Číslo jednací: 9Ca 251/2009 - 32

Rubrum

I. Žaloby se zamítají.

Výrok

Rozhodnutím ze dne 12. 5. 2009 čj.: fol/4129/09, sp. zn. 2009/195/FOL/STO žalovaná udělila žalobci pokutu ve výši 50.000,- Kč pro porušení § 53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), neboť v označení sponzora Eject shoes (sponzor pořadu, mutace 1) vysílaného premiérově dne 14. 10. 2008 ve 14:30:21 hodin na programu Óčko nebyl identifikován sponzor. Rozhodnutím ze dne 12. 5. 2009 čj.: fol/4127/09, sp. zn. 2009/196/FOL/STO žalovaná udělila žalobci pokutu ve výši 50.000,- Kč pro porušení § 53 odst. 1 zákona, neboť v označení sponzora Eject shoes (sponzor pořadu, mutace 2), premiéra 14.10.(2008) ve 14:58:41 hodin na programu Óčko nebyl identifikován sponzor. V odůvodnění výše uvedených rozhodnutí (dále jen „napadená rozhodnutí“) žalovaná konstatovala, že žalobce provozuje televizní vysílání prostřednictvím družice na základě licence Ru/105/02. Žalovaná dále uvedla popis odvysílaných spotů. V obou případech se jednalo o šest střihových záběrů na různé typy bot, poté ochranná známka Eject shoes, v závěru statický obraz pololežícího páru mladých lidí, v pravé horní části obrazu logo Eject shoes a dole text „sponzor pořadu“. Ve zvuku rytmická hudba a slova: „Jízdu ti přináší boty Eject.“ Podle § 53 odst. 1 zákona je provozovatel vysílání povinen označit sponzorovaný pořad obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora. Popsané spoty uvádí jako sponzora pořadu boty Eject, skutečného sponzora pořadu Jízda nebylo možné identifikovat. Žalovaná dále uvedla, že oznámení o zahájení správního řízení bylo žalobci doručeno dne 25. 2. 2009. Ve vyjádření k zahájeným správním řízením žalobce uvedl, že se neztotožňuje s právním názorem žalované, že není přípustný tzv. „výrobkový sponzoring“. Z definice sponzorování obsažené v § 2 odst. 1 písm. s) zákona žalobce dovozuje, že příspěvek může být sponzorem poskytnut za účelem propagace názvu, loga nebo ochranné známky, a to s ohledem na použití spojky „nebo“ alternativně. Ust. § 53 odst. 1 zákona je nutné vykládat jednak systematicky v návaznosti na definici sponzorování obsaženou v § 2 odst. 1 písm. s) zákona a dále se zřetelem ke znění čl. 17 odst. 1 písm. b) Směrnice Rady č. 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání, ve znění Směrnice Rady č. 97/36/ES, které jednoznačně stanoví, že sponzorované pořady musí být zřetelně označeny jako sponzorované pořady jménem, logem nebo jinou značkou sponzora, např. odkazem na jeho produkt (produkty) nebo službu (služby) či na jejich charakteristický znak, a to vhodným způsobem na začátku pořadu a v jejich průběhu nebo na jejich konci. Dle přesvědčení žalobce výrobkový sponzoring ve svých rozhodnutích jednoznačně připouští také Nejvyšší správní soud (žalobce v této souvislosti poukázal na rozhodnutí NSS ze dne 9. 11. 2006 sp. zn. 7 As 62/2005 a dále na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. 6 Ca 103/2008). Dle mínění žalobce z platného práva nevyplývá, že by ochranné známky bylo možné dělit na dvě skupiny, a to na skupinu ochranných známek identifikujících sponzora (výrobce) a neidentifikujících sponzora (výrobce). Z ust. § 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů žalobce dovozuje, že ochranná známka je z podstaty věci vždy spojena, resp. určena pro výrobky a služby, pro to, aby odlišila (identifikovala) jednotlivé výrobce. Výrobce je tak spotřebiteli vnímán (rozpoznáván) skrze své jednotlivé značky (ochranné známky), resp. výrobky. Pokud tedy spotřebitel (divák) má identifikovat sponzorující osobu, což je zjevně smyslem označení sponzorovaných pořadů, identifikuje jí právě skrze její výrobky či služby. Žalobce ve vyjádření k zahájeným správním řízením dále poznamenal, že na základě upozornění na porušení zákona ze dne 29. 7. 2008 čj.: fol/5747/08, které mu bylo doručeno dne 8. 9. 2008, se rozhodl učinit příslušná opatření, aby bez zbytečného odkladu byla ve sponzorských odkazech uváděna i obchodní firma sponzora, přestože se s právním názorem žalované neztotožňuje. Tato činnost je však technicky náročná a nelze ji provést ihned, jak je požadováno ve zmíněném upozornění. Žalobce ve vyjádření rovněž namítl, že žalovaná tím, že posuzuje jednotlivé sponzorské odkazy odděleně, není schopna posoudit, jak byl označen sponzorovaný pořad jako celek. Pořad může být označen (a zpravidla to tak i v praxi je) na svém začátku, na konci, ale i v průběhu pořadu prostřednictvím tzv. injektáží. Ze zákona přitom nevyplývá, že každé takové označení by muselo nutně obsahovat obchodní firmu sponzora. Žalovaná se tedy měla zabývat i ostatními sponzorskými odkazy v rámci pořadu, aby zjistila stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce dodal, že objednatelem, resp. zadavatelem reklamy byla obchodní společnost Woody ´s s.r.o., což je agentura, která sponzoring objednala pro svého klienta, obchodní společnost BIBO Shoe s.r.o. Žalovaná poté v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedla, že považuje za zcela legální to, že příspěvek může být sponzorem poskytnut za účelem propagace výrobku a že sponzor tento výrobek nebo jeho logo uvede ve sponzorském vzkazu. Zákon nezakazuje uvést ve sponzorském vzkazu výrobky nebo služby sponzora. Jestliže se však sponzor rozhodne umístit do sponzorského vzkazu název výrobku nebo služby sponzora, resp. ochrannou známku či logo výrobku nebo služby, musí zároveň uvést jméno sponzora samotného, tj. osoby, která poskytla sponzorský příspěvek, nebo jeho vlastní ochrannou známku či logo, které ho identifikuje. Co se týče Směrnice Rady č. 89/552/EHS, tato v čl. 17 odst. 1 písm. b) výslovně uvádí, že sponzorované televizní pořady musí být zřetelně označené jako sponzorované pořady jménem nebo logem sponzora na jejich začátku nebo konci. Tato směrnice byla transponována do zákona č. 231/2001 Sb., a výklad identifikace sponzora zastávaný žalovanou není s jejím zněním v rozporu. Žalobce ve svém vyjádření cituje ustanovení, které obsahuje směrnice č. 2007/65/ES, která ale ještě nebyla do českého právního řádu transponována, a proto není ani závazná co do výkladu pojmů. K názoru vyjádřenému v žalobcem zmiňovaném rozsudku Městského soudu v Praze, že k identifikaci sponzora postačí uvést ve sponzorském vzkazu registrovanou ochrannou známku, žalovaná uvedla, že ochranná známka Eject shoes není registrovanou ochrannou známkou sponzora pořadu, tj. společnosti BIBO Shoe s.r.o., a že k tomuto názoru se ještě závazně nevyslovil Nejvyšší správní soud. K žalobcově argumentaci, že žalovaná v důsledku toho, že posuzuje jednotlivé sponzorské odkazy odděleně, není schopna posoudit, jak byl označen sponzorovaný pořad jako celek, žalovaná uvedla, že každý sponzorský vzkaz musí splňovat kritéria stanovená zákonem. Žalovaná dále konstatovala, že dle § 53 odst. 1 zákona je provozovatel vysílání povinen označit každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo na jeho konci obchodní firmou sponzora, obrazovým symbolem (logem) sponzora, ochrannou známkou sponzora nebo známkou služeb identifikující sponzora. Nejedná se o demonstrativní výčet a citované ustanovení zákona tedy taxativně vymezuje, jakým způsobem má být sponzor identifikován. Identifikaci sponzora prostřednictvím výrobku zákon neuvádí. Zákon tedy nezakazuje ve sponzorském vzkazu uvést výrobek sponzora, avšak je nevyhnutelné, aby se v odkazu identifikoval také sponzor samotný, tedy fyzická či právnická osoba, která sponzorský vzkaz objednala a zaplatila, resp. která poskytla sponzorský příspěvek. Žalovaná má za to, že identifikace sponzorského vzkazu jenom známkou či názvem produktu sponzora jednoznačně neidentifikuje. Je přitom v souladu s veřejným zájmem, aby divák věděl, že pořad je sponzorovaný, ale zároveň mu má být poskytnuta i informace, kdo je konkrétním sponzorem pořadu, tj. kdo poskytl příspěvek k jeho financování. Sponzor má být identifikován, tj. jednoznačně určen bez toho, aniž by příjemce sdělení musel na základě nekompletních údajů dohledávat, kdo je skutečným sponzorem. Informace o sponzorovi pořadu může být pro diváka důležitou skutečností. Pokud ta samá osoba sponzoruje více pořadů, ale prezentuje se v označeních sponzora pouze svými produkty či službami, příjemce není schopen si na základě takových údajů spojit sponzorování s právě jednou konkrétní osobou. Informace o osobě sponzora je podstatná také z pohledu kontroly vysílání, kdy v pořadu nesmí být zvláště zmiňovány výrobky či služby sponzora (§ 53 odst. 3, 4 a 5 zákona). Informace o tom, kdo je skutečným sponzorem pořadu, je pro diváka důležitá i z jiných důvodů. Žalovaná příkladmo uvedla, že někteří zákazníci se cíleně vyhýbají produktům kosmetických firem, které byly testovány na zvířatech. Takový zákazník – divák se pochopitelně zajímá o to, zda produkt prezentovaný ve sponzorském vzkazu není vyráběn firmou, která provádí testy na zvířatech. Poté, co žalovaná provedla důkaz obrazově-zvukovým záznamem, setrvala na svém stanovisku, že žalobce porušil zákon. Předmětné sponzorské vzkazy uvádí, že sponzorem pořadu je značková obuv Eject shoes. Z internetového registru ochranných známek bylo zjištěno, že neexistuje ochranná známka Eject shoes, kterou by měla zaregistrovanou obchodní společnost BIBO Shoe s.r.o., jíž žalobce uvádí jako sponzora pořadu. Dle mínění žalované je nevyhnutelné, aby se v odkazu identifikoval sponzor samotný, tedy fyzická či právnická osoba, která přispěla na výrobu pořadu. Identifikací sponzora je nutno rozumět identifikaci právnické či fyzické osoby, která příspěvek poskytla. Informace o jejím produktu, službě či výrobku je informací nedostatečnou a nedává, resp. nemusí dát jednoznačnou odpověď směřující k osobě sponzora. Tím, že zákonodárce do ust. § 53 odst. 1 zákona vložil slovo „identifikující“, vyjádřil jednoznačnou vůli, aby ve sponzorském vzkazu byl sponzor explicitně individualizován. V daném případě však sponzora pořadu není možné zjistit. Uvedením předmětných sponzorských vzkazů Eject shoes (mutace 1 a mutace 2) tedy nedošlo ke splnění zákonné povinnosti ve smyslu § 53 odst. 1 zákona, což znamená, že žalobce se dopustil porušení zákona. Produkt Eject shoes není chráněný ochrannou známkou a skutečného sponzora tedy divák nemůže identifikovat. Žalovaná dále zmínila, že žalobce již v minulosti byl na porušení § 53 odst. 1 zákona upozorněn, a to v řízení vedeném pod sp. zn. 2008/589/fol/STO, v němž mu žalovaná stanovila lhůtu k nápravě ihned od doručení tohoto rozhodnutí. V další části odůvodnění napadených rozhodnutí se žalovaná zabývala jednotlivými kritérii, k nimž byla podle § 61 odst. 2 a 3 zákona povinna přihlédnout při ukládání pokuty (povaha vysílaného programu, postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu, jeho odpovědnost vůči divácké veřejnosti, závažnost věci, míra zavinění, rozsah, typ a dosah závadného vysílání a případný finanční prospěch). Pokud jde o povahu vysílaného programu, žalovaná konstatovala, že televize Óčko je komerční tématická televize se zaměřením na hudbu a moderní lifestyle. Její diváckou skupinu tvoří zejména dospívající mládež a mladí lidé ve věku 12 až 35 let. S ohledem na způsob šíření televizního signálu (kabelové televize, satelitní vysílání z družice Astra, pozemní digitální multiplex a vysílání prostřednictvím internetového streamu) pochází většina diváků ze středních a větších měst, tj. ze sídel nad 5.000 obyvatel. Zároveň se domácnosti diváků Óčka vyznačují nadprůměrnou kupní silou. Ve vztahu ke kritériu postavení provozovatele na mediálním trhu žalovaná uvedla, že v případě žalobce se jedná o provozovatele televizního vysílání s poměrně vysokým podílem sledovanosti na mediálním trhu v rámci satelitního, kabelového a digitálního vysílání. V porovnání s celoplošnými televizemi se však jedná o sledovanost poměrně nízkou. Podle výzkumu sledovanosti Media Project dosáhla hudební TV Óčko v prvním pololetí roku 2008 průměrné denní sledovanosti 228.000 diváků. TV Óčko má možnost ihned sledovat víc než 1,5 milionu diváků z České republiky. Odpovědnost žalobce vůči divácké veřejnosti v oblasti kultury a zábavy na trhu televizního vysílání lze dle názoru žalované považovat za relativně vysokou vzhledem k tomu, že program Óčko je programem s vysokou mírou sledovanosti zejména mezi mladými lidmi, což také žalobce uvádí na svých www stránkách. Ve vztahu ke kritériu míry zavinění žalovaná uvedla, že žalobce porušení zákonné povinnosti zavinil, a to tím, že odvysílal sponzorský vzkaz, přičemž je plně odpovědný za obsah vysílání programu Óčko a věděl, že žalovaná se s identifikací sponzorského vzkazu prostřednictvím produktu neztotožňuje. Rozsah, typ a dosah závadného vysílání lze vzhledem k tomu, že se jedná o provozovatele vysílání s poměrně nízkou sledovaností oproti provozovatelům celoplošného vysílání a vzhledem k typu porušení zákona považovat za malý. Otázku finančního prospěchu žalovaná ve správním řízení nehodnotila a k tomuto kritériu při stanovení výše pokuty nepřihlížela. Pokud jde o závažnost věci, žalovaná považuje porušení zákonné povinnosti vzhledem ke sledovanosti vysílání žalobce, jak bylo odůvodněno shora, a méně škodlivému následku porušení zákonné povinnosti za takové, že se rozhodla udělit žalobci pokutu ve výši blízké dolní hranici pro její určení. Žalobami podanými u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadených rozhodnutí. V obou žalobách shodně namítl, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná, neboť spočívají na nesprávném právním posouzení věci a zároveň jsou částečně nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost a nedostatky důvodů rozhodnutí. Žalobce se především neztotožňuje s názorem žalované, že uvedením sponzorského vzkazu „Jízdu ti přináší boty Eject!“ s doprovodným textem „sponzor pořadu“ nedošlo ke splnění zákonné povinnosti dle § 53 odst. 1 zákona. Z ust. § 2 odst. 1 písm. s) zákona obsahujícího definici sponzorování žalobce dovozuje, že příspěvek může být sponzorem poskytnut za účelem propagace buď názvu nebo loga anebo ochranné známky, a to s ohledem na použití spojek „nebo“ alternativně. Ust. § 53 odst. 1 zákona je nutné vykládat jednak systematicky s definicí sponzorování obsaženou v § 2 odst. 1 písm. s) zákona a jednak i se zněním článků 1 písm. k) a 3f odst. 1 písm. c) Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 89/552/EHS, ve znění Směrnice Rady č. 97/36/ES a Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2007/65/ES, která jednoznačně stanoví, že: - sponzorstvím je jakýkoli příspěvek poskytnutý veřejným nebo soukromým podnikem nebo fyzickou osobou, které se nezabývají poskytováním audiovizuálních mediálních služeb ani tvorbou audiovizuálních děl, na financování audiovizuálních mediálních služeb nebo pořadů s cílem propagovat své jméno, ochrannou známku, obraz na veřejnosti, činnosti nebo produkty, - audiovizuální mediální služby nebo pořady, které jsou sponzorovány, musí splňovat tyto požadavky: diváci jsou jasně informováni o existenci dohody o sponzorství. Sponzorované pořady musí být zřetelně označeny jako sponzorované pořady jménem, logem nebo jinou značkou sponzora, např. odkazem na jeho produkt (produkty) nebo službu (služby) či na jejich charakteristický znak, a to vhodným způsobem na začátku pořadu a v jejich průběhu nebo na jejich konci. Citované směrnice tedy užitím spojky „nebo“ jednoznačně stanoví alternativu a zároveň výslovně připouští i odkaz na produkt, který ani nemusí být ochrannou známkou. Restriktivní výklad ust. § 53 odst. 1 zákona, podle kterého sponzorované pořady musí být vždy označeny názvem (obchodní firmou) sponzora, i když jsou zároveň označeny logem (ochrannou známkou), je v rozporu s právem Evropských společenství. Žalobce nikterak nezpochybňuje výčet způsobů identifikace sponzora obsažených v § 53 odst. 1 zákona, nicméně uvádí, že výklad tohoto ustanovení zákona musí být eurokonformní, tedy v souladu s výše uvedenými ustanoveními Směrnice o audiovizuálních mediálních službách, která identifikaci sponzora výrobkem výslovně připouští. Žalobce nesouhlasí s argumentem žalované, že Směrnice č. 2007/65/ES ještě nebyla do českého právního systému transponována, a proto není pro subjekty závazná. Tzv. nepřímý účinek směrnice se totiž uplatňuje bez ohledu na uplynutí lhůty k implementaci, tj. od okamžiku nabytí účinnosti normy a nikoli až od uplynutí lhůty k implementaci. Platná směrnice je součástí komunitárního práva aplikovatelného na území ČR a orgány členských států mají při aplikaci práva brát do úvahy obsah směrnice již od okamžiku její platnosti. Žalobce dále namítl, že i Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích jednoznačně připouští tzv. výrobkový sponzoring. V této souvislosti poukázal na závěry obsažené v rozhodnutí NSS ze dne 9. 11. 2006 sp. zn. 7 As 62/2005 týkající se obsahu sponzorského vzkazu s tím, že tyto závěry jsou dále rozvedeny i v novějších rozhodnutích Městského soudu v Praze, např. v rozhodnutí ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. 6 Ca 103/2008, v němž soud mj. uvedl, že i uvedení ochranné známky výrobku či služby je dostatečným identifikačním znakem pro sponzora pořadu. Žalobce dále namítl, že z platného práva nevyplývá, že by ochranné známky bylo možné dělit na dvě skupiny, a to na skupinu identifikující sponzora (výrobce) a na skupinu sponzora (výrobce) neidentifikující. Ochranná známka je z podstaty věci vždy spojena, resp. určena, pro výrobky a služby proto, aby odlišila (identifikovala) jednotlivé výrobce, popř. i jejich výhradní zástupce na příslušném území (v tomto případě společnost BIBO Shoe s.r.o., jakožto výhradního dovozce Eject Shoes pro Českou republiku). Výrobce je tak spotřebiteli vnímán (rozpoznáván) skrze své jednotlivé značky (ochranné známky), resp. výrobky. Pokud by příslušné označení nebylo identifikující pro výrobce, nemohlo by být zapsáno jako ochranná známka. Pokud tedy spotřebitel (divák) má identifikovat sponzorující osobu, což je zjevně smyslem označení sponzorovaných pořadů, identifikuje jí právě skrze její výrobky či služby. Žalobce se neztotožňuje ani s názorem žalované, že informace o osobě sponzora je podstatná také z pohledu kontroly vysílání. Pokud žalovaná v rozhodnutí uvádí, že z (jedné) ochranné známky není divák ani žalovaná schopna identifikovat osobu sponzora, pak žalobci není jasné, jak by žalovaná byla schopna podle obchodní firmy sponzora identifikovat jednotlivé výrobky a služby. Účelem identifikace sponzora ve smyslu § 53 odst. 1 zákona dle mínění žalobce není umožnění či usnadnění kontrolní činnosti žalované a žalobci není jasné, z jakého zákonného ustanovení žalovaná takovouto funkci identifikace sponzora dovozuje. Žalobci rovněž není jasné, z čeho žalovaná dovozuje, že informace o sponzorovi pořadu může být pro diváka důležitou skutečností a že je ve veřejném zájmu, aby divák věděl, kdo poskytl příspěvek k financování pořadu. S ohledem na výše uvedené je žalobce přesvědčen, že žalovaná vykládá příslušná ustanovení zákona nad rámec svých oprávnění a porušuje tak zásadu zakotvenou v ust. § 2 odst. 2 správního řádu a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V dalším žalobním bodu žalobce namítl, že upozornění na porušení ust. § 53 odst. 1 zákona ze dne 29. 7. 2008 vydané žalovanou pod sp. zn. 2008/589/fol/STO bylo vydáno rovněž v rozporu se zákonem, neboť žalobce se ani v tomto případě žádného porušení zákona nedopustil. Navíc v uvedeném případě se jednalo o ochrannou známku, která je vlastnictvím sponzora. Žalobce pro úplnost uvedl, že okamžitě po doručení výše uvedeného upozornění učinil příslušné technické kroky směřující k tomu, aby veškeré sponzorské odkazy doplnil o obchodní firmu sponzora, byť se s právním názorem žalované neztotožňuje. Obeslal všechny sponzory, informoval je o právním názoru žalované a ve spolupráci s těmito osobami pak přistoupil i k technickým opatřením, tzn. „otitulkování“ příslušných sponzorských odkazů. Tato činnost je však technicky náročná a nelze ji provést ihned, jak bylo požadováno ve zmíněném upozornění Rady. Co se týče výše uložené pokuty, žalobce nesouhlasí s hodnocením jednotlivých kritérií provedeným žalovanou v napadených rozhodnutích. Upozornil především na skutečnost, že z rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 103/2008 a 6 Ca 230/2008 vyplývá, že žalovaná uložila provozovatelům celoplošného vysílání pokutu ve stejné výši jako žalobci, ačkoli ten je provozovatelem vysílání pouze prostřednictvím družice. Sledovanost ČT je 20x a sledovanost Prima TV 13x větší než sledovanost televizní stanice provozované žalobcem. Sama žalovaná v odůvodnění napadených rozhodnutí uvádí, že v porovnání s celoplošnými televizemi se v případě žalobcova vysílání jedná o sledovanost poměrně nízkou. V případě ČT (rozhodnutí Městského soudu v Praze vydané pod sp. zn. 6Ca 103/2008) byla žalovanou uložena pokuta ve stejné výši 50.000,- Kč za celkem 11 případů stejného porušení zákona. Žalobce se proto domnívá, že žalovaná tímto postupem porušila jednu ze základních zásad správního řízení uvedenou v § 2 odst. 4 správního řádu, tj. zásadu dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalobci v této souvislosti není jasné, na základě čeho žalovaná dospěla k závěru, že odpovědnost žalobce vůči divácké veřejnosti je vysoká s ohledem na vysokou míru sledovanosti a zejména ve vztahu k jakým provozovatelům televizního vysílání žalovaná tuto vysokou míru posuzovala. Relevance informace, že televizní vysílání žalobce je určeno hlavně mladým lidem, je ve vztahu k posuzovanému případu naprosto nulová. Pokud jde o kritérium míry zavinění, žalobce vytýká žalované, že se vůbec nevypořádala s jeho námitkou, že označení sponzorovaných pořadů pouze ochrannou známkou sponzora bylo v rozhodném období naprosto obvyklé. Tato skutečnost byla navíc žalované známa z vlastní rozhodovací činnosti, což dokládají žalovanou zahájená správní řízení se všemi provozovateli celoplošného televizního vysílání. Ve vztahu ke kritériu míry zavinění žalovaná vůbec nezohlednila skutečnost, že v době vydání rozhodnutí jí bylo známo rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. 6 Ca 103/2008, v němž tento soud jednoznačně judikoval, že právní názor žalované, na němž jsou napadená rozhodnutí postavená, nemá oporu v platných právních předpisech. Žalovaná tudíž měla přihlédnout k tomu, že povinnost uvádět v rámci sponzorského vzkazu obchodní firmu sponzora je minimálně sporná. Závěrem žalobce uvedl, že postup žalované, která samostatně posuzuje jednotlivé sponzorské odkazy, není v souladu se zákonem. Tím, že žalovaná posuzuje jednotlivé sponzorské odkazy odděleně, není schopna posoudit, jak byl sponzorovaný pořad označen jako celek. Z ust. § 53 odst. 1 zákona vyplývá, že pořad může být označen, a zpravidla to tak i v praxi je, na svém začátku, na konci, ale i v průběhu pořadu prostřednictvím tzv. injektáží. Ze zmíněného ustanovení zákona však nevyplývá, že každé takové označení musí nutně obsahovat obchodní firmu sponzora. Žalovaná se vůbec nezabývala ostatními sponzorskými odkazy v rámci pořadu a ani tím, zda obchodní firma sponzora nebyla uvedena např. v titulcích pořadu. Nezjistila tedy řádně skutkový stav věci, jak jí ukládá ust. § 3 správního řádu. Ve vyjádřeních k podaným žalobám žalovaná navrhla, aby soud žaloby v plném rozsahu zamítl. Setrvala na svém názoru, že identifikace sponzora prostřednictvím výrobku je nedostačující. Žalovaná považuje za nesporné, že sponzorem může být jedině a bez dalšího osoba, ať už fyzická nebo právnická. Má-li být označen sponzor, pak musí být označena tato fyzická nebo právnická osoba a nikoli její výrobek nebo služba. Z označení sponzora pořadu tedy musí být zřejmé, která osoba na výrobu pořadu přispěla. Jako ideální příklad označení sponzora žalovaná uvedla společnost Škoda auto, a.s., která má logo firmy zaregistrované jako ochrannou známku. Pokud by tato společnost byla sponzorem pořadu a bylo uvedeno její logo spolu s jedním z jejích výrobků, pak takové označení zcela vyhovuje ust. § 53 odst. 1 zákona. Pokud by však jako označení sponzora byl uveden pouze výrobek, např. některý z vozů, pak sponzora identifikovat nelze. Z takového označení totiž není možné zjistit, zda sponzorem je výrobce daného výrobku nebo smluvní prodejce. V daných správních řízeních se žalované nepodařilo zjistit skutečného sponzora sponzorského vzkazu Eject shoes, tj. osobu, která poskytla sponzorský příspěvek na odvysílání pořadu. Tato skutečnost potvrzuje, že ze sponzorského vzkazu ani po kontrole registru právnických osob a ochranných známek nebylo možné skutečného sponzora dohledat. Žalovaná k tomu poznamenala, že Eject shoes není registrovanou ochrannou známkou sponzora BIBO Shoe s.r.o., a jejich spojitost není možné dohledat v žádných veřejně přístupných registrech. Napadená rozhodnutí dle mínění žalované po právní stránce plynule navazují na upozornění na porušení zákona zaslané žalobci ve věci sp. zn. 2008/589/fol/STO, v němž žalovaná stanovila lhůtu k nápravě ihned ode dne doručení tohoto rozhodnutí. K námitkám mířícím do posouzení jednotlivých kritérií pro stanovení výše pokuty žalovaná ve vyjádřeních k žalobám uvedla, že skutečnost, že se jedná o provozovatele televizního vysílání s poměrně vysokým podílem sledovanosti na mediálním trhu v rámci satelitního, kabelového a digitálního vysílání, vyvodila z výzkumu sledovanosti Media Project. Sledovanost hudební TV Óčko dosáhla v prvním pololetí roku 2008 průměrné denní sledovanosti 228.000 diváků. TV Óčko má možnost sledovat ihned víc než 1,5 milionu diváků z ČR. Tento podíl na trhu satelitního, kabelového a digitálního vysílání se dá považovat za významný. Žalovaná nepopírá, že v porovnání s celoplošnými televizemi se jedná o sledovanost poměrně nízkou. Při stanovení výše pokuty však žalovaná udělila pokutu blízko dolní hranici pro její určení a výše pokuty se nijak nevymyká z ustálené praxe žalované. V ostatním žalovaná argumentovala shodně jako v odůvodnění napadených rozhodnutí. V replice k vyjádření žalované žalobce poukázal na rozsudek NSS ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. 6 As 13/2009 a závěry v něm obsažené. Zopakoval, že nesouhlasí s argumentem žalované, že směrnice č. 2007/65/ES ještě nebyla do českého právního systému transponována, a proto není závazná co do výkladu pojmů. Žalobci není jasné, z čeho žalovaná dovozuje, že z uvedení obchodní firmy sponzora lze posoudit, zda obsah a čas zařazení sponzorovaného pořadu mohl být ovlivněn sponzorem nebo zda obsah pořadu nepropaguje prodej, nákup či pronájem výrobků či služeb třetích osob včetně sponzora. Stejně tak mu není jasné, o co žalovaná opírá své tvrzení, že je ve veřejném zájmu, aby byla divákovi poskytnuta informace o tom, kdo konkrétně příspěvek (na pořad) poskytl. Argument žalované o výrobcích testovaných na zvířatech nemá dle přesvědčení žalobce žádnou relevanci k projednávané věci. Žalobce v replice poznamenal, že sponzorování pořadů není na rozdíl od teleshoppingu přímým prodejem a mezi shlédnutím sponzorského vzkazu a nákupem zboží je tedy dostatečný časový odstup, aby si zákazník potřebné informace zjistil. Při ústním jednání ve věci samé konaném dne 25. 11. 2009 soud usnesením spojil řízení o žalobách proti napadeným rozhodnutím, která byla dosud vedena samostatně pod sp. zn. 9 Ca 251/2009 a 9 Ca 252/2009, ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že řízení o těchto věcech bude nadále vedeno pod sp. zn. 9 Ca 251/2009. Žalobce při jednání před soudem setrval na podaných žalobách, a stejně tak i žalovaný setrval na argumentech obsažených ve vyjádření k žalobám. K dotazu soudu žalobce uvedl, že sponzorem daných pořadů byla společnost BIBO Shoe s.r.o., což je český výhradní dovozce bot Eject shoes, které se objevily jako výrobek ve sponzorském spotu. Účastníci k dotazu soudu potvrdili, že mezi nimi není sporu o tom, že v obou případech byla žalobci uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč. Soud při jednání provedl důkaz listinou – upozorněním na porušení zákona ze dne 29. 7. 2008 sp. zn. 2008/589/fol/STO, vydaným žalovanou podle § 59 odst. 1 zákona, ve kterém žalovaná upozornila žalobce na porušení § 53 odst. 1 zákona, kterého se dopustil odvysíláním označení sponzora pořadu Snickers inbox dne 21. 3. 2008 v 16:59 hodin na programu O, jímž porušil povinnost označit každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo na jeho konci obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikujících sponzora. Žalovaná v tomto upozornění stanovila žalobci lhůtu k nápravě ihned ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Soud při jednání dále rozhodl, že nebude provádět dokazování dalšími listinnými důkazy navrženými v žalobě (výpis žalobce z obchodního rejstříku, výpis z databáze ochranných známek týkající se ochranné známky SNICKERS), protože dospěl k závěru, že tyto důkazní návrhy jsou pro rozhodnutí ve věci samé nepodstatné; provádění dalších důkazů tedy shledal nadbytečným. Soud na tomto místě dodává, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí nutně vycházel z obsahu správního spisu, neboť jeho povinností bylo mj. posoudit, zda skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v souladu se správním spisem a má v něm oporu (§ 76 odst. 1 písm. b/ s.ř.s.). Soud na základě podané žaloby přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). Správní spisy vedené žalovanou v předmětných věcech obsahují jednak CD nosiče se záznamem odvysílaných spotů, dále oznámení o zahájení správního řízení, vyjádření žalobce k zahájenému správnímu řízení, jehož obsah je shrnut v odůvodnění napadených rozhodnutí, a napadená rozhodnutí s odůvodněním, jak bylo popsáno shora. V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy: Podle § 2 odst. 1 písm. s/ zákona č. 231/2001 Sb., ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí, se pro účely tohoto zákona sponzorováním rozumí jakýkoliv příspěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou osobou, která neprovozuje televizní vysílání nebo produkci audiovizuálních děl, k přímému nebo nepřímému financování rozhlasových nebo televizních pořadů za účelem propagace jména a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu (loga) nebo ochranné známky, sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů. Podle § 53 odst. 1 téhož zákona je provozovatel vysílání povinen označit každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo na jeho konci obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora. Podle § 53 odst. 3 téhož zákona pořady nemohou být sponzorovány osobami, jejichž hlavním předmětem činnosti je výroba nebo prodej tabáku nebo tabákových výrobků. Podle § 53 odst. 4 téhož zákona je provozovatel vysílání povinen zajistit, aby obsah a čas zařazení sponzorovaného pořadu do vysílání nemohly být ovlivněny sponzorem. Podle § 53 odst. 5 téhož zákona je provozovatel vysílání povinen zabezpečit, aby obsah sponzorovaných pořadů nepropagoval prodej, nákup či pronájem výrobků nebo služeb sponzora nebo třetí osoby, zejména tím, že by v těchto pořadech byly jejich výrobky či služby zvláště zmiňovány. Podle § 60 odst. 1 písm. l/ téhož zákona pokutu ve výši od 5 000 Kč do 2 500 000 Kč Rada uloží provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud nedodrží povinnosti stanovené pro vysílání reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud předně nesdílí názor žalobce, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném posouzení věci. Ve shodě s názorem žalované má soud za to, že žalobce odvysíláním předmětných sponzorských vzkazů skutečně porušil povinnost uloženou mu ustanovením § 53 odst. 1 zákona, protože v těchto sponzorských vzkazech nebyla uvedena obchodní firma, obrazový symbol (logo) ani ochranná známka identifikující sponzora, jímž, jak žalobce sám uvádí, byla společnost BIBO Shoe s.r.o. Podstata napadeného rozhodnutí nespočívá ve výkladu pojmu sponzorování, jehož zákonná definice je obsažena v § 2 odst. 1 písm. s/ zákona, ale právě v posouzení toho, zda žalobce dostál povinnosti označit sponzorovaný pořad způsobem stanoveným v § 53 odst. 1 zákona. Žalobce nesprávně zaměňuje otázku, co vše může být přípustným obsahem tzv. sponzorského vzkazu (spotu), s otázkou, jakým způsobem má být splněna povinnost označit sponzorovaný pořad, kterou provozovateli vysílání ukládá § 53 odst. 1 zákona. Tyto dvě otázky však nelze vzájemně směšovat. Judikatura NSS, na kterou žalobce poukázal v podané žalobě, řeší toliko první z výše nastíněných otázek, a to s cílem odlišit sponzorský vzkaz od reklamy (viz např. rozsudky NSS ze dne 9. 11. 2006 č.j. 7 As 60/2005 – 55 nebo č.j. 7 As 75/2005 – 57). V těchto rozsudcích dospěl NSS k závěru, že „může být marketingovou strategií podnikatele zdůraznit při svých prezentacích jméno výrobku a nikoliv svou obchodní firmu, např. v situaci širokého výrobního spektra je možno se sponzorováním určitého typu pořadu zaměřit na určitý typ výrobku, aby tím podnikatel dal veřejnosti najevo jeho existenci. Je proto zcela v souladu se zákonem sponzorovi takovou volbu umožnit.“ Nutno ovšem zdůraznit, že NSS v týchž rozsudcích výslovně uvedl, že „v ust. § 53 odst. 1 zákona o vysílání je provozovateli vysílání stanovena povinnost upozornit diváka, že sleduje sponzorovaný pořad tím, že jej jako sponzorovaný označí, zejména na začátku či na konci obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora. Nijak konkrétněji, jak má toto označení vypadat, však zákon nevymezuje. Děje se tak prostřednictvím tzv. sponzorského vzkazu či spotu. Obsah sponzorského vzkazu může být tvořen nejenom obchodní firmou, logem, ochrannou známkou, známkou služeb identifikující sponzora, ale i dalšími prvky, neboť zákon o vysílání v citovaném ustanovení jejich použití nezakazuje.“ NSS tedy ve svých rozsudcích připouští, že sponzorský vzkaz může vedle údaje identifikujícího sponzora pořadu, který je jeho obligatorní náležitostí vyžadovanou zákonem, obsahovat i další prvky, jako např. označení výrobku či služby, slogan aj., avšak nikterak nezpochybňuje povinnost provozovatele vysílání zakotvenou v § 53 odst. 1 zákona, tj. povinnost označit každý sponzorovaný pořad zejména na jeho začátku nebo na jeho konci obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora. Tento závěr lze dovodit i z konstatování NSS obsaženého v citovaných rozsudcích, že „dále musí takový sponzorský vzkaz dostát všem pravidlům stanoveným v ust. § 53 zákona o vysílání a rovněž v ust. § 48 odst. 1 až 3 citovaného zákona.“ Napadená rozhodnutí korespondují s výše citovanými závěry NSS, když v jejich odůvodnění žalovaná připouští, že vedle obligatorní identifikace sponzora prostřednictvím jeho firmy, loga či ochranné známky může označení sponzora (sponzorský vzkaz) obsahovat také další prvky, jako je uvedení výrobku či služby, sloganu apod. Žalovaná nicméně nesouhlasí s názorem žalobce, že pro identifikaci sponzora ve sponzorském vzkazu postačí pouhé uvedení výrobku nebo služby, popřípadě uvedení jakékoliv ochranné známky ve vlastnictví sponzora, užívané jím k označení jeho výrobků a služeb. Soud se s tímto závěrem žalované, jenž je pro posouzení věci klíčový, plně ztotožnil. Zákon v § 53 odst. 1 výslovně stanoví způsob, jakým musí být označen sponzorovaný pořad. Každý pořad, ať již byl sponzorován zcela nebo zčásti, je provozovatel vysílání podle tohoto ustanovení povinen označit zejména na jeho začátku nebo na jeho konci obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora. Citované ustanovení zákona ukládá provozovateli vysílání jednoznačnou a nezpochybnitelnou povinnost, co se týče způsobu označení sponzorovaného pořadu, a provozovatel vysílání musí tuto zákonnou povinnost respektovat. Žádnou metodou výkladu nelze dospět k závěru, že tato zákonem stanovená povinnost neplatí, resp. že provozovatel vysílání může namísto některého ze zákonem taxativně vymezených způsobů označení sponzorovaného pořadu zvolit způsob jiný, který on sám považuje, ať již z jakýchkoliv důvodů, za vhodnější. Na tomto místě je třeba konstatovat, že slovo „identifikující“ bylo do ustanovení § 53 odst. 1 zákona doplněno při novelizaci provedené zákonem č. 235/2006 Sb., s účinností od 31. 5. 2006. Bez ohledu na způsob, jakým bylo zmíněné slovo v rámci novelizace vtěleno do textu zákona (stalo se tak na základě neodůvodněného komplexního pozměňovacího návrhu výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu v tzv.

2. čtení), je tento pojem s účinností od 31. 5. 2006 platnou součástí zákonné normy, kterou je soud, stejně jako žalovaná, při svém rozhodování vázán. Zákon tedy jednoznačně vyžaduje, aby ve sponzorském vzkazu byl identifikován sponzor. Sponzorem pochopitelně není výrobek, služba, slogan či ochranná známka, které, jak již bylo uvedeno shora, mohou být fakultativně rovněž prezentovány ve sponzorském vzkazu, ale pouze fyzická či právnická osoba, která poskytla příspěvek k financování určitého pořadu za účelem propagace jména a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu (loga) nebo ochranné známky, sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů (viz definice sponzorování obsažená v § 2 odst. 1 písm. s/ zákona). A právě tato osoba, tj. osoba sponzora, musí být ve sponzorském vzkazu identifikována, tj. ztotožněna. Vysílaný pořad, stejně jako obligatorní označení sponzora pořadu, je adresován (určen) divákům či posluchačům pořadu, z čehož vyplývá, že hlavním smyslem povinnosti uložené provozovateli vysílání v § 53 odst. 1 zákona je zpřístupnit divákům (či posluchačům rozhlasového pořadu) informaci o tom, kdo je sponzorem toho kterého pořadu. Soud se ztotožňuje i s argumentací žalované, že sponzor pořadu musí být ve sponzorském vzkazu identifikován jednoznačným způsobem tak, aby jej divák mohl určit již na základě odvysílaného sponzorského vzkazu. Na divácích vskutku nelze spravedlivě požadovat, aby po shlédnutí sponzorského vzkazu byli vzhledem k neúplným, nekonkrétním či zcela chybějícím údajům o osobě sponzora nuceni následně činit jakékoliv další kroky za účelem „odhalení“ osoby sponzora jimi sledovaného pořadu, např. dohledávat majitele propagované ochranné známky v databázi Úřadu průmyslového vlastnictví, zjišťovat na internetu, který subjekt provozuje webové stránky uvedené ve sponzorském vzkazu, nebo se odebrat do obchodu a tam z informací na obalu výrobku zjišťovat, kdo je skutečným výrobcem výrobku, jenž byl prezentován ve sponzorském vzkazu apod.). Jednoznačná identifikace (ztotožnění) osoby sponzora konkrétního pořadu je pak významná i z hlediska možnosti žalované kontrolovat dodržování povinností, které provozovatelům vysílání ukládá § 53 odst. 3 - 5 zákona. Aby vůbec bylo možné posoudit, zda provozovatel vysílání dostál těmto povinnostem, musí být nejprve zjištěno, který subjekt je sponzorem příslušného pořadu. Toto zjištění má žalované umožnit právě řádné splnění povinnosti označit sponzorovaný pořad způsobem identifikujícím sponzora, kterou zákon ukládá provozovatelům vysílání. Z výše uvedeného vyplývá, že obchodní firma, obrazový symbol (logo) či ochranná známka – jedním z těchto prvků má být podle § 53 odst. 1 zákona každý sponzorovaný pořad vždy označen - musí splňovat i další kvalitativní požadavek, a sice musí být způsobilá jednoznačně a bez dalšího identifikovat (ztotožnit) osobu sponzora. Co se týče obchodní firmy jakožto názvu, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku, zde problémy nenastanou, neboť se jedná o údaj, jímž je dotyčná osoba jednoznačně identifikována. U ochranné známky tomu tak ale není. Ochrannou známkou totiž může být za podmínek stanovených zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby (§ 1 cit. zákona). K zákonem vyžadované identifikaci sponzora jistě dojde v případě označení sponzorovaného pořadu ochrannou známkou, která je tvořena, nebo jejíž součástí je obchodní firma sponzora. Po shlédnutí fantazijní ochranné známky odvysílané v rámci sponzorského vzkazu však televizní divák nebude, snad s výjimkou známek všeobecně známých, schopen bez dalšího identifikovat osobu jejího vlastníka, který je sponzorem pořadu, nehledě k tomu, že ochrannou známku může na základě licenční smlouvy užívat (a nutno připustit, že i při sponzorování pořadů) též jiný subjekt než její vlastník. Skutečnost, že i taková označení jsou způsobilá odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiného subjektu a plnit tak funkci ochranné známky, nemá z hlediska možnosti diváka bezprostředně identifikovat osobu sponzora konkrétního pořadu žádný význam. Soud jako zjevně nesprávný odmítá názor žalobce, že ochranná známka je způsobilá odlišit (identifikovat) nejenom výrobce zboží touto známkou označeného, ale též výhradní zástupce výrobce na příslušném území. Z vymezení pojmu ochranné známky uvedeného v § 1 zákona o ochranných známkách vyplývá, že ochranná známka slouží k odlišení výrobků nebo služeb jedné osoby, tj. osoby výrobce nebo poskytovatele služeb, od výrobků nebo služeb jiné osoby, a nikoliv k odlišení výhradních zástupců (dovozců) zboží označeného ochrannou známkou, jimiž může být dle uvážení výrobce – vlastníka ochranné známky kdokoliv. Součástí sponzorských vzkazů posuzovaných žalovanou v této věci byla ochranná známka Eject. Z veřejně přístupné databáze OHIM vyplývá, že vlastníkem ochranné známky EJECT č. 003561149 je portugalská společnost J.Sampaio & Irmăo Lda trading as CALAFE, což je výrobce bot zn. Eject. Z odvysílání této ochranné známky ani z dalších údajů, které v rámci předmětných sponzorských vzkazů zazněly, není v žádném případě možné dovodit, že sponzorem pořadu je společnost BIBO Shoe s.r.o. Ochranná známka výrobce bot zn. Eject ani další prvky obsažené v předmětných spotech žádným způsobem osobu skutečného sponzora pořadu neidentifikují, neboť z nich ani při nejlepší vůli nelze vyrozumět, že pořad sponzoruje právě společnost BIBO Shoe s.r.o., jakožto výhradní dovozce bot zn. Eject. Lze shrnout, že předmětné sponzorské vzkazy sice obsahovaly prezentaci určitého produktu (bot zn. Eject) a ochranné známky výrobce tohoto produktu, v rozporu s § 53 odst. 1 zákona však neobsahovaly žádné označení z taxativního výčtu stanoveného zákonem (obchodní firmu společnosti BIBO Shoe s.r.o., její logo či její ochrannou známku), kterým měl být v souladu se zákonem identifikován tento sponzor pořadu. Žalovaná proto postupovala v souladu se zákonem, když napadenými rozhodnutími uložila žalobci podle § 60 odst. 1 písm. l/ zákona pokutu za protiprávní jednání spočívající v nesplnění povinnosti stanovené pro vysílání sponzorovaných pořadů v § 53 odst. 1 zákona. Poukaz žalobce na úpravu obsaženou ve Směrnici č. 2007/65/ES, zejména pak na článek 3f odst. 1 písm. c/, který se podle článku 1 odst. 7 vkládá do Směrnice č. 89/552/EHS, nelze akceptovat, neboť dosud neuplynula transpoziční lhůta, v níž mají členské státy Evropského společenství uvést v platnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu se Směrnicí č. 2007/65/ES (tato lhůta uplyne až 19. 12. 2009). Podmínkou přímého i nepřímého účinku směrnice je uplynutí lhůty stanovené k její implementaci do právních řádů jednotlivých členských států. Odporovalo by smyslu existence lhůty k provedení směrnice, pokud by členské státy byly jejím obsahem vázány již od nabytí platnosti (shodně viz Evropské právo, Luboš Tichý a kol., 2. vydání, C.H.Beck 2004). Soud nesdílí názor zastávaný žalobcem, podle kterého se nepřímý účinek směrnice uplatňuje bez ohledu na uplynutí lhůty k implementaci, tj. již od okamžiku nabytí účinnosti směrnice. Tento názor je dle mínění soudu v rozporu se samotnou povahou směrnic, které nestanoví přímo závazná práva a povinnosti, ale vymezují určité cíle či zásady představující výsledek, kterého má být dosaženo tím, že bude vtělen do právních řádů členských států, zatímco formy a metody dosažení tohoto výsledku jsou ponechány na vůli jednotlivých členských států. Proto také směrnice obsahují lhůtu, ve které má být jejich obsah vtělen do vnitrostátního práva členských států. Teprve po marném uplynutí této transpoziční lhůty lze členskému státu vytýkat, že svou povinnost transponovat obsah směrnice do vnitrostátního právního řádu nesplnil. Z pohledu komunitárního práva tedy v dané věci nebyla rozhodná úprava týkající se označování sponzorovaných pořadů, která je obsažena ve Směrnici č. 2007/65/ES, neboť tu Česká republika k datu vydání napadeného rozhodnutí ještě netransponovala do vnitrostátního právního řádu (a nebyla povinna tak učinit!), ale úprava téže problematiky obsažená v článku 17 odst. 1 písm. b/ Směrnice č. 89/552/EHS, podle níž sponzorované televizní pořady musí být zřetelně označené jako sponzorované pořady jménem nebo logem sponzora na jejich začátku nebo na konci. Tato úprava, která klade striktní požadavky na označení sponzorovaných pořadů a v žádném případě nepřipouští jejich označování pouze uvedením výrobku sponzora, byla také transponována do zákona č. 231/2001 Sb., čehož dokladem je právě ust. § 53 odst. 1 zákona. Závěr o nemožnosti označení sponzora pořadu tím, že ve sponzorském vzkazu je uveden pouze jeho výrobek, k němuž žalovaná v napadených rozhodnutích dospěla a kterému soud přisvědčil, je vzhledem k výše uvedenému plně v souladu s komunitárním právem. Senát 9 Ca Městského soudu v Praze si je vědom toho, že názor, který v tomto rozsudku zaujal, je odlišný od názorů vyslovených jinými senáty zdejšího soudu v rozsudcích ze dne 26. 6. 2008 č.j. 6 Ca 103/2008-41 a ze dne 12. 3. 2009 č.j. 10 Ca 262/2008 – 59 a rozchází se též se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2009 č.j. 6 As 13/2009 – 92. Senát 9 Ca Městského soudu v Praze má však za to, že svůj odlišný náhled na danou problematiku řádně zdůvodnil. Zastává názor, že je třeba rozlišovat mezi fakultativními prvky v podobě označení výrobku, služby, určitého sloganu aj., které mohou, ale nemusí být ve sponzorském vzkazu obsaženy, a obligatorním údajem v podobě obchodní firmy, obrazového symbolu (loga) či ochranné známky, který musí každé označení sponzorovaného pořadu podle § 53 odst. 1 zákona obsahovat. Tento obligatorní údaj musí jednoznačným způsobem a bezprostředně identifikovat osobu sponzora tak, aby diváci (i žalovaná) po shlédnutí sponzorského vzkazu věděli, kdo je sponzorem konkrétního pořadu. Informaci o osobě sponzora pořadu, která má být divákům v souladu se zákonem poskytnuta, nelze ztotožňovat s pouhou informací o výrobku či službě sponzora, která může být fakultativním prvkem sponzorského vzkazu. Vzhledem k tomu, že nelze předpokládat, že divák zná výrobce veškerých výrobků, které mohou být prostřednictvím sponzorských vzkazů propagovány a že si vždy správně spojí propagovaný výrobek s osobou jeho výrobce (a tedy sponzora sledovaného pořadu), samotná informace o výrobku či službě sponzora jako údaj umožňující jednoznačnou identifikaci sponzora pořadu neobstojí, nehledě k tomu, že se vůbec nejedná o údaj vyžadovaný ustanovením § 53 odst. 1 zákona, jímž může být toliko obchodní firma, obrazový symbol (logo) či ochranná známka. Senát 9 Ca Městského soudu v Praze z výše popsaných důvodů považuje za významnou také komunitární úpravu dané problematiky obsaženou v článku 17 odst. 1 písm. b/ Směrnice č. 89/552/EHS, k níž však výše zmíněné rozsudky obsahující odlišné závěry vůbec nepřihlížely. Neopodstatněnou shledal soud též žalobní námitku poukazující na rozdíl mezi skutkovou povahou nyní projednávané věci a věci, v níž bylo žalobci doručeno upozornění na porušení ust. § 53 odst. 1 zákona ze dne 29. 7. 2008 vydané pod sp. zn. 2008/589/fol/STO. Tyto skutkové rozdíly jsou z hlediska posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí zcela bezvýznamné. Podstatná je ta skutečnost, že žalobce již byl v minulosti žalovanou upozorněn na porušování téhož zákonného ustanovení (§ 53 odst. 1 zákona), jehož se měl dopustit právě tím, že porušil povinnost označit sponzorovaný pořad tak, jak mu ukládá zákon, to jest obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora, a byla mu současně stanovena lhůta k nápravě. Stalo se tak právě upozorněním ze dne 29. 7. 2008 vydaným pod sp. zn. 2008/589/fol/STO. Bylo na žalobci, aby zjednal nápravu a pochybení tohoto druhu se nadále vystříhal. Žalobce tak ale neučinil a přes zmíněné upozornění tutéž zákonnou povinnost opětovně porušil jednáním, za které již byl napadenými rozhodnutími právem sankcionován. Lze shrnout, že podmínka pro uložení sankce v podobě předchozího upozornění na porušení konkrétní povinnosti se stanovením lhůty ke zjednání nápravy, která je zakotvena v § 59 zákona, byla v projednávaných věcech splněna. Soud k tomu dodává, že doplnění sponzorských vzkazů o údaj náležitě identifikující osobu sponzora nepovažuje za technicky natolik náročnou činnost, aby nemohla být provedena bezprostředně poté, co žalobce obdržel výše zmíněné upozornění ze dne 29. 7. 2008. Žalobce ostatně mohl zjednat okamžitou nápravu i jiným způsobem, a to přerušením vysílání sponzorských vzkazů nevyhovujících zákonu do té doby, než budou doplněny o chybějící údaj. Nelze vejít ani na námitku vytýkající žalované, že v rozporu s ust. § 3 správního řádu nezjistila řádně skutkový stav věci, protože posuzovala jednotlivé sponzorské odkazy odděleně, a nebyla proto schopna posoudit, jak byl sponzorovaný pořad označen jako celek. Argumentace žalobce o možnosti označit sponzorovaný pořad také v průběhu pořadu prostřednictvím tzv. injektáží neobstojí, neboť podle ust. § 53 odst. 1 zákona má provozovatel vysílání povinnost označit sponzorovaný pořad stanoveným způsobem zejména na jeho začátku nebo na jeho konci. Na svém začátku nebo na konci tedy sponzorovaný pořad označen být musí vždy, a to tím způsobem, který zákon stanoví (k tomu viz výše), což je plně v souladu s dikcí článku 17 odst. 1 písm. b/ Směrnice č. 89/552/EHS, podle níž sponzorované televizní pořady musí být zřetelně označené jako sponzorované pořady jménem nebo logem sponzora na jejich začátku nebo na konci. Jinak řečeno povinnost označit sponzorovaný pořad v souladu ustanovením § 53 odst. 1 zákona nemůže provozovatel vysílání splnit tím, že pořad označí (pouze) v jeho průběhu. Žalovaná proto nepochybila, když v řízení nezkoumala, zda a jak byl předmětný sponzorovaný pořad označen v jeho průběhu, neboť tato skutečnost nebyla z hlediska možného postihu žalobce významná. Pokud jde o titulky, ty jsou jednak součástí pořadu, zatímco povinné označení sponzorovaného pořadu má být odvysíláno na začátku nebo až na konci pořadu, tj. po jeho skončení. Žalobce navíc netvrdil (ani ničím neprokázal), že by snad v předmětném sponzorovaném pořadu byla obchodní firma sponzora – společnosti BIBO Shoe s.r.o., skutečně v titulcích pořadu uvedena, takže tuto jeho argumentaci soud považuje za pouze hypotetickou a ničím nepodloženou. Soud nepřisvědčil ani žalobním námitkám brojícím proti tomu, jakým způsobem žalovaná zhodnotila jednotlivá kritéria významná pro stanovení výše pokuty. Žalobce v této souvislosti předně poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 103/2008 a 6 Ca 230/2008, z nichž vyplývá, že žalovaná uložila pokutu ve stejné výši (50.000,- Kč) i provozovatelům celoplošného vysílání, České televizi a FTV Prima, spol. s.r.o., ačkoliv jejich sledovanost je několikanásobně vyšší než sledovanost televizní stanice provozované žalobcem. Soud k tomu uvádí, že pouhý odkaz na správní řízení, v nichž byly provozovatelům celoplošného vysílání za porušení téhož zákonného ustanovení uloženy pokuty v téže výši jako žalobci, ačkoliv ten je provozovatelem vysílání pouze prostřednictvím družice a jeho vysílání vykazuje mnohem nižší hodnoty sledovanosti, nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení povinnosti správního orgánu dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalovaná totiž stanoví výši pokuty za porušení zákona nejen na základě posouzení míry sledovanosti daného vysílání, ale na základě celé řady kritérií uvedených v ust. § 61 odst. 3 zákona a při ukládání pokuty je povinna přihlédnout i k dalším hlediskům uvedeným v § 61 odst. 2 zákona. Aby mohl žalobce s námitkou, v níž de facto vytýká žalované, že při stanovení výše pokuty nepřihlédla k existujícímu rozdílu v míře sledovanosti jím provozovaného vysílání a vysílání provozovatelů celoplošného vysílání, uspět, musel by tvrdit a také prokázat, že v těchto jiných řízeních žalovaná všechna ostatní hlediska (kritéria), na základě kterých má dle zákona stanovit výši pokuty a k nimž má při ukládání pokuty přihlédnout, vyhodnotila stejným způsobem jako u žalobce, a navzdory jedinému existujícímu a prokazatelnému rozdílu spočívajícímu v odlišné míře sledovanosti vysílání jednotlivých provozovatelů (což je údaj významný především pro posouzení povahy vysílaného programu), všem provozovatelům vysílání uložila pokutu ve stejné výši. Žalobce tak ale neučinil, v podané žalobě neporovnal skutkové okolnosti jednotlivých případů, které v této souvislosti zmínil, a proto není možné posoudit, zda se skutečně jednalo o takové případy, kdy se hodnocení jednotlivých kritérií uvedených v § 61 odst. 2 a 3 zákona provedené žalovanou s výjimkou údaje o míře sledovanosti vysílání shodovalo. Soud pro úplnost konstatuje, že v žalobcem zmiňované věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 103/2008 byla pokuta ve výši 50.000,- Kč účastníku řízení uložena zvlášť za každý z jedenácti vytýkaných případů porušení § 53 odst. 1 zákona. Z odůvodnění napadených rozhodnutí lze seznat, že závěr o relativně vysoké míře odpovědnosti žalobce vůči divácké veřejnosti žalovaná učinila na základě zjištění o poměrně vysoké míře sledovanosti programu Óčko na mediálním trhu v rámci satelitního, kabelového a digitálního vysílání. Argumentace žalobce, že označení sponzorovaných pořadů pouze ochrannou známkou sponzora bylo v rozhodném období naprosto obvyklé a že tato skutečnost byla žalované známa z úřední činnosti, je zcela bez významu pro posouzení míry zavinění žalobce. Objektivní okolnost v podobě obvyklosti určitého protiprávního jednání (ve smyslu jeho častého výskytu ve společnosti) nikterak neovlivňuje subjektivní znak zavinění, jež je vybudováno na složce vědění a na složce vůle. Irelevantní v tomto směru je i namítané povědomí žalované o rozhodnutí Městského soudu v Praze vydaném pod sp. zn. 6 Ca 103/2008. Toto rozhodnutí nebylo pro žalovanou závazné obecně, dopadalo pouze na tu konkrétní právní věc, která byla předmětem soudního řízení, a jeho vydání tedy nebránilo žalované v odlišném posuzování jiných případů. Posouzení kritéria zavinění obsažené v napadených rozhodnutích považuje soud za plně dostačující. Nelze než přisvědčit žalované, že žalobce porušení zákonem stanovené povinnosti prokazatelně zavinil tím, že vědomě odvysílal předmětné sponzorské vzkazy, ačkoliv byl již dříve upozorněn na to, že žalovaná s názorem o přípustnosti identifikace sponzora prostřednictvím výrobku nesouhlasí. Soud uzavírá, že v napadených rozhodnutích žalovaná určitým a srozumitelným způsobem uvedla, na základě jakých úvah dospěla k závěru o nutnosti jednoznačné identifikace osoby sponzora ve sponzorském vzkazu a z odůvodnění těchto rozhodnutí lze rovněž seznat, z čeho žalovaná dovozuje, že žalobce v předmětných spotech tuto povinnost nesplnil. Napadená rozhodnutí tudíž nelze mít za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalované žádné náklady v řízení nevznikly.

Odůvodnění

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY takto: Poučení: