatňuje-li občanské sdružení, které postavení účastníka správního řízení odvozuje z § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, námitky nesouvisející s ochranou přírody a krajiny tak, jak je vymezená citovaným zákonem, je zcela postačující, uvede-li správní orgán, proč se takové námitky netýkají zájmů, které má občanské sdružení ve správním řízení hájit. Zákon o ochraně přírody a krajiny vymezuje dotčené zájmy velmi široce a to, zda argumentace ekologického občanského sdružení souvisí se zájmy vymezenými citovaným zákonem, je třeba vykládat extenzivně. Z toho, že sdružení, jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny, je oprávněno být účastníkem správního řízení, nelze dovodit, že má možnost hájit v tomto řízení i zájmy jiné, s ochranou přírody a krajiny nesouvisející. Takové občanské sdružení by se totiž dostávalo do pozice univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí správních orgánů v podstatě v neomezeném rozsahu, což podle Nejvyššího správního soudu není smyslem a účelem účastenství ekologických občanských sdružení ve správních řízeních (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009 - 80, www.nssoud.cz). Městský soud podotýká, že aktivní legitimace žalobce podle § 65 odst. 2 s. ř. s. tj. legitimace namítat zkrácení procesních práv účastníka územního řízení, nicméně ani žalovaný a ani stavebník nijak nezpochybňují.

105. Městský soud se dále zabýval tím, zda žalobci přísluší i hmotná aktivní žalobní legitimace podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Samotnou hmotnou aktivní žalobní legitimací spolků se zabývala pozdější (než výše citovaná) judikatura - Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, a Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Aos 3/2012-70 (a na to řada navazujících judikátů např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2014, čj. 1 As 176/2012-130, Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 1 As 13/2015 - 295); tyto soudy stanovily podmínky, které musí spolky splňovat, aby se dala odvodit jejich hmotná aktivní žalobní legitimace. Těmito podmínkami jsou dotčení na subjektivních právech spolku, dále místní vztah spolku k lokalitě či zaměření spolku na aktivitu, která má lokální opodstatnění.

106. Městský soud proto zjišťoval, zda žalobce tyto podmínky splňuje. Činnost žalobce, jak ji vymezují stanovy v části „účel spolku“, má prokazatelný místní vztah k řešené lokalitě, jelikož stavba bezpochyby může mít vliv na udržitelnou dopravu a ekologické vazby v území, v jehož rámci žalobce působí (území městské části Praha 5 a konkrétně i ulice Hlubočepská, v níž má žalobce sídlo). Městský soud dále ověřil ze správního spisu i z nesporných tvrzení účastníků, že případné umístění stavby se hmotněprávní sféry žalobce dotknout bezpochyby může, neboť umístění stavby (tj. její lokace a parametry) do předmětného území se dotýká činnosti žalobce (srov. článek II. stanov). Tím je tedy splněna podmínka dostatečně silného vztahu žalobce k předmětnému území i k dané aktivitě. Městský soud uzavřel, že žalobci náleží i hmotná aktivní žalobní legitimace ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.

107. Městský soud v této souvislosti poukazuje na to, že Ústavní soud účastenství spolků připustil ještě šířeji - např. v nálezu ze dne 18. 12. 2018, II. ÚS 1685/17 vyložil, že jejich účastenství je přípustné i v řízení o správním deliktu – podle skutkové podstaty upravené v ustanovení § 88 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně přírody a krajiny, která je naplněna porušením zákazů stanovených v § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny, nebyla-li z nich povolena výjimka podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. V usnesení ze dne 14. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1098/18 Ústavní soud vyložil, že skutečnost, že environmentálním spolkům je umožněno aktivně se zúčastnit řízení a postupů podle stavebního zákona, neznamená, že mohou v kterékoli fázi povolování výstavby vznášet jakékoli námitky, bez ohledu na předmět daného řízení či postupu. Environmentálním spolkům přísluší námitky, které se týkají jimi hájených veřejných zájmů. Stavební zákon rozlišuje čtyři základní fáze "života" stavby - umístění, realizaci, užívání a odstranění stavby. V každé fázi se zkoumají jiné skutečnosti a odlišný předmět řízení či postupu - s tím souvisí i omezený okruh námitek, které lze vznášet v jednotlivých fázích. V územním řízení se rozhoduje o umístění stavby a záměr žadatele se posuzuje podle požadavků ustanovení § 90 a § 92 stavebního zákona. Takovým námitkám, které mohly být uplatněny v územním řízení, se poté ve stavebním řízení již nepřihlíží ve smyslu § 14 odst. 2 stavebního zákona. Právě v územním řízení je proto spolek podle názoru Ústavního soudu oprávněn uplatnit poměrně široké spektrum námitek.

108. Městský soud ze správního spisu ověřil, že žalobce vstoupil do územního řízení oznámením ze dne 25. 6. 2013 a vystupoval zde jako účastník podle § 85 odst. 2 písm. c) stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2017 ve spojení s ustanovením § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobce v řízení aktivně vystupoval a uplatňoval účastnická práva – v územním řízení opakovaně uplatnil námitky (např. i při ústním jednání o projednání záměru dne 25. 11. 2014), dne 8. 3. 2017 taktéž podal odvolání, o němž žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím. Žalobce v odvolání uplatnil řadu námitek týkajících se umísťované stavby, jejichž nesprávné vypořádání žalovaným v nyní projednávané věci napadá. Stavební úřad i žalovaný z procesní opatrnosti všechny odvolací námitky žalobce projednal, ač později zastává názor, že ke všem námitkám žalobce legitimován nebyl. Takový postup městský soud obecně nepovažuje za nezákonný či jinak právně vadný, neboť dopad řady z těchto námitek je sporný - ve svém důsledku se tyto námitky týkají parametrů umísťované stavby (např. nezohledněním stanoviska dotčeného orgánu může být pominuta zásadní podmínka pro umístění či parametry stavby) a tím i zásahu jak do zájmů týkajících se obecně ochrany přírody a krajiny podle § 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, tak i do zájmů, k jejichž ochraně je žalobce založen. Jestliže správní orgány žádnou z žalobcových námitek nepominuly, vypořádaly je a neshledaly tedy, že by k nim žalobce nebyl z hlediska svého poslání vůbec oprávněn, městský soud neshledal v takovém postupu žalovaného či stavebního úřad vadu, která by měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Pokud tedy osoba zúčastněná na řízení – stavebník namítl, že k některým námitkám žalobce vůbec nebyl legitimován, městský soud v uvedených okolnostech tuto námitku neshledal důvodnou. Žalobní bod č. 16 - rozpor s § 68 odst. 3 správního řádu 109. V logice uspořádání žalobních bodů se městský soud zabýval nejprve námitkami, kterými žalobce namítá nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobce namítá, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s některými odvolacími námitkami. Konkrétně s tím, a) proč je stavba umisťována nově na pozemek 1759/5 v k. ú. Hlubočepy, b) že není zdůvodněno, proč dochází ke změně Prvostupňového rozhodnutí, c) že žalovaný se nevypořádal s námitkou, že stavební úřad ignoroval požadavek na aktualizaci dopravní studie, d) že Napadené rozhodnutí nereaguje na námitku, že chybí vícero pozemků ve stanovisku PVS ze dne 18. 11. 2016, e) že nebyla vypořádána odvolací námitka postupu ve věci opravného usnesení EIA, tedy nemožnost aplikace § 156 odst. 2 správního řádu v odvolacím řízení, f) že nejsou vypořádány odvolací námitky č. 18 (doplněk modelového hodnocení kvality ovzduší, absence závazného stanoviska orgánu ovzduší), g) odvolací námitka č. 21 (žalobce nebyl seznámen s podklady založenými do správního spisu po usnesení ze dne 6. 12. 2016) a h) není vypořádána ani odvolací námitka č. 22.

110. Městský soud k tomuto žalobnímu bodu podotýká, že námitku nepřezkoumatelnosti či jiných vad napadeného rozhodnutí namítl žalobce i v rámci jednotlivých žalobních bodů, ke kterým se městský soud vyjádří níže. Na tomto místě však považuje za nezbytné shrnout obecná východiska ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu k přezkoumatelnosti a srozumitelnosti správních rozhodnutí. Z ní plyne, že „[f]unkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost. Je proto nutné, aby se správní orgán v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu vypořádal s námitkami účastníků řízení, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí musí být seznatelné, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109).“ Obdobně z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu také vyplývá, že [n]evypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí zpravidla spočívající v nedostatku jeho důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Může to však způsobit i nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v jeho nesrozumitelnosti.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84).

111. Uvedená východiska jsou však korigována další rozsáhlou judikaturou Nejvyššího správního soudu a případně Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, zdůraznil, že „při posuzování nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je nutno postupovat obezřetně a vyhradit tyto případy jen vážným vadám rozhodnutí. Zrušením rozhodnutí krajského soudu pro nepřezkoumatelnost se totiž oddaluje okamžik, kdy bude základ sporu správními soudy s konečnou platností vyřešen, což neprospívá zájmu účastníků řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů ani veřejnému zájmu na hospodárnosti řízení. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2019, č. j. 2 As 429/2018-25). Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, platí, že“je-li z rozhodnutí krajského soudu zřejmé, jak naložil s námitkami účastníků řízení a jakými úvahami se soud řídil, nebude každé dílčí pochybení soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí znamenat nepřezkoumatelnost. Nereaguje-li soud na určitou argumentaci žalobce, ovšem jinak je zřejmé, jak s danou námitkou ve výsledku naložil, neznamená tento drobný procesní nedostatek nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Podle Ústavního soudu totiž není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, pak uvádí, že „povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit rozhodnutí soudu neznamená, že na každý argument strany musí být v odůvodnění rozhodnutí podrobně reagováno.“ Uvedené závěry se obdobně uplatní i při posuzování (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, „[n]epřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se (toliko) dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat. Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí.“ (srov. též např. rozsudek ze dne 7. 5. 2019, č. j. 7 As 382/2018-21).

112. Nejvyšší správní soud rovněž konstantně judikuje, že povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Soud či správní orgán může na určitou námitku reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument v odůvodnění tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Podstatné je, aby se orgán veřejné moci vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008 - 13, ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008 - 13, a ze dne 21. 12. 2011, čj. 4 Ads 58/2011 - 72, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, a ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/1). Není proto nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění orgán veřejné moci prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Obdobně rovně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 38/2006 – 72, ze dne 23. srpna 2006, z něhož plyne, že rozhodnutí [zde přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu] nemůže být nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost tehdy, je-li rozpor v něm odstranitelný výkladem, s přihlédnutím k obsahu spisu, k úkonům správního orgánu a účastníků.

113. Jak bude podrobně zdůvodněno dále v rámci vypořádání žalobních námitek, soud ověřil, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí neopomněl reagovat na všechny námitky uplatněné v průběhu odvolacího řízení, byť se ne s každou vypořádal výslovně a často při jejich vypořádání odkázal na jiné části napadeného rozhodnutí (obdobně tak stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí). Jak bude uvedeno v rámci posouzení jednotlivých žalobních námitek, ve vzájemné provázanosti a s pomocí odkazů na prvostupňové rozhodnutí však má soud za to, že žalovaný z hlediska obsahu se ke všem námitkám vyslovil a ke svým závěrům připojil alespoň stručné úvahy, jimiž byl při vypořádání námitek veden. Z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, jaké stavby se týká, v jakém rozsahu je umísťována, jaké jsou podmínky jejího umístění. Odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a napadené rozhodnutí pak poskytují rozsáhlý a ucelený výklad o posouzení souladu stavby s obecně závaznými předpisy, vypořádávají jednotlivé námitky účastníků. Je z nich patrno, jak stavební úřad a žalovaný reagovali na námitky jednotlivých účastníků, jak postupně odstraňovali vady podkladů pro umístění stavby a doplňovali podklady za účelem posouzení parametrů a charakteru stavby. Vady, na které žalobce v žalobě poukazuje, jsou podle názoru městského soudu vesměs dílčí a ve většině případů na zákonnost souvisejících částí napadeného rozhodnutí nemají vliv. Byť na některých částech je odůvodnění stručné (např. jsou shrnuty jen rozhodující závěry stanovisek dotčených orgánů), je přesto celkově srozumitelné, jak o dané otázce (ve vztahu k námitce žalobce) oba správní orgány uvážily a z jakých podkladů vycházely. Vycházeje z uvedeného, městský soud shledal, že napadené rozhodnutí a i prvostupňové rozhodnutí jsou celkově srozumitelná a přezkoumatelná. Výjimkou z uvedeného je nedostatek skutkových zjištění týkajících se neprovedení biologického hodnocení - v tomto jediném případě městský soud vadu z níže vyložených důvodů shledal natolik závažnou, kterou nebylo lze překlenout žádným z podkladů ve správním spise, popř. dokazováním u jednání soudu. Pro tuto vadu proto městský soud nakonec dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí neobstojí a nezbylo mu, než jej pro tuto procesní vadu zrušit podle ustanovení § 76 písm. b) s. ř. s. V podrobnostech odkazuje městský soud na vypořádání jednotlivých žalobních bodů.

114. K jednotlivým okruhům námitek, které žalobce v tomto žalobním bodu namítl pod písm. a) – f) městský soud uvádí, že tyto námitky se vztahují již k jiným žalobním bodům, kterým se městský soud bude věnovat v dalších částech rozsudku. Alespoň obecně považuje městský soud za potřebné na tomto místě uvést, že tyto žalobní body městský soud přezkoumal a shledal je nedůvodné. Vypořádání těchto námitek ze strany správních orgánů podle názoru městského soudu celkově obstojí, byť v těchto částech obě správní rozhodnutí určité vady vykazují. V těchto případech však z obsahu spisu a ve spojení s podklady, na která obě správní rozhodnutí odkazují, vyplývají jejich stěžejní rozhodovací důvody. Napadené ani prvostupňové rozhodnutí nejsou přitom v těchto částech nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů; městský soud také neshledal, že by správní řízení v této části trpělo nedostatkem skutkových zjištění. Městský soud k tomu blíže odkazuje na vypořádání souvisejících žalobních námitek.

115. Co se týče námitky žalobce pod písmenem h) směřující k nevypořádání odvolací námitky č. 22 v napadeném rozhodnutí, městskému soudu z této části žalobního bodu vyplynulo, že žalobce se touto odvolací námitkou domáhal procesní obrany proti 1) nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí, kterou namítl a odůvodnil v rámci jiných - předchozích odvolacích bodů a jednak zde namítl, že 2) stavební úřad námitky žalobce nesprávně vypořádal odkazem na stanovisko dotčeného orgánu nebo sám bez součinnosti s tímto dotčeným orgánem, do jehož kompetence řešení této otázky spadá.

116. Pokud jde o uplatněnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí na základě nevypořádání námitek nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí, městský soud shledal, že tato žalobcova námitka se dá rozdělit do dvou podoblastí.

117. V první podoblasti byla tato námitka uplatněna i v rámci jednotlivých konkrétních žalobních bodů, v nichž žalobce samostatně namítl i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. K jednotlivým žalobním námitkám se poté relevantními částmi obou rozhodnutí zabýval i městský soud a – s výjimkou části týkající se biologického hodnocení – neshledal, že by obě rozhodnutí trpěly vadou nepřezkoumatelnosti, nesrozumitelnosti nebo neúplně či nesprávně zjištěným skutkovým stavem, popř. že by dílčí vady měly vliv na zákonnost obou rozhodnutí - městský soud k tomu blíže odkazuje na vypořádání souvisejících žalobních námitek.

118. V druhé podoblasti žalobce podle názoru městského soudu namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí veskrze jen obecně, neurčitě a bez odkazu na konkrétní věcné okruhy (žalobní body). Bez vazby na konkrétní žalobní body zbývající část 22. odvolací námitky spočívá totiž jen v obecném odkazu na to, že žalovaný nevypořádal jiné v bodu 22 odvolání nespecifikované odvolací námitky, v rámci nichž žalobce i namítl nepřezkoumatelnost některých částí prvostupňového rozhodnutí. Takto uplatněná část žalobního bodu, která je založená na tom, že nebyla vypořádána obecná odvolací námitka, která za jiné části odvolání jen shrnovala, že prvostupňové rozhodnutí je v určitých částech nepřezkoumatelné (a tyto námitky byly přitom vzneseny v rámci jednotlivých okruhů, jimiž se žalovaný v napadeném rozhodnutí věcně zabýval), podle názoru městského soudu nesplňuje podmínku určitosti žalobního bodu podle ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Městskému soudu přitom není zřejmé, v čem žalobce v této souvislosti spatřuje zkrácení svých práv – např. zda pro nevypořádání této části odvolací námitky č. 22 žalovaný vůbec nevypořádal nějakou věcnou námitku nebo zda např. žalovaný věcnou námitku vypořádal nesprávně či nezákonně. K odpovědi na takto nekonkretizovanou část žalobního bodu proto městský soud žalobce rovněž obecně odkazuje na výše uvedené, z něhož vyplývá, že napadené i prvostupňové rozhodnutí obecně přezkoumatelná jsou, byť jistě vykazují dílčí vady odůvodnění. Městský soud je toho názoru, že žalovaný i stavební úřad se jednotlivými námitkami žalobce zabývali dostatečně podrobně a žalobci z kontextu obou rozhodnutí musí být srozumitelné, jak oba správní orgány o jeho námitkách věcně uvážili. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného a prvostupňového rozhodnutí ani v této části tedy důvodná není.

119. Žalobce obdobně jako výše u některých okruhů odvolání (odvolací námitka č. 4, 7, 8, 9, 10, 15, 16, 18) taktéž v žalobě namítá nesprávný postup správních orgánů tím, že některé námitky byly vypořádány odkazem na stanoviska dotčených orgánů. Většinou z těchto námitek se bude městský soud zabývat v rámci jednotlivých žalobních bodů v příslušných částech tohoto rozsudku (jedná se o námitky č. 7, 8, 9, 10, 15, 16, 18), přičemž v tomto smyslu neshledal nepřezkoumatelnost napadeného a prvostupňového rozhodnutí či jinou vadu – až na námitku neprovedení biologického hodnocení - k tomu blíže vypořádání jednotlivých žalobních bodů. Městský soud obecně ve všech těchto případech shledal, že stavební úřad vycházel ze stanovisek dotčených orgánů a na základě rozhodných závěrů těchto stanovisek vypořádal námitky žalobce. V rámci odvolacího řízení si žalovaný vyžádal potvrzení stanoviska nadřízeného dotčeného orgánu a námitku vypořádal vycházeje z rozhodujících závěrů stanoviska. Pokud nastala situace, že se některá z námitek netýkala oblasti působnosti dotčeného správního orgánu, provedly úvahu správní orgány (stavební úřad i žalovaný) samy. Celkově je tedy srozumitelné, jak oba správní orgány ve vztahu k uplatněným námitkám žalobce uvážily - nelze se tedy ztotožnit se žalobcem, že by správní orgány pouze odkázaly na stanoviska, a proto by tak rozhodovací důvody byly nepřezkoumatelné. Samotná stanoviska ve všech případech jsou podle názoru městského soudu dostatečně srozumitelná a přezkoumatelná, neboť poskytují ucelenou odpověď na námitky žalobce a mají přitom oporu i ve správním spisu.

120. K námitce absence seznámení s podklady /námitka ad g)/ městský soud přisvědčil žalobci, že jak správní spis tak ani napadené rozhodnutí neposkytuje oporu pro závěr, že se žalobce s těmito stanovisky seznámil – konkrétně šlo o stanovisko Českých radiokomunikací, a.s. 13. 12. 2016, č. j. UPTS/OS/158264/2016, stanovisko DP-JDCT ze dne 8. 12. 2016, stanovisko Cznet s.r.o. ze dne 13. 12. 2016 a stanovisko Pe3ny Net ze dne 27. 12. 2016. Z obsahu těchto stanovisek vyplývá, že jimi jednotlivé společnosti vyslovily aktualizované souhlasy s realizací záměru stavby, resp. vyjádřily, že v prostoru umístění stavby jejich zájmy dotčeny nejsou. Žalobce v odvolání kromě toho, že poukázal na to, že s těmito stanovisky nebyl seznámen, současně nijak konkrétně netvrdí, že (a jakým způsobem) by tím měla být porušena práva, jež je oprávněn hájit a už vůbec netvrdí, v jakém konkrétním smyslu by prvostupňové a napadené rozhodnutí z tohoto důvodu měla být dle jeho názoru nezákonná. Ex officio žádné dotčení zájmů hájených žalobcem na základě stanovisek uvedených společností nevyplynulo ani městskému soudu. Pokud tedy stavební úřad žalobce s těmito stanovisky – byť procesně vadně - neseznámil před vydáním prvostupňového rozhodnutí, neměla tato vada vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí. Pokud žalovaný tuto námitku nevypořádal, zatížil tím napadené rozhodnutí totožnou vadou; ta však proto, že se zmíněná stanoviska nijak nedotýkala práv žalobce, neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

121. Městský soud k tomuto žalobnímu bodu uzavírá, že správní spis obsahuje dostatečné množství podkladů k umístění stavby a k přezkoumání obou správních rozhodnutí o jejím umístění. Podkladům, které ve spise jsou, poté žalobce až na otázku biologického hodnocení nepředstavil relevantní oponenturu, na základě které by bylo možno dovodit, že umisťovaná stavba nesplňuje požadavky dané obecně závaznými předpisy či územním plánem či je s nimi v příkrém rozporu – žalobce se ve svých námitkách totiž často omezuje toliko na prostou polemiku se závěry správních orgánů a poukazuje na vady správního řízení či obou rozhodnutí, které však žádný zásadní vliv na zákonnost rozhodnutí neměly. Městský soud tedy – až na bod týkající se biologického hodnocení záměru - neshledal, že by napadené rozhodnutí, úvahy obou správních orgánů a správní řízení trpěly takovými vadami, které by bránily jejich přezkumu. Tento žalobní bod není důvodný. Žalobní bod č. 1 - Námitka rozporu s § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona (ve znění opravy žaloby ze dne 20. 3. 2019)

122. Podle ustanovení § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona (žalobce v žalobě ustanovení označil jako § 85, což však v podání ze dne 20. 3. 2019 opravil na § 86 stavebního zákona) platí, že „k žádosti o vydání územního rozhodnutí žadatel připojí souhlas k umístění stavebního záměru podle § 184a“. Podle citovaného ustanovení § 184a stavebního zákona platí, že „není-li žadatel vlastníkem pozemku nebo stavby a není-li oprávněn ze služebnosti nebo z práva stavby požadovaný stavební záměr nebo opatření uskutečnit, dokládá souhlas vlastníka pozemku nebo stavby. Není-li žadatel o povolení změny dokončené stavby jejím vlastníkem, dokládá souhlas vlastníka stavby. K žádosti o povolení změny dokončené stavby v bytovém spoluvlastnictví vlastník jednotky dokládá souhlas společenství vlastníků, nebo správce, pokud společenství vlastníků nevzniklo.“ 123. Žalobce vadu napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že osoba zúčastněná na řízení – stavebník podle jeho názoru nedisponoval souhlasem s umístěním stavby na pozemku p. č. 1759/9 v k. ú. Hlubočepy, který je ve vlastnictví hl. města Prahy. Podstata této námitky podle názoru městského soudu směřuje k tomu, že stavba je umísťována na větší plochu, než ke které stavebníkovi svědčí doložená oprávnění podle § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona.

124. Prvostupňovým rozhodnutím byla stavba umístěna na pozemcích p. č. 1235, p. č. 1731/1, p. č. 1731/2, p. č. 1739, p. č. 1759/1, p. č. 1759/2, p. č. 1759/3 a p. č. 1771/1 v k. ú. Hlubočepy. Stavební úřad poté v prvostupňovém rozhodnutí specifikoval, že stavebník k umístění stavby na pozemku p. č. 1759/1 předložil mj. dopis stávajícího vlastníka pozemku Českých drah, a.s. ze dne 8. 8. 2014, č. j. 6737/2014-O32 a ze strany budoucího vlastníka pozemku Hlavního města Prahy vyjádření ze dne 6. 8. 2014, č. j. MHMP 1140144/2014 SM – 1699/2014.

125. Městský soud k tomu ze správního spisu ověřil, že stavebník dne 8. 8. 2014 stavebnímu úřadu předložil vyjádření z 23. 7. 2014 pod č. j. 6737/2014-O32 společnosti České dráhy, a.s., tehdejšího vlastníka pozemku p. č. 1759/1. V něm stávající vlastník uvádí, že „ČD připravují směnu části dotčeného pozemku s HMP… ČD požádaly Hlavní město Prahu, coby budoucího vlastníka pozemku p. č. 1759/1 o stanovisko v dané věci“ (šlo o stanovisko Hlavního města Prahy k možnosti využití koeficientu podlažní plochy pro stavební záměr „Obytný soubor Prokopské údolí)“. ČD k tomuto vyjádření doložilo další korespondenci mezi ČD a Hlavním městem Prahou – z odpovědi ze dne 6. 8. 2014 městský soud zjistil, že hlavní město Praha hodlá uzavřít budoucí darovací smlouvu se stavebníkem na bezúplatný převod finanční hodnoty technického zhodnocení rekonstrukce komunikace Hlubočepská, včetně severního přilehlého chodníku, odvodnění a dopravního značení na pozemku p. č. 1759/1, k. ú. Hlubočepy. Hlavní město Praha poté výslovně uvedlo, že vlastnictví pozemku p. č. 1759/1, k. ú. Hlubočepy by mělo být vypořádáno v rámci probíhajícího majetkoprávního vypořádání mezi HMP a ČD. HMP výslovně uvedlo, že „jako budoucí vlastník pozemku p. č. 1759/1, k. ú. Hlubočepy nemá námitek a souhlasí s využitím limitů zmiňovaného pozemku ve prospěch společnosti JRD Hlubočepy s. r. o.“ Rovněž článek III. samotné smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 23. 7. 2014 (založené ve správním spisu) mezi stavebníkem a Hlavním městem Prahou uvádí, že „pozemek p. č. 1759/1, k. ú. Hlubočepy je ve vlastnictví Českých drah, a.s., probíhají jednání o směně pozemku mezi budoucím obdarovaným (tj. HMP) a Českými drahami.“ 126. K umístění stavby z grafické části dokumentace předložené dne 8. 2. 2016 (výkres D2 – zákres stavby do snímku katastru nemovitostí) vyplývá, že stavba má být již od počátku umístěna jen na části pozemku p. č. 1759/1 v k. ú. Hlubočepy (konkrétně šlo o umístění koncové části řešeného území a vedení slaboproudu sítě O2). Takto uvažované využití část pozemku p. č. 1759/1 poté odpovídá vymezení pozemku p. č. 1759/5 v k. ú. Hlubočepy, jak toto vyplývá z oznámení stavebníka v rámci odvolacího řízení dne 5. 12. 2017 doloženého aktualizovaným grafickým znázorněním pozemků v dané oblasti na výkresu D2 – zákres stavby do snímku katastru nemovitostí.

127. Platí přitom, že vzhledem k tomu, že již v průběhu územního řízení bylo uvažováno s tím, že dojde ke změně vlastnictví pozemku p. č. 1759/1 v k. ú. Hlubočepy a přesné datum tohoto převodu nebylo známo, k umístění stavby na tomto pozemku se vyjádřili jak stávající vlastník České dráhy a.s. tak dopředu i Hlavní město Praha. Ti oba tedy včas ještě před prvostupňovým rozhodnutím ve věci souhlasili s umístěním stavby na pozemku p. č. 1759/1 v k. ú. Hlubočepy. Z podkladů správního řízení je zřejmé, že pozemek p. č. 1759/5 vznikl oddělením z většího pozemku p. č. 1759/1 k. ú. Hlubočepy a stavebník navíc to, že pozemek vznikl oddělením od pozemku p. č. 1759/1 výslovně oznámil žalovanému dne 5. 12. 2017. Stavba tedy byla sice později v odvolacím řízení (změnou prvostupňového rozhodnutí) umístěna na pozemek nově označený jako p. č. 1759/5, to však výlučně v rozsahu, v jakém bylo s umístěním stavby uvažováno již od počátku na části původního pozemku p. č. 1759/1. Stavba tak nebyla umístěna na zcela jiném a předtím do žádosti nezahrnutém pozemku, ale na pozemku, na němž bylo umístění uvažováno od počátku. V takové situaci, kdy stavebník již dříve předložil souhlas s umístěním stavby na pozemku p. č. 1759/1 k. ú. Hlubočepy jako k celku, není vadou územního řízení, že stavebník nedoložil souhlas vlastníka k umístění stavby speciálně i na novém pozemku p. č. 1759/5, jenž vznikl oddělením právě z pozemku p. č. 1759/1.

128. Městský soud přisvědčil žalobci v tom, že uvedené skutečnosti nevyplývají přímo z odůvodnění napadeného rozhodnutí a i v tom, že předmětná kupní smlouva nebyla součástí napadeného rozhodnutí. Rozhodné skutečnosti nicméně bezesporu vyplývají z podkladů, které ve správním spise založeny jsou a žalobce měl možnost se s nimi seznámit (zúžení předmětu žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby a tomu odpovídající grafické podklady žalovaný žalobci oznámil dne 27. 12. 2017, pod č. j. MHMP 1986617/2017). Vzhledem k tomu, že jak stavebník, České dráhy i Hlavní město Praha avizovali již v průběhu řízení, že zřejmě dojde ke změně vlastnictví k pozemku p. č. 1759/1 k. ú. Hlubočepy a obsah nově doložených částí správního spisu nezavdává pochybnosti o tom, že by k převodu vlastnictví pozemku p. č. 1759/1 došlo mezi jinými subjekty (např. proto, že žalovanému právní stav území mohl být znám jak z úřední činnosti tak z veřejně dostupných zdrojů na www.cuzk.cz), pro umístění stavby na odděleném pozemku p. č. 1759/5 k. ú. Hlubočepy bylo rozhodující, že s tímto umístěním dopředu souhlasilo Hlavní město Praha jako budoucí vlastník této části pozemku p. č. 1759/1 k. ú. Hlubočepy a i České dráhy jako tehdejší vlastník. Samotná kupní smlouva pak již jen potvrzuje skutečnost, že mezi Českými dráhami, a.s. a Hlavním městem Prahou došlo skutečně k převodu vlastnictví pozemku p. č. 1759/5 a k jeho oddělení od pozemku p. č. 1759/1, nebyla tedy pro umístění stavby rozhodujícím podkladem.

129. Skutečnost, že kupní smlouva nebyla součástí správního spisu, tak není vadou, která by měla za následek nesprávné či neúplné zjištění skutkového stavu věci. Samotná absence odůvodnění změny této části výroku prvostupňového rozhodnutí pak napadené rozhodnutí nečiní nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost či jinak vadným (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 38/2006 – 72, ze dne 23. srpna 2006, z něhož plyne, že rozhodnutí [zde přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu] nemůže být nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost tehdy, je-li rozpor v něm odstranitelný výkladem, s přihlédnutím k obsahu spisu, k úkonům správního orgánu a účastníků). Městský soud proto z uvedených důvodů této žalobní námitce nepřisvědčil; tato námitka není důvodná. Žalobní bod č. 3 - Námitka rozporu s § 68 odst. 2 ve spojení s § 90 odst. 5 správního řádu 130. Pokud jde o namítané formální vady výroku napadeného rozhodnutí, podle § 68 odst. 2 správního řádu platí, že „ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.“ Pro náležitosti rozhodnutí o odvolání podle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu k tomu navíc platí, že „neshledá-li odvolací správní orgán důvod pro postup podle odstavců 1 až 4, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Jestliže odvolací správní orgán změní nebo zruší napadené rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí.“ 131. Žalovaný ve výrokové části napadeného rozhodnutí zřetelně identifikoval odvolatele (žalobce a osobu zúčastněnou na řízení 3), kteří podali odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Dále žalovaný ve výroku vymezil řešenou otázku - předmět řízení, tj. že šlo o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí o umístění stavby ze dne 30. 1. 2017, č. j.MC05 2101/2017, sp. zn. MC05/OSI/2392/2016/Vo/Hl.p1235 vydaného k žádosti stavebníka na vymezených pozemcích. Žalovaný v další části výroku podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu částečně změnil odvoláním napadené prvostupňové rozhodnutí, přičemž rozsah této změny v napadeném rozhodnutí zcela jasně vymezil ve 4 bodech (v bodě 1 změna rozsahu umístění stavby a její součásti a v bodech 2-4 doplnění podmínek umístění stavby). V závěru výrokové části žalovaný vyslovil, že „ve zbytku se rozhodnutí potvrzuje“.

132. Podle názoru městského soudu výrok napadené rozhodnutí takto splňuje obecné formální požadavky výroku podle § 68 odst. 2 správního řádu. Pokud jde o výrok rozhodnutí žalovaného jako odvolacího orgánu, městský soud je toho názoru, že podle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu lze výrok „odvolání se zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje“ vyslovit pouze v případě, kdy je odvolání zamítnuto jako celek a tím jako celek i potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně (i tak lze však připustit na úrovni odvolacího orgánu dílčí opravy odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012-48). Pokud je však odvolání alespoň částečně vyhověno, je procesní osud rozhodnutí správního orgánu v I. stupně v této části odlišný – v této části se změní nebo zruší (tj. tím je odvolání v této části vyhověno) a pouze ve zbytku je prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Jde tedy o kombinaci vyhovujícího a potvrzujícího výroku odvolacího rozhodnutí. Ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu pak odvolacímu správnímu orgánu obligatorně neukládá odvolání v této „procesně neúspěšné části“ zvláště zamítat a současně rozhodnutí I. stupně potvrzovat. Z logiky věci totiž podle názoru městského soudu vyplývá, že pokud je na základě odvolání částečně změněn/zrušen výrok a zbytek prvostupňového rozhodnutí potvrzen, je zřejmé, že odvolání v této části nebylo vyhověno a v této části bylo zamítnuto.

133. Z výroku napadeného rozhodnutí vyplývá, že prvostupňové rozhodnutí bylo jen a právě ve výše uvedené části změněno a ve zbytku bylo potvrzeno. Z výroku napadeného rozhodnutí jiné závěry podle názoru městského soudu nevyplývají a procesní osud obou odvolání (tj. žalobce a druhého odvolatele – Společnosti na ochranu Prokopského a Dalejského údolí) je takto podle názoru městského soudu z výroku zřejmý – k odvolání obou odvolatelů bylo prvostupňové rozhodnutí jen částečně změněno a ve zbytku byla obě odvolání procesně neúspěšná. Pokud žalobce v žalobě tvrdí, že není zřejmé, zda bylo rozhodnuto o obou odvoláních, příp. že není zřejmé, které odvolání bylo zamítnuto, městský soud konstatuje, že dle výroku napadeného rozhodnutí žalovaný projednal obě odvolání a z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný zabýval odvoláními obou odvolatelů (žalobce i osoby zúčastněné na řízení č. 3). Na základě rekapitulace jednotlivých odvolacích námitek a jejich vypořádání v odůvodnění napadeného rozhodnutí pak městský soud shledal, že právě na základě argumentů a námitek uvedených v odvolání žalobce žalovaný výrok prvostupňového rozhodnutí změnil v bodech 2 - 4, když doplnil další podmínky umístění stavby /k tomu blíže další žalobní body/. Odvolání osoby zúčastněné č. 3 pak žalovaný zamítl zcela, neboť ke změně výroku Prvostupňového rozhodnutí nevedla žádná z jeho odvolacích námitek.

134. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ve spojení s obsahem správního spisu důvody procesního postupu žalovaného podle názoru městského soudu zřetelně vyplývají. Taktéž ve vztahu k vypořádání této žalobní námitky městský soud shledal, že samotná absence odůvodnění potřeby změny části výroku prvostupňového rozhodnutí a neuvedení, které části z obou odvolání byly procesně úspěšné a naopak neúspěšné, pak napadené rozhodnutí nečiní nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost či jinak vadným (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 38/2006 – 72, ze dne 23. srpna 2006, z něhož plyne, že rozhodnutí [zde přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu] nemůže být nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost tehdy, je-li rozpor v něm odstranitelný výkladem, s přihlédnutím k obsahu spisu, k úkonům správního orgánu a účastníků). Městský soud proto z uvedených důvodů této žalobní námitce nepřisvědčil; tato námitka není důvodná. Žalobní bod č. 2 - Námitka rozporu s § 149 odst. 5 správního řádu 135. Podle § 92 odst. 1 stavebního zákona platí, že „územním rozhodnutím stavební úřad schvaluje navržený záměr a stanoví podmínky pro využití a ochranu území, podmínky pro další přípravu a realizaci záměru, zejména pro projektovou přípravu stavby; vyžaduje-li to posouzení veřejných zájmů při provádění stavby, při kontrolních prohlídkách stavby nebo při vydávání kolaudačního souhlasu, může uložit zpracování prováděcí dokumentace stavby. V rozhodnutí stavební úřad stanoví dobu platnosti rozhodnutí, má-li být delší, než stanoví tento zákon, a v odůvodnění vždy vyhodnotí připomínky veřejnosti. U staveb dočasných nebo v rozhodnutí o změně využití území pro dočasné činnosti stanoví lhůtu pro odstranění stavby nebo ukončení činnosti a následný způsob úpravy území. V případech podle § 78 odst. 6 stanoví v potřebném rozsahu podmínky pro provedení záměru.“ Podle § 91 odst. 5 stavebního zákona platí, že „obsahové náležitosti jednotlivých druhů územních rozhodnutí stanoví prováděcí právní předpis.“ 136. Tímto prováděcím předpisem je vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 503/2006 Sb. o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu. Ustanovení § 9 odst. 2 vyhlášky stanovuje, že rozhodnutí o umístění stavby kromě obecných náležitostí rozhodnutí a náležitostí stanovených v § 92 stavebního zákona obsahuje též „a) podmínky uvedené v závazné části závazného stanoviska dotčeného orgánu, popřípadě vyplývající z výsledku řešení rozporů, b) další podmínky pro projektovou přípravu stavby, c) podmínky napojení stavby na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu.“ Z uvedeného vyplývá, že podmínky stanovené v závazném stanovisku dotčeného orgánu tedy musí být obligatorně převzaty do územního rozhodnutí.

137. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „v pravomoci stavebního úřadu není přezkoumávat stanoviska (podkladové správní úkony) dotčených orgánů státní správy. Dotčené orgány státní správy se v nich vyjadřují ke specializovaným otázkám, které si z důvodu nedostatku odbornosti nemůže posoudit stavební úřad sám. Stavební úřad je jejich vyjádřeními vázán a do značné míry při jejich pořizování plní roli koordinátora a jeho úlohou je zajistit mezi jednotlivými stanovisky soulad.“ (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 As 25/2009 - 163, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 - 126 atp.). Dále Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 7. 2017, č. j. 4 As 49/2017 - 32, vyložil, že „dotčené orgány zaujímají ve správním řízení specifické postavení, jejich úkolem je poskytování odborné pomoci správnímu orgánu, který vede řízení, a to v otázkách, v nichž disponují dostatečnými znalostmi a kompetencemi. Tato odborná pomoc má formu vydávání vyjádření, stanovisek, závazných stanovisek atd., jimiž se dotčené orgány vyjadřují k odborným otázkám, které se týkají předmětu správního řízení. V případě posouzení závazného stanoviska dotčeného orgánu v rámci odvolacího řízení hraje obdobnou roli též nadřízený orgán dotčeného orgánu, u kterého si odvolací orgán vyžádal potvrzení nebo změnu závazného stanoviska. Dotčené orgány mají povinnost poskytnout správnímu orgánu, který vede řízení, všechny informace důležité pro řízení, nebude-li tím porušena povinnost podle zvláštního zákona (§ 136 odst. 3 správního řádu). Nelze po správních orgánech rozumně požadovat, aby do textu svých stanovisek popisovaly posouzení všech v úvahu přicházejících aspektů, které by mohly vyvolat zásah do některého ze zákonem chráněných zájmů. Pokud je však narušení určitých hodnot účastníkem řízení namítáno, mají dotčené orgány, resp. jim nadřízené správní orgány, povinnost se těmito námitkami zabývat a vydat k nim odborné stanovisko, které se stane podkladem pro rozhodnutí správního orgánu, jenž řízení vede.“ 138. Prvostupňové rozhodnutí podmínky jednotlivých závazných stanovisek dotčených orgánů (vyjmenovaných v prvostupňovém rozhodnutí) specifikovalo v bodech 1 – 25 výroku. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce v několika částech odvolání ze dne 8. 3. 2017 brojil i proti některým závazným stanoviskům dotčených orgánů (jednalo se o závazná stanoviska obvodního báňského úřadu, orgánu ochrany přírody - na úseku posouzení vlivů na životní prostředí, na úseku ochrany ovzduší, na úseku ochrany přírody a krajiny) a namítl i propadnutí platnosti některých stanovisek správců sítí – Pražské teplárenské a.s. ze dne 9. 12. 2015, stanoviska ELTODO – CITELUM ze dne 21. 11. 2012, stanoviska drážního úřadu a orgánu na úseku požární ochrany. V odvolací námitce č. 19 poté speciálně žalobce namítl, že prvostupňové rozhodnutí nepřevzalo některé závazné podmínky dotčených orgánů a požadavky vlastníků či správců dopravní a technické infrastruktury (podmínky 2 a 3 závazného stanoviska silničního správního úřadu ze dne 4. 1. 2016), podmínky závazného stanoviska drážního úřadu ze dne 21. 9. 2016 či závazného stanoviska hygienické stanice ze dne 21. 3. 2013.

139. Ze správního spisu městský soud ověřil, že v návaznosti na vznesené námitky žalovaný požádal jednotlivé nadřízené orgány dotčených orgánů o vyjádření, potvrzení nebo změnu předmětných stanovisek. Tyto orgány (konkrétně ministerstvo vnitra – generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky, Magistrát hlavního města Prahy, odbor ochrany prostředí, ministerstvo životního prostředí, ministerstvo dopravy) potvrzení či změny stanovisek žalovanému předložily v rozmezí období od 11. 7. do 19. 7. 2017. S těmito stanovisky byl žalobce seznámen na základě vyrozumění žalovaného dne 25. 7. 2017, nicméně v rámci odvolání žalobce setrval dne 24. 8. 2017 na svých odvolacích námitkách napadajících mj. stanoviska dotčených orgánů, správců dopravní a technické infrastruktury.

140. S námitkami vznesenými vůči závazným stanoviskům dotčených orgánů se poté žalovaný vypořádal v napadeném rozhodnutí v rámci jednotlivých odvolacích námitek. Speciální část odůvodnění žalovaný věnoval odvolací námitce č. 19, která spočívala v tom, že do výroku územního rozhodnutí nebyly převzaty podmínky všech (v námitce vyjmenovaných) stanovisek. Z této části odůvodnění napadeného rozhodnutí pak vyplývá, že tomu tak v prvostupňovém rozhodnutí bylo částečně proto, že se podmínky uvedených stanovisek nevztahovaly k umístění stavby ale ke stavebnímu povolení (šlo o podmínky 2 a 3 závazného stanoviska silničního správního úřadu ze dne 4. 1. 2016, podmínky 1, 2, 5, 6 a 7 závazného stanoviska drážního úřadu ze dne 21. 9. 2016, podmínka 4 závazného stanoviska hygienické stanice ze dne 21. 3. 2013). Ve zbývajících částech tj. podmínky 3 a 4 závazného stanoviska drážního úřadu ze dne 21. 9. 2016 a 1-3 závazného stanoviska hygienické stanice ze dne 21. 1. 2013 (v Prvostupňovém i napadeném rozhodnutí bylo identifikováno pod č. j. HSHMP 65/2013 Z.HK/K) byly převzaty stavebním úřadem již do územního rozhodnutí jako podmínky č. 22 písm. a), b), c) a č. 23 písm. c) a d).

141. Žalovaný se s odvolacími námitkami žalobce ztotožnil, odvolání v této části vyhověl a výrok prvostupňového rozhodnutí v tomto smyslu změnil. V rámci rozhodnutí o odvolání tak byla převzata do prvostupňového rozhodnutí zbývající podmínka č. 4 závazného stanoviska hygienické stanice ze dne 21. 1. 2013 /jako podmínka č. 25 písm. b)/. Rovněž, vzhledem k tomu, že podle potvrzení závazného stanoviska drážního úřadu od ministerstva dopravy ze dne 17. 7. 2017 se vztahovaly podmínky závazného stanoviska drážního úřadu jak pro stavební povolení tak pro územní rozhodnutí, byly do prvostupňového rozhodnutí převzaty i další podmínky 1, 2, 5, 6 a 7 závazného stanoviska drážního úřadu ze dne 21. 9. 2016 /jako podmínky č. 22 písm. h) – podmínka č. 2 závazného stanoviska a č. 25 písm. a) – v této souvislosti městský soud shledal, že šlo o do jednoho odstavce sepsané podmínky č. 1 + 5 + 6 + 7 závazného stanoviska/. Protože v této části bylo tedy odvolací námitce žalobce vyhověno, tj. všechny podmínky závazných stanovisek byly převzaty do prvostupňového rozhodnutí, v souladu s tím bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu změněno napadeným rozhodnutím i výrok prvostupňového rozhodnutí, tak že všechny podmínky z uvedených stanovisek byly doplněny do územního rozhodnutí.

142. Pokud žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47, namítl, že takto žalovaný nemohl postupovat, neboť touto změnou porušil dvojinstančnost správního řízení, městský soud podotýká, že citovaný rozsudek se vztahoval k situaci, kdy odvolací správní orgán doplnil odůvodnění prvostupňového orgánu, aniž by cokoliv měnil na výroku správního orgánu I. stupně. V případě rozsudku ze dne 15. 10. 2015, č. j. 6 A 17/2015 – 87, zase městský soud shledal vadným postup odvolacího orgánu, který se přes odvolací námitku nezabýval rozporem podmínky závazného stanoviska a výroku rozhodnutí o umístění stavby. V právě projednávané věci však odvolací orgán částečně shledal důvodnými odvolací námitky žalobce, ztotožnil se s nimi a ve smyslu toho jednak změnil výrok prvostupňového rozhodnutí a tuto změnu výroku v napadeném rozhodnutí i řádně odůvodnil. Z uvedeného tak vyplývá, že právě v tomto postupu žalovaný dodržel zásadu dvojinstančnosti správního řízení, neboť částečně věcně nesprávné prvostupňové rozhodnutí k odvolacím námitkám žalobce ve II. stupni napravil. V tomto postupu žalovaného nelze shledat porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení. Žalovaný naopak vhodně a efektivně zvolil hospodárnější řešení odvolacího řízení - změnu rozhodnutí namísto krajního řešení – zrušení prvostupňového rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018 – 34).

143. Při doplnění výroku Prvostupňového rozhodnutí v rámci řízení o odvolání tak do umístění stavby byly převzaty všechny podmínky závazného stanoviska drážního úřadu ze dne 21. 9. 2016 a hygienické stanice ze dne 21. 3. 2013. Městskému soudu zbylo tedy posoudit úvahu žalovaného, z jakých důvodů namítané zbývající podmínky závazných stanovisek správně nebyly zahrnuty do rozhodnutí o umístění stavby. Jednalo se o podmínky č. 2 a 3 závazného stanoviska silničního správního úřadu ze dne 4. 1. 2016. Z jejich obsahu vyplývá, že „součástí projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení (projekt předkládaný ke stavebnímu řízení) budou zásady organizace výstavby, které budou zpracovány tak, aby a)….b)….c)“ – podmínka č. 2 a „projektová dokumentace pro vydání stavebního povelení bude obsahovat návrh dopravních opatření po dobu realizaci stavby“ – podmínka č.

3. Tyto podmínky závazného stanoviska se srozumitelně vztahovaly výlučně ke stavebnímu povolení, tzn. nebyly závazné pro fázi umisťování stavby. Žalovaný i stavební úřad je proto správně nepřevzaly do územního rozhodnutí.

144. Městský soud se neztotožnil ani s touto žalobní námitkou; tato námitka není důvodná. Žalobní bod č. 13 - Nepřezkoumatelnost vyjádření hasičského záchranného sboru 145. Hasičský záchranný sbor hlavního města vydal k umístění stavby závazné stanovisko dne 10. 12. 2012, č. j. HSAA-14785-4/2012 podle ustanovení podle § 31 odst. 1 písm. b) zákona č. 133/1985 Sb. o požární ochraně (ve znění účinném do 31. 12. 2012). Podle tohoto ustanovení se „státní požární dozor se vykonává posuzováním územně plánovací dokumentace, podkladů pro vydání územního rozhodnutí, projektové dokumentace stavby ke stavebnímu řízení, dokumentace k povolení změny stavby před jejím dokončením a posuzováním dokumentace k řízení o změně v užívání stavby, k nařízení nezbytných úprav, k nařízení zabezpečovacích prací, k řízení o zjednání nápravy a k povolení výjimky v rozsahu požárně bezpečnostního řešení podle zvláštních právních předpisů“. Podle § 31 odst. 4 zákona o požární ochraně je „výsledkem posuzování podkladů, dokumentace a ověřování splnění stanovených požadavků podle odstavce 1 písm. b) a c) stanovisko, které je podkladem k dalšímu řízení podle zvláštních právních předpisů.“ 146. Městský soud přisvědčil žalobci, že Hasičský záchranný sbor hlavního města Prahy jako dotčený orgán na úseku požární ochrany ve svém závazném stanovisku skutečně vyslovil toliko „prostý souhlas“ s projektovou dokumentací „obytný soubor Prokopské údolí“, v místě stavby Praha 5 – Hlubočepy v rozsahu požárně bezpečnostního řešení. Stavebník v územním řízení nicméně dále předložil i sdělení ze dne 25. 8. 2016, v němž hasičský záchranný sbor konstatuje, že dle nařízení Ministerstva vnitra - generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, Metodická pomůcka pro stavební prevenci – změna I se dřívější stanovisko ze dne 10. 12. 2012 považuje za odůvodněné a platné. Souhlasné stanovisko hasičského záchranného sboru s umístěním stavby tak bylo v řízení před stavebním úřadem doloženo dvěma stručnými a strohými podklady.

147. Žalovaný v rámci řízení o odvolání k námitce žalobce vyžádal závazné stanovisko nadřízeného správního orgánu na úseku požární ochrany. Ministerstvo vnitra – generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky dne 14. 7. 2017, pod č. j. MV – 78375- 5/PO-PRE-2017 následně taktéž vydalo souhlasné závazné stanovisko, kterým potvrdilo dřívější závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy ze dne 10. 12. 2012. Generální ředitelství v odůvodnění závazného stanoviska shrnulo podklady, ze kterých při posouzení projektové dokumentace vycházelo a v závěru konstatovalo, že posouzená projektová dokumentace specifikovaná v úvodu závazného stanoviska ze dne 10. 12. 2012 splňuje obsahové náležitosti v souladu s ustanovením § 41 vyhlášky č. 246/2001 Sb. o požární prevenci, neboť z obsahu posouzené dokumentace vyplývá, že jsou splněny požadavky požární ochrany kladené na danou stavbu vyhláškou č. 23/2008 Sb. o technických podmínkách požární ochrany staveb. Generální ředitelství v odůvodnění dále krátce shrnulo, že z obsahu závazného stanoviska ze dne 10. 12. 2012 naprosto zřetelně vyplývá, ke které projektové dokumentaci bylo závazné stanovisko hasičského záchranného sboru vydáno. Závazné stanovisko přitom není rozhodnutí, jeho náležitosti nejsou výslovně ve správním řádu upraveny. Absence odůvodnění je formální záležitost, nemůže vést ke zrušení závazného stanoviska hasičského záchranného sboru – zde generální ředitelství zdůraznilo, že vyhláška o požární prevenci pouze v případě nedostatků ukládá povinnost vyslovit nesouhlas s uvedením důvodů nebo uvést podmínky. V případě souhlasného stanoviska tak podle názoru generálního ředitelství není povinnost uvádět odůvodnění.

148. Pokud jde formální o náležitosti samotného závazného stanoviska ze dne 10. 12. 2012, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 21/2009 – 150 vyložil, že u těchto stanovisek, jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, je třeba na základě § 154 správního řádu přiměřeně použít ustanovení o obsahu, formě a náležitostech rozhodnutí (§ 67 a § 68 správního řádu z roku 2004). Nejvyšší správní soud zde vyložil, že „obsah závazného stanoviska, a to zejména v případě negativního závazného stanoviska, by tedy měl alespoň v základní rovině odpovídat požadavkům kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí. Jedině tak bude možné přezkoumat ve správním soudnictví zákonnost závazného stanoviska jakožto úkonu správního orgánu, který byl závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí ve smyslu ust. § 75 odst. 2 s. ř. s.“ Nejvyšší správní soud, jak je patrné, požadavek na obsah závazného stanoviska vztahoval k možnosti věcného přezkumu zákonnosti závazného stanoviska. Městský soud je nicméně toho názoru, že i přes svou stručnost a strohost stanovisko hasičského záchranného sboru tomuto požadavku dostojí. Ze stanoviska je totiž zřejmé, že dotčený orgán již v roce 2012 projektovou dokumentaci posoudil a bezvýhradně s ní souhlasí. Na tomto postoji ostatně setrval dotčený orgán i v roce 2016 a později i jeho nadřízený orgán v rámci odvolacího řízení. Městský soud si nedokáže představit, jaké další odůvodnění by závazné stanovisko z 10. 12. 2012, jehož podstatou bylo vyslovení bezvýhradného souhlasu s projektovou dokumentací stavby z hlediska požární ochrany, mělo ještě obsahovat. Vzhledem k tomu, že zde nebyla uvedena žádná podmínka či negativní stanovisko, jež by jinak bylo potřeba odůvodnit, neshledal městský soud závazné stanovisko ze dne 10. 12. 2012, jakkoliv je jistě strohé, nepřezkoumatelným.

149. Městský soud podotýká, že závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru bylo vydáno (a potvrzeno) již v roce 2012 (resp. 2016), tj. před účinností novely stavebního zákona č. 225/2017 Sb. od 1. 1. 2018, jež do ustanovení § 149 odst. 2 stavebního zákona vložila náležitosti závazného stanoviska (podle cit. ustanovení „závazné stanovisko obsahuje závaznou část a odůvodnění. V závazné části dotčený orgán uvede řešení otázky, která je předmětem závazného stanoviska, ustanovení zákona, které zmocňuje k jeho vydání a další ustanovení právních předpisů, na kterých je obsah závazné části založen. V odůvodnění uvede důvody, o které se opírá obsah závazné části závazného stanoviska, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, na kterých je obsah závazné části založen.“) Potvrzující závazné stanovisko generálního ředitelství ze dne 14. 7. 2017 poté náležitosti závazného stanoviska podle ustanovení § 149 odst. 2 stavebního zákona bezpochyby již splňuje. Již jen tato skutečnost by podle názoru městského soudu postačovala k tomu, aby stanovisko dotčeného orgánu hasičské záchranné služby ze dne 10. 12. 2012 potvrzené jeho nadřízeným orgánem dne 14. 7. 2017 plně obstálo jako přezkoumatelné. Z vyložených důvodů však městský soud shledal, že požadavkům přezkoumatelnosti (byť na její hranici) dostálo již stanovisko ze dne 10. 12. 2012.

150. Z uvedených důvodů proto ani tato žalobní námitka není důvodná. Žalobní bod č. 12 - Absence stanovisek správců sítí 151. Podle ustanovení § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona „k žádosti o vydání územního rozhodnutí žadatel připojí stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem“. Zájmy vlastníků infrastruktury, jejich technické možnosti nebo samotné vedení a parametry sítí mohou podléhat vývoji v čase i v místě. Je zřejmé, že souhlasné stanovisko správce sítě k umístění stavby vydané např. za situace, kdy se umisťovaná stavba nemohla vůbec dotknout vedení sítě, neobstojí v situaci, kdy se zásadně změnily parametry stavby nebo např. trasa vedení sítě a k dotčení zájmů vlastníka sítě tak nově dojít může. Je proto jistě žádoucí, aby tuto zákonnou povinnost žadatel splnil předložením stanovisek, které budou reflektovat co možná nejaktuálnější postoj vlastníka sítě.

152. Ze správního spisu poté vyplývá, že stavebník opakovaně předkládal stavebnímu orgánu celou řadu stanovisek vlastníků sítí infrastruktury. Ty v drtivé většině byly vyslovovány jen na určitou dobu a stavebník je tak předkládal stavebnímu úřadu s prodlouženou dobou platnosti. Naposledy tak učinil stavebník dne 4. 1. 2017.

153. Žalobce výslovně namítá, že ke stavbě nebyly předloženy pouze dvě aktuální stanoviska či vyjádření vlastníků/správců sítí. Poukazuje takto na stanovisko společnosti Pražská teplárenská a. s. ze dne 9. 12. 2015 (podle žalobce byla platnost stanoviska do 9. 12. 2016) a na stanovisko společnosti ELTODO – CITELUM ze dne 21. 11. 2012 (podle žalobce s platností do 15. 12. 2016).

154. Městský soud ze správního spisu ověřil, že společnost Pražská teplárenská a.s. ve stanovisku ze dne 9. 12. 2015 k navrhovanému záměru dle předložené dokumentace neměla námitky - to z důvodu, že předmětnou stavbou nejsou dotčeny stávající tepelné rozvody a zařízení CZT Pražské teplárenské, a.s. V případě stanoviska ELTODO – CITELUM ze dne 21. 11. 2012 byl obsahem souhlas s umístěním stavby a k tomuto souhlasu bylo připojeno 12 dalších podmínek týkající se parametrů vybudování, údržby a ochrany stávajícího veřejného a slavnostního osvětlení.

155. Ze správního spisu dále vyplývá, že v doplnění podkladů ze dne 30. 11. 2016 předložil stavebník prodloužení těchto stanovisek – v případě Pražské teplárenské a.s. (stanovisko ze dne 9. 12. 2015) byla platnost prodloužena do 7. 11. 2017 a v případě ELTODO – CITELUM (stanovisko ze dne 21. 11. 2012) byla platnost prodloužena do 14. 11. 2017. Uvedená stanoviska tedy měla prodlouženou platnost i pro dobu vydání Prvostupňového rozhodnutí. Již jen z tohoto důvodu proto nemůže být tato žalobní námitka úspěšná.

156. Stavební úřad nicméně mezi podklady Prvostupňového rozhodnutí zařadil stanovisko ELTODO - CITELUM ze dne 21. 11. 2012, zn. EC 0400/3584/12 s uvedením údaje, že platnost byla prodloužena do 14. 11. 2017 (viz strana 9 prvostupňového rozhodnutí), u Pražské teplárenské a. s. zařadil stanovisko ze dne 9. 12. 2015, zn. JAR/3503/2015 bez poznámky o prodloužení platnosti. Na skutečnost, že platnost těchto dvou stanovisek byla prodloužena, žalovaný ani stavební úřad poté v odůvodnění nijak výslovně nereagovali a oba orgány spíše vycházely z toho, že prodloužena platnost některých stanovisek nebyla. Městský soud proto posoudil, zda je vadou řízení či napadeného rozhodnutí, pokud by správní orgány pominuly prodlouženou platnost stanovisek a vycházely toliko ze starých stanovisek.

157. Městský soud shledal, že platnost „starých“ stanovisek obou společností skončila poměrně krátce před prvostupňovým rozhodnutím (vydáno dne 30. 1. 2017). V obou případech se navíc jednalo o opakovaně vydávaná stanoviska, kterými oba subjekty soustavně potvrzovaly souhlas s umístění stavby.

158. Ze správního spisu vyplývá, že Pražská teplárenská a.s. takové stanovisko vydala poprvé již v 29. 11. 2012 pod sp. zn. EÚ/1861/12/DAM a prakticky stále totožnou formulaci stanoviska předložila i právě ve stanovisku z roku 2015. Na základě dosavadního postoje společnosti i znalosti místních poměrů v místě stavby tak jistě neměl stavební úřad důvod předpokládat, že by měla nastat změna v tom, že by ve vztahu k umísťované stavbě mělo zde dojít k nějaké změně postoje - např. že by se stavba nově měla dotýkat tepelných rozvodů. Nebyl zde tedy důvod předpokládat, že by Pražská teplárenská měla důvod přehodnotit své stanovisko. Společnost ELTODO – CITELUM poté již od stanoviska ze dne 21. 11. 2012 (na témže stanovisku sp. zn. EC 0400/3584/12 pak byla opakovaně dodatkem prodloužena platnost až do roku 2016) setrvale rovněž vyslovovala s umístěním stavby souhlas a opakovaně a soustavně vyžadovala stále stejné podmínky pro ochranu stávajícího veřejného a slavnostního osvětlení.

159. V obou případech lze tedy připustit, že pokud stavební úřad (potažmo žalovaný) přehlédli a pominuli, že platnost obou stanovisek byla prodloužena a vycházeli z toho, že prodloužena nebyla, mohli přesto přitom oprávněně předpokládat, že i v nových stanoviscích by nenastala nějaká zásadní změna okolností, která by mohla eventuálně přinést změnu dlouhodobě zastávaných stanovisek obou společností. Jakkoliv se ze strany obou správních orgánů jedná o vadný procesní postup, v uvedených skutkových okolnostech tato vada nemá vliv na zákonnost prvostupňového a potažmo napadeného rozhodnutí. S odůvodněním, že postačilo, pokud stavební úřad při posouzení potřeby těchto prošlých stanovisek vycházel ze znalostí místních poměrů a znalosti procesního stavu věci, se proto městský soud ztotožnil.

160. Ve vztahu ke stanovisku Pražské vodohospodářské společnosti ze dne 18. 11. 2016 městský soud ověřil, že obsahem tohoto stanoviska bylo toliko potvrzení a prodloužení (do 18. 11. 2017) již dřívějšího souhlasného stanoviska téže společnosti ze dne 19. 12. 2012, č. j. 6419/12/2/02 (a jeho prodloužení ze dne 18. 12. 2015, pod č. j. 4795/15/2/02). Pražská vodohospodářská společnost takto platnost svého stanoviska prodloužila, neboť shledala, že projektová dokumentace ke stavbě se nezměnila. Jestliže ve stanoviscích z 19. 12. 2012, z 18. 12. 2015 či z 18. 11. 2016 Pražská vodohospodářská společnost skutečně na úvod konstatovala, že se stavba nachází na pozemcích p. č. 1235, 1759/1 a 1731/1 v k. ú Hlupočepy, tj. neuvedla umístění stavby na pozemku p. č. 1759/3, jednalo se podle názoru městského soudu pouze o formální chybu na straně této společnosti spočívající v psaní. Městský soud podotýká, že zejména stanovisko z 19. 12. 2012 bylo zpracováno poměrně detailně a se znalostí parametrů umísťované stavby a nevyplývá z něj, že vůči pozemku p. č. 1759/3 k. ú. Hlupočepy by PVS měla nějaké speciální výhrady a nemělo by se tak na tento pozemek souhlasné stanovisko vztahovat. Neuvedení pozemku p. č. 1759/3 v uvedených stanoviscích je tak podle městského soudu chybou, která je překlenutelná tím, že stěžejním postojem PVS byl souhlas s projektovou dokumentací k umisťované stavbě jako takové, tj. souhlas i s umístěním stavby na pozemku p. č. 1759/3, což z projektové dokumentace vyplývá. Tato vůle a postoj PVS k umisťované stavbě ze stanoviska zcela jasně vyplývá - dílčí chyba spočívající v neuvedení jednoho z dotčených pozemků tak nečiní toto stanovisko nesrozumitelným či jinak vadným. Stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí zdůraznil pak právě tu skutečnost, že vydaná vyjádření se vždy týkala i pozemku p. č. 1759/3 a vyjádření z PVS 18. 11. 2016 pro absenci tohoto pozemku tím nemůže být zpochybněno. I když žalovaný v napadeném rozhodnutí vysloveně k této konkrétní části odvolací námitky neprovedl žádnou úvahu, vzhledem k tomu, že se se stavebním úřadem v této části Prvostupňového rozhodnutí ztotožnil jako s celkem, je tedy zřejmé, že se ztotožnil s názorem stavebního úřadu i v otázce týkající se absence označeného pozemku ve stanovisku PVS. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je tedy v této části přezkoumatelné, přičemž z vyložených důvodů městský soud shledal, že tato žalobní námitka není důvodná. Žalobní bod č. 5 - Námitka rozporu s OTPP 161. Stavebník větší část projektové dokumentace stavebnímu úřadu předložil dne 18. 2. 2013 v rámci předchozího (prvního) řízení o umístění stavby tj. do rozhodnutí ze dne 26. 1. 2015, č. j. MC05 5124/2015, zn. OOSI.Hl.p.1235-11459/2013-Vo-UR. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 9. 2015, č. j. MHMP 1645249/2015. V souladu s právním názorem odvolacího orgánu následně stavební úřad vyzval stavebníka dne 19. 11. 2015, aby předloženou dokumentaci doplnil dle předepsaného rozsahu dle přílohy č. 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb. a vyzval jej k úpravě projektové dokumentace dle požadavků žalovaného ve zrušujícím rozhodnutí. Šlo o doplnění 7 oblastí: výpočet kódu míry využití území C v ploše s funkčním využitím SV a výkresů, ze kterých lze ověřit tento výpočet, soulad návrhu s ustanovením § 90 stavebního zákona s požadavky na napojení stavby na veřejnou dopravní infrastrukturu, soulad návrhu s jednotlivými požadavky vyhlášky OTPP včetně odůvodnění, soulad návrhu s vyhláškou č. 398/2009 Sb. a nařízením č. 10/2014 Sb. MHMP, upřesněné řešení stávající potoční zdi, řešení vsaku dešťových vod, stanoviska a vyjádření DOSS k dopracovanému projektu, zejména pak ODA MHMP, OCP MHMP a OD ÚMČ P5, OŽP ÚMČ P5 a k doložení aktualizovaných stanovisek správců inženýrských sítí.

162. To doplnil stavebník dne 29. 3. 2016 – předložil revidovanou dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí, přičemž výpočet kódu míry využití C v ploše s funkčním využitím SV – všeobecné smíšené – je uveden v textové části DÚR v kapitole B.3.a a doložen v samostatné D8 Situace – výpočet KPP výkresové části DÚR. V části B.1.e poté doplnil stavebník souhrnnou informaci k požadavku na napojení stavby na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, k tomu předložil souhlasná stanoviska ODA MHMP ze dne 4. 1. 2016, OD ÚMČ P5 ze dne 28. 12. 2015, studii dopravní zátěže a dále několik rozhodnutí týkajících se stavebních úprav ulice Hlubočepská a napojení na ni. V souvislosti s tím požádal stavebník o umístění staveb staveniště, přiložil rozhodnutí o připojení staveništní komunikace včetně zákresu na výkresu D4 „Situace zařízení staveniště“. Do kapitoly C.1.e DÚR doložil stavebník odůvodnění souladu záměru s požadavky vyhlášky OTPP, do kapitoly C.3.d a C6 (včetně výkresu) a v dokladové části E DÚR byly aktualizovány požadavky v souladu s vyhláškou č. 398/2009 Sb. Stavebník v části C.1.d osvětlil rozsah oprav potoční zdi a v téže části a rovněž C.1.e DÚR i řešení vsaku dešťových vod. Rovněž stavebník doložil do části B.1.d doložení podmínek DOSS a správců sítí. Nad rámec výzvy stavebního úřadu stavebník předložil stanovisko odboru ochrany životního prostředí žalovaného č. j. MHMP 125735/2016 ze dne 25. 1. 2016, které se zabývá dopadem na krajinný ráz a podmínkami nařízení hl. m. Prahy o zřízení přírodních parků č. 10/2014 Sb. Vše blíže viz podání stavebníka „doplnění dokumentace“ ze dne 29. 3. 2016 založené ve správním spise.

163. Městský soud v rozsudku ze dne 27. 4. 2018, č. j. 5A 61/2014 – 58 nebo ze dne 28. 1. 2016, č. j. 5 A 127/2013 – 103 vyložil, že obecně platná vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb. o obecných požadavcích na využívání území neměla na území hlavního města Prahy platnost po dobu účinnosti speciálních předpisů, které se vztahovaly k území hlavního města Prahy - vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl.m. Prahy (OTPP), která byla vydána Radou zastupitelstva hlavního města k provedení § 143 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (srov. čl. 1 a čl. 2 OTPP). OTTP poté byla s účinností od 1. 10. 2014 zrušena, když byly přijaty tzv. pražské stavební předpisy (výše označené jako „PSP I“), jejichž účinnost byla od 16. 1. 2015 rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 16. 1. 2015, č. j. 830/2015 pozastavena s výjimkou ustanovení § 85 (Hlavnímu městu Praha současně bylo uloženo sjednat nápravu do 15 měsíců od pozastavení účinnosti). Podle ustanovení § 85 odst. 1 PSP I poté platí, že dokumentace a projektová dokumentace, která byla zpracována přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení a předložena stavebnímu úřadu ve lhůtě do dvou let od nabytí účinnosti tohoto nařízení, se ještě posuzuje podle dosavadní právní úpravy, tj. dle OTPP. Důvodem pro přijetí těchto přechodných ustanovení bylo zamezit nutnosti přepracovávat již zpracované a projednané dokumentace, byly-li v přiměřené lhůtě s žádostí o vydání rozhodnutí předloženy stavebnímu úřadu, a to s ohledem na princip právní jistoty a ochrany práv účastníků řízení. Nařízení č. 11/2014 Sb. hl. m. Prahy PSP I bylo poté zrušeno s účinností od 1. 8. 2016 nařízením č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy (PSP II), jež PSP I. nahradilo (včetně přechodných ustanovení).

164. Pro přehlednost shrnuje městský soud období účinností jednotlivých předpisů takto: - do 30. 9. 2014 byla účinná vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy (OTTP), která pro území hl. m. Prahy vylučovala aplikaci obecné vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb., - od 1. 10. 2014 do 15. 1. 2015 bylo účinné nařízení PSP I č. 11/2014 Sb. hl. m. Prahy, které zrušilo OTTP, pouze na případy dle ustanovení § 85 odst. 1 PSP I se vztahovala předchozí vyhláška OTPP (pro dokumentaci a projektovou dokumentaci, která byla zpracována přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení a předložena stavebnímu úřadu ve lhůtě do dvou let od nabytí účinnosti tohoto nařízení tj. do 30. 9. 2016), - s účinností od 16. 1. 2015 do 31. 7. 2016 byla pozastavena účinnost nařízení č. 11/2014 Sb. hl. m. Prahy (PSP I) s výjimkou ustanovení § 85 PSP I., podle něhož se (pouze) na v něm vyjmenované případy (tj. na případy zpracované dokumentace a projektové dokumentace před 1. 10. 2014 a předložené do 30. 9. 2016) vztahovala vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy (OTTP). Pro dokumenty a dokumentaci zpracované po 16. 1. 2015 nebylo možno využít ani OTPP a ani PSP I. Dokumentace a projektová dokumentace zpracovaná po 16. 1. 2015 měly být posouzeny podle obecně platné vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb. Tento názor potvrdil i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 7. 2. 2019, č. j. 6 A 85/2016 – 72 (srov. bod 20 cit. rozsudku) a k této regulaci se ostatně později přihlásilo Hlavní město Praha v ustanovení § 85 odst. 3 PSP II. - od 1. 8. 2016 byly účinné PSP II, dle jehož přechodných ustanovení § 85 odst. 1-4 platilo jednoznačné pravidlo, že „dokumentace a projektová dokumentace, která byla zpracována do 30. září 2014 podle vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, a předložena stavebnímu úřadu ve lhůtě do 30. září 2016, se posuzuje podle vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů,“ (§85 odst. 1 PSP II); „dokumentace a projektová dokumentace, která byla zpracována od 1. října 2014 do 15. ledna 2015 podle nařízení č. 11/2014 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (pražské stavební předpisy), a předložena stavebnímu úřadu ve lhůtě do 15. ledna 2017, se posuzuje podle nařízení č. 11/2014 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (pražské stavební předpisy)“ (§85 odst. 2 PSP II) a „dokumentace a projektová dokumentace, která byla zpracována od 16. ledna 2015 do dne nabytí účinnosti tohoto nařízení podle vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění vyhlášky č. 20/2012 Sb., a předložena stavebnímu úřadu ve lhůtě do jednoho roku od nabytí účinnosti tohoto nařízení, se posuzuje podle vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění vyhlášky č. 20/2012 Sb.“ (§85 odst. 3 PSP II); “v ostatních případech se postupuje podle tohoto nařízení” (§85 odst. 4 PSP II).

165. V projednávané věci stavebník zpracoval a předložil stavebnímu úřadu dokumentaci do 30. 9. 2014, tj. do konce účinnosti OTPP. Až v návaznosti na právní názor odvolacího orgánu tj. žalovaného částečně dokumentaci doplnil dne 29. 3. 2016. Vycházeje z uvedeného přehledu období účinnosti jednotlivých stavebních předpisů je spornou otázkou toliko to, zda měl stavební úřad posoudit souladu záměru podle OTPP nebo obecné vyhlášky č. 501/2006 Sb.

166. Dokumentaci k záměru lze rozdělit do dvou částí – první část byla předložena v roce 2013 a její zbytek v roce 2016. Nově doložené části však neznamenají podle názoru městského soudu zásadní přepracování původní dokumentace. Doplněné části jednoznačně vycházely z parametrů již předložené dokumentace a v souladu s právním názorem odvolacího orgánu ji pouze doplňovaly o chybějící části. Nešlo tedy o vypracování nové podkladové dokumentace, kterou by byly přehodnoceny předchozí situace a parametry dokumentace a záměru. Oboje části dokumentace přitom byly předloženy stavebnímu úřadu do 30. 9. 2016, tedy v období, v němž dle přechodných ustanovení PSP I. (účinných v době doložení druhé části dokumentace) a i později podle od 1. 8. 2016 účinného PSP II. bylo lze dokumentaci posoudit ještě dle parametrů OTTP. Pokud by taková situace, jako nastala v případě stavebníka, měla znamenat kompletní přepracování DÚR za účelem vyhovění požadavků regulace vyhláškou č. 501/2006 Sb. (a následné další „kolo“ požadavků o stanoviska dotčených orgánů), takový postup v územním řízení by byl neúčelný a neefektivní. V takové situaci podle názoru městského soudu obstojí názor žalovaného, že nešlo o přepracování projektové dokumentace a projekt měl být posuzován ještě podle OTPP.

167. Žalobce poté namítá nedostatečné posouzení záměru s ustanovením § 4 odst. 1 OTPP. Je toho názoru, že záměr je rozporný s tímto ustanovením a dopravními předpisy, a to s ohledem na narůstající dopravní zátěž, charakter komunikace a dopravní značku stanovující maximální možný počet průjezdů.

168. Podle ustanovení § 4 odst. 1 OTPP platí, že „při umísťování staveb a jejich začleňování do území musí být respektována omezení vyplývající z právních předpisů chránících veřejné zájmy a předpokládaný rozvoj území, vyjádřený v územně plánovací dokumentaci, popřípadě v územně plánovacích podkladech. Umístění staveb a míra zastavění pozemku musí odpovídat urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí a požadavkům na zachování pohody bydlení a zdravého životního prostředí. Umístěním stavby a jejím následným provozem nesmí být nad přípustnou míru obtěžováno okolí, zejména v obytném prostředí a ohrožována bezpečnost a plynulost provozu na přilehlých pozemních komunikacích a na dráhách.“ 169. Městský soud ze správního spisu ověřil, že stavební úřad dne 19. 11. 2015 v návaznosti na právní názor žalovaného vyslovený ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 29. 9. 2015, č. j. MHMP 1645249/2015 vyzval stavebníka k doložení souladu návrhu s ustanovením § 90 stavebního zákona - s požadavky na napojení stavby na veřejnou dopravní infrastrukturu a k doložení souladu návrhu s jednotlivými požadavky vyhlášky OTPP včetně odůvodnění. Obecným posouzením souladu záměru stavby s článkem 4 OTPP se stavební úřad zabýval na str. 16-17 Prvostupňového rozhodnutí. Charakterizoval zde lokalitu, do níž má být stavební záměr umístěn z hlediska minulého a stávajícího využití a s přihlédnutím k parametrům stavby posuzoval budoucí vzhled a využití lokality. K připojení staveb na pozemní komunikace se věnoval stavební úřad na straně 19 a 20 prvostupňového rozhodnutí, kde posuzoval soulad záměru stavby s článkem 9 odst. 1 a 2 OTPP. Zdůraznil, že dopravní obslužnost, parkování a přístup požární techniky jsou zajištěny, že silniční správní úřad (Úřad městské části Praha 5) se souhlasem Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy vydal rozhodnutí o připojení pozemku č. parcelní 1235, k. ú Hlubočepy na komunikaci Hlubočepská s tím, že tato komunikace bude dle podmínky č. 25 prvostupňového rozhodnutí před zahájením užívání stavby rekonstruována – stavební úřad zdůraznil, že územní rozhodnutí o rozšíření komunikace bylo vydáno stavebním úřadem dne 14. 9. 2015 a nabylo právní moci.

170. Žalobce nicméně již dne 25. 7. 2014 uplatnil v bodech 9 a 10 námitku nedostatečného posouzení okolností dopravní zátěže a obslužnosti a doložení, že záměr neovlivní negativně dopravu. Stavební úřad k tomu na jiném místě prvostupňového rozhodnutí vyložil, že dopravní obslužnost byla posouzena dotčenými orgány – odborem dopravních agend Magistrátu hlavního města Prahy dne 23. 11. 2012 a 4. 1. 2016 a odborem dopravy úřadu Městské části Praha 5 dne 30. 11. 2012, 14. 12. 2015. Dále uvedl, že k věci byla vydána stanoviska Policie ČR č. j. KRPA- 2225-1/ČJ-2012-0000DŽ a č. j. KRPA-2225-2/ČJ-2012-0000DŽ a doložena studie dopravní zátěže. Podle stavebního úřadu z uvedených podkladů vyplývá, že dopravní řešení odpovídá požadavkům stavebního zákona a dalších předpisů chránících zvláštní zájem v územním řízení. Obdobně stručně pouze s odkazem na to, že podkladem byla studie dopravní zátěže z října 2013, ze které při rozhodování vycházel, vypořádal stavební úřad námitku č. 5 osoby zúčastněné na řízení 3) - str. 37 prvostupňového rozhodnutí - či námitku č. 8 žalobce ze dne 13. 6. 2016 (viz str. 45 prvostupňového rozhodnutí).

171. Konkrétněji závěry dopravní studie posoudil stavební úřad k námitce osoby zúčastněné na řízení č. 2 Městské části Praha 5 na straně 51 prvostupňového rozhodnutí. Zde stavební úřad uvedl, že studie dopravní zátěže posoudila situaci k roku 2016, kdy se očekává dokončení projektu. Byly vytvořeny dvě varianty – se všemi plánovanými záměry a bez záměrů. Plánované záměry budou generovat 107 osobních vozidel během 24 hodin. Na základě této studie a závazných stanovisek proto rozhodl stavební úřad o umístění záměru. Dodal rovněž, že ačkoliv je komunikace Hlubočepská obytnou zónou, nesplňuje své parametry, neplní svoji základní funkci, tedy zvýhodnění pěšího provozu a z těchto důvodů budou provedeny stavební úpravy této komunikace a ta poté bude splňovat požadavky pro dopravu.

172. I když tedy šlo o vypořádání námitky jiného účastníka řízení – městské části Praha 5, alespoň ve stručnosti ve vztahu k dopravnímu zatížení a charakteru zóny stavební úřad shrnul, že z dopravní studie nevyplývá zásadní zatížení dopravou a že bude nezbytné pojetí komunikace jako obytné zóny přehodnotit a aktualizovat novým poměrům - s tím, že kapacitně bude po rekonstrukci části komunikace Hlubočepská uzpůsobena. Další část odůvodnění k této žalobní námitce pak shrnuje žalovaný v napadeném rozhodnutí na stranách 10 – 11. Také žalovaný zde uvádí tolik, že Hlubočepská bude v úseku dlouhém 342 metrů od křižovatky s ulicí K Dalejím k již rekonstruované cestě v rámci Obytného souboru nízkoenergetických domů namísto stávající panelové cesty rekonstruována a kapacitně uzpůsobená s tím, že dopravní studie byla součástí spisové dokumentace a nebyla jinak povinnou součástí DÚR.

173. Jakkoliv uvedené úvahy nezahrnul stavební úřad či žalovaný přímo k posouzení souladu záměru stavby s ustanovením § 4 odst. 1 OTPP z hlediska dopravního zatížení a provozu v oblasti (patrně z důvodu zachování přehlednosti odůvodnění a potřeby vypořádání jednotlivých námitek), přesto z prvostupňového i napadeného rozhodnutí vyplývá, že oba správní orgány se těmito parametry stavby taktéž zabývaly. Byť patrně pro větší stručnost odůvodnění shrnuly jen stěžejní závěry stanovisek či dopravní studie, je rozhodující závěr správních orgánů k těmto námitkách srozumitelný. Napadené rozhodnutí ani prvostupňové rozhodnutí, v této části není nepřezkoumatelné.

174. Pokud jde o věcné vypořádání této námitky, ze zmíněných stanovisek (ODA MHMP ze dne 23. 11. 2012 a 4. 1. 2016, OD ÚMČ P5 ze dne 30. 11. 2012, 20. 4. 2012 a 14. 12. 2015) nevyplývá žádné posouzení nárůstu dopravní zátěže. První dvě stanoviska vyslovila souhlas s počtem parkovacích míst v záměru, s dopravní dostupností a obslužností stávajících objektů, čistotu komunikací při realizaci stavby a podmínku dopravních opatření v místě stavby. V případě stanovisek ze dne 30. 11. 2012 (ve znění opravy z 30. 1. 2013), 20. 4. 2012 a 14. 12. 2015 byl vysloven požadavek na parametry rekonstrukce komunikace Hlubočepská – šířka komunikace minimálně 5,5 metru a výškově oddělený chodník od komunikace a připojení záměru na komunikaci Hlubočepská. Stavebnímu úřadu tak zbylo, aby podle ustanovení § 90 a 92 stavebního zákona ve spojení s § 4 odst. 1 OTPP sám posoudil zbývající parametry stavby z hlediska kapacity, bezpečnosti a plynulost provozu na přilehlých pozemních komunikacích v obytném prostředí.

175. K parametrům dopravního zatížení je ve správním spisu založena samostatná dopravní studie z října 2013 „Studie dopravní zátěže komunikace Hlubočepská“ od AF –CITYPLAN s.r.o. Ta vychází ze stavu dopravy v roce 2013 a stanovuje prognózu vývoje do roku 2016 (uvažuje se zachování ca. stejného provozu – strana 11 studie). Studie vychází z měření intenzity dopravy (těžké, lehké nákladní vozidla a osobní vozidla); uvádí, že v současné době (2013) činí zatížení ulice Hlubočepská před křižovatkou se Sliveneckou ca 550 vozidel na den, po realizaci záměru na cca 770 vozidel za den (40% nárůst). Jedná se však o část dopravního zatížení komunikace mimo území záměru. Na straně 14 je pak v místě záměru konkrétně uvažováno s maximálním zatížením 107 průjezdů (odvozeně od celkového počtu parkovacích míst 107) v každém směru denně, tj. 314 průjezdů, pokud budou realizovány všechny záměry investora (Diamantica – 8 rodinných domů, rezidence Trilobit 34 bytů a Byty Semmering 12 bytů. U každého záměru je uvažováno se 4 lehkými nákladními vozidly jedním směrem každý den. Na stranách 16-20 studie konstatuje, že komunikace Hlubočepská je vedena jako obytná zóna a shrnuje její nezbytné parametry podle technických a právních předpisů. Na straně 21 - 24 studie uvádí, že komunikace 11 z těchto atributů již nesplňuje a není tedy nadřazena pobytová funkce nad funkcí dopravní. Z grafické části studie pak vyplývá, že v roce 2013 v denní dopravě je uvažováno s průjezdem v rozhodném úseku ulice Hlubočepské od 507 vozidel do 98 vozidel za 24 hodin - počet se snižuje se vzrůstající vzdáleností od ústí ulice na sběrnou komunikaci. Např. před křižovatkou ulice K Dalejím je uvažováno o 304 vozidlech, za křižovatkou směrem k budově nádraží a k 7 nízkoonergetickým domům již 98 vozidel za 24 hodin. V roce 2016 je u ústí křižovatky uvažováno se 792 vozidly, před křižovatkou s ulicí k Dalejím 570 vozidel a za ní směrem k záměru (domkům a nádraží) 300 vozidel. Ve všech parametrech tedy uvažuje studie o maximálním nárůstu 200 průjezdů za 24 hodin. Přesvědčivost a úplnost uvedeného výpočtu pak podle názoru městského soudu vyplývá i z toho, že záměr je umisťován do prostoru koncové komunikace Hlubočepská, tudíž lze uvažovat s vjezdem dopravy do tohoto území především v souvislosti s příjezdem ke stavbám, které se tam budou nacházet.

176. Dopravní studie tedy připouští navýšení dopravy v místě záměru, to ovšem v rozsahu, který je úměrný počtu bytových jednotek stavby a vystavěných parkovacích míst. Ze stanovisek je patrný požadavek dotčených orgánů na úseku dopravy na kapacitní uzpůsobení parametrů komunikace Hlubočepská tak, aby byla zajištěna plynulost dopravy. Současně, protože následkem rekonstrukce bude oddělení části komunikace pro pěší, bude jejich bezpečnost zajištěna oddělenou a vyvýšenou chodníkovou částí. Samo početní navýšení dopravy následkem stavby tedy sice bude výraznější, nicméně úměrné parametrům stavby. Míra obtěžování dopravou v obytném prostředí následkem realizace záměru je tak dle městského soudu úměrná a v souladu s požadavky § 4 odst. 1 OTPP.

177. K požadavku žalobce na aktualizaci dopravní studie městský soud poukazuje na to, že dopravní model ve studii byl uvažován k cílovému stavu realizace všech záměrů a s tím souvisejícím maximem parkovacích stání – z toho vyplývá logický požadavek na posouzení přínosu stavby z hlediska dopravního zatížení toliko motorovými vozidly. Tato skutečnost dopravní studií posouzena byla a z hlediska parametrů dopravy motorovými vozidly tedy nebyl důvod studii aktualizovat. Pokud jde o námitku, že měl být s dopravou motorovými vozidly posouzen i počet cyklistů, městský soud přisvědčil žalobci, že dopravní studie s cykloprovozem v oblasti záměru skutečně neuvažuje. Neúplnost tohoto posouzení (tj. neúplnost skutkových zjištění) však podle názoru městského soudu sama o sobě ještě nemá vliv na zákonnost této části napadeného rozhodnutí. Městský soud ze správního spisu zjistil, že námitku o intenzitě cyklodopravy / počtu cyklistů ani v prvostupňovém řízení ani v odvolání žalobce ani jiný účastník řízení neuplatnili (na rozdíl od námitek účastníků týkajících se zvýšení dopravy motorovými vozidly následkem realizace záměru). Správní orgány proto mohly oprávněně vycházet z toho, že stávající intenzita cyklodopravy v místě záměru sporná není a že je nezbytné u umístění stavby posoudit změnu poměrů v dopravě toliko z hlediska budoucího zatížení dopravou motorovými vozidly. Z grafické části DÚR nicméně vyplývá, že komunikace Hlubočepská vede k záměru do slepé ulice, která je ukončena souborem nízkoenergetických domů. Komunikace, po níž je možno projíždět na kolech, tak dle studie dopravní zátěže může být vedena toliko po části komunikace Hlubočepská po křižovatku s průjezdní ulicí k Dalejím a dále po této ulici. Cykloprovoz a navíc jeho nárůst po nově zrekonstruované části Hlubočepské, tedy v úseku umístění stavby (tj. od křižovatky s ulicí K Dalejím), není logicky vůbec uvažován. Městský soud proto v této části neshledal aktualizaci dopravní studie z roku 2013 o zatížení cykloprovozem v místě záměru za nezbytnou.

178. Žalobní námitka, v níž žalobce namítal nesprávné posouzení stavby s § 4 odst. 1 OTPP není důvodná. K požadavku žalobce na rekonstrukci celé komunikace Hlubočepská v souvislosti s realizací záměru městský soud odkazuje na vypořádání příslušné související žalobní námitky. Žalobní bod č. 11 - Absence pěšího napojení na centrum Hlubočep a přístup na autobusovou a vlakovou zastávku 179. Podle ustanovení § 79 odst. 1 stavebního zákona je předmětem rozhodnutí o umístění stavby vymezit stavební pozemek, umístit navrhovanou stavbu, stanovit její druh a účel, podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, pro ohlášení stavby a pro napojení na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu.

180. Podmínka vybudování chodníku v části od křižovatky k již realizovanému souboru 7 domů ve slepé části komunikace Hlubočepská je stanovena jako podmínka č. 18 umístění stavby - jde o zajištění bezpečného přístupu ke stavbě pro chodce navazující na dostupný chodník k nízkoenergetickým domkům na straně jedné a přístupu ke křižovatce s ulicí K Dalejím na straně druhé. V tomto rozsahu prvostupňové rozhodnutí splňuje podmínku napojení stavby pro chodce. Dopravní dostupnost ke stavbě je zajištěna vjezdem z komunikace Hlubočepská (podmínka č. 12). Prvostupňové rozhodnutí tedy splňuje náležitosti podle ustanovení § 79 odst. 1 stavebního zákona, tj. stanovení podmínek napojení na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu 181. Rekonstrukce komunikace Hlubočepská v celé její délce (a tím spíše ve smyslu změny parametrů této komunikace) s umístěním záměru stavby přímo nesouvisí, jakkoli z podkladů ve správním spise důvodně vyplývá, že se v nezbytném rozsahu po realizace záměru zvýší provoz i po ní. Jde tedy mimo rozsah a účely rozhodnutí o umístění stavby, aby jako podmínka umístění stavby byla stanovena taktéž podmínka rekonstrukce přístupové komunikace Hlubočepská v celkové délce včetně vybudování chodníku pro pěší. Podle názoru městského soudu nicméně stavební úřad vhodně v této souvislosti stanovil podmínku č. 25 Prvostupňového rozhodnutí, podle níž je nezbytné postupovat v koordinaci se stavbou – rekonstrukcí části ulice Hlubočepská ke křižovatce ulice K Dalejím.

182. Pokud žalovaný i stavební úřad konstatovali, že žalobcův požadavek na napojení na centrum Hlubočep a přístup na autobusovou a vlakovou zastávku jde nad rámec zákona a odkázali na to, že rekonstrukce komunikace Hlubočepská je zamýšlena v samostatném územním i stavebním řízení, městský soud se s tímto závěrem správních orgánů ztotožnil. Je pak na vlastníkovi komunikace, aby úměrně poměrům v lokalitě uzpůsobil komunikaci ve zbývající části (tj. vybudoval chodníky), přehodnotil podmínky provozu na ni (vymezil zóny, omezení rychlosti v oblasti atp.). Žalobní námitku vyžadující uložení rekonstrukce zbývající části komunikace Hlubočepská tak městský soud neshledal důvodnou, neboť tato stavba bezprostředně nesouvisí s umísťovanou stavbou. Žalobní bod č. 7 - překračování imisních limitů pro rakovinotvorný benzo(a)pyren, nezákonný postup stavebních úřadů 183. Správní spis k posouzení vlivu záměru stavby na ovzduší obsahuje studie „Modelové hodnocení kvality ovzduší“ (prosinec 2011) a „Doplněk modelového hodnocení kvality ovzduší“ (září 2016) od Ateliéru ekologických modelů s.r.o. První podklad hodnotí kvalitu ovzduší v místě záměru z hlediska NO2, benzenu a suspendovaných prachových částic frakce PM10 a PM 2,5. Studie ani po dokončení záměru nepředpokládá překračování imisí u těchto ukazatelů (srov. strany 16 – 19). Ve vztahu k uplatněným námitkám žalobce je rozhodující právě studie „doplněk modelového hodnocení kvality ovzduší“ ze září 2016, který se samostatně zabývá vyčíslením imisního příspěvku benzo[a]pyrenu emitovaného vlivem navrhovaného záměru. Model konstatuje, že koncentrace benzo[a]pyrenu je ovlivněna zejména vytápěním, celkový příspěvek dopravy se pohybuje v rozmezí desetiny ng.m-3. Byl zde tedy uvažován vliv zátěže automobilového provozu v rozsahu 169 automobilů osobních a 4 nákladních. Jiný přínos záměru z hlediska imise benzo[a]pyrenu totiž předpokládán není, neboť záměr nepřináší žádný stacionární zdroj – zejména vytápění (srov. stranu 4 studie). Byla zohledněna primární (saze emitované spalovacími motory) i sekundární prašnost (částice zvířené projíždějícími auty) a vliv studených startů automobilů. Vliv záměru na imisní situaci benzo[a]pyrenu bude nevýznamný a v celkové imisní situaci se významně neprojeví.

184. Model nicméně konstatuje, že v místě záměru je o 29 % překročen limit pro roční průměrné koncentrace benzo[a]pyrenu. Model současně tento závěr dává do souvislosti s tím, že - imisní limit benzo[a]pyrenu podle § 12 odst. 1 zákona č. 201/2012 Sb. není rozhodující, správní orgán k němu pouze přihlíží, nevychází z ní, - imisní příspěvky automobilové dopravy se pohybují kolem 0,2 ng.m-3, přičemž imisní limit je 1 ng.m-3. O tom svědčí roční chod koncentrací benzo[a]pyrenu v ovzduší zjištěné na měřicí stanici ČHMÚ Praha-Libuš, kde je patrné zvýšení koncentrací v zimě, - vliv vlastního záměru je minimální a pohybuje se pro samotný závěr nejvýše na úrovni do 0,002 ng.m-3 (tj. 0,2 % imisního limitu). Provoz objektu nebude v reálné situaci patrný, je pod rozlišovací schopnost techniky. Chyba měření koncentrací benzo[a]pyrenu ve vnějším ovzduší je o několik řádů vyšší, než je vliv záměru.

185. Celkově tedy model konstatuje, že posuzovaný záměr nebude mít na území nadměrný vliv a nejsou splněny podmínky pro kompenzační opatření podle § 11 odst. 5 zákona. Dle výpočtu efektivní emise dle přílohy č. 16 vyhlášky č. 415/2012 Sb. o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o některých provedeních dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší přinese záměr efektivní emisi benzo[a]pyrenu 111,5 g/rok. Model dále vypočítává, že dva stromy o celkové ploše koruny 8 m3 kompenzují 172 gramů benzo[a]pyrenu, tedy vysoce postačí na kompenzaci produkce benzo[a]pyrenu dle záměru. Vzhledem k tomu, že záměr počítá s výsadbou 20 stromů, bude s velkou rezervou produkce benzo[a]pyrenu záměrem kompenzována s rezervou.

186. Současně je ve správním spise založen plán výsadby zeleně: - pásy zeleně podél hlavní pěší komunikace budou zatravněny a doplněny keřovými druhy lísky, svída, skalník, brslen, 4 javory - v prostoru mezi obytným souborem a sousední továrnou na východní straně území bude umístěno 6 velkokorunných stromů lípa srdčitá, javor klen, jasan - každá zahrádka bude ohraničena stříhaným nízkým plotem z habru, v každé zahrádce je navržen strom hloh obecný - dále je uvažováno se záhony z kombinace kostřavy, bezkolence s barvínky, břečtan - zeleň na konstrukci 1. a 3 NP (luční trávník a rozchodníko-trávo-bylinné společenstvo) - celkově jde o 24 stromů, 1500 ks živých plotů, 45 ks keřů, 800 ks trávy, 290 ks popínavek 187. Uvedené závěry studie a východiska pro řešení situace při umístění záměru žalobce v žalobní námitce nereflektuje, dostatečně konkrétně nerozporuje; prakticky jen nesouhlasí se závěry a postupem stavebního úřadu.

188. Odbor ochrany přírody Magistrátu hlavního města Prahy ve vyjádření ze dne 14. 7. 2017 i ze dne 25. 1. 2016 či odbor životního prostředí Magistrátu hlavního města ve vyjádření ze dne 1. 2. 2013 stavebnímu úřadu i žalovanému potvrdily, že závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší k umístění stavby není nezbytný, neboť zájmy ochrany ovzduší nejsou dotčeny. Vzhledem k tomu, že u záměru je uvažováno s vytápěním (ohřevem) na základě geotermálních vrtů, je logický výchozí předpoklad, že záměr nepřináší žádný stacionární zdroj ve smyslu § 2 písm. e) zákona (podle cit. ustanovení se stacionárním zdrojem rozumí ucelená technicky dále nedělitelná stacionární technická jednotka nebo činnost, které znečišťují nebo by mohly znečišťovat, nejde-li o stacionární technickou jednotku používanou pouze k výzkumu, vývoji nebo zkoušení nových výrobků a procesů).

189. V případě stavby tedy není uvažováno se stacionárním zdrojem vytápění ve smyslu zákona o ochraně ovzduší a nebyl také zpochybněn závěr studie, že příspěvek dopravy z hlediska imise bude marginální. Záměr tak nesplňuje žádné z kritérií podle ustanovení § 11 odst. 1-3 zákona o ochraně ovzduší, nejsou tedy splněny podmínky pro posuzování záměru některým z orgánů ochrany ovzduší (obecní úřad, potažmo krajský úřad nebo ministerstvo životního prostředí).

190. Bylo tak na stavebním úřadu, aby při posuzování souladu záměru právními předpisy sám vyhodnotil přínos záměru z hlediska imise benzenu[a]pyrenu včetně případných kompenzačních opatření. Stavební úřad zde podle názoru městského soudu správně reflektoval to, že závěry modelu jednoznačně konstatují, že zatížení benzo[a]pyrenem z provedení záměru není významné, neboť hlavním přínosem benzo[a]pyrenu je vytápění a nikoliv automobilová doprava a že záměr imisi benzo[a]pyrenu vytápění nepředstavuje. Zatížení jinými složkami znečištění ovzduší NO2, benzenu a suspendovaných prachových částic frakce PM10 a PM 2,5 sice stavební úřad neposoudil, Modelové hodnocení kvality ovzduší (prosinec 2011) nicméně ani po dokončení záměru nepředpokládá překračování imisí u těchto ukazatelů (srov. strany 16 – 19). Pokud tedy žalovaný k této odvolací námitce stručně konstatoval, že pro ni platí obdobné, co v případě benzo[a]pyrenu, městský soud shledal, že tím žalovaný poukázal na to, že celkově se emisní přínos záměru nedotýká zájmu chráněného zákonem o ochraně ovzduší.

191. Nemá-li provoz, který přinese záměr jako celek, dlouhodobý negativní přínos do ochrany ovzduší, je logické, že speciální posuzování dočasného imisního přínosu stavební činnosti při realizaci stavby (tj. před jejím uvedením do provozu) taktéž nemůže představovat významně negativní zásah do ochrany ovzduší. Uvedenou úvahu sice stavební úřad výslovně neprovedl, opora pro uvedený závěr však městského soudu je dostatečně zřejmá ze správního spisu (zejména z citovaných studií).

192. Žalobce dále namítl, že v oblasti, v níž má být záměr umístěn, již nyní dochází k překračování hygienických limitů imisí znečišťujících látek benzo[a]pyrenu, což samo o sobě vylučuje umístění dalšího zdroje zvyšujícího toto znečištění. Žalobce se dovolával rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 135/2011-246 ze dne 31. 1. 2012. Nejvyšší správní soud se tehdy vypořádával se „salámovou metodou“ zatěžování určitého území, k níž uvedl, že „je-li řada staveb umísťovaná do území, v němž jsou hlukové limity překročeny, nelze argumentovat tím, že každá jednotlivá stavba představuje jen nevýznamný, byť měřitelný přírůstek již stávající hodnoty hluku“. Dle názoru soudu však z uvedeného judikátu nevyplývá obecný zákaz umístit jakýkoli zdroj imisí do zatíženého území. Např. Krajský soud v Ostravě se vypořádával se závěry výše uvedeného judikátu ve svém rozsudku č. j. 22 A 7/2013-90 ze dne 25. 9. 2014, kdy uvedl, že závěry plynoucí z citovaného judikátu „nelze chápat absolutně kategoricky a beze zbytku tak, že do území nadlimitně zatíženého již nelze umístit vůbec žádnou stavbu, která přinese, byť i jen neměřitelné, další zatížení“. Ad absurdum by tak nebylo možno povolit stavbu jakéhokoli rodinného domu s jiným vytápěním než elektřinou.

193. K námitce, že do nadlimitně zasaženého území nelze umisťovat další záměr, bylo vyloženo již v odvolacím řízení ve vyjádření ministerstva životního prostředí ze dne 14. 7. 2017, že podle § 11 odst. 5 zákona lze záměr umístit buď za přijetí kompenzačního opatření nebo, pokud záměr nedosáhne limitu, i bez kompenzačních opatření. Ministerstvo životního prostředí pak poukázalo na to, že u některých znečišťujících ukazatelů uvedených v bodech 1 a 2 přílohy 1 zákona o ochraně ovzduší, který mají stanovený limit, se vychází z programů zlepšování kvality ovzduší a z úrovně znečištění látkami. U některých znečišťujících ukazatelů uvedených v bodech 3 a 4 přílohy 1 zákona, který mají stanovený limit, se k nim jen přihlíží (tj. i benzen[a]pyren).

194. Z podkladů správního řízení celkově vyplývá, že znečištění i po realizaci záměru nepřesáhne limity z hlediska NO2, benzenu a suspendovaných prachových částic frakce PM10 a PM 2,5. U látky benzen[a]pyrenu je sice území nadlimitně zatížené, přínos záměru z tohoto hlediska však bude však minimální a současně dojde k výsadbě zeleně coby dostatečného kompenzačního opatření - s námitkou nemožnosti umístění záměru stavby do již zatíženého území se proto městský soud neztotožnil. Žalobní bod č. 6 - Nepřezkoumatelnost sdělení EIA ve věci podlimitního záměru, nezákonný postup odvolacího orgánu 195. Magistrát hlavního města Prahy, odbor životního prostředí ve vyjádření ze dne 19. 12. 2012 pod zn. S-MHMP-1472532/2012/1/OZP/VI/EIA/1839P-1/Lin konstatoval, že stavební záměr nepodléhá zjišťovacímu řízení podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Vycházel přitom z předloženého podlimitního záměru, vyjádření orgánu ochrany přírody vylučujícího možný vliv na území soustavy Natura 2000 a přihlédl k zásadám uvedeným v příloze 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostřední. MHMP v této souvislosti zjistil, že nedojde k významnému ovlivnění životního prostředí a veřejného zdraví. Z pozdějšího usnesení odboru ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 14. 7. 2017, č. j. MHMP 1095213/2017 vyplývá, že ten dřívější sdělení odboru životního prostředí ze dne 19. 12. 2012 ve vztahu k odvolací námitce žalobce č. 6 (námitka absence odůvodnění sdělení podle § 6 odst. 3 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí) postupem podle § 156 odst. 1 správního řádu skutečně opravil, když do sdělení doplnil odůvodnění, v němž vyložil, ze kterých konkrétních podkladů vycházel, jak tyto podklady hodnotil ve vztahu k posouzení kvality ovzduší a akustické situace, ochrany krajinného rázu, významného krajinného prvku, vlivu na faunu a flóru, svodu dešťové vody a přívodu pitné vody; magistrát uvedené ve vztahu ke kritériím v příloze č. 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí vyplývajícím vyhodnotil tak, že záměr nepodléhá zjišťovacímu řízení.

196. Podle ustanovení § 156 odst. 1 správního řádu platí, že „jestliže vyjádření, osvědčení nebo sdělení správního orgánu trpí vadami, které lze opravit, aniž tím bude způsobena újma některé z dotčených osob, správní orgán je opraví usnesením, které se pouze poznamená do spisu.“ Podle § 156 odst. 2 správního řádu „vyjádření, osvědčení nebo sdělení správního orgánu, které je v rozporu s právními předpisy a které nelze opravit podle odstavce 1, zruší usnesením správní orgán, který je vydal nebo učinil, a to s účinky ode dne, kdy bylo zrušované vyjádření nebo osvědčení vydáno anebo sdělení učiněno, nestanoví-li zákon jiný postup; takové usnesení lze vydat po dobu, po kterou trvají účinky vyjádření, osvědčení nebo sdělení. Na tento postup se přiměřeně použijí ustanovení hlavy IX části druhé o přezkumném řízení.“ 197. Zrušení postupem podle ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu je na místě pouze v tom případě, pokud je vyjádření, osvědčení nebo sdělení v rozporu s právními předpisy a nelze-li jej opravit usnesením podle odst.

1. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 14. 4. 2016, č. j. 3 As 141/2015 - 29 vyložil, že „možnost zrušit úkon provedený podle části čtvrté správního řádu je typickým prostředkem dozorčího práva vyhrazeným univerzálně správním orgánům k nápravě vadných úkonů v rámci výkonu veřejné správy. K takovému postupu může dát podnět kdokoliv, pro podatele však z něho nevyplývají žádná hmotná práva či povinnosti. Správní řízení se v daném případě nevede, případné usnesení o zrušení osvědčení, vyjádření či sdělení je prvním (a zároveň posledním) úkonem ve věci, odvolání není přípustné, neboť tím, že tento úkon není činěn ve správním řízení, nejsou zde žádní účastníci, kteří by mohli takové odvolání podat, a neuplatní se proto ani ustanovení § 81 odst. 1 správního řádu. Sdělí-li tedy správní orgán podateli, že usnesení o zrušení svého úkonu nevydá, nezasahuje do žádného jeho práva či povinnosti, natož aby do něho zasahoval, jak požaduje s. ř. s., přímo. Vzhledem k tomu, že postup podle § 156 odst. 2 správního řádu není úkonem činěným ve správním řízení, není tudíž zaměřen na úpravu práv a povinností účastníků, ba primárně ani na práva a povinnosti dotčených osob, ale slouží hlavně k zajištění zákonnosti výkonu veřejné správy, nedá se hovořit ani o tom, že by se v případě nevyhovění podnětu jednalo o úkon přímo zaměřený proti podateli.“ 198. Z uvedeného vyplývá, že již jen tím, pokud magistrát své sdělení opravil, na místo, aby jej zrušil, nezasáhl tím to práv žalobce. V projednávané věci navíc bylo lze podle názoru městského soudu sdělení magistrátu opravit - výrok sdělení se nezměnil, bylo doplněno jeho odůvodnění. Na místě byl proto postup podle § 156 odst. 1 správního řádu, jak jej magistrát zvolil. Městský soud se přitom neztotožnil s tím, že by se následkem uvedeného postupu nemohl žalobce vyjádřit k podkladům správního řízení. Ze správního spisu totiž vyplývá, že žalobce odvolací námitky proti nesprávnému posouzení parametrů zjišťovacího řízení i tak uplatnil, a to s konkrétní argumentací, proč zjišťovací řízení podle něj muselo být vedeno. Žalobce to konkrétně shrnul v úvodu bodu 3 odvolání, když vycházel z ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) zákona o posuzování vlivů, přílohy č. 1, kategorie II bod 2.11, z nichž dovozoval, že geotermální hloubkové vrty, které jsou součástí stavby, vyžadují provedení zjišťovacího řízení. Ve vztahu k usnesení ze dne 14. 7. 2017 se zase žalobce vyjádřil dne 24. 8. 2017 a setrval přitom na své dříve zastávané argumentaci. Žalovaný tak regulérně mohl odvolací námitky žalobce posoudit ve všech aspektech ve vztahu jak k prvostupňovému rozhodnutí, tak i k usnesení magistrátu ze dne 14. 7. 2017, č. j. MHMP 1095213/2017.

199. Městský soud z uvedených důvodů proto neshledal, že by žalovaný tímto postupem zatížil odvolací řízení vadou mající za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobní bod č. 4 - Námitka rozporu se zákonem č. 100/2001 Sb.

200. Podle ustanovení § 3 písm. a) zákona č. 100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí se „záměrem pro účely tohoto zákona rozumí 1. stavby, zařízení, činnosti a technologie uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu, 2. stavby, zařízení, činnosti a technologie, které podle stanoviska orgánu ochrany přírody vydaného podle zákona o ochraně přírody a krajiny mohou samostatně nebo ve spojení s jinými významně ovlivnit předmět ochrany nebo celistvost evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti“ Podle ustanovení § 3 písm. g) bodu 1. zákona o posuzování vlivů na životní prostředí se „navazujícím řízením řízení vedené k záměru nebo jeho změně, které podléhají posouzení vlivů záměru na životní prostředí, jde-li o územní řízení“. Předmět posuzování podle tohoto zákona definuje ustanovení § 4 odst. 1 zákona. Obligatorně se vliv záměru na životní prostředí posuzuje v případě podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona. V případech podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) – h) tyto záměry podléhají posouzení vlivů záměru na životní prostředí, pokud se tak stanoví ve zjišťovacím řízení.

201. Žalobce je názoru, že geotermální hloubkové vrty, které jsou součástí stavby, vyžadují provedení zjišťovacího řízení podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Jde o 20 geotermálních vrtů a 10 zemních vertikálních sond, každý hloubky 100 metrů. Žalovaný poukázal v napadeném rozhodnutí na to, že v prvostupňovém rozhodnutí vycházel stavební úřad ze sdělení odboru životního prostředí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 12. 2012, který posuzoval záměr 20 vrtů pro tepelná čerpadla o hloubce ca 100 metrů. Žalovaný poté v odvolacím řízení vyžádal stanovisko odboru ochrany přírody magistrátu hlavního města Prahy, který dne 14. 7. 2017 potvrdil závěry stavebního úřadu a usnesením ze dne 14. 7. 2017, č. j. MHMP 1095213/2017, doplnil sdělení odboru životního prostředí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 12. 2012.

202. Technické parametry řešení vyplývají z projektové dokumentace – Souhrnná technická zpráva. Ta uvádí, že primárním zdrojem tepla budou geotermální vertikální sondy a elektrický dohřev. Přepokládá se 10 geotermálních vertikálních sond hloubky cca 100 m pro každé tepelné čerpadlo (celkem 2 – 1x v jižní a 1x v severní částí záměru), pro každé čerpadlo budou instalovány vertikální sondy ve 4 trubkovém provedení (srov. stranu 24 a 26 zprávy). Z grafické části projektové dokumentace vyplývá rozmístění 20 vrtů. S těmito parametry byl záměr rovněž umístěn prvostupňovým rozhodnutím (srov. podmínku 15 písm. d) rozhodnutí) a vodoprávní úřad ÚMČ Praha 5, odbor ochrany životního prostředí takovému provedení vrtů udělil souhlas dle § 17 odst. 1 písm. g) zákona č. 254/2001 Sb. o vodách (rozhodnutí ze dne 29. 1. 2016, č. j. MC05/6488/2016/OŽP/bendi ve spojení s 28. 2.2018 č. j. MC05 /15539/2018/OŽP/bendi).

203. Podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí ve znění účinné ke dni rozhodnutí stavebního úřadu (tj. 30. 1. 2017) platilo, že předmětem posuzování podle tohoto zákona jsou mj. „záměry uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu kategorii II a změny těchto záměrů, pokud změna záměru vlastní kapacitou nebo rozsahem dosáhne příslušné limitní hodnoty, je-li uvedena, nebo které by mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí, zejména pokud má být významně zvýšena jeho kapacita a rozsah nebo pokud se významně mění jeho technologie, řízení provozu nebo způsob užívání; tyto záměry a změny záměrů podléhají posouzení vlivů záměru na životní prostředí, pokud se tak stanoví ve zjišťovacím řízení“. Podle § 7 odst. 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí platí, že u „záměrů a změn záměrů uvedených v § 4 odst. 1 písm. b) až f) je cílem zjišťovacího řízení zjištění, zda záměr nebo jeho změna může mít významný vliv na životní prostředí, případně zda záměr může samostatně nebo ve spojení s jinými mít významný vliv na předmět ochrany nebo celistvost evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti, a tedy podléhá posouzení vlivů záměru na životní prostředí podle tohoto zákona. Podléhá-li záměr posouzení vlivů záměru na životní prostředí podle tohoto zákona, je předmětem zjišťovacího řízení také upřesnění podle odstavce 1.“ 204. Správní spis k vrtům obsahuje studii „Praha 5 – Obytný soubor Prokopské údolí k.ú. Hlubočepy – Realizace vrtů pro tepelná čerpadla“, hydrogeologický posudek autorů Mgr. Branislava Kuthana a RNDr. Davida Štorka z března 2012. Studie uvádí, že jejím účelem je posoudit ovlivnění hydrogeologických poměrů s vybudováním systému 20 vrtů pro tepelná čerpadla s hloubkou cca 100 metrů pro každé čerpadlo. Zemní vrty nebudou odebírat z geologického prostředí vodu, každé tepelné čerpadlo bude sloužit pro vytápění, ohřev TUV a dohřev TUV po rekuperaci. Primárním zdrojem tepla budou geotermální vertikální sondy a elektrický dohřev. Na základě studia vodohospodářské mapy studie konstatuje, že zájmové území není součástí žádného ochranného pásma vodních zdrojů ani chráněné oblasti přirozeně akumulovaných podzemních vod, území se nachází mimo přírodní rezervaci Prokopské údolí a nachází se mimo zátopovou oblast Dalejského potoka. Studie z hlediska ovlivnění poměrů uzavřela, že realizací vrtů pro tepelná čerpadla nebude docházet k odběru nebo čerpání podzemní vody, systém bude využívat jen jejího energetického potenciálu s tím, že řádně provedenými zemními vrty pro tepelná čerpadla nedojde ani k ovlivnění vydatností případných okolních jímacích objektů. Doporučením autorů studie je však sledovat hladinu nejbližších domovních studní. V dalším studie vydává technická doporučení pro provedení vrtů se závěrem, že takto provedené a vystrojené zemní vrty nemohou negativně ovlivnit kvalitu ani kvantitu hydrogeologického kolektoru dané lokality.

205. Hlubinné vrty Příloha 1 zákona v kategorii II upravovala pod položku 2.11 „hloubkové vrty pro ukládání radioaktivního nebo nebezpečného odpadu, hloubkové vrty geotermální, hloubkové vrty pro zásobování vodou u vodovodů, s výjimkou vrtů pro výzkum stability půdy.“ 206. Z uvedené charakteristiky provedení vrtů a jejich parametrů vyplývá, že nejde o vrty pro ukládání radioaktivního nebo nebezpečného odpadu a ani o hloubkové vrty pro zásobování vodou u vodovodů, nebo o vrty pro výzkum stability půdy. Obsah pojmu „geotermální vrty“ nijak zvláště definovány v příloze nebyly. Správní orgány k tomu vycházely z metodického výkladu Ministerstva životního prostředí ze dne 24. 9. 2008, zn. 72045/ENV/08, podle něhož ve zjišťovacím řízení nemají být posuzovány hloubkové vrty pro tepelná čerpadla, pokud jejich realizací nemůže dojít k propojení hydrogeologických poměrů v území a tato skutečnost bude konstatována ve vyjádření osoby s odbornou způsobilostí ve smyslu § 8 a § 9 zákona o vodách. Městský soud je toho názoru, že uvedeným výkladem ministerstvo ve skutečnosti dotvořilo část zákonného ustanovení. Ze zjišťovacího řízení, jemuž „geotermální vrt“ obecně podléhal, takto totiž ministerstvo vyloučilo posouzení vlivu „geotermálního vrtu“, pokud splňoval specifické vlastnosti - tyto vlastnosti nicméně vytvořilo ministerstvo pouze svým výkladem bez zákonné opory.

207. Městský soud se obecně ztotožnil se žalobcem, že hlubinné vrty, které jsou součástí stavby, podléhaly zjišťovacímu řízení – nic poté nebránilo tomu, aby vzhledem k okolnostem lokality a způsobu provedení a užívání vrtů v něm bylo nakonec konstatováno, že stavba posuzování vlivů na životní prostředí nepodléhá, neboť nijak neovlivňuje hydrogeologické poměry v území.

208. Podstatné pro projednávanou věc je však to, že právní úprava se v mezidobí od rozhodnutí stavebního úřadu ke dni rozhodnutí odvolacího orgánu (tj. ke dni 5. 3. 2018) změnila. S účinností zákona č. 326/2017 Sb. od 1. 11. 2017 totiž hlubinné vrty Příloha 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí upravuje pod položkou 14 a 15. Podle položky 14 obligatorně podléhají zjišťovacímu řízení (příslušným úřadem je krajský úřad) „hlubinné geotermální vrty a hloubkové vrty pro zásobování vodou u vodovodů s hloubkou od stanoveného limitu“ s tím, že příloha 1 tento limit definuje hloubkou 200 m. Podle položky 15 podléhají zjišťovacímu řízení (příslušným úřadem je krajský úřad) vždy „hlubinné vrty neuvedené v předchozím bodě s výjimkou vrtů pro výzkum stability půdy a s výjimkou vrtů, jejichž realizací nemůže dojít k propojení hydrogeologických horizontů či výraznému ovlivnění hydrogeologických poměrů v území.“ 209. Stavební úřad v době prvostupňového rozhodnutí vycházel ze sdělení odboru životního prostředí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 12. 2012, jenž konstatoval, že záměr nepodléhá zjišťovacímu řízení. Městský soud je přitom opačného názoru, tj. že záměr stavby z vyložených důvodů zjišťovacímu řízení podléhal.

210. Přechodná ustanovení zákona č. 326/2017 Sb. v bodech 1-10 neobsahují žádné pravidlo pro případ, kdy záměr, který by původně podléhal zjišťovacímu řízení, tomuto řízení po účinnosti zákona přestal podléhat. V bodě 4 se však uvádí, že zjišťovací řízení zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle zákona č. 100/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona; příslušný úřad se nemění. V těchto případech se tedy uplatnilo pravidlo nepravé retroaktivity, podle něhož dokud nebylo rozhodnuto, uplatní se nová právní úprava i na řízení zahájené před účinností zákona. Podle názoru městského soudu bylo tedy po novele účinné od 1. 11. 2017 třeba nahlížet na podmínky zjišťovacího řízení v nepravomocně ukončeném řízení již podle nové právní úpravy, která reflektovala nové pojetí posuzování vlivů resp. zjišťovacího řízení – v projednávané věci tedy podle Přílohy 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí ve znění účinném od 1. 11. 2017.

211. Z uvedené charakteristiky provedení vrtů a jejich parametrů poté vyplývá, že nejde o vrty charakterizované položkou č. 14 Přílohy 1 už jen z toho důvodu, že jejich hloubka nedosahuje úrovně 200 m. Pod položkou 15 by zjišťovacímu řízení zase vrty podléhaly, pokud by ovlivnily hydrogeologické poměry v zájmovém území. Tak se podle studie nestane. Závěry studie žalobce přitom přesvědčivě nezpochybnil ani ve správním řízení ani před soudem. Městský soud je proto toho názoru, že hlubinné vrty, jež jsou součástí stavby, zjišťovacímu řízení podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí ke dni rozhodnutí o odvolání již nepodléhaly. Pokud žalovaný v době rozhodování vycházel ze stanovisek (potvrzených v odvolacím řízení dne 14. 7. 2017) příslušného orgánu podle § 22 písm. a) zákona o posuzování vlivů (tj. Magistrátu hlavního města Prahy jako krajského úřadu na úseku přenesené působnosti), které sice vycházely z metodického výkladu, jenž však později našel oporu v novelizaci zákona o životním prostředí, tj. že záměr z hlediska geotermálních vrtů zjišťovacímu řízení nepodléhá, a tato novelizace zákona byla pro projednávanou věc relevantní, městský soud se s takovým závěrem žalovaného z vyložených důvodů ztotožnil. Žalobní bod č. 10 - Rozpor s nařízením o zřízení přírodních parků na území hlavního města Prahy 212. V projednávané věci není spor o umístění stavby na okraji přírodního parku, a že se tedy na území umisťovaného záměru vztahuje ustanovení nařízení hlavního města Prahy č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy (tuto skutečnost ověřil městský soud z ustanovení § 9 a grafické přílohy č. 1 písm. g) nařízení).

213. Účelem citovaného nařízení je v hlavním městě Praze chránit krajinný ráz území s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami tím, že se zřizují přírodní parky a stanoví se omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území (srov. § 1 nařízení).

214. Podmínky omezení stavební činnosti na území přírodních parků vyplývají toliko z § 15 nařízení, podle něhož platí, že: (1) Krajinný ráz celého území přírodního parku je chráněn před činnostmi snižujícími jeho estetickou a přírodní kvalitu, harmonické měřítko a vztahy v rámci krajiny, kterou tvoří prostor formovaný terénními útvary, údolími vodotečí, lesními komplexy, plochami rybníků a mokřadních společenstev, jakož i dalšími ekologicky významnými segmenty krajiny včetně rozptýlené zeleně a dřevin rostoucích mimo les. (2) Na území přírodních parků nelze umisťovat nové stavby s výjimkou staveb, zařízení a jiných opatření pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále s výjimkou dostavby podle odstavce 3. (3) Na území přírodních parků se připouští pouze dostavba stávajících sídelních útvarů, prováděná v souladu s platnou územně plánovací dokumentací, a to za podmínky, že nenaruší charakter lokality a bude plně respektovat jak její architektonicko-urbanistické hodnoty a kulturní identitu, tak osobité krajinné a přírodní znaky včetně zachovaných pohledových horizontů, typických siluet jednotlivých panoramatických plánů krajinných dominant a podobné charakteristiky místa i oblasti. Sídelním útvarem se rozumí každá jednotka osídlení, která tvoří uzavřený, od jiných jednotek osídlení prostorově oddělený útvar.

215. Podle ustanovení § 15 odst. 2 nařízení jsou tedy na území přírodních parků zcela zapovězeny nové stavby. Výjimkou z tohoto pravidla jsou však případy dostavby podle § 15 odst. 3 nařízení - v souladu s ustanovením § 15 odst. 2 nařízení je tedy v případech dostavby stávajícího sídelního útvaru přípustné i umístění nové stavby.

216. Žalovaný i stavební úřad vycházeli ze souhrnného závazného stanoviska odboru ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 21. 1. 2016, č. j. MHMP 125735/2016, který se mj. zabýval splněním podmínek § 15 nařízení a dospěl v části II. k závěru, že se v případě záměru stavby jedná o dostavbu ve smyslu § 15 odst. 3 nařízení. Magistrát konstatoval, že „záměr bude realizován uvnitř půdorysné stopy historické zástavby (viz. archivní ortofoto), ale i jeho prostorová struktura – tj. hmotové uspořádání objektů a jejich rozměrové poměrové parametry (výšky, šířky apod.) bude odpovídat původní zástavbě a v žádném z ukazatelů nepřekročí její rámec. Nejedná se o extenzivní formu nové výstavby, nýbrž o urbanistickou obnovu tzv. brownfieldu, který bude z hlediska funkčního využití (dle platného územního plánu všeobecné smíšené) vůči území šetrnější a bude do něj vnášet nižší zátěž. Záměr lze coby ohleduplnou přestavbu území podřadit pod pojem „dostavba stávajících sídelních útvarů“. Jak bylo ověřeno v rámci prvního bodu tohoto závazného stanoviska, předložený záměr bude respektovat charakter lokality a její výše citované hodnoty.“ V bodě I se přitom dotčený orgán zabýval celkově vlivem záměru na krajinný ráz přírodního parku a v tomto bodě II. vypořádal soulad se zbývajícími parametry dle § 15 odst. 3 nařízení, tj. zda je dostavba v souladu architektonicko-urbanistickými hodnotami a kulturní identitou a zda respektuje podobné charakteristiky místa i oblasti. Souladem záměru umisťované stavby s územním plánem se žalovaný zabýval ve zvláštní námitce.

217. Městský soud proto dále posoudil, zda závěry obou správních orgánů založené na uvedeném stanovisku obstojí.

218. Při přezkumu otázky přípustného rozsahu dostavby sídelního útvaru městský soud vycházel z ustanovení § 15 odst. 3 nařízení poslední věty, jenž (pro účely nařízení) definuje sídlení útvar. Platí, že „sídelním útvarem se rozumí každá jednotka osídlení, která tvoří uzavřený, od jiných jednotek osídlení prostorově oddělený útvar.“ Nařízení tedy každý jednotlivý sídelní útvar definuje toliko prostorovým vymezením, uzavřeností tohoto prostoru a jeho odděleností od jiných jednotek. Dostavba sídelního útvaru je tedy v souladu s cíli a účelem nařízení přípustná jen v mezích jeho stávajícího prostorového vymezení. V souladu s ustanovením § 15 odst. 2 nařízení je dostavba přípustná i novými stavbami, což je případ umísťovaného záměru. Vzhledem k tomu, že městský soud shledal, že dostatečnou odpověď na spornou otázku o obsahu a účelu pojmu „dostavba sídelního útvaru“ poskytuje přímo nařízení o přírodních parcích na území hlavního města Prahy, neshledal důvodným návrh žalobce na ustanovení znalce z oboru stavebnictví, který by tuto otázku posoudil z odborného hlediska.

219. Pokud jde o zbývající parametry, za nichž je dostavba podle § 15 odst. 3 nařízení přípustná, z projektové dokumentace (průvodní zpráva, souhrnná technická zpráva a související grafické přílohy) i z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že stavba se nachází na místě již předtím nefunkční „neživé“ historické zástavby v místě bývalé továrny Technoplyn, je projektována ve výškovém profilu max. 12 m, který nenarušuje charakter prostředí a naopak jej oproti předchozí zástavbě částečně v některých parametrech snižuje. Záměr počítá s plochami zeleně na povrchu nadzemních podlažích a s plánovanou výsadbou další zeleně (stromy, trávníky a keře) - současně se zástavbou je zde i kompenzována plocha zeleně. Oproti předchozímu neživému industriálnímu prostředí pak podle názoru městského soudu umisťovaná stavba působí harmonicky a je v souladu s charakterem okolní krajiny.

220. Městský soud se ztotožnil se správními orgány, že stavba vyhovuje všem požadavkům a kritériím vyplývajícím z ustanovení § 15 odst. 3 nařízení. Městský soud si nedokáže představit, jaké jiné či další parametry by stavba měla vykazovat, aby v prostoru přírodního parku bylo z hlediska ustanovení §15 odst. 3 nařízení možné její umístění.

221. S názorem žalobce o rozporu záměru s § 15 odst. 3 nařízení se tedy městský soud neztotožnil. Žalobní bod č. 15 - Rozpor s územním plánem 222. Mezi stranami není sporné, že umísťovaný záměr je umísťován do plochy všeobecně smíšené SV s kódem využití C. Hlavní využití této plochy dle územního plánu účinného v době rozhodování žalovaného (tj. dle Opatření obecné povahy hlavního města Prahy 6/2009 do účinnosti opatření obecné povahy hlavního města Prahy č. 55/2018 dne 12. 10. 2018) bylo definováno jako „území sloužící pro umístění polyfunkčních staveb nebo kombinaci monofunkčních staveb pro bydlení, obchod, administrativu, kulturu, veřejné vybavení, sport a služby všeho druhu, kde žádná z funkcí nepřesáhne 60% celkové kapacity území vymezeného danou funkcí. Přípustné využití tohoto typu plochy bylo „bydlení, obchodní zařízení s celkovou plochou nepřevyšující 5 000 m2 prodejní plochy, stavby pro administrativu, kulturní a zábavní zařízení, školy, školská a ostatní vzdělávací a vysokoškolská zařízení, mimoškolní zařízení pro děti a mládež, zdravotnická zařízení, zařízení sociální péče, zařízení veřejného stravování, ubytovací zařízení, církevní zařízení, stavby pro veřejnou správu, sportovní zařízení, služby, hygienické stanice, veterinární zařízení v rámci polyfunkčních staveb a staveb pro bydlení, drobná nerušící výroba, čerpací stanice pohonných hmot bez servisů a opraven jako nedílná část garáží a polyfunkčních objektů, stavby, zařízení a plochy pro provoz PID, sběrny surovin, malé sběrné dvory.“ Doplňkové funkční využití plochy bylo „drobné vodní plochy, zeleň, cyklistické stezky, pěší komunikace a prostory, komunikace vozidlové, nezbytná plošná zařízení a liniová vedení TV. Parkovací odstavné plochy, garáže.“ Výjimečně přípustné funkční využití plochy bylo: Víceúčelová zařízení pro kulturu, zábavu a sport, obchodní zařízení s celkovou plochou nepřevyšující 15 000 m2 prodejní plochy, zařízení záchranného bezpečnostního systému, veterinární zařízení, parkoviště P+R, čerpací stanice pohonných hmot bez servisů a opraven, dvory pro údržbu pozemních komunikací, sběrné dvory, zahradnictví, stavby pro drobnou pěstitelskou činnost a chovatelství. Jako výjimečně přípustné bude posuzováno i umístění některé z obecně přípustných funkcí ve všeobecně smíšeném funkčním využití v podílu celkové kapacity vyšším než 60%.“ 223. Územní plán tedy zjevně pro toto území uvažoval s umístěním staveb na prvním místě určených k bydlení avšak ideálně v kombinaci s jinými záměry tak, aby žádná z uvedených funkcí nepřesáhla 60% celkové kapacity území vymezeného danou funkcí. Záměry překračující přípustné využití nicméně územní plán a priori též nevylučoval – v takové situaci bylo však na posouzení příslušného správního orgánu, zda lze takovou funkci – v případě záměru určeného pro bydlení – do plochy všeobecně smíšené ještě umístit.

224. Judikatura správních soudů k tomu vyložila, že při rozhodování správního orgánu o povolení výjimky je prostor pro správní uvážení; možnost pro udělení výjimky však není neomezená. Výjimka povolená stavebním úřadem nesmí popřít samotnou podstatu a smysl ustanovení, z něhož byla udělena (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2011, čj. 1 As 96/2010-141). Městský soud podotýká, že v citované věci šlo sice o výjimku z obecně technických požadavků na výstavbu - podstatou této výjimky však bylo výjimečné připuštění - zvětšení - zastavěné plochy. Šlo tedy rovněž o výjimku z obecného pravidla jinak zapovídajícího přesáhnutí určitých parametrů výstavby - to je společný rys s právě projednávanou věcí.

225. Z judikatury správních soudů ke správnímu uvážení a jeho přezkumu správními soudy ve stavebních věcech poté vyplývá, že správnímu soudu nepřísluší zasahovat do oprávnění správních orgánů (na základě svých odborných znalostí) posoudit podmínky rozhodné pro umístění stavby. Aby však správní soud mohl posoudit, zda správní orgány nevybočily ze zákonných mezí, resp. nezneužily své uvážení, je třeba, aby rozhodnutí správních orgánů byla řádně odůvodněna. Pokud správní orgán takto nepostupoval, může to rovněž vést ke zrušení jeho rozhodnutí (srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 16/2008 - 48, ze dne 25. 6. 2009, č. j. 5 As 49/2008 - 62, ze dne 13. 8. 2014, č. j. 2 As 91/2014 - 36 atp.).

226. Výchozí otázkou, kterou městský soud v této souvislosti posoudil, bylo, zda byl stavební úřad a potažmo žalovaný v rámci odvolacího řízení, oprávněn rozhodnout o výjimečném umístění záměru.

227. O umísťování stavby rozhoduje stavební úřad /§ 6 odst. 3 písm. a) stavebního zákona/, přičemž při umísťování záměru stavby je vázán toliko zákonnými hledisky zejména podle ustanovení §§ 90 a 92 stavebního zákona. V rámci těchto úvah stavební úřad taktéž posuzuje, zda je záměr souladný s požadavky územního plánování /srov. § 90 písm. a) stavebního zákona v době rozhodování žalovaného/. Stavební úřad tak byl v projednávané věci oprávněn posoudit, zda je zde přípustná výjimka k umístění stavby do plochy SV.

228. Žalobce poukazuje na to, že Městská část Praha 5 nejprve se záměrem souhlasila (viz usnesení ze dne 28. 5. 2013, č. 21/843/2013), avšak později tento souhlas zrušila usnesením ze dne 9. 9. 2014, č. 41/1527/2014.

229. Prvostupňové rozhodnutí poukazuje na to, že opatřením obecné povahy č. 6/2009 byl změněn Územní plán hl. m. Prahy, schválený usnesením Zastupitelstva hl.m. Prahy č.10/05 ze dne 9. 9. 1999. Podle Přílohy C na s. 62 tohoto opatření byl stanoven postup pro posuzování výjimečně přípustné stavby - takový záměr podléhal posouzení příspěvkové organizace Útvar rozvoje hl. m. Prahy (nyní IPR) a městské části, na jejímž území měla být výjimečně přípustná stavba umístěna. Ministerstvo pro místní rozvoj výzvou ze dne 28. 3. 2014, č. j. 12265/2014-81 nařídilo nepoužívání uvedeného postupu z důvodu rozporu takové úpravy se stavebním zákonem. Podle ministerstva je posouzení výjimečně přípustné stavby na stavebním úřadu a nelze mu určovat, jak se má vypořádat s podáními uplatněnými účastníky; účastníci takového řízení jsou stanoveni stavebním zákonem a nemůže je stanovit opatření obecné povahy. Ministerstvo bylo názoru, že městská část v tomto nemá žádné postavení dotčeného orgánu, které by ji zmocňovalo závazně určit, že tak bude jen s jejím souhlasem.

230. Z prvostupňového rozhodnutí především vyplývá, že stavební úřad zrušení původního souhlasu městské části Prahy 5 na vědomí nepochybně vzal a byl si jej vědom, avšak i přes nesouhlas stavbu umístil. Stavební úřad v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí poukázal předně právě na to, že městská část dle vyjádření Ministerstva pro místní rozvoj není dotčeným orgánem ke schvalování výjimečného umístění stavby (srov. strana 12 prvostupňového rozhodnutí). S tímto odůvodněním se městský soud ztotožnil, neboť jak již bylo výše vyloženo, z obecně závazných předpisů – zejména ze stavebního zákona - nevyplývalo, že by Městská část Praha 5 sama o sobě byla příslušná k zamezení výjimečného umístění záměru do plochy SV.

231. Na druhou stranu byla Městská část Praha 5 v souladu s ustanovením § 18 odst. 1 písm. h) zákona č. 131/2000 Sb. o Hlavním městě Praha účastníkem územního řízení podle ustanovení § 85 odst. 1 stavebního zákona a měla z hlediska procesního stejné a rovné postavení jako stavebník (srov. § 7 správního řádu) - její stanovisko k záměru tak pro stavební úřad v tomto ohledu nepochybně významné bylo. Z hlediska územního řízení se tak jednalo o vyjádření nesouhlasu účastníka – obce – s umístěním záměru. Umístění stavby i přes tento nesouhlas pak stavební úřad celkově odůvodnil tím, že podle jeho názoru podmínky stavebního zákona a územního plánu k umístění stavby splněny byly; prostý nesouhlas městské části s umístěním stavby tak byl překonán tím, že stavba splňovala rozhodné parametry a podle stavebního úřadu tak umístění stavby nic nebránilo.

232. Městský soud je poté toho názoru, že důvody k umístění stavby přes nesouhlas městské části byly v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí řádně vyloženy; obecně vzato, tento (veskrze prostý) nesouhlas byl překonán rozhodovacími důvody obou správních orgánů. Pouze ta skutečnost, že stavební úřad přes nesouhlas Městské části Praha 5 přesto rozhodl o umístění stavby, tak na zákonnost rozhodnutí (tj. na soulad prvostupňového i napadeného rozhodnutí se stavebním zákonem) neměla vliv. Otázka, zda umístění stavby splňovalo rozhodné parametry a bylo souladné s obecně závaznými předpisy, je pak předmětem soudního přezkumu.

233. Žalovaný i stavební úřad poté shodně shledali, že v případě umisťovaného záměru sice dojde k překročení míry přípustného využití plochy – tj. k přesáhnutí funkce bydlení v území. Vycházeli však z toho, že jde o doplnění území jednak funkcí, která je v dané oblasti obecně přípustná a navíc v zásadní míře zde i zastoupená. Oba správní orgány poté vzaly jako stěžejní tu skutečnost, že místo umístění záměru se nachází až na konci obytné části na území přírodního parku, kde se jen těžko budou rozvíjet další z předpokládaných přípustných funkcí využití území.

234. Z uvedeného je podle názoru městského soudu patrná výchozí úvaha obou správních orgánů daná tím, že v oblasti již převažuje funkce bydlení. Je tedy zřejmé, že umístění nového záměru se stejnou funkcí do téže plochy tak již nebude mít žádný zásadní dopad a nebude znamenat změnu poměrů v území. Dále podle názoru městského soudu správní orgány vyjádřily rozumnou úvahu o tom, že vzhledem k lokaci na okraji samého obytného území nelze vůbec předpokládat umístění jiných přípustných funkcí (srov. výše) do této plochy. Přestože územní plán využití území SV s funkcí přesahující více než 60 % připouštěl jen jako výjimečné, pokud by stavební úřad trval na tomto poměru i pro funkci bydlení, znamenalo by to za této situace stop- stav a zakonzervování stávající situace zástavby.

235. Uvedená úvaha správních orgánů o existenci podmínek výjimečného umístění záměru stavby do plochy SV - C i nad míru využití 60 % pro funkci bydlení tak podle názoru městského soudu zcela obstojí. Městský soud pro úplnost dodává, že správní orgány se v této souvislosti zabývaly i koeficienty podlažnosti a zeleně a záměr shledaly souladnými i s těmito požadavky. (k tomu viz. námitka směrující k výpočtu koeficientu průměrné podlažnosti a zeleně). Městský soud v Praze je poté toho názoru, že správní orgány při posuzování umístění stavby z hlediska souladu s územním plánem postupovaly při své úvaze v rámci mezí, které jim k tomu vytýčil stavební zákon a územní plán a nepřekročily zákonné meze. Žalobní bod č. 14 - K výpočtu koeficientu zeleně 236. Žalobce v odvolání uplatnil námitku nesprávného výpočtu koeficientu podlažnosti v případě záměru a koeficientu zeleně, jak ji provedl stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí. Žalovaný na dvou místech odůvodnění (1x ve vztahu k námitce výpočtu koeficientu zeleně a 1x v části námitky týkající se nesouladu umístění záměru s územním plánem) provedl přezkoumání výpočtu obou koeficientů a jejich poměru. Oproti výpočtu projektanta v dokumentaci k územnímu rozhodnutí propočítal průměrnou podlažnost pro všechny stávající, umístěné stavby a navrhované stavby v celé vymezené ploše SV-C. Dospěl k závěru, že průměrná podlažnost všech staveb ve vymezené funkční ploše SV-C je maximálně 2, tudíž hodnota koeficientu má být 0,45 (přípustné maximum podle územního plánu bylo 0,5). Při výpočtu koeficientu zeleně žalovaný sečetl plochy zeleně na pozemcích umístěného obytného souboru nízkoenergetických domů, na pozemcích na východ od navrhované stavby a na dvou pozemcích záměru, rozlohu popínavé zeleně a zeleně na konstrukci a celkový poměr zeleně proti ploše SV-C vyčíslil jako koeficient s hodnotou 0,52. Šlo tedy o vyšší hodnotu, než územní plán předpokládá - 0,45. Z procesního hlediska žalovaný postupoval tak, že kompletně přezkoumal rozhodovací důvody stavebního orgánu a poté výše uvedeným způsobem doplnil odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí.

237. Žalobce touto žalobní námitkou napadá postup žalovaného, který podle jeho názoru, pokud doplnil odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu, měl toto rozhodnutí zrušit, nikoliv jej potvrdit.

238. Podle § 90 odst. 1 správního řádu platí, že „jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, a) napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastaví, b) napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal; v odůvodnění tohoto rozhodnutí vysloví odvolací správní orgán právní názor, jímž je správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, při novém projednání věci vázán; proti novému rozhodnutí lze podat odvolání, anebo c) napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti.“ 239. Podle § 90 odst. 5 správního řádu platí, že „neshledá-li odvolací správní orgán důvod pro postup podle odstavců 1 až 4, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Jestliže odvolací správní orgán změní nebo zruší napadené rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí.“ 240. Citovaná právní úprava tedy výslovně počítá s tím, že odvolací správní orgán je v rámci odvolacího řízení oprávněn provádět změny výrokové části odvoláním napadeného rozhodnutí, jakož i změnu části odůvodnění. Ve druhém případě jde o procesní situaci, kdy výrok samotný zůstává i po rozhodnutí o odvolání nedotčený, dochází toliko ke korekci části odůvodnění.

241. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne z 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47 dostupném na www.nssoud.cz, vyložil, že odvolací správní orgán může odstranit vady odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně tím, že odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí doplní svým odůvodněním. Takto může odvolací správní orgán postupovat za podmínky, že výroková část rozhodnutí správního orgánu I. stupně je v souladu s právními předpisy i věcně správná, odůvodnění nicméně obsahuje určité rozpory, které ne zcela odpovídají obsahu výrokové části a které lze odstranit pomocí podkladů rozhodnutí obsažených ve spise. Tento postup odvolacího správního orgánu však nesmí porušit zásadu dvojinstančnosti správního řízení. Odvolací správní orgán je tak oprávněn provést určité dílčí korekce odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, a to i tehdy, jestliže podle § 90 odst. 5 odvolání zamítne a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdí, protože dospěje k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí je v souladu s právními předpisy a je též věcně správné. Pokud však odvolací orgán shledá odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu I. stupně natolik nevyhovující, že jej nelze akceptovat ani z části, je to důvod pro zrušení takového rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal. Jestliže by odvolací orgán v takové situaci potvrdil výrok přezkoumávaného rozhodnutí a současně odstranil veškeré závěry správního orgánu I. stupně obsažené v odůvodnění a kompletně je nahradil svými, nepřípustně by tím účastníku řízení odňal jednu instanci, nebo účastník by se o relevantních důvodech rozhodnutí ve věci samé dozvěděl až z rozhodnutí odvolacího orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne z 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47).

242. Žalovaný v projednávané věci vycházel při přezkoumání této části prvostupňového rozhodnutí z odvolacích námitek žalobce a z totožných podkladů jako stavební úřad (tj. z podkladové dokumentace k územnímu rozhodnutí). Žalovanému současně byly na základě argumentů žalobce v odvolacích námitkách již známy vlastní představy žalobce o (dle jeho názoru správných) hodnotách koeficientů zeleně (a podlažní plochy), jejich uplatnění tedy žalobci upřeno nijak nebylo - žalobce přitom ani v žalobě neuvedl, jaké konkrétní námitky při změně odůvodnění nemohl uplatnit. Žalovaný poté vycházeje z podkladů založených ve správním spise provedl „pouze“ vlastní přepočet koeficientů a i na základě svého výpočtu neshledal námitky žalobce v této části důvodné.

243. Městský soud dále podotýká, že žalobce správnost výpočtu v žalobě nenapadl, nesouhlasí toliko s procesním postupem žalovaného. Městský soud je však toho názoru, že žalobci postupem žalovaného nijak nebylo upřeno uplatnit námitky ještě v rámci správního řízení. Postup žalovaného naopak podle názoru městského soudu dostál jak zásadě dvojinstančnosti řízení (žalobce dosáhl přezkumu posouzení otázky, zda umisťovaná stavby splňuje parametry podlažnosti a zeleně), tak i procesní ekonomie řízení. Byl by totiž absurdní postup žalovaného, pokud by zrušil prvostupňové rozhodnutí s tím, že byly výpočty koeficientů provedeny nesprávně a stavební úřad zavázal do dalšího řízení právním názorem o správném postupu při výpočtu - přitom ani nový výpočet by i po zásahu druhoinstančního správního orgánu ani tak neznamenal, že názor žalobce na hodnotu koeficientů byl správný. Protože na výroku prvostupňového rozhodnutí o tom, že záměr splňuje požadované parametry, se ani po korekci žalovaného vůbec nic nezměnilo, není proto vadou napadeného rozhodnutí, že žalovaný odůvodnění prvostupňového rozhodnutí v této části doplnil a výrok potvrdil.

244. Tato námitka tedy není důvodná. Žalobní bod č. 9 - Nezákonný postup žalovaného při posuzování námitky zásahu do VKP a krajinného rázu 245. Žalobce namítl, že stavební úřad při vypořádání této námitky pouze odkázal na závazné stanovisko orgánu ochrany přírody, aniž by se vypořádal se samotnou námitkou žalobce a s navrženými důkazy – stanoviskem Agentury ochrany životního prostředí a Geologické služby. Žalovaný poté podle žalobce nesprávně pochopil jeho odvolací námitku, neboť žalobce jí napadal nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí v této části.

246. Městský soud z prvostupňového rozhodnutí a ze správního spisu ověřil, že žalobce tyto námitky uplatnil dne 13. 6. 2016 pod č. 11 a 12. Obsah těchto námitek byl omezen na vyjádření stručného nesouhlasu se zásahy do významného krajinného prvku – vodní tok a do krajinného rázu – k druhému uvedenému žalobce uvedl alespoň tolik, že stavba bude viditelná z poměrně velké vzdálenosti, bude rozměrově poměrně náročná (výška 4 patra, doprovodné objekty, osvětlení, areálové chodníky, přístupová komunikace atd.), žalobce poukázal na možný rozpor s ustanovením § 15 odst. 3 nařízení o přírodních parcích na území hlavního města Prahy. K těmto námitkám žalobce žádné důkazy nepředložil.

247. Navazující závazné stanovisko odboru ochrany přírody ze dne 25. 1. 2016, č. j. MHMP 125735/2016 se těmito námitkami zabývá na straně 3 a 7. Pokud jde o krajinný ráz, poměrně rozsáhle zdůraznilo, že na předmětný záměr bylo v říjnu 2012 zpracováno posouzení vlivu stavby na krajinný ráz doc. Ing. I. V., CSc. Předložené posouzení zahrnuje a identifikuje zákonné hodnoty a charakteristiky krajinného rázu místa, vyhodnocuje míru vlivu a zásahu záměru dle identifikovatelných hodnot. Na základě toho dotčený orgán vyslovil, že záměr stavby nezasáhne do významných a jedinečných hodnot krajinného rázu místa v rámci Prokopského a Dalejského údolí. Nebudou ohroženy významné scenérie, neboť záměr je situován do jednoho z nejnižších míst v prostoru Prokopského údolí, záměr sanuje a transformuje brownfield staré továrny Technoplyn, návrh sadových úprav odpovídá využití území kódem „C“. Stavba bude mít slabý vliv na zákonné charakteristiky a hodnoty krajinného rázu v místě. Architektura je moderní, nezapadá do historického schématu staré zástavby Hlubočep, s touto zástavbou však není spojena a architektonický prvek je třeba brát jako částečně určující prvek v hodnocení krajinného rázu. V místě se nejedná o typickou krajinu charakteristickou výstavbou konkrétního stylu, která by určovala ráz místa, dávala a navozovala pocit estetické konektivity a případné narušení novodobými projevy by bylo nežádoucí. V případě tohoto záměru jde o začlenění především budov a objektů co nejvíce do přírodního prostředí, posílit splynutí a přirozený přechod mezi zastavěnou a volnou plochou, nevytvářet dominanty a utlumit vizuální nápadnost, která by mohla narušovat harmonické vnímání prostoru, estetické vjemy z uzavřeného prostoru údolí. Porosty současné a navrhované zeleně zjemní strohý architektonický výraz navrhovaných objektů.

248. Stanovisko připouští, že na základě provedeného zhodnocení znaků přírodní, kulturní, historické a estetické charakteristiky (přírodní rámec, zelený svah) je zřejmé, že záměr může způsobit určitý zásah do některého z těchto znaků. Míru možného takového zásahu lze však dle stanoviska akceptovat, jelikož nebude změněno esteticko – vizuální vnímání místa ve vztahu k významným hodnotám území (převážně zásadním přírodním). Míra vlivu zásahu do krajinného rázu a jeho hodnoty byla vyhodnocena jako slabá.

249. Na straně 7 stanovisko vydává souhlas k zásahu do významného krajinného prvku – toku Dalejského potoka a jeho nivy podle projektové dokumentace k záměru za podmínky detailního řešení vyústění dešťové kanalizace a opravy opěrné zdi na Dalejském potoce s tím, že okolí vyústění a rekonstrukce zdi bude opevněno pouze v nezbytném rozsahu a v provedení blízkém přírodě. V této souvislosti stanovisko zdůrazňuje, že v současné době je koryto Dalejského potoka v místě silně regulované a v březích zpevněné opěrnou zdí. Stavba v uvedených parametrech tak představuje jen slabý zásah do tohoto významného krajinného prvku. Související zásah do nivy lze kompenzovat podle názoru orgánu ochrany přírody novou výsadbou (sadovými úpravami), přičemž není ohrožena ekostabilizační funkce vodního toku/nivy jako významného krajinného prvku.

250. Stavební úřad námitky žalobce vypořádal na stranách 47 až 49 prvostupňového rozhodnutí odkazem a citací rozhodných pasáží stanoviska. Uvedl konkrétně, že „stavba představuje pouze slabý zásah do významného krajinného prvku, který je kompenzovatelný novou výsadbou, přičemž neohrožuje ekostabilizační funkce VKP“ (strana 47). V případě zásahu do krajinného rázu odcitoval téměř doslovné znění stanoviska (strana 48 a 49 prvostupňového rozhodnutí). Městský soud je toho názoru, že stavební úřad ve správním řízení takto zaujal adekvátní vypořádání úměrné rozsahu uplatněných námitek dne 13. 6. 2016 pod č. 11 a 12.

251. Žalobce teprve v odvolání ze dne 8. 3. 2017 uvedené námitky podpořil i důkazně (srov. body 9 a 10 odvolání) na základě stanoviska Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 30. 1. 2014, č. j. 10563/PHA/2013 a stanoviskem České geologické služby ze dne 31. 1. 2014, SOG- 441/061/2014. Žalovaný k této odvolací námitce požádal o potvrzení závazného stanoviska a ministerstvo životního prostředí je dne 11. 7. 2017 potvrdilo.

252. Potvrzující stanovisko ministerstva životního prostředí ze dne 11. 7. 2017, č. j. MZP/2017/500/22 jednak potvrdilo k odvolání žalobce stanovisko odboru ochrany přírody MHMP ze dne 25. 1. 2016 v obou napadaných zásazích. Ministerstvo ve stanovisku u obou v odvolání doložených podkladech uvedlo, že tyto podklady odbor ochrany přírody jako dotčený orgán původně neměl k dispozici. Ke stanovisku Agentury ochrany přírody a krajiny ministerstvo poté uvedlo, že není patrné, k jakému konkrétnímu záměru bylo vypracováno, ani jaké konkrétní skutečnosti prokazují uváděné narušení krajinného rázu v rozměrech celého přírodního parku. Jedná se o obecné závěry, které nevyvrací stanovisko dotčeného orgánu. Pokud jde o stanovisko České geologické služby, zde ministerstvo zdůraznilo, že se jedná o obecné vyjádřené k výstavbě objektů v blízkosti geologické lokality Jezírko v Prokopském údolí a z jiných hledisek, než z pohledu ochrany přírody. Jedná se o stanovisko orgánu provádějící státní geologickou službu ze zcela jiných hledisek, než na úseku ochrany přírody. Tento důvod podle ministerstva životního prostředí znamená, že toto stanovisko nelze zohlednit.

253. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel právě z potvrzujícího stanoviska ministerstva životního prostředí. Vycházel ze stěžejních závěrů stanovisek ve vztahu k oběma uplatněným námitkám. Ve vztahu k namítanému zásahu do významného krajinného prvku uvedl, že „umisťovanou stavbou budou dotčeny pouze části VKP – vodní tok umístěním objektu dešťové kanalizace a údolní niva částečnou opravou opěrné zdi při potoce. Funkce významu VKP zůstanou zachovány, VKP nebudou zničeny ani nebudou vyvolány změny jejich dosavadních funkcí.“ K zásahu do krajinného rázu žalovaný doplnil, že výstupem vyjádření České geologické služby bylo, že lokalita Jezírko či Lomy u jezírka výstavbou dotčeny nebudou. Ostatní konstatování o rizikovosti umístění stavby vzhledem k severně umístění paleontologické a geologické lokalitě je natolik obecné, že podle žalovaného nemá žádnou vypovídající hodnotu.

254. Městský soud je toho názoru, že jak v případě prvostupňového rozhodnutí, tak i v případě napadeného rozhodnutí se jedná sice o stručné odůvodnění, je však rozhodující, že je z obou rozhodnutí patrné, jak o námitkách žalovaný (potažmo předtím stavební úřad) uvážili - detailní odůvodnění rozhodnutí o námitkách žalobce vychází z identifikovaného stanoviska ministerstva životního prostředí (resp. stanoviska dotčeného orgánu – Magistrátu hlavního města, odboru ochrany přírody). Samotná stanoviska jsou podle názoru městského soudu srozumitelná a přezkoumatelná, neboť poskytují ucelenou odpověď na námitku žalobce a mají přitom oporu ve správním spisu. Městský soud se tedy neztotožnil s námitkou žalobce, že oba správní orgány pouze odkázaly na závazná stanoviska a že by se stavební úřad či žalovaný vůbec nevypořádali s jeho námitkami. Napadené (ani prvostupňové) rozhodnutí v této části tak není nepřezkoumatelné.

255. Zákonnost či věcnou správnost stanovisek žalobce v žalobě již nenapadá. Městský soud přesto vycházeje z podkladů k územnímu rozhodnutí (z hlediska ochrany krajinného rázu studie „obytný soubor Prokopské údolí“ z října 2012 a výkresů D19, D20 a D22, ve vztahu k významnému krajinnému prvku z výkresu D3 a průvodní zprávy k dokumentaci, str. 22) považuje za nezbytné alespoň stručně shrnout, že se ztotožnil se zmíněnými závěry obou stupňů orgánu ochrany přírody a krajiny o tom, že záměr krajinný ráz nijak významně nenarušuje. Plánovaný větší poměr zeleně (stromů, popínavých rostlin i výsadby na povrchu objektů) a zastavěné plochy nijak výrazně nesnižuje přírodní charakter okolní krajiny a profil staveb dokonce v některých aspektech předčí předchozí zástavbu areálu továrny Technoplyn (byl odstraněn komín o výšce 43 m a budovy ve výšce od 12 do 18 m, zatímco nejvyšší profil budov projektu je uvažován maximálně v jednotné výšce 12 m). Zásah do významného krajinného prvku – tj. menší úprava vyústění výpustě dešťové vody do vodoteče Dalejského potoka a s tím související nezbytná úprava nivy poté rovněž není takového charakteru, aby bylo lze u záměru považovat o zásadním vlivu do těchto složek životního prostředí.

256. Ani tato námitka není důvodná Žalobní bod č. 8 - Absence biologického průzkumu 257. Žalobce v tomto žalobním bodu namítl, že dle jeho názoru měl být v místě záměru stavby proveden biologický průzkum (hodnocení vlivu záměru na ochranu přírody a krajiny), což však v projednávané věci provedeno nebylo.

258. Ustanovení § 67 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny (ve znění účinném ke dni rozhodování žalovaného tj. od 1. 1. 2018) ukládá povinnost tomu, kdo v rámci výstavby nebo jiného užívání krajiny zamýšlí uskutečnit závažné zásahy, které by se mohly dotknout zájmů chráněných podle částí druhé (obecná ochrana přírody a krajiny – srov. §§ 4 – 13 zákona), třetí (zvláště chráněná území – srov. § 14 – 45 zákona) a páté (památné stromy, zvláště chráněné druhy rostlin, živočichů a nerostů - §§ 46 – 57 zákona) tohoto zákona, předem zajistit na svůj náklad provedení hodnocení vlivu zamýšleného zásahu na tyto chráněné zájmy. V případě pochybností o závažnosti zásahu a jeho rozsahu z hlediska zájmů chráněných tímto zákonem může ten, kdo jej zamýšlí uskutečnit, požádat o stanovisko příslušný orgán ochrany přírody. Orgán ochrany přírody vydá odůvodněné stanovisko k závažnosti zásahu a rozsahu dotčených zájmů chráněných tímto zákonem do 30 dnů ode dne doručení žádosti. Součástí hodnocení podle věty první je návrh opatření k vyloučení nebo alespoň zmírnění negativního vlivu na obecně nebo zvláště chráněné části přírody, nebo návrh náhradních opatření. Podle § 67 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny se toto hodnocení použije jako součást posouzení vlivů na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, pokud splňuje zároveň požadavky tohoto zákona. Podle § 67 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny taktéž platí, že „vyplyne-li z tohoto zákona, z jiných právních předpisů nebo z výsledku hodnocení podle odstavce 1 potřeba zajištění přiměřených opatření k vyloučení nebo zmírnění negativních vlivů zamýšleného zásahu nebo náhradních opatření, je investor povinen tato opatření realizovat na svůj náklad. Rozsah a nezbytnost těchto opatření stanoví orgán ochrany přírody v rozhodnutí nebo závazném stanovisku vydávaném podle tohoto zákona.“ 259. Podle § 18 odst. 1 vyhlášky ministerstva životního prostředí České republiky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny je „biologické hodnocení zpráva obsahující zjištění, popis a vyhodnocení současného stavu krajiny a předpokládaných přímých i nepřímých vlivů investorem zamýšleného užívání krajiny z hlediska vlivu na rostliny a živočichy.“ Podle § 18 odst. 3 vyhlášky „hodnocení obsahuje zejména: a) popis a vyhodnocení biologických prvků krajiny (se zvláštním zřetelem na zvláště chráněné části přírody), b) charakteristiku zamýšleného zásahu, obsahující především: základní administrativní údaje, technicko-ekonomické údaje, předpokládané přímé vlivy na rostliny a živočichy, předpokládané nepřímé vlivy na rostliny a živočichy včetně možných rizik, popis opatření navržených k prevenci, omezení, vyloučení, případně kompenzaci negativních účinků, návrh monitoringu negativních vlivů, shrnutí a závěry.“ 260. Podle citovaného ustanovení § 67 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny vyplývá základní teze, že biologické hodnocení vlivu zamýšleného zásahu není obligatorní pouze v těch případech, bude-li jednoznačně vyloučeno (a contrario srov. výraz „mohly“ ve větě první tohoto ustanovení), že se zásahy dotknou chráněných zájmů zákonem o ochraně přírody a krajiny.

261. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2014, čj. 9 As 89/2013-65 (či v rozsudku ze dne 20. 5. 2015, 10 As 14/2015 - 59) k tomu uvedl, že „v situaci, kdy v průběhu územního řízení nesporně vyvstaly pochybnosti o tom, zda se na předmětném území vyskytují zvláště chráněné druhy živočichů či nikoli, bylo „[p]ro odstranění tohoto rozporu […] povinností stavebního úřadu v souladu s ustanovením § 3 správního řádu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stavební úřad měl tedy zajistit, aby skutkový stav byl zjištěn dostatečně spolehlivě, aby na jeho základě bylo možno postavit najisto, zda se v místě umísťované stavby vyskytují zvláště chráněné druhy živočichů.“ Jedním z nástrojů pro odstranění takovýchto pochybností je přitom právě biologické hodnocení dle § 67 zákona o ochraně přírody. Opačný závěr byl by v přímém rozporu také s § 90 písm. e) stavebního zákona, dle něhož stavební úřad v územním řízení posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu „s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení.“ Pod pojmem „požadavky zvláštních právních předpisů“ je přitom nutno rozumět i podmínky ochrany zvláště chráněných živočichů ve smyslu § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť jedním z cílů územního rozhodnutí coby nástroje územního plánování dle § 18 odst. 1 téhož zákona je „vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí “.

262. Význam biologického hodnocení pro umístění stavby přitom nevyplývá pouze v samotném zjištění poměrů o životním prostředí v daném území. Stavební úřad může totiž dle § 92 odst. 1 stavebního zákona a § 9 odst. 2 vyhlášky č. 503/2006 Sb., stanovit další podmínky pro využití a ochranu území, podmínky pro další přípravu a realizaci záměru a zejména pro projektovou přípravu stavby - může tedy na základě biologického hodnocení podle § 67 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny takto stanovit podmínky, za které bude možno stavbu umístit, aby tak došlo k eliminaci negativního vlivu umístění stavby na zájmy chráněné zákonem o ochraně přírodě a krajiny.

263. Biologické hodnocení je dále při postupu podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny (tj. při rozhodnutí o udělení výjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů – jsou-li tímto hodnocením uvedené organismy na území zjištěny) stěžejním podkladem, z nějž správní orgány vychází (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010 - 169). Vzhledem k tomu, že výjimkové řízení dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny navazuje na povinnosti investorů dle § 67 citovaného zákona, tím spíše v této souvislosti platí, že k provedení biologického hodnocení je nutno přikročit již v územním řízení.

264. Z výše citovaných ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny tedy vyplývá zřetelný důraz na obecný zákaz škodlivého zásahu záměrů do chráněných částí přírody. Může-li být toto škodlivé zasahování vůbec připuštěno, pak může být učiněno pouze s povolením orgánu ochrany přírody (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j. 1 As 86/2011 - 50). Předpokladem pro uvedená „povolení“ (ať už podle § 67 odst. 4 nebo speciálně dle § 56 zákona) musí být tedy řádné a co nejúplnější zjištění skutkového stavu o poměrech životního prostředí v území a to včetně případného biologického hodnocení. Současně platí, že v projednávané věci je potřeba přistupovat ke zkoumání poměrů v dotčeném území zvláště citlivě již jen proto, že záměr se umisťuje na území přírodního parku vyhlášeného nařízením hlavního města Prahy č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy podle ustanovení § 77a odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy do chráněného území, v němž je výstavba, jak již bylo výše vyloženo, povolena jen výjimečně a za dodržení velmi striktních podmínek (srov. § 15 nařízení).

265. Žalobce v námitkách ze dne 13. 6. 2016 a později v odvolání poukazoval právě na to, že zákonem chráněné zájmy mohou být dotčeny již jen z toho principu, že dojde k zastavění plochy 2360 m2 na území přírodního parku, které částečně zasahuje do prvku ÚSES L4/392. V námitce v řízení před stavebním úřadem s odkazem na veřejně přístupný zdroj Plán péče o přírodní rezervaci Prokopské údolí taktéž uvedl, že v lokalitě existuje přes 20 zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin.

266. Stavební úřad ve věci vyžádal stanovisko dotčeného orgánu k posouzení, zda je ve vztahu k záměru stavby nezbytné provést biologické hodnocení. Odbor ochrany přírody MHMP v souhrnném stanovisku ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. MHMP 12125735/2016 vyslovil, že uvedený záměr nemůže mít významný vliv na evropsky významné lokality ani ptačí oblasti, neboť záměr tyto zájmy nezasahuje – EVL Prokopské údolí je vzdáleno ca 50 m vzdušnou čarou. Toto EVL bylo zřízeno k ochraně stanovišť lesy svazu Tilio – Acerion na svazích, sutích a roklích, polopřirozené suché trávníky a facie křovin na vápnitých podložích, panonské skalní trávníky, vápnité nebo bazické skalní trávníky. Ohrožení suchých trávníků přitom spočívá v přirozené sukcesi, zarůstání křovinami nebo stromy a eutrofizaci. Lesní stanoviště jsou ohrožena převodem na jehličnaté kultury, přezvěřením a výsadbou nepůvodních dřevin. Tyto účinky realizace záměru nemá. Záměr sice zasáhne do vegetačního doprovodu při toku Dalejského potoka, dojde k zásahu do významného krajinného prvku – nivy, břehového porostu. Nedojde však k zásahu do jeho ekologicko-stabilizační funkce. Tento zásah lze kompenzovat novou výsadbou (sadovými úpravami), přičemž není ohrožena ekostabilizační funkce vodního toku/nivy jako významného krajinného prvku.

267. Dále dotčený orgán již jen stručně uvedl, že záměr okrajově zasahuje do prvku ÚSES L4/392, nefunkčního biokoridoru lokálního významu. Tento zásah je marginální v úrovni opěrné zdi na vodním toku. Objekt bytového domu tak nebude omezovat funkci biokoridoru.

268. Stavební úřad z uvedeného stanoviska v prvostupňovém rozhodnutí vycházel a jeho závěry shrnul na straně 23, 24 a poté speciálně ještě na straně 47 výslovně k námitce žalobce absence biologického průzkumu. Stavební úřad zde shrnul, že tento průzkum nebyl nařízen, neboť dle příslušného orgánu ochrany přírody se na místě nevyskytují chránění živočichové a rostliny s tím, že před odstraněním staveb se nacházely v místě záměru továrny a nelze tedy ani v minulosti hovořit o místě výskytu chráněných rostlin a živočichů, neboť se jedná o místo brownfieldu.

269. Žalobce v odvolání poté obdobnou námitku důkazně podpořil stanoviskem Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 30. 1. 2014, č. j. 10563/PHA/2013. V reakci na to žalovaný obstaral další 2 podklady orgánu ochrany přírody - stanovisko ministerstva životní prostředí ze dne 11. 7. 2017, č. j. MZP/2017/500/22 a vyjádření odboru ochrany přírody MHMP ze dne 14. 7. 2017. Oba orgány ochrany přírody setrvaly na tom, že biologické hodnocení kvůli umístění záměru není nezbytné. MHMP k žalobcem předloženému stanovisku Agentury ochrany přírody a krajiny uvedl, že záměr je umístěn do lokality nedávno zastavěné starou továrnou. V místě se nepředpokládal výskyt zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin. Biologické hodnocení nebylo nařízeno, jelikož k charakteru území nebylo vyhodnoceno jako nezbytnost. Odkazy na chráněné druhy v plánu péče o přírodní rezervaci Prokopské údolí považoval MHMP za irelevantní, neboť ty jsou v naprosté většině případů vázány na zcela jiná stanoviště a biotopy. Údolní niva je pozměněná již dlouhodobě, Dalejský potok byl opevněn nábřežní zdí. V místě bývalé továrny může být zaznamenán výskyt jedinců zvláště chráněných druhů, ale tak může být na všech pozemcích (např. výskyt ještěrek na skalce u rodinného domu, přelétající čmelák rodu Bombus, mravenci rodu Formica atp.) MHMP zdůraznil, že dotčené pozemky nepředstavují jádrové území pro udržení místních populací zvláště chráněných druhů. Žalobcem předložené stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny je obecně koncipované a vychází především z popisu přírodních hodnot celého území přírodního parku, nevztahuje se k území dotčenému záměrem a nereflektuje charakteristiku dotčeného území, zejména jejich dlouhodobé zatížení nevyužívaného průmyslového areálu. Ministerstvo životního prostředí poté potvrdilo stanovisko MHMP z 21. 1. 2016 a stručně v této části poukázalo na to, že biologické hodnocení není třeba vždy vyžadovat, a to ani pro výjimky ze zákazu týkající se zvláštně chráněných druhů a ani pro posuzování otázek zásahu do významného krajinného prvku či do krajinného rázu.

270. Z uvedeného vyplývá, že stavební úřad se vlivem záměru na hodnoty chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny (vycházeje ze stanoviska odboru ochrany přírody MHMP ze dne 21. 1. 2016) jistě zabýval z více hledisek (EVL, ÚSES, ptačí oblasti, významný krajinný prvek – niva Dalejského potoka). Žalovaný poté k odvolací námitce vycházel z dodatečného vyjádření odboru ochrany přírody ze dne 14. 7. 2017, který se vypořádal i s předloženým stanoviskem Agentury ochrany přírody a krajiny, jehož význam pro posouzení záměru neshledal relevantní pro přímou nesouvislost (nevypovídací hodnotu) ve vztahu k území s dotčeným záměrem. Je zjevné, že orgány ochrany přírody potřebu biologického hodnocení v případě umístění záměru neshledali.

271. Městský soud posoudil, zda výše uvedené závěry dotčených orgánů obstojí ve vztahu ke všem uplatněným podkladům a k výchozím parametrům území chráněného území – tj. přírodního parku. Dotčený orgán ochrany přírody MHMP přitom ve stanovisku ze dne 21. 1. 2016 připustil marginální zásah do ÚSES v oblasti opěrné zdi Dalejského potoka, současně však nevyložil, o jaký ÚSES jde, v čem spočívá jeho nefunkčnost a proč ten realizací záměru nemůže být dotčen (resp. proč jen okrajově). Tento závěr stanoviska tedy není přezkoumatelný. MHMP ve stanovisku ze dne 14. 7. 2017 poté uvedl, že na ploše samotné se nepředpokládá výskyt zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin, aby současně připustil v místě potenciální výskyt chráněných živočichů (a aniž by se zabýval tím, jak by tito živočichové poté mohli být zasaženi realizací záměru, pokud by se jejich výskyt v místě potvrdil).

272. Z uvedených podkladů je tedy toliko patrný pouze kategorický závěr správních orgánů, že záměrem k zásahu do zájmů dojít sice nemůže, neboť na území nejsou dotčené zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny. V rozporu s tím z týchž podkladů současně vyplývá, že by k dotčení chráněných zájmů v oblasti přírody a krajiny dojít potenciálně i mohlo, avšak k této možnosti se správní orgány staví rezervovaně – připouští se ojedinělý výskyt nespecifikovaných zvláště chráněných živočichů, či ve vztahu k ÚSES se bez řádného zdůvodnění konstatuje, že se jedná o nefunkční ekosystém, jenž nemůže být záměrem zásadně dotčen. Pokud sám MHMP uvedl, že odkazy na chráněné druhy v plánu péče o přírodní rezervaci Prokopské údolí jsou irelevantní, neboť ty jsou v naprosté většině případů vázány na zcela jiná stanoviště a biotopy, městský soud shledal, že takové vypořádání námitky je nesrozumitelné a dostatečně konkrétně neodpovídá na to, zda se alespoň některý z druhů nachází v ploše umístění záměru. Uvedené platí tím spíše, že MHMP v témže stanovisku připouští ojedinělý výskyt chráněných živočichů. Území, do něhož má být umístěn záměr, pak tyto podklady oproti poměrně konkrétním námitkám žalobce nehodnotí a necharakterizují ani z hlediska dalších zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny (zejména dle části druhé - obecná ochrana přírody a krajiny - dřevin, rostlin, volně žijících ptáků).

273. Samotná odpověď, že v místě stavby byla továrna a jedná se o tzv. brownfield, přitom dostatečným odůvodněním neprovedením biologického hodnocení být nemůže. Nejvyšší správní soud k obdobně vypořádané námitce v rozsudku ze dne 29. 5. 2014, č. j. 9 As 89/2013-65 vyložil, že i v případě stavby umisťované namísto stávajícího objektu je stavební úřad povinen zkoumat, zda se na předmětném území vyskytují zvláště chráněné druhy živočichů a zda je k umístění stavby potřeba vydání výjimky dle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (městský soud podotýká, že již výše vyložil, že biologické hodnocení je stěžejním předpokladem pro provedení řízení dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny).

274. Městský soud je tedy toho názoru, že i přestože si žalovaný vyžádal stanoviska dotčených orgánů ochrany přírody v obou stupních, stále tedy zůstává spornou otázkou, zda lze realizovat záměr stavby, aniž by zde byl zásah do zájmů chráněných zákonem o přírodě a krajiny a potažmo pokud k takovému zásahu realizací záměru dojde, za jakých kompenzačních podmínek tak lze učinit. V této části tak napadené rozhodnutí trpí nedostatkem skutkových zjištění – nebylo totiž dostatečně zjištěno a postaveno na jisto, zda realizací záměrů budou dotčeny zájmy, které jsou chráněny zákonem o ochraně přírody a krajiny. Přetrvávající existence pochybností by pak – v souladu s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, č. j. 9 As 89/2013-65 – byla právě tím důvodem, pro který by měl být stavebník povinnost biologické hodnocení podle § 67 zákona o ochraně přírody a krajiny zajistit.

275. Městský soud dále zvážil, zda by tyto vady skutkových zjištění bylo lze zhojit doplněným dokazováním v rámci soudního řízení. Žalobce k důkazu předložil znalecký posudek č. 833618 „Zjištění výskytu chráněných a ohrožených druhů uvedených v prováděcí vyhlášce č. 395/1992 Sb. k zákonu č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny“ znalce Ing. P. S. (navrhl též jeho výslech); stavebník předložil odborné stanovisko autorizované osoby (držitel autorizace k provádění biologického hodnocení podle §45i zákona č. 114/1992 Sb., ve znění § 67 zákona 218/2004 Sb.) Doc. PaeDr. J. F., CSc. ze dne 18. 11. 2018 (navrhl jeho výslech) a dále navrhl výslech Ing. B., vedoucího oddělení ochrany přírody a krajiny MHMP a důkaz předběžnou informací MHMP k záměru ze dne 27. 8. 2018. Z těchto důkazů tedy mělo být zjištěno, zda obstojí závěr žalovaného správního orgánu, že biologické hodnocení nebylo třeba provádět.

276. Dokazování v rámci soudního řízení za účelem doplnění skutkových zjištění je jistě vhodné právě tehdy, vznikne – li potřeba přezkoumání závěrů správního orgánu, jenž sám vycházel z předchozích vadných skutkových zjištění. Vhodnost takového postupu právě v oblasti ochrany životního prostředí zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 12. 2018, č. j. 6 As 139/2017 – 73. Zde městskému soudu (jako zásadní vadu řízení) vytkl, že k posouzení otázky, zda absence rozhodnutí o výjimce dle § 56 zákona o ochraně přírody představuje vadu správního řízení, v jejímž důsledku je napadené správní rozhodnutí nezákonné, nezjistil řádně skutkový stav na základě podkladů ve správním spise i na základě dokazování v řízení před soudem.

277. Nejvyšší správní soud v bodě 19 rozsudku ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 As 213/2019 - 110, poté shledal, že „[s]oud sice vychází při přezkumu správního rozhodnutí ze skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), to však neznamená, že by nemohl použít důkazní prostředky, které tu sice v této době nebyly, ale o tehdejším skutkovém stavu vypovídají (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006-99, publ. pod č. 1275/2007 Sb. NSS).“ Z hlediska citovaného ustanovení je tedy podstatné, zda určité skutkové okolnosti v rozhodné době (do rozhodnutí žalovaného správního orgánu) reálně existovaly, nikoli zda jimi bylo argumentováno, nebo zda existoval důkazní prostředek, který o nich vypovídá“ (srovnej také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 As 141/2013-28).

278. V nynější věci by tak a priori nebylo důležité, kdy znalecký posudek resp. odborné vyjádření byly vyhotoveny, případně kdy by byl proveden výslech pracovníka orgánu ochrany životního prostředí. Důležité by však bylo, aby na základě těchto důkazů mohl být přezkoumán stěžejní závěr žalovaného, tj. že umístění záměru nepodléhalo biologickému hodnocení podle § 67 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, a že pro stavebníka z toho nevyplývala žádná kompenzační opatření.

279. Závěr žalovaného o nepotřebnosti biologického hodnocení by poté bylo možno potvrdit pouze tehdy, pokud by i ze skutkového stavu doplněného dokazováním v řízení před soudem bylo zcela zřejmé, že umístěním stavby nemohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny. Naopak, pokud by z dokazování vyplynulo, že tyto zájmy umístěním záměru stavby dotčeny být mohou, závěr žalovaného by v této otázce neobstál a městskému soudu by pak nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit a žalovanému jej vrátit k dalšímu řízení. Uvedený postup by byl na místě tím spíše, pokud by z dokazování vyplynula i potřeba (za účelem minimalizace zásahu) přijetí některého kompenzačního opatření, které by měl stavebník provést na svůj náklad /srov. § 67 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny/. Městský soud totiž jako soud rozhodující ve správním soudnictví není nadán pravomocí měnit výrok správního rozhodnutí (srov. § 78 odst. 1 s. ř. s.) a nemohl by tak nahradit v tomto směru chybějící podmínky rozhodnutí o umístění stavby podle § 92 stavebního zákona.

280. V otázce sporu o nezbytnosti biologického hodnocení žalobce a především stavebník ve svých podáních rozsáhle odkazují na pasáže obou odborných důkazů. Žalobce v podání ze dne 24. 5. 2018 poukazuje na znalecký posudek, ze kterého má vyplývat výskyt silně ohrožených živočichů ještěrky obecné a slepýše křehkého a ohrožených druhů čmelák /rod Bombus/ a ťuhýka obecného. Stavebník v části II svého vyjádření ze dne 16. 1. 2019 v rámci polemiky se žalobcem vycházeje ze stanoviska doc. F. obsáhle uvádí, že na území byl ze zvláště chráněných druhů bezobratlých živočichů zjištěn jeden druh čmeláka rodu Bombus a to pouze při vyhledávání potravy (náhodně, nikoliv pravidelně). Ten obývá otevřená stanoviště, okraje světlejších lesů, kulturní krajinu. V ČR je čmelák zemní všudypřítomný a je jedním z našich nejhojnějších čmeláků. Protože byl zjištěn jen při vyhledávání potravy, dostačujícím opatřením je podle stavebníka načasování zemních prací mimo jeho aktivitu, tedy na říjen až únor, kdy se na lokalitě nevyskytuje, protože zde nezimuje (strana 8 vyjádření). V bodech 10 a 12 vyjádření dále stavebník uvádí, že „odstraňování dřevin a křovin na lokalitě a v nejbližším okolí doporučuje doc. [F.] realizovat mimo období hlavního hnízdění ptáků (tedy v době, kdy na lokalitě jistě žádní ptáci nehnízdí, tedy mimo 20. března až 30. června (ochrana volně žijících ptáků, zákon č. 218/2004 Sb., § 5a“ a dále, že „plánovanou činností a následným využitím území nedojde za shora uvedené časové podmínky týkající se provádění zemních prací k porušení zákazů stanovených zákonem o ochraně přírody a krajiny. Nedojde k zásahu (s významným negativním vlivem do zájmů chráněných podle části druhé (obecná ochrana přírody a krajiny), třetí (zvláštní územní ochrana) ani páté (zvláštní druhová ochrana) zákona o ochraně přírody a krajiny.“ 281. Již jen z těchto vlastních přednesů účastníků městskému soudu vyplynulo, že podklady shodně charakterizují území jako živoucí systém a výslovně konstatují, že se v tomto území vyskytují někteří zvláště chránění živočichové (výslovně se shodují u čmeláka zemního, výskyt ostatních živočichů je sporný) a je konstatována i potřeba ochrany volně žijících ptáků. Stavebník poté – vycházeje z odborného podkladu doc. F. – poukazuje na potřebu přijmout alespoň určitá kompenzační opatření k eliminaci zásahů způsobených umístěním záměru do území. V tomto smyslu stavebník dále na stranách 5 a 6 polemizuje se znaleckým posudkem Ing. S. v části týkajících se vhodného načasování zemních prací v období zimy (stavebník je naopak toho názoru, že by měly bát práce prováděny v období aktivity druhů, aby ty mohly změnit své stanoviště). Oproti tomu stavebník ve svém podání ze dne 16. 1. 2019 cituje předběžnou informaci orgánu ochrany přírody ze dne 27. 8. 2018, z níž je celkově zřejmé potvrzení dřívějšího stanoviska dotčeného orgánu ochrany přírody a tudíž již výše uvedeného závěru žalovaného, že biologické hodnocení v případě umístění záměru nebylo nezbytné.

282. Z uvedeného podle názoru městského soudu vyplývá, že nejen žalobce ale i stavebník jsou si již v této fázi řízení výslovně vědomi možného dotčení zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny. Stavebník připouští alespoň částečné dotčení zájmu na ochraně zvláště chráněných živočichů (část pátá, § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny) a současně připouští i dotčení zájmu dle části druhé zákona – nepřímo obecné ochrany rostlin a živočichů a přímo ochrany volně žijících ptáků dle §§ 5a a 5b zákona o ochraně přírody a krajiny. V této souvislosti k eliminaci negativních vlivů umístění záměru pak stavebník vnímá i určitou nutnost přijmout alespoň dílčí kompenzační opatření.

283. Jestliže již na úrovni správních orgánů rozhodné skutečnosti nebyly dostatečně zjištěny a posouzeny a v žalobním řízení byly předloženy sobě navzájem kontroverzní podklady, v nichž žalobce i stavebník předkládají svá vlastní zjištění o výskytu (lokaci a četnosti) zvláště chráněných živočichů, stavebník připouští nutnost ochrany volně žijících ptáků a hlavně jsou si oba vědomi nutnosti přijetí určitých kompenzačních opatření pro eliminaci negativních vlivů umístění záměru, je městský soud toho názoru, že za takové situace ani na základě dokazování v soudním řízení by nebylo lze jednoznačně vyloučit dotčení zájmů chráněných citovaným zákonem - a tím potvrdit závěr žalovaného o tom, že biologické hodnocení zde vůbec nebylo třeba.

284. Podle názoru městského soudu je tedy na místě právě to, aby poměry o životním prostředí v oblasti byly zjištěny úplně již ve správním řízení a úměrně tomu aby eventuálně byly stanoveny podmínky umístění stavby podle § 92 stavebního zákona. K tomuto účelu, jak Nejvyšší správní soud vyložil ve výše citovaném rozsudku ze dne 29. 5. 2014, čj. 9 As 89/2013-65, je nezbytné v rámci správního řízení zajistit biologické hodnocení podle § 67 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny včetně stanovení případných kompenzačních opatření podle § 67 odst. 4 zákona.

285. Městský soud je tak názoru, že v části o nedůvodnosti biologického hodnocení napadené rozhodnutí trpí vadou nedostatečného skutkového zjištění a tuto vadu napadeného rozhodnutí nelze odstranit v rámci dokazování před soudem. Napadené rozhodnutí tedy s tímto závěrem neobstojí a městskému soudu tedy nezbylo, než jej pro tuto vadu bez jednání zrušit podle ustanovení § 76 písm. b) s. ř. s.

X. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

286. Na základě všech shora uvedených skutečností městský soud napadené rozhodnutí podle § 76 písm. b) s. ř. s. zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný podle § 78 odst. 7 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.

287. Žalovaný tedy od stavebníka v souladu s ustanovením § 67 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny vyžádá provedení biologického hodnocení vlivu umístění záměru stavby včetně návrhu případných kompenzačních opatření ke zmírnění nebo vyloučení negativního vlivu realizace záměru. Vznikne – li na základě biologického hodnocení potřeba provedení a stanovení kompenzačních opatření, může žalovaný i v rámci odvolacího řízení s tím související podmínky umístění stavby inkorporovat změnou Prvostupňového rozhodnutí /obdobně jako to učinil v částech týkajících se doplnění podmínek vycházejících ze stanovisek silničního úřadu, drážního úřadu a hygienické stanice (viz žalobní bod č. 2)/.

288. Městský soud přes uvedenou vadu procesního postupu žalovaného v zájmu hospodárnosti, procesní ekonomie řízení a ochrany práv účastníků a osob zúčastněných na řízení přezkoumal všechny zbývající žalobní body, které neshledal důvodné. Je přitom toho názoru, že poté, co budou ve správním řízení biologické hodnocení a případné podmínky kompenzačních opatření doplněny, může být o odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí rozhodnuto znovu již neprodleně. Městský soud je proto přesvědčen, že tento rozsudek je proporcionální, když na straně jedné sleduje a respektuje potřebu ochrany příznivého životního prostředí v přírodním parku (jako veřejného zájmu) a současně poskytuje ochranu právům a zájmům, které v souvislosti s umístěním záměru stavby reprezentuje stavebník na straně druhé.

289. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci procesně úspěšný, náleží mu proto náhrada nákladů řízení. Náklady řízení žalobce spočívají v zaplacených soudních poplatcích za žalobu a návrh na odkladný účinek žaloby (3.000 + 1.000 Kč). Žalobci dále přísluší náhrada nákladů za úkony právní služby jeho zástupce. Právní služba dle obsahu spisu spočívá celkem v 5 úkonech advokáta podle ustanovení § 11 písm. a) a d) advokátního tarifu (příprava a převzetí věci, podání žaloby samotné, repliky ze dne 4. 7. 2018, 20. 3. a 2. 10. 2019) ve výši 3.100 Kč za úkon (ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu), tj. 5 x 3.100 Kč. Městský soud dále žalobci přiznal částku paušální náhrady nákladů ve výši 300 Kč za každý takový úkon právní služby (celkem tedy 5 x 300 Kč). Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se částka náhrady za právní služby o tuto daň, tj. 3570 Kč (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celkově tedy přiznal na náhradě nákladů žalobci částku ve výši 24.570 Kč (3.000 + 1.000 + 5 x 3100 + 5 x 300 + 3570 Kč) a k její výplatě k rukám advokáta žalobce stanovil přiměřenou lhůtu.

290. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Městský soud v Praze žádné z osob zúčastněných na řízení žádnou povinnost neuložil, právo na náhradu nákladů tedy nemají. Ze správního spisu poté městskému soudu nevyplynuly žádné důvody hodné zřetele, které by odůvodňovaly přiznání náhradu dalších nákladů řízení.