čj. 1 A 48/2021-54

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou ve věci žalobce: A. T. proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 7. 2021, čj.: X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce byl dne 17. 7. 2021 zajištěn podle § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) na základě rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (dále jen „žalovaná“) ze dne 17. 7. 2021, čj.: X, za účelem správního vyhoštění, a to na dobu 90 dnů ode dne omezení svobody.

II. Obsah žaloby a doplnění žaloby

2. Žalobce v žalobě namítl, že (i) ve výroku napadeného rozhodnutí chybí ustanovení, podle kterého bylo postupováno při stanovení délky zajištění žalobce, (ii) nebyla využita tzv. zvláštní opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců, (iii) napadené rozhodnutí nepřiměřeně zasáhlo do rodinného a soukromého života žalobce, (iv) délka uloženého správního vyhoštění je nepřiměřeně dlouhá, a (v) napadené rozhodnutí obsahuje nesprávné poučení. K tomu žalobce konkrétně namítl následující.

3. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a tím porušuje § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), neboť ve výroku, ani ve výrokové části napadeného rozhodnutí není uvedeno, podle kterého ustanovení došlo ke stanovení délky zajištění žalobce. Dle žalobce je povinnou náležitostí rozhodnutí o zajištění nejen uvedení právního ustanovení, podle kterého je cizinec zajišťován, ale také podle kterého je stanovena délka zajištění. Toto ustanovení pak dle žalobce není uvedeno ani v samotném odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobce v souvislosti s touto námitkou odkázal na odbornou literaturu a judikaturu Nejvyššího správního soudu – NSS – konkrétně na usnesení rozšířeného senátu NSS sp. zn. 8 As 141/2012- 57.

4. V případě žalobce postačovalo uložení tzv. zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Žalobce především uváděl, že se zdržuje na konkrétní adrese v Praze, kde pobývá se svojí přítelkyní, jejím dítětem, a tato jeho přítelkyně s ním čeká další dítě, a dále s jeho matkou a sestrou. Žalovaná tak nezohlednila soukromý a rodinný život žalobce a také čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod (dále jen „Úmluva“). Zajištěním žalobce došlo k přerušení veškerého styku žalobce s dětmi a se všemi jeho rodinnými příslušníky.

5. Napadené rozhodnutí nepřiměřeně zasahuje do rodinného a soukromého života žalobce, kdy správní orgán toto jeho právo absolutně nerespektoval, čímž porušil čl. 8 Úmluvy. Nejenže je napadené rozhodnutí dle žalobce v této části nepřezkoumatelné, dále se žalovaná nezabývala ani nejlepším zájmem dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

6. Žalobce s odkazem na judikaturu NSS, sp. zn. 7 As 17/2012, 7 As 97/2012, 2 Azs 57/2014, 7 As 97/2017, a sp. zn. 6 Azs 170/2019, či na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1020/2015, namítl nepřiměřenou délku svého zajištění.

7. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné též z důvodu, že obsahuje nesprávné poučení podle § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, kdy toto ustanovení již neexistuje, neboť bylo zrušeno Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 41/17 ze dne 27. 11. 2018 (N 189/91 SbNU 329; 16/2019 Sb.).

8. Žalobce posléze doplnil žalobu podáním ze dne 18. 8. 2021, kterým doplnil přílohy ke své žalobě, konkrétně čestné prohlášení H. V., přítelkyně žalobce, ze dne 18. 8. 2021, o tom, že je jeho dlouhodobou přítelkyní a že s ním očekává narození dítěte, kdy současně spolu bydlí na konkretizované adrese v Praze. K uvedenému čestnému prohlášení dále bylo přiloženo potvrzení vystavené na tiskopisu Výměnný list – Poukaz k odbornému vyšetření, ošetření, ústavnímu léčení MUDr. K. K., ženským odborným lékařem se sídlem ve Staré Boleslavy, ze dne 29. 7. 2021, nájemní smlouva ze dne 15. 6. 2020, výpis z Katastru nemovitostí a doklad o zajištění ubytování žalobce ze dne 9. 5. 2020. Dále žalobce k žalobě doplnil své čestné prohlášení ze dne 18. 8. 2021, kterým prohlašuje, že nabízí finanční záruku podle § 123b zákona o pobytu cizinců ve výši 45.000 Kč v případě propuštění jeho osoby ze zajištění. Dle prohlášení tuto finanční záruku za něj složí jeho sestra, E. T. (dále jen „sestra žalobce“). Konečně, součástí předložených příloh je též čestné prohlášení sestry žalobce ze dne 18. 8. 2021 o tom, že za svého bratra složí kauci podle § 123b zákona o pobytu cizinců ve výši 45.000 Kč neprodleně po výzvě žalované, a tyto prostředky jsou již připraveny ke složení. Soud zaslal tyto následně doplněné písemnosti žalované obratem k vyjádření.

9. Žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

III. Vyjádření žalované

10. Žalovaná k žalobě ve svém vyjádření ze dne 24. 8. 2021 uvedla, že své rozhodnutí vydala z důvodu kumulativně splněných podmínek podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, žalobce nevycestoval z území ČR v době stanovené mu rozhodnutím o správním vyhoštění a následně mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 31. 10. 2018.

11. K námitce chybějícího ustanovení ve výroku rozhodnutí žalovaná uvedla, že neuvedení doplňujícího ustanovení vázáného k samotnému důvodu zajištění nečiní napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Žalovaná jasně odůvodnila, proč právě v případě žalobce přistoupila k zajištění a stanovená doba zajištění byla následně i řádně zdůvodněna. Chybějící ustanovení přitom nevedlo k odepření práva žalobce na spravedlivý proces, neboť důvod, proč byla délka zajištění stanovena na 30 dnů, byla žalobci řádně vysvětlena (zde se žalovaná dopustila zřejmě chyby v psaní, neboť ve skutečnosti byla doba zajištění stanovena na 90 dnů – pozn. soudu) a žalovaná odkázala na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 16 A 16/2021.

12. K námitce nedostatečného zvážení použití zvláštních opatření žalovaná uvedla, že v případě naplnění skutkové podstaty podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je bez významných okolností v podstatě vyloučeno aplikovat zvláštní opatření za účelem vycestování, neboť by to nevedlo ke kýženému cíli. Volba mírnějších opatření, než je zajištění cizince, je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření, a že neexistuje důvodná obava, že se nebude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění; v opačném případě lze přistoupit k zajištění přímo. Žalovaná neuložení zvláštních opatření přitom podrobně zdůvodnila na str. 6 až 8 svého rozhodnutí, a to zejména s odkazem na pobytovou historii žalobce v ČR.

13. K námitce nerespektování soukromého a rodinného života žalobce žalovaná uvedla, že jednak vycházela ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR k možnosti vycestování podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 149 odst. 1 správního řádu, opatřeného již v rámci řízení o správním vyhoštění žalobce, podle kterého je vycestování žalobce možné, a tento závěr byl potvrzen též odvolacím správním orgánem. Dále s odkazem na § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců žalovaná uvedla, že rozhodnutí o zajištění je počátečním úkonem řízení a žádné dokazování tak v něm neprobíhá. Během svého pobytu se žalobce na území ČR dopouštěl závažného protiprávního jednání a nerespektoval rozhodnutí vydaná správními orgány. Za takového stavu nelze dle žalované zhojit stav, který nastal tím, že žalobce v době svého neoprávněného pobytu navázal vztah s občankou ČR. Žalobce si musel být vědom, že přijde doba, kdy bude muset z území ČR vycestovat, a to i vzhledem k jeho pobytové historii, kdy je pravidelným uživatelem návykových látek a byl též pravomocně odsouzen a opakovaně ve výkonu trestu za majetkovou trestnou činnost a trestnou činnost na úseku omamných a psychotropních látek.

14. K námitce nepřiměřené délky zajištění žalobce žalovaná zopakoval argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí, kterou odůvodňovala potřebu žalobce zajistit právě na 90 dní.

15. K poslední námitce, že napadené rozhodnutí obsahuje nesprávné poučení podle již neplatného § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, žalovaná uvedla, že se jedná o písařskou nesprávnost při přepisu textu, která nečiní rozhodnutí o zajištění nezákonným; toto poučení nijak nebránilo žalobci se proti rozhodnutí bránit, proto i tuto námitku považovala žalovaná za neopodstatněnou.

16. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

17. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále „s. ř. s.“). O žalobě soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez nařízení ústního jednání. Žalobce ani žalovaná nařízení jednání nepožadovali a soud neshledal provedení ústního jednání za nezbytné.

18. Soud při posuzování věci vyšel z následující právní úpravy.

19. Podle § 68 odst. 2 správního řádu [v]e výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.

20. Podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců [p]olicie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.

21. Podle § 124 odst. 3 první věty téhož zákona [p]olicie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění.

22. Podle § 125 odst. 1 první věty zákona o pobytu cizinců [d]oba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody.

23. Podle § 123b zákona o pobytu cizinců [z]vláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

24. K tomu ze správního spisu soud zjistil následující pro posouzení žalobních námitek relevantní skutečnosti. Žalobce byl dne 17. 7. 2021 kontrolován hlídkou Policie ČR v ulici Novodvorská v Praze, protože odpovídal popisu hledané osoby. Nejdříve se hlídce prokázal dokladem o komplexním zdravotním pojištění od společnosti UNIQUA, vystavené osobě N. K., narozené 2. 6. 1983, státní příslušnost Ukrajina. Protože však již po porovnání fotografie v příslušné databázi a osoby žalobce bylo zjevné, že se jedná o jinou osobu, hlídka Policie ČR znovu vyzvala žalobce k prokázání své totožnosti, kdy na základě poskytnutých údajů zjistila skutečné údaje o žalobci a záznam v databázi nežádoucích osob, neboť žalobci bylo uloženo správní vyhoštění od 11. 2. 2019. Tyto skutečnosti hlídka Policie ČR ověřila u cizinecké policie, která potvrdila, že žalobce je nežádoucí osobou a nemá na území ČR ani udělenou mezinárodní ochranu. Protože vznikly pochybnosti o oprávněnosti pobytu žalobce na území ČR, byl žalobce zajištěn a předveden k dalším nezbytným úkonům.

25. Dále ze správního spisu vyplynulo, že žalobci bylo uloženo dne 8. 2. 2019 správní vyhoštění rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie v délce 5 let. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem zdejšího soudu ze dne 12. 3. 2019, čj. 13 A 9/2019-25, který nabyl právní moci dne 13. 5. 2019. Rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil i Nejvyšší správní soud (NSS), který zamítl kasační stížnost žalobce rozsudkem ze dne 15. 8. 2019, čj. 9 Azs 171/2019- 24.

26. Žalobce byl povinen vycestovat do 12. 6. 2019. Dne 19. 6. 2019 požádal o udělení mezinárodní ochrany. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2020, který nabyl právní moci dne 7. 7. 2020, bylo potvrzeno rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalobci. Žalobce byl dle § 54 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, povinen vycestovat do 30 dnů ode dne pravomocného ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany, tj. do 6. 8. 2020. Žalobce z území ČR nevycestoval.

27. Z provedeného podání vysvětlení žalobce dne 17. 7. 2021, čj. X vyplynulo, že v roce 2015 bylo s žalobcem vedeno řízení o správním vyhoštění, které mu bylo uloženo v roce 2017 na dobu 5 let, ale podal proti tomu různá odvolání. Jeho poslední šance na pobyt byla jeho druhá žádost o mezinárodní ochranu, která byla letos zamítnuta. O tom se žalobce dozvěděl od své advokátky asi před třemi měsíci; současně mu sdělila, že se má zastavit na ministerstvu pro výjezdní příkaz, žalobce tam byl, ale „na ministerstvu o jeho azylu nic nevěděli“, tak čekal, co bude dál. Nyní již tušil, že bude asi problém, proto si půjčil cestovní pojištění od svého kamaráda, a to také ukázal při kontrole hlídkou policie. Ví, že v ČR žádný pobyt nemá a ani mít nebude, do Ruska vycestuje, potřebuje pouze doklad. Cestovní doklad totiž asi před dvěma lety ztratil, měl kartičku azylanta, kterou také ztratil před dvěma měsíci. Pro získání nových dokladu aktivně nic neučinil, na ambasádě vůbec nebyl. Z území nevycestoval asi z důvodu špatné informovanosti ohledně vydání výjezdního příkazu. Nedokáže vysvětlit, proč si dosud nezařídil nový cestovní doklad. Je si vědom, že od 2. 3. 2021 maří výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. K překážkám vycestování žalobce uvedl, že jsou jimi jen snad jeho rodina, přítelkyně a jeho budoucí potomek, jinak neví o ničem.

28. Žalobce dále uvedl, že je svobodný a bezdětný. Bydlí na adrese v X ve společné domácnosti se svou matkou, sestrou, a přítelkyní, která je občankou ČR, jmenuje se H. V. (rok narození X), mají spolu vztah asi rok, rok a půl, nyní spolu čekají dítě, je ve 4. měsíci těhotenství. K vazbám na ČR uvedl, že zde má matku, sestru, které mají zde trvalý pobyt, bratra, který má občanství ČR, a přítelkyni – občanku ČR. Otec žije v Rusku. Má zde i adresu pobytu, ale nikde ji nehlásil a nemá ani nájemní smlouvu, finanční prostředky nevlastní, živí ho jeho rodina, měl i pár brigád. Žalobce dodal, že odjede dobrovolně během léta, počítá s tím. Zdravotní pojištění v ČR nemá, je zdráv, žádné léky neužívá, občas si dá opiáty, asi tak třikrát týdně.

29. Dle opisu z evidence Rejstříku trestů se žalobce opakovaně dopouštěl úmyslné trestné činnosti (má zde 10 záznamů), přičemž naposledy byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 29. 4. 2020 k obecně prospěšným pracím ve výměře 200 hodin.

30. Žalovaná poté vydala dne 17. 7. 2021 napadené rozhodnutí, kterým rozhodla o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců na dobu 90 dnů, neboť žalobce nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování.

31. Soud na základě přezkoumání napadeného rozhodnutí a uplatněných žalobních námitek v konfrontaci s obsahem správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

32. Pokud jde o první námitku spočívající v tvrzení o nepřezkoumatelnosti výroku i rozhodnutí, neboť neobsahují konkrétní ustanovení, podle kterého byla stanovena doba zajištění žalobce, soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí zjistil, že výrok rozhodnutí skutečně neobsahuje odkaz na ustanovení zákona o pobytu cizinců, které bylo relevantní z hlediska stanovení délky zajištění.

33. Náležitostmi řádného odůvodnění vedlejšího ustanovení o době zajištění se zabýval NSS například v rozsudku ze dne 19. 10. 2011, čj. 1 As 93/2011-79, ke kterému v právní větě uvedl, že „[v]edlejší ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho vyhoštění, jímž se stanoví doba trvání zajištění (§ 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), musí být řádně odůvodněno ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu z roku 2004, aby bylo možné přezkoumat, zda správní orgán nezneužil správní uvážení či nepřekročil jeho meze.“ 34. Nejvyšší správní soud přitom soustavně judikuje, že správní orgán musí v odůvodnění vedlejšího ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, uvést, jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést. Dále lze – dle Nejvyššího správního soudu - nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů. Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně, nikoliv paušálním odhadem (viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 1. 2015, čj. 50 A 5/2015-26).

35. Žalovaná odkázala na ustanovení, podle kterého bylo přistoupeno k samotnému zajištění, a žalobci tak byly zcela zřejmé důvody jeho zajištění. Pokud jde o určení délky zajištění, z napadeného rozhodnutí na str. 8 zcela jednoznačně vyplývá kvalifikovaný odhad žalované o tom, kolik času bude potřeba k realizaci vyhoštění žalobce z území ČR, na který soud v podrobnostech odkazuje. Z tohoto odhadu zjednodušeně řečeno vyplývá, že na ověření totožnosti ve spolupráci s ruskou stranou a na vystavení náhradního cestovního dokladu žalobce je dle zkušeností se zemí původu žalobce potřeba v průměru 60 dní, na další nezbytné úkony po vystavení náhradního cestovního dokladu je potřebná doba pro jejich zajištění v průměru 30 dní. Ustanovení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců přitom jak uvedeno výše stanoví, že délka doby zajištění se určuje podle toho, jaký je odhadovaný čas pro realizaci správního vyhoštění dotyčného, a neodvíjí se tak od důvodu zajištění. Klíčové tak pro danou věc ve smyslu citované judikatury bude především dostačující vysvětlení jednotlivých kroků, které bude třeba učinit pro realizaci vyhoštění. Toto je v daném případě naplněno, odůvodnění žalované obsahuje adekvátní vysvětlení, z jakého důvodu má být žalobce zajištěn právě 90 dní. Takto stanovená doba je přitom též v souladu s § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který stanovuje limity pro dobu zajištění cizince, a to na 180 dní.

36. Soud má proto za to, že náležitosti výroku i odůvodnění vycházejí z požadavku přezkoumatelnosti a zásady práva na spravedlivý proces, přičemž doba zajištění je vždy neoddělitelnou součástí zajištění jako takového. Soud sice nepopírá, že neuvedení zákonného ustanovení, dle kterého žalovaná rozhodla o době zajištění, je vadou rozhodnutí, nejde však o natolik zásadní vadu, která by mohla vést ke zrušení rozhodnutí bez dalšího; absence ustanovení, podle kterého byla stanovena doba zajištění ve výroku nebo odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nevedla k odepření práva žalobce na spravedlivý proces, neboť důvody doby zajištění žalovaná žalobci sdělila, mohl tak namítat nepřiměřenost doby zajištění, a tohoto svého práva též využil. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že zajištění není sankcí, ale opatřením směřujícím k zajištění výkonu jiného pobytového opatření a to vyhoštění cizince.

37. V této souvislosti má soud rovněž za to, že takto odůvodněná délka zajištění je zcela přezkoumatelná a přiměřená, a to s ohledem na kvalifikovaný odhad žalované potřebné doby k vyřízení všech nezbytných záležitostí (ověření totožnosti žalobce, vystavení náhradního cestovního dokladu, zajištění průvozu a eskorty žalobce, zajištění letenky, atd.). Judikatura, na kterou žalobce v žalobě odkázal, je přitom dle názoru soudu zcela nepřípadná, neboť se týká jiných skutkových a právních důvodů a žalobce z ní také vytrhává části z kontextu. Především žalobce argumentuje judikaturou vztahujíc se k jinému důvodu zajištění, konkrétně § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, který stručně řečeno míří na cizince, u nichž je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění (a další doplňující důvody dle pozdějších novelizací tohoto písmene daného ustanovení – pozn. soudu). V daném případě však byl žalobce zajištěn z důvodu, že nevycestoval z území ve stanovené době. Tato skutečnost je podstatná z toho důvodu, že v případě žalobce již není potřeba v době jeho zajištění vyčkávat na rozhodnutí o vyhoštění, neboť to je již dávno vydané a pravomocné, ze všech zjištěných skutečností přitom bylo zjištěno, že vycestování žalobce nic nebrání, pouze to, že nemá platný cestovní doklad. Proto účel zajištění v případě žalobce lze zcela jednoznačně ve stanovené době dosáhnout, na rozdíl od odkazovaných kauz, kde žalobci namítali různé důvody, proč není v jejich případě podmínka splnění účelu zajištění možná, neboť ještě nebylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění.

38. Pokud žalobce namítá, že právní úprava neumožňuje periodický přezkum doby zajištění, soud odkazuje na závěry rozsudku NSS sp. zn. 7 As 17/2012, na který odkazoval ostatně sám žalobce, kde NSS jednoznačně dospěl k závěru, že relevantní právní úpravě z pohledu čl. 5 odst. 4 Úmluvy nelze ničeho vytknout. Zajištěnému cizinci je garantováno právo na pravidelný soudní přezkum zákonnosti zbavení jeho osobní svobody, a to jak cestou správního soudnictví, tak cestou civilního soudnictví. O obou možnostech soudního přezkumu (cestou správního i civilního soudnictví) přitom musí být zajištěný cizinec v souladu s § 124 odst. 6 zákona o pobytu cizinců poučen. V projednávaném případě se tak prokazatelně stalo v žalobou napadeném rozhodnutí. Soud k tomu opakuje, že v případě žalobce se nejedná o situaci, kdy by žalobce teprve vyčkával na vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, a proto by z jeho pohledu bylo nezbytné, aby mu bylo zaručeno právo na periodický přezkum jeho zajištění minimálně v měsíčních intervalech.

39. Otázka stanovení délky zajištění podléhá přitom správnímu uvážení správního orgánu a správní orgán je povinen ji stanovit v rámci zákonem vymezeného rozmezí po zohlednění všech individuálních okolností konkrétního případu. Tím jsou dány meze správního uvážení. Soudní přezkum správního uvážení je pak limitován na posouzení, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo zda je nezneužil a pokud tomu tak není, soud není oprávněn jakkoliv nahrazovat správní úvahu správního orgánu (§ 78 odst. 1 s. ř. s.; k tomu srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu – NSS – ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS). Těmto podmínkám napadené rozhodnutí zcela jednoznačně vyhovělo, neboť, jak již soud uvedl výše, doba zajištění byla stanovena v zákonném rozsahu a žalovaná konkrétní dobu zajištění v délce 90 dnů přesvědčivě a podrobně zdůvodnila. I námitka nepřiměřené délky zajištění je tak nedůvodná.

40. K námitce nevyužití mírnějších opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců soud předně uvádí, že zákon o pobytu cizinců v § 123b transponuje čl. 15 směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), podle kterého nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění. Jednou z podmínek pro zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, je skutečnost, že v daném případě nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Správní orgán při rozhodování o uložení zvláštního opatření přezkoumává, zda by jeho uložením nebyl ohrožen výkon správního vyhoštění. Přihlíží k dopadům do rodinného a soukromého života cizince.

41. Z výše citovaných ustanovení zákona o pobytu cizinců a návratové směrnice je však zřejmé, že důvodem, který ospravedlňuje zajištění stěžovatele (jakožto krajní prostředek), je obava, že by se výkonu rozhodnutí o vyhoštění vyhýbal. Zvláštní opatření je možno považovat za účinná, pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění mírnějšími prostředky - bez fyzického zajištění žadatele. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat také na závěry rozšířeného senátu NSS vyslovené v usnesení čj. 5 Azs 20/2016-38, podle kterého „[m]ožnost aplikace zvláštního opatření namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset na důvodu zajištění“ (body [32] a [36]). Správní orgán však musí při rozhodování o zajištění vždy individuálně posoudit veškeré skutkové okolnosti případu, tj. osobní, majetkové i rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, a na jejich základě odůvodnit vyloučení aplikace mírnějších donucovacích prostředků, tj. zvláštních opatření (srovnej rozsudek NSS ze dne 15. 7. 2011, čj. 7 As 76/2011-50, či ze dne 16. 11. 2011, čj. 5 As 59/2011-64).

42. Žalovaná nepřistoupila k uložení mírnějších opatření za účelem vycestování, neboť neshledala, že by žalobce zmíněná opatření skutečně plnil, a tedy že by bylo jejich uložení účinné. Dle žalované je z jednání žalobce patrná snaha vyhnout se vycestování z území ČR. Žalobce si byl vědom rozhodnutí o správním vyhoštění i rozhodnutí, kterým mu opakovaně nebyla udělena mezinárodní ochrana. V daném případě žalobce již nerespektoval uložené správní vyhoštění a v rozporu se svou povinností vycestovat, setrval na území ČR. Nerespektoval ani povinnost stanovenou v § 54 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a to vycestovat ve lhůtě 30 dnů ode dne pravomocného ukončení řízení o mezinárodní ochraně. Žalobce kromě toho v minulosti, konkrétně od roku 2006 do současnosti, opakovaně (celkem desetkrát) páchal trestnou činnost, což svědčí o nerespektování a neúctě k právnímu řádu ČR z jeho strany. Soud se proto ztotožňuje se závěry žalované, že v jeho případě je zcela zřejmé, a to již na základě zkušeností z minulosti, že nehodlá z území vycestovat, přestože mu bylo již opakovaně jak trestními soudy, tak správními orgány signalizováno, že je v důsledku jeho vlastního zavinění jeho přítomnost v ČR nežádoucí, a bylo mu za tím účelem opakovaně ukládáno vyhoštění.

43. Na tom podle názoru soudu nemůže pak změnit ani skutečnost, že žalobce zde pobývá na konkrétní adrese v Praze, navíc ve společné domácnosti s občankou ČR. Soud se ztotožnil se závěrem žalované, že v daném případě by nebylo uložení mírnějších opatření za účelem vycestování namísto zajištění účelné. V případě žalobce existovalo nebezpečí, že by žalobce mírnější opatření neplnil a z území by nevycestoval, čímž by mohlo dojít k ohrožení realizace jeho správního vyhoštění. Ze stejného důvodu žalovaná správně nepřistoupila ani k uložení mírnějších opatření dle § 123b odst. 1 písm. c) a d) stejného zákona.

44. Pokud žalobce teprve v řízení před soudem dokládal, že se skutečně na avizované adrese v Praze zdržuje, potvrzením (dokladem) o zajištění ubytování, navíc bez ověřených podpisů majitelů předmětného bytu, ač tak mohl dle data potvrzení učinit již v řízení před správním orgánem, soud považuje toto jeho tvrzení za účelové, a lze mít též pochybnosti o pravosti uvedeného dokladu. Soud však neshledal nezbytnost listiny předložené soudu v doplnění žaloby ze dne 18. 8. 2021, včetně této listiny, provádět jako důkaz, neboť její předložení nemůže nijak zvrátit skutečnost, že žalobce doposud činil všechno proto, aby z území i přes vydané zákazy pobytu nevycestoval. Ve spojení s důvodem, pro který byl zajištěn, tj. neboť nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, a s ohledem na závěry výše citované judikatury tak nelze dospět k jinému závěru, než ke kterému dospěla žalovaná, a sice že v případě žalobce nebyly dány podmínky pro uložení mírnějších opatření.

45. Finanční záruka ve smyslu 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců rovněž nebyla v řízení před správním orgánem nabídnuta, natož složena. Žalobce se tuto skutečnost snaží zhojit v řízení před soudem tím, že předložil čestné prohlášení své sestry, která se zaručuje, že za něj složí kauci ve výši 45.000 Kč. Stejně jako v předchozím bodě však soud uvádí, že v této fázi řízení je již tento krok žalobce zcela bez efektu. Žalobce v rámci svého výslechu opakovaně uváděl, že je finančně závislý na své rodině, případně si příležitostně vydělává na brigádách (ač k tomu evidentně nemá potřebné oprávnění, čili zcela otevřeně porušuje i další právní předpisy – pozn. soudu), tj. žalovaná měla dostatek indicií vyplývajících z vlastních tvrzení žalobce, že žalobce nedisponuje hotovostí, která by mohla sloužit jako záruka k tomu, že až budou vyřízeny všechny potřebné náležitosti, žalobce vycestuje z území. Proto zcela správně dospěla k závěru, že toto zvláštní opatření nelze v případě žalobce uložit místo jeho zajištění a soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje.

46. Žalobce s nabídkou finanční záruky přichází až v řízení před soudem, navíc, jde o finanční záruku, kterou za něj hradí jiná osoba. Podstatou tohoto zvláštního opatření však je, aby cizinec, který se chce vyhnout svému zajištění, pociťoval složení finanční záruky jako výrazný zásah do jeho majetkové sféry v takovém rozsahu, aby na jedné straně nebyl pro něj likvidační, na straně druhé aby byl schopen zajistit, že žalobce se opravdu nebude ukrývat či jinak vyhýbat následnému vyhoštění. Soud však má pochybnosti, zda by vůbec tohoto účelu bylo možno na základě dodatečně nabídnuté finanční záruky dosáhnout. Soud totiž nad rámec nezbytně nutného dodává, že záruka ve výši 45.000 Kč není ve vztahu k pobytové historii žalobce a jeho trestní minulosti nijak vysoká, a navíc nijak finančně nezasahuje jeho samotného, ale jeho sestru.

47. Co se týče námitky týkající se nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, ani tu neshledal soud jako důvodnou. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná nepopřela sdílení domácnosti žalobce s jeho přítelkyní, občankou ČR, ani skutečnost, že s ní zřejmě čeká dítě – což však žalobce správnímu orgánu prokazoval pouze svým tvrzením, a v řízení před soudem pouze čestnými prohlášeními a poukazem k vyšetření jeho přítelkyně (nikoliv tedy např. těhotenskou knížkou). Žalovaná však s ohledem na dosavadní jednání žalobce neshledala nepřiměřenost zásahu do jeho soukromého a rodinného života.

48. Soud v prvé řadě upozorňuje, že otázkou zásahu do soukromého a rodinného života se správní orgány i správní soudy náležitě zabývaly s ohledem na rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce. Přestože bylo shledáno, že žalobce má na území ČR rodinné příslušníky a rodinný život zde realizuje, veřejný zájem na jeho správním vyhoštění s ohledem na rozsáhlé páchání trestné činnosti převážil. Stejné závěry lze učinit i v případě zajištění žalobce. Jestliže bylo jako zákonné shledáno správní vyhoštění žalobce, kdy mu byl zakázán vstup na území Evropské unie v délce 5 let, nelze považovat odloučení od jeho rodiny po dobu 90 dnů jako nepřiměřené. V daném případě převážil veřejný zájem na zajištění žalobce za účelem realizace jeho vyhoštění nad jeho rodinným životem. K tomu je nutno doplnit, že samotné zajištění je vždy zásahem do soukromého a často i do rodinného života žalobce. Podstatné však je, aby nebyl nepřiměřený.

49. Ani soud nijak nepopírá, že žalobce čeká dítě s občankou ČR, tato skutečnost však za daných individuálních okolností nemůže zvrátit závěr, že zájem na vycestování žalobce převažuje. Z vlastních slov žalobce plyne, že jeho přítelkyně je těhotná ve 4. měsíci těhotenství. I pokud by tedy bylo pravdivé tvrzení, že toto dítě čeká se žalobcem, je nutno v souladu s judikaturou NSS (viz bod 42 výše) vycházet především z toho, že žalobce svůj rodinný život založil již v době, kdy si byl zcela jednoznačně vědom, že v důsledku svého vlastního protiprávního jednání již není jeho pobyt na území ČR žádoucí a že přijde doba, kdy bude muset území ČR opustit. Jeho předchozí pobytová historie neodůvodňuje, aby bylo šetřeno jeho právo na rodinný život, neboť žalobce se dopouštěl velmi závažných protiprávních jednání, které nelze ignorovat, a z jeho dosavadního chování je evidentní, že není ochoten svůj přístup k právnímu řádu ČR jakkoliv měnit. Obdobné závěry ostatně učinily soudy i ve vztahu k předchozímu zajištění žalobce (viz rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 1 A 72/2020).

50. V řízení o zajištění žalobce nebylo přitom namítáno, že by přítelkyně žalobce byla v době zajištění žalobce bez pomoci ať už své rodiny, případě pomoci rodiny žalobce, s níž dle vlastního čestného prohlášení žije ve společné domácnosti na území ČR. Žalobce přitom svou přítelkyni neživil, naopak, sám byl finančně závislý na své rodině. Soud tedy ani v tomto ohledu neshledal nepřiměřenost napadeného rozhodnutí, která by porušovala čl. 8 Úmluvy. Z obdobných důvodů nelze tvrdit ani porušení nejlepšího zájmu dítěte dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, neboť dítě se ještě nenarodilo. K tomu soud dále upozorňuje na § 122 zákona o pobytu cizinců, který upravuje podmínky odstranění tvrdosti správního vyhoštění tak, že [v] době, po kterou nelze podle rozhodnutí o správním vyhoštění cizinci umožnit vstup na území, policie cizinci udělí vízum nebo povolí vstup na území, jestliže důsledkem neudělení víza nebo nepovolení vstupu by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Žalobce tak má možnost i ve své situaci určitým způsobem svůj rodinný život realizovat, pokud o to bude mít skutečný zájem.

51. K poslední námitce žalobce sice soud uznává, že poučení napadeného rozhodnutí žalované obsahuje na svém konci citaci § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, který byl však již z účinností od 21. 1. 2019 zrušen nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, ze dne 27. 11. 2018 (N 189/91 SbNU 329; 16/2019 Sb.). Podle tohoto již neplatného ustanovení platilo, že [v] případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně. V daném případě soud konstatuje, že jde o pochybení na straně žalované, avšak současně nelze odhlédnout od skutečnosti, že toto pochybení se nijak nedotklo žalobcových práv (či povinností), neboť žalobce neuvedl, že by v přímém důsledku tohoto poučení učinil nějaké kroky, když ani žádné kroky k tomu, aby podmínky citovaného ustanovení nastaly, učinit nemohl, a tímto poučením byl pouze informován o tom, jak bude soud postupovat v případě, kdyby byl ze zajištění propuštěn dříve, než soud o žalobě meritorně rozhodne. I kdyby pak toto ustanovení bylo pořád platné a účinné, jeho podmínky nebyly naplněny, neboť žalobce dle dostupných informací soudu ze zajištění do vydání tohoto rozsudku propuštěn nebyl. Žalovaná pak ve vyjádření k žalobě uvedla, že toto poučení bylo učiněno pouze nad rámec a do napadeného rozhodnutí se dostalo chybným přepisem. Takového vysvětlení soud za daných okolností tohoto případu naprosto akceptuje, kdy přihlédl též k tomu, že žalovaná je povinna vyhotovovat rozhodnutí o zajištění cizinců v značné časové tísni, a proto není vyloučeno administrativní pochybení spočívající ve špatném přepisu (např. z předpřipravených šablon rozhodnutí pro typové případy, apod.). Podstatné však v této věci je, že k tomu, aby soud zrušil napadené rozhodnutí pro tuto vadu, by musely přistoupit i další okolnosti, v jejichž souhrnu by žalobce mohl být nesprávným poučením skutečně dotčen na svých právech nebo povinnostech. A to se v daném případě jednoznačně nestalo. I tato námitka je tak ve svém výsledku nedůvodná.

52. Dle soudu tedy žalovaná zjistila skutkový stav věci dostatečně, aby mohla rozhodnout o zajištění žalobce. Rozhodnutí o zajištění je prvním úkonem v řízení a musí k němu dojít v krátké lhůtě do 48 hodin od omezení cizince na svobodě, nelze proto po správním orgánu očekávat rozsáhlé dokazování. Žalovaná se přitom dostatečně zabývala konkrétními okolnostmi případu žalobce, aby si učinila závěr o zákonnosti jeho zajištění, a tento svůj závěr přezkoumatelným způsobem též odůvodnila.

V. Závěr a náklady řízení

53. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

54. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovaná naopak ve věci úspěch měla, avšak žádné náklady řízení nad rámec její úřední činnosti ji nevznikly a žádné náklady řízení ani neuplatňovala, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.