Číslo jednací: 18 Co 182/2020-109

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců JUDr. Aleny Pokorné a JUDr. Víta Pejška ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] adresa pro doručení: [ulice a číslo], [PSČ] [obec] o 60 884,95 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 13. 5. 2020, č. j. 103 C 9/2020-52, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. 10. 2020, č. j. 103 C 9/2020-86, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího rozsudku se v odvoláním napadených částech výroků ve věci samé II., IV. a V., pokud byla žaloba zamítnuta do částky 29.123,79 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 25. 2. 2020 do zaplacení a co do úroku ve výši 20 % ročně z částky 38.895,53 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 171.475 Kč, a ve výroku III. o nákladech řízení před okresním soudem, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud výše označeným rozsudkem ve znění rozsudku doplňujícího uložil žalované zaplatit žalobci 11 707 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 40 000 Kč od 22.3.2018 do 19.4.2018, z částky 37 023 Kč od 20.4.2017 do 13.6.2018, z částky 31 069 Kč od 14.6.2018 do 13.8.2018, z částky 25 115 Kč od 14.8.2018 do 1.10.2018, z částky 19 161 Kč za den 2.10. 2018, z částky 16 184 Kč od 3.10.2018 do 20.6.2019, z částky 13 207 Kč od 21.6.2019 do 13.11.2019, z částky 11 707 Kč od 14.11.2019 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), co úroku ve výši 86,1% p.a. z částky 38.895,53 Kč od 26.2.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 26.2.2019 dosáhne částky 171.475 Kč a co do zákonného úroku ve výši 9,75% ročně z částky 32.840 Kč od 26.2.2019 do zaplacení, žalobu zamítl (výroky II., IV. a V.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Žalobce tvrdil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] žalovaná smlouvu podepsala dne 9.3.2018. Žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 40.000 - Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 129,68 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 977 Kč. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy, ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění zaplatila dne 19.4.2018 částku 2977 Kč, dne 13.6.2018 dvakrát 2 977 Kč, dne 13.8.2018 dvakrát 2 977 Kč, dne 1.10.2018 dvakrát 2 977 Kč, dne 2.10.2018 částku 2 977 Kč. Podle smlouvy vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty celkem 998 Kč, v důsledku prodlení žalované - za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 30 dnů, v daném případě tedy 2 x 499 Kč. Dále u těchto splátek, tedy u splátek, u nichž se žalovaná ocitla v prodlení delším než 15 dnů, vzniklo žalobci právo na zaplacení náhrady nákladů na vymáhání ve výši 4 x 200 Kč. V důsledku prodlení dále došlo k zesplatnění úvěru, a to k datu 24.2.2019. Podle smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny. Tuto novou jistinu ve výši 47 226,83 Kč byla povinna uhradit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. Z nové jistiny je dále žalovaná povinna hradit úroky z prodlení až do jejího zaplacení. Dále dle smlouvy bylo sjednáno, že pokud žalovaná nezaplatí po zesplatnění novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0, 1% z dlužné jistiny denně, tj. od 26.2.2019 až do jejího úplného zaplacení. Bylo sjednáno, že úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když nadále přirůstá k původní nesplacené jistině úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Po zesplatnění úvěru bylo zaplaceno dne 20.6.2019 částka 2 977 Kč a dne 13.11.2019 částka 1 500 Kč. Žalovaná tak žalobci dluží: a) aktuální dlužnou novou jistinu úvěru ve výši 42 749,83 Kč, b) smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 - Kč s příslušenstvím, c) smluvní pokuta dle bodu 6.5. ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru počínaje dnem 26.2.2019 zaplacení; ke dni vyhotovení žaloby ve výši 16 337,95 Kč, e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající původní jistině úvěru ve výši 38 895,53 Kč ode dne 26.2.2019 do zaplacení; žalobce požaduje tento úrok v sazbě 86,1 % ročně, f) náhrada nákladů 800 Kč.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednání ve věci se nedostavila, ačkoliv byla soudem řádně a včas předvolána.

4. Okresní soud měl po skutkové stránce z provedených důkazů prokázáno, že mezi účastníky, žalobcem jako poskytovatelem úvěru, žalovanou jako dlužníkem, byla uzavřena smlouva o úvěru, žalobce na jejím základě poskytl žalované částku 40.000 - Kč. Celková částka, kterou měla žalovaná podle smlouvy zaplatit, činila 142 896 - Kč. Celková výše měsíční splátky činila 2 977 - Kč, počet splátek 48. Zápůjční úroková sazba činila 129,68 % ročně. Bylo dohodnuto, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru až do doby její úplné úhrady. Bylo dohodnuto placení smluvních pokut pro případ prodlení dlužníka. Podle bodu 12.3 smlouvy ocitne-li se dlužník v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 60 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, splatnými se stávají celá jistina úvěru, úroky přirostlé ke dni zesplatnění, smluvní pokuty. Celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru. Tato nová jistina úvěru je splatná ke dni zesplatnění. Nezaplatí-li dlužník po zesplatnění úvěru v den zesplatnění úvěru novou jistinu úvěru, má povinnost zaplatit poskytovateli úvěru smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru, a to od zesplatnění do jejího úplného zaplacení. Žalovaná byla vyzývána k zaplacení dlužných splátek a upozorněna na možnost zesplatnění úvěru. O zesplatnění úvěru byla následně informována.

5. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce provedl hodnocení klienta. Před uzavřením smlouvy byl žalované poskytnut předsmluvní formulář, kde jsou shrnuty parametry úvěru. Žalobce před podáním žaloby vyzval žalovanou k zaplacení žalované částky.

6. Okresní soud na tomto skutkovém podkladě hodnotil uzavřenou smlouvu o úvěru jako právní jednání, které se příčí dobrým mravům, tedy jako právní jednání podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné. Jde o absolutní neplatnost právního jednání, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Rozpor s dobrými mravy je spatřován ohledně smlouvy jako celku, nejde tedy o rozpor s dobrými mravy ohledně oddělitelné části smlouvy nebo některého dílčího ujednání. Konkrétně rozpor s dobrými mravy spočívá v následujícím:1) Naprosto nepřiměřená výše úroku za poskytnutí úvěru - ten byl sjednán ve výši 129,68 % ročně, což se zcela vymyká jakékoli rozumné úrokové míře. V důsledku toho má dlužník, kterému byl poskytnut úvěr 40.000 - Kč, během 4 let zaplatit částku 142 896 Kč (tedy o 102 896 - Kč více, než si půjčil). Jde o lichvu. Navíc úrok i po zesplatnění nabíhá až do zaplacení původní jistiny; zde je sice určité omezení, ovšem s ohledem na výši tzv. celkové částky, která má být zaplacena, jde v případě maximálního úroku o sumu, která více než trojnásobně převyšuje poskytnutý úvěr. 2) Celý arzenál smluvních sankcí, které se aktivizují v případě nesplacení byť jen části kterékoli splátky a v jejichž důsledku dluh enormně narůstá, konkrétně pak jde o to, že: a) při zesplatnění úvěru dojde k vytvoření tzv. nové jistiny úvěru, která se skládá z dosud neuhrazené jistiny a nezaplacených úroků přirostlých ke dni zesplatnění, b) není-li tato nová jistina zaplacen okamžitě v den zesplatnění, nabíhá velmi vysoká smluvní pokuta navíc počítaná z tzv. nové jistiny úvěru, a to až do okamžiku zaplacení celé nové jistiny, c) v případě prodlení s úhradou byť části jedné splátky je účtována smluvní pokuta za každou splátku, s níž je žalovaná v prodlení. 3) Smlouva je psána drobným písmem, text je velmi hutný, bez nějakého výraznějšího členění, celkově působí velmi nepřehledným dojmem. Na tom nic nemění tzv. předsmluvní formulář, který obsahuje rozsáhlé pasáže textu psané stejným typem a velikostí písma a který je stejně nepřehledný jako samotná smlouva. Z toho je vidět, že jde o zcela formální snahu zachovat povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru. I v tomto způsobu uzavření smlouvy a v její formě okresní soud spatřoval zřejmý rozpor s dobrými mravy.

7. Okresní soud nepovažuje za problematickou pouze úrokovou sazbu, ale smlouvu jako celek - vedle úroků též celý systém smluvních pokut, přirůstání nezaplacených úroků k jistině, formu a vizuální stránku smlouvy a způsob jejího uzavření, všechny tyto skutečnosti je přitom nutné hodnotit komplexně a nikoli izolovaně. Pokud je smlouva jako celek v rozporu s dobrými mravy, pak je neplatná celá a v podstatě je na věc třeba pohlížet tak, že k uzavření smlouvy vůbec nedošlo. Krom toho má soud za to, že smlouva mezi účastníky uzavřená je neplatná i ve smyslu z.č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, kdy je zřejmé, že žalobce dostatečným způsobem neověřil schopnost žalované splácet úvěr, když si byl vědom, že pobírá mzdu 13 700 Kč, má tři nezaopatřené děti, a již splácí úvěr 1 700 Kč měsíčně, bez dalšího uvěřil údajům žalované, že náklady na bydlení činí 1 000 Kč, což je nereálné. I při takto podhodnocených výdajích pak vycházel z toho, že žalovaná měla volné zdroje 6 690 Kč měsíčně a z toho byla schopna splácet 2 977 Kč měsíčně. I kdyby částka na bydlení byla reálná, což není, a žalované měsíčně zbývalo 6 690 Kč, po zaplacení splátky žalobci 2 977 Kč, by to bylo 3 713 Kč, což představuje necelých 124 Kč na den, za to by měla si opatřit základní životní potřeby, jídlo, prostředky na hygienu, ošacení, obutí pro sebe a své tři děti, což je prakticky nemožné.

8. Okresní soud proto vypořádání vztahu mezi účastníky podrobil režimu bezdůvodného obohacení. Podle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku je tak žalovaná povinna žalobci vrátit to, co od něj obdržela a dosud nevrátila - jde o jeho majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Žalobce poskytl žalované částku 40.000 - Kč, tuto částku je žalovaná povinna vrátit. Zároveň má žalobce právo požadovat úrok z prodlení z dosud nevrácené částky, a to podle § 1970 občanského zákoníku, ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení soud dovozuje od okamžiku vyplacení částky 40.000 Kč. Žalovaná žalobci do podání žaloby zaplatila celkem 28 293 Kč ve splátkách tak, jak je uvedeno shora, žalobě bylo proto vyhověno do částky 11 707 Kč včetně zákonného úroku z prodlení. Ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta. Je-li neplatná smlouva o úvěru, je neplatné i ujednání o smluvní pokutě. Žalobce byl ve věci v převážné míře neúspěšný, žalované náklady řízení nevznikly, okresní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

9. Rozsudek okresního soudu napadl žalobce včas podaným odvoláním, které směřoval do výroků II. a III. rozsudku okresního soudu. Odvolání ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II. napadaného rozsudku podal toliko v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal částku 1.935,26 Kč (přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný na 20 % p.a.) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 25. 2. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 38.895,53 Kč od 26. 2. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 171.475 Kč. Odvolání nepodal v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % p. a. Odvolání dále podal do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru ve výši 38.895,53 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši 11.707 Kč, tedy v částce ve výši 27.188,53 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 25. 2. 2020 do zaplacení.

10. Žalobce nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, podle něhož nebyla řádně prověřována úvěruschopnost žalovaného. Žalobce předně upozornil, že v době uzavření smlouvy o úvěru se žalovaným nebyl v účinnosti zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ale zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V tomto ohledu tak došlo k prokazatelnému nesprávnému posouzení věci. Žalobce v tomto případě dospěl k odůvodněnému a podloženému závěru, že při uzavření smlouvy příjem žalovaného, který má za kalendářní měsíc k dispozici, činí 19.800 Kč, jak je ostatně uvedeno ve formuláři„ Hodnocení klienta“. Žalobce dospěl k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši 6.690 Kč měsíčně. Sjednaná výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy činila 2.977 Kč. Žalobcem jsou pečlivě zkoumány též výdaje a je to právě klient/žalovaný, kdo je povinen uvést jednotlivé výdaje. Žalobce ověřil, že žalovaný je majitelem účtu, na který má být úvěr vyplacen. Dále si žalobce vyžádal doklad k ověření jeho příjmů, což v tomto případě byly pracovní smlouva, mzdové lístky, potvrzení o výši pracovního příjmu, oznámení a potvrzení o pobírání sirotčího důchodu pro nezletilé dítě. Žalobce dále prověřoval registry dlužníků a insolvenční rejstřík. Na základě všech těchto informací byl následně proveden interní skóring žalovaného. Veškeré dokumenty byly již přiloženy k žalobě. Žalovaný ve formuláři hodnocení klienta uvádí výdaje na bydlení ve výši 1.000 Kč, dále k uvedeným výdajům žalobce/věřitel zadává zákonné životní minimum, které mu je objektivně známo, pokud žalovaný neuvede částku vyšší, v tomto případě 3.410 Kč. Žalobce zohlednil též další splátky úvěrů ve výši celkem 1.700 Kč a taktéž částku na tři nezaopatřené děti ve výši 6.000 Kč. Dále počítal s finanční rezervou 1.000 Kč. Po zohlednění všech výše uvedených výdajů žalobce zjistil volné zdroje ke splácení ve výši 6.690 Kč. Pokud žalovaný zatají výdaje, nebo je uvede v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 občanského zákoníku, neboť by se takto nejednalo o nic jiného, než o dovolávání se vlastní nepoctivosti; tímto je vázán nepochybně i spotřebitel/žalovaný, když úvěrující věřitel/žalobce, ač postupující s odbornou péčí, není objektivně schopen případnou nepoctivost spotřebitele/žalovaného odhalit. Pokud tedy spotřebitel/žalovaný zatají nebo zkreslí výdaje, které nelze věřitelem/žalobcem ověřit, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, která byla dopodrobna přezkoumávána. Ve věci ověření údajů sdělených žalovaným žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu 4 Tdo 238/2019 ze dne 20.3.2019, ve kterém Nejvyšší soud uvádí, že„ je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou“ … Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že této povinnosti úvěrové společnosti dostály, když jednak všechny požadovaly při sjednávání úvěrové smlouvy sdělení takových údajů, které byly pro rozhodnutí o uzavření úvěrové smlouvy podstatné (údaj o výši příjmu, výši splátek, náklady na bydlení, výživné apod.) … je třeba uvést, že to byl právě obviněný, který při vědomí toho, že není schopen ze svého příjmu hradit předchozí splátky a že nemá dostatek příjmů na úhradu svých každodenních životních potřeb, úmyslně, aby získal další finanční prostředky na úhradu svých předchozích dluhů, úvěrovým společnostem zatajil při sjednávaní úvěrů rozhodné skutečnosti týkající se výše jeho splátek (vždy), popř. uvedl nepravdivě výši svého měsíčního příjmu, přičemž tak činil proto, aby získal úvěr, neboť si by vědom, že výše jeho splátek a nákladů na život převyšuje jeho příjmy a že pokud by skutečně uvedl pravdivé údaje, tak by úvěry nezískal.“ Z výše uvedeného rozhodnutí zřetelně plyne, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti.

11. Žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů, kdy žalobce stále vychází z premisy, že každý v právním styku jedná poctivě a že z případného nepoctivého jednání nemůže nikdo těžit, a to v souladu s § 6 obč. zákoníku. Oproti prediktibilním výdajům na živobytí, výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou. Proto je zde třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným a případně zkoumat, zda částka uvedená žalovaným není nepřiměřeně nízká poměrům. Pokud žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů s náklady 1.000 Kč, je třeba z takové částky vycházet, neboť lze předpokládat, že se dělí o výdaje na bydlení se svými rodiči. K výdajové stránce ohledně živobytí, respektive k jejímu paušálnímu určení, zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, kdy § 1 tohoto zákona definuje životní minimum, jako částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, která je v § 2 stanovena na částku 3.410 Kč. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou 3.410 Kč. Tato paušální částka je přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky, jako paušální výdajové stránky žadatele. Pokud by žadatel o úvěr uvedl částku nižší, než 3.410 Kč a poskytovatel úvěru by pro posouzení úvěruschopnosti vycházel z takto uvedené nižší částky, v tu chvíli je třeba žadatelem důvěryhodně vysvětlit, na základě čeho došel k uvedené nižší částce. A v takové chvíli by byl žalobce povinen tuto částku zkoumat. Zde je třeba uvést, že životní minimum není minimální částkou stanovenou zákonem„ k přežití“, ale částkou, která dle zákona postačuje k obživě. I Ústavní soud ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 uvedl, že by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Respektive, zda je reálné splacení dluhu“. Proto je rozhodující, jak uvedl Ústavní soud i Nejvyšší soud České republiky při mírném riziku, nikoli stoprocentně, posouzení možnosti reálného splacení úvěru. Nad to je třeba uvést, že pokud průměrný spotřebitel dodatečně zjistí, že je pro něj obtížné úvěr splácet a jedná se o úvěr se splátkou ve výši řádu tisíců korun měsíčně, přistoupí k řešení takovému, že omezí spotřebu nebo navýší příjmy. Stejně tak uvedený úvěr může sloužit, aby příjmů mohlo být vůbec dosaženo (např. rozbité auto, kterým žadatel dojíždí do práce). Podle měřítek soudu by nemohl být poskytnut úvěr ani osobě, která se dostala do dočasných finančních obtíží s ohledem na to, že ji zaměstnavatel nezaplatil několik mezd, tím spíše, potřeboval-li by žadatel o úvěr dorovnat snížené příjmy například z důvodu dočasné pracovní neschopnosti.

12. Navíc podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Zákon tedy rozhodně nedává možnost soudu - i kdyby úvěruschopnost nebyla řádně posouzena (což žalobce nepřipouští) výslovně zákonem stanovenou relativní neplatnost měnit na neplatnost absolutní. Pokud soud vykládá toto ustanovení tak, že se musí jednat o neplatnost absolutní, jde o výklad contra legem, protože toto ustanovení žádnou absolutní neplatnost nezakládá. V návaznosti na výše uvedené má žalobce za to, že okresní soud učinil nesprávný závěr, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru žalobce je smlouva platná a jím v odvolání požadovaný úrok 20 % p. a. by měl být s ohledem na svoji nízkou výši (a to i v kontextu výše obvyklých úroků zejména v nebankovní sféře) přiznán. Žalobce má dále za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl tedy důvod ho ani částečně nepřiznat. Je třeba vzít v potaz, že žalobce je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře nebankovních poskytovatelů úvěrů a obdobných finančních produktů (např. zápůjček) je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, podle kterého platí:„ Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Nově je podmínkou neplatnosti právního jednání zjevný rozpor s dobrými mravy, tedy nikoliv jakýkoliv, ale jen určitým způsobem kvalifikovaný rozpor s dobrými mravy, který vyvolá následek v podobě uvedené soukromoprávní sankce. Zjevný rozpor s dobrými mravy má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Současně vedle neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy nově zavedl občanský zákoník pro účely posuzování platnosti právního jednání v závislosti na hodnotě vzájemných plnění smluvních stran neplatnost smlouvy z důvodu lichvy dle § 1796 o. z. Dle tohoto platí, že neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo někomu jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Druhým institutem je neúměrné zkrácení dle § 1793 o. z. S lichvou spojuje občanský zákoník sankci relativní neplatnosti, a aby byla smlouva o úvěru zneplatněna jako lichevní, musely by být současně splněny dvě podmínky, tedy jedna ze smluvních stran musí zneužít tísně, nezkušenosti.... druhé smluvní strany a současně si zneužívající smluvní strana musí nechat přislíbit nebo přijmout plnění, které je v hrubém nepoměru jejímu protiplnění. Z pouhé výše úroků nelze dovozovat neplatnost. Pokud se týká posouzení sjednané výše úroku 109,46 % ročně, bylo na místě, jak to učinil okresní soud, posuzovat obvyklý úrok, tj. obvyklou úrokovou sazbu úvěrů, které poskytovaly banky domácnostem v ČR v době uzavření smlouvy o úvěru. V tomto směru okresní soud zcela správně vyšel ze zjištění, že maximální výše úroků z úvěru mohla dosahovat 30 % a při zohlednění trojnásobku maximálních bankovních sazeb okolo 90 %.

13. K tomu, jak určit, že míra, o kterou odměna věřitele přesáhla nejvyšší obvyklou odměnu za úvěry poskytované bankami, je v rozporu s dobrými mravy, se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze kterého vyplývá, že pokud„ dohodnutá výše úroků podstatně téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry v době uzavření smlouvy, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ust. § 39 obč. zák. neplatné.“ 14. Sjednaný úrok ve výši 109,46 % nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %. Z toho důvodu má odvolací soud za to, že požadavek žalobkyně na zaplacení částky 5.536 Kč jako úroku z úvěru do jeho zesplatnění je možné žalobkyni s ohledem na shora uvedené přiznat a takovéto ujednání není neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Pokud by se týkalo neplatnosti z důvodu lichvy, takovéto neplatnosti by se musel žalovaný dovolat, což neučinil. Smluvní úrok z částky 30.000 Kč za dobu od 8. 2. 2017 do 28. 5. 2017 ve výši 109,46 % činí 9.806,42 Kč, jak je zřejmé z žaloby žalobkyně, požaduje částku nižší ve výši 5.536 Kč, za dobu od 2. 2. 2017 ode dne uzavření smlouvy to činí částku 10.346,22 Kč a žalovaná částka tedy dosahuje 50 % úroku. Z toho důvodu má odvolací soud za to, že bylo na místě tuto částku žalobkyni přiznat.

15. Pokud dospěl okresní soud k absolutní neplatnosti ujednání o výši úroku, s ohledem na to, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je povinnost platit úrok, bylo by na místě přiznat žalobkyni obvyklý úrok požadovaný za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště úvěrovaného v době uzavření smlouvy o úvěru.“ 16. Dále žalobce k úrokové sazbě sdělil: Vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah (§ 1725 in fine o. z.). Dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by totiž byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda, tj. že smlouvy musí být plněny (§ 3 odst. 2 písm. d) in fine o. z.), a taktéž předpokladem opatrnosti v právním styku (§ 4 odst. 1 o. z.). V případě smlouvy o úvěru je jedním z jejích obligatorních pojmových znaků zaplacení úroků ze strany úvěrovaného coby odměny za poskytnutí peněžních prostředků úvěrujícím (srov. § 2395 o. z.). Sjednané úroky (často sjednané ve formě úrokové sazby) jsou přitom ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či naopak dlouhodobost, a riziko transakce, které poskytnutí úvěru pro úvěrujícího s přihlédnutím ke všem okolnostem představuje. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroků (úrokovou sazbu), mají strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí, a to se všemi důsledky z toho plynoucími. Pokud se rozhodnou smluvní strany smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy (coby dvou- či vícestranného právního jednání), která obecně vyplývá ze zásady in favorem negotii, která je zakotvena v § 574 o. z.; v tomto kontextu lze připomenout i např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 23.04.2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11, ve kterém Ústavní soud judikoval, že„ jedním ze základních principů výkladu smluv (je) priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady“ (odst. 27 nálezu), přičemž„ tento přístup je odrazem respektu k autonomii vůle smluvních stran, funkci smluvních vztahů i k samotné povaze soukromého práva“ (odst. 28 nálezu).

17. S ohledem na shora uvedené je žalobce přesvědčen, že předmětná smlouva je v celém svém rozsahu platná a strany v celém svém rozsahu zavazuje, když byla takto smluvními stranami uzavřena. Podle žalobce je možné přihlédnout k závěru Ústavního soudu, podle kterého„ ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv“ (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25.10.2005, sp. zn. Pl ÚS-st. 20/05, publikované pod č. 1/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

18. Žalobce dále poukázal na § 1813 o. z., podle kterého platí:„ Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.“ 19. Ujednání o konkrétní výši úroku tedy není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním, když žalovaný byl se sazbou seznámen jednak v předsmluvním formuláři, dále ve smlouvě samotné a rovněž v oznámení o schválení úvěru (kdy následně měl ještě zákonnou lhůtu 14 dnů na odstoupení od smlouvy). Výše úrokové sazby mu tak byla zcela jasná, přesto smlouvu uzavřel, když informace o úrokové sazbě mu byly jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty. To v daném případě byly jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné, tak v oznámení o schválení úvěru.

20. K výši přiměřenosti úroků a úrokové sazbě, a aplikaci § 1813 zák. č. 89/2012 Sb., žalobce poukázal na nejnovější rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 46 Icm 2408/2017 ze dne 4.10.2018: Konečně k namítané nepřiměřenosti výše úroků, jež dle smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným činila 137,51%, odvolací soud přisvědčuje závěrům soudu prvního stupně. V daném případě byla smlouva o revolvingovém úvěru mezi účastníky uzavřena 29. 5. 2015, tedy za účinnosti nového občanského zákoníku (z. č. 89/2012 Sb.). Je tak třeba aplikovat ust. § 1813 o.z. Uvedené ustanovení je řazeno v části 4. díl 4 jako ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebiteli ve znění„ má se za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.“ Z citovaného ustanovení je zřejmé, že za předpokladu, kdy je spotřebiteli obsah dohody o předmětu a ceně plnění zřejmý, je takováto dohoda z úpravy zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Tímto zákonným ustanovením byla do našeho právního řádu implementována Směrnice Rady 93/13/ ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

21. Není pochyb o tom, že úrok z úvěru je protihodnotou - cenou za poskytnutý úvěr. To byť nepřímo vyplývá i z rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Árpád Kásler zn. C 26/13) 1), které se týkalo smlouvy o hypotečním úvěru v tom smyslu, že přiměřenost protihodnoty věřitelem poskytnutého plnění nemůže být předmětem posouzení zneužívajícího charakteru podle čl. 4 odst. 2 Směrnice 93/13/. Dle čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice„ posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy ani přiměřené ceny a odměny na straně jedné ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem.“ 22. S ohledem na shora uvedené odvolací soud koriguje názor vyjádřený v závěru odůvodněnísvého dřívějšího kasačního rozhodnutí ve věci, totiž že pro posouzení přiměřenosti, či nepřiměřenosti smluvních pokut, je třeba zvážit i to, zda úrok z úvěru je v souladu s dobrými mravy a nejedná se o ujednání ve vztahu ke spotřebiteli znevýhodňující. V daném případě tzv. výpůjční sazba úvěru ve výši 137,5% p.a. byla jasně uvedena v jak předsmluvním formuláři, tak i ve smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 29. 5. 2015 a dlužník jako spotřebitel tak nemohl být v pochybnostech o výši úroku jako ceně za poskytnuté plnění - úvěr. Argumentace žalobce obvyklou výší úroků ve smyslu ust. § 1802 o.z., z níž dovozoval rozpor s dobrými mravy, je nepřípadná, neboť uvedené ustanovení dopadá jen na případy, kdy výše úroku není výslovně sjednána. Z výše uvedeného je zřejmé, že je dohoda o úrocích z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Pokud soud, i přesto dospěl k názoru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577 zák. č. 89/2012 Sb., které je ustanovením specialis k ostatním soudem uváděným ustanovením, který uvádí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Ačkoli je žalobce přesvědčen o zákonnosti sjednaných podmínek úvěru, v případě, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění.

23. Navíc s ohledem na § 1813 o. z. nemůže být sjednaný úrok v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník zná v tomto případě (pokud by se soud domníval, že přes shora uvedené je sazba úroku vysoká) neúměrné zkrácení dle § 1793 o. z. Toho se však musí žalovaný dovolat, což neučinil.

24. Žalobce nesouhlasil s názorem prvostupňového soudu, podle něhož je úvěrová smlouva neplatná jako celek pro tvrzený rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy. Má-li soud za to, že sjednaný úrok je příliš vysoký (s tím se ale žalobce neztotožňuje), pak takto sjednaná výše úroků by teoreticky představovala nezákonné určení množstevního rozsahu. Nezákonné určení množstevního rozsahu samo o sobě neplatnost právního jednání nezpůsobuje. To lze dovodit mimo jiné např. i z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, v jehož odůvodněníje uvedeno:„ Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy. Avšak sama o sobě taková okolnost absolutní neplatnost právního úkonu, jímž mělo dojít k uvedenému hrubému nepoměru v plnění, ve smyslu § 39 obč. zák. (pro jednání contra bonos mores) založit nemůže.“ Uvedený judikovaný názor se následně projevil v ustanovení § 1793 o. z., který obsahuje výslovnou právní úpravu institutu neúměrného krácení. Z dikce § 1793 o. z. je tedy evidentní, že právní řád explicitně počítá s existencí platného právního jednání, které je stiženo„ pouze tou vadou“, že plnění jedné smluvní strany je v hrubém nepoměru k plnění druhé smluvní strany.

25. Navíc, i kdyby snad soud v rozporu se shora uvedenou argumentací přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, je třeba odkázat na § 2395 o. z., kdy:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ a rovněž na § 1802 o. z., kdy„ Mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.“ Je tedy zřejmé, že žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí. Žalobce je toho názoru, že není možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný, soud má vždy posuzovat alespoň přiznání obvyklého úroku. Navíc soud sám uzavřel, že byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z.

26. Z opatrnosti žalobce poukázal na to, že posuzoval-li by soud obvyklou výši úroků dle ARADu, pak má žalobce za to, že údaje z ARADu nelze považovat za obvyklou výši úroků u spotřebitelských neúčelových úvěrů poskytovaných ze strany bank - hodnoty uváděné v databázi ARAD jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Databáze ARAD je sestavována pro měnové účely a na základě nařízení ECB (EU) č. 1072/ 2013 ze dne 24. září 2013 o statistice úrokových sazeb uplatňovaných měnovými finančními institucemi, nikoliv v souladu a pro účely zákona o spotřebitelském úvěru. Shora uvedené skutečnosti potvrzuje i Česká národní banka v dokumentu Informace o zápůjčních úrokových sazbách obvyklých na trhu pro účely uplatnění výjimky z plné působnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru - viz body 5 a 8 tohoto dokumentu. Shora uvedené skutečnosti uvedla i Česká národní banka ve svém dopise ze dne 21.12.2018, sp. zn. Sp 2018 /586/573, adresovaném [titul] [jméno] [příjmení], advokátovi. ČNB navíc uvedla, že z databáze ARAD ani nelze u spotřebitelských neúčelových úvěrů pro domácnost vydělit tzv. americké hypotéky (ČNB samostatné údaje neeviduje).

27. Skutečnost, že údaje v databázi ARAD neodpovídají reálným úrokovým sazbám úvěrů na trhu v České republice, naopak jsou nižší než obvyklá úroková míra, vyplývá i ze zpráv [právnická osoba] ze dne 19.9.2018 a [právnická osoba] EQ/021585 zpracovaných pro účely soudních řízení. [právnická osoba] ve své zprávě uvedla, že obvyklé úročení u jí poskytovaných spotřebitelských úvěrů se v roce 2013 pohybovalo mezi 15 až 35 % [právnická osoba] pak uvedla, že v lednu 2013 poskytovala hotovostní neúčelový úvěr o výši 35000 Kč na dobu splatnosti 48 měsíců s průměrnou sazbou 18,9 %. Vždy se tedy jednalo o úrokové sazby vyšší, než jsou sazby uváděné v databázi ARAD. Úroková sazba by tak měla být přiznána v každém případě v celém rozsahu. Přesto žalobce v tomto konkrétním případě požaduje jen úrokovou sazbu 20 % p. a.

28. Ve vztahu k úroku dle smluvních ujednání smlouvy o úvěru je třeba rovněž upozornit, že žalovaný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. V okamžiku uzavření smlouvy dlužník proti ujednáním o smluvním úroku ničeho nenamítal a naopak, poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. V případě, že by dlužník neměl zájem o poskytnutí peněžních prostředků za podmínek uvedených ve smlouvě o úvěru, nemusel, v souladu se zásadou autonomie vůle, smlouvu o úvěru uzavírat a mohl se s žádostí o poskytnutí peněžních prostředků obrátit na jinou, třetí osobu. S ohledem na uvedené je tedy žalobce toho názoru, že úrok není v rozporu s dobrými mravy, když žalovaný s jeho výší souhlasil a v souladu se zásadou autonomie vůle smlouvu o úvěru za podmínek v ní uvedených uzavřel. Výše úroku je zcela přiměřená a odpovídající. Ostatně v této souvislosti žalobce poukazuje i na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 625/03, platí, že„ Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, která nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.“ (obdobně např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1705/2008) a na § 574 občanského zákoníku, který stanoví:„ Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.“ Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem tvořila jeden celek a byla žalovanému při podpisu smlouvy předložena. Předtím byl žalovanému předložen i předsmluvní formulář, v němž byly uvedeny veškeré parametry poskytovaného úvěru a s kterým žalovaný rovněž souhlasil, což stvrdil svým podpisem. Žalovaný měl před uzavřením smlouvy o úvěru dostatek časového prostoru k tomu, aby se se smluvními ujednáními seznámil, což také stvrdil svým podpisem pod smlouvu o úvěru. K tomu je vhodné dodat, že jak strana musí mít adekvátní možnost se s obsahem smlouvy seznámit, to ovšem neznamená, že tak skutečně učiní. I když je spotřebitelům přiznána vyšší právní ochrana pro jejich fakticky slabší postavení, nedochází tím k úplnému potlačení zásady vigilantibus iura scripta sunt. Žalovaný se v souladu se zásadou autonomie vůle rozhodl uzavřít s žalobcem takovouto smlouvu, a to za podmínek v ní uvedených, ačkoli, pokud by nesouhlasil s jednotlivými ujednáními, mohl se rozhodnout tak, že smlouvu neuzavře a o poskytnutí peněžních prostředků požádá jinou osobu.

29. Dle názoru žalobce, nelze pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně. Není možné zanedbávat zásadu proporcionality, když se opírá o jedinou (dílčí) zásadu občanského práva, tedy ochranu spotřebitele, ale je třeba vycházet i z jiných obecně platných zásad, např. zásady právní jistoty, či zásady stanovené v čl. 2 odst. 4 Ústavy, dle které může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

30. Normy občanského práva jsou zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly.

31. Žalobce se však v rámci tohoto konkrétního odvolání nedomáhá přiznání původní výše požadovaného úroku, ale pouze úroku ve výši 20 % p. a. z dlužné částky, když takto nastavený úrok považuje za úrok pod úrovní průměrné výše úroku v rámci nebankovního sektoru při poskytování půjček.

32. Rovněž je nutné zohlednit to, že žalobce žádal toliko smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dle § 122 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat mimo jiné smluvní pokutu. Podle § 2 a 3 pak platí:„ (2) Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč (3) Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč“ 33. Uplatněné smluvní pokuty tak byly v souladu se zákonem, právo na ně bezpochyby vzniklo a požadovány byly v případě běžící pokuty jen do doby podání žaloby. Co se týče nepřiznání práva na náhradu účelně vynaložených nákladů, které žalobci vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, tak dle § 122 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat mimo jiné právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu. Účelně vynaložené náklady na upomínání jsou sjednány na 200 Kč za upomínání jedné splátky. Případná kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 23 Cdo 1599/2010, a rovněž nemůže být důvodem pro vyslovení závěru o neplatnosti smlouvy. Odvolání však vůči nepřiznání těchto smluvních pokut podáváno není, žalobce pouze demonstruje, že sankce sjednané ve smlouvě o úvěru a požadované v řízení před soudem prvního stupně byly sjednány v souladu se zákonem a jejich požadování (vedle smluvního úroku) tak nemohlo způsobit smlouvu o úvěru neplatnou. Smlouva o úvěru nemůže být podle žalobce vykládána, byť i v souhrnu s ostatními skutečnostmi, ve prospěch závěru o neplatnosti smlouvy. Je nutno konstatovat, že i renomované banky toto požadují, a to i ve vztahu k nezaplacenému obchodnímu úroku do zesplatnění.

34. Případná kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1599/2010, a rovněž nemůže být důvodem pro vyslovení závěru o neplatnosti smlouvy.

35. Pokud by soud prvního stupně dovozoval neplatnost ještě z nerovnosti sjednaných sankcí, pak je nutno uvést, že jedinou povinností, kterou by bylo možno sankcionovat na straně žalobce, je neposkytnutí úvěru žalobcem, avšak takováto sankce je nelogická a neúčelná, protože k převodu částky úvěru dochází současně s odesláním oznámení o schválení úvěru, tj. po akceptaci nabídky. Jinak je nutno konstatovat, že podstatné riziko podstupuje výlučně žalobce, což se však odráží ve výši sjednaného obchodního úroku. V tomto žalobce akcentuje to, že výše úroku z pohledu ekonomické teorie odráží právě rizikovost poskytnutí úvěru, tj. čím vyšší riziko, tím vyšší úrok, a to vzhledem ke všem okolnostem konkrétní věci.

36. Žalobce ohledně otázky platnosti smlouvy dále uvádí, že všechna ujednání o předmětu plnění nebo o ceně byla poskytnuta žalovanému jasným a srozumitelným způsobem, když samotnou smlouvu žalovaný na každé straně podepsal. Pokud by žalovaný neporozuměl některému ustanovení, pak bylo možno odstoupit od uzavřené smlouvy v zákonné lhůtě čtrnácti dnů, což však v předmětné věci nenastalo. V řízení nebyl proveden důkaz, z kterého by vyplynulo, že by žalovaný neporozuměl některému ustanovení. Zde žalobce odkazuje na stanovisko pléna ÚS ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl - st .20/05, dle kterého„ ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv.“ 37. Soud prvního stupně dále narážel ve svém odůvodněníi na fakt, že posuzované smlouvy byly na předtištěných formulářích, jejichž obsah nemohl spotřebitel ovlivnit, jsou psány zhuštěným malým písmem a působí velmi nepřehledným dojmem. I v tomto žalobce poukazuje na to, že nic takového žalovaný v předmětném řízení netvrdil. Žalovaný uzavřel smlouvu o úvěru dobrovolně a bez nátlaku. Okolnosti uzavření předmětné smlouvy o úvěru nevybočují z běžného poskytování obdobných úvěrů a půjček nebankovních subjektů a je zcela běžné, že znění smlouvy o úvěru připravuje věřitel. Žalovaný, resp. obecně dlužník, se pak může rozhodnout, jestli s věřitelem předloženou smlouvu uzavře, či nikoli. Žalobce v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, které se vypořádává s námitkou ohledně formulářové podoby smluv. Navíc je třeba podotknout, že ustanovení § 1798 občanského zákoníku adhezní způsob uzavírání smluv přímo předpokládá. Pouhá skutečnost, že smlouva byla uzavřena“ formulářovým způsobem“, ji taktéž nečiní absolutně neplatnou.

38. Okresní soud vůbec nereflektoval při svém rozhodování nové instituty v občanském zákoníku a chybně posoudil celou smlouvu jako neplatnou, a to z důvodu tvrzené neplatnosti ujednání o smluvním úroku. Rozhodně nelze uzavřít, že by smlouva byla neplatná jako celek. V případě úvěrové smlouvy je totiž povinnost platit úroky explicitně vyjádřena v zákoně (viz § 2395 a násl. o. z.). Ve smlouvě o zápůjčce úroky sjednat lze, je ale také možné uvažovat i o bezúplatné smlouvě (§ 2390 a násl. o. z.). V rozhodnutí ve věci spis. zn. 29 Cdo 4498/2007 ze dne 10.12.2008, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 120/2009, Nejvyšší soud jednoznačně určil, že povaha smlouvy o úvěru umožňuje, pokud dojde k neplatnosti ujednání o úrocích, oddělit toto ujednání od zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou. Úroky totiž přiznává sám zákon a v případě, že bude následné ujednání o nich neplatné, bude jejich výše určena právě zákonným ustanovením. Dříve tímto zákonným ustanovením byl § 502 obchodního zákoníku, dnes obdobné pravidlo stanovuje § 1802 o. z. Přehlédnout však nelze ani § 577 o. z., kdy platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. I kdyby tedy soud dospěl k neplatnosti ujednání o úrocích, tak by je měl upravit tak, aby odpovídaly spravedlivému uspořádání vztahů, tedy přiznat úroky podle jeho názoru nejvyšší přípustné, případně obvyklé.

39. Okresní soud vychází z toho, že ujednání je buď platné, nebo absolutně neplatné. Takovýto přístup za účinnosti nového občanského zákoníku však možný není: Občanský zákoník v zásadě zná zejména neplatnost relativní, kdy se jí musí dovolat druhá smluvní strana (viz § 586 o. z.: (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. (2) Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.). Absolutní neplatnost zná občanský zákoník také, jedná se ale o nejzazší možnost, kde nepostačí„ pouhý“ nesoulad s dobrými mravy (viz § 588 o. z.: Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.). Zákon tedy jednoznačně klade na absolutní neplatnost přísnější podmínky než běžný rozpor s dobrými mravy, ten musí být zjevný. Zákon dále zná tzv. neúměrné zkrácení, kdy jde o jednání platné a druhá strana se může domáhat zrušení smlouvy, byla-li neúměrně zkrácena (viz § 1793 o. z.: Zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela.). To přitom vychází z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, který říká: Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy. Avšak sama o sobě taková okolnost absolutní neplatnost právního úkonu, jímž mělo dojít k uvedenému hrubému nepoměru v plnění, ve smyslu § 39 obč. zák. (pro jednání contra bonos mores) založit nemůže. Uvedený judikovaný názor se následně projevil v ustanovení § 1793 o. z., který obsahuje výslovnou právní úpravu institutu neúměrného krácení. Zákon tedy explicitně počítá s existencí platného právního jednání, které je stiženo„ pouze tou vadou“, že plnění jedné smluvní strany je v hrubém nepoměru k plnění druhé smluvní strany. Není neplatné, nicméně druhá smluvní strana může napadnout toto jednání a dožadovat se zrušení smlouvy. Rovněž je novým institutem v občanském zákoníku je § 1813 o. z., podle kterého platí: Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Je přitom zřejmé, že informaci o úrokové sazbě dlužník měl jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné, tak v oznámení o schválení úvěru (kdy mohl i do 14 dnů odstoupit od smlouvy).

40. Žalobce je zároveň přesvědčen, že má právo na náhradu nákladů řízení, kdy toto se odvíjí od soudem přiznané výše jistiny, nikoliv od přiznání úroků, neboť tyto jsou příslušenstvím. Náklady by tak měly být žalobci přiznány.

41. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudkem výrok II. napadeného rozsudku změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 29.123,79 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 25. 2. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 38.895,53 Kč od 26. 2. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 171.475 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, dále změnil i výrok III. napadeného rozsudku tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení před soudem 1. stupně a dále uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

42. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

43. Krajský soud z podnětu včas podaného a přípustného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním dotčeném rozsahu, když přihlížel i k jiným než odvolatelem uplatněným důvodům dle § 212, 212a odst. 1 o.s.ř.

44. Krajský jednak převzal skutková zjištění, která okresní soud učinil z jim provedených důkazů, jak se podávají z odůvodněnínapadeného rozsudku. To doplnil, resp. zopakoval dále uvedené listinné důkazy týkající se hodnocení schopnosti žalované splácet úvěr, když měl za to, že z nich lze učinit i další skutková zjištění.

45. Z listiny hodnocení klienta (č.l. 18 spisu) zjistil, že hodnocení obsahuje čistý měsíční příjem klienta 13.700 Kč ze zaměstnání, žádný další příjem ze strany manžela či partnera, ostatní příjmy 6.100 Kč, celkem příjmy 19.800 Kč. Dále na straně výdajů obsahuje údaje o klientovi (životní minimum) 3.410 Kč, děti v domácnosti 3 a uvedená částka 6.000, splátky klienta na dřívější závazky 1.700 Kč, bydlení 1.000 Kč, celkem výdaje 12.110 Kč, rezerva 1.000 Kč. Kolonka volné zdroje obsahuje údaj 6.690 Kč. Klient nežije ve společné domácnosti s další osobou, bydlí u rodičů. Podle rozhodnutí ČSSZ z 7.12.2015 (č.l. 23 ad.) pobírá dcera žalované [jméno] sirotčí důchod [částka] měsíčně, podle složenky od důchodu z února 2018 činil sirotčí důchod [částka]. Čistý příjem žalované ze zaměstnání v pozici prodavačky u [anonymizováno], s.d., [obec] činil od 1.11.2017 do 31.1.2018 v průměru 13.772 Kč (č.l. 27až 33 spisu).

46. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

47. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

48. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

49. Krajský soud po doplnění dokazování listinami, z nichž vychází hodnocení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobce, shodně s okresním soudem uzavírá, že žalobce nedostatečně neověřil schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr v částce 40.000 Kč. Žalobce měl k dispozici doklady o příjmu žalované v období předcházející jednání o uzavření smlouvy, z nichž lze vycházet z ověřeného příjmu žalované ve výši 13.700 Kč. Žalobkyně žádný další vlastní příjem neměla, pokud jde o údaj ohledně částky 6.100 Kč ostatního příjmu v tabulce hodnocení klienta, pak nepochybně nejde o příjem žalované, nýbrž o toliko k jejím rukám vyplácený sirotčí důchod pro její nezletilé dítě. Pokud i ve smyslu argumentace žalobkyně ta uvažovala s výdaji 12.110 Kč, pak je zjevné, že splátka 2.877 Kč měsíčně je zjevně i laicky nahlíženo nereálná. Zákonným důsledkem postupu poskytovatele spotřebitelského úvěru, který před jeho poskytnutím neprověří řádně schopnost žadatele úvěr splatit, je taková neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlédne i bez návrhu, tedy o neplatnost absolutní. Tento závěr plyne již z ust. zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, na který okresní soud odkázal, byť je důvodná námitka žalobkyně, že právní vztah je nutno podřadit ust. zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru, neboť za jeho účinnosti byla žalobcem tvrzená smlouva o úvěru uzavírána, a proto nutno aplikovat výše uvedená ustanovení zákona č. 257/2016 Sb.

50. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

51. Kromě výše uvedených argumentů je třeba zohlednit i skutečnost, že ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (stejně jako předchozí ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. března 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice 2008 /48/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

52. K otázce, zda v tomto konkrétním případu žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost spotřebitele, pak okresní soud dospěl k správnému závěru, že nikoli a tento závěr krajský soud s dále uváděnými úvahami sdílí. Má-li žadatel o úvěr splácet úvěr ze svých příjmů, pak je nutno dostatečně prověřit jak jeho příjmy, tak jeho nezbytné výdaje, včetně dříve převzatých závazků. Důkladnost zkoumání těchto hledisek pak samozřejmě závisí i na výši poskytovaného úvěru, resp. na výši předpokládaných splátek úvěru. Z tohoto hlediska ovšem výše úvěru 40.000 Kč i výše splátek 2.977 Kč měsíčně vyžadují nezanedbatelnou míru obezřetnosti na straně poskytovatele úvěru.

53. U výdajů žadatele nepostačí zohlednit jím pouze uváděné (popř. žalobcem dosazené) výdaje na bydlení v neobvykle nízké částce 1.000 Kč, částku odpovídající životnímu minimu jednotlivce 3.410 Kč, částky po 2.000 Kč pro obě jím vyživované děti, výdaj na dříve splácený závazek 1.700 Kč a rezervu ve výši 1 000 Kč, jak to učinila žalobkyně. Částka 1.000 Kč je totiž nevěrohodně nízká i pro bydlení ve vlastním bytě či domě, a údaj bydlení u rodičů je bez dalšího nevypovídající, nehledě na to, že žalovaná musí hradit i náklady na vodné a stočné a spotřebu energií, a případně i další platby, za domácnost se třemi dětmi. Pokud tedy žalobkyně chtěla z této částky vycházet, měla trvat na jejím řádném doložení. Při zhodnocení i jen takto zhodnocených nezbytných výdajů domácnosti žalované, by žalobkyně postupující s odbornou péčí nemohla dospět k závěru o reálné schopnosti žalovaného úvěr sjednaných parametrů splácet.

54. Obezřetný věřitel postupující s odbornou péčí by pak, a to zejména při absenci jasně doložených nákladů na bydlení, nemohl poskytnout úvěr s takovými splátkami, které by ani nebylo možno žadateli srážet při exekuci či výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy; mnohdy je naopak na místě počítat s tím, že dlužníku je nutno ponechat ještě větší díl příjmu (ostatně v mezidobí, tedy nedlouho po uzavření předmětné smlouvy, došlo k podstatnému zvýšení níže uvedených částek stanovených nařízením vlády č. 595/2006 Sb., a odborná debata o jejich zvýšení byla vedena již v roce 2018, což žalobkyni jako odbornici v této oblasti nemělo uniknout). Ustanovení § 278 a § 279 o. s. ř. totiž vyjadřují vůli zákonodárce v tom směru, jaké částky musí vždy zůstat povinnému z jeho příjmu, i když je dávno v prodlení s úhradou dluhu a věřitel byl nucen obstarat si exekuční titul a zahájit exekuci. Podle nařízení vlády č. 595/2006 Sb., ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, pak samotná nezabavitelná částka ve smyslu § 278 o. s. ř. u žalované by znamenala, že podle § 279 o. s. ř. by nebylo možno z doloženého příjmu prakticky cokoli srazit. Při zohlednění toho, že částka sirotčího důchodu dítěte žalované není jejím příjmem a nemůže sloužit k pokrytí jejích závazků, se částka určené splátky při dosud nevypořádaném předchozím závazku jeví zjevně mimo objektivní možnost žalované úvěr splácet. Lze rovněž poukázat na to, že částky životního (a také sociálního minima) jednotlivce zákonodárce stanovil za zcela jiným účelem, než aby sloužily k argumentaci úvěrové společnosti ve vztahu ke schopnosti dlužníka úvěr splácet. Vyjadřují totiž částky nejnutnějších výdajů jednotlivce pro účely poskytování dávek státní sociální podpory a nikoli výši skutečných nezbytných výdajů dlužníka a jím zaopatřovaných osob, které je poskytovatel úvěru povinen zjišťovat a zkoumat.

55. Krajský soud proto nemá odvolací výhrady ve vztahu k závěrům okresního soudu ohledně hodnocení schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet v souhrnu za opodstatněné. Takto hodnotí i tu část argumentace, v níž se snaží odpovědnost za nedostatečné prověření solventnosti žadatele o spotřebitelský úvěr přenést na spotřebitele, který by neměl těžit ze svého nepoctivého jednání (za uvedení např. neúplných údajů). Nelze přehlédnout, že úvěrovým společnostem se zavazují osoby, které jsou mnohdy v zoufalé životní nebo sociální situaci a mohou proto pod tíhou nutnosti získat nějaké peněžní prostředky některé rozhodné skutečnosti zamlčet. O to větší je odpovědnost poskytovatele na základě cílených dotazů a jejích prověření objasnit schopnost spotřebitele úvěr splácet, což chrání nejen věřitele, ale také spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet; zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům. Ani z žalobcem poukazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci 4 Tdo 238/2019 neplyne, že by úvěrová společnost nebyla povinna posuzovat schopnost žadatele hradit úvěr. I z tohoto rozhodnutí se podává, že po úvěrových společnostech je třeba vyžadovat přiměřenou míru obezřetnosti ke každému konkrétnímu případu, a že posuzování povinnosti posouzení schopnosti žadatele úvěr splácet je třeba provádět z toho hlediska, jaké konkrétní údaje po žadateli požadují. Z toho nelze dovodit, že žalobce nebyl povinen poskytnuté či jinak získané údaje prověřovat. Naopak je povinen v každém případě požadovat, zjišťovat a prověřovat takové údaje, které poskytnou vypovídací obraz o schopnosti spotřebitele požadovaný úvěr splácet. Tato činnost nesmí být jen formální, aby byla zdánlivě litera zákona dodržena. Pokud posuzování hodnocení klienta byť jen částečně vychází z údajů, které si dosazuje budoucí věřitel sám, pokud klient sám nějaký údaj neuvede (viz výdaj životního minima), pak nejde o náležité prověřováním úvěruschopnosti dlužníka dle zákona.

56. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru z výše uvedených důvodů již nebylo třeba zabývat se otázkou platnosti jednotlivých ujednání smlouvy o úvěru, zejména o úrocích a smluvních pokutách, byť již na první pohled i tato ujednání vzbuzovala značné pochybnosti o jejich slučitelnosti s dobrými mravy. V této části se odvolací soud tedy již nemusel obsažnými odvolacími výhradami žalobce zabývat, nicméně pro úplnost je do odůvodněnírozhodnutí přenesl.

57. Byla-li smlouva uzavřená účastníky neplatná, pak podle § 2993 o. z. je žalovaná povinna vrátit žalobci to, co podle neplatné smlouvy obdržela. Pokud tedy žalovaná dosud zaplatila částku 28.293 Kč, pak jí zbývá uhradit do částky 40.000 Kč rozdílovou částku 11.707 Kč, kterou na úkor žalobce k datu rozhodnutí soudu získala. Okresní soud proto důvodně uložil žalované k úhradě částku 11.707 Kč s úroky z prodlení, neboť byla žalobcem k úhradě dluhu vyzvána, v důsledku čehož je povinna dle § 1968 a 1970 o.z. uhradit úrok z prodlení z dlužné částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Částka přiznaná žalobci okresním soudem ve výroku I. (včetně příslušenství), který je již v právní moci, však již přezkumu odvolacího soudu nepodléhá.

58. Žalobce však nemá nad rámec přísudku ve výroku I. rozsudku okresního soudu právo na žádné úroky ani smluvní pokuty, které nebyly platně sjednány, a pokud okresní soud v tomto rozsahu žalobu zamítl, postupoval správně. V odvoláním dotčené části výroku II., doplněného výroky IV. a V. rozsudku, proto odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.) Krajský soud pak dodává, že ve výroku V. doplňujícího rozsudku se zjevným písařským pochybením (vložením) ocitla část znějící„ maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25.2.2020“, a toto pochybení okresní soud napraví opravným usnesením, které rozešle stranám spolu s rozsudkem odvolacího soudu.

59. V důsledku přezkumu závislého výroku III. o nákladech řízení krajský soud uzavřel, že tento výrok je věcně správným. I když z odůvodněnírozsudku není patrno, zda okresní soud při posuzování úspěchu a neúspěchu žalobkyně v řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.) hodnotil úspěch zahrnující celý předmět sporu včetně uplatněného příslušenství (viz např. NS ČR 23 Cdo 2585/2015), je nepochybné, že ve vztahu k celému předmětu řízení zahrnujícímu i žalované příslušenství uplatněné pohledávky žalobce uspěl jen v poměrně nepatrné části, a proto mu dle § 142 odst. 2 právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem nenáleží (§ 142 odst. 2 o.s.ř. Proto i nákladový výrok III. rozsudku okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

60. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení žalobkyně neuspěla a žalované žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení