Číslo jednací: 3 To 100/2021 - 1073

Rubrum

Znalecký posudek vypracovaný v jiném řízení než v řízení trestním (např. v daňovém řízení) lze v hlavním líčení provést jako listinný důkaz dle § 213 odst. 1 tr.ř. Je však vyloučeno k odborným otázkám vyslechnout v hlavním líčení jako znalce jeho zpracovatele, pokud předtím nebyl přibrán pro trestní řízení postupem dle § 105 odst. 1 tr.ř.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2022, odvolání obžalované [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], narozené [datum] ve [anonymizováno], Slovenská republika, bytem [adresa], a zúčastněné osoby [právnická osoba], proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, ze dne 12. 10. 2021, č.j. 68 T 7/2020-1044, a rozhodl takto:

Odůvodnění

Podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr.ř. se napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalované [jméno] [příjmení] a zúčastněné osoby [právnická osoba] zrušuje v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 1 tr.ř. se věc vrací soudu prvního stupně.

Poučení

1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, ze dne 12. 10. 2021, č.j. 68 T 7/2020-1044, byla obžalovaná [jméno] [příjmení] uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění nalézacího soudu měla dopustit tím, že jako jednatelka [právnická osoba] s.r.o., [IČO], se sídlem [adresa], dne 30. 10. 2014 v [obec] podepsala kupní smlouvu, na základě které společnost [právnická osoba] zakoupila od prodávající společnosti [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [ulice a číslo], nemovitosti: -) pozemek parcelní [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je na něm postavená budova [adresa] - výroba, -) pozemek parcelní [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je na něm postavená budova bez čísla popisného a čísla evidenčního - jiná stavba, -) pozemek parcelní [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je na něm postavená budova bez čísla popisného a čísla evidenčního - jiná stavba, -) pozemek parcelní [číslo] ostatní plocha, -) pozemek parcelní [číslo] ostatní plocha, všechny zapsány na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], [územní celek], a to za sjednanou kupní cenu ve výši 40 708 000 Kč, ačkoli skutečná cena převáděných nemovitostí byla mnohem nižší, neboť dle znaleckého posudku [číslo], který byl vypracován soudním znalcem Ing. [jméno] [příjmení], byla cena převáděných nemovitostí k datu 5. 11. 2014, tedy k datu zahájení řízení o změně vlastnictví uvedených nemovitostí, stanovena na částku 5 407 220 Kč, ačkoliv jako jednatelka společnosti [právnická osoba] byla srozuměna s tím, že kupní cena je nadhodnocena, v předmětné době kupované nemovitosti ke své podnikatelské činnosti nepotřebovala, zakoupené nemovitosti nijak neobhospodařovala a nerealizovala žádný podnikatelský záměr. Kupní cena byla přitom kupující [právnická osoba] s.r.o. na základě smlouvy podepsané [jméno] [příjmení] uhrazena převodem dne 15. 9. 2014 čtyřmi platbami v celkové výši 1 448 726,75 EUR, v přepočtu v kurzu uvedeném v kupní smlouvě tedy ve výši 40 187 680 Kč, a tak byla [právnická osoba] s.r.o. (nyní [právnická osoba]) způsobena škoda v celkové výši nejméně 34 780 460 Kč. Za to byla obžalovaná odsouzena podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obžalovaná zavázána povinností zaplatit na náhradě škody poškozenému [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], částku 34 780 460 Kč. Podle § 102 tr. zákoníku za použití § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku byla zabrána náhradní hodnota, a to majetek ve vlastnictví zúčastněné osoby společnosti [právnická osoba] a to: a) pozemky a stavby: -) p. č. st. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a stavby [adresa], umístěné na pozemku p. č. st. [číslo], jak jsou zapsány na listu vlastnictví [číslo] u [Katastrální úřad], [Katastrální pracoviště], pro katastrální území a [územní celek]), -) p. č. st. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], stavba [adresa], obchod, stojící na pozemku p. č. st. [číslo], jak jsou zapsány na listu vlastnictví [číslo] u [Katastrální úřad], [Katastrální pracoviště], pro [katastrální uzemí], [územní celek], -) p. č. st. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], stavba [adresa], rodinný dům, stojící na pozemku p. č. st. [číslo], jak jsou zapsány na listu vlastnictví [číslo] u [Katastrální úřad], [stát. instituce], pro katastrální území a [územní celek], b) finanční prostředky: peněžní prostředky v celkové výši 3 094 428,52 Kč, jež jsou zajištěny na bankovním účtu Krajského soudu v Brně vedeného u [obec] národní banky [číslo].

2. Proti tomuto rozsudku podaly odvolání obžalovaná [jméno] [příjmení] a zúčastněná osoba [právnická osoba].

3. Obžalovaná [jméno] [příjmení] odvolání odůvodnila prostřednictvím svého obhájce Mgr. [jméno] [příjmení]. Uvedla, že rozsudek napadá v celém jeho rozsahu, který se jí týká, odvolání tedy směřuje proti výroku o vině, výroku o trestu i výroku o náhradě škody. Obžalovaná konstatovala, že rozsudek je stižen vadou, pro kterou nemůže obstát. Soud prvního stupně totiž rozhodl na základě nedostatečně provedeného dokazování a v důsledku toho dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Tyto závěry pak nebyly řádně odůvodněny, rozhodnutí je tedy fakticky nepřezkoumatelné. Navíc v řízení vedeném u prvostupňového soudu nebylo prokázáno, že by jednání, které je jí kladeno za vinu, bylo trestným činem.

4. V podrobnostech obžalovaná připomenula, že se jedná již o druhé rozhodnutí v její věci. První rozsudek byl zrušen Vrchním soudem v Olomouci usnesením ze dne 6. 5. 2021, sp.zn. 3 To 15/2021. Odvolací soud krajský soud upozornil, že je třeba dodržet vysoký standard, přesto je rozhodnutí soudu prvního stupně opět postaveno zejména na volných úvahách, které nejsou odůvodněné, ani podložené. Pokud již důkazy byly hodnoceny, dělo se tak jednostranně, výlučně v její neprospěch. Celé řízení před soudem prvního stupně bylo mimořádně formalistické, nebyla v něm šetřena její práva a procesně akceptovatelným způsobem nebyly zhojeny nedostatky vytýkané označeným usnesením vrchního soudu.

5. Obžalovaná dále poukázala, že vymezení skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání se podstatným způsobem odlišuje od popisu skutku v obžalobě i v rozsudku. Lze tedy dovodit, že totožnost skutku v řízení zcela absentuje. 6. [jméno] [příjmení] v odvolání též uvedla, že považuje nesprávné posouzení jejího jednání jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Skutek, který byl popsán v obžalobě a v rozsudku, totiž tímto trestným činem není, její jednání obecně nenaplňuje ani žádnou jinou skutkovou podstatu nějakého trestného činu. Obžalovaná zdůraznila, že v kritické době byla jediným společníkem i jednatelem„ poškozené“ [právnická osoba] s.r.o. (dříve [právnická osoba]), která tedy byla součástí její vlastní majetkové podstaty. Společnost nejenom fakticky ovládala, ale ze 100 % také vlastnila. Mohla sama rozhodnout o zrušení této právnické osoby, či o převodu celého jejího majetku na sebe samotnou, případně majetek mohla použít na charitativní účely apod. V kritické době byla oprávněna rozhodnout jako jediný společník přímo za společnost v souladu s ustanovením § 12 zákona o obchodních korporacích, přičemž toto rozhodnutí nevyžaduje písemnou formu. Je nutno vycházet z předpokladu, že souhlas společnosti s vytýkanou majetkovou dispozicí byl dán. V jednočlenné společnosti s ručením omezeným vykonává jediný společník funkci nejvyššího orgánu společnosti, tedy valné hromady. Zákon pro rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady nevyžaduje žádnou specifickou formu, s výjimkou případů, kdy je zákonem vyžadována forma veřejné listiny. Úkon je proto možno učinit i neformálně. Obžalovaná dodala, že i kdyby nalézací soud prokázal naplnění znaků trestného činu, což odmítá, musel by se vypořádat i s existencí okolnosti vylučující protiprávnost jednání ve smyslu § 30 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu, sp.zn. 4 Tdo 597/2018, ze dne 13. 6. 2018). Nejvyšší soud zde jednoznačně judikoval, že pokud dal poškozený předchozí souhlas k určité majetkové dispozici, je na místě použití ustanovení § 30 tr. zákoníku o svolení poškozeného. Stejně tak vytýkanou transakcí nedošlo k přisvojení si cizí věci ve smyslu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, když se svěřenou věcí naložila v souladu s vůlí vlastníka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp.zn. 6 Tdo 624/2018).

7. Dále [jméno] [příjmení] v opravném prostředku upozornila, že v jejím jednání absentuje subjektivní stránka údajně spáchaného činu, na prokázání této skutečnosti nalézací soud zcela rezignoval. Soud prvního stupně sám, z vlastního přesvědčení, předpokládal, že byla před uzavřením kupní smlouvy dne 30. 10. 2014 seznámena se znaleckým posudkem zpracovaným Ing. [jméno] [příjmení] [právnická osoba] měla v předmětném areálu konkrétní podnikatelský záměr spočívající ve výrobě obytných kontejnerů, které se v minulosti prokazatelně věnovala. V této souvislosti bylo uplatněno několik důkazních návrhů, ty však soudem prvního stupně zcela nedůvodně nebyly provedeny a byly zamítnuty. Je skutečností, že společnost [právnická osoba] svůj podnikatelský záměr nakonec nebyla schopna realizovat, to ale bylo výlučně zapříčiněno následným postupem orgánů činných v trestním řízení, když mimo jiné došlo k zajištění veškerého majetku této společnosti a znemožnění jakýchkoliv podnikatelských aktivit. V důsledku toho rovněž došlo k následnému chátrání nemovitostí. Rozhodně nebylo prokázáno nic, co by nasvědčovalo tomu, že jí mohlo být známo cokoli o tom, zda je či není sjednaná kupní cena vyšší než cena obvyklá. [jméno] [příjmení] dodala, že v té době plně důvěřovala svému bratrovi i svým spolupracovníkům a předpokládala návratnost investice v řádu několika let. I přes vypracované znalecké posudky, které byly soudem provedeny jako důkaz, je nutné hodnotit individuální cenu pro konkrétního kupujícího, která je typická pro nemovitost díky jejich jedinečnosti, může se jednat o lokalitu, napojení na železnici, vyšší nezaměstnanost v regionu apod. Hodnocení a případné úvahy o tom, zda je investice pro danou společnost do budoucna výhodná či nikoli, je pouze v pravomoci jednatele společnosti, nikoli soudu.

8. Obžalovaná [jméno] [příjmení] v opravném prostředku rovněž upozornila, že prostředky trestního práva jsou až tím nejzazším řešením ve smyslu principu ultima ratio, údajně vzniklá škoda měla být v její věci přednostně řešena v rámci civilního řízení, pokud se kdokoli cítil jejím postupem poškozen. Obžalovaná zopakovala, že celá společnost náležela do její majetkové sféry, proto popsaným jednáním nemohl být nikdo poškozen. Předmět kupní smlouvy byl řádně předán a zaplacen, včetně řádného zdanění přijatého plnění. Obě smluvní strany plnily v souladu se smlouvou, žádná z nich nikdy nenamítala neplatnost smluvního ujednání. Také fiskální nároky byly řádně vypořádány a žádnému ze subjektů nevznikla škoda.

9. Z uvedených důvodů proto obžalovaná navrhla, aby Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl tak, že se podle § 226 písm. b) tr.ř. zprošťuje obžaloby.

10. Zúčastněná osoba [právnická osoba] odvolání odůvodnila prostřednictvím svého zmocněnce JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. Zúčastněná osoba vyslovila předpoklad, že podaná obžaloba byla nedůvodná a napadený rozsudek je nesprávný. Návrh na propadnutí, resp. zabrání náhradní hodnoty, tzn. majetkové vlastnictví zúčastněné osoby, je zcela nedůvodný.

11. Zúčastněná osoba především upozornila, že opakovaně namítala, že v předmětné věci nebyla zachována totožnost skutku. Vymezení skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání je natolik odlišné od vymezení skutku v obžalobě, že totožnost skutku nemohla být zákonitě dodržena. Dále je nutno poukázat na to, že skutek, jak je popsán v obžalobě, potažmo v rozsudku, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, zejména pak ne trestného činu zpronevěry. Ze skutku vymezeného v obžalobě není vůbec zřejmé, zda si obžalovaná přisvojila nějakou cizí věc, jakou cizí věc si měla přisvojit, zda a kým jí byla tato věc svěřena apod. V daném případě byla obžalovaná jediným společníkem [právnická osoba] s.r.o., později [právnická osoba], která je v předmětné věci v postavení údajné poškozené. Pokud tedy obžalovaná v zastoupení [právnická osoba] s.r.o. podepsala dne 30. 10. 2014 v [obec] kupní smlouvu, na základě které společnost [právnická osoba] zakoupila za sjednaných podmínek od prodávající zúčastněné osoby výše popsané nemovitosti, učinila tak po rozhodnutí jediného společníka [právnická osoba] s.r.o., tedy s předchozím souhlasem této společnosti, neboť v jednočlenné společnosti s ručením omezeným vykonává jediný společník funkci nejvyššího orgánu společnosti, tedy valné hromady. I kdyby jednání obžalované, které je jí kladeno v této věci za vinu, bylo jinak trestným činem, bylo by třeba je posoudit jako jednání na základě svolení poškozeného ve smyslu § 30 tr. zákoníku. Jednalo by se tedy o okolnost vylučující protiprávnost. Není proto možné, aby byla obžalovaná za svoje jednání shledána vinnou, navíc ze spáchání trestného činu zpronevěry, neboť se ve věci nemůže jednat o trestný čin z důvodu absence obligatorního znaku skutkové podstaty každého trestného činu, a sice protiprávnosti. Zúčastněná osoba v tomto směru odkázala na související judikaturu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2016, sp.zn. 4 Tdo 597/2018, apod. Odvolatel upozornil také na to, že koupí, resp. uhrazením kupní ceny, v konkrétním případě nemohlo dojít k přisvojení si cizí věci ve smyslu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, neboť obžalovanou nebylo se svěřenou věcí naloženo v rozporu s účelem, pro který byla svěřena. Pokud zde bylo rozhodnutí nejvyššího orgánu [právnická osoba] s.r.o., tedy rozhodnutí jediného společníka, o koupi předmětného areálu za sjednaných podmínek, pak za tímto účelem musely být i finanční prostředky svěřeny a ke svěřenému účelu byly i použity.

12. Zúčastněná osoba dále uvedla na to, že zcela absentuje subjektivní stránka trestného činu. Podle ustálené judikatury závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat, to ale v daném případě nebylo splněno. Pokud soud prvního stupně tvrdí, že obžalovaná musela být nejméně srozuměna s tím, že kupní cena je nadhodnocena, zčásti je takové tvrzení nepodložené dokazováním a zčásti je dokonce v přímém rozporu se skutečností a s provedeným dokazováním. Soud totiž vůbec nezohledňuje, že společnost [právnická osoba] měla v předmětném areálu konkrétní podnikatelský záměr, spočívající ve výrobě obytných kontejnerů, které se v minulosti prokazatelně věnovala. Je skutečností, že tento záměr nebyl realizován, stalo se tak výhradně v důsledku následného postupu orgánů činných v trestním řízení, byl zajištěn veškerý majetek [právnická osoba] s.r.o., byly tedy znemožněny jakékoli podnikatelské aktivity. Nebylo nijak prokázáno, že by obžalované bylo známo cokoli o tom, zda je či není sjednaná kupní cena vyšší než cena obvyklá. Soud se jistým způsobem vyjadřuje ke způsobu, na základě kterého koncipoval výši údajně způsobené škody, jeho závěry ale nedávají smysl.

13. Dále zúčastněná osoba s odkazem na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, sp.zn. 7 To 193/2005, poukázala na to, že v usnesení o zahájení trestního stíhání je skutek popsán tak, že nenaplňuje všechny zákonné znaky nějakého trestného činu. Vedení trestního stíhání a provádění dokazování pro skutek, který nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu, je v rozporu s § 2 odst. 1 a § 160 odst. 1 tr.ř. Takový postup a s ním spojené nezákonné postavení obviněného před soud představuje závažnou procesní vadu přípravného řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr.ř., kterou nelze napravit v řízení před soudem.

14. Závěr soudu o údajné nepřiměřenosti výše kupní ceny za předmětný areál není správný, neboť nijak nereflektuje individuální hodnotu, který uvedený areál měl a mohl mít pro konkrétní podnikatelský záměr [právnická osoba] s.r.o., jejímž jediným vlastníkem a jednatelem byla obžalovaná. Brzká návratnost konkrétního podnikatelského záměru, který měl být v předmětném areálu zrealizován, odůvodňovala i vyšší kupní cenu areálu, a to z hlediska povinnosti péče řádného hospodáře, neboť zde byla jednoznačně dána ekonomická výhodnost, uvedený podnikatelský záměr byl prokázán celou řadou důkazů, apod. Nelze přehlédnout, že důkazní návrhy, které měly prokázat tyto skutečnosti, byly soudem zamítnuty.

15. Dále zúčastněná osoba poukázala, že výrok rozsudku, kterým byla obžalované uložena povinnost k náhradě škody poškozenému [právnická osoba], je fakticky nerealizovatelný, neboť tato společnost zanikla, přiznání náhrady škody tedy brání zákonná překážka, zánik údajné poškozené, a není možný ani přechod práv na právního nástupce ve smyslu § 45 odst. 3 tr.ř., neboť žádný takový právní nástupce není.

16. Podle zúčastněné osoby ovšem napadený rozsudek trpí i procesními pochybeními. Především nebyly provedeny důkazy zásadní povahy, např. výslech svědkyně [jméno] [příjmení], které mohly mít podstatný vliv na posouzení předmětné věci. Provedené důkazy pak soud hodnotil jednostranně, k tíži obžalované.

17. Nebyla zachována procesní práva společnosti [právnická osoba], jako zúčastněné osoby, neboť nebyla ze strany soudu náležitě poučena ve smyslu § 42 tr.ř. V tomto směru lze odkázat na relevantní judikaturu, např. rozhodnutí Ústavního soud, sp.zn. II. ÚS 184/17, podle kterého v případě, kdy je vlastníkem věci, jež má být v trestním řízení zabrána podle § 101 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, osoba od obžalovaného rozdílná, musí být dodržena všechna procesní práva této osoby stanovena v § 42 tr.ř. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejich právech poučit a poskytnout jim možnost jejich uplatnění.

18. Zajištění majetku zúčastněné osoby bylo nejenom nezákonné, ale i protiústavní, když se zjevně jednalo o neproporcionální zásah do vlastnického práva zúčastněné osoby. Zajištěním věcí v konkrétním případě došlo k nelegitimnímu zásahu do vlastnického práva zúčastněné osoby. Zúčastněná osoba přitom nebyla ani obviněna. Protiústavní je i délka, po kterou uvedené omezení trvá.

19. Konečně zúčastněná osoba namítla místní nepříslušnost soudu, který o podané obžalobě rozhodoval. Obžalované bylo kladeno za vinu jednání, které mělo spočívat v podpisu kupní smlouvy ze dne 2. 9. 2014, jejímž předmětem byla koupě komerčního areálu v [obec] a která měla být údajně nevýhodná pro společnost [právnická osoba], jíž je obžalovaná jednatelkou, přičemž předmětná kupní smlouva byla uzavřena v [obec], a to mezi dvěma společnostmi, majícími v té době sídlo rovněž v [obec]. Podle § 18 tr.ř. primárně platí, že řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Nad to podle ustanovené judikatury platí, že podstatné pro určení místa spáchání trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku je místo, kde obviněný pojal úmysl cizí svěřenou věc přisvojit. O námitce místní nepříslušnosti však soudem prvního stupně vůbec nebylo rozhodnuto a otázkou se krajský soud ani přes vznesenou námitku vůbec nezabýval.

20. S ohledem na uvedené zúčastněná osoba navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr.ř. a rozhodl o tom, že se návrh obžaloby na zabrání majetku ve vlastnictví zúčastněné osoby zamítá.

21. Z podnětu podaných odvolání přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, podle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo odvolání podáno, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. Přezkumem věci odvolací soud dospěl k následujícím závěrům.

22. Obžalovaná [jméno] [příjmení] a zúčastněná osoba [právnická osoba] odvolání podaly jako oprávněné osoby ve smyslu § 246 odst. 1 tr.ř. a ve lhůtě uvedené v § 248 odst. 1 tr.ř. Odvolání byla odůvodněna způsobem, který respektuje ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř., jež upravuje obsahové náležitosti tohoto opravného prostředku. Odvolání tedy byla podána řádně a včas a Vrchní soud v Olomouci proto v daném případě neshledal podmínky obsažené v § 253 tr.ř. pro zamítnutí nebo odmítnutí některého z těchto opravných prostředků.

23. Po přezkoumání věci dospěl odvolací soud k závěru, že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, trpí závažnou procesní vadou uvedenou v § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř.

24. Zúčastněná osoba v opravném prostředku rozsudek napadla mimo jiného i z toho důvodu, že o podané obžalobě rozhodl soud, který k jejímu projednání nebyl místně příslušný. S tvrzením, že rozhodoval soud, který ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu není místně příslušný, se vrchní soud neztotožňuje. Nicméně argumentaci tohoto odvolatele je nutno přiznat jistou dávku relevance.

25. Zúčastněná osoba své stanovisko, že rozhodoval místně nepříslušný soud, odvíjí od úvahy, že k podpisu předmětné kupní smlouvy mělo z obou stran dojít v [obec]. Písemné vyhotovení předmětné kupní smlouvy ze dne 2. 9. 2014, jejímiž účastníky byla [právnická osoba] jako prodávající a společnost [právnická osoba] jako kupující takovému závěru skutečně nasvědčuje, neboť uvádí, že smlouva byla oběma účastníky podepsána v [obec] (č.l. 5). Z ověřovací doložky pro legalizaci související s touto smlouvou však vcelku jednoznačně vyplývá, že [jméno] [příjmení] jako zástupce smluvní strany tento dokument vlastnoručně podepsala na Obecním úřadu [obec] (č.l. 5 verte, 6). K tomuto věcně správnému závěru ostatně dospěl i nalézací soud (blíže odstavec 32 odůvodnění).

26. Podle § 18 odst. 1 tr.ř. řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Místní příslušnost určuje, který z věcně příslušných okresních nebo krajských soudů má věc projednat a rozhodnout v prvním stupni. Vrchní soud spíše jen pro úplnost dodává, že s ohledem na výši škody, která měla být jednáním obžalované způsobena, není sporu o tom, že k projednání dané věci je ve smyslu § 17 odst. 1 tr.ř. příslušný krajský soud. S ohledem na uvedené, když [stát. instituce] se nachází v okrese [okres], by k projednání věci vedené proti [jméno] [příjmení] mohly být příslušné dva soudy, a to Krajský soud v Praze a Krajský soud v Brně, pokud by předmětné jednání bylo pojímáno šířeji, tak by příslušný zřejmě mohl být i další krajský soud. V tomto případě se ovšem uplatní ustanovení § 22 tr.ř., které řeší příslušnost několika soudů tak, že řízení koná ten soud, u něhož státní zástupce podal obžalobu. Obžaloba v uvedené trestní věci byla státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně, podána dne 23. 9. 2020 u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně.

27. Nakolik neplatí argument zúčastněné osoby, že příslušným by k projednání dané věci měl být Krajský soud v Praze, vrchní soud přezkumem zjistil, že v dané věci rozhodoval jiný soudce než ten, který ve věci měl rozhodovat na základě pravidel stanovených v rozvrhu práce.

28. K tomu je třeba uvést, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně není samostatným soudem. Pobočka soudu je vždy pouze pracovištěm toho soudu, u něhož je zřízena. Je jeho organizační součástí. Pobočka soudu není samostatnou organizační složkou státu podle zákona č. 219/2000 Sb. o majetku ČR a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění dřívějších předpisů, neboť tou je pouze soud, nikoli jeho pobočka. Pobočka není ani samostatnou účetní jednotkou (blíže např. KOCOUREK Jiří. Zákon o soudech a soudcích 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 64-65).

29. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že senát krajského soudu 68 T vedený předsedkyní senátu JUDr. Ivetou Šperlichovou nebyl příslušný k projednání předmětné obžaloby, souvisí to s tím, jak byl stanoven rozvrh práce Krajského soudu v Brně na rok 2020 ve znění účinném od 1. 9. 2020. Pokud jde o trestní úsek, je v rozvrhu práce výslovně uvedeno, že věci, kde byl žalovaný skutek spáchán na území okresů [obec], [obec] a [obec] se přidělují senátům 61 T, 68 T a 69 T na pracovišti ve Zlíně, a to rotačním způsobem podle pořadí, samostatně věci vazební, samostatně věci ostatní (str. 10, bod 2. Rozdělování trestního nápadu písm. c).

30. Již bylo uvedeno, že [územní celek] se nachází v okrese [okres]. Z tohoto důvodu je vyloučené, že by obžalobu státním zástupcem podanou na obžalovanou [jméno] [příjmení] mohl projednat kterýkoli ze senátů působících na pobočce Krajského soudu ve Zlíně, když ze spisového materiálu ani v náznaku nevyplývá, že by skutek, a to i při širším posouzení, mohl být alespoň částečně spáchán na území některého z okresů, jež by zakládaly příslušnost zlínské pobočky Krajského soudu v Brně. Příslušnost této pobočky samozřejmě nemůže zakládat ani skutečnost, že státní zástupce právě zde podal obžalobu na [jméno] [příjmení].

31. Tato vada je podstatná. Rozhoduje-li totiž jiný soudce než ten, který je k tomu povolán na základě pravidel stanovených v rozvrhu práce, jde o porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (blíže například usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 2053/12). Jedním z nástrojů, kterým se v praxi realizuje právo na zákonného soudce, je právě rozvrh práce. Pro obecné soudy, jak na to bylo opakovaně upozorněno Ústavním soudem, je rozvrh práce„ zákonem“, základním kamenem jejich rozhodovací činnosti. Jde o lex specialis ve vztahu k obecně stanoveným pravidlům příslušnosti soudu a soudce. V konkrétním případě z uvedených důvodů nebyly respektovány ústavní požadavky na zákonného soudce a taková vada sama o sobě nutně musela vést ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř.

32. Podle zúčastněné osoby je napadený rozsudek zatížen také další vadou, která vedla ke zkrácení jejích práv. Nebyla totiž náležitě poučena ve smyslu § 42 tr.ř.

33. Odvolací soud se v rámci prováděného přezkumu zaměřil nejen na protokoly pořízené z hlavních líčení, ale zabýval se i zvukovými záznamy z těchto jednotlivých úkonů. Dospěl k závěru, že uplatněné námitce je třeba přisvědčit. Zúčastněné osobě podle § 42 odst. 1 tr.ř. musí být poskytnuta možnost, aby se k věci mohla vyjádřit, může být přítomna při hlavním líčení a veřejném zasedání, může činit při nich návrhy, nahlížet do spisů a podávat v případech tímto zákonem stanovených opravné prostředky. Toto ustanovení za zúčastněnou osobu považuje toho, jehož věc nebo jiná majetková hodnota byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána. To zcela jistě je situace týkající se společnosti [právnická osoba]. V namítaném kontextu je významné, že podle § 42 odst. 2 tr.ř. orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejich právech poučit a poskytnout jí možnost jejich uplatnění. Z výkladových ustanovení přitom vyplývá, že povinnost poučit zúčastněnou osobu o jejich právech a poskytnout jí plnou možnost jejich uplatnění je uložena všem orgánům činným v trestním řízení, tzn. policejnímu orgánu, státnímu zástupci a rovněž soudu. V konkrétním případě však zúčastněná osoba prokazatelně o svých právech nebyla soudem poučena ani v jediném z provedených hlavních líčení, ani mimo tento úkon.

34. Vrchní soud, nakolik nijak nezpochybňuje, že krajský soud postupoval vadně, je však toho názoru, že s touto skutečností nelze spojovat právní důsledky, kterých se zúčastněná osoba domáhá. Konkretizované pochybení totiž samo o sobě ještě nezakládá důvody pro zrušení napadeného rozsudku, neboť jeho intenzita zjevně nedosahuje úrovně, za které by bylo možné je hodnotit jako podstatnou vadu řízení. Takové stanovisko souvisí s tím s tím, že přes uvedené pochybení zúčastněná osoba v dané věci svá práva v plném rozsahu realizovala. Její právní zástupce byl o nařízených hlavních líčeních vyrozumíván, aktivně se jich účastnil, mohl nahlížet do spisového materiálu a činil důkazní návrhy. Zúčastněná osoba přes evidentně vadné poučení také prostřednictvím svého zmocněnce podala odvolání proti rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o zabrání majetku v jejím vlastnictví.

35. Podle obou odvolatelů je napadený rozsudek zatížen též další procesní vadou. Nalézací soud měl k nesprávným skutkovým a právním závěrům dospět také z toho důvodu, že neprovedl navržené důkazy.

36. V obecné poloze je k této námitce třeba uvést, že neprovedení požadovaného důkazu soudem samo o sobě nezakládá vadu rozhodnutí. Z nezávislého postavení soudu totiž plyne, že je oprávněn samostatně posoudit otázku rozsahu dokazování nezbytného pro jeho rozhodnutí. Vyjádřeno jinak, soud není povinen akceptovat důkazní návrh procesní strany. Jeho povinností je toliko se s takovým důkazním návrhem argumentačně vypořádat, neboť v případě opačném by se nesplnění povinnosti uložené ustanovením § 125 odst. 1 tr.ř. projevilo ve vadě spočívající v opomenutém důkazu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 6 Tdo 1119/2017).

37. Trestní teorie a praxe za opomenutý důkaz považuje zejména takový důkaz, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodněnízamítne, event. zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp.zn. 6 To 725/2017 a další). Ústavní soud pak v řadě svých nálezů (viz např. sp.zn. III. ÚS 95/97, sp.zn. III. ÚS 173/02, sp.zn. III. ÚS 569/03, sp.zn. III. ÚS 139/05, sp.zn. III. ÚS 359/05 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodněnísoudních rozhodnutí. V rozhodnutí sp.zn. I. ÚS 118/09 a dalších Ústavní soud konstatoval, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoliv, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře, a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, proč a z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to, ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídající potencí. Konečně třetí je pak nadbytečnost důkazů, tzn. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. Pokud by takto obecný soud nepostupoval, zatížil by své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně by postupoval v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě V. Listiny základních práv a svobod.

38. S tvrzením, že pokud soud prvního stupně nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů, zkrátil procesní práva obžalované, respektive zúčastněné osoby, se Vrchní soud v Olomouci neztotožňuje. V konkrétním případě totiž nalézací soud postupoval ústavně konformním způsobem, neboť o návrhu výslovně rozhodl (č.l. 1034), uplatněné důkazní návrhy zamítl a přiléhavým způsobem také vysvětlil důvody, které jej k takovému postupu vedly (zejména bod 31 napadeného rozsudku). Rozhodnutí o neprovedení navržených důkazů je tak věcně správné, Vrchní soud v Olomouci se s ním v plném rozsahu ztotožnil, a proto na odůvodněnítohoto postupu odkazuje.

39. K odůvodněníté části rozsudku, která se týká zamítnutých důkazních návrhů, vrchní soud poznamenává, že krajský soud v napadeném rozhodnutí vysvětluje také důvody, které jej vedly k zamítnutí návrhu zúčastněné osoby na provedení výslechu znalce Ing. [jméno] [příjmení] v hlavním líčení. V tomto směru je třeba dodat, že krajský soud o podané obžalobě poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 23. 2. 2021, č.j. 68 T 7/2020-827. Tento rozsudek byl z podnětu odvolání obžalované zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2021, č.j. 3 To 35/2021-860, a věc byla vrácena soudu prvního stupně. Návrh na provedení výslechu znalce Ing. [jméno] [příjmení] byl učiněn a zamítnut v hlavním líčení dne 23. 2. 2021 (č.l. 750) a v prvním rozsudku v této věci také nalézací soud vysvětlil, že navržený důkaz neprováděl pro jeho nadbytečnost (bod 23 odůvodnění, č.l. 832).

40. V řízení po vrácení věci důkazní návrh na výslech znalce Ing. [jméno] [příjmení] v hlavním líčení ze strany zúčastněné osoby, ale ani z jiné procesní strany, nebyl učiněn. Nebylo tedy povinností nalézacího soudu opakovaně vysvětlovat důvody, které jej vedly k neprovedení tohoto důkazu.

41. O tomto postupu krajského soudu je ovšem hovořeno z jiného důvodu. Znalec Ing. [jméno] [příjmení] byl opatřením policejního orgánu ze dne 8. 6. 2020 (č.l. 543) přibrán v trestní věci vedené proti obviněné [jméno] [příjmení] k vypracování znaleckého posudku, ve kterém měl určit obvyklou cenu zajištěných nemovitostí ve vlastnictví společnosti [právnická osoba]. Písemná vyhotovení znaleckých posudků jsou součástí spisového materiálu (č.l. 550 a násl.).

42. Podle zákona je znalecký posudek možno jako důkaz provést dvojím způsobem. Jednak výslechem zpracovatele v hlavním líčení (§ 108 tr.ř.), jednak jeho přečtením (§ 211 odst. 5 tr.ř.). Přečíst znalecký posudek lze ovšem jen za stanovených podmínek, mezi něž patří zejména souhlas státního zástupce a obžalovaného s takovým postupem.

43. V hlavním líčení, které bylo provedeno dne 23. 2. 2021, krajský soud dotazem u procesních stran zjistil, že státní zástupce s přečtením znaleckých posudků Ing. [jméno] [příjmení] souhlasí, obžalovaná však s takovým postupem vyslovila nesouhlas a výslovně prohlásila, že trvá na osobním slyšení znalce. Z protokolů o hlavních líčeních pak není zřejmé, že by tento znalecký posudek byl proveden jakýmkoliv, natožpak procesně akceptovatelným způsobem. Přesto však nalézací soud závěry tohoto znaleckého posudku cituje v odůvodněnínapadeného rozhodnutí, konkrétně v části, kde odůvodňuje svůj postup týkající se rozhodnutí o zajištěných náhradních hodnotách. Dovozuje, že výše škody, která měla být způsobena jednáním obžalované, je v zásadě identická s cenou zajištěných nemovitostí, přičemž zjevně odkazuje právě na závěry znaleckého posudku vypracovaného Ing. [jméno] [příjmení] (blíže bod 40 odůvodnění).

44. Takový postup je ovšem z principu vadný. Podle § 220 odst. 2 tr.ř. soud smí při svém rozhodnutí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil. V § 220 odst. 2 tr.ř. se promítá zásada bezprostřednosti do rozhodování soudu v hlavním líčení. Soud je povinen vytvářet skutkový základ pro své rozhodnutí jen za použití důkazů provedených přímo při hlavním líčení za účasti a případné součinnosti stran a pod jejich kontrolou, včetně uplatnění kontradiktorních prvků a případně i za účasti veřejnosti. Zároveň může soud opírat svá skutková zjištění jen o okruh takto provedených důkazů, z nichž vychází jeho rozhodnutí. Z popsaných důvodů však takovým zákonem předpokládaným způsobem krajský soud v dané věci nepostupoval.

45. V dané věci i na jiných příkladech lze poukázat na specifický přístup nalézacího soudu k vypracovaným znaleckým posudkům. To lze dobře ilustrovat i na následující situaci. Závěr o výši způsobené škody krajský soud koncipoval na základě znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. [jméno] [příjmení]. Tento znalecký posudek nebyl zpracován pro účely vedeného trestního řízení, ale byl vypracován na základě požadavku [právnická osoba] pro účely daňového řízení. Z protokolů o hlavním líčení vyplývá, že krajský soud v hlavním líčení dne 23. 2. 2021 tento znalecký posudek provedl tak, že jej podle § 213 odst. 1 tr.ř. stranám předložil k nahlédnutí jako listinný důkaz. Takový postup by z procesního hlediska v zásadě bylo možno akceptovat, pokud by ovšem krajský soud důsledně postupoval v souladu s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí. Například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp.zn. 4 Tdo 1613/2016, vyplývá, že v obecné rovině je možné vycházet ze znaleckého posudku zpracovaného v jiné trestní věci. Tento znalecký posudek je však třeba v hlavním líčení provést jako listinný důkaz v souladu s § 213 odst. 1 nebo odst. 2 tr.ř. a umožnit obviněnému, aby se s ním seznámil a vyjádřil se k němu podle § 214 tr.ř. Jestliže soud nedodrží výše popsaný postup, jde o porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V konkrétním případě však, jak odvolací soud zjistil z protokolu o hlavním líčení, ale též z pořízeného zvukového záznamu, obžalované nebylo umožněno se k tomuto posudku vyjádřit podle § 214 tr.ř. To ostatně platí i pro ostatní listinné důkazy, které společně se znaleckým posudkem byly stranám předloženy k nahlédnutí.

46. Z důvodů, které nejsou zcela zřejmé, pak soud prvního stupně v dalších fázích vedeného řízení provedl výslech zpracovatele tohoto posudku Ing. [jméno] [příjmení] v hlavním líčení, stalo se tak dne 23. 8. 2021 (č.l. 968). Ing. [příjmení] [příjmení] byl jako znalec poučen podle § 106 tr.ř., byl poučen podle § 346 tr. zákoníku a byl mu připomenut znalecký slib.

47. Podle vrchního soudu takový procesní postup nelze aprobovat. Ing. [příjmení] [příjmení] byl totiž v trestní věci vedené proti [jméno] [příjmení] soudem vyslýchán jako znalec k posudku, který vypracoval ve zcela jiných souvislostech než pro potřeby vedeného trestního stíhání. Znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení] evidentně nelze hodnotit jako znalecký posudek předložený stranou ve smyslu § 110a tr.ř. Znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení] zcela jistě nebyl vypracován na základě požadavku nějakého orgánu činného v trestním řízení, ostatně ani samotný krajský soud ve smyslu § 105 tr.ř. nerozhodl o přibrání tohoto znalce. Za popsaného stavu výslech Ing. [jméno] [příjmení] jako znalce neměl být vůbec realizován. Přesto však nalézací soud při konstrukci svých skutkových závěrů zjevně vycházel i z údajů uvedených znalcem právě v rámci výslechu v hlavním líčení (blíže bod 12 napadeného rozsudku). Takový postup je zcela nepřípustný nejen z procesních důvodů, ale také s ohledem na charakter informací, které znalec v průběhu svého výslechu uvedl. Mimo jiného výslovně konstatoval, že cenu stanovil podle tehdejší vyhlášky jako nějakou tabulkovou cenu, jednalo se o kombinaci nákladového a výnosového způsobu. Tímto posudkem potvrzuje administrativní cenu nemovitosti, cenu nic neříkající. Kdyby tohle udělal bance, tak samozřejmě končí v tomto okamžiku. Vůbec si netroufá říci, jakou cenu ta nemovitost měla (viz č.l. 968). Jinými slovy řečeno, namísto toho, aby si z neprocesního vyjádření znalce krajský soud dovodil, že údaje vyplývající z předmětného znaleckého posudku jsou pro účely vedeného trestního řízení zcela nepoužitelné, staví na nich nosné závěry o výši škody, která měla být jednáním obžalované způsobena.

48. Podle námitek obou odvolatelů nebyla v dané věci zachována totožnost skutku. S argumentací, že rozhodovací činností orgánů činných v přípravném řízení, resp. soudu prvního stupně, došlo k porušení zásady totožnosti skutku (usnesení o zahájení trestního stíhání - obžaloba - napadený rozsudek), však odvolací soud nesouhlasí.

49. Podle obžalovací zásady vymezené v § 2 odst. 8 tr.ř., která je blíže rozvedena v § 220 odst. 1 tr.ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle § 176 odst. 2 tr.ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr.ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v § 160 tr.ř. jen usnesením, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek. Ve výroku o zahájení trestního stíhání nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (blíže viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp.zn. 7 Tdo 81/2018 a další). Skutek musí být přesně označen s uvedením místa, času a způsobu jednání, popř. s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití jiné trestní sazby. Z hlediska zachování totožnosti skutku může soud rozhodnout o žalovaném skutku jen za předpokladu, že je zároveň zachována totožnost mezi skutkem uvedeným v žalobním návrhu a skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Teorie a praxe ovšem nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, a to bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti tak v rozhodnutí soudu mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1963, sp.zn. 6 Tz 21/63 a další). Mimo jiné bude totožnost skutku zachována též za předpokladu, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, je úplná alespoň v následku při rozdílném jednání. Jednání nebo následek nebo obojí jsou v předchozích případech alespoň částečně shodné, musí být ovšem shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Totožnost skutku zůstane zachována, jestliže odpadnou nebo se změní některé skutečnosti uvedené v obžalobě, či usnesení o zahájení trestního stíhání, které se vztahují k jiným okolnostem, než k relevantnímu jednání nebo následku. Nebude-li shoda mezi následkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a tím, který vyšel najevo v dalším řízení, může udržovat totožnost skutku totožnost jednání. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jeho jednání v obžalobě (blíže viz Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2719-2724).

50. V konkrétním případě, pokud v rámci provedeného přezkumu odvolací soud vycházel ze stejných materiálů, z jakých oba odvolatelé koncipovali své odvolací námitky, jsou usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba i vyhlášený rozsudek z hlediska skutkového popisu v zásadě identické.

51. Policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 9. 1. 2020 (č.l. 20 a násl.) skutek popsal zjednodušeně řečeno tak, že [jméno] [příjmení] dne 30. 10. 2014 v obci [obec], okres [okres], v úmyslu získat majetkový prospěch pro společnost [právnická osoba], jako jednatelka [právnická osoba] s.r.o. uzavřela jako kupující se společností [právnická osoba], zastoupenou předsedou představenstva [jméno] [příjmení], smlouvu datovanou ke dni 2. 9. 2014, na základě které společnost [právnická osoba] od prodávající společnosti [právnická osoba] nabyla nemovitosti specifikované ve výroku citovaného usnesení. Nemovitosti koupila za sjednanou kupní cenu ve výši 40 708 000 Kč přesto, že si byla vědoma toho, že skutečná cena převáděných nemovitostí byla v době uzavření smlouvy mnohem nižší, neboť podle znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. [jméno] [příjmení] cena těchto nemovitostí byla stanovena částkou ve výši 5 407 220 Kč. Kupní cena byla [právnická osoba] s.r.o. zaplacena prodávajícímu, čímž [právnická osoba] s.r.o., kterou zastupovala, obviněná způsobila škodu v celkové výši 34 780 460 Kč.

52. Obžaloba státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka Zlín, ze dne 21. 9. 2020, č.j. 3 KZV 3/2020-146, skutek, kterého se měla dopustit [jméno] [příjmení], jen s drobnými změnami spočívajícími většinově jen v úpravě slovosledu, popisuje prakticky stejným způsobem, výslovně hovoří o uzavření kupní smlouvy, specifikovány jsou stejné nemovitosti a podobně. V zásadě totéž je pak možno říci o skutkovém popisu v napadeném rozsudku. Za popsaného stavu tedy není zřejmé, v čem by měly spočívat odlišnosti skutkového popisu, navíc podle obou odvolatelů takového rozsahu, že by měly vést k nedodržení zásady totožnosti skutku. Nelze přehlédnout, že ani v jednom z odvolání nebyly ony údajně masívní rozdíly blíže specifikovány, oba opravné prostředky se omezily jen na obecné konstatování.

53. Vrchní soud v Olomouci je tedy přesvědčen, že přes drobnou, ve své podstatě „kosmetickou“, korekci popisu skutku obžalobou a rozsudkem, byla totožnost skutku v plném rozsahu zachována. I po provedených změnách lze totiž z usnesení o zahájení trestního stíhání, z podané obžaloby i vyhlášeného rozsudku velmi dobře dovodit, že v každém z těchto rozhodnutí je popisováno stejné jednání obžalované a také stejný následek.

54. Za takového stavu tedy nelze dospět k jinému závěru, než že zásada totožnosti skutku byla ve vztahu k obžalované v plném rozsahu zachována.

55. Z opravných prostředků dále vyplývá, že krajský soud měl zásadně pochybit také tím, že ve výroku o vině skutek popsal tak, že není zřejmé, že by došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým byla obžalovaná uznána vinnou. Tuto námitku vrchní soud ovšem rovněž nemohl akceptovat.

56. Podle § 120 odst. 3 tr.ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Přezkumem věci vrchní soud zjistil, že nalézací soud svou konstrukcí výroku o vině zcela jednoznačně naplnil zákonem stanovené požadavky.

57. Ze skutkové věty je zřejmé, že krajský soud vymezil dobu, ve které protiprávní jednání mělo být spácháno, stejně tak místo činu. Zcela jednoznačně je pak ve skutkové větě popsán i způsob, kterým měl být trestný čin spáchán. Ve výroku jsou uvedeny všechny zákonné znaky trestného činu, kterým [jméno] [příjmení] byla uznána vinnou, včetně těch, jež odůvodňují použití vyšší trestní sazby. Výrok o vině obsahuje označení trestního činu a je předně uvedeno jeho zákonné pojmenování, včetně číselného označení paragrafu, příslušných odstavců i písmena tohoto ustanovení zvláštní části trestního zákoníku.

58. Pokud jde o konkrétní námitku, že nebyly uvedeny všechny znaky skutkové podstaty, podle názoru odvolacího soudu s takovým tvrzením nelze souhlasit. V případě trestného činu zpronevěry je objektem vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Tato skutečnost je ve výroku napadeného rozsudku jednoznačně identifikována. Objektivní stránku zmíněného trestného činu naplní pachatel, který si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a zároveň tím způsobí na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Opět tento požadavek jednoznačně nalezl svého odrazu ve výroku napadeného rozsudku. Pokud jde o subjekt trestného činu zpronevěry, pachatelem může být jen fyzická osoba, které byla věc nebo jiná majetková hodnota svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila. Také tato skutečnost je ve skutkovém popisu výslovně popsána. Konečně po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který ve skutkové větě je vymezen již slovním spojením„ byla srozuměna s tím, že kupní cena je nadhodnocená“. Z tohoto důvodu tedy uplatněné odvolací námitky nelze hodnotit jako důvodné.

59. Vedle popsaných procesních nedostatků vrchní soud přezkumnou činností zjistil, že nalézací soud při utváření skutkových závěrů nepostupoval vždy transparentně. V obecné poloze je třeba uvést, že při utváření skutkových zjištění je soud prvního stupně povinen postupovat důsledně podle § 2 odst. 5 tr.ř. a zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Dále v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. má všechny provedené důkazy hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. V tomto postupu je zobrazena zásada volného hodnocení důkazů, přičemž tento princip je zásadní pro rozhodování, které důkazy soud provede, popř. zda a nakolik se jeví nezbytným stav dokazování doplnit z hlediska dosaženého základního cíle, tedy zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Tato zásada je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, přičemž není a nesmí být projevem libovůle nebo svobody tohoto orgánu, ale musí být vyjádřena na přísně logickém základě opírající se o právní vědomí a všestranné hluboké zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Jestliže takovéto hodnocení je obsaženo v odůvodněnírozhodnutí, není možno shledat uvedené hodnocení důkazů chybným a nelze považovat za potřebné opakování jednotlivých důkazů či doplnění skutkových zjištění odvolacím soudem, který je pak tímto hodnocením vázán (§ 263 odst. 7 tr.ř.). Nalézací soud v odůvodněnínapadeného rozsudku sice fakticky tvrdí, že respektoval ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., podle názoru odvolacího soudu ale taková argumentace neodpovídá realitě, neboť takovým způsobem krajský soud v dané věci nepostupoval.

60. Přezkumem odvolací soud zjistil, že napadený rozsudek trpí několika podstatnými vnitřními rozpory, nalézací soud se náležitým způsobem nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci. To lze velmi dobře ilustrovat na následující situaci.

61. Krajský soud obžalovanou [jméno] [příjmení] uznal vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. V rámci úvah souvisejících s odůvodněním použité právní kvalifikace však tento soud mimo jiného tvrdí, že„ z těchto skutečností jednoznačně vyplývá závěr, že obžalovaná jako jednatelka a společnice [právnická osoba] s.r.o. věděla, že se nadhodnocenou koupí nemovitostí v [obec] jedná o zdánlivě legální zbavení finančních prostředků, jimiž disponovala společnost [právnická osoba], kdy bylo jisté, že tyto prostředky jinak budou správcem daně postiženy exekucí“ (odstavec 35). Tato argumentace zůstala bez jakékoliv další odezvy, ačkoli např. z § 222 odst. 2 tr. zákoníku vyplývá, že stejně jako v odst. 1 tohoto ustanovení bude potrestán, kdo byť jen částečně zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní byť i jen část majetku dlužníka nebo k majetku dlužníka uplatní neexistující právo nebo pohledávku nebo existující právo nebo pohledávku ve vyšší hodnotě či lepším pořadí, než jaké má a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoliv malou. Fakticky tedy krajský soud dospívá k závěru, že [jméno] [příjmení] s ohledem na výši škody, která měla vzniknout, mohla naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku. Jak bylo řečeno, soud I. stupně se touto úvahou ani skutkově ani právně dále nezabýval.

62. V odstavci 36 pak nalézací soud konstatuje, že obžalovaná [příjmení] se trestné činnosti dopustila nejméně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť v době podpisu smlouvy musela být nejméně srozuměna s tím, že kupní cena je nadhodnocená.

63. Je tedy zřejmé, že dvě tvrzení v odůvodněnínapadeného rozsudku na sebe navazující si vzájemně odporují, neboť na straně jedné soud prvního stupně tvrdí, že obžalovaná věděla o nadhodnocené koupi nemovitosti a na straně druhé hovoří o tom, že musela být nejméně srozuměna s tím, že kupní cena je nadhodnocená. Takovou situaci lze nepochybně jen stěží akceptovat.

64. S ohledem na absenci odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obžalované vrchní soud spíše jen v akademické poloze podotýká, že jednočinný souběh trestných činů poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku a zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku je v zásadě možný (blíže např. R 45/2009, SR 2004, č. 96, resp. R 53/2003). Nikdo z orgánů činných v trestním řízení se však touto alternativou nezabýval.

65. Opravné prostředky poukázaly, že náhrada škody byla přiznána již neexistujícímu subjektu. Této argumentaci je třeba přisvědčit. Tato část výroku (bod 39) je v napadeném rozhodnutí navíc rozvedena způsobem, který je absolutně nepřezkoumatelný, soud prvního stupně se omezil pouze na obecnou formulaci„ provedeným dokazováním bylo zjištěno, že poškozenému vznikla škoda v přímé a příčinné souvislosti s úmyslným trestním jednáním obžalované“. Soud prvního stupně navíc používá terminologii, která neodpovídá zákonu, když hovoří o tom,„ že je obžalovaná povinna zaplatit na náhradě škody“, když trestní řád v ustanovení § 228 odst. 1 tr.ř. používá terminologii odlišnou, když hovoří o majetkové škodě, nemajetkové újmě v penězích apod.

66. Výhrada byla ze strany odvolatelů vznesena též vůči výroku, kterým podle § 102 tr. zákoníku, za použití § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání náhradní hodnoty, konkrétně specifikovaných nemovitostí ve vlastnictví zúčastněné osoby společnosti [právnická osoba]. Na pochybení krajského soudu bylo dílčím způsobem poukázáno již v předchozích odstavcích tohoto usnesení, když závěr o proporcionalitě uloženého opatření koncipuje na základě důkazu, který nebyl proveden v hlavním líčení. Také v případě tohoto výroku je odůvodněníkusé, v zásadě se omezuje jen na obecné formulace. Podstatu odůvodněnípak v zásadě tvoří odkaz na rozhodnutí krajského a vrchního soudu, která se týkala rozhodování o zajištěném majetku zúčastněné osoby. Takový postup ovšem zcela jistě nelze hodnotit jako správný, tato část rozsudku z uvedených důvodů není přezkoumatelná.

67. Již za tohoto stavu řízení je třeba ovšem konstatovat, že nelze přisvědčit všem námitkám, které oběma odvolateli byly uplatněny. Jak obžalovaná, tak zúčastněná osoba, vyslovily názor, že trestnost jednání [jméno] [příjmení] nelze dovodit s ohledem na to, že byla jedinou jednatelkou a jedinou společnicí [právnická osoba] s.r.o., která tak byla součástí její vlastní majetkové podstaty.

68. Podle vrchního soudu takový argument není možné považovat za správný. Např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp.zn. 5 Tdo 985/2020, vyplývá, že obchodní společnost, byť 100 % jejího obchodního podílu vlastní jediný společník, tvoří zcela samostatnou entitu, majetkově nezávislou na majetku společníka, společnost a společník jsou dvěma samostatnými a rozlišnými subjekty (k tomu např. rozhodnutí č. 18/2006, č. 26/2007 a č. 41/2010 - II. Sb. rozh. tr.). V konkrétním případě byla řešena situace, kdy obchodní společnosti jako společnosti s ručením omezeným byla zapůjčena hotovost, obviněný ji měl zanést do účetnictví této obchodní korporace a naložit s ní způsobem uvedeným ve smlouvě o půjčce. Nejednalo se o půjčku pro obviněného jako fyzickou osobu, ten v závazkovém vztahu vystupoval za uvedenou obchodní společnost jako její jednatel, jejím jménem a na její účet. Obviněný měl svěřenou hotovost opatrovat a spravovat, užít ji ku prospěchu uvedené obchodní společnosti, což ale neučinil, naopak si hotovost, která pro něj jako pro fyzickou osobu byla věcí cizí, ponechal a naložil podle své vůle, ku svému vlastnímu prospěchu, tedy si ji přisvojil, o tuto částku se tak i obohatil, a to právě na úkor poškozené obchodní společnosti. Toto rozhodnutí podle vrchního soudu dává jednoznačnou odpověď, zda argumenty uváděné oběma odvolateli mohou mít vliv na trestní odpovědnost obžalované, či nikoli.

69. Pokud obžalovaná svou beztrestnost dovozuje na základě závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu 6 Tdo 624/2012, vrchní soud konstatuje, že jde o odkaz naprosto nepřípadný.

70. Jedna ze základních odvolacích námitek spočívala v tvrzení, že pokud by snad obžalovaná [jméno] [příjmení] svým jednáním naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, ani tak by nebylo možno ji uznat vinnou s ohledem na její postavení v obchodní korporaci, která měla být údajně jejím jednáním poškozena a s ohledem na § 30 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Svolení musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatele beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba uvedená v tomto ustanovení by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům (odst. 1 a 2 citovaného ustanovení).

71. Vrchní soud v obecné poloze s uplatněnou argumentací v zásadě souhlasí. Tato námitka však zcela pomíjí, že poškozeným je v konkrétním případě právnická osoba. Obžalovaná, jako statutární orgán poškozené společnosti, byla podle § 159 odst. 1 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení s § 51 a násl. zák. o obchodních korporacích povinna vykonávat tuto funkci s péčí řádného hospodáře. Pojem péče řádného hospodáře občanský zákoník definuje jako povinnost vykonávat funkci s „ nezbytnou loajalitou a s potřebnými znalostmi a pečlivostí“. Korporační loajalita sleduje zájem celku, tedy primárně korporace, resp. jejich společníků, kdy povinností každého z členů statutárního orgánu je, aby činnosti, které vykonává či zajišťuje, byly prováděny s dobrou péčí, tedy ku prospěchu společnosti tak, aby nebyly poškozovány zájmy společnosti a jejich členů a aby takováto činnost byla pro společnost přínosem. Řádný hospodář činí úkony týkající se společnosti odpovědně a svědomitě a stejným způsobem rovněž pečuje o její majetek, jako kdyby šlo o její majetek.

72. S ohledem na existující podezření, že obžalovaná [jméno] [příjmení] měla záměrně realizovat obchodní transakci zjevně nevýhodnou pro společnost, kterou jako statutární orgán zastupovala, je podle vrchního soudu absolutně vyloučena možnost aplikace ustanovení § 30 tr. zákoníku, neboť svým jednáním měla porušit elementární povinnosti, které ji ukládá zákon.

73. S ohledem na způsob rozhodnutí o podaných odvoláních vrchní soud necítí potřebu vyjadřovat se k námitkám směřujícím proti výroku o trestu.

74. Napadený rozsudek tak vedle vad vyjmenovaných v § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. je zatížen také vadou uvedenou v § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř., neboť je v řadě přezkoumávaných částí nejasný a neúplný a ohledně takových částí se soud prvního stupně dosud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Protože ve věci rozhodoval nezákonný soudce, bude třeba opakovat hlavní líčení, nelze ani vyloučit provedení důkazů dalších, rozsudek je zatížen též vadou uvedenou v § 258 odst. 1 písm. c) tr.ř.

75. V dalším řízení pak bude nezbytné, aby se nalézací soud odpovědným a přesvědčivým způsobem vypořádal s těmi odvolacími námitkami, které vrchní soud uznal důvodnými a dalšími nesrovnalostmi, na které poukázal vrchní soud.

76. Lze tedy shrnout, že pokud soud prvního stupně dojde k závěru o vině obžalované, bude jeho primární povinností podrobně se zabývat otázkou případné právní kvalifikace předmětného jednání. V této souvislosti nepochybně bude třeba precizovat závěry týkající se zavinění. Zejména v těchto souvislostech však odvolací soud upozorňuje, že odvolání v dané věci bylo podáno výlučně ve prospěch obžalované. Podle § 264 odst. 2 tr.ř. byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

77. Pokud soud prvního stupně opakovaně dojde k závěru o vině obžalované, jeho povinností bude nepochybně nově se zabývat také otázkou škody, která jednáním obžalované měla být způsobena. Rovněž v tomto směru je třeba registrovat důsledky vyplývající z ustanovení § 264 odst. 2 tr.ř. Soud prvního stupně si v těchto souvislostech bude muset ujasnit, zda skutkové závěry může koncipovat na základě znaleckého posudku vypracovaného Ing. [jméno] [příjmení], na základě znaleckého posudku vypracovaného Ing. [jméno] [příjmení], či na základě posudku eventuálně nově vypracovaného jiným znalcem. Při řešení této otázky by určitým návodem mohly být skutečnosti, jež se mají týkat nákupní ceny, za kterou předmětné nemovitosti pořídila prodávající společnost [právnická osoba], resp. náklady, jež měly být použity na zhodnocení této nemovitosti. Opravné prostředky se domáhají toho, aby hodnota nemovitostí byla posuzována komplexně, zejména při zohlednění proveditelnosti a ekonomické smysluplnosti investičního záměru [právnická osoba] s.r.o. (výroba obytných kontejnerů v předmětném areálu v [obec]), v této souvislosti by mělo dojít i ke stanovení možné výnosové hodnoty tohoto areálu z hlediska konkrétního podnikatelského záměru kupujícího. Pokud ovšem provedeným dokazováním bude potvrzeno existující podezření, že deklarovaný podnikatelský záměr z řady důvodů v předmětných nemovitostech vůbec neměl být realizován, bude podle vrchního soudu dokazování v požadovaném směru a rozsahu bezpředmětné.

78. V této souvislosti je třeba jako zcela absurdní a jednoznačně stojící mimo zákon a ustálenou rozhodovací praxi hodnotit stanovisko obžalované, že pouze jednatel a nikoli soud je oprávněn hodnotit úvahy o tom, zda je investice pro danou společnost do budoucna výhodná, či nikoli. Pokud by soud přistoupil na tento požadavek, znamenalo by to podstatné porušení základních zásad trestního řízení a faktickou rezignaci na zákonem uloženou povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.ř.).

79. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem Vrchní soud v Olomouci podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr.ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr.ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Teprve po odstranění procesních a dalších pochybení v intencích tohoto usnesení, bude mít soud prvního stupně dostatek podkladů pro nové rozhodnutí ve věci.

80. Vrchní soud připomíná, že v dalším řízení je nalézací soud povinen plně respektovat ustanovení § 264 odst. 1 tr.ř., podle kterého soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Opakovaně je upozorňováno na § 264 odst. 2 tr.ř., podle kterého, byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Rubrum