Číslo jednací: 10Af 53/2015 - 99

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: SYNOT TIP, a.s. sídlem Jaktáře 1475, Mařatice, Uherské Hradiště proti žalovanému: Ministerstvo financí sídlem Letenská 15, Praha 1 za účasti: Statutární město Karviná sídlem Fryštátská 72/1, Karviná v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne 28. 5. 2015, č. j. MF-56526/2014/34/2901-RK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět sporu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra financí, jímž byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2014, č. j. MF-62551/2013/34-5 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí ze dne 14. 10. 2008, č. j. 34/73792/2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“) prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 4792, 4793 na adrese Žižkova 392/92, 733 01 Karviná.

II. Napadené rozhodnutí

3. Ministr financí v napadeném rozhodnutí nejprve zrekapituloval průběh správního řízení a výrok prvostupňového rozhodnutí. Následně ministr financí shrnul argumenty (námitky) žalobkyně uplatněné v rozkladu.

4. Jako první rozkladový argument označil ministr financí námitku žalobkyně, týkající se procesní vady, které se podle žalobkyně dopustil žalovaný tím, že ačkoliv žalobkyně navrhla v řízení provedení takových důkazů, které by prokázaly narušování veřejného pořádku v přímé souvislosti s provozem loterií a jiných podobných her povoleným uděleným rozhodnutím, žalovaný tyto důkazy neprovedl a ani jí nezaslal vyrozumění, jak se s tímto návrhem žalobkyně vypořádal.

5. Jako druhý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající protiústavnosti postupu žalovaného při rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her. V této souvislosti žalobkyně namítala, že došlo k porušení principu právní jistoty, předvídatelnosti práva a legitimního očekávání, zákazu zpětné účinnosti právních norem a principu ochrany práv nabytých v dobré víře. Žalovaný při rušení uděleného povolení aplikoval obecně závaznou vyhlášku statutárního města Karviné č. 10/2012, k zabezpečení záležitostí veřejného pořádku v oblasti omezení hazardu (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 10/2012“), která nabyla účinnosti až poté, kdy toto povolení nabylo právní moci, a nezohlednil v řízení princip proporcionality, ačkoliv tak měl dle závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 učinit.

6. Jako třetí rozkladový argument označil ministr financí námitku žalobkyně týkající rozporu s evropským právem. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že dle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rámci režimu povolování hazardních her musí být dodržena zásada rovného zacházení, z ní vyplývající povinnost transparentnosti a režim povolování hazardních her musí být založen na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích. Judikatura soudního dvora dále vyžaduje, aby byl v právní úpravě oblasti provozování loterií a jiných podobných her aplikován soudržný a systematický postup. Aktuální právní úprava, která dle § 50 odst. 4 zákona o loteriích umožňuje obcím provoz loterií a jiných podobných her regulovat, aniž stanoví objektivní, nediskriminační a předem známá kritéria, neodpovídá uvedeným požadavkům. Provoz loterií a jiných podobných her je navíc nesystematicky upravován jak zákonem o loteriích, a tak prostřednictvím § 10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) (dále jen „zákon o obcích“). Ustanovení § 50 odst. 4 zákona o loteriích navíc vytváří mechanismus povolování, kdy se povolení udělené žalovaným může kdykoli a bez jakýchkoli předvídatelných pravidel dostat do kolize s následně vydanou obecně závaznou vyhláškou. Z těchto důvodů je proto vnitrostátní právní úprava podle žalobkyně s požadavky vyplývajícími z judikatury Soudního dvora, a tudíž i s právem Evropské unie.

7. Jako čtvrtý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se vad obecně závazné vyhlášky č. 10/2012. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že obecně závazná vyhláška č. 10/2012 je diskriminační povahy a je v rozporu s unijním právem, neboť umožňuje provoz loterií a jiných podobných her na území statutárního města Karviná pouze na některých vybraných místech. Obecně závazná vyhláška č. 10/2012 byla nadto vydána za účelem zajištění veřejného pořádku, přičemž dosud nebylo prokázáno, že na příslušené adrese, kde žalobkyně bylo žalobkyni uděleno povolení k provozování loterií a jiných podobných her, k porušování veřejného pořádku docházelo. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10 přitom vyplývá, že regulace provozu loterií a jiných podobných her ve vztahu k vymezení míst, na nichž budou loterie provozovány, musí být opřena o racionální, nediskriminační a neutrální důvody ve vztahu k osobám, na něž bude regulace dopadat. Tyto požadavky obecně závazná vyhláška č. 10/2012 nesplňuje, a proto je nezákonná stejně jako prvostupňové rozhodnutí žalovaného vydané na jejím základě.

8. Ministr financí se neztotožnil s názorem žalobkyně, že v řízení došlo ke zkrácení jejích procesních práv. Řízení, v němž bylo zrušeno povolení k provozování loterií a jiných podobných her, bylo zahájeno nikoliv z důvodů porušování veřejného pořádku, ale z důvodu, že příslušná technická zařízení byla provozována v rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012. Pokud žalovaný v tomto správním řízení nevyrozuměl žalobkyni o neprovedení jí navrhovaných důkazů, jako to činil v jiných řízeních, taková povinnost mu ze zákona nevyplývá a dostačuje, pokud se účastník řízení o důvodech nevyhovění návrhu na provedení důkazu dozví v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé. Na tom nic nemění ani skutečnost, že v několika správních řízeních ke sdělení důvodů před vydáním rozhodnutí došlo. Nezaslání takového sdělení v žádném případě nezpůsobuje nezákonnost daného rozhodnutí a nelze jej považovat za nerovný přístup vůči žalobkyni.

9. Ministr financí se neztotožnil ani s námitkami žalobkyně týkajícími protiústavnosti postupu při rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her. Ze závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 vyplývá, že se v případech, kdy žalovaný využívá postup podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích, nejedná o protiústavní postup a porušení zákona o loteriích, neboť si provozovatelé loterií a jiných podobných her museli být vědomi existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích a tedy i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. Žalovanému ani ministrovi financí přitom nepřísluší jakkoliv hodnotit rozhodovací činnost Ústavního soudu. Žalovaný naopak vždy v souladu s jeho nálezy a právními závěry z nich vyplývajícími postupuje. Jelikož § 43 odst. 1 zákona o loteriích stanoví, že orgán, který loterii povolil, povolení zruší, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které nebylo možno loterii nebo jinou podobnou hru povolit, aplikace obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 v případě povolení, jež byla vydána před nabytím její účinnosti, je nejen postupem, který odpovídá tomuto zákonu, ale je, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, i plně v souladu s ústavním pořádkem. Pokud jde o rozpor s principem proporcionality a legitimního očekávání je žalovaný v souladu s judikaturou Ústavního soudu povinen v případě rozporu povolení k provozování loterií a jiných podobných her rozhodnout o jejich zrušení, neboť pokud by tak neučinil, dopustil by se zásahu do ústavního práva obcí na samosprávu. U provozovatelů loterií a jiných podobných her přitom, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, neboť si mohli být vědomi, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných předpisů.

10. K námitkám žalobkyně týkajícím se rozporu s evropským právem ministr financí uvedl, že jemu ani žalovanému nepřísluší hodnotit, zda právní úprava odpovídá principům formulovaným evropským právem, právem, neboť jako správní orgán postupuje v souladu s platnými a účinnými právními předpisy, přičemž nemá možnost přezkoumávat jejich případný nesoulad s jinými právními předpisy či mezinárodními smlouvami. Co se týče tvrzené nesystematičnosti a nesoudržnosti vnitrostátní právní úpravy rozporu s judikaturou Soudního dvora, ministr financí uvedl, že jsou to zejména obce, které nejtíživěji pociťují celospolečenská rizika obvykle spojená s provozováním loterií a jiných podobných her, proto je na místě, aby tuto oblast regulovaly cestou obecně závazných vyhlášek právě místní orgány, a to s přihlédnutím k místním poměrům, jejichž znalost je na centrální úrovni omezená. Institut kontroly obecně závazných vyhlášek je české právní úpravě znám, a to prostřednictvím Ministerstva vnitra, které je rovněž oprávněno podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky. V případě, že Ústavní soud shledá obecně závaznou vyhlášku protiústavní či nezákonnou, zruší ji. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze rozdílnou úpravu na místní úrovni, která zohledňuje místní poměry, považovat za rozpornou s právem Evropské unie, a to i s ohledem na zmiňovaný centralizovaný dozor nad obsahem obecně závazných vyhlášek prováděný Ministerstvem vnitra.

11. K námitkám žalobkyně týkajícím se nezákonnosti a protiústavnosti obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 ministr financí uvedl, že dozor nad zákonnosti obecně závazných vyhlášek obcí spadá do pravomoci Ministerstva vnitra. Žalovaný není oprávněn přezkoumávat zákonnost obecně závazných vyhlášek. Takovou pravomoc má Ministerstvo vnitra, které obecně závaznou vyhlášku nezákonnou neshledalo. V této souvislosti ministr financí zdůraznil, že pravomoc obcí regulovat prostřednictvím obecně závazných vyhlášek umístění interaktivních loterních terminálů a obdobných technických zařízení aproboval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Ústavní soud a pravomoc obcí v této oblasti tak byla dána před nabytím § 50 odst. 4 zákona o loteriích v znění účinném od 14. 10. 2011.

12. Dále ministr financí uvedl, že se ztotožňuje s postupem žalovaného, který odůvodnil v prvostupňovém rozhodnutí, že neprovedl dokazování ve věci porušování veřejného pořádku na adrese uvedené ve výroku prvostupňového rozhodnutí, neboť se nejednalo o podklad pro jeho vydání a toto dokazování by bylo prováděno nad rámec předmětu řízení. V této souvislosti ministr financí zopakoval, že řízení bylo zahájeno nikoliv z důvodu porušování veřejného pořádku, ale z důvodu, že příslušná technická zařízení byla provozována v rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012.

III. Žaloba

13. Žalobkyně v podané žalobě namítala, že se žalovaný v řízení dopustil řady procesních vad. Žalobkyně v řízení navrhla provedení takových důkazů, které by prokázaly narušování veřejného pořádku na adrese, kde bylo na základě uděleného povolení žalobkyni umožněno provozování loterií a jiných podobných her, v přímé souvislosti s jejich provozem. Žalovaný však tyto důkazy v rámci řízení neopatřil ani neprovedl a v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí se s důvody, proč tak neučinil, odpovídajícím způsobem nevypořádal. Prvostupňové rozhodnutí je tak podle žalobkyně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jelikož ministr financí napadeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí potvrdil, dopustil se tím porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které má ta následek nezákonné rozhodnutí ve věci.

14. Žalobkyně dále uvedla, že zahájení řízení dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je nutno aplikovat ve spojení s § 96 odst. 1 správního řádu. Řízení o zrušení již vydaného povolení lze proto zahájit pouze do jednoho roku od jeho právní moci. Správní řízení v dané věci však bylo zahájeno téměř 5 let ode dne právní moci prvního z povolení dotčených prvostupňovým rozhodnutím. Stanovená roční lhůta pro zahájení řízení o přezkumu tak byla překročena. Podle názoru žalobkyně bylo proto řízení o zrušení povolení vedeno nezákonným způsobem. V důsledku nezákonně vedeného řízení byla pak také prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí vydaná v rozporu se zákonem.

15. Žalobkyně dále namítala protiústavnost napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí podle žalobkyně porušuje ústavní principy, a to zejména princip právní jistoty, ochrany důvěry v právo, ochrany nabytých práv, legitimního očekávání a tím i princip právního státu.

16. Žalobkyně v této souvislosti rekapitulovala legislativní vývoj týkající se znění čl. II zákona č. 300/2011 Sb., dle jehož bodu 4 se zmocnění obcí vydávat obecně závazné vyhlášky nevztahovalo na povolení vydaná podle § 2 písm. i), písm. j) a podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích ve znění účinném před 1. 1. 2012. Ustanovení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, neboť dle Ústavního soudu zasahovalo do ústavně garantovaného práva obcí na samosprávu, Ústavní soud dále dospěl k závěru, že tento zásah nesledoval legitimní cíl a že u provozovatelů videoloterních terminálů nelze hovořit o existenci legitimního očekávání. Tato argumentace Ústavního soudu posloužila žalovanému jako východisko při rozhodování o zrušení vydaného povolení. Ministr financí v napadeném rozhodnutí tuto argumentaci přejal a doplnil odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10. V této souvislosti žalobkyně poukázal na skutečnost, že obecně závazná vyhláška č. 10/2012 byla vydána na základě § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve znění zákona č. 300/2011 Sb., jehož součástí bylo i zmiňované přechodné ustanovení, jehož smyslem bylo vyloučit dopad regulačního oprávnění obcí na dříve vydaná povolení, a to do 31. 12. 2014. Významem přechodného ustanovení se zabývala také důvodová zpráva k zákonu č. 300/2011 Sb., v níž se uvádělo, že „platnost těchto povolení nebude dotčena, tj. skončí uplynutím doby v povolení vyznačené. Opačný postup by zakládal nepřípustnou právní retroaktivitu, která je v rozporu s principem právní jistoty zakotvené v Ústavě“. Žalobkyně dále poukázala na argumentaci žalovaného v řízení před Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 6/13, jehož předmětem byl návrh na zrušení ustanovení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb., v níž žalovaný uvedl, že „napadené přechodné ustanovení legitimně řeší intertemporální problém související s vyvážením protichůdných ústavně chráněných zájmů… a zároveň chrání legitimní očekávání provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů“. Ústavní soud tuto argumentaci nepřijal a přechodné ustanovení bylo zrušeno. Žalobkyně je však přesvědčen, že s uvedenou argumentací nelze souhlasit, a že napadené rozhodnutí, jakož i prvostupňové rozhodnutí, vydané na základě těchto právních názorů je třeba považovat za nezákonné a protiústavní. V této souvislosti se žalobkyně odvolala na principy fungování demokratického právního státu, mezi něž patří princip právní jistoty, předvídatelnosti práva a s ní související předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Zachování právní jistoty pro právní úpravu odvětví hazardních her je pak dle žalobkyně výslovně vyžadováno také judikaturou Soudního dvora Evropské unie, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora Costa a Cifone, C-72/10, C-77/10, bod 74.

17. Žalobkyně dále zdůraznila, že udělené povolení představovalo správní rozhodnutí vydané žalovaným v souladu s § 50 odst. 3 zákona o loteriích, přičemž v těchto rozhodnutích je žalobkyni uložena také řada povinností a podmínek k provozu povolované loterie a jiné podobné hry, včetně délky doby jejich platnosti do 31. 12. 2017. Kromě toho, že jsou tato povolení ve formě správních rozhodnutí vynutitelná vůči žalobkyni, zavazují také orgány veřejné správy. V této souvislosti žalobkyně zmínila nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 535/2000 a zdůraznila, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 150/2001. V souladu s těmito principy tedy žalobkyně plně spoléhala na to, že jednak stát dodrží podmínky uděleného povolení, které žalobkyni vydal ve formě individuálního správního aktu, a to včetně doby jeho platnosti, jednak že stát bude respektovat a chránit práva, která žalobkyně na základě tohoto aktu veřejné moci v dobré víře nabyla. Žalovaný však zrušením uděleného povolení nerespektoval zaručenou dobu platnosti vydaného oprávnění. Žalobkyně proto trvá na tom, že povinností státu bylo udělené povolení dodržet a ochránit práva, která žalobkyni na jeho základě vznikla. Jelikož stát takto nepostupoval, došlo k porušení principu legitimního očekávání.

18. S odkazem na několik nálezů Ústavního soudu a ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) žalobkyně uvedla, že relevantní podstatou legitimního očekávání je majetkový zájem, jemuž je poskytována ochrana na ústavní úrovni, a ke kterému se váže právo každého pokojně užívat svůj majetek. Předmětem ochrany je nejen již nabytý majetek, ale také legitimní očekávání nabytí takového majetku. Na podporu své argumentace žalobkyně dále citovala z nálezů Ústavní soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02 a ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04 v nichž Ústavní soud akcentoval nutnost ochrany legitimního očekávání jako majetkového nároku, který již byl individualizován právním aktem, anebo je individualizovatelný přímo na základě právní úpravy a zdůraznila, že k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“) může dojít i ze strany zákonodárce, pokud by změnou zákona došlo ke znemožnění nabytí majetku, k němuž určitým subjektům svědčilo legitimní očekávání.

19. K relevanci vzniku legitimního očekávání na své straně pak žalobkyně dále odkázala na další judikaturu ESLP, a to na rozsudek Centro Europa 7 S. r. l. a Di Stefano v. Itálie, v němž bylo konstatováno, že za legitimní očekávání požívající ochrany dle čl. 1 Protokolu č. 1 k EÚLP považuje ESLP rovněž legitimní očekávání založené rozhodnutím orgánu státu o udělení licence nebo povolení spojených s konkrétními majetkovými zájmy v podobě provozování televizní sítě. Paralelu vůči své situaci spatřuje žalobkyně také v rozsudku ESLP ve věci Valkov a další v. Bulharsko, v níž ESLP konstatoval, že legitimní očekávání založené přechodným ustanovením zakotveným v příslušném zákoně požívá taktéž ochrany a zrušení takového přechodného ustanovení představuje zásah do majetku ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k EÚLP. K tomuto žalobkyně poukázala také na právo Evropské unie poskytující záruky ve vztahu ke svobodě podnikání a právu na vlastnictví dle čl. 16 a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie.

20. Žalobkyně proto poté, co obdržela pravomocná a vykonatelná povolení k provozování loterií a jiných podobných her, na základě právní úpravy účinné ke dni jejich vydání, jakož i na základě zavedeného a ustáleného výkladu této právní úpravy a dlouhodobě zavedené aplikační správní praxe vyplývající z činnosti žalovaného, důvodně předpokládala, že bude po celou dobu platnosti těchto povolení, pokud bude dodržovat stanovené podmínky k provozu, oprávněna provozovat loterie a jiné podobné hry uvedené v udělených povoleních, a tedy bude oprávněna užívat majetek k tomuto provozu určený, a že tímto provozem dosáhne dalšího rozmnožení svého majetku formou dosažení zisku. Žalobkyni tudíž v příslušném mezidobí vzniklo legitimní očekávání, jemuž se ve smyslu uvedených odkazů na rozhodovací praxi soudů poskytuje právní ochrana. Do takto vzniklého legitimního očekávání žalobkyně však stát neoprávněně zasáhl v okamžiku, kdy nabyl účinnosti zákon č. 300/2011 Sb., dle jehož přechodného ustanovení se regulační pravomoc obcí neměla vztahovat na udělená povolení pouze do 31. 12. 2014. Avšak ani ochrannou dobu dle zmiňovaného přechodného ustanovení stát nedodržel, když Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/13, přechodné ustanovení tohoto zákona zrušil a umožnil tak okamžitý dopad regulačních obecně závazných vyhlášek obcí, čímž bylo do legitimního očekávání žalobkyně neoprávněně zasaženo v relativně krátké době již podruhé. Tímto způsobem se podle žalobkyně Česká republika dopustila rovněž neoprávněného zásahu do svobody podnikání a práva na vlastnictví, které garantují právě čl. 16 a 17 Listiny základních práv Evropské unie. Tím se Česká republika dopustila i porušení primárního práva Evropské unie.

21. Žalobkyně dále uvedla, že prvostupňové rozhodnutí ani napadené rozhodnutí nezohlednilo zásadu proporcionality. Nadto se dle názoru žalobkyně žalovaný nevypořádal ani s požadavkem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, dle nějž má být na žalovaném, aby v konkrétních případech posoudil, zda existence obecně závazné vyhlášky, ať již byla přijata před vydáním rozhodnutí o povolení či po něm, je důvodem pro zrušení povolení, a to především s ohledem na další ústavně vymezené principy. Otázka opodstatněnosti zásahu do práv žalobkyně na ochranu jejího vlastnického práva a práva podnikat a zejména pak otázky nejvyšší míry přípustnosti tohoto zásahu a všech možností minimalizace tohoto zásahu, nebyly ze strany žalovaného v prvostupňovém rozhodnutí ani v napadeném rozhodnutí vůbec hodnoceny a obě rozhodnutí byla vydána bez jakéhokoli ohledu na jiné ústavně vymezené principy, než je právo obcí na samosprávu. Žalovaný i ministr financí tak jednali v rozporu se zásadou proporcionality a mimo jiné i v přímém rozporu s uvedenými závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, přestože se jinak na tyto závěry bez výhrad odvolávali.

22. Žalovaný navíc podle názoru žalobkyně aplikoval na udělené povolení obecně závaznou vyhlášku č. 10/2012, která byla vydána teprve poté, co tato povolení nabyla právní moci, čímž se dopustil nepřípustného retroaktivního použití této obecně závazné vyhlášky.

23. Žalobkyně proto trvá na tom, že žalovaný zrušil povolení udělená žalobkyni před uplynutím doby jejich platnosti neoprávněně, na základě nesprávného právního posouzení věci a porušil tím princip právní jistoty včetně principu ochrany důvěry v právo a ochrany nabytých práv, zasáhl tím nedovoleně do legitimního očekávání žalobkyně a dále porušil princip proporcionality a aplikoval nepřípustně retroaktivně obecně závaznou vyhlášku č. 10/2012. Jelikož tento nezákonný a protiústavní postup nebyl napraven ani napadeným rozhodnutím, je nutno podle žalobkyně rovněž napadené rozhodnutí považovat za nezákonné a protiústavní.

24. Dále se žalobkyně v podané žalobě zabývala vývojem judikatury Ústavního soudu v oblasti regulace loterií a jiných podobných her a polemice se závěry z ní vyplývajícími. S poukazem na text ze dne 1. 11. 2009 uveřejněný na webových stránkách Ministerstva vnitra odborem dozoru a kontroly veřejné správy nazvaný „Právní výklad k zákonnému zmocnění, k obecně závazné vyhlášce o loteriích a jiných podobných hrách“ a na obdobně vyznívající stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 26. 3. 2007 vytkla žalobkyně Ústavnímu soudu, že se ve svých nálezech sp. zn. Pl. ÚS 6/13, Pl. ÚS 29/10 a také Pl. ÚS 56/10, jakož i v dalších navazujících nálezech týkajících se práva obcí na regulaci provozu loterií a jiných obdobných her, odchýlil jak od zavedeného výkladu zákona o loteriích a dlouhodobé správní praxe, tak od své dřívější judikatury týkající se legitimního očekávání. Tímto postupem se Ústavní soud odchýlil také od svého právního názoru vyjádřeného ve svých nálezech (např. nález ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3207/07, nález ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 610/06) týkajících se ochrany důvěry adresátů právních norem v právo, která se odvíjí i od trvajícího výkladu právního předpisu orgány veřejné moci. Žalobkyně z těchto důvodů považuje nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, Pl. ÚS 29/10 a také Pl. ÚS 56/10 za překvapivé a nekonzistentní s dřívější judikaturou Ústavního soudu, jakož i s judikaturou ESLP a Soudního dvora týkající se ochrany legitimního očekávání. Žalobkyně je proto toho názoru, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby tato rozhodnutí Ústavního soudu a právní závěry v nich obsažené byly ve vztahu k vydaným povolením k provozování loterií a jiných podobných her ze strany žalobkyně, jakož i ze strany ostatních provozovatelů jakkoli předvídány. Na základě takovýchto rozhodnutí proto nelze dodatečně zbavit žalobkyni jejího legitimního očekávání a takové legitimní očekávání žalobkyně je tedy na místě chránit tím, že platnost uděleného povolení bude dodržena. Ve světle takto uvedené argumentace se žalobkyni jeví případným, aby městský soud nález sp. zn. Pl. ÚS 6/13, Pl. ÚS 29/10 a také Pl. ÚS 56/10 v této věci nereflektoval a rozhodl v rozporu s výkladem uvedeným v těchto nálezech s tím, že Ústavní soud by měl tento způsob výkladu opětovně uvážit. Dalším důvodem, proč v této věci neaplikovat nálezy Ústavního soudu sp. zn.. Pl. ÚS 6/13, Pl. ÚS 29/10 a také Pl. ÚS 56/10 je podle žalobkyně jejich rozpor s primárním právem Evropské unie. V této souvislosti žalobkyně připomněla, že v souladu s principem aplikační přednosti práva Evropské unie platí, že dostane-li se přímo použitelná norma unijního práva do aplikační kolize s normou národní, jsou všechny orgány členských států při aplikaci práva povinny dát přednost přímo použitelné normě Evropské unie před jakýmkoli vnitrostátním pravidlem a tím vyloučit aplikaci tohoto neslučitelného národního předpisu.

25. Žalobkyně dále namítala nezákonnost a diskriminační povahu obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 a že regulace provedená jejím prostřednictvím je v rozporu s evropským právem. Těmito námitkami žalobkyně se však žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí, jakož i ministr financí v napadeném rozhodnutí odmítli zabývat s odůvodněním, že dozor nad obecně závaznými vyhláškami spadá do působnosti Ministerstva vnitra.

26. Obecně závazná vyhláška č. 10/2012 umožňuje provoz loterií a jiných podobných her pouze na vybraných místech. Obecně závazná vyhláška tedy vymezuje místa k provozování loterií a jiných podobných her selektivně, čímž ztrácí svůj obecný charakter, který je imanentní vlastností právního předpisu. Obecně závazná vyhláška č. 10/2012 navíc vytváří zcela absurdní situace, kdy na jedné adrese, je provoz loterií a jiných podobných her povolen, a na druhé, která se nachází v její bezprostřední blízkosti, je jejich provoz zakázán. Obecně závazná vyhláška tak neplní žádnou rozumnou funkci. V této souvislosti žalobkyně upozornila na stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 9. 2014, dle něhož obecně závazná vyhláška musí stanovovat dostatečně určitá nediskriminační pravidla, která musí být předem známá a přezkoumatelná a odpovídat principům proporcionality. Toto stanovisko výslovně uvádí, že stanovení konkrétních adres, na kterých mohou být loterie a jiné podobné hry provozovány, je problematické a je možno ho považovat za nesoutěžní. Obecně závazná vyhláška č. 10/2012 přitom povoluje provoz pouze na některých konkrétně určených místech na území statutárního města Karviné bez předem známých a přezkoumatelných pravidel. Obecně závazná vyhláška č. 10/2012 tak žalobkyni jednoznačně diskriminuje a oproti tomu zvýhodňuje provozovny jiných provozovatelů, kterým je umožněno na území statutárního města Karviné loterie a jiné podobné hry provozovat, aniž by k tomu byl dán jakýkoliv objektivní a nediskriminační důvod. Obecně závazná vyhláška tak bez objektivního důvodu maří podnikání žalobkyně, čímž jí vzniká nárok na náhradu škody v řádech milionů korun.

27. Obecně závazná vyhláška č. 10/2012 byla vydána za účelem zajištění veřejného pořádku, ačkoliv nebylo prokázáno jeho porušování. Žalobkyně proto v souladu s § 36 odst. 1 správního řádu navrhla, aby žalovaný provedl důkazy prokazující porušování veřejného pořádku na příslušné adrese v přímé souvislosti s provozováním loterií a jiných podobných her žalobkyní. Žalobkyni není známo, že by na této adrese k porušování veřejného pořádku docházelo a ani si není vědoma, že by její provoz veřejný pořádek jakkoliv ohrožoval. Porušování veřejného pořádku na určitém místě přitom nelze dopředu předjímat a je potřeba jej v přímé souvislosti s provozem loterií a jiných podobných her prokázat. Žalovaný však navržené důkazy neprovedl a ani statuární město Karviná porušování veřejného pořádku v souvislosti s provozem loterií a jiných podobných her nedoložilo ani neprokázalo.

28. Žalobkyně dále uvedla, že považuje regulaci prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 za nedůvodnou a neobjektivní, jelikož samo statutární město Karviná na uvedené adrese vydalo povolení k provozu výherních hracích přístrojů, čímž fakticky osvědčilo splnění podmínky stanovené v § 4 odst. 2 zákona o loteriích, dle něhož se povolení vydá, jestliže povolení provozování loterií a jiných podobných her je v souladu s jinými právními předpisy, nenarušuje veřejný pořádek a je zaručeno jejich řádné provozování včetně řádného technického vybavení. Žalobkyni tudíž není znám žádný objektivní důvod, kvůli němuž by měla být v důsledku vydání obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 předčasně zrušeno jí udělené povolení a tedy zakázána její podnikatelská činnost na adrese v povolení uvedené.

29. Dále žalobkyně uvedla, že obecně závazná vyhláška č. 10/2012 neobsahuje žádné přechodné ustanovení ve vztahu k dosud uděleným povolením, ačkoliv by takové ustanovení dle „Právního výkladu odboru veřejné zprávy, dozoru a kontroly Ministerstva vnitra k obecně závazným vyhláškám regulujícím provozování některých sázkových her, loterií a jiných podobných her na území obce“ ze dne 1. 4. 2015 měla obsahovat.

30. Z uvedených důvodů proto považuje žalobkyně obecně závaznou vyhlášku č. 10/2012 za nezákonnou, a soud by proto v této věci měl využít svého oprávnění zakotveného v čl. 95 odst. 1 Ústavy a obecně závaznou vyhlášku č. 10/2012 z důvodu jejího rozporu se zákonem neaplikovat.

31. V závěru podané žaloby žalobkyně namítala rozpor postupu žalovaného s právem Evropské unie.

32. Ve věci je podle žalobkyně přítomen evropský (unijní) prvek, neboť žalobkyně je součástí ekonomické jednotky, která sídlí v jiném členském státě. Žalobkyně je totiž vlastněna společností SYNOT Holding s. r. o., která je vlastněná společností Czech Capital Venture, s.r.o., jež je vlastněna společností WCV WORLD CAPITAL VENTURES CYPRUS LIMITED se sídlem v Kyperské republice. Dále žalobkyně znovu poukázala na Dodatkový protokol č. 1 k EÚLP a na judikaturu ESLP a Ústavního soudu zabývající se ochranou legitimního očekávání jakožto součástí práva na ochranu majetku.

33. Podle názoru žalobkyně je v dané věci na místě zkoumat, zda provozovatelé loterií, kteří v této oblasti podnikají, mají po vydání povolení k provozování loterijního zařízení na určitou dobu legitimní očekávání ochrany budoucího majetku, který jim vznikne provozem tohoto zařízení. Z rozsudku ESLP ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice pak podle žalobkyně vyplývá, že legitimní očekávání žalobkyně je hodno ochrany, je třeba jej vždy hodnotit jako zájem, který je potřeba vyvažovat oproti jiným zájmům v testu proporcionality. Tyto závěry podporuje i judikatura Soudního dvora vztahující se k volnému pohybu služeb zakotvenému v čl. 56 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“). Žalobkyně rovněž připomněla, že je potřeba mít v této souvislosti na paměti i čl. 16 a 17 Listiny základních práv Evropské unie, které garantují svobodu podnikání a ochranu majetku.

34. Žalobkyně dále poukázala na rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-98/14, Berlington Hungary Tanácsadó és Szolgáltató kft a další proti Magyar Állam a v něm zakotvené podmínky pro regulaci podnikání v oblasti provozování loterií. Aby právní úprava regulující toto podnikání obstála, musí splňovat následující podmínky: (i) sledovat skutečné cíle související s ochranou spotřebitelů před hráčskou závislostí a s bojem proti trestným a podvodným činnostem spojeným s hrami; (ii) sledovat takovéto cíle koherentním a systematickým způsobem; (iii) splňovat požadavky plynoucí z obecných zásad unijního práva, zejména ze zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, jakož i z práva na vlastnictví.

35. V této souvislosti odkázala žalobkyně na rozsudek Soudního dvora SIA Garkalns v. Rigas dome, C-470/11, bod 42, dle něhož musí být v rámci režimu povolování hazardních her dodržena zásada rovného zacházení a z ní vyplývající povinnost transparentnosti a dále musí být režim povolování hazardních her založen na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích tak, aby byly pro výkon posuzovací pravomoci orgánů stanoveny určité meze, které by zabránily tomu, aby byla použita svévole. Vnitrostátní právní úprava proto musí regulovat oblast provozování loterií a jiných podobných her soudržným a systematickým způsobem. Podle názoru žalobkyně však aktuální právní úprava založená zákonem č. 300/2011 Sb., která obcím v § 50 odst. 4 zákona o loteriích přiznává právo regulovat provozování loterií a jiných podobných her obecně závaznými vyhláškami obcí, aniž pro tuto regulaci stanoví určitější objektivní, nediskriminační a z pohledu provozovatelů předem známá kritéria, zásadám a požadavkům formulovaným v judikatuře Soudního dvora neodpovídá. Pro žalobkyni je nadto velmi obtížné sledovat účinnou úpravu v každé obci za situace, kdy zákon podmiňuje platnost obecně závazných vyhlášek pouze jejich vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, tedy žalobce nemá možnost se s platnou právní úpravou seznámit na veřejně dostupném centrálním místě.

36. Za projev nesystematičnosti a nesoudržnosti právní úpravy regulující provozování loterií a jiných podobných her dále žalobkyně považuje skutečnost, že obecně závazná vyhláška č. 10/2012 byla vydána s odkazem na § 10 písm. a) zákona o obcích, ačkoliv z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 32/05 vyplývá, že vztahy vzniklé v souvislosti s provozováním loterií a jiných podobných her jsou upraveny zákonem o loteriích jako speciálním právním předpisem a obec tyto vztahy tedy nemůže s odkazem na § 10 písm. a) zákona o obcích upravovat duplicitně či v rozporu se zvláštní zákonnou úpravou.

37. Mechanismus povolování provozu loterií vytvořený v § 50 odst. 4 zákona o loteriích je přitom nastaven tak, že se při něm povolení k provozu loterie či jiné podobné hry řádně vydané žalovaným může kdykoliv a bez jakýchkoli předvídatelných pravidel dostat do kolize s následně vydanou obecně závaznou vyhláškou obce a vyvolat ze strany žalovaného řízení dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích o zrušení takového povolení před skončením doby jeho platnosti. Takový režim považuje žalobkyně za neobjektivní, diskriminační a bez předem známých kritérií, kolidující se shora uvedeným výkladem uváděným v judikatuře Soudního dvora, a tedy i s právem Evropské unie, především se zásadou volného pohybu služeb a se svobodou usazování zaručenou čl. 49 SFEU.

38. Za zcela novou skutečnost, která má dle žalobkyně zásadní význam pro průběh a výsledek tohoto řízení, je potřeba považovat rozsudek Soudního dvora Berlington Hungary, C-98/14, v němž se taktéž hovoří o nutnosti dostatečně dlouhého přechodného období, o institutu legitimního očekávání a o právu na vlastnictví ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie. Dále žalobkyně poukázala na související rozsudek ve věci Vékony v. Maďarsko, v němž ESLP uvedl, že pokud vnitrostátní zákonodárce ruší povolení umožňující jejich držitelům výkon podnikatelské činnosti, musí ve prospěch těchto držitelů stanovit dostatečně dlouhé přechodné období.

39. Česká právní úprava loterií a jiných podobných her však nejen že nestanovuje jakékoliv přechodné období, které by poskytovalo provozovatelům ochranu před neočekávanou, nesystematickou a mnohdy značně netransparentní regulací ze strany obcí, a zároveň ani nestanovuje žádnou materiální kompenzaci pro provozovatele, jímž bylo na základě takovéto netransparentní regulace ze strany obcí takové povolení odňato. Žalobkyně dále upozornila na to, že je zcela jednoznačně oprávněna dovolávat se v tomto směru ochrany legitimního očekávání také s ohledem na skutečnost, že příslušné vnitrostátní orgány v ní vzbudily důvodné naděje tím, že v návaznosti na splnění všech zákonných podmínek vydaly povolení k provozování technických herních zařízení s dobou platnosti až 10 let, v důsledku čehož investovala žalobkyně stovky milionů korun do vývoje centrálních loterních systémů s interaktivními videoloterními terminály a rovněž do provozu ostatních druhů technických herních zařízení.

40. Žalobkyně dále uvedla, že obce při regulaci provozování technických herních zařízení či kasin postupují v drtivé většině případů zcela netransparentně a nesystematicky, přičemž jejich normotvorba se neopírá o jakákoliv předvídatelná kritéria.

41. Právní úprava loterií a jiných podobných her v České republice proto podle žalobkyně porušuje právo Evropské unie, zejména volný pohyb služeb a svobodu usazování a je tedy i v rozporu s čl. 1 odst. 2 a čl. 10a Ústavy a žalovaný tuto právní úpravu v řízení aplikovat neměl.

42. V úplném závěru žaloby žalobkyně navrhla, aby městský soud položil Soudnímu dvoru celkem 7 předběžných otázek, jejichž zodpovězení Soudním dvorem je podle žalobkyně pro konečné rozhodnutí v této věci nezbytné.

IV. Vyjádření žalovaného a další vyjádření žalobkyně

43. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. V úvodu svého vyjádření žalovaný nejprve shrnul skutkový stav věci a průběh správního řízení a konstatoval, že řízení o zrušení povolení žalobkyně k provozování loterií a jiných podobných her zahájil z důvodu nastalé a dodatečně najevo vyšlé okolnosti ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích, pro niž nebylo možné loterii a jinou podobnou hru povolit, kterou byl rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012, ve znění obecně závazné vyhlášky statutárního města Karviné č. 3/2013, kterou se mění obecně závazná vyhláška č. 10/2012 (dále jen obecně závazná vyhláška č. 3/2013) a ve znění obecně závazné vyhlášky statutárního města Karviné č. 10/2013, kterou se mění obecně závazná vyhláška č. 10/2012 (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 10/2013“).

44. K žalobkyní namítané procesní vadě žalovaný uvedl, že podle § 52 správního řádu není správní orgán vázán návrhy účastníků vždy, však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. V daném případě dokazování porušování veřejného pořádku na adrese uvedené ve výroku prvostupňového rozhodnutí žalovaný neprovedl, neboť se nejednalo o relevantní podklad pro vydání rozhodnutí ve věci a bylo by prováděno nad rámec předmětu správního řízení.

45. Žalovaný nesouhlasil s názorem žalobkyně, že § 43 odst. 1 zákona o loteriích je nutno aplikovat ve spojení s § 96 odst. správního řádu. Řízení dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je podle žalovaného řízením sui generis dle zvláštního právního předpisu a je vůči § 94 a násl. správního řádu upravujícím přezkumné řízení ve vztahu speciality, což vylučuje subsidiární použití ustanovení správního řádu o přezkumném řízení. Řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je proto možné zahájit kdykoliv po dobu platnosti loterie nebo jiné podobné hry.

46. Dále žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí ani rozhodnutí prvostupňové nepovažuje za nepřezkoumatelná. Podle jeho názoru se v napadeném rozhodnutí ministr financí vypořádal se všemi argumenty žalobkyně uplatněnými v rozkladu a prvostupňové rozhodnutí obsahuje konkrétní a přezkoumatelné odůvodnění, proč bylo rozhodnuto o zrušení uděleného povolení.

47. Žalovaný dále uvedl, že nepovažuje svůj postup při rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her za protiústavní. Jak vyplývá ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 zmíněného již v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v případech, kdy žalovaný využívá postup podle § 43 zákona o loteriích, nejedná se o protiústavní postup a porušení tohoto zákona, a to především s ohledem na skutečnost, že si provozovatelé loterií a jiných podobných her musí být vědomi existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích, a tedy i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. Žalovanému nepřísluší jakkoliv hodnotit rozhodovací činnost Ústavního soudu, ale vždy plně v souladu s jeho nálezy a právními závěry z nich vyplývajícími postupuje. Ke zrušení dotčeného rozhodnutí došlo pro jeho rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012, čímž došlo k uplatnění ústavního práva obcí na samosprávu, které obce vykonávají právě prostřednictvím vydávání obecně závazných vyhlášek regulujících provoz loterií a jiných podobných her. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 přitom Ústavní soud judikoval, že v případě, že by žalovaný povolení k provozování loterií a jiných podobných her v případě, že je jejich provozování v rozporu s obecně závaznou vyhláškou, nerušil, dopustil by se zásahu do ústavního práva obcí na samosprávu. V rámci aplikace § 43 zákona o loteriích přitom vždy dochází k poměřování jednotlivých zájmů, principů, práv a povinností ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10.

48. K námitce žalobkyně, že obecně závazná vyhláška č. 10/2012 byla aplikována na povolení, které nabylo právní moci před účinností této vyhlášky, žalovaný uvedl, že ze znění § 43 odst. 1 zákona o loteriích vyplývá, že aplikace obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 na dříve vydaná povolení je postupem nejen plně odpovídajícím zákonu o loteriích, ale je také postupem souladným s ústavním pořádkem. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 Ústavní soud vyjádřil názor, že na základě § 43 odst. 1 zákona o loteriích se předpokládá zrušení vydaných povolení nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo skutečnosti, pro které nebylo možno loterii či jinou podobnou hru povolit, ale také tehdy, pokud tyto skutečnosti nastanou až po vydání povolení.

49. Žalovaný dále uvedl, že princip proporcionality, jehož se žalobkyně opakovaně dovolává, doznal v důsledku rozhodovací praxe Ústavního soudu podstatných změn Podle žalovaného u provozovatelů těchto zařízení nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek, neboť, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, mohli a měli si být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, ale i podzákonných předpisů, včetně vyhlášek.

50. K námitce nezákonnosti a diskriminační povahy obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 žalovaný uvedl, že dozor nad zákonností obecně závazných vyhlášek obcí spadá do pravomoci Ministerstva vnitra. Žalovaný zákonnost obecně závazných vyhlášek oprávněn přezkoumávat není. Takovou pravomoc má Ministerstvo vnitra, které obecně závaznou vyhlášku nezákonnou neshledalo. Žalovaný je v takovém případě obecně závaznou vyhlášku povinen aplikovat. Statutární město Karviná prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 jednoznačně vyjádřilo svůj regulační úmysl ve vztahu k jednotlivým druhům loterií a jiných podobných her. V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že pravomoc obcí regulovat prostřednictvím obecně závazných vyhlášek umístění interaktivních loterních terminálů a obdobných technických zařízení aproboval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Ústavní soud a pravomoc obcí v této oblasti tak byla dána před nabytím § 50 odst. 4 zákona o loteriích v znění účinném od 14. 10. 2011.

51. Ve vztahu k argumentaci žalobkyně stanoviskem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěž ze dne 1. 9. 2014 žalovaný připomněl, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v tomto stanovisku výslovně nepovažoval za problematické, pokud se obce rozhodnou pro úplný zákaz loterií na svém území. Takovým opatřením sice dojde k naprostému vyloučení soutěže v dané oblasti, avšak plně v mezích zákona a žádné soutěžitele nezvýhodňuje oproti soutěžitelům jiným. V posuzovaném případě je tedy dle žalovaného zřejmé, že obec přistoupila k zákazu provozování loterií a jiných podobných her na celém svém území a nemohlo tedy dojít k zásahu obce do hospodářské soutěže ve smyslu § 19a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“). Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v citovaném stanovisku, které nemá charakter rozhodnutí ve smyslu § 19a odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže, pouze obecně vyzval obce, aby postupovaly v souladu s pravidly hospodářské soutěže a nikterak nekonstatoval rozpor příslušné obecně závazné vyhlášky se soutěžním právem.

52. Žalovaný dále zopakoval, že dozor nad zákonností obecně závazných vyhlášek obcí spadá do pravomoci Ministerstva vnitra, které je oprávněno podat návrh Ústavnímu soudu na její zrušení. V případě, že Ústavní soud shledá obecně závaznou vyhlášku protiústavní či nezákonnou, zruší jí.

53. Žalovaný rovněž uvedl, že argumentace žalobkyně předchozím souhlasem statutárního města Karviná s provozováním loterií a jiných podobných her na adrese uvedené v uděleném povolení, nemá ve vztahu k předmětu řízení žádnou relevanci.

54. Dále žalovaný uvedl, že ke zrušení příslušných povolení by došlo i v případě, pokud by zákon č. 300/2011 Sb. nebyl přijat a neexistoval by. Již před přijetím tohoto zákona měly obce pravomoc regulovat prostřednictvím obecně závazné vyhlášky výherní hrací přístroje. Pojem výherní hrací přístroj byl již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb. interpretován ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 a následných rozhodnutí nejvyšších soudů tak, že pod pojem výherní hrací přístroj se zařazovaly i interaktivní videoloterní terminály a případně jiná technická herní zařízení spadající pod definici § 2 písm. e) zákona o loteriích a pravomoc obcí regulovat loterie a jiné podobné hry byla zakotvena v § 50 odst. 4 zákona o loteriích. V této souvislosti žalovaný připomněl, že se v rámci správního řízení řídí platnými a účinnými právními předpisy včetně základních zásad činnosti správních orgánů a že rovněž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2012, č. j. 1 As 123/2012 - 31 vyplývá, že pravomoc obcí regulovat loterie a jiné podobné hry zde byla dána již před nabytím účinnosti zákona č. 300/2011 Sb.

55. K tvrzení žalobkyně, že je pro ni velmi obtížné udržet si přehled o obecní normotvorbě žalovaný konstatoval, že obecně závazné vyhlášky jsou vyhlašovány vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, a pokud není stanoveno jinak, jsou účinné 15. dnem po jejich vyhlášení a jsou závazné pro všechny adresáty, tudíž se nikdo nemůže dovolávat jejich neznalosti. V souladu s § 26 odst. 1 správního řádu je obsah úřední desky obligatorně zveřejňován i způsobem umožňujícím dálkový přístup, tj. na internetu. I když žalobce působí celostátně, žalovaný je toho názoru, že vzhledem k rozšířenosti pokrytí veřejné sítě internet nejen na území České republiky, je obsah úředních desek jednotlivých obcí jednoduše zjistitelný, a to i s ohledem na skutečnost, že způsob ovládání úředních desek s dálkovým přístupem je takový, aby fakticky neznemožnil seznámení se s jejím obsahem i osobám méně technicky zdatným.

56. Žalovaný dále konstatoval, že argumentuje-li žalobkyně závěry rozsudku Berlington Hungary, jedná se o dvě rozdílné věci. Na rozdíl od právní úpravy přijaté v Maďarsku, jež byla předmětem přezkumu Soudního dvora, nedochází v České republice k rušení povolení k provozu loterií a jiných podobných her okamžitě ze zákona tedy ze dne na den, ale až v případě, že dojde k přijetí příslušné obecně závazné vyhlášky. Ke zrušení povolení navíc dochází až na základě rozhodnutí vydaného ve správním řízení, v němž má příslušný provozovatel možnost uplatnit veškerá svá práva, a svoji činnost může vykonávat až do doby, kdy rozhodnutí o zrušení povolení nabyde právní moci. Pokud se žalobkyně domnívá, že zrušením povolení bylo porušeno její legitimní očekávání, není tuto otázku oprávněn posuzovat, jak vyplývá z bodu 80 rozsudku Berlington Hungary, ani Soudní dvůr ani žalovaný, ale pouze národní soud. Dále v této souvislosti žalovaný s odkazem na judikaturu Soudního dvora (rozsudek ze dne 10. 9. 2009, Plantanol, C-201/08) uvedl, že hospodářský subjekt se nemůže dovolávat ochrany zásady legitimního očekávání v případě, že je s to předvídat přijetí opatření, které se může dotknout jeho zájmu, a toto opatření je později přijato. Česká právní úprava představovaná zákonem o loteriích byla přitom pro hospodářské subjekty předem známá a předvídatelná, a to mimo jiné i z důvodu existence ustanovení § 43 zákona o loteriích, což ostatně konstatoval i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10.

57. K poukazu žalobkyně na rozsudek ESLP Vékony žalovaný citoval bod 35 tohoto rozsudku, ve kterém se uvádí: „Břemeno uložené stěžovateli jako výsledek uplynutí trvání jeho licence, i přes svůj závažný dopad, může být poměřováno s obecnými zájmy společnosti, kterým je v tomto případě veřejné zdraví. V této souvislosti požívají státy široké míry posuzovací volnosti,“ a připomněl, že v souvislosti s pojmem „obecný zájem společnosti“ judikoval Soudní dvůr v bodech 56 a 58 rozsudku Berlington Hungary, že ochrana spotřebitelů proti hráčské závislosti a předcházení trestné činnosti a podvodům spojeným s hrami, jsou naléhavými důvody obecného zájmu, jež mohou odůvodnit omezení hazardních her. Právní úprava hazardních her není na unijní úrovni harmonizována, a proto mají členské státy v zásadě možnost stanovit cíle své politiky v této oblasti, případně přesně vymezit požadovanou úroveň ochrany.

58. K namítanému porušení zásady ochrany legitimního očekávání žalovaný opět s odkazem na judikaturu Soudního dvora zopakoval, že hospodářské subjekty nemohou spoléhat na to, že nedojde k žádným legislativním změnám, a bude tak zachován existující stav. Úprava hazardních her obsažená v zákoně o loteriích je příslušným provozovatelům známá a je předvídatelná, a to včetně § 43 odst. 1 zákona o loteriích, dle něhož mohou nastat v průběhu platnosti loterijních povolení okolnosti, které vylučují provoz daných zařízení a loterijní povolení budou z tohoto důvodu zrušena. Tito provozovatelé si tak mohli a měli být vědomi rizika, že jejich právní sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny, či zrušení příslušných právních předpisů včetně obecně závazných vyhlášek. U provozovatelů tohoto typu proto nelze o legitimním očekávání hovořit. Pokud žalobkyně tvrdí, že v ní vnitrostátní orgány vzbudily důvodné naděje tím, že jí bylo vydáno povolení k provozování loterií a jiných podobných her na 10 let, již od roku 2009 byla tato povolení vydávána pouze na dobu 3 let a od 1. 1. 2014 jsou tato povolení vydávána již pouze na 1 rok.

59. Žalovaný se rovněž neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že právní úprava loterií a jiných podobných her jejich provozování omezuje nepřiměřeně a představuje omezení volného pohybu služeb v rámci jednotného vnitřního trhu Evropské unie. Volný pohyb služeb je možno v rámci vnitřního trhu omezit z důvodů vymezených v čl. 51 a 52 SFEU, a to skrze čl. 62 SFEU, přičemž mezi tyto důvody patří například veřejný pořádek, veřejná bezpečnost, veřejné zdraví. O souladu těchto omezení se zásadami právní jistoty a ochrany legitimního očekávání je pak podle žalovaného v souladu se závěry vyplývajícími z rozsudku Berlington Hungary, bod 80 oprávněn rozhodnout pouze vnitrostátní soud.

60. Závěrem svého vyjádření žalovaný uvedl, že domnívá-li se žalobkyně, že žalovaný je povinen neaplikovat právní úpravu, které je v rozporu s unijní právem, žalovaný s tímto závěrem žalobkyně nesouhlasí. V projednávaném případě dosud nebyl shledán ani žalobkyní prokázán rozpor národní právní úpravy s právem Evropské unie, nebylo vydáno žádné rozhodnutí českého soudu o neaplikaci zákona o loteriích, a proto má žalovaný, jemuž nepřísluší posuzovat případný rozpor ustanovení zákona o loteriích s unijním právem, povinnost podle této platné a účinné právní normy postupovat. Žalovaný v závěru svého vyjádření rovněž konstatoval, že nepovažuje za potřebné, aby byly pokládány Soudnímu dvoru předběžné otázky, jak to navrhovala žalobkyně.

61. Žalobkyně k vyjádření žalovaného repliku nepodala a sama se ve věci dále stručně vyjádřila podáním ze dne 20. 1. 2016, v němž doplnila svou argumentaci ohledně důvodů, pro které je nutno ve věci aplikovat právo Evropské unie. Žalovaný se k tomuto podání žalobkyně nevyjádřil.

V. Dosavadní průběh řízení

62. Usnesením ze dne 29. 5. 2019, č. j. 10 Af 53/2015 - 52 městský soud řízení přerušil do pravomocného rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod spisovou značkou 5 As 177/2016, neboť zjistil, že se pátý senát Nejvyššího správního soudu (usnesením ze dne 31. 7. 2017, č. j. 5 As 177/2016 - 44) obrátil na rozšířený senát Nejvyššího správního soudu s otázkami, (i) zda se provozovatelé loterií a jiných podobných her, kteří prokážou, že mezi jejich zákazníky pravidelně patřili i státní příslušníci jiných členských států Evropské unie, mohou dovolávat ustanovení unijního práva (Smlouvy o fungování Evropské unie) o svobodě pohybu služeb a navazující judikatury Soudního dvora, a (ii) zda má v řízení o žalobě (případně kasační stížnosti) ve věcech, v nichž je přezkoumáváno rozhodnutí o zrušení povolení k provozování loterie či jiné podobné hry na základě obecně závazné vyhlášky, obec, jež tuto vyhlášku vydala, postavení osoby zúčastněné na řízení. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu následně položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru (usnesením ze dne 21. 3. 2019, č. j. 5 As 177/2016 - 61).

63. Soudní dvůr se vyjádřil rozsudkem ze dne 3. 12. 2020 ve věci C-311/19, BONVER WIN, a. s. proti Ministerstvu financí ČR tak, že „článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci společnosti usazené v jednom členském státě, která pozbyla povolení k provozování hazardních her poté, co v tomto členském státě vstoupil v účinnost právní předpis určující místa, na nichž mohou být provozovány takové hry, a použitelný bez rozdílu na všechny poskytovatele provozující svou činnost na území tohoto členského státu bez ohledu na to, zda poskytují služby tuzemským státním příslušníkům nebo státním příslušníkům ostatních členských států, když část jejích zákazníků pochází z jiného členského státu, než ve kterém je usazena.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu následně usnesením ze dne 10. 2. 2021, č. j. 5 As 177/2016 - 139 o otázkách položených pátým senátem rozhodl a věc vrátil zpět pátému senátu. Městský soud proto usnesením ze dne 1. 4. 2021, č. j. 10 Af 53/2015 - 55 rozhodl o pokračování v řízení.

64. Přípisem ze dne 7. 4. 2021, č. j. 10 Af 53/2015 - 57 městský soud vyrozuměl statutární město Karviná o probíhajícím řízení a vyzval ho, aby se v lhůtě 15 dnů od jeho doručení vyjádřilo, zda bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Statutární město Karviná soudu podáním ze dne 13. 4. 2021 ve stanovené lhůtě sdělilo, že bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. K žalobě ani k dalším podáním žalobkyně a žalovaného se statutární město Karviná nevyjádřilo. Soud proto usnesením ze dne 13. 10. 2021, č. j. 10 Af 53/2015 - 75 statutární město Karviná vyzval, aby soudu ve lhůtě do 15 dnů od doručení tohoto usnesení sdělilo důvody, na jejichž základě bylo obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012 povoleno provozování loterií a jiných podobných her podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. e), g), i), j), l), m), n) a § 50 odst. 3 zákona o loteriích pouze na místech uvedených v příloze č. 1 této obecně závazné vyhlášky.

VI. Další vyjádření žalovaného a žalobkyně

65. Žalovaný se následně ve věci vyjádřil podáním ze dne 27. 4. 2021. Úvodem shrnul, že z rozsudku Soudního dvora ve věci BONVER WIN, C-311/19 vyplývá, že žalobkyně je povinna nejen tvrdit poskytování služeb zahraničním klientům, ale toto poskytování je rovněž povinna náležitě prokázat. Žalobkyně sice existenci unijního prvku tvrdila již v žalobě, avšak jeho existenci žádným způsobem nedokládala.

66. Obecně je však žalovaný toho názoru, že při aplikaci čl. 56 a násl. SFEU, který zakazuje omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie, je nutno brát v potaz i další ustanovení a skutečnosti, které omezení volného pohybu služeb umožňují. Zákazem provozování hazardních her je sledována ochrana veřejného pořádku, jehož porušování bývá s jejich provozováním spjato. Zároveň je takovýmto omezením chráněno zdraví obyvatel, a to zejména proti hráčské závislosti, jakožto stále častějšímu patologickému jevu v současné společnosti. Již tímto jsou dle jeho názoru splněny podmínky pro zákonné omezení pohybu služeb uvnitř Evropské unie stanovené v čl. 52 SFEU (v návaznosti na čl. 62 SFEU).

67. Podle žalovaného jsou také naplněny podmínky stanovující požadavky na povahu právních předpisů zakládajících omezení volného pohybu služeb v rámci Evropské unie, které byly Soudním dvorem stanoveny v rámci rozhodnutí ve věci Berlington Hungary, C 98/14. Soudní dvůr v rámci tohoto rozhodnutí stanovil, že při posuzování zákonnosti omezení volného pohybu služeb je nutno zkoumat především cíle, systematičnost a přiměřenost právní úpravy, nediskriminační povahu právní úpravy, ochranu legitimního očekávání, ochranu soutěžního práva. Žalovaný je toho názoru, že tyto podmínky jsou ověřovány již tradičně v rámci soudních řízení. Žalovaný je rovněž názoru, že soudy při svém rozhodování vždy přezkoumávají zákonnost předmětných obecně závazných vyhlášek. V okamžiku, kdy soud dospěje k závěru o zákonnosti obecně závazné vyhlášky, jejímž posouzením se zabývá při přezkumu rozhodnutí o zrušení povolení, které bylo vydáno právě pro rozpor povolení s obecně závaznou vyhláškou, zároveň tímto nutně ověří, že omezení volného pohybu služeb je rovněž zákonné. Možnost zákonného omezení volného pohybu služeb, po ověření slučitelnosti vnitrostátních předpisů s příslušnými ustanoveními SFEU, pak Soudní dvůr přímo vyslovil v bodě 34 rozhodnutí ve věci BONVER WIN, C-311/19.

68. Žalobkyně se k vyjádření žalovaného již nevyjádřila.

VII. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení

69. Statutární město Karviná se na základě usnesení soudu č. j. 10 Af 53/2015 - 75 k důvodům, na jejichž základě bylo provozování loterií a jiných podobných her uvedených v § 2 odst. 1 písm. e), g), i), j), l), m), n) a § 50 odst. 3 zákona o loteriích umožněno na základě obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 na území statutárního města Karviné pouze na místech uvedených v příloze č. 1 této obecně závazné vyhlášky, vyjádřilo prostřednictvím podání ze dne 27. 10. 2021, č. j. SMK/132406/2021. (Přílohou podání bylo sdělení statutárního města Karviné k žádosti o zaslání podkladů ze dne 21. 11. 2014, č. j. MMK/168444/2014 (dále jen „sdělení statutárního města Karviné č. j. MMK/168444/2014“), odpověď na podnět Ministerstva vnitra ze dne 13. 5. 2015, č. j. MV- 97516-86/ODK-2014 (dále jen „odpověď Ministerstva vnitra č. j. MV-97516- 86/ODK-2014“), sdělení SPELOS, zájmového sdružení právnických osob (provozovatelů centrálních loterních systémů) ze dne 19. 8. 2011 (dále jen „sdělení SPELOS ze dne 19. 8. 2011“), oznámení statutárního města Karviné ze dne 16. 6. 2011, č. j. MMK/084381/2011 (dále jen „oznámení statutárního města Karviné č. j. MMK/084381/2011“), jehož přílohou byl vzor deklarace - kodexu chování provozovatelů loterií a jiných podobných her provozujících loterie a jiné podobné hry na území statutárního města Karviné (dále jen „deklarace provozovatelů“), a zápis z jednání ve věci stanovení podmínek provozování výherních hracích přístrojů na území statutárního města Karviné konaného dne 16. 3. 2011 (dále jen „zápis z jednání ze dne 16. 3. 2011“), jehož přílohou byl vzor deklarace a prezenční listina účastníků jednání konaného dne 16. 3. 2011).

70. V tomto podání statutární město Karviná uvedlo, že tyto důvody detailně popsalo ve svém sdělení č. j. MMK/168444/2014, které na základě jeho žádosti zaslalo Ministerstvu vnitra, odboru veřejné správy, dozoru a kontroly, a proto se na toto vyjádření plně odkazuje. Na základě podnětu žalobkyně Ministerstvo vnitra, odbor veřejné správy, dozoru a kontroly přezkoumalo zákonnost obecně závazné vyhlášky statutárního města Karviné a jak vyplývá z vyjádření č. j. MV-97516-86/ODK-2014, Ministerstvo vnitra dospělo k závěru, že obecně závazná vyhláška č. 10/2012 neodporuje zákonu.

71. Žalobkyně ani žalovaný se k vyjádření statutárního města Karviné nevyjádřili.

VIII. Ústní jednání

72. Dne 2. 12. 2021 se ve věci konalo ústní jednání. Žalobkyni bylo předvolání k nařízenému jednání doručeno do datové schránky dne 11. 11. 2021. Ačkoliv byla žalobkyně řádně předvolána, k nařízenému jednání bez omluvy nedostavila. Jelikož nebyly dány důvody pro odročení jednání, soud jednal podle § 49 odst. 3 s. ř. s. v nepřítomnosti žalobkyně. Žalovaný setrval na svých stanoviscích prezentovaných již v písemných podáních a ve vyjádření při jednání nad jejich rámec neuvedl nic nového.

73. Soud v rámci ústního jednání zrekapituloval podstatný obsah správního spisu.

74. Oznámením o zahájení řízení ze dne 29. 5. 2013, č. j. MF-62551/2013/34 doručeným žalobkyni dne 31. 5. 2013, oznámil žalovaný žalobkyni, že zahajuje z moci úřední správní řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích ve věci provozování loterie nebo jiné podobné hry na území statutárního města Karviné ve věci - rozhodnutí ze dne 18. 5. 2009, č. j. 34/40459/2009, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, model: INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 15082, na adrese Čajkovského 222, 734 01 Karviná, a - rozhodnutí č. j. 34/73792/2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, model: INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM výrobní číslo: 4792, 4793, na adrese Žižkova 392/92, 733 01 Karviná. Řízení bylo zahájeno z důvodu, že žalovaný na základě vlastních zjištění dospěl k závěru, že technická zařízení provozovaná na základě těchto rozhodnutí jsou provozována v rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012. Žalovaný oznámení o zahájení řízení v souladu s § 46 odst. 3 správního řádu spojil s dalšími úkony v řízení a žalobkyni podle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu vyzval k učinění návrhu důkazů, vyjádření ve věci nebo jiných návrhů a úkonů, jakož i ke všem podkladům rozhodnutí, a to ve lhůtě do 21 dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Současně tímto oznámením žalovaný vyzval statutární město Karvinou jako dotčený správní orgán podle § 136 odst. 3 správního řádu, aby žalovanému ve stejné lhůtě poskytlo veškeré informace důležité pro řízení, zejména pak informace týkající se jakýchkoliv úprav stávající regulace loterií a jiných podobných her na území statutárního města Karviné.

75. Statutární město Karviná vyjádřením ze dne 10. 6. 2013, č. j. MMK/075074/2013, doručeným žalovanému dne 17. 6. 2013, žalovanému sdělilo, že adresa Čajkovského 222 se na jeho území nenachází a že technické zařízení, jehož provoz byl povolen na základě rozhodnutí č. j. 34/73792/2008, je provozováno v rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012, neboť adresa Žižkova 392/92 není uvedena v příloze č. 1 obecně závazné vyhlášky, v níž jsou vymezena místa, kde lze na území statutárního města Karviné provozovat výherní zařízení.

76. Podáním ze dne 14. 6. 2013 požádala žalobkyně o prodloužení lhůty stanovené oznámením o zahájení řízení č. j. MF-62551/2013/34 do 21. 6. 2013, a to z důvodu rozsáhlosti materie, velkého počtu správních řízení týkajících se provozování loterií a jiných podobných her, které žalovaný se žalobkyní zahájil, a s tím související administrativní náročnosti na straně žalobkyně. V tomto podání žalobkyně rovněž uvedla, že v případě, že bude spis jakkoliv doplněn, žádá o zaslání nové výzvy umožňující jí vyjádření k těmto novým podkladům. Usnesením ze dne 21. 6. 2013, č. j. MF-62551/1/2013/34 prodloužil žalovaný žalobkyni lhůtu k vyjádření k podkladům rozhodnutí o 21 dnů od doručení tohoto usnesení. Usnesení č. j. MF-62551/1/2013/34 bylo žalobkyni doručeno dne 25. 6. 2013.

77. Žalobkyně se k oznámení o zahájení řízení vyjádřila podáním ze dne 14. 7. 2013, doručeným žalovanému dne 15. 7. 2013. Ve vyjádření žalobkyně namítala, že neví, k jakým podkladům rozhodnutí se má vyjádřit, a proto žádá, aby jí byla poskytnuta informace o řízení ve smyslu § 36 odst. 2 a umožněno nahlédnout do spisu podle § 38 odst. 1 a 4 správního řádu. Dále žalobkyně namítala, že žalovaný v řízení aplikuje právní předpis v podobě obecně závazné vyhlášky č. 10/2012, který byl vydán teprve řadu měsíců poté, co povolení k provozu loterií a jiných podobných her nabylo právní moci, což způsobuje nepřípustnou retroaktivitu této obecně závazné vyhlášky a rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her je v rozporu se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře a tím se zásadou právní jistoty. Účelem obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 je dle jejího čl. II zajištění veřejného pořádku, porušování veřejného pořádku na adrese Žižkova 392/92 v souvislosti s provozem loterií a jiných podobných her však nebylo na území statutárního města Karviné prokázáno, proto žalobkyně navrhuje provedení takových důkazů, které narušování veřejného pořádku v přímé souvislosti s provozem loterií a jiných podobných her prokáže. Obecně závaznou vyhlášku č. 10/2012 považuje nadto žalobkyně za diskriminační, neboť stanovuje zákaz provozu selektivně, pouze na konkrétních adresách. Žalobkyně rovněž připomněla, že na uvedené adrese bylo samotným statutárním městem Karviná provozování loterií a jiných podobných her v minulosti povoleno, a proto považuje regulaci v podobě obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 za nedůvodnou a neobjektivní. Žalobkyně dále namítala, že obecně závazná vyhláška porušuje zásadu rovného zacházení a transparentnosti formulovanou v judikatuře Soudního dvora a že právní úprava regulace loterií a jiných podobných her je nesoudržná a nesystematická, neboť obecně závazná vyhláška č. 10/2012 byla vydána s odkazem na § 10 písm. a) zákona o obcích, ačkoliv právní vztahy týkající se loterií a jiných podobných her jsou upraveny zákonem o loteriích jako zvláštním právním předpisem, a nelze je proto upravovat duplicitně a v rozporu se zvláštní právní úpravou. Dále žalobkyně namítala, že § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve znění novelizovaném zákonem č. 300/2011 Sb. vytváří mechanismus, kdy se udělené povolení může kdykoliv dostat do kolize s následně vydanou obecně závaznou vyhláškou a může dojít k jeho zrušení před uplynutím doby jeho platnosti. Takový režim je podle žalobkyně neobjektivní, diskriminační, bez předem známých kritérií, a proto koliduje s právem Evropské unie, především se svobodou usazování. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby bylo zahájené řízení zastaveno.

78. Podáním ze dne 10. 2. 2014 žalobkyně znovu navrhla provedení důkazů za účelem prokázání, že v souvislosti s provozováním loterií a jiných podobných her na adrese Žižkova 392/92, Karviná dochází k narušováním veřejného pořádku a vyzvala žalovaného, aby jí, pokud tyto důkazy neprovede, sdělil důvody, proč k jejich provedení nepřistoupil, ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Výzvou ze dne 2. 4. 2014, č. j. MF-62551/2013/34-2 vyzval žalovaný žalobkyni k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí ve lhůtě 14 dnů ode dne doručení této výzvy a zároveň jí poučil o možnosti využít práva nahlížení do spisu. Žalobkyně se ve věci vyjádřila podáním ze dne 25. 4. 2014, v němž uvedla, že trvá na své argumentaci uvedené ve vyjádření k zahájení správního řízení ze dne 14. 7. 2013, jakož i na provedení navrhovaných důkazů, případně o sdělení důvodů, proč tyto důkazy provedeny nebyly. V závěru svého vyjádření žalobkyně opětovně navrhla zastavení řízení.

79. Usnesením ze dne 7. 7. 2014, č. j. MF-62551/2013/34-3 žalovaný řízení v části týkající se rozhodnutí č. j. 34/40459/2009 podle § 66 odst. 2 správního řádu zastavil, neboť zjistil, že povolení k provozování technického zařízení na adrese na adrese Čajkovského 222, Karviná bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 10. 2010, č. j. MF-34/88513/2010.

80. Prvostupňovým rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí č. j. 34/73792/2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 4792, 4793, na adrese Žižkova 392/92, Karviná. Žalovaný rozhodl o zrušení rozhodnutí z důvodu jeho rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012 ve znění obecně závazné vyhlášky č. 3/2013 a ve znění obecně závazné vyhlášky č. 10/2013, jíž bylo s účinností od 1. 1. 2013 umožněno provozovat loterie a jiné podobné hry na území statutárního města Karviné pouze na místech uvedených v příloze č. 1 obecně závazné vyhlášky, přičemž adresa Žižkova 392/92 mezi těmito místy uvedena není. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí žalovaný dále vypořádal námitky žalobkyně uplatněné v jejích podáních.

81. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně rozklad ze dne 28. 7. 2014. V podaném rozkladu uplatnila žalobkyně obsahově obdobné námitky týkající se zkrácení jejích procesních práv, protiústavnosti postupu žalovaného při rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her, rozporu zákona o loteriích s právem Evropské unie a vad obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 jako v podané žalobě. Podaný rozklad doplnila žalobkyně podáním ze dne 26. 6. 2015, v němž uplatnila v návaznosti na rozsudek Berlington Hungary námitky týkající rozporu postupu žalovaného s právem Evropské unie. Tyto námitky jsou rovněž obdobné jako námitky, které žalobkyně posléze uplatnila v podané žalobě.

82. Napadeným rozhodnutím ministr financí rozklad žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

83. Dále soud konstatoval, že usnesením č. j. 10 Af 53/2015 - 75 vyzval statutární město Karviná, aby se vyjádřilo k důvodům, na jejichž základě bylo provozování loterií a jiných podobných her na základě obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 na území statutárního města Karviné umožněno pouze na místech uvedených v příloze č. 1 této obecně závazné vyhlášky. Statutární město Karviná se vyjádřilo prostřednictvím podání č. j. SMK/132406/2021, jehož přílohou bylo sdělení statutárního města Karviné č. j. MMK/168444/2014, odpověď Ministerstva vnitra na podnět č. j. MV-97516-86/ODK-2014, sdělení SPELOS ze dne 19. 8. 2011, oznámení statutárního města Karviné č. j. MMK/084381/2011, jehož přílohou byl vzor deklarace provozovatelů, a zápis z jednání ze dne 16. 3. 2011, jehož přílohou byl vzor deklarace provozovatelů a prezenční listina účastníků jednání konaného dne 16. 3. 2011).

84. Ve vyjádření č. j. SMK/132406/2021 statutární město Karviná odkázalo na své vyjádření č. j. MMK/168444/2014, v němž důvody, které vedly k přijetí obecně závazné vyhlášky č. 10/2012, popsalo na základě výzvy Ministerstva vnitra.

85. Z vyjádření statutárního města Karviné č. j. MMK/168444/2014 vyplývá, že statutární město Karviná prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 umožnilo provoz loterií a jiných podobných her na svém území pouze na těch místech, kde tyto hry byly provozovány provozovateli, kteří se zavázali k dodržování podmínek provozu her stanovených v deklaraci provozovatelů. Z textu deklarace provozovatelů vyplývá, že provozovatelé vnímají svou činnost jako společensky rizikovou a zavazují se upravit provozování svých heren tak, aby splnili požadavek společenské odpovědnosti vůči veřejnosti. Impuls k uzavření deklarace vzešel z iniciativy Sdružení zábavního průmyslu UNASO a Sdružení moravskoslezských firem provozujících zábavní techniku. Statutární město Karviná vedlo v první polovině roku 2011 jednání s provozovateli výherních hracích přístrojů, kteří byli vedeni v evidenci povolení vydaných Magistrátem města Karviné. Dále se k deklaraci provozovatelů hlásili také někteří provozovatelé technických zařízení povolovaných žalovaným. Jelikož však evidenci těchto povolení vedl žalovaný, statutární město Karviná nemělo informace o všech těchto provozovatelích. V návaznosti na tato jednání obdrželo statutární město Karviná souhlasné stanovisko k deklaraci provozovatelů rovněž od sdružení provozovatelů centrálních loterních systémů SPELOS s tím, že jednotliví provozovatelé sdružení v tomto sdružení doručí statutárnímu městu Karviné podepsanou deklaraci provozovatelů. Deklaraci provozovatelů podepsalo celkem 11 provozovatelů technických zařízení. Žalobkyně, ačkoliv byla rovněž uvedena mezi členy sdružení, statutárnímu městu Karviné podepsanou deklaraci provozovatelů nedoručila. Z tohoto důvodu nebyla do seznamu míst, na nichž byl na území statutárního města Karviné umožněn provoz loterií a jiných podobných her, zahrnuta adresa Žižkova 392, Karviná, kde se nacházela provozovna žalobkyně. Statutární město Karviná přistoupilo k vydání obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 na základě iniciativy samotných provozovatelů hazardu a z důvodů společenského tlaku na regulaci hazardu na území města ohroženého vysokou nezaměstnaností a s tím souvisejícími společenskými neduhy. Všichni provozovatelé, kteří se zavázali dodržovat podmínky stanovené v deklaraci provozovatelů, mohli svá zařízení na území statutárního města Karviné na stávajících místech i nadále provozovat, neboť tato místa byla zahrnuta do seznamu míst uvedených v příloze č. 1 obecně závazné vyhlášky č. 10/2012, na nichž bylo provozování loterií a jiných podobných her povoleno.

86. Ze vzoru deklarace provozovatelů vyplývá, že jejím přijetím se příslušný provozovatel zavázal ze svých heren na území statutárního města Karviná dobrovolně odstranit veškeré vnější reklamy upozorňující na hazardní hry, všechny reklamy na podávání alkoholických nápojů ke hře zdarma, případně se slevou, umístit na každý výherní přístroj nápis „hraješ-li, neriskuj vše“, neumožnit do prostoru herny vstup osob mladších 18 let, umístit v prostoru herny funkční kamerový systém a uchovávat data z tohoto záznamu po dobu nejméně 30 dnů, přijmout opatření proti rušení nočního klidu a nevpouštět do provozoven osoby podnapilé a pro eliminování vstupu podnapilých, drogově závislých a agresivních osob přijmout opatření, které zajistí, že po 24 hodině budou návštěvníci herny do jejích prostor vpouštěni pouze individuálně poté, co budou vizuálně zkontrolováni. Přijetím deklarace příslušný provozovatel vyslovil souhlas také s tím, že nejméně dvakrát ročně se budou provozovatelé setkávat se zástupci samosprávy za účelem vyhodnocení účinnosti přijatých opatření a dále v případě požadavku představitelů města v případě nutnosti operativně řešit vzniklé problémy.

87. Ze zápisu z jednání ze dne 16. 3. 2011 vyplývá, že dne 16. 3. 2011 se za účasti zástupců společností provozujících na území statutárního města Karviné výherní hrací přístroje konalo na Magistrátu města Karviné jednání, jehož předmětem bylo stanovení podmínek provozování výherních hracích přístrojů na území statutárního města Karviné. Důvodem svolání jednání byla existence velkého počtu heren na území města, jejichž provoz je častým předmětem stížností občanů. Statutární město Karviná proto ve spolupráci s provozovateli usilovalo o nalezení společného řešení této problematiky na svém území spočívající v usměrnění jejich provozu. Sdružení zábavního průmyslu UNASO zaslalo statutárnímu městu Karviné návrh deklarace provozovatelů, který odpovídal představám města. S návrhem znění deklarace byli všichni účastníci jednání seznámeni. Na jednání statutární město Karviná proto deklarovalo svůj záměr, že po přijetí deklarace všemi provozovateli by statutární město Karviná vydalo obecně závaznou vyhlášku, která by neumožnila pokračování provozu těm provozovatelům, kteří nepřistoupí k deklaraci provozovatelů a k podmínkám spolupráce v ní stanoveným. Dle prezenční listiny se tohoto jednání neúčastnila žalobkyně.

88. Z oznámení statutárního města Karviné č. j. MMK/084381/2011 vyplývá, že statutární město Karviná vyrozumělo provozovatele loterií a jiných podobných her, jimž bylo uděleno povolení k jejich provozování žalovaným, že připravuje vydání obecně závazné vyhlášky, jejímž prostřednictvím hodlá na svém území regulovat umístění her. V této souvislosti proto oslovilo všechny provozovatele výherních hracích přístrojů na území statutárního města Karviné, zda jsou ochotni s městem spolupracovat a minimalizovat negativní jevy spojené s provozováním hazardu. Byla přijata opatření, která byla definována v deklaraci. K realizaci těchto opatření se provozovatelé výherních hracích přístrojů spolu s vlastníky či nájemci příslušných prostor zavázali a bylo dohodnuto, že herny provozovatelů, kteří k deklaraci přistoupili, budou na území města povoleny. Statutární město Karviná proto poskytlo stejnou možnost i provozovatelům loterií a jiných podobných her, kteří je provozují na jeho území na základě povolení uděleného žalovaným, a vyzvalo, je, pokud mají zájem na spolupráci a přistoupí na podmínky uvedené v deklaraci provozovatelů, aby podepsanou deklaraci, jež je přílohou oznámení, zaslali statutárnímu městu Karviné do 31. 7. 2011 a zároveň ve stejném termínu realizovali příslušná opatření, nebo sdělili své negativní stanovisko k návrhu statutárního města Karviné.

89. Ze sdělení SPELEOS ze dne 19. 8. 2011 vyplývá, že valná hromada tohoto sdružení se na svém zasedání dne 14. 7. 2011 usnesla, že společnosti sdružené ve sdružení SPELEOS individuálně odsouhlasí návrh deklarace provozovatelů zaslaný statutárním městem Karvinou a zašlou ji městu. Ze sdělení SPELEOS dále vyplývá, že mezi společnostmi sdruženým v tomto sdružení byla rovněž žalobkyně.

90. Z odpovědi Ministerstva vnitra na podnět č. j. MV-97516-86/ODK-2014 vyplývá, že Ministerstvo vnitra neshledalo na základě podnětu žalobkyně v případě obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 důvod k uplatnění svých dozorových pravomocí.

91. Soud neprovedl pro nadbytečnost žalobkyní navrhované důkazy rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 31. 12. 2007, č. j. 34/26454/2007, důvodovou zprávou vlády k návrhu zákona později přijatého jako zákon č. 300/2011 Sb., stanoviskem ministerstva vnitra „Právní výklad k zákonnému zmocnění, k obecně závazné vyhlášce o loteriích a jiných podobných hrách“ ze dne 1. 11. 2009, stanoviskem Ministerstva vnitra ze dne 26. 3. 2007, přehledem obecně závazných vyhlášek k 31. 7. 2015, jelikož skutečnosti, které z nich žalobkyně dovozovala, byly buďto mezi stranami nesporné, nebo provedení těchto důkazů a skutečnosti z nich zjištěné by neměly vliv na posouzení rozhodných otázek soudem, neboť se netýkaly předmětu tohoto řízení.

IX. Posouzení věci Městským soudem v Praze

92. Městský soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Napadené rozhodnutí městský soud přezkoumal v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

93. Žaloba není důvodná. IX. a. Obecná východiska 94. Podle § 10 zákona o obcích povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány (písm. a)), stanoví-li tak zvláštní zákon (písm. d)).

95. Podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, nebo se ukáže dodatečně, že údaje, na jejichž podkladě bylo povolení vydáno, jsou klamné.

96. Podle § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve znění novelizovaném zákonem č. 300/2011 Sb. a účinném od 14. 10. 2011 obec může stanovit obecně závaznou vyhláškou, že sázkové hry podle § 2 písm. e), g), i), l), m) a n) a loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) a § 50 odst. 3 mohou být provozovány pouze na místech a v čase touto vyhláškou určených, nebo stanovit, na kterých místech a v jakém čase je v obci provozování uvedených loterií a jiných podobných her zakázáno, nebo úplně zakázat provozování uvedených loterií a jiných podobných her na celém území obce.

97. Dne 1. 1. 2013 nabyla účinnosti obecně závazná vyhláška č. 10/2012.

98. Podle čl. 1 obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 činností, jež by mohla narušit veřejný pořádek, je provozování loterie nebo jiné podobné hry pomocí technického zařízení, které bylo povoleno na základě zákona č. 202/1990Sb, o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (odst. 1). Tato obecně závazná vyhláška stanovuje místa, na nichž mohou být provozovány loterie a jiné podobné hry podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. e), g), i), j), l), m), n) a § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „výherní zařízení“). Dále tato obecně závazná vyhláška stanovuje podmínky, za nichž mohou být výherní zařízení provozována (odst. 2).

99. Podle čl. 2 obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 účelem této obecně závazné vyhlášky je zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku.

100. Podle čl. 3 obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 výherní zařízení lze provozovat pouze na místech uvedených v příloze č. 1 této obecně závazné vyhlášky.

101. Obecně závazná vyhláška č. 10/2012 neobsahuje žádné přechodné ustanovení, umožňující provoz zařízení na místě a v čase neuvedených v příloze k této vyhlášce, jejichž provozování bylo povoleno před nabytím účinnosti této obecně závazné vyhlášky.

102. V příloze obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 je uvedeno celkem 88 míst, na nichž je na území statutárního města Karviné obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012 provoz loterií nebo jiných podobných her povolen. Mezi těmito místy není uvedena adresa Žižkova 392/92.

103. Z uvedeného je zřejmé, že nejpozději ode dne nabytí účinnosti obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 nebyl na adrese Žižkova 392/92, Karviná provoz loterií a jiných podobných her povolen, což jinak řečeno znamená, že na uvedené adrese byl provoz veškerých loterií a jiných podobných her, jejichž provozování mohlo statutární město Karviná v souladu s § 50 odst. 4 zákona o loteriích regulovat, od 1. 1. 2013 zakázán.

104. Soud pro úplnost dodává, že obecně závazná vyhláška byla s účinností od 15. 3. 2013 novelizována obecně závaznou vyhláškou č. 3/2013 a s účinností od 1. 1. 2014 novelizována vyhláškou č. 10/2013. V rámci novelizace provedené obecně závaznou vyhláškou č. 3/2013 bylo z přílohy č. 1 vypuštěno jedno místo a nahrazeno místem jiným. V rámci novelizace provedené obecně závaznou vyhláškou č. 10/2013 bylo z přílohy č. 1 vypuštěno celkem pět míst, jedno místo vloženo a u dvou míst změněn název provozovny. Tyto novelizace se však netýkaly místa Žižkova 392/92, Karviná. IX. b. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí 105. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Podle žalobkyně žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí odpovídajícím způsobem neodůvodnil, proč neprovedl žalobkyní navrhované důkazy, jimiž mělo být prokázáno, zda na adrese, kde bylo na základě uděleného povolení žalobkyni umožněno provozování loterií a jiných podobných her, dochází v přímé souvislosti s jejich provozem k porušování veřejného pořádku. Otázkou nepřezkoumatelnosti napadaného rozhodnutí se soud musí v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zabývat i z úřední povinnosti, a pokud by dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí takovou vadou skutečně trpí, byl by povinen jej pro vady řízení zrušit.

106. Soud úvodem připomíná, že správní řízení je vázáno zásadou jednotnosti správního řízení, tedy že prvostupňové i napadené (druhostupňové) rozhodnutí je nutné posuzovat jako celek. Případné vady odůvodnění prvostupňového rozhodnutí by proto ministr financí mohl zhojit v napadeném rozhodnutí. Takto může postupovat tehdy, pokud je výroková část rozhodnutí správního orgánu I. stupně v souladu s právními předpisy i věcně správná, avšak odůvodnění obsahuje určité rozpory, které ne zcela odpovídají obsahu výrokové části a které lze odstranit pomocí podkladů rozhodnutí obsažených ve spise (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47). Jestliže by však napadené rozhodnutí případné vady prvostupňového rozhodnutí nenapravilo, nebo by se jednalo o takové vady, které takto ani napravit nelze, zatěžovaly by tyto vady i napadené rozhodnutí.

107. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.).

108. Nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost je takové rozhodnutí, ze kterého nelze seznat, jak správní orgán vůbec rozhodl, což může být založeno absencí výroku rozhodnutí, nedostatky jazykového vyjádření výroku nebo vnitřní rozporností. Dalším případem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu nesrozumitelnosti rozhodnutí může být výrok správního orgánu, který nemá oporu v zákoně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003, č. j. 7 A 181/2000 - 29). Nesrozumitelné je také rozhodnutí, jestliže jeho odůvodnění nedává smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech, jež správní orgán vedly k vydání rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 A 547/2002 - 24), či rozhodnutí, jehož výrok je v rozporu s odůvodněním (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003 - 78).

109. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006 - 63), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71 a ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44), či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 24/2005 - 44). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75).

110. Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění.

111. Městský soud především konstatuje, že žádnou z výše uvedených vad, které by mohly způsobovat nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí nebo napadeného rozhodnutí, a k nimž by byl povinen přihlížet z moci úřední, neshledal.

112. S námitkou žalobkyně, že žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí odpovídajícím způsobem neodůvodnil, proč žalobkyní navrhované důkazy, jimž mělo být prokázáno, zda na adrese uvedené v uděleném povolení dochází v souvislosti s provozováním loterií a jiných podobných her k porušování veřejného pořádku, se městský soud neztotožňuje.

113. Správní orgány v řízení postupují podle § 3 správního řádu tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgán je povinen vždy odpovědně zvážit, které důkazy je v řízení potřeba provést, a zda není potřeba důkazní stav doplnit, je také povinen posuzovat důvodnost návrhů účastníků řízení na doplnění dokazování. Není na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení důkazů naloží, neboť sice není důkazními návrhy účastníka řízení ve smyslu § 52 věty druhé správního řádu vázán, pokud však některé důkazy neprovede, musí uvést důvod tohoto postupu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2009, čj. 5 As 29/2009 - 48).

114. Žalovaný se k důvodům, pro které neprovedl žalobkyní navrhované důkazy, vyjádřil na straně 5 prvostupňového rozhodnutí, kde uvedl: „K argumentu účastníka řízení týkajícího se dokazování ve věci veřejného pořádku je nutno konstatovat, že dle ustanovení § 52 správního řádu není správní orgán vázán návrhy účastníků, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. V daném případě dokazování ve věci porušování veřejného pořádku na adrese uvedené ve výroku tohoto rozhodnutí ministerstvo neprovedlo, neboť není relevantní jako podklad pro vydání rozhodnutí a v této věci a jede nad rámec předmětu tohoto správního řízení.“ Ministr financí se pak k důvodům, pro které nebyly v rámci řízení provedeny žalobkyní navrhované důkazy, vyjádřil na straně 8 napadeného rozhodnutí, kde uvedl: „Ve vztahu k prokazování přímé souvislosti mezi provozováním loterie a jiné podobné hry a porušováním veřejného pořádku nebo podmínek vedoucích k vydání obecně závazné vyhlášky obce uvádím, že předmětné řízení bylo zahájeno nikoliv z důvodu porušování veřejného pořádku, ale právě pro skutečnost, že dotčená technická zařízení jsou provozována v rozporu s OZV č. 10/2012, ve znění pozdějších předpisů v důsledku čehož bylo Ministerstvo financí povinno zrušit povolení k jejich provozování, a to s ohledem na důsledné uplatňování práva obcí na samosprávu.“ 115. Důvody, pro které žalovaný neprovedl žalobkyní navrhované důkazy, tak jsou podle názoru městského soudu z odůvodnění obou rozhodnutí zcela zřejmé. Tyto důkazy nebyly provedeny proto, že předmětem řízení vedeného žalovaným v dané věci byl rozpor uděleného povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry s obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012, nikoliv porušování veřejného pořádku způsobené provozem loterií nebo jiných podobných her nebo v souvislosti s ním žalobkyní nebo třetími osobami na adrese, na níž žalobkyně loterie nebo jiné podobné hry na základě uděleného povolení provozovala.

116. Tato žalobní námitka tedy není důvodná. IX. c. Procesní vady 117. Soud se dále zabýval námitkou žalobkyně, že žalovaný neprovedl dokazování, že na adrese, na které žalobkyně na základě udělené povolení provozovala loterie a jiné podobné hry, dochází k narušování veřejného pořádku, ačkoliv žalobkyně provedení takových důkazů navrhovala.

118. Jak již soud uvedl, podle § 52 věty druhé správního řádu platí, že správní orgány nejsou v řízení vázány návrhy účastníků, vždy jsou však povinny provést důkazy potřebné ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z ustanovení § 51 odst. 1 věty prvé správního řádu pak vyplývá, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že návrh účastníka řízení na provedení důkazu je možné neakceptovat pouze na základě tří důvodů, a to v případech, kdy tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, nebo pokud důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí, či pro jeho nadbytečnost, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89).

119. Jak již bylo uvedeno, předmětem řízení vedeného žalovaným v dané věci byl rozpor uděleného povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry s obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012, nikoli porušování veřejného pořádku způsobené provozem loterií a jiných podobných her nebo v souvislosti s ním žalobkyní nebo třetími osobami. Skutečnost, zda konkrétně na adrese Žižkova 392/92, Karviná docházelo nebo dochází při provozování loterie nebo jiné podobné hry k narušování veřejného pořádku, tak nemohla mít vliv na rozhodování žalovaného o zrušení uděleného povolení. Žalovaný sice může a má zvažovat, zda obecně závazná vyhláška, kterou má v řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích aplikovat, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem a jestliže dospěje k závěru, že tomu tak není, má dát podnět příslušnému orgánu dozoru a vyčkat výsledku jeho vyřízení, avšak pokud tak neučiní, je povinen se příslušnou obecně závaznou vyhláškou řídit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 As 35/2018 - 51, bod 27). Žalovaný tudíž neměl povinnost, se v řízení otázkou, zda na uvedené adrese dochází v souvislosti s provozováním loterií a jiných podobných her skutečně k porušování veřejného pořádku, zabývat a provádět v tomto smyslu jakékoliv dokazování. Rovněž statutární město Karviná tak nebylo v řízení vedeném žalovaným povinno tuto skutečnost prokazovat. Zcela tedy postačilo, pokud žalovaný shledal, že provoz loterie nebo jiné podobné hry je v daném místě v rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012 a na základě tohoto zjištění rozhodl o zrušení povolení, které žalobkyni v tomto místě k jejímu provozování opravňovalo.

120. Městský soud se tedy v posuzovaném případě ztotožňuje se závěrem žalovaného, který potvrdil ministr financí v napadeném rozhodnutí, že skutečnost, zda na adrese, pro kterou bylo žalobkyni uděleno povolení k provozování loterií a jiných podobných her, dochází či docházelo k porušování veřejného pořádku, se netýká předmětu správního řízení vedeného žalovaným v dané věci. Jelikož zde není dána relevantní souvislost s předmětem řízení, správní orgány tudíž nemusely důkazy, jimž měla být prokázána skutečnost, zda na uvedené adrese dochází k porušování veřejného pořádku, či nikoliv v řízení provádět. Takový postup by byl naopak v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů, a to konkrétně se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení zakotvenými v § 6 správního řádu.

121. Tato žalobní námitka tudíž není důvodná.

122. Dále se soud zabýval námitkou žalobkyně, že § 43 odst. 1 zákona o loteriích je nutno aplikovat ve spojení s ustanoveními správního řádu stanovujícími podmínky pro zahájení přezkumného řízení a že zahájení řízení o zrušení povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry po uplynutí lhůty pro zahájení řízení o přezkumu způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí.

123. Podmínkami, za nichž může dojít ke zrušení povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry v řízení zahájeném z moci úřední podle § 43 zákona o loteriích, se podrobně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 As 285/2014 - 32. V tomto rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry vydané dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích lze zrušit dle § 43 odst. 1 téhož zákona nejen pro okolnosti skutkové povahy, ale též pro okolnosti právního rázu. Těmi může být i vydání obecně závazné vyhlášky, která v místě, v němž byl povolen provoz loterií a jiných podobných her, jejich další provozování zakazuje. V této souvislosti Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku č. j. 6 As 285/2014 - 32, bod 27 konstatoval, že zahájení správního řízení podle § 43 zákona o loteriích není omezeno lhůtami, které jsou správním řádem stanoveny pro zahájení přezkumného řízení, neboť „§ 43 loterního zákona je ustanovením zvláštním nejen vůči § 100 správního řádu upravujícímu obnovu řízení, ale též vůči hlavě IX téhož zákona upravující přezkumné řízení. Otevírá tudíž možnost časově neomezené revize rozhodnutí.“ 124. V projednávaném případě došlo ke zrušení povolení k provozování loterií nebo jiných podobných her pro jeho rozpor s následně vydanou obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012. Jak vyplývá z výše uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu, řízení dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je řízením, které může být zahajováno vždy, pokud nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, přičemž zákon o loteriích nestanoví lhůtu, po jejímž uplynutí by již nebylo možné příslušné povolení zrušit. Vydání obecně závazné vyhlášky omezující nebo zakazující provozování hazardních her na území obce je přitom právě takovou dodatečně nastalou okolností, pro kterou je třeba původně vydané povolení zrušit. Řízení dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je tedy specifickým řízením, které nelze podřazovat pod řízení přezkumné, a tudíž se na něj nevztahují ani postupy a lhůty, jimiž se v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu řídí přezkumné řízení.

125. Jelikož se na řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích nevztahují ustanovení správního řádu o přezkumném řízení, žalovanému nic nebránilo v tom, aby řízení o zrušení uděleného povolení zahájil i poté, co již uplynula lhůta, v níž lze zahájit přezkumné řízení, neboť řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích lze zahájit kdykoliv, dojde-li ke změně okolností, za nichž bylo povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry vydáno. Žalovaný tedy nepochybil, pokud řízení zahájil až po uplynutí lhůty jednoho roku od právní moci rozhodnutí, kterým bylo žalobkyni toto povolení uděleno.

126. Tato žalobní námitka tedy také není důvodná. IX. d. Rozpor vnitrostátní právní úpravy s právem Evropské unie 127. Žalobkyně dále namítala rozpor použité právní úpravy s čl. 49 SFEU, jenž zakazuje omezování svobody usazování na území členských států, a čl. 56 SFEU, jenž zakazuje omezování volného pohybu služeb uvnitř Evropské unie, a v návaznosti na to se zásadou právní jistoty, ochranou legitimního očekávání, svobody podnikání a vlastnického práva ve smyslu čl. 16 a 17 Listiny základních práv Evropské unie.

128. Žalobkyně na podporu svého názoru již v žalobě odkázala na několik rozhodnutí Soudního dvora včetně rozsudku Berlington Hungary. Z odkazovaných rozhodnutí Soudního dvora žalobkyně dovozuje, že vnitrostátní zákonodárce musí v případě, že ruší povolení k výkonu podnikatelské činnosti, stanovit ve prospěch jejich držitelů dostatečně dlouhé přechodné období, jež jim umožní přizpůsobit se danému stavu, nebo systém přiměřené náhrady.

129. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení č. j. 5 As 177/2016 - 139, bod 37 vyložil, že i účinky práva Evropské unie, konkrétně čl. 56 a násl. SFEU, mohou podle okolností věci vést k omezení prostoru pro samosprávu, v němž obecně závaznou vyhláškou obce v samostatné působnosti na svém území regulují přípustnost, rozsah a jiné modality provozování sázkových her a jiných podobných her podle zákona o loteriích. Obec takovou regulaci může v obecné rovině přijmout a má velmi široký prostor pro uvážení ohledně její konkrétní podoby. Prostor pro samosprávu však je omezen v tom, že případné takto vyhláškou vytvořené překážky volnému pohybu služby, která spočívá v umožnění hrát tyto hry, musí být v souladu s podmínkami práva Evropské unie.

130. Soudní dvůr v rozsudku BONVER WIN, body 24 a 25 s odkazem na svou starší judikaturu konstatoval, že „přeshraniční situaci nelze předpokládat jen proto, že by občané Unie z jiných členských států mohli využít takto nabízených možností služeb (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 4. června 2019, Pólus Vegas, C-665/18, nezveřejněné, EU:C:2019:477, bod 24). Pro projednávanou věc z toho plyne, že pouhé tvrzení poskytovatele služeb, podle něhož část jeho klientely pochází z jiného členského státu, než ve kterém je usazen, nestačí pro konstatování přeshraniční situace, jež by mohla spadat do rozsahu působnosti článku 56 SFEU.“ 131. Nejvyšší správní soud v navazující judikatuře tyto závěry přejal a zdůraznil, že žalobkyně musí v řízení před soudem tvrdit a prokázat skutkový základ unijního prvku, tedy že služby spočívající v provozování loterií a hazardních her skutečně poskytovala také zahraniční klientele (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 35/2018 - 51, body 18, 20 a 21, ze dne 7. 4. 2021, č. j. 9 As 236/2017 - 68, bod 44, ze dne 26. 4. 2021, č. j. 5 As 186/2017 - 64, bod 34, a ze dne 21. 5. 2021, č. j. 5 As 158/2019 - 44, body 24 až 26). Za předpokladu, že by se tedy prokázal skutkový základ unijního prvku, je dopad unijního práva na věc třeba zvažovat, a to v intencích citované judikatury Soudního dvora.

132. Žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že přítomnost unijního prvku v této věci vyplývá ze skutečnosti, že je součástí podnikatelského seskupení, jehož součástí je společnost, která má sídlo v jiném členském státě Evropské unie. Žalobkyně je totiž vlastněna společností SYNOT Holding s. r. o., která je vlastněná společností Czech Capital Venture, s.r.o., jež je vlastněna společností WCV WORLD CAPITAL VENTURES CYPRUS LIMITED se sídlem v Kyperské republice.

133. K tomuto tvrzení žalobkyně soud předně uvádí, že žalobkyně touto argumentací v první řadě pomíjí zákonné podmínky pro provozování loterií. Žalobkyně byla jediným držitelem povolení k provozování loterií nebo jiných podobných her, jež bylo žalovaným zrušeno. Podle § 1 odst. 7 zákona o loteriích přitom platí, že provozovatelem loterie nebo jiné podobné hry může být jen právnická osoba se sídlem na území České republiky, které oprávněný orgán vydal povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry. Podle § 4 odst. 4 téhož zákona přitom může být povolení k provozování a jiných podobných her vydáno pouze právnické osobě, která má sídlo na území České republiky. Povolení nelze vydat tuzemské právnické osobě se zahraniční majetkovou účastí ani právnické osobě, ve které má tato společnost majetkovou účast.

134. Z veřejně dostupných údajů v obchodním rejstříku přitom vyplývá, že vlastnická struktura podnikatelského seskupení, jehož je žalobkyně součástí, plně respektuje uvedené požadavky vyplývající z uvedených ustanovení zákona o loteriích. Žalobkyně má sídlo v České republice, má právní formu akciové společnosti a podřídila se zákonu jako celku postupem podle § 777 odst. 5 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Žalobkyně je tedy právnickou osobou nadanou svou osobností podle českého práva, jejíž osobní poměry se řídí českým právem, a není organizační složkou zahraniční právnické osoby. Jediným akcionářem žalobkyně je jiná právnická osoba se sídlem v České republice, SYNOT Holding, s.r.o., jejímž společníkem je další právnická osoba se sídlem v České republice, Czech Capital Venture, s.r.o. Obě tyto právnické osoby jsou osobami řídícími se českým právem. Jediným společníkem Czech Capital Venture, s.r.o. je WCV WORLD CAPITAL VENTURES CYPRUS LIMITED se sídlem v Kyperské republice. Z uvedeného je zřejmé, že účast zahraniční právnické osoby WCV WORLD CAPITAL VENTURES CYPRUS LIMITED se sídlem v Kyperské republice na žalobkyni spočívá pouze ve zprostředkované účasti prostřednictvím dvou dalších obchodních korporací se sídlem v České republice řídících se českým právem nacházejících se v řetězci vlastnických vztahů mezi žalobkyní a touto kyperskou společností, která tak nemá v žalobkyni žádnou majetkovou účast.

135. Z ustanovení § 3024 občanského zákoníku účinného přitom vyplývá, že zahraniční osobou je pouze právnická osoba se sídlem mimo území České republiky. Ostatně podle občanského zákoníku je přípustné i přemístění sídla ze zahraničí do České republiky a naopak, přičemž přemístěním sídla ze zahraničí na území České republiky se změní i osobní status přemísťované společnosti na český (§ 138 odst. 1 až 3 a § 139 občanského zákoníku). Z toho vyplývá, že pro rozlišení právnické osoby jako zahraniční je stěžejní určení sídla této osoby. Pokud je toto sídlo v České republice a tím spíše, řídí-li se její osobní statut českým právním řádem, není a nemůže být zahraniční osobou právnická osoba toliko se zahraniční kapitálovou účastí. To, že se přes vlastnictví dalších společností ve výsledku činnosti žalobkyně účastní osoba, která má sídlo v jiném členském státě Evropské unie, než žalobkyně, která má sídlo v České republice, tak neznamená, že by žalobkyně byla de iure zahraniční právnickou osobou (v tomto případě kyperskou) a že by tak z tohoto důvodu na území České republiky poskytovala přeshraniční služby.

136. Je navíc nesporné, že žalobkyně, jak v době udělení příslušného povolení k provozování loterií a jiných podobných her, tak v době zavedení regulace jejich provozu na území statutárního města Karviné prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 a následného zrušení uděleného povolení žalovaným, již právně existovala, a to nepochybně jako tuzemská právnická osoba sídlící na území České republiky a právě jako taková zde poskytovala služby spočívající v provozování loterií a jiných podobných her podle příslušných ustanovení zákona o loteriích. V důsledku regulace zavedené obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012 tedy již nemohlo být žalobkyni bráněno ve smyslu čl. 49 SFEU v usazování na území České republiky, neboť se na tomto území již nacházelo jak její sídlo, tak provozovna na adrese Žižkova 392/92, Karviná, v níž vykonávala svou podnikatelskou činnost, jež byla dotčeně přijetím obecně závazné vyhlášky č. 10/2012. Žalobkyně navíc jako česká právnická osoba již na území České republiky usazená svobody usazování zaručeného čl. 49 SFEU ani nemohla využít.

137. Je tedy zřejmé, že skutečnost, že je žalobkyně součástí podnikatelského seskupení, jehož součástí je společnost, která má sídlo v jiném členském státě Evropské unie a jež se nepřímo, prostřednictvím dvou dalších společností se sídlem v České republice řídících se českým právem nacházejících se v řetězci vlastnických vztahů mezi žalobkyní a touto kyperskou společností, účastní činnosti žalobkyně, přítomnost unijního prvku založit nemůže.

138. Žalobkyně v podané žalobě v obecné rovině brojila proti regulaci zavedené obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012, která jí na území statutárního města Karviné v provozovně na adrese na adrese Žižkova 392/92 znemožnila poskytovat služby, k jejichž poskytování byla oprávněna na základě uděleného povolení k provozování loterií a jiných podobných her. Jak vyplývá z výše citované části rozsudku BONVER WIN a navazující judikatury Nejvyššího správního soudu, pokud by byla v řízení prokázána skutečnost, že žalobkyně poskytovala tyto služby také občanům pocházejícím z jiných členských států Evropské unie, kteří nemají bydliště na území České republiky, byla by tím rovněž prokázána existence unijního prvku a ve věci by bylo nutno aplikovat právo Evropské unie.

139. Žalobkyně však průběhu řízení k prokázání tohoto svého tvrzení nenavrhla žádné důkazy. Na uplatnění případných důkazních návrhů v řízení přitom měla žalobkyně do vydání rozhodnutí soudu dostatek času, neboť od rozhodnutí Soudního dvora BONVER WIN, v němž byla tato povinnost výslovně vymezena, uplynul již rok a od rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v téže věci téměř deset měsíců. Argumentace žalobkyně ve prospěch aplikace čl. 56 SFEU tak byla sice v řízení uplatněna včas, neboť byla ve svém zárodku již součástí námitek uvedených v podané žalobě a lze ji považovat po právní stránce za dostatečnou. Tato argumentace žalobkyně však byla vedena pouze v obecné rovině a žalobkyně na její podporu neoznačila žádné důkazy, jimiž by bylo možno existenci unijního prvku skutečně prokázat. Otázka existence unijního prvku v této věci proto zůstala toliko hypotetická, a tudíž nemůže vést k aplikaci unijního práva.

140. Soud pro úplnost poznamenává, že jelikož nebyla prokázána existence unijní prvku, nevztahuje se na žalobkyni ani působnost čl. 16 a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie, na něž žalobkyně ve svých podáních odkazovala. Působnost Listiny základních práv Evropské unie je ve vztahu k jednání členských států definována v jejím čl. 51 odst. 1, podle něhož jsou její ustanovení určena členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Evropské unie. Pouze použitelnost unijního práva tak sebou nese použitelnost základních práv zaručených Listinou základních práv Evropské unie. Jelikož soud dospěl k závěru, že nyní projednávaná věc nespadá do působnosti unijního práva, nejsou tudíž ani splněny předpoklady pro to, aby v nyní projednávané věci mohla být aplikována Listina základních práv Evropské unie (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 285/2014 - 32, body 40 a 41 a ze dne 22. 5. 2019, č. j. 9 As 323/2017 - 61, bod 33).

141. Soud se tedy neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že by v projednávané věci mělo být aplikováno unijní právo a že by napadené rozhodnutí či samotná právní úprava (zákon č. 300/2011 Sb. a na jeho podkladě přijatá obecně závazná vyhláška č. 10/2012) představovaly rozpor s unijním právem v podobě zásahu do svobody usazování a svobody volného pohybu služeb vyjádřených v čl. 49 a čl. 56 SFEU. Z uvedeného důvodu taktéž soud neshledal důvod pokládat Soudnímu dvoru jakoukoliv předběžnou otázku.

142. Ani tuto žalobní námitku soud proto neshledal důvodnou. IX. e. Protiústavnost 143. Dále žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí porušuje ústavní principy, a to zejména princip právní jistoty, ochrany důvěry v právo, ochrany nabytých práv, legitimního očekávání a tím i princip právního státu. Žalobkyně má rovněž za to, že Ústavní soud svými nálezy sp. zn. Pl. ÚS 29/10, Pl. ÚS 56/10 a Pl. ÚS 6/13 nerespektoval ustálený výklad právních předpisů ani zavedenou správní praxi žalovaného a své závěry v uvedených nálezech formuloval v rozporu se závěry vyjádřenými ve svých dřívějších nálezech, v nichž vymezil principy dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrany dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci. Podle názoru žalobkyně by proto městský soud neměl při rozhodování ve věci nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, Pl. ÚS 56/10 a Pl. ÚS 6/13 zohledňovat.

144. Městský soud předesílá, že závazností nálezů Ústavního soudu pro obecné soudy se Ústavní soud podrobně zabýval v nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05. V tomto nálezu Ústavní soud zdůraznil, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá obecným soudům povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, jinými slovy povinnost sledovat ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 pak Ústavní soud rozlišil povinnost respektovat ratio decidendi nálezu Ústavního soudu v dalším řízení v té samé věci (smysl kasační) a povinnost následovat ratio decidendi Ústavního soudu v jiných, ale podobných věcech (smysl precedenční). Právě o takový případ se jedná v projednávané věci, neboť všechny tři zmiňované nálezy (sp. zn. Pl. ÚS 29/10, Pl. ÚS 56/10 a Pl. ÚS 6/13) byly přijaty v jiných věcech.

145. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 rovněž vyložil, že existuje několik možných postojů, které mohou obecné soudy zaujmout ve vztahu k „precedenčním“ judikátům Ústavního soudu. Tyto postoje lze „roztřídit“ za použití pojmu „reflektovat“. Rozsudek obecného soudu buď reflektuje, nebo nereflektuje ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu. Reflektovat znamená, že obecný soud rozhodl na základě ústavních principů prohlášených Ústavním soudem v jeho nálezech a navíc je aplikoval rozumně, přičemž aplikovat rozumně neznamená ani otrocké opakování, ani bezduché kopírování názorů Ústavního soudu. „Reflektovat“ (anebo respektovat) ústavněprávní výklad Ústavního soudu znamená následovat ho ve skutkově podobných případech, anebo přednést seriózní argumenty, které vedou k závěru, že vzhledem k relevantním skutkovým rozdílům není vhodné aplikovat již vyslovený princip v tomto dalším případě. Nereflektovat znamená závěry nálezu neužít, zcela opomenout, či odmítnout. Pro poslední případ je nezbytné, aby pro takovou výjimku existoval obzvláště dobrý důvod. V nálezu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 Ústavní soud umožnil obecným soudům, aby ústavněprávní výklady nereflektovaly, ale jen s dostačujícím odůvodněním a s cílem přesvědčit Ústavní soud, aby své právní názory modifikoval. Obecný soud by tedy neměl předložit konkurující úvahy z nepodstatných důvodů, ale toliko v případech, kdy je opravdově a z vážných důvodů přesvědčen, že by nebylo správné následovat rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05, body 62 a 63).

146. Městský soud konstatuje, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Ústavní soud shledal přípustným, aby obec regulovala obecně závaznou vyhláškou vydanou podle § 50 odst. 4 ve spojení s § 2 písm. e) zákona o loteriích i umístění interaktivních loterních systémů, případně dalších přístrojů podobných výherním hracím přístrojům, a to jako součásti širší množiny přístrojů, k jejichž provozu vydává ministerstvo financí povolení podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Ústavní soud tedy shledal, že regulace umístění interaktivních videoloterijních terminálů spadá do normotvorné působnosti obcí, a to dle ustanovení zvláštního zákona, jak má na mysli i § 10 písm. d) zákona o obcích.

147. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 sice vyložil, že bude pak na žalovaném, aby v konkrétních případech posoudil, zda existence obecně závazné vyhlášky, ať už byla přijata před vydáním rozhodnutí o povolení či po něm, je důvodem pro zrušení povolení, a to především s ohledem na další ústavně vymezené principy. Již tehdy však zdůraznil, že „v zásadě platí, že provozovatelé těchto zařízení si museli být vědomi existence ustanovení § 43 loterijního zákona, a tedy skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni.“ Ústavní soud zde tedy akcentoval právě tu skutečnost, že nastanou-li v § 43 odst. 1 zákona o loteriích předvídané okolnosti, lze provozovatele loterií jejich povolení zbavit, s čímž měli být provozovatelé loterií srozuměni. Městský soud tak podotýká, že i v situaci, kdy sám Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/2010 uvedl, že bude třeba posoudit soulad dopadu regulace příslušnou obecně závaznou vyhláškou s jinými ústavními principy, současně také konstatoval, že bude třeba dbát i na to, že ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích nemohlo u provozovatelů loterií vyvolat legitimní očekávání v to, že platnost povolení nebude před uplynutím doby platnosti nijak dotčena.

148. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 pak Ústavní soud konstatoval, že ustanovení čl. 104 odst. 3 Ústavy zmocňuje obec k originární normotvorbě, a tedy k jejímu vydání není zapotřebí výslovné zákonné zmocnění (srov. např. nález ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 5/99, nebo nález ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06). Zda se toto oprávnění obcí na úrovni zákonné úpravy bude opírat o zvláštní zákon ve smyslu § 10 písm. d) zákona o obcích, či zda se bude opírat o generální klauzuli § 10 písm. a) zákona o obcích za účelem zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, se již nejeví s ohledem na závěry vyplývající z tohoto nálezu jako podstatné.

149. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 byl předmětem řízení návrh na zrušení pravidel pro dočasnou nedotknutelnost regulace loterií na území obcí do 31. 12. 2014, jak ji zavedlo přechodné ustanovení zákona č. 300/2011 Sb. Ústavní soud konstatoval, že právo obcí na samosprávu znamená i regulaci videoloterních terminálů. Toto právo existovalo celou dobu a nelze je časově omezovat. V tom byl Ústavní soud odlišného názoru od žalovaného. Ústavní soud poté konstatoval, že za legitimní očekávání nelze považovat předpoklad provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů, že správní praxe ministerstva spojená s opomíjením práva obcí na samosprávu bude pokračovat.

150. Z uvedeného vyplývá především to, že Ústavní soud citovanými nálezy formuloval toliko základní právní východiska, jimiž je třeba nahlížet na právní regulaci provozování loterií na území obce. V uvedených věcech vyslovil závěry, jimiž byly překonány i dosavadní právní závěry a praxe správních orgánů (zejména žalovaného). Ústavní soud ve všech případech akcentoval právo obcí na samosprávu a z ní vyvěrající pravomoc obce regulovat na svém území provozování loterií coby záležitost veřejného pořádku. Ústavní soud své vzájemně konzistentní závěry formuloval na pozadí reálných skutkových okolností dané věci, nepřekonával ani nesjednocoval svoji judikaturu a neodchyloval se od jiných závěrů judikatury.

151. V nálezech, na které poukazovala žalobkyně (sp. zn. IV. ÚS 150/2001, I. ÚS 544/2006), Ústavní soud jistě akcentoval to, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní je jedním ze základních atributů právního státu. Poukázal na to, že snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01, nebo ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 163/02).

152. Uvedené věci se však týkaly zcela odlišné skutkové a právní situace. Ta sice principiálně spočívala v tom, že rozhodovací činnosti orgánů veřejné správy nedostatečně hodnotila jiná předchozí existující rozhodnutí orgánů veřejné správy v téže věci (konkrétně šlo o existenci předchozího rozhodnutí o příspěvku na službu, resp. usnesení o dědictví). Avšak tyto nálezy se netýkaly právní problematiky regulace provozu loterií na území obce, která se od těchto věcí odlišuje, jak vyložil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, právě v tom, že na základě § 43 zákona o loteriích mohli provozovatelé očekávat změnu (event. zrušení) povolení k provozu loterií. Dobrá víra v provoz loterií na základě povolení orgánu veřejné správy tak byla omezena do té míry, na kolik si mohli provozovatelé být vědomi, že může dojít ke změně skutkové či právní situace, za níž byla předmětná povolení vydána.

153. Ústavní soud v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 29/10, Pl. ÚS 56/10 a Pl. ÚS 6/13 tedy hodnotil a reflektoval a formuloval své závěry ve vztahu ke speciální právní úpravě, která se pojí s regulací loterií na území obcí. Městský soud proto neshledal, že by nálezy sp. zn. Pl. ÚS 29/10, Pl. ÚS 56/10 a Pl. ÚS 6/13 snad měly představovat nekonzistentní a vybočující rozhodovací praxi Ústavního soudu. Městský soud celkově shledal, že není důvod, aby závěry uvedených nálezů, které konstatovaly jen několik málo dílčích východisek (přičemž i žalobkyně v žalobě uplatnila ještě i širší spektrum výtek než výtky vůči nálezům), nebyly aplikovatelné a přiléhavé taktéž na věc žalobkyně.

154. Všechny uvedené nálezy navíc ve své judikatuře respektuje Nejvyšší správní soud (srov. rozsudky ze dne 25. 8. 2020, č. j. 4 As 28/2020 - 34, č. j. 6 As 285/2014 - 32, ze dne 17. 2. 2016, č. j. 7 As 323/2015 - 37 a další). Městský soud tak uzavírá, že v situaci, kdy tyto nálezy setrvale respektuje i Nejvyšší správní soud, neshledal důvod neaplikovat východiska uvedených nálezů na věc žalobkyně a neshledal důvod, pro který by bylo nutné se od závěrů těchto nálezů se odchýlit.

155. Co se týče žalobkyní namítaného zásahu do legitimního očekávání a právní jistoty, otázkou zásahu do legitimního očekávání držitelů povolení k provozování loterií a jiných podobných her se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud (srov. např. rozsudky č. j. 2 As 35/2018 - 51, bod 31 až 33, ze dne 19. 3. 2021 č. j. 5 As 116/2018 - 75, bod 66 nebo ze dne 23. 3. 2021, č. j. 4 As 260/2019 - 38, bod 32 a 33 a ze dne 25. 3. 2021, č. j. 7 As 445/2019 - 41, bod 31).

156. V rozsudku č. j. 5 As 116/2018 - 75, bod 66 Nejvyšší správní soud na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 dovodil, že „takový postup není protiústavní ani nezákonný, neboť si provozovatelé loterií a jiných podobných her právě s ohledem na § 43 odst. 1 zákona o loteriích museli být vědomi, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. V nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, Ústavní soud dále judikoval, že by se žalovaný naopak dopustil zásahu do ústavního práva obcí na územní samosprávu, pokud by nerušil povolení k provozování loterií a jiných podobných her, jejichž provozování je v rozporu s obecně závaznými vyhláškami. V tomto směru nelze u provozovatelů loterií ani hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, neboť si mohli být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných právních předpisů (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13).“ 157. V rozsudku č. j. 2 As 35/2018 - 51, bod 33 Nejvyšší správní soud konstatoval, že „stěžovatelka si musela být vědoma existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích, tedy toho, že může být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz herních zařízení, tohoto povolení zbavena. Nemohlo jí tedy vzniknout legitimní očekávání, že její podnikání v daném velmi specifickém oboru, jenž je tradičně předmětem častých politických zásahů místních i celostátních, bude ‚nerušeně‘ pokračovat. Nad stěžovatelčiným právem podnikat, oslabeným právě s ohledem na § 43 odst. 1 zákona o loteriích, v daném případě v rovině vnitrostátního práva převažuje právo obcí na samosprávu (otázka dopadu práva EU nemohla být, jak výše vyloženo, v tomto kasačním řízení řešena). Postup žalovaného, jenž po přijetí obecně závazné vyhlášky příslušné obce zruší vyhlášce odporující povolení, navíc přímo vyžaduje judikatura Ústavního soudu. Obecně vzato proto nejde o postup neproporcionálně zasahující do práv stěžovatelky (srov. nález sp. zn. ÚS Pl. ÚS 56/10, bod 43, rozsudek NSS č. j. 6 As 285/2014 - 32, body 38, 39 a judikaturu v nich uvedenou).“ 158. Uvedená judikatura Nejvyššího správního soudu se tedy shoduje v závěru, že provozovatelům loterií a jiných podobných her nemohlo vzniknout žádné legitimní očekávání, že udělené povolení nebude po dobu jeho platnosti nijak dotčeno. Vzhledem k tomu, že žalobkyni nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že jí udělené povolení nebude po dobu platnosti nijak dotčeno, nemohlo být jeho zrušením ani zasaženo do jejího práva pokojně užívat majetek, a tudíž nemohl být ani porušen čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k EÚLP. Stejně tak proto nemohlo být zasaženo napadeným rozhodnutím do principů právní jistoty, ochrany důvěry v právo, ochrany nabytých práv a principů právního státu.

159. K poukazu žalobkyně na rozsudek ESLP Vékony městský soud uvádí, že v rozsudku ze dne 11. 5. 2021, č. j. 6 As 28/2018 - 52, bod 25 Nejvyšší správní soud konstatoval: „stěžovatelka namítá s odkazem na rozsudek ESLP Vékony proti Maďarsku, že nebyla schopna předvídat přijetí vyhlášky. S ohledem na výše uvedené však ani této námitce nemůže Nejvyšší správní soud přitakat. Jestliže obce měly pravomoc regulovat hazard již před přijetím novely zákona o loteriích, tím spíše bylo pro stěžovatelku předvídatelné, že obec může kdykoliv přistoupit k omezení jejího podnikání.“ 160. Žalovaný tedy postupoval v souladu s § 43 zákona o loteriích, pokud udělená povolení rozhodnutí zrušil pro jejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012. Nemohlo-li žalobkyni vzniknout legitimní očekávání, je také lichý rovněž její požadavek na poskytnutí jakéhokoliv přechodného období předcházející zrušení povolení, případně na poskytnutí náhrady za to, že musela svou podnikatelskou aktivitu v místě, kde bylo udělené povolení zrušeno, ukončit.

161. Tato žalobní námitka tedy také není důvodná.

162. Žalobkyně dále namítala, že došlo k nepřípustné retroaktivní aplikaci obecně závazné vyhlášky č. 10/2012, která byla vydána až poté, co povolení k provozování loterií a jiných podobných her udělené žalobkyni nabyla právní moci.

163. V daném případě se nemůže jednat o retroaktivitu pravou, neboť obecně závazná vyhláška č. 10/2012 zakázala provoz loterií a jiných podobných her mimo místa uvedená v příloze č. 1 obecně závazné vyhlášky s účinky do budoucna, nestanovila tento zákaz zpětně. Rovněž udělené povolení nebylo žalobkyni zrušeno v důsledku přijetí obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 se zpětnými účinky, ale s účinky od právní moci napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 6 As 285/2014, bod 36). Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, bod 145 konstatoval, že zákaz retroaktivity právních norem „se zásadně vztahuje pouze na případy pravé retroaktivity, nikoliv retroaktivity nepravé. Posléze uvedený typ retroaktivity je naopak obecně přípustný. Obsahem tohoto zákazu jako ústavního principu zároveň není vyloučení jakéhokoliv zpětného působení právní normy, nýbrž pouze takového, jež současně představuje zásah do principů ochrany důvěry v právo, právní jistoty, resp. nabytých práv“ avšak dále, bod 157 dodal, že „ačkoliv je totiž nepravá retroaktivita zásadně přípustná, nelze apriorně vyloučit, že s ohledem na princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo převáží zájem jednotlivce na dalším trvání existující právní úpravy nad zákonodárcem vyjádřeným veřejným zájmem na její změně.“ 164. V případě žalobkyně se však o nepřípustné uplatnění nepravé retroaktivity jednat nemůže. Ústavně garantované právo obcí regulovat v samostatné působnosti na svém území hazard, tedy omezit či zakázat nabídku služeb v podobě loterií a jiných podobných, bylo opakovaně potvrzeno judikaturou Ústavního soudu zmiňovanou v tomto rozsudku. Tato judikatura přitom nevyvolala změnu právní úpravy na zákonné úrovni, ta zůstala fakticky po celou dobu účinnosti zákona o loteriích nezměněná. V důsledku série nálezů Ústavního soudu došlo pouze ke změně výkladové praxe žalovaného, která byla uvedena do souladu s platnou právní úpravou. Ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích je součástí tohoto právního předpisu od samého počátku a jak již bylo uvedeno, s možností zrušení již uděleného povolení před koncem jeho platnosti musela žalobkyně přinejmenším teoreticky počítat, neboť toto ustanovení zákona o loteriích zmocňuje orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, aby povolení zrušil mimo jiné tehdy, jestliže po jeho vydání nastanou okolnosti odůvodňující zrušení vydaného povolení. V projednávané věci došlo právě ke změně situace tím, že statutární město Karviná vydalo obecně závaznou vyhlášku č. 10/2012 a vymezilo tak místa, kde byl provoz loterií a jiných podobných her zakázán. V této souvislosti nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že ke zrušení uděleného povolení žalovaný přistoupil na základě judikatury Ústavního soudu, jenž je finálním a autoritativním interpretem ústavního pořádku, včetně zákazu retroaktivity práva (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 285/2014 - 32, bod 37). Městský soud z důvodů, které již vyložil výše, přitom neshledal žádný důvod, aby se od závěrů vyplývajících z této judikatury Ústavního soudu v projednávaném případě odchyloval.

165. Žalovaný za tohoto stavu věci tak postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, která žalovanému opakovaně ukládala, aby zahájil řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích, pokud jsou vydaná povolení v rozporu s obecně závaznou vyhláškou, byť tato povolení byla vydána před tím, než příslušná obecně závazná vyhláška nabyla účinnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12, ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 2336/12, ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 2335/12).

166. Ani tato žalobní námitka tudíž není důvodná.

167. Žalobkyně rovněž namítala, že v napadeném rozhodnutí nebyla zohledněna zásada proporcionality.

168. Je notorietou, že provozování hazardu sebou nese negativní a patologické jevy (srov. např. již nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, bod 37 a sp. zn. IV. ÚS 2315/12, bod 39 a rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 285/2014 - 32, bod 30 a ze dne 12. 5. 2021, č. j. 4 As 373/2018 - 47, bod 57).

169. Provozování loterií je proto činností legální jen za podmínek přísně specifikovaných zákonem o loteriích (§ 1 odst. 1 zákona o loteriích). Účelem tohoto zákona je vymezit rámec pro zákonem povolené podnikání v oblasti loterií a jiných podobných her a pro jejich provozování, přispět k ochraně osob, které se účastní loterií a jiných podobných her, a k omezení společenských rizik této účasti (§ 1 odst. 1 věta druhá zákona o loteriích).

170. Právě proto obce v rámci práva na samosprávu disponují pravomocí k tomu, aby na celém svém území nebo na vybraných místech vyloučily koncentraci těchto jevů spojených s provozováním loterií a sázkových her dle § 2 písm. e), g), i), l), m), n) a j) a § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Jestliže má tedy obec zájem, aby se loterie jako jejich „spouštěč“ na jejím území nebo v některých místech nevyskytovaly a nesoustředily (např. je pro místní pořádek nežádoucí souběh či blízkost herny a pohostinství v sociálně vyloučené oblasti), a přistoupí k omezení loterií prostřednictvím obecně závazné vyhlášky, je zjevné, že primárním účelem takové regulace je zabezpečení veřejného pořádku v místě, neboť právě oblast provozování výherních hracích přístrojů je tou oblastí, která spadá do oblasti veřejného pořádku, k jehož ochraně je obec ve své samostatné působnosti povolána (srov. již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2013, č. j. 8 Afs 49/2011 - 75).

171. Žalobkyně má zcela jistě zájem na provozování svého podnikání a dosahování zisku (jde o výkon vlastnického práva a práva na podnikání vyplývajících z čl. 11 a 26 Listiny základních práv a svobod), proti tomuto zájmu žalobkyně však stojí právo obce na samosprávu (čl. 99 a násl. Ústavy), jehož součástí je i ochrana veřejného (místního) pořádku na území obce, což je nejen její legitimní zájem ale i povinnost (srov. § 2 odst. 2 zákona o obcích). Nelze přitom přehlédnout, že podle § 4 odst. 2 zákona o loteriích je právě udržení veřejného pořádku v místě stěžejním předpokladem pro udělení povolení k provozování loterií a jiných podobných her.

172. Jak již bylo uvedeno, žalobkyně si musela být vědoma, že podniká v oboru, který je pro své negativní dopady na společnost, a zejména na její zranitelné skupiny (děti, mládež, lidé se sníženou finanční gramotností apod.) předmětem přísných zákonných restrikcí. Zároveň věděla, že jakákoliv změna vnějších okolností, jakkoliv nezávislá na její vůli, může podle zákona vést ke změně či odebrání vydaného povolení. Tomu mohla a měla přizpůsobit své podnikatelské plány, neboť se jedná o riziko podnikání v tomto specifickém oboru. Statutární město Karviná využilo své samosprávné pravomoci a prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 zakázalo provoz loterií a jiných podobných her mimo jiné na adrese Žižkova 392/92, Karviná, na níž se nacházela provozovna žalobkyně.

173. Přijetím obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 se tak zájem žalobkyně na podnikání a dosahování zisku v oblasti provozování loterií a jiných podobných her dostal do kolize s právem statutárního města Karaviné na samosprávu, jejíž součástí je i její právo a povinnost chránit veřejný pořádek na svém území před negativními důsledky této činnosti prostřednictvím její regulace. Žalobkyni, jak již městský soud vyložil výše, přitom nesvědčilo legitimní očekávání, že její právo provozovat loterie a jiné podobné hry na území statutárního města Karviné nebude po celou dobu platnosti uděleného povolení dotčeno. V daném případě proto převážilo právo statutárního města Karviné na samosprávu realizované prostřednictvím zákazu provozu loterií a jiných podobných her nad právem žalobkyně podnikat v provozovně nacházející se na adrese Žižkova 392/92, Karviná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 285/2014 - 32, body 38 a 39). Zrušením uděleného povolení tedy nemohla být porušena zásada proporcionality a zásah do práv žalobkyně, k němuž v jeho důsledku došlo, proto nelze považovat za nepřiměřený.

174. Žalovaný, resp. ministr financí se v napadeném rozhodnutí zásadou proporcionality, byť velice stručně, zabýval. Na straně 8 napadeného rozhodnutí uvedl, že žalovaný je povinen v souladu judikaturou Ústavního soudu v případě rozporu povolení k provozování loterií a jiných podobných her s obecně závaznou vyhláškou obce rozhodnout o jejich zrušení, neboť pokud by tak neučinil, dopustil by se zásahu do ústavního práva obcí na samosprávu a dodal, že u provozovatelů loterií a jiných podobných her nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, neboť si mohli být vědomi, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných předpisů.

175. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný, resp. ministr financí v napadeném rozhodnutí zásadu proporcionality zohlednil, přičemž dospěl ke shodnému závěru jako zdejší soud, že v daném případě v důsledku toho, že žalobkyni nesvědčilo legitimní očekávání, převážilo právo statutárního města Karviné na samosprávu nad právem žalobkyně podnikat, a že tudíž zrušení uděleného povolení nebude přestavovat nepřiměřený zásah do práv žalobkyně.

176. Rovněž tato žalobní námitka tedy není důvodná. X. f. Diskriminační charakter obecně závazné vyhlášky 177. Žalobkyně dále namítala nezákonnost a diskriminační povahu obecně závazné vyhlášky č. 12/2012, neboť umožňuje provoz loterií a jiných podobných her pouze na vybraných místech a vytváří zcela absurdní situace, kdy na jedné adrese, je provoz loterií a jiných podobných her povolen, a na druhé, která se nachází v její bezprostřední blízkosti, je jejich provoz zakázán. Žalobkyně rovněž namítala, že regulace provedená prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 je v rozporu s evropským právem.

178. Městský soud k této námitce žalobkyně předně uvádí, že je povinností soudů, aby v případě vznesené námitky diskriminační povahy obecně závazné vyhlášky před její aplikací posoudily závaznou vyhlášku individuálně z hlediska kritérií stanovených ústavním pořádkem a zákony (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 297/2015 - 77, bod 20 a tam citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, body 40 a 42).

179. Obce jsou oprávněny svými obecně závaznými vyhláškami vydanými v samostatné působnosti regulovat přípustnost, rozsah a jiné modality provozování sázkových her a jiných podobných her podle zákona o loteriích. Toto jejich oprávnění zahrnuje možnost úplného zákazu uvedených her na jejich území, možnost jejich více či méně omezeného selektivního povolení, anebo jejich všeobecného povolení. Volba konkrétní regulace je věcí politického rozhodování v rámci výkonu práva na samosprávu. Obce zde disponují velmi širokým uvážením limitovaným toliko ústavními kautelami v případech, kdy unijní prvek není přítomen, a spolu s nimi i právem Evropské unie v případech, kdy unijní prvek přítomen je (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 As 325/2016 - 46, bod 36 a, č. j. 4 As 373/2018 - 47, bod 49).

180. Soud především konstatuje, že pravomoc obcí vydat obecně závaznou vyhlášku regulující hazard na svém území vychází z čl. 104 odst. 3 Ústavy a vyplývá přímo z § 10 písm. a) zákona o obcích, jenž obce zmocňuje k vydávání obecně závazných vyhlášek k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, bod 36 a 37) a není tak vázána pouze na konkrétní zmocnění vyplývající z § 10 písm. d) zákona o obcích ve spojení s § 50 odst. 4 zákona o loteriích (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2020, č. j. 1 As 466/2019 - 45, body 16 a 17). Možnost usměrňovat na svém území provoz interaktivních videoloterních terminálů byla tedy obcím dána již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 bod 32 a 33 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 35/2018 - 51, bod 23 až 25). Obecně závazná vyhláška č. 10/2012 neobsahuje nic, co by vybočovalo z pravomoci statutárního města Karviné plynoucí mu z § 10 písm. a) zákona o obcích. Soud v této souvislosti rovněž neopomněl vzít na zřetel skutečnost, že pravomoc obcí regulovat na svém území hazard byla opakovaně potvrzena nálezy Ústavního soudu a soulad této pravomoci s ústavním pořádkem tak byl zcela jasně a nezpochybnitelně aprobován. Jelikož v dané věci nebyla prokázána existence unijního prvku, a proto nebylo namístě, aby soud přistoupil k aplikaci práva Evropské unie, nemohl v tomto případě ani nastat rozpor obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 s unijním právem.

181. Ústavní soud v již zmiňovaném bodě 42 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 mimo jiné konstatoval: „Správní soud je pak oprávněn posoudit všechny individuální okolnosti případu, tj. případně i to, zda obec zařazením té které nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně. Je to také správní soud, který má možnost v této části obecně závaznou vyhlášku případně neaplikovat.“ 182. Z judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že „právní úprava by byla diskriminační, pokud by pro různé subjekty ve stejných situacích zakládala odlišná práva a povinnosti (přímá diskriminace), nebo by na základě zdánlivě neutrálních ustanovení určité subjekty znevýhodňovala bez zdůvodnění legitimním cílem, přičemž prostředky k jeho dosažení by nebyly přiměřené a nezbytné (nepřímá diskriminace)“ (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 233/2017 - 34, bod 30, či ze dne 25. 8. 2020, č. j. 4 As 28/2020 - 34, bod 33).

183. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že plošný zákaz provozování loterií nebo jiných podobných her jen v některých částech územně členěného statutárního města nemůže být svojí povahou diskriminační, pokud v příslušné městské části, v níž se nacházejí zákazem dotčené provozovny, byly loterie a jiné podobné hry zakázány bez výjimek (srov. rozsudky Nejvyššího správní soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 1 As 234/2017 - 49, bod 32, ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 As 230/2017 - 45, bod 25, č. j. 10 As 378/2017 - 76, bod 28, ze dne 14. 4. 2021, č. j. 6 As 119/2018 - 69, bod 46 a ze dne 30. 6. 2021, č. j. 10 As 156/2017 - 141, body 77 a 78).

184. Ke znevýhodnění určitých subjektů naopak může docházet v případě, pokud by byl obecně závaznou vyhláškou omezen provoz loterií a jiných podobných her například stanovením určitých lokalit ať již v rámci obce či jednotlivých městských částí, kde je provoz loterií povolen, nebo zákazem určitého typu loterií či jiných podobných her (srov. opět rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 234/2017 - 49, bod 32, nebo č. j. 10 As 156/2017 - 141, body 69 až 72).

185. Je-li tedy obecně závazná vyhláška koncipována tak, že označuje konkrétní místa, v nichž loterie nebo jiné podobné hry provozovány do budoucna být mohou anebo naopak nemohou, požaduje judikatura, „aby obec při výběru těchto míst dbala na hledisko rovného zacházení a uplatňovala přitom navenek seznatelné, racionální, nediskriminační a nesvévolné důvody ve vztahu ke konkrétním osobám, na něž regulace při aplikaci dopadá“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 445/2019 - 41, bod 12 nebo č. j. 4 As 373/2018 - 47, bod 54).

186. Takové důvody by měly být patrné již ze samotné obecně závazné vyhlášky a jejích příloh, avšak je přípustné, aby je obec dodatečně zformulovala až v řízení o žalobě, kterou provozovatel loterií nebo jiných podobných her napadl rozhodnutí o zrušení povolení k provozu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, bod 40 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2017, č. j. 1 As 5/2017 - 76, bod 37 a č. j. 10 As 378/2017 - 23, bod 76).

187. Prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 byl na území statutárního města Karviné povolen provoz loterií a jiných podobných her povolen pouze na místech uvedených v příloze č. 1 obecně závazné vyhlášky. Mezi těmito místy není uvedena adresa Žižkova 392/92.

188. Z odůvodnění obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 nevyplývá, na základě jakého klíče byla stanovena její místní působnost, tedy na základě jakých důvodů byla vybrána právě ta místa, na nichž je, či naopak není na základě obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 povoleno provozování loterií a jiných podobných her na jednotlivých místech nacházejících se na území statutárního města Karviné. Tyto důvody jsou však patrné z vyjádření osoby zúčastněné na řízení MMK/168444/2014 a příloh, které osoba zúčastněná na řízení zaslala soudu spolu s ním.

189. Z vyjádření č. j. MMK/168444/2014 vyplývá, že statutární město Karviná prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 umožnilo provoz loterií a jiných podobných her na svém území pouze na těch místech, kde tyto hry byly provozovány provozovateli, kteří se zavázali k dodržování podmínek provozu her stanovených v deklaraci provozovatelů. K tomuto způsobu regulace statutární město Karviná přistoupilo poté, co na základě podnětu, který vzešel ze strany některých provozovatelů výherních hracích přístrojů, resp. jejich zájmových sdružení, projednalo podmínky dalšího provozování výherních hracích přístrojů na svém území s těmito provozovateli. Tito provozovatelé, jak vyplývá ze zápisu z jednání ze dne 16. 3. 2011, byli na společném jednání konaném na Magistrátu města Karviné informováni o záměru statutárního města Karviné, že pokud bude deklarace provozovatelů přijata všemi provozovateli na území statutárního města, vydá následně statutární město Karviná obecně závaznou vyhlášku, která umožní pokračovat v provozu jen těm provozovatelům, kteří k deklaraci přistoupí. Návrh deklarace byl statutárnímu městu Karviné zaslán zájmovým sdružením provozovatelů UNASO.

190. Z oznámení č. j. MMK/084381/2011 pak vyplývá, že provozovatelé výherních hracích přístrojů na území statutárního města Karviné k deklaraci provozovatelů přistoupili a zavázali se přijmout opatření v deklaraci uvedená. Z oznámení č. j. MMK/084381/2011 dále vyplývá, že statutární město Karviná oslovilo rovněž provozovatele ostatních druhů loterií a jiných podobných her a informovalo je o svém záměru, umožnit provoz loterií a jiných podobných her na svém území pouze těm provozovatelům, kteří k deklaraci přistoupí. Ze sdělení SPELEOS ze dne 19. 8. 2011 vyplývá, že mezi provozovateli, kteří byli o tomto záměru statutárního města Karviné vyrozuměni, byla i žalobkyně a že žalobkyně jako člen tohoto sdružení měla v souladu s usnesením jeho valné hromady odsouhlasit návrh deklarace provozovatelů a zaslat jej statutárnímu městu Karviné. Z vyjádření č. j. MMK/168444/2014 vyplývá, že k deklaraci provozovatelů přistoupilo celkem 11 provozovatelů oslovených statutárním městem Karvinou, žalobkyně však mezi nimi nebyla.

191. Z vyjádření č. j. MMK/168444/2014, ze zápisu z jednání ze dne 16. 3. 2011 i z oznámení ze dne č. j. MMK/084381/2011 vyplývá, že statutární město Karviná přistoupilo k tomuto způsobu regulace s cílem ve spolupráci s provozovateli hazardních her nalézt způsob regulace jejich provozu na svém území, který by umožnil minimalizovat rizika spojená s jejich provozováním, neboť na jeho území se nacházelo velké množství heren, jejichž provoz byl předmětem častých stížností ze strany občanů.

192. Jak již bylo uvedeno, skutečnost, že hraní hazardních her s sebou nese řadu negativních a patologických jevů, je notorietou. Snaha statutárního města Karviné o minimalizaci těchto jevů, které mohou ve svých důsledcích vést k narušování veřejného pořádku, je tak nepochybně racionálním a logickým krokem. Postup, který statutární město Karviná k dosažení tohoto cíle zvolilo a který byl ve finální fázi realizován přijetím obecně závazné vyhlášky č. 10/2012, nepovažuje soud za akt libovůle. Statutární město při koncipování regulace provozování hazardu na svém území vycházelo z návrhu deklarace provozovatelů, který byl vytvořen zájmovým sdružením provozovatelů hazardních her. Statutární město Karviná provozovatelům hazardních her na svém území také předem oznámilo svůj záměr umožnit do budoucna jejich provozování pouze těm provozovatelům, kteří k deklaraci provozovatelů přistoupí.

193. Samotná deklarace pak podle názoru soudu nestanovuje žádné nepřiměřené požadavky a podmínky, které by provozování hazardu na území statutárního města Karviné činily nemožným, či ekonomicky nevýhodným, což nejlépe vystihuje skutečnost, že byla navržena samotnými provozovateli a že k ní přistoupili všichni provozovatelé výherních hracích přístrojů na území statutárního města Karviné a dále 11 provozovatelů jiných druhů loterií a jiných podobných her. Požadavek statutárního města Karviné, aby na jeho území provozovali hazardní hry pouze provozovatelé, kteří k deklaraci provozovatelů přistoupí, proto nelze považovat s ohledem na cíl, kterého chtělo tímto krokem dosáhnout, za nepřiměřený. Provozovatelé hazardních her na území města včetně žalobkyně byli o tomto záměru také s dostatečným předstihem vyrozuměni, neboť obecně závazná vyhláška č. 10/2012 nabyla účinnosti dne 1. 1. 2013, tedy zhruba jeden a půl roku poté, co byli tito provozovatelé statutárním městem Karviná o jeho záměru informováni a měli tak dostatek času na něj případně zareagovat a tomuto požadavku se přizpůsobit. Bylo rozhodnutím žalobkyně, že ve věci zůstala pasivní a k návrhu deklarace provozovatelů se nevyjádřila, popř. nevstoupila do jednání se statutárním městem Karvinou, pokud k návrhu deklarace měla výhrady, či ji z nějakého důvodu nemohla nebo nechtěla přijmout.

194. Postup statutárního města Karviné nepovažuje soud ani za diskriminační, neboť obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012 byl zakázán provoz loterií a jiných podobných her na území celého města všem provozovatelům, kteří k deklaraci provozovatelů nepřistoupili, bez výjimky. Důvod, který statutární město Karvinou k přijetí této regulace vedl, je přitom nepochybně legitimní, neboť jím sledovalo cíl omezit negativní následky provozování hazardních her na svém území. Způsob, který statutární město Karviná zvolilo, spočívající v povolení provozu loterií a jiných podobných her pouze v místech, kde je provozují provozovatelé, kteří přistoupili k deklaraci provozovatelů, považuje soud také za přiměřený prostředek k dosažení sledovaného cíle. Statutární město Karviná nepřistoupilo k úplnému zákazu provozování hazardu na svém území, což by byl prostředek nepochybně jejich provozovatele ještě více zasahující, ale pouze k jejich určitému omezení, přičemž toto omezení vycházelo z požadavků, které si stanovili sami provozovatelé hazardních her.

195. Soud tedy poté, co přezkoumal obecně závaznou vyhlášku č. 10/2012, neshledal žádný důvod, aby tuto vyhlášku dle čl. 95 odst. 1 Ústavy v dané věci neaplikoval.

196. Žalobkyně také namítala, že statutární město Karviná vydalo povolení k provozu výherních hracích přístrojů na adrese Žižkova 392/92, čímž fakticky osvědčilo, že provoz loterií a jiných podobných her na uvedené adrese je v souladu s požadavky zákona o loteriích. Žalobkyni tudíž není znám žádný objektivní důvod, kvůli němuž by měla být v důsledku vydání obecně závazné vyhlášky č. 10/2012 předčasně zrušena jí udělené povolení a tedy zakázána její podnikatelská činnost na adrese v povolení uvedené.

197. K této námitce žalobkyně soud uvádí, že skutečnost, že statutární město Karviná původně v danou dobu akceptovalo místo nacházející se na adrese Žižkova 392/92 jako místo, na němž je možno provozovat loterie nebo jiné podobné hry ještě neznamená, že by v na tomto místě mohly být loterie nebo jiné podobné hry provozovány navždy a bez ohledu na okolnosti mající původ v provozu a na vývoj v čase. Pokud tedy bylo na uvedené adrese provozování loterií a jiných podobných her původně povoleno, nemohlo to z důvodů podrobně vyložených výše vytvořit žádnou překážku, pro kterou by nemohl být provoz na uvedené adrese následně zakázán obecně závaznou vyhláškou č. 10/2012.

198. Tuto žalobní námitku tedy soud důvodnou neshledal.

199. Co se týče odkazu žalobkyně na stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 9. 2014, v němž se mimo jiné uvádí, že je nezbytné, aby obce při regulaci provozu loterií na svém území zvažovaly, zda míra zvoleného omezení je přiměřená konkrétním místním podmínkám, zda nepůsobí diskriminačně a zda nenarušuje hospodářskou soutěž více, než je nezbytně nutné k dosažení jejích cílů, k tomu městský soud uvádí, že k tomuto odkazu se již vyjádřil Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku č. j. 2 As 35/2018 - 51, bod 30, v němž uvedl: „Co se týče odkazu stěžovatelky na rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, oprávnění hodnotit obsah obecně závazné vyhlášky z hlediska jejího protisoutěžního charakteru dovodil tento úřad z § 19a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže). Krajský soud v Brně dal v tomto ohledu úřadu za pravdu; jeho rozsudek v dané věci byl napaden kasační stížností (vedeno pod sp. zn. 2 As 200/2020), o níž ještě nebylo rozhodnuto. V obecné rovině tedy za předpokladu, že postup Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže bude správními soudy shledán zákonným (závěry v této věci zatím není možno žádným způsobem předjímat, bylo by myslitelné v konkrétní podobě určité obecně závazné vyhlášky obce spatřovat protisoutěžní jednání. Ve věci stěžovatelky však nic takového nebylo příslušným odborným správním orgánem shledáno; posuzovat tuto otázku v každém jednotlivém řízení tohoto typu před žalovaným jako otázku předběžnou není s ohledem na princip odbornosti a vymezení pravomocí správních orgánů reálně představitelné. Jsou-li indicie, že konkrétní vyhláška má protisoutěžní charakter, má žalovaný dát podnět Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k provedení příslušného šetření a vyčkat na reakci Úřadu. Není však možno po žalovaném požadovat, aby se touto otázkou zevrubně zabýval v rámci svého běžného rozhodování.“ V nyní posuzovaném případě je situace shodná, proto soud neshledal důvod, aby se od těchto závěrů Nejvyššího správního soudu jakkoliv odchyloval.

200. Rovněž tato žalobní námitka tedy není důvodná.

X. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

201. Žalobkyně v podané žalobě namítala, že žalovaný odpovídajícím způsobem neodůvodnil, proč neprovedl žalobkyní navrhované důkazy, jimiž mělo být prokázáno, zda na adrese, kde bylo na základě uděleného povolení žalobkyni umožněno provozování loterií a jiných podobných her, dochází v přímé souvislosti s jejich provozem k porušování veřejného pořádku, že neaplikoval § 43 odst. 1 zákona o loteriích ve spojení s ustanoveními správního řádu stanovujícími podmínky pro zahájení přezkumného řízení, že se nezbýval se rozporem jím použité právní úpravy s čl. 49 SFEU, jenž zakazuje omezování svobody usazování na území členských států, a čl. 56 SFEU, jenž zakazuje omezování volného pohybu služeb uvnitř Evropské unie, že napadeným rozhodnutím byly porušeny ústavní principy, a to zejména princip právní jistoty, ochrany důvěry v právo, ochrany nabytých práv, legitimního očekávání a tím i princip právního státu a že obecně závazná vyhláška, která byla v řízení aplikována, je nezákonná a diskriminační. Jelikož však žádný z uplatněných žalobních bodů nebyl důvodný a soud ani neshledal žádnou vadu, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti a pro kterou by bylo potřeba napadené rozhodnutí zruštit, soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

202. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., dle nějž má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů ten účastník, který měl ve věci úspěch. Žalobkyně v řízení úspěšná nebyla a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Právo na náhradu nákladů proto nemá ani jeden z nich. Soud nepřiznal žalovanému náhradu hotových výdajů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu (o. s. ř.) a podle § 89a exekučního řádu, jak žalovaný požadoval ve vyjádření k podané žalobě. Použití § 151 odst. 3 o. s. ř. je totiž v řízení podle soudního řádu správního vyloučeno a stejně tak nejsou na toto řízení přenositelné důvody nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13 (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015 - 79).

203. Výrok o nákladech řízení osoby zúčastněné na řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 5 s. ř. s., dle nějž má osoba zúčastněná na řízení právo jen na náhradu těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem. Ačkoli jí soud usnesením č. j. 10 Af 53/2015 - 75 uložil povinnost vyjádřit se k důvodům a okolnostem přijetí obecně závazné vyhlášky č. 1/2014, osoba zúčastněná tak pouze napravila nedostatky svého postupu při samotném schválení této vyhlášky, a proto se nejedná o povinnost uloženou primárně soudem ve smyslu citovaného ustanovení s. ř. s. Osoba zúčastněná ostatně ani netvrdila, že jí v řízení vznikly jakékoli náklady nad rámec její obvyklé úřední činnosti.