Číslo jednací: 18 Co 232/2020-164

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Pokorné a soudců JUDr. Víta Pejška a Mgr. Miloše Zdražila ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] zn. [číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení částky 55.691 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 6. 2020, č. j. 120 C 34/2019-102, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 36.786 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 36.786 Kč ve výši 9 % ročně od 24. 9. 2019 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci výroku I. rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 18.905 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 18.905 Kč ve výši 9 % ročně od 24. 9. 2019 do zaplacení, co do částky 18.456,60 Kč a co do úroku ve výši 95,92 % ročně z částky 43.812,87 Kč od 20. 10. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 207.763 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. Z odůvodněnírozsudku a obsahu spisu vyplývá, že okresní soud rozhodoval v dané věci k žalobě, kterou se žalobce proti žalované domáhal zaplacení 55.691 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky ve výši 9 % ročně od 24. 9. 2019 do zaplacení, částky ve výši 18.458,60 Kč a úroku ve výši 95,92 % p. a. z částky 43.812,87 Kč od 20. 10. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 207.763 Kč s tím, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (ze dne 14. 5. 2018), podle níž poskytl žalobce žalované úvěr ve výši 44.000 Kč, k jehož vyplacení došlo 14. 5. 2018 a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok ve výši efektivní úrokové sazby ve výši 151,63 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po 3.607 Kč splatným vždy ke 14. dni v měsíci, což nečinila a do dne zesplatnění úvěru (18. 10. 2018) zaplatila žalobci dne 15. 5. 2018 částku 7.214 Kč. Proto žalobce po žalované žalobou požadoval zaplacení 55.691 Kč, které sestávaly z dlužné původní jistiny úvěru ve výši 43.812,87 Kč a přirostlého úroku za poskytnutí úvěru ke dni zesplatnění úvěru ve výši 10.480,37 Kč, dále ze smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 400 Kč dle bodu 6.2 smlouvy, dále požadoval smluvní pokutu ve výši 18.458,60 Kč podle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 54.293,24 Kč za každý den prodlení žalované počínaje dnem 20. 10. 2018 do zaplacení, dále úrok ve výši 95,92 % z částky 43.812,87 Kč od 20. 10. 2018 do zaplacení s tím, že jde o nominální roční úrokovou sazbu, která odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě, a to maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 207.763 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání dne 23. 6. 2020 se bez omluvy nedostavila. Okresní soud na danou věc aplikoval ust. § 2395, § 1968, § 1970 a § 2048 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. - o. z.) a dále ust. § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a uzavřel, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Vysvětlil, že v první řadě se musel zabývat otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť jednou ze smluvních stran byl spotřebitel a bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, když při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem, ale poskytovatel úvěru se nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele a musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení, když pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady a odkázal k tomu na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015. Úvěr pak může poskytovatel úvěru poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Okresní soud dále vysvětil, že pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1 uvedeného zákona, by mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou jako takovou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Uvedl, že tento závěr je vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, který jednoznačně uzavřel, že čl. 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Čl. 8 a 23 směrnice 2008 /48/ musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Okresní soud měl s ohledem na uvedené rozhodnutí za to, že neplatnost smlouvy stanovena v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek a soud je tudíž povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V dané věci pak okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce si pro účely posouzení úvěruschopnosti nedostatečně ověřil příjmy i výdaje žalované, když ve vztahu k příjmům zprostředkovatelka úvěru na listině,,hodnocení klienta“ uvedla, že žalovaná je zaměstnána na dobu neurčitou, přestože z pracovní smlouvy předložené k uzavření smlouvy žalovanou vyplývá, že její pracovní poměr byl sjednán pouze do 31. 7. 2018. Žalobce taktéž nijak nevzal v úvahu výrazný propad příjmů žalované v březnu 2018, tedy v posledním doloženém období, kdy žalovaná odpracovala pouze 11 dní z plánovaných 22, čímž její mzda výrazně poklesla, a to za situace, kdy nečerpala dovolenou ani nebyla v pracovní neschopnosti, přičemž ve stejné době, kdy došlo k tomuto výpadku příjmu, z výpisu z účtu žalované vyplynulo, že žalovaná neměla žádné finanční rezervy - zůstatek na účtu byl 2,54 Kč. Z listiny označené jako hodnocení klienta vyplynulo, že žalobce stanovil žalované příjem na 10.360 Kč, výdaje celkovou částkou 4.610 Kč, což sestávalo z životního minima 3.410 Kč a z částky nákladů na bydlení 1.200 Kč; v položce ostatních nákladů (doprava, kurzy, záliby apod.) bylo uvedeno 0 a po odečtení rezervy 1.000 Kč tak zprostředkovatel úvěru vyhodnotil, že žalovaná disponuje volnými zdroji ve výši 4.750 Kč, je zaměstnána se smlouvou na dobu neurčitou, je svobodná, nemá vyživovací povinnost a bydlí u rodičů. Okresní soud měl za to, že nelze bez dalšího paušálně aplikovat částku životního minima 3.410 Kč při zjišťování výdajů žalované, nýbrž je nutno zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele, které musely zahrnovat dopravu, neboť žalovaná uvedla svou adresu ve [obec] a pracovala v [obec], a přesto jí žalobce neuvedl jako výdaj na dopravu žádnou částku, když ani náklady na bydlení tvrzené ve výši 1.200 Kč nebyly nijak podloženy a nebyl nijak ověřen údaj o tom, že žalovaná bydlí s rodiči, navíc žalovaná uvedla telefonní číslo a e-mailovou adresu a okresní soud měl za pravděpodobné, že měla výdaje i na služby spojené s užíváním telefonu, popřípadě i internetu, což žalobce nijak neověřoval. Okresní proto uzavřel, že nelze mít za splněnou povinnost žalobce uloženou mu zákonem jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo dle okresního soudu víceméně formálně bez náležitých a dostatečných podkladů. Žalobce žádným způsobem neověřoval výdaje žalované ani náhlý propad jejích příjmů v době těsně před uzavřením smlouvy, ignoroval skutečnost, že pracovní smlouva žalované byla uzavřena na dobu určitou, přestože tuto smlouvu měl k dispozici. Důsledkem toho je podle okresního soudu absolutní neplatnost úvěrové smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dospěl proto k závěru, že žalobce má vůči žalované právo pouze na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, který žalobce poskytl žalované ve výši 44.000 Kč, žalovaná mu do současné doby uhradila 7.214 Kč (dvě splátky po 3.607 Kč), a proto je povinna žalobci zaplatit 36.786 Kč s úroky z prodlení od dne žalobcem požadovaného, byť k prodlení s vrácením jistiny došlo již v době předchozí, přičemž výši úroku stanovil dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a lhůtu k plnění stanovil patnáctidenní z důvodu výše částky, kterou má žalovaná platit. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 18.905 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 24. 9. 2019 do zaplacení, co do částky 18.456,60 Kč a co do úroku ve výši 95,92 % ročně z částky 43.812,87 Kč od 20. 10. 2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 207.763 Kč, žalobu zamítl. O nákladech řízení pak rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, neboť účastníci měli úspěch téměř shodný - žalobce požadoval celkem 74.149,60 Kč a bylo mu přiznáno 36.786 Kč, tedy 49,61 % vzhledem k celku.

3. Proti rozsudku, a to pouze proti výrokům II. a III., podal včas odvolání žalobce. Přitom výrok II. napadl žalobce pouze v rozsahu, ve kterém mu soud nepřiznal částku 2.185,23 Kč (přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný na 20 % p. a.) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 24. 9. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 43.812,87 Kč od 20. 10. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 207.763 Kč, odvolání tedy nebylo podáno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % ročně. Dále žalobce odvolání podal i co do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru ve výši 43.812,87 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši 36.786 Kč, tedy v částce ve výši 7.026,87 Kč se zákonným úrokem ve výši 9 % rodně od 24. 9. 2019 do zaplacení, a také co do nepřiznaných smluvních pokut podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 24. 9. 2019 do zaplacení, nepřiznaných nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 24. 9. 2019 do zaplacení a smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 18.458,60 Kč. Žalobce nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že nebyla řádně prověřovaná úvěruschopnost žalované a uvedl, že malý příjem žalované v měsíci březnu 2018 při posouzení zohlednil, neboť zprůměroval její příjmy na částku 10.360 Kč. Namítal rovněž, že pečlivě zkoumal výdaje žalované a měl za to, že je to právě klient - žalovaná, kdo byl povinen uvést jednotlivé výdaje. Žalobce si vyžádal doklad k ověření jejího příjmu, což v tomto případě byly výpisy z účtu, výplatní pásky a pracovní smlouva, která byla uzavřena na dobu určitou, když v tomto ohledu nejspíše došlo k chybě ve zpracování hodnocení klienta, pokud bylo uvedeno, že má smlouvu na dobu neurčitou. Tato skutečnost ovšem neznamená dle žalobce, že by nebyla žalovaná dostatečně bonitní, když bylo uvedeno, že s žalovanou není jednáno o ukončení pracovního poměru. Žalobce dále prověřoval registry dlužníků a insolvenční rejstřík a z registru SOLUS vyplynulo, že veškeré splátky po splatnosti byly uhrazeny a na základě všech těchto informací byl následně proveden interní skóring žalované a veškeré dokumenty byly již přiloženy k žalobě. Pokud žalovaná ve formuláři klienta uvedla výdaje na bydlení ve výši 1.200 Kč, tak žalobce přičetl rezervu ve výši 1.000 Kč a dále zákonné životní minimum ve výši 3.410 Kč, pokud žalovaná neuvedla částku vyšší. Měl za to, že pokud žalovaná zatajila výdaje nebo je uvedla v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 občanského zákoníku, neboť by se nejednalo o nic jiného než o dovolávání se vlastní nepoctivosti, čímž je vázán nepochybně i spotřebitel - žalovaná, a pokud žalovaná zatajila nebo zkreslila údaje, které nelze žalobcem ověřit, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, která byla dopodrobna přezkoumávána. Žalobce v odvolání odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádostí o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiné v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze požadovat 100% míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou. Žalobce měl za to, že z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr - žalovaný při své žádosti a při uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Poukázal na to, že žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů a žalobce vycházel z premisy, že každý v právním styku jedná poctivě a že z případného nepoctivého jednání nemůže nikdo těžit ve smyslu § 6 o. z. Namítal, že pokud jako výdaj k zajištění obživy a ostatních základních osobních potřeb uvedl částku 3.410 Kč, je to částka dostačující, pokud žalovaná neuvedla částku vyšší, neboť tato paušální částka je přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky. Žalobce v odvolání odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, z něhož vyplývá, že by soudy měly poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník bude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, resp. zda je reálné splacení dluhu. Žalobce namítal, že okresní soud se nevypořádal s argumentací, jakým způsobem měl žalobce zkoumat výdajovou stránku, pokud například žalovaný uvede, že bydlí doma u rodičů a že nemá žádné jiné výdaje, když z výše zůstatku na bankovním účtu nelze vycházet, jelikož osoba, která si půjčuje finanční prostředky, ať již půjčky bankovní či nebankovní, tak činí z důvodu, že prostředky v úvěrované výši potřebuje použít a dané finanční prostředky nemá, přičemž může mít i více bankovních účtů a věřitel nemá přístup do žádné takové databáze, kde by si to ověřil. Nesouhlasil s výkladem ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. okresním soudem, tedy že lze shledat smlouvu neplatnou, aniž by spotřebitel námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vznesl. Namítal, že žalovaná žádnou námitku neuplatnila a postup soudu tak považuje v rozporu se zákonem. Ani rozsudek Soudního dvora Evropské unie nelze vykládat v rozporu s vnitrostátním právem. Žalobce měl za to, že ve smyslu čl. 8 a 23 směrnice o spotřebitelském úvěru řádně posoudil úvěruschopnost žalované na základě informací získaných od spotřebitele a ačkoli nebylo ve smyslu rozsudku Soudního dvora Evropské unie C -679/18 a ve smyslu směrnice o spotřebitelském úvěru nezbytné vyhledávání v příslušné databázi, žalobce tak přesto učinil - v insolvenčním rejstříku a v databázích SOLUS a NRKI. Žalobce proto považuje smlouvu o úvěru za platnou a požaduje 20% úrok především s ohledem na úroky v nebankovní sféře. Žalobce dále požadoval smluvní pokutu za prodlení se splácením splátek a také náhradu účelně vynaložených nákladů - 200 Kč za upomínání jedné splátky a měl za to, že případná kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1599/2010. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je mu povinna zaplatit částku 10.610,10 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 24. 9. 2019 do zaplacení, částku ve výši 18.458,60 Kč a úrok ve výši 20 % ročně z částky 43.812,87 Kč od 20. 10. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 207.763 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále navrhl, aby byl změn i výrok III. rozsudku okresního soudu tak, že mu je žalovaná povinna nahradit náklady řízení před okresním soudem zcela a také je mu povinna nahradit náklady odvolacího řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II. a III. (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry okresního soudu učiněnými v napadeném rozsudku, proto na ně odkazuje a dodává následující.

11. Pokud jde o právní posouzení věci, pak odvolací soud předně zcela souhlasí se závěry okresního soudu, že zákonným důsledkem postupu poskytovatele spotřebitelského úvěru, který před jeho poskytnutím neprověří řádně schopnost žadatele úvěr splatit, je taková neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlédne i bez návrhu. Na právní úvahy okresního soudu obsažené v odůvodněnírozsudku okresního soudu proto odvolací soud odkazuje. K argumentaci žalobce, že nedostatečné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet může založit u smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. o.z. toliko relativní neplatnost, jíž se musí spotřebitel dovolat, odvolací soud dodává následující.

12. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

13. Kromě výše uvedených argumentů je pak nutno zohlednit i skutečnost, že ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. března 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice 2008 /48/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

14. Ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. (ZSU) ukládá věřiteli povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to ještě před vznikem závazku či jeho změnou. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální. Ustanovení § 86 odst. 1 ZSU výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele ve výši 10.360 Kč není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet částku cca 3.607 Kč měsíčně, když nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje (závazky).

15. K otázce, zda v tomto konkrétním případu žalobce řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, pak opět okresní soud dospěl k správnému závěru, že nikoli. Má-li žadatel o úvěr splácet úvěr ze svých příjmů, pak je nutno dostatečně prověřit jak jeho příjmy, tak jeho nezbytné výdaje, včetně dříve převzatých závazků. Důkladnost zkoumání těchto hledisek pak samozřejmě závisí i na výši poskytovaného úvěru, resp. na výši předpokládaných splátek úvěru. Z tohoto hlediska výše úvěru i výše splátek 3.607 Kč měsíčně po dobu několika let vyžadují odbornou péči zahrnující i potřebnou míru obezřetnosti na straně poskytovatele úvěru.

16. Žalobce při poskytnutí úvěru vycházel z příjmu žalované dosaženého u jejího zaměstnavatele ve výši 10.360 Kč čistého měsíčně (k tomu žalovaná předložila výplatní lístky od svého zaměstnavatele za měsíce únor a březen 2018 - únor 12.778 Kč a březen 7.943 Kč). Žalovaná také předložila žalobci pracovní smlouvu na dobu určitou do 31. 7. 2018. Žalobce se tak v květnu 2018 spokojil s průměrným příjmem žalované ve výši 10.360 Kč měsíčně s výhledem do 31. 7. 2018, ačkoli poskytl žalované úvěr, který měla splácet po dobu 48 měsíců po 3.607 Kč. Hodnocení příjmových možností žalované tak považuje odvolací soud za nedostatečné a totéž platí i o hodnocení výdajů žalované, když žalobce se spokojil s údaji žalované, že je svobodná, žije u rodičů a nepožadoval po ní vůbec žádný údaj o svých výdajích, resp. se spokojil s jejím tvrzením, že za bydlení vynaloží 1.200 Kč, za dopravu nevynaloží žádnou částku a na potřeby výživy a jiných základních potřeb se spokojil s životním minimem 3.410 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce zjevně nedostatečně zjišťoval nejenom příjmy žalované, ale především nedostatečně zjišťoval a vyhodnotil výdaje žalované vynakládané na výživu a zabezpečení nutných potřeb (bydlení, doprava), zvláště za situace, kdy se jednalo o úvěr se splatností na 4 roky (48 měsíců).

17. Okresní soud tedy správně uzavřel, že byla-li smlouva uzavřena mezi účastníky neplatně, tak podle § 2993 o. z. je žalovaná povinna vrátit žalobci to, co podle neplatné smlouvy obdržela, a pokud dosud zaplatila pouze částku 7.214 Kč z poskytnutého úvěru ve výši 44.000 Kč, je povinna žalobci zaplatit 36.786 Kč s úroky z prodlení tak, jak okresní soud rozhodl ve výroku I. napadeného rozsudku. Ve zbývající části je tudíž žaloba nedůvodná a okresní soud rozhodl správně, pokud žalobu ve zbývající části zamítl. Okresní soud rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch účastníků byl v podstatě stejný, a tudíž žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

18. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II. a III. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, neboť žalobce byl v odvolacím řízení neúspěšný a úspěšné žalované podle obsahu spisu ani žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

Poučení