Číslo jednací: 10A 75/2021 - 55

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: H. T. L. bytem X. zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 6. 2021, č. j. MV-79292-4/SO-2021, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 17. 6. 2021, č. j. MV-79292-4/SO-2021 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč k rukám Mgr. Petra Václavka, advokáta.

Odůvodnění

I. Předmět sporu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 12. 3. 2021, č. j. OAM- 8137-27/PP-2020 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky, neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobkyně mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek, jelikož se dopustila úmyslného trestného činu, za který jí byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 8 let, a podle § 87e odst. 4 zákona pobytu cizinců byla žalobkyni stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 35 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Napadené rozhodnutí

2. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí ztotožnila s názorem správního orgánu I. stupně, že v případě žalobkyně existuje důvodné nebezpečí, že by mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalobkyně se jako členka organizované skupiny, která se podílela na distribuci drog a to i do zahraničí, dopustila spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, za což jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v dálce trvání 8 let. Z výkonu trestu odnětí svobody byla žalobkyně podmíněně propuštěna dne 19. 12. 2016, přičemž jí byla soudem stanovena zkušební doba do 19. 12. 2022. Jednání žalobkyně, za které byla odsouzena k trestu odnětí svobody, přitom vykazuje vysokou míru závažnosti a škodlivosti a závažným způsobem narušilo veřejný pořádek, o čemž svědčí podle žalované nejlépe sama výše uloženého trestu. Žalobkyně byla sice poté, co si část uloženého trestu odpykala, z jeho výkonu podmíněně propuštěna, avšak dosud neuplynula zkušební doba, která byla žalobkyni soudem při podmíněném propuštění stanovena. Žalovaná je tohoto názoru, že až do uplynutí celé zkušební doby je žalobkyně potenciální narušitelkou veřejného pořádku a hrozba narušení veřejného pořádku je ze strany žalobkyně stále aktuální, protože během zkušební doby bude muset žalobkyně prokázat, že vede řádný život a teprve po uplynutí stanovené zkušební doby může být rozhodnuto o tom, že se žalobkyně osvědčila a řádný život skutečně vede.

3. Dále se žalovaná v napadeném rozhodnutí zabývala otázkou přiměřenosti dopadů tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně a dospěla k závěru, že skutečnost, že nebude vyhověno žádosti žalobkyně o udělení přechodného pobytu na území České republiky, nebude v jejím případě znamenat nepřiměřený zásah do jejího soukromého nebo rodinného života. Žalobkyně je v produktivním věku, je vdaná, má dvě děti a v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by byl zdravotní stav žalobkyně nepříznivý nebo že by se žalobkyně nacházela v tíživé životní situaci. Manžel žalobkyně a mladší syn pobývají na území České republiky, starší syn žalobkyně však pobývá v jejím domovském státě a lze tedy usuzovat, že vazby žalobkyně na její domovský stát tak dosud nebyly zpřetrhány, neboť svůj širší rodinný život realizuje i vůči rodinnému příslušníkovi žijícímu na území Vietnamské socialistické republiky. Mladšímu synovi žalobkyně je v současné době 14 let. V době, kdy žalovaná vykonávala trest odnětí svobody, se o něho staral otec a mladší syn tak může nadále na území České republiky i nadále pobývat spolu s ním jako doposud. Kontakt mladšího syna s matkou může probíhat i v případě, že jí nebude umožněn přechodný pobyt na území České republiky, neboť žalobkyni není žádným zákazem bráněno v tom, aby na území přicestovala na základě uděleného krátkodobého víza. Žalovaná proto uzavřela, že neudělení přechodného pobytu a s tím spojená povinnost vycestovat z území České republiky bude nepochybně představovat určitý zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně. Při porovnání intenzity tohoto zásahu s mírou veřejného zájmu aby na území nepobývala osoba, která je způsobilá narušit veřejný pořádek takovým zvlášť závažným způsobem jako žalobkyně, však podle názoru žalované v tomto případě jednoznačně převažuje právě míra tohoto veřejného zájmu nad intenzitou a možného zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. V daném případě proto nedošlo k zásadnímu narušení práva žalobkyně na respektování soukromého a rodinného života žalobkyně, které je garantováno v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

4. V závěru napadeného rozhodnutí žalovaná konstatovala, že tímto rozhodnutím není žalobkyni znemožněno, aby povolení k přechodnému pobytu získala v budoucnu, pokud splní zákonné podmínky pro jeho vydání. Nezbytné však bude, aby osvědčila, že dlouhodobě vedla řádný život a plnila své zákonné povinnosti.

III. Žaloba

5. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že zásadním způsobem nesouhlasí s argumentací žalované, jíž odůvodňuje zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu. Žalovaná naprosto nesprávným a v konkrétní situaci žalobkyně nepřiléhavým způsobem aplikovala zákonná ustanovení a dopustila se zásadních chyb v aplikaci a výkladu právních norem a zatížila tak své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. Žalovaná napadeným rozhodnutím aprobovala postup správního orgánu I. stupně, který si počínal v rozporu se základními zásadami správního řádu, když rezignoval na svou povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nesprávně vyhodnotil zjištěné skutečnosti. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je vnitřně rozporné a nelogické, žalovaná se v něm řádně nevypořádala s odvolacími důvody žalobkyně a napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné.

6. Žalobkyně opakovaně navrhovala, aby správní orgán I. stupně pro účely řízení zajistil závazné stanovisko orgánu sociálně právní ochrany dětí, a to z toho důvodu, že pečuje o svého nezletilého syna, který je občanem České republiky. Dále žalobkyně opakovaně navrhovala provedení výslechu své osoby a svého manžela. Ani jeden z důkazů nebyl správním orgánem I. stupně proveden, avšak v napadené rozhodnutí absentuje jakékoliv vyjádření žalované k neprovedení těchto důkazů. Žalobkyně přitom žije na území České republiky se svým manželem a nezletilým synem ve společné domácnosti. Žalobkyně o svého syna denně pečuje a zajišťuje chod domácnosti, zatímco její manžel vykonává výdělečnou činnost. Pokud by žalovaná a správní orgán I. stupně (dále také společně jen „správní orgány“) postupovaly v souladu s § 3 správního řádu, zjistily by, že napadené rozhodnutí je zcela zjevně nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života žalobkyně a její rodiny.

7. Dále žalobkyně namítala, že správní orgány dostatečně nezkoumaly možnou nápravu žalobkyně od doby spáchání trestního činu. Správní orgány vůbec nezohlednily skutečnost, že žalobkyně do spáchání trestného činu v roce 2012 vedla řádný a bezúhonný život a že trestnou činnost spáchala před velmi dlouhou dobou. Žalobkyně již přes 4 roky vede spořádaný rodinný život, řádně plní soudem uložené povinnosti a omezení a nedopustila se dalších trestných činů. Je tedy zřejmé, že žalobkyně prokázala ochotu se napravit. Trestná činnost žalobkyně představovala v jejím životě pouze krátkodobý exces. Za svoji trestnou činnost již byla žalobkyně jednou odsouzena, svůj trest přijala, vykonala a nyní vynakládá veškeré možné úsilí, aby prokázala svoji nápravu. Přesto je nyní za svoji trestnou činnost opětovně trestána, a to způsobením újmy v oblasti jejího rodinného a soukromého života. Zamítnutí žádosti proto žalobkyně považuje vzhledem k újmě, která jí tím bude způsobena, za nepřiměřené.

8. Žalobkyně rovněž namítala, že správní orgány v řízení nesprávně aplikovaly a interpretovaly pojem narušení veřejného pořádku a rezignovaly na prokázání veškerých okolností relevantních pro posouzení otázky existence skutečné, aktuální a dostatečně závažné hrozby narušení veřejného pořádku ze strany žalobkyně. Žalobkyně v této souvislosti připustila, že její trestná činnost představovala ohrožení veřejného pořádku, avšak v minulosti. Skutečnosti, ke kterým v řízení správní orgány při posuzování této otázky přihlížely, se rovněž vztahují k převážně k minulosti žalobkyně, nebo nejsou pro posouzení této otázky relevantní. To, že žalobkyně představuje i aktuální hrozbu pro veřejný pořádek, tak nebylo podle jejího názoru v řízení prokázáno. Na podporu své argumentace poukázala žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 - 40, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že trvání ohrožení veřejného pořádku nelze bez dalšího dovodit ani ze skutečnosti, že dotyčná osoba spáchala v minulosti zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020, č. j. I. ÚS 945/20, v němž Ústavní soud vyslovil závěr, že samotné předchozí odsouzení pro trestný čin nepostačuje k tomu, aby bylo možné automaticky vycházet z toho, že dotyčný představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti a na rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2020, č. j. MV-51808-5/SO-2020 ve skutkově shodné situaci, kdy žadatel, taktéž rodinný příslušník občana Evropské unie, žádal o vydání povolení k přechodnému pobytu poté, co byl v roce 2015 odsouzen za spáchání trestného činu nedovolená výroba a nakládání s omamnými a psychotropními látkami k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 8 let a v roce 2019 byl podmínečně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž mu byla mu stanovena zkušební doba na 6 let, tedy až do roku 2025. Tomuto žadateli však bylo povolení k přechodnému pobytu vydáno. Správní orgány tak v případě žalobkyně porušily zásadu legitimního očekávání vyplývající z § 2 odst. 4 správního řádu.

9. Žalobkyně rovněž namítala, že zamítnutí její žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu zásadním způsobem nepřiměřené z hlediska zásahu do rodinného a soukromého života nejen jejího, ale především jejích rodinných příslušníků a že správní orgány nezjistily dostatečným způsobem skutkový stav, aby mohly řádně posoudit, zda zamítnutí žádosti žalobkyně je skutečně nezbytné, přičemž odkázala na čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a znovu na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 383/2019 - 40.

10. Správní orgán I. stupně se podle žalobkyně omezil pouze na formální pojmenování rodinných vazeb žalobkyně, aniž by bral reálně v potaz jejich intenzitu. Žalobkyně si za dlouhou dobu svého pobytu v České republice vytvořila na jejím území rozsáhlou rodinnou síť a pevné sociální vazby a na tomto území se již plně integrovala. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak navíc absentují jakékoliv úvahy o nejlepším zájmu jejího nezletilého syna, jenž by měly být s ohledem na čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte i judikaturu Nejvyššího správního soudu součástí úvah při přezkumu zákonnosti prvostupňového rozhodnutí, jelikož toto rozhodnutí má dopad do rodinného a soukromého života nezletilého dítěte. Otázku nejlepšího zájmu dítěte je přitom nutno vnímat společně s otázkou vedení rodinného života, jehož podstatou je udržování pravidelných osobních kontaktů a upevňování vzájemných vztahů, tedy reálný kontakt žalobkyně s rodinou a reálná potřeba nezletilého syna setrvat s oběma rodiči. Tento zásadní aspekt rodinného života není možné plnohodnotně nahradit formou krátkodobých víz, jak uvádí žalovaná v napadeném rozhodnutí. Nadto s ohledem na věk nezletilého syna, na jeho povinnost plnit povinnou školní docházku, na finanční situaci rodiny a současnou pandemii koronaviru je tento způsob fakticky neproveditelný a cestování mezi oběma zeměmi je vzhledem k jejich vzdálenosti navíc finančně velmi nákladné a logisticky obtížně proveditelné.

11. V závěru podané žaloby žalobkyně uvedla, že od svého prvorozeného syna je již 17 let trvale odloučena, což fakticky vedlo k přetržení veškerých jejích vazeb, a bylo by tudíž iluzorní se domnívat, že po případném návratu do domovského státu by žalobkyně měla naději na znovuobnovení vztahu se svým prvním dítětem. Jediným a skutečným těžištěm rodinného života žalobkyně je právě na území České republiky. Je tedy zřejmé, že v případě zamítnutí žaloby dojde k zpřetrhání existujících rodinných vazeb, čímž bude způsobena újma v oblasti rodinného života jak žalobkyni, tak jejím nejbližším rodinným příslušníkům. Žalobkyně v zemi původu již fakticky nikoho nemá a nemá tam ani sociální a ekonomické zázemí.

IV. Vyjádření žalované a replika žalobkyně

12. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že k námitkám uplatněným v žalobě se již převážně vyjádřila v napadeném rozhodnutí.

13. Žalovaná uvedla, že žalobkyně narušila závažným způsobem veřejný pořádek, neboť ze spisového materiálu vyplývá, že se na území České republiky dopustila protiprávního jednání, přičemž se jednalo protiprávní jednání s vysokou mírou společenské škodlivosti, což mimo jiné konstatoval i trestní soud v odsuzujícím rozsudku. Žalobkyně podala žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, o níž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím, opakovaně, a to čtyři měsíce od vydání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 14 A 178/2019 - 49, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně proti předchozímu rozhodnutí, jímž byla zamítnuta její žádost o vydání povolení ze stejného důvodu, jako v nyní projednávané věci. Žalovaná proto nesouhlasí s námitkou, že by rozhodovala na základě neaktuálně zjištěného skutkového stavu, jelikož žalovaná je vázána právním názorem soudu vysloveným v této věci v předchozím řízení.

14. Co se týče námitky, že žalobkyně navrhovala, aby žalovaná zajistila závazné stanovisko orgánu sociálně právní ochrany dětí, a to s ohledem na svého nezletilého syna, který potřebuje péči i ze strany žalobkyně, a dále opakovaně navrhovala provedení výslechu své osoby a svého manžela, avšak v řízení tyto důkazy provedeny nebyly, k této námitce žalovaná uvedla, že by bylo v řízení nadbytečné tyto úkony provádět, neboť žalovaná nijak nezpochybňuje, že žalobkyně o svého syna pečuje a tyto důkazy by nemohly mít vliv na rozhodnutí v dané věci.

15. Dále žalovaná ve svém vyjádření zopakovala, že synovi žalobkyně, který je občanem České republiky a pobývá na jejím území, je v současné době už 14 let a již v době pobytu žalobkyně ve vězení se o něho staral otec a na svém otci byl také reálně závislý. Mladší syn žalobkyně proto může na území České republiky pobývat i nadále spolu se svým otcem. Manžel a syn žalobkyně tak budou moci realizovat soužití na území stejným způsobem jako doposud a ke kontaktu s matkou může docházet při jejím přicestování do České republiky na základě krátkodobých víz, neboť tomuto kontaktu žádný zákaz nebrání.

16. K námitce žalobkyně, že žalovaná vůbec nezohlednila skutečnost, že s výjimkou spáchání trestného činu, ke kterému navíc došlo před velmi dlouhou dobou, a to v roce 2012, vedla řádný a bezúhonný život žalovaná znovu uvedla, že o míře závažnosti jednání žalobkyně svědčí forma uloženého trestu. Žalobkyně byla odsouzena nejprve k nepodmíněnému trestu, po odpykání jeho části byla sice podmíněně propuštěna, ale byla jí soudem stanovena zkušební doba do 19. 12. 2022. Až do uplynutí této doby je žalobkyně i z pohledu soudu potenciální narušitelkou veřejného pořádku. Závažnost narušení veřejného pořádku pak lze spatřovat jak v samotném druhu narušení veřejného pořádku, tak i ve faktu, že se žalobkyně podílela na zvlášť společensky škodlivém protiprávním jednání zcela vědomě a dobrovolně. Žalobkyně byla odsouzena za zvlášť závažný zločin spáchaný za účelem zisku a tento čin spáchala jako členka organizované skupiny.

17. Nad rámec již uvedeného žalovaná konstatovala, že jednání, jehož se žalobkyně dopustila, bylo vedeno s úmyslem přímým. Nejednalo se o pouhé opomenutí povinnosti, či nedbalostní trestný čin. Jak vyplývá z Národní strategie protidrogové politiky, užívání návykových látek a nezákonné zacházení s nimi je nejenom v České republice, ale v celém světě vnímáno jako vážný problém, který představuje ohrožení zdraví, bezpečnosti, sociální pohody a prosperity obyvatel, zejména mládeže. Podemílá udržitelný rozvoj, politickou stabilitu a demokratické instituce, ohrožuje bezpečnost států a vládu práva, přináší útrapy jednotlivcům i rodinám a vede ke ztrátám lidských životů. Užívání návykových látek je komplexní a mnohovrstevný jev s celou řadou vzájemně se ovlivňujících potencionálních rizik pro jedince i pro společnost. Česká republika při řešení problému užívání drog vychází z konceptu Světové zdravotnické organizace Zdraví pro všechny v 21. století, podle něhož užívání drog je problémem ohrožujícím veřejné zdraví. Jde zejména o jeho negativní sociální, zdravotní, trestněprávní, bezpečnostní a ekonomické dopady, které nepříznivě ovlivňují zdravý vývoj jednotlivců i společnosti ve všech uvedených aspektech. S ohledem na uvedené je zřejmé, že zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy se žalobkyně jednoznačně dopustila závažného narušení veřejného pořádku, neboť tímto jednáním byly ohroženy významné zájmy společnosti, přičemž soudem stanovená zkušební doba dosud neuplynula. Jistě není ve veřejném zájmu, aby na území České republiky pobývala osoba, která narušila veřejný pořádek takovým zvlášť závažným způsobem.

18. Žalobkyně repliku k vyjádření žalované nepodala.

V. Obsah správního spisu

19. Ze správních spisů městský soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci.

20. Žalobkyně dne 22. 5. 2020 podala žádost o povolení k přechodnému pobytu pro rodinného příslušníka občana Evropské unie. Jako účel pobytu na území žalobkyně uvedla „sloučení se synem, občan ČR“. V žádosti žalobkyně také uvedla, že má dvě děti, z nichž mladší je občanem České republiky a pobývá v České republice na stejné adrese jako žalobkyně a její manžel, který je občanem Vietnamu. Starší dítě žalobkyně je rovněž občanem Vietnamu a na jeho území také pobývá, stejně jako matka žalobkyně. Otec žalobkyně již zemřel.

21. K žádosti žalobkyně připojila průvodní dopis, v němž uvedla, že na území České republiky pobývá již od roku 2004, má na území hluboké rodinné vazby, žije zde se svým manželem a společně vychovávají nezletilého syna, který je občanem České republiky. Dále žalobkyně uvedla, že byla odsouzena za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy k trestu odnětí svobody v délce trvání 8 let, který vykonávala od 9. 12. 2012 do 19. 12. 2016, kdy byla podmíněně propuštěna a byla jí stanovena zkušební doba do 19. 12. 2022. V důsledku odsouzení bylo žalobkyni zrušeno rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 13. 6. 2018, č. j. OAM-2678-37/ZR-2014 z důvodu závažného narušení veřejného pořádku povolení k trvalému pobytu. Následně bylo se žalobkyní zahájeno řízení o správním vyhoštění, v jehož průběhu dospěl příslušný správní orgán k závěru, že se žalobkyně aktuálně nedopouští závažného narušení veřejného pořádku a řízení o správní vyhoštění zastavil. Dne 10. 1. 2020 pak vydal tento správní orgán rozhodnutí č. j. KRPA-14357-4/ČJ-2019-000022-50, kterým byla žalobkyni uložena povinnost opustit území do 60 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. V průvodním dopise žalobkyně dále uvedla, že zajišťuje výchovu nezletilého syna, zatímco její manžel se věnuje výdělečné činnosti, na které je celá rodina závislá, a v případě odcestování žalobkyně není její manžel schopen s ohledem na své podnikatelské aktivity péči o syna obstarat. Odloučení od matky by pro syna mělo fatální dopad nejen po stránce péče a výživy ale i po stránce psychické, neboť má k matce silné citové pouto. Syna žalobkyně přitom nelze jako občana České republiky nutit, aby, pokud matce nebude umožněn pobyt na území, odcestoval spolu s ní do Vietnamské socialistické republiky. Odcestování žalobkyně proto rozhodně nelze považovat za nejlepší zájem dítěte, na který musí být dle Úmluvy o právech dítěte vždy brán ohled. Dále žalobkyně zdůraznila, že v případě, že by musela odcestovat z území České republiky, došlo by nejen k nepřiměřenému zásahu do jejího soukromého a rodinného života, ale i do života ostatních rodinných příslušníků, kteří pobývají na území České republiky legálně. V závěru průvodního dopisu žalobkyně uvedla, že správní orgán v rozhodnutí, č. j. KRPA-14357-4/ČJ- 2019-000022-50 vyslovil názor, že žalobkyně již nepředstavuje akutní ohrožení veřejného pořádku a že rozhodnutí, jímž stanovil žalobkyni povinnost vycestovat z území členských států Evropské unie, má být pouze donucovacím prostředkem k tomu, aby žalobkyně svůj pobyt dala do souladu se zákonem.

22. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 41 T 16/2013, jenž nabyl právní moci dne 2. 6. 2014 společně s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 11 To 44/2014 byla žalobkyně shledána vinou ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, kterého se dopustila tím, že jako spolupachatel dvěma dílčími útoky uskutečněnými nejméně od 21. 9. 2012 a od 5. 12. 2012 do 8. 12. 2012 jako člen organizované skupiny zprostředkovala konopí, které je podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů omamnou a psychotropní látku, a to hmotnosti v prvním případě více než 4 kg a ve druhém případě více než 9 kg, které obsahovalo 506,13 g, resp. 1 483,36 g účinné látky delta-9-tetrahydrocannibinolu. Za toto jednání byla žalobkyně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 8 let.

23. Při stanovení výše uloženého trestu soud v případě žalobkyně zohlednil, že konopí je sice lehkou drogou, avšak bylo s ní nakládáno za účelem dosažení zisku. Žalobkyni také svědčila polehčující okolnost dosavadního řádného života, její postavení na rozdíl od některých jiných obžalovaných bylo méně významné, účastnila se jen dvou z celkových tří útoků a nebylo prokázáno, že by věděla, že čin je páchán ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Soud proto žalobkyni uložil trest na samé spodní hranici stanovené zákonodárcem. Soud neuložil žalobkyni trest vyhoštění, neboť měl za to, že tomu brání § 80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, dle nějž soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. V této souvislosti soud konstatoval, že žalobkyně žije na území České republiky delší dobu, má zde rodinné a sociální zázemí a její dítě má dokonce české občanství.

24. Dle opisu z evidence z rejstříku trestů byla žalobkyně z výkonu trestu odnětí svobody v délce 8 let, k němuž byla odsouzena rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 16/2013 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 44/2014, podmíněně propuštěna dne 19. 12. 2016, přičemž jí byla stanovena zkušební doba 72 měsíců a nad žalobkyní byl soudem stanoven dohled.

25. Usnesením Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „Policie ČR“) ze dne 10. 1. 2020, č. j. KRPA- 436324-69/ČJ-2018-000022 bylo zastaveno řízení o správním vyhoštění zahájené se žalobkyní dne 19. 11. 2018. Řízení o správním vyhoštění bylo se žalobkyní zahájeno na základě zjištění Policie ČR, že žalobkyně pobývala na území ode dne 15. 9. 2018 bez platného povolení k pobytu, ač k tomu nebyla oprávněna. Policie ČR řízení o správním vyhoštění zastavila, neboť dospěla k závěru, že jednání žalobkyně spočívající v tom, že žalobkyně v době nejméně ode dne 15. 8. 2018 do dne 19. 11. 2018 pobývala na území České republiky bez platného povolení k pobytu nelze považovat za skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku.

26. Rozhodnutím Policie ČR ze dne 10. 1. 2020, č. j. KRPA-14357-4/ČJ-2020-000022-50 byla žalobkyni podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie do 60 dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí, a to z tohoto důvodu, že žalobkyně v době od 14. 9. 2018 do dne vydání tohoto rozhodnutí pobývala na území České republiky bez platného povolení k pobytu. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že v rámci řízení si Policie ČR mimo jiné vyžádala zprávu od orgánu sociálně právní ochrany dětí, z níž mimo jiné vyplynulo, že nezletilý syn žalobkyně byl v době, kdy vykonávala trest odnětí svobody, tedy nejméně od prosince 2012 do prosince 2016, v péči rodičů žalobkyně a pobýval po celou tuto dobu ve Vietnamské socialistické republice, zatímco jeho otec zůstal v České republice a syna příležitostně navštěvoval. Po propuštění žalobkyně se její nezletilý syn vrátil do České republiky a od této doby je v péči obou rodičů. O nezletilého syna pečuje převážně matka, která se stará i o rodinnou domácnost. Otec pracuje a zajišťuje rodinu finančně. Nezletilý syn žalobkyně si přeje zůstat v péči obou rodičů a tato péče je dle vyjádření orgánu sociálně právní ochrany dětí také v jeho zájmu.

27. Na žádost správního orgánu I. stupně provedla Policie ČR dne 2. 12. 2020 pobytovou kontrolu na adrese tehdejšího bydliště žalobkyně. Pobytovou kontrolou bylo zjištěno, že žalobkyně v místě bydliště pobývá společně se svým nezletilým synem a manželem, a to od poloviny roku 2020.

28. Výzvou ze dne 9. 2. 2021 byla žalobkyně vyzvána k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobkyně se s podklady pro vydání rozhodnutí seznámila dne 17. 2. 2021 s tím, že do 10 dnů tohoto data s pokladům rozhodnutí písemně vyjádří.

29. Žalobkyně se k podkladům rozhodnutí vyjádřila v podání doručeném správnímu orgánu I. stupně dne 2. 3. 2021. V tomto podání žalobkyně uvedla, že je přesvědčena, že shromážděný spisový materiálu obsahuje všechny podklady nezbytné ke kladnému vyřízení její žádosti. Z podkladů obsažených ve spise jasně vyplývá, že žalobkyně je matkou nezletilého syna, který je občanem České republiky, že žalobkyně o syna skutečně denně pečuje, a že žije ve společné domácnosti se svým manželem, se kterým nezletilého syna vychovávají společně. Žalobkyně dále navrhla, aby správní orgán I. stupně provedl za účelem zjištění skutkového stavu další důkazy, a to výslechem její osoby a výslechem jeho manžela. Provedením těchto výslechů bude podle žalobkyně prokázáno, že žalobkyně pečuje denně o svého nezletilého syna, vaří mu, uklízí, zajišťuje chod domácnosti a dohlíží na jeho učení a dále, že není v případě jejího vycestování v silách jejího manžela zvládat zároveň výdělečné aktivity, tak péči o nezletilého syna. Žalobkyně také navrhla, aby si správní orgán I. stupně vyžádal stanovisko příslušného orgánu sociálně právní ochrany dětí, čímž bude prokázán zcela nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života jejího nezletilého syna, pokud bude žalobkyně nucena vycestovat z území České republiky. Dále žalobkyně citovala z část odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění č. j. KRPA-14357-4/ČJ- 2019-000022-50, ve které je uvedeno: „Správní orgán tudíž dospěl v řízení o správním vyhoštění z území České republiky pod č. j. KRPA-436324/ČJ-2018-00022 podle ustanovení § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. v návaznosti na ustanovení § 119 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. k závěru, že výše zjištěné protiprávní jednání cizinky není aktuálním závažným narušením veřejného pořádku, jež je obsahem skutkové podstaty definované ustanovením § 119 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., a vzhledem k výše uvedenému správní orgán uzavřel se závěrem, že řízení dle ustanovení § 66 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. zastavil“ a uvedla, že rozhodnutí správního orgánu je ve smyslu § 53 odst. 3 správního řádu veřejnou listinou a není-li dokázán opak, potvrzuje pravdivost toho, co je v ní uvedeno nebo osvědčeno.

30. Dne 12. 3. 2021 vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí, jímž žádost žalobkyně ze dne 22. 5. 2020 podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců zamítl, neboť dospěl k závěru, že je důvodné nebezpečí, že žalobkyně mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek a podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců stanovil žalobkyni lhůtu k vycestování z území České republiky 35 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

31. Správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně byla rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 16/2013 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 44/2014 odsouzena za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 8 let. Trest odnětí svobody žalobkyně vykonávala v době od 9. 12. 2012 do 19. 12. 2016 a poté byla z výkonu trestu podmíněně propuštěna. Žalobkyně dne 1. 11. 2004 požádala o povolení k trvalému pobytu na území České republiky a její žádosti bylo s platností ode dne 22. 11. 2004 vyhověno. V důsledku spáchání trestného činu bylo dne 14. 10. 2014 bylo zahájeno podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců řízení o zrušení trvalého pobytu žalobkyně a rozhodnutím správního orgánu I. stupně č. j. OAM-2678-37/ZR-2014 byl žalobkyni trvalý pobyt zrušen. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím žalované č. j. MV-96828-4/SO-2018, jež nabylo právní moci dne 14. 9. 2018. Dne 19. 9. 2018 podala žalobkyně žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, která byla rozhodnutím správního orgánu I. stupně dne 9. 7. 2019 zamítnuta z důvodu existence vážného nebezpečí, že by mohla žalobkyně závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítla žalovaná rozhodnutím č. j. MV-119678-4/SO-2019, které nabylo právní moci dne 2. 10. 2019. Žalobkyně rozhodnutí č. j. MV-119678-4/SO-2019 napadla žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2020 zamítl. Dne 22. 5. 2020 podala žalobkyně takřka totožnou žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu.

32. Dále správní orgán I. stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedl, že od doby, kdy byla zamítnuta předchozí žádost žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu, se skutkové okolnosti případu žalobkyně nijak zásadně nezměnily. Žalobkyně podala novou žádost opět za účelem soužití se svým synem, který je občanem České republiky. Oproti stavu, který tu byl v době předchozího řízení, navíc získal manžel žalobkyně, který je otcem nezletilého syna, povolení k trvalému pobytu na území České republiky, čímž má zajištěnu určitou jistotu pobytu a zároveň získal přístup do systému veřejného zdravotního pojištění i k dalším výhodám, které jsou s povolením k trvalému pobytu spojeny, čehož může využít i při péči o jejich syna. Nezletilý syn žalobkyně již navíc není ve věku, kdy by vyžadoval péči obou rodičů. Žalobkyně se od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody věnuje svému synovi a pečuje o něj, avšak tato situace žalobkyně se nijak neodlišuje od situace jiných cizinců pobývajících na území České republiky a pečujících o své rodinné příslušníky. Případné vycestování žalobkyně z území České republiky bude nepochybně znamenat zásah do jejího soukromého a rodinného života, avšak tento zásah je pouze následkem jednání samotné žalobkyně, která se dopustila trestné činnosti, a proto již před jejím páchání měla zvažovat možné důsledky svého jednání. Vzhledem k závažnosti trestné činnosti, které žalobkyně dopustila jako člen organizované skupiny, lze přitom tento zásah považovat za přiměřený. Pokud bude žalobkyně žít, a to případně i na území svého domovského státu řádným životem, může být její odsouzení zahlazeno a nebude již čelit negativním důsledkům své proti právní činnosti. Jelikož však dosud neuplynula zkušební doba, která byla žalobkyni po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stanovena, považuje správní orgán žalobkyni stále za potenciální narušitelku veřejného pořádku, a povolení k pobytu na území České republiky jí proto nemůže být uděleno.

33. K návrhu žalobkyně na provedení účastnického výslechu žalobkyně a výslechu jejího manžela, který žalobkyně navrhla, správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že tento výslech pro nadbytečnost neprovedl, neboť provedené výslechy by nemohly vést ke zjištění, které by změnilo dosavadní průběh řízení. Skutečnost, že žalobkyně pečuje o nezletilého syna správní orgán I. stupně v řízení nijak nezpochybňoval, dospěl však k závěru, že nezletilý syn je již ve věku, kdy nepotřebuje péči obou rodičů a jeho otec je schopen i při svých podnikatelských aktivitách tuto péči zajistit. K návrhu žalobkyně, aby si správní orgán I. stupně vyžádal stanovisko příslušného orgánu sociálně právní ochrany dětí, pak správní orgán I. stupně konstatoval, že je to žadatel, kdo je ve smyslu § 87b odst. 2 zákona o pobytu cizinců povinen předložit doklad o tom, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a téhož zákona. Pro úplnost správní orgán I. stupně dodal, že právní zástupce žalobkyně, který ji zastupoval v řízení, se v této oblasti velmi dobře orientuje a mohl důvodně předpokládat, že správní orgán I. stupně bude v řízení postupovat „v souladu se zachováním veřejného pořádku a v zájmu ochrany zákonů České republiky“, a tudíž měl možnost tvrzení žalobkyně podpořit „všemi doklady“, které pokládal za důležité k „doložení“ blízkého citového vztahu žalobkyně a jejího nezletilého syna, hned při podání žádosti. Pokud se tedy žalobkyně domnívala, že by zpráva orgánu sociálně právní ochrany dětí zásadním způsobem „podpořila nahlížení správního orgánu na její osobu jako na rodinného příslušníka občana EU“, měla možnost ji doložit k žádosti. Správní orgán I. stupně proto uzavřel, že má za to, že postupoval v souladu s § 3 správního řádu a zjistil skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a je proto toho názoru, že provedení důkazu výslechem žalobkyně, jejího manžela a zprávou orgánu sociálně právní ochrany dětí pro účely řízení bylo nadbytečné, a s ohledem na obsah shromážděného spisového materiálu, platné zákony i judikaturu by po jejich provedení nedošlo ke změně jeho rozhodnutí.

34. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, ve kterém uplatnila z převážné části obdobné námitky, jako v podané žalobě. Žalobkyně namítala, že správní orgán I. stupně v rozporu s § 3 správního řádu nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl účastnický výslech žalobkyně, ani výslech jejího manžela a nevyžádal si závazné stanovisko příslušného orgánu sociálně právní ochrany dětí a v důsledku toho nezjistil, že vydání prvostupňového rozhodnutí představuje zcela nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně i jejích rodinných příslušníků. Dále žalobkyně namítala, že správní orgán I. stupně nesprávně aplikoval a interpretoval pojem závažné narušení veřejného pořádku a že správní orgán I. stupně rezignoval v rozporu s § 3 a § 2 odst. 4 správního řádu na prokázání veškerých skutečností relevantních pro posouzení otázky existence hrozby závažného narušení veřejného pořádku ze strany žalobkyně. Správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí navíc existenci trvající hrozby narušení veřejného pořádku přezkoumatelným způsobem neodůvodnil. V této souvislosti žalobkyně poukázala také na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 383/2019 - 40. Jako třetí a poslední uplatnila žalobkyně námitku, že správní orgán I. stupně nesprávně posoudil přiměřenosti dopadů prvostupňového rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně má území České republiky celou svou rodinu, území České republiky je plně integrována a má zde pevné sociální vazby, zatímco v zemi původu nemá žalobkyně žádné sociální ani ekonomické zázemí. V důsledku zamítnutí žádosti budou tyto vazby zpřetrhány, čímž bude způsobena závažná újma v oblasti soukromého a rodinného života nejen žalobkyně, ale i jejích nejbližších rodinných příslušníků.

35. Napadeným rozhodnutím žalovaná odvolání žalobkyně zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

36. Městský soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Napadené rozhodnutí Městský soud přezkoumal v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). O podané žalobě městský soud rozhodl v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 51 odst. 2 s. ř. s. bez nařízení jednání.

37. Žaloba je důvodná.

38. Soud se nejprve zabýval námitkou žalobkyně, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se v něm žalovaná nevypořádala se všemi odvolacími námitkami žalobkyně a v napadeném rozhodnutí absentuje jakékoli vyjádření k návrhu žalobkyně na provedení jejího výslechu, výslechu jejího manžela a provedení důkazu zprávou orgánu sociálně právní ochrany dětí.

39. Podle konstantní judikatury je nepřezkoumatelné zejména takové rozhodnutí, z něhož není zřejmé, proč správní orgán nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005 - 65, a ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, č. 1350/2007 Sb. NSS). Požadavek přezkoumatelnosti odůvodnění správního rozhodnutí však neznamená, že je správní orgán povinen jednotlivě reagovat na každé dílčí tvrzení účastníka řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je namístě jen tehdy, pokud správní orgán opomene podstatnou námitku účastníka řízení vypořádat zcela (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, a ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64).

40. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu také vyplývá, že rozhodnutí správních orgánů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek (srov. usnesení rozšířeného senátu Nevyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 - 80, a ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 - 47). Námitky uplatněné v odvolání proto může odvolací správní orgán vypořádat i tím způsobem, že se ztotožní se závěry správního orgánu prvního stupně, které v rozhodnutí o odvolání převezme, nebo se na ně odkáže (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 - 86), čímž může implicitně odpovědět na námitky odvolatele tak, že je neshledal důvodnými (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64, bod 73).

41. Žalovaná v úvodu napadeného rozhodnutí (čl. II, str. 3) stručně zrekapitulovala odvolací námitky žalobkyně, a to včetně námitky, že správní orgán I. stupně v řízení nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť si nevyžádal stanovisko orgánu sociálně právní ochrany dětí, ačkoliv žalobkyně správnímu orgánu I. stupně navrhovala, aby si toto stanovisko s ohledem na jejího nezletilého syna zajistil. Při vypořádání odvolacích námitek se žalovaná nejprve zabývala námitkou nesprávné aplikace a interpretace pojmu veřejný pořádek (čl. III, str. 3 až 7), přičemž se ztotožnila s názorem správního orgánu I. stupně, že žalobkyně narušila závažným způsobem veřejný pořádek, že až do uplynutí zkušební doby je žalobkyně potenciální narušitelkou veřejného pořádku a že až do uplynutí zkušební doby lze považovat hrozbu narušení veřejného pořádku ze strany žalobkyně za aktuální. Dále se žalovaná v napadeném rozhodnutí zabývala přiměřeností dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobkyně a jejího syna (čl. III, str. 7 až 9) a opět se ztotožnila se závěry správního orgánu I. stupně, že neudělení povolení k přechodnému pobytu na území České republiky nebude v případě žalobkyně znamenat nepřiměřený zásah do její soukromého a rodinného života, ani nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života jejího syna.

42. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však nevyplývá, že by se v něm žalovaná námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu z důvodu neprovedení výslechů žalobkyně a jejího manžela a nevyžádání zprávy orgánu sociálně právní ochrany dětí prvostupňovým orgánem. V napadeném rozhodnutí ve vztahu k této námitce absentuje jakákoliv zmínka, žalovaná se v něm ani nedokazuje na závěr správního orgánu I. stupně, který konstatoval, že žalobkyní navržené důkazy v podobě výslechů neprovedl pro nadbytečnost a že zprávu orgánu sociálně právní ochrany dětí měla v řízení předložit žalobkyně, pokud se domnívala, že by tato zpráva „podpořila nahlížení správního orgánu na její osobu jako na rodinného příslušníka občana EU“. Žalovaná ani v napadeném rozhodnutí nekonstatuje, že správní orgán I. stupně i bez provedení těchto důkazů dostál své povinnosti zjistit stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, vyplývající z § 3 správního řádu. Z argumentace obsažené v odůvodnění napadaného rozhodnutí přitom ani nelze dovodit, proč tuto námitku žalobkyně nepovažovala žalovaná za důvodnou. Jedná se přitom o námitku podstatnou, neboť žalobkyně jejím prostřednictvím vytýkala správnímu orgánu I. stupně, že v řízení nedostál své povinnosti zjistit stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti vyplývající z § 3 správního řádu, což představuje závažnou vadu řízení.

43. Soud proto uzavírá, že s námitkou žalobkyně uplatněnou v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, že z důvodu neprovedení jejího výslechu, výslechu jejího manžela a neprovedení důkazu zprávou orgánu sociálně právní ochrany dětí nebyl v řízení zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, se žalovaná v napadeném rozhodnutí opomněla vypořádat. Napadené rozhodnutí je proto v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Tato žalobní námitka je tedy důvodná.

44. Dále se soud zabýval námitkou žalobkyně, že správní orgány v řízení nesprávně aplikovaly a interpretovaly pojem narušení veřejného pořádku a rezignovaly na prokázání veškerých okolností relevantních pro posouzení otázky existence skutečné, aktuální a dostatečně závažné hrozby narušení veřejného pořádku ze strany žalobkyně.

45. Mezi žalobkyní a žalovanou není sporné, že žalobkyně podala dne 22. 5. 2020 žádost o vydání povolení přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 87b zákona o pobytu cizinců a že je její žádost splňovala veškeré formální náležitosti stanovené v § 87b odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

46. Podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

47. Žalovaná se výkladem pojmů veřejný pořádek a závažné narušení veřejného pořádku zabývala na straně 4 až 6 napadeného rozhodnutí, přičemž vycházela z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, v němž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konstatoval, že narušením veřejného pořádku podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti ve smyslu čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci. Dále žalovaná odkázala na čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES, jenž stanoví, že „Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná“ a odkazovala na závěry vyplývající z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 71/2010 - 112, ze dne 13. 6. 2013, č. j. 3 As 78/2012 - 32, ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012 - 34 a ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 6/2012 - 29. V posledně uvedenému rozsudku č. j. 7 As 6/2012 - 29 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k zamítnutí žádosti o udělení pobytového oprávnění z důvodů veřejného pořádku může být přistoupeno výhradně v situacích, kdy se cizinec dopustil jednání (nebo alespoň existuje jasná hrozba takového jednání), které představuje dostatečně závažné ohrožení základního zájmu společnosti, typicky v podobě nejzávažnější trestné činnosti. Soud tedy uzavírá, že žalovaná při výkladu těchto pojmů vycházela z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a pojem veřejný pořádek a závažné narušení veřejného pořádku v posuzovaném případě vyložila správě.

48. Soud se rovněž ztotožňuje s názorem žalované, že protiprávní jednání, kterého se žalovaná dopustila spácháním zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 trestního zákoníku jako člen organizované skupiny, za které byla odsouzena rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 16/2013 k trestu odnětí svobody v délce trvání 8 let, představuje závažné narušení veřejného pořádku. V tomto ohledu soud také považuje v napadeném rozhodnutí za přiléhavý odkaz na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. 11. 2010, Land Baden-Württemberg proti Panagiotisi Tsakouridisovi, C-145/09, v němž tento soud vyslovil závěr, že nedovolený organizovaný obchod s omamnými látkami spadá pod pojem veřejný pořádek, resp. že takové jednání představuje skutečnou a závažnou hrozbu pro veřejný pořádek a ohrožení základních zájmů společnosti. Tyto závěry žalované žalobkyně v průběhu řízení před správními orgány ani v podané žalobě ostatně nijak nerozporovala, závažnost své trestné činnosti nijak nezpochybňovala ani nebagatelizovala její společenskou škodlivost. Žalobkyně však jak v průběhu správního řízení, tak v řízení před soudem namítala, že v současné době již její pobyt na území České republiky závažné ohrožení veřejného pořádku nepředstavuje a že ani do budoucna není pro veřejný pořádek hrozbou.

49. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí, stejně jako správní orgán I. stupně v rozhodnutí prvostupňovém, podrobně zabývaly tím, zda trestný čin, který žalobkyně spáchala, představuje ohrožení veřejného pořádku a zda žalobkyně tímto svým protiprávním jednáním veřejný pořádek závažným způsobem narušila. Co se týče otázky, zda žalobkyně stále představuje hrozbu pro veřejný pořádek i poté, co byla podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, dospěla žalovaná ve shodě se správním orgánem I. stupně k závěru, že tato hrozba trvá nejméně do uplynutí zkušební doby, která byla žalobkyni stanovena do 19. 12. 2022, neboť žalobkyně je podle názoru žalované až do této doby i z pohledu soudu, který žalobkyni tuto zkušební dobu stanovil, potenciální narušitelkou veřejného pořádku. Teprve po uplynutí zkušební doby, pokud žalobkyně prokáže, že se během ní osvědčila, lze proto podle názoru žalované uvažovat o tom, že by hrozba, kterou žalobkyně představuje pro veřejný pořádek, již nemusela být aktuální.

50. Správní orgán I. stupně i žalovaná přitom vycházely ze závěrů, jež učinily v předcházejícím řízení o obdobné žádosti žalobkyně, která bylo rovněž zamítnuta, a to rozhodnutím žalované č. j. MV- 119678-4/SO-2019, a ze závěrů vyplývajících z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 14 A 178/2019 - 49 (viz str. 12 a 13 prvostupňového rozhodnutí a zj. bod 37 a 39 rozsudku č. j. 14 A 178/2019 - 49), jímž byla zamítnuta žaloba, kterou žalobkyně proti rozhodnutí žalované č. j. MV-119678-4/SO-2019 podala.

51. Soud se však v tomto řízení nemůže s těmito závěry ztotožnit. Po vydání rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 A 178/2019 - 49, proti němuž žalobkyně nebrojila kasační stížností, rozhodoval v obdobné věci Nejvyšší správní soud, a to rozsudkem ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 - 40, na který žalobkyně poukázala v podané žalobě. V době rozhodování městského soudu v předchozí věci mu tak tento rozsudek Nejvyššího správního soudu nemohl být znám. Soud pro úplnost poznamenává, že na rozsudek Nejvyššího správní soud č. j. 5 Azs 383/2019 - 40 odkazovala žalobkyně rovněž v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze zjistit, zda se závěry z tohoto rozsudku vyplývajícími žalovaná v napadeném rozhodnutí zabývala.

52. Ve věci, v níž rozhodoval Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 Azs 383/2019 - 40, se jednalo o případ cizince, vietnamského státního příslušníka, který přicestoval do České republiky v roce 1994, následně mu bylo v roce 2005 uděleno povolení k trvalému pobytu a v roce 2007 povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie za účelem sloučení. Tento cizinec žil ve společné domácnosti společně s manželkou a třemi dětmi, všichni vietnamské státní příslušnosti, a současně je otcem dcery, která je státní příslušnicí České republiky a žije se svou matkou. Tento cizinec byl stejně jako žalobkyně odsouzen za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, a to k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Trestného činu se dopustil tím, že se pokusil jiné osobě prodat psychotropní látku (metamfetamin), přičemž čin spáchal ve velkém rozsahu. Z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn počátkem roku 2018 a byla mu stanovena tříletá zkušební doba za současného vyslovení dohledu. V důsledku spáchání trestného činu byla tomuto cizinci v roce 2018 podle § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců zrušena platnost povolení k trvalému pobytu a udělen výjezdní příkaz na dobu 30 dnů od právní moci příslušného rozhodnutí. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto a rozhodnutí bylo potvrzeno. Následně podal tento cizinec žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu dle § 87b zákona o pobytu cizinců, která byla zamítnuta s odkazem na § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, tedy s odůvodněním, že je zde důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, neboť představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení základních zájmů společnosti, přičemž zde je důvodné nebezpečí, že se může závažného narušení veřejného pořádku dopustit i v budoucnu, jelikož mu byl uložen vysoký trest, z jehož výkonu byl propuštěn toliko podmíněně, a dokud neuplyne stanovená zkušební doba, nelze mít za to, že se osvědčil a že tedy již není hrozbou pro veřejný pořádek (srov. bod 2 až 9 rozsudku č. j. 5 Azs 383/2019 - 40). Z uvedeného je zřejmé, že skutkový základ této věci i její posouzení správními orgány se od případu žalobkyně zásadním způsobem neliší.

53. V rozsudku č. j. 5 Azs 383/2019 - 40 (bod 31 až 33) Nejvyšší správní soud uvedl: „Z dikce § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců i z účelu předmětného ustanovení, jímž je ochrana bezpečnosti a veřejného pořádku, je zřejmé, že předchozí protiprávní jednání stěžovatele, jakkoliv mělo intenzitu zvlášť závažného zločinu ve smyslu § 14 odst. 3 trestního zákoníku, ještě samo o sobě nepostačuje k zamítnutí žádosti o udělení povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť toto ustanovení má výhradně preventivní, nikoliv sankční charakter. Kriminální minulost žadatele ovšem jistě v obecné rovině může být základem úvahy o tom, že žadatel i do budoucna představuje důvodné nebezpečí, že by mohl opět závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Při posuzování tohoto rizika je však kromě závažnosti a povahy spáchaných trestných činů třeba zkoumat i další aspekty předmětného případu, jako je např. předcházející bezúhonnost či naopak opakování trestné činnosti u žadatele, chování žadatele ve vazbě či ve výkonu trestu a po propuštění, případně motiv, který jej ke spáchání trestného činu vedl, jeho postoj k dosavadní trestné činnosti atd. Správní orgány i krajský soud se při hodnocení hrozby, kterou stěžovatel představuje, podrobně zaobíraly závažností trestného činu, za nějž byl odsouzen, nicméně další rozhodné aspekty případu buď zhodnotily chybně, nebo je zcela opomněly. Skutečnost, že byl stěžovatel z výkonu trestu propuštěn toliko podmíněně, přičemž dosud neuplynula stanovená zkušební doba, sama o sobě nevypovídá nic o riziku dalšího protiprávního jednání stěžovatele, který svou nápravu z formálního hlediska neosvědčil zkrátka proto, že k tomu ještě objektivně neměl příležitost. Samotné podmíněné propuštění stěžovatele přitom s ohledem na podmínky, které pro použití tohoto institutu stanoví § 88 trestního zákoníku, svědčí o tom, že příslušný soud, který o něm rozhodl, shledal, že stěžovatel prokázal svým chováním ve výkonu trestu polepšení a že lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Stanovení dohledu, které jistě nebylo obligatorní, lze považovat za odpovídající závažnosti trestného činu, za nějž byl stěžovatel odsouzen, nelze jej však bez dalšího vnímat jako apriorní vyjádření nedůvěry v nápravu stěžovatele, neboť v takovém případě by vůbec nemohl být podmíněně propuštěn. Pro podrobnější posouzení chování stěžovatele ve výkonu trestu, resp. případných rizik spojených s jeho osobou do budoucna, si správní orgány mohly vyžádat od příslušné věznice jeho osobní spis, eventuálně alespoň zmiňované usnesení […] o jeho podmíněném propuštění, což však neučinily.“ (podtržení doplněno zdejším soudem.)

54. Obdobně se k této otázce vyjádřil rovněž Ústavní sodu v nálezu sp. zn. I. ÚS 945/20, na nějž v podané žalobě rovněž poukázala žalobkyně. Věc, kterou se zabýval Ústavní soud v tomto nálezu, se týkala obdobné trestné činnosti, avšak menší závažnosti (pachateli byl uložen podstatně nižší trest). V důsledku spáchání tohoto trestného činu bylo pachateli zrušeno povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, a zároveň mu byl udělen výjezdní příkaz s platností na 30 dnů od právní moci zrušujícího rozhodnutí. Ústavní soud v toto nálezu připomněl, že ustanovení zákona o pobytu cizinců je nutné vykládat v souladu s požadavky směrnice 2004/38/ES i v případě cizince, na kterého se směrnice přímo neuplatní, pokud je takový cizinec rodinným příslušníka občana České republiky (bod 34) a následně konstatoval (bod 36 a 37), že „Ze znění čl. 27 odst. 2 Směrnice i z příslušné judikatury SDEU vyplývá, že pojem „veřejný pořádek“ předpokládá v každém případě kromě samotného narušení společenského pořádku, které představují všechna porušení práva (včetně trestního odsouzení), existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého základního zájmu společnosti (rozsudek SDEU ze dne 28. 10. 1975 ve věci C-36/75 Rutili, § 28; či rozsudek SDEU ze dne 29. 4. 2004 ve spojených věcech C-482/01 a C-493/01 Orfanopoulos a Oliveri, § 66). Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku mohou být odůvodněná jen tehdy, jsou-li založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby (rozsudek SDEU ze dne 13. 9. 2016 ve věci C-165/14 Rendón Marín, § 59). Osobní chování představující skutečné a aktuální ohrožení některého ze základních zájmů společnosti nebo hostitelského členského státu zásadně znamená, že se u dotyčného jednotlivce může předpokládat, že se bude protiprávně chovat i v budoucnu (rozsudek SDEU ze dne 22. 5. 2012 ve věci C-348/09 P. I., § 30; či rozsudek SDEU ze dne 13. 7. 2017 ve věci C- 193/16 E., § 23). Podle předmětného ustanovení Směrnice předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě neodůvodňuje automatické přijetí opatření omezujících výkon práva na volný pohyb. Jinými slovy, samotné předchozí odsouzení dotyčného pro trestný čin nepostačuje k tomu, aby bylo možné automaticky vycházet z toho, že dotyčný představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, jež je samo o sobě způsobilé odůvodnit omezení práv, které mu přiznává unijní právo (rozsudek SDEU ze dne 17. 11. 2011 ve věci C-430/10 Christo Gajdarov, § 38). Existenci předchozího odsouzení za trestný čin lze zohlednit jen tehdy, jsou-li okolnosti, které vedly k tomuto odsouzení, důkazem osobního chování, představujícího současnou hrozbu ve výše uvedeném smyslu (rozsudek SDEU ze dne 1. 1. 1999 ve věci C-348/96 Donatelle Calfa, § 24). Opatření z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti lze přijmout pouze tehdy, ukáže-li se po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů, že osobní chování dotyčné osoby představuje ohrožení v současné době (rozsudek SDEU ze dne 2. 5. 2018 ve věci C- 331/16 K. a H. F., § 56).“ (podtržení doplněno zdejším soudem.)

55. Z právě uvedeného je zřejmé, že žalovaná ani správní orgán I. stupně v případě žalobkyně odpovídajícím způsobem otázku, zda přítomnost žalobkyně na území České republiky představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku neposoudily. Toto posouzení s ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu nelze založit pouze na konstatování, že dosud neuplynula zkušební doba, která byla žalobkyni stanovena po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, k němuž byla odsouzena za spáchání trestného činu, jenž nepochybně představoval závažné ohrožení veřejného pořádku, ale lze jej učinit pouze na základě relevantních informací o následném chování žalobkyně a jejích poměrech v týkajících se doby po spáchání trestné činnosti.

56. Správní orgány si však v řízení o žádosti žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu takové podklady, z nichž by mohly závěr, že by žalobkyně i v současnosti mohla závažným způsobem ohrozit veřejný pořádek, neopatřily. Ve správním spise s výjimkou vyjádření samotné žalobkyně nejsou obsaženy žádné podklady, z nichž by bylo možno získat informace o chování žalobkyně ve výkonu trestu odnětí svobody, o tom, zda a jakým způsobem plnila či plní podmínky stanoveného dohledu, jakým způsobem žalobkyně ke své životní situaci přistupuje, zda se snaží skutečně začlenit zpět do společnosti, či zda se u ní projevují tendence k opakovanému páchání trestné činnosti. (V této souvislosti soud na okraj poznamenává, že se neztotožňuje s tvrzením žalobkyně opakovaně uváděným v jejích podáních během řízení o žádosti o udělení přechodného pobytu, že Policie ČR v řízení o správním vyhoštění vedeném pod č. j. KRPA-436324/ČJ-2018- 00022 dospěla k závěru, že trestná činnost, které se žalobkyně dopustila, nepředstavuje aktuální závažnou hrozbu narušení veřejného pořádku. Policie ČR usnesením č. j. KRPA-436324-69/ČJ- 2018-000022 zastavila řízení o správním vyhoštění, neboť dospěla k závěru, že jednání žalobkyně spočívající v tom, že v době nejméně ode dne 15. 8. 2018 do dne 19. 11. 2018 pobývala na území České republiky bez platného povolení k pobytu nelze považovat za skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku. Otázkou, zda takové ohrožení veřejného pořádku může představovat přechozí trestná činnost se Policie ČR tedy v tomto řízení nezabývala.)

57. Soud nezpochybňuje, že při posuzování otázky, zda žalobkyně může stále představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, je s ohledem na závažnost protiprávního jednání, jehož se žalobkyně v minulosti dopustila, nezbytné postupovat s nemalou mírou obezřetnosti a určitou mírou předběžné opatrností, neboť Česká republika má právo od cizinců, kteří chtějí dlouhodobě pobývat na jejím území, vyžadovat patřičný respekt ke svému právnímu řádu. Avšak i v takovém případě musí být tato otázka posouzena takovým způsobem, aby bylo zřejmé, na základě jakých zjištění dospěly správní orgány k závěru, že příslušná osoba skutečně přestavuje trvající hrozbu pro veřejný pořádek a z tohoto důvodu jí má být pobyt na území odepřen.

58. Soud proto uzavírá, že žalovaná se otázkou, zda ze strany žalobkyně stále hrozí důvodné nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku, dostatečně nezabývala, čímž v této části zatížila napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Žalovaná v řízení rovněž nesprávně aplikovala § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť z jeho dikce i účelu vyplývá, že předchozí protiprávní jednání žalobkyně ještě samo o sobě nepostačovalo k zamítnutí její žádosti o udělení povolení k přechodnému pobytu. Z tohoto důvodu napadené rozhodnutí rovněž nezákonné. Žalobní námitku, že správní orgány v řízení nesprávně aplikovaly pojem narušení veřejného pořádku a rezignovaly na prokázání veškerých okolností relevantních pro posouzení otázky existence skutečné, aktuální a dostatečně závažné hrozby narušení veřejného pořádku ze strany žalobkyně proto shledal soud částečně důvodnou.

59. Jelikož nebylo možné přezkoumat, zda byl dán důvod pro odmítnutí žádosti žalobkyně o udělení povolení k přechodnému pobytu z toho důvodu, že žalobkyně stále představuje hrozbu narušení veřejného pořádku závažným způsobem, bylo by předčasné, aby soud nyní s konečnou platností hodnotil, zda zamítnutím žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu došlo k nepřiměřenému zásahu do rodinného a soukromého života nejen žalobkyně, ale především jejích rodinných příslušníků. Správní orgány totiž budou muset nejprve ve správním řízení postavit najisto, zda pobyt žalobkyně na území České republiky může v současné době i do budoucna představovat hrozbu závažného narušení veřejného pořádku a teprve poté se mohou zabývat otázkou případné přiměřenosti dopadů jejich nového rozhodnutí ve věci do soukromého a rodinného života žalobkyně. Protože však žalobkyně uplatnila v žalobě rovněž námitku, že správní orgány nezjistily dostatečným způsobem skutkový stav, aby mohly řádně posoudit dopady zamítnutí žádosti žalobkyně do jejího soukromého a rodinného života, považoval soud za vhodné se touto námitkou žalobkyně přesto zabývat, a to z důvodu odstranění dalších případných sporů mezi žalobkyní a žalovanou týkajících se této otázky.

60. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

61. Podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (odst. 1). Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných (odst. 2).

62. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.

63. Z recentní judikatury Nejvyššího správního soudu, která vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá jednoznačný závěr, že při posuzování dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života (§ 174 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod) má zásadní význam kritérium nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a je třeba ho brát za středobod úvah o přiměřenosti dopadů daného rozhodnutí a přiznat tomuto zájmu rozhodující význam. Proto především hledisko nejlepšího zájmu dítěte musí být v řízení o žádosti o udělení povolení k pobytu dostatečně zváženo a poměřeno s protichůdným zájmem státu na neudělení pobytového oprávnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 383/2019 - 40, bod 39 násl. a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2020, č. j. 4 Azs 171/2019 - 25, bod 20). To platí jak v případě, že může mít rozhodnutí správního orgánu dopady na dítě přímé, tedy je-li pobytový status dítěte přímo svázán s pobytem cizince, tak nepřímé, tedy jsou-li tímto rozhodnutím dotčeny vazby dítěte na cizince, jemuž v důsledku ztráty nebo neudělení pobytového oprávnění hrozí povinnost vycestovat. V každém případě musí být z rozhodnutí správního orgánu patrné, že se jeho souladem s nejlepším zájmem dítěte zabýval, přičemž platí, že správní orgán má povinnost posuzovat přiměřenosti dopadů rozhodnutí ex offo. Správní orgán proto musí ve svých úvahách zohlednit všechna jemu známá hlediska, jež jsou v konkrétním posuzovaném případě relevantní (srov. rozsudek ze dne 8. 6. 2017, č. j. 9 Azs 60/2017 - 37 bod 18 až 21).

64. Po správních orgánech nelze samozřejmě vyžadovat, aby z vlastní iniciativy zjišťovaly, zda cizinec na území České republiky rozvíjí rodinný život a jak intenzivní jsou jeho soukromé a rodinné vazby. Vyjde-li však v řízení najevo, že cizinec na území České republiky pobývá spolu s nezletilým dítětem, je, jak vyplývá z výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu, povinností správních orgánů se otázkou nejlepšího zájmu dítěte důkladně zabývat, a to i v případě, že tato skutečnost vyjde najevo až v odvolacím řízení. Také v takovém případě platí, že je správní orgán povinen v souladu s § 3 správního řádu řádně zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vyzvat cizince k doplnění a doložení tvrzení, v čem spatřuje okolnosti svědčící nejlepšímu zájmu tohoto dítěte, a tato tvrzení, pokud budou na výzvu správního orgánu řádně doložena, v řízení o žádosti posoudit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2021, č. j. 10 Azs 226/2020 - 52, bod 29). Právě uvedené proto platí tím spíše v případě, kdy cizinec v řízení sám aktivně namítá, že rozhodnutí, jímž nebude vyhověno jeho žádosti o udělení pobytového oprávnění, bude mít nepřiměřený dopadat právě do soukromého a rodinného života jeho dítěte, nebo pokud takový závěr může vyplývat z obsahu shromážděného spisového materiálu.

65. V posuzovaném případě však správní orgány tímto způsoben nepostupovaly a požadavku řádného posouzení otázky nejlepšího zájmu dítěte nedostály. Žalobkyně již v průvodním dopise k žádosti podané dne 22. 5. 2020 uváděla, že případné nevyhovění žádosti bude mít závažný dopad do života jejího syna, jehož existence navíc byla správním orgánům, jak vyplývá z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí i napadeného rozhodnutí, známa. Z pobytové kontroly provedené dne 2. 12. 2020 Policií ČR pak správním orgánům musela být známa i skutečnost, že nezletilý syn žalobkyně stále žije s oběma rodiči. Sama žalobkyně ve vyjádření k podkladům pro vydání prvostupňového rozhodnutí dokonce navrhovala, aby si správní orgán I. stupně za účelem prokázání nepřiměřenosti dopadů zamítavého rozhodnutí do rodinného a soukromého života jejího nezletilého syna opatřil zprávu orgánu sociálně právní ochrany dětí. Z obsahu správní spisu navíc vyplývá, že podkladem pro vydání prvostupňového rozhodnutí bylo i rozhodnutí Policie ČR č. j. KRPA-14357-4/ČJ-2020-000022-50, z jehož odůvodnění vyplývá, že Policie ČR si v rámci tohoto řízení vyžádala zprávu od orgánu sociálně právní ochrany dětí, dle níž si nezletilý syn žalobkyně přeje zůstat v péči obou rodičů a tato péče je podle orgánu sociálně právní ochrany dětí také v jeho zájmu. Je tedy nepochybné, že správní orgány měly v tomto případě dostatek indicií, že jejich rozhodnutí může mít dopad do soukromého a rodinného života nezletilého syna žalobkyně, přitom však v řízení neučinily žádné úkony, aby si pro posouzení otázky nejlepšího zájmu nezletilého syna žalobkyně opatřily jakékoliv podklady, a to ani prostřednictvím výzvy adresované žalobkyni a v rozporu s § 3 správního řádu tak nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. (Soud v této souvislosti poznamenává, že považuje za přiléhavý odkaz žalobkyně na rozhodnutí žalované č. j. MV-51808-5/SO-2020. Byť přímo z tohoto rozhodnutí nevyplývá, že by bylo žadateli, který se dopustil spáchání obdobného protiprávního jednání jako žalobkyně, uděleno povolení k přechodnému pobytu, na druhou stranu z něj vyplývá, že důvodem zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byla tato žádost zamítnuta, bylo právě nerespektování závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího správního soudu 5 Azs 383/2019 - 40 v otázce posouzení nejlepšího zájmu nezletilých dětí a konkurujícího veřejného zájmu na neudělení pobytového oprávnění jejich rodiči v důsledku nezjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti správním orgánem I. stupně.)

66. V prvostupňovém rozhodnutí pak správní orgán I. stupně k otázce dopadu zamítnutí žádosti do soukromého a rodinného života žalobkyně a jejího nezletilého syna pouze konstatoval, že oproti stavu, který tu byl v době předchozího řízení, navíc získal manžel žalobkyně povolení k trvalému pobytu na území České republiky, čímž má zajištěnu určitou jistotu pobytu a zároveň získal přístup do systému veřejného zdravotního pojištění i k dalším výhodám, které jsou s povolením k trvalému pobytu spojeny, čehož může využít i při péči o nezletilého syna, že nezletilý syn žalobkyně již navíc není ve věku, kdy by vyžadoval péči obou rodičů. Dále správní orgán I. stupně uvedl, že existence syna žalobkyně měla být především motivem k nepáchání trestné činnosti žalobkyně na území České republiky a nikoliv ultimátem pro správní orgán, aby jí z tohoto důvodu udělil pobytové oprávnění (s čímž lze nepochybně souhlasit) a že zamítnutí žádosti o udělení přechodného pobytu neznamená zákaz pobytu na území České republiky, kterou může žalobkyně navštěvovat na základě krátkodobých víz, a tak realizovat kontakt se svou rodinnou a přáteli.

67. Na základě těchto úvah správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně nebude nepřiměřený, neboť intenzita veřejného zájmu na tom, aby žalobkyně upustila území České republiky, převažuje nad intenzitou zájmu na ochraně osobního života žalobkyně, osobního života jejího nezletilého syna a jejího manžela. Návrh žalobkyně, aby si správní orgán I. stupně vyžádal vyjádření orgánu sociálně právní ochrany dětí a provedl ji jako důkaz, kterým žalobkyně hodlala dokazovat nepřiměřený dopad prvostupňového rozhodnutí do rodinného a soukromého života jejího nezletilého syna, správní orgán I. stupně odmítl v podstatě s odůvodněním, že zástupce, který žalobkyni zastupoval ve správním řízení, se v dané problematice dobře orientuje, a tudíž měl možnost tvrzení žalobkyně podpořit všemi důkazy, které pokládal za důležité pro prokázání vztahu žalobkyně a jejího nezletilého syna, hned při podání žádosti. Obsahem rozhodnutí Policie ČR č. j. KRPA-14357- 4/ČJ-2020-000022-50, z něhož vyplývá, že v řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, bylo provedeno šetření orgánu sociálně právní ochrany dětí, z něhož vyplynulo, že si nezletilý syn žalobkyně přeje zůstat v péči obou rodičů a tato péče je podle orgánu sociálně právní ochrany dětí také v jeho zájmu a tedy, že neměl být od žalobkyně odloučen, se pak správní orgán I. stupně nezabýval vůbec.

68. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí ztotožnila se závěry správní orgánu I. stupně, když konstatovala, že neudělení povolení k přechodnému pobytu a s tím spojená povinnost vycestovat z území bude zajisté představovat určitý zásah do života žalobkyně, nicméně v tomto případě jednoznačně převažuje veřejný zájem nad zájmem jednotlivce. Žalobkyně byla pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin s vysokou mírou společenské škodlivosti a důvod vedoucí k neudělení přechodného pobytu na území České republiky je tak pouze důsledkem jejího jednání. Neudělení přechodného pobytu na území České republiky přitom nebude v případě žalobkyně znamenat nepřiměřený zásah do jejího soukromého nebo rodinného života. Žalobkyně je vdaná a má dvě děti, je v produktivním věku a v průběhu řízení nepředložila žádné doklady, ze kterých by vyplývalo, že by byl její zdravotní stav nepříznivý a nacházela se v tíživé životní situaci. Starší dítě žalobkyně pobývá v jejím domovském státě, z čehož lze usuzovat, že vazby na domovský stát nebyly za dobu jejího pobytu na území České republiky zcela zpřetrhány, neboť širší rodinný život žalobkyně je realizován i vůči rodinnému příslušníkovi žijícím na území Vietnamské socialistické republiky.

69. Ve vztahu k mladšímu synovi žalobkyně pak žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že manžel a mladší syn žalobkyně pobývají na území České republiky. Mladšímu synovi žalobkyně, který je státním občanem České republiky a pobývá na jejím území, je v současné době 14 let a již v době pobytu žalobkyně ve vězení se o něho staral otec a na otci byl proto také primárně závislý. Žalovaná proto usoudila, že syn žalobkyně může na území pobývat i nadále spolu se svým otcem. Oba tedy budou moci realizovat soužití na území jako doposud. Ke kontaktu se žalobkyní pak může docházet na území České republiky při jejím přicestování na základě krátkodobých víz, čemuž žádný zákaz nebrání. Podle závěru žalované uvedeného v napadeném rozhodnutí proto nedošlo k zásadnímu narušení práva na respektování soukromého a rodinného života zaručeného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Dále žalovaná konstatovala, že správní orgán I. stupně v řízení postupoval v souladu se zákonem i s mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.

70. Z uvedeného je zřejmé, že správní orgán I. stupně i žalovaná dospěly k závěru, že v případě žalobkyně zájem na zachování veřejného pořádku jednoznačně převažuje ochranou soukromého a rodinného života žalobkyně, aniž by však skutečně učinily středobodem svých úvah nejlepší zájem nezletilého syna žalobkyně, přiznaly tomuto zájmu rozhodující význam, učinily v řízení úkony nebytné ke zjištění nejlepšího zájmu syna žalobkyně a teprve za těchto podmínek skutečně usilovaly o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi protichůdným zájmem společnosti na ochraně veřejného pořádku a ochranou soukromého a rodinného života žalobkyně.

71. Správní orgán I. stupně ani žalovaná v řízení nezjišťovaly v podstatě žádné poklady, které by jim umožnily usoudit, co je nejlepším zájmem nezletilého syna žalobkyně. Omezily se pouze na konstatování, že péči o syna může zajistit i sám jeho otec, přičemž ale vůbec nezohlednily skutečnost, že v době, kdy žalobkyně vykonávala trest odnětí svobody, nebyl otec péči o syna schopen zajistit a syn proto dlouhodobě pobýval ve Vietnamu u prarodičů. Správní orgány v řízení rovněž vůbec nezohlednily informaci vyplývající z odůvodnění rozhodnutí Policie ČR č. j. KRPA-14357-4/ČJ-2020-000022-50, že si nezletilý syn žalobkyně přeje zůstat v péči obou rodičů a právě tato péče je podle názoru orgánu sociálně právní ochrany dětí také v jeho zájmu. Oba správní orgány pak ve svých rozhodnutích konstatovaly, že mezi žalobkyní a jejím nezletilým synem může také nadále probíhat kontakt i na území České republiky, neboť žalobkyně může do České republiky přicestovat na základě krátkodobých víz, jejichž udělení dle názoru žalované nic nebrání, avšak již neposuzovaly, zda skutečně lze předpokládat, že žalobkyni budou s vysokou pravděpodobností taková víza i přes její trestněprávní minulost udělována.

72. Závazky vyplývajícími pro Českou republiku z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítě se správní orgán I. stupně pak nezabýval v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vůbec a jakákoliv přezkoumatelná úvaha, z níž by bylo možno zjistit, jak se správní orgán I. stupně vypořádal s otázkou poměření nejlepšího zájmu nezletilého syna žalobkyně se zájmem společnosti na ochraně veřejného pořádku, v prvostupňovém rozhodnutí rovněž zcela absentuje.

73. Prvostupňové rozhodnutí je tudíž z uvedených důvodů v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí omezila pouze na konstatování, že nedošlo k zásadnímu narušení práva na respektování soukromého a rodinného života zaručeného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a že správní orgán I. stupně v řízení postupoval v souladu se zákonem i s mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Tato vada prvostupňového rozhodnutí tedy nebyla v napadeném rozhodnutí odstraněna. Rovněž napadené rozhodnutí je tak z tohoto důvodu nepřezkoumatelné.

VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

74. Ze shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí dílem pro nepřezkoumatelnost (§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) a dílem pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

75. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů ten účastník, který byl v řízení úspěšný. Tím je v nyní projednávané věci žalobkyně, jejíž náklady tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a dále odměna advokáta za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy příprava a převzetí právního zastoupení a podání žaloby. Podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, činí výše odměny za jeden úkon právní služby 3 100 Kč (2 x 3 100 Kč = 6 200 Kč). Náhrada hotových výdajů pak dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu tvoří 300 Kč za každý úkon (2 x 300 Kč = 600 Kč). Odměna advokáta tak činí 6 800 Kč a DPH ve výši 21 %, celkem tedy 8 228 Kč. Spolu se soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč za podanou žalobu tedy žalobkyni na náhradě nákladů řízení náleží 11 228 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu za uhrazený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, jenž byl součástí podané žaloby. Návrh na přiznání odkladného účinku byl usnesením městského soudu ze dne 4. 8. 2021, č. j. 10 A 75/2021 - 33 zamítnut a soudní poplatek za tento návrh tak nelze považovat za důvodně vynaložený náklad řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 383/2019 - 40, bod 53).