čj. 1 A 27/2020-97

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou ve věci žalobce : V. K., proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy sídlem Mariánské nám. 2/2, 110 00 Praha 1 zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem sídlem Na Příkopě 853/12, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2020, čj. X, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2020, čj. X, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „žalovaný“), na základě odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10, odboru životního prostředí, dopravy a rozvoje (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 3. 9. 2019, čj. X, částečně ve svých výrocích I. až IV. změnil podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), výroky rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a ve zbytku dané rozhodnutí svým výrokem V. podle § 90 odst. 5 věty druhé správního řádu potvrdil. Žalovaný nově formuloval výrok o vině tak, že žalobce se uznává vinným z přestupků podle: - „§ 34e odst. 2 písm. f) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o silniční dopravě”), kterého se jako řidič taxislužby úmyslně dopustil tím, že dne 11. března 2019 při provozování taxislužby vozidlem taxislužby Volvo V60, SPZ: […], na trase z ulice Pařížská č. 1 na Praze 1 do ulice Kodaňská 13 na Praze 10 v čase 16:09 – 16:26 hodin, v rozporu s § 21d odst. 4 písm. a) zákona o silniční doravě nezajistil zaznamenání skutečného průběhu přepravy, neboť do taxametru MPT- 4, výrobní číslo taxametru 4028, byla uložena hodnota o účtované ceně 233 Kč, namísto hodnoty o skutečně účtované ceny 850 Kč, - § 34e odst. 2 písm. g) zákona o silniční dopravě, kterého se jako řidič taxislužby úmyslně dopustil tím, že dne 11. března 2019 v rozporu s § 21d odst. 4 písm. b) zákona o silniční dopravě v návaznosti na § 12 odst. 1 písm. h), m) vyhlášky Ministerstva dopravy č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě (dále jen “prováděcí vyhláška”), nepořídil ihned po ukončení přeprav provedených vozidlem taxislužby Volvo V60, SPZ: […] v časech 00:25 – 00:36 hodin a 15:03 – 15:13 hodin jako výstup z tiskárny taxametru záznamy o přepravě obsahující předepsané náležitosti, neboť výstupy z taxametru č. 8460 a 8470 neobsahovaly vytištěné ani ručně doplněné údaje o výchozím a cílovém místě přepravy a podpis řidiče, - § 4 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o některých přestupcích”), kterého se úmyslně dopustil tím, že 11. března 2019 při přepravě formou taxislužby vozidlem taxislužby Volvo V60, SPZ: […], na trase z ulice Pařížská č. 1 na Praze 1 do ulice Kodaňská 13 na Praze 10 v čase 16:09 – 16:26 hodin porušil povinnost stanovenou v nařízení č. 20/2006 Sb., HMP, o maximálních cenách osobní taxislužby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “nařízení HMP”), neboť účtoval částku 850 Kč, ačkoliv účtovaná cena při využití maximálních sazeb stanovených nařízením HMP (jednorázová sazba 40 Kč, jízdné 28 Kč za 1 minutu, čekání 6 Kč) měla činit maximálně 238 Kč, čímž poškodil cestující na ceně jízdného o 612 Kč.“ 2. Dále žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve výrocích o trestu pokuty a zákazu činnosti a ve výroku o nákladech řízení tak, že vždy doplnil identifikační údaje ke jménu žalobce a doplnil údaje o místu platebním; současně do výroku o trestu zákazu činnosti přidal text o započtení doby zadržení průkazu řidiče taxislužby do uloženého trestu.

3. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla žalobci za citované přestupky uložena pokuta ve výši 61.200 Kč podle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v nabízení nebo poskytování zpoplatněné přepravy, včetně činností s tím souvisejících vozidlem určeným k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče pro cizí potřeby podle § 2 odst. 9 a 10 písm. a) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen „zákon o silniční dopravě“), a to na dobu 2 let [§ 35 písm. c) a § 47 zákona o odpovědnosti za přestupky], a dále povinnost uhradit náklady v paušálně vyčíslené částce 1.000 Kč.

II. Obsah žaloby

4. Žalobce v prvním žalobním bodu s odkazem na čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.(dále jen „Listina“) a na znění § 4 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“) uvedl, že správní řízení s ním, jako řidičem taxislužby, nemělo být vůbec zahájeno, neboť na základě stejných podkladů byl stíhán a potrestán jako dopravce – fyzická osoba podnikající, a to správními příkazy žalovaného ze dne 11. 7. 2019 čj. X, a ze dne 10. 7. 2019 čj. X.

5. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že o jeho odvolání rozhodoval žalovaný, který však současně správní řízení inicioval, a navíc sám již dříve žalobce dvakrát pravomocně postihl správními příkazy výše uvedenými.

6. Žalobce ve třetím žalobním bodu namítl, že žalovaný nepostupoval v souladu s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, měl naopak rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu a zavázat správní orgán I. stupně právním názorem, aby mohl žalobce případně znovu podat odvolání. Rozhodnutí přímo žalovaným porušuje právo žalobce na spravedlivý proces, a to i proto, že žalovaný prvostupňové řízení sám inicioval.

7. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce namítl porušení § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Správní orgány podle něj nezkoumaly skutečný stav věci, resp. vůbec nepostupovaly ve prospěch žalobce; přestupky nejsou prokázány. Zejména není prokázán třetí z přestupků, neboť tento ze stěžejního podkladu rozhodnutí – protokolu o kontrole - nevyplývá. Podle žalobce současně existuje o předmětné přepravě záznam taxametru ohledně účtované ceny, který svědčí o zákonné ceně 233 Kč, přičemž i sám žalobce nesouhlasil před správními orgány s tím, že by účtoval přizvaným osobám (kontrolním pracovníkům) vyšší cenu. Oproti tomu o účtování vyšší ceny za přepravu svědčí jen dvě svědectví přizvaných osob, která jsou zachycena písemně v záznamench z kontrolní jízdy a v protokolu o kontrole, tedy listinách bez právní relevance. Správní orgány se nezabývaly funkčností taxametru; taxametr byl přitom řádně úředně ověřen a jeho funkčnost nebyla žádnými důkazy zpochybněna. Správní orgány přitom ve svých rozhodnutích neuvedly, proč uvěřily kontrolním pracovníkům a jimi sepsaným záznamům, a nikoliv tvrzení žalobce a záznamu z taxametru. Podle žalobce by účtování vyšší ceny mohla prokazovat například stvrzenka o platbě, avšak tu kontrolní pracovníci nežádali. Nebo by vyšší ceně mohlo nasvědčovat vyúčtování finančních prostředků užitých kontrolními pracovníky při přepravě, a to vyúčtování mezi kontrolními pracovníky a žalovaným jako zaměstnavatelem (tj. vrácení zbývající sumy po přepravě zaměstnavateli). Bez důkazu o původu peněz, kterými mělo být údajně placeno kontrolními pracovníky při přepravě, nelze dle žalobce tvrdit, že jim poskytl přepravu. Neprovedení důkazu původem peněz a jejich vyúčtováním po kontrole vnáší do věci důležitou pochybnost.

8. Žalobce v pátém žalobním bodu namítl, že pověření přizvaných osob ke kontrole nemohou mít celoroční působnost, nýbrž k pověření by mělo dojít vždy pro konkrétní přepravu; poukázal na užití jednotného čísla v textu ustanovení § 6 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „kontrolní řád“). Současně ve vtahu k přizvaným osobám žalobce tvrdil významené zkrácení jeho práv s tím, že v rozporu s § 9 písm. e) kontrolního řádu mu nebylo umožněno účastnit se kontrolních úkonů přizvaných osob na místě – účast při kontrole, sepisování a předávání sepsaných záznamů z kontrolní jízdy přizvanými osobami kontrolnímu pracovníkovi.

9. Šestým žalobním bodem žalobce zpochybnil závěr žalovaného, podle něhož nevydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně v zákonné lhůtě 60 dnů nemůže být důvodem pro jeho zrušení. Podle žalobce § 94 zákona o odpovědnosti za přestupky stanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí bez dalšího. Nelze dospět k závěru, že by šlo o lhůtu jen pořádkovou. Pokud žalobce nesplní lhůtu pro podání odvolání, má to závažné právní důsledky v jeho neprospěch. Správní orgán I. stupně nesplnil zákonnou lhůtu, přestože má dostatečný právní aparát, aby věc projednal včas dle zákona, avšak přesto žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně nezrušil pro rozpor s § 94 zákona o odpovědnosti za přestupky.

10. V sedmém žalobním bodu žalobce namítl nepřiměřenost uložené pokuty, a to zejména i z důvodu souběžného uložení trestu zákazu činnosti (žalobci byl odebrán průkaz řidiče taxislužby pro nespolehlivost dle § 9 odst. 3 zákona o silniční dopravě), a také z důvodu uložení dalších dvou trestů - pokut ze strany žalovaného ve výši 70.000 Kč a 100.000 Kč za shodné jednání, a to výše uvedenými dvěma správními příkazy. Podle žalobce se u něj proto bezesporu dá hovořit o likvidačním efektu uložené pokuty 61.200 Kč.

11. Konečně v osmém žalobním bodu žalobce namítl, že správní orgány neodůvodnily uložení povinnosti žalobci nahradit náklady správního řízení; toliko odkázaly na zákonné ustanovení. Žalobce je však přesvědčen, že svým jednáním správní řízení nevyvolal.

12. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Pro případ, že soud nevyhoví žalobě v plném rozsahu, žalobce požádal soud o moderaci dle § 65 odst. 3 s. ř. s., zejména o upuštění od trestu pokuty.

III. Vyjádření žalovaného

13. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nedošlo k postihu stejné osoby (žalobce) dvakrát za shodné jednání, neboť v případě obou zmiňovaných správních příkazů byl postižen subjekt fyzická osoba podnikající - dopravce, zatímco napadeným rozhodnutím byla postižena fyzická osoba – řidič taxislužby. Žalovaný odkázal na odůvodnění na str. 6 napadeného rozhodnutí a na stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 8. 11. 2017 čj. X. Žalovaný poukázal rovněž na § 20 odst. 7 a § 23 zákona o odpovědnosti za přestupky.

14. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na odůvodnění na str. 5 napadeného rozhodnutí. Uvedl, že podáním oznámení o podezření ze spáchání přestupku plnil žalovaný svou povinnost stanovenou v § 73 zákona o odpovědnosti za přestupky, aniž by předjímal obsah rozhodnutí správního orgánu I. stupně v dané věci; oznámení bylo navíc podáno jinou úřední osobou žalovaného, než která rozhodovala o odvolání žalobce. Ze zákona ani soudní judikatury neplyne, že by podání podnětu dle uvedeného ustanovení vylučovalo žalovaného z projednávání věci samé v odvolacím řízení.

15. Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na odůvodnění na str. 8 a 9 napadeného rozhodnutí. Uvedl, že o účtování a vyžadování vyšší ceny od přizvaných osob ke kontrole oproti ceně vykazované v taxametru vypovídají provedené důkazy - protokol o kontrole, dva záznamy z kontrolní jízdy, fotodokumentace. K této otázce a rovněž k nedůvododnoti námitky o nedoložení vyúčtování peněžních prostředků použitých na přepravu přizvaných osob ke kontrole poukázal žalovaný na rozsudky Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 14. 11. 2019, čj. 8 As 381/2018-44, a ze dne 6. 2. 2019, čj. 9 As 316/2017-43.

16. K pátému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že podle něj § 6 kontrolního řádu umožňuje pověření přizvané osoby jak pro jednu kontrolní přepravu, tak pro více přeprav či na určité časové období provádění kontrol; kontrolní řád nestanoví, že by pověření muselo být omezeno toliko na jedinou kontrolu. Pověření na určité časové období je běžnou praxí žalovaného, dosud nezpochybněnou ani žádnou soudní judikaturou. Ohledně oprávnění a činnosti přizvaných osob v rámci kontroly „na místě“ poukázal žalovaný na rozsudky NSS ze dne 22. 5. 2018 čj. 8 As 35/2018-52, a ze dne 18. 7. 2018, čj. 10 As 162/2018-30, z nichž citoval, přičemž uvedl, že činnost pověřených osob předchází samotnému zahájení kontroly ze strany kontrolního orgánu, proto námitka žalobce o nesplnění § 9 písm. e) kontrolního řádu v případě činnosti přizvaných osob je lichá.

17. K šestému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na odůvodnění na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí. S odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 9 A 128/2012, uvedl, že překročení lhůty pro vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně není důvodem pro jeho zrušení.

18. K sedmému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na vypořádání námitky na str. 11 a 12 napadeného rozhodnutí a uvedl, že i s ohledem na charakter porušení povinností ze strany žalobce se nemůže jednat o likvidační výši uložené sankce. Zopakoval, že předchozí tresty dle správních příkazů byly uloženy dopravci, nikoliv žalobci jako fyzické osobě.

19. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

20. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále jen „s. ř. s.“). Soud přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). K projednání věci soud nařídil ústní jednání na den 30. 8. 2021, neboť žalovaný ústní jednání výslovně požadoval. Žalobce se však k ústnímu jednání bez řádné a včasné omluvy nedostavil, přestože mu bylo předvolání doručeno s předstihem, a to již 10. 8. 2021 (viz doručenka na č. l. 90 soudního spisu). Soud proto zvažoval postup podle § 49 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 50 téhož zákona, podle kterých, neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle § 50. Uvedené ustanovení mluví o tzv. důležitých důvodech. Žádné důležité důvody, pro které by mělo být jednání ve věci odročeno, však soud neshledal. Žalobce měl přitom dostatečný prostor se na jednání připravit, anebo soudu oznámit, z jakých závažných důvodů se jednání v nařízeném termínu nemůže zúčastnit. Pokud tak neučinil, nebyl soud povinen jednání ve věci znovu odročit.

21. Soud pro úplnost uvádí, že jednání již opakovaně odročil, v prvním nařízeném termínu dne 26. 7. 2021 se vyskytly důvody na straně soudkyně, pro které nebylo možné v tomto termínu jednat, a ve druhém nařízeném termínu dne 2. 8. 2021 soud neměl v den jednání vykázáno doručení předvolání žalobci, proto nebylo prokázáné, zda se o novém termínu jednání mohl dozvědět, proto soud odročil jednání potřetí na termín 30. 8. 2021. Žalobce tedy v uvedený den již musel vědět, že soud se chystá ve věci rozhodnout a za tím účelem nařizuje jednání.

22. Na ústním jednání setrval žalovaný na svém stanovisku a procesních návrzích.

23. Soud po provedeném jednání a po posouzení všech žalobních bodů v konfrontaci se skutečnostmi, které vyplynuly z předloženého správního spisu, dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná.

24. Ze správního spisu vyplynulo, že dne 11. 3. 2019 uskutečnily tzv. přizvané osoby, pověřené žalovaným jako cestující, kontrolní jízdu vozidlem Volvo V60 na základě objednávky přepravy formou taxislužby; vozidlo řídil žalobce. Ve správním spise se nachází pro každou z těchto dvou osob „Pověření přizvané osoby“ ze dne 7. 1. 2019, udělené dle § 6 kontrolního řádu na dobu od 7 1. 2019 do 31. 12. 2019. O kontrolní jízdě sepsala každá z přizvaných osob záznam z kontrolní jízdy z téhož dne, a současně, po ukončení kontrolní jízdy, provedli dva kontrolní pracovníci žalovaného kontrolu řidiče vozidla taxislužby (zejména jeho ztotožnění), i vozidla samotného (zejména označení a vybavení vozidla), a to za účasti hlídky Policie ČR. O kontrole sepsal jeden z kontrolních pracovníků protokol č. X, dle kterého žalobce vykonal tuto kontrolní přepravu jako řidič taxislužby v Praze na trase z ulice Pařížská 1 do ulice Kodaňská 13, v čase 16:09 – 16:26 hodin, a to pod obchodním jménem dopravce V. K., IČ: […]. Do protokolu o kontrole bylo uvedeno, že při kontrole byly zajištěny doklady z daného dne 11. 3. 2019 – výstupy z taxametru č. 8469, 8470, 8471, a byla zapsána tato porušení: (i) řidič nepořídil záznam o přepravě se všemi náležitostmi - dva výstupy z taxametru nebyly doplněny o údaj výchozího a cílového místa přepravy (výstup č. 8469 a č. 8470), (ii) řidič nezajistil zaznamenání skutečného průběhu přepravy – do taxametru uložena jiná částka než byla požadovaná, (iii) řidič nedodržel maximální cenu – požadována cena vyšší než povolená (dle taxametru cena 233 Kč, cena požadovaná 850 Kč), (iv) řidič řádně neobsluhoval taxametr. V protokole o kontrole je také uvedeno, že během jízdy byla zobrazena částka na velkém displeji nad palubní deskou; za přepravu bylo požadováno 850 Kč, zaplaceno bylo 850 Kč v hotovosti; cestující nežádali od řidiče doklad o přepravě. Dle obsahu daného protokolu byla pořízena fotodokumentace a videozáznam. Ve dvou záznamech z kontrolní jízdy přizvané osoby rovněž zapsaly, že ve vozidle byl umístěn velký display u palubní desky, na němž v průběhu kontrolní přepravy narůstala částka k platbě, a to až do částky 850 Kč v cílovém místě přepravy, kterou žalobce poté po přizvaných osobách jako cestujících požadoval. Při kontrole byla pořízena též fotodokumentace.

25. Oznámením ze dne 9. 4. 2019 zahájil správní orgán I. stupně (na základě oznámení o podezření ze spáchání přestupku, zaslaného žalovaným - odborem dopravních agend) se žalobcem řízení pro podezření ze spáchání přestupků podle § 34e odst. 2 písm. f) a g) zákona o silniční dopravě [ve spojení s § 21d odst. 4 písm. a) a b) zákona o silniční dopravě], a současně přestupku dle § 4 odst. 1 zákona o některých přestupcích (ve spojení s nařízením č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy). Žalobce byl předvolán k projednání přestupku v ústním jednání, které se konalo 19. 6. 2019. Žalobce na něm uvedl, že souhlasí s tím, že dva výstupy z taxametru z 11. 3. 2019 neobsahují náležitosti, avšak tvrdil, že po kontrolní jízdě požadoval po cestujících – přizvaných osobách zaplatit částu dle taxametru – okolo 230 Kč, kterou mu také zaplatili.

26. Správní orgán I. stupně vydal dne 26. 8. 2019 rozhodnutí, kterým žalobce uznal vinným ze spáchání výše specifikovaných přestupků, za což mu uložil pokutu ve výši 61.200 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v nabízení nebo poskytování zpoplatněné přepravy, včetně činností s tím souvisejících vozidlem určným k přepraavě nejvýše 9 osob včetně řidiče pro cizí potřeby podle § 2 odst. 9 a 10 písm. a) zákona o silniční dopravě, a to na dobu 2 let. Uložil mu též povinnost uhradit paušálně vyčíslenou náhradu nákladů řízení.

27. Žalobce se proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně bránil odvoláním. V něm namítl, že o jeho odvolání by neměl rozhodovat žalovaný, který proti němu předtím podal oznámení o podezření ze spáchání přetupku. Dále požadoval zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně z důvodu překročení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí. Současně namítal, že za stíhaná jednání byl již protrestán, a sice na základě dvou pravomocných správních příkazů. Nesouhlasil rovněž s uloženým trestem zákazu činnosti, a to z důvodu kumulace trestů, a dále z důvodu neopodstatněnosti tohoto trestu, neboť průkaz řidiče taxislužby byl platný jen do 9. 7. 2019, a navíc mu byl odebrán již při kontrole dne 11. 3. 2019. Žalobce se odvolal i proti závěru o tom, že předražil kontrolní přepravu, a uvedl konkrétní výtky o nedostatečném prokázání dané skutečnosti. Zejména uvedl, že záznamy z kontrolní jízdy jsou jako důkaz nedostatečné a chybí svědecké výpovědi přizvaných osob; nijak nebylo zpochybněno tvrzení žalobce ani doložený záznam o přepravě č. 8471, na němž je uvedena z taxametru správná částka 233 Kč. S odkazem na rozsudky NSS ze dne 14. 7. 2005, čj. 5 As 29/2007-64, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007- 64, ze dne 24. 6. 2010, čj. 9 As 66/2009-46, ze dne 31. 5. 2005, čj. 1 Afs 63/2004-66, ze dne 31. 3. 2010, čj. 1 As 12/2010-79, a ze dne 12. 5. 2010, čj. 8 As 60/2009-73, uvedl, že z rozhodnutí správního orgánu I. stupně není patrno, proč považuje skutečnosti předestírané žalobce jako nesprávné či nerozhodné. Žalobce též namítl, že bez prokázání původu peněz (např. vyúčtováním svěřených peněz mezi kontrolními osobami a žalovaným) není prokázáno, že poskytl přepravu kontrolním pracovníkům žalovaného.

28. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně ohledně viny i uložených trestů, avšak změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve výroku o vině a doplnil výroky o trestu (srov. bod 1. rozsudku). K námitce dvojího postihu uvedl, že od 1. 7. 2017 se staly delikty dopravců i řidičů taxislužby „přestupky“, proto se řídí zákonem o odpovědnosti za přestupky. Nelze tedy již uplatnit postup, kdy osobě v postavení dopravce i řidiče taxislužby byla uložena pokuta jen jako dopravci. Nyní jsou skutkovými podstatami týkajícími se dopravců a řidičů chráněny jiné zájmy; v případě dopravce zajištění řádného chodu podnikatelské činnosti a v případě řidiče zajištění řádného výkonu dané profese. Žalovaný poukázal na stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 8. 11. 2017 čj. X, a zdůraznil, že skutkové podstaty v napadeném rozhodnutí a ve správních příkazech se týkají jiných subjektů. K odvolací námitce, že by o odvolání neměl rozhodovat žalovaný, který podal oznámení o podezření z přestupku, žalovaný uvedl, že jeho příslušnost k projednání odvolání je v souladu právními předpisy; konkrétně s § 34 odst. 1 a § 36 odst. 5 zákona o silniční dopravě, s § 4 odst. 1 vyhlášky č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy (Statut hl. m. Prahy), § 81 odst. 3 písm. a) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, a § 139 odst. 5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Podle žalovaného skutečnost, že oznámení o podezření z přestupkového jednání zaslali kontrolní pracovníci žalovaného, nehraje roli, a pokud měl žalobce za to, že některá z úředních osob posuzovala věc neobjektivně, mohl uplatnit námitku podjatosti. Žalovaný neshledal důvodnou ani odvolací námitku o nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně z důvodu jeho vydání po lhůtě stanovené v § 94 zákona o odpovědnosti za přestupky; žalovaný poukázal na to, že žalobce nevyužil institut ochrany proti nečinnosti dle § 80 odst. 3 správního řádu.

29. K odvolací námitce o neprokázání předražení přepravy, žalovaný uvedl, že o výši účtované ceny 850 Kč vypovídají záznamy z kontrolní jízdy, které jsou zákonně pořízenými podklady rozhodnutí; informace získané od přizvaných osob ke kontrole lze užít jako zásadní důkaz. Dané listiny obstojí i bez svědeckých výpovědí přizvaných osob, neboť žalobce může vznášet námitky proti obsahu těchto listin prakticky v totožném rozsahu, jako by vznášel námitky proti svědecké výpovědi, která by obdobně sloužila jako důkaz ke zjištění skutkového děje (žalovaný poukázal na rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2019 čj. 5 As 216/2018-30). Žalovaný uvedl, že záznam o přepravě č. 8471 evidující částku 233 Kč vypovídá pouze o tom, že žalobce zapnul taxametr a do něj byla tato částka uložena; o porušení cenových předpisů však svědčí důkazy vypovídající o tom, o jakou částku si žalobce řekl a jaká mu byla zaplacena (poukázal na rozsudek NSS ze dne 14. 11. 2019 čj. 8 As 381/2018-44). Žalovaný shrnul, že přizvané osoby do záznamů z kontrolní jízdy popsaly, že částka 850 Kč byla zobrazena na velkém černém displeji, přičemž z fotografie interiéru vozidla je vidět, že taxametr má žalobce ve vozidle umístěn za řadicí pákou, a z videozáznamu je vidět, že pod zpětným zrcátkem měl žalobce před kontrolou připevněno elektronické zařízení v držáku. Žalovaný poukázal na postupy jiných poskytovatelů taxislužby, které jsou mu známy z úřední činnosti, kdy cestujícímu bylo načítáno a poté účtováno jízdné dle nějaké aplikace, zatímco do skrytého taxametru bylo načítáno jízdné odlišné. Žalovaný s poukazem na rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2019 čj. 9 As 316/2017-43, uvedl, že důkaz vyúčtováním peněz mezi přizvanými osobami a správním orgánem by něměl vliv na prokázání předražení přepravy. Žalovaný uvedl, že kontrola byla provedena v souladu s kontrolním řádem, a protokol o kontrole je rovněž řádným důkazním prostředkem se všemi náležitostmi, stejně jako zákonným způsobem pořízená fotodokumentace a videozáznam.

30. Soud při posuzování věci vycházel z následující právní úpravy.

31. Podle § 34e odst. 2 písm. f) zákona o silniční dopravě [ř]idič taxislužby se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 21d odst. 4 písm. a) neobsluhuje řádně taxametr nebo nezajistí zaznamenání skutečného průběhu přepravy.

32. Podle § 21d odst. 4 písm. a) zákona o silniční dopravě [p]ři výkonu práce řidiče taxislužby je řidič vozidla taxislužby, které je vybaveno taxametrem, povinen řádně obsluhovat taxametr a zajistit zaznamenání skutečného průběhu přepravy.

33. Podle § 34e odst. 2 písm. g) zákona o silniční dopravě [ř]idič taxislužby se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 21d odst. 4 písm. b) nepořídí ihned po ukončení přepravy jako výstup z tiskárny taxametru záznam o přepravě obsahující předepsané náležitosti.

34. Podle § 21d odst. 4 písm. b) zákona o silniční dopravě [p]ři výkonu práce řidiče taxislužby je řidič vozidla taxislužby, které je vybaveno taxametrem, povinen ihned po ukončení přepravy pořídit jako výstup z tiskárny taxametru záznam o přepravě obsahující předepsané náležitosti. Ustanovení § 12 odst. 1, písm. h) a m) vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2020, stanoví, že záznam o přepravě obsahuje výchozí a cílové místo přepravy, a podpis řidiče.

35. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“), [f]yzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že poruší povinnost stanovenou v nařízení obce nebo kraje. Podle § 2 nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, ve znění nařízení č. 7/2013 Sb. hl. m. Prahy, činí výše maximální ceny: jednorázová sazba 40 Kč/jízda, čekání 6 Kč/min., jízda na území hl. m. Prahy 28 Kč/km.

36. Podle § 35 odst. 2 písm r) zákona o silniční dopravě [d]opravce se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 21 odst. 3 písm. g) nezajistí, aby při provozování taxislužby vozidlem taxislužby řidič taxislužby řádně obsluhoval taxametr a zajistil zaznamenání skutečného průběhu přepravy.

37. Podle § 35 odst. 2 písm. s) zákona o silniční dopravě [d]opravce se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 21 odst. 3 písm. h) nezajistí, aby při provozování taxislužby vozidlem taxislužby řidič taxislužby ihned po ukončení přepravy pořídil jako výstup z tiskárny taxametru záznam o přepravě.

38. Podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách [f]yzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako prodávající dopustí přestupku tím, že nedodrží při prodeji úředně stanovenou cenu podle § 5 odst. 1.

39. Podle § 5 odst. 1 téhož zákona [ú]ředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální.

40. Podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o cenách [f]yzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako prodávající dopustí přestupku tím, že poruší některou z povinností stanovených v § 13 odst. 2 až 11 při označování zboží cenami.

41. Podle § 13 odst. 2 písm. a) zákona o cenách [p]rodávající je povinen při nabídce a prodeji zboží poskytnout informaci spotřebiteli tak, aby měl možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží, pokud tento zákon nestanoví jinak, a to označit zboží cenou, kterou uplatňuje v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství zboží a určeným podmínkám.

42. Dříve, než soud přistoupil k samotnému meritornímu posouzení žaloby, reflektoval závěry rozšířeného senátu NSS v usnesení ze dne 16. 11. 2016, čj. 5 As 104/2013-46, podle kterého „[r]ozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.“ 43. Zákonem č. 115/2020 Sb. došlo s účinností od 1. 7. 2020, a dále zákonem č. 337/2020 Sb. došlo s účinností od 1. 10. 2020 (tj. po právní moci napadeného rozhodnutí – 19. 3. 2020) ke změnám v zákoně o silniční dopravě, proto se zdejší soud zabýval tím, zda se tyto změny týkaly i právní úpravy relevantní pro nyní projednávanou věc a jakým způsobem by měly vliv na posouzení věci zdejším soudem. Zdejší soud zjistil, že přestupky zakotvené v § 34e odst. 2 písm. f) a g) zákona o silniční dopravě byly toliko přemístěny a obdobně jsou formulovány nadále v § 34e odst. 2 písm. g) a h) zákona o silniční dopravě. Přestupkům odpovídající povinnosti řidiče taxislužby zakotvené v § 21d odst. 4 písm. a) a b) zákona o slniční dopravě byly rovněž toliko přemístěny a shodně jsou formulovány v § 21d odst. 4 písm. b) a c). Zdejší soud rovněž zjistil, že za stíhané přestupky dle § 34e odst. 2 písm. f) a g) umožňuje zákon o silniční dopravě uložit i nadále (tj. i po zmíněných dvou novelách) shodné tresty o stejné sazbě (tj. pokutu do 50.000 Kč a trest zákazu činnosti od 6 měsíců do 2 let); toliko od 1. 10. 2020 došlo k přemístění těchto sankčních ustanovení. Dále soud zjistil, že od právní moci napadeného rozhodnutí nedošlo ke změně v ustanovení § 4 odst. 1 a § 4 odst. 3 zákona o některých přestupcích.

44. Pokud jde o nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, tak bylo vydáno s účinností od 1. 1. 2007 na základě § 44 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (ve znění zákona č. 320/2002 Sb.), a § 4a odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen (ve znění zákona č. 135/1994 Sb. a zákona č. 320/2002 Sb.). Ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, stanoví: Rada hlavního města Prahy může v přenesené působnosti vydávat na základě a v mezích zákona nařízení hlavního města Prahy, je-li k tomu zákonem zmocněno hlavní město Praha, obce, obce s rozšířenou působností nebo kraje. Ustanovení § 4a odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, stanoví: Obec v rozsahu a za podmínek stanovených v rozhodnutí ministerstva může nařízením obce stanovit maximální ceny, pokud nejsou stanoveny ministerstvem. Ke změně či zrušení těchto zmocňovacích ustanovení po právní moci napadeného rozhodnutí nedošlo. Samotné nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy bylo třikrát měněno (novelizováno), a sice nařízeními č. 7/2013, č. 1/2020 a č. 7/2021 Sb. hl. m. Prahy. Podle soudu nedošlo ani v tomto případě ke změnám, které by ve prospěch žalobce znamenaly zánik trestnosti stíhaných přestupků. Novelami totiž došlo, z hlediska skutečností podstatných pro projednávanou věc, toliko k určitému navýšení cenových limitů s ohledem na růst platů a cen ve společnosti.

45. Žalobce vznesl celkem 8 žalobních bodů, ohledně nichž dospěl soud k níže popsaným závěrům.

46. Klíčovou námitkou žalobce je tvrzení, že byl za stejné jednání potrestán dvakrát, a to jako dopravce i jako fyzická osoba (porušení zásady ne bis in idem). Soud se s touto námitkou žalobce uvedenou v prvním žalobním bodu ztotožnil.

47. Zásada ne bis in idem, tedy právo nebýt souzen nebo potrestán dvakrát za týž čin, je na ústavní úrovni zakotvena v článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a na mezinárodní úrovni v čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – dále jen „Úmluva“ (a v příslušné judikatuře Evropského soudu pro lidská práva – dále jen „ESLP“), přičemž toto právo se netýká pouze trestního řízení, ale též správního trestání (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 16. 2. 2005, čj. A 6/2003-44, č. 1038/2007 Sb. NSS). S ohledem na vývoj v judikatuře ESLP, která se lišila v otázce přístupu k této zásadě, a posléze byla sjednocena v rozsudku velkého senátu ze dne 10. 2. 2009 ve věci Zolotukhin proti Rusku, č. stížnosti 14939/03 (dále jen „Zolothukin proti Rusku“), reagoval na tento vývoj též NSS, a to ve svém rozsudku ze dne 11. 1. 2012, čj. 1 As 125/2011-163, z něhož též vycházel zdejší soud při posuzování tohoto žalobního bodu.

48. V daném případě NSS vykládal pojem „totožnost skutku“, přičemž vycházel z české trestněprávní doktríny, která tradičně při interpretaci uvedeného pojmu za podstatu skutku považuje právně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný právně významný následek. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je tedy následek významný z hlediska (trestního) práva a rozlišuje mezi skutkem de facto a skutkem de iure. Skutek de facto představuje skutkový děj, zahrnující skutkové okolnosti konkrétního případu „tak jak se stal“, bez ohledu na jejich trestněprávní relevanci. Skutkem de iure je naopak souhrn trestněprávně relevantních skutečností odlišitelný od jiného skutku de iure téhož pachatele. Při posuzování totožnosti skutku je pak určující skutek de iure. NSS se k tomuto trestněprávnímu pojetí jednoty skutku v citovaném rozsudku přiklonil, ačkoliv velký senát ESLP v rozsudku Zolotukhin proti Rusku uvedl, že při posuzování zásady ne bis in idem odmítá přístup kladoucí důraz na právní kvalifikaci deliktu, NSS přesto za rozhodný komparátor pro stanovení prvku idem považuje skutek de iure.

49. K obdobným závěrům dospěl NSS i v rozsudku ze dne 10. 2. 2011, čj. 9 As 67/2010-74, v němž se rovněž zabýval výkladem rozhodnutí velkého senátu ESLP Zolotukhin proti Rusku. Na jeho podkladě konstatoval, že „stíhání jednoho a téhož skutku podle dvou skutkových podstat je přípustné tehdy, pokud se tyto od sebe navzájem liší v podstatných prvcích (okolnostech). Naopak tam, kde panuje alespoň částečná shoda v podstatných okolnostech skutku, půjde ve vztahu k aplikaci článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod o uplatnění zásady ne bis in idem.“ 50. Z uvedených závěrů vyplývá, že článek 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin (včetně deliktu trestněprávní povahy), pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném či v podstatných rysech totožném skutku. Podstatou skutku je přitom právně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný právně významný následek. K tomu, aby bylo možné postihnout pachatele na základě totožného jednání za dva různé delikty, nestačí samotná existence dvou formálně odlišných skutkových podstat deliktu. Teprve odlišnost v právně významném následku jednání zakládá existenci dvou samostatných skutků. Je-li totožné jak právně relevantní jednání, tak jím zapříčiněný právní následek, lze uzavřít, že i skutek de iure je v obou případech stejný.

51. Ze správního spisu soud v souvislosti s tímto žalobním bodem zjistil, že žalobcem namítané dva správní příkazy, konkrétně příkaz žalovaného ze dne 10. 7. 2019, čj. X (dále jen „příkaz ze dne 10. 7. 2019“) a ze dne 11. 7. 2019, čj. X (dále jen „příkaz ze dne 11. 7. 2019“), se týkají shodné kontrolní přepravy konané dne 11. 3. 2019, resp. kontrolních zjištění z této přepravy, jako je tomu u přestupků nyní soudem projednávaných. Dále soud zjistil, že žalobce byl jako dopravce (fyzická osoba podnikající) uvedenými správními příkazy žalovaného ze dne 10. 7. 2019 a 11. 7. 2019, uznán vinným z těchto přestupků: Příkaz ze dne 10. 7. 2019: - podle § 35 odst. 2 písm. r) zákona o silniční dopravě, neboť „v rozporu s § 21 odst. 3 písm. g) zákona o silniční dopravě nezajistil, aby dne 11. března 2019 při provozování taxislužby vozidlem taxislužby Volvo V60, SPZ: […], na trase z ulice Pařížská č. 1 na Praze 1 do ulice Kodaňská 13 na Praze 10 v čase 16:09 – 16:26 hodin, jako řidič taxislužby zajistil zaznamenání skutečného průběhu přepravy, neboť do taxametru MPT-4, výrobní čístlo taxametru 4028, (…), byla zaznamenána hodnota o ceně 233 Kč, namísto skutečně účtované ceny 850 Kč.“ - podle § 35 odst. 2 písm. s) zákona o silniční dopravě, neboť „jako dopravce, který provozuje taxislužbu vozidlem taxislužby, v roporu s § 21 odst. 3 písm. h) zákona o silniční dopravě v návaznosti na § 12 odst. 1 písm. h) prováděcí vyhlášky nezajistil, aby dne 11. března 2019 při provozování taxislužby vozidlem taxislužby Volvo V60, SPZ: […], při dvou přepravách jako řidič ihned po ukončení těchto přeprav pořídil záznam o přepravě jako výstup z tiskárny taxametru v souladu se všemi požadavky zákona o silniční dopravě a prováděcí vyhlášky, neboť z taxametru vytištěné výstupy č. 8469 a 8470, neobsahují vytištěné ani ručně vyplněné výchozí a cílové místo přepravy.“ Příka ze dne 11. 7. 2019: - podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), neboť „dne 11. března 2019 nedodržel při prodeji úředně stanovenou cenu a jako řidič účtoval za poskytnutí taxislužby vozidlem taxislužby Volvo V60, […], na trase z ulice Pařížská č. 1 na Praze 1 do ulice Kodaňská 13 na Praze 10 v čase 16:09 – 16:26 hodin (…) částku 850 Kč, přestože podle § 5 odst. 2 zákona o cenách v návaznosti na nařízení č. 20/2006 Sb. HMP, o maximálních cenách osobní taxislužby, (…), byl oprávněn účtovat částku v maximální výši 233 Kč, a to při použití sazby s maximálními dílčími položkami: (…).“ - podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o cenách, neboť „dne 11. března 2019 porušil povinnost při označování zboží cenami podle § 13 odst. 2 písm. a) zákona o cenách, neboť při poskytování taxislužby vozidlem Volvo V60, SPZ: […], na trase z ulice Pařížská č. 1 na Praze 1 do ulice Kodaňská 13 na Praze 10 v čase 16:09 – 16:26 hodin, neoznačil toto vozidlo taxislužby cenou, kterou uplatnil v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství zboží a určeným podmínkám“.

52. Po srovnání uvedených skutkových podstat a popisů skutků se skutkovými podstatami a popisy skutků vymezenými v bodě 1. tohoto rozsudku soud dospěl předně k závěru, že se žalobcova námitka o porušení zásady ne bis in idem nemůže v žádném případě týkat přestupku dle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o cenách, za který byl žalobce jako dopravce uznán vinným správním příkazem ze dne 11. 7. 2019, neboť tři přestupky řešené v nynější věci, tedy skutkové podstaty dle § 34e odst. 2 písm. f) a g) zákona o silniční dopravě, a skutková podstata dle § 4 odst. 1 zákona o některých přestupcích ve spojení s § 2 nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, se v podstatných prvcích liší od skutkové podstaty zakotvené v § 16 odst. 1 písm. h) zákona o cenách, a to jak v právně relevantním jednáním, tak v následku. Zjednodušeně řečeno, žalobce byl toliko jako dopravce, a nikoliv též jako řidič, stíhán za to, že spotřebitelům - cestujícím (přizvaným osobám) neposkytl před kontrolní jízdou vozidlem taxislužby příslušnou informaci o cenách taxislužby.

53. Odlišně je tomu však dle názoru soudu, pokud jde o spáchání přestupků podle § 34e odst. 2 písm. f), g) a dle § 4 odst. 1 zákona o některých přestupcích, ve spojení s § 2 nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy.

54. V daém případě byl žalobce uznán jako řidič vinným z přestupku dle § 34e odst. 2 písm. f) zákona o silniční dopravě, přestože byl předchozím správním příkazem z 10. 7. 2019 uznán vinným jako dopravce z přestupku dle § 35 odst. 2 písm. r) zákona o silniční dopravě. V obou případech bylo ve skutkových větách žalovaným popsáno a vytýkáno, že nebyl zaznamenán skutečný průběh přepravy, neboť do taxametru byla uložena odlišná cena, než byla cena skutečně účtovaná. Soud zjistil ze skutkových podstat, že zatímco subjektem prvního z uvedených dvou přestupků může být jen řidič taxislužby, který se dopustí přestupku tím, že neobsluhuje řádně taxametr nebo nezajistí zaznamenání skutečného průběhu přepravy, tak subjektem druhého z uvedených dvou přestupků může být jen dopravce taxislužby, který se dopustí daného přetupku tím, že nezajistí, aby při provozování taxislužby vozidlem taxislužby řidič taxislužby řádně obsluhoval taxametr a zajistil zaznamenání skutečného průběhu přepravy. Z uvedených dvou skutkových podstat, resp. z výrokové části napadeného rozhodnutí a z výrokové části příkazu ze dne 10. 7. 2019 vyplývá právě rozdíl v subjektu daného přestupku. Tato skutečnost sama o sobě však dle názoru soudu nemůže vést k závěru, že se oba skutky liší (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 6. 2015, čj. 6 As 106/2014-25).

55. Porovnáním znění obou skutkových podstat dospěl soud k závěru, že jsou založeny na v podstatných rysech totožném právně relevantním jednání i právně významném následku. Podstatou obou skutkových podstat je postihnout vadné obsluhování taxametru a nezaznamenání reálného průběhu přepravy. Tomu odpovídají i obě výrokové části, ve kterých byl žalobce (jako řidič a jako dopravce) sankcionován za to, že ve vztahu ke stejné přepravě – místu (trase), ve stejný den a čas, nezajistil zaznamenání skutečného průběhu přepravy, konkrétně skutečnou cenu přepravy. Jednání se tedy v podstatných rysech shoduje z hlediska obou skutkových podstat. Jediný rozdíl je v tom, že v případě žalobce jako řidiče je mu vytýkáno, že nezajistil řádné zaznamenání ceny, zatímco v případě žalobce jako dopravce je mu vytýkáno, že nezajistil, aby jako řidič zajistil řádné zaznamenání ceny. Vzhledem k tomu, že dopravcem i řidičem taxislužby byla tatáž osoba, tedy žalobce, byla to vždy tatáž osoba, která nezajistila zaznamenání skutečného průběhu přepravy. Pokud žalovaný postihl žalobce za obě uvedené skutkové podstaty přestupků, v podstatě tím žalobci jako dopravci vytkl, že nebděl sám nad sebou jako řidičem a nezajistil sám sobě podmínky tak, aby zajistil řádnou taxislužbu.

56. Právně významným následkem se rozumí porušení či ohrožení chráněného zájmu (objektu). Podle názoru zdejšího soudu je také chráněný zájem u obou skutkových podstat totožný, a sice řádné zaznamenání údajů o přepravě tak, aby byla možná následná kontrola provedených přeprav (zájem na kontrole, resp. proveditelnosti kontroly), resp. aby nedošlo k daňovým únikům a podvedení zákazníků (zájem na ochraně spotřebitelů a zájem na řádném placení daní). Lze souhlasit s žalovaným, že uvedená skutková podstata týkající se řidiče taxislužby chrání také zájem na řádném výkonu dané profese, a skutková podstata týkající se dopravce taxislužby chrání také zájem na řádném výkonu jeho podnikání, avšak podle soudu tyto dva zájmy uvedené žalovaným nejsou primárními chráněnými zájmy danými skutkovými podstatami. Jinými slovy, zájem na řádném výkonu profese řidiče taxislužby má smysl právě z důvodu ochrany spotřebitele, nikoliv jen pro profesi řidiče samu; obdobně je tomu v případě zájmu na řádném podnikání dopravce taxislužby. Ohledně postupu při identifikaci chráněného zájmu zdejší soud poukazuje pro úplnost např. na rozsudek NSS ze dne 16. 2. 2005, čj. A 6/2003- 44, č. 1038/2007 Sb. NSS, nebo na rozsudek NSS ze dne 3. 6. 2015, čj. 6 As 106/2014-25.

57. Skutkové podstaty obou těchto hodnocených přestupků byly do zákona o silniční dopravě zařazeny novelou č. 102/2013 Sb. (s účinností od 1. 5. 2013), kterou došlo také k zakotvení tomu odpovídajících povinností řidičů a dopravců taxislužby do nových ustanovení § 21d odst. 4 písm. a) a § 21 odst. 3 písm. g) zákona o silniční dopravě. Před uvedenou novelou ukládal zákon o silniční dopravě povinnosti „provozovatelům taxislužby“ (§ 21) a upravoval toliko odpovědnost „dopravců“ (§ 35). Zákon č. 102/2013 Sb. zásadně novelizoval zákon o silniční dopravě v oblasti taxislužby, přičemž důvodová zpráva k němu ve vztahu k § 21 zákona o silniční dopravě uvádí: „Spolu se záznamem o provozu vozidla bude dopravce nově pořizovat záznamy o přepravě – jde prakticky o dnešní doklady o výši jízdného, které taxametr automaticky tiskne při ukončení přepravy, a písemné smlouvy. Podle nového návrhu řidič vždy zhotoví záznam o přepravě a jako doklad o zaplacení jízdného vytiskne jeho kopii, pokud to zákazník bude požadovat; v současné době musí vytisknout originál, která musí předat cestujícímu, i když ten ho nechce, a pak jako záznam o provozu vozidla vytisknout kopii tohoto dokladu; nový systém prakticky tento postup obrací. Ze souboru těchto tří druhů dokladů bude možné zkontrolovat jak účtování jízdného, tak daňové povinnosti dopravce, i řádné provozování taxislužby.“ Dále se v ní uvádí: „Upřesňuje se povinnost zaznamenat skutečný průběh přepravy (tzn., aby řidič nepoužíval taxametr způsobem, který by ohrozil spotřebitele) a dále povinnost umístit zobrazovač taxametru takovým způsobem, aby cestující mohl za jízdy sledovat načítané jízdné.“ (podtržení doplnil soud). Důvodová zpráva ve své obecné části pak uvádí, že „[s]oučasná právní úprava dále stanovuje nízkou deliktní odpovědnost řidiče za své jednání. Řidič, který nevydá cestujícímu doklad o výši jízdného nebo vykonává práci řidiče taxislužby, ačkoliv je nespolehlivým, není právně sankcionován za toto jednání, neboť odpovědnost nese pouze jeho zaměstnavatel – dopravce. Řidič tak není restriktivně motivován k dodržování ustanovení zákona o silniční dopravě a prováděcí vyhlášky. A jsou to právě řidiči, kteří způsobují většinu uvedených problémů v taxislužbě“, „[u] řidičů taxislužby a příležitostné osobní silniční dopravy je sledovaným cílem rovněž sjednocení podmínek pro oba druhy řidičů, posílení odpovědnosti řidiče za své jednání, zjednodušení a zefektivnění administrativy spojené s průkazy o způsobilosti řidiče taxislužby.“ (podtržení doplnil soud).

58. Výše uvedenému závěru soudu tak nasvědčuje i takto citovaný záměr zákonodárce. Jak je soudu známé z jeho soudní činnosti, v praxi se vyskytují případy, kdy řidič taxislužby je fyzickou osobou vykonávající práci pro dopravce, který je odlišnou právickou osobou nebo odlišnou podnikající fyzickou osobou, a dále případy (jako je tomu i v nyní řešené věci), kdy dopravce - podnikající fyzická osoba současně vykonává i práci řidiče taxislužby (pro sebe jako dopravce). Podle soudu plyne z důvodové zprávy, že záměrem zakotvení obdobné skutkové podstaty do § 34e odst. 2 písm. f) a do § 35 odst. 2 písm. r) zákona o silniční dopravě bylo zajistit dostatečný postih vadného jednání, a to právě pro případy, kdy osoba řidiče je osobou odlišnou od dopravce tak, aby i řidiči byli motivováni provádět taxislužbu řádně, resp. nepodvádět spotřebitele a svým postupem neznemožňovat kontrolu. Jinými slovy, záměr byl, aby sankce stihla všechny osoby, které nesou podíl na vadném postupu při poskytování taxislužby. Podle soudu tedy, pokud je tatáž fyzická osoba řidičem i dopravcem, je v souladu i se záměrem zákonodárce, pokud je taková fyzická osoba postižena sankcí jen jednou, neboť již to zaručuje represi i prevenci jediné osoby takto účastné na vadném poskytování taxislužby.

59. Pokud žalovaný argumentuje tím, že od 1. 7. 2017 se staly delikty dopravců i řidičů taxislužby přestupky, proto se řídí zákonem o odpovědnosti za přestupky, a nelze již uplatnit § 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „starý přestupkový zákon“), resp. nelze již uplatnit postup, kdy osobě v postavení dopravce i řidiče byla uložena pokuta jen jako dopravci, uvádí k tomu soud následující. Skutkové podstaty deliktů zakotvených novelou č. 102/2013 Sb., které se týkaly řidičů taxislužby, byly označeny jako přestupky (§ 34e), zatímco skutkové podstaty deliktů zakotvených touto novelou a týkající se dopravců nebyly označeny jako přestupky, a z hlediska doktríny představovaly tzv. jiné správní delikty (§ 35). Dne 1. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon o odpovědnosti za přestupky, jehož § 112 zní: Na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Následně byl také zákon o silniční dopravě přímo změněn novelou č. 304/2017 Sb., kterou bylo do § 35 (výslovně) vloženo označnení „přestupek“ pro delikty dopravců. Soud se proto shoduje se žalovaným v tom, že v době vydání napadeného rozhodnutí (i v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně) ve věci žalobce, byly delikty řidičů i dopravců taxislužby označeny jako přestupky a při jejich projednávání byly správní orgány povinny postupovat dle zákona o odpovědnosti za přestupky (pokud by některou otázku neupravoval odlišně zákon o silniční dopravě), a subsidiárně podle správního řádu. Dle přesvědčení soudu však samotná změna pojmového zařazení skutkových podstat jiných správních deliktů dopravců do kategorie tzv. přestupků neznamená, že by neměla být aplikována zásada ne bis in idem, pokud k její aplikaci budou shledány důvody. Jinými slovy, samotné formální označení deliktu v právním řádu není důvodem pro vyloučení dané zásady.

60. Takovým důvodem nemůže být ani to, že v důsledku změny zařazení deliktů dopravců do kategorie přestupků mají správní orgány procesně postupovat dle zákona o odpovědnosti za přestupky, který neobsahuje ustanovení, které by odpovídalo dříve formulovanému § 2 starého přestupkového zákona, jenž znělo: Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Lze v této souvislosti souhlasit se žalovaným v tom, že od 1. 7. 2017 již správní orgány nemají výslovně zákonem stanoveno, pro kterou skutkovou podstatu obviněného primárně postihnout, jestliže by jednání takové osoby naplňovalo dvě shodné, či v podstatných znacích obdobné skutkové podstaty (srov. již výše zmíněný rozsudek NSS ze dne 3. 7. 2015, čj. 6 As 106/2014-25, který byl vydán v době platnosti § 2 starého přestupkového zákona). Takový nedostatek výslovné zákonné úpravy je však třeba podle zdejšího soudu překlenout výkladem, neboť podle soudu skutečnost, že správní orgán nemá výslovné zákonné vodítko jak v daném případě procesně postupovat, nemůže být důvodem pro rezignaci na zásadu ne bis in idem.

61. Pokud žalovaný poukázal na § 20 odst. 7 a § 23 zákona o odpovědnosti za přestupky, soud neshledal, že by tato zákonná ustanovení vyvracela závěry soudu uvedené výše. Ustanovení § 23 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky stanoví, že při posuzování odpovědnosti podnikající fyzické osoby za přestupek se užijí některá konkrétní ustanovení z § 20 téhož zákona, která se týkají odpovědnosti právnické osoby (stanoví tak vylučujícím výčtem). Mezi ně náleží i § 20 odst. 7 zákona o odpovědnosti za přestupky, který stanoví: Odpovědností právnické osoby za přestupek není dotčena odpovědnost za přestupek fyzických osob uvedených v odstavcích 1 a 2 a odpovědností za přestupek těchto fyzických osob není dotčena odpovědnost právnické osoby za přestupek. Důvodová zpráva k § 20 odst. 7 zákona o odpovědnosti za přestupky uvádí: „Ani jedna z odpovědností není považována za primární, neboť se jedná o možnost souběžného postihu fyzické i právnické osoby, shoduje-li se jejich protiprávní jednání. Správní orgány by se proto neměly spokojit pouze s postihem právnické osoby, ale měly by zkoumat rovněž to, zda fyzická osoba, jež za právnickou osobu jednala a tím naplnila znaky skutkové podstaty přestupku právnické osoby, nenaplnila shodným protiprávním jednáním též znaky skutkové podstaty přestupku fyzické osoby, a pokud ano, pak ji odpovídajícím způsobem potrestat. K principu, podle něhož trestní, resp. správněprávní odpovědnost právnické osoby nebrání uplatnění trestní, resp. správněprávní odpovědnosti fyzické osoby, se vyjádřil také prof. Šámal ve svém článku nazvaném „K trestněprávní odpovědnosti právnických osob“, uveřejněném v Bulletinu advokacie č. 11, ze dne 18. listopadu 2011. Ten uvádí, že trestní odpovědnost právnických osob se zásadně uplatňuje kumulativně s trestní odpovědností osob fyzických, neboť jen tak lze dosáhnout účinného a vyváženého postihu všech odpovědných subjektů ve vzájemných souvislostech a vztazích a náležitou ochranu společnosti před oběma těmito kategoriemi pachatelů trestných činů. Tuto argumentaci lze analogicky využít i pro správněprávní odpovědnost.“ (podtržení doplnil soud).

62. Podle názoru zdejšího soudu bylo tedy záměrem ustanovení § 20 odst. 7 zákona o odpovědnosti za přestupky sankcionovat všechny subjekty, které naplnily skutkovou podstatu přestupku, přičemž s ohledem na to, že jde o odpovědnost právnické osoby a současně odpovědnost fyzické osoby jednající za právnickou osobu, záměrem bylo postihnout a působit represivně i preventivně na právní osoby od sebe odlišné (právnická osoba-fyzická osoba). Soud je proto přesvědčen, že pokud v nyní projednávané věci měla být postižena tatáž osoba žalobce v postavení fyzické osoby – řidiče, a v postavení podnikající fyzické osoby – dopravce, bylo třeba aplikovat zásadu ne bis in idem. Oproti tomu, pokud by za žalobce jako podnikající fyzickou osobu – dopravce jednala (vykonávala činnost řidiče) jiná fyzická osoba, byl by na místě postih jak žalobce jako dopravce, tak dané jiné fyzické osoby jako řidiče.

63. Obdobně se soud zabýval tím, zda došlo k porušení zásady zákazu dvojího postihu za tentýž skutek v případě vytýkaného přestupku dle § 34e odst. 2 písm. g) zákona o silniční dopravě. I v tomto případě byl žalobce postižen jak napadeným rozohdnutím, tak již dřívě, příkazem ze dne 10. 7. 2019, a to za přestupek dle § 35 odst. 2 písm. s) zákona o silniční dopravě. V obou případech bylo ve skutkových větách žalovaným popsáno a vytýkáno, že ihned po ukončení dvou specifikovaných přeprav nebyl pořízen výstup z tiskárny taxametru (záznam o přepravě) obsahující vytištěné nebo ručně dopsané náležitosti – údaj o výchozím a cílovém místě přeprav. Soud z uvedených skutkových podstat přestupků zjistil, že zatímco subjektem prvního z uvedených dvou přestupků může být jen řidič, který se dopustí přestupku tím, že nepořídí ihned po ukončení přepravy jako výstup z tiskárny taxametru záznam o přepravě obsahující předepsané náležitosti, tak subjektem druhého z uvedených dvou přestupků může být jen dopravce, který se dopustí daného přestupku tím, že nezajistí, aby při provozování taxislužby vozidlem taxislužby řidič taxislužby ihned po ukončení přepravy pořídil jako výstup z tiskárny taxametru záznam o přepravě. I v tomto případě pak soud po porovnání v znění obou skutkových podstat shledal shodu v podstatných rysech totožném právně relevantním jednání i právně významném následku.

64. Podstatou obou skutkových podstat je postihnout vadné obsluhování taxametru spočívající v nevytištění záznamů o provedené přepravě ihned po skončení jízdy (přepravy). Tomu odpovídají i obě výrokové části, ve kterých byl žalobce (jako řidič a jako dopravce) sankcionován za to, že ve vztahu ke stejné přepravě – místu (trase), ve stejný den a čas, nepořídil, resp. nezajistil pořízení záznamu o přepravě jako výstup z tiskárny taxametru. Jednání se tedy v podstatných rysech shoduje z hlediska obou skutkových podstat. Opět je zde jediný rozdíl v tom, že v případě žalobce jako řidiče je mu vytýkáno, že tento výstup ihned po skončení přepravy nepořídil, zatímco v případě žalobce jako dopravce je mu vytýkáno, že nezajistil, aby řidič výstup ihned po skončení přepravy pořídil. Vzhledem k tomu, že dopravcem i řidičem taxislužby byla tatáž osoba, tedy žalobce, byla to vždy tatáž osoba, která nepořídila výstup z tiskárny taxametru záznam o přepravě ihned po skončení přepravy. K tomu lze pak obdobně odkázat na body 57. až 62. tohoto rozsudku.

65. Nutno však dodat, že k porušení zásady ne bis in idem nemohlo dojít v části skutku podřazeného pod přestupek dle § 34e odst. 2 písm. g) zákona o silniční dopravě, v níž je žalobci jako řidiči vytýkáno, že vytištěné výstupy z taxametru č. 8469 a 8470 neobsahovaly podpis řidiče. Za absenci podpisu řidiče na daných dvou záznamech o přepravě totiž žalobce jako dopravce nebyl žádným z předchozích dvou správních příkazů uznán vinným a sankcionován.

66. Konečně, dle soudu došlo k porušení zásady zákazu dvojího postihu za tentýž skutek též v případě přestupku dle § 4 odst. 1 zákona o některých přestupcích, ve spojení s § 2 nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, neboť předchozím správním příkazem ze dne 11. 7. 2019 byl žalobce uznán vinným jako dopravce z přestupku dle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o cenách a § 2 nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy. V obou případech bylo žalovaným ve skutkových větách popsáno a vytýkáno, že za poskytnutou přepravu taxislužby byla účtována částka 850 Kč, která převyšuje maximální povolenou cenu za taxislužbu (podle příkazu mohla být maximální cena 233 Kč, podle napadeného rozhodnutí mohla být maximlně 238 Kč). Zatímco prvního z uvedených dvou přestupků se může dopustit jen fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba, přičemž taková osoba se dopustí přestupku tím, že poruší povinnost stanovenou v nařízení obce nebo kraje, tak subjektem druhého z uvedených dvou přestupků může být jen fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba jako prodávající, přičemž taková osoba se dopustí daného přestupku tím, že nedodrží při prodeji úředně stanovenou cenu podle § 5 odst. 1 zákona o cenách. Na základě obou skutkových podstat správní orgány přistoupily k aplikaci nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy (ve znění nařízení č. 7/2013), podle jehož ustanovení § 1 [t]ímto nařízením se stanoví maximální ceny osobní taxislužby, a v § 2 je stanovena Výše maximální ceny - jednorázová sazba 40 Kč/jízda, čekání 6 Kč/min., jízda na území hl. m. Prahy 28 Kč/km. Je nepochybné, že chráněným zájmem u těchto přestupků je zajištění rovného tržního prostředí na úseku poskytování taxislužby. V dalším pak soud pro stručnost znovu odkazuje na své závěry v bodech 57. až 62. výše.

67. Soud se s ohledem na právě uvedené závěry a nustnosti napadené rozhodnutí zrušit, již z důvodu nadbytečnosti nezabýval námitkami uvedenými v sedmém žalobním bodu, které se týkají nepřiměřenosti trestu uloženého napadeným rozhodnutím, resp. rozhodnutím správního orgánu I. stupně. Ze stejného důvodu se soud nezabýval ani návrhem žalobce na moderaci výše sankce dle § 65 odst. 3 s. ř. s.

68. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítl porušení práva na spravedlivý proces tím, že o jeho odvolání rozhodoval žalovaný, jenž sám řízení inicioval a žalobce již předtím sankcionoval výše uvedenými správními příkazy. Soud se však ztotožňuje s argumentací uvedenou žalovaným a uvádí k námitce následující.

69. Jak vyplynulo ze správního spisu, kontrolní pracovníci žalovaného provedli za účasti policie kontrolu žalobce a jeho vozidla taxislužby, přičemž zjištění z kontroly jsou zachycena v protokolu o kontrole. Na základě kontrolních zjištění podal daný odbor žalovaného oznámení o podezření ze spáchání přestupku, a to k Úřadu městské části Praha 10. Žalovaný postupoval podle § 73 zákona o odpovědnosti za přestupky, dle něhož je povinností správního orgánu a policie oznámit důvodné podezření o spáchání přestupku správnímu orgánu příslušnému k jeho projednání. Postup dle uvedeného ustanovení slouží pouze k předání informace policie či správního orgánu, a to příslušnému správnímu orgánu o tom, že byl spáchán přestupek, v čem spočívá, a kdo jej měl spáchat (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 5. 2015, čj. 6 As 239/2014-39, který se vyjádřil o obdobném ustanovení § 58 starého přestupkového zákona). Následně v dané věci na základě oznámení vede řízení příslušný správní orgán, který rozhoduje o tom, zda skutečně byl, či nebyl spáchán přestupek, a kdo je za něj odpovědný. V projednávané věci správní orgán I. stupně uznal rozhodnutím z 26. 8. 2019 žalobce vinným z uvedených tří přestupků; lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení před správním orgánem I. stupně uznán vinným správním orgánem odlišným od žalovaného.

70. K následně podanému odvolání, resp. k jeho projednání a rozhodnutí, byl příslušný žalovaný. Žalobce v odvolacím řízení ani v žalobě zákonem stanovenou příslušnost žalovaného nezpochybnil; žalovaný přitom v napadeném rozhodnutí uvedl přehled zákonných ustanovení, na základě nichž je dána jeho příslušnost k rozhodování o odvolání žalobce. Žalobce však v odvolacím řízení i v žalobě namítá, že žalovaný by neměl o odvolání rozhodovat, pokud byl současně orgánem, který podal oznámení o podezření ze spáchání přestupku. Z obsahu takto formulované námitky soud dovodil, že žalobce namítal určitou předem danou zaujatost odvolacího orgánu na výsledku přestupkového řízení s žalobcem, nikoliv otázku samotné kompetence žalovaného k projednání daných přestupků. Tuto námitku však soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Žalobce sice tvrdil své subjektivní přesvědčení, že v této souvislosti existují pochybnosti vůči řízení vedenému žalovaným, avšak nijak blíže nekonkretizoval, jak se namítaná okolnost měla projevit na jeho právech či povinnostech. Samotné tvrzení, že ve věci nemůže o odvolání nestranně rozhodovat orgán, který porušení původně nahlásil, přitom bez dalšího neobstojí jako důvod pro konstatování nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

71. Kontrolní pracovník, který podal oznámení o podezření ze spáchání přestupku, je osobou odlišnou od oprávněné úřední osoby, která o odvolání žalobce rozhodovala. Žalobce nevznesl konkrétní námitku podjatosti dle § 14 správího řádu proti oprávněné úřední osobě žalovaného v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl a měl, a ani nyní v žalobě konkrétní podjatost nenamítal. Podle soudu by žalobcovo obecné tvrzení o neobjektivnosti žalovaného (celého řízení před ním) nezbytně neaktivovalo ani postup dle § 14 odst. 3 správního řádu. Soud přitom považoval vypořádání námitky neobjektivnosti přímo v napadeném rozhodnutí za přiléhavé, a odkazuje na něj (srov. rozsudky NSS ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 8 As 127/2018, ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 7 As 72/2010, a ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 6 As 75/2018). Rovněž ze správního spisu se zdejšímu soudu nepodává žádná okolnost, pro kterou lze pochybovat o nepodjatosti dané oprávněné úřední osoby. Z pouhé skutečnosti, že oprávněná úřední osoba žalovaného (shodně se správním orgánem I. stupně) dospěla k závěru, že žalobce se skutečně vytýkaných přestupků dopustil, ještě nenasvědčuje tomu, že postoj dané oprávněné úřední osoby byl ovlivněn i jinými, než zákonnými hledisky, a to například právě okolností, že jiný odbor žalovaného podal předtím v dané věci oznámení o podezření ze spáchání přestupku, nebo tím, že oprávněná úřední osoba je v zaměstnaneckém poměru ke stejnému správnímu orgánu, jako osoba podávající před zahájením řízení oznámení o podezřejní ze spáchání přestupku (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 11. 2012, čj. 1 As 89/2010-119, č. 2802/2013 Sb. NSS).

72. Zdejší soud poukazuje v této souvislosti také na § 14 odst. 6 správního řádu, podle něhož [d]ůvodem vyloučení není účast na úkonech před zahájením řízení nebo na výkonu kontroly prováděné podle zvláštního zákona. Jak plyne z protokolu o kontrole sepsaného pracovníkem žalovaného před zahájením řízení proti žalobci, kontrola žalobce byla prováděna a protokol byl sepsán dle kontrolního řádu, tedy postup pracovníků žalovaného před zahájením přestupkového řízení probíhal podle „zvláštního zákona“, na který poukazuje § 14 odst. 6 správní řád. Oznámení o podezření ze spáchání přestupku je pak úkonem učiněným před zahájením přestupkového řízení.

73. Zdejší soud nepřisvědčil ani námitce uvedené ve třetím žalobním bodu, podle níž měl žalovaný rozhodnutí správního rogánu I. stupně zrušit dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu a umožnit tak následně žalobci podat nové odvolání. Zdejší soud předně uvádí, že žalobce nijak nekonkretizoval, z jakého důvodu podle něj mělo být postupováno podle jím citovaného ustanoveí správního řádu, a ne tak, jak žalovaný ve skutečnosti postupoval, tj. dle § 90 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Zdejší soud přesto alespoň obecně poukazuje na závěr NSS, podle něhož „[z]rušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacím orgánem zpět na první stupeň [§ 90 odst. 1 písm. a) správního řádu] je až krajní možností, jak řešit vady rozhodnutí prvního stupně zjištěné v odvolacím řízení. Pokud je možné napadené rozhodnutí změnit [§ 90 odst. 1 písm. c) správního řádu], je odvolací orgán povinen tak v zájmu hospodárnosti řízení učinit (§ 6 odst. 2 správního řádu). Za tímto účelem je oprávněn provést v odvolacím řízení potřebné důkazy a doplnit další nezbytné podklady, musí s nimi ovšem seznámit účastníky řízení a umožnit jim se k nim vyjádřit. Stejně tak je odvolací orgán oprávněn zaujmout jiný právní názor a posoudit zjištěný skutkový stav po právní stránce odlišně než správní orgán prvního stupně. I zde ovšem musí účastníky řízení na možný odlišný právní náhled na věc předem upozornit a dát jim možnost se k němu vyjádřit, pokud by pro ně nové právní posouzení mohlo být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapivé.“ (rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2018, čj. 6 As 286/2018-34, č. 3837/2019 Sb. NSS). V dané věci je ze správního spisu zřejmé, že se žalovaný ztotožnil se skutkovými i právními závěry správního orgánu I. stupně, přičemž vycházel ze stejných podkladů rozhodnutí. Změnami ve výrocích, specifikovaných v úvodu tohoto rozsudku toliko výroky upřesňoval. Podle názoru soudu žalovaný nepostupoval oproti správnímu orgánu I. stupně překvapivě (neporušil zásadu dvojinstančnosti) a neprováděl ani rozsáhlé dokazování, které by mělo mít místo již v řízení prvostupňovém; rovněž z věci neplyne rozhodování v řízení před správním orgánem I. stupně podjatou úřední osobou. Žalovaný tedy dle názoru soudu postupoval zcela v souladu s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, i s výše citovanou judikaturou, a své závěry přezkoumatelným způsobem uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

74. Soud se dále zabýval námitkami uvedenými ve čtvrtém žalobním bodu. Soud ve stručnosti připomíná, že žalobce obecně namítal porušení § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu ve vztahu ke všem třem přestupkům. Konkrétní námitky pak vznášel ve vztahu k prvnímu a třetímu přestupku, resp. k otázce účtování vyšší ceny než maximálně přípustné, nikoliv ke druhému z přestupků. Žalobce uvedl, že jeho tvrzení o účtování zákonné ceny 233 Kč je podpořeno záznamem z přepravy č. 8471. Správní orgány naopak vychází ze záznamů z kontrolní jízdy, které nejsou relevantní, a z protokolu o kontrole, který účtovanou cenu neprokazuje. Správní orgány nevyvrátily tvrzení a listinný důkaz žalobce. Funkčnost taxametru nadto nebyla zpochybněna. Stvrzenku o platbě, která by mohla účtovanou cenu prokázat, kontrolní pracovníci nežádali, a k prokázání předražení přepravy nebylo předloženo ani vyúčtování peněz mezi nimi a jejich zaměstnavatelem. Nebyl navíc doložen původ peněz, kterými cestující platili, proto nebylo ani prokázáno, že cestujícími byly přizvané osoby.

75. Jak plyne z obou rozhodnutí správních orgánů, k závěru o vině žalobce správní orgány dospěly na základě těchto podkladů (důkazů) – protokol o kontrole ze dne 11. 3. 2019, dva záznamy z kontrolní jízdy evidované jako přílohy kontrolního protokolu, záznamy o přepravě č. 8469, č. 8470 a č. 8471 (výstupy z taxametru), videozáznam a fotodokumentace. Zdejší soud dospěl ve shodě s žalovaným k závěru, že jednání vytýkaná žalobci ve výrocích správních rozhodnutí byla uvedenými podklady dostatečně prokázána. Soud přitom poukazuje na § 81 zákona o odpovědnosti za přestupky, podle něhož [v] řízení navazujícím na výkon kontroly mohou být skutečnosti zjištěné při kontrole jediným podkladem rozhodnutí o přestupku.

76. Správní orgány přitom při rozhodování nevycházely pouze z protokolu o kontrole sepsaného kontrolní osobou dne 11. 3. 2019, jak uváděl žalobce, nýbrž vyšly i ze záznamů z kontrolní jízdy sepsaných odlišnými dvěma přizvanými osobami, a také ze žalobcem předloženého záznamu o přepravě č. 8471 a z pořízené fotodokumentace a videozáznamu z průběhu kontroly. Soud dále nemůže souhlasit s námitkou žalobce, že záznamy z kontrolní jízdy jsou irelevantními listinami. Dané listiny jsou důležitým podkladem rozhodnutí, resp. jedním z podkladů pro jeho vydání. Tyto listiny vyhotovily zákonným způsobem řádně poučené a v souladu se zákonem pověřené osoby, přičemž tyto listiny podávají informace o podstatných okolnostech průběhu kontrolní jízdy.

77. Podle zdejšího soudu se žalovaný rovněž řádně zabýval poukazem žalobce na obsah výstupu z taxametru č. 8471, avšak na rozdíl od žalobce hodnotil všechny podklady rozhodnutí, nikoliv jen tvrzení žalobce a daný jeden výstup z taxametru. Žalovaný tak dle názoru soudu postupoval v souladu s § 50 odst. 4 správního řádu, a přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Žalovaný přiléhavě a logicky reagoval na argumentaci žalobce, když vyložil, že suma uvedená v záznamu o přepravě č. 8471 toliko prokazuje to, že žalobce zapnul před kontrolní jízdou taxametr, který byl funkční a naměřil údaje (ujetá vzdálenost 6 km, celková cena 233 Kč ad.), které byly po jízdě i obsaženy v daném záznamu o přepravě č. 8471 (srov. bod [42] rozsudku NSS ze dne 6. 2. 2019, čj. 9 As 316/2017-43, nebo bod [21] rozsudku NSS ze dne 14. 11. 2019, čj. 8 As 381/2018-44). Uvedené implicitně dává rovněž odpověď žalobci na jeho námitku, že ve správním řízení nebyla ověřována funkčnost taxametru. Podle názoru soudu správní orgány neměly důvod funkčnost jeho taxametru jakkoliv ověřovat, když bylo zřejmé, že taxametr žalobce fungoval. Problémem, který v této souvislosti správní orgány řešily, bylo zjištění, že kromě (funkčního) taxametru se ve vozidle žalobce nacházela též velká černá obrazovka, na které se promítala jiná – mnohem vyšší částka, než která odpovídala částce zachycené v taxametru. Tuto skutečnost však žalobce nikdy, a to ani v řízení před soudem, nijak nezpochybňoval.

78. Soud se tak shoduje se žalovaným v tom, že na základě všech podkladů rozhodnutí byl ve smyslu § 3 správního řádu zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a žalovaný jej též v napadeném rozhodnutí přezkoumatelným zpsůobem popsal. Podle popisů v záznamech z kontrolní jízdy žalobce po přizvaných osobách po jízdě požadoval zaplatit částku 850 Kč, přičemž tato částka odpovídala sumě, která se jim zobrazila na „velkém černém displeji“, který byl umístěn uvnitř vozidla uprostřed palubní desky; na tomto displeji v průběhu jízdy i docházelo k průběžnému načítání („naskakování“) výše částky v závislosti na ujeté vzdálenosti. Ve shodě s žalovaným pak soud dodává, že tato skutečnost je dostatečně prokázána nejen na základě tvrzení přizvaných osob, ale samotnou fotodokumentací pořízenou v interiéru vozidla žalobce. Měl-li žalobce umístěn taxametr dole za řadicí pákou, nemohly přizvané osoby sledovat narůstající cenu při jízdě ve výši palubní desky v horní části vozidla na taxametru, nýbrž na jiném elektronickém zařízení. Současně žalovaný podle soudu přiléhavě poukázal na videozáznam, na němž je vidět, že ještě před provedením kontroly policií a kontrolním pracovníkem měl žalobce pod (interiérovým) zpětným zrcátkem připevněno elektronické zařízení v držáku. Tvrzení přizvaných osob tak ve spojení s těmito dalšími důkazy působí zcela věrohodně a konzistentně. Žalobce navíc uvedené hodnocení důkazů žalovaným ani ve své žalobě nevyvrací, a pouze v ní namítl nedostatečnou důkazní hodnotu protokolu o kontrole a irelevantnost záznamů z kontrolní jízdy.

79. Soud dále odkazuje na rozsudek NSS ze dne 2. 11. 2005, čj. 2 Afs 104/2005-81, č. 1083/2007 Sb. NSS, podle kterého „[p]raxe, kdy kontrolní jízdu provedou externí pracovníci a jimi získané informace jsou použity ve správním řízení s osobou, jíž je porušení cenových předpisů kladeno za vinu, je (za předpokladu dodržení příslušných ustanovení správního řádu) v souladu se zájmem na dostatečném zjištění skutkového stavu věci. Informace získané touto cestou zásadně mohou být dostatečným podkladem pro uložení sankce podle zákona o cenách a obecně vzato je postup jejich získávání v souladu se základními principy správního řízení.“ V uvedeném rozsudku dospěl NSS rovněž k závěru, že „[r]ozhodnutí správního orgánu o uložení sankce za porušení cenových předpisů provozovateli taxislužby tedy nelze bez dalšího označit za nezákonné z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci jen proto, že skutková zjištění správního orgánu vycházejí v zásadě pouze ze svědectví externích spolupracovníků kontrolujícího orgánu, kteří uskutečnili kontrolovanou jízdu vozidlem taxislužby.“ V nyní projednávaném případě k tomu soud opakuje, že žalobce byl uznán vinným nikoliv jen na základě záznamů z kontrolní jízdy, ale i dalšími důkazy prokazujícími věrohodnost přizvaných osob, a to fotodokumentací a videozáznamem.

80. Pokud žalobce namítl neprovedení důkazů - stvrzenkou o platbě a vyúčtováním peněžních prostředků, zdejší soud k této námitce odkazuje na rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2008, čj. 4 As 21/2007-80, podle něhož „[v]yjde-li správní úřad při rozhodování o sankci za správní delikt pouze z protokolu o kontrole pořízeného podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, aniž by se v následném správním řízení o uložení sankce jakkoli vypořádal s důkazními návrhy účastníka řízení v tomto řízení učiněnými, které mají vyvrátit či jinak interpretovat kontrolní zjištění, je výsledné rozhodnutí zpravidla nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů“. Podle soudu k takové situaci v případě žalobce nedošlo. Žalovaný se s důkazními návrhy žalobce řádně vypořádal. Žalobce poukázal na to, že jako důkaz o předražení jízdy by mohla být užita stvrzenka o platbě, avšak tu cestující nepožadovali. Soud k tomu uvádí, že tato skutečnost ani nebyla mezi účastníky řízení spornou. Soud má však shodně se žalovaným za to, že je skutkový stav uvedený žalovaným v napadeném rozhodnutí dostatečně prokázán i bez doložení stvrzenky o platbě, tj. vyplynul z jiných důkazů hodnocených samostatně i ve vzájemné souvsilosti s jinými. Pokud pak žalobce uvádí, že důkazem o předražení jízdy by mohlo být i vyúčtování finančních prostředků užitých přizvanými osobami, tedy jejich vyúčtování u jejich zaměstnavatele (správního orgánu), žalovaný přiléhavě poukázal již v napadeném rozhodnutí na rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2019, čj. 9 As 316/2017-47, (srov. jeho bod [45]), podle něhož „[n]a prokázání skutku tak, jak byl stěžovateli kladen za vinu, by neměl vliv ani důkaz vyúčtováním peněz mezi správním orgánem I. stupně a cestujícími, neboť způsob vyúčtování peněz za provedenou kontrolní jízdu mezi cestujícími a správním orgánem I. stupně není pro prokázání zaplacené ceny rozhodující, proto je i tato námitka nedůvodná.“ Soud přitom neshledal důvody, proč se od těchto závěrů odchýlit v právě projednávané věci.

81. Zdejší soud konečně považuje za zcela mylný názor žalobce, podle kterého skutečnost, že poskytl jízdu právě přizvaným osobám kontrolujícího orgánu, a nikoliv jiným cestujícím, by muselo být prokázáno původem peněz jimi použitých na zaplacení přepravy. Identifikace dvou přizvaných osob podle soudu jasně vyplývá ze záznamů z kontrolní jízdy i protokolu o kontrole; ve správním spise jsou založena i pověření daných osob. Nadto skutečnosti, že žalobce přepravoval přávě dané dvě osoby, nasvědčuje i jeho výpověď u ústního jednání před správním orgánem I. stupně, neboť jeho popis některých okolností přepravy se shoduje s popisem uvedeným danými přizvanými osobami v záznamech z kontrolní jízdy (jakými jazyky cestující hovořili, pohlaví cestujících, cílové místo přepravy).

82. Dále soud neshledal důvodnými ani námitky obsažené v pátém žalobním bodu. Žalobce poukázal na znění § 6 kontrolního řádu a dovozoval z něj, že pověření přizvané osoby musí být uděleno vždy pro jednu konkrétní přepravu. S takovou interpretací zákonného ustanovení se však zdejší soud neztotožnil. Ustanovení § 6 odst. 1 stanoví, že [k]ontrolní orgán může k účasti na kontrole v zájmu dosažení jejího účelu přizvat fyzickou osobu (dále jen „přizvaná osoba“), a v odst. 2 stanoví, že [k]ontrolní orgán vystaví přizvané osobě pověření a poučí přizvanou osobu o jejích právech a povinnostech při účasti na kontrole. Ve správním spise je obsaženo písemné pověření každé ze dvou přizvaných osob, které vykonaly kontrolní jízdu ve vozidle řízeném žalobcem jako řidičem taxislužby. Pověření je uděleno v obou případech přizvaných osob dne 7. 1. 2019, a to na dobu od 7. 1. 2019 do 31. 12. 2019; je v něm uveden druh úkonů, které má přizvaná osoba provádět (provádění kontrolních jízd a konkrétní úkony při nich) a je z něj zřejmé poučení přizvané osoby o právech a povinnostech při účasti na (každé) kontrole. Podle soudu tak pověření obou přizvaných osob nemá nedostatky a je v souladu s kontrolním řádem. Z ustanovení § 6 kontrolního řádu je přitom nutno dovodit požadavek na písemné pověření přizvaných osob, avšak nijak z něj neplyne povinnost pověřit přizvanou osobu vždy na konkrétní jednu kontrolu prováděnou v určitém čase na určitém místě ve vztahu ke konkrétní kontrolované osobě, resp. vozidlu.

83. Podle zdejšího soudu lze na první pohled z pouhého jazykového (gramatického) znění ustanovení § 6 odst. 1 a 2 kontrolního řádu usoudit, že užití jednotného čísla ve výrazu účasti na kontrole představuje požadavek na pověření udělené pro každou jednotlivou kontrolu. Jak však uvedl Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, „jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e radione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“ Zdejší soud proto aplikoval na dané ustanovení i další výkladové metody.

84. Soud především poukazuje na jiné místo konstrolního řádu, konkrétně na ustanovení § 4 odst. 3 písm. a), v němž kontrolní řád výslovně stanoví jako jednu ze dvou forem tam uvedeného pověření kontrolujícího - písemné pověření k jednotlivé kontrole [v písm. b) pak stanoví druhou formu – průkaz (stanoví-li tak jiný právní předpis)]. Podle soudu tak lze návazně logickým výkladem z výše uvedeného dovodit, že v případě požadavku na udělení pověření pro každou jednotlivou kontrolu přizvané osobě by také v ustanovení § 6 kontrolního řádu (či na jiném místě kontrolního řádu) zákonodárce takový požadavek výslovně stanovil, jako to učinil v § 4 odst. 3 písm. a) kontrolního řádu. Rovněž dle teleologického výkladu (tj. dle smyslu a účelu) této normy, jakož i ze samotné logiky postupu při právdění kontrol (kontrolních jízd u vozidel taxislužby) plyne, že nelze ani požadovat, aby bylo udělováno pověření přizvané osobě vždy ke každé jednotlivé prováděné kontrolní jízdě zvlášť. V době udělení pověření přizvané osobě totiž kontrolní orgán zatím obvykle neví, jaké konkrétní vozidlo a jakého konkrétního řidiče taxislužby bude kontrolovat, a tedy ke které kontrole bude pověřená a řádně poučená osoba přizvána (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2018 sp. zn. 11 A 169/2017, nebo rozsudek NSS ze dne 18. 17. 2018, čj. 10 As 162/2018-30). Podle zdejšího soudu je tedy třeba ustanovení § 6 odst. 1 a 2 kontrolního řádu interpretovat nikoliv jen pomocí gramatické/jazykové výkladové metody, nýbrž i za pomoci dalších výkladových metod, zejména metody komparativní a metody (teleo)logického výkladu. Soud s ohledem na výše uvedené proto uzavírá, že není v rozporu s kontrolním řádem, pokud je určité fyzické osobě uděleno písemné pověření jako tzv. přizvané osobě na delší časový úsek s tím, že tato je poté vždy kontrolním orgánem „přizvána“ (operativně vyzvána) k účasti na jednotlivých kontrolních jízdách v terénu.

85. Žalobce dále namítal porušení § 9 písm. e) kontrolního řádu, neboť mu nebylo umožněno účastnit se kontrolních úkonů prováděných přizvanými osobami „na místě“, zejména šlo o účast při kontrole, sepisování a předávání sepsaných záznamů z kontrolní jízdy přizvanými osobami kontrolujícímu. Ustavnení § 9 písm. e) kontrolního řádu stanoví, že [k]ontrolující je v souvislosti s výkonem kontroly povinen umožnit kontrolované osobě účastnit se kontrolních úkonů při výkonu kontroly na místě, nebrání-li to splnění účelu nebo provedení kontroly. (podtržení doplnil soud). Ani s touto námitkou se však zdejší soud neztotožnil, a to zejména proto, že žalobce nijak konkrétně netvrdil, jak byl v důsledku této tvrzené skutečnosti na svých právech zkrácen. Podle zdejšího soudu k porušení § 9 písm. e) kontrolního řádu nedošlo a práva žalobce nebyla porušena. Předně má soud za to, že sepis záznamů z kontrolní jízdy nelze považovat za kontrolní úkon jako takový (jakým je typicky provedení kontrolní jízdy, či prohlídky vozidla), ale za úkon s kontrolním úkonem souvisejícím, který zachytává popis a průběh kontrolního úkonu, a zjištění z něho vyplývajících (zde popis a průběh kontrolní jízdy a tomu odpovídající zjištění). Smyslem uvedeného ustanovení dle soudu je zejména garance, aby kontrolovaná osoba mohla být osobně přítomna kontrole a sama přímo vnímat její průběh a způsob provádění, neboť i kontrola samotná musí být provedena dle předem stanovených právních pravidel, případně aby mohla na výkon kontroly na místě adekvátně reagovat. Z popisu průběhu kontroly je zřejmé, že přizvané osoby provedly kontrolní jízdu ve vozidle řízeném žalobcem, těchto úkonů se žalobce tedy evidentně osobně účastnil. Pokud jde o sepisování záznamu z kontrolní jízdy, jde v podstatě o soupis skutečností vnímaných smysly přizvané osoby, který shrnuje to, co přizvaná osoba smysly vnímala v průběhu kontrolní jízdy, jakož i těsně před započetím a po ukončení jízdy, a to zejména ohledně trasy jízdy, vozidla, taxametru, platby. V daném smyslu pak přítomnost žalobce při těchto úkonech s kontrolou souvisejících postrádá smyslu, resp. brání účelu kontroly, neboť jakékoliv námitky či názory žalobce na průběh kontroly při sepisování záznamů nemají své místo; to nachází až při sepisování protokolu o kontrole, který rovněž vyžaduje podpis žalobce.

86. Jinak řečeno, i pokud by žalobce byl přímo přítomen, resp. sledoval vyhotovení takové listiny, nemělo by to vliv na její obsah. Současně však kontrolující osoba vychází při sepisování protokolu o kontrole i ze záznamů o kontrolní jízdě, přičemž proti obsahu protokolu o kontrole může kontrolovaná osoba (zde žalobce) podat námitky. Záznamy z kontrolní jízdy i protokol o kontrole byly součástí správního spisu a žalobce měl dostatečný prostor se k jejich obsahu vyjadřovat a vznášet námitky, což také činil. Podle soudu tak není zřejmé jakékoliv proušení práv žalobce tím, že mu nebylo umožněno být přítomen a sledovat sepis záznamu z kontrolní jízdy. Neplyne rovněž dotčení jakýchkoliv práv žalobce v důsledku toho, že nebyl přítomen předání daných záznamů z kontrolní jízdy přizvanými osobami kontrolující osobě; předání záznamu není úkonem, při němž by docházelo k jakékoliv kontrole žalobce. Soud proto shrnuje, že žalobce nebyl dotčen na právu dle § 9 písm. e) kontrolního řádu.

87. Soud se nepřiklonil ani k argumentaci uvedené žalobcem v šestém žalobním bodu. Žalobce v něm namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu překročení lhůty pro jeho vydání a současně vytýkal žalovanému, že opožděně vydané rozhodnutí správního orgánu I. stupně nezrušil a nevyhověl tak odvolací argumentaci žalobce, že spárvní orgán I. stupně rovněž porušil § 94 zákona o odpovědnosti za přestupky. Podle § 94 zákona o odpovědnosti za přestupky [p]okud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, vydá je správní orgán nejpozději do 60 dnů ode dne zahájení řízení. Jde o zakotvení speciální lhůty pro přestupková řízení oproti obecnému ustanovení § 71 odst. 1 a odst. 3 (část věty před čárkou) správního řádu. Lhůta uvedená v § 94 zákona o odpovědnosti za přestupky může být prodloužena, a to v důsledku úkonů uvedených v § 71 odst. 3 písm. a) a b) správího řádu. Pokud není rozhodnutí vydáno v zákonem stanovené lhůtě, je možné domáhat se ochrany před nečinností správního orgánu podle § 80 správího řádu. Pokud by ani tento postup účastníka řízení podle § 80 správního řádu nevedl k nápravě, může se účastník řízení domáhat ochrany proti nečinnosti ve správním soudnictví podle § 79 a násl. s. ř. s. Byťv případě překročení této lhůty jde o postup v rozporu se zákonem (tedy o nezákonnost), nejde současně svou intenzitou o takovou nezákonnost, která by mohla mít sama o sobě vliv na zákonnost celého rozhodnutí, a pro kterou by tedy napadené rozhodnutí bylo nezbytné zrušit.

88. V právním řádu ČR přitom existují způsoby, kterými může účastník přestupkového řízení přimět správní orgán vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě, resp. co nejdříve po uplynutí dané lhůty tak, aby nedocházelo k průtahům a byla nastolena právní jistota. Oproti tomu v případě pozdě podaného odvolání stanoví zákon jako právní důsledek to, že odvolací orgán se nebude obsahem odvolání meritorně zabývat a takto pozdě podané odvolání zamítne. Zdejší soud se s ohledem na výše uvedené ztotožňuje s argumentací žalovaného v napadeném rozhodnutí, podle níž žalovaný nemohl z důvodu překročení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušit pro nezákonnost. Obdobně ani soud nemůže zrušit napadené rozhodnutí žalovaného z důvodu porušení § 94 zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť právní řád takový zákon s tímto porušením takový následek nespojuje, a současně, žalobce nevyužil dostupné procesní prostředky ochrany proti nečinnosti, ač tak učinit mohl a měl.

89. Zdejší soud neshledal opodstatněnou ani námitku obsaženou v osmém žalobním bodu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí výrok o povinnosti žalobce uhradit náklady správního řízení odůvodnil odkazem na § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, ve spojení s § 79 odst. 5 správního řádu. Podle prvního z ustanovení správní orgán uloží obviněnému, který byl uznán vinným, povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou. Podle druhého z uvedených ustanovení uloží správní orgán povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou učastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti; výši paušální částky stanoví prováděcí právní předpis. Žalovaný poukázal ohledně výše paušální částky nákladů řízení na ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, s tím, že částka činí 1.000 Kč. Takové odůvodnění považuje zdejší soud za postačující, neboť v nyní posuzované věci nebylo pochyb o tom, že řízení bylo zahájeno pro deliktní jednání žalobce, který porušil zákony uložené povinnosti. Postup žalovaného tak byl v rozhodování o náhradě nákladů řízení dle přesvědčení soudu v souladu se zákonem.

V. Závěr a náklady řízení

90. Na základě shora uvedených závěrů soud napadené rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

91. Právním názorem Městského soudu v Praze vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

92. Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalobce měl ve věci úspěch, žalobce však náhradu nákladů řízení neúčtoval, a bez předchozí omluvy se ani nedostavil na jednání dne 30. 8. 2021, soud tak neměl možnost a ani povinnost žalobce dodatečně vyzývat ke specifikaci nákladů řízení, a proto mu soud náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému nepřiznal. Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.