Číslo jednací: 26 Co 141/2021-446

Rubrum

Za zaměstnance ve smyslu § 317 zákoníku práce nelze bez dalšího považovat každého zaměstnance pracujícího se souhlasem zaměstnavatele z domova, ale pouze takového zaměstnance, který si pracovní dobu rozvrhuje sám bez časového omezení daného pokynem zaměstnavatele nebo požadavkem jeho zákazníků.

Výrok

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] místem podnikání [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 320 677 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 1 006 469 Kč k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 2. 2021 č. j. 6 C 139/2018-348 takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku I, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 52 213 Kč s příslušenstvím, potvrzuje v tomto správném znění: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 52 213 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 10. 2018 do zaplacení. II. V části výroku I, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 55 243 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích IV a V se rozsudek okresního soudu zrušuje a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení. III. V napadené části výroku III, jíž byla vzájemná žaloba žalovaného o zaplacení 180 009 Kč zamítnuta, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

Poučení

1. Okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 320 677 Kč s úrokem z prodlení od 1. 10. 2018 do zaplacení (výrok I). Žalobci uložil zaplatit žalovanému 11 139 Kč (výrok II). Zamítl vzájemnou žalobu žalovaného, kterou se domáhal zaplacení dalších 722 730 Kč (výrok III). Žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení 147 466 Kč k rukám jeho zástupkyně (výrok IV) a České republice - Okresnímu soudu v Semilech náklady řízení v plné výši s tím, že jejich výše bude uvedena v samostatném usnesení (výrok V).

2. Žalobce se domáhal zaplacení 320 677 Kč a tvrzením, že byl zaměstnán u žalovaného od 1. 7. 2015 do 22. 9. 2017, kdy okamžitě ukončil pracovní poměr z důvodu nevyplacení mzdy podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Uplatněné mzdové nároky rozdělil a popsal takto: a) žalovaný nevyplatil žalobci čistou mzdu za měsíc květen 2016 ve výši 34 243 Kč, říjen 2016 ve výši 40 075 Kč, březen 2017 ve výši 10 000 Kč a září 2017 ve výši 45 448 Kč, tj. požadoval vyplatit čistou mzdu v celkové výši 129 766 Kč; b) žalovaný zkrátil sjednanou základní mzdu v sazbě 230 Kč/hod, a to v únoru 2017 na 130 Kč/hod (odpracováno 210 hod.), v dubnu 2017 na 160 Kč/hod (odpracováno 126,5 hod.), v květnu 2017 na 170 Kč/hod (odpracováno 179 hod.), v červnu 2017 na 175 Kč/hod (odpracováno 182,5 hod.), v červenci 2017 na 170 Kč/hod (odpracováno 88 hod.), v srpnu a září 2017 na 160 Kč/hod (odpracováno 178,5 a 136,5 hod.) a žalobce proto žádal doplacení mzdy v celkové výši 77 962 Kč hrubého; c) žalovaný neproplatil žalobci příplatek za odpracované přesčasové hodiny od ledna 2016 do září 2017 a žalobce proto žádal doplacení mzdy v celkové výši 25 559 Kč hrubého; d) náhradu za svátky a dovolenou žalovaný proplácel dle aktuálního hodinového tarifu a nikoliv podle skutečného průměrného výdělku, a proto žalobce uplatil nárok v celkové výši 19 184 Kč hrubého; e) žalovaný nevyplatil žalobci náhradu mzdy za dva měsíce v důsledku okamžitého zrušení pracovního poměru ve výši 81 030 Kč hrubého; tj. celkem požadoval zaplacení 203 735 Kč hrubého za nároky dle písm. b) až e).

3. Od tohoto vyčíslení žalobce odečetl 2 070 Kč jako„ nezdanitelnou náhradu“ a 10 754 Kč jako„ vyplacené osobní ohodnocení“ a požadoval zaplacení 320 677 Kč se„ zákonným úrokem z prodlení“ od 1. 10. 2018 do zaplacení.

4. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Uvedl, že ke snížení mzdy došlo z důvodu laxního přístupu žalobce k pracovním povinnostem. Tvrdil, že k práci z domu neměl žalobce žádné svolení. Hodiny vykazované žalovaným nebyly ničím podložené, nebyly přiřazeny ke konkrétním zakázkám a ani nebyly zákazníkům vyúčtovány. Práci přesčas žalobce nevykonával. Hodiny na výplatních páskách jsou pouze formálně převzaty z výkazu žalobce a nepředstavují skutečně odvedenou práci ze strany žalobce. Výplatní pásky vyhotovila účetní, která neměla oprávnění kontrolovat výkazy žalobce a kvalitu jeho práce. Proti žalobci uplatnil protinávrh na náhradu škody, když tvrdil, že po inventuře zjistil, že mu chybí dron zakoupený za 37 955 Kč, který má žalobce ve svém držení. Tvrdil dále, že žalobce poškodil vozidlo žalovaného Fiat Doblo a žalovaný za jeho opravu vydal 11 139 Kč. Z důvodu porušení pracovních povinností žalobcem byla ze strany zákazníka [anonymizována dvě slova] vypovězena smlouva č. 2/12, čímž žalovanému vznikla škoda 272 600 Kč v podobě ušlého zisku. Žalobce dále způsobil žalovanému škodu 684 775 Kč, neboť jím vykázaných 1 053,5 hodin práce nebylo vyfakturováno zákazníkům, přičemž obvykle sjednaná odměna za provedené práce činí 650 Kč/hod. Žalovaný proto požadoval po žalobci zaplacení 1 006 469 Kč. V průběhu řízení vzal žalovaný částečně protinávrh zpět a řízení bylo v rozsahu 272 600 Kč zastaveno.

5. Okresní soud měl po provedeném dokazování za prokázané, že žalobce byl zaměstnancem žalovaného od 1. 7. 2015 do 22. 9. 2017 a pracoval jako IT technik zajišťující správu a údržbu serverů klientů žalovaného. Dle pracovní smlouvy byla sjednána mzda v sazbě 230 Kč za hodinu. Dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok: a) na výplatu čisté mzdy za měsíce květen 2016 ve výši 34 243 Kč, říjen 2016 ve výši 40 075 Kč, březen 2017 ve výši 10 000 Kč a září 2017 ve výši 45 448 Kč, tj. celkem 129 766 Kč; b) na doplacení mzdy při jejím krácení ze sazby 230 Kč za hodinu: v měsících únoru 2017 ve výši 21 000 Kč (bylo proplaceno 210 hodin pouze v sazbě 130 Kč/hod), v dubnu 2017 ve výši 8 855 Kč (bylo proplaceno 126,5 hodiny pouze v sazbě 160 Kč/hod), v květnu 2017 ve výši 10 740 Kč (bylo proplaceno 179 hodin pouze v sazbě 170 Kč/hod), v červnu 2017 ve výši 10 037 Kč (bylo proplaceno 182,5 hodiny pouze v sazbě 175 Kč/hod), v červenci 2017 ve výši 5 820 Kč (bylo proplaceno 88 hodin pouze v sazbě 170 Kč/hod), v srpnu 2017 ve výši 12 495 Kč (bylo proplaceno 178,5 hodiny pouze v sazbě 160 Kč/hod), v září 2017 ve výši 9 555 Kč (bylo proplaceno 136,5 hodiny pouze v sazbě 160 Kč/hod), tj. celkem nárok na doplacení mzdy ve výši 77 962 Kč hrubého; c) na proplacení příplatku za práci přesčas v měsících leden a únor 2016, duben 2016 až září 2017 v celkové výši 25 559 Kč; d) na náhradu mzdy za svátky a dovolenou, a to 10 312 Kč, jako doplatek za proplacenou náhradu v nesprávné výši a 9 872 Kč jako náhradu za nevyčerpanou dovolenou v délce 24,5 dne (vyplaceno bylo 36 786 Kč, nárok činil 46 658 Kč a rozdíl je dán ve výši 9 872 Kč); e) na 81 030 Kč jako náhradu mzdy za dva měsíce v důsledku okamžitého zrušení pracovního poměru žalobcem z důvodu uvedeného v ust. § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce.

6. Poté okresní soud v bodě 30 odůvodněnírozhodnutí uvedl, že„ přiznal žalobci 320 677 Kč v souladu s žalobním petitem“.

7. Okresní soud vyhověl protinávrhu žalovaného a uložil žalobci zaplatit žalovanému 11 139 Kč za poškozené vozidlo žalovaného Fiat Doblo (výrok II přezkoumávaného rozsudku). Ve zbývající části protinávrh žalovaného na náhradu škody ve výši 722 730 Kč zamítl. Dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno k tvrzení, že„ dron“ je v držení žalobce. K nároku na náhradu škody za nesprávně zařazené práce v systému žalovaného, kvůli čemuž nemohl žalovaný žalobcem vykázanou práci fakturovat zákazníkům v ceně 650 Kč/hod, tj. k nároku na zaplacení 684 775 Kč, okresní soud uvedl, že žalovaný vznik skutečné škody neprokázal a neměl za prokázanou ani příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a tvrzenou škodou.

8. Proti rozsudku podal žalovaný včas odvolání, které směřoval do části výroku I, když výslovně uznával část jednotlivých nároků, a to 65 506 Kč na zaplacení čisté mzdy a 148 070 Kč na zaplacení hrubé mzdy, tj. celkem 213 576 Kč. Žalovaný uváděl, že uznává nárok na výplatu čisté mzdy za měsíce květen 2016 ve výši 29 951 Kč, za měsíc říjen 2016 ve výši 28 689 Kč, za měsíc březen 2017 ve výši 6 866 Kč. Uznal, že žalobci musí doplatit neoprávněně krácenou mzdu ze sazby 230 Kč za hodinu, ale pouze za hodiny pevné pracovní doby, nikoli za přesčasy, tj. uznával v měsíci únoru 2017 doplatek 9 500 Kč, v dubnu 2017 doplatek 7 360 Kč, v květnu 2017 doplatek 8 210 Kč, v červnu 2017 doplatek 8 542 Kč, v červenci 2017 doplatek 5 280 Kč, v srpnu 2017 doplatek 11 920 Kč, v září 2017 doplatek 8 960 Kč a uváděl, že odvolání podává do výše 18 190 Kč tohoto nároku; zcela neuznával nárok žalobce na proplacení příplatku za práci přesčas v celkové výši 25 559 Kč, když poukazoval na to, že na žalobce dopadá ust. § 317 písm. c) zák. práce. Pohledávku ve výši 10 312 Kč jako doplatek za proplacenou náhradu za dovolenou v nesprávné výši neuznával. Nárok na náhradu za nevyčerpanou dovolenou přiznaný okresním soudem ve výši 9 872 Kč uznával do výše 8 294 Kč, když měl za to, že náhrada by měla být určena pouze v sazbě 230 Kč za hodinu. Z nároku na zaplacení 81 030 Kč, přiznaného jako náhrada mzdy za dva měsíce v důsledku okamžitého zrušení pracovního poměru žalobcem z důvodu uvedeného v ust. § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce žalovaný uznával 80 004 Kč. Poukazoval na závěry uvedené v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2114/2019 a nesouhlasil se závěrem okresního soudu o daném základu nároku na mzdu za práci přesčas. Nesouhlasil ani se závěrem okresního soudu, že žalobce neporušil svoji povinnost přiřazovat odpracované hodiny k zakázkám a se závěrem, že jednání žalobce má povahu ušlého zisku a nikoli skutečné škody, když poukazoval na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1233/2006. Uznával, že ne všechny nesprávně zaevidované hodiny (1 053,5 hodin) bylo možno fakturovat klientům a že škoda není vyčíslitelná jako součin těchto hodin x obchodní sazba 650 Kč/hod, když připouštěl korekci těchto hodin za využití ust. § 136 o. s. ř. Dokazování k těmto tvrzením žalovaného však soud prvního stupně neprováděl, protože škodu považoval z kategorie ušlého zisku a žalovaný úmyslné jednání žalobce netvrdil. Z obsahu odvolání je patrno, že podal odvolání pouze do části výroku III, jíž byla žaloba o zaplacení 180 009 Kč zamítnuta, když souhlasil s tím, že jeho nárok na náhradu škody je dán v rozsahu 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku žalobce.

9. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání nesouhlasil s právní argumentací žalovaného, který popíral právo žalobce na zaplacení práce přesčas a na příplatky za takovou práci. Práce přesčas byla mezi účastníky dohodnuta, byla potvrzena žalovaným ve výplatních lístcích. Zaměstnanci žalovaného ji vykonávali běžně. Práce žalobce spočívala mimo jiné v neprodlené reakci na aktuální potřeby zákazníků žalovaného a v nutnosti vyřešit aktuálně vzniklý problém, často se jednalo o práci vykonávanou mimo běžnou pracovní dobu. Ztotožnil se se závěry okresního soudu, pokud jde o náhradu škody požadované v původní výši 684 775 Kč, která je v odvolacím řízení omezena na 180 009 Kč. Měl za to, že vkládal všechny informace do jediného systému žalovaného, do kterého měl žalovaný přístup, a nic mu nebránilo řádnou fakturaci provést.

10. Odvolání žalovaného je jen zčásti důvodné.

11. Se zřetelem k obraně žalovaného, že žalobce pracoval v režimu tzv. domácího zaměstnance dle § 317 zák. práce, odvolací soud při odvolacím jednání vyzval účastníky, aby blíže specifikovali pracovní náplň a uspořádání pracovní doby žalobce. Shoda mezi účastníky byla dána v tom, že žalobce pracoval jako IT specialista, měl za úkol spravovat počítačové sítě zákazníků žalovaného v okrese [obec] a [obec] (konkrétně ve [obec], [obec] a [obec]). Měl k dispozici služební telefon, na kterém měl být pro přidělené klienty k dispozici, a to obvykle od 7.00 hodin ráno do 7.00 hodin večer. Žalovaný měl s některými klienty domluven tzv. reakční čas, ve kterém mělo být na jejich žádost k odstranění závad v počítačových systémech reagováno. Žalobce řešil požadavky buď tzv. na dálku (ze svého počítače), nebo osobní návštěvou u klienta (měl k dispozici služební vozidlo). Pracovní doba zaměstnanců žalovaného nebyla nikde evidována, obecně to fungovalo tak, že se zaměstnanci sešli ráno kolem 8.00 hodin v kancelářích žalovaného v [obec] (kde měl žalobce přidělen pracovní stůl) a rozvrhli si práci dle požadavků klientů. Žalobce docházel na pracoviště v [obec], ale často pracoval také z domova. Zaměstnanci vše o zakázkách, počtu odpracovaných hodin a o přesčasech vyplňovali do elektronické evidence žalovaného a stejně tak postupoval žalobce. S touto evidencí pracovala dále externí účetní žalovaného, která vyhotovovala mimo jiné zakázkové listy a faktury pro klienty.

12. Při jednání dne 19. 10. 2021 žalovaný k dotazu soudu sdělil, že výkazy žalobce kontroloval, upozorňoval ho na nesprávně vykázané hodiny (nesprávné přiřazení k zakázkám), ale k nápravě nedošlo. K opatření dle zákoníku práce nepřistoupil, protože neměl za žalobce náhradu.

13. Odstranění vady žaloby:

14. Předně je třeba uvést, že jednotlivé nároky, tak jak byly žalobcem v žalobě popsány a kvantifikovány, činí dohromady 333 501 Kč nikoli zažalovaných 320 677 Kč (žalobce jednotlivé nároky vyčíslil takto: 129 766 Kč + 77 962 Kč + 25 559 Kč + 19 184 Kč + 81 030 Kč). Z žaloby dále vyplývá, že žalobce od součtu jednotlivých nároků, avšak bez bližší specifikace, odečetl 10 754 Kč s odůvodněním, že jde o„ osobní ohodnocení“, aniž by uvedl, kdy a v jaké výši bylo přiznáno a zda bylo proplaceno a 2 070 Kč s tvrzením, že jde o„ nezdanitelnou náhradu“ a žalobním petitem požadoval zaplacení 320 677 Kč (333 501 Kč - 12 824 Kč), tj. v žalobě žalobce nevysvětlil, v jaké části jednotlivé nároky o celkem 12 824 Kč omezil.

15. V žalobě musí žalobce uvést, o čem a na jakém základě má soud ve sporu rozhodnout (§ 79 o. s. ř.). Jednotlivé předměty sporu jsou určeny skutkovým tvrzením žalobce. Žalobce žalobu neodůvodňoval jedním skutkovým tvrzením, ale požadoval více nároků na základě více skutkových tvrzení (žádal doplacení čisté mzdy, která mu byla za určité měsíce ve výplatním lístku vyčíslena a přiznána, ale nebyla vyplacena; dále žádal vyplacení hrubé mzdy v rozsahu krácené hodinové sazby, příspěvek za práci přesčas, náhradu mzdy za svátky a dovolenou ve správné výši a náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou a odstupné při ukončení pracovního poměru). Jestliže žalobce v žalobě neuvedl, který z nároků o celkem 12 824 Kč omezuje, má jeho žaloba vadu, která měla být po poučení a výzvě okresního soudu odstraněna. Vada žalobního tvrzení by byla zvýrazněna zejména tehdy, když by o jednotlivých nárocích rozhodl soud rozdílně. Okresní soud však žalobce k odstranění vady žaloby nevedl a toto pochybení v konečném důsledku vede k tomu, že v rozhodnutí okresního soudu není vysvětleno, jaký nárok a v jaké výši byl ve skutečnosti okresním soudem žalobci soudním rozhodnutím přiznán (resp. který z nároků byl o 12 824 Kč ponížen). Z odůvodněnírozhodnutí totiž vyplývá, že okresní soud dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok na zaplacení 129 766 Kč + 77 962 Kč + 25 559 Kč + / 10 312 Kč + 9 872/ + 81 030 Kč, tj. celkem 334 501 Kč, ale v bodě 30 odůvodněníokresní soud rozporuplně uvedl, že„ proto přiznal celkový nárok, tak jak byl žalobcem uplatněn ve výši 320 677 Kč“, aniž by vysvětlil, který z nároků přiznal v plné výši a který (v souladu s návrhem žalobce) krátil. Dospěl-li okresní soud k závěru, že nárok na náhradu za svátky a dovolenou je dán ve výši 10 312 Kč + 9 872 Kč, tj. celkem 20 184 Kč, nevypořádal se s tím, že žalobce z tohoto titulu žádal pouze 19 184 Kč.

16. Při odvolacím jednání dne 19. 10. 2021 k výzvě odvolacího soudu žalobce upřesnil, že o 2 070 Kč snížil nárok na výplatu čisté mzdy za měsíc září 2017, a proto požadoval zaplacení nikoli 45 448 Kč, ale pouze 43 378 Kč, tj. žalobce požadoval z důvodu popsaného pod bodem a) zaplacení celkem 127 696 Kč. Pokud jde o částku 10 754 Kč, šlo o osobní ohodnocení vyplacené žalobci od ledna 2017 do září 2017, dle žalobce mělo osobní ohodnocení snížit dopad celkového snížení mzdy a žalobce proto nárok na výplatu mzdy v jednotlivých měsících, tak jak mu bylo osobní ohodnocení vyplaceno, odečetl (v únoru 2017 odečetl 6 477 Kč, v dubnu 2017 1 655 Kč, v květnu 2017 1 700 Kč, v červnu 2017 37 Kč, v červenci 2017 770 Kč a v září 2017 115 Kč). Se zřetelem k tomuto upřesnění je třeba od 77 962 Kč odečíst 10 754 Kč, tj. žalobce požadoval z důvodu popsaného pod bodem b) zaplacení celkem 67 208 Kč.

17. Po doplnění žalobního tvrzení je tak možno uzavřít, že žalobce požadoval zaplacení z titulu nároku uvedeného pod písm. a) 127 696 Kč; pod písm. b) 67 208 Kč; pod písm. c) 25 559 Kč; pod písm. d) 19 184 Kč; pod písm. e) 81 030 Kč, tj. konečných (správně sečtených) 320 677 Kč.

18. K otázce možné aplikace § 317 zák. práce:

19. Okresní soud uzavřel, že ust. § 317 zákoníku práce je ustanovení dispozitivní a lze se od něj odchýlit ve prospěch zaměstnance, proto lze dohodnout, že i za práci přesčas vykonanou z domova náleží zaměstnanci mzda. Okresní soud poté dovodil, že ačkoliv se na práci žalobce dá aplikovat § 317 zákoníku práce, účastníci použití tohoto ustanovení konkludentní dohodou vyloučili a žalobci náleží za práci přesčas mzda i v případě práce z domova. Ust. § 317 zákoníku práce přitom nehovoří o tom, že by kromě mzdy za práci přesčas nenáležely zaměstnanci i příplatky podle § 114 zákoníku práce, proto soud žalobě vyhověl i co do požadovaných příplatků za přesčasové hodiny v roce 2016 a 2017.

20. Žalovaný v odvolání opakoval, že žalobce si mohl pracovní dobu rozvrhnout sám. Pracoval v tzv. režimu home office (HO), který byl vnímán jako dohoda založená na synallagmatických výhodách. Nesouhlasil s tím, že okresní soud přičetl žalovanému k tíži, že určitou dobu práci přesčas toleroval a proplácel hodiny nad rámec zákonné pracovní doby. Uznával, že zřejmě mohl po určitou dobu existovat konkludentní souhlas žalovaného s proplácením mzdy za práci přesčas, ale od okamžiku, kdy si zákazníci začali stěžovat, že je žalobce nedostupný, nereaguje na jejich požadavky, neodvádí práci v požadované kvalitě a čase, liberální přístup žalovaného přestal. V podání založeném na čl. 429-430 žalovaný rozvedl, že zákoník práce při vymezení pracovních a mzdových podmínek při práci doma zastaral tak, že odpovídá podmínkám minulosti, kdy skláři pracovali doma a jednou za čas odváželi do sídla svého zaměstnavatele svoji práci. Doba covidová přístup k „ HO“ zcela převrátila. Pokud by platilo striktní pojetí aplikace § 317, nebylo by vůbec možné„ projít“ dobou covidovou. Žalobce pracoval ve smíšeném režimu částečně práce u zaměstnavatele, částečně práce doma a částečně práce u zákazníků zaměstnavatele a zaměstnavatel žádný písemný rozvrh pracovní doby nevypracovával.

21. Podle § 317 písm. c) zák. práce na pracovněprávní vztahy zaměstnance, který nepracuje na pracovišti zaměstnavatele, ale podle dohodnutých podmínek pro něj vykonává sjednanou práci v pracovní době, kterou si sám rozvrhuje, se vztahuje tento zákon s tím, že mu nepřísluší mzda nebo plat nebo náhradní volno za práci přesčas ani náhradní volno nebo náhrada mzdy anebo příplatek za práci ve svátek.

22. Ze znění tohoto zákonného ustanovení, kterým je soud vázán, vyplývá, že podmínkou pro zařazení určitého zaměstnance do kategorie tzv. domácího zaměstnance ve smyslu ust. § 317 zák. práce je to, že zaměstnanec vykonává práci v době, kterou si sám určuje a rozvrhuje. Judikatura definující podrobněji tzv. domácího pracovníka nebyla odvolacím soudem dohledána. Za tzv.„ domácího zaměstnance“ ve smyslu ust. § 317 zák. práce není dle závěru odvolacího soudu možno považovat každého zaměstnance, který pracuje z domova, ale pouze takového zaměstnance, který si pracovní dobu skutečně určuje a rozvrhuje zcela sám. Logicky to může být takový zaměstnanec, který k výkonu své práce nepotřebuje spolupracovat v určenou dobu s dalšími zaměstnanci zaměstnavatele, ani s jeho klienty, tj. nemusí se podřizovat časovým potřebám třetí osoby v určeném čase. Půjde například o takovou práci, při které zaměstnanec něco pro zaměstnavatele vykonává (např. vyrábí), ale pro zaměstnavatele je zcela nerozhodné, zda tak činí ráno, v průběhu dne, večer nebo i ve dnech pracovního klidu apod. (historicky šlo např. o výrobu korálků, drobných dřevěných a rukodělných výrobků atd.). Taková práce vylučuje časovou kontrolu pracovní doby ze strany zaměstnavatele a kontrola je reálně možná pouze množstvím odvedené práce. Domácí zaměstnanec nemá nárok na mzdu za práci přesčas, protože nemá od zaměstnavatele žádnou pracovní dobu určenou, určený má jen zadaný úkol, jehož množství (náročnost, rozsah) by mělo být odvislé od délky sjednané pracovní doby. Odvolací soud dospěl k závěru (na rozdíl od okresního soudu), že u žalobce o postavení tzv. domácího zaměstnance ve smyslu ust. § 317 zák. práce nešlo. Žalobce měl v sídle žalovaného pracovní místo (pracovní stůl) a do kanceláří žalovaného byť nepravidelně docházel a také zde část práce vykonával. Jak uváděl žalovaný při odvolacím jednání, žalobce měl být od 7.00 hodin ráno do 7.00 hodin večer klientům k dispozici a jejich požadavky musel řešit v určitých lhůtách, tj. nemohl si dobu, kdy bude práci vykonávat, rozvrhovat a určovat zcela sám bez ohledu na pokyny a potřeby zaměstnavatele či jeho zákazníků. O tom, že si žalobce nemohl zcela sám rozhodovat o rozvrhu své pracovní doby, svědčí i tvrzení žalovaného, že si zákazníci začali stěžovat, že žalobce neřeší jejich problémy včas. Z této obrany žalovaného lze tedy mít za to, že povinností žalobce bylo pracovní činnost vykonávat v určených lhůtách po výzvě ze strany klientů žalovaného. Odvolací soud dospěl k závěru, že za tzv. domácího zaměstnance ve smyslu ust. § 317 zák. práce nelze bez dalšího považovat každého zaměstnance pracujícího se souhlasem zaměstnavatele z domova, ale pouze takového zaměstnance, který si pracovní dobu určuje a rozvrhuje zcela sám bez časového omezení daného pokynem zaměstnavatele nebo požadavkem jeho zákazníků. Takovým zaměstnancem žalobce nebyl. Protože žalovaný nevyužil možnosti dané zákoníkem práce a nesjednal mzdu žalobce s přihlédnutím k případné práci přesčas (§ 113 a 114 zák. práce), je nutno uzavřít, že žalobci nárok na mzdu za práci přesčas, při jejím prokázání, vznikl.

23. K námitce žalovaného, který poukazoval na mimořádnou situaci vzniklou při pandemii nemoci covid 19, odvolací soud uvádí, že předmětem sporu jsou nároky vzniklé do září 2017, kdy pracovní poměr žalobce skončil, tj. nároky vzniklé v době nikoli mimořádné, a proto odvolací soud nepovažuje tyto námitky pro vyřešení daného sporu za relevantní.

24. K otázce prokázání práce přesčas:

25. Žalobce se domáhal mzdy za práci přesčas, a proto ho tížilo důkazní břemeno k tvrzení, že práci přesčas vykonával a po jakou dobu. K otázce důkazního břemene při obdobném skutkovém stavu se vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4166/2015, ze kterého správně vycházel i okresní soud. Se závěrem okresního soudu, že v souzené věci lze vycházet z evidence přesčasových hodin, kterou žalobce vyhotovoval a žalovanému průběžně předával (bod 23 odůvodněnípřezkoumávaného rozhodnutí), se odvolací soud zcela ztotožnil a na odůvodněnípřezkoumávaného rozhodnutí proto odkazuje. Odvolací soud má ve shodě s okresním soudem za to, že žalobce unesl své důkazní břemeno k tvrzení o počtu jednotlivých odpracovaných přesčasových hodin, a to předložením své evidence a dále mzdových listů a výplatnic (výplatních lístků předávaných zaměstnancům v jednotlivých výplatních termínech), které vyhotovoval zaměstnavatel, byť na základě podkladů dodaných žalobcem. Není přitom relevantní, že žalovaný vyhotovením těchto listin pověřil externí pracovnici (účetní). V dané věci nejde o obdobnou skutkovou situaci, která byla dána ve věci řešené Nejvyšším soudem v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 2114/2019, na které žalovaný v odvolání poukazuje. Ve věci sp. zn. 21 Cdo 2114/2019 šlo o situaci, kdy úkon vedoucí k ukončení pracovního poměru zaměstnance podepsala za zaměstnavatele účetní, a soudy uzavřely, že nelze dojít k závěru, že by externí mzdová účetní bez dalšího zastupovala žalovaného při uzavírání či ukončování pracovních poměrů, neboť se nejedná o činnost, ke které obvykle dochází při činnosti mzdové účetní. Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že typickou náplní činnosti mzdové účetní je zpracovávání a uzavírání mzdových podkladů jednotlivých zaměstnanců podnikatele, výpočet mzdy (jednotlivých složek mzdy) zaměstnanců, zakládání a vedení mzdových listů zaměstnanců, vedení evidence mezd, provádění povinných odvodů ze mzdy zaměstnanců, evidence účetních dokladů podnikatele, zpracování účetní závěrky, zpracování interních mzdových předpisů a další obdobné účetní činnosti. V souzené věci žalovaný právě touto činností pověřil externí účetní, která mzdové listy a výplatnice vypracovávala. Z předložených listin vyplývá, že tak činila jménem zaměstnavatele (na výplatnicích založených ve spise na čl. 17-73 je výslovně uvedeno jméno žalovaného). Rezignoval-li žalovaný na kontrolu pracovní doby a množství odvedené práce (nebo na zjištění nesouladu ve výkazech žalobce či práci externí účetní) a prostřednictvím vystavených výplatních lístků dával zaměstnancům najevo, že vykázané hodiny uznává a vyplácí za ně mzdu, je nerozhodné, že mzdové listy sám nevyhotovoval, ale využíval k tomu služeb třetího subjektu. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalovaný přistoupil ke krácení sjednané základní hodinové sazby mzdy žalobce. Takový jednostranný postup zaměstnavateli zákoník práce neumožňuje a z tohoto projevu vůle nelze bez dalšího mít za to, že tím zaměstnavatel neuznával počet vykázaných přesčasových hodin. Dle předložených mzdových listů a výplatních lístků totiž žalovaný nekrátil počet vykázaných přesčasových hodin, ale krátil hodinovou sazbu nebo konečný nárok na výplatu mzdy. Proto také odvolací soud nesouhlasí ani s postupem žalovaného, který nyní zpětně celou vyplacenou mzdu započítává na plnění mzdy pouze za odpracovanou základní pracovní dobu. Soud naopak vychází z toho, že žalovaný vyplácel mzdu nejen za základní pracovní fond, ale i za přesčasové hodiny, ale v nižší než smluvené hodinové mzdě.

26. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4166/2015 vyplývá, že za daného skutkového stavu nese naopak žalovaný břemeno tvrzení o tom, že příslušná evidence odpracované práce přesčas neodpovídá skutečnosti a stíhá ho povinnost k tomu tvrzení označit důkazy (viz též např. rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 3989/2011). Okresní soud žalovaného o jeho důkazním břemenu výslovně nepoučil, a proto tak učinil odvolací soud při jednání dne 31. 8. 2021. Žalovaný při jednání dne 19. 10. 2021 uvedl, že není schopen označit důkazy k tvrzení, že žalobce práci přesčas nevykonal (resp. tento závěr dovozoval pouze z toho, že následně některé tyto hodiny žalobce neevidoval u jednotlivých zakázek jako podklad pro fakturaci vůči klientům žalovaného). Při odvolacím jednání dne 19. 10. 2021 žalovaný předložil listiny, kterými chtěl doplnit tvrzení k jednotlivým případům, kdy žalobce vykázané přesčasové hodiny nepřiřadil k jednotlivým zakázkám (viz přílohová obálka čl. 438). Odvolací soud tyto listiny k důkazu neprováděl, neboť uzavírá, že ani při prokázání tvrzení, že žalobce všechny evidované odpracované přesčasové hodiny nevykázal v další evidenci žalovaného, která sloužila jako podklad pro vystavování faktur vůči třetím osobám, není možno bez dalšího uzavřít, že by se žalovanému důkaz, že pro něj žalobce jako zaměstnanec práci přesčas nevykonal, zdařil. Z tvrzení žalovaného naopak vyplývá, že výkon práce přesčas nepopírá. To lze dovodit z jeho tvrzení, které učinil ve vztahu k protinávrhu na náhradu škody. Žalovaný má za to, že když by byla práce (a to i práce přesčas) správně žalobcem vykázána, mohl ji dále fakturovat svým zákazníkům (tj. logicky dovozuje, že práce vykonána byla). Jiný důkaz k unesení svého důkazního břemene žalovaný přes opakované poučení odvolacím soudem neoznačil. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalovaný neprokázal, že evidence žalobce o odpracované práci přesčas neodpovídá skutečnosti. Práci přesčas žalobce evidoval a vykazoval, žalovaný měl o práci přesčas vědomost a žalobci i za práci přesčas po celou dobu platil mzdu, byť v nižší než sjednané mzdě, a proto je závěr okresního soudu správný.

27. Nárok uvedený pod bodem a):

28. Žalobce v žalobě tvrdil, že mu žalovaný nevyplatil čistou mzdu, tak jak byla vypočtena v mzdových listech a výplatnicích za měsíc květen 2016 ve výši 34 243 Kč, říjen 2016 ve výši 40 075 Kč, březen 2017 ve výši 10 000 Kč a září 2017 ve výši 45 448 Kč a požadoval celkem zaplacení 129 766 Kč čistého. Okresní soud vyšel ze mzdových listů a výplatnic, které žalobce předložil s tím, že byly vyhotoveny žalovaným a uzavřel, že nárok žalobce je prokázán (§ 109 zák. práce). Při odvolacím jednání žalobce upřesnil, že nárok na výplatu mzdy v měsíci září 2017 snížil o 2 070 Kč, tj. požaduje zaplacení 43 378 Kč nikoli 45 448 Kč, tj. celkem na uspokojení nároku a) 127 696 Kč.

29. Žalovaný v odvolání uznal nárok žalobce na zaplacení 29 951 Kč za měsíc květen 2016, 28 689 Kč za měsíc říjen 2016 a 6 866 Kč za měsíc březen 2017; výslovně uznával nárok na zaplacení 65 506 Kč. Se zřetelem k upřesnění žalobního tvrzení v odvolacím řízení je nutno dospět k závěru, že se žalovaný odvolával do výše 62 190 Kč tohoto nároku (do zaplacení 4 292 Kč za měsíc květen 2016, 11 386 Kč za měsíc říjen 2016, 3 134 Kč za měsíc březen 2017 a 43 378 Kč za měsíc září 2017). Žalovaný uznával, že mzda nebyla žalobci vyplacena v sazbě odměny 230 Kč za hodinu, ale nebyl ochoten zaplatit žalobci mzdu za práci přesčas, tak jak byla v mzdových listech v těchto měsících vykázána a veškerou vyplacenou mzdu započítával pouze za práci odvedenou v základní pracovní době. Pokud jde o mzdu za září 2017, uváděl, že pracovní poměr žalobce skončil 22. 9. 2017 a žalobce proto nemohl odpracovat fond pracovní doby za celý měsíc a nemohl mu ani vzniknout nárok na proplacení státního svátku 28. 9. 2017.

30. Odvolací soud má ve shodě s okresním soudem za to, že žalobce unesl své důkazní břemeno k tvrzení o počtu odpracovaných hodin v měsících květnu a říjnu 2016 a v měsíci březnu 2017, a to předložením mzdových listů a výplatnic, které vyhotovoval žalovaný (viz odůvodněníshora) a uzavírá, že v květnu 2016 odpracoval žalobce 195,5 hodin a náležela mu mzda v základní sazbě 230 Kč/hodinu, dle výplatního lístku mu měla být vyplacena mzda 34 243 Kč čistého, ale nebylo mu vyplaceno nic. Okresní soud proto správně žalobě vyhověl, a pokud jeho rozhodnutí nabylo v rozsahu 29 951 Kč právní moci, zbývá potvrdit rozhodnutí okresního soudu odvoláním napadené ve výši 4 292 Kč. V říjnu 2016 odpracoval žalobce 223 hodin a náležela mu odměna v sazbě 230 Kč/hodinu, dle výplatního lístku mu měla být vyplacena mzda 40 045 Kč čistého, ale nebylo mu vyplaceno nic. Okresní soud proto správně žalobě vyhověl, a pokud jeho rozhodnutí nabylo v rozsahu 28 689 Kč právní moci, zbývá potvrdit rozhodnutí okresního soudu odvoláním napadené ve výši 11 386 Kč. V březnu 2017 odpracoval žalobce 195,5 hodin a náležela mu odměna v sazbě 230 Kč/hodinu, dle výplatního lístku mu měla být vyplacena mzda 34 348 Kč čistého, ale bylo mu vyplaceno o 10 000 Kč méně a okresní soud správně žalobě vyhověl, a pokud jeho rozhodnutí nabylo v rozsahu 6 866 Kč právní moci, zbývá potvrdit rozhodnutí okresního soudu odvoláním napadené ve výši 3 134 Kč.

31. Jiná skutková situace nastala ohledně nároku na výplatu mzdy v měsíci září 2017. Vycházel-li totiž okresní soud ze mzdových listů vystavených za měsíce květen a říjen 2016 a za měsíc březen 2017, nebyl obsah mzdových listin žalovaným vyvrácen a jejich obsahová správnost nebyla v rozporu ani s jiným zjištěním, které v řízení vyplynulo. Naopak pokud jde o mzdový list a mzdový lístek za měsíc září 2017, je obsahová správnost těchto listin vyvrácena již tím, že pracovní poměr žalobce skončil k 22. 9. 2017, ale vykazuje se 20 odpracovaných dnů (od 1. 9. 2017 do 22. 9. 2017 bylo ale dáno pouze 16 pracovních dnů) a přiznává se i náhrada mzdy za jeden den svátku. Státní svátek byl 28. 9. 2017, tj. v době, kdy pracovní poměr žalobce již netrval a nárok na náhradu mzdy mu proto nemohl logicky vzniknout. Již z tohoto důvodu nelze bez dalšího z předložených listin vycházet a nelze uzavřít, jak to učinil okresní soud, že žalobci vznikl nárok na výplatu 45 448 Kč čistého (po odstranění vady žalobního tvrzení správně 43 378 Kč). Protože skutkový závěr okresního soudu zatím nemá podklad v provedeném dokazování a k zjištění skutkového stavu bude třeba provést další důkazy, protože dokazování provedené okresním soudem je nedostatečné, odvolací soud v této části rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

32. Se zřetelem k výše uvedeným závěrům odvolací soud rozhodnutí okresního soudu v části nároku pod bodem a), tj. ve výši 18 812 Kč (4 292 + 11 386 + 3 134), potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a v části žádaných 43 378 Kč (doplacení mzdy za září 2017) rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 219a odst. 2 o. s. ř.).

33. Nárok uvedený pod bodem b):

34. Žalobce v žalobě tvrdil, že žalovaný mu krátil mzdu sjednanou v sazbě 230 Kč za hodinu, a to v únoru 2017 na 130 Kč/hod (odpracováno 210 hod.), v dubnu 2017 na 160 Kč/hod (odpracováno 126,5 hod.), v květnu 2017 na 170 Kč/hod (odpracováno 179 hod.), v červnu 2017 na 175 Kč/hod (odpracováno 182,5 hod.), v červenci 2017 na 170 Kč/hod (odpracováno 88 hod.), v srpnu a září 2017 na 160 Kč/hod (odpracováno 178,5 a 136,5 hod.), a proto žádal doplacení mzdy v celkové výši 77 962 Kč hrubého.

35. Okresní soud vzal pracovní smlouvou žalobce za prokázané, že mezi účastníky byla sjednána mzda v sazbě 230 Kč/hodinu. Ze mzdových listů a výplatnic okresní soud zjistil, že mzda žalobce byla v únoru 2017 a v dubnu až září 2017 krácena na 130 až 175 Kč za hodinu a uzavřel, že zaměstnavatel není oprávněn s výjimkou § 146 zákoníku práce sjednanou výši mzdy krátit či upravovat. Protože žádné legitimní důvody ke krácení sjednané mzdy v sazbě 230 Kč/hodinu ze strany žalovaného nebyly tvrzeny ani prokázány, je žalovaný povinen uhradit žalobci rozdíl mezi sjednanou a krácenou mzdou. Konkrétně v měsíci únoru 2017 zaplatil žalovaný žalobci mzdu v sazbě 130 Kč/hod. Při odpracovaných 210 hodinách činí nedoplatek 21 000 Kč hrubého (tj. 100 Kč x 210). V dubnu 2017 při odpracovaných 126,5 hodinách a sazbě 160 Kč/hod. činí nedoplatek 8 855 Kč hrubého. V květnu 2017 při odpracovaných 179 hodinách a sazbě 170 Kč/hod. činí nedoplatek 10 740 Kč hrubého. V červnu 2017 při odpracovaných 182,5 hodinách a sazbě 175 Kč/hod. činí nedoplatek 10 037 Kč hrubého. V červenci 2017 při odpracovaných 88 hodinách a sazbě 170 Kč/hod. činí nedoplatek 5 280 Kč hrubého. V srpnu 2017 při odpracovaných 178,5 hodinách a sazbě 160 Kč/hod. činí nedoplatek 12 495 Kč hrubého. V září 2017 při odpracovaných 136,5 hodinách a sazbě 160 Kč/hod. činí nedoplatek 9 555 Kč hrubého. Celkem okresní soud uzavřel, že žalobci vznikl nárok na doplacení mzdy ve výši 77 962 Kč hrubého.

36. V odvolacím řízení žalobce k výzvě odvolacího soudu upřesnil, že nároky na doplacení krácené mzdy v jednotlivých měsících při výpočtu žalobního petitu ponížil o vyplacené osobní ohodnocení (v 2/17 vyplaceno 6 477 Kč, v 4/17 vyplaceno 1 655 Kč, v 5/17 vyplaceno 1 700 Kč, v 6/17 vyplaceno 37 Kč, v 7/17 vyplaceno 770 Kč, v 9/17 vyplaceno 115 Kč) a upřesnil, že požadoval za únor 2017 doplacení 14 523 Kč, za duben 2017 doplacení 7 200 Kč, za květen 2017 doplacení 9 040 Kč, za červen 2017 doplacení 10 000 Kč, za červenec 2017 doplacení 4 510 Kč, za srpen 2017 doplacení 12 495 Kč a za září 2017 doplacení 9 440 Kč, tj. celkem 67 208 Kč (77 962 Kč - 10 754 Kč).

37. Je proto nutno uzavřít, že pouze v tomto rozsahu se nárok uvedený pod písm. b) stal předmětem řízení a okresní soud pouze o 67 208 Kč rozhodoval a pouze v tomto rozsahu žalobě vyhověl.

38. Žalovaný podal odvolání rovněž pouze do části tohoto nároku. Uznával nárok na zaplacení 9 500 Kč za měsíc únor 2017, 7 360 Kč za měsíc duben 2017 (o 160 Kč více než bylo po upřesnění žalováno), 8 210 Kč za měsíc květen 2017, 8 542 Kč za měsíc červen 2017, 5 280 Kč za měsíc červenec 2017 (o 770 Kč více než bylo po upřesnění žalováno) a 8 960 Kč za měsíc září 2017, celkem 59 772 Kč (z toho celkem o 930 Kč /160+ 770/ než bylo žalováno). Je proto třeba uzavřít, že odvolání žalovaného směřovalo do zbývající celkové výše 8 366 Kč nikoli 18 190 Kč (jak uvádí žalovaný v odvolání). Ve skutečnosti totiž žalobce požadoval na zaplacení tohoto nároku pouze celkem 67 208 Kč (77 962 - 10 754), žalovaný výslovně uznával nárok na zaplacení 59 772 Kč, ale z toho 930 Kč nebylo žalováno, tj. z přisouzené částky uznával 58 842 Kč a neuznával a odvolání směřoval do výše 8 366 Kč (neuznával doplatek za měsíc únor 2017 ve výši 5 023 Kč, za květen 2017 ve výši 830 Kč, za červen 2017 ve výši 1 458 Kč, za srpen 2017 ve výši 575 Kč a za září 2017 ve výši 480 Kč).

39. Při výpočtu nároku žalovaný vše co bylo v jednotlivých měsících žalobci jako mzda zaplaceno, započítával na splnění své povinnosti zaplatit mzdu v sazbě 230 Kč/hodinu za odpracovaný základní fond pracovní doby, když vůbec neuznával nárok na mzdu za přesčasy. Ze mzdových listů a výplatnic však nesporně vyplývá vůle zaměstnavatele vyplatit mzdu nejen za odpracovaný základní fond pracovní doby, ale i za vykázané přesčasy, a to vždy ve snížené sazbě a z takto projevené vůle zaměstnavatele je třeba vyjít při úvaze o tom, na co vznikl žalobci nárok a v jakém rozsahu nebyl uspokojen.

40. Okresní soud zjistil, že v únoru 2017 odpracoval žalobce 210 hodin a byla mu za tyto hodiny vyplacena mzda v sazbě odměny 130 Kč/hodinu a uzavřel, že nedoplatek činí 21 000 Kč. V květnu 2017 odpracoval žalobce 179 hodin a odměna byla vyplacena v sazbě 170 Kč/hod a uzavřel, že nedoplatek činí 10 740 Kč. V červnu odpracoval žalobce 182,5 hodin a odměna byla vyplacena v sazbě 175 Kč/hod a uzavřel, že nedoplatek činí 10 037 Kč. V srpnu odpracoval žalobce 178,5 hodin a odměna byla vyplacena v sazbě 160 Kč/hod a uzavřel, že nedoplatek činí 12 495 Kč. V souladu s výše uvedenými závěry, kdy se odvolací soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že žalobci náleží mzda za vykázané přesčasové hodiny v základní pracovní smlouvou dohodnuté odměně 230 Kč/hodinu, je proto nutno uzavřít, že závěr okresního soudu je správný a neuznával-li žalovaný v odvolání nárok žalobce doplatek za měsíc únor 2017 ve výši 5 023 Kč, za květen 2017 ve výši 830 Kč, za červen 2017 ve výši 1 458 Kč, za srpen 2017 ve výši 575 Kč, není jeho odvolání důvodné.

41. Jak bylo uvedeno shora u nároku a) o výši nároku na mzdu za měsíc září 2017 nelze zatím rozhodnout, tj. nelze rozhodnout ani o žádaném doplatku za září 2017 v odvoláním napadené výši 480 Kč.

42. Se zřetelem k výše uvedeným závěrům odvolací soud rozhodnutí okresního soudu v části nároku pod bodem b), tj. ve výši 7 311 Kč, potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a v části žádaných a odvoláním napadených 480 Kč (doplatek za měsíc září 2017) rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 219a odst. 2 o. s. ř.).

43. Nárok uvedený pod bodem c):

44. Žalobce tvrdil, že mu žalovaný nezaplatil příplatek za odpracované přesčasové hodiny od ledna 2016 do září 2017 a žádal doplacení této části mzdy v celkové výši 25 559 Kč hrubého.

45. Okresní soud uvedl, že ust. § 317 zákoníku práce nehovoří o tom, že by kromě mzdy za práci přesčas nenáležely zaměstnanci i příplatky podle § 114 zákoníku práce, proto soud žalobě vyhověl i co do požadovaných příplatků za přesčasové hodiny v roce 2016 a 2017. Krom toho § 114 zákoníku práce nedovoluje, aby na základě případné dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nebyl příplatek vyplácen, příp. aby byl vyplácen příplatek nižší než 25 % průměrného výdělku. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobci náleží příplatek za 40 hodin práce přesčas v lednu 2016 ve výši 2 300 Kč, za 33 hodin práce přesčas v únoru 2016 ve výši 1 898 Kč, za 30,5 hodiny práce přesčas v dubnu 2016 ve výši 1 812 Kč, za 19,5 hodiny práce přesčas v květnu 2016 ve výši 1 158 Kč, za 8 hodin práce přesčas v červnu 2016 ve výši 475 Kč, za 8 hodin práce přesčas v červenci 2016 ve výši 472 Kč, za 9,5 hodiny práce přesčas v srpnu 2016 ve výši 560 Kč, za 13 hodin práce přesčas v září 2016 ve výši 767 Kč, za 63 hodin práce přesčas v říjnu 2016 ve výši 3 678 Kč, za 29 hodin práce přesčas v listopadu 2016 ve výši 1 693 Kč, za 40,5 hodiny práce přesčas v prosinci 2016 ve výši 2 364 Kč, za 42,5 hodiny práce přesčas v lednu 2017 ve výši 2 575 Kč, za 50 hodin práce přesčas v únoru 2017 ve výši 3 029 Kč, za 11,5 hodiny práce přesčas v březnu 2017 ve výši 697 Kč, za 6,5 hodiny práce přesčas v dubnu 2017 ve výši 390 Kč, za 11 hodin práce přesčas v květnu 2017 ve výši 660 Kč, za 6,5 hodiny práce přesčas v červnu 2017 ve výši 390 Kč, za 2,5 hodiny práce přesčas v srpnu 2017 ve výši 146 Kč, za 8,5 hodiny práce přesčas v září 2017 ve výši 495 Kč, tj. v celkové výši 25 559 Kč.

46. Žalovaný vznášel námitky proti právním závěrům okresního soudu o základu nároku, se kterými se odvolací soud již shora vypořádal. Nad rámec závěru odvolacího soudu (o nemožnosti aplikace ust. § 317 písm. c) zák. práce) je třeba uvést, že i v případě, že by režim tzv. domácího zaměstnance se na žalobce vztahoval, neřeší ust. § 317 zák. práce otázku příplatku za práci přesčas, když výslovně hovoří pouze o tom, že domácímu zaměstnanci nepřísluší mzda nebo plat za práci přesčas, a pokud jde o příplatek, ten vylučuje pouze u práce ve svátek, tj. při jazykovém výkladu tohoto ustanovení nárok na příplatek za práci přesčas je dán i u tzv. domácího zaměstnance.

47. Žalovaný nebrojil proti výpočtu výše příspěvku za práci přesčas, odvolací soud na odůvodněnírozhodnutí okresního soudu v této části zcela odkazuje, s jeho závěry se ztotožňuje a v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit příplatek za práci žalobce přesčas od ledna 2016 do srpna 2017, tj. ve výši 25 064 Kč (25 559 Kč - 495 Kč), rozhodnutí okresního soudu dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Vzhledem k výše uvedeným závěrům, pokud jde o měsíc září 2017, odvolací soud zrušil rozhodnutí okresního soudu v této části pouze ohledně přiznaných 495 Kč (příplatek za práci přesčas v měsíci září 2017).

48. Nárok uvedený pod bodem d):

49. Žalobce požadoval doplatit náhradu mzdy za čerpanou dovolenou a svátky a dále náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou v celkové výši 19 184 Kč.

50. Okresní soud uzavřel, že žalovaný byl povinen vyplatit žalobci náhradu mzdy za svátky a dovolenou podle § 115 odst. 3 a § 222 odst. 1 zákoníku práce. Uzavřel, že žalovaný vycházel po celou dobu pracovního poměru žalobce pouze ze sjednané hodinové mzdy a náhradu za svátky a dovolenou vyplácel vždy ve výši 1 840 Kč za 8 hodin, resp. v roce 2017 ve zkrácené hodinové sazbě a uzavřel, že žalovaný postupoval nezákonně a je povinen žalobci uhradit doplatek do výše skutečného průměrného výdělku zjištěného podle § 356 zákoníku práce v celkové výši 10 312 Kč Okresní soud dále uvedl, že podle § 222 odst. 2 zákoníku práce náleží zaměstnanci v případě skončení pracovního poměru náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou, a to ve výši průměrného výdělku. Zjistil, že žalobce v průběhu pracovního poměru vyčerpal 19 dnů dovolené (3 dny v roce 2015, 4 dny v roce 2016 a 12 dnů v roce 2017), přičemž mu vznikl nárok na celkem 43,5 dne dovolené, tj. 10 dnů v roce 2015, 20 dnů v roce 2016 a 13,5 dne v roce 2017 v souladu s ust. §§ 211, 212 a 213 zákoníku práce ve znění účinném ke dni 31. 12. 2020 a uzavřel, že žalobci náleží náhrada za nevyčerpanou dovolenou v délce 24,5 dne, tj. 46 658 Kč. Protože ke dni skončení pracovního poměru bylo na této náhradě žalobci vyplaceno 36 786 Kč, je žalovaný dle okresního soudu povinen žalobci doplatit 9 872 Kč.

51. Žalovaný nesouhlasil s tím, že žalobci měla být náhrada mzdy za svátky a čerpanou dovolenou proplácena ve vyšším rozsahu (v důsledku zvyšování mzdy za práci přesčas) a nárok na zaplacení 10 312 Kč neuznával zcela. Souhlasil s tím, že při skončení pracovního poměru měl žalobce nárok na náhradu za nevyčerpanou dovolenou v rozsahu 24,5 dnů, za což mu bylo vyplaceno 36 786 Kč. Uznával, že mu mělo být vyplaceno 40 080 Kč a nedoplatek ve výši 8 294 Kč uznával.

52. Předně je třeba uvést, že žalobce v žalobě žádal na uspokojení tohoto nároku zaplatit celkem 19 184 Kč. Dospěl-li okresní soud k závěru, že žalobci vznikl nárok na zaplacení celkem 20 184 Kč (10 312 Kč + 9 872 Kč), nemohl přiznat žalobci více, než požadoval, tj. rozhodoval pouze o 19 184 Kč, ale z rozhodnutí okresního soudu nevyplývá, která část nároku, na kterou dle okresního soudu vznikl žalobci nárok, není předmětem sporu. Z rozhodnutí okresního soudu nevyplývá, která část náhrady je přiznávána jako náhrada za čerpanou dovolenou a která jako náhrada za státní svátky a za které. Žalovaný uznává nárok na doplacení náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 8 294 Kč, tj. odvolání směřuje do zbývající části nároku, tj. 10 890 Kč (19 184 - 8 294). Protože však okresní soud nespároval výši uplatněných nároků žalobcem s nárokem, na který mu dle okresního soudu vznikl nárok a nevysvětlil, který z nároků a v jaké výši ukládá žalovanému k zaplacení, stalo se jeho rozhodnutí pro odvolací soud nepřezkoumatelné a odvolací soud proto v části tohoto nároku, tj. ve výši 10 890 Kč rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

53. Nárok uvedený pod bodem e):

54. Žalobce požadoval náhradu mzdy za dva měsíce ve výši 81 030 Kč, když tvrdil, že pracovní poměr ukončil okamžitým zrušením dle § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce.

55. Okresní soud uvedl, že podle § 56 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby s tím, že pro účely náhrady mzdy nebo platu se použije § 67 odst. 3. zák. práce. Dle tohoto ustanovení se průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek, který se podle § 356 odst. 2 zákoníku práce zjistí tak, že se přepočítá průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce. Žalobce ukončil pracovní poměr okamžitou výpovědí podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, přičemž žalovaný tuto výpověď nijak nesporoval. Náleží mu proto průměrný výdělek za dva měsíce odpovídající výpovědní době v souladu s § 51 odst. 1 zákoníku práce, a to ve výši 81 030 Kč (232,95 Kč x 40 x 4,348 x 2). Při stanovení průměrného hodinového výdělku soud opět vycházel ze skutečného výdělku ve 2. čtvrtletí roku 2017, kdy žalobce odpracoval 464 řádných hodin, za což mu náleží při hodinové sazbě 230 Kč částka 106 720 Kč a 24 přesčasových hodin v sazbě 287,50 Kč včetně přesčasového příplatku, což odpovídá částce 6 900 Kč. Průměrný hodinový výdělek tak činil 232,95 Kč. Žalovaný neprokázal ani netvrdil, že by tuto náhradu mzdy žalobci vyplatil, a proto okresní soud i v této části žalobě vyhověl.

56. Žalovaný uznal nárok žalobce na zaplacení 80 004 Kč (uznával výpočet 230 Kč/hod x 40 x 4,348 x 2) a odvolání proto směřoval do 1 026 Kč, tj. nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že je třeba vyjít z průměrného hodinového výdělku 232,95 Kč.

57. K tomu odvolací soud uvádí, že se ztotožnil se závěrem okresního soudu o základu nároku žalobce na mzdu i příplatek za přesčasové hodiny a souhlasí s výpočtem průměrného hodinového výdělku žalobce ve 2. čtvrtletí roku 2017, na odůvodněnírozhodnutí okresního soudu v této části odkazuje, a proto v této části, tj. ohledně 1 026 Kč, rozsudek okresního soudu potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

58. Vzhledem k výše uvedeným závěrům odvolací soud rozsudek okresního soudu v části výroku I, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 52 213 Kč (18 812 Kč + 7 311 Kč + 25 064 Kč + 1 026 Kč), potvrdil a v části výroku I, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci zbývajících 55 243 Kč, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení bude na žalobci, aby doplnil své tvrzení o počtu odpracovaných dnů resp. hodin v září 2017, označil důkazy k prokázání svého tvrzení, když pouhý odkaz na mzdový list je pro jeho obsahovou nesprávnost nedostatečný. Dále se okresní soud bude věnovat zbývající výši nároku na náhradu mzdy za vyčerpanou a nevyčerpanou dovolenou a nároku na náhradu mzdy za svátky, když jeho povinností bude věnovat se těmto nárokům odděleně a samostatně odůvodnit podmínky pro přiznání této části nároku žalobce.

59. Žalobce se domáhal zaplacení všech nároků se zákonným úrokem z prodlení od 1. 10. 2018. K otázce určitosti pojmu zákonného úroku z prodlení je možno poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1320/16, jímž byl zrušen výrok I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, č. j. 26 Cdo 1199/2014-182. Podstatou řešené právní otázky zde byla určitost výše úroku z prodlení vymezená výrazem„ zákonný úrok z prodlení“, tzn. neuvedením jeho konkrétní výše, když Ústavní soud dospěl k závěru, že neurčitost vymezení úroku z prodlení není touto formulací dána. S přihlédnutím k závěru, který byl uveden v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4888/2008, podle něhož sazba úroků z prodlení může být určena způsobem, jímž lze výši úroků nepochybně vypočítat, tj. je třeba uvést, že žalobcem formulovaný požadavek na zaplacení zákonných úroků z prodlení je určitý a je materiálně vykonatelný, a proto odvolací soud rozhodnutí okresního soudu v napadené části potvrdil, a to ve správném znění, že je k tomuto plnění přiznáván také zákonný úrok z prodlení, když k prodlení v plnění docházelo postupně, vždy ke dni výplatního termínu mzdy za ten který měsíc, nejpozději při skončení pracovního poměru a požaduje-li žalobce úrok z prodlení až od 1. 10. 2018, byl žalovaný v tento okamžik s plněním nesporně v prodlení. Pokud se žalobce domáhal doplnění formulace zákonný úrok z prodlení také ve vztahu k nenapadené části výroku I, je třeba uvést, že nebylo-li odvolání do této části rozhodnutí okresního soudu podáno, není odvolací soud oprávněn do nenapadené části výroku I zasahovat. Nápravy se může žalobce domoci cestou návrhu na opravu výroku rozhodnutí dle § 164 o. s. ř.

60. K protinávrhu žalovaného:

61. Žalovaný požadoval zaplatit 11 139 Kč za poškození osobního automobilu. Okresní soud v tomto rozsahu protinávrhu vyhověl (výrok II přezkoumávaného rozsudku). Žalobce odvolání nepodal a rozhodnutí nabylo právní moci. Žalovaný dále požadoval zaplacení 272 600 Kč a 37 955 Kč (hodnota dronu). Okresní soud v této části protinávrh žalovaného zamítl. Žalovaný v této části výroku III odvolání nepodal a rozhodnutí nabylo právní moci. V těchto částech se rozhodnutí okresního soudu nestalo předmětem odvolacího řízení, a proto se odvolací soud v tomto rozsahu rozhodnutí okresního soudu nevěnoval.

62. K protinávrhu žalovaného na náhradu škody žádané původně ve výši 684 775 Kč okresní soud vysvětlil, že škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou, kterou je zaměstnanec, jenž odpovídá za škodu podle § 250 zák. práce, povinen nahradit zaměstnavateli (§ 257 odst. 1 zák. práce), je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele. Ušlým ziskem, jehož náhradu může zaměstnavatel po zaměstnanci kromě náhrady skutečné škody požadovat v případě škody způsobené úmyslně (§ 257 odst. 3 zák. práce), je majetková újma spočívající v tom, že u poškozeného zaměstnavatele nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné - nebýt škodné události - s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat.

63. Poté okresní soud uvedl, že žalovaný k fakturaci služeb využíval interní systém, ve kterém zaměstnanci odpracované hodiny přiřazovali k jednotlivým zakázkám. Účetní žalovaného na základě takto vykázaných hodin práci zaměstnanců spolu s materiálem vyfakturovala zákazníkům. Žalobce některé práce zařadil k zakázkám [anonymizováno] - [anonymizováno], správa sítí a serverů, servis klienti, nabídky, obchodní jednání, výzkum a vývoj nebo servis. S úvahou žalovaného, že všechny takto zařazené práce by bylo možno vyfakturovat zákazníkům, se okresní soud neztotožnil. Uvedl, že žalobce měl v náplni práce také správu serverů žalovaného a další interní práce, které byly prováděny ve prospěch žalovaného a nikoliv třetích osob (zákazníků), a proto ne každá odpracovaná hodina ze strany žalobce mohla být fakturována zákazníkům. Žalobce odpracované hodiny, které byly dle jeho mínění způsobilé k fakturaci, přiřadil k příslušným zakázkám, na základě čehož žalovaný vystavil faktury. Ohledně dalších hodin, které žalobce k zakázkám nepřiřadil a dle své úvahy je zařadil do shora uvedených zakázek pro [anonymizováno], nebylo ze strany žalovaného prokázáno, že by tyto hodiny nebyly odpracovány pro interní potřeby žalovaného a že by je bylo možno vyfakturovat zákazníkům. Úvahu zaměstnance, jakou odpracovanou hodinu je možno přiřadit k zakázce a zákazníkovi ji obhajitelně vyfakturovat a jakou nikoliv, nelze dle okresního soudu považovat za porušení pracovní povinnosti. Další práce žalobce jsou zařazeny u příslušných zakázek a žalovanému tudíž nic nebránilo, aby tyto práce zákazníkům fakturoval (okresní soud poté odkázal na příklady). Žalobce neprokázal ani netvrdil, jaká konkrétní třetí osoba by konkrétní, ve výkazu uvedené práce skutečně zaplatila. Nepřiřazení prací k příslušným zakázkám žalovanému nebránilo, aby některé žalobcem k příslušným zakázkám nezařazené práce zákazníkům vyfakturoval, pokud byl přesvědčen, že tyto práce byly ve prospěch zákazníků skutečně odpracovány. Případné porušení pracovní povinnosti žalobcem proto není v příčinné souvislosti se vznikem škody, protože pouhé nepřiřazení práce k zakázce nebylo pro žalovaného překážkou k tomu, aby žalobcem vykázané práce nevyúčtoval příslušnému zákazníkovi. Dále okresní soud uvedl, že pokud žalovaný nepopírá, že by žalobce 1 053,5 hodin neodpracoval (pouze v takovém případě by mu neoprávněně vyplatil sjednanou mzdu a odvedl z ní odvody, čímž by mu mohla vzniknout skutečná škoda), nýbrž tyto odpracované hodiny používá jako argument pro vznik tvrzeného nároku, nákladová složka mzdy mu musela vzniknout v souladu s jeho povinností zaplatit zaměstnanci mzdu a o skutečnou škodu se nejedná. Navíc v případě prokázání vzniku škody by žalobce odpovídal podle § 257 odst. 2 zákoníku práce za škodu pouze do výše 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku. Ze shora uvedených důvodů proto okresní soud protinávrhu žalovaného nevyhověl.

64. Žalovaný podal odvolání pouze do části tohoto nároku, a to do výše 180 009 Kč. Uvedl, že„ žalobce nezanesl do evidence odpracované doby na zakázkách pro klienty jako podklad pro fakturaci ceny za provedení zakázky žalovaným prostřednictvím žalobce stejnou dobu, kterou si on sám sobě pro účely vlastní mzdy vykázal jako odpracovanou a požaduje za tuto dobu mzdu. Od určité doby, která je charakterizována krácením mzdy žalobce rozhodnutím žalovaného jako zaměstnavatele, přestal být systém automatického přenášení údajů o pracovní době za strany žalobce do mzdového systému žalovaného žalovaným tolerován. Žalovaný začal aktivně srovnávat oba dva systémy tak, aby spolu tzv. seděly. Zjistil nesrovnalosti, které mu žalobce nikdy neobjasnil. Nesrovnalosti ve prospěch žalobce, pokud jde o jeho mzdu, nesrovnalosti v neprospěch žalovaného co do fakturace za IT zakázky pro klienty žalovaného, které zajištoval sám žalobce. Povinností žalobce bylo přesně, pečlivě a pravdivě evidovat práce na zakázkách jako podklad pro fakturaci“. Takto tvrzená a popsaná škoda má dle žalovaného povahu skutečné škody nikoli ušlého zisku (viz odkaz žalovaného na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1233/2006). Žalovaný připouštěl, že ne všechny hodiny šly vykázat k jednotlivým zakázkám, připouštěl korekci počtu hodin v celkové výši 1 053,5 hodin s využitím § 136 o. s. ř. a vytýkal okresnímu soudu, že dokazování k jeho tvrzením neprováděl. Uznával, že k ev. ušlému zisku úmysl žalobce netvrdil a neprokázal. V doplňku odvolání (čl. 429 spisu) žalovaný uváděl, že žalobce měl zaevidovanou pracovní dobu uvést do evidence doby odpracované pro zákazníky, a pokud tak neučinil, jde„ o skutečnou škodu způsobenou žalobcem žalovanému, která je součástí ušlého zisku zaměstnavatele. Okolnost, že podstatnou část mzdového nákladu na práci žalobce nemá žalovaný pokrytou v ceně služeb zákazníkům, představuje skutečnou škodu vzniklou žalovanému“.

65. Předpokladem pro vznik obecné odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu je porušení právních povinností při plnění pracovních úkolů, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance.

66. Při vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu musí být splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu současně ve vztahu ke každé jednotlivé škodě. Škoda nemůže být pouhým souhrnem ztrát, které vznikly zaměstnavateli dlouhodobou činností zaměstnance, ale škoda je jen tou majetkovou újmou, která je důsledkem konkrétního porušení pracovních povinností a s tímto porušením pracovních povinností je v bezprostřední příčinné souvislosti konkrétní škoda. V souzené věci je proto třeba žalovanému vytknout, že v řízení před okresním soudem učinil souhrnné tvrzení ke všem tvrzeným případům a souhrnný výpočet škody a přes výzvy a poučení okresním soudem svá tvrzení konkretizoval jen příkladem. Předložil-li v odvolacím řízení přehled„ nepřiřazených prací“ (viz přílohová obálka čl. 438), kde rozděluje práce na„ nepřiřazené“ a„ nedoložené“, jde o listiny, které měl k dispozici již okresní soud (čl. 291 a násl.). K tomu je třeba uvést, že předpoklady odpovědnosti zaměstnance za případnou škodu se mohou případ od případu lišit, a jejich splnění by bylo nutno v případě, že by bylo možno na základě žalobního tvrzení o skutečné škodě a existenci příčinné souvislosti uvažovat, zkoumat v každém jednotlivém případě samostatně.

67. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry okresního soudu o charakteru tvrzené škody, které vedly k zamítnutí protinávrhu žalovaného, a na jeho odůvodněníodkazuje a k odvolacím důvodům dodává toto: soud o uplatněném nároku rozhoduje na základě vylíčených rozhodujících skutečností. Žalovaný tvrdil, že žalobce nesprávně a neúplně přiřazoval odpracované hodiny k jednotlivým zakázkám a znemožnil proto žalovanému jejich fakturaci zákazníkům. Měl za to, že vyplacená mzda za tyto chybně evidované hodiny je skutečnou škodou, která mu vznikla a v odvolání odkázal na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1233/2006 Nejvyšší soud v této věci dle odvolacího soudu řešil skutkově jinou situaci, kdy za skutečnou škodu hodnotil nezbytné náklady výdajů na mzdy zaměstnanců, kteří ve prospěch poškozeného zaměstnavatele nemohli plně vykonávat pracovní činnost a náklady na mzdy se tak staly bezúčelnými a zbytečnými, a proto dle soudů znamenaly finanční ztrátu zaměstnavatele, tedy snížení stavu jeho majetku. V souzené věci však žalovaný netvrdí a neprokazuje, že vykázané hodiny žalobce neodpracoval, tj. netvrdí, že se mu za vyplacenou mzdu nedostalo jako zaměstnavateli protihodnoty, a proto nejde o skutečnou škodu. Vyplacení mzdy zaměstnanci za odvedenou práci samo o sobě škodu na straně zaměstnavatele nepředstavuje, naopak jde o splnění jeho povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy. Mzda je definována jako peněžité plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci (§ 109 zák. práce), jestliže zaměstnanec (žalobce) práci odvedl, náleží mu za ni mzda a její výplata nemůže představovat škodu na straně zaměstnavatele (žalovaného), kterému se dostalo protiplnění v podobě odvedené práce (hodnoty této práce). Nárok na náhradu ušlého zisku i skutečné škody jsou dva samostatné nároky, které nejsou na sobě závislé. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že tak, jak byl žalovaným skutek popsán a vylíčen, šlo by při jeho prokázání o ušlý zisk, neboť z tvrzení žalovaného vyplývá, že za vyplacenou mzdu žalobci se mu sice dostalo protiplnění (hodnota odvedené práce), ale v důsledku tvrzené škodní události (nedůsledné a nesprávné evidence hodin žalobcem) se žalovanému nedostalo zisku, kterého by při řádné evidenci hodin ze své podnikatelské činnosti fakturací více hodin zákazníkům získal. Žalovaný výslovně uvedl, že se náhrady škody jako ušlého zisku nedomáhá, žádná rozhodná tvrzení k úmyslnému jednání žalobce nečiní, a proto není dán prostor pro přiznání tvrzené škody jako ušlého zisku (§ 257 zák. práce).

68. V souzené věci je nesporné, že žalovaný uložil žalobci vykazovat v elektronické evidenci množství odvedené práce v hodinách, práci specifikovat a přiřazovat ji k jednotlivým zakázkám. Systém umožňoval evidovat některé práce nikoli u konkrétních zakázek třetích osob, ale také obecně bez přiřazení k zakázkám, jako například práce dané„ administrativou, správou sítí a serverů, servis klienti, nabídky, obchodní jednání, výzkum a vývoj nebo servis“, tak jak je žalobce evidoval. Žalobce uloženou povinnost plnil (netvrdí se, že by odpracované hodiny vůbec neevidoval ve vnitřním elektronickém systému žalovaného), ale dle tvrzení žalovaného hodiny chybně zařazoval. Objektivně tedy mohlo dojít k porušení právní povinnosti žalobcem, odvolací soud má však za to, že u každého případného porušení této pracovní povinnosti žalobcem by muselo být předmětem dokazování rovněž zavinění žalobce, tj. muselo by být předmětem dokazování, zda k nesprávnému zařazení té které odpracované hodiny došlo zaviněným jednáním žalobce či nikoli (zda a jak byl žalobce zaškolen tak, aby mohl uloženou povinnost řádně plnit), protože zavinění zaměstnance je další podstatný a nezbytný předpoklad pro vznik jeho odpovědnosti. Výzva k doplnění rozhodného tvrzení a označení důkazu k takovému tvrzení však nebyla učiněna s ohledem na zásadu hospodárnosti občanského soudního řízení, a to jak se zřetelem k výše uvedeným úvahám o skutečné škodě a ušlém zisku, tak se zřetelem k závěru, že tvrzená příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalobcem a vzniklou tvrzenou škodou není dána, protože byla přerušena jednáním žalovaného. Žalovaný při odvolacím jednání uvedl, že snižování základní sazby mzdy bylo jeho reakcí na zjištění, že žalobce hodiny chybně vykazuje, na což žalobce několikrát upozornil, tj. sám přiznal, že o tvrzeném porušování pracovní povinnosti žalobcem věděl. Tomuto závěru nasvědčuje i to, že přehledy tvrzených chybně vykázaných hodin, které žalovaný v průběhu řízení soudu předložil, vycházely z údajů, které žalobce vyplňoval a které měl žalovaný po celou dobu průběžně k dispozici. Na svoji povinnost průběžně kontrolovat plnění uložené povinnosti zaměstnancům žalovaný buď rezignoval, nebo proti zjištěnému nesouladu nezasáhl. Přitom žalovanému nic nebránilo v tom, aby práce, které dle jeho přesvědčení byly chybně evidovány,„ přeevidoval“ a následně je fakturoval svým zákazníkům. Žalovaný tak nečinil a žalobci začal vytýkat porušení pracovní povinnosti účelově až poté, kdy žalobce uplatnil své mzdové nároky.

69. Se zřetelem k výše uvedeným závěrům odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku III, tj. ohledně 180 009 Kč, potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

Rubrum