Číslo jednací: 27 Co 98/2021-126

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] trvalým pobytem v ČR: [ulice a číslo], [PSČ] [obec] o zaplacení 9 190 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 1 459,04 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 10. 2020, č.j. 110 C 13/2019 - 80, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části výroku II., kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 1 236,82 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 19. 11. 2019 do zaplacení, částky 1 459,04 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 7 000 Kč od 28. 5. 2019 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 14 342 Kč, a dále ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z téže částky ve výši 9,75 % ročně od 19. 11. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), co do částky 2 190 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z téže částky ve výši 9,75 % ročně od 19. 11. 2019 do zaplacení, co do úroku ve výši 35 % ročně z částky 7 000 Kč od 28. 5. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 14 342 Kč, a co do smluvní pokuty ve výši 1 459,04 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 172 Kč k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Žalobou podanou dne 20. 11. 2019 se žalobkyně domáhala po žalovaném plnění ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 21. 2. 2019, na základě níž žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 109,54 % p.a. splácet v 18-ti měsíčních splátkách po 664 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem březnem 2019. Jestliže žalobce ve smlouvě uvedl úrok 109,54 %, jednalo se o roční efektivní úrokovou sazbu, touto žalobou se domáhal úroku v nominální úrokové sazbě 76,3 % ročně dle znaleckého vyjádření [titul] [jméno] [příjmení], [titul], [titul]. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného). Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, čímž žalobkyni vzniklo též právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy a právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy. V důsledku prodlení žalovaného následně došlo automaticky ke zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy ke dni 26. 5. 2019. S odkazem na body 6.4. a 6.5. smlouvy pak žalovanému vznikla povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Ke dni podání žaloby tak žalovaný žalobkyni dluží částku odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 8 292,60 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 498 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu dle bodu 6.5. ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 8 292,60 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 28. 5. 2019 do zaplacení. Žalobkyně nicméně žalobou požadovala smluvní pokutu omezenou ke dni vyhotovení žaloby a smluvní úrok v sazbě 76,3 % p.a. z částky 7 000 Kč od 28. 5. 2019 do zaplacení.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, nedostavil se ani k nařízenému jednání, pročež okresní soud věc projednal v jeho nepřítomnosti postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“).

4. Projednávanou věc okresní soud posuzoval z hlediska hmotněprávního dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, dále jen„ o.z.“ (§ 2395, § 1970 o.z.) a ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zák. č. 257/2016 Sb.“), kde s odkazem na judikaturu Evropského soudního dvora (viz rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci vedené pod sp. zn. C -679/18) uvedl, že v § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek, tudíž je třeba se uvedenou otázkou zabývat i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

5. Po provedeném dokazování (žalobkyní předloženými listinami) okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně si pro účely posouzení úvěruschopnosti nedostatečně ověřila výdaje žalovaného a jeho schopnost splácení úvěru v budoucnu s ohledem na nejisté příjmy žalovaného. Provedla sice kontrolu jeho příjmů, přičemž počítala s životním minimem na jeho osobu ve výši 3 410 Kč, nicméně náklady na bydlení tvrzené v částce 1 700 Kč nebyly nijak podloženy, ani nebyl nijak ověřen údaj o tom, že žalovaný disponuje vlastním bydlením. Žalovaný dále ve smlouvě uvedl telefonní číslo a e-mailovou adresu, je tak pravděpodobné, že měl i výdaje na služby spojené s užíváním telefonu a internetu. Žalobkyně však nijak neověřovala či nevyžadovala doložení žádných listin prokazujících tyto výdaje. Žalobkyně se blíže nezabývala ani rozporem mezi tím, že žalovaný uvedl v hodnocení klienta, že nemá uzavřenou pracovní smlouvu na dobu určitou, ačkoliv z předložené pracovní smlouvy a jejího dodatku jednoznačně vyplývá, že pracovní poměr byl sjednán do 31. 3. 2019. Pracovní poměr měl tak žalovaný ukončit měsíc po poskytnutí úvěru, aniž by se žalobkyně dále zabývala tím, zda pracovní poměr bude žalovanému prodloužen tak, aby mohl dostát svým závazkům. V situaci, kdy měl žalovaný u žalobkyně další nesplacené závazky (v hodnocení klienta žalovaný uváděl závazky ve výši 10 152 Kč měsíčně) a žalobkyně věděla o ukončení pracovní smlouvy žalovaného, byl žalovanému poskytnut další úvěr, na který žalovaný již ničeho neuhradil. Za tohoto stavu nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v souladu s ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb.

6. Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo toliko na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Protože žalobkyně poskytla žalovanému částku 7 000 Kč a žalovaný do současné doby ničeho neuhradil, okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úroky z prodlení (§ 1970 o.z.) jdoucími ode dne žalobkyní požadovaného, když k prodlení s vrácením jistiny došlo již v době předchozí. Výše úroků z prodlení odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 2 190 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 190 Kč ve výši 9,75 % ročně od 19. 11. 2019 do zaplacení a co do úroku ve výši 35 % ročně z částky 7 000 Kč od 28. 5. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 14 342 Kč, a co do smluvní pokuty ve výši 1 459,04 Kč, proto okresní soud žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení okresní soud odůvodnil zásadami ust. § 142 odst. 2 o.s.ř.

7. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti části výroku II. a závislému nákladovému výroku (sub III.), podala včasné odvolání žalobkyně. Odvolání proti výroku II. žalobkyně podala pouze v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal částku 338,82 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 19. 11. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 7 000 Kč od 28. 5. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 14 342 Kč. Odvolání nebylo podáno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % p.a. Odvolání bylo dále podáno do nepřiznaných smluvních pokut ve výši 498 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 19. 11. 2019 do zaplacení, nepřiznaných nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 19. 11. 2019 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 1 459,04 Kč.

8. Žalobkyně nesouhlasila s názorem okresního soudu, podle něhož nebyla řádně prověřována úvěruschopnost žalovaného. Je tomu naopak. Žalobkyně v tomto případě dospěla k odůvodněnému a podloženému závěru, že při uzavření smlouvy příjem žalovaného, který má za kalendářní měsíc k dispozici, činí 28 985 Kč (viz údaj ve formuláři„ Hodnocení klienta“). Po zohlednění rezervy ve výši 1 000 Kč a výdajích žalovaného dospěla k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši 12 723 Kč měsíčně. Sjednaná výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy činila 664 Kč. Nemohlo být tedy pochyb o tom, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Žalobkyní jsou pečlivě zkoumány též výdaje a je to právě klient (žalovaný), kdo je povinen uvést jednotlivé výdaje. Žalobkyně si vyžádala doklad k ověření jeho příjmů, což v tomto případě byly výplatní pásky, pracovní smlouva a výpisy z účtu. Žalobkyně dále prověřovala registry dlužníků a insolvenční rejstřík. Na základě všech těchto informací byl následně proveden interní scoring žalovaného. Žalovaný ve formuláři hodnocení klienta uvádí výdaje na bydlení ve výši 1 700 Kč, dále k uvedeným výdajům žalobkyně přičítá rezervu ve výši 1 000 Kč a zadává zákonné životní minimum, které mu je objektivně známo, pokud žalovaný neuvede částku vyšší, v tomto případě 3 410 Kč. Žalobkyně též zohlednila další splátky úvěru ve výši 10 152 Kč, to, že žalovaný měl kladnou platební historii, jinak by mu úvěr neposkytla. Pokud žalovaný zatají výdaje, nebo je uvede v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 o.z., neboť by se takto nejednalo o nic jiného než o dovolávání se vlastní nepoctivosti. Tímto je vázán nepochybně i spotřebitel (žalovaný), kdy úvěrující věřitel, ač postupující s odbornou péčí, není objektivně schopen případnou nepoctivost spotřebitele odhalit. Pokud tedy žalovaný zatají nebo zkreslí výdaje, které nelze žalobkyní ověřit, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, která byla dopodrobna přezkoumávána. Ve věci ověření údajů sdělených žalovaným žalobkyně odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019 ze dne 20. 3. 2019, z nichž plyne, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Žalovaný uvedl, že bydlí ve vlastním bydlení, kdy žalobkyně stále vychází z premisy, že každý v právním styku jedná poctivě a že z případného nepoctivého jednání nemůže nikdo těžit (§ 6 o.z.). Oproti prediktabilním výdajům na živobytí, výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou. Proto je zde třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným a případně zkoumat, zda částka uvedená žalovaným není nepřiměřeně nízká poměrům. Pokud žalovaný uvedl, že bydlí ve vlastním bydlení s náklady 1 700 Kč, je třeba z takové částky vycházet. K výdajové stránce ohledně živobytí, resp. k jejímu paušálnímu určení, zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu (viz § 1 a § 2 citovaného zákona a tam stanovené životní minimum v částce 3 410 Kč). Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěru či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou 3 410 Kč. Poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky, jako paušální výdajové stránky žadatele. Pokud by žadatel o úvěr uvedl částku nižší než 3 410 Kč a poskytovatel úvěru by pro posouzení úvěruschopnosti vycházel z takto uvedené nižší částky, v tu chvíli je třeba žadatelem důvěryhodně vysvětlit, na základě čeho došel k uvedené nižší částce. A v takové chvíli by byla žalobkyně povinna tuto částku zkoumat. I Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, resp. zda je reálné splacení dluhu. Nadto je třeba uvést, že pokud průměrný spotřebitel dodatečně zjistí, že je pro něj obtížné úvěr splácet a jedná se o úvěr se splátkou ve výši řádů tisíců korun měsíčně, přistoupí k řešení takovému, že omezí spotřebu nebo navýší příjmy. Podle měřítek soudu by nemohl být poskytnut úvěr ani osobě, která se dostala do dočasných finančních obtíží s ohledem na to, že jí zaměstnavatel nezaplatil několik mezd, tím spíše, potřeboval-li by žadatel o úvěr dorovnat snížené příjmy, např. z důvodu dočasné pracovní neschopnosti.

9. Pokud okresní soud odkázal na článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, pak směrnice v tomto bodě hovoří o tom, že věřitel může vyjít z vyjádření spotřebitele a fakultativně z příslušných databází. Není zde stanoveno, že i v případě, že by to nebylo náležitě přezkoumáno, že by se jednalo o absolutní, natož pak relativní neplatnost. Ostatně směrnice EU není přímo aplikovatelná.

10. Žalobkyně navíc poukázala na dikci ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. s tím, že zákon nedává možnost soudu - i kdyby úvěruschopnost nebyla řádně posouzena (což žalobkyně nepřipouští) - výslovně zákonem stanovenou relativní neplatnost měnit na neplatnost absolutní. K rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 žalobkyně odkázala na odst. 45, ve kterém je stanoveno, že:„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“. I pokud bychom připustili na takovou aplikaci„ zkoumání z úřední činnosti“, s ohledem na výše uvedený rozsudek Soudního dvora Evropské unie musí být (pod sankcí neplatnosti) dodržen postup dle článku 8 a 23 „směrnice o spotřebitelském úvěru“, nikoliv dle „českého“ zákona o spotřebitelském úvěru.

11. S ohledem na výše uvedené a odkaz soudu na uvedené rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie má žalobkyně za zcela prokázané, že posoudila úvěruschopnost na základě informací získaných od spotřebitele (viz karta hodnocení klienta) a ačkoliv dle posouzení na základě informací poskytnutých klientem ve smyslu předmětného rozsudku i ve smyslu předmětné směrnice nebylo nezbytné vyhledávání v „ příslušné databázi“, žalobkyně tak přesto učinila (insolvenční rejstřík, SOLUS, NRKI). Smyslem zkoumání úvěruschopnosti, jak uvedl Ústavní soud, je nejen ochrana dlužníka, ale i ochrana věřitele, proto nemůže být rozhodnuto o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti a tedy neplatnosti úvěrové smlouvy, pokud dlužník vědomě uvede nepravdivé nebo zkreslené údaje, protože právě ty tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Okresní soud tak učinil nesprávný závěr, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného.

12. Co se týče nároku na přiznání smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením dlužníka, dle žalobkyně je nutné zohlednit to, že žalobkyně žádala toliko smluvní pokutu za prodlení se splácením splátek a ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. K tomu citovala ust. § 122 odst. 1 písm. c) a dále § 2 a § 3 zák. č. 257/2016 Sb. s tím, že uplatněné smluvní pokuty byly v souladu se zákonem, právo na ně bezpochyby vzniklo a požadovány byly v případě běžící pokuty jen do doby podání žaloby. Pokud jde o nepřiznání práva na náhradu účelně vynaložených nákladů, které žalobkyni vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, žalobkyně odkázala na ust. § 122 odst. 1 písm. a) zák. č. 257/2016 Sb. Účelně vynaložené náklady na upomínání jsou sjednány na 200 Kč za upomínání jedné splátky. Případná kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1599/2010. Žalobkyně tak požaduje též přiznání smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením dlužníka. V neposlední řadě platí § 3002 o.z., dle kterého i pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobkyni náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků od žalobkyně.

13. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v odvoláním dotčené části výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 236,82 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 19. 11. 2019 do zaplacení, částku ve výši 1 459,04 Kč a úrok ve výši 20 % ročně z částky 7 000 Kč od 28. 5. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 14 342 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně se žalobkyně domáhala změny nákladového výroku rozsudku okresního soudu a přiznání jí plné náhrady nákladů řízení, včetně nákladů odvolacího řízení.

14. Žalovaný se odvolání žalobkyně nevyjádřil.

15. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobu k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 201 a § 202 o.s.ř. a contr.) a obsahuje náležitosti odvolání a způsobilé odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu v mezích podaného odvolání (tj. ve výrocích II. a III.) jak z pohledu odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), a to při nařízeném jednání za splnění podmínek ust. § 101 odst. 3 a § 211 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

16. Předně je třeba uvést (zčásti nad rámec odůvodněnírozsudku okresního soudu), že spor je veden o zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru, uzavřené dne 21. 2. 2019 mezi žalobkyní a žalovaným, občanem Bulharska s trvalým pobytem na adrese [adresa] (viz mimo jiné potvrzení o provedené lustraci v ISZR č.l. 59 spisu). V posuzované věci je přitom zřejmé, že smlouva o úvěru byla žalobkyní uzavřena jako podnikatelkou při její podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Za této situace je právním předpisem bezprostředně aplikovatelným na posouzení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudu v projednávané věci Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012/EU o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) - Brusel I. bis (CELEX 32012R1215), kde lze ve vztahu k pravomoci a příslušnosti Okresního soudu v Pardubicích k projednání a rozhodnutí dané věci odkázat na článek 18 odst. 2, event. i na článek 7 odst. 1 písm. b), odrážka druhá Nařízení Brusel I. bis.

17. Odvolací soud v zásadě vychází ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a to jak ve vztahu k uzavření úvěrové smlouvy, jejímu neplnění ze strany žalovaného a vzniku dluhu, tak zejména ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, která jsou podrobně popsána v odůvodněnínapadeného rozsudku, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají. Odvolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje, resp. je přejímá.

18. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 věta první zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

20. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 588 věta první o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Pokud jde o právní posouzení věci, pak krajský soud předně zcela souhlasí se závěry okresního soudu o tom, že zákonným důsledkem postupu poskytovatele spotřebitelského úvěru, který před jeho poskytnutím neprověří řádně schopnost žadatele úvěr splatit, je taková neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlédne i bez návrhu. Na právní úvahy okresního soudu obsažené v odůvodněnírozsudku okresního soudu proto odvolací soud odkazuje, a podotýká, že žalobkyně v podstatě nepřednesla žádnou propracovanou argumentaci, která by tyto úvahy vyvracela. Ze skutečnosti, že se případně i žadatel o úvěr může uvedením nepravdivých údajů v žádosti o úvěr dopustit trestného činu, rozhodně neplyne, že pokud tak žadatel učiní, a poskytovatel úvěru si žadatelem tvrzené údaje řádně neprověří, že by z tohoto důvodu měla být smlouva o úvěru platná. K věci lze dodat, že povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, zejména rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 Krajský soud neshledává žádný důvod se od těchto závěrů odchýlit.

23. Co se týče otázky, zda v tomto konkrétním případu žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost spotřebitele, pak opět okresní soud dospěl k správnému závěru, že nikoli. Má-li žadatel o úvěr splácet úvěr ze svých příjmů, pak je nutno dostatečně prověřit jak jeho příjmy, tak jeho nezbytné výdaje, včetně dříve převzatých závazků. Důkladnost zkoumání těchto hledisek pak samozřejmě závisí i na výši poskytovaného úvěru, resp. na výši předpokládaných splátek úvěru.

24. V daném případě je třeba při posouzení úvěruschopnosti žalovaného zdůraznit (přisvědčit okresnímu soudu), že žalovaným udávaný příjem ve výši 28 985 Kč (v listině hodnocení klienta), jemuž korespondovaly předložené výplatní pásky, byl nepochybně dostatečný, nicméně z předložených listin vyplýval závažný rozpor v tom směru, že žalovaný v hodnocení klienta deklaroval pracovní poměr na dobu neurčitou (viz č.l. 18 spisu), ačkoliv dle pracovní smlouvy a dohody o změně pracovní smlouvy (č.l. 36 - 38 spisu) byl pracovní poměr sjednán na dobu určitou, a to pouze do 31. 3. 2019. Krátce po uzavření úvěrové smlouvy (únor 2019) byly tedy příjmy žalovaného naprosto nejisté, proto měla žalobkyně trvat na podstatně důkladnějším prověření příjmů žalovaného, což se zjevně nestalo, a proto tato skutečnost sama o sobě významně diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a to i ve spojení s otázkou posouzení výdajů žalovaného (viz níže), na čemž nemůže nic změnit nízká výše úvěru a s tím spojených splátek.

25. Stran výdajů žadatele o úvěr možno opět v zásadě souhlasit s hodnocením okresního soudu. Podle názoru odvolacího soudu nelze vycházet z toho, že u žadatele postačí zohlednit jím pouze tvrzené výdaje na bydlení v neobvykle nízké částce (včetně inkasa) 1 700 Kč, částku odpovídající životnímu minimu jednotlivce, další závazky v částce 10 152 Kč a rezervu ve výši 1 000 Kč, jak to učinila žalobkyně. Částka 1 700 Kč je totiž nevěrohodně nízká i pro bydlení ve vlastním bytě či domě, neboť samotné náklady na opravy a údržbu společných částí domu, spotřebu energií ve společných částech domu a správu domu obvykle tuto částku převyšují, nehledě na to, že žalovaný musí hradit i náklady na vodné a stočné a spotřebu energií, příp. i další platby. Žalobkyně však neprověřila výdaje žalovaného nijak, takže nemohla vědět, kolik skutečně činí náklady žalovaného na bydlení. Navzdory poměrně nízkému úvěru a s ním spojených splátek, s přihlédnutím k nejistému budoucímu příjmu žalovaného, měla žalobkyně trvat na jejich řádném doložení, a pokud by je žalovaný nedoložil, pak prostě neměla úvěr poskytnout. Své tvrzené„ obtížné postavení“ při prověřování poměrů žadatele o úvěr totiž může žalobkyně jednoduše vyřešit právě tím, že neposkytne úvěr takovému žadateli, který si nebude počínat dostatečně transparentně a nedoloží své výdaje tak, aby byly ověřitelné. Lze rovněž poukázat na to, že částky životního minima (a také sociálního minima) jednotlivce zákonodárce stanovil za zcela jiným účelem, než aby sloužily k argumentaci úvěrové společnosti ve vztahu ke schopnosti dlužníka úvěr splácet. Vyjadřují totiž částky nejnutnějších výdajů jednotlivce pro účely poskytování dávek státní sociální podpory a nikoliv výši skutečných nezbytných výdajů dlužníka, které je poskytovatel úvěru povinen zjišťovat a zkoumat. Zvýšená míra obezřetnosti na straně žalobkyně byla namístě též v souvislosti s tím, že žalovaný měl u žalobkyně další nesplacené závazky ve výši 10 152 Kč měsíčně (zde je možno zmínit i poznatek okresního soudu z úřední činnosti, že žalovaný v období od listopadu 2018 do února 2019 uzavřel se žalobkyní čtyři úvěrové smlouvy, které žalobkyně při jednání okresního soudu dne 6. 10. 2020 ani nesporovala) a dále v souvislosti s již shora akcentovanou skutečností o brzkém ukončení pracovního poměru žalovaného, tedy nejistotou stran dalších příjmů žalovaného, z nichž by bylo lze splácet sjednané splátky a další shora uvedené životní výdaje, které však nebyly náležitě objasněny a doloženy. K věci lze dodat, že pokud žalobkyně na základě neprověřených údajů žalovaného prováděla hodnocení CBS skóre, pak výsledek takového zjišťování rizikovosti nelze mít za vypovídající. Stejně tak je nedostatečná argumentace výpisem záznamu z registru SOLUS či výpisem z nebankovního registru klientských informací (NRKI).

26. Krajský soud proto nemá odvolací výhrady ve vztahu k závěrům okresního soudu ohledně hodnocení schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet za opodstatněné. Ani z jí poukazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci sp. zn. 4 Tdo 238/2019 neplyne, že by úvěrová společnost nebyla povinna posuzovat schopnost žadatele hradit úvěr. I z tohoto rozhodnutí plyne, že po úvěrových společnostech je třeba vyžadovat přiměřenou míru obezřetnosti ke každému konkrétnímu případu, a že posuzování povinnosti posouzení schopnosti žadatele úvěr splácet je třeba posuzovat z toho hlediska, jaké konkrétní údaje po žadateli požadovala. Z toho nelze dovodit, že by je nebyla povinna prověřovat, když navíc posuzování hodnocení klienta vychází z údajů, které si dosazuje sama, pokud klient sám nějaký údaj neuvede (viz zdůvodnění výdajů v částkách„ životního minima“), tedy vychází z údajů zjevně neprověřených.

27. Na okraj lze poznamenat, že vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru z výše uvedených důvodů již nebylo třeba zabývat se otázkou platnosti jednotlivých ujednání smlouvy o úvěru, zejména o úrocích a smluvních pokutách, byť již na první pohled i tato ujednání vzbuzovala značné pochybnosti o jejich slučitelnosti s dobrými mravy. Poukaz žalobkyně na ust. § 3002 o.z. je zcela nepřípadný. Co má být spotřebitelem za daných okolností vráceno, stanoví jednoznačně ust. § 87 odst. 1 věta třetí zák. č. 257/2016 Sb. Byla-li smlouva uzavřená účastníky neplatná, pak podle uvedeného ustanovení je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Pokud tedy žalovaný dosud nezaplatil ničeho, pak mu zbývá uhradit 7 000 Kč, jak správně uvedl okresní soud. Žalobkyně tedy nemá právo na žádné úroky, smluvní pokuty či náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného, které nebyly platně sjednány, a pokud okresní soud v tomto rozsahu žalobu zamítl, postupoval správně. Okresní soud taktéž řádně zohlednil, že i pohledávka žalobkyně na vrácení jistiny se stala splatnou, jakmile žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení dluhu, a že pokud žalovaný bez zbytečného odkladu po obdržení výzvy svůj skutečně existující dluh nezaplatil (viz předžalobní výzva ze dne 31. 10. 2019), ocitl se podle § 1968 o.z. v prodlení, v důsledku čehož je podle § 1970 o.z. povinen zaplatit úrok z prodlení z dlužné částky ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

28. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku II. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.), a to včetně správného nákladového výroku III., který odpovídal zásadám ust. § 142 odst. 2 o.s.ř.

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Protože žalobkyně v odvolacím řízení neměla úspěch a žalovanému žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.