čj. 1 A 10/2020-84

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou ve věci žalobce : A. Ch., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1 zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem sídlem Na Příkopě 853/12, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2019, čj. MHMP 2387106/2019, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy, ze dne 6. 12. 2019, čj. X, a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, odboru kancelář tajemníka ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. X, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „žalovaný“), zamítl podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, odboru kancelář tajemníka (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. X.

2. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 34e odst. 1 písm. a) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), jehož se měl dopustit tím, že v rozporu s § 21c odst. 1 zákona o silniční dopravě z nedbalosti vykonával práci řidiče taxislužby bez oprávnění řidiče taxislužby, když „dne 10. října 2017 v době mezi 10:02 hod. - 10:11 hod. poskytnul vozidlem tovární značky Škoda Superb, státní poznávací značky […], placenou přepravu cestujícímu z výchozího místa ulice Václavské náměstí 34, Praha 1, do ul. Podolská 74 v Praze 4, když přeprava byla objednána přes mobilní aplikaci Uber, formou UberPOP, a částka za přepravu ve výši 94,31 Kč byla uhrazena prostřednictvím platební karty, přestože nebyl držitelem oprávnění řidiče taxislužby“.

3. Současně byl žalobce uznán vinným z přestupku proti pořádku v územní samosprávě podle § 4 odst. 2 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“), jehož se měl dopustit z nedbalosti tím, že „dne 10. října 2017 v době mezi 10:02 hod. - 10:11 hod. poskytnul vozidlem tovární značky Škoda Superb, státní poznávací značky […], placenou přepravu cestujícímu z výchozího místa ulice Václavské náměstí 34, Praha 1, do ul. Podolská 74 v Praze 4, aniž by zkouškou řidiče taxislužby prokázal znalosti místopisu, znalosti právních předpisů upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele a znalosti obsluhy taxametru, čímž při výkonu práce řidiče taxislužby“ porušil čl. 1 obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy č. 23/1998 Sb. hl. m. Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Za tyto dva přestupky uložil správní orgán I. stupně žalobci podle § 34e odst. 4 písm. c) zákona o silniční dopravě, ve spojení s § 35 písm. b), § 41 odst. 1 a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), správní trest pokuty ve výši 50.000 Kč. Žalobci byla rovněž uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000 Kč.

II. Obsah žaloby

4. Žalobce v prvním žalobním bodu namítl, že se nemohl prvního z přestupků dopustit, neboť je mu vytýkáno jediné jednání, zatímco § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě obsahuje formulaci „vykonává práci řidiče taxislužby“ (nedokonavý vid slovesa), proto spáchání přestupku vyžaduje soustavnost a opakování jednání. Žalobce k tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 25. 8. 2005, čj. A 14/2003-51, ze dne 8. 6. 2017, čj. 1 As 50/2017-32, a ze dne 13. 2. 2014, čj. 6 Ads 46/2013-35, jakož i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, čj. 4 A 29/2016-48. Žalobce pro srovnání poukázal na užití dokonavého vidu slovesa „užije“ v § 34e odst. 1 písm. b) zákona o silniční dopravě. Podle žalobce tedy v jeho případě bylo nutno prokázat opakované a trvalé vykonávání práce řidiče taxislužby, neboť soustavnost je jejím pojmovým znakem. Žalobce označil odkazy žalovaného v napadeném rozhodnutí na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 1996, sp. zn. 7 A 43/94, a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, čj. 2 A 40/2016-44, za nepřípadné, neboť v prvním případě dle žalobce nebyl posuzován výklad pojmu „vykonávání práce“, a ve druhém případě dle žalobce soud posuzoval odlišnou skutkovou věc, a to neprovedenou přepravu. Podle žalobce nemůže žalovaný odůvodňovat dostatečnost toliko jediného jednání u daného přestupku ani tím, že správní orgány nejsou (či jsou jen s nadměrným úsilím) schopny provést opakovanou kontrolu téhož řidiče; poukázal na zásadu in dubio pro reo. Podle žalobce je navíc, v případě dvojího možného výkladu § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, třeba respektovat zásadu in dubio pro mitius.

5. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítl, že se nemohl dopustit ani druhého přestupku, neboť ten může spáchat pouze držitel oprávnění řidiče taxislužby; poukázal na znění čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 1 a 3 vyhlášky. Správní orgány jej považovaly za „černého taxikáře“ a uznali ho vinným z prvního přestupku za to, že neměl příslušné oprávnění řidiče taxislužby, avšak na druhou stranu ho považovaly za řidiče taxislužby a shledaly ho vinným dle § 4 odst. 2 zákona zákon o některých přestupcích ve spojení s čl. 1 vyhlášky. Žalobce je tak nelogicky penalizován za „nadstavbu“ toho, co musí splňovat řidič taxislužby v Praze vedle držby oprávnění řidiče taxislužby.

6. Třetí žalobní bod zpochybňoval zákonnost a přiměřenost uloženého trestu. Zaprvé, podle žalobce správní orgány dostatečně nevypořádaly otázku povahy a závažnosti přestupku, resp. okolnosti spáchání přestupku a způsob spáchání přestupku - § 37 písm. a) ve spojení s § 38 písm. c) a d) zákona o odpovědnosti za přestupky. Vytýkané jednání bylo spácháno v době, kdy se žalobce mohl na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, čj. 1 A 96/2015-38, domnívat, že jedná v souladu se zákonem, neboť podle uvedeného rozsudku přeprava na základě aplikace Uber není zákonem omezena; zejména žalovaný k této okolnosti nepřihlédl a hodnotil jednání žalobce jen s odstupem času. Zadruhé, žalobce tvrdil rozpor výše pokuty se správní praxí. Poukázal na dvě kauzy žalovaného sp. zn. X, a sp. zn. X, s tím, že v těchto věcech při zákonné sazbě pokuty do 50.000 Kč uložily správní orgány pokutu vždy jen 10.000 Kč (20% sazby), zatímco žalobci byla uložena pokuta téměř 50% sazby. Zatřetí, pak žalobce vytýkal, že správní orgány nehodnotily osobní poměry žalobce. Podle žalobce je vypořádání osobních poměrů žalobce (pod nimiž nutno chápat skutečnosti vyplývající např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1544/2015) ze strany správních orgánů jen obecné a nepřezkoumatelné. Žalovaný navíc v rozporu se zákonem vyslovil, že se majetkovými poměry zabývat nebude, neboť výše pokuty není likvidační, a ohledně přiměřenosti pokuty odkázal toliko na rozsudek NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 3 As 25/2011-68.

7. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce namítl, že ve výroku rozhodnutí měly správní orgány stanovit splátky pokuty na základě správního uvážení a s ohledem na vyhodnocené poměry žalobce. Správní orgány sice na možnost splátek poukázaly, avšak povolení splátek správcem daně je fakultativní, proto je v této části rozhodnutí správních orgánů nepřezkoumatelné.

8. V pátém žalobním bodu žalobce namítl, že správní orgány měly z úřední povinnosti při ukládání trestu zohlednit, obdobně jako je tomu v judikatuře trestních soudů, délku správního řízení, neboť v daném případě jde rovněž o trestní sankcionování ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášená sdělením č. 209/1992 Sb. – pozn. soudu; dále jen „Úmluva“). Délka řízení byla nepřiměřená, neboť žalobce byl odsouzen po více než 25 měsících. Žalobce odkázal na procesní lhůty 30 a 60 dnů dle správního řádu a zákona o odpovědnosti za přestupky, a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, a ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2742/2009.

9. Žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a uložil žalovanému povinnost nahradit náklady řízení.

III. Vyjádření žalovaného

10. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že dle jeho názoru ani gramatickým výkladem § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě nelze dovodit, že musí jít u daného přestupku o opakované porušení povinnosti; souslovím „vykonává práci řidiče taxislužby“ je míněn každý okamžik výkonu takové činnosti, tedy i činnost probíhající (nedokončená). Žalovaný zdůraznil účel zákonného ustanovení – tj. zajištění bezpečnosti silničního provozu, resp. spolehlivosti daného druhu dopravy (taxislužby) a ochrana spotřebitelů. Pro srovnání poukázal na § 35h odst. 5 zákona o silniční dopravě, ve kterém je podle něj, navzdory užití vidu nedokonavého, rovněž třeba vyložit formulaci „po dobu zadržení průkazu řidiče taxislužby nesmí řidič vykonávat práci řidiče taxislužby“ tak, že i jediná jízda by porušila citovaný zákaz. Žalovaný k tomu odkázal na rozsudky NSS ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 5 As 51/2007, ze dne 20. 8. 2009, čj. 5 As 39/2009-81, ze dne 3. 4. 2014, čj. 9 Azs 84/2014-37, a ze dne 29. 3. 2018, čj. 10 As 298/2016-24, č. 3742/2018 Sb. NSS, a také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 Tdo 1434/2011-15. Argumentoval současně důvodovou zprávou k zákonu č. 102/2003 Sb. (správně má být č. 102/2013 Sb. – pozn. soudu), kterým se mění zákon o silniční dopravě a další související zákony. Podle ní cílem vložení § 34e do zákona bylo zajistit, aby řidiči poskytující taxislužby disponovali potřebným povolením k této činnosti; posílena má být odpovědnost těchto řidičů a zvýšení ochrany spotřebitelů; bez takového povolení není řidič oprávněn vykonat byť jednu jízdu taxislužby, neboť není prokázána jeho bezúhonnost a spolehlivost dle § 9 odst. 3 zákona o silniční dopravě. Podle žalovaného nelze přihlédnout k judikatuře zmiňované žalobcem, neboť její podstatou bylo postihnout neoprávněné podnikání či nelegální práci jako soustavné činnosti. K žalobcem odkazovanému rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 4 A 29/2016-48, žalovaný uvedl, že se jedná o zcela ojedinělý rozsudek, který vyložil sporný pojem zcela v rozporu s výše citovanou judikaturou. Dle názoru žalovaného toto tvrzení prokazuje i pozdější rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 2 A 40/2016-44.

11. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný oponoval, že lze postihnout žalobce za oba přestupky, neboť první přestupek představuje porušení povinnosti v oblasti státní správy na úseku silniční dopravy, zatímco druhý přestupek je porušením na úseku územní samosprávy; v obou případech jsou chráněny jiné společenské zájmy. V prvním případě jde o zájem státu, aby řidičem taxislužby byla jen prověřená a spolehlivá osoba dle § 9 odst. 3 zákona o silniční dopravě, přičemž pro vydání oprávnění nemusí žadatel splnit žádné povinnosti týkající se znalosti právních předpisů o provozování taxislužby či znalost místopisu a práce s taxametrem. Ve druhém případě je zájem na ochraně cestujících, aby se dostali bezpečně, v přiměřeném čase a za odpovídající cenu na jimi požadované místo, a také zájem na dobrém jménu hlavního města Prahy. Potřeba naplnění těchto povinností stanovených vyhláškou přitom roste s tím, jak narůstá počet řidičů taxislužby – osob ze třetích zemí, kterým chybí i základní znalosti relevantních českých právních předpisů a místopisu. Podle žalovaného vykonával žalobce činnost řidiče taxislužby, proto je povinen splnit všechny povinnosti jemu stanovené; nesplněním jedné z povinností se nemůže vyvinit z přestupků dalších.

12. Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že právní ochrany nemůže požívat postup žalobce, který dovozoval oprávněnost poskytování služeb (charakteru taxislužby) bez splnění povinností řidiče taxislužby, a to toliko z jediného soudního rozhodnutí. Odkazované rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo závazné jen pro účastníky daného řízení a toto rozhodnutí bylo navíc zrušeno dne 31. 10. 2017 rozsudkem NSS čj. 9 As 291/2016-136, ve kterém byl vysloven závěr, že tato přeprava na základě mobilní aplikace nemůže být vyňata z právního rámce. Závěr o tom, že daný typ přepravy má charakter taxislužby, potvrdil i rozsudek Soudního dvora EU ze dne 20. 12. 2017, C-434/15, a nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 4072/17. Žalobce se tedy nemohl domnívat, že postupuje v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou vyšších soudů. I přesto však žalovaný vzal datum (období) spáchání v potaz a jednání žalobce bylo proto kvalifikováno toliko jako nedbalostní. Žalovaný má za to, že pokuta byla uložena i v souladu se správní praxí, neboť ve dvou jiných věcech uváděných žalobcem byl trest vždy ukládán dle jiného ustanovení (jiná sazba, jiná společenská nebezpečnost) a posuzován byl jen jeden přestupek. Žalovaný uvedl, že správní orgány hodnotily poměry žalobce, které jim byly známy. Bylo povinností žalobce upozornit na případné ztížené osobní či majetkové poměry a poskytnout součinnost, neboť správní orgán není schopen sám v rámci projednávání přestupku zjistit případné problémy v osobních poměrech žalobce.

13. K pátému žalobnímu bodu žalovaný konstatoval, že časový rozsah řízení odůvodňuje to, že ve věci byly projednávány zcela nové skutečnosti týkající se nového způsobu poskytování taxislužby, využívající moderní technologie, které doposud nebyly řešeny; bylo třeba sledovat aktuálně se vyvíjející judikaturu českou i evropskou.

14. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení.

IV. Další podání účastníků řízení

15. Žalobce v replice ze dne 6. 4. 2020 poukázal na novelu § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě a uvedl, že zákon č. 115/2020 Sb., vyhlášený dne 24. 3. 2020, nahradil v daném ustanovení nedokonavý vid slovesa „vykonává“ za dokonavý vid slovesa „vykoná“. Tím podle žalobce potvrdil i správnost závěrů Městského soudu v Praze v rozsudku čj. 4 A 29/2016-48. Oproti žalovanému je pak přesvědčen, že je možno vycházet ze závěrů NSS v rozsudku čj. 6 Ads 46/2013-35, neboť i v případě žalobce byla řešena problematika „vykonávání práce“ řidiče taxislužby, tedy opakovaná činnost. Žalovaným odkazovaný rozsudek Městského soudu v Praze čj. 2 A 40/2016-44, považuje žalobce za nesprávný, neboť zde došlo k rozšíření skutkové podstaty přestupku a výkladu právní normy v neprospěch obviněného. K námitce postihu za dva přestupky uvedl, že podstatou žaloby nebyla otázka možnosti souběhu, nýbrž námitka nemožnosti spáchat druhý z přestupků vůbec. Doplnil k uvedenému, že zákonodárce sám novelou č. 115/2020 Sb. k zákonu o silniční dopravě posoudil požadavek na zkoušku z místopisu, znalosti z právních předpisů i zkoušku obsluhy taxametru jako překonané; nadto dobré jméno hlavního města je narušeno praktikami „klasických“ taxikářů. Podle žalobce se v říjnu 2017 nemohl dopustit ani nedbalostního jednání; rozhodnutí Soudního dvora EU a Ústavního soudu uváděná žalovaným byla vydána až po 10. 10. 2017. Žalobce dále odkázal na rozsudek NSS ze dne 13. 3. 2013, čj. 7 As 188/2012-25, s tím, že i pokuta uložená při dolní hranici sazby může být citelným zásahem do poměrů obviněného; správní orgány mají hodnotit poměry obviněného dle jím předložených důkazů a v případě nesoučinnosti postupovat obdobně dle § 68 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. z.“). Žalobce je konečně přesvědčen, že právě správní orgány měly chránit práva žalobce provedením řízení v přiměřeném čase, neboť představují tribunál ve smyslu čl. 6 Úmluvy; není na místě jen odkazovat na vyvíjející se judikaturu soudů.

16. V doplnění vyjádření ze dne 20. 5. 2020 žalovaný poukázal na rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2020, čj. 5 As 255/2019-32, kterým byl dle žalovaného potvrzen výklad § 34e odst. 1 zákona o silniční dopravě podávaný žalovaným.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

17. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále jen „s. ř. s.“). Při přezkoumávání vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). K projednání věci soud nařídil ústní jednání na den 2. 8. 2021, neboť oba účastníci řízení ústní jednání výslovně požadovali.

18. Na ústním jednání setrvali účastníci na svých stanoviscích. Účastníci řízení při jednání nenavrhovali provedení žádných důkazů. Žalobce při jednání upravil návrh petitu rozsudku soudu tak, že požadoval zrušení též rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobce se pak vyjádřil ke třetímu žalobnímu bodu, k němuž uvedl, že v době spáchání vytýkaných přestupků neexistovala ustálená judikatura v otázce povahy služeb poskytovaných prostřednictvím aplikace Uber; tato judikatura byla postupně vydána až po tomto datu, proto žalobce nemohl vědět, jak soudy o této otázce rozhodnou. Již z tohoto důvodu je proto dle žalobce uložená sankce nepřiměřená, neboť nebyla zohledněna tato podstatná okolnost. Dále žalobce poukázal na judikaturu NSS k otázce vlivu souběhu přestupků na výšu sankce.

19. Žalovaný k tomu oponoval tvrzením, že daná problematika byla regulovaná právní úpravou a žalobce se nemohl domnívat, že o ní existuje právní vákuum, což následně potvrdily i soudy; musel si být vědom, že fakticky vykonává práci řidiče taxislužby, avšak bez splnění všech potřebných požadavků. Z tohoto důvodu žalovaný nepovažoval za relevantní tvrzení žalobce, že příslušná judikatura soudů, týkající se otázky povahy služeb poskytovaných prostřednictvím aplikace Uber (či Uber Pop) byla vydána až po spáchání vytýkaných přestupků žalobcem. Navíc, žalovaý dodal, že i z tohoto důvodu byl žalobce v tomto směru shledán vinným ve formě nedbalostního, nikoliv úmyslného zavinění, tedy méně závažné formy zavinění. Žalovaný setrval na svém návrhu, aby soud žalobu zamítl.

20. Městský soud v Praze po provedeném jednání a po posouzení všech žalobních bodů v konfrontaci se skutečnostmi, které vyplynuly z předloženého správního spisu, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

21. Soud při posuzování věci vycházel z následující právní úpravy.

22. Podle § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2020, [f]yzická osoba se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 21c odst. 1 vykonává práci řidiče taxislužby bez oprávnění řidiče taxislužby.“ (podtržení doplnil soud).

23. Podle § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, ve znění účinném od 1. 7. 2020, [f]yzická osoba se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 21c odst. 1 vykoná práci řidiče taxislužby bez oprávnění řidiče taxislužby.“ (podtržení doplnil soud).

24. Podle § 21c odst. 1 téhož zákona, ve znění účinném do 30. 9. 2020, [p]ráci řidiče taxislužby je oprávněna vykonávat pouze osoba, která je držitelem oprávnění řidiče taxislužby. Oprávnění řidiče taxislužby uděluje na žádost dopravní úřad příslušný podle místa trvalého, dlouhodobého, přechodného nebo jiného povoleného pobytu žadatele, pokud je žadatel starší 21 let a spolehlivý podle § 9 odst.

3. K žádosti žadatel přiloží fotografii, která svým provedením odpovídá požadavkům zákona o občanských průkazech.“ 25. Dle § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky [p]ři určení druhu správního trestu a jeho výměry se přihlédne zejména: a) k povaze a závažnosti přestupku, b) (…), c) k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, d) (…), e) (…), f) u fyzické osoby k jejím osobním poměrům (…), g) (…), h) (…), i) (…).“ 26. Podle § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky je povaha a závažnost přestupku dána zejména: a) významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, b) významem a rozsahem následku přestupku, c) způsobem spáchání přestupku, d) okolnostmi spáchání přestupku, e) u fyzické osoby též druhem a mírou jejího zavinění (…), f) délkou doby, po kterou trvalo protiprávní jednání pachatele (…), g) (…).

27. Podle § 21b odst. 1 zákona o silniční dopravě ve znění účinném do 30. 6. 2020, [o]bec může obecně závaznou vyhláškou stanovit a) řidiči taxislužby jako podmínku pro zahájení nebo nabízení přepravy na území obce povinnost prokázat zkouškou znalosti místopisu, obsluhy taxametru a právních předpisů upravujících provozování taxislužby a ochranu spotřebitele a mít při provozování taxislužby na území obce u sebe osvědčení o složení zkoušky; osvědčení o složení zkoušky je veřejnou listinou, b) způsob organizace a provádění zkoušky podle písmene a) a opravného opakování této zkoušky, dobu a podmínky platnosti této zkoušky a vzor osvědčení o složení zkoušky.

28. Podle bodu 45. novely zákona o silniční dopravě č. 115/2020 Sb., se s účinností od 1. 7. 2020 v § 21b odstavec 1 zrušuje.

29. Podle § 4 odst. 2 zákona o některých přestupcích [f]yzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že poruší povinnost stanovenou v obecně závazné vyhlášce obce nebo kraje.

30. Čl. 1 vyhlášky č. 23/1998 Sb. hl. m. Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy, ve znění vyhlášek č. 16/1999, č. 7/2002, č. 12/2003, č. 28/2005, č. 5/2008 a č. 18/2013 Sb. hl. m. Prahy zní:

1. Podmínkou k výkonu práce řidiče taxislužby na území hlavního města Prahy je prokázání znalosti místopisu, znalosti právních předpisů upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele a znalosti obsluhy taxametru řidiči taxislužby.

2. Znalosti podle odstavce 1 se ověřují zkouškou řidiče taxislužby (dále jen „zkouška“), kterou provádí a organizuje příslušný odbor Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „odbor“). Činnost zkušební komise se řídí zkušebním řádem, schváleným ředitelem odboru.

31. Ze správního spisu vyplynulo, že dne 10. 10. 2017 uskutečnil kontrolní pracovník žalovaného, jako cestující, kontrolní jízdu vozidlem Škoda Superb na základě objednávky přes aplikaci Uber. Po ukončení kontrolní jízdy kontrolní pracovník za účasti hlídky Městské policie hl. m. Prahy ztotožnil řidiče a provedl kontrolu označení a vybavení uvedeného vozidla. O kontrole byl následně sepsán protokol č. X, dle kterého žalobce vykonal tuto přepravu v Praze za úplatu (94,31 Kč), a to pod obchodním jménem dopravce VRB Transport a spedice s. r. o., IČ: 24225631, přičemž nebyl držitelem oprávnění řidiče taxislužby. Podle kontrolního protokolu se žalobce dopustil i dalších porušení zákona o silniční dopravě (např. doklad o oprávnění k podnikání nebyl ve vozidle, jeho vozidlo nebylo evidováno jako vozidlo taxislužby, vozidlo bylo bez střešní svítilny a další, která nejsou z hlediska projednávané žaloby podstatná, a proto soud nepovažoval za nezbytné je podrobně uvádět). Při kontrole byla pořízena též fotodokumentace.

32. Oznámením o zahájení řízení ze dne 20. 2. 2018 zahájil správní orgán I. stupně se žalobcem řízení o přestupku, pro podezření ze spáchání přestupku podle § 34e odst. 1 písm. a) ve spojení s § 21c odst. 1 zákona o silniční dopravě, a současně z přestupku dle § 4 odst. 2 zákona o některých přestupcích, ve spojení s čl. 1 vyhlášky. Oznámení mu bylo doručeno prostřednictvím zástupce dne 20. 2. 2018. Poté byl žalobce předvolán k projednání přestupku v ústním jednání na den 6. 3. 2018, kam se dostavil zmocněnec žalobce. Prvostupňový orgán obdržel následně podání žalobce ze dne 7. 3. 2018, v němž se vyjádřil k věci před vydáním rozhodnutí. S odkazem na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2017, čj. 7 Cmo 185/2017-507, a ze dne 24. 10. 2017, čj. 7 Cmo 180/2017-168, tvrdil, že se přestupků nemohl dopustit, neboť nevykonával „klasickou“ taxislužbu, nýbrž jinou smluvní službu v oblasti dopravy, která není zákonem zakázána a současně její použití není ani právně upraveno. S ohledem na tuto situaci žádal o přiměřenou sankci (pokutu uložit maximálně v míře obvyklé pro obdobná jednání do 25.000 Kč).

33. Správní orgán I. stupně vydal dne 28. 3. 2018 rozhodnutí, kterým žalobce uznal vinným ze spáchání výše specifikovaných dvou přestupků (viz bod 2. a 3. výše), za což mu uložil pokutu 50.000 Kč a povinnost uhradit paušálně vyčíslenou náhradu nákladů řízení. S námitkami žalobce se neztotožnil; dospěl k závěru, že žalobce vykonával práci řidiče taxislužby ve smyslu § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě, tedy byl povinnen mít oprávnění řidiče taxislužby a rovněž osvědčení o vykonání zkoušky řidiče taxislužby. Jednání označil za nedbalostní a středně společensky škodlivé. Uvedené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 28. 3. 2018.

34. Žalovaný následné odvolání žalobce zamítl rozhodnutím ze dne 6. 12. 2019. V první řadě se ztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně, že bylo prokázáno, že žalobce uskutečnil přepravu formou taxislužby ve smyslu § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě; poukázal na rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2017, čj. 9 As 291/3016-136, a nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 4072/17, kterým bylo zrušeno žalobcem poukazované usnesení Vrchního soudu v Olomouci čj. 7 Cmo 185/2017-507. K námitce slovesného tvaru užitého ve skutkové podstatě prvního z přestupků žalovaný především odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 1996, sp. zn. 7 A 43/93, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 2 A 40/2016, z nichž citoval podstatné části, a konstatoval, že uvedené závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc. Smyslem povinnosti mít oprávnění řidiče taxislužby je stručně řečeno zaručení práv cestujících, zejména ochranu jejich života a zdraví, neboť při udělování oprávnění příslušný správní orgán zkoumá též přestupkovou historii řidiče – žadatele o oprávnění, zejména v oblasti dopravních přestupků, a dále též práv a ochrany životů, zdraví a majetku jiných účastníků silničního provozu, popř. osob pohybujících se v blízkosti pozemních komunikací. Všechna tato práva mohou být zásadně ohrožena, pokud bude práci řidiče taxislužby vykonávat osoba úředně neprověřená.

35. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále uvedl, že účinná ochrana jmenovaných práv a zájmů je na území hlavního města Prahy prakticky nezjistitelná při nutnosti prokázat protiprávní jednání jednoho řidiče opakovaně. Sousloví „vykonává práci řidiče taxislužby“ v sobě proto dle žalovaného musí obsahovat i činnost, kdy je řidičem taxislužby zahájena či realizována jedna konkrétní přeprava formou taxislužby. Žalovaný k žalobcem odkazovanému rozsudku zdejšího soudu, sp. zn. 4 A 29/2016, uvedl, že byl překonán pozdějším rozsudkem zdejšího soudu ve věci sp. zn. 2 A 40/2016, který rovněž vychází z rozsudku Vrchního soudu v Praze, citovaného výše. Ani další žalobcem odkazovanou judikaturu neshledal žalovaný za relevantní, neboť daná problematika spočívala v aplikaci zákona o živnostenském podnikání (neoprávněné podnikání ve zdravotnictví), kdy prvek soustavnosti protiprávního jednání je nutno prokazovat z povahy definice pojmu podnikání. V dané věci je však řešen přestupek nepodnikající fyzické osoby – řidiče. Pokud by žalovaný přistoupil na výklad žalobce, kdokoliv bez oprávnění řidiče taxislužby by mohl jednorázově vykonat práci řidiče taxislužby beztrestně, a takový výklad považuje žalovaný za nesprávný a v rozporu s účelem zákona o silniční dopravě.

36. Žalovaný dospěl dále k závěru, že v dané věci nemohlo jít o faktickou konzumpci skutkových podstat stíhaných dvou přestupků, neboť druhé jednání není marginální ve vztahu k prvnímu (tomu nasvědčuje i výše sazby pokuty za druhý přestupek - 100.000 Kč), resp. obě protiprávní jednání vykazují zásadní společenskou nebezpečnost. Smyslem požadavku oprávnění řidiče taxislužby je výkon práce řidiče taxislužby osobou způsobilou zejména s ohledem na její předchozí přestupky v oblasti taxislužby a určité trestné činy. Oproti tomu smyslem uložené povinnosti zkoušky řidiče taxislužby je ochrana zájmů cestujících, aby se dostali do cílového místa bezpečně, nejkratší možnou cestou (za tomu odpovídající cenu) a v souladu s právními předpisy, a dále ochrana dobrého jména hlavního města Prahy.

37. Žalovaný souhlasil s užitím absorpční zásady při ukládání trestu, a to při větší závažnosti prvního z přestupků. Ztotožnil se i s uložením pokuty dle § 34e odst. 4 písm. c) zákona o silniční dopravě (sazba do 100.000 Kč), neboť nebyly naplněny podmínky pro užití nižší sazby (do 50.000 Kč) dle § 34e odst. 5 téhož zákona (dopravce, pro něhož žalobce vykonával práci řidiče taxislužby, neměl totiž živnostenské oprávnění k provozování taxislužby). S ohledem na tvrzení žalobce, že jednal v té době v souladu s výše uvedenými několika soudními rozhodnutími, souhlasil s kvalifikací zavinění toliko jako nedbalostního. Uloženou pokutu ve výši 50% maximální sazby nepovažoval za likvidační; zhodnotil závažnost přestupku a poměry žalobce jemu známé (osoba v produktivním věku a v dobrém zdravotním stavu, vykonávající zaměstnání, při kterém jsou jí svěřeny životy a zdraví cetujících); nižší pokuta by dle žalovaného nesplnila účel trestu – prevence, represe. Žalovaný uvedl, že není nutné se zabývat majetkovými poměry žalobce, neboť pokuta není likvidační. Napadené rozhodnutí žalovaného bylo doručeno zástupci žalobce 10. 12. 2019.

38. Dříve, než soud přistoupil k samotnému meritornímu posouzení žaloby, reflektoval závěry rozšířeného senátu NSS v usnesení ze dne 16. 11. 2016, čj. 5 As 104/2013-46, č. 3528/2017 Sb. NSS, podle kterého „[r]ozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.“ 39. V souladu s citovaným usnesením rozšířeného senátu NSS se proto zdejší soud z úřední povinnosti zabýval, a to s ohledem na pozdější novelizaci zákona o silniční dopravě provedenou zákonem č. 115/2020 Sb. (účinnou od 1. 7. 2020, tedy po právní moci napadeného rozhodnutí – 10. 12. 2019), ale i následujícími novelizacemi provedenými zákony č. 337/2020 Sb. a č. 609/2020 Sb., a dále s ohledem na novelizace zákona o odpovědnosti za přestupky provedené zákony č. 277/2019 Sb., č. 54/2020 Sb., a č. 325/2020 Sb., otázkou, zda není pozdější právní úprava pro žalobce příznivější, neboť v takovém případě by byl povinen napadené rozhodnutí zrušit. Při hodnocení jednotlivých zákonných ustanovení soud přitom vycházel z konstantní judikatury správních soudů, dle níž se trestnost přestupků řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů (srov. např. rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2007, čj. 8 As 17/2007-135, usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45.). V případě trestných činů přitom platí, že trestnost činu nelze posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (srov. analogicky např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1430/2010).

40. Novelou č. 115/2020 Sb. došlo k významné změně znění § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, jehož výklad je předmětem sporu v dané věci. Provedená změna spočívala v tom, že slovesný tvar „vykonává“ byl nahrazen slovesným tvarem „vykoná“. Nové znění tohoto ustanovení tak dle názoru soudu není pro žalobce příznivější, neboť žalobce opírá svou stěžejní argumentaci o tvrzení, že dříve účinné znění skutkové podstaty vytýkaného jednání za použití nedokonavého slovesného vidu připouští dvojí výklad, a dále právě o názor, že ho je potřeba vykládat tak, že k naplnění skutkové podstaty, za kterou byl žalobce potrestán, musí vést až opakované a soustavné jednání, což dle něj v jeho věci splněno nebylo. Tento výklad však po uvedené novelizaci již zcela jistě možný není. Ani po porovnání znění všech dalších pro posuzovanou věc relevantních ustanovení zákona o silniční dopravě ve znění účinném v době, kdy se žalobce dopustil vytýkaného jednání, a jejich znění po právní moci napadeného rozhodnutí, soud neshledal, že by bylo pro žalobce příznivější na jeho věc aplikovat pozdější znění příslušných zákonů. K žádným změnám, které by mohly být pro žalobce příznivější, nedošlo ani v případě novelizací zákona o odpovědnosti za přestupky, včetně otázky zániku odpovědnosti za přestupek (srov. např. rozsudky NSS ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 As 57/2004-39, ze dne 16. 4. 2010, čj. 7 As 11/2010-134, jejichž závěry jsou aplikovatelné i v režimu stávající právní úpravy správního trestání).

41. Novelou č. 115/2020 Sb. došlo i k další významné změně pro nyní projednávanou věc, a sice ke zrušení § 21b odst. 1 zákona o silniční dopravě. Žalobce byl v případě druhého z přestupků uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 4 odst. 2 zákona o některých přestupcích, jehož se měl dopustit porušením čl. 1 vyhlášky. Tato vyhláška byla od svého vydání postupně celkem šestkrát změněna, a sice vyhláškami č. 16/1999, č. 7/2002, č. 12/2003, č. 28/2005, č. 5/2008 a č. 18/2013 Sb. hl. m. Prahy (po právní moci napadeného rozhodnutí k žádné změně nedošlo). Vyhláška byla vydána podle § 16 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a v souladu s ustanovením § 41 odst. 2 zákona o silniční dopravě, které znělo: „Obec se zmocňuje k vydání obecně závazné vyhlášky, která upraví podmínky provozování taxislužby podle § 21 odst. 7.“. Současně zákon o silniční dopravě obsahoval i (další) zmocňovací ustanovení § 21 odst. 7 zákona o silniční dopravě:„Obec může stanovit obecně závaznou vyhláškou obce jako podmínku provozování taxislužby na území obce prokázání znalosti místopisu, znalosti právních předpisů upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele a znalosti obsluhy taxametru řidiči taxislužby a způsob ověřování těchto znalostí.“). Tato dvě zmocňovací ustanovení byla do zákona o silniční dopravě vložena zákonem č. 304/1997 Sb. a poté prošla několika obsahovými změnami, a došlo rovněž k jejich „přesunutí“ do jiných ustanovení téhož zákona. Zákonem č. 304/2017 Sb. bylo zmocnění podle § 21 odst. 7 zákona o silniční dopravě přemístěno do § 21b odst. 1 písm. a) a b), a to ve znění: „Obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit a) řidiči taxislužby jako podmínku pro zahájení nebo nabízení přepravy na území obce povinnost prokázat zkouškou znalosti místopisu, obsluhy taxametru a právních předpisů upravujících provozování taxislužby a ochranu spotřebitele a mít při provozování taxislužby na území obce u sebe osvědčení o složení zkoušky; osvědčení o složení zkoušky je veřejnou listinou, b) způsob organizace a provádění zkoušky podle písmene a) a opravného opakování této zkoušky, dobu a podmínky platnosti této zkoušky a vzor osvědčení o složení zkoušky.“ 42. Vyhláška ve svém posledním znění č. 18/2013 Sb. hl. m. Prahy, tj. ve znění rozhodném pro věc žalobce, byla odpovídajícím způsobem vydána na základě § 44 odst. 3 písm. d) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve spojení s § 21b odst. 1 zákona o silniční dopravě. Dle § 44 zákona č. 131/2000 Sb. o hlavním městě Praze, ve znění účinném od 10. 10. 2017: „(1) Zastupitelstvo hlavního města Prahy může v mezích samostatné působnosti hlavního města Prahy vydávat obecně závazné vyhlášky. (2) Rada hlavního města Prahy může v přenesené působnosti vydávat na základě a v mezích zákona nařízení hlavního města Prahy, je-li k tomu zákonem zmocněno hlavní město Praha, obce, obce s rozšířenou působností nebo kraje. (3) Povinnosti může hlavní město Praha ukládat v samostatné působnosti jen obecně závaznou vyhláškou: a) k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména lze stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v hlavním městě Praze nebo by mohly být v rozporu s dobrými mravy anebo z důvodu ochrany bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, popřípadě stanovit, že na určitých veřejně přístupných místech v hlavním městě Praze jsou takové činnosti zakázány, b) pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku, c) k zajištění udržování čistoty na ulicích a jiných veřejných prostranstvích, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně (dále jen "veřejná zeleň") a k užívání zařízení hlavního města Prahy nebo městské části, d) stanoví-li tak zvláštní zákon.“ (podtržení doplnil soud). Ve věci žalobce je tímto „zvláštním zákonem“ zákon o silniční dopravě.

43. Následně však bylo zmocňovací ustanovení § 21b odst. 1 zákona o silniční dopravě zcela zrušeno zákonem č. 115/2020 Sb., přičemž v důvodové zprávě této novely pod bodem 45. (kdy zřejmě chybou v psaní uvádí „bod 44.“) je uvedeno, že „[k] bodu 44 (§ 21b) Navrhuje se zrušení zmocnění obcí ke stanovení požadavku na složení zkoušky z místopisu, znalosti právních předpisů a obsluhy taxametru. Tyto požadavky jsou v současné době s ohledem na technologický vývoj v oblasti dopravy již nepřiměřené a pouze ztěžují vstup do podnikání v sektoru taxislužby. Prověřování znalosti místopisu je vzhledem k rozšíření používání navigací v elektronických přístrojích již nadbytečné. Zároveň není důvodné, aby v některých obcích byly znalosti právních předpisů prověřovány, a v jiných nikoli. Rovněž tak dostatečná znalost obsluhy taxametru by měla být v zájmu každého řidiče, neboť je předpokladem řádného plnění s taxametrem souvisejících povinností, a není nezbytné, aby byla některými obcemi prověřována.“ Vzhledem k tomu, že žalobce byl uznán vinným za přestupek, kterého se měl dopustit 10. 10. 2017 porušením dané vyhlášky vydané na základě § 44 odst. 3 písm. d) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, a dle § 21b odst. 1 zákona o silniční dopravě, který však byl s účinností od 1. 7. 2020 zrušen, zabýval se soud vlivem této změny na věc žalobce ve smyslu výše citovaného usnesení rozšířeného senátu NSS čj. 5 As 104/2013-46.

44. Z ústavního pořádku a zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, plyne, že pro vydání obecně závazné vyhlášky potřebuje hlavní město Praha zákonné zmocnění, musí dodržet meze své působnosti vymezené zákonem, nemůže upravovat otázky, které jsou vyhrazeny pouze zákonné úpravě, a nemůže upravovat záležitosti, které jsou již upraveny právními předpisy práva veřejného nebo soukromého. Na jednání hlavního města Prahy jako veřejnoprávní korporace se vztahují v případě jednostranného stanovení příkazů a zákazů čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod rovněž stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Toto pravidlo nutno vztáhnout i na autoritativní určování poměrů jednotlivců na území hlavního města Prahy cestou obecně závazných vyhlášek. V rámci hierarchie právních předpisů podle jejich právní síly musí být obecně závazné vyhlášky v souladu se zákony a právními předpisy vydanými k jejich provedení. Zákonná úprava má proto vždy přednost. Pokud zákon přijme pro vymezenou oblast určitá pravidla, nemůže subjekt územní samosprávy postupovat při normotvorbě ve svém územním obvodu contra legem. Věci, které jsou vyhrazeny pouze zákonu, obecně závazné vyhlášky obce nemohou upravovat (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/09, a ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 17/02).

45. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

46. Zdejší soud proto provedl citované posouzení a dospěl k závěru, že vyhláška je od 1. 7. 2020 v rozporu se zákonem, resp. nemá zákonný podklad. Zákonné zmocnění k vydání vyhlášky totiž bylo zrušeno samotným zákonodrácem, a to bez náhrady (tj. od 1. 7. 2020 nedošlo k zakotvení shodného či obdobného zmocňovacího ustanovení jinde v rámci právního řádu ČR). Uvedené je třeba podle zdejšího soudu promítnout i na věc žalobce, pokud jde o jeho postih za druhý z vytýkaných přestupků. V projednávané věci byl žalobce správními orgány pravomocně uznán vinným z přestupku, kterého se dopustil porušením vyhlášky, vydané na základě zákonného zmocnění. Po právní moci rozhodnutí o přestupku žalobce však toto zákonné zmocnění „zaniklo“, proto povinnosti v ní uložené již nelze vymáhat na základě zákona. Tato skutečnost zániku správní trestnosti od 1. 7. 2020 (v duchu zásady nullum crimen sine lege – čl. 39 Listiny základních práv a svobod) je přitom pro žalobce příznivější, a to oproti právní úpravě účinné do 30. 6. 2020, kdy zde trestnost za shodná porušení ustanovení vyhlášky byla na základě zákona dána. Na tento závěr nemají vliv ani přechodná ustanovení k novele č. 115/2020 Sb., neboť v době rozhodování soudu bylo již řízení o přestupcích žalobce pravomocně ukončeno.

47. Z tohoto důvodu soud proto musel napadené rozhodnutí žalovaného zrušit, neboť byl povinen přihlédnout k právní úpravě příznivější pro žalobce, která vešla v účinnost po právní moci napadeného rozohdnutí, neboť vytýkané jednání již nebylo postižitelné jako přestupek. Tato dekriminalizace však nespočívala v tom, že již nebylo potřeba dle vyhlášky skládat zkoušku z místopisu, tak jak žalobce argumentoval v žalobě, v replice, resp. po výslovném dotazu soudu též na jednání dne 2. 8. 2021, ale v tom, že samotná vyhláška pozbyla po právní moci napadeného rozhodnutí zákonného podkladu. Zároveň soud konstatuje, že nešlo o pochybení na straně žalovaného, neboť v době vydání svého rozhodnutí postupoval v souladu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou.

48. Soud se dále zabýval i zbývajícími žalobními body, které umožňovaly soudní přezkum napadeného rozhodnutí nezávisle na právě uvedeném závěru, tj. nezávisle na výsledku posouzení o vině za druhý z vytýkaných přestupků. Naopak, druhý žalobní bod je závislý na závěru soudu uvedeném v předchozím bodě, proto se soud tímto žalobním bodem již pro nadbytečnost nezabýval, neboť dospěl k závěru, že žalobci jde ku prospěchu pozdější příznivější zákonná úprava.

49. Předmětem sporu mezi účastníky řízení jsou otázky právní, nikoliv skutkové. Na základě prokázaného skutkového stavu dospěl soud k níže popsaným právním závěrům.

50. V případě prvního ze stíhaných přestupků je podstatou sporu mezi účastníky řízení především aplikace a výklad § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (první žalobní bod). Jinými slovy, žalobce v žalobě nezpochybňuje, že k vytýkanému jednání došlo, ale zpochybňuje toliko právní kvalifikaci jeho jednání. Obě strany sporu přitom pozdější novelizaci uvedeného ustanovení, účinnou po právní moci napadeného rozhodnutí, vykládají ve svůj prospěch; žalobce tvrdí, že následná změna slovesného vidu v uvedené skutkové podstatě přestupku na tvar dokonavý jen potvrzuje, že dosud zákonodárce zamýšlel postihovat pouze opakované a soustavné jednání specifikované v daném ustanovení, tj. vykonávání práce řidiče taxislužby bez oprávnění řidiče taxislužby, naopak žalovaný tvrdí, že provedená novelizace pouze jednoznačně odstraňuje pochybnosti o tom, že zákonodárce hodlal postihovat i jen jediné naplnění uvedené skutkové podstaty. Obě strany sporu pak svou argumentaci podpořily příslušnou judikaturou správních soudů, která se vztahuje k výkladům skutkových podstat deliktů podle různých zákonů, v nichž je obsaženo sloveso v nedokonavém slovesném vidu, a jejichž závěry se liší.

51. Soud v této souvislosti upozorňuje na svá rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. 1 A 2/2020, 1 A 3/2020, 1 A 12/2020 a 1 A 29/2020, jejichž klíčovou námitkou byla stejnná právní otázka, jako v nyní posuzované věci. V uvedených věcech shledal soud námitku obsaženou v prvním žalobním bodu žalobce nedůvodnou. Soud pak na základě skutečností zjištěných ze správního spisu, skutečností tvrzených v žalobě či při jednání dne 2. 8. 2021 neshledal důvodu pro jiné závěry ani ve věci nynějšího žalobce. Soud pro úplnost dodává, že ve všech těchto případech vystupovali stejní zástupci obou účastníků řízení, a jsou tak s názorem soudu na tuto právní otázku již dobře obeznámeni.

52. Soud tedy shodně, jako v předešlých obdobných věcech, nepopírá, že § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2020, je sice možné pouze na základě jazykového výkladu vyložit způsobem preferujícím verzi žalobce, ovšem tento výklad soud neshledal s ohledem na okolnosti posuzovaného případu a účel vykládané právní normy za správný, neboť je příliš formální. Jazykový výklad je totiž výkladem prvotním, kterým se interpret poprvé seznamuje s obsahem právní normy, který je upraven ve vykládaném právním předpisu. V posuzovaném případě bylo pro správné posouzení věci nutné zohlednit všechny okolnosti ve vzájemných souvislostech a aplikovat také ostatní výkladové metody - především výklad teleologický. Ostatně obecně platí, že to, zda smysl a účel právní normy je skutečně takový, jak se zdá z jazykového výkladu právního předpisu, musí potvrdit nebo vyvrátit ostatní výkladové metody – především výklad teleologický, logický, systematický a případně historický, jejichž závěry je nezbytné poměřovat imperativem ústavně konformní interpretace a aplikace (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2012, čj. 4 Ads 9/2012-37).

53. Jak uvedl Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, „jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e radione legis atd.).“ K tomu lze odkázat též na rozsudek NSS ze dne 29. 3. 2018, čj. 10 As 298/2016-24, na něhož poukazoval i žalovaný, a judikaturu Ústavního soudu tam uvedenou, zejména v bodě [16] a [17], která se týká postupu v případě „napětí“ mezi jazykovým a teleologickým výkladem právní normy.

54. Žalobce v nynější věci staví svou argumentaci v podstatě jen na skutečnosti užití nedokonavého vidu slovesa v sankčním ustanovení, přičemž této jazykové argumentaci nemůže soud vedle jiných výkladových metod, vedoucích soud k odlišné interpretaci zákonného ustanovení od žalobce, přisvědčit (srov. zejména výklad logický a teleologický). Je nepochybné, že smyslem a účelem ustanovení, které je předmětem sporu v této věci, je ochrana práv (života, zdraví, majetku) cestujících a dalších účastníků silničního provozu. Bylo by proto zcela v rozporu s logikou, aby jedna (první) jízda řidiče taxislužby nemusela naplňovat uvedený účel zákonného ustanovení (na který správně poukázal již žalovaný), zatímco druhá a další přeprava již musela. Soud tak nepřisvědčuje námitce žalobce o možném dvojím výkladu § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě ve znění účinném do 30. 6. 2020.

55. Soud, naopak, při posouzení této stěžejní žalobní námitky, přisvědčil argumentaci žalovaného. Vyšel přitom zejména z nedávného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1889/20 (zejména jeho body 33. až 35.). Ústavní soud v uvedené věci posuzoval skutkově obdobnou věc týkající se stejného ustanovení zákona o silniční dopravě, která před soudy začala podáním žaloby tamního žalobce ke zdejšímu soudu, a kterou soud zamítl rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, čj. 2 A 40/2016-44. Závěry v uvedeném rozsudku posléze potvrdil i NSS rozsudkem ze dne 30. 4. 2020, čj. 5 As 255/2019-32, ke kasační stížnosti tamního žalobce. Tvrzení žalobce, že ve věci právě uvedených na sebe navazujících rozsudků zdejšího soudu a NSS nešlo o obdobnou skutkovou věc, soud nemohl akceptovat, neboť přestože v tam uvedené věci ve skutečnosti k samotné přepravě nedošlo (klientka do vozidla nakonec nenastoupila), závěry v nich uvedené jsou zcela jistě aplikovatelné i na právě projednávanou věc, a to v důsledku uplatnění argumentu logického výkladu a minori ad maius (od menšího k většímu), tj. pokud uvedená argumentace platí pro jednání podle předmětné skutkové podstaty i jen ve stádiu pokusu, o to více platí v případě, že toto jednání bylo dokonáno.

56. Ústavní soud v odkazovaném nálezu k otázce použití nedokonavého slovesného vidu v předchozím znění § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, v bodě 35. konstatoval, že „oba správní orgány, městský soud i Nejvyšší správní soud tento pojem vyložily tak, že pod vykonáváním této práce nelze rozumět pouze samotnou přepravu klienta v každém jednotlivém případě, nýbrž veškerou činnost svojí povahou spadající pod práci řidiče taxislužby. Takto viděno ovšem stěžovatel tím, že v rozhodné době pracoval pro společnost Uber, dostával od ní instrukce a také platby ("výdělek za cestu"), tuto činnost skutečně vykonával. Okolnost, že byla prokázána pouze jedna tato přeprava (navíc ve stádiu pokusu), na tomto závěru nic nezmění: tato přeprava totiž byla v podstatě jen indikátorem dlouhodobější činnosti vykonávané pro společnost Uber, nikoliv ojedinělou událostí. Tento závěr, ke kterému rozhodující orgány v případě stěžovatele dospěly, považuje Ústavní soud za plně odpovídající výsledkům provedeného dokazování a rovněž za závěr logický a racionální. Naopak argumentaci stěžovatele, založenou výhradně na důsledném lpění na nedokonavosti předmětného slovesného vidu (což jej vede k závěru, že nebyla-li prokázána opakovanost a soustavnost jeho činnosti, nemohl se ani dopustit daného přestupku), pokládá zdejší soud za přepjatě formalistickou a výhradně postavenou na jedné z možností gramatického způsobu výkladu, která nicméně v konfrontaci s ostatními způsoby výkladu (zejm. logický, teleologický, nebo systematický) nemůže obstát.“ 57. Důvodová zpráva k novele č. 115/2020 Sb. k tomu uvádí (novelizační bod 83.): „U některých již existujících skutkových podstat přestupků se upřesňuje jejich formulace tak, aby bylo nepochybné, že daného přestupku se řidič dopustí již při jediném provedení přepravy v rozporu se stanovenými povinnostmi.“ I na základě této skutečnosti tak Ústavní soud v bodě 34. dospěl k závěru, že „je zjevné, že i úmyslem zákonodárce při novelizaci aplikované úpravy nebylo dosavadní úpravu obsahově změnit, nýbrž předejít případným interpretačním nejasnostem, kdy vykonáváním práce řidiče taxislužby byla míněna i jediná přeprava klienta.“ Nelze se proto ztotožnit se žalobcem v tom, že ke spáchání předmětného přestupku je zapotřebí opakované a soustavné činnosti řidiče taxislužby bez řádného oprávnění k tomu. Soud se se žalobcem neztotožnil ani v tom, že žalovaný odůvodnil dostatečnost zjištění i jen jediného jednání u přestupku zejména tím, že správní orgány mají omezenou možnost opakovat kontrolu téhož řidiče, byť to byl jeden z jeho argumentů v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jak však soud uvedl již výše v popisu obsahu napadeného rozhodnutí, žalovaný argumentoval logickým a teleologickým výkladem dané normy. K tomu soud dodává, že zákonodárce jistě nezamýšlel do zákona o silniční dopravě zahrnout skutkovou podstatu přestupku, jejíž naplnění by bylo jen velmi složitě prokazatelné (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 7. 2020, čj. 1 A 96/2015- 123, bod 53.).

58. Soud proto dospěl k závěru, že k jednoznačnému výkladu ustanovení § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě lze dospět za pomoci kombinace několika standardních výkladových metod, a to zejména za použití teleologického výkladu, a dále s přihlédnutím k důvodové zprávě k novelizovanému znění uvedeného ustanovení účinného od 1. 7. 2020. Proto v dané věci již nepanují nejasnosti a nelze ani použít zásadu in dubio pro reo, či in dubio pro mitius, jak požaduje žalobce.

59. Zdejší soud neshledal důvodnými ani námitky o nezákonné, resp. nepřiměřené výši uložené pokuty (třetí žalobní bod). Otázka výměry uložené sankce jednoznačně podléhá správnímu uvážení správního orgánu. Správní orgán je povinen ji stanovit v rámci zákonem vymezeného rozmezí po zohlednění všech individuálních okolností konkrétního případu. Tím jsou dány meze správního uvážení. Soudní přezkum správního uvážení je pak limitován na posouzení, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo zda je nezneužil a pokud tomu tak není, soud není oprávněn jakkoliv nahrazovat správní úvahu správního orgánu (§ 78 odst. 1 s. ř. s.; k tomu srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu – NSS – ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS).

60. V daném případě soud takové překročení nebo zneužití stanovených mezích na straně žalovaného, či správního orgánu I. stupně, neshledal. Sankce (pokuta) byla uložena v zákoném rozpětí stanoveném v souladu se zásadou absorbce (§ 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky) pro přestupek podle § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, tj. podle § 34e odst. 4 písm. c) téhož zákona, která umožňuje vyměřit pokutu do 100.000 Kč. Při vyměřování výše pokuty bylo přihlédnuto jako k polehčující okolnosti, že se žalobce dopustil prvního porušení právních předpisů při výkonu taxislužby a k méně závažné formě zavínění (nedbalost). Dále správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 5 uvedl, že v případě žalobce by v obecné rovině přicházelo v úvahu uložení pokuty blížící se maximální možné výměře, a dále sankce zákazu činnosti, avšak zohlednil též celkové okolnosti přestupkového jednání a pohnutku žalobce, který své jednání považoval za legální na základě právní argumentace, kterou sice správní orgán I. stupně neshledal nelogickou, či zjevně nesmyslnou, avšak za nesprávnou, mylnou. Samotné přesvědčení žalobce o jeho zákonném postupu jej však nezbavuje odpovědnosti za přestupek, ani nesnižuje společenskou škodlivost takového jednání. S ohledem na výše uvedené polehčující okolnosti shledal správní orgán I. stupně jednání žalobce za středně společensky škodlivé, a tím též odůvodnil uložení pokuty v polovině zákonného rozpětí, nikoliv v maximální možné výměře. Žalovaný se s těmito závěry ztotožnil.

61. Na posouzení dané věci nemůže mít dle názoru soudu vliv ani tvrzení žalobce, že v době spáchání přestupku nemohl vědět, že by mohl být za toto jednání přestupkově postižitelný, a to s jeho odůvodněním, že relevantní judikatura se rozvinula až po datu jeho spáchání. Jednoznačné závěry soudů (ať již českých nebo evropského) o povaze služeb Uber totiž nezvnikly ze dne na den, a nejsou ani nijak překvapivé. Je sice pravda, že judikatura, která již výslovně konstatovala, že povaha služby Uber splňuje parametry výkonu taxislužby, vznikla až po datu spáchání přestupku žalobcem (po dni přepravní kontroly), avšak již v té době probíhala široká a velmi živá společenská diskuse o této otázce, kdy je navíc obecně známou skutečností, veřejně dohledatelnou v médiích, že již v průběhu roku 2017 opakovaně probíhaly protesty řidičů taxislužby na území Prahy proti řidičům poskytujícím služby přes aplikaci Uber. V této souvislosti proto žalobce nemůže dost dobře tvrdit, že nemohl tušit, že se rozvozem lidí prostřednictvím aplikace Uber dopouští přestupku podle zákona o silniční dopravě, ani že spoléhal na jakousi mezeru v zákoně. Soud se v této otázce ztožonil s názorem žalovaného, že v dané věci neexistovalo právní vákuum, byť takto výslovně to judikatura formulovala až po datu spáchání přestupku žalobcem; žalobce si totiž zcela jistě byl a měl být vědom, že poskytuje službu přepravy osob, což je též podstata služby poskytované prostřednictvím taxi.

62. Podle § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě [t]axislužba je osobní doprava pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní silniční dopravou. Jednáním žalobce byla podmínka osobní přepravy pro cizí potřeby splněna, neboť mezi žalobcem a cestujícími (kontrolními pracovníky správního orgánu), vznikl závazkový vztah, jehož předmětem byla přeprava osob (srov. § 2 odst. 3 zákona o silniční dopravě). Touto přepravou byla zajištěna přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidlem určeným k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče. Zároveň se nejednalo o linkovou osobní dopravu ve smyslu § 2 odst. 7 zákona o silniční dopravě, o mezinárodní kyvadlovou dopravu ve smyslu § 2 odst. 8 zákona o silniční dopravě ani o příležitostní osobní silniční dopravu dle § 2 odst. 10 zákona o silniční dopravě. Z uvedených důvodů lze jednoznačně dospět k závěru, že během předmětné jízdy došlo k naplnění zákonem stanovených definičních znaků taxislužby ve smyslu § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 26. 2. 2019, čj. 11 A 128/2017-55, ze dne 26. 2. 2019, čj. 11 A 105/2017-48, nebo již zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2020, čj. 5 As 255/2019-32).

63. Zdejší soud neshledal ani odchýlení se od správní praxe žalovaného v obdobných případech. Žalobcem srovnávané dvě kauzy žalovaného jsou Městskému soudu v Praze známy z vlastní úřední činnosti, a jsou u zdejšího soudu vedeny pod již zmiňovanými sp. zn. 1 A 2/2020 a sp. zn. 1 A 3/2020. V obou věcech soud přezkoumával rozhodnutí žalovaného, resp. rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2, přičemž stíhaný byl vždy stejný přestupek dle § 34e odst. 1 písm. a) ve spojení s § 21c odst. 1 zákona o silniční dopravě, a pokuta byla vždy žalovaným snížena z 20.000 Kč na 10.000 Kč. Pokuta byla v obou případech uložena dle § 34e odst. 5 téhož zákona, jenž stanoví sazbu do 50.000 Kč, neboť oba obvinění řidiči taxislužby byli osobami v pracovním vztahu k některému dopravci, který disponoval koncesí k provozování taxislužby. Žalovaný se současně vyjádřil v obou rozhodnutích k těmto obviněným řidičům tak, že by pokutu ponechal ve výši 20.000 Kč (s ohledem na závažnost daného přestupku), avšak Úřad městské části Praha 2 v obou věcech vycházel z nesprávného sankčního ustanovení s maximální sazbou pokuty 100.000 Kč a uložil vždy pokutu ve výši 1/5, proto žalovaný při uložení pokuty dle správného sankčního ustanovení rovněž musel, a to v souladu se zásadou zákazu postupu v neprospěch odvolatele - obviněných, uložit pokutu ve výši toliko 1/5 sazby. Oproti tomu ve věci nyní projednávané se žalobce dopustil dvou přestupků, přičemž pokuta mu byla uložena ve výši 50.000 Kč podle § 34e odst. 4 písm. c) ve spojení s § 41 odst. 1 (zásada absorpční) zákona o silniční dopravě, který stanoví sazbu pokuty do 100.000 Kč. Žalobce totiž vykonával činnost řidiče taxislužby bez příslušného oprávnění, a současně nebyl ani v pracovním vztahu k dopravci, který by měl živnostenské oprávnění k provozování taxislužby. Jde tedy o odlišný skutkový a právní stav, který odůvodňuje odlišný postup při ukládání sankce, než tomu bylo ve dvou žalobcem odkazovaných případech.

64. V předchozím bodě podtržená sankční ustanovení zákona o silniční dopravě obsahují odlišnou sazbu, která zrcadlí jiný stupeň společenské škodlivosti téhož přestupku s přihlédnutím k další podstatné okolnosti. Zatímco v případě obou žalobcem zmiňovaných kauz řidiči neměli příslušné oprávnění k činnosti řidiče taxislužby, avšak příslušné živnostenské oprávnění k poskytování taxislužby měli alespoň dopravci, pro něž pracovali (v jednom případě byla shoda v osobě obviněného a dopravce), v případě žalobce byla vykonávána činnost taxislužby zcela bez jakéhokoliv oprávnění. Podle zdejšího soudu tedy žalobce již proto neměl důvod automaticky očekávat, že při jiné zákonné sazbě mu bude uložena shodná výše pokuty. Pokud by navíc zdejší soud vyšel z matematického porovnání pokut dle schématu žalobce, s ohledem na přístup žalovaného je zřejmé, že ve dvou poukazovaných kauzách by dle něj měla být správně uložena pokuta ve výši 40% zákonné sazby (k jejímu uložení nedošlo zjevně jen proto, že žalovaný nemohl porušit zásadu zákazu změny v neprospěch obviněných řidičů). V případě žalobce pak došlo k uložení pokuty o něco vyšší (50% sazby), avšak je zřejmé, že správní orgány přihlédly k tomu, že žalobce spáchal i druhý přestupek. Zdejší soud tak uzavírá, že výše pokuty uložená žalobci se nejeví jako excesivní oproti pokutám ukládaným v obdobných věcech. Nad rámec nezbytně nutného pak soud poukazuje na to, že podle judikatury NSS správní praxe sama o sobě nepředstavuje právní rámec pro ukládání pokut (kritérium pro ukládání trestu), ale slouží jako referenční hledisko ve vztahu k dodržování zásad rovného zacházení a zákazu libovůle – její význam tak spočívá v tom, že představuje významné vodítko bránící neodůvodněným excesům při správním trestání, nikoli překážku pro jakékoli změny a rozdíly stanovování výše pokut v jednotlivých případech (srov. rozsudky NSS ze dne 31. 3. 2010, čj. 1 Afs 58/2009-541, č. 2119/2010 Sb. NSS, nebo ze dne 30. 10. 2014, čj. 10 As 155/2014-33).

65. Ačkoliv soud v projednávané věci neshledal pochybení správních orgánů při stanovení výše sankce, zbývá dodat, že s ohledem na skutečnost, že z výše popsaných důvodů soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil, bude nutno v novém rozhodnutí též původně stanovenou sankci korigovat (zmírnit).

66. Podle názoru zdejšího soudu se správní orgány při ukládání sankce rovněž dostatečně zabývaly poměry žalobce. Dle výše citovaného § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky přihlédne správní orgán při určení druhu a výměry trestu zejména k okolnostem v daném ustanovení vyjmenovaným. Mezi takto vyjmenované okolnosti náleží i „osobní poměry“ obviněného. Uvedený výčet kritérií není přitom taxativní, nýbrž demonstrativní. Nelze tedy vyloučit zohlednění i jiné podstatné okolnosti pro účel určení druhu a výměry trestu, přičemž za takovou okolnost je možno vzít i majetkové poměry obviněného. Ostatně, majetkové poměry obviněného je nutno hodnotit alespoň v souvislosti s ústavněprávním korektivem likvidačního efektu (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008-133). Zdejší soud poukazuje pro srovnání také na výše citovaný § 68 odst. 2 věta druhá t. z., podle něhož je pro výměru denní sazby peněžitého trestu v trestním právu uvedena povinnost brát zřetel k „osobním a majetkovým poměrům“ pachatele; v tomto případě tedy zákon „majetkové poměry“ jako kritérium přímo jmenuje. Z judikatury Nejvyššího soudu pak plyne, že „osobními poměry pachatele“ je třeba rozumět zejména věk pachatele, jeho zdravotní stav, zaměstnání a rodinné poměry, zatímco „majetkové poměry pachatele“ jsou prezentovány celkovým stavem jeho majetku, jeho výdělkovými poměry, tzn. veškerými zdroji, ze kterých lze peněžitý trest realizovat, jakož i jeho závazky, zejména jeho zákonnou vyživovací povinností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1235/2018). Obdobně je možno podle zdejšího soudu nahlížet na obsah těchto pojmů i v přestupkovém právu.

67. Dále soud též považuje za vhodné připomenout i závěry NSS v již zmíněném usnesení rozšířeného senátu, čj. 1 As 9/2008-133. Byť toto usnesení bylo vydáno v reakci na dřívější znění § 36 odst. 2 zákona o silniční dopravě účinného do 3. 10. 2017, stanovující taxativně kritéria pro uložení trestu, mezi nimiž nebylo zařazeno kritérium „osobních a majetkových poměrů“ pachatele. Dané usnesení se totiž vyjádřilo i k otázce, kdo má být ohledně prokazování osobních a majetkových poměrů zásadním hybatelem, a dále k otázce případného odhadu majetkových poměrů obviněného takto: „Je tudíž třeba na jedné straně vycházet z toho, že povinnost správního orgánu zjistit veškeré rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, jemuž má být z moci úřední uložena povinnost (§ 50 odst. 3 správního řádu), se vztahuje i na zjišťování osobních a majetkových poměrů účastníka řízení, je-li to nezbytné pro stanovení výše pokuty za jiný správní delikt. Na straně druhé ovšem nelze opominout ani důkazní břemeno účastníka řízení, které i v řízení o jiném správním deliktu nese, pokud jde o prokázání jeho vlastních tvrzení (§ 52 správního řádu). Bude tedy záležet především na účastníku řízení, zda projeví svůj zájem na tom, aby uložená pokuta pro něj neměla likvidační důsledky, tím, že správnímu orgánu poskytne základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu, aby ověřil jejich pravdivost např. tím, že zbaví pro tento účel výše zmíněné orgány veřejné moci mlčenlivosti. Pokud tak účastník řízení neučiní a naopak odmítne poskytnout správnímu orgánu v tomto ohledu dostatečnou součinnost, bude správní orgán oprávněn vyjít pouze z údajů, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení a které si správní orgán může zjistit bez součinnosti s účastníkem řízení (vedle katastru nemovitostí např. z obchodního rejstříku, pokud jde o subjekty v něm zapsané, nebo z výpovědí svědků znalých osobních a majetkových poměrů účastníka řízení). Nepovede-li tento postup k přesnému výsledku, může si správní orgán takto učinit také jen základní představu o příjmech a majetku účastníka řízení, a to i na základě odhadu, tedy do určité míry obdobně, jako postupuje trestní soud podle výše zmíněného ustanovení § 68 odst. 4 trestního zákoníku.“ Těchto závěrů uvedených v citovaném usnesení, z nichž vyplývá důkazní břemeno, se přitom výše zmíněná změna právní úpravy nedotkla.

68. Z uvedeného tedy vyplývá povinnost správního orgánu při určování výše pokuty vycházet ze skutečností, které jsou mu známy, a to z příslušného správního spisu a případně jeho správní činnosti. Pokud obviněný uvede a doloží další skutečnosti ke svým osobním a majetkovým poměrům, je povinností správního orgánu hodnotit i tyto podklady. V projednávané věci se však žalobce nedomáhal hodnocení konkrétních majetkových poměrů a nenamítal nepřiměřenost trestu; žádné skutečnosti ke svým majetkovým poměrům ani netvrdil a nedoložil. Neuvede-li a nedoloží-li obviněný skutečnosti ke svým osobním a majetkovým poměrům, tedy neposkytne-li součinnost, vyjde správní orgán ze skutečností, které jsou mu známy z dosavadního řízení a učiní si racionální úvahu o možných poměrech obviněného na základě odhadu (tj. poměrech osobních a majetkových, včetně poměrů finančních). V nyní projednávané věci přitom žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl, že se nebude zabývat majetkovými poměry proto, že pokuta uložená není pro žalobce likvidační. Toliko vyslovil úvahu, že pokuta uložená je natolik nízká (na poměry současných příjmů a cen), že podle něj nemůže být pro žalobce likvidační.

69. Žalovaný zjevně vycházel při úvaze o možnostech žalobce uloženou pokutu uhradit ze skutečností obsažených ve správním spise a z racionálního odhadu majetkových (konkrétně finančních) poměrů žalobce, které dovodil i z osobních poměrů žalobce jemu známých ze spisu. Žalovaný uvážil o žalobcově dosavadní práci řidiče taxislužby. Při úvaze o možných budoucích příjmech vycházel z osobních poměrů žalobce (osoba produktivního věku a bez významného zdravotního omezení, které by znemožnilo získat práci k uspokojení vlastních potřeb i postupnému splacení pokuty) i charakteru dosavadní práce řidiče taxislužby. Dle názoru soudu tedy správní orgány zhodnotily poměry žalobce přiléhavě, přičemž řádně vycházely ze skutečností o poměrech žaobce jim známých a dostupných. Oproti tomu námitka žalobce ohledně absence hodnocení jeho poměrů je v žalobě zcela obecná (v odvolání žalobce tuto námitku nevznesl), přičemž není zřejmé, zohlednění jakých dalších poměrů se žalobce vlastně domáhá. Již před správním orgánem I. stupně byla žalobci známa právní kvalifikaci spáchaných skutků, i to, jaká sazba pokuty přichází ve věci do úvahy; nic ke svým osobním a majetkovým poměrům přesto netvrdil a nedoložil. Následně v odvolacím řízení opět nic konkrétního nepředestřel. V žalobě pak namítá opomenutí hodnocení jeho osobních a majetkových poměrů, avšak žádná relevantní indicie ohledně jeho dalších poměrů se ze žaloby nepodává. Skutečnosti hodnocené žalovaným k osobním a majetkovým poměrům žalobce současně v žalobě ani nijak nevyvrací. Soud proto uzavírá, že dané námitce žalobce nemůže vyhovět; žalobce, ač v průběhu celého správního řízení mohl a měl, nikdy své právo signalizovat stav svých osobních a majetkových poměrů, k nimž by mělo být při určování výše sankce přihlédnuto, nevyužil.

70. Žalobce v souvislosti s nepřiměřeností výše uložené sankce též namítl, že nebyla zohledněna okolnost spáchání přestupku v době, kdy se oprávněně domníval na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, čj. 1 A 96/2015-38, že jím poskytovaná přeprava není zákonem omezena. Ani této námitce však zdejší soud nepřisvědčil. Jak přiléhavě ve svém vyjádření uvedl již žalovaný, žalobce opírá námitku o jediný rozsudek soudu první instance, závazný toliko pro účastníky řízení v tehdy řešené věci (nikoliv pro žalobce). Tento rozsudek byl následně zrušen rozsudkem NSS ze dne 31. 10. 2017, čj. 9 As 291/2016-136, přičemž následovala i další judikatura soudů v jiných obdobných věcech, která nebyla ve prospěch žalobcova výkladu v otázce právní regulace přepravy poskytnuté na základě aplikace Uber. Již žalovaný tedy správně oponoval tím, že přesvědčení žalobce v dané době nemohlo být v souladu s právními předpisy a nelze hovořit ani o opoře spočívající v nějaké ustálené judikatuře vyšších soudů vypovídající o žalobcem prezentovaném výkladu právní normy. Žalovaný však přesto danou okolnost zohlednil v rámci kvalifikace zavinění jako nedbalostního, což připomněl ve svém vyjádření k žalobě. Zdejší soud pak s ohledem na znění žalobní námitky dodává, že druh a míra zavinění jsou jedním z kritérií pro posouzení povahy a závažnosti přestupku dle § 37 písm. a), ve spojení s § 38 písm. e) zákona o odpovědnosti za přestupky. Proto správní orgány postupovaly správně, pokud tuto skutečnost hodnotily a přihlédly k ní ve prospěch žalobce, neboť teprve v průběhu druhé poloviny roku 2017 začalo být právní povědomí ohledně poskytování přeprav přes aplikaci Uber na podstatně vyšší úrovni než dříve a daná problematika byla značně medializovaná.

71. Důvodem pro snížení pokuty nemohla být dle přesvědčení soudu ani tvrzená nepřiměřená délka správního řízení (pátý žalobní bod). Je pravda, že v § 71 odst. 3 správního řádu jsou stanoveny lhůty pro vydání rozhodnutí, ovšem jde pouze o lhůty pořádkové, jejichž nedodržením není dotčeno žádné hmotné právo účastníka řízení. Ze stejného důvodu nemůže překročení lhůt samo o sobě vést ke zmírnění sankce, která je stanovena s ohledem na okolnosti a závažnost konkrétního případu. Zdejší soud poukazuje např. na závěry vyslovené v rozsudku NSS ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019-28, podle nichž se NSS ztotožnil s hodnocením krajského soudu a dále doplnil „že přestupkové řízení je skutečně z pohledu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) řízením o trestním obvinění, nicméně z judikatury ESLP neplyne výslovný požadavek, aby smluvní státy v trestních řízeních „kompenzovaly“ nepřiměřenou délku řízení zmírněním trestu nebo dokonce zastavením řízení. „Ačkoliv tato možnost v některých státech existuje (Švýcarsko, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Německo nebo Norsko), Soud z článku 6 Úmluvy nikdy nevyvodil právo jednotlivce na zmírnění trestu nebo zastavení řízení. Z judikatury ESLP, ani jeho předchůdce Komise, tudíž pro státy nikterak nevyplývá povinnost tuto alternativu zvolit. Stát může zvolit tento způsob kompenzace dobrovolně, zásadně se tím však nezbaví případné odpovědnosti za porušení článku 6 Úmluvy.“ (srov. Pospíšil, I., Popovičová, L. Excesivní délka trestního řízení jako důvod pro jeho zastavení: prezidentská fikce a soudní realita. Státní zastupitelství, roč. 2013, č. 2, str. 10 – 17, a tam citovanou judikaturu). S ohledem na to, že tato forma „kompenzace“ neplyne přímo z práva na přiměřenou délku řízení, Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že tato forma „kompenzace“ porušení práva na přiměřenou délku řízení by musela být založena přímo na rozhodnutí zákonodárce, což učinil výslovně toliko pro ukládání trestů v trestním řízení.“ Soud se s těmito závěry plně ztotožňuje a neshledává důvodu se od nich v nyní posuzované věci jakkoli odchýlit.

72. Žalobce ve čtvrtém žalobní bodu namítl, že správní orgány měly stanovit splátky pokuty přímo ve výroku rozhodnutí a nikoliv na jejich možnost jen poukázat v odůvodnění, neboť povolení splátek správcem daně je jen fakultativní. Žalobce však již neuvedl, o co toto své přesvědčení opírá. Soud při hodnocení této námitky především vyšel ze zjištění, že v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů byl žalobce poučen o možnosti uhradit uloženou pokutu ve splátkách, a to na základě postupu dle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Vzhledem k obecnosti této námitky soud proto ve stejné míře obecnosti uvádí, že z ustanovení § 93 zákona o odpovědnosti za přestupky ani z § 68 správního řádu neplyne povinnost stanovit ve výroku správního rozhodnutí splácení pokuty ve splátkách. Současně v průběhu správního řízení z vyjádření žalobce ani z jiných skutečností nevyplynula potřeba stanovení splátek (srov. bod 68. výše). Žalobce má přitom možnost žádat o povolení splátek dle daňového řádu. Rozhodování o povolení splátek a jejich výši, byť jsou splátky určitou „úlevou“, na níž není právní nárok, je limitováno zásadou zákazu libovůle a zásadou předvídatelnosti rozhodování (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 12. 2008, čj. 2 Afs 97/2008-54, který se sice zabýval obdobnou problematikou obsaženou v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, avšak závěry v něm uvedené lze vztáhnout i na právní úpravu povolování splátek dle daňového řádu). Bude tedy na žalobci, zda požádá o povolení splátek a jakými skutečnostmi svou žádost odůvodní.

VI. Závěr a náklady řízení

73. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a soud nemohl přisvědčit žádnému ze žalobních bodů. Po právní moci napadeného rozhodnutí však došlo k dekriminalizaci jednání označeném jako druhý přestupek žalobce, za který byl žalobce uznán vinným, proto zdejší soud musel k této skutečnosti ex offo přihlédnout. Uvedené je přitom třeba ze strany žalovaného reflektovat jak v případě vyslovení viny, tak v případě výměry sankce (pokuty), která byla původně uložena za spáchání dvou přestupků. V daném případě však existují dle názoru soudu okolnosti pro zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť soud se ztotožnil s námitkou žalobce učiněnou při jednání dne 2. 8. 2021, že pokud by soud zrušil pouze napadené rozhodnutí žalovaného, došlo by v případě žalobce ke zkrácení na jeho procesním právu podat opravný prostředek ještě v rámci správního řízení. Proto soud postupoval na základě všech shora uvedených skutečností podle § 78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s., a zrušil obě rozhodnutí správních orgánů, přičemž věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

74. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 a odst. 7 s. ř. s. V dané věci byl žalobce úspěšný, neboť soud napadené rozhodnutí zrušil. Soud však na základě § 60 odst. 7 s. ř. s. shledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení, neboť ke zrušení napadeného rozhodnutí nedošlo v důsledku žalobcovy argumentace obsažené v žalobních bodech. Zdejší soud přikročil totiž ke zrušení napadeného rozhodnutí ex offo, a to v důsledku změny právní úpravy po právní moci napadeného rozhodnutí, jejíž následkem bylo pozbytí zákonného podkladu pro právní předpis, na jehož základě byl žalobce uznán vinným a potrestán (k tomu soud odkazuje na své závěry v bodě 49. výše). Dále soud zohlednil jako důvod zvláštního zřetele hodný též skutečnost, že ke zrušení napadeného rozhodnutí nedošlo z důvodu pochybení žalovaného, či správního orgánu I. stupně. Soud opakuje, že oba správní orgány v době vydání svých rozhodnutí postupovaly v souladu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou a nemohly nijak zohlednit záměry zákonodárce, a to ani, kdyby o nich předem věděly. Nad rámec nezbytně nutného pak soud dodává, že žalobce v průběhu celého správního i soudního řízení netvrdil, že by se některého z popsaných jednání, vytýkaných a stíhaných v přestupkovém řízení, fakticky nedopustil, naopak bylo jednoznačně prokázáno, že dané zákonné povinnosti porušil. Podle zdejšího soudu by bylo nespravedlivé, aby bylo za takové situace žalovanému uloženo nahradit žalobci náklady řízení; žalovaný se věcí žalobce řádně zabýval a vydal rozhodnutí, které vycházelo z právní úpravy platné a účinné v době rozhodování. Žalovaný ve věci úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.