Číslo jednací: 3 To 8/2022

Rubrum

Není vyloučeno, aby obžalovaný učinil prohlášení viny dle § 206c odst. 1 tr.ř. i v pozdějších fázích hlavního líčení a aby procesní soud o takovém prohlášení viny dle § 206c odst. 4 tr.ř. rozhodl tak, že je přijímá, zvláště když to povede k urychlení řízení zejména z hlediska nutnosti provádění dalšího dokazování.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. května 2022 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Hendrycha a soudců JUDr. Andrey Svobodové a JUDr. Michaela Vrtka, Ph.D., odvolání obžalovaných [jméno] [příjmení], narozeného [datum], [jméno] [příjmení], narozeného [datum], a státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2021, č.j. 54 T 5/2021-1086, a rozhodl takto:

Odůvodnění

I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. f), odst. 2 tr.ř. se napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalovaného [jméno] [příjmení] ohledně tohoto obžalovaného částečně zrušuje ve výroku o trestu a v celém výroku o náhradě nemajetkové újmy. II. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje tak, že obžalovaný [jméno] [příjmení], [datum narození] v [obec], trvale bytem [adresa], fakticky bytem [adresa], se odsuzuje za zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku se obžalovanému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. je obžalovaný [jméno] [příjmení] povinen nahradit nemajetkovou újmu spočívající ve ztížení společenského uplatnění a) poškozené [jméno] [příjmení], [datum narození], toho času bytem Diagnostický ústav pro mládež, Dětský domov se školou, Středisko výchovné péče a základní škola, [ulice a číslo], [obec] [část obce] ve výši 416.006 Kč, b) poškozené [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa]. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. se poškozené [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] odkazují se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. III. Podle § 256 tr.ř. se odvolání obžalovaného [jméno] [příjmení] a státního zástupce zamítají. IV. V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn.

Poučení

1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2022, č.j. 54 T 5/2021-1086, byli obžalovaní [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) ([jméno] [příjmení]), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (obžalovaní [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]), a obžalovaný [jméno] [příjmení] dále rovněž přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), písm. d), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, kterého se měli podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustit tím, že obžalovaný [jméno] [příjmení] (bod I/1) v době nejméně od roku 2017 do 21. 7. 2019, na území Velké Británie, ve městě [obec], a od 22. 7. 2019 do 20. 2. 2020 v České republice, ve městě [obec], kde žil ve společné domácnosti s [jméno] [příjmení], narozenou [datum] a [jméno] [příjmení], narozenou [datum], jako jejich soudem ustanovený poručník, vědom si nízkého věku obou dívek a jejich duševních a rozumových schopností, opakovaně po celou uvedenou dobu s frekvencí jednou týdně ve Velké Británii a dvakrát týdně v České republice, požadoval na [jméno] [příjmení] takzvané vyhonění, čemuž nezletilá vyhověla, a stimulovala jeho penis až do vyvrcholení, s blíže neurčenou frekvencí osahával nezletilou [jméno] [příjmení] na jejím obnaženém těle, zejména prsou, přirození a zadnici, v jednom případě osahával nezletilou [jméno] [příjmení] na nohou a na prsou a [jméno] [příjmení] na nohou, opakovaně strkal [jméno] [příjmení] prst do přirození, žádal [jméno] [příjmení], aby brala jeho penis do úst, kdy takto činil i přes její odpor v podobě odtlačování, který fyzicky překonal, přes odpor [jméno] [příjmení] tuto lízal na přirození a zasunul do něj prst i přes žádosti nezletilé, aby tohoto jednání zanechal, neboť jí to bolí, na [jméno] [příjmení] též vykonal anální pohlavní styk, přičemž tzv. vyhonění, resp. stimulaci penisu, obžalovaný požadoval opakovaně též po [jméno] [příjmení], tuto osahával na obnaženém těle, požadoval po ní orální styk, když takovéto jednání si obžalovaný na obou nezletilých vynucoval přes jejich projevený odpor, a to i za pomoci výhrůžky vůči [jméno] [příjmení], že tuto zbije jako psa, které se jmenovaná podvolila, neboť obžalovaný ji v minulosti fyzicky trestal fackami, bitím či údery koženým páskem či vařechou, pokud neplnila jeho pokyny, kdy z těchto důvodů, resp. obav z trestu, se jednání obžalovaného podvolila též [jméno] [příjmení]. Obžalovaný [jméno] [příjmení] (bod I/2) se předmětného jednání měl dopustit v době od konce roku 2018 do 21. 7. 2019, na území Velké Británie, ve městě [obec], a následně od 22. 7. 2019 do konce roku 2019 v České republice, ve městě [obec], kde žil ve společné domácnosti s nezletilými [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], v pozici staršího bratra, plně si vědom jejich nízkého věku a duševních a rozumových schopností dívek, kdy na konci roku 2018, vyzval [jméno] [příjmení], aby stimulovala rukou jeho penis, což jmenovaná učinila ve strachu z fyzického trestu hrozícího jí ze strany poručníků, který jí hrozil v případě, kdyby na ni [jméno] [příjmení] žaloval, kdy shodného jednání se dopustil vůči jmenované, jakož i [jméno] [příjmení] ještě ve druhé polovině roku 2019, v České republice, ve městě [obec], přičemž poté, co [jméno] [příjmení] odmítla stimulovat rukou jeho penis, jí vyhrožoval, že na ni poručníkům vyzradí, že byla v minulosti za školou, a proto se poškozená jeho výzvě podvolila. V podrobnostech popisu skutkového děje odvolací soud plně odkazuje na doslovné znění výrokové části napadeného rozhodnutí. Za toto jednání byl obžalovanému [jméno] [příjmení] uložen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obžalovanému [jméno] [příjmení] pak byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků a obžalovanému byla stanovena povinnost dle svých sil uhradit ve zkušební době poškozeným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] náhradu nemajetkové újmy. Nalézací soud rovněž rozhodl podle § 228 odst. 1 tr.ř. o povinnosti obžalovaných zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nemajetkové újmy představující ztížení společenského uplatnění poškozené [jméno] [příjmení] částku 416 006 Kč a poškozené [jméno] [příjmení] částku 378 930 Kč. Oproti tomu (bod II výroku napadeného rozhodnutí) byl obžalovaný [jméno] [příjmení], zproštěn podle § 226 písm. a) tr.ř. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 23. 2. 2021, sp.zn. 3 KZV 27/2020, pro jednání, které spočívalo v tom, že nejméně od 1. 1. 2017 do 21. 7. 2019, na území Velké Británie, ve městě [obec], a následně od 22. 7. 2019 do 20. 2. 2020 v České republice, ve městě [obec], ve společné domácnosti poté, co se dopustil jednání uvedeného v bodě I/1 napadeného rozhodnutí vůči [jméno] [příjmení], této říkal, že o tom nemá mluvit a vyhrožoval jí, že pokud to řekne, tak ji dobije, v čemž bylo spatřováno spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný trestně stíhán.

2. Shora uvedený rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláními obou obžalovaných, jakož i státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a to v neprospěch obžalovaného [jméno] [příjmení].

3. Obžalovaný [jméno] [příjmení] prostřednictvím své obhájkyně JUDr. [jméno] [příjmení] zaměřil své odvolání (č.l. 1207, 1211-1213) do všech výroků napadeného rozhodnutí. V prvé řadě zdůraznil, že i přes velmi podrobné dokazování, které provedl nalézací soud, nebylo při hodnocení důkazů dovozeno správných závěrů o jeho vině. Poukázal na konzistentnost své výpovědi po celou dobu trestního řízení, kterou označil za věrohodnou a bez zásadních rozporů. Podle svého přesvědčení logicky vysvětlil důvod, proč poškozené vypovídaly nepravdivě a obvinily ho z páchání trestné činnosti, kdy jejich cílem bylo dostat se do výchovného prostředí [jméno] [příjmení] [příjmení], kde by měly volnější režim oproti rodině obžalovaného. Nicméně poškozené v rodině obžalovaného nestrádaly a byly šťastné, což podporují jak fotografie, tak výpovědi řady svědků. Obžalovaný rovněž poukázal na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie sexuologie a psychologie, které nepotvrdily jakoukoliv jeho sexuální deviaci či neobvyklé postoje, které by měl k nezralým subjektům. Na podporu svého tvrzení poukázal na výpověď nezletilé [jméno] [příjmení], která jednoznačně a opakovaně popřela, že by k předmětným událostem došlo, kdy celý skutkový děj si vymyslely právě proto, aby se vymanily z rodinného prostředí [příjmení]. V tomto směru komunikovala též na sociálních sítích, v SMS zprávách, jakož i před znalkyní [příjmení] [příjmení] či v Diagnostickém ústavu v [obec]. Znalecký posudek z oboru psychologie pak u [jméno] [příjmení] konstatoval, že nebyla zjištěna kritéria, která by jakkoliv snižovala její věrohodnost. Naopak v případě [jméno] [příjmení] obžalovaný její výpověď hodnotil jako velmi nepřesvědčivou a vykazující rozpory. V jejím případě znalecký posudek z oboru psychologie poukázal na sklony ke stereotypním odpovědím a existenci selhání. Jmenovaná má sklon ke lhavosti, o čemž svědčí i případ z období, kdy rodina žila v Anglii a poškozená obvinila nepravdivě chlapce ze školy ze znásilnění. Dále obžalovaný ve svém odvolání věnoval pozornost zajištěným nahrávkám na mobilní telefony, které pořídily [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kdy u druhé jmenované sice připustil existenci určitých emocí, které však byly důsledkem reakce na nepravdivá tvrzení dívek, kdy naopak nahrávka svědkyně [příjmení] se jeví jako zinscenované představení. V neposlední řadě obžalovaný svým odvoláním brojil proti závěrům nalézacího soudu v otázce náhrady škody, kdy v daném případě měla být podle jeho názoru přiléhavější aplikace ustanovení § 2915 odst. 2 NOZ, vzhledem k tomu, že jednání vůči poškozeným se každý z obžalovaných dopustil samostatně, v jiném rozsahu a jiném časovém období a následky tedy budou odlišné. Nalézací soud však v daném směru neprováděl žádné dokazování a pouze se omezil na konstatování znalkyně [příjmení] [příjmení], že i jednorázové jednání je způsobilé ke vzniku újmy. K takovémuto závěru by však mohlo dojít pouze na základě psychologického znaleckého dokazování k určení míry účasti obžalovaných na škodlivém následku. V závěru proto obžalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a nově rozhodl tak, že jej podle § 226 písm. a) tr.ř. zprostí obžaloby.

4. Obžalovaný [jméno] [příjmení] ve svém odvolání, které učinil prostřednictvím obhájce Mgr. [jméno] [příjmení] (č.l. 1205, 1224-1225), směřoval svůj opravný prostředek proti výroku o náhradě škody (správně náhradě nemajetkové újmy). Soudu prvního stupně v jeho odůvodněnívytkl, že se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami, kdy z provedeného dokazování nevyplývá, že by poškozené trpěly trvalými následky v podobě psychických potíží tak, jak je určila a ohodnotila znalkyně [příjmení] [příjmení]. Současně též zdůraznil, že obžalovaný byl uznán vinným jednáním, které spočívalo ve vynucení si stimulace jeho penisu rukou poškozených, a to ve dvou případech [jméno] [příjmení] a v jednom případě [jméno] [příjmení]. Takovýto způsob jednání je zcela marginálního charakteru v porovnání s tím, co je kladeno za vinu jeho otci. Krajský soud pochybil, jestliže dovodil solidární odpovědnost obou obžalovaných, kdy poukaz na ustanovení § 2915 odst. 2 NOZ není na místě, neboť nedošlo ke společnému jednání spoluobžalovaných, ale pokud by k jeho aplikaci došlo, jako přiléhavější se jeví postup podle věty druhé daného ustanovení. V daném případě je však přesvědčen, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že s pravděpodobností blížící se jistotě by jeho jednání mělo za následek vznik psychických potíží poškozených. Proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody zrušil a odkázal obě poškozené podle § 229 odst. 1 tr.ř. s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě (č.l. 1197-1199) a v návaznosti na to státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (č.l. 1717-1718) své odvolání zaměřili v neprospěch obžalovaného [jméno] [příjmení], a to proti výroku o trestu odnětí svobody.

6. V odůvodněníopravného prostředku nejprve došlo ke konstatování absence zásadních výhrad ohledně skutkových zjištění při hodnocení důkazů a dovození výsledné viny obou obžalovaných. Byly vyzdvihnuty určité fragmenty dokazování, jakými jsou postoj [jméno] [příjmení] z jí doložené nahrávky, na níž se projevuje manipulujícím způsobem vůči poškozeným a současně je z tohoto důkazu patrné, že o sexuálně motivovaném útoku ze strany [jméno] [příjmení] se jí zmínila též [jméno] [příjmení]. Dále státní zástupce hodnotil opakovaně jako nevěrohodné výpovědi zejména [jméno] [příjmení], což vyplývá z výpovědi svědkyně [příjmení] a doložené telefonní komunikace. Dále pak státní zástupce hodnotil význam prohlášení viny [jméno] [příjmení], kdy dle jeho názoru soud prvního stupně nedostatečně vyhodnotil okamžik, kdy k tomuto úkonu došlo a přiznal mu naprosto nepřiměřenou váhu. K uloženému trestu [jméno] [příjmení] shrnul, že soud prvního stupně pouze mechanicky vyjmenoval přitěžující okolnosti, jakými jsou předchozí uvážení, jednání ke škodě osoby blízké, spáchání jiného závažnějšího škodlivého následku a spáchání činu na více osobách. Státní zástupce má za to, že obžalovaný [jméno] [příjmení] rovněž jako starší bratr zneužil svého postavení, jednání se dopouštěl po delší dobu a více útoky. Naopak prohlášení viny, resp. na něj navazující doznání se či jakási omluva spojená s projevem lítosti, které byly adresovány opatrovnici poškozené [příjmení], byly z jeho strany naprosto cynickým kalkulem, a tento projev měl soud také tím způsobem posoudit. Ačkoliv by státní zástupce byl ochoten akceptovat trest, který by byl ukládán pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, stalo by se tak pouze v případě uzavření dohody o vině a trestu v přípravném řízení či prohlášení viny na samém počátku hlavního líčení. Podmíněný trest odnětí svobody je však naprosto rezignujícím na samotný účel trestu a trestního řízení jako celku. I při maximálním zohlednění věku obžalovaného, jeho dosavadní bezúhonnosti a prohlášení viny, pak státní zástupce shledává stále jako velmi mírný jím navrhovaný trest ukládaný rovněž pod hranici trestní sazby, a to v délce čtyř let se zařazením jmenovaného do věznice s ostrahou, kdy v tomto směru také učinil závěrečný návrh v návaznosti na zrušení výroku o trestu v rozhodnutí soudu prvního stupně.

7. V rámci písemného doplnění odvolání pak intervenující státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci poukázala na pochybení nalézacího soudu, když ve výroku o vině nastolil nesoulad mezi formulací věty skutkové na jedné straně a formulací věty právní a ustanovení o použité právní kvalifikaci na straně druhé. Podle jejího přesvědčení jednání [jméno] [příjmení] vůči poškozeným v podobě stimulace obnaženého penisu rukou naplňuje znaky spáchání činu jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jestliže bylo podáno odvolání do výroku o trestu, shora uvedené pochybení má na daný opravný prostředek vliv, neboť při úvaze o druhu a výši trestu je soud povinen vycházet z přiléhavé právní kvalifikace skutku. Vada, která je vytýkána napadenému výroku rozsudku tak má svůj původ v jiném výroku, který odvoláním státního zástupce napaden nebyl, což odvolacímu soudu umožňuje přezkoumat i tento odvoláním nenapadený výrok ve smyslu § 254 odst. 2 tr.ř. Je zřejmé, že při ukládání trestu nalézací soud nezhodnotil všechny rozhodné skutečnosti, kdy určení závažnosti činu spočívá v konkretizaci závažnosti podle všech zákonných hledisek, které jsou pro délku trestu v rámci trestní sazby určující. Zásahu odvolacího soudu dle názoru státní zástupkyně nebrání ani skutečnost, že obžalovaný prohlásil vinu, jehož součástí byla vedle souhlasu s popisem skutku i vadná právní kvalifikace uvedená v podané obžalobě a následně použitá soudem prvního stupně. Z daného důvodu proto navrhla, aby odvolací soud upozornil obžalovaného [jméno] [příjmení] na možnost nikoliv přísnějšího, ale odchylného právního posouzení skutku oproti závěrům nalézacího soudu a následně vyhověl již dříve podanému odvolání státního zástupce krajského státního zastupitelství.

8. Obžalovaný [jméno] [příjmení] prostřednictvím svého obhájce (č.l. 1224-1225) též písemně reagoval na odvolání státního zástupce, které považuje za nedůvodné. Zdůraznil, že využití institutu prohlášení viny podle § 206c tr.ř., které nalézací soud přijal, umožnilo snížení trestu pod dolní hranici, kdy z tohoto důvodu, jakož i při posouzení rozsahu protiprávního jednání, kterého se dopustil oproti jednání, které je kladeno za vinu jeho otci, rozhodně nelze uvést, že by trest jemu uložený byl nepřiměřeně mírný. Stávající judikatura Nejvyššího soudu přitom nevylučuje použití daného postupu v jakékoliv fázi trestního řízení. Okrajově též připomněl, že státní zástupce sám po celou dobu řízení před soudem souhlasil s podmíněně odloženým trestem v případě doznání se obžalovaného k činu. I pokud by k tomuto kroku obžalovaný přistoupil na počátku hlavního líčení, opomněl státní zástupce, že by vzhledem k postoji druhého z obžalovaných bylo dokazování stále vedeno v celém rozsahu. K nalézacím soudem užité přitěžující okolnosti podle § 42 písm. k) tr. zákoníku v podobě způsobení většího škodlivého následku má za to, že tato nebyla zvolena přiléhavě, neboť ač podle psychiatricko zkoumání zanechalo jednání obžalovaných na vývoji obou poškozených vliv, nevyplývá z něj současně existence trvalých následků. I pokud by tomu tak bylo, nelze dospět k závěru, že by tyto způsobilo právě jednání [jméno] [příjmení] a nikoliv spoluobžalovaného [jméno] [příjmení]. Pro shora uvedené proto obžalovaný navrhl odvolání státního zástupce jako nedůvodné zamítnout.

9. V rámci veřejného zasedání konaného Vrchním soudem v Olomouci dne 11. 5. 2022 všichni odvolatelé setrvali na svých opravných prostředcích a zopakovali argumentaci v nich uvedenou. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci zdůraznila, že nalézací soud víceméně mechanicky vyjmenoval polehčující a přitěžující okolnosti, kdy má za to, že popírání spáchání trestné činnosti ze strany [jméno] [příjmení] vylučuje možnost uplatnění jeho upřímné lítosti coby polehčující okolnosti. Pokud se týká jakékoliv omluvy ve vztahu k poškozené [jméno] [příjmení] tak toto neučinil vůbec, v případě [jméno] [příjmení] své omluvné gesto odbyl požadavkem vůči opatrovnici, aby jeho omluvu tlumočila. Jeho náhlá změna postoje, kterou deklaroval ve formě prohlášení viny, působí až komicky. Nalézací soud byl v důsledku toho následně ovlivněn v rámci úvah vztahujícím se k mantinelům ukládání trestu pod zákonnou trestní sazbou, kdy podle přesvědčení státní zástupkyně byl pro něj příznivější postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, než odůvodněnídaných kroků podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud v daném směru rovněž neobvyklým způsobem přistupoval k hodnocení zdravotního stavu obžalovaného v rámci zohlednění poměrů pachatele, kdy vyzdvihoval zcela běžné poměry na straně obžalovaného, u něhož nejsou dány takové skutečnosti, jako je tomu u osob starých, nemocných, invalidních, či na jejichž výživě závisí více osob. Postup obžalovaného při prohlášení viny je tak motivován pouze délkou hrozícího trestu, aniž by došlo ke změně jeho vnitřního postoje, který je doložen znaleckým posudkem Mgr. [příjmení]. Ten je navíc podtržen též odvoláním jmenovaného proti rozhodnutí o povinnosti nahradit nemajetkovou újmu, v němž svůj čin bagatelizuje a zpochybňuje následky, které jeho jednání zanechalo. K dotazu předsedy senátu, zda opravný prostředek směřuje nejen do výslovně uvedeného výroku o uloženém trestu, ale napadá jím též výrok o vině, intervenující státní zástupkyně uvedla, že z jejího pohledu je právní kvalifikace, kterou zvolil nalézací soud vadná, přičemž výrok o trestu je odvislý od výroku o vině a odvolací soud by měl v takovém případě zasáhnout, čemuž podle jejího názoru nebrání ani prohlášení viny obžalovaného, kdy takovémuto postupu by mělo předcházet upozornění ve smyslu § 225 tr.ř. na možnost odchylného právního posouzení.

10. Pokud se týká vyjádření státní zástupkyně k podaným opravným prostředkům obou obžalovaných, pak v případě [jméno] [příjmení] považuje toto za nedůvodné, kdy nalézací soud správně použil odkaz na ustanovení § 2915 odst. 2 občanského zákoníku. Rovněž v případě [jméno] [příjmení] nepovažuje jeho opravný prostředek za důvodný, neboť nalézací soud správně posoudil výpovědi obou poškozených, a to i v kontextu dvou protichůdně působících audionahrávek, jejichž limitů si byl vědom. Stejně tak jeho argumentace v případě adhezního výroku je obdobná jako u [jméno] [příjmení] a i v tomto případě bylo správně přistoupeno k aplikaci solidární odpovědnosti obžalovaných.

11. V rámci veřejného zasedání odvolací soud přistoupil z vlastní iniciativy k doplnění dokazování, a to výslechem znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemajetkové újmy na zdraví MUDr. [jméno] [příjmení] k jejím posudkům týkajících se poškozených [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (č.l. 491-516). Na počátku znalkyně uvedla, že v mezidobí od podání znaleckého posudku, resp. jeho prezentace před soudem prvního stupně, nedospěla k jiným závěrům, které by považovala za nutné odvolacímu soudu sdělit, resp. těmito okolnostmi se nezabývala. Při zpracování posudku vycházela především z odborných nálezů svých kolegů z odvětví psychiatrie a psychologie, jakož i osobního setkání s poškozenými. Je stále přesvědčena, že v případě poškozených je dána diagnóza syndromu týraného a zneužívaného dítěte a setrvává na závěru, že jakýkoliv nevhodný kontakt může v tomto směru zanechat následky. Větší podíl na tomto vidí na straně pěstouna, u [jméno] [příjmení], kde došlo k menší frekvenci útoků, je pravděpodobnost takovéhoto následku nižší. Ačkoliv znalkyně uvedla, že nepříjemný pocit z nevhodného dotýkání může mít daná osoba i z jediné takovéto situace, na konkrétní dotaz soudu, s jakou pravděpodobností by jí predikovaný následek vznikl jednáním [jméno] [příjmení] uvedla, že daný výsledek není možné s pravděpodobností blížící se jistotě konstatovat. K dotazu opatrovnice poškozených sice uvedla, že je vysoce pravděpodobné, že jedním sexuálním útokem mohou vzniknout trvalé následky, ovšem k upřesňujícímu dotazu soudu uvedla, že sexuální útok může být různého charakteru, záleží na konkrétní situaci, mentalitě a věku poškozeného a na tom, jak se takovýto útok na dotyčném odrazí.

12. Z podnětu podaných odvolání přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, správnost a úplnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 254 odst. 1, odst. 2 tr.ř. a dospěl k následujícím závěrům.

13. V prvé řadě je na místě konstatovat, že nebyly shledány podmínky pro zamítnutí či odmítnutí podaných opravných prostředků uvedené v § 253 tr.ř., neboť tyto byly podány osobami oprávněnými ve smyslu § 246 odst. 1 tr.ř., byly učiněny ve lhůtě stanovené v § 248 odst. 1 tr.ř. a odůvodněny způsobem, který respektuje ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř. Souhrnně lze tedy uvést, že odvolání obžalovaných, jakož i státního zástupce, byla podána řádně a včas.

14. Po přezkoumání věci odvolací soud konstatuje, že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, netrpí závažnými procesními vadami uvedenými v § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., neboť byla plně respektována příslušná ustanovení trestního řádu, zejména týkající se řádného objasnění věci a dodržení práva obžalovaných na obhajobu. Tito byli od počátku řízení zastoupeni svými obhájci, jimž bylo umožněno účastnit se všech procesních úkonů v přípravném řízení, stejně jako nebylo obžalovaným a obhájcům odepřeno právo účastnit se hlavního líčení před nalézacím soudem a zde využít všech práv, počínaje práva vyjádřit se věci, která jim byla kladena za vinu a účasti na prováděném dokazování. To pak bylo provedeno za respektování zákonných ustanovení a při dodržení zásady ústnosti a bezprostřednosti.

15. K samotnému napadenému rozhodnutí odvolací soud uvádí, že splňuje z hlediska obsahových náležitostí zákonná kritéria, byť současně nelze nezmínit, že jak z hlediska popisu skutkového děje ve výrokové části rozsudku, tak jeho následného odůvodnění, se jedná o rozhodnutí až přespříliš detailní, kdy snaha soudu prvního stupně o komplexnost při utváření skutkových okolností a jejich zdůvodnění působí ve výsledku vysoce kontraproduktivně a do jisté míry až zmatečně, byť v souhrnu nedosáhla hranice nepřezkoumatelnosti a v návaznosti na to potřeby zásahu odvolacího soudu po této stránce. Nalézacímu soudu je však třeba důrazně vytknout neschopnost uchopit projednávanou materii stručně a srozumitelně, kdy i takovéto požadavky je třeba mít při vyhotovování rozhodnutí na paměti. Nalézací soud se při svých konstrukcích dopouštěl opakovaného popisu již dříve uvedených okolností a poznatků, a to v rozsahu, který překračoval potřeby trestního řízení. Provedené dokazování lze sice označit za vyčerpávající, nicméně odvolací soud takovýto závěr nečiní v ryze pozitivním smyslu, kdy již samotný průběh hlavního líčení, zejména co do výslechu obžalovaných či svědků, je možno označit za nadbytečný, stejně jako následné opakování daných zjištění hned v několika částech odůvodněnírozsudku. Daná nesystematičnost rozhodnutí se odráží i ve struktuře odůvodněnírozsudku, v němž lze jen s obtížemi nalézt určité znaky logické posloupnosti a přehlednosti. Samotný rozsah napadeného rozhodnutí je na základě výše uvedeného třeba označit za vysoce nadstandardní, opět však nikoliv v pozitivním slova smyslu, kdy odvolací soud má za to, že i pokud by došlo k citelné redukci obsahu byť nejméně o polovinu či ještě více, nebyl by takový postup na újmu požadavkům na řádné vyhotovení a odůvodněnírozhodnutí, ba právě naopak. Jak však již bylo uvedeno, shora uvedená výtka nepředstavuje natolik výraznou vadu rozhodnutí, která by zapříčinila nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť tento po obsahové stránce zahrnuje všechny potřebné části, věnuje pozornost provedeným důkazům, jejich hodnocení, zamítnutým návrhům na doplnění dokazování či námitkám procesních stran, právnímu hodnocením věci, jakož i otázce ukládaného trestu a materii adhezního řízení. Nalézací soud by však do budoucna měl napnout svou snahu ke zjednodušení způsobu vypracování meritorního rozhodnutí, kdy i jeho výrazně stručnější a přehlednější podoba může přinést kvalifikovanější výsledek oproti obsáhlejšímu vyhotovení.

16. V případě odvolání obžalovaného [jméno] [příjmení] lze konstatovat, že jeho argumentace v něm uvedená představuje zcela opakování jeho obhajoby z řízení před soudem prvního stupně. Obžalovaný setrval na svém vyjádření, v němž popírá spáchání trestného činu. Zdůraznil konstantnost a věrohodnost své výpovědi z přípravného řízení, jakož i řízení před soudem, jehož obsah je v souladu s tvrzeními [jméno] [příjmení], kdy ostatně ani znalecké zkoumání jeho osoby neodhalilo, že by měl jakoukoliv predispozici k jednání, které je mu kladeno za vinu. Oproti tomu rozvedl důvody, proč poškozené přišly s tvrzením o tom, že je pachatelem trestné činnosti, a to, že se snažily dostat z prostředí, v němž panovala přísnější výchova, do volnějšího režimu a současně zdůraznil nevěrohodnost poškozené [jméno] [příjmení].

17. Na tomto místě je nutné připomenout, že je výsadou soudu prvního stupně hodnotit důkazy na základě svého vnitřního přesvědčení a v souladu se zásadou bezprostřednosti a přímosti. Tuto výsadu je odvolací soud oprávněn prolomit pouze v případech vymezených § 263 odst. 7 tr.ř., není však oprávněn přehodnocovat důkazy provedené nalézacím soudem, pokud by jeho postup nebyl v rozporu s podmínkou uvedenou v § 2 odst. 6 tr.ř. Takovýto stav však u žádného z obžalovaných nebylo možno konstatovat. Nalézací soud se s námitkami obžalovaného [jméno] [příjmení] ve smyslu popírání spáchání trestné činnosti a snahou znevěrohodnit osobu [jméno] [příjmení] náležitě vypořádal, přičemž jeho argumentace je plně v souladu s formální logikou a je podložena paletou důkazů, které nestojí osamoceně, ale utváří potřebný ucelený pevný a logicky provázaný řetězec důkazů.

18. Nalézací soud zejména opakovaně vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obžalovaného [jméno] [příjmení], kdy své závěry vystavěl nejen na výpovědi [jméno] [příjmení], k níž osvětlil důvody, proč její tvrzení považuje za konzistentní a věrohodná, ale tyto dal do souvislosti též se zajištěnou messengerovou komunikací a znaleckým zkoumáním z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, které vysvětluje určité drobné nejasnosti ve výpovědi poškozené (viz zejména bod 147 odůvodněnínapadeného rozsudku). Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že výpověď [jméno] [příjmení] nestojí osamoceně, neboť je potvrzována též dalšími důkazy, a to zejména audiovizuální nahrávkou hovoru, který s poškozenými vedla [jméno] [příjmení] [příjmení]. Je třeba též poukázat na výpovědi dalších svědků ze skupiny sociálních pracovníků či zaměstnanců ústavních zařízení, kde nejen [jméno] [příjmení], ale též [jméno] [příjmení] potvrzovaly fakt, že se staly oběťmi projednávané trestné činnosti. Pakliže [jméno] [příjmení] změnila následně svůj postoj a v rámci trestního řízení (v procesně použitelných výpovědích) popřela, že by se obžalovaní vůči ní dopustili protiprávního jednání, nalézací soud vysvětlil tuto změnu snahou o návrat k poručníkům zejména pro silnou fixaci na poručnici [jméno] [příjmení]. Soud prvního stupně též věnoval poměrně výraznou část odůvodněníprávě otázce věrohodnosti výpovědi poškozené [příjmení] (body 149 - 161 odůvodněnínapadeného rozsudku), kdy poukázal na rozpory v její výpovědi, které neodpovídají principu formální logiky a neudržení kontinuity skutkových okolností. Otázkou věrohodnosti se pak zabýval též ve vztahu k dalším svědkům, kdy z hlediska odvolacího soudu správně dovodil nevěrohodnost či manipulativnost ze strany rodinných příslušníků obžalovaných, zejména [jméno] [příjmení] či [jméno] [příjmení].

19. Ve shodě s nalézacím soudem, jakož i názorem obžaloby, je třeba přisvědčit významu dvou pořízených audionahrávek, na nichž se poškozené vyjadřovaly k jednání obžalovaných. Zatímco v případě nahrávky pořízené svědkyní [jméno] [příjmení] [příjmení] dívky vypovídají při vědomí, že tato může být předána příslušným orgánům, včetně policie, a nikdo z dalších aktérů zde neprojevuje subjektivní názory či emoce, nahrávka [jméno] [příjmení] skutečně nese stopy manipulativnosti a snahy ovlivnit tvrzení poškozených. Rovněž tak obhajoba obžalovaného stran znaleckého zkoumání neprokazujícího jeho sklony k sexuálnímu chování vůči nezletilým subjektům je z kontextu hodnotících úvah soudu vytrženým argumentem, neboť případná predispozice v této oblasti není určujícím, ale toliko podpůrným důkazem, při jehož absenci nelze (ve světle dalších objektivních důkazů) dovodit jiný, než nalézacím soudem zvolený závěr.

20. V případě viny obžalovaného [jméno] [příjmení] je třeba připomenout, že nalézací soud postupoval s ohledem na prohlášení viny, které jmenovaný učinil v rámci hlavního líčení dne 26. 11. 2021. Důvody, proč takto nalézací soud učinil a vypořádání se s námitkami státního zástupce vůči danému postupu, prezentoval soud prvního stupně v bodech 218 až 220 odůvodněnínapadeného rozhodnutí. K tomuto je třeba uvést, že nalézací soud nepostupoval v rozporu se zákonnou úpravou a po formální stránce naplnil všechny podmínky uvedené v § 206c tr.ř. S poukazem na stávající judikaturní praxi Nejvyššího soudu v podobě rozhodnutí ze dne 28. 4. 2021, sp.zn. 8 Tdo 258/2021, mu pak nelze vytknout ničeho, jestliže institut prohlášení viny přijal nikoliv v počáteční fázi hlavního líčení, ale až na jeho úplném závěru, neboť takový postup vyloučen není. Na druhou stranu odvolací soud zdůrazňuje, že pokud dojde k akceptaci prohlášení viny obžalovaného právě v takovýchto pozdějších fázích soudního řízení, kdy již proběhlo z větší části či dokonce v celém rozsahu dokazování, je třeba vždy důsledně posuzovat význam takovéhoto postupu obžalovaného ve vztahu k dosažení účelu daného institutu, jakož i celého trestního řízení. Soud, který přistoupí na deklarované kroky obžalovaného a přijme jeho prohlášení viny, musí zkoumat, zda tyto nejsou účelově motivovány snahou o dosažení beneficia v podobě možnosti ukládání trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, aniž by fakticky byl projev obžalovaného spojen s uvědoměním si významu a škodlivosti jednání pro společnost a představuje určitou sebereflexi obžalovaného nad spáchaným činem. Je patrné, že prohlášení viny má kromě tohoto významu, který dopadá do sféry vnitřního projevu obžalovaného, též důsledky z hlediska procesního, kdy obžalovaný daným projevem deklaruje též ochotu podřídit se dosavadním úkonům orgánů činných v trestním řízení a přejímá výsledky jejich dosavadní činnosti. Tím umožňuje soudu urychlit celý proces projednání věci ať již formou nepotřebnosti provádění dalšího dokazování či významu svého doznání pro účely dalšího trestního řízení, např. ve vztahu k dalším spoluobžalovaným. Pouze kumulace výše uvedených faktorů by tak měla vést soud k přijetí prohlášení viny.

21. Ačkoliv v tomto konkrétním případě obžalovaný [jméno] [příjmení] učinil prohlášení viny až téměř po úplném ukončení dokazování, kdy jediným důkazem, který byl provedený po učinění tohoto kroku, byl výslech svědkyně [jméno] [příjmení], jejíž výpověď však vzhledem k využití zákonného práva odepřít vypovídat nepřinesla žádné nové poznatky, lze sice chápat argumentaci státního zástupce spatřující v takovémto jednání účelovost obžalovaného [jméno] [příjmení], ovšem na druhou stranu je třeba si uvědomit, že obžalovaný tímto způsobem též verifikoval obsah výpovědi [jméno] [příjmení] a tím přispěl k možnosti posouzení jejích tvrzení jako věrohodných. Tuto skutečnost nelze přehlížet, neboť i přes velmi pečlivou práci orgánů činných v přípravném řízení, byla důkazní situace typická pro obdobné případy sexuálně motivovaných trestných činů v rámci rodinného prostředí, v němž řada osob blízkých osobám obžalovaných i poškozených nemá tendenci vypovídat objektivně, o to více, že pro současné pochybení daných orgánů došlo k eliminaci použitelnosti prvotních výpovědí poškozených v dalším průběhu řízení. Proto, ačkoliv bylo již dříve poukazováno na existenci dalších důkazů, které umožnily podpořit věrohodnost výpovědi [jméno] [příjmení], doznání se obžalovaného [jméno] [příjmení] je stále třeba považovat za nejvýraznější podobu potvrzení opodstatněnosti podaného žalobního návrhu.

22. Nalézací soud též nepochybil v případě užití právní kvalifikace ve vztahu k oběma obžalovaným, kdy v tomto směru ani z jejich strany nezazněly v rámci opravných prostředků žádné relevantní námitky. Soud prvního stupně vymezil všechny zákonné znaky zločinu znásilnění podle ustanovení § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), písm. d), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k [jméno] [příjmení] a zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k obžalovanému [jméno] [příjmení]. Lze tedy plně odkázat na odůvodnění, které v napadeném rozhodnutí soud vymezil v bodech 210 až 216, kde byly deklarovány všechny potřebné znaky projednávané trestné činnosti, včetně subjektivní stránky jednání. Ve shodě s podaným odvoláním státního zástupce lze nalézacímu soudu vytknout, že v případě konstrukce právní věty u trestného činu znásilnění nesprávně použil u obou obžalovaných pojmu pohrůžky v množném čísle, byť zákon takto nečiní, avšak nejedná se o natolik významnou skutečnost, pro kterou by odvolací soud měl potřebu do napadeného rozhodnutí zasahovat.

23. Je rovněž na místě dát za pravdu státnímu zástupci, že nalézací soud pochybil, jestliže jednání [jméno] [příjmení] neposoudil rovněž podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy jako jednání, jehož se pachatel dopustil souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Tímto je dle konstantní rozhodovací praxe třeba rozumět takový styk, při němž dochází k situaci, kdy je pohlavní pud uspokojován v podobě stimulace pohlavních orgánů způsobem, jakým k tomuto dochází při souloži. Ve vztahu k mužskému pohlavnímu orgánu se tak typicky jedná o jeho stimulaci ústy či právě rukou. Takováto situace nastala i v případě [jméno] [příjmení] a útoků, které vedl směrem k poškozeným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jež donutil, aby rukou stimulovaly jeho penis. K tomuto pochybení nalézacího soudu je však třeba uvést, že má svůj původ již v podané obžalobě státního zástupce, v níž daný mechanismus byl podřazen rovněž toliko pod ustanovení § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Jestliže tedy obžalovaný v rámci hlavního líčení přistoupil k prohlášení viny podle § 206c tr.ř., musel tak učinit ve vztahu ke skutku, který byl uveden v obžalobě, a to včetně vyslovení souhlasu s jeho právní kvalifikací. Odvolací soud uvádí, že správným postupem mělo být nepřijetí daného prohlášení nalézacím soudem při vědomí, že právní kvalifikace je chybná. Pokud však již k takovémuto postupu došlo a soud prohlášení viny přijal, postupoval zcela v souladu se zákonnými podmínkami, neboť následnou úpravu skutkového stavu a jeho právního posouzení oproti podané obžalobě učinit nemohl. V této rovině je proto třeba vnímat i vyjádření intervenující státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Ačkoliv v obecném směru je třeba její námitce přisvědčit, stávající situace již neumožňuje zásah do stavu, který založil postupem podle § 206a odst. 4, odst. 6 tr.ř. nalézací soud. Ačkoliv přístup k institutu prohlášení viny v současné době stále ještě není zcela jednoznačně ukotven, o čemž svědčí stále rozrůstající se judikaturní praxe, je třeba konstatovat, že daný postup klade určité nároky již na náležitě podaný žalobní návrh státního zástupce, ve vztahu k němuž je prohlášení činěno. Obžalovaný tak v podstatě akceptuje v plném rozsahu názor obžaloby jak po stránce skutkové, tak právního posouzení. Nejinak tomu bylo též v případě obžalovaného [jméno] [příjmení]. Je zcela evidentní, že také státní zástupce krajského státního zastupitelství ve výsledku neměl k právní kvalifikaci, kterou zvolil v napadeném rozhodnutí soud prvního stupně, žádné námitky, neboť tato plně odrážela jeho vlastní názor. V podstatě až v doplňujícím vyjádření intervenující státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství pak došlo k rozšíření argumentace, byť opravný prostředek nebyl výslovně modifikován jako podaný v neprospěch obžalovaného také, co do výroku o vině, ale daným postupem bylo brojeno proti uloženému trestu. Odvolací soud tedy neměl pro splnění zákonných podmínek, které vyplývaly z přijetí prohlášení viny [jméno] [příjmení], důvod, ani možnost do napadeného rozhodnutí zasahovat v otázce jeho viny.

24. Pokud se týká trestu, který byl uložen obžalovanému [jméno] [příjmení] ve výměře osmi let se zařazením pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou, neshledal odvolací soud, co do jeho druhu a výměry jakýchkoliv pochybení, kdy byly reflektovány veškeré okolnosti případu, délka páchání trestné činnosti a způsob, jakým k ní docházelo, osoba obžalovaného a jeho poměry, to vše v kontextu polehčujících a přitěžujících okolností. Trest ukládaný mírně pod polovinou zákonné trestní sazby pak právě vzhledem k existenci převažujících přitěžujících okolností, zejména v podobě zneužití jeho postavení vůči poškozeným, následku, který byl způsoben a době, po kterou obžalovaný spáchal trestnou činnost, jakož i fakt, že této se dopouštěl na více osobách, nemohou i při deklarované formální bezúhonnosti vést ke konstatování nepřiměřenosti takovéto sankce. Blíže lze odkázat na adekvátní odůvodnění, jež nalézací soud zvolil v případě [jméno] [příjmení] v bodech 228 až 230 odůvodněnínapadeného rozhodnutí, které plně zohledňuje požadavky ukotvené zejména v ustanoveních § 37 až § 39 tr. zákoníku.

25. Pokud se týká uloženého trestu obžalovanému [jméno] [příjmení], který byl ohrožený trestní sazbou shodnou jako spoluobžalovaný [jméno] [příjmení], zde nalézací soud, zejména vzhledem ke konstatovanému kvalifikovanému doznání se jmenovaného, jeho dosavadní beztrestnosti, nižšímu počtu útoků, formě jednání i věku, v němž se trestné činnosti dopustil, využil ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložil trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, a to konkrétně trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Již výše odvolací soud konstatoval, že postup nalézacího soudu při přijetí prohlášení viny [jméno] [příjmení] byl v souladu se zákonnými podmínkami a umožnil proto aplikaci ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Nalézací soud své úvahy rozvedl v bodech 231 až 236 odůvodněnínapadeného rozhodnutí, kdy i v tomto směru lze v podrobnostech na danou pasáž pro stručnost odkázat. Státní zástupce ve svém opravném prostředku zdůraznil účelovost daných kroků [jméno] [příjmení] a poukázal, že postup soudu prvního stupně spočíval pouze v mechanickém vyjmenování přitěžujících okolností, které nebyly nadále adekvátně zohledněny. Kromě předchozího uvážení, jednání ke škodě osoby blízké, způsobení jiného závažnějšího škodlivého následku a spáchání trestného činu na více osobách, státní zástupce považoval za nutné zohlednit fakt, že se obžalovaný jednání dopustil v pozici„ staršího bratra“, který zneužil svého postavení vůči poškozeným, jakož i delší dobu a více útoků, jimiž jednal. Současně bagatelizoval prohlášení viny, jakož i omluvu, resp. projev lítosti, které v rámci hlavního líčení obžalovaný učinil. K významu prohlášení viny [jméno] [příjmení] se odvolací soud vyjádřil již v předchozích pasážích odůvodněnítohoto rozsudku. Z hlediska vlastního druhu a výměry uložené sankce má odvolací soud za to, že právě věk obžalovaného a jeho doznání, byť učiněné až ke konci hlavního líčení, které však i tak dokázalo adekvátní měrou potvrdit věrohodnost výpovědi poškozené, kterou rozporoval druhý z obžalovaných [jméno] [příjmení] a potřeba odlišit, jak dobu, po kterou se obžalovaní svého jednání dopouštěli, tak i počet útoků a způsob jejich provedení vůči poškozeným, jej vede k názoru, že při převažující existenci polehčujících okolností a splnění zákonných podmínek pro aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je trest, který zvolil nalézací soud sice relativně mírným avšak, nikoliv natolik, aby jej bylo možno označit za nepřiměřený. Státnímu zástupce lze dát za pravdu stran hodnocení projevu lítosti obžalovaného, kterou lze jen stěží chápat jako účinnou ve smyslu zákonného vymezení, k němuž nepostačuje pouhý verbální projev obžalovaného, ale daný institut je třeba vnímat v daleko hlubším významu, kdy pachatel trestného činu skutečně projevuje svým chováním uvědomění si škodlivosti svého jednání a snahu jednak se této do budoucna vyhnout, ale též přispět svým jednáním k dosažení odčinění důsledků tohoto svého protiprávního jednání. Na tomto místě tedy přichází do úvahy omluva poškozeným (což [jméno] [příjmení] učinil, byť v poměrně vágní formě, kdy na druhou stranu vzhledem k provedení jejich výslechu v jeho nepřítomnosti tuto nemohl adresovat přímo, ale jen prostřednictvím opatrovnice), jakož i další kroky spojené např. se snahou o kompenzaci (např. finanční) prožitých útrap či jiné škody způsobené poškozeným. Na druhou stranu skutečnost, na níž státní zástupce rovněž naráží ve svém odvolání, kdy odvozuje nepřesvědčivý postoj [jméno] [příjmení] k vážnosti jím projevené lítosti, od podání řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, akceptovat nelze. Obžalovanému není možné klást k tíži využití tohoto zákonem přiznaného práva, o to více jen do části meritorního rozhodnutí, v němž nesouhlasí, že by jeho jednání, k němuž se plně doznal, mohlo přivodit povinnost k úhradě poměrně výrazné nemajetkové újmy. I přes výše uvedené, však ve výsledku lze mít za to, že soud prvního stupně dostatečně přesvědčivě odůvodnil své úvahy stran schopnosti obžalovaného uvědomit si závažnost svého jednání a jeho nápravy i bez uložení nepodmíněného trestu, když se ztotožnil s tím, že podstatné prvky sebereflexe byly v případě [jméno] [příjmení] naplněny. Na tomto místě lze též předeslat, že v případě užití přitěžující okolnosti podle § 42 písm. k) tr. zákoníku, kdy nalézací soud dovodil, že obžalovaný [jméno] [příjmení] svým jednáním způsobil jiný větší škodlivý následek ve vztahu k poškozeným (mírnou depresivní poruchu u [jméno] [příjmení] a rozvinutí syndromu CAN u obou poškozených), bude dané skutečnosti věnována pozornost níže v souvislosti s rozhodnutím o uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy.

26. Konečně v případě odvolání obžalovaného [jméno] [příjmení], které směřovalo do rozhodnutí soudu prvního stupně stran náhrady nemajetkové újmy, konstatuje odvolací soud následující. Nalézací soud v napadeném rozhodnutí v prvé řadě správně dovodil skutečnost, že obě poškozené se se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy připojily k trestnímu řízení řádně a včas. Současně byla provedenými důkazy - zejména na základě znaleckého zkoumání a vyšetření poškozených z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie MUDr. [příjmení] a PhDr. [příjmení] a v návaznosti na jejich poznatky též znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemajetkové újmy na zdraví MUDr. [příjmení] - dovozena existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a způsobeným následkem. U obou poškozených došlo k diagnostice syndromu [příjmení] s emoční deprivací, v případě [jméno] [příjmení] též k přítomnosti mírné depresivní poruchy. Znalci připomněli, že tyto projevy u poškozených nebyly do doby protiprávního jednány přítomny a souvisí tak přímo s páchanou trestnou činností. Nalézací soud zjištění shora uvedených znalců velmi obsáhle prezentoval jednak v popisné pasáži (body 198-103) a následně v části odůvodněnívěnované přímo adheznímu řízení (body 239-243). V těchto rozvedl obtíže, kterými trpí poškozené a vypořádal se též s případnými rozpory či nejasnostmi, kdy jeho závěr o absenci vad posudku či pochybností o závěrech znalkyně [příjmení] [příjmení] odvolací soud akceptuje. Ostatně v obecné rovině je na místě zdůraznit, že způsob jednání jakého se vůči poškozeným dopouštěl [jméno] [příjmení], délka, po kterou byla trestná činnost páchána, i okolnosti, za nichž k ní docházelo, to vše ve vztahu k obdobným případům, nevzbuzuje stran konstatovaných následků ani u odvolacího soudu žádných pochybností. Je nutné též odmítnout námitky obou obžalovaných, směřujících do neprokázání existence trvalých následků u poškozených, když tato skutečnost není pro potřeby trestního řízení, jak z hlediska užití právní kvalifikace, tak pro možnost zohlednění následku při rozhodování o trestech, jakož i pro účely adhezního řízení, podstatná.

27. S ohledem na skutečnost, že jednání obou obžalovaných vůči poškozeným nenesla znaky společného protiprávního jednání, ale jmenovaní se trestné činnosti dopouštěli odděleně, bylo na místě při rozhodování o uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy, posoudit míru jejich odpovědnosti vůči vzniklému následku. Jestliže odvolací soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí právě ohledně výroku o náhradě nemajetkové újmy, učinil tak právě z důvodu závěrů nalézacího soudu v tomto směru, kdy soud prvního stupně přistoupil k aplikaci solidární odpovědnosti obou pachatelů ve vztahu k reparaci vzniklé újmy. Nalézací soud tak postupoval podle ustanovení § 2915 odst. 1 o.z., k čemuž jej vedlo tvrzení znalkyně [příjmení] [příjmení], podle níž se sice větší mírou zasloužil o vznik újmy poškozených ten z obžalovaných, kdo se protiprávního jednání dopouštěl častěji a soustavněji ([jméno] [příjmení]), nicméně znalkyně má za to, že jakýkoliv nevhodný kontakt s dítětem může zanechat následek vždy. Z hlediska obou obžalovaných nelze, podle přesvědčení nalézacího soudu, definovat jednání, kterého z nich, se na výsledné částce podílí konkrétní měrou. Nalézací soud proto uzavřel ve svém odůvodnění, že solidární odpovědnost obou obžalovaných je zcela na místě, neboť je zřejmé, že každý z obžalovaných svým izolovaným jednáním mohl způsobit znalkyní zjištěné poškození zdraví dotčených dívek, přičemž nelze s jistotou určit, který z nich a v jaké míře tento následek způsobil.

28. Odvolací soud v prvé řadě souhlasí s přiléhavým poukazem na ustanovení § 2915 o.z. soudem prvního stupně, které dopadá na situace, kdy došlo ke způsobení škody několika osobami. Je také pravdou, že zákonodárce preferuje v daných situacích aplikaci tzv. solidární odpovědnosti, kdy primárně jsou při existenci několika škůdců k její náhradě zavázáni všichni společně a nerozdílně, pakliže nelze diferencovat podle jiného předpisu rozsah újmy, resp. její náhrady jen do určité výše u některého z nich. Není tedy nutné, aby škůdci jednali společně, ale je přípustné, aby solidární odpovědnost nastala i v případech, kdy se protiprávního jednání tito dopouštěli nezávisle na sobě. Nalézací soud následně odmítl využití mimořádného moderačního práva upraveného v § 2915 odst. 2 o.z., které umožňuje změnu solidární odpovědnosti na dílčí ve vztahu k jednotlivým škůdcům. Správně bylo poukázáno, že tato situace je přípustná pouze tehdy, jedná-li se o důvod zvláštního zřetele hodných, kdy však ve vztahu k osobám obžalovaných nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by daný postup zakládaly. Podle názoru soudu prvního stupně je ostatně použití ustanovení § 2915 odst. 2 věta první o.z. vyloučeno navazující částí tohoto ustanovení (věta druhá), neboť podle závěrů dokazování v podobě znaleckého posudku MUDr. [příjmení] lze způsobenou újmu připsat každému z obžalovaných zvlášť, byť jednali nezávisle na sobě. V obecné rovině tedy nelze nalézacímu soudu vytknout, že pokud dovodil solidární odpovědnost podle § 2915 odst. 1 věta první o.z. a současně neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, které by mohly opodstatnit dělenou odpovědnost dle účasti jednotlivých obžalovaných ve smyslu § 2915 odst. 2 věta první o.z., pak pochopitelně není možná ani aplikace § 2915 odst. 2 věta druhá o.z., neboť její znění vylučuje právě dílčí odpovědnost ve vztahu k větě předcházející ve prospěch odpovědnosti solidární. V tomto ohledu pak na okraj odvolací soud poukazuje na nesprávné vyjádření intervenující státní zástupkyně, která nedůvodnost odvolání [jméno] [příjmení] spatřovala ve správném použití odkazu na § 2915 odst. 2 o.z. nalézacím soudem, což však tento neučinil, ale užití daného ustanovení naopak vyloučil.

29. Odvolací soud nicméně zdůrazňuje, že při posuzování případu bylo soudem prvního stupně opomenuto, že solidární odpovědnost sice platí i v případech, kdy se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek, ovšem takováto premisa se uplatní pouze a jen v případech, kdy nelze určit, která osoba škodu způsobila, přičemž jednání každé z nich bylo způsobilé škodlivý následek přivodit s pravděpodobností blížící se jistotě (§ 2915 odst. 1 věta druhá o.z.). V tomto směru se však nalézací soud v rámci dokazování spokojil s neúplným tvrzením znalkyně MUDr. [příjmení] o tom, že podle jejího názoru mohlo jakékoliv jednání kteréhokoliv z obžalovaných vést ke konstatovanému škodlivému následku, byť současně nevyloučila, že větší měrou bylo možno přivodit následek právě jednáním obžalovaného [jméno] [příjmení], coby pachatele, který se dopouštěl činu po delší dobu a ve větším rozsahu, co do počtu útoků či způsobu jejich provedení.

30. Je třeba připomenout, že [jméno] [příjmení] se trestné činnosti vůči oběma obžalovaným dopouštěl v období let 2017 až červenec 2019, kdy v podstatě s frekvencí jednou týdně se vůči oběma poškozeným dopouštěl jednání, které spočívalo - ve stručnosti - v osahávání na obnaženém těle, stimulaci penisu rukou či ústy, strkání prstu do přirození, lízání přirození a análním pohlavním styku, přičemž takto jednal z pozice poručníka a současně za užití výhrůžek fyzickými tresty, které předtím skutečně vůči poškozeným realizoval. Oproti tomu [jméno] [příjmení] byl uznán vinným jednáním, kterého se dopustil v době o jeden rok kratší, tedy od roku 2018 do července 2019, kdy vyzval ve dvou případech [jméno] [příjmení], aby stimulovala rukou jeho penis a v jednom případě totéž učinil ve vztahu k [jméno] [příjmení], přičemž pokud by tak neučinily, hrozil jim, že na ně bude žalovat poručníkům. Z takto ustáleného skutkového děje je zcela jednoznačně možné dovodit daleko vyšší míru závažnosti jednání [jméno] [příjmení], než jak tomu bylo v případě [jméno] [příjmení]. Daný fakt vyplývá, jak z doby, po kterou se prvně jmenovaný dopouštěl protiprávního jednání, frekvence, resp. počtu případů, kdy ke škodlivému jednání došlo, způsobu, jakým toto bylo prováděno a vlastním postavením obžalovaného [jméno] [příjmení], coby osoby, jíž byly poškozené jistou měrou podřízeny v rámci výchovných pravomocí, ale i samotného věku, o to více, že výhrůžky, které obžalovaný [jméno] [příjmení] vůči poškozeným používal, byly přímo navázány na fyzické tresty, které v minulosti fakticky prováděl. Oproti tomu stojí v případě [jméno] [příjmení] jeho jednání v podobě stimulace penisu na dvou případech vůči [jméno] [příjmení] a jednom případě vůči [jméno] [příjmení]. Nalézací soud se tedy ve vztahu ke znalkyni měl zaobírat též otázkou, nikoliv zda jednání kteréhokoliv z obžalovaných bylo s to přivodit udávaný následek, což MUDr. [příjmení] potvrdila, ale své dokazování měl precizovat o zjištění, zda mohl kterýkoliv z nich takový škodlivý následek způsobit s pravděpodobností blížící se jistotě. Daný nedostatek pak odvolací soud odstranil z vlastní iniciativy provedeným doplněním dokazování v podobě výslechu znalkyně MUDr. [příjmení], která setrvala na svých závěrech z dosavadního průběhu trestního řízení, nicméně po předestření potřeby odlišit míru způsobení následku jednotlivými obžalovanými uvedla, že právě v případě [jméno] [příjmení] není možné se zákonem požadovanou pravděpodobností blížící se jistotě konstatovat, že by jeho jednání mělo za následek vznik uvedené újmy ve vztahu k oběma poškozeným, kterou finančně vyčíslila. Odvolací soud tak sice nemá jakýchkoliv pochybností, že na základě dokazování verifikovaná újma, která vznikla poškozeným, byla zapříčiněna jednáním obžalovaného [jméno] [příjmení], když ostatně znalci z odvětví psychiatrie a psychologie dovodili, že diagnostikované potíže nebyly u poškozených dány před pácháním trestné činnosti a s touto tak jednoznačně souvisí, ovšem daný závěr již nelze s potřebnou jistotou, která by umožňovala zákonný postup ve smyslu § 2915 odst. 1 o.z. vztáhnout také na obžalovaného [jméno] [příjmení]. Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí o uplatněném nároku poškozených je tak v přezkoumávané části rozsudku nesprávné, odvolací soud v intencích § 258 odst. 1 písm. f) tr.ř. zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalovaného [jméno] [příjmení] právě ohledně jmenovaného, a to v celém výroku o náhradě nemajetkové újmy a nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl povinností nahradit nemajetkovou újmu spočívající ve ztížení společenského uplatnění zavázán toliko obžalovaný [jméno] [příjmení], a to v rozsahu jak to již prezentoval nalézací soud, tedy ve vztahu k poškozené [jméno] [příjmení] ve výši 416 006 Kč a ve vztahu k [jméno] [příjmení] ve výši 378 930 Kč, když shodně, jak to učinil soud prvního stupně, vycházel z náležitého ohodnocení vzniklé újmy znaleckým posudkem MUDr. [jméno] [příjmení]. Vzhledem ke skutečnosti, že obě poškozené se připojily k trestnímu řízení s nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve vztahu k oběma obžalovaným, pak nezbylo, než podle § 229 odst. 2 tr.ř. tyto odkázat se zbytkem jejich nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť nezpochybňuje, že také jednáním [jméno] [příjmení] mohlo jistou měrou dojít k určitému ovlivnění jejich osobnostních práv a společenského uplatnění, ovšem prokazování míry, zda skutečně a v jaké míře tak bylo učiněno, by znamenalo provádění daleko širšího dokazování, které by bylo nad rámec účelnosti nyní vedeného trestního řízení.

31. Odvolací soud však současně byl s ohledem na shora uvedené rozhodnutí, jímž zasáhl do adhezního výroku, nucen přistoupit ke změně, která daný postup promítla do výroku o trestu uloženého [jméno] [příjmení]. Nalézací soud jmenovanému při uložení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody stanovil rovněž podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil poškozeným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] nemajetkovou újmu. Ačkoliv uložení takovéto povinnosti nemusí být vždy odvislé od souběžného rozhodnutí podle § 228 odst. 1 tr.ř., musí být takováto povinnost založená podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku pro obžalovaného vymezena s určitostí, která mu umožní danou povinnost fakticky realizovat. V případě [jméno] [příjmení] však nebylo možné při stávajícím rozsahu dokazování vymezit, byť určitý dílčí rozsah nemajetkové újmy, kterou mohl přivodit poškozeným, a proto postup podle inkriminovaného ustanovení nepřichází do úvahy. Odvolací soud tedy v návaznosti na zrušující rozhodnutí ve vztahu k celému výroku o náhradě nemajetkové újmy zrušil napadený rozsudek též ohledně obžalovaného [jméno] [příjmení] částečně ve výroku o trestu, kdy při nezměněném závěru o uložení trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, nestanovil obžalovanému povinnost podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud se týká samotného trestu odnětí svobody a jeho výměry, v daném směru se odvolací soud vyjádřil již v předchozí pasáži odůvodněnítohoto rozhodnutí, kdy věnoval pozornost přiměřenosti ukládaných trestů obžalovaným [jméno] a [jméno] [příjmení], a to zejména stran odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného [jméno] [příjmení], kterému nepřesvědčil. Závěry o důvodnosti podmíněně odložené sankce odnětí svobody soud pro stručnost uvádí ve shodě s úvahami soudu prvního stupně, a to včetně použití ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

32. Závěrem tedy odvolací soud rekapituluje, že z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. f), odst. 2 tr.ř. shledal opodstatněnost podaného opravného prostředku [jméno] [příjmení] a zrušil tedy v celém výroku o náhradě nemajetkové újmy napadený rozsudek, stejně jako tak učinil částečně ve vztahu ke jmenovanému ve výroku o trestu a nově podle § 259 odst. 3 tr.ř. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku. Naopak odvolání obžalovaného [jméno] [příjmení] a státního zástupce podle § 256 tr.ř. jako nedůvodná zamítl. Ve všech zbývajících výrocích pak napadený rozsudek zůstal nezměněn.

Rubrum