Číslo jednací: 5Af 57/2016 - 54

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., v právní věci žalobce: ENERGIEALLIANZ Austria GmbH, sídlem Wienerbergstrasse 11, Wien, Republika Rakousko, zastoupeného Mag. Bernhardem Hagerem, advokátem sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2016 čj. 1909-2/2016-900000-302 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 10. 6. 2016 č.j. 1909-2/2016-900000-302 a rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 2. 11. 2015 č.j. 145504- 4/2015-510000-11 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228,- Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mag. Bernharda Hagera, advokáta.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2016 č.j. 1909-2/2016-900000-302 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 2. 11. 2015, č.j. 145504-4/2015-510000-11 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl návrh žalobce na vydání povolení k nabytí elektřiny bez daně podle § 14 části čtyřicáté sedmé zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „část 47. stabilizačního zákona“).

2. Jádro sporu mezi účastníky řízení spočívá ve skutečnosti, že žalovaný neudělil žalobci povolení k nabytí elektřiny bez daně podle části 47. stabilizačního zákona (dále jen „povolení“), protože žalobce, resp. jeho organizační složka nebo závod, nebyl zapsán v tuzemském obchodním rejstříku, zatímco žalobce tomuto závěru oponoval tvrzením, že k vydání povolení takového zápisu v tuzemském obchodním rejstříku nebylo zapotřebí, neboť žalobce byl již zapsán v rakouském obchodním rejstříku a doložení zápisu žalobce v obchodním rejstříku ani český právní řád závazně žalobci pro získání povolení neukládal. Žalobce rovněž napadenému rozhodnutí oponoval argumentací, že žalovaný, stejně jako před ním správní orgán prvního stupně, neměli právem aprobovanou možnost rozhodnout jinak, nežli povolení vydat, nikoliv v projednávané věci uplatňovat svou diskreční pravomoc, protože takový prostor celním orgánům nedávalo samotné znění § 14 odst. 2 části 47. stabilizačního zákona.

II. Napadené rozhodnutí

3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zrekapituloval předchozí průběh řízení (str. 1 - 2 napadeného rozhodnutí) a následně se věnoval vlastnímu vypořádání odvolacích námitek. Zároveň žalovaný v napadeném rozhodnutí (str. 3) shrnul právní názor správního orgánu prvního stupně, že když žalobce jako podnikající zahraniční osoba nebyl zapsán v obchodním rejstříku, nebo tam nebyl zapsán jeho závod či odštěpný závod, nemohl na území České republiky při dodržení zásady rovnosti zacházení se žalobcem jako se státními příslušníky podnikat, čili vyvíjet „soustavnou výdělečnou činnost za účelem dosažení zisku“.

4. Žalovaný především odmítl odvolací námitku žalobce, že žádný právní předpis žalobci nepřikazoval zřídit na území České republiky odštěpný závod nebo se zapsat do tuzemského obchodního rejstříku. Žalobce podle žalovaného totiž mohl na území České republiky podnikat jen za podmínek stanovených pro právnické osoby se sídlem v České republice podle tuzemského práva, tudíž nebylo možné, aby žalovaný činil při podnikání žalobce nedůvodný rozdíl v jeho prospěch a nepožadoval zápis v tuzemském obchodním rejstříku, byť jeho samotné právo podnikat již nebylo vázáno na zápis žalobce do obchodního rejstříku, nýbrž na uznání zahraniční licence žalobce na obchod s elektřinou ve smyslu § 7a zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“). Žalobce tak nebyl vyňat z povinnosti veřejné registrace v obchodním rejstříku, když z ustanovení § 43 a § 44 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rejstříkový zákon“) nebylo možno vyvozovat, že byl jako zahraniční osoba se sídlem v Evropské unii oproštěn od povinnosti zápisu do obchodního rejstříku. Měly-li všechny právnické osoby povinnost se zapisovat do obchodního rejstříku, musel být rejstříkový zákon vykládán tak, že z této povinnosti nebylo možné vyjímat proti tuzemským právnickým osobám a právnickým osobám se sídlem mimo Evropskou unii žalobce jako právnickou osobu se sídlem v Evropské unii. Tím by došlo k narušení principů formální a materiální publicity u „unijních zahraničních osob“, na kterých je založen rejstříkový zákon, když by si podnikatelé o nich jako nezapsaných podnikatelích nemohli „zjistit, s kým do právních vztahů vstupují“. Další argument pro „dovození povinnosti“ zápisu žalobce do obchodního rejstříku žalovaný spatřoval v tom, že právě v důsledku absence zápisu žalobce do obchodního rejstříku žalobce nedisponoval ani obchodní firmou, tudíž by mohl „vyvstat problém se zásadou nezaměnitelnosti … či zásadou jedné obchodní firmy podnikatele“. Bez zápisu v obchodním rejstříku by podle argumentace žalovaného také nebylo možné s odkazem na ustanovení § 429 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) identifikovat „skutečné sídlo zahraniční právnické osoby, kde ji lze kontaktovat…“. Zmařena či ztížena by tak byla v důsledku absentující identifikace sídla například i kontrola žalobce ze strany celních orgánů. Ustanovení § 2 odst. 1 rejstříkového zákona pak navíc ohledně žalobce předpokládalo, jestliže zamýšlel vyvíjet podnikatelskou činnost na území České republiky, že měl na výběr zapsat svůj závod nebo odštěpný závod ve smyslu ustanovení § 502 a § 503 občanského zákoníku.

5. K související odvolací námitce žalobce pak žalovaný uvedl, že povinnost žalobce zapsat se do obchodního rejstříku, a to do 90 dnů ode dne doručení rozhodnutí o udělení licence, vyplývala i z ustanovení § 8 odst. 7 energetického zákona, a sice pod sankcí zániku licence ze zákona. Z energetického zákona sice zároveň nevyplývala v poloze podmínky podnikání pro žalobce povinnost zřídit odštěpný závod, nicméně žalobce mohl na území České republiky podnikat i jiným způsobem, např. si mohl zřídit obchodní závod zahraniční osoby ve smyslu § 502 občanského zákoníku.

6. Jestliže žalobce v další odvolací námitce tvrdil, že na území České republiky nevykonával podnikání, nýbrž jen nakupoval a prodával obchodníkům elektřinu, žalovaný takové námitce oponoval tím, že žalobce vykonával „samostatnou soustavnou činnost, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku“, čili žalobce bylo třeba považovat za podnikatele.

7. Žalovaný neshledal důvodnou ani námitku, v níž se žalobce bránil závěru žalovaného, že z ustanovení § 50 rejstříkového zákona, týkajícího se výčtu skutečností povinně zapisovaných do obchodního rejstříku ohledně závodu zahraniční osoby a odštěpného závodu zahraniční osoby, nebylo lze dovozovat povinnost žalobce jako zahraniční osoby se sídlem v Evropské unii zapisovat se do obchodního rejstříku. Svůj závěr přitom žalovaný opřel o skutečnost, že tento vyplynul z již žalovaným uvedených ustanovení občanského zákoníku, rejstříkového zákona, energetického zákona i Smlouvy o fungování Evropské unie, stejně jako z důvodové zprávy k rejstříkovému zákonu, z níž vyplýval „jasný úmysl zákonodárce“ zachovat z „evidenčních důvodů“ i po rekodifikaci soukromého práva povinnost žalobce jako osoby neuvedené v § 43 rejstříkového zákona zapisovat sebe, resp. svou organizační složku, do obchodního rejstříku. Žalovaný zároveň odmítl akceptovat žalobcem namítaný odborný článek z časopisu Právní rádce, a to z toho důvodu, že se nejednalo o závazný právní výklad, ale jen o názor jednotlivců v reakci na aplikační problémy rekodifikovaného soukromého práva v jeho počátcích.

8. S následnou námitkou žalobce, že pro udělení povolení ke svému návrhu předložil veškeré dokumenty v zákonném rozsahu podle § 13 odst. 2 části 47. stabilizačního zákona, se žalovaný vypořádal tak, že z citovaného ustanovení nebylo možné dovodit, že by zahraniční osoba nemusela předkládat k návrhu na udělení povolení výpis z tuzemského obchodního rejstříku, protože povinnost takového zápisu byla dána „dalšími právními předpisy“. Opačný výklad by pak podle žalovaného vedl k tomu, že by výpis z obchodního rejstříku nemusela předložit ani zahraniční fyzická nebo právnická osoba se sídlem (bydlištěm) mimo Evropskou unii, neboť by jí pro podání takového návrhu postačoval toliko výpis z obdobného zahraničního rejstříku.

III. Žaloba

9. Žalobce v podané žalobě stručně shrnul průběh předchozího řízení a deklaroval, že rozporuje zákonnost napadeného rozhodnutí v celém jeho rozsahu, stejně jako zákonnost prvostupňového rozhodnutí, a to pro nesprávnost právního hodnocení projednávané věci ze strany celních orgánů.

10. Žalobce následně přistoupil k vlastní formulaci jednotlivých žalobních bodů, přičemž hned v prvním žalobním bodě namítl, že celní orgány rozhodující v předmětné věci nemohly uplatnit správní uvážení, když žalobci ustanovení § 14 odst. 2 části 47. stabilizačního zákona obratem „vydá povolení“ přiznávalo právní nárok na vydání povolení, splnil-li pro jeho vydání takto stanovené zákonné podmínky. Tento závěr žalobce opřel i o judikaturu správních soudů, konkrétně o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 5 Afs 84/2012. Pakliže žalovaný v napadeném rozhodnutí shledal, že nebyla splněna zákonná podmínka doložení výpisu z obchodního rejstříku, žalobce tomu oponoval zněním § 13 odst. 2 písm. c) části 47. stabilizačního zákona, v němž byl v případě žalobce jako zahraniční osoby alternativně k výpisu z obchodního rejstříku předložen výpis z jiného obdobného rejstříku, čili výpis z rakouského obchodního rejstříku, čímž žalobce tuto zákonnou podmínku splnil; tomuto navzdory však správní orgán prvního stupně, potažmo žalovaný, povolení nevydal. Celní orgány v předmětné věci porušily zásadu daňového řízení upravenou v § 5 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, když překročily svou pravomoc v rozsahu, jimž jim byla svěřena zákonem.

11. Žalobce dále ve druhém žalobním bodě rozporoval závěr žalovaného obsažený v napadeném rozhodnutí, že existovala povinnost žalobce zapsat se do obchodního rejstříku. Podle žalobce žádný takový právní předpis povinnost zápisu žalobce jako právnické osoby se sídlem v Evropské unii do obchodního rejstříku nestanovil. Žalobce neprovozoval na území České republiky podnikání ve smyslu občanského zákoníku, když prodával zboží na základě článku 28 Smlouvy o fungování Evropské unie, v České republice neměl žádné trvalé místo podnikání, kancelář ani zaměstnance a ani nevykonával činnost, pro niž by mu vznikla povinnost zřídit závod nebo odštěpný závod. Žalobce veškerou svou činnost realizoval z Rakouské republiky. Rejstříkový zákon povinnost zápisu do obchodního rejstříku stanovil toliko pro tuzemské právnické osoby a zahraniční právnické osoby se sídlem mimo Evropskou unii, nikoliv pro zahraniční právnické osoby se sídlem v Evropské unii. Žalovaný tak nemohl dovozovat zápisovou povinnost žalobce jako zahraniční právnické osoby se sídlem v Evropské unii derivováním od takové povinnosti svědčící tuzemským právnickým osobám nebo zahraničním právnickým osobám se sídlem mimo Evropskou unii, a to s odkazem na zásadu rovnosti a zákazu zvýhodňování unijních právnických osob. Tímto přístupem naopak zásadu rovnosti porušil právě vůči unijním právnickým osobám, které již takovou zápisovou povinnost splnily v místě svého sídla. Za „irelevantní a zcestnou“ pak žalobce označil argumentaci žalovaného ohledně nemožnosti identifikace zahraniční právnické osoby se sídlem v Evropské unii, ohledně posuzování nezaměnitelnosti obchodní firmy a těžkostí při zjišťování sídla takové zahraniční právnické osoby, vše v důsledku neprovedeného zápisu do tuzemského obchodního rejstříku, když k těmto účelům bezpečně sloužil právě výpis z jiného obdobného rejstříku dané členské země sídla zahraniční právnické osoby, jenž byl postaven naroveň výpisu z obchodního rejstříku. Taktéž z energetického zákona nevyplývala povinnost žalobce zřídit si v České republice závod nebo odštěpný závod, když žalobci bylo uznáno zahraniční oprávnění k obchodování s elektřinou. Žalovaný také v napadeném rozhodnutí nesprávně a nad rámec zákona odkazoval na aplikaci § 8 odst. 5 a 7 energetického zákona, protože tato ustanovení se vztahovala nikoliv k uznání již vydané zahraniční licence ve smyslu § 7a energetického zákona, ale k rozhodnutí o udělení licence, u níž je takový zápis do obchodního rejstříku zákonnou podmínkou. Povinnost zahraničních osob se sídlem v Evropské unii zapisovat se do obchodního rejstříku nevyplývala ani z části 47. stabilizačního zákona, která sama výslovně připouštěla alternativní předložení výpisu z jiného obdobného rejstříku. Paralelní odkazy žalovaného na ustanovení občanského zákoníku jako soukromoprávního předpisu žalobce odmítl, neboť bylo třeba aplikovat toliko příslušné normy práva veřejného. Odmítl i argumentací žalovaného, v níž v napadeném rozhodnutí dovozoval, že při připuštění nepředkládání výpisu z obchodního rejstříku v případě zahraničních osob se sídlem v Evropské unii by musel připustit i předkládání výpisů z obdobného zahraničního rejstříku u zahraničních právnických osob i zahraničních fyzických osob se sídlem či bydlištěm mimo Evropskou unii. Pro takové případy totiž energetický zákon předpokládal rozhodnutí o udělení licence podmíněné právě zápisem žadatele o takovou novou licenci v obchodním rejstříku.

12. V posledním třetím žalobním bodě pak žalobce identifikoval rozpor napadeného rozhodnutí s právem Evropské unie ve vztahu k volnému pohybu zboží v rámci Evropské unie. V řízení byl totiž dán unijní prvek tím, že ze strany žalobce a na základě jeho uznaného oprávnění docházelo k obchodování s elektřinou k přeshraničnímu nákupu elektřiny od dodavatelů usazených v České republice a jejímu následnému prodeji rovněž tuzemským obchodníkům s elektřinou při využití přeshraniční transportní kapacity mezi Českou republikou, Rakouskem a Německem. Pro takto daný unijní prvek byl žalovaný podle povinen přednostně aplikovat unijní právo, konkrétně pak článek 36 Smlouvy o fungování Evropské unie, čili měl přihlédnout k zákazu těch opatření přijatých členskými státy, která měla účinek množstevních omezení obchodu mezi členskými státy, což lze vztáhnout i na překážku povinnosti zápisu právnické osoby usazené v jiném členském státě Evropské unie do českého obchodního rejstříku. Pro tento účel zároveň žalobce vyzval soud k formulaci předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.

IV. Vyjádření žalovaného

13. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 11. 10. 2016 odmítl, že by jak napadené rozhodnutí, tak prvostupňové rozhodnutí, byla nezákonná. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nezpochybnil žalobcovo právo podnikat na území České republiky, žalobce jen nesplnil podmínky pro vydání povolení, když nedostál zákonné povinnosti zápisu do obchodního rejstříku s návazným zmařením možnosti celních orgánů jej kontrolovat a případně i sankcionovat. Žalovaný pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž setrval na argumentaci v něm uvedené.

14. V reakci na první žalobní bod žalovaný zpochybnil žalobcův odkaz na předmětný rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se týkal odlišné problematiky zcela jiného druhu povolení podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o spotřebních daních“) a navíc konstatoval, že rozsudky vyšších soudů nemají precedenční charakter. Žalovaný svou pravomoc v rámci řízení nepřekročil, když bylo třeba na právní řád hledět jako na jeden celek a část 47. stabilizačního zákona aplikovat bez ohledu na související právní úpravu. Výkladem tedy celní orgány dospěly k závěru, že bylo ohledně žalobce na místě požadovat rovněž výpis z obchodního rejstříku, přičemž žalobci svou právní úvahu řádně předestřely.

15. Ve vztahu k druhému žalobnímu bodu žalovaný ohledně povinnosti žalobce zapsat se do tuzemského obchodního rejstříku zevrubně argumentoval, že žalobce na území České republiky podnikal, a byl tedy podle článku 49 Smlouvy o fungování Evropské unie oprávněn podnikat na území České republiky „za stejných podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky“. Odmítl zároveň žalobní námitku, že povinnost žalobce k zápisu do obchodního rejstříku nevyplývala z rejstříkového zákona, když ten ve svém ustanovení § 49 výslovně počítal se zápisem skutečností zapisovaných i o zahraničních právnických osobách se sídlem v Evropské unii a navíc evidenční princip ohledně zahraničních osob zmiňoval i zákonodárce v důvodové zprávě k rejstříkovému zákonu. Z toho také podle žalovaného plynulo, že zákonodárce, ačkoliv to do rejstříkového zákona v poloze výslovné povinnosti nepromítl, počítal s tím, že se rovněž tyto osoby budou zapisovat do obchodního rejstříku s následnou dokumentační odezvou do sbírky listin ve prospěch prováděných lustrací celních orgánů. K podnikání na území České republiky tedy musel žalobce splnit i požadavky těchto jiných právních předpisů, aby následně celní orgány mohly řádně plnit své další (například kontrolní) pravomoci vůči žalobci, resp. si vypomohl i občanským zákoníkem jako předpisem práva soukromého pro náležitý výklad jím užitých pojmů. Ostatně ani část 47. stabilizačního zákona nerozlišovala zahraniční právnické osoby při předkládání výpisu z obchodního či jiného obdobného rejstříku na ty, které byly usazeny v Evropské unii, a na usazené mimo ni. K žalobní argumentaci týkající se aplikace energetického zákona žalovaný uvedl, že neměl postavení správního orgánu s aplikační pravomocí dle tohoto zákona. Uvedení některých ustanovení energetického zákona v odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy mělo jenom „podpůrný“ charakter.

16. Žalovaný se vymezil i proti žalobcově argumentaci obsažené ve třetím žalobním bodu. Konstatoval, že žalobce tuto námitku neuplatnil v rámci svého odvolání, takže se s ní nemohl v napadeném rozhodnutí vypořádat. Žalovaný se tak domníval, že pro dřívější neuplatnění této námitky ze strany žalobce nelze nyní tento rozpor soudně přezkoumávat. Žalovaný nicméně věcně na tuto sadu žalobních námitek reagoval tak, že v napadeném rozhodnutí nijak nepopíral, že žalobce byl zahraniční právnickou osobou usazenou v jiném členském státě Evropské unie a že rozhodl v souladu s právem Evropské unie, přičemž odkazy žalobce na články 34 – 36 Smlouvy o fungování Evropské unie označil bez dalšího za nepřípadné. V tomto směru odmítl jako nadbytečnou rovněž žalobcem navrženou formulaci předběžné otázky směřující na Soudní dvůr Evropské unie.

V. Jednání a posouzení věci Městským soudem Praze

17. Při ústním jednání před soudem, které se konalo dne 21. května 2020, byl přítomen pouze žalovaný, neboť žalobce a jeho právní zástupce svou nepřítomnost na jednání omluvili. Žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě, jakož i odůvodnění napadeného rozhodnutí a setrval na svém procesním stanovisku ohledně zamítnutí žaloby.

18. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy:

19. Z ustanovení § 12 věty první části 47. stabilizačního zákona se podává, že nabýt elektřinu bez daně může na daňovém území pouze obchodník s elektřinou, a to pouze na základě povolení k nabytí elektřiny bez daně.

20. Z ustanovení § 13 části 47. stabilizačního zákona plyne, že o vydání povolení k nabytí elektřiny bez daně rozhoduje správce daně na základě návrhu na vydání takového povolení, který musí obsahovat kromě náležitostí uvedených v odstavci 2 písm. a), b) a d) citovaného ustanovení, tj. identifikačních údajů navrhovatele, předpokládaného ročního množství odebrané elektřiny bez daně v MWh a dokladu prokazujícího, že navrhovatel je držitelem licence na obchod s elektřinou, rovněž podle písm. c) citovaného ustanovení „výpis z obchodního rejstříku, výpis z živnostenského rejstříku, nebo výpis z jiného obdobného rejstříku, je-li navrhovatelem zahraniční osoba; výpis nesmí být v den podání návrhu starší více než 30 dní.“ 21. Podle § 14 odst. 2 části 47. stabilizačního zákona platí, že „(s)právce daně vydá povolení k nabytí elektřiny bez daně, jsou-li splněny následující podmínky: a) návrh na vydání povolení obsahuje všechny náležitosti uvedené v § 13 odst. 2, b) navrhovatel je bezúhonný, c) navrhovatel není v úpadku podle insolvenčního zákona a d) navrhovateli nebylo v posledním roce zrušeno povolení podle § 15 odst. 2 písm. b) nebo c).“ 22. Ustanovení § 420 občanského zákoníku stanoví, že ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

23. Z ustanovení § 502 věty první občanského zákoníku je zřejmé, že obchodním závodem je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Ustanovení § 503 občanského zákoníku pak pobočkou rozumí část závodu, která vykazuje hospodářskou a funkční samostatnost a o které podnikatel rozhodl, že bude pobočkou (odst. 1 citovaného ustanovení). Odštěpným závodem je pobočka zapsaná do obchodního rejstříku (odst. 2 věty první citovaného ustanovení).

24. V ustanovení § 42 rejstříkového zákona se uvádí, že „(d)o obchodního rejstříku se zapisují a) obchodní společnosti a družstva podle zákona upravujícího právní poměry obchodních společností a družstev (dále jen „obchodní korporace“), b) fyzické osoby, 1. které jsou podnikateli, mají bydliště v České republice a požádají o zápis, a 2. uvedené v § 43, které podnikají na území České republiky a požádají o zápis, a c) další osoby, stanoví-li povinnost jejich zápisu tento nebo jiný zákon.“ 25. V souladu s § 44 rejstříkového zákona platí, že „(z)ahraniční fyzická osoba s bydlištěm mimo Evropskou unii neuvedená v § 43 a zahraniční právnická osoba se sídlem mimo Evropskou unii podnikající na území České republiky, popřípadě jejich závod nebo odštěpný závod, se zapisují do obchodního rejstříku. Návrh na zápis podává zahraniční osoba. a) obchodní společnosti a družstva podle zákona upravujícího právní poměry obchodních společností a družstev (dále jen „obchodní korporace“), b) fyzické osoby, 1. které jsou podnikateli, mají bydliště v České republice a požádají o zápis, a 2. uvedené v § 43, které podnikají na území České republiky a požádají o zápis, a c) další osoby, stanoví-li povinnost jejich zápisu tento nebo jiný zákon.“ 26. V souladu s § 44 rejstříkového zákona platí, že „(z)ahraniční fyzická osoba s bydlištěm mimo Evropskou unii neuvedená v § 43 a zahraniční právnická osoba se sídlem mimo Evropskou unii podnikající na území České republiky, popřípadě jejich závod nebo odštěpný závod, se zapisují do obchodního rejstříku. Návrh na zápis podává zahraniční osoba.“ 27. V § 50 rejstříkového zákona se pod písm. a) až i) stanoví, jaké údaje se zapíší do obchodního rejstříku o závodu zahraniční osoby a odštěpném závodu zahraniční osoby, která má sídlo v některém z členských států Evropské unie nebo v jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor.

28. Z § 7a odst. 1 energetického zákona se podává, že osoba, která hodlá podnikat v energetických odvětvích na území České republiky na základě oprávnění k podnikání na obchod s elektřinou uděleného příslušným orgánem jiného členského státu Evropské unie, musí požádat Energetický regulační úřad o uznání tohoto oprávnění. Z odstavce 2 věty druhé citovaného ustanovení vyplývá, že rozhodne-li Energetický regulační úřad o uznání oprávnění k podnikání pro obchod s elektřinou, považuje se osoba oprávněná k podnikání za držitele licence podle tohoto zákona.

29. Soud nepřehlédl, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 12. 2013, čj. 5 Afs 84/2013 – 40 uzavřel, že „(z) hlediska jazykového výkladu tedy již zákonodárcem … použité termíny „rozhodne o vydání povolení“ a „vydá povolení“ neponechávají místo pro pochybnosti, zda celní ředitelství takto za stanovených podmínek rozhodnout může nebo nemusí, je zřejmé, že tak dle závazné právní úpravy při splnění podmínek …(zákona)…rozhodnout musí, tj. musí návrhu vyhovět a navrhovateli povolení vydat. Jiné předpoklady pro zamítnutí návrhu na vydání povolení dané ustanovení neobsahuje a jeho zjevným účelem, který neodporuje jeho jazykovému vyjádření, je, aby povolení bylo vydáno jen subjektu splňujícímu zákonem stanovené předpoklady… Rovněž z hlediska teleologického výkladu proto jakýkoli prostor pro správní uvážení …celního ředitelství, zda povolení vydat či nevydat s případným stanovením dalších (v zákoně neuvedených) podmínek, …neplyne, neboť účelem těchto ustanovení je právě stanovení předpokladů (podmínek), které musí navrhovatel splnit, aby mu mohlo být vydáno povolení… Z hlediska zachování právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí správních orgánů pak není přípustné, aby tyto podmínky byly jinak než na základě zákona měněny, rozšiřovány apod.“ Nejvyšší správní soud v tomtéž rozsudku dospěl zároveň k závěru, že „…jazykovým, logickým systematickým nebo teleologickým výkladem nelze dovodit možnost celních orgánů stanovit další náležitosti (podmínky) návrhu pro vydání povolení nad rámec náležitostí uvedených…, dle svého právního uvážení, resp. „absolutní volné úvahy“, …“.

30. Po provedeném řízené soud žalobu shledal důvodnou v rozsahu prvního a druhého žalobního bodu.

31. V logice uspořádání žalobcem předkládaných žalobních bodů se soud předně věnoval žalobním námitkám prvního žalobního bodu, které spočívaly v procesní obraně žalobce, že žalovanému, stejně jako před ním správnímu orgánu prvního stupně, znění § 14 části 47. stabilizačního zákona neumožňovalo rozvinutí diskrečního oprávnění pro úvahu, zda udělí či neudělí žalobci požadované (navrhované) povolení, když podle zmíněného ustanovení správce daně při splnění tam uvedených podmínek „vydá“ povolení.

32. Soud ve vztahu k tomuto primárnímu žalobnímu námitkovému okruhu konstatuje, že žalobce svou argumentaci správně opřel o shora citovaná judikaturní východiska. Žalobcova argumentace ohledně nemožnosti uplatnění procesních podmínek diskreční úvahy celními orgány při udělení povolení s oporou o jím zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, byť se hmotněprávně týkal spotřebních daní podle zákona o spotřebních daních, je naprosto přiléhavá. O správnosti žalobcem zastávaného výkladu svědčí zejména sama zákonná dispozice ohledně způsobu rozhodování správce daně podle ustanovení § 14 odst. 2 části 47. stabilizačního zákona, které jednoduše ani jazykově, ani při jiných použitých metodách výkladu, především pak výkladu účelem zákona, nepřipouštěla v případě, že byly splněny všechny zákonné podmínky, jinou interpretační možnost, nežli povolení v předmětné věci žalobci vydat. Tento závěr nemůže zvrátit ani mimozákonná argumentace žalovaného s odkazem na nijak nepodloženou „evidenční povinnost“.

33. Předpoklad pro vydání povolení správním orgánem prvního stupně, potažmo žalovaným, tak představovalo splnění zákonných podmínek uvedených v § 14 odst. 2 části 47. stabilizačního zákona, z nichž jedinou relevantní skutečností by bylo zjištění, že návrh žalobce na vydání povolení neobsahuje všechny náležitosti uvedené v § 13 odst. 2 části 47. stabilizačního zákona. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že touto chybějící náležitostí měl být absentující výpis žalobce z obchodního rejstříku ve smyslu písm. c) naposledy citovaného ustanovení části 47. stabilizačního zákona. Takový výklad žalovaného je však podle přesvědčení soudu ve vztahu k samotnému znění předmětného ustanovení zákona nepřípustně extenzivní, čili jdoucí nad jeho rámec, protože ze samotného gramaticko - sémantického znění tohoto ustanovení mimo jakoukoliv pochybnost plyne, že je-li navrhovatelem zahraniční osoba, což bylo v případě žalobce zcela evidentní a žalovaným nijak nepopíranou (ba naopak akceptovanou) skutečností, musel návrh na vydání povolení obsahovat nikoliv výpis z obchodního rejstříku či výpis z živnostenského rejstříku, nýbrž výpis z jiného obdobného rejstříku. Znění § 13 odst. 2 písm. c) části 47. stabilizačního zákona již při použití jazykového výkladu tudíž žádné výkladové nesnáze nepřinášelo, neboť představilo tři rovnocenné varianty, které se vzájemně do značné míry vylučovaly. Pakliže by byla navrhovatelem tuzemská právnická osoba – obchodní společnost nebo družstvo, musela by zásadně svůj návrh na vydání povolení doplnit výpisem z obchodního rejstříku, v případě navrhovatele – tuzemské podnikající fyzické osoby by bylo namístě požadovat buď výpis z živnostenského rejstříku, přičemž byla-li by taková fyzická osoba zapsána rovněž v obchodním rejstříku, bylo by na její volbě, zda předloží výpis z obchodního rejstříku nebo výpis z obchodního rejstříku. Naopak v případě žalobce jako zahraniční právnické osoby bylo ze soudem komentovaného ustanovení části 47. stabilizačního zákona, jakož i ze správního spisu naprosto evidentní, že tento k návrhu na vydání povolení řádně předložil právě výpis z rakouského veřejného rejstříku, čili výpis z jiného rejstříku obdobného tuzemskému obchodnímu rejstříku.

34. Ani užitím teleologického výkladu ustanovení § 13 odst. 2 části 47. stabilizačního zákona nelze dospět k jinému závěru, než že smyslem a účelem předkládání těchto dokladů návrhu je v každém případě potvrzení identity a formální existence navrhovatele.

35. Soud tedy požadavek žalovaného uplatněný v nyní souzené věci, že žalobce jako zahraniční osoba měl kromě výpisu z jiného obdobného (v daném případě rakouského) rejstříku předložit navíc ještě výpis z obchodního rejstříku, hodnotí tak, že žalovaný k němu nebyl jakkoliv povolán již samotným zněním § 13 odst. 2 písm. c) části 47. stabilizačního zákona. Vydání povolení zákon zcela jednoznačně vázal kromě jiných (žalobcem ovšem splněných) podmínek též na splnění podmínky předložení výpisu z jiného obdobného rejstříku, přičemž žalobce tuto podmínku beze zbytku splnil právě předložením výpisu z rakouského obchodního rejstříku. Úvahy žalovaného směřující nad rámec tohoto zákonného předpokladu, tedy že bylo na místě po žalobci kromě již předloženého výpisu požadovat i výpis z tuzemského obchodního rejstříku, tak zcela zjevně překročily zákonný rámec, a vstoupily tak již na tenký led libovůle celních orgánů. V tomto směru nemohl žalovaný argumentovat ani zásadou zajištění rovnosti žalobce jako zahraniční právnické osoby se sídlem v Evropské unii s tuzemskými právnickými osobami, která právě tímto přístupem žalovaného byla narušována, když zahraniční osoba měla podle žalovaného kromě výpisu z jiného obdobného rejstříku předkládat celním orgánům rozhodujícím ve věci rovněž výpis z tuzemského obchodního rejstříku, zatímco u tuzemské právnické osoby se spokojil toliko s výpisem z obchodního rejstříku a například již výpis ze živnostenského rejstříku nepožadoval, byť v něm byla taková tuzemská právnická osoba rovněž zapsána. Ostatně, zapsal-li by žalobce svůj obchodní závod nebo odštěpný závod do obchodního rejstříku, byla by tato skutečnost pro celní orgány zjevná z nahlédnutí do obchodního rejstříku, jenž je jim v poloze veřejného, čili zásadně veřejnosti přístupného rejstříku dostupný jako komukoliv jinému.

36. Soud nad rámec již uvedeného uvádí, že mu není zřejmé, proč žalovaný v případech navrhovatelů – zahraničních osob – činil rozdíl mezi těmi zahraničními osobami, které mají „unijní“ povahu, tj. sídlí, resp. mají bydliště na území Evropské unie na straně jedné, a ostatními zahraničními osobami, jež sídlí, resp. mají bydliště, mimo území Evropské unie, když část 47. stabilizačního zákona pro tyto případy všech zahraničních osob bez rozdílu předpokládala pouze možnost předložení výpisu z jiného obdobného rejstříku, nikoliv však současného povinného předložení výpisu z obchodního nebo živnostenského rejstříku. Žalovaný v této souvislosti varoval před tím, že žalobcem předkládaný výklad zákona opomíjející povinnost předkládat rovněž výpis z obchodního rejstříku by mohl vést až k tomu, že by tak i zahraniční osoby s bydlištěm či sídlem mimo Evropskou unii, tj. vedle „unijních“ zahraničních osob, mohly předkládat namísto výpisu z obchodního rejstříku onen výpis z jiného obdobného rejstříku vedený ve státě jejich původu. Takový způsob odůvodnění napadeného rozhodnutí nemohl soud při svém přezkumu zohlednit, neboť žalovaný své závěry v projednávané věci postavil zcela mimoběžně k jejímu samotnému meritu, s odkazem na okolnosti, které ve věci neměly s ohledem ke znění § 13 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 14 odst. 2 části 47. stabilizačního zákona žádnou relevanci.

37. Soud tedy námitku obsaženou v prvním žalobním bodu považuje za důvodnou.

38. Byť samotné vyhovění prvnímu žalobnímu bodu ze strany soudu by samo o sobě stačilo k tomu, aby bylo napadené rozhodnutí soudem zrušeno, soud shledal potřebným se alespoň stručně zabývat rovněž žalobními námitkami obou následujících žalobních bodů a vyjádřit k nim závazný právní názor, ačkoliv v projednávané věci nemají po vypořádání prvního námitkového okruhu žalobce takový význam pro nové rozhodnutí žalovaného.

39. Ve druhém žalobním bodu žalobce brojil proti závěru žalovaného obsaženému v napadeném rozhodnutí, že byl povinen zapsat svůj závod nebo odštěpný závod do tuzemského obchodního rejstříku, a to s jím zpochybňovanou oporou o konkrétně odkazovaná ustanovení rejstříkového zákona, občanského zákoníku a energetického zákona, která žádnou takovou povinnost žalobci nestanovila, nadto když žalobce sám na území České republiky podle jeho přesvědčení nepodnikal.

40. V případě tohoto námitkového okruhu soud předesílá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí v této sekundární argumentaci žalovaného bylo na samotném prahu přezkoumatelnosti pro určitý vnitřní rozpor, jestliže žalovaný v napadeném rozhodnutí na jednu stranu uváděl, že žalobce byl oprávněn již v důsledku znění Smlouvy o fungování Evropské unie na území České republiky podnikat na základě uznaného zahraničního oprávnění ve smyslu § 7a energetického zákona, na stranu druhou však toto oprávnění následně v podstatě popřel, když totéž podnikání podmiňoval povinností zapsat závod nebo odštěpný závod žalobce jako zahraniční osoby do tuzemského obchodního rejstříku. Tento obojetný postoj žalovaného nakonec soud vyhodnotil tak, že žalovaný i přes svou deklaraci, která by mohla svědčit o opaku, v napadeném rozhodnutí fakticky žalobci odepřel právo podnikat na území České republiky na základě uznání jeho zahraničního oprávnění k činnosti obchodu s elektřinou ve smyslu § 7a energetického zákona, a to pro nesplnění jeho údajně navazující povinnosti zapsat svůj obchodní závod nebo odštěpný závod do obchodního rejstříku. Soud se se žalovaným ztotožnil jen ohledně závěru, že žalobce na území České republiky podnikal, byť fyzicky k samotné realizaci obchodů využíval obchodních prostor i zaměstnanců na území svého domovského členského státu Evropské unie, čili svou činnost realizoval z Rakouska. Jak vyplývá z občanského zákoníku, české právo definuje toliko pojem podnikatele, nikoliv však podnikání, přičemž bylo nepochybné, že sám žalobce požádal Energetický regulační úřad ve smyslu § 7a energetického zákona o uznání svého zahraničního oprávnění k obchodování s elektřinou jako osoba, která, slovy zákona, hodlá podnikat na území České republiky na základě oprávnění k podnikání na obchod s elektřinou uděleného příslušným orgánem jiného členského státu Evropské unie. Ve druhé větě pak shora citované ustanovení energetického zákona fikcí ze žalobce činí držitele licence na obchod s elektřinou, byť mu licence na obchod s elektřinou vůbec nebyla Energetickým regulačním úřadem udělena. Je tedy zcela bezdůvodné žalobce neoznačovat za podnikatele, když je ex lege považován za držitele specifického oprávnění (neživnostenské povahy) k podnikání, zcela rovnocenného s udělenou licencí na obchod s elektřinou.

41. Co se však týče žalovaným tvrzené povinnosti k zápisu závodu či odštěpného závodu žalobce do obchodního rejstříku, soud vzal v projednávané věci v potaz procesní tvrzení žalobce, že elektřinu neprodával konečným zákazníkům včetně spotřebitelů, nýbrž se pohyboval jen na úrovni velkoobchodu s elektřinou, přičemž tvořil jen mezitímní článek obchodního (komoditního) řetězce, a tudíž k takové činnosti nepotřeboval zřizovat na území České republiky samostatný obchodní závod, ani odštěpný závod jako pobočku, kterou by zapisoval do obchodního rejstříku. Jak totiž vyplývá ze shora citované právní úpravy § 502 a § 503 občanského zákoníku, vytvoření takového obchodního závodu zahraniční osoby či pobočky musí být projevem svobodné vůle samotného podnikatele. Neměl-li s ohledem na charakter svého podnikání žalobce potřebu na teritoriu České republiky takový organizovaný soubor jmění umístit, protože mu k výkonu obchodu s elektřinou stačil organizovaný soubor jmění (čili obchodní závod) jím vytvořený i k plnění tohoto účelu v jeho domovském státě, nebylo ani důvodu, aby přistupoval k zápisu obchodního závodu či jeho pobočky do tuzemského obchodního rejstříku, jestliže tyto nebyly do České republiky umístěny. Vyvolával-li by charakter žalobcova podnikání v České republice potřebu takový organizační soubor jmění v poloze odštěpného závodu umístit (nebo přemístit sem svůj zahraniční obchodní závod), pak teprve na bázi svého předchozího dobrovolného, a zároveň konstitutivního rozhodnutí o jeho vytvoření (odštěpný závod), resp. přemístění (obchodní závod) by měl žalobce následně povinnost jej (a to jen s deklaratorními účinky) zapsat do tuzemského obchodního rejstříku. Právě pro účely zápisu takového obchodního či odštěpného závodu žalobce jako zahraniční osoby do obchodního rejstříku umístěného, resp. přemístěného do České republiky slouží žalovaným zmiňované ustanovení § 50 rejstříkového zákona, jež upravuje pro případ takové potřeby povinný rozsah údajů, které se do obchodního rejstříku ohledně obchodního závodu, resp. odštěpného závodu zahraniční osoby se sídlem v Evropské unii zapisuje. V žádném případě se tedy soud neztotožňuje se závěrem žalovaného, že žalobce byl povinen svůj obchodní závod nebo jeho pobočku zapisovat do obchodního rejstříku vždy, tj. i v případě, že se zřetelem na povahu svého podnikání rozhodnutí o jeho umístění na území České republiky vůbec neučinil. Pro úplnost soud dodává, že pro argumentaci žalovaného nesvědčilo ani znění rejstříkového zákona, především pak jeho ustanovení § 42, podle kterého se kromě tuzemských obchodních korporací a fyzických osob zde uvedených do obchodního rejstříku zapisují i další osoby, o kterých tak stanoví rejstříkový zákon nebo jiný zákon. Sám rejstříkový zákon původní okruh povinných subjektů k zápisu do obchodního rejstříku rozšířil v ustanovení § 44 o zahraniční právnické osoby se sídlem mimo Evropskou unii podnikající na území České republiky, popřípadě o jejich závod nebo odštěpný závod. O zahraničních právnických osobách se sídlem v Evropské unii však rejstříkový zákon vzhledem k odlišnostem daným evropským integračním procesem, právně zaštítěným především Smlouvou o fungování Evropské unie, vědomě mlčí, a předmětnou zápisnou povinnost jim tedy až na v předchozím bodě uvedenou výjimku umístění obchodního nebo odštěpného závodu do tuzemska nestanoví. Za takové situace je třeba důrazně odmítnout účelový výklad žalovaného obsažený v napadeném rozhodnutí, který takovou povinnost ohledně žalobce bezdůvodně konstruoval a vyvozoval ji rozborem důvodové zprávy k rejstříkovému zákonu, ovšem v rozporu s výslovným a závazným zněním obsaženým přímo v jeho normativním textu. Ostatně i právní doktrína v této souvislosti uvádí, že „(n)ově se ukládá v § 44 zák. o veř. rejstřících výslovně povinnost být zapsán v obchodním rejstříku či mít zapsaný obchodní závod či odštěpný závod jen zahraničním právnickým a fyzickým osobám ze zemí mimo EU. Zápis odštěpného závodu již nadále není podmínkou vzniku podnikatelského oprávnění u žádné zahraniční osoby, a proto je v komentovaném pátém odstavci zakotveno, že rozhodnutí o udělení licence není vázáno na podmínku zápisu v obchodním rejstříku. …Pokud zahraniční právnická osoba se sídlem v EU vytvoří na území České republiky pobočku, tj. se zde usadí, vzniká ji podle § 50 zák. o veř. rejstřících s ohledem na jedenáctou směrnici … takovou pobočku do obchodního rejstříku zapsat...“ (srov. blíže komentář k § 8 odst. 5 energetického zákona in Eichlerová, K. a kol.: Energetický zákon. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, str. 132).

42. Soud nemůže souhlasit ani s následnou argumentací žalovaného ohledně nemožnosti řádné identifikace zahraniční právnické osoby se sídlem v Evropské unii, resp. nemožnosti posuzování nezaměnitelnosti obchodní firmy a těžkostí při zjišťování sídla takové zahraniční právnické osoby, a to údajně v důsledku neprovedeného zápisu do tuzemského obchodního rejstříku. Soud má ve shodě s názorem žalobce za to, že účelům řádné identifikace žalobce včetně jeho názvu a sídla bezpečně sloužil právě výpis z jiného obdobného rejstříku dané členské země sídla zahraniční právnické osoby, jenž byl § 13 odst. 2 písm. c) části 47. stabilizačního zákona postaven na roveň výpisu z obchodního rejstříku. Zpochybňování průkaznosti výpisu žalobce z jiného obdobného rejstříku na základě těchto víceméně zástupných, čili zákonem výslovně nepředpokládaných kritérií, tak nebylo v nyní projednávané věci na místě.

43. Soud považuje za nesprávný také „podpůrný“ argument uvedený v napadeném rozhodnutí, v němž žalovaný u žalobce dovozoval povinnost zápisu do obchodního rejstříku ze znění energetického zákona. Soud i v tomto směru jednoznačně přitakává žalobním tvrzením a odmítá akceptovat takové právní hodnocení, v němž žalovaný na odlišný právní institut uznání zahraničního oprávnění k obchodním činnostem v sektoru elektroenergetiky a plynárenství aplikoval ustanovení vázaná na žádost o udělení (tuzemské) licence na obchod s elektřinou a řízení, resp. zákonné požadavky s takovou žádostí spojené. Právě zakotvení právního instrumentu uznání zahraničního oprávnění mělo nesporně za svůj cíl v souladu s právem Evropské unie usnadnění obchodování s elektřinou a plynem s přeshraničním prvkem v rámci členských států Evropské unie, a v důsledku tak nahradit domácí proces vydávání tuzemských licencí na obchod s elektřinou nebo obchod s plynem pro zahraniční (unijní) podnikatele. Přistoupil-li tedy žalovaný k přiřazování povinností žadatele o licenci, zejména podle ustanovení § 8 odst. 5 energetického zákona též ve vztahu k žalobci, jenž však o takovou licenci vůbec nepožádal (žalobce požádal toliko o uznání svého současného zahraničního oprávnění k obchodování s elektřinou), učinil tak očividně nepřípustně, v rozporu s významově evidentním zněním energetického zákona. Soud tak neshledal žádné nosné racio argumentace žalovaného v napadeném rozhodnutí, byť i jen v jím deklarované „podpůrné“ poloze. Lze shrnout, že soud považuje i žalobní námitky uplatněné v rámci druhého žalobního bodu, s výjimkou námitky brojící proti podnikatelskému charakteru žalobcovy činnosti na území České republiky, za důvodné.

44. K třetímu žalobnímu bodu, jenž svou povahou v podstatě vylučuje použití obou předchozích žalobních bodů, pak soud toliko velmi stručně uvádí, že pro dřívější shledání naprosto zásadní nezákonnosti právního hodnocení žalovaného v napadeném rozhodnutí spočívající v nesprávné aplikaci ustanovení pro vydání povolení žalobci podle § 14 části 47. stabilizačního zákona, tedy pro překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení celních orgánů v projednávané věci, a též s přihlédnutím k vypořádání druhého žalobního bodu, jenž se týkal rovněž posuzování právních norem domácího právního řádu (rejstříkového zákona, energetického zákona, potažmo občanského zákoníku)], nemá soud na rozdíl od žalobce za to, že by byly v projednávané věci jakýmkoliv relevantním způsobem dotčeny normy práva Evropské unie. Žalobcem zmiňovaný prvek unijního práva souzené věci při posuzování zákonnosti napadeného rozhodnutí jakkoliv nedominuje, byť soud nepopírá, že je pro zahraniční původ žalobce a přeshraniční charakter obchodování s elektřinou ve věci jistě přítomen, a to zejména proto, že aplikované právní předpisy českého právního řádu per se podle přesvědčení soudu nevytvářejí žádné domácí právní překážky volného pohybu zboží či svobody usazování, a nezasahují tak podstatně do konečného právního hodnocení věci soudem. Z týchž důvodů soud nepřisvědčil potřebě formulovat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie v intencích navržených žalobcem.

45. Na základě všech shora uvedených skutečností soud zrušil pro nezákonnost napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s., přičemž zároveň přistoupil i ke zrušení prvoinstančního rozhodnutí ve smyslu § 78 odst. 3 s.ř.s., a vrátil věc k dalšímu řízení žalovanému. V dalším řízení správní orgán zohlední závěry vyslovené soudem v tomto rozsudku a znovu posoudí návrh žalobce na vydání povolení tak, jak jej co do způsobu rozhodování bez možnosti správního uvážení předpokládalo znění § 14 odst. 2 ve spojení § 13 odst. 2 části 47. stabilizačního zákona.

46. Právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

47. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. V řízení úspěšnému žalobci soud přiznal právo na náhradu nákladů za právní zastoupení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000 Kč, odměně za 2 úkony právní služby [§ 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů – tj. převzetí zastoupení, podání žaloby] v částce 3.100 Kč za jeden úkon, celkem 6.200,- Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a náhradu hotových výdajů za dva úkony v částce 300,- Kč za jeden úkon, celkem 600,- Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky). Zástupce žalobce jako advokát prokázal soudu, že je plátcem DPH, a proto se částka zvyšuje o hodnotu příslušné sazby daně.