Číslo jednací: 13Az 12/2019 - 55

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobce: X. X., narozený dne X státní příslušnost Ukrajina místem pobytu v ČR X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2019 č. j. OAM-176/ZA-ZA11-VL13-2018 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“), jímž žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

II. Žalobní body

2. Žalobce nesouhlasil se závěry žalovaného, že není ohrožen pronásledováním. Žalobce je názoru, že mu je původcem pronásledování přičítáno politické přesvědčení ve prospěch ukrajinského státu. Za původce pronásledování lze považovat separatistické uskupení tzv. Luhanské lidové republiky. Luhanská lidová republika je organizací, jež ovládá podstatnou část území země původu žalobce. Ukrajina nemá efektivní kontrolu nad Luhanskou oblastí, a její státní moc se tedy na tomto území nijak neprojevuje. Žalobce se otevřeně hlásí k ukrajinské národnosti a politicky podporuje ukrajinskou stranu vnitřního ozbrojeného konfliktu. Žalobce je bloggerem a na sociálních sítích se vyjadřuje k politickým tématům, zejména ohledně ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny. Ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu musí být vykládáno souladně s čl. 43 Listiny základních práv a svobod a její celkovou systematikou. Ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu musí být v souladu s příkazem eurokonformního výkladu vykládáno souladně se směrnicí 2004/83/ES. Za předpokladu, že původci pronásledování žadateli o mezinárodní ochranu jeho politické přesvědčení připisují, není pro účely posouzení spojitosti mezi pronásledováním a azylově relevantními důvody ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu rozhodné, zda žadatel politické názory, pro které je pronásledován nebo pro které mu pronásledování hrozí, skutečně zastává. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 45/2008 - 67 ze dne 13. 8. 2008.

3. Žalobce uvádí, že mu hrozí pronásledování pro příslušnost k určité sociální skupině. „Určitá sociální skupina“ ve smyslu § 12 zákona o azylu, je skupina osob, která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování však do této charakteristiky nepatří. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 63/2004 - 60 ze dne 19. 5. 2004. Žalobce je názoru, že tzv. vnitřní přesídlenci tvoří určitou sociální skupinu ve smyslu zákona o azylu. Příslušnost k Luhanské oblasti a status vnitřně přesídlené osoby má podstatný význam pro výkon základních práv, například volebního práva, práva na práci a dalších. Právě z důvodu této příslušnosti byl žalobce diskriminován na trhu práce a s bydlením a nebylo mu umožněno vykonat své volební právo. Žalobce je názoru, že soustavná diskriminace společností za mlčení státních orgánů je azylově relevantním pronásledováním pro příslušnost k určité sociální skupině. Odkazuje přitom na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 146/2006 - 100 ze dne 28. 2. 2007, podle něhož pokud ze zpráv o zemi původu žadatele o azyl vyplývá, že menšina, jejímž je žadatel příslušníkem, je terčem diskriminace a pronásledování ze strany úřadů a policie, nemůže jako důvod pro neudělení azylu obstát argument, že žadatel o azyl v zemi původu tyto orgány nepožádal o pomoc a nevyčerpal tak veškeré právní prostředky, které mu k ochraně jeho práv poskytuje právní řád státu jeho původu.

4. Podle názoru žalobce žalovaný pochybil, jestliže neudělil žalobci azyl z humanitárních důvodů podle ustanovení § 14 zákona o azylu. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl toliko to, že neshledal důvody pro jeho neudělení. Takovéto odůvodnění však není vůbec přezkoumatelné a tím je způsobena vada nezákonnosti výroku o neudělení azylu podle § 14 zákona o azylu. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 139/2002 - 46 ze dne 18. 12. 2003 „Úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.” Nepřezkoumatelnost rozhodnutí, resp. výroku o neudělení azylu podle ustanovení § 14 zákona o azylu zcela znemožňuje přezkum takového rozhodnutí správního orgánu. K pojmu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se dále vyjadřuje Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 9 As 70/2009 - 88 ze dne 3. 6. 2010.

5. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k názoru, že žalobci nehrozí uložení či vykonání trestu smrti ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu. Žalobce s tímto závěrem nemůže souhlasit. Ustanovení § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu je nutné vykládat tak, že za vážnou újmu se považuje „trest smrti nebo poprava“, přitom pojem „poprava“ má širší význam než „vykonání trestu smrti“, neboť k popravě může dojít bez toho, aby byl s cizincem veden jakýkoliv soudní proces a bez jakéhokoliv formálního uložení trestu smrti a popravu mohou uskutečnit i nestátní původci. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 40/2009 - 74 ze dne 28. 7. 2009. Z výše uvedeného plyne mj., že pro existenci vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu postačí hrozba uložení trestu smrti (nebo hrozba popravy), není nutné čekat na uložení trestu smrti a uprchnout až před hrozbou vykonání trestu smrti (popravy), přitom slovo „poprava“ má širší význam než „vykonání trestu smrti“, neboť k popravě může dojít bez toho, aby byl s cizincem veden jakýkoliv soudní proces a bez jakéhokoliv formálního uložení trestu smrti, popravu mohou realizovat i nestátní původci. Ustanovení o nestátních původcích pronásledování a vážné újmy se podle judikatury Nejvyššího správního soudu vztahuje na doplňkovou ochranu i bez výslovné transpozice do zákona o azylu. Jak vyplývá z článku z novin Handelsblatt, dochází v Luhanské oblasti k nezákonnému popravování civilního obyvatelstva. Rozhodnutí žalovaného úřadu je nepřezkoumatelné, jestliže se nezabývalo hrozbou vykonání popravy na žalobci.

6. Žalovaný nesprávně zjistil skutkový stav, když dospěl k názoru, že žalobci nehrozí v zemi původu mučení či jiné špatné zacházení ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Zejména žalovaný nevyhodnotil tvrzení žalobce, že je odpůrcem proruského režimu v Luhanské lidové republice a z tohoto důvodu mu do budoucna hrozí špatné zacházení, stejně jako trestní stíhání ze strany tzv. Luhanské lidové republiky. Jak vyplývá z dostupných informací o bezpečnostní situaci na Ukrajině, nachází se oblast Luhansk v blízkosti tzv. linie dotyku, tedy linie frontové. I podklady zajištěné žalovaným úřadem (například Informace OAMP) hovoří o soustředění ozbrojeného konfliktu právě na tzv. linii dotyku. Žalobce v tomto ohledu poukazuje například na vyjádření pana ministra zahraničních věcí České republiky, který při své návštěvě Mariupolu uvedl: „Každý den dochází k porušování příměří a ostřelování pozic. Ozbrojenci s podporu Ruska nadále blokují přístup na své území pozorovatelům Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.“ Jak vyplývá dále z odkazované analýzy, je region žalobce nadále zcela nestabilní a je považován za „časovanou bombu.” Za takové situace nemůže žalovaný orgán bez dalšího konstatovat, že žalobci nehrozí ohrožení života či lidské důstojnosti za situace ozbrojeného konfliktu, a to zvláště za okolnosti, kdy většina zpráv zajištěných žalovaným je datována v prvním pololetí roku 2018, aniž by byla reflektována eskalace konfliktu a následné vyhlášení výjimečného stavu, na což reagoval při své návštěvě regionu i český ministr zahraničních věcí. Žalobce v tomto ohledu nepovažuje zprávy o zemi jeho původu zajištěné žalovaným za souladné s ustanovením § 23c zákona o azylu, neboť nejsou aktuální. Naopak žalobcem předkládané zprávy vyvracejí závěry žalovaného úřadu. Z dalších informací, například server aktuálně.cz plyne, že i přes dojednaná příměří si ozbrojený konflikt na východě Ukrajiny vyžádal více než 10 000 obětí. Ani současná příměří pak nejsou dodržována.

7. Žalovaný se též zabýval pouze formální možnosti vnitřního přesídlení, nikoli možností faktickou, přičemž možnost vnitřního přesídlení vůbec nezkoumal v souladu s ust. § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) ve vztahu k individuálnímu případu žalobce. Žalovaný tedy nezjistil skutkový stav v souladu s ust. § 3 správního řádu. Nepravdivé je tvrzení žalovaného, že žalobce neuvedl žádné objektivní překážky vnitřního přesídlení. Žalobce uvedl výše a při pohovoru před správním orgánem, že se pokoušel se vnitřně přesídlit, nicméně neúspěšně.

8. K možnosti vnitřního přesídlení žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsudku č. j. 32 Az 8/2016 - 45 ze dne 27. 9. 2017, podle kterého je třeba se zabývat reálností (faktické i právní), přiměřeností, rozumností, smysluplností tohoto řešení, dostupností, celkovými poměry v zemi původu, osobními poměry žadatele, účinností vnitřní ochrany a postavení žadatele z hlediska respektování a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Nejvyšší správní soud pak v rozsudku ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 – 74 formuloval následující čtyři kritéria, která by měl vzít správní orgán rozhodující o udělení mezinárodni ochrany v potaz: „(1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv.“ Pro učinění závěru, že je možné vnitřní ochrany využít, musí být přitom všechna tato kritéria naplněna kumulativně. Žalobce dále zdůraznil, že podle rozsudku Krajského soudu v Brně v rozsudku č. j. 32 Az 8/2016 - 45 ze dne 27. 9. 2017 situace vnitřně přesídlených osob dle některých zpráv není příliš příznivá. Žalobce namítal, že se situace v oblasti zaměstnanosti vnitřně vysídlených osob zhoršuje. Uchazeči o práci v drtivé většině hlásí těžkosti spojené s nalezením zaměstnání. Mezi hlavní problémy patří nízké mzdy, nízký počet volných pracovních míst pro danou kvalifikaci a diskriminace ze strany zaměstnavatelů na základě statusu vnitřně vysídlených osob nebo věku. Průměrný výdělek vnitřně vysídlených od prosince roku 2017 neustále klesá, v červnu 2018 činil méně než 2100 ukrajinských hřiven (77 USD) za měsíc. To je méně než národní částka životního minima vypočtená Ministerstvem sociální politiky Ukrajiny, která v červnu 2018 činila více než 3300 hřiven. Výzkum ukazuje, že zdravotnická péče se stala pro mnohé vnitřně vysídlené osoby finančně nedostupnou, přičemž snižování nezbytných zdravotních výdajů je mnohokrát nezbytným krokem pro ty vnitřně vysídlené, kteří trpí nedostatkem potravin. Stejná zpráva pak potvrzuje vyjádření žalovaného o diskriminaci vnitřně vysídlených, když říká, že 34 % vnitřně vysídlených se setkává s diskriminací na trhu s bydlením, 32 % na pracovním trhu, 29 % v oblasti zdravotnictví, 24 % při interakci s ostatním obyvatelstvem a 16 % v přístupu k úřadům. Poukázal též na problémy s registrací, které podle Norské rady pro uprchlíky existují. Nejzranitelnější jsou ti vnitřně vysídlení, kteří nemají úspory a nemohou si pronajmout byt. Není ustanoven systém náhrad za majetek (např. nemovitosti), které musely být ponechány v zóně antiteroristické operace nebo byly válkou zničeny. Proces získání sociálních dávek a penzí je pro vnitřně vysídlené značně komplikovaný a zanechává mnoho z nich bez jakékoli, i základní podpory. Žalobce odkázal i na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 4 Az 26/2017 - 50 ze dne 11. 6. 2018, který popisoval těžkosti vnitřně vysídlených osob na Ukrajině. Závěr žalovaného o možnosti vnitřního přesídlení odůvodněný toliko jeho formální možností bez toho, aby se žalovaný jakkoli zabýval faktickou možností vnitřního přesídlení na základě řádného zjištění skutkového stavu a posouzení kritérií stanovených judikaturou je tedy jasně nepřezkoumatelný a s ohledem na výše citované zdroje i věcně nesprávný, tudíž pro porušení ust. § 2 odst. 1, 4, § 3, § 50 odst. 2, 4, § 52 a § 68 odst. 3 správního řádu, § 12 a § 14a zákona o azylu i nezákonný. Žalovaný v rozporu s § 3 správního řádu nezjistil řádně skutkový stav bez důvodných pochybností, neboť náležitě nezjistil možnost uskutečnění popravy a špatného zacházení s žalobcem, přenesl důkazní břemeno na žalobce a nedostál principům materiální pravdy, jestliže se dostatečně nezabýval okolnostmi svědčícími ve prospěch žalobce, žalobci neudělil mezinárodní ochranu, ač žalobci hrozí pronásledování pro zastávání politických názorů a příslušnost k určité sociální skupině, žalobci hrozí poprava, ohrožení vnitřním ozbrojeným konfliktem, který má totální povahu, mučení a špatné zacházení, podmínky vnitřního přesídlení jsou nedostatečné, došlo k porušení mezinárodních závazků České republiky, dále jen „ČR”, zejména Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, úmluvy a Úmluvy na ochranu všech osob před nuceným zmizením, žalovaný též porušil § 23c zákona o azylu, když vycházel ze zpráv o zemi původu, jež nelze považovat za aktuální, dále neurčil tzv. Luhanskou lidovou republiku jako původce pronásledování či vážné újmy, ač je tato organizace stranou ozbrojeného konfliktu a ovládá podstatnou část ukrajinského území, neposoudil individuální okolnosti případu žalobce, žalobci hrozí též nucené zmizení.

III. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany a protokol o pohovoru. Správní orgán v průběhu pohovoru umožnil žalobci sdělit vše, co žalobce považoval za podstatné z hlediska osvětlení důvodů jím podané žádosti o mezinárodní ochranu a dal mu rovněž možnost seznámit se s podklady, které pro posouzení žádosti správní orgán shromáždil. Žalovaný trvá na tom, že v rámci důkazního řízení se zabýval všemi skutečnostmi, které žalobce sdělil, zjistil skutečný stav věci a opatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzenými důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany jmenovaného je obava z vnitřního ozbrojeného konfliktu na východě země spojená s obavou z možného trestu kvůli jeho proukrajinským postojům a dále obava z údajného postihu kvůli nevyplaceným pojistným plnění v době, kdy byl ředitelem pojišťovny. Dále jmenovaný uvedl údajné problémy s nalezením práce a ubytováním v K., kam se přesídlili s partnerkou kvůli konfliktu na východě země, pocity diskriminace kvůli jejich původu a rovněž snaha o legalizaci pobytu v ČR.

10. K žalobním bodům žalovaný uvedl, že naopak řádně zjistil skutkový stav věci, shromáždil podklady a dbal na to, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu. K záležitosti současné vnitropolitické a bezpečnostní situace na Ukrajině, kterou jmenovaný zmiňuje v podané žalobě, správní orgán odkázal na vydané rozhodnutí, v němž se touto problematikou podrobně zabýval na základě shromážděných aktuálních zpráv. Správní orgán se též podrobně v rozhodnutí věnoval možnosti vnitřního přesídlení, kterou jmenovaný napadá v podané žalobě, neboť má proukrajinský názor, a proto nemůže bydlet v Luhansku. Žalovaný zdůraznil, že jmenovaný sám odešel z Luhansku již v roce 2010, a to čistě z pracovních důvodů do Ruska, následně pak společně s partnerkou (též žadatelka o udělení mezinárodní ochrany) se přestěhoval již v roce 2015 do K., tedy na jiné místo Ukrajiny, kde se rovněž registroval k dočasnému pobytu a až do odjezdu z vlasti tam žil, našel si tam ubytování i práci, neměl tam žádné problémy související s problematickou situací na východě země, a zjevně tak stejně jako tisíce jiných obyvatel z problematických východních regionů vyřešil úspěšně svou situaci ve vlasti právě tzv. vnitřním přesídlením. Žalovaný upozornil na skutečnost, že žalobce do ČR přicestoval se zcela jinými motivy, než je žádost o mezinárodní ochranu; do ČR přicestoval na návštěvu své sestřenice, v listopadu 2017, v prosinci 2017 se na Ukrajinu vrátil a následně bez problémů opět vycestoval v lednu 2018 a teprve v únoru 2018 se dostavil podat žádost o mezinárodní ochranu do přijímacího střediska v Zastávce u Brna. Žalovaný připomněl vyjádření jmenovaného, že až zjistí, v jaké sféře bude podnikat a co vše k oficiálnímu podnikání potřebuje, klidně pak azyl zruší, protože bude mít pracovní vízum. Pokud se za několik let situace na Ukrajině změní, tak by se rovněž chtěl na Ukrajinu vrátit. Pokud by skutečně palčivě pociťoval jím prezentované obavy, o mezinárodní ochranu by nepochybně požádal dříve, když tuto možnost bezesporu měl. K záležitosti opožděného podání žádosti o mezinárodní ochranu se opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v rozsudcích sp. zn. 2 Azs 423/2004 ze dne 20. 10. 2005 a sp. zn. 2 Azs 137/2005 ze dne 9. 2. 2006, „...že o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do České republiky, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti.“ Z řízení ve věci jmenovaného o udělení mezinárodní ochrany je ale naprosto zřejmé, že v jeho případě takové okolnosti nenastaly. Správní orgán konstatoval, že žádost o udělení mezinárodní ochrany se jeví jako čistě účelová, podaná jmenovaným s cílem legalizovat si svůj další pobyt na území ČR za účelem podnikání. Správní orgán připomíná, že mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je právním institutem výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoliv však před jakýmikoliv negativními jevy v zemi jeho původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně o azylu. Mezinárodní ochranu ve formě azylu lze v souladu s příslušnými ustanoveními tohoto zákona udělit pouze osobě, která byla v zemi své státní příslušnosti pronásledována ze strany tamních státních orgánů pro své politické aktivity, rasu, národnost, pohlaví, náboženství či příslušnost k určité sociální skupině, nebo se takového pronásledování obává v případě svého návratu do země státní příslušnosti. V případě výše jmenovaného však správní orgán takové skutečnosti neshledal. Navrhl, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta.

IV. Obsah správního spisu

11. Ze správního spisu soud zjistil tyto pro řízení podstatné skutečnosti:

12. Dne 19. 2. 2018 podal výše jmenovaný žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Narodil se v Luhansku, na území dnešní Ukrajiny, je politicky aktivní člověk, ačkoliv nikdy nebyl členem politické strany, je však politicky aktivní na internetu, v diskuzích, účastní se mítinků a chodí k volbám. Žadatel má dceru narozenou v roce 1995, žije v Kyjevě, a dále syna narozeného 1999, který žije v Luhansku. Do Prahy přijel s přítelkyní dne 7. 1. 2018, dříve pobýval žadatel v ČR od 26. 11. 2017do 29. 12.2017, kdy navštívil svoji sestřenici. Je celkově zdravý, jen má poslední dobou stres, bolí jej proto srdce a má zvýšený tlak krve. Problémy se zdravím jsou dle žalobce důsledkem stresu kvůli válce na Ukrajině, kde má na okupovaném území dítě. Žádá o udělení mezinárodní ochrany, protože má proukrajinský názor, a proto nemůže bydlet v jeho rodišti v Luhansku, který je okupován ruskými vojsky a teroristickými skupinami. Dodal, že na tomto území dochází k pronásledování osob s proukrajinským smýšlením a tyto osoby jsou mučeny. Na svém facebookovém píše příspěvky proti ruské okupaci, že Krym patří Ukrajině apod. Za jeden takový příspěvek jej dají do vězení a on jich tam má mnoho a dle něj by to stačilo na 20 let. Dále uvedl, že dříve byl ředitelem společnosti X. pro Luhanskou oblast a ze své funkce odmítal vyplatit ze zákonných důvodů pojištění lidem, kteří jsou nyní ve vedení Luhanské oblasti, tito lidé by se mu mohli pomstít. V pohovoru k žádosti dne 22. 2. 2018 uvedl, že naposledy byl v Luhansku v únoru 2014. Tehdy podle něj zrovna došlo ke střelbě na Majdanu a on se účastnil „Luhanského Majdanu“. FSB (Federální služba bezpečnosti) určitě dle něj ví, kdo všechno se tam nacházel, a to díky kamerám a tomu, že jich bylo málo. Žalobce žil v Luhansku, ale od 16. 9. nebo 16. 10. 2010 žil v Petrohradě se svou družkou, kvůli práci. Žadatel získal nabídku pracovat v Petrohradě, kde ubytování zařizoval zaměstnavatel. V září 2015 se vrátili do K. Od roku 2015 žili v K., ale od srpna 2017 žili ve vesnici P., vzdálené 50 km od K. Žalobce popsal obtíže spojené se získáním práce kvůli svému původu z Luhansku. Pokud se pak dle žadatele podaří někomu získat práci, nazývají jej separatistou, pronásledují ho a mají horší pracovní podmínky. Žalobce uvedl, že mu např. nezaplatil zaměstnavatel za poslední měsíc, toto nijak neřešil. Žalobce uvedl, že v K. téměř po celou dobu práci měl, byť je střídal. Žalobce uváděl i problémy s bydlením. Žalobce se cítil pod tlakem, řadě lidí ze západu zemřelo na východě mnoho příbuzných, bojí se, že by se mohl na Ukrajině dostat do kontaktu s takovým člověkem nebo s vojákem z východu, tito lidé by pak mohli ohrozit jeho život. K fyzickému kontaktu v jeho případě došlo v jeho posledním zaměstnání v létě 2017, kdy se dostal do sporu s jedním člověkem kvůli válce, incident neohlásil na polici, neboť nebyl zraněný. Žalobce pak využil situace, kdy zrovna neměl práci a jel navštívit sestřenici v ČR, ta mu nabídla pomoc, proto se tedy následně do ČR s družkou vrátili. V pojišťovací společnosti X. pracoval v letech 2004 - 2010. Žalobce dále potvrdil, že by si mohl legalizovat pobyt v ČR i jiným způsobem než žádostí o mezinárodní ochranu. K tomu, proč tak tedy neučinil, uvedl, že nyní potřebuje azyl a čas, aby se zorientoval. Dodal, že by zde rád podnikal, ale zatím ještě nezjistil, v jaké sféře, a co vše k oficiálnímu podnikání v ČR potřebuje. Až to zjistí, azyl zruší, protože bude mít pracovní vízum. Dále dodal, že nechce v ČR žádat o trvalý pobyt či občanství, protože se třeba za dva až tři roky situace na Ukrajině změní, a on se bude moci vrátit. Nyní potřebuje čas a pomoc své sestřenice, potřebuje získat azyl a vyřešit právní otázky svého budoucího podnikání. Na dotaz správního orgánu, proč nepožádal o mezinárodní ochranu v listopadu roku 2017, když pobýval na území ČR, žadatel uvedl, že se chtěl poradit s družkou, aby celým řízení procházeli spolu, protože jeho družka se stydí a špatně navazuje kontakty.

13. Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 2. 2019 žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany jmenovaného je obava z vnitřního ozbrojeného konfliktu na východě země spojená s obavou z možného trestu kvůli proukrajinským postojům a dále obava z údajného postihu kvůli nevyplacení pojistných plnění v době, kdy byl ředitelem pojišťovny. Dále jmenovaný uvedl údajné problémy s nalezením práce a ubytování v K., kam se přesídlili s partnerkou kvůli konfliktu na východě země, pocity diskriminace kvůli původu a rovněž snaha o legalizaci pobytu.

14. Žalobce popřel, že by kvůli svým aktivitám měl jakékoliv problémy s ukrajinskými státními orgány či bezpečnostními složkami. Pokud jde o obavu z problémů za proukrajinské smýšlení v případě návratu do východních částí Ukrajiny, konkrétně Luhanské oblasti, které nejsou pod kontrolou oficiální ukrajinské vlády, správní orgán konstatoval, že jednak jde pouze o spekulace jmenovaného, který v dané části Ukrajiny již od roku 2010 nežil a nemá zjevně žádný důvod se právě do této části Ukrajiny vracet. Dále pak nelze rozhodně tvrdit, jak vyžaduje zákon o azylu a definice pronásledování, že by oficiální ukrajinské složky proukrajinské smýšlení jakkoliv postihovaly, když naopak právě kvůli separatistickým tendencím východní proruské části Ukrajiny s těmito osobami, tedy potenciálními pronásledovateli žadatele, vedou ozbrojený konflikt. Na území Ukrajiny mimo východní oblasti zasažené konfliktem pak přitom žadateli za jeho proukrajinské smýšlení rozhodně nic nehrozí. Žalobce nikdy ani konkrétně terčem jakéhokoliv negativního a závažného jednání vůči jeho osobě, pro tyto své názory pronásledován nebyl, tím méně pak ze strany ukrajinských oficiálních složek nebo v míře odpovídající závažnému porušení jeho základních lidských práv.

15. Žadatel v průběhu správního řízení nehovořil o žádných národnostních, náboženských či rasových problémech, kterým by v zemi svého původu čelil, a které by jej donutily ji opustit a požádat o mezinárodní ochranu v zahraničí. Rovněž popřel jakékoliv problémy s ukrajinskými státními orgány a bezpečnostními složkami, které by ve své vlasti měl. Pokud jde o žadatelem uvedené tvrzení, že se obává postihu ze strany vlivných soukromých osob kvůli nevyplacení pojistných plněním v době, kdy byl ředitelem pojišťovny v letech 2004 až 2010, správní orgán považoval toto tvrzení za zcela nevěrohodné, zjevně účelově uvedené a postrádající jakékoliv reálné základy či důkazy. Dotyčného nikdo z těchto osob nekontaktoval ani přímo v době, kdy jako ředitel pojišťovny údajně pracoval, a tedy bezprostředně po jeho údajném odmítání proplacení finančních náhrad v době, kdy uvedené osoby ze Strany X měly na Ukrajině i reálnou moc, a ani nikdy poté, kdy ukončil práci v bance, což je opět již téměř 10 let.

16. Pokud jde o tvrzení žadatele, že pro svůj původ z Luhanské oblasti měli s družkou problémy s nalezením zaměstnání a ubytování a přistěhovalci jsou diskriminováni a označováni za separatisty, správní orgán konstatoval, že žadatel sám popřel své tvrzení faktem, že si v K. opakovaně našel zaměstnání i ubytování, přičemž obojí pak ukončil zcela dobrovolně, aniž by jej k tomu kdokoliv nutil, protože se rozhodl přestěhovat s partnerkou do ČR. Správní orgán doplňuje, že pokud jde o žadatelem tvrzenou diskriminaci při hledání práce a bydlení, žadatel sám výslovně popřel, že by kdy měl jakékoliv problémy s ukrajinskými státními orgány, vždy šlo podle něj pouze o obyčejné obyvatele Ukrajiny. Žadatel si následně ubytování i práci v K. po nepříliš dlouhé době nalezl a měl je až do doby dobrovolného odchodu z jeho vlasti do ČR.

17. Co se týče žadatelem tvrzených obecných obav v souvislosti se špatnými ekonomickými podmínkami na Ukrajině, správní orgán konstatoval, že si je vědom ekonomických potíží, se kterými se ukrajinští občané aktuálně potýkají, k tomu je však nucen zároveň konstatovat, že ekonomická nouze v zemi původu nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy oprávním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je ČR vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu, byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu. Nic takového však v případě jmenovaného zjištěno nebylo. Správní orgán konstatuje, že uvedená nedobrá hospodářská situace na Ukrajině jistě postihuje velkou část občanů země a žadatelem tvrzené ekonomické potíže ve vlasti tak rozhodně nelze považovat za důvody ve smyslu zákona o azylu relevantní. Správní orgán opakuje, že žadatel ve své vlasti měl zaměstnání, byl schopen si zajistit i ubytování a další životní potřeby. Jmenovaný mohl rovněž v případě nouze využít i institutů, zavedených ukrajinskými orgány pro tzv. vnitřně přesídlené osoby, kdy se v K. takto zaregistroval.

18. K aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině žalovaný uvedl, že probíhající vojenský konflikt v zemi původu žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který se dotýká veškerého obyvatelstva bez ohledu na jeho rasu, národnost či politickou příslušnost, nelze zařadit mezi důvody relevantní z hlediska možnosti udělení azylu. I přestože je správnímu orgánu na základě výše citovaných informací o bezpečnostní situaci na východní Ukrajině známa konkrétní problematická situace v Luhanské oblasti i městě Luhansk (přičemž správní orgán ozbrojený konflikt v této části země nikterak nerozporuje), samotná existence ozbrojeného konfliktu v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu nemůže být sama o sobě ještě důvodem pro udělení azylu. Přestože je bezpečnostní situace na východě Ukrajiny aktuálně složitá, tak se tato týká pouze dvou částí z 24 oblastí, na které je Ukrajina územně rozdělena, zbytek nachází se pod plnou kontrolou současné proevropsky orientované vlády, přičemž možnosti stěhování jsou standardní a úřední omezení neexistují. Ostatně sám žadatel odešel z Luhansku již v roce 2010, a to čistě z pracovních důvodů do Ruska, následně se v roce 2015 s partnerkou přestěhoval do K., tedy na jiné místo Ukrajiny, kde se rovněž registrovali k dočasnému pobytu, a až do odjezdu z vlasti tam žili, našli si tam ubytování i práci, a zjevně tak stejně jako tisíce jiných obyvatel problematických východních regionů vyřešili úspěšně svou situaci ve vlasti tzv. vnitřním přesídlením.

19. Pokud jde o jasně deklarovanou snahu žadatele legalizovat si v ČR pobyt za účelem zaměstnání nebo podnikání, správní orgán zdůraznil, že legalizace pobytu není mezi taxativně vypočtenými důvody v ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu obsažena. Jak již opakovaně judikoval i Nejvyšší správní soud, např. ve svém rozsudku sp. zn. 5 Azs 37/2003 ze dne 22. 1. 2004, „... poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území republiky tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky." V této souvislosti tak správní orgán konstatuje, že azyl je naprosto specifickým institutem mezinárodněprávní ochrany, který slouží k ochraně osob před porušováním jejich nejzákladnějších lidských práv, nikoliv k legalizaci pobytu v ČR. Pro tyto účely mají konkrétní cizinci využívat některý z institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, které mají k dispozici. Správní orgán v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Azs 187/2004 ze dne 24. 2. 2005, ve kterém se uvádí: „Azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Je patrné, že zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na „složitost mechanizmů“, které tento upravuje". Podání žádosti o mezinárodní ochranu není k řešení pobytových situací rozhodně určeno a nemůže k němu být zneužíváno. Žadatel přicestoval do ČR se zcela jinými motivy, než je žádost o mezinárodní ochranu, načež se k této možnosti dotyčný uchýlil až v okamžiku, kdy zjistil, že to pro něj bude výhodné řešení s ohledem na to, že chce v ČR začít podnikat. Správní orgán v této souvislosti odkazuje na rozsudky rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 423/2004 ze dne 20. 10. 2005 a sp. zn. 2 Azs 137/2005 ze dne 9. 2. 2006, v nichž předmětný soud stanovil, že „o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti.“ Toto však jmenovaný po svém příjezdu do ČR neučinil, přestože mu v tom objektivně naprosto nic nebránilo, když do ČR přijel už v listopadu 2017, v prosinci roku 2017 se na Ukrajinu vrátil, následně opět do ČR vycestoval v lednu 2018, a teprve v únoru 2018 se dostavil podat žádost o mezinárodní ochranu do přijímacího střediska v Zastávce u Brna. Jmenovaný také výslovně uvedl, že až zjistí, v jaké sféře bude podnikat a co vše k oficiálnímu podnikání potřebuje, klidně pak azyl zruší, protože bude mít pracovní vízum, a pokud se za několik let situace na Ukrajině změní, tak by se rovněž chtěl na Ukrajinu vrátit. Po uvedeném zhodnocení žádosti výše jmenovaného správní orgán považoval žádost za čistě účelovou, podanou jím s jediným cílem, a to legalizovat si svůj další pobyt na území ČR za účelem podnikání.

20. Mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je právním institutem výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoliv však před jakýmikoliv negativními jevy v zemi jeho původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně o azylu. Mezinárodní ochranu ve formě azylu lze v souladu s příslušnými ustanoveními tohoto zákona udělit pouze osobě, která byla v zemi své státní příslušnosti pronásledována ze strany tamních státních orgánů pro své politické aktivity, rasu, národnost, pohlaví, náboženství či příslušnost k určité sociální skupině, nebo se takového pronásledování obává v případě svého návratu do země státní příslušnosti. V případě výše jmenovaného však správní orgán takové skutečnosti neshledal. Správní orgán konstatuje, že v případě výše jmenovaného neshledal při návratu do vlasti odůvodněný strach z pronásledování z důvodů ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu a azyl se neuděluje.

21. V souvislosti s udělením humanitárního azylu se žalovaný zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací žadatele o udělení mezinárodní ochrany a přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Z výpovědi žadatele v průběhu správního řízení však nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu. Jmenovaný je dospělou plně právně způsobilou osobou, která je schopná si zajistit prostředky na zajištění svých základních potřeb prací. Žadatel rovněž uvedl, že je zdráv. Správní orgán připomíná, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok a humanitární azyl je zároveň udělován pouze za výjimečných okolností v případech, kdy nebyl shledán důvod pro udělení azylu dle § 12, a kdy by bylo zcela „nehumánní“ azyl neudělit. V případě žadatele však na základě všeho výše uvedeného správní orgán takové skutečnosti neshledal.

22. Vzhledem k tomu, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, správní orgán současně posoudil, zda žadatel nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

23. Žadatel neuvedl a ani správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žadateli hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti, protože trest smrti je na Ukrajině zrušen, jak vyplývá z výše uvedených informací. Správní orgán se dále zabýval otázkou, zda žadateli o mezinárodní ochranu hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Znění tohoto zákonného ustanovení bylo přejato z čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, při interpretaci pojmu “nelidské nebo ponižující zacházení či trest”, vycházel proto správní orgán rozhodující ve věci z rozsudků Evropského soudu pro lidská práva. Z jeho judikatury mj. vyplývá, že pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení článku 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Doplňkovou ochranu v případě nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu lze udělit pouze tam, kde takové nebezpečí reálně a bezprostředně hrozí, nikoli tam, kde vůbec nastat nemusí či může nastat jedině v případě přidružení se jiných okolností nebo skutečností, které dosud nelze předjímat.

24. Žadatel neuvedl a ani správní orgán nezjistil žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by byl jmenovaný na Ukrajině vystaven skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tedy nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žadatel zcela jednoznačně uvedl, že neměl ve své vlasti žádné problémy s tamními ukrajinskými státními orgány a bezpečnostními složkami, nebyl nikdy trestně stíhán a je evidentní, že nikdy v minulosti nebyl vystaven jednání, které by bylo možné za nelidské či ponižující označit, alespoň jmenovaný takové skutečnosti netvrdil. Není důvod se tedy domnívat, že by se na této jeho situaci mělo cokoliv změnit v případě jeho návratu do vlasti. Podle Informace MZV ČR č. j. 110372/2018-LPTP ze dne 16. 5. 2018 nic nenasvědčuje ani tomu, že by žadatel byl v případě svého návratu do vlasti jakkoliv postižen za svoji azylovou žádost v zahraničí. Z této informace vyplývá, že ukrajinská legislativa postih neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu ze strany státních orgánů neumožňuje. Nejsou známy ani případy postihu navrátivších se uprchlíků z Ruské federace. Zastupitelský úřad v Kyjevě nedisponuje informacemi o znevýhodňování nebo diskriminaci těchto osob ze strany státních orgánů. Po návratu do vlasti nečelí větším problémům, než ostatní občané Ukrajiny. Po zhodnocení výpovědi žadatele o okolnostech jeho pobytu ve vlasti před odchodem ze země, posouzení jeho hlavních motivů k odchodu z vlasti a výše citovaných aktuálních informačních pramenů, nedospěl správní orgán k závěru, že by žadateli v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu. Správní orgán posuzoval také otázku, zda mu v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Zvýše uvedených informačních zdrojů vyplývá, že navzdory snížení rozsahu nepřátelských bojů měl ozbrojený konflikt na východní Ukrajině během sledovaného období nadále výrazný dopad na lidi trvale žijící v zóně konfliktu a na všechna jejich lidská práva. Ukrajinská vláda nadále neměla účinnou kontrolu nad značnými částmi hranice s Ruskou federací (na určitých územích Doněcké oblasti a Luhanské oblasti). Tato skutečnost údajně usnadňovala příliv munice, zbraní a bojovníků z Ruské federace na území ovládaná ozbrojenými skupinami. Kromě toho se ukrajinské ozbrojené síly nadále rozmisťovaly poblíž měst a vesnic, zatímco ozbrojené skupiny se usadily hlouběji v obytných oblastech, následkem čehož bylo místní obyvatelstvo ještě více ohroženo. Riziko opětovné eskalace nepřátelských akcí proto zůstává vysoké. Konflikt nadále způsobuje zabití a úmrtí civilistů. Podle nejaktuálnějších informací, konkrétně Informace OAMP, Ukrajina - Situace v zemi, politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby ze dne 14. 9. 2018 se bezpečnostní situace na Ukrajině v roce 2015 a 2016 relativně uklidnila, ale situace na východě Ukrajiny zůstává nadále napjatá. Bezpečnostní incidenty se soustřeďují k tzv. linii dotyku. Od znatelného snížení síly bojů v říjnu 2015 dochází k častému lokálnímu propuknutí bojů na linii dotyku. K napjaté situaci na linii dotyku přispívá fakt, že nedošlo k úplnému stažení těžkých zbraní z linie, ačkoliv se jedná o součást minských dohod. Od 1. 9. 2016 platilo na linii další příměří, které bylo pravidelně porušováno. Podle vládních i nevládních výročních zpráv nedocházelo v roce 2015 k bezpečnostním incidentům v žádné z dalších ukrajinských oblastí kromě Luhanské a Doněcké oblasti. Podle Mezinárodního trestního soudu (ICC) lze považovat dle dostupných informací situaci na Krymu a v Sevastopolu za mezinárodní ozbrojený konflikt, který začal nejpozději 26. 2. 2014, kdy Ruská federace rozmístila vojáky na ukrajinském území bez souhlasu ukrajinské vlády. ICC označil probíhající konflikt na východě Ukrajiny s jednotkami Doněcké a Luhanské lidové republiky za vnitřní ozbrojený konflikt. S ohledem na výše uvedené správní orgán nepopírá a ztotožňuje se i s tvrzením žadatele, že v konkrétních částech Ukrajiny, včetně Luhanské oblasti, kde bylo jeho původní bydliště, respektive v oblasti hraniční, probíhá ozbrojený konflikt. Správní orgán ovšem následně posoudil individuální situaci žadatele, a zároveň poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 28/2008 - 68 ze dne 13. 3. 2009, podle kterého je při posuzování hrozby vážné újmy zakotvené v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu nutné aplikovat třístupňový test, který lze přeformulovat do tří následujících otázek, zda se nachází země žadatelova původu v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, zda je žadatel o mezinárodní ochranu civilistou a zdali hrozí žadateli o mezinárodní ochranu vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí, přičemž pro existenci hrozby vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu musí být odpověď na všechny tři otázky kladná. Při aplikaci tohoto testu správní orgán dospěl k závěru, že ačkoliv na první dvě otázky testu zní odpověď ano, tak žadateli zároveň v případě návratu do vlasti nehrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí. Situaci na Ukrajině totiž nelze klasifikovat jako „totální konflikt“, ve kterém je z povahy věci - tj. z důvodu pouhé přítomnosti na daném území - vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy každý civilista. Správní orgán konstatuje, že nejde o takový konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žadateli za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Z užitých informací o zemi původu jasně vyplývá, že zhoršená bezpečnostní situace panuje pouze na východní Ukrajině, konkrétně se jedná o ozbrojené střety mezi ukrajinskými bezpečnostními složkami a místními separatisty v Doněcké a Luhanské oblasti na východě Ukrajiny při hranicích s Ruskem. Ve zbytku země je bezpečnostní situace nezměněná a stabilní. Žadatel sice pochází z města Luhansk, avšak žadatel měl a má naprosto reálnou možnost přestěhovat se do jakékoliv části Ukrajiny nezasažené konfliktem. K tomu správní orgán dodává, že disponuje výše citovanými informacemi, které jasně hovoří o tom, že možnosti stěhování v zemi jsou standardní a úřední omezení neexistují. Navíc v dnešní době existují ve vztahu k vnitřně přesídleným osobám legislativní opatření, včetně programů pro tyto osoby, což také žadatel potvrdil. Byl schválen zákon „O zajištění práv a svobod vnitřně přesídlených osob“, který poskytuje všeobecný rámec pro poskytnutí ochrany vnitřně přesídleným osobám, mimo jiné přístup k základním právům, poskytování ochrany proti diskriminaci a nucenému navracení a zajištění pomoci v případě dobrovolného návratu a zároveň zajišťuje i zjednodušuje přístup k sociálním a ekonomickým službám. V této souvislosti je nutno deklarovat, že v případě žadatele se nejedná o osobu se speciálními potřebami, žadatel je dospělý, plně právně způsobilý, po zemi svobodně cestoval, a kdykoliv měl také možnost v případě potřeby se zaregistrovat jako vnitřně vysídlená osoba, a využít tak státní pomoci se svým přesídlením. Neexistuje žádný důvod se domnívat, že by se stav zhoršené bezpečnostní situace panující ve dvou avizovaných oblastech rozšířil i do dalších částí země, žadatel tak mohl vyřešit svou situaci v zemi v rámci tzv. vnitřní alternativy přesídlení, a nikoliv opuštěním vlasti, odjezdem do zahraničí a podáním žádosti o vysoce specifický druh mezinárodní ochrany. Ostatně sám žadatel se společně s partnerkou přestěhoval již v roce 2015 do K., tedy na jiné místo Ukrajiny, kde se rovněž registroval k dočasnému pobytu, a až do odjezdu z vlasti tam žil, našel si tam ubytování i práci, neměl tam žádné problémy související s problematickou situací na východě země, a zjevně tak stejně jako tisíce jiných obyvatel problematických východních regionů vyřešil úspěšně svou situaci ve vlasti právě tzv. vnitřním přesídlením. Případné vycestování výše uvedeného žadatele po posouzení informací o zemi původu a skutečnostech sdělených žadatelem nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

25. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

26. Podle § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

27. Podle § 14a zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

28. Podle § 2 odst. 6 zákona o azylu původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.

29. Podle § 23c zákona o azylu podkladem pro vydání rozhodnutí mohou být zejména a) žádost o udělení mezinárodní ochrany a údaje k jejímu doplnění, b) protokol o pohovoru, c) přesné a aktuální informace z různých zdrojů o státu, jehož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství o státu jejího posledního trvalého bydliště a d) výsledek vyšetření podle § 10 odst. 5.

30. Žalobce při ústním jednání rozvedl případy ze současnosti, svědčící o ruské agresi, obává se i napadení Ukrajiny Ruskem, zmínil problematickou situaci na Krymu, koncentrační tábory, kde dochází k mučení, také aktuální případ odpůrce běloruské vlády Ramana Prataseviče. Podle žalobce ruští agenti mají dlouhodobě vliv na Ukrajině, i na ukrajinských soudech. Při jednání žalobce předložil několik nepřeložených sjetin webových stránek z facebooku, k dotazu soudu sdělil, že jsou z období od roku 2014 dodnes, prezentuje v nich proukrajinské a protiruské názory, že Krym náleží Ukrajině apod. Správnímu orgánu je nedoložil, protože nevěděl, že je to třeba. Žalobce byl v předvolání k jednání soudem upozorněn, navrhuje-li jako důkazy odkazy na webové stránky, že je nutno je soudu předložit vytištěné a přeložené, k jednání žádné důkazy nepřinesl. Soud konstatuje, že tyto odkazy z části měly dokládat problematickou situaci v Luhansku, což je dostatečně doloženo ve spise, není to ani sporné, dále potíže přesídlených obyvatel, tyto skutečnosti též vyplývají z podkladů shromážděných žalovaným, přitom většina zpráv vznikla ještě před vydáním správního rozhodnutí a žalobce je mohl navrhnout jako důkazy ve správním řízení. Tyto důkazy tedy jako nadbytečné soud neprovedl. Neprovedl ani důkaz sjetinami webových stránek, když soud nezpochybňuje jistou aktivitu žalobce na sociálních sítích, ostatně uvedl to již v podání žádosti o mezinárodní ochranu, k hodnocení relevance této činnosti ve vztahu k udělení mezinárodní ochrany viz dále.

31. Hlavní obavy žalobce pramenily z uplatňování proukrajinských názorů a pronásledování Luhanskou lidovou republikou. Lze s žalobcem souhlasit, že v této souvislosti v oblasti Luhanské by mohl mít kvůli svým politickým názorům potíže, avšak žalobce v této oblasti nežije od roku 2010, přitom odešel toliko kvůli práci, žalobce se do této oblasti vracet nyní nemusí (k odůvodnění možnosti vnitřního přesídlení viz dále). V části Ukrajiny, která je pod kontrolou ústřední vlády, jakýkoli postih za proukrajinské názory předpokládat nelze, proto pro rozhodnutí nebyly podstatné sjetiny z facebooku žalobce. Odkazoval-li žalobce na rozhodnutí, podle kterého není podstatné, zda žadatel politické názory doopravdy zastává, stačí, pokud mu jsou přičítány, toto na projednávaný případ nedopadá, když sám žalobce tvrdí, že proukrajinské názory skutečně zastává a publikuje je na facebooku. V souvislosti s publikovanými názory žalobce reálně žádné potíže neměl.

32. Ohledně tvrzených potíží související s působením ve společnosti X., k tomuto soud uvádí, že obavy žalobce jsou v rovině čistě hypotetické. Žalobce v této společnosti pracoval v letech 2004 – 2010, žádné potíže v této souvislosti dosud neměl, vzhledem k časovému odstupu nelze předpokládat jakékoli problémy ani do budoucna, případně žalobce má možnost se obrátit s žádostí o pomoc na ukrajinské státní orgány.

33. Pokud jde o bezpečnostní situaci na Ukrajině, soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který se v minulosti k této otázce mnohokrát vyjadřoval. Z posledních lze zmínit zejména usnesení ze dne 17. 2. 2021 č. j. 4 Azs 12/2020 - 52, ve kterém soud shledal, že: „Bezpečnostní situací na Ukrajině se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval a vyhodnotil, že ani dříve, ani v současné době nelze situaci na Ukrajině klasifikovat jako tzv. totální konflikt, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Jedná se o konflikt izolovaný ve východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá (srov. např. usnesení ze dne 29. 11. 2017, č. j. 2 Azs 363/2017 - 35 nebo ze dne 7. 3. 2018, č. j. 1 Azs 440/2017 - 27). Situace na Ukrajině se přitom od doby, kdy byla uvedená rozhodnutí vydána, nezhoršila. Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že v případě konfliktu nemajícího charakter tzv. totálního konfliktu nestačí k udělení mezinárodní ochrany pouze existence ozbrojeného konfliktu na území země původu žadatele, ale žadatel o mezinárodní ochranu musí prokázat skutečné nebezpečí vážné újmy dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy, (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68).“ 34. Jelikož žalobce pochází právě z konfliktem postižené oblasti, zabýval se žalovaný možnostmi vnitřního přesídlení. Žalovaný se adekvátně vypořádal s posouzením bezpečnostní a politické situace v zemi. Vycházel z podkladů, které uvedl na straně 11 rozhodnutí. Tyto podklady zcela odpovídají požadavkům § 23c písm. c) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud ve vztahu ke shromážděným podkladům v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81 uvedl: „[p]ři používání informací o zemích původu je nutné dodržovat následující pravidla. Informace o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné.“ Také těmto požadavkům podklady shromážděné žalovaným zcela vyhovují. Podklady jsou z let 2017 a 2018, tedy v době rozhodování (únor 2019) byly aktuální, neboť se jednalo o informace v době rozhodování přibližně půl roku či rok staré. Soud se proto neztotožňuje s názorem žalobce, že by podklady byly neaktuální. Žalobce konkrétně namítal, že podklady nezohledňují aktuální situaci v Luhansku (eskalaci konfliktu), tuto námitku soud též důvodnou neshledal. Žalovaný v rozhodnutí uvedl, že riziko opětovné eskalace nepřátelských akcí zůstává vysoké, pokud se situace v Luhansku dále zhoršila, nemá to význam pro rozhodování, neboť argumentace směřuje k tomu, že žalobce má reálnou možnost žít v jiné části Ukrajiny. Žalobce též v řízení před správním orgánem mohl navrhnout doplnění podkladů pro rozhodnutí, což neučinil, k seznámení se s podklady k rozhodnutí se nedostavil.

35. Námitky žalobce dále směřovaly k nedostatečnému posouzení možnosti vnitřního přesídlení. Žalovaný se s touto otázkou vypořádal stručně, když výslovně nezvažoval kritéria stanovená judikaturou. Zde je podstatné, že žalobci se již vnitřně přesídlit podařilo, i když namítal určité těžkosti. Nicméně téměř tři roky v bezpečné části Ukrajiny žil, pracoval a měl ubytování. Soud zdůrazňuje, že žalobce nespadá do žádné z více ohrožených skupin (staré osoby, Romové, postižení – viz Informace MZV ČR, č. j. 110372/2018-LPTP ze dne 16. 5. 2018), proto lze předpokládat, že bude i nadále schopen žít v jedné z bezpečných oblastí Ukrajiny. Lze předpokládat, že i nadále bude schopen si tam zajistit práci, podle Informace OAMP ze dne 10. 10. 2017 v této souvislosti mají potíž zejména matky s dětmi a starší ženy. Žalobci nehrozí nucený návrat do Luhanska, Ukrajina naplňuje minimální standardy ochrany lidských práv (žalobce ani opak netvrdil), žalobci přitom v části Ukrajiny pod kontrolou ústřední vlády nehrozí žádné pronásledování Luhanskou lidovou republikou. Přesídlení se tedy v případě žalobce jeví jako reálné a smysluplné řešení. Soud nesdílí názor žalobce, že by byl jako vnitřně vysídlená osoba pronásledován. Tvrzené problémy s diskriminací vnitřně vysídlených osob jistě v určité míře existují, z dostupných zdrojů však nevyplývá, že by takové postoje byly státními orgány akceptovány či dokonce podporovány, nevyplývá to ani z tvrzení žalobce, který se tvrzené potíže se zaměstnavateli nikdy nepokusil řešit se státními orgány, není tak případný odkaz na rozsudek č. j. 4 Azs 146/2006 – 100. Namítal-li žalobce obecně problémy vysídlených osob s dostupností zdravotnické péče, potravin, registrací, těmito problémy on sám netrpěl.

36. Soud se ztotožňuje s žalobcem v tom, že pokud se není možné na státní orgány obracet, nelze to po žadateli ani požadovat. V usnesení č. j. 5 Azs 7/2019 – 36 ze dne 10. 10. 2019 Nejvyšší správní soud připomněl, že: „Pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny (např. proto, že vůbec neexistují) či ochotny (např. proto, že určitou skupinu ve společnosti systematicky odmítají chránit, ač ji samy neperzekuují) poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, rovněž nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel. Současně podotkl, že břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (resp. nedostatečnosti) ochrany v zemi původu leží na straně žadatele.“ Žalobce však při pohovoru uvedl, že se státními orgány žádné potíže neměl. I kdyby měl napříště opět potíže ohledně svého původu, může se na státní orgány obracet. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005 č. j. 6 Azs 479/2004 - 41 „aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany.“ Nebylo zjištěno, že by se žalobce nemohl obracet na ukrajinské státní orgány. Jak zároveň uvedl žalovaný, konkrétně potíže žalobce spočívaly výhradně v tom, že si obtížně sháněl v K. bydlení a práci. Jakkoli jistě nebyla jeho situace v tomto jednoduchá, nelze tyto problémy považovat za pronásledování, tím méně, pokud ani sám žalobce neuznal za vhodné je řešit oficiální cestou a požádat o pomoc státní orgány.

37. Žalobce ohledně podmínek vnitřně přesídlených osob odkazoval na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 4 Az 26/2017 - 50 ze dne 11. 6. 2018, kde soud konstatoval, že vnitřně vysídlené osoby se nadále potýkají s problémy v přístupu k sociálním službám, administrativní překážky rovněž zůstávají, též problémy s bydlením. Zde soud rozhodnutí žalovaného zrušil, neboť má-li žalovaný prodloužení doplňkové ochrany odepřít, musí prokázat zásadní změnu okolností v těch aspektech, jež dříve považoval za klíčové. V tomto případě ze správního spisu takové okolnosti nevyplynuly. Závazný právní názor podal zdejší soud v tom směru, že žalovaný buď žalobci prodlouží doplňkovou ochranu, nebo dostatečnými, relevantními, objektivními, aktuálními a komplexními informacemi z obecně uznávaných zdrojů prokáže zásadní zlepšení situace vnitřně vysídlených osob na Ukrajině oproti roku 2014, a to vzhledem k individuálním žalobcovým charakteristikám a s důrazem na ty aspekty, jež v původním rozhodnutí považoval za klíčové pro svůj závěr o nemožnosti žalobcova vnitřního přesídlení. Závěr zdejšího soudu nebyl tedy takový, že vnitřní vysídlení v rámci Ukrajiny možné není. Dále soud v odkazovaném případě akcentoval i skutečnost, že žalobce spadá do věkově znevýhodněné skupiny (přes 50 let), což žalobce v projednávaném případě není.

38. Možnost vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny setrvale uznává též Nejvyšší správní soud. Srovnej např. usnesení ze dne 19. 9. 2019, č. j. 6 Azs 152/2019 – 33: „Stěžovatel sice pochází z východní části Ukrajiny, konkrétně z Luhanské oblasti, která je ozbrojenými střety mezi ukrajinskými silami a Luhanskou nezávislou republikou přímo dotčena, Nejvyšší správní soud však v řadě svých rozhodnutí uznal možnost vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny (například usnesení ze dne 24. května 2017 č. j. 2 Azs 59/2017 - 27, ze dne 30. dubna 2015 č. j. 9 Azs 13/2015 - 69, ze dne 17. června 2015 č. j. 6 Azs 86/2015 - 31, ze dne 14. dubna 2015 č. j. 10 Azs 17/2015 - 51; usnesení ze dne 28. března 2018 č. j. 10 Azs 12/2018 - 31 se týkalo stěžovatele pocházejícího z Doněcké oblasti, tedy z druhé z oblastí bezprostředně ovlivněných konfliktem), které má přednost před udělením mezinárodní ochrany (jak vyplývá z § 2 odst. 7 zákona o azylu), a zdůraznil kolísající charakter konfliktu, který nepředstavuje konkrétní individualizované nebezpečí vůči každému, kdo ve východních oblastech Ukrajiny pobývá (srov. například usnesení ze dne 24. září 2018 č. j. 5 Azs 55/2017 – 27 či ze dne 7. března 2019 č. j. 10 Azs 261/2018 - 38). Nelze sice vyloučit výjimečné případy, kdy lze o možnosti vnitřního přesídlení pochybovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. ledna 2017 č. j. 4 Azs 197/2016 - 94), nic však nesvědčí o tom, že by stěžovatelův případ mezi takové výjimky patřil (obdobně například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. března 2018 č. j. 1 Azs 440/2017 - 27).“ 39. Podle novějšího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak srovnej usnesení ze dne 11. 3. 2020, č. j. 2 Azs 382/2018 – 67, kde mimo jiné upozornil na svoji konstantní judikaturu řešící tuto problematiku, a to například usnesení ze dne 24. 9. 2018, č. j. 5 Azs 55/2017 - 27, ze dne 7. 3. 2018, č. j. 1 Azs 440/2017 – 27, ze dne 3. 3. 2016, č. j. 10 Azs 2/2016 – 33, a ze dne 15. 11. 2018, č. j. 1 Azs 188/2018 – 29. Konkrétně je pak možné uvést názor vyslovený v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 2 Azs 59/2017 – 27: „Nejvyšší správní soud pro úplnost odkazuje též na svou ustálenou judikaturu, z níž plyne, že tam, kde je to reálně možné, jsou lokální problémy řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011 – 70, ze dne 8. 3. 2012, č. j. 7 Azs 3/2012 – 44, a ze dne 29. 5. 2014, č. j. 6 Azs 22/2014 - 61). (…) …na Ukrajině existuje reálná možnost vnitřního přesídlení, když je svoboda pohybu omezena pouze ve vztahu k územím ovládaným ozbrojenými skupinami (resp. územím mimo kontrolu ukrajinské vlády). Stěžovatelka by tedy mohla, pokud by toho bylo třeba, nalézt účinnou ochranu v jiné části svého domovského státu.“ Městský soud v Praze se se závěry Nejvyššího správního soudu ztotožňuje a odkazuje na ně. Žalobce může využít pomoci ukrajinských státních orgánů v rámci přesídlení, situace na Ukrajině splňuje podmínky účinné ochrany ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 99/2007 – 93 a č. j. 5 Azs 40/2009 - 74. V souvislosti s možnostmi ochrany na území Ukrajiny lze zmínit usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2013, č. j. 1 Azs 9/2013 - 36, ze kterého vyplývá, že Ukrajinu nelze považovat za zemi, ve které příslušné orgány nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu před pronásledováním způsobeným nestátními subjekty. Z toho vychází i pozdější judikatura Nejvyššího správního soudu, např. usnesení ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 312/2016 - 31 či nedávné usnesení ze dne 25. 4. 2019, č. j. 1 Azs 451/2018 – 53.

40. Žalovaný situaci žalobce posoudil adekvátně. Možnosti vnitřního přesídlení využili i jiní občané Ukrajiny a ukrajinská vláda se snaží tyto osoby podporovat. Soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, že v případě žalobce je přesídlení možné. Podmínka, že je zde jiná část země původu žalobce dostupná, je naplněna, neboť, jak bylo uvedeno, je převážná část Ukrajiny bezpečná a nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom mělo něco změnit. Přesun do takové jiné části je účinným řešením a vyhovuje i dalším požadovaným podmínkám. Žalobce také nepatří mezi osoby, které by měly být jakkoli ohroženy. Soud nezpochybňuje špatnou ekonomickou situaci v zemi a celkově horší životní úroveň, nejsou toto skutečnosti, pro které by bylo možné žalobci udělit mezinárodní ochranu.

41. K námitce žalobce, že mu měl být udělen humanitární azyl, soud konstatuje, že soudní přezkum je omezen na kontrolu toho, zda je rozhodování ministerstva v této věci logické a nediskriminační, tedy zda není v rozporu se zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu. Smysl tohoto institutu vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55: „Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní‘ azyl neposkytnout.“ V souladu s judikaturou pak „důvody hodné zvláštního zřetele“, jež by odůvodňovaly udělení humanitárního azylu, mohou být zvlášť těžká nemoc či zdravotní postižení či příchod z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, vysoký věk a podobně. V projednávaném sporu o takový případ jednoznačně nejde. Žalovaný pak logicky odůvodnil své rozhodnutí, když uvedl, že žalobce je dospělou, plně právně způsobilou zdravou osobou, která byla a je schopna si zajistit prostředky na své životní potřeby prací. Ani zde tedy žalovaný nijak nepochybil, postupoval logicky a nediskriminačně. Soud zde neshledal nepřezkoumatelnost, neboť žalovaný své úvahy popsal.

42. Konečně nelze přehlédnout, že žalobce do ČR nevycestoval s úmyslem požádat o mezinárodní ochranu, ale s úmyslem navštívit sestřenici, k návštěvě nebyl dohnán tíživými okolnostmi, ale tím, že zrovna měl čas do další smluvené pracovní zakázky, nevyužil ani první možnosti, kdy o mezinárodní ochranu požádat, do ČR se opakovaně vrátil, podle svých slov o mezinárodní ochranu požádal, aby získal čas se zde zorientovat. Tyto okolnosti nesvědčí o naléhavé a palčivé potřebě mezinárodní ochrany.

43. Institut mezinárodní ochrany je třeba vnímat jako skutečně výjimečný prostředek, kterým je možné v mimořádných případech zajistit pomoc lidem z oblastí, kde hrozí porušování jejich práv ve smyslu mezinárodních konvencí. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004: „[a]zylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Jak je patrné, zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na "složitost mechanizmů“, které tento upravuje.“ Pokud žalobce chce svůj pobyt v ČR legalizovat, je nezbytné postupovat podle příslušných právních předpisů. Institut mezinárodní ochrany nemůže v žádném případě nahrazovat postupy právních předpisů cizineckého práva, zejména zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců.

44. K obecným námitkám ohledně porušení jednotlivých ustanovení právních předpisů soud uvádí, že ani tato porušení ze strany žalovaného neshledal.

45. K novému tvrzení žalobce o problémech Ukrajiny s ruskými agenty na svém území soud nepřihlédl, neboť ve správním řízení ani ve lhůtě pro žalobní námitky toto uplatněno nebylo, když zároveň žalobce tvrdil, že jde o problém dlouhodobý. Ostatní příklady uváděné žalobcem při jednání postrádají přímou návaznost na azylový příběh žalobce.

46. K námitce, že žalobci není umožněno vykonávat volební právo, soud konstatuje, že tato námitka byla vznesena až v žalobě, tvrzení v tomto směru žalobce žalovanému neuvedl, z Informace OAMP ze dne 10. 10. 2017 nicméně vyplývá, že v oblasti politických práv dochází k pokrokům, byl připraven zákon o přiznání volebního práva vnitřně vysídleným osobám.

47. Soud nenalézá deficity v postupu žalovaného ani v žalobou napadeném rozhodnutí samotném, a to jak v odůvodnění, tak i výroku a poučení. Žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav, přičemž přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a uspokojivým způsobem své rozhodnutí odůvodnil, přijaté řešení také odpovídalo okolnostem daného případu; žalovaný postupoval v souladu se zákony a ostatními předpisy, opatřil si dostatečné podklady pro rozhodnutí, zjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a provedl důkazy, které byly potřebné ke zjištění stavu věci. Všemi zjištěnými okolnostmi se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem objektivně zabýval a uspokojivě odůvodnil, proč se v případě žalobce nejedná o důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

48. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.