č.j. 29 A 142/2018-96

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., a JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., ve věci žalobce: Vinařství Velké Bílovice s.r.o., IČ 29301131 sídlem Čejkovská 772, 691 02 Velké Bílovice proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát sídlem Květná 15, 603 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2018, č. j. SZPI/AA704-41/2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Výše označeným rozhodnutím žalovaný částečně změnil rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 9. 3. 2018, č. j. SZPI/AA704-36/2018, kterým správní orgán prvního stupně rozhodl, že se žalovaný dopustil dvou přestupků dle § 39 odst. 5 zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vinohradnictví a vinařství“), dále přestupku podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o SZPI“), a přestupku podle § 39 odst. 2 písm. bb) zákona o vinohradnictví a vinařství. Rozhodnutím žalovaného bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změněno ve výroku I. v části popisu skutku uvedeného v odst. 1) písm. b) tak, že zní: „Obviněný od 1. 8. 2015 do 31. 3. 2017 v provozovně na adrese Čejkovská 722, 691 02 Velké Bílovice porušil § 30 odst. 1 zákona č. 321/2004 Sb., ve znění platném a účinném do31. 3. 2017, když nevedl evidenci o zásobách vína v souladu s požadavky § 14 odst. 1 a 10 vyhlášky č. 323/2004 Sb., ve znění platném a účinném k 31. 3. 2017, neboť předmětnou evidenci nevedl v pevné vazbě ani v elektronické podobě pomocí programu zabezpečujícího, aby každý záznam byl proveden nevratně s uvedením jména osoby, která záznam provedla, nýbrž v účetním programu Pohoda, v němž nebyla zajištěna nevratnost provedených záznamů spolu s uvedením jména osoby, která záznam provedla.“ Ve zbytku bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno.

2. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo (ve výroku I.) rozhodnuto, že se žalobce dopustil přestupků: 1) dle§ 39 odst. 5 zákona o vinohradnictví a vinařství ve znění do 31. 3. 2017 tím, že: a. v provozovně Čejkovská 772, 691 02 Velké Bílovice ke dni kontroly v evidenční knize za rok 2016/2017 nevedl řádně evidenci o zásobách produktu a přídavcích jiných látek než vína k produktu v jednotlivých nádobách v souladu s požadavky § 14 odst. 1 a 11 vyhlášky č. 323/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o vinohradnictví a vinařství (dále jen „vyhláška“) a přílohy č. 33 vyhlášky, neboť u 54 nádob nekorespondoval faktický stav s vedenou evidencí (ve výroku správního orgánu prvního stupně jsou uvedena jednotlivá čísla nádob, jejich obsah a označení dle skladové karty) b. v provozovně Čejkovská 772, 691 02 Velké Bílovice, od 1. 8. 2015 minimálně do 31. 3. 2017 v evidenčních knihách za roky 2015/2016, 2016/2017 nevedl evidenci o zásobách vína v souladu s požadavky § 14 odst. 1 a odst. 10 vyhlášky a přílohy č. 32 vyhlášky, a to ani v pevné vazbě, ani v elektronické podobě pomocí programu zabezpečujícího, aby každý záznam byl proveden nevratně s uvedením jména osoby, která záznam provedla, c. provozovně Čejkovská 772, 691 02 Velké Bílovice, ke dni 31. 3. 2017 v evidenční knize za rok 2016/2017 nevedl řádně evidenci o zásobách produktu a přídavcích jiných látek než vína k produktu v jednotlivých nádobách v souladu s požadavky § 14 odst. 1 a 11 vyhlášky a přílohy č. 33 vyhlášky pro následující vína: Sauvignon, moravské zemské víno, číslo šarže M1/16, uloženo v zásobních nádobách č. R4 a č. R-1, v celkovém množství 19 800 litrů, Rulandské bílé, moravské zemské víno, číslo šarže M2/16, uloženo v zásobních nádobách č. B29 a č. VN7, v celkovém množství 23 000 litrů, Ryzlink vlašský, moravské zemské víno, číslo šarže M3/16, uloženo v zásobní nádobě č. 6, v celkovém množství 40 000 litrů, Tramín červený, moravské zemské víno, číslo šarže M4/16, uloženo v zásobní nádobě č. B-30, v celkovém množství 8 110 litrů, Müller Thurgau, moravské zemské víno, číslo šarže M-5, uloženo v zásobní nádobě č. B-21, v celkovém množství 12 690 litrů, Neuburské, moravské zemské víno, číslo šarže M6/16, uloženo v zásobní nádobě č. VN10, v celkovém množství 10 900 litrů, Chardonnay, moravské zemské víno, číslo šarže M7/16, uloženo v zásobních nádobách č. 01 a č. 03, v celkovém množství 2 1600 litrů, Pálava, moravské zemské víno, číslo šarže M8/16, uloženo v zásobní nádobě č. VN8, v celkovém množství 12 700 litrů, Frankovka, moravské zemské víno, číslo šarže M9/16, uloženo v zásobní nádobě č. 0-6, v celkovém množství 9 600 litrů, Svatovavřinecké, moravské zemské víno, číslo šarže M10/16, uloženo v zásobní nádobě č. 3, v celkovém množství 33 220 litrů, Rulandské modré, moravské zemské víno, číslo šarže M11/16, uloženo v zásobní nádobě č. B-22, v celkovém množství 13 420 litrů, Ryzlink rýnský, moravské zemské víno, číslo šarže M12/16, uloženo v zásobní nádobě č. NV9, v celkovém množství 3 740 litrů, Veltlínské zelené, moravské zemské víno, číslo šarže M13/16, uloženo v zásobní nádobě č. B24, v celkovém množství 5 660 litrů, neboť pro tato vína vedl pouze souhrnnou evidenci o zásobách produktu a přídavcích jiných látek než vína k produktu podle kategorie vína dle přílohy č. 33a vyhlášky, ačkoliv tuto evidenci mohou vést pouze výrobci, jejichž výroba produktů za vinařský rok nepřesáhne 100 hl (žalobce přitom vyrobil větší množství vína za vinařský rok) a nevedl evidenci na vzoru v příloze č. 33 vyhlášky. 2) dle § 39 odst. 5 zákona o vinohradnictví a vinařství ve znění do 31. 3. 2017 tím, že v provozovně Čejkovská 772, 691 02 Velké Bílovice dne 31. 3. 2017 nepředložil orgánu dozoru na jeho žádost bez zbytečného odkladu evidenci o hmotnosti a cukernatosti zpracovaných vinných hroznů nebo hroznového moštu za vinařský rok 2015/2016 vedenou dle přílohy č. 27 vyhlášky (ze sklizně roku 2015 např. zpracoval hrozny odrůdy Frankovka, 2350 kg, z toho vylisoval 1760 hl moštu, množství vína po odečtení ztrát bylo 16,40 hl, šarže M8/15); porušil tak právní povinnosti stanovené v § 30 odst. 2 zákona o vinohradnictví a vinařství, 3) dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o SZPI, tím že žalobce v provozovně Čejkovská 772, 691 02 Velké Bílovice ke dni 31. 5. 2017 nesplnil uložené opatření k odstranění zjištěných nedostatků č. P026-71242/17/D – „dopracovat evidenční knihy dle vzoru uvedeného v příloze č. 32 vyhlášky, a to za hospodářský rok 2015/2016 a za hospodářský rok 2016/2017“, neboť předmětná evidence byla nadále vedena pouze v účetním systému Pohoda pomocí programu nezabezpečujícího, aby každý záznam byl proveden nevratně s uvedením jména osoby, která záznam provedla. Z uvedeného účetního programu byly za jednotlivé kalendářní měsíce evidované údaje pouze vytištěny, sešity sešívačkou a přelepeny šedou páskou, v této evidenci nebyly vedeny následující údaje: technologické ztráty (ty byly evidovány obecně jako výdej a nebylo patrné, o jaké výdeje se jedná), popřípadě vlastní spotřeba, datum a podpis, 4) dle § 39 odst. 2 písm. bb) zákona o vinohradnictví a vinařství, tím že porušil povinnost stanovenou v čl. 7 odst. 1 písm. a) v návaznosti na čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 25. 10. 2011, č. 1169/2011, o poskytování informací o potravinách spotřebitelům, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 a (ES) č. 1925/2006 a o zrušení směrnice Komise 87/250/EHS, směrnice Rady90/496/EHS, směrnice Komise 1999/10/ES, směrnice Evropského parlamentu a Rady2000/13/ES, směrnic Komise 2002/67/ES a 2008/5/ES a nařízení Komise (ES) č. 608/2004, v platném znění [dále jen „nařízení (EU) č. 1169/2011“], a to tak, že uvedl do oběhu víno Modrý Portugal č. š. L-2 M1/17, 1260 ks á 5 l, které bylo v horní části balení bag in boxu označeno injektem tiskem následujícími údaji: č.š. L-2 M1/17, datum plnění 30. 3. 2017, alk. 11 % obj., země původu Slovensko a údajem, že se jedná o víno bílé, suché, ačkoli na boční straně balení byl uveden údaj, že se jedná o Modrý Portugal víno červené; vzhledem k tomu, že údaje o barvě vína se lišily, informace o charakteristice potraviny nebyla pro spotřebitele jasná, byla zavádějící.

3. Za uvedené přestupky uložil správní orgán prvního stupně žalobci na základě § 39 odst. 6 písm. c) zákona o vinohradnictví a vinařství, v souladu s § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „nový přestupkový zákon“) úhrnnou pokutu ve výši 1 300 000 Kč a dále povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč a náklady dodatečné kontroly ve výši 500 Kč.

4. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu prvního stupně v celém rozsahu. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí předně vyjádřil k legislativním změnám, ke kterým došlo v mezidobí od spáchání přestupků do zahájení přestupkového řízení, a dospěl k závěru, že byla použita pro žalobce příznivější úprava pro posouzení přestupků a uložení správního trestu, správní orgán prvního stupně vždy správně užil právní úpravu pro žalobce nejpříznivější – tedy znění zákona o vinohradnictví a vinařství a vyhlášky účinné v době spáchání přestupku, a nový přestupkový zákon. Dále žalovaný neshledal nezákonnost v provádění kontrol na místě, ani nezákonnost samotných protokolů o kontrole. Námitkám žalobce o nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o přestupcích, nedostatečné identifikaci skutku, možné záměně popsaných skutků a nedostatečném zjištění skutkového stavu žalovaný nepřisvědčil a na základě spisové dokumentace dospěl k závěru, že spáchání přestupků bylo prokázáno, a přestupky, jejichž spáchání je žalobci kladeno za vinu, jsou řádně popsány v prvostupňovém rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně se dle žalovaného vypořádal i se všemi námitkami vyslovenými žalobcem v rámci vyjádření obviněného ke správnímu řízení, a rovněž uvedl důvody výroků rozhodnutí o přestupcích, podklady pro jejich vydání, úvahy, kterými se správní orgán prvního stupně řídil i jejich hodnocení při výkladu právních předpisů. Žalovaný se ztotožnil i s výší udělené pokuty. Ke změně části výroku prvostupňového rozhodnutí žalovaný přistoupil pouze z důvodu zpřesnění skutku, přesnějšího vymezení časového období spáchání skutku – uvedená změna však nic nemění na podstatě vlastního rozhodnutí.

II. Stručné shrnutí argumentů obsažených v žalobě

5. Ve včas podané žalobě žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil. Uvedl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost i pro nedostatek důvodů. Rozhodnutí nesplňuje požadavky zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) – dále jen „kontrolní řád“, ani § 68 zákona č. 500/2004, správní řád (dále jen „správní řád“). Žalovaný i správní orgán prvního stupně se dopustili mnoha procesních pochybení, v jejichž důsledku je celé řízení před správními orgány nezákonné. S ohledem na námitky uvedené v žalobě žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného i správního orgánu prvního stupně zrušil.

6. Kvůli poměrně velkému rozsahu žaloby jsou pro lepší přehlednost konkrétní námitky žalobce rozebrány až v části V. tohoto rozsudku.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

7. Žalobní námitky jsou dle žalovaného povětšinou identické s odvolacími námitkami, žalovaný tedy setrvává na svém rozhodnutí. Uvedenými žalobními námitkami ohledně postupu při prováděných kontrolách a nezákonnosti pořízených protokolů, nedostatečné identifikace skutků a jejich nezaměnitelnosti, nedostatečného stavu zjištění věci v rozporu se skutkovým stavem, právního hodnocení přestupků, nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí a výše uloženého trestu se podrobně zabýval již v napadeném rozhodnutí.

8. Ve vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí, přičemž má za to, že správní orgány postupovaly v souladu se správním řádem, a že se v napadeném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vypořádal se všemi odvolacími námitkami. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo změněno v souladu s podmínkami správního řádu. Na základě uvedeného žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Ústní jednání

9. Při ústním jednání konaném dne 22. 12. 2020 žalobce uvedl, že v rozhodné době zaměření jeho činnosti představovalo zejména nákup vína ze zahraničí, popř. v menší míře od českých výrobců. Výrobou vína z hroznů se žalobce zabýval jen velmi okrajově, což mělo vliv i na způsob vedení evidence. V roce 2015 totiž prostory, které nabyl, nebyly v takovém stavu, aby výrobu umožňovaly.

10. Řízení před správními orgány bylo dle žalobce zatíženo procesními vadami. V první řadě tak žalobce zmínil otázku doručování protokolů o kontrole žalobcovu zaměstnanci Ing. S. Toto doručování neproběhlo v souladu se správním řádem, zejména s jeho § 19 a násl. Jmenovaný technolog výroby tyto protokoly toliko převzal a seznámil se s nimi, přičemž správní orgán prvního stupně neprovedl takový úkon, jímž by vykázal doručení těchto protokolů doručenkou. Na této doručence by byl Ing. S. povinen podepsat prohlášení, že protokol předá žalobcově jednateli. V tomto směru žalobce odkázal na závěr č. 130 za zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 14. 2. 2014, který se zabýval otázkou doručování ve vazbě na zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a správní řád. Dále žalobce zmínil rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, č. j. 8 A 47/2017-66, a ze dne 24. 2. 2020, č. j. 10 A 153/2016-60 (všechna zde uvedená rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz).

11. Dále žalobce uvedl, že pokutu uložil žalovaný (resp. správní orgán prvního stupně) dle nového přestupkového zákona, účinného od 1. 7. 2017, přičemž veškeré správní delikty dle výrokové části rozhodnutí byly spáchány před účinností daného zákona. Dle přechodných ustanovení § 112 nového přestupkového zákona však správní orgány měly zvažovat, zda pokutu neukládat dle předchozí právní úpravy dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) a hodnotit, zda tato právní úprava nebyla pro žalobce výhodnější. K 31. 3. 2017 pak byly správní delikty hodnoceny i po hmotněprávní stránce, i když jejich část byla časově ukotvena až k době po 31. 3. 2017. Přitom od 1. 4. 2017 zákon o vinohradnictví a vinařství prošel zásadní novelizací. Žádný ze správních orgánů se s touto otázkou nevypořádal. V době ukládání trestů již byla část právních předpisů zrušena (např. nařízení EU).

12. Protokoly ze dne 18. 1. 2017 a ze dne 16. 6. 2017 se nedostaly do sféry žalobcova jednatele, pročež proti nim nebyly podány námitky. Tím se cítí být žalobce zásadně dotčen na svých právech. Dále se protokol ze dne 18. 1. 2017 nedá za protokol ve smyslu kontrolního řádu považovat, neboť jej stíhá zásadní vada dle § 12 odst. 1 písm. h) kontrolního řádu. Není v něm např. zachyceno, jaké víno má jaká nádoba obsahovat a chybí čísla šarží; vycházelo se pouze z údajů diktovaných Ing. S., s nímž byla prováděna souběžně i kontrola dalších subjektů, společností WINEPRODUCT s.r.o. a Pod Zámkem s.r.o. Správní orgány tak řádně nezjistily skutkový stav věci, neboť nerozlišovaly, komu (které z jednotlivých společností) patří nádoby a jejich obsah. V daných souvislostech byl postup žalovaného, projevující se např. ve vypuštění specifikace jednotlivých nádob a jejich obsahu z výroku rozhodnutí, účelový; povinnost evidovat víno má kontrolovaná osoba do tří dnů, přičemž pokud správní orgán na místě nezkontroluje příslušné doklady a nefixuje svá zjištění ke konkrétnímu datu, stane se posléze nepřezkoumatelným i následné rozhodnutí ve věci, zejména jeho výrok. Správní orgány nezjišťovaly, že žalobci připisovaná vína patřila společnosti WINEPRODUCT s.r.o., která k nim také měla vést evidenci. Ke správnému „spárování“ vín a jejich majitelů nedošlo; pokud by k tomu naopak došlo, pak by nikdy nebylo možné dojít k závěru o spáchání správního deliktu.

13. Žalobce také uvedl, že evidence se vede za tzv. vinařský rok. Za ten má příslušný subjekt povinnost uvádět hlášení vůči „ústřednímu kontrolnímu ústavu“. Jelikož v rozhodnou dobu žalobce hlavně nakupoval dovozová vína, musel mít dokumenty k těmto vínům také od celních orgánů. Pokud by tedy správní orgány měly zájem řádně zjistit skutkový stav, měly k tomu k dispozici celou řadu takto vymezených materiálů, o ty se však nezajímaly.

14. Žalobce vyjádřil výhrady vůči deliktu uvedenému ve výroku I. 1. b) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Ani zde nebyla jasně specifikována vína, u nichž neměla být vedena evidence. Proto také žalovaný ve svém rozhodnutí předmětný výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně redukoval. Nebyly zde také specifikovány právní předpisy, dle nichž byl správní delikt spáchán. Žalobce pak také evidenci vedl tak, že jednotlivé listy pevně spojil, přičemž žalovaný nijak nespecifikoval, jak mělo a mohlo dojít k úpravě této evidence. Žalobce tak vedl evidenci v pevné vazbě a nelze říci, že nesjednal nápravu, která mu byla v tomto směru uložena.

15. Dále delikt dle výroku I. 1. c) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je totožný s deliktem dle výroku I. 1. a) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Povaha tohoto správního deliktu je nejasná.

16. Podobně v případě deliktu uvedeného ve výroku I. 2. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se jej žalobce nemohl dopustit, neboť víno, ohledně něhož měla být dle správních orgán vedena příslušná evidence, nevyrobil, nýbrž nakoupil od Vinařství Baloun, s.r.o. V rozhodnou dobu žalobce víno z hroznů prakticky nevyráběl a žalobce ani nebyl výrobcem daného vína. U něj vedlo evidenci právě Vinařství Baloun, s.r.o. a právě v tomto smyslu také žalobce navrhoval provedení důkazů. K tomu žalovaný uvedl jen to, že dle dokladů žalobce s tímto vínem provedl tzv. kupáž; to dle žalobce sice pravda, nebylo to ale ve vinařském roce 2015/2016, ale až v pozdějším vinařském roce. To žalovaný nevyvrátil.

17. Žalobce nesouhlasil ani s tím, že by řádně nepředložil evidenci – bez zbytečného odkladu – za vinařský rok 2015/2016. Kontrola proběhla v roce 2017. Tou dobou žalobce evidenci vedl. Za požadovaný rok však již měl evidenci archivovanou, a to v sídle v Břeclavi. Nebyl důvod, aby tuto evidenci měl na provozovně. Pokud jde o lhůtu „bez zbytečného odkladu“, tak i žalovaný na svých internetových stránkách zveřejnil upozornění na to, jak mají být doklady předkládány – lhůtu je třeba určovat individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Důležité také je, že nyní nemohlo dojít ke zmaření kontroly, což je důvodem pro stanovení lhůty „bez zbytečného odkladu“ (to neznamená lhůtu „ihned“); u té je třeba vycházet z toho, že tato lhůta činí sedm dní.

18. V případě označení vína Modrý Portugal žalobce navázal na svá níže uvedená tvrzení obsažená v žalobě. Víno nebylo dodávána přímo spotřebitelům, ale společnosti Hopi. Většinu těchto vín žalobce stáhl a do oběhu se ho dostalo jen zcela minimální množství.

19. Výroky II. a III. označil žalobce za nepřezkoumatelné. Týká se to otázky, podle jakých právních předpisů, v souvislosti s novelizací příslušných právních předpisů, měla být věc posuzována, a zda ta která právní úprava byla pro žalobce příznivější.

20. Nepřezkoumatelnost se týká právě i výroku o trestu. Například se u rozhodnutí o trestu vychází z toho, že není zřejmé, jaká vína byla smísena, přitom rozhodnutí samé hovoří o tom, dokonce uvádí čísla šarží, jaká dvě vína žalobce smísil. Žalovaný také na jednu stranu hovoří až o fatálních (možných) následcích žalobcova jednání, na druhou stranu však u trestu vychází z toho, že nebyl zjištěn žádný konkrétní škodlivý následek. Nelze hovořit ani tom, že by žalobce uvedl do oběhu větší množství „závadných“ vín. Žalovaný ani nezdůvodnil, v čem spatřoval vysokou závažnost žalobcova jednání.

21. Žalovaný při jednání odkázal na své rozhodnutí, jakož i na vyjádření k žalobě.

22. Soud při jednání provedl důkazy navržené žalobcem.

23. Soud v tomto smyslu provedl důkaz listinou, která představuje vytištěnou informaci z internetových stránek žalovaného ze dne 7. 3. 2014, nadepsanou jako „Předkládání evidenčních knih k vinařským produktům na místě“. Tento dokument obsahuje dotaz: „Lze si ustanovení článku 38 odst. 2 nařízení (ES) 436/2009 – ‚evidenční knihy se vedou pro každý podnik odděleně, přímo v zařízení, kde se produkty skladují‘ – vykládat tak, že evidenční knihy musí být na místě nejen vedeny, ale na místě i kdykoliv (tedy v průběhu kontroly) předloženy?“. Na tuto otázku následuje odpověď: „Podle § 30 odstavce 2 zákona č.321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství musí být evidenční knihy předkládány dozorovému orgánu bez zbytečného odkladu. Dále je možné poukázat na čl. 38 odst. 2 nařízení (ES) č.436/2009, který stanoví že: Evidenční knihy se vedou pro každý podnik odděleně, přímo v zařízení, kde se produkty skladují. Pokud je však možné kdykoli na základě jiných podkladů provést kontrolu vstupů a výstupů a zásob v zařízení, kde se produkty skladují, příslušné orgány mohou spolu s případným uvedením pokynů povolit, aby a) bylo vedení evidenčních knih prováděno v sídle podniku, jsou-li produkty skladovány v různých provozovnách jednoho podniku v téže místní správní jednotce nebo v sousedící místní správní jednotce; b) byl vedením evidenčních knih pověřen podnik se specializací v této oblasti. Jsou-li maloobchody prodávající konečnému spotřebiteli součástí jednoho podniku a jsou-li tyto maloobchody zásobovány z jednoho nebo více centrálních skladů téhož podniku, musí tyto sklady, aniž je dotčen čl. 37 odst. 3, vést evidenční knihy; v těchto evidenčních knihách se dodávky určené uvedeným maloobchodům zapisují jako výstupy. Z uvedeného vyplývá, že zákon o vinohradnictví a vinařství (národní úprava) není v rozporu s nařízením (ES) č. 436/2009 (evropskou právní úpravou). Naopak, oba tyto právní předpisy jsou spolu provázány, přičemž je nutné je vykládat tak, že evidenční knihy musí být na místě nejen vedeny, ale na místě i kdykoliv (tedy v průběhu kontroly) předloženy. O nezbytnosti vedení evidenčních knih v místě, kde se nachází (skladují) produkty, svědčí i lhůty stanovené v čl. 45 nařízení (ES) 436/2009, kdy povinnost provádět záznamy dle čl. 39, 40 a 44 uvedeného nařízení, se provádí nejpozději v pracovní den po příjmu. Rovněž způsoby ošetřování dle článku 41 nařízení (ES) 436/2009, je nutné provádět nejpozději první pracovní den po ošetření. Rovněž je ve vztahu k účelu vedení evidenčních knih (potažmo jejich kontroly na místě) možné poukázat na účel daných ustanovení shora uvedeného nařízení, který se odráží v bodu (38) preambule uvedeného nařízení, kdy u látek používaných při určitých enologických postupech např. obohacování, přikyselování a slazení, je riziko jejich podvodného použití zvláště vysoké. Proto musí být u držení těchto látek vedeny evidenční knihy, aby měly příslušné orgány možnost kontrolovat pohyb a použití těchto látek. Z uvedeného pak, s ohledem na požadavek vedení evidenčních knih na místě, s krátkými lhůtami pro zápis jednotlivých údajů, vyplývá zájem tvůrců právních předpisů na provádění řádné a účinné kontroly, kterou je třeba zajistit, kromě jiného, i vyžadováním předložení evidenčních knih bez zbytečného odkladu, tedy v nejkratším možném termínu, v průběhu samotné kontroly, a to přímo v místě kontroly. Opačný názor by jen stěží zajišťoval účinnou kontrolu pohybu a držení vinařských produktů.“ 24. Dále soud k důkazu provedl vytištěnou informaci z internetových stránek žalovaného ze dne 18. 1. 2018 označenou jako „Úprava doručování kontrolních materiálů“. Dle něj: „Státní zemědělská a potravinářská inspekce od ledna 2018 využívá nový interní informační systém pro výkon úřední kontroly, který přinese změny mimo jiné při doručování kontrolních materiálů. Základním způsobem doručení zůstane, zejména při zjištění nedodržení právních povinností, předání kontrolního materiálu na místě. Tyto materiály podepíše pouze inspektor a předá je kontrolované osobě (KO), resp. jejímu zástupci. Současně je k podpisu KO předána ‚Doručenka‘, kterou podepíše jak inspektor, tak KO. Častěji než doposud budou elektronicky podepsané kontrolní materiály doručovány prostřednictvím datových schránek. Tento systém omezí nezbytnou dobu přítomnosti inspektora v provozovně KO a sníží tak časovou náročnost vykonávané kontroly, resp. byrokratickou zátěž podnikatelů. V nezbytných případech budou k doručování využívány také klasické poštovní služby.“ 25. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2013, č. j. 62 A 17/2012-101, publikovaného pod č. 2880/2013 Sb. NSS, soud zjistil, že společnosti VINIUM, a.s. byla uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč, a to rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 12. 2011, č. j. BE912-4/81/9/2011-SŘ. Tuto pokutu žalovaný jmenovanému subjektu uložil za to, že se dopustil správního deliktu dle § 39 odst. 5 zákona o vinohradnictví a vinařství tím, že ke dni 10. 8. 2010 ve své provozovně porušil povinnost vést evidenční knihy v rozsahu, způsobem a ve lhůtách tak, jak ukládají právní předpisy EU a dále vnitrostátní předpisy, konkrétně tím, že a) nevedl evidenci dle § 14 odst. 5 písm. b) vyhlášky podle vzoru uvedeného v příloze č. 24 vyhlášky, dále b) nevedl řádně evidenci dle § 14 odst. 5 písm. d) vyhlášky podle vzoru uvedeného v příloze č. 27 vyhlášky, neboť tam neuváděl všechny povinné údaje, a dále c) nevedl řádně evidenci dle § 14 odst. 11 vyhlášky podle vzoru uvedeného v příloze č. 33 této vyhlášky. Dále se daný subjekt dopustil správního deliktu dle § 39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví a vinařství tím, že porušil povinnost provádět zápisy do evidenčních knih nejpozději pracovní den po příjmu stanovenou v čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení Komise (ES) 436/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady ES č. 479/2008, pokud jde o registr vinic, povinná prohlášení a shromažďování údajů pro sledování trhu, průvodní doklady pro přepravu vinařských produktů a evidenční knihy vedené v odvětví vína, v platném znění (dále také jen „Nařízení“), tím, že při nákupu hroznů nevystavoval výkupní lístky nejpozději v pracovní den po příjmu hroznů (vstupu). Byl rovněž shledán vinným ze spáchání správního deliktu dle § 39 odst. 1 písm. ee) zákona o vinohradnictví a vinařství tím, že porušil zákaz uvádět do oběhu produkt neznámého původu uvedený v § 27 odst. 4 písm. b) bod 3 zákona o vinohradnictví a vinařství tím, že uvedl do oběhu produkty (hrozny, mošty, rmuty) odrůd Rulandské bílé, Ryzlink vlašský, Müller Thurgau, Tramín červený, Modrý Portugal a Muškát moravský neznámého původu. Dále byl uvedený subjekt shledán vinným ze správního deliktu dle § 39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví a vinařství tím, že porušil zákaz uvádět spotřebitele v omyl označováním, propagací a obchodní úpravou potravin nebo krmiv, jejich tvarem, vzhledem nebo balením, použitými obalovými materiály, způsobem jejich úpravy a místem vystavení, jakož i informacemi poskytovanými o nich jakýmkoliv médiem, uvedený v čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 178/2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti, neboť uváděl do oběhu vína Modrý Portugal jakostní odrůdové víno, číslo šarže 38/092, 47 156,5 litrů, Modrý Portugal víno s přívlastkem pozdní sběr, číslo šarže 59/092, 5 382 litrů, a Muškát moravský víno s přívlastkem kabinetní víno, číslo šarže 13/092, 7 191 litrů, která označil na etiketě zemí původu Česká republika, ačkoliv původ hroznů, z nichž byla tato vína vyrobena, je neznámý, a uváděl tak spotřebitele v omyl ohledně provenience vína. Dále se měl daný subjekt ke dni 8. 9. 2010 ve své provozovně dopustit správního deliktu dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o SZPI tím, že nesplnil opatření k odstranění zjištěných nedostatků uložené dle § 5 odst. 1 písm. c) zákona o SZPI – zajistit stažení z oběhu všech vín vyrobených z hroznů neznámého původu, neboť nezačal stahovat z oběhu víno Muškát moravský víno s přívlastkem kabinetní víno, č. š. 13/092, vyrobené z hroznů neznámého původu. Konečně žalovaný uznal dotyčný subjekt vinným ze spáchání správního deliktu dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o SZPI za jednání, jímž ke dni 15. 9. 2010 ve své provozovně nesplnil opatření k odstranění zjištěných nedostatků uložené dle § 5 odst. 1 písm. c) zákona o SZPI – zajistit stažení z oběhu všech vín vyrobených z hroznů neznámého původu, neboť nezačal stahovat z oběhu víno Modrý Portugal víno s přívlastkem pozdní sběr, č. š. 59/092, vyrobené z hroznů neznámého původu.

26. Soud se dále zabýval písemnostmi výslovně označenými žalobcem ze správního (kontrolního) spisu týkajícího se společnosti WINEPRODUCT s.r.o. (řízení o žalobě proti rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl o přestupcích společnosti WINEPRODUCT s.r.o. vede zdejší soud pod sp. zn. 29 A 46/2018), a to také v souvislosti s otázkou vlastnictví vybraných vín. Soud tak ověřil obsah protokolu o kontrole ze dne 18. 1. 2017, č. P001-70994/17, dle kterého byla daného dne u předmětné společnosti provedena kontrola dle § 3 zákona o SZPI, kdy tato kontrola byla provedena rovněž na adrese Čejkovská 772, Velké Bílovice a rovněž u ní by přítomen Ing. S. Dle tohoto protokolu byly souběžně provedeny kontroly společnosti WINEPRODUCT s.r.o., Pod Zámkem s.r.o. a u žalobce. Inspektoři konstatovali uložení vín ve specifikovaných nádobách a Ing. S. uvedl, že nabývací doklady k těmto vínům poskytne dodatečně.

27. Obdobně soud konstatoval obsah protokolu o kontrole ze dne 31. 3. 2017, č. P003-70994/17. Při této kontrole na již výše uvedené adrese byl opět přítomen Ing. S. Kontrolní akce výslovně navazovala na kontrolu ze dne 18. 1. 2017 a byla zaměřena zejména na vedení příslušných evidenčních knih k vínům zjištěným při předchozí kontrole. V této souvislosti soud konstatoval také obsah blanketního odvolání společnosti WINEPRODUCT s.r.o. ze dne 27. 11. 2017 proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 13. 11. 2017, č. j. SZPI/AK779-22/2017 a obsah doplnění tohoto odvolání ze dne 19. 1. 2018.

28. Soud naopak zamítl jako nadbytečný důkazní návrh na výslech Ing. S. Zde vycházel z toho, že Ing. S. i při kontrolách vystupoval jako zástupce žalobce a zároveň měl možnost se k průběhu kontrol vyjádřit, a to i prostřednictvím příslušných protokolů. Dle soudu by se tak jednalo o obdobu účastnického výslechu, který však, vzhledem k tomu, že se žalobce měl možnost ke všem skutečnostem vyslovit, je možné považovat za nadbytečný. Podobné (v kontextu „účastnického výslechu“) se týká i návrhu, obsaženého v žalobě, avšak „nepotvrzeného“ při ústním jednání, na výslech ředitele správního orgánu prvního stupně, Ing. V. O. Ten navíc ve věci vystupoval především jako úřední osoba a také se neúčastnil jednotlivých kontrol, takže po skutkové stránce k věci nemohl uvést relevantní informace. Soud také neprováděl důkaz závěrem č. 130 za zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 14. 2. 2014, neboť tento dokument považoval za součást žalobcovy právní argumentace a takto s ním i nakládal. Konečně i v situaci, kdy by žalobce trval na dokazování listinami prokazujícími výrobu z vín z hroznů ročníku 2015 Vinařstvím Baloun, s.r.o., považoval by soud tento návrh rovněž za nadbytečný (podrobněji níže). S ohledem na to, že obsahem správního spisu se ve správním soudnictví (zpravidla) nedokazuje, neprováděl soud ani důkaz předmětným spisovým materiálem.

V. Posouzení věci soudem

29. Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, a shledal, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

30. Předně se soud zabýval žalobní námitkou o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Tuto námitku žalobce učinil součástí několika žalobních bodů, soud ji však ve všech případech neshledal důvodnou a přiléhavou. Napadené rozhodnutí je dle soudu srozumitelné, strukturované a ve sporných otázkách dostatečně odůvodněné. Žalovaný reagoval na všechny podstatné aspekty projednávané věci a relevantní námitky, které ve správním řízení žalobce vznesl. Také výroky rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve spojení s rozhodnutím žalovaného obsahují veškeré podstatné náležitosti, včetně specifikace skutku, jak soud odůvodňuje níže. Napadené rozhodnutí proto není nepřezkoumatelné, a to ať už z důvodu nesrozumitelnosti nebo pro nedostatek důvodů.

31. Krajský soud shrnul poměrně rozsáhlé žalobní námitky do následujících bodů, na které následně reaguje: V. a) Procesní pochybení při výkonu kontroly dozorovým orgánem Argumentace žalobce 32. Žalobce namítl procesní vady řízení, které měly spočívat v tom, že kontroly, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí o přestupku správního orgánu prvního stupně, nebyly zahájeny v souladu s § 5 kontrolní řádu. Namítl, že zahájení kontroly bylo oznámeno pouze zaměstnanci žalobce, tedy „osobě povinné“ dle § 5 odst. 2 písm. a) kontrolního řádu, a žalobce jako osoba kontrolovaná nebyl dodatečně informován o zahájení kontroly v souladu s § 5 odst. 3 kontrolního řádu. Žalobce dodal, že mu tímto jednáním byla znemožněna účast na kontrolních úkonech při výkonu kontroly na místě a nebyla respektována práva žalobce jako kontrolované osoby podle § 10 odst. 1 písm. a) až d) kontrolního řádu.

33. V případě kontroly ze dne 18. 1. 2017 žalobce namítl, že v protokolu o kontrole č. P005- 71242/17 chybí podpis jedné z pracovnic provádějící kontrolu, čímž dle jeho názoru došlo k porušení § 12 odst. 1 písm. k) kontrolního řádu, a tudíž lze tento protokol považovat za vydaný v rozporu se zákonem.

34. Žalobce považuje protokoly o kontrole ze dne 18. 1. 2017, č. P005-71242/17, ze dne 31. 3. 2017, č. P026-71242/17, ze dne 16. 6. 2017, č. P041-71242/17, ze dne 4. 8. 2017, č. P088- 71185/17 a ze dne 7. 11. 2017, č. P117-71287/17 za podklady a důkazy získané v rozporu se zákonem, tudíž je dle žalobce i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzené rozhodnutím žalovaného nezákonné.

35. Žalobce dále namítl, že kontrolní orgán porušil § 9 písm. a) kontrolního řádu, jelikož při zjišťování stavu věci vycházel jen z tvrzení zaměstnance žalobce (technologa výroby), dále tak dle žalobce porušil § 12 písm. h) kontrolního řádu, jelikož nesplnil svou povinnost označit v protokolu o kontrole „kontrolní zjištění, obsahující zjištěný stav věci s uvedením nedostatků a označení právních předpisů, které byly porušeny, včetně uvedení podkladů, z kterých tato kontrolní zjištění vycházejí.“ Protokol také nebyl ve smyslu § 9 písm. f) kontrolního řádu řádně předán kontrolované osobě. Závěry Krajského soudu v Brně 36. Dle § 5 odst. 2 písm. a) kontrolního řádu je kontrola „[z]ahájena prvním kontrolním úkonem, jímž je předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě nebo jiné osobě, která kontrolované osobě dodává nebo dodala zboží nebo ho od ní odebrala či odebírá, koná nebo konala pro ni práce, anebo jí poskytuje nebo poskytovala služby nebo její služby využívala či využívá, případně se na této činnosti podílí nebo podílela (dále jen „povinná osoba“), jež je přítomna na místě kontroly.“ 37. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že kontrola je zahájena předložením pověření o kontrole kontrolované osobě, v případě právnické osoby fyzické osobě oprávněné za ni jednat, která je přítomna na místě kontroly. Zástupcem právnické osoby však krom statutárního orgánu může být i zaměstnanec společnosti dle § 166 odst. 1 zákona občanského zákoníku. Rovněž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8 As 12/2005-51, publikovaného pod č. 865/2006 Sb. NSS, vyplývá, že postačuje, když jedná kontrolní pracovník s osobou, u níž je nesporné, že jde o zaměstnance kontrolované osoby (srov. též Vetešník, P. § 5 [Zahájení kontroly]. In: Jemelka, L., Vetešník, P., Libosvár, O. Zákon o kontrole. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 47).

38. V případě, že jedná kontrolní orgán pouze se zaměstnancem kontrolované osoby, je nutné zvážit i postavení tohoto konkrétního zaměstnance. Dle § 166 odst. 1 občanského zákoníku může zaměstnanec zastupovat právnickou osobu jen v rozsahu obvyklém vzhledem k jeho zařazení nebo funkci. V konkrétně posuzovaném případě byl zaměstnanec přítomný u kontroly pracovním zařazením technolog výroby, z čehož soud dovozuje, že musel být obeznámen s výrobními postupy i vedením související dokumentace, z čehož vyplývá, že kontrola probíhala za přítomnosti kontrolované osoby, jejího zástupce.

39. K námitce žalobce týkající se chybějícího podpisu kontrolující osoby na protokolu o kontrole soud dodává, že absence podpisu kontrolující osoby nezpůsobuje automaticky „nicotnost“ daného protokolu. Pro srovnání je možné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2004, č. j. 2 Azs 5/2004-48, dle kterého nezpůsobuje absence podpisu nicotnost ani v případě správního rozhodnutí. Kontrolní řád nestanoví podrobnější pravidla pro podepisování protokolů o kontrole, nepochybně by však měl být protokol podepsán minimálně takovým kontrolujícím, který se fakticky kontroly účastnil.

40. Ze správního spisu, z protokolu o kontrole ze dne 18. 1. 2017, soud zjistil, že byla kontrolní skupina Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně, tvořena čtyřmi členy, z nichž tři protokol podepsali. Z jednoho chybějícího podpisu tedy není možné vyvozovat nezákonnost protokolu o kontrole, zvláště pak v případě, kdy členka kontrolní skupiny místo kontroly opustila před skončením kontroly. Podpis protokolu o kontrole ze strany kontrolujících znamená, že osvědčují, že kontrola probíhala tak, jak je v něm popsáno. To však inspektorka, která kontrole po celou dobu trvání přítomna nebyla, nemohla z logiky věci svým podpisem potvrdit.

41. Povinnost kontrolujícího orgánu dle § 9 kontrolního řádu „[z]jistit stav věci v rozsahu nezbytném pro dosažení účelu kontroly a v závislosti na povaze kontroly doložit kontrolní zjištění potřebnými podklady“ je stanovením požadavku na zjištění stavu věci, avšak korigovaný požadavkem na ekonomii kontrol. Provádění kontroly by mělo být co nejúčelnější, nejrychlejší, nejjednodušší a nejlevnější. Zjištění na provozovně žalobce Čejkovská 772 vycházelo z vyjádření technologa výroby, zaměstnance žalobce, tedy osoby, která měla přehled o obsahu nádob, na které se inspektoři během kontroly dotazovali. Inspektoři tedy postupovali právě nejrychleji, nejjednodušeji, nejlevněji jak mohli a zároveň i nejúčinněji, když vycházeli z tvrzení zaměstnance žalobce. Ze správního spisu rovněž vyplynulo, že protokol o kontrole ze dne 18. 1. 2017 č. P005-71242/17, obsahuje jak kontrolní zjištění, zjištěný stav věci s uvedením nedostatků, tak i označení právních předpisů, které byly porušeny, včetně uvedení podkladů, z kterých tato kontrolní zjištění vycházejí.

42. Z výše uvedených důvodů nelze přisvědčit námitkám žalobce týkajících se nezákonnosti výkonu kontroly, potažmo nezákonnosti protokolů o kontrole. Nejde tedy ani o nezákonné důkazy, ani o důkazy získané nezákonnou cestou a pro tento důvod také nelze mít rozhodnutí o přestupku za nezákonné.

43. Lze dodat, že v rámci ústního jednání před soudem žalobce podstatně rozhojnil svou argumentaci týkající se doručování protokolů o kontrole. Zde zpochybňoval to, zda a jak bylo možné protokol doručit předáním Ing. S., že na základě zvolené formy doručování se protokoly nedostaly do sféry žalobcova jednatele (pročež proti nim nemohly být uplatněny opravné prostředky apod.). K této argumentaci soud v návaznosti na již shora uvedené odkazuje na důvodovou zprávu ke kontrolnímu řádu, dle níž „[n]a rozdíl od právní úpravy zákona o státní kontrole, nevyžaduje kontrolní řád seznámení kontrolované osoby s protokolem o kontrole, které by kontrolovaná osoba stvrzovala svým podpisem, nýbrž se zde využívá obecné úpravy doručování ve správním řádu (§ 19 a násl. správního řádu, včetně doručování na místě – § 21 odst. 4, § 24 odst. 3 a 4 správního řádu, či doručování elektronického, včetně datových schránek), přičemž okamžikem seznámení kontrolované osoby s protokolem o kontrole je den doručení protokolu o kontrole, a to včetně případného uplatnění fikce doručení či doručení na místě kontrolované osobě (předáním ať již přímo statutárnímu orgánu anebo jiné osobě, která jedná jménem kontrolované osoby; jedná se např. o vedoucího pobočky, zaměstnance oprávněného k úkonům ve smyslu § 20 občanského zákoníku [pozn. KS v Brně: myšlen je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) ], § 11 zákoníku práce či § 15 obchodního zákoníku apod.). Předchází se tak obstrukcím při završení kontroly ze strany kontrolované osoby, kdy by se tato záměrně odmítala seznámit s protokolem, popř. stvrdit toto seznámení svým podpisem. Podpis kontrolované osoby na protokolu tak bude třeba pouze v případě tzv. osobního doručení formou předání s tím, že odmítne-li kontrolovaná osoba protokol převzít, měla by být poučena o právních následcích takového jednání, přičemž protokol se pak považuje za doručený okamžikem pokusu o předání – viz § 24 odst. 3 a 4 správního řádu.“ S ohledem na postavení In. S. se tak soud domnívá, že navzdory žalobcově argumentaci, mohly být protokoly doručeny předáním Ing. S.

44. Závěry uvedené v předchozím odstavci ostatně „potvrzuje“ i odborná literatura, k níž se soud přiklání: „Specifickou skupinou jsou v tomto směru zaměstnanci kontrolované osoby, jelikož ti mohou být v závislosti na konkrétních okolnostech buďto osobami jednajícími za kontrolovanou osobu, anebo osobami povinnými. Dle § 166 a § 503 obč. zák. mohou někteří zaměstnanci, jakkoli nejsou obecně statutárním orgánem dané právnické osoby, v rozsahu své pracovní náplně jednat přímo jménem, resp. za kontrolovanou osobu (zejména vedoucí poboček či provozoven). Tato skutečnost je významná ani ne tak z hlediska jejich přítomnosti na místě kontroly a vyžadování jejich součinnosti, jelikož to lze i prostřednictvím osob povinných, jako spíše z hlediska doručování protokolu o kontrole a případného dodatečného oznamování kontroly, a to zvláště např. u nadnárodních obchodních řetězců. V daném případě se totiž nejedná pouze o povinnou osobu přítomnou na místě kontroly, nýbrž přímo o kontrolovanou osobu (resp. jejího zástupce), a tudíž pověření ke kontrole lze předložit, resp. zahájení kontroly oznámit, jakož i následně předat protokol o kontrole, vedoucímu pobočky či provozovny a není třeba v tomto směru kontaktovat statutární orgán kontrolované právnické osoby, samozřejmě za předpokladu, že kontrola, resp. její zjištění nepřesahují činnost jednotlivé pobočky či provozovny (srov. k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2006, č. j. 2 As 50/2005-53). Postavení ostatních zaměstnanců coby povinných osob je pak praktické z hlediska možného provedení kontroly i bez přítomnosti kontrolované osoby a dále z hlediska uložení povinnosti poskytovat kontrolujícímu potřebnou součinnost a umožnit výkon jeho práv podobně jako je tomu u kontrolované osoby.“ ([Protokol o kontrole] In: Dvorská, O. Kontrolní řád: Komentář. Wolters Kluwer. Dostupné v systému ASPI pod ASPI ID: KO255_2012CZ) V tomto smyslu tedy nemůže k žalobcově úspěchu vést ani materiál uvedený v bodě 24. tohoto rozsudku.

45. Podle názoru Krajského soudu v Brně shora uvedené závěry nejsou v rozporu s judikaturou Městského soudu v Praze, jíž žalobce argumentoval. Přiměřeně zde soud dokazuje zejména na body 38. a 39. rozsudku Městského soudu v Praze 24. 2. 2020, č. j. 10 A 153/2016-60: „Ve světle výše uvedeného je rovněž třeba odmítnou i argumentaci žalobkyně stran toho, že by snad její zaměstnanec představoval osobu povinnou, nikoliv osobu kontrolovanou. Lze totiž sice přisvědčit, že zaměstnanec podnikající právnické osoby, který je v okamžiku kontroly přítomen v provozovně je tzv. osobou povinnou s povinnostmi dle § 13 odst. 3 kontrolního řádu, na druhou stranu ovšem je třeba zdůraznit, že jednání vedoucího provozovny v rozsahu podle § 430 odst. 1 občanského zákoníku je třeba považovat za jednání samotné právnické osoby.

39. V neposlední řadě se zdůrazňuje, že z obsahu správního spisu jednoznačně plyne, že žalobkyně byla s kontrolními protokoly materiálně seznámena. Platí přitom, že je-li adresát s obsahem písemnosti obeznámen, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující je, zda se daná písemnost dostala do rukou adresáta (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2009, čj. 1 Afs 148/2008-73). I kdyby snad bylo možno dovodit, že správní orgán chyboval, když protokol o kontrole žalobkyni nezaslal, na samotném závěru stran zákonnosti napadeného rozhodnutí by to nemělo žádný vliv.“ I s ohledem na toto konstatování se soud, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nedomnívá, že striktní nedodržení povinnosti „předat doručenku“ vede k nepoužitelnosti příslušného kontrolního protokolu a bez dalšího k nezákonnosti napadeného rozhodnutí; to soud uvádí i v souvislosti s žalobcem tvrzeným pochybením dle § 9 písm. f) kontrolního řádu (protokol byl předán „relevantnímu“ zaměstnanci žalobce a nelze hovořit o tom, že by žalobce byl připraven o možnost se ve věci účinně hájit). V. b) K jednotlivým skutkům – výrok I. odst. 1 písm. a) Argumentace žalobce 46. Žalobce namítl, že výrok I. odst. 1 písm. a) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nepřezkoumatelný, jelikož uvádí 54 nádob, u nichž byl zjištěn rozpor v záznamu v evidenční knize se skutečným stavem, z nichž patnáct neobsahuje dostatečnou identifikaci obsaženého produktu. Dále žalobce dodává, že navíc nebyl vlastníkem deseti z uvedených nádob. Nelze tedy dle žalobce přezkoumat, o jaké produkty se jedná, aby nedošlo k jejich zaměnitelnosti, aby byla vyloučena duplicita skutků. Rovněž dle žalobce zcela absentuje identifikace způsobu spáchání přestupku.

47. Žalobce dále namítá, že zařazení protokolu o kontrole ze dne 27. 4. 2018, č. P930-71395/18, mezi podklady rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je v rozporu se zákonem. Žalobce má za to, že řízení kontrolní a řízení správní jsou dvě samostatná řízení, kdy doručením oznámení o zahájení správního řízení bylo ukončeno řízení kontrolní.

48. Dále má žalobce za to, že na základě uvedené identifikace skutku ve výroku nelze ze strany správního orgánu deklarovat porušení předmětného ustanovení, neboť žalobce evidenci dle přílohy č. 33 vyhlášky vedl pro jednotlivé nádoby. Porušit vedení evidence v návaznosti na přílohu č. 33 vyhlášky lze pouze v případě, kdy je zjištěno, že není vedena evidence o zásobách produktu a evidence o přídavcích jiných látek než vína k produktu, před uvedením produktu do oběhu a dále v případě, že není vedena podle jednotlivých nádob a dále, že by záznamy o ošetření produktů nebyly provedeny nejpozději první pracovní den po ošetření, v případě zvyšování cukernatosti ve stejný den, kdy došlo ke zvyšování cukernatosti. Skutečnost, že by neprováděl záznamy ve stanových lhůtách, nebyla ze strany kontrolních pracovníků ani správního orgánu zjištěna.

49. Žalobce namítá, že ve výroku není uvedeno, v čem by mělo spočívat to, že vedení evidence dle přílohy č. 33 vyhlášky není řádné. Způsob spáchání přestupku, tak jak jej popisuje žalovaný i správní orgán prvního stupně, není porušením jimi uváděných ustanovení. K tomu žalobce podotýká, že i způsob spáchání musí být určitý a srozumitelný.

50. Rovněž tak má žalobce za to, že identifikace skutku z pohledu časového ukotvení není dostatečná. Dále žalobce namítá, že správním orgánem prvního stupně ani žalovaným nebyl dostatečně a řádně zjištěn skutkový stav věci, a že v návaznosti na obsah protokolů a poskytnuté součinnosti je deklarovaný výrok správního orgánu zcela rozporuplný a neodpovídající skutkovému stavu věci.

51. Žalobce shrnul, že ve skutečnosti přílohu č. 33 vedl podle jednotlivých nádob a záznamy u vín, kterých byl žalobce výrobcem, činil včas, což není rozporováno. Žalobci tedy není zřejmé, čím tedy měl uvedená ustanovení porušit. Dále dodal, že ani kontrola ani správní orgány obou stupňů vůbec neidentifikovaly produkty z pohledu jejich výrobce, neboť u řady z nich není žalobce v postavení výrobce, ale pouze dovozce, který produkt pouze přeprodával a povinnost vést přílohu č. 33 má pouze výrobce. Závěry Krajského soudu v Brně 52. Předem krajský soud poznamenává, že skutky popsané ve výroku I odst. 1 písm. a), b) a c) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně společně dle rozhodnutí naplnily skutkovou podstatu přestupku dle § 39 odst. 5 zákona o vinohradnictví a vinařství, ve znění účinném do 31. 3. 2017.

53. Dle § 30 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství, ve znění účinném do 31. 3. 2017, „[f]yzická nebo právnická osoba, která vlastní, drží nebo zprostředkovává produkt za účelem výkonu svého podnikání nebo k obchodním účelům, je povinna vést evidenční knihy v rozsahu, způsobem a ve lhůtách stanovených předpisy Evropské unie, tímto zákonem a prováděcím právním předpisem.“ 54. Dále § 39 odst. 5 zákona o vinohradnictví a vinařství, ve znění účinném do 31. 3. 2017, stanoví, že „[p]rávnická nebo podnikající fyzická osoba se jako osoba, která vlastní, drží nebo zprostředkovává produkt za účelem výkonu svého podnikání nebo k obchodním účelům, dopustí správního deliktu tím, že nevede evidenční knihy, nebo je nepředloží na žádost orgánu dozoru podle § 30 odst. 1 a 2.“ 55. Dle § 14 odst. 1 vyhlášky „[e]videnční knihy tvoří evidence vedená na vzorech uvedených v odstavcích 3 až 12, přičemž tato evidence může být rozdělena do několika evidenčních knih. Evidenční knihy se vedou v pevné vazbě nebo v elektronické podobě a listy v nich musí být průběžně číslovány. V případě, že jsou evidenční knihy vedeny v elektronické podobě, musí použitý program zabezpečit, aby každý záznam byl proveden nevratně s uvedením jména osoby, která záznam provedla.“ Podle § 14 odst. 11 vyhlášky „[k]ontrola produkce podle § 11 odst. 2 písm. e) zákona musí být prováděna takovým způsobem, aby bylo vyloučeno uvedení zdravotně závadného produktu do oběhu. Výrobce vede evidenci o zásobách produktu a evidenci o přídavcích jiných látek než vína k produktu, před uvedením produktu do oběhu, na vzoru stanoveném v příloze č.

33. Evidence o zásobách produktu se vede podle jednotlivých nádob. Záznamy se provedou nejpozději první pracovní den po ošetření produktu, v případě zvyšování cukernatosti se provedou ve stejný den, kdy došlo k zvyšování cukernatosti.“ 56. K identifikaci skutku soud uvádí, že Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovodil (srov. usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS), že výrok rozhodnutí o přestupku musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení, a jeho rozhodnutí musí být z tohoto důvodu k námitce účastníka zrušeno.

57. Popis skutku musí obsahovat zákonné znaky skutkové podstaty přestupku, a to natolik zřetelně a srozumitelně, aby z tohoto popisu mohl nejen účastník řízení, ale i soud jednoznačně identifikovat, o jaký skutek se jednalo. Účelem popisu skutku, který musí být obsažen ve výroku rozhodnutí o správním deliktu, je tedy identifikace protiprávního jednání delikventa, které naplnilo skutkovou podstatu deliktu vymezenou v zákoně (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2005, č. j. 2 As 44/2004-62, publikovaný pod č. 1378/2007 Sb. NSS). Formálním znakem skutkové podstaty dle § 39 odst. 5 zákona o vinohradnictví a vinařství, ve znění účinném do 31. 3. 2017 je nevedení evidenční knihy, nebo její nepředloží na žádost orgánu dozoru. Z judikatury přitom vyplývá, že není rozdíl mezi „chybným vedením“ evidence a „absolutním nevedením“ evidence (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2013, č. j. 62 A 17/2012-101).

58. Dle soudu je skutek ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně identifikován natolik dostatečně, aby nemohl být zaměněn s jiným – je zde uvedeno, čeho se žalobce dopustil (nevedl řádně evidenci o zásobách produktu a přídavcích jiných látek než vína k produktu v jednotlivých nádobách, které jsou v rozhodnutí dále identifikovány číslem a obsahem), kdy a kde se protiprávního jednání dopustil. Způsob spáchání přestupku je popsán jednotlivými chybami v evidenci [např. „v nádobě č. 3 ke dni kontroly nebylo žádné víno, dle skladové karty této nádoby v ní však mělo být 39 560 I vína (ve skladové kartě označeného RV SK 11 % č.š. 10125)“] Rovněž bylo ve výroku uvedeno, které právní předpisy žalobce porušil.

59. K námitce nedostatečné identifikace skutku z pohledu časového soud dodává, že požadavek přesné časové specifikace vytýkaného skutku, jak ji formuluje judikatura Nejvyššího správního soudu, nelze vykládat mechanicky – totiž tak, že je třeba vždy uvést přesný den (měsíc) počátku a konce závadného jednání, protože v některých případech to z povahy věci není možné. Ve výroku je tedy specifikován čas spáchání přestupku dostatečně přesně, když je uvedeno, že byl spáchán ke dni, kdy byl závadný stav zjištěn („faktický stav ke dni kontroly 18. 1. 2017 byl v rozporu s údaji uvedenými v předmětné evidenci.“).

60. K námitce žalobce týkající se nedostatečné identifikace patnácti nádob uvedených v protokolu o kontrole ze dne 18. 1. 2017, č. P005-71242/17, a k námitce o tom, že deset nádob nebylo ve vlastnictví žalobce, soud dodává, že sám žalobce neoznačil, které konkrétní nádoby nebyly řádně identifikovány a ani ty, u nichž popírá vlastnictví. V protokolu o kontrole je každá nádoba označena číslem, obsahem nádoby a údaji ze skladové karty (pokud se v nádobě nacházelo víno), identifikaci nádob má proto soud za dostatečnou.

61. K námitce žalobce, že nemohl porušit povinnost stanovenou § 14 odst. 11 vyhlášky, neboť u řady z vín není žalobce v postavení výrobce, ale pouze dovozce, který produkt pouze přeprodával, soud dodává, že žalobce opět nespecifikuje, u kterých konkrétních vín není v postavení výrobce, tato námitka je tedy pouze obecná. Soud z protokolu o kontrole ze dne 31. 3. 2017, č. P026-71242/17, zjistil, že žalobce byl v postavení výrobce vín jak ve vinařském roce 2015/2016, tak i 2016/2017. Že byl žalobce výrobcem vín ve vinařském roce 2016/2017 ostatně uvádí i v žalobě. Nadto soud podotýká, že v námitkách ke zmiňovanému protokolu žalobce nenamítá, že by nebyl výrobcem vín, u nichž bylo vyžadováno předložení řádné evidence.

62. Soud dále přistoupil k posouzení námitky žalobce, že ze strany správních orgánů nebyl ve vztahu k výroku I. odst. 1) písm. a) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně řádně zjišťován skutkový stav věci. Vycházel přitom ze správního spisu, jehož součástí jsou i Protokoly o kontrole ze dne 18. 1. 2017, č. P005-71242/17, ze dne 31. 3. 2017, č. P026-71242/17. V protokolech jsou zaznamenána sdělení zaměstnance žalobce (technologa výroby) inspektorům SZPI přítomným při kontrolách, a rovněž je v protokolech zaznamenám popis rozporu faktického stavu s vedenou evidencí (pokud byla kontrolujícím předložena) i hodnocení dokumentů poskytnutých žalobcem. Nelze tedy přitakat námitce žalobce, že skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně a nebyl řádně prokázán.

63. Soud nemůže přisvědčit ani námitce žalobce týkající se nezákonnosti zařazení protokolu o kontrole ze dne 27. 4. 2017, č. P930-71395/18, do spisu. I odvolací orgán má možnost doplnit další nezbytné podklady a provést v odvolacím řízení potřebné důkazy potřebné k vydání rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018-34, publikovaný pod č. 3837/2019 Sb. NSS). Je však třeba vždy o tomto doplnění seznámit účastníka řízení. To se v nyní posuzovaném případě také stalo (viz vyrozumění ze dne 23. 5. 2018, č. j. SZPI/AA704-39/2017), když byl právě této kontrole ze dne 27. 4. 2017 opět přítomen zástupce (zaměstnanec) žalobce. Navíc na základě této kontroly nedošlo k rozšíření obvinění ani jinému zhoršení postavení žalobce.

64. Na uvedených závěrech soudu nic nemění ani žalobcovo tvrzení, že některá vína mohla být nikoli v jeho vlastnictví, nýbrž ve vlastnictví společnosti WINEPRODUCT s.r.o. Tato skutečnost dle názoru soudu nevyplývá ani z materiálů, jimiž žalobce argumentoval (viz bod 27. tohoto rozsudku), zejména z protokolu o kontrole ze dne 31. 3. 2017, č. P003-70994/17. I zde Ing. S. identifikoval jednotlivá vína (resp. nádoby) a nelze bez dalšího dovodit, že došlo k „překrývání“ mezi víny, u nichž žalovaný vycházel z toho, že náleží žalobci a mezi víny, které připisoval společnosti WINEPRODUCT s.r.o. Ani tyto důkazy jasně nesvědčí o tom, že by skutková zjištění správního orgánu prvního stupně (potažmo žalovaného) byla nesprávná či nedostatečná. Naopak závěry uvedené na s. 13 až 15 rozhodnutí žalovaného považuje soud za přesvědčivé. V. c) K jednotlivým skutkům – výrok I. odst. 1 písm. b) Argumentace žalobce 65. Žalobce namítá zjevnou účelovost argumentace žalovaného ke změněnému výroku I. odst. 1 písm. b), tedy že i když byla evidence převedena do pevné vazby, tak chybělo uvedení technologických ztrát a vlastní spotřeby, čímž žalobce nesplnil uložené opatření. Žalobce dodává, že z výroku je jednoznačné, že se měl dopustit přestupku tím, že nevedl evidenci dle přílohy č. 32 vyhlášky ani v pevné vazbě ani, v programu, který zabezpečuje nevratnost záznamů. Žalobce evidenci dle přílohy č. 32 vyhlášky vedl, a to v programu Pohoda, kde nevratnost záznamů nebyla zajištěna, sjednal nápravu na základě opatření a evidenci začal vést v pevné vazbě, čímž zabezpečil nevratnost záznamů.

66. Žalobce má za to, že výrok je zcela nepřezkoumatelný z důvodu zcela nedostatečné identifikace skutku, dále nebyla ze strany žalobce uvedená ustanovení porušena a namítá i zjevnou účelovost a nezákonnost výroku žalovaného. Závěry Krajského soudu v Brně 67. Ze správního spisu vyplynulo, že opatřením ze dne 31. 3. 2017, č. P026-71242/17/D, uložil správní orgán prvního stupně žalobci dle § 5 odst. 1 písm. c) zákona o SZPI odstranění zjištěných nedostatků, které spočívaly v porušení § 30 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství, tím že žalobce vedle pouze účetní elektronickou evidenci pomocí účetního programu, který však neodpovídal požadavkům dle § 14 odst. 1 vyhlášky, protože nezabezpečoval, aby byl každý záznam proveden nevratně s uvedením osoby, která záznam provedla. Žalobci byla uložena povinnost dopracovat evidenční knihy dle vzoru uvedeného v příloze č. 32 vyhlášky za hospodářský rok 2015/2016 a hospodářský rok 2016/2017.

68. Pouhé převedení evidenční knihy do pevné vazby ke splnění opatření však nepostačovalo, jak je zřejmé ze znění uloženého opatření – žalobci byla uložena povinnost dopracovat evidenční knihy dle vzoru uvedeného v příloze č. 32 vyhlášky. Dle vzoru evidence uvedeném v příloze č. 32 vyhlášky je třeba evidovat údaje, jako jsou technologické ztráty či vlastní spotřeba. Jelikož žalobce tyto údaje v evidenci neuváděl, tak nesplnil povinnost uloženou opatřením k odstranění zjištěných nedostatků.

69. Soud nemůže ani v tomto případě přisvědčit žalobci, že by byl skutek nedostatečně identifikován, jelikož z napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že skutek spočívá v tom, že žalobce nevedl evidenci dle přílohy č. 32 vyhlášky řádně, když v evidenci neuváděl všechny povinné údaje, konkrétně údaje o technologických ztrátách a vlastní spotřebě. V. d) K jednotlivým skutkům – výrok I. odst. 1 písm. c) Argumentace žalobce 70. Rovněž u výroku I. odst. 1 písm. c) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně namítá žalobce nezákonnost, nepřezkoumatelnost, rozpor se skutkovým stavem věci, a dále také nesrozumitelnost, neurčitost, i případnou duplicitu v návaznosti na výrok I. odst. 1. písm. a) a rozpor se skutkovým stavem věci. Dle napadeného rozhodnutí měl žalobce vést pouze souhrnnou evidenci o zásobách produktu a přídavcích jiných látek. Tuto evidenci však vedl jen jako svou pomocnou evidenci – byla vedena pouze jako karta pro určitou šarži, kde bylo vyznačeno celé množství s poznámkou, v které nádobě se aktuálně nachází víno dané šarže. Ke každému tomuto tiskopisu „souhrnné evidence“ byly připojeny skladové karty jednotlivých nádob, a to vedené na vzoru č. 33 dle vyhlášky (viz evidenční knihy vedené v pevné vazbě).

71. I zde žalobce namítl absenci řádné identifikace skutku, a to jak identifikaci produktů, identifikaci času a způsobu spáchání skutku.

72. U předmětného skutku dále žalobce poznamenal, že se jedná o zcela totožné porušení § 30 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství ve spojení s § 14 odst. 1 a odst. 11 a přílohy č. 33 vyhlášky, totožně je vymezeno i období evidenční knihy a to 2016/2017 (tzn. hospodářský rok od 1. 8. 2016 do 31. 7. 2017), rozdílně je uvedeno pouze období, ve kterém měl být tento přestupek spáchán, kdy ve výroku I. odst. 1. písm. a) je uvedeno „ke dni 18. 1. 2017“ a ve výroku I. odst. 1. písm. c) je uvedeno „ke dni 31. 3. 2017“.

73. Žalobce dále dodává, že dne 18. 1. 2017 de facto žádnou kontrolu správní orgán neprováděl, což sám potvrdil tím, že uvedl, že vycházel pouze z toho, co mu bylo sděleno zaměstnancem žalobce, technologem výroby. Sami kontrolní pracovníci nic nečinili, tudíž má žalobce za absurdní tvrzení žalovaného, že stav ve stejných nádobách byl v důsledku času rozdílný, aniž by tyto skutečnosti konkrétně u jednotlivých produktů prokázali, což zcela určitě nemohou učinit věrohodným a průkazným způsobem, když dne 18. 1. 2017 skutkový stav sami nezjišťovali. Tuto možnost i žalovaný připouští a to, když v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že „teoreticky mohla nastat situace, kdy by v některé z nádob popsaných ve výroku I. 1 písm. a) bylo jedno z vín popsaných ve výroku I.1c, což však nelze zjistit.“ I z tohoto konstatování žalovaného je zřejmé, že sám žalovaný si je vědom toho, že naplnění skutkové podstaty přestupku není schopen prokázat, a tudíž nelze sankcionovat žalobce za jednání, které stojí na pouhých úvahách a domněnkách. Závěry Krajského soudu v Brně 74. Dle soudu i část výroku I. odst. 1 písm. c) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je srozumitelné a obsahuje všechny potřebné náležitosti.

75. K možné duplicitě skutku soud opět zdůrazňuje, že skutky popsané ve výroku I odst. 1 písm. a), b) a c) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně společně dle rozhodnutí naplnily skutkovou podstatu přestupku dle § 39 odst. 5 zákona o vinohradnictví a vinařství, ve znění účinném do 31. 3. 2017. Z tohoto důvodu nemůže dojít na základě popisu těchto skutků k dvojímu potrestání téhož.

76. K řádné identifikaci skutku, času a způsobu jeho spáchání odkazuje soud na body 56. až 60. tohoto rozsudku. I v tomto případě je skutek identifikován dostatečně určitě – je zde uvedeno, čeho se žalobce dopustil (nevedl řádně evidenci o zásobách produktu a přídavcích jiných látek než vína u jednotlivých vín, která jsou v rozhodnutí dále specifikována názvem odrůdy, číslem šarže, nádobou, ve které jsou uložena a celkovým množstvím), kdy (ke dni kontroly 31. 3 2017) a kde se protiprávního jednání dopustil. Způsob spáchání přestupku je popsán tak, že žalobce „[v]edl pouze souhrnnou evidenci o zásobách produktu a přídavcích jiných látek než vína k produktu podle kategorie vína dle přílohy 33a vyhlášky, ačkoliv tuto evidenci mohou vést pouze výrobci, jejichž výroba produktů za vinařský rok nepřesáhne 100 hl“.

77. K námitce nedostatečného zjištění stavu věci odkazuje soud na bod 62. tohoto rozsudku, který platí i pro výrok I. odst. 1 písm. c). V. e) K jednotlivým skutkům – výrok I. odst. 2 Argumentace žalobce 78. U výroku I. odst. 2 žalobce namítl, že nemohla být naplněna skutková podstata přestupku dle § 39 odst. 5 zákona o vinohradnictví a vinařství v návaznosti na tvrzené porušení § 30 odst. 2 zákona o vinohradnictví a vinařství dne 31. 3. 2017, neboť termín „bez zbytečného odkladu“ nelze vykládat jako termín „ihned“ a kontrolovaná osoba neměla povinnost mít evidenční knihu za rok 2015/2016 uloženu na provozovně. Dále uvedl, že neměl ani povinnost vést uvedenou přílohu č. 27, neboť tato se vztahuje na výrobce vína, ale žalobce výrobce nebyl, neboť víno bylo vyrobeno jiným subjektem než žalobcem, což bylo uvedeno i v protokolech. Žalobce byl pouze vlastníkem suroviny, hroznů, nikoliv tedy výrobcem – vyrobit víno si žalobce nechal ve vinařství Baloun, což je i uvedeno v protokolu. Žalobce tvrdí, že v tomto bodě nemá napadené rozhodnutí oporu ve skutkovém stavu věci, který je zřejmý nejen z protokolů, ale i z evidence. Až ve vinařském roce 2016/2017, tj. období od 1. 8. 2016 do 31. 7. 2017 byla prováděna žalobcem kupáž (smísením) vín, jejichž část tvořila vína ročníku 2015 vyrobená vinařstvím Baloun s víny nakoupenými.

79. Tudíž, vzhledem k tomu, že je kladeno za vinu žalobci, že bez zbytečného odkladu nepředložil za vinařský rok 2015/2016 evidenci na příloze č. 27, opakovaně žalobce tvrdí, že tuto povinnost neměl a nemohl tedy naplnit skutkovou podstatu uvedeného přestupku. Posouzení Krajským soudem v Brně 80. Soud opět konstatuje (viz body 61. a 62. tohoto rozsudku), že z protokolu o kontrole ze dne 31. 3. 2017, č. P026-71242/17, zjistil, že žalobce byl v postavení výrobce vín jak v hospodářském roce 2015/2016 i 2016/2017. A to i dle tvrzení zaměstnance žalobce, technologa výroby. Soud podotýká, že v námitkách ke zmiňovanému protokolu žalobce nenamítá, že by nebyl výrobcem vín, u nichž bylo vyžadováno předložení řádné evidence, tuto námitku žalobce poprvé uplatnil až v odvolacím řízení.

81. Krom uvedeného je obrana žalobce vedena poněkud chaoticky, pokud tvrdí, že evidenci vedl, jen ji neměl k dispozici na kontrolované pobočce a pak dodává, že povinnost vést tuto evidenci vůbec neměl.

82. S námitkou, že termín „bez zbytečného odkladu“ neznamená „ihned“ soud souhlasí, dodává však, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.2 2017, č. j. 2 As 266/2016-55 je „[ú]čelem povinnosti předkládat evidenční knihy orgánům dozoru na jejich žádost (§ 30 odst. 2 zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů) je možnost kontroly povinnosti tyto evidenční knihy vést. Splnit tuto povinnost je nutno tak, aby v době od výzvy správního orgánu k předložení evidenčních knih do okamžiku jejich předložení nemohlo docházet k manipulaci se stávajícími záznamy. Tuto dobu pak lze vymezit jako přiměřený čas po výzvě, během něhož lze evidenční knihy fakticky předložit, tedy jako odpovídající dobu potřebnou pro přinesení příslušných knih z místa úschovy (např. doba potřebná pro chůzi do kanceláře a zpět) či otevření příslušných složek v počítači pro elektronicky vedenou evidenci, přičemž místo úschovy by mělo být v místě činnosti povinné osoby tak, aby do knih mohly být průběžně zaznamenávány požadované údaje. Evidenční knihy bylo tedy třeba vždy za účinnosti výše uvedené právní úpravy na výzvu předkládat bez zbytečného odkladu v době přiměřené poměrům konkrétního předkladatele“. Pokud neměl žalobce evidenční knihy k dispozici na kontrolované pobočce, pak je tímto přiměřeným časem cesta do místa, kde se evidenční knihy nachází a předání kontrolujícím. Ze správního spisu však vyplývá, že k předložení evidence nedošlo v takto přiměřeném čase.

83. Na závěrech soudu opět nic nemění ani argumentace přednesená při ústním jednání, resp. související dokazování. Ani z informace z internetových stránek žalovaného ze dne 7. 3. 2014, nadepsané jako „Předkládání evidenčních knih k vinařským produktům na místě“ (viz bod 23. tohoto rozsudku) dle názoru soudu neplyne, že by žalobce lhůtu „bez zbytečného odkladu“ dodržel. V. f) K jednotlivým skutkům – výrok I. odst. 3 Argumentace žalobce 84. K výroku I. odst. 3 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobce namítl, že nemohlo dojít k nesplnění uloženého opatření, a to v návaznosti na právní úpravu vedení evidenčních knih dle zákona o vinohradnictví, prováděcí vyhlášky ve znění účinném v době údajného spáchání přestupku „a v neposlední řadě nařízení č. 436/2009, které bylo již zrušeno“. Dále namítl rozporuplnost předmětného výroku v návaznosti na výrok I. odst. 1 písm. b) napadeného rozhodnutí.

85. Z protokolu o kontrole i napadaného i žalovaného rozhodnutí vyplývá, že je žalobci za vinu kladeno, že vede evidenci o zásobách dle vzoru č. 32 vyhlášky elektronicky, a to v programu Pohoda, který nemá zabezpečenu nevratnost záznamů a s odkazem na tento stav bylo žalobci uloženo nápravné opatření. Nelze tedy tvrdit, jak uvedeno v protokolu ze dne 16. 6. 2017, že žalobce uvedené opatření nesplnil, když orgánu dozoru ve stanovené lhůtě doložil napravený stav, a to formou evidence vedené v pevné vazbě a napravil stav tzv. eventuální možnosti změn, tedy nevratnosti záznamů. Žalobce má za to, že uložené opatření zcela splnil.

86. Žalobce dále namítl, že identifikace skutku z pohledu časového, a i z pohledu řádné identifikace skutku z hlediska způsobu spáchání, je zcela nedostatečná a neodpovídající ustálené judikatuře; má za to, že nemohl porušit předmětné ustanovení a naplnit skutkovou podstatu přestupku, jak uvádí správní orgán. Závěry Krajského soudu v Brně 87. Jak soud již vyložil v bodech 67. až 69. tohoto rozsudku, tak ze správního spisu vyplynulo, že opatřením ze dne 31. 3. 2017, č. P026-71242/17/D, uložil inspektorát žalobci dle § 5 odst. 1 písm. c) zákona o SZPI odstranění zjištěných nedostatků, které spočívaly v porušení § 30 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství tím, že žalobce vede pouze účetní elektronickou evidenci pomocí účetního programu, který však nedopovídal požadavkům dle § 14 odst. 1 vyhlášky, protože nezabezpečoval, aby byl každý záznam proveden nevratně s uvedením osoby, která záznam provedla. Žalobci byla uložena povinnost dopracovat evidenční knihy dle vzoru uvedeného v příloze č. 32 vyhlášky za hospodářský rok 2015/2016 a hospodářský rok 2016/2017.

88. Pouhé převedení evidenční knihy do pevné vazby ke splnění opatření však nepostačovalo, jak je zřejmé ze znění uloženého opatření – žalobci byla uložena povinnost dopracovat evidenční knihy dle vzoru uvedeného v příloze č. 32 vyhlášky. Dle vzoru evidence uvedeného v příloze č. 32 vyhlášky je třeba evidovat údaje, jako jsou technologické ztráty či vlastní spotřeba. Jelikož žalobce tyto údaje v evidenci neuváděl, tak nesplnil povinnost uloženou opatřením k odstranění zjištěných nedostatků.

89. Soud nemůže ani v tomto případě přisvědčit žalobci, že by byl skutek nedostatečně identifikován, jelikož z napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že skutek spočívá v tom, že žalobce nesplnil uložené opatření k odstranění zjištěných nedostatků, když v evidenci neuváděl všechny povinné údaje, konkrétně údaje o technologických ztrátách a vlastní spotřebě.

90. Z pohledu časového je opět skutek řádně ukotven k datu 31. 5. 2017, tedy dni po vypršení lhůty k zajištění nápravy. V. g) K jednotlivým skutkům – výrok I. odst. 4 Argumentace žalobce 91. Žalobce namítl, že nemohl porušit povinnost stanovenou čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení (EU) č. 1169/2011 a to z důvodu toho, že v hlavním zorném poli obalu bylo víno označeno jako „víno červené“ [viz čl. 2 odst. 2 písm. l) nařízení (EU) č. 1169/2011] a to velikostí písma cca 3 cm, a tudíž označení uvedené injektem na svrchní straně obalu, které bylo uvedeno velikostí písma cca 0,5 cm, nelze považovat za informaci zavádějící, a to dále i v kontextu s čl. 7 odst. 2) nařízení (EU) č. 1169/2011, kdy informace na hlavním zorném poli obalu je přesná, jasná a spotřebiteli srozumitelná. Intenzita jednání, tj. označení injektem na svrchní straně bag in boxu (bílé), nemohla vést k nejasnosti a být zavádějící pro spotřebitele, neboť na hlavním zorném poli obalu bylo jednak velkým písmem uvedeno „Modrý Portugal“ a dále poměrně velkým písmem „víno červené“, a dále z důvodu toho, že dnešní spotřebitel je na té úrovni, že již podle označení odrůdy je mu známo, o jaké víno se jedná, zda bílé či červené.

92. Žalobce rovněž namítl, že většina výrobků uvedených ve výroku byla na skladě žalobce, větší počet kusů výrobků byl stažen ze skladu odběratele a zcela minimální a zanedbatelné množství se eventuálně mohlo dostat do sféry spotřebitelů. Dále dodává, že k označení „bílé víno“ došlo v důsledku nedopatření zaměstnance žalobce, který opomněl přenastavit na lince údaj o barvě. Nadto žalobce poznamenal, že tímto jednáním nemohl vzniknout žádný škodlivý následek vůči spotřebiteli. Závěry Krajského soudu v Brně 93. Článek 7 odst. 1 písm. a) nařízení (EU) č. 1169/2011 stanoví, že „[i]nformace o potravinách nesmějí být zavádějící, zejména: pokud jde o charakteristiky potraviny a zvláště o její povahu, totožnost, vlastnosti, složení, množství, trvanlivost, zemi původu nebo místo provenience, způsob výroby nebo získání“. Dále dle čl. 7 odst. 2 tohoto nařízení „[i]nformace o potravině musí být přesné, jasné a spotřebitelům snadno srozumitelné.“ 94. Soud nemůže přisvědčit námitce žalobce, že nemohlo dojít k porušení povinnosti stanovené čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení (EU) č. 1169/2011, jelikož v hlavním zorném poli bylo označení výrobku v pořádku. Článek 7 nařízení nijak povinnosti v něm uvedené nezmírňuje požadavkem na „hlavní zorné pole“ (jak je tomu např. u výživových hodnot). Tedy veškeré informace o charakteristice potravin, kterou zajisté je typ vína je (srov. bod 17 odůvodnění nařízení, dle kterého „[p]rvotním zřetelem při požadování povinných informací o potravinách by mělo být zajištění možnosti spotřebitelů identifikovat určitou potravinu a vhodně ji použít a vybírat potraviny vyhovující jejich individuálním stravovacím potřebám“), musí být spotřebiteli vždy sděleny přesně, jasně a srozumitelně. Takto jasným a srozumitelným sdělením nemohou být lišící se informace na jiných stranách balení výrobku, takové sdělení je způsobilé spotřebitele uvádět v omyl. Nelze se ztotožnit ani s námitkou, že dnešní spotřebitel je na té úrovni, že již podle označení odrůdy je mu známo, o jaké víno se jedná, zda bílé či červené. ‚Ani nařízení ani jiný předpis nepracuje s např. s pojmem „informovaný spotřebitel“ či podobně, tudíž se spíš předpokládá, že spotřebitel je laikem, a to i v případě určení typu (červené/bílé) vína. Příkladem může být odrůda „tramín červený“, ze které je ovšem vyráběno bílé víno, uvedením tedy pouze názvu odrůdy nelze bez dalšího předpokládat, že spotřebiteli budou vlastnosti daného vína nepochybně známy.

95. K žalobcově námitce, že se mohlo ke spotřebiteli dostat pouze minimální množství špatně označeného produktu, soud uvádí, že správní orgán musí zvažovat, zda konkrétní povaha a stupeň materiální stránky (společenské škodlivosti) je u přestupku naplněn. Při posuzování naplnění materiální stránky přestupku je však třeba vycházet z toho, že již naplněním formálních znaků určité skutkové podstaty bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, publikovaný pod č. 2011/2010 Sb. NSS). Navíc skutková podstata přestupku dle § 39 odst. 2 písm. bb) zákona o vinohradnictví a vinařství a ani čl. 7 nařízení (EU) č. 1169/2011 nevyžadují k naplnění skutkové podstaty přestupku, aby došlo ke konkrétnímu následku.

96. Námitka, že k nesprávnému označení došlo v důsledku nedopatření zaměstnance žalobce, je irelevantní, jelikož žalobce, jakožto podnikající právnická osoba, nese objektivní odpovědnost za spáchaný přestupek, tedy bez ohledu na zavinění. V. h) Výrok o trestu Argumentace žalobce 97. K výroku o výši trestu žalobce namítl, že okolnosti, které vzal správní orgán prvního stupně v úvahu, neodpovídají skutkovému stavu věci. Dále namítl, že zcela zjevně není dodržována zásada rovnosti při ukládání sankcí, kdy pouze příkladem odkazuje žalobce na rozhodnutí o uložení sankce společnosti VINIUM a. s., které byla uložena pokuta 1 000 000 Kč, a to za 10 správních deliktů, včetně nevedení řádné evidence.

98. K posouzení likvidační povahy výše pokuty žalobce namítl, že uvedené posouzení je zcela neodborné a zcela v rozporu s právní úpravou zakotvenou v předpisech účetních a daňových – posuzování obratu bez ohledu na marži a dále na mzdové náklady je zcela nesmyslné, neakceptace dlouhodobých závazků je naprosto nemožná. I z tohoto důvodu lze považovat uloženou sankci za nezákonnou.

99. Dále žalobce k sankci namítl, že se správní orgány řádně a v souladu se zákonem nezabývaly jimi uváděnými zákonnými kritérii pro uložení pokuty, konkrétně kritériem okolností, kritériem zkoumání majetkových poměrů, kritériem míry závažnosti, následkům a způsobu spáchání, a tím dále ani řádně neodůvodnily výši pokuty. Řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Povinností správního orgánu bylo uvést jednotlivé logické kroky, které ho vedly ke stanovení konkrétní výše pokuty, tyto je třeba formulovat precizně a jednoznačně, aby odůvodnění stanovené výše pokuty bylo přezkoumatelné. V daném případě řádné zdůvodnění postupu správního orgánu absentuje. Dále hodnocení povahy protiprávního jednání musí rozlišovat zvažované okolnosti na přitěžující a polehčující. Uvede-li správní orgán, že k nějaké okolnosti přihlédl, aniž by sdělil, jakou hodnotu, byť abstraktně vyjádřenou, jí přiřadil, stává se takové tvrzení neurčitým a v důsledku toho i nepřezkoumatelným, kdy lze v tomto směru odkázat na poměrně bohatou judikaturu.

100. Žalobce dále dodal, že princip právní jistoty ukládá správnímu orgánu povinnost vyrovnat se v odůvodnění s podmínkami, které pro úvahu zákon stanoví, aby mohlo být posouzeno, zda meze správního uvážení nebyly překročeny či dokonce zneužity. Zde žalobce odkazuje na čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož je možno státní moc vykonávat pouze způsoby, které stanoví zákon, dále na čl. 40 odst. 5 Listiny základní ch práv a svobod (dále jen „Listina“) – „ne bis in idem“, čl. 40 odst. 6 Listiny (o posuzování činu z hlediska časové působnosti norem) a na čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“), upravující procesní požadavky na řízení, v němž je komukoliv ukládána sankce za čin, který vnitrostátní předpisy subsumují pod pojem deliktu.

101. Výše uložené sankce jakož i její zdůvodnění, jak je napadeno shora uplatněnou argumentací, svědčí o tom, že správní orgán zneužil meze správního uvážení, čímž opětovně zatížil napadané rozhodnutí zjevnou nezákonností. Posouzení Krajským soudem v Brně 102. K námitce, že byla nedodržena zásada rovnosti sankcí, soud uvádí, že zásada legitimního očekávání jako zásada oprávněné důvěry v právo a právní řád nezaručuje účastníkům řízení nárok na to, aby správní orgán v jejich případě rozhodl určitým způsobem či dokonce v jejich prospěch, pouze znamená, že je třeba, aby správní orgány rozhodovaly způsobem předvídatelným, avšak vždy po pečlivém zjištění konkrétního skutkového stavu věci, z něhož vyvodí závěry a tyto závěry odůvodní tak, aby obstály z hlediska požadavků správního řádu. To neznamená, že za podobné delikty budou vždy uloženy stejné sankce, jelikož je vždy třeba v úvahu vzít konkrétní okolnosti případu, tedy správní orgán má postupovat tak, aby došlo k co největší individualizaci trestu. Nadto soud dodává, že je mu z vlastní činnosti známo, což vyplynulo i z průběhu ústního jednání, že společnosti VINIUM a.s. byla uložena pokuta 1 000 000 Kč za přestupky obdobné závažnosti, jako jsou přestupky spáchané žalobcem, ovšem tato pokuta byla uložena již v roce 2011, tudíž je nutné brát v potaz i toto časové kritérium (viz rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2011, č. j. BE912-4/81/9/2011-SŘ, jak jej soud prostřednictvím rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2013, č. j. 62 A 17/2012-101, specifikoval v bodě 25. nynějšího rozsudku). Nelze tak vycházet z toho, že by dané – jedno – rozhodnutí založilo nějakou „správní praxi“, kterou by nyní byly správní orgány vázány v tom smyslu, že by nyní žalobci měla být, ve vazbě na případ společnosti VINIUM a.s., uložena nižší pokuta.

103. Výtka žalobce, že žalovaný překročil meze správního uvážení a sankci řádně neodůvodnil v souladu s čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, byla vznesena toliko v obecné rovině, a proto na ni soud také takto reagoval. Dospěl přitom k závěru, že tato námitka není důvodná, neboť v postupu správních orgánů při stanovení výše pokuty neshledal, že by jakkoli zasáhly do procesních práv žalobce. Žalovaný se věnoval vymezeným zákonným kritériím relevantním pro stanovení uložené pokuty na str. 27 až 33 napadeného rozhodnutí. Zde přezkoumatelným způsobem odůvodnil způsob spáchání správních deliktů, jejich okolnosti i následky, jakož i jejich celkovou závažnost. Co se týče výše sankce při souběhu více přestupků, byla správně použita tzv. absorpční zásada dle § 41 odst. 1 nového přestupkového zákona. Toto ustanovení stanoví, že za více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží sankce dle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsou-li horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější. Za nejzávažnější přestupek správní orgány určily delikt dle § 39 odst. 5 zákona o vinohradnictví a vinařství, jelikož nedostatky ve vedení vinařské evidence byly rozsáhlé.

104. Správní orgán prvního stupně určil výměru pokuty s přihlédnutím k tomu, že jednáním či opomenutím byla naplněna skutková podstata více přestupků, což obvykle zvyšuje závažnost sankcionovaného protiprávního jednání a projevuje se přísnější sankcí. Správní orgán prvního stupně hodnotil zájmy porušené protiprávním jednáním žalobce, ve prospěch žalobce hodnotil skutečnost, že ze spisu nevyplývá žádný konkrétní škodlivý následek (aniž by správní orgán způsobení škodlivých následků zjišťoval – rozhodl tedy příznivěji pro žalobce), správní orgán prvního stupně poté v neprospěch žalobce hodnotil, že se jednalo o vady zjevné, že byl na nedostatky upozorněn, ale neodstranil je. Z rozhodnutí je tedy zřejmá snaha o individualizaci pokuty a o její řádné zdůvodnění. Správní orgány se zabývaly závažností správních deliktů na základě kritérií obsažených v § 40 odst. 2 zákona o vinohradnictví a vinařství, kterými jsou způsob spáchání, následky a okolnosti, za nichž byl správní delikt spáchán. V důvodech rozhodnutí podrobně vyložily, jaká konkrétní kritéria byla vzata v úvahu, jaký mají vliv na význam deliktu (přitěžující a polehčující okolnosti) a obsáhle se věnovaly i majetkovým poměrům žalobce.

105. Co se týče překročení meze správního uvážení, tedy jakési povolené volné úvahy (diskrečního oprávnění) správního orgánu, soud přezkoumává pouze to, zda tato úvaha nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem. Není totiž v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a nahradil správní uvážení správního orgánu uvážením soudcovským a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36, publikovaný pod č. 2671/2012 Sb. NSS).

106. Ve vztahu ke stanovení pokuty v projednávaném případě zákonodárce postihoval deliktní jednání spočívající ve spáchání nejzávažnějšího správního deliktu dle § 39 odst. 5 zákona o vinohradnictví a vinařství, ve znění účinném do 31. 3. 2017, pokutou až do výše 5 000 000 Kč. Žalobci byla uložena úhrnná pokuta ve výši 1 300 000 Kč, což žalovaný potvrdil. Nyní vyměřená sankce tedy tvoří 26 % z její maximální možné výše a dle soudu v těchto intencích nelze hovořit o excesivním způsobu správního trestání. Správní orgány výši uložené sankce dostatečným způsobem odůvodnily, přičemž vzaly v potaz veškeré skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce (zde postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat). Je proto zřejmé, že v zákonem stanoveném rozmezí se správní orgán prvního stupně pohyboval a meze správního uvážení ohledně výše uložené pokuty nepřekročil. Pro úplnost soud dodává, že moderaci trestu ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. žalobce nenavrhoval.

107. Lze doplnit, že posuzování závažnosti deliktu nelze chápat jako prostý součet přitěžujících a polehčujících okolností s předem danými matematickými hodnotami, nýbrž je na správním orgánu, aby přihlížel ke všem okolnostem daného správního deliktu jako k celku. Jen na základě takového postupu lze určit závažnost správního deliktu a tomu odpovídající výši uložené pokuty. Každý případ je tedy specifický a správní orgány svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.

108. K námitce, že posouzení likvidačního charakteru pokuty je neodborné, soud dodává, že správní orgán nemá výslovnou povinnost vycházet z účetních a daňových předpisů. V souladu s judikaturou se správní orgány zabývaly osobními a majetkovými poměry žalobce s ohledem na to, zda by pokuta mohla mít likvidační charakter. Správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Na základě předložených dokladů a dalších podkladů provedly správní orgány podrobnou analýzu finanční situace žalobce a dospěly k závěru, že uložená pokuta pro žalobce likvidační není, jelikož nemůže ohrozit celkovou likviditu společnosti, s čímž se soud ztotožnil. Částka 1 300 000 Kč nemá likvidační dopad na podnik žalobce, jelikož představuje pouze malou část ve vztahu k jeho celkovým aktivům i k celkovému vysoce likvidnímu majetku a neohrožuje schopnost hradit běžné provozní náklady.

109. Krajský soud v Brně pro úplnost (v souvislosti s principem zakotveným v čl. 40 odst. 6 Listiny), že v průběhu řízení před soudem nebyla přijata taková právní úprava, která by byla pro žalobce příznivější. V této souvislosti soud konstatuje také to, že otázkou, zda a která právní úprava mohla být pro žalobce příznivější z hlediska uložení sankce, se zabýval jak správní orgán prvního stupně, tak žalovaný. Zde soud dokazuje zejména na s. 9 a 10 rozhodnutí žalovaného, přičemž s tam uvedenými závěry se ztotožňuje (nadto soud dodává, že zákon o přestupcích, např. s ohledem na jeho nedostatečnou subsidiaritu, nebyl za daných okolností relevantním předpisem, jehož aplikaci by správní orgány byly nuceny podrobně zvažovat). Soud rovněž s ohledem na konkrétní znění výroků rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, potažmo žalovaného, ve vazbě na odůvodnění rozhodnutí, nemá pochybnosti o tom, dle jaké hmotněprávní úpravy, z hlediska její účinnosti, správní orgány věc posuzovaly. K některým navrženým důkazům 110. Jak již bylo řečeno, soud neprováděl dokazování rozhodnutími správních orgánů ani dalšími listinami, které byly součástí správního spisu, neboť obsahem správního spisu se dokazování neprovádí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, publikovaný pod č. 2383/2011 Sb. NSS).

111. Ve světle závěrů vyjádřených na s. 20 až 21 rozhodnutí žalovaného, pakliže by žalobce na takovém důkazu trval (což z průběhu ústního jednání před soudem nevyplynulo), považoval by soud za nadbytečný i důkaz prostřednictvím listin majících prokázat výrobu vín z hroznů ročníku 2015 vinařstvím Baloun. I případná výroba vína pro žalobce tímto subjektem by totiž nevyvracela odkazované závěry žalovaného o povinnosti vést příslušnou evidenci a předložit ji (viz žalobcovy námitky vůči výroku I. odst. 2 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně).

112. Jak již bylo rovněž řečeno výše, co se týče navržených výslechů účastníků řízení a svědků, soud dospěl k závěru, že tyto důkazy jsou nadbytečné. Jak v případě žalobce, tak v případě úředních osob by se jednalo v podstatě o účastnický výslech (nikoli svědecký), přičemž žalobce i žalovaný (popř. jeho „prostřednictvím“ také správní orgán prvního stupně), mohl své skutkové i právní závěry a argumenty vyjevit jednak v podáních soudu, jednak v samotných rozhodnutích, které jsou předmětem soudního přezkumu (to se týká i závěrů vyjadřovaných v jednotlivých procesních úkonech a písemnostech) a podléhají hodnocení soudem; z tohoto hlediska nemohly navržené výslechy na věci nic změnit.

V. Závěr a náklady řízení

113. Krajský soud v Brně tedy shledal žalobcovy námitky nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

114. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.