Číslo jednací: 18 Co 295/2020-150

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců JUDr. Aleny Pokorné a JUDr. Víta Pejška ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 45 229 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. září 2020, č. j. 120 C 16/2019-116, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části výroku II., pokud jím byla žaloba zamítnuta do částky 8.309,55 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 18. 6. 2019 do zaplacení a co do úroku ve výši 20 % ročně z částky 39.442,55 Kč od 19. 6. 2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 139.564 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku III. o nákladech řízení mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 32.731 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 18. 6. 2019 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku (výrok I.), co do částky 12 498 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 18. 6. 2019 do zaplacení a co do úroku ve výši 35 % ročně z částky 39 442,55 Kč od 19. 6. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 139 564 Kč, žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 10 169,24 Kč k rukám její zástupkyně [titul] [jméno] [příjmení] do 15 dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku (výrok III.).

2. Žalobkyně se žalobou podanou dne 19. 6. 2019 domáhala po žalovaném zaplacení částky 45.229 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 18. 6. 2019 do zaplacení, částky 15 978,19 Kč a úroku ve výši 67,42 % ročně z částky 39 442,55 Kč od 19. 6. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 19. 6. 2018 dosáhne částky 139 564 Kč. Tvrdila, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal dne 21. 12. 2017, na jejím základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč, k jehož vyplacení došlo 21. 12. 2017. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok ve výši efektivní úrokové sazby 92,69 % p.a. splácet ve 48 měsíčních splátkách po 2 423 Kč splatných vždy k 12. dni v měsíci. Žalobkyně dále tvrdila, že před poskytnutím úvěru provedla tzv. scoring klienta (prověřila údaje poskytnuté žalovaným, její doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu, ověřila úvěrovou historii žalovaného v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací) a až poté rozhodla o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalovaný do data zesplatnění uhradil pouze dne 11. 1. 2018, 9. 2. 2018 a 10. 4. 2018 vždy částku 2 423 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 998 Kč a právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 600 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo k zesplatnění celého úvěru k 17. 6. 2018 a celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 46 054,78 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Bylo též ujednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Žalovaný se dále zavázal, že pokud nezaplatí v den zesplatnění úvěru novou jistinu úvěru, je povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu 0,1 % z dlužné částky denně, a to od 19. 6. 2018 do úplného zaplacení, a že zaplatí sjednané úroky za poskytnutí úvěru od data poskytnutí úvěru až do jeho úplného uhrazení. Po zesplatnění celého úvěru uhradil žalovaný dne 10. 7. 2018 částku 2 423 Kč. Ke dni podání žaloby tak žalovaný dle žalobkyně dluží novou jistinu úvěru 43 631,78 Kč, smluvní pokutu 998 Kč, náklady 600 Kč vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného, smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru, kterou žalobou požaduje pouze ve výši 15 978,19 Kč, a dále úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné jistině úvěru ve výši 39 442,55 Kč od 19. 6. 2018 do zaplacení (žalobou však požaduje pouze úrok 67,42 % p.a.).

3. Před jednáním ve věci samé vzala žalobkyně svoji žalobu zpět co do smluvní pokuty ve výši 15 978,19 Kč a co do úroku ve výši 32,42 % ročně z částky 39 442,55 Kč od 19. 6. 2018 do zaplacení, proto okresní soud řízení dne 14. 5. 2020 usnesením č. j. 120 C 16/2019-96 v rozsahu zpětvzetí zastavil.

4. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil. K jednání nařízenému na den 11. 9. 2020 se bez omluvy nedostavil. Předvolání k jednání mu bylo doručeno dne 10. 7. 2020 postupem dle § 49 odst. 4 o. s. ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou v evidenci obyvatel. Okresní soud ve věci proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného ve smyslu § 101 odst. 1 o. s. ř. Okresní soud dále uzavřel, že pro rozpor s hmotným právem nebylo možné žalobě zcela vyhovět, proto nebyl ve věci vydán rozsudek pro zmeškání, ač byl při jednání zástupkyní žalobkyně navrhován.

5. V prvé řadě se okresní soud zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1As 30/2015-39 ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

6. Z listiny označené jako hodnocení klienta okresní soud zjistil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru zjišťovala osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného. Zprostředkovatel úvěru při uzavírání smlouvy dle informací žalovaného stanovil jeho příjem na částku 16 442 Kč, výdaje na celkovou částku 7 610 Kč měsíčně, sestávající z částky životního minima 3 410 Kč, částky nákladů na bydlení 1 700 Kč a z částky 3 500 Kč týkající se 2 dětí žijících se žalovaným ve společné domácnosti. Po odečtení„ rezervy“ 1 000 Kč tak zprostředkovatel úvěru vyhodnotil, že žalovaný disponuje volnými zdroji ve výši 6 832 Kč. Dále v „ hodnocení klienta“ mj. uvedl, že žalovaný je zaměstnán se smlouvou na dobu neurčitou, je rozvedený, bydlí ve vlastním. Nemá spoření, pojištění ani nesplácí např. úvěry, zápůjčky apod., s dopravou, zálibami, kurzy apod. nemá žádné výdaje. Žalovaný tuto listinu stvrdil svým podpisem. Podpisem listiny označené jako„ prohlášení klientů“ prohlásil, že veškeré jím uvedené informace jsou pravdivé a úplné.

7. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Okresní soud k výše citovaným ustanovením zákona vyložil, že pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C -679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 /48/ musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem na citované rozhodnutí okresní soud uzavřel, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

11. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

12. Okresní soud na základě všech provedených důkazů uzavřel, že žalobkyně si pro účely posouzení úvěruschopnosti nedostatečně ověřila měsíční výdaje žalovaného. Při zjišťování jeho výdajů nelze bez dalšího paušálně aplikovat částku životního minima 3 410 Kč, nýbrž je nutné zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele. Náklady na bydlení tvrzené v částce 1 700 Kč nebyly nijak podloženy, a s ohledem minimálně na platby energií se jeví velice podhodnocené. Žalovaný ve smlouvě uvedl telefonní číslo, je tedy pravděpodobné, že měl i výdaje za služby spojené s užíváním telefonu, příp. internetu, což je dnes běžný výdaj. Tyto výdaje žalobkyně rovněž nijak neověřovala. V souhrnu tedy žalobkyně měla k dispozici toliko doklad o pracovním poměru žalovaného a výši příjmu, nijak však neověřovala ani nevyžadovala doložení listin týkajících se jeho výdajů, o to spíš, když žalovaný měl žít ve společné domácnosti se 2 dětmi. I výdaje s nimi spojené, 3 500 Kč se jeví soudu jako podhodnocené a neodpovídající skutečným potřebám. Kromě uvedených výdajů má žalovaný nepochybně i další výdaje, které nemusí být nijak pravidelné. Dle soudu nebylo v možnostech žalovaného hradit řádně měsíčně splátku 2.423 Kč, což tento také nečinil. Faktický příjem žalovaného činil v průměru (za měsíce září-listopad 2017) 15 620 Kč, nikoli v hodnocení klienta uváděných 16 442 Kč.

13. S ohledem na zjištěný skutkový stav okresní soud přijal závěr, že nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Žalobkyně žádným způsobem neověřovala výdaje žalovaného. Důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za této situace má žalobkyně vůči žalované toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Žalobkyně poskytla žalované částku 40 000 Kč, žalovaný jí do současné doby uhradil celkem 9 692 Kč. Proto soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl ve výši 32 731 Kč s úroky z prodlení jdoucími ode dne žalobkyní žádaného, když k prodlení s vrácením jistiny došlo již v době předchozí. Výše úroku z prodlení vyplývá z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

14. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 12 498 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 18. 6. 2019 do zaplacení a co do úroku ve výši 35 % ročně z částky 39 442,55 Kč od 19. 6. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 139 564 Kč, okresní soud žalobu zamítl.

15. O nákladech řízení okresní soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně měla úspěch co do částky 32 731 tj. co do 72 % vzhledem k celku, žalovaný tak byl úspěšný pouze z 28 % vzhledem k celku. Rozdíl činí 44 % a v tomto rozsahu tak byly žalobkyni přiznány náklady řízení. Ty jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem v 3 061 Kč odměnou advokátky za 3,5 úkonů právní pomoci po 3 580 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 písm. e) ve spojení s § 7 bod 5. vyhl. č. 177/96 Sb. (převzetí vč. přípravy zastoupení, písemné podání žaloby, její částečné zpětvzetí, jednoduchou předžalobní výzvu), odměnou za účast na soudním jednání dne 11. 9. 2020 ve výši 2 940 Kč (počítáno již pouze z 45 229 Kč), náhradou hotových výdajů za 5 úkonů právní pomoci po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za úkony výše. Dále náklady řízení žalobkyně činí i ztráta času za cestu se sídla v [obec] do [obec] k jednání soudu a zpět, a to 100 Kč, když advokátka se účastnila i následujícího jednání, kde zastupovala stejného žalobce, a také polovina nákladů na cestu k jednání a zpět osobním automobilem zn. Škoda Octavia [registrační značka] při průměrné spotřebě motorové nafty 5,3litru na 100 km při vyhláškové ceně 31,80 Kč/litr a délce 1 cesty 24 km, tedy 141 Kč. S ohledem na skutečnost, že zástupkyně žalobkyně je plátcem DPH, zvyšují se dle § 137 odst. 3 o. s. ř. náklady řízení o DPH, neboť tuto částku je zástupce povinen odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.

16. Žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by soud ve smyslu § 150 o. s. ř. výjimečně nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení zjištěny ani tvrzeny nebyly. Ze všech těchto důvodů okresní soud uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 44 % z výše uvedených částek, tedy 10 169,20 Kč (výrok III.). V souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. stanovil žalovanému stanovena patnáctidenní lhůtu k plnění, a to z důvodu výše částek, které má zaplatit.

17. Žalobkyně ve včas podaném odvolání, které směřovala proti výroku II. rozsudku okresního soudu, nejprve upozornila, že soud prvního stupně přiznal na bezdůvodném obohacení částku ve výši 32.731 Kč. Žalovaným bylo uhrazeno 9.692 Kč, bezdůvodné obohacení, které bylo přiznáno soudem, by tak mělo činit částku ve výši 30.308 Kč. Žalobkyně tuto skutečnost ve svém odvolání zohlednila tak, že se neodvolává do přirostlého úroku k jistině. Odvolání ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II. napadaného rozsudku podala toliko v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal úrok ve výši 20 % ročně z částky 39.442,55 Kč od 19. 6. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 139.564 Kč. Odvolání nebylo podáno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % p. a. Odvolání bylo dále podáno do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru ve výši 39.442,55 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši 32.731 Kč, tedy v částce ve výši 6.711,55 Kč se zákonným úrokem ve výši 8,5 % ročně od 18. 6. 2019 do zaplacení. Odvolání bylo dále podáno do nepřiznaných smluvních pokut ve výši 998 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 18. 6. 2019 do zaplacení, nepřiznaných nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 18. 6. 2019 do zaplacení. Žalobkyně nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně, podle něhož nebyla řádně prověřována úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru žalobkyně naopak úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila. Žalobkyně v tomto případě dospěla k odůvodněnému a podloženému závěru, že při uzavření smlouvy příjem žalovaného, který má za kalendářní měsíc k dispozici, činí 16.442 Kč, jak je ostatně uvedeno ve formuláři„ Hodnocení klienta“. Po zohlednění rezervy ve výši 1.000 Kč a výdajích žalovaného dospěla k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši 6.832 Kč měsíčně. Sjednaná výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy činila 2.423 Kč. I přes hypotetické výkyvy mezi příjmy a výdaji žalovaného nemohlo být pochyb o tom, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Žalobkyní jsou pečlivě zkoumány též výdaje a je to právě klient/žalovaný, kdo je povinen uvést jednotlivé výdaje. Žalobkyně si vyžádala doklad k ověření jeho příjmů, což v tomto případě byly výpisy z účtu, výplatní pásky a pracovní smlouva na dobu neurčitou. Žalobkyně dále prověřoval registry dlužníků a insolvenční rejstřík. Na základě všech těchto informací byl následně proveden interní skóring žalovaného. Veškeré dokumenty byly již přiloženy k žalobě. Žalovaný ve formuláři hodnocení klienta uvádí výdaje na bydlení ve výši 1.700 Kč, dále k uvedeným výdajům žalobkyně přičítá rezervu ve výši 1.000 Kč a zadává zákonné životní minimum, které mu je objektivně známo, pokud žalovaný neuvede částku vyšší, v tomto případě 3.410 Kč. Žalobkyně též zohlednila dvě nezaopatřené děti v domácnosti. Pokud žalovaný zatají výdaje, nebo je uvede v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 občanského zákoníku, neboť by se takto nejednalo o nic jiného, než o dovolávání se vlastní nepoctivosti; tímto je vázán nepochybně i spotřebitel/žalovaný, když úvěrující věřitel, ač postupující s odbornou péčí, není objektivně schopen případnou nepoctivost spotřebitele/žalovaného odhalit. Pokud tedy spotřebitel/žalovaný zatají nebo zkreslí výdaje, které nelze věřitelem/žalobkyní ověřit, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, která byla dopodrobna přezkoumávána. Ve věci ověření údajů sdělených žalovaným žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu 4 Tdo 238/2019 ze dne 20.3.2019, ve kterém Nejvyšší soud uvádí, že„ je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou“ … Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že této povinnosti úvěrové společnosti dostály, když jednak všechny požadovaly při sjednávání úvěrové smlouvy sdělení takových údajů, které byly pro rozhodnutí o uzavření úvěrové smlouvy podstatné (údaj o výši příjmu, výši splátek, náklady na bydlení, výživné apod.) … je třeba uvést, že to byl právě obviněný, který při vědomí toho, že není schopen ze svého příjmu hradit předchozí splátky a že nemá dostatek příjmů na úhradu svých každodenních životních potřeb, úmyslně, aby získal další finanční prostředky na úhradu svých předchozích dluhů, úvěrovým společnostem zatajil při sjednávaní úvěrů rozhodné skutečnosti týkající se výše jeho splátek (vždy), popř. uvedl nepravdivě výši svého měsíčního příjmu, přičemž tak činil proto, aby získal úvěr, neboť si by vědom, že výše jeho splátek a nákladů na život převyšuje jeho příjmy a že pokud by skutečně uvedl pravdivé údaje, tak by úvěry nezískal.“ Z výše uvedeného rozhodnutí zřetelně plyne, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Žalovaný uvedl, že bydlí ve vlastním bydlení, kdy žalobkyně stále vychází z premisy, že každý v právním styku jedná poctivě a že z případného nepoctivého jednání nemůže nikdo těžit, a to v souladu s § 6 obč. zákoníku. Oproti prediktibilním výdajům na živobytí, výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou. Proto je zde třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným a případně zkoumat, zda částka uvedená žalovaným není nepřiměřeně nízká poměrům. Pokud žalovaný uvedl, že bydlí ve vlastním bydlení s náklady 1.700 Kč, je třeba z takové částky vycházet. K výdajové stránce ohledně živobytí, respektive k jejímu paušálnímu určení, zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, kdy § 1 tohoto zákona definuje životní minimum, jako částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, která byla ke dni uzavření smlouvy v § 2 stanovena na částku 3.410 Kč. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou 3.410 Kč. Tato paušální částka je přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky, jako paušální výdajové stránky žadatele. Pokud by žadatel o úvěr uvedl částku nižší, než 3.410 Kč a poskytovatel úvěru by pro posouzení úvěruschopnosti vycházel z takto uvedené nižší částky, v tu chvíli je třeba žadatelem důvěryhodně vysvětlit, na základě čeho došel k uvedené nižší částce. A v takové chvíli by byl žalobce povinen tuto částku zkoumat. Zde je třeba uvést, že životní minimum není minimální částkou stanovenou zákonem„ k přežití“, ale částkou, která dle zákona postačuje k obživě. U nezaopatřených dětí do 6 let věku je pak dáno životní minimum ve výši 1.740 Kč. Za dvě děti v tomto věku tedy částku ve výši 3.480 Kč. Tato částka však byla zaokrouhlena na částku 3.500 Kč. I Ústavní soud ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 uvedl, že by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Respektive, zda je reálné splacení dluhu“. Proto je rozhodující, jak uvedl Ústavní soud i Nejvyšší soud České republiky při mírném riziku, nikoli stoprocentně, posouzení možnosti reálného splacení úvěru. Nad to je třeba uvést, že pokud průměrný spotřebitel dodatečně zjistí, že je pro něj obtížné úvěr splácet a jedná se o úvěr se splátkou ve výši řádu tisíců korun měsíčně, přistoupí k řešení takovému, že omezí spotřebu nebo navýší příjmy. Stejně tak uvedený úvěr může sloužit, aby příjmů mohlo být vůbec dosaženo (např. rozbité auto, kterým žadatel dojíždí do práce). Podle měřítek soudu by nemohl být poskytnut úvěr ani osobě, která se dostala do dočasných finančních obtíží s ohledem na to, že ji zaměstnavatel nezaplatil několik mezd, tím spíše, potřeboval-li by žadatel o úvěr dorovnat snížené příjmy například z důvodu dočasné pracovní neschopnosti. Navíc podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Zákon tedy rozhodně nedává možnost soudu - i kdyby úvěruschopnost nebyla řádně posouzena (což žalobce nepřipouští) výslovně zákonem stanovenou relativní neplatnost měnit na neplatnost absolutní. Žalovaný žádnou námitku neuplatnil a postup soudu je tak v jasném rozporu se zákonem. Žalovaný žádná svá práva nebo námitky neuplatňoval, proti žalobě se jakkoli nebránil, a soud prvního stupně mu poskytuje absolutní ochranu s ohledem na postavení slabší strany - spotřebitele. K rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR-Finance proti GK, C -679/18, k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu neposouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele, žalobkyně odkázala na odst. 45, ve kterém je stanoveno, že:„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“. Přitom zákon zcela jasně uvádí podmínky pro stanovení neplatnosti pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti. Jelikož se jedná o směrnici, nikoliv o nařízení, nelze se účinků směrnice domáhat v horizontálních vztazích. I pokud bychom připustili na takovou aplikaci„ zkoumání z úřední povinnosti“, s ohledem na výše uvedený rozsudek Soudního dvora Evropské unie, musí být (pod sankcí neplatnosti) dodržen postup dle čl. 8 a 23 „směrnice o spotřebitelském úvěru“ nikoli dle „českého“ zákona o spotřebitelském úvěru /ve znění: čl. 8-1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

2. Členské státy zajistí, že pokud se strany dohodnou na změně celkové výše úvěru po uzavření úvěrové smlouvy, věřitel aktualizuje finanční informace týkající se spotřebitele, jež má k dispozici, a posoudí úvěruschopnost spotřebitele před jakýmkoli významným zvýšením celkové výše úvěru. čl. 23 státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující/. S ohledem na výše uvedené a odkaz soudu na uvedené rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, má žalobkyně za zcela prokázané, že posoudila úvěruschopnost na základě informací získaných od spotřebitele, viz karta hodnocení klienta a ačkoli dle posouzení na základě informací poskytnutých klientem, ve smyslu předmětného rozsudku i ve smyslu předmětné směrnice nebylo nezbytné vyhledávání v „ příslušné databázi“, žalobkyně tak přesto učinila (insolvenční rejstřík, SOLUS, NRKI). Smyslem zkoumání úvěruschopnosti, jak uvedl Ústavní soud je nejen ochrana dlužníka, ale i ochrana věřitele, proto nemůže být rozhodnuto o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti a tedy neplatnosti úvěrové smlouvy, pokud dlužník vědomě uvede nepravdivé nebo zkreslené údaje, protože právě ty tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti (NS 4 Tdo 238/2019 ze dne 20. 3. 2019). V návaznosti na výše uvedené má žalobkyně za to, že okresní soud učinil nesprávný závěr, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně dále ohledně úroku odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2019, č. j. 47 Co 15/2019-70, ve kterém soud uzavřel, že„ je na místě, žalobkyni přiznat právo na úrok ve výši 20 % ročně představující více než dvojnásobek v čase obvyklého úroku u úvěrů poskytovaných bankami, s ohledem na rizikovost úvěru.“ Dle názoru žalobkyně je smlouva platná a jím v odvolání požadovaný úrok 20 % p. a. by měl být s ohledem na svoji nízkou výši (a to i v kontextu výše obvyklých úroků zejména v nebankovní sféře) přiznán. Co se týče nároku na přiznání smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením dlužníka, dle žalobkyně je nutné zohlednit to, že žalobce žádal toliko smluvní pokutu za prodlení se splácením splátek a ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dle § 122 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat mimo jiné smluvní pokutu. Podle § 2 a 3 pak platí:„ (2) Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč (3) Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč“ Uplatněné smluvní pokuty tak byly v souladu se zákonem, právo na ně bezpochyby vzniklo a požadovány byly v případě běžící pokuty jen do doby podání žaloby. Co se týče nepřiznání práva na náhradu účelně vynaložených nákladů, které žalobci vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, tak dle § 122 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat mimo jiné právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu. Účelně vynaložené náklady na upomínání jsou sjednány na 200 Kč za upomínání jedné splátky. Případná kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1599/2010. Žalobkyně tak požaduje též přiznání smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením dlužníka. V neposlední řadě žalobkyně poukazuje na § 3002 o.z., dle kterého i pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobci náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků od žalobce. Dle žalobkyně bezdůvodné obohacení bylo soudem prvního stupně vyhodnoceno nesprávně. Odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020-84 Odvolací soud v bodě 21 odůvodněnídospěl k následujícím závěrům:„ Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovanou žalobkyní. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o.z. naopak vyžaduje aktivitu žalované, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalované, aby byla vypořádána i veškerá plnění, které žalobkyni poskytla. S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaná námitku vzájemného plnění v řízení v jakékoliv formě nevznesla, nebyl okresní soud oprávněn plnění, která žalovaná žalobkyni poskytla na vyplacenou jistinu úvěru, sám započíst, a byl povinen žalobkyni přiznat jí požadovanou neuhrazenou původní jistinu dluhu ve výši 23.101,18 Kč, která odpovídá vyplacenému úvěru (36.000 Kč) po odečtení části uhrazených splátek určených na jistinu, když žalovaná v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by na jistinu dluhu žalobkyni uhradila více. Okresní soud tedy na jistině úvěru přiznal žalobkyni méně, než jí náleželo,…“ Ačkoliv žalobkyně nesouhlasí se soudem prvního stupně, který vyslovil neplatnost smlouvy o úvěru, pokud soud prvního stupně měl v úmyslu smlouvu vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení, měl žalobci přiznat částku ve výši 39.442,55 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud vydal rozsudek: Výrok II. napadeného rozsudku se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8.309,55 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 18. 6. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 39.442,55 Kč od 19. 6. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 139.564 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.

18. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

19. Krajský soud z podnětu včas podaného a přípustného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním dotčeném rozsahu (tedy co do části výroku II. a do závislého nákladového výroku III.), a to nejen z odvoláním uplatněných důvodů dle § 212, 212a odst. 1 o. s. ř.

20. Okresní soud v potřebném rozsahu zjistil z provedených důkazů skutkový stav věci. Krajský soud na jím učiněné dílčí skutkové závěry z provedených důkazů, jak se podávají z odůvodněnínapadeného rozsudku, včetně z nich vyhodnoceného skutkového stavu, zcela odkazuje a přejímá je.

21. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

22. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

24. Krajský soud souhlasí se závěry okresního soudu o tom, že zákonným důsledkem postupu poskytovatele spotřebitelského úvěru, který před jeho poskytnutím neprověří řádně schopnost žadatele úvěr splatit, je taková neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlédne i bez návrhu. Na právní úvahy okresního soudu obsažené v odůvodněnírozsudku okresního soudu proto krajský soud odkazuje a dodává k nim s ohledem na odvolací výhrady žalobkyně následující.

25. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru, jak správně dovodil i soud okresní, v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

26. Kromě výše uvedených argumentů okresní soud správně zohlednil i skutečnost, že ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (stejně jako předchozí ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. března 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice 2008 /48/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

27. Co se týče otázky, zda v tomto konkrétním případu žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost spotřebitele, pak okresní soud dospěl k správnému závěru, že nikoli. Má-li žadatel o úvěr splácet úvěr ze svých příjmů, pak je nutno dostatečně prověřit jak jeho příjmy, tak jeho nezbytné výdaje, včetně dříve převzatých závazků. Důkladnost zkoumání těchto hledisek pak samozřejmě závisí i na výši poskytovaného úvěru, resp. na výši předpokládaných splátek úvěru. Z tohoto hlediska ovšem výše úvěru 40.000 Kč i výše splátek 2.423 Kč měsíčně vyžadují nezanedbatelnou míru obezřetnosti na straně poskytovatele úvěru.

28. U výdajů žadatele nepostačí zohlednit jím pouze tvrzené výdaje na bydlení v neobvykle nízké částce 1.700 Kč, částku odpovídající životnímu minimu jednotlivce, částky po 3.500 Kč pro obě jím vyživované děti a rezervu ve výši 1 000 Kč, jak to učinila žalobkyně. Částka 1.700 Kč je totiž nevěrohodně nízká i pro bydlení ve vlastním bytě či domě, neboť samotné náklady na opravy a údržbu společných částí domu, spotřebu energií ve společných částech domu a správu domu obvykle tuto částku převyšují, nehledě na to, že žalovaný musí hradit i náklady na vodné a stočné a spotřebu energií, a případně i další platby, za domácnost se dvěma malými dětmi. Pokud tedy žalobkyně chtěla z této částky vycházet, měla trvat na jejím řádném doložení. Lze totiž poukázat na zákon č. 117/1995 Sb. v pl. znění, který toliko částku normativních nákladů na bydlení žalovaného a dvou dětí ve vlastním bytě stanoví částkou 8.939 Kč. Při zhodnocení i jen takto zhodnocených nezbytných výdajů domácnosti žalované, by žalobkyně postupující s odbornou péčí nemohla dospět k závěru o reálné schopnosti žalovaného úvěr sjednaných parametrů splácet.

29. Obezřetný věřitel postupující s odbornou péčí by pak, a to zejména při absenci jasně doložených nákladů na bydlení, nemohl poskytnout úvěr s takovými splátkami, které by ani nebylo možno žadateli srážet při exekuci či výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy; mnohdy je naopak na místě počítat s tím, že dlužníku je nutno ponechat ještě větší díl příjmu (ostatně v mezidobí, tedy nedlouho po uzavření předmětné smlouvy, došlo k podstatnému zvýšení níže uvedených částek stanovených nařízením vlády č. 595/2006 Sb., a odborná debata o jejich zvýšení byla vedena již v roce 2018, což žalobkyni jako odbornici v této oblasti nemělo uniknout). Ustanovení § 278 a § 279 o. s. ř. totiž vyjadřují vůli zákonodárce v tom směru, jaké částky musí vždy zůstat povinnému z jeho příjmu, i když je dávno v prodlení s úhradou dluhu a věřitel byl nucen obstarat si exekuční titul a zahájit exekuci. Podle nařízení vlády č. 595/2006 Sb., ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, pak samotná nezabavitelná částka ve smyslu § 278 o. s. ř. u žalovaného činila (2/3 x (3 410 + 6 233) na žalobce + 2 x 1 607 na vyživované děti) = 9 642 Kč, a žalované nebylo podle § 279 o. s. ř. možno srazit z příjmu ve výši 15.420 Kč měsíčně ve prospěch nepřednostní pohledávky více, než (15.620 - nezabavitelná částka) / 3 = 1.929 Kč. Již při tomto hodnocení se částka určené splátky 2.423 měsíčně jeví mimo objektivní možnost žalovaného úvěr splácet. Lze rovněž poukázat na to, že částky životního (a také sociálního minima) jednotlivce zákonodárce stanovil za zcela jiným účelem, než aby sloužily k argumentaci úvěrové společnosti ve vztahu ke schopnosti dlužníka úvěr splácet. Vyjadřují totiž částky nejnutnějších výdajů jednotlivce pro účely poskytování dávek státní sociální podpory a nikoli výši skutečných nezbytných výdajů dlužníka a jím zaopatřovaných osob, které je poskytovatel úvěru povinen zjišťovat a zkoumat. Pokud žalobkyně na základě neprověřených údajů žalovaného prováděla hodnocení CBS skóre, pak výsledek takového zjišťování rizikovosti nelze mít za vypovídající.

30. Krajský soud proto nemá odvolací výhrady ve vztahu k závěrům okresního soudu ohledně hodnocení schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet za opodstatněné. Ani z jí poukazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci 4 Tdo 238/2019 neplyne, že by úvěrová společnost nebyla povinna posuzovat schopnost žadatele hradit úvěr. I z tohoto rozhodnutí plyne, že po úvěrových společnostech je třeba vyžadovat přiměřenou míru obezřetnosti ke každému konkrétnímu případu, a že posuzování povinnosti posouzení schopnosti žadatele úvěr splácet je třeba posuzovat z toho hlediska, jaké konkrétní údaje po žadateli požadovala. Z toho nelze dovodit, že by je nebyla povinna prověřovat, když navíc posuzování hodnocení klienta vychází z údajů, které si dosazuje sama, pokud klient sám nějaký údaj neuvede (viz zdůvodnění výdajů v částkách„ životního minima“), tedy vychází z údajů zjevně neprověřených.

31. Na okraj pak lze poznamenat, že vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru z výše uvedených důvodů již nebylo třeba zabývat se otázkou platnosti jednotlivých ujednání smlouvy o úvěru, zejména o úrocích a smluvních pokutách, byť již na první pohled i tato ujednání vzbuzovala značné pochybnosti o jejich slučitelnosti s dobrými mravy. V této části se odvolací soud již nemusel odvolacími výhradami žalobkyně zabývat.

32. Byla-li smlouva uzavřená účastníky neplatná, pak podle § 2993 o. z. je žalovaný povinen vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržel. Pokud tedy žalovaný dosud zaplatil částku 9.692 Kč, pak mu zbývá uhradit do částky 40.000 Kč částku 30.308 Kč, kterou na úkor žalované k datu rozhodnutí soudu získal. Okresní soud uložil žalovanému k úhradě částku 32.731 Kč (tedy o částku 2.423 Kč vyšší), kterou uložil uhradit s úroky z prodlení, neboť byl žalobkyní k úhradě dluhu vyzván, v důsledku čehož je povinen dle § 1968 a 1970 o.z. uhradit úrok z prodlení z dlužné částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Částka přiznaná žalobkyni okresním soudem ve výroku I. (včetně příslušenství), který je již v právní moci, však již přezkumu odvolacího soudu nepodléhá.

33. Krajský soud pak k argumentaci žalobkyně rozhodnutím KS v Ostravě pobočka v Olomouci 75 Co 71/2020-84 uvádí, že plnění žalovaného lze mít při závěru o neplatné smlouvě pojmově toliko za plnění ve splátkách na poskytnutou částku. Krajský soud odkazuje na důvodovou zprávu k ust. § 2993 o.z. dle níž“„ Plnění bez právního důvodu, zejména na základě neplatné smlouvy, je plněním nedluhu. Takové plnění nemá oporu ve spravedlivém důvodu, a proto musí být vráceno tomu, kdo plnil. Často se stává, že si strany plní navzájem, pak jsou povinny k vzájemnému plnění; v ustanovení se výslovně nezdůrazňuje, že si strany jsou povinny plnit současně a že každá z nich může plnění odepřít, není-li druhá strana připravena k protiplnění, protože to stanovují už obecná ustanovení závazkového práva. Navržené ustanovení vychází z pojetí, že kdo plnil druhému bez právního důvodu (sine causa), má právo požadovat vydání toho, co plnil. Nezamýšlí se komplikovat procesní postavení žalobce tím, aby v žalobě sám podmiňoval své právo na vydání poskytnutého plnění žalovaným vlastním protiplněním a formuloval žalobní návrh tak, že mu je„ žalovaný povinen zaplatit... proti vydání (popřípadě... proti povinnosti)“, jak vyžaduje současná soudní praxe (srov. R 26/75 a navazující rozhodnutí). Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Navrhuje se proto ponechat autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo; to je záležitost spadající výlučně do její sféry a výsostnou záležitostí žalovaného, zda případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění.“ Krajský soud má za to, že i nadále budou aplikovatelné závěry, dle nichž v případě, že bylo oběma stranami neplatné či zrušené smlouvy poskytováno peněžité plnění, může se strana této smlouvy domáhat pouze rozdílu mezi poskytnutou a obdrženou částkou (k datu rozhodnutí soudu již zpravidla musí být objasněno, co bylo plněno oběma stranami, a co je ještě třeba vrátit jednou ze stran na vyrovnání rozdílu). Jelikož v tomto případě bylo bezdůvodné obohacení představováno právě zmíněným rozdílem, závěry okresního soudu (s výhradou výše, nemající však vliv na předmět odvolacího řízení) obstojí.

34. Žalobkyně pak nemá právo na žádné úroky ani smluvní pokuty, které nebyly platně sjednány, a pokud okresní soud v tomto rozsahu žalobu zamítl, postupoval správně. V odvoláním dotčené části výroku II. proto odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

35. V důsledku přezkumu závislého výroku III. o nákladech řízení krajský soud uzavřel, že tento výrok není věcně správným. Okresní soud při posuzování úspěchu a neúspěchu žalobkyně v řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.) totiž nehodnotil úspěch zahrnující celý předmět sporu včetně uplatněného příslušenství (viz např. NS ČR 23 Cdo 2585/2015). Pokud za neúspěch žalobkyně lze nepochybně považovat částku 12.498 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18.6.2019 do zaplacení, úrok 35% z částky 39.442,55 Kč od od 19.6.2018 do zaplacení, maximálně do částky 139.564 Kč a částku 15.978,19 Kč s úrokem ve výši 32,43 % ročně z částky 39.442,55 Kč od 19.6.2018 do zaplacení (ohledně posledně uvedené částky bylo řízení ke zpětvzetí žaloby zastaveno a jde tedy také o neúspěch v řízení), pak při porovnání těchto částek včetně příslušenství (do pětinásobku ročního plnění, není-li omezeno maximem kapitalizované částky) proti přísudku včetně příslušenství, jde zjevně o větší neúspěch žalobkyně v řízení. Vzhledem k tomu, že více úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu náklady v řízení před okresním soudem nevznikly, pak správným závěrem je ten, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (§ 142 odst. 2 o.s.ř.) a krajskému soudu nezbylo, než výrok III. napadeného rozsudku postupem dle § 220 o.s.ř. změnit.

36. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení žalobkyně neuspěla a žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).