Číslo jednací: 18 Co 17/2020-743

Rubrum

Za spravedlivý důvod k ukončení kontraktačního jednání ze strany obce jako kontrahenta, jestliže jednání o uzavření smlouvy dospěla do stadia, kdy se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné, nelze považovat personální změny v orgánech obce.

Výrok

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr Miloše Zdražila a soudců JUDr. Aleny Pokorné a JUDr. Víta Pejška ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 9.968.345 Kč s přísl., k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 18. září 2019, č. j. 105 C 13/2016-639 takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek okresního soudu se vyjma odvoláním nenapadeného výroku II. potvrzuje. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 28.177,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta [titul]. [jméno] [příjmení].

Poučení

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši 517.425 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.), žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1.189.108,14 Kč k rukám jeho zástupce [titul]. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a žalobci uložil nahradit České republice - Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí náklady řízení ve výši 2.877,38 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Žalobou doručenou soudu dne 9. 5. 2016 se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 20.391.000 Kč. Podáním doručeným soudu dne 12. 6. 2017 žalobce rozšířil žalobní návrh tak, že po žalovaném požaduje zaplacení částky 20.468.345 Kč a okresní soud svým usnesením ze dne 18. 8. 2017 č. j. 105 C 13/2016-188, rozšíření žaloby připustil. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že je předním evropským poskytovatelem dialyzační léčby a poté, co žalovaný vypsal uveřejněním záměru nabídkové řízení na pronájem nemovitosti v areálu [anonymizováno] nemocnice, se žalobce jako jediný zájemce přihlásil. Žalovaný se žalobcem po dlouhou dobu vedli jednání o konkrétních podmínkách nájmu a o textu nájemní smlouvy. Za situace, kdy mezi stranami bylo dosaženo konsensu o podstatných náležitostech smlouvy a bylo pouze nutné dokončit některá jednání tak, aby bylo možné smlouvu mezi stranami uzavřít, žalovaný zcela bezdůvodně a při absenci jakéhokoliv varování či vysvětlení ukončil jednání se žalobcem a vydal nový záměr o pronájmu téže nemovitosti. Žalobce má za to, že jednání žalovaného není ospravedlnitelné a žalovaný odpovídá za škodu, která žalobci v důsledku neuzavření smlouvy vznikla podle ustanovení občanského zákoníku o předsmluvní odpovědnosti. Dne 26. 3. 2014 bylo usnesením Rady [územní celek] [číslo] schváleno zveřejnění záměru [územní celek] pronajmout nebytové prostory ve třetím nadzemním podlaží budovy [adresa] ve [obec] v ul. [ulice], a to podle § 39 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Žalobce jako jediný zájemce podal nabídku na pronájem nemovitosti, a to za účelem provozování dialyzačního střediska a nefrologické ambulance. Součástí nabídky byla i významná rekonstrukce nemovitosti žalobcem před započetím poskytování zdravotních služeb. Po podání nabídky strany zahájily vyjednávání o obsahu smlouvy o nájmu nebytových prostor. Dne 16. 4. 2014 vzala Rada [územní celek] na vědomí svým usnesením [číslo] záměr nemovitost žalobci pronajmout. V průběhu měsíců duben až říjen 2014 žalobce se žalovaným vedli jednání o obsahu nájemní smlouvy za účasti členů Rady žalovaného, vedoucího odboru právního a majetkového žalovaného a vedoucího finančního odboru. Dne 13. 6. 2014 v průběhu komunikace mezi žalovaným a žalobcem vyšlo najevo, že město je omezeno v dispozičních právech k budově, a to konkrétně tím, že na základě smlouvy o bezúplatném převodu majetku svědčí Ministerstvu financí ČR, jako právnímu nástupci Fondu národního majetku, dispoziční právo k nemovitosti a s tím související právo schválit jakoukoliv dispozici s nemovitostí včetně jejího pronájmu. Dne 9. 10. 2014 se uskutečnila schůzka projektového manažera a právničky žalobce společně s tehdejším starostou žalovaného s věcně odpovědnými osobami na Ministerstvu financí ČR, kde bylo žalovanému navrženo, aby zažádal na Ministerstvo zdravotnictví ČR o dekategorizaci nemovitosti, což ve výsledku povede ke zrušení dispozičního práva Ministerstva financí s nemovitostí. K dekategorizaci nemovitosti a tím ke ztrátě dispozičního oprávnění Ministerstva financí došlo v období druhého čtvrtletí roku 2015. Dne 9. 7. 2014 po vzájemném projednání návrhu nájemní smlouvy a připomínek k němu schválila Rada žalovaného svým usnesením [číslo] zaslání žádosti Ministerstvu financí o souhlas s pronájmem nemovitosti žalobci. Dne 15. 7. 2014 bylo Ministerstvo financí požádáno žalovaným o souhlas s pronájmem nemovitosti žalobci. Dne 10. 9. 2014 Rada žalovaného schválila znění nájemní smlouvy pro účel jejího předložení Ministerstvu financí. Žalobce v žalobě dovozuje, že tímto dnem došlo mezi stranami ke konsensu ohledně podstatných náležitostí smluvního vztahu. Uzavření smlouvy ještě před komunálními volbami na podzim 2014 bránilo dispoziční právo Ministerstva financí k nemovitosti a nutnost schválení znění nájemní smlouvy ministerstvem. Dne 15. 10. 2014 Rada žalovaného svým usnesením [číslo] 2014 schválila text nájemní smlouvy za účelem jejího zaslání k odsouhlasení Ministerstvu financí ČR. Žalobce dovozuje, že v tomto okamžiku byl dosažen úplný konsensus nad obsahem nájemní smlouvy mezi žalovanou a žalobcem, neboť Rada žalovaného schválila text smlouvy, s níž by mělo Ministerstvo financí vyslovit souhlas. V případě dalších dodatečných změn v textu smlouvy by bylo nutné žádat o souhlas nový. Žalobce byl tedy v legitimním očekávání, že v okamžiku, kdy Ministerstvo financí ČR udělí potřebný souhlas s uzavřením nájemní smlouvy nebo jiným způsobem umožní městu disponovat s nemovitostí, dojde k uzavření nájemní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným, a to ve znění schváleném dne 15. 10. 2014 Radou žalovaného. V termínu 10. až 11. 10. 2014 proběhly v České republice volby do zastupitelstev obcí. Ustavující schůze nového zastupitelstva žalovaného proběhla dne 24. 11. 2014. Po ustavující schůzi nově zvoleného zastupitelstva žalovaného pokračoval proces uzavírání nájemní smlouvy. Nová politická reprezentace pokračovala v tom, že zajišťovala součinnost Ministerstva financí a také Ministerstva zdravotnictví nutnou k uzavření smlouvy. Dne 3. 12. 2014 byla žalovaným odeslána žádost o vyjmutí majetku z kategorizace zdravotnických zařízení Ministerstvu zdravotnictví ČR. Tento krok byl nutný pro zajištění plných dispozičních práv města k pronajímané nemovitosti. Dne 29. 1. 2015 byla žalobci doručena prostřednictvím datové schránky zpráva žalovaného shrnující stávající stav ohledně řešené nájemní smlouvy s tím, že žalovaný stále čeká na vyjádření Ministerstva zdravotnictví ČR, zda souhlasí s dekategorizací nemovitosti a zároveň žalovaný vyjadřuje zájem znovu připomínkovat schválené znění smlouvy. Dne 17. 2. 2015 se zástupce žalobce zúčastnil jednání Rady žalovaného, kde bylo přislíbeno zaslání připomínek žalovaného k nájemní smlouvě v písemné formě ihned po jednání Rady. Žádné písemné připomínky k textu nájemní smlouvy však představitelé nové politické reprezentace žalobci nikdy nezaslali. Dne 25. 3. 2015 bylo starostou [titul]. [jméno] [příjmení] na zasedání zastupitelstva oznámeno, že se den před konáním zastupitelstva sešel se zástupci [právnická osoba] [příjmení] [příjmení], kteří mají nově taktéž zájem o provozování dialyzačního střediska v nemovitosti žalovaného a v návaznosti na toto jednání Rada žalovaného dne 25. 3. 2015 na mimořádném zasedání schválila zveřejnění nového záměru na pronájem nemovitosti, aby měl i nový zájemce možnost podat svou nabídku. Uveřejněním nového záměru pronajímat nemovitost fakticky žalovaný jednání se žalobcem ukončil. Ukončení jednání se žalobcem žalovaný nikdy žádným právně relevantním způsobem neprovedl ani neodůvodnil. Žalobce v žalobě rozebírá způsob jednání žalovaného, a to podle zákona č. 128/2000 Sb. s tím, že v první fázi rozhodne příslušný orgán obce o přijetí záměru realizovat určitý dispoziční úkon, následně je přijatý záměr předepsaným způsobem zveřejněn a ve třetí fázi příslušný orgán obce rozhoduje o konkrétním majetkoprávním úkonu ve smyslu utvoření právní vůle právnické osoby - obce. V poslední fázi jménem obce starosta, příp. jiná pověřená osoba, tento majetkoprávní úkon uskuteční, tj. projeví utvořenou vůli obce navenek, uzavřením smlouvy nebo jednostranným právním jednáním. Záměr je specifickým aktem práva veřejného, který má svůj základ v právu veřejném, ale svými důsledky zasahuje do oblasti práva soukromého. Jeho obsahem je oznámení obce o úmyslu uskutečnit určitou dispozici s obecním majetkem a výzva adresovaná všem potenciálním zájemcům k podávání nabídek. Záměr nemá charakter aktu s obecnou závazností nebo alespoň aktu směřujícího proti skupině osob, neboť vyjadřuje záměr obce upravit, resp. založit, individuální právní vztah mezi ní a kupujícím. Účelem záměru je také umožnit zájemcům, aby se k záměru mohli vyjádřit a předložit své nabídky. Vyhlášení záměru má sice veřejnoprávní charakter, ale dispoziční úkony s obecným majetkem mají již povahu úkonů soukromoprávních. Vlastní realizace záměru se děje v obligatorním režimu občanského zákoníku. Pokud tedy strany mezi sebou vyjednávaly o realizaci uveřejněného záměru žalovaného a uzavření nájemní smlouvy na nemovitosti, je nutné na jejich jednání aplikovat ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dle názoru žalobce se žalovaný dopustil protiprávního jednání, tj. jednání, které naplňuje skutkovou podstatu vymezenou v § 1729 odst. 1 občanského zákoníku, a to ukončení smluvního vyjednávání bez spravedlivého důvodu při důvodném očekávání druhé strany, že k uzavření smlouvy dojde, resp. že se z jejího pohledu uzavření této smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné. Strany se mezi sebou dohodly na obsahu smlouvy a v jejich chování byl zřejmý úmysl smlouvu uzavřít. Žalovaný po celou dobu vystupoval tak, že má v úmyslu nájemní smlouvu uzavřít a je pouze otázkou vyjednávání, za jakých podmínek se tak stane. Všechny skutkové okolnosti svědčily tomu, že text smlouvy tak, jak byl schválen pro účely jeho předložení Ministerstvu financí dne 15. 10. 2014, strany považovaly za finální vyjádření vůle stran ohledně budoucího nájemního vztahu, když samotné uzavření smlouvy mělo být otázkou spíše formální. Poté, co Rada žalovaného dne 25. 3. 2015 rozhodla o zveřejnění nového záměru na pronájem nemovitosti, žalovaný formálně vyjednávání o smlouvě se žalobcem neukončil, avšak zveřejnění nového záměru lze považovat za faktické ukončení jednání se žalobcem. Ukončení jednání žalovaný žalobci nikdy nezdůvodnil. Žalobce je přesvědčen, že na straně žalovaného neexistoval spravedlivý důvod pro ukončení jednání o uzavření smlouvy a uveřejnění nového záměru. Pouhá snaha dát příležitost dalším zájemcům, aby mohli podat své nabídky, takovým racionálním a obhajitelným důvodem není, a to především za situace, kdy [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] měla možnost se přihlásit do nabídkového řízení vedeného na základě prvního řádně a v souladu se zákonem vyhlášeného záměru a na základě své vlastní vůle tak neučinila. Skutečnost, že starosta žalovaného se sešel s touto obchodní společností a druhý den bylo vyhlášeno nové nabídkové řízení, je okolností nestandardní. Vyhlášení nového záměru je velkou výhodou pro konkurenci žalobce, neboť v důsledku široké diskuse o podrobnostech smluvního vztahu v rámci kontraktačního procesu v Radě žalovaného i v zastupitelstvu má konkurence možnost se s těmito podrobnostmi seznámit a nastavit podle nich parametry vlastní nabídky. Žalobce v jednání žalovaného spatřuje bezdůvodné porušení vztahu důvěry v kontraktačním procesu, porušení dobrých mravů i zásah do ochrany dobré víry žalobce a naplnění znaků protiprávního jednání podle ustanovení § 1729 občanského zákoníku. Žalobce žalobou požaduje jednak vynaložené náklady, ale i to, co mu ušlo, protože neměl možnost uzavřít jinou obdobnou smlouvu. Žalobce vzniklou škodu nejprve vyčíslil na částku 20.391.000 Kč, která odpovídá po odečtení nákladů výši průměrného zisku, který se v daném odvětví na základě stejného nebo obdobného typu smlouvy v České republice zpravidla dosahuje. Dále žalobce uplatňuje jako náhradu škody reálně vynaložené náklady spojené s vypracováním studie využitelnosti [právnická osoba] s. r. o., která vznikla v září 2014, ve výši 24.200 Kč. Dále žalobce uplatnil jako náhradu škody část personálních nákladů, když na projektu Dialyzační středisko ve [obec] strávili čas členové projektového týmu [titul]. [jméno] [příjmení] a [titul]. [jméno] [příjmení]. Žalobce považuje za účelné, aby soud postupoval ve smyslu ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl nejprve o základu o věci, tedy oprávněnosti nároku žalobce na náhradu škody z titulu předsmluvní odpovědnosti, a teprve v případě, že bude tento nárok soudem posouzen jako oprávněný, rozhodl o jeho případné výši.

3. Žalovaný k žalobě uvedl, že nárok žalobce neuznává, a to ani zčásti. Odmítl tvrzení žalobce, že zvolení postupu žalovaného spočívajícího v opětovném zveřejnění záměru bylo v rozporu se zákonem a způsobil žalobci nárok na náhradu škody. Jednání žalovaného bylo motivováno ospravedlnitelnými důvody a nelze jej označit za nepoctivé, protože vzhledem k okolnostem na straně žalobce nemohl být v důvodném očekávání, že k uzavření nájemní smlouvy skutečně dojde. Žalovaný učinil nesporným, že dne 26. 3. 2014 bylo usnesením Rady [územní celek] schváleno zveřejnění záměru na pronájem nemovitosti ve třetím nadzemním podlaží budovy [adresa] v ul. [ulice] ve [obec] a v rámci lhůty pro podání nabídek na zveřejněný záměr se přihlásil žalobce jako jediný zájemce. Dne 16. 4. 2014 Rada města přijala usnesení, na základě kterého vzala na vědomí informaci, že žalobce nabídku podal a započal příslušná jednání. Žalobce navrhl městu smlouvu, která nebyla z hlediska obchodního vyvážená, a proto město požadovalo patřičné úpravy. Žalovaný byl v dispozici s předmětnou nemovitostí omezen a v tomto směru jednal s Ministerstvem financí ČR a následně po dalších jednáních s žalobcem Rada města usnesením [číslo] ze dne 9. 7. 2014 schválila zaslání žádosti Ministerstvu financí ČR o souhlas s pronájmem předmětné nemovitosti a dne 15. 10. 2014 Rada města usnesením [číslo] schválila konkrétní text nájemní smlouvy, který měl být Ministerstvu financí ČR zaslán k odsouhlasení, avšak součástí tohoto usnesení bylo i výslovné uvedení, že toto usnesení není rozhodnutím o schválení nájemní smlouvy dle § 102 zákona č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. I z tohoto aktu bylo nutné dovodit, že žalobce ve své právní pozici nedospěl tak daleko, aby tuto situaci bylo možné označit za shodu na podstatných náležitostech smlouvy. Po volbách v říjnu 2014 jednání o uzavření nájemní smlouvy s žalobcem pokračovala. K uzavření nájemní smlouvy nedocházelo, nebylo přijato usnesení Rady, kterým by schválila uzavření smlouvy. Z důvodu předložení jiné nabídky třetím subjektem došlo na základě usnesení Rady města [číslo] ze dne 25. 3. 2015 ke zveřejnění nového záměru. Žalovaný uvedl, že usnesení, ze kterého by vyplývalo, že by Rada města schválila uzavření předmětné nájemní smlouvy s žalobcem, nikdy nebylo přijato. Nebyla tedy vytvořena vůle města, navíc nebylo v daném případě možné vyloučit, že Ministerstvo financí k zaslané žádosti zaujme negativní stanovisko. Schvalující usnesení příslušného orgánu obce lze vnímat jako materiálně právní podmínku právního jednání obce. Znamená to tedy, že uzavření nájemní smlouvy musí předcházet výslovný souhlas Rady obce alespoň se zásadními body daného právního jednání. Za situace, kdy Rada města schválila text smlouvy, s níž mělo Ministerstvo financí ČR na základě dispozičního práva vyslovit souhlas, a výslovně zdůraznila, že se nejedná o rozhodnutí o schválení nájemní smlouvy, nelze vyvozovat, že samotné schválení uzavření smlouvy se žalobcem byla pouze formalita. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že vyjednávání o uzavření nájemní smlouvy bylo ze strany města ukončeno bezdůvodně, bez varování či vysvětlení. Stejně tak nelze zpochybnit právo města opětovně přijmout a zveřejnit záměr. Pro město je důležitou otázkou, jak dlouhá doba může mezi sejmutím záměru z úřední desky a následným rozhodnutím příslušného orgánu města o uzavření smlouvy uplynout. Odbor veřejné správy, dozoru a kontroly Ministerstva vnitra ve svých metodických materiálech za zobecněně přijatelnou dobu mezi sejmutím záměru a rozhodnutím považuje dobu maximálně šest měsíců. V konkrétní situaci, kdy od sejmutí záměru z úřední desky (záměru zveřejněného na základě usnesení Rady města ze dne 26. 3. 2014) a následným novým zveřejněním záměru ze dne 25. 3. 2015, uplynulo zhruba jedenáct měsíců, bylo zveřejnění nového záměru jednáním směřujícím k zamezení pochybností o platnosti příp. uzavření nájemní smlouvy se žalobcem, ale dále také jednáním mířícím k vytvoření prostoru pro případné jiné zájemce podat odpovídající nabídku. Takový postup byl z hlediska naplnění zákonného požadavku na hospodárné a účelné nakládání s obecním majetkem žádoucí a legitimní. Postup spočívající v opakování zveřejnění záměru má své opodstatnění z hlediska možné nové výhodné nabídky od dalšího zájemce. Ani ostatním uchazečům tak nic nebrání v tom, aby na nastalou situaci reagovali, své nabídky přizpůsobili a znovu je městu předložili. Tato situace nastala a žalobce podal nabídku novou. K namítané dobré víře žalobce, že k uzavření nájemní smlouvy následně skutečně dojde, žalovaný uvedl, že žalobce v dobré víře být nemohl, protože zákonem stanovené podmínky (souhlas Rady města) pro předmětný majetkoprávní úkon, tedy uzavření nájemní smlouvy, ze strany města prokazatelně splněny nebyly. Do okamžiku, než je právní jednání schváleno příslušným orgánem města, nelze mít za to, že uzavření smlouvy se jeví jako vysoce pravděpodobné, jak požaduje pro vznik předsmluvní odpovědnosti občanský zákoník. Souhlas příslušného orgánu města je pro uzavření smlouvy nutností a není možné předjímat, jakým způsobem Rada města jako příslušný kolektivní orgán nakonec rozhodne. K uzavření nájemní smlouvy je v souladu s ustanovením § 101 odst. 2 zákona o obcích třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů Rady. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.

4. Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru, že na základě záměru žalovaného pronajmout nebytové prostory v nemocnici ve [obec] pro zdravotnické účely byla učiněna nabídka jediným zájemcem, a to žalobcem. Oběma účastníky byla činěna jednání směřující ke shodě na nájemní smlouvě týkající se nebytových prostor. Byly činěny kroky k tomu, aby smlouva mohla být odsouhlasena oběma stranami (byl vyžádán souhlas Ministerstva financí a podána žádost o dekategorizaci zdravotnického zařízení na Ministerstvo zdravotnictví), to vše za situace, kdy v mezidobí proběhly volby do zastupitelstva žalovaného, a obměnila se část radních. K úplné shodě na textu nájemní smlouvy nedošlo. Tato skutečnost vyplývá ze zápisů z jednání Rady [územní celek], ze zápisů z jednání zastupitelstva i z emailové korespondence mezi oběma stranami. Jednání mezi účastníky řízení pokračovala i po vypsání nového výběrového řízení, kterého se žalobce také účastnil. Žalovaný si však vybral [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] - [právnická osoba] S ním byla následně uzavřena nájemní smlouva, když Rada města usnesením [číslo] ze dne 11. 5. 2016 schválila nájemní smlouvu s touto firmou. Tentýž den došlo k uzavření nájemní smlouvy. O tom byl žalobce informován. V průběhu dokazování bylo také zjištěno, že žalovaný žalobci na jeho žádost nepředkládal žádné připomínky k textu nájemní smlouvy, která již v písemné podobě byla zaslána příslušným orgánům ke schválení. Žalobce apeloval na žalovaného směrem k uzavření nájemní smlouvy, žádal o ukončení kontraktačního procesu, a proto jednal jak se členy Rady na jednání Rady, tak na zastupitelstvu obce se zastupiteli. Nikdy mu nebylo předestřeno, že by smlouva mohla nebýt uzavřena.

5. Po právní stránce okresní soud věc posoudil (tímto v pořadí druhým rozsudkem) podle ustanovení § 1728 až 1729 občanského zákoníku. Podle § 1729 odst. 1 občanského zákoníku dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod. Deliktem v tomto případě je, že taková strana připustila, aby se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné, ačkoliv potřebnou míru jistoty o jejím uzavření dosud neměla, což prokázala následným ukončením smluvních jednání. Tomuto přesvědčení druhé strany může první strana zabránit, např. včasnou informací o překážkách bránících na její straně uzavření smlouvy. Spravedlivým důvodem pro ukončení kontraktace může být jen důvod, který mohla druhá smluvní strana při náležité obezřetnosti předvídat nebo o němž byla informována. V případě, že se objeví naděje na jinou výhodnější smlouvu, může sehrát významnou roli informační povinnost. Na základě provedeného dokazování okresní soud dospěl k závěru, že byť nedošlo ke shodě na celém textu smlouvy, uzavření smlouvy se žalobci jevilo vysoce pravděpodobné. I podle názoru odvolacího soudu je nevýznamné, jakým způsobem se utváří vůle obce v majetkoprávních úkonech. Nelze připustit, aby personální změny v orgánech obce mohly být považovány před zákonem za důvod, který by zakládal nerovné postavení, nehledě na to, že musí existovat kontinuita právních jednání a dodržování přijatých závazků i novou personální reprezentací obce. Ze zápisů z jednotlivých zasedání Rady města je přitom zřejmé, že na znění smlouvy, které bylo schváleno pro účely souhlasů příslušných orgánů, byla shoda, a v době následné nikdo z radních nehlasoval pro neuzavření smlouvy či pro ukončení jednání o smlouvě. Svědkyně [příjmení] neměla žádné připomínky k nájemní smlouvě, svědek [příjmení] by nepřipustil změnu v již schváleném textu, svědkyně [příjmení] odsouhlasila text nájemní smlouvy, který tvořil přílohu žádosti na Ministerstvo financí, dle svědka [příjmení] byla smlouva dobře projednána, [příjmení] odsouhlasil text nájemní smlouvy pro potřeby Ministerstva financí, podle svědka [příjmení] bylo možné smlouvu podepsat. Byť mezi účastníky docházelo k dalším jednáním o obsahu nájemní smlouvy, žalobce mohl být objektivně vzato v přesvědčení, že smlouva bude s vysokou pravděpodobností uzavřena, jestliže její znění bylo dokončeno a schváleno, byť jen pro účely požadovaných souhlasů centrálního orgánu státní správy s nakládáním s majetkem z privatizace, příp. dekategorizace zdravotnického zařízení. K přesvědčení žalobce, že k uzavření smlouvy dojde, přispělo jednak to, že se jako jediný přihlásil na žalovaným zveřejněný záměr o pronájmu nebytových prostor ve [název] nemocnici. S nikým jiným tedy jednáno nebylo. V okamžiku, kdy vyjednávání o smlouvě dospěla do stádia, kdy byl schválen její text, byť pro účely souhlasu příslušných orgánů, mohl důvodně nabýt přesvědčení, že uzavření smlouvy se jeví vysoce pravděpodobné. Toto přesvědčení žalobce je podepřeno i svědeckou výpovědí [titul]. [jméno] [příjmení], který ve své svědecké výpovědi dne 29. 11. 2018 uvedl, že v roce 2014 původní Rada města měla vše hotové. [titul]. [příjmení] ve své svědecké výpovědi rovněž uvedl, že by z pozice starosty žalovaného změnu v textu schválené smlouvy nepřipustil. Rovněž vyjádřil přesvědčení, že to tak chápali i ostatní členové Rady. I ze svědecké výpovědi [titul]. [příjmení] je zřejmé, že dne 3. 9. 2014 Radě města předložil text nájemní smlouvy, který považoval za konečný. Podle něj se jednalo o text relativně oboustranně výhodný. Lze tedy dovodit, že byla naplněna základní podmínka porušení předsmluvní odpovědnosti, tj. skutečnost, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné. Okresní soud se dále zabýval tím, zda žalovaný jednal poctivě, když přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončil, aniž pro to měl spravedlivý důvod. Bylo prokázáno, že byť mezi účastníky probíhala jednání o některých obsahových otázkách smlouvy, nebyl žalobce jasně informován o tom, zda v případě nedohody na těchto jednotlivostech nebude smlouva uzavřena. Z výpovědi [titul]. [jméno] [příjmení], starosty města, soud zjistil, že strana žalobce nebyla informována o výsledcích analýzy, kterou žalovaný zadal pro zjištění, jestli je projednávaná smlouva pro město výhodná. Ze všech zjištěných okolností je zřejmé, že důvodem ukončení kontraktace byla nabídka společnosti [právnická osoba], a to vedlo k vypsání nového záměru. Z výpovědi současného starosty [titul]. [příjmení] i [titul]. [jméno] [příjmení], právníka žalovaného, je jednoznačné, že pokud by se žalobce nepřihlásil do nového výběrového řízení, nebylo by s ním již dále jednáno. Takovéto jednání žalovaného není spravedlivým důvodem k ukončení kontraktace, byť v průběhu projednávání tohoto sporu žalovaný hledá a nachází jiné a další důvody, kterými spravedlivé důvody pro ukončení kontraktace hodlá ospravedlnit (pochybnosti o výši nájemného, nesoulad rozlohy pronajímaných prostor, možnost výhodnější nabídky). Takový postup žalovaného žalobce nemohl ani při náležité obezřetnosti předvídat a nebyl o něm vůbec informován. Je tedy jednoznačně prokázáno, že žalovaný jednání o uzavření smlouvy v březnu 2015 ukončil, aniž pro to měl spravedlivý důvod. O tom žalobce předem neinformoval, a to i přes důvodné očekávání uzavření smlouvy. Uzavření smlouvy se jevilo jako vysoce pravděpodobné, nikoliv pouze žalobci, ale rovněž žalovanému, resp. minimálně části členů Rady žalovaného. Jednání žalovaného je proto nutné hodnotit jako nepoctivé. V příčinné souvislosti s tímto nepoctivým jednáním došlo k porušení předsmluvní odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 1729 občanského zákoníku.

6. Podle ustanovení § 1729 odst. 2 občanského zákoníku strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech. V tomto ustanovení není obsaženo žádné zvláštní pravidlo, povinnost k náhradě újmy však vzniká i podle obecné úpravy (§ 6 ve spojení s ustanovením § 2910 občanského zákoníku). Citované ustanovení nestanoví ani žádná zvláštní pravidla, pokud jde o určení rozsahu náhrady újmy. Proto se uplatní obecná pravidla pro vyčíslení skutečné škody daná § 2952 občanského zákoníku, podle kterého se hradí skutečná škoda a to co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Citované ustanovení § 1729 odst. 2 limituje maximální výši škody v důsledku nepoctivého jednání, jestliže nedošlo k uzavření smlouvy. Limitem není ztráta z neuzavřené konkrétní smlouvy, ale z neuzavřené smlouvy v obdobných případech, tzn. v rámci obdobného odvětví, mezi subjekty v obdobném postavení s podobným předmětem plnění a obdobnými smluvními ujednáními. Je přitom nezbytné zkoumat příčinnou souvislost mezi nepoctivým jednáním a vznikem škody.

7. Škoda v této věci vzniká jako důsledek spoléhání se na existenci vztahu mezi účastníky a měla by tedy krýt veškeré náklady, které žalobce vynaložil z důvodu spoléhání se na předsmluvní vztah a jejím zbytečným vynaložením se snížil majetkový stav žalobce. Takto žalobce marně vynaložil náklady na studii využitelnosti ve výši 24.200 Kč a náklady na práci svých právníků v celkové výši 25.073 Kč a 28.072 Kč - celkem 77.345 Kč. V tomto rozsahu se jedná o škodu skutečnou ve smyslu § 2952 občanského zákoníku.

8. Žalobce rovněž požaduje ušlý zisk, který byl vyčíslen znaleckým posudkem na částku 11.002.000 Kč. Jedná se o zisk, kterého by, dle znalců, dosáhl žalobce, pokud by došlo k uzavření smlouvy, a to za dobu od 11. 5. 2016 do 31. 12. 2041, tedy za dobu 25 let trvání smluvního vztahu. Ušlý zisk je majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nedošlo ke škodné události. Je třeba zdůraznit skutečnost, že protiprávním ve smyslu § 1729 odst. 1 občanského zákoníku není samotné neuzavření smlouvy. Z tohoto důvodu nemůže být právě neuzavření smlouvy považováno za příčinu vzniku škody podle ust. § 1729. Protiprávním jednáním je výlučně a jenom jednání žalovaného bez spravedlivého důvodu, nepoctivé jednání, kterým přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončil, ačkoliv jednání o smlouvě dospěla tak daleko, že se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné, a to bez spravedlivého důvodu. Jedná se tedy o chování, které odporuje principu dobré víry. Jenom v tomto chování, a nikoliv v neuzavření smlouvy, je nutno hledat příčinu vzniklé škody. Bude tedy záležet na tom, zda byla nebo mohla být uzavřena smlouva náhradní. Potom by bylo možno srovnat zisk. Nebude-li uzavřena jiná smlouva a ani uzavřena být nemohla, je třeba přihlížet k tomu, z jakého důvodu k uzavření náhradní smlouvy nedošlo. Škoda v podobě ušlého zisku by měla být přirozeným důsledkem nepoctivého jednání žalovaného v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného. Konkrétně v této věci bylo zjištěno, že v březnu 2014 bylo zahájeno vyjednávání o obsahu nájemní smlouvy na základě žalovaným zveřejněného záměru (bez přihlédnutí k předchozím neformálním jednáním mezi stranami), v březnu 2015 došlo k vyhlášení nového výběrového řízení a tím došlo k ukončení jednání se žalobcem na základě prvního záměru, v červenci 2015 byla vybrána nabídka konkurenční firmy jako nejvýhodnější a dne 11. 5. 2016 byla uzavřena smlouva s konkurenční firmou. Dá se tedy konstatovat, že žalobce„ ztratil“ dobu zhruba jednoho roku pro jednání s jiným subjektem za účelem vyjednávání podmínek pro uzavření jiné obdobné smlouvy za obdobných podmínek. Kdyby došlo k uzavření smlouvy v běžném termínu po získání příslušných orgánů státní správy, mohl žalobci již v průběhu roku 2016 vznikat zisk. Ukončením jednání bez spravedlivého důvodu se však žalobce dostal na další„ startovací čáru“ pro to, aby započal další jednání o uzavření jiné obdobné smlouvy. Dá se předpokládat, že taková jednání mohou trvat obdobnou dobu jako v tomto konkrétním případě, kdy sám žalobce se žalovaným jednali do ukončení jednání jeden rok. Firma [anonymizováno], která vstoupila do kontraktačních procesů v březnu 2015, uzavřela smlouvu se žalovaným také po jednom roce. I z údajů získaných z veřejné stránky žalobce je zřejmé, že kontraktační proces a následný proces budování trvá určitou dobu. Se zohledněním všech těchto skutečností vycházeje zejm. z konkrétně řešeného případu, okresní soud dospěl k závěru, že v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného, s jeho nepoctivým přístupem je ušlý zisk žalobce za dobu jednoho roku. Při jeho kvantifikaci okresní soud vycházel z předloženého znaleckého posudku, který stanovil ušlý zisk za dobu 25 let při zohlednění všech ekonomických a sociálních náležitostí. Celkovou výši ušlého zisku za dobu 25 let tedy soud podělil 25 a získal ušlý zisk za dobu jednoho roku 440.080 Kč.

9. Dle názoru okresního soudu není přípustné, aby žalobce čerpal ušlý zisk ze smlouvy, kterou neuzavřel (když samotné neuzavření smlouvy není protiprávní), jehož by dosahoval v průběhu doby celých 25 let. Je pravdou, že lze předpokládat, že by takového zisku, nebýt nepoctivého jednání žalovaného, dosáhl. Bezpracným získáním ušlého zisku po tak dlouhou dobu by však nedůvodně a neoprávněně došlo k majetkovému prospěchu na straně žalobce. To vše navíc za situace, kdy žalobce sám sebe na svých webových stránkách i ve své publikaci (která je založena ve spise) hodnotí jako velmi schopného,„ jako jednoho z předních výrobců zdravotnických prostředků a technologií“, dceřiné společnosti koncernu působí od roku 1993 v České republice a na Slovensku, díky„ jeho znalostem, inovativním výrobkům a kvalitním službám rozvíjí svou pozici stabilního a kompetentního partnera českého zdravotnictví“ s tím, že zajišťuje služby na nejvyšší úrovni, přináší optimální řešení pro efektivní léčbu pacientů a bezpečnost zdravotnického personálu a zaměstnává více než 700 lidí. Taková společnost je zcela jistě schopna zajistit si v dohledné době (a soud dovozuje dle rozboru shora v době přibližně jednoho roku) náhradní plnění, ve kterém bude plnit svou vizi, zajišťovat služby svým zákazníkům na patřičné úrovni. K tomu zcela jistě i došlo, když již v průběhu roku 2015 došlo k otevření nového dialyzačního střediska na [anonymizováno] [obec] a v [obec] a následně v roce 2016 byla otevřena nový dialýza a nefrologická ambulance v [příjmení] a dialýza v [anonymizováno] byla přestěhována do nových prostor. Z webových stránek společnosti žalobce lze zjistit i její další aktivity. Ze všech těchto skutečností soud dovodil, že v příčinné souvislosti s nepoctivým jednáním žalovaného vznikl žalobci ušlý zisk pouze na tak dlouhou dobu, než by mohl uzavřít smlouvu novou, než by mohl„ nastartovat“ svou další ziskovou aktivitu. Tímto obdobím je jeden rok, když v dalším období soud předpokládá schopnost žalobce vydělávat si zisk podnikatelskou činností, k čemuž nakonec dochází. Proto byl přiznán ušlý zisk za dobu jednoho roku dle znaleckého posudku ve výši 440.080 Kč a skutečná škoda tak jak byla shora vyčíslena, tedy žalobě bylo vyhověno v rozsahu částky 517.425 Kč a ve zbývající části byla žaloba zamítnuta.

10. Protože žalobce byl úspěšný v poměrně nepatrné části a tedy žalovaný měl neúspěch v poměrně nepatrné části předmětu sporu, okresní soud podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznal žalovanému plnou náhradu nákladů řízení. Ty jsou tvořeny náklady řízení před soudem prvého stupně před rozhodnutím odvolacího soudu částkou 714.279,94 Kč Tyto náklady představují odměnu zástupce žalovaného dle § 7 bod 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., když mu náleží odměna za jeden úkon právní služby ve výši 52.760 Kč. V tomto řízení má nárok na odměnu za jedenáct úkonů právní služby (vyjádření k žalobě, účast u jednání soudu dne 11. 5. 2017 - třikrát za dvě započaté hodiny, dále za jednání soudu dne 31. 8. 2017 - čtyřikrát za dvě započaté hodiny a dne 2. 11. 2017 - dvakrát za dvě započaté hodiny). Ke všem úkonům právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 citované vyhlášky a dále má zástupce žalovaného nárok na cestovní náhrady rovněž dle citovaného ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to za cestu k soudu dne 11. 5. 2017, 31. 8. 2017 a 2. 11. 2017, a dále náhradu za promeškaný čas dle § 14 citované vyhlášky za čas strávený cestou ze sídla advokátní kanceláře k soudnímu jednání za deset započatých půlhodin dne 11. 5. 2017, za deset započatých půlhodin dne 31. 8. 2017 a stejnou dobu dne 2. 11. 2017 (desetkrát 100 Kč za každý den jednání u soudu). Cestovní náhrady zástupci žalovaného náleží vždy ve výši 2.238 Kč za každou cestu k jednání soudu, a to vozidlem s průměrnou spotřebou 9,5 l /100 km dle technického průkazu při cestě 334 km, paušální náhradě 3,90 Kč km a ceně paliva 29, 50/1 l Kč. Takto vypočtené náklady v celkové výši 590.314 Kč je třeba podle § 137 o. s. ř. navýšit o 21% DPH ve výši 123.965,94 Kč. Dále má žalovaný nárok na odměnu ze shora citovaných ustanovení ve výši 52.760 Kč a 300 Kč paušální náhradu za vyjádření se k podanému odvolání a ke zpětvzetí žaloby učiněného podání ze dne 29. 1. 2018, tedy ve výši 53.060 Kč, které je třeba navýšit o 21% DPH (ve výši 11.142,60 Kč), tedy 64.202,60 Kč. Po zrušení rozsudku okresního soudu a zastavení řízení co do částky 10.500.000 Kč zůstala předmětem řízení pouze částka 9.968.345 Kč. V dalším řízení žalovaný, resp. jeho zástupce, učinil další úkony, a to účast u jednání dne 29. 11. 2018 (v době od 9.00 do 14.00 hod.), dále účast u jednání soudu dne 28. 2. 2019 a účast u jednání dne 18. 9. 2019 (od 10.00 do 14.15 hodin). Za tyto úkony náleží žalovanému dle § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. odměna za sedm úkonů právní služby (u dvou jednání třikrát započaté dvě hodiny) po 48.180 Kč, sedm paušálních náhrad hotových výdajů - to vše celkem ve výši 339.360 Kč, které je třeba navýšit dle § 137 o. s. ř. o 21% DPH (ve výši 71.265,60 Kč). Celkové náklady tedy představují částku ve výši 1.189.108,14 Kč, které je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. a dle ustanovení § 149 o. s. ř. je povinen je nahradit k rukám zástupce žalovaného.

11. Podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. okresní soud převážně neúspěšnému žalobci uložil nahradit České republice náklady znalečného ve výši 2.877,38 Kč.

12. Proti rozsudku okresního soudu podal včas odvolání žalovaný. Obsáhle argumentoval, že z provedených důkazů žalobce nemohl s vysokou mírou pravděpodobnosti nabýt přesvědčení, že smluvní proces k určitému okamžiku vyvrcholí uzavřením smlouvy. Soud nezjistil, k jakému datu mělo toto přesvědčení nastat a zda mohlo nastat i v době, kdy žalobce o smlouvě aktivně vyjednával. Poukazoval na to, že žalobci byla známa kogentní úprava právního jednání za obec, tedy souhlas kolektivního orgánu jako nezbytné podmínky pro přesvědčení, že uzavření smlouvy je hotovou věcí. Nezamlčel žádné informace, které by mohly ovlivnit představu ovlivňující jeho zájem na uzavření smlouvy. K ukončení kontraktačního procesu došlo až v souvislosti s konkurenčními nabídkami [anonymizována čtyři slova] [právnická osoba] (dále [anonymizováno]), a to nikoli bezprostředně, ale až v rámci vyhodnocení nabídek dle v pořadí druhého záměru. S [právnická osoba] žalovaný uzavřel smlouvu až na základě třetího záměru, kam se žalovaný mohl přihlásit a podat svou nabídku. Žalovaný měl spravedlivý důvod k ukončení jednání, což bylo jednak pro něj nepřijatelné chování žalobce, jednak výhodnost další nabídky. Poukazoval na to, že žalobce je slabší stranou oproti profesionálu v poskytování zdravotnických služeb. Zdůrazňoval své postavení jako veřejnoprávní korporace, která je povinna při nakládání se svým majetkem dodržet zvláštní povinnosti. Musí dodržovat veřejnoprávní podmínky uzavírání smluv. Uzavření smlouvy musí předcházet souhlas příslušného orgánu města dle zákona o obcích. Takový souhlas nikdy nebyl přijat a není jím ani schválený text nájemní smlouvy zaslané Ministerstvu financí. Žalobce ve své pozici nedospěl tak daleko, aby bylo, lze uzavřít, že došlo ke shodě na podstatných náležitostech smlouvy. Všechny zveřejněné záměry byly řádně publikovány, do kontraktačního procesu vstoupilo i Ministerstvo financí, resp. Ministerstvo zdravotnictví. Popisoval rozdílnosti zveřejněných záměrů, včetně rozdílu pronajímané plochy ve výši 25m2 (375m2 a 400 m2 plochy). Nejvýhodnější nabídku předložila [právnická osoba], jak konstatovala rada města 21. 7. 2015 po druhém záměru, a vyhlásila třetí, na jehož podkladě jedinému zájemci, který podal nabídku, odsouhlasila uzavření nájemní smlouvy 11. 5. 2016. Postup spočívající v opakování zveřejnění záměru má své opodstatnění právě z hlediska možné nové výhodné nabídky od dalšího zájemce, což není diskriminační, naopak to splňuje podmínku transparentnosti. V souzeném případě nastala možnost získat novou lepší nabídku, bylo nutno odstranit nedostatek v dlouhodobě trvajícím vyjednávání se žalobcem, aniž byl nalezen konsenzus, a konečně mělo dojít k nové definici předmětu nájmu. Souhlas MF ČR neimplikoval, že by rada města měla být textem smlouvy vázána do té míry, že by jí bylo zapovězeno o něm dále vyjednávat. Schvalující usnesení orgánu města je podmínkou právního jednání města. Znamená to, že uzavření smlouvy, musí předcházet výslovný souhlas rady města. Významné tedy není sdělení právníka města v korespondenci, že projednána nejsou jen některá vedlejší ujednání. Na podkladě starší judikatury (zmínil rozhodnutí NS ČR 29 Odo 1166/2004, 25 Cdo 127/2007 či 25 Cdo 4147/2008) k předsmluvní odpovědnosti zaujímal rozdílné stanovisko od soudu okresního. Nesouhlasil ani se stanovením výše škody, když připouštěl povinnost k náhradě toliko prokazatelně vynaložených nákladů. Uzavřel, že žalobce neprokázal naplnění znaků předsmluvní odpovědnosti a navrhl změnu rozsudku tak, že se žaloba zamítá zcela.

13. Žalobce považoval ve svém vyjádření napadený rozsudek za věcně správný. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu okresního, které správně vycházejí z předchozího zrušujícího usnesení soudu odvolacího. Žalovaný nechal kontraktační jednání dospět do takového stadia, kdy se žalobci jevilo vysoce pravděpodobné, že smlouva bude uzavřena, a následné jednání ukončil bez spravedlivého důvodu, kterým rozhodně výhodnější nabídka třetího subjektu být nemůže. Žalovaný ve skutečnosti neměl v úmyslu smlouvu uzavřít, o čemž žalobce ani náznakem neinformoval. Tvrzení žalovaného v odvolání jsou ryze účelová a vyznívá i s odkazem na provedené důkazy nelogicky. Na obce je třeba klást zvýšené nároky s ohledem na znalost právních předpisů. Poukazy na neznalosti, nezkušenosti žalovaného nebo právní profesionalitu žalobce označil za absurdní teze. Žalovanému uniká, že meritem věci je především jednání žalovaného v rámci kontraktačního jednání dle záměru prvního, a toto jednání žalovaný ukončil. Tvrzení, že k ukončení jednání nikdy nepřistoupil a že za tento úkon nelze považovat zveřejnění závěru druhého, nemůže obstát. Žalovaný nikdy neměl k ukončení jednání se žalobcem spravedlivý důvod, jediným skutečným důvodem bylo předložení nabídky [právnická osoba]. Žalovaný není ani s odkazem na princip smluvní autonomie oprávněn měnit po ročním vyjednávání o uzavření smlouvy svou vůli a bez dalšího vyjednávání ukončit. Jde o exces ze smluvní autonomie a zakládá předsmluvní odpovědnost žalovaného. Žalobce nebyl informován ani o výsledcích analýzy žalovaného ani o vyjednávání s [anonymizováno] za jeho zády. Bylo prokázáno, že uzavření smlouvy se žalobci mohlo a muselo jevit jako vysoce pravděpodobné a postup žalobce nemohl ani při náležité obezřetnosti předvídat. Snaha vysvětlit vypsání nového záměru nepatrným rozdílem ve výměře plochy, když jde o údaje v zásadě totožné, neobstojí. Jediným důvodem byla snaha o uzavření smlouvy s třetí osobou. Správný závěr okresního soudu je ten, že smlouva byla již považována ve znění posílaném ministerstvu financí za„ hotovou“ a schválení bylo oběma stranami považováno již jen za formalitu. Žalobce se sice neztotožnil s názorem okresního soudu co do výše ušlého zisku, nicméně s odůvodněním výše škody se ztotožnil. Navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného.

14. Žalovaný doplnil odvolací argumentaci tak, že se okresní soud nevypořádal se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo a žalovanému chybí provazba rozhodnutí na veřejné právo. Období, v němž se žalovaný měl dopustit pochybení, se týká krátkého období na konci roku 2014, tedy období, které bylo ovlivněno volbami do zastupitelských orgánů obce a činnosti nastupující reprezentace obce. Snaha o transparentnost vedla obec k pokračování procesu sjednávání smlouvy s provozovatelem dialyzační jednotky v podobě druhého záměru. Žalovaný zastává názor, že rozhodnutí má judikaturní dosah, a to z důvodu přesahu do případných navazujících řízení v podobě trestní odpovědnosti. Poukazoval na bohulibý záměr obce mít pro své občany dialyzační jednotku s tím, že se tento záměr dostal do fáze, kterou žalovaný ani nepředpokládal. Byl veden snahou o transparentnost a ta nakonec vedla k vyhlášení třetího záměru, kterého se žalobce neúčastnil. Rozhodnutí považuje za nespravedlivé a příliš přísné a má za to, že i odvolací soud může ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR odhlédnout od svých předchozích právních závěrů. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že základ nároku je opodstatněn, pak žalovaný akceptuje tu část uplatněné náhrady týkající se mezd zaměstnanců, kterou má za přiměřenou, jinak má za to, že výpočet škody s odkazem na možný zisk žalobce je chybný.

15. Žalobce zdůraznil v doplnění svého vyjádření, že obec nelze chápat jako slabšího smluvního partnera již s odkazem na to, že má vlastní právní aparát a není spotřebitelem, proto se nemůže domáhat vyšší ochrany. Měl za to, že je třeba jednoznačně prohlásit, že šlo o konkurenční jednání dvou významných poskytovatelů zdravotních služeb a vstup [anonymizováno] do kontraktačního procesu v době změny vedení obce transparentnosti nepřispěl. Žalovaný opakuje podle názoru žalobce v odvolání nevýznamné skutečnosti. Podstatné je, že určitou chvíli žalobce mohl mít legitimní očekávání, že bude uzavřena očekávána smlouva. Proto považuje rozhodnutí okresního soudu za správné a navrhuje jeho potvrzení.

16. Krajský soud z podnětu včas podaného a přípustného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, a to nejen z uplatněných odvolacích důvodů (§ 212, § 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání neshledal opodstatněným.

17. Podle ust. § 1728 odst. 1 občanského zákoníku (o. z.) každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít.

18. Podle § 1728 odst. 2 o. z. při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít.

19. Podle ust. § 1729 odst. 1 o. z. dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod.

20. Podle ust. § 1729 odst. 2 o. z. strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.

21. Krajský soud již v předchozím rozhodnutí v této věci z 29. 3. 2018 č. j. 18 Co 47/2018-548 uvedl, že citovaná ustanovení upravují předsmluvní odpovědnost stran (účastníků právního jednání), která dosud v občanském právu do 31. 12. 2013 chyběla, byť již byla v judikatuře k obchodně právním vztahům dovozována). Obecně jsou v rámci předsmluvní odpovědnosti rozlišovány dva její druhy, a to odpovědnost za přerušení jednání a odpovědnost za zneužití informací poskytnutých při kontraktačním jednání, a to ve spojení se zásadou smluvní volnosti, jejíž součástí je i to, že dokud není smlouva uzavřena, nejsou strany vázány, nemají žádnou povinnost smlouvu uzavřít (§ 1728 o. z.). Zásadně tedy v průběhu kontraktace strany nemají žádné vzájemné povinnosti (kromě obecné povinnosti jednat v dobré víře) a nevzniká jim ani odpovědnost, ledaže jde o výjimečnou situaci, jde-li o jednání směřující k uzavření smlouvy, přestože strana nemá záměr smlouvu uzavřít. Předsmluvní odpovědnost je založena na protiprávnosti porušení principu dobré víry a zákazu zneužití práva a takto má povahu odpovědnosti deliktní. I v průběhu kontraktačních jednání jsou totiž strany povinny jednat v dobré víře a nesmějí zneužívat svá práva, tedy ani smluvní volnost a autonomii vůle.

22. Úprava předsmluvní odpovědnosti v § 1729 je založena na pojmu nepoctivého jednání. Obecné ustanovení o povinnosti jednat poctivě upravuje § 6. Důvodová zpráva k § 6 poukazuje na záměr rozlišit dobrou víru jako subjektivní přesvědčení o správnosti a čestnosti jednání od poctivosti chápané zřejmě objektivně, pro odlišení pro objektivní pojetí zákon užívá termín„ poctivost“. Podle § 1729 odst. 1 jedná nepoctivě ten, kdo ukončí jednání, aniž pro to má spravedlivý důvod, když už bylo uzavření smlouvy vysoce pravděpodobné. Nepoctivé jednání je základem vzniku odpovědnosti za škodu podle druhého odstavce. V § 1728 odst. 1 jde o zahájení nebo pokračování jednání při absenci dobré víry, zatímco v § 1729 odst. 1 naopak o náhlé přerušení kontraktace rovněž při absenci dobré víry. Kontext obou ustanovení by měl vést k závěru, že povinnost hradit škodu vzniká vždy, chová-li se strana v rozporu s pravidlem § 1728 odst. 1 nebo § 1729 odst.

1. Samotné neuzavření smlouvy není nikdy deliktem, jak plyne z prvé věty § 1728. Deliktem je jenom nepoctivé jednání při pokračování nebo naopak přerušení jednání. Toto nepoctivé jednání spočívá nejčastěji v tom, že strana, která ví, že smlouvu neuzavře, o tom druhou stranu bezodkladně neinformuje a jednání poté okamžitě nepřeruší nebo dokonce jednání zahájí vědouc, že smlouvu uzavřít nechce.

23. V ust. § 1729 odst. 1 o. z. nejde o to, že by v situaci, kdy se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, některá ze stran nesměla smluvní jednání ukončit. Jinak řečeno, deliktem tu není ukončení jednání, tj. neuzavření smlouvy. Deliktem je to, že taková strana připustila, aby se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné, ačkoli potřebnou míru jistoty o jejím uzavření dosud neměla, což prokázala následným ukončením smluvních jednání. Toto rozlišení je podstatné pro posuzování příčinné souvislosti a tím rozsahu odpovědnosti za způsobenou škodu. Tomuto přesvědčení druhé smluvní strany může první strana zabránit např. včasnou informací o překážkách bránících na její straně uzavření smlouvy.

24. Rozdíl mezi § 1728 odst. 1 a § 1729 odst. 1 je tak ve skutečnosti v tom, že v prvním případě jedna ze stran uvedla druhou v omyl, ve druhém vznik takového omylu jen připustila, resp. vzniku omylu nezabránila, ačkoli to bylo v jejích možnostech. V prvním případě může jít o jakoukoli fázi kontraktačního jednání, ve druhém již jen o případ, kdy je vysoce pravděpodobné, že smlouva uzavřena bude. Spravedlivým důvodem pro ukončení kontraktace se tak jeví jen důvod, který mohla druhá smluvní strana při náležité obezřetnosti předvídat nebo o němž byla informována. Co jím bude a co nikoli, záleží na okolnostech konkrétního smluvního jednání. Vysokou pravděpodobnost uzavření smlouvy nelze posuzovat formálně, nýbrž materiálně. Rozhodující tak například nebude, zda smlouvu schválil ten orgán právnické osoby, který je k tomu formálně pověřen, ale zda případně i bez takového schválení mohla druhá strana potřebnou míru jistoty nabýt (často se takové schválení jeví jako pouhá formalita a tento dojem nezřídka i pracovník pověřený vyjednáváním smlouvy utvrzuje).

25. Krajský soud odkazuje na skutková zjištění okresního soudu z jednotlivých důkazních prostředků, o něž se opírají a jak jsou popsány v odůvodněnínapadeného rozsudku. Okresní soud vzal v úvahu všechny skutečnosti, které se z nich podávaly, důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a v hodnocení není žádný rozpor. Na podkladě úplně zjištěného skutkového stavu učinil i odpovídající právní závěry, které krajský soud sdílí.

26. Z provedených důkazů se v posuzovaném případě podává jednoznačný právní závěr, že uzavření smlouvy o pronájmu části objektu nemocnice ve [obec] se žalobci muselo jevit vysoce pravděpodobným. Podle zápisů z jednotlivých zasedání Rady města je zřejmé, že na znění smlouvy, které bylo schváleno pro účely souhlasů příslušných orgánů, byla shoda, a nikdo z radních nehlasoval pro neuzavření smlouvy či pro ukončení jednání o smlouvě. Žalobce mohl být objektivně vzato důvodně nabýt přesvědčení, že smlouva bude s vysokou pravděpodobností uzavřena, jestliže její znění bylo dokončeno a schváleno, byť jen pro účely požadovaných souhlasů centrálního orgánu státní správy s nakládáním s majetkem z privatizace, příp. dekategorizace zdravotnického zařízení. K přesvědčení žalobce, že k uzavření smlouvy dojde, přispělo jednak to, že se jako jediný přihlásil na žalovaným zveřejněný záměr o pronájmu nebytových prostor ve [název] nemocnici. S nikým jiným v rámci tohoto záměru jednáno nebylo. Konečně i podle výpovědi starosty žalovaného by on sám z pozice starosty změnu v textu schválené smlouvy nepřipustil a vyjadřoval stanovisko rady z roku 2014, která měla vše za hotové. Také ze svědecké výpovědi [titul]. [příjmení], právníka žalovaného, který dne 3. 9. 2014 Radě města předložil text nájemní smlouvy, jasně plyne, že jej považoval za konečný, jednalo se o text oboustranně výhodný. I skutečnost, že ve smlouvě byl pro účely souhlasu ústředního orgánu státní správy pro nakládání s majetkem z privatizace uveden právě žalobce i jakožto osoba personálně i materiálně schopná činnost dialyzačního střediska zajistit, žalobce v přesvědčení o blízkém uzavření smlouvy muselo utvrdit.

27. Důvodem k ukončení jednání o uzavření nájemní smlouvy pak nebylo nic jiného, než nabídka [právnická osoba] novému vedení města po volbách, která se žalovanému jevila výhodnější. Bez významu není ani skutečnost, že [anonymizováno] nebyl zájemcem dle prvého záměru k pronájmu, což zjevně vedlo k ukončení jednání se žalobcem v rámci prvního záměru. Konečně i žalovaný připouští„ pochybení“, které ovšem omlouvá volbami do zastupitelských orgánů žalovaného. Okresní soud případně hodnotí, že žalovaný v průběhu sporu hledá další a další důvody, které mají ospravedlnit ukončení kontraktace, avšak o takovém postupu žalobce neinformoval a žalobce nemohl ukončení kontraktace za stavu prakticky hotové smlouvy předvídat. Konečně i analýza podmínek smlouvy z hlediska její výhodnosti v porovnání s nabídkou firmy [anonymizováno] za zády žalobce svědčí o mnohém, navíc při srovnatelném výsledku z hlediska výhodnosti jednotlivých smluv. Nepoctivé jednání záleží ze strany žalovaného i v tom, že předem žalobce neinformoval o všem, co měl považovat za důležité pro uzavření konečné smlouvy, a to pro hodnocení povědomosti o tom, zda se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné. Proto ze všech zjištěných okolností lze uzavřít, že důvodem ukončení kontraktace byla nabídka [právnická osoba], která získala podporu nové reprezentace žalovaného po komunálních volbách. Z výpovědi současného starosty [titul]. [příjmení] i [titul]. [jméno] [příjmení], právníka žalovaného, je jednoznačné, že pokud by se žalobce nepřihlásil do nového (v pořadí druhého) výběrového řízení, nebylo by s ním již dále jednáno. Takovéto jednání žalovaného není rozhodně spravedlivým důvodem k ukončení kontraktace, jeho postup žalobce nemohl ani při náležité obezřetnosti předvídat a nebyl o něm vůbec informován.

28. Argumentaci žalovaného o obci jako slabší straně při vyjednávání o obsahu smlouvy, považuje krajský soud za zcela nepřípadnou. Obec disponuje právním oddělením, má možnost se se specializovanou právní záležitostí obrátit jako každý jiný na odborníka např. z řad advokátů, jak ostatně žalovaný v daném sporu učinil. Rozhodně jej nelze chápat jako právnickou osobu, jež se může dovolávat vyšší míry právní ochrany, případně vyšší tolerance protiprávního jednání.

29. Rovněž argumentaci dopadu veřejného práva v rámci posuzovaného případu je třeba odmítnout. Předsmluvní odpovědnost je soukromoprávním institutem, před zákonem má každý subjekt v rovině soukromého práva rovné postavení a musí dodržovat zákon jako každý jiný. Jiný výklad by zakládal neodůvodnitelnou nerovnost před zákonem. Nepoctivé jednání obce jako veřejnoprávní korporace nemůže být na úkor žalobce tolerováno.

30. Za (bez dalšího) nevýznamnou má krajský soud shodně s okresním soudem argumentaci žalovaného, jakým způsobem se utváří vůle obce v majetkoprávních úkonech obce. V tomto případě se neposuzuje, zda při uzavření smlouvy byl dodržen zákon. Jinými slovy nejde o posouzení uzavřené smlouvy s [anonymizováno] z hlediska její platnosti. Rozhodné z hlediska předsmluvní odpovědnosti je přesvědčení kontrahenta, zda objektivně vnímáno důvodně mohl předpokládat, že jednání o uzavření smlouvy se dostala do takového stadia, že smlouva bude uzavřena, ať už je jednáním za veřejnoprávní korporaci pověřen starosta, místostarosta, pracovník odborného útvaru, člen rady či zastupitelstva. Přesvědčení strany může plynout z ujištění těchto za žalovaného jednajících osob, že dojednané parametry navržené smlouvy budou bez problémů schváleny k tomu povolaným kolektivním orgánem obce. Nelze připustit, aby personální změny v orgánech obce mohly být považovány před zákonem za důvod, který by vylučoval odpovědnost za protiprávní jednání předchozí reprezentace a tím zakládal nerovné postavení účastníků právního jednání. Nehledě na to, že musí existovat kontinuita právních jednání a dodržování přijatých závazků i novou personální reprezentací obce. Požadavek právní jistoty by v jiném případě potom byl zcela iluzorní.

31. Jestliže žalovaný poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu přijatou v době, kdy text zákona výslovně předsmluvní odpovědnost neupravoval, pak závěry v nich přijaté jsou v souladu s úpravou provedenou ust. § 1728 a 1729 o. z. a podporují správnost právního závěru přijatého soudem okresním.

32. Okresní soud správně vyhodnocuje, že protiprávním jednáním je výlučně jen ukončení jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu, tedy chování, které odporuje principu dobré víry. Jenom v tomto chování a nikoli v neuzavření smlouvy je nutno hledat příčinu vzniklé škody. Případně aplikoval ust. 1729 odst. 2 o. z. ve spojení s ust. § 6 a § 2910 o. z. a uzavřel, že škoda vznikla jako důsledek spoléhání se na existenci vztahu mezi účastníky a měla by tedy krýt veškeré náklady, které žalobce vynaložil z důvodu spoléhání se na předsmluvní vztah a jejichž zbytečným vynaložením se snížil majetkový stav žalobce. Takto žalobce marně vynaložil náklady na studii využitelnosti ve výši 24.200 Kč a náklady na práci svých právníků v celkové výši 25.073 Kč a 28.072 Kč - celkem 77.345 Kč. V tomto rozsahu se jedná o škodu skutečnou ve smyslu § 2952 občanského zákoníku. Protože protiprávním ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z. není samotné neuzavření smlouvy, nemůže být považováno za příčinu vzniku škody podle ust. § 1729 o. z. Protiprávním jednáním je výlučně a jenom nepoctivé jednání, kterým žalovaný přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončil, ačkoliv jednání o smlouvě dospěla tak daleko, že se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné, a to bez spravedlivého důvodu. Okresní soud správně vysvětluje východiska pro určení výše škody a správně uzavírá, že žalobce„ ztratil“ dobu zhruba jednoho roku pro jednání s jiným subjektem za účelem vyjednávání podmínek pro uzavření jiné obdobné smlouvy za obdobných podmínek. Kdyby došlo k uzavření smlouvy v běžném termínu po získání příslušných orgánů státní správy, mohl žalobci již v průběhu roku 2016 vznikat zisk. Ukončením jednání bez spravedlivého důvodu se však žalobce dostal na další„ startovací čáru“ pro to, aby započal další jednání o uzavření jiné obdobné smlouvy s tím, že taková jednání trvaly obdobnou dobu jako v tomto konkrétním případě, kdy sám žalobce se žalovaným jednali do ukončení jednání jeden rok. Firma [anonymizováno], která vstoupila do kontraktačních procesů v březnu 2015, uzavřela smlouvu se žalovaným také po jednom roce. I z údajů získaných z veřejné stránky žalobce je zřejmé, že kontraktační proces a následný proces budování trvá určitou dobu. Se zohledněním všech těchto skutečností okresní soud případně uzavřel, že v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného, s jeho nepoctivým přístupem, je ušlý zisk žalobce za dobu jednoho roku z obdobné činnosti. Nejde o ušlý zisk ze smlouvy, kterou neuzavřel (když samotné neuzavření smlouvy není protiprávní), i když lze důvodně předpokládat, že by takového zisku, nebýt nepoctivého jednání žalovaného, dosáhl. V příčinné souvislosti s nepoctivým jednáním žalovaného vznikl žalobci ušlý zisk pouze na tak dlouhou dobu, než nastartoval svou další ziskovou aktivitu, jíž je jeden rok. V dalším žalobce prokazatelně nabyl schopnost vydělávat si zisk obdobnou podnikatelskou činností. Jde o ztrátu ušlého zisku za dobu jednoho roku s podkladem ve znaleckém posudku ve výši 440.080 Kč, která je v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného.

33. Skutkové i právní závěry okresního soudu k výši škody v příčinné souvislosti s nepoctivým jednáním žalovaného v rámci předsmluvní odpovědnosti krajský soud sdílí a pro stručnost na ně v dalším odkazuje. Konečně tu část, v níž výše sestává z nákladů na práci právníků a nákladů na studii využitelnosti v částce 77.345 Kč, ani žalovaný nesporuje.

34. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně nákladových výroků, na jejichž odůvodněnív napadeném rozsudku zcela odkazuje.

35. Odvolací soud zpřístupnil stranám, že bude problematiku nákladů řízení posuzovat i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, např. nález IV. ÚS 2434/19, který se týká práva uplatňovat právní služby prostřednictvím advokátů za situace, kdy statuární města mají vlastní právní oddělení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný disponuje právním oddělením, a to měl již v začátku kontraktačního procesu, v němž pracuje jeden právník, který je současně vedoucím odboru právně majetkového, jeho posláním je poskytovat právní poradenství městu a na starosti má majetek obce. K dispozici má v oddělení tři referentky, které mají jinou náplň než poskytovat právní služby a nejsou právníky. Na rozdíl od východisek zmíněného nálezu uzavřel, že činnost statutárních měst je nesrovnatelná i ohledně péče o majetek a výkon vlastnického práva se žalovaným, u kterého nelze presumovat tu míru dostatečného personálního a materiálního vybavení k zabezpečení kvalifikované rozhodovací činnosti a práv, aniž by musela využívat činnosti advokátů. Jinými slovy nelze uzavřít, že by náklady vynaložené na zastoupení advokátem nebyly účelně vynaložené.

36. V odvolacím řízení pak žalobce zcela uspěl a náleží mu právo na jejich náhradu dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady jsou tvořeny 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání soudu) po 10.380 Kč, 2 paušální náhrady hotových výloh po 300 Kč, ztráta času za 6 půlhodin po 100 Kč, a cestovné za ujetých 225 km vlastním vozem á 5,90 Kč/km 1327,50 Kč spolu s DPH celkem částkou 28.177,90 Kč (§ 7, § 8, § 13 odst. 3 a 4, § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), kterou uložil žalovanému nahradit žalobci k rukám jeho advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).

Rubrum