č.j. 29 A 34/2017-127

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobkyně: KOVÁŘ plus s. r. o., IČO 25578936 sídlem Podolí č. ev. 63, PSČ 686 04 zastoupená advokátem JUDr. Vítem Buršou sídlem Růžová 1254, 686 01 Uherské Hradiště proti žalované: Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy sídlem Slezská 100/7, 120 56 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 12. 2016, č. j. SVS/2016/158103-G takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Krajská veterinární správa Státní veterinární správy pro Zlínský kraj uložila žalobkyni výrokem I. rozhodnutí ze dne 10. 6. 2016, č. j. SVS/2016/065357-Z, podle § 17 odst. 11 písm. d) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 7. 9. 2016 (dále jen „zákon o potravinách“), pokutu ve výši 2 500 000 Kč za správní delikt podle § 17 odst. 2 písm. d) zákona o potravinách, kterého se dopustila tím, že jako provozovatelka potravinářského podniku porušila zákaz uvádět na trh potraviny neznámého původu podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona o potravinách a potraviny klamavě označené ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Krajská veterinární správa dále žalobkyni uložila výrokem II. rozhodnutí povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a výrokem III. rozhodnutí povinnost nahradit náklady vynaložené při výkonu státního veterinárního dozoru na vyšetření nevyhovujících vzorků v celkové výši 2 350 Kč a na vyšetření přítomnosti nemléčného tuku v celkové výši 22 000 Kč.

2. Podstatou protiprávního jednání žalobkyně bylo, že v období od 23. 10. 2015 do 13. 1. 2016 uvedla do oběhu potravinu neznámého původu a klamavě označenou v celkovém množství 106 422,25 kg, opatřenou etiketou na jednotlivém spotřebitelském balení jako „EIDAM CIHLA 30 %“, Přírodní polotvrdý sýr, obsah tuku v sušině min. 30 % hm, sušina min. 50 % hm (dále též jen „potravina“ či „zboží“), s označeným výrobcem na obalu Okregova Spóldzielnia Mleczarska, ul. Bialostocka 25, 11-500 Gizycko, Poľsko (dále též jen „polský výrobce“). Podle laboratorního vyšetření Státního veterinárního ústavu v Olomouci tato potravina obsahovala vyšší množství tuku oproti deklaraci na etiketě, a také jiný než mléčný tuk, což nepřipouští nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007 (dále též jen „nařízení č. 1308/2013“). Zároveň dle prohlášení polského výrobce jím potravina nebyla vyrobena a skutečného výrobce produktu se správním orgánům nikdy nepodařilo zjistit.

3. Proti rozhodnutí krajské veterinární správy podala žalobkyně odvolání, na jehož základě žalovaná postupem podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnila výše uvedené rozhodnutí tak, že snížila uloženou pokutu na výši 2 000 000 Kč, ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila. Důvodem snížení pokuty bylo komplexnější a přesnější posouzení přitěžujících a polehčujících okolností žalovanou.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

4. Ve včas podané žalobě žalobkyně namítala, že se žalovaná řádně nevypořádala s odvolacími námitkami a nenapravila tak pochybení krajské veterinární správy. Jednalo se zejména o posouzení skutkových okolností a zákonných podmínek pro ukládání sankce.

5. Předně se žalovaná nevypořádala s námitkami ohledně původu zboží. Neprověřila například poznatky o obchodování slovenské společnosti NIG s. r. o. s polským výrobcem, který jí během podzimu 2015 dodal sýr, byť dle dokladů jinak označený. Dále nereagovala na tvrzení žalobkyně, že výrobky byly dodávány specificky zabalené a uložené na paletách tak, jak je dodával polský výrobce v minulosti. Rovněž si nevyžádala zprávu o šetření slovenských orgánů činných v trestním řízení, ani nevyčkala na jejich závěr o skutečném původu zboží. Závěr o tom, že označený polský výrobce není výrobcem předmětného zboží, je tak nepřesvědčivý.

6. Žalovaná se dále nezabývala námitkou týkající se právního posouzení porušení povinnosti dle § 10 odst. 1 písm. c) zákona o potravinách. Pokud byl výrobce na etiketě uveden a označen oválným razítkem s identifikací podniku, nelze žalobkyni klást za vinu uvádění potraviny na trh s neidentifikovatelným výrobcem. Je nutné rozlišovat mezi tím, zda se jedná o potravinu, u které nelze identifikovat výrobce, nebo zda výrobce na ní uvedený je či není skutečným výrobcem.

7. Gros námitek směřovalo do otázky posouzení sankce. Přestože je odpovědnost v zákoně o potravinách postavena na principu tzv. objektivní odpovědnosti, dle žalobkyně je třeba zvážit, zda na straně správního delikventa lze prokázat nějakou formu zavinění či zde tato volní složka absentuje, a dát tomu výraz při ukládání sankce. Žalobkyně nesouhlasila ani se zjednodušeným pohledem na otázku spoluodpovědnosti jiných subjektů. Jestliže je známo, že se na porušení předpisů podílí více subjektů, je k tomu třeba přihlédnout i při stanovení sankce. Brojila i do výkladu § 17i odst. 6 zákona o potravinách, neboť i upuštění od potrestání má vždy preventivní účinek, který kromě správního řízení spočívá v nezbytné činnosti správního delikventa na odstraňování následků. V daném případě žalobkyně vynaložila kromě pracovního úsilí i vysoké náklady na stažení a likvidaci zboží ve výši cca 200 000 Kč, což není ani běžná výše sankce ukládaná krajskou veterinární správou. Žalovaná pojala naprosto nesprávně pojetí faktických následků jako zásadního kritéria pro výši sankce. Prodejem zboží nedošlo k žádnému následku, resp. k závadám s případnými zdravotními důsledky.

8. Žalovaná se rovněž nevypořádala s otázkou přiměřenosti sankce. Žalobkyně v doplnění odvolání uvedla fakta na základě oficiálních informací Státní veterinární správy, a kromě toho si vyžádala i zprávu o praxi ukládání pokut krajskou veterinární správou na základě žádosti o informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Předpokladem zákonnosti rozhodování je i předvídatelnost rozhodovací praxe a její přiměřenost ve vztahu k ostatním postupům správních orgánů, tak tomu však v projednávaném případě nebylo. Z dalších zpráv žalované (dostupných na internetových stránkách) lze dovodit odlišné vnímání porušování předpisů ve srovnání se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí. Sankce za obdobné jednání uložená krajskou veterinární správou žalobkyni byla nejvyšší v historii a je tak v extrémním nepoměru k ostatním pokutám ukládaným jiným podnikatelským subjektům. Takový exces musí být opřen o mimořádně závažné okolnosti případu a odpovídajícím způsobem odůvodněn. Z napadeného rozhodnutí lze zjistit pouze to, že kromě množství zboží bylo ke všem ostatním okolnostem přihlíženo jako k polehčujícím.

9. Závěrem žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Pro případ, že by se soud neztotožnil s žalobními námitkami týkajícími se nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného posouzení odpovědnosti žalobkyně, navrhla ve smyslu § 65 odst. 3 a § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), aby soud snížil uloženou pokutu na spodní hranici zákonem stanovené sazby, neboť sankce byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši.

III. Vyjádření žalované k žalobě

10. Ve vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že žalobkyně vznáší prakticky stejné námitky jako v odvolání, přičemž ty byly řádně vypořádány. Konkrétně je nepravdivá námitka o závěrech žalované o původu a výrobci zboží. Krajská veterinární správa si opatřila vyjádření od kompetentních autorit z Polska a Slovenska, a na základě učiněných zjištění zcela v souladu se zákonem a „Systémem rychlého varování pro potraviny a krmiva“ (dále jen „RASFF“) prokázala, že se jednalo o potraviny neznámého původu, s čímž se žalovaná ztotožnila. Úvahy o inkriminovaném zboží, se kterým bylo obchodováno u jiných společností, a mohlo se jednat o totožné zboží, které bylo nesprávně na zboží nebo na dokladech označeno, jsou pak pouze účelovou spekulací žalobkyně, ke kterým neobstarala ve fázi dokazování před vydáním rozhodnutí o uložení pokuty žádné důkazy.

11. Žalované není známo, proč slovenská kompetentní autorita dále nepokračovala v pátrání po původu potravin. Původ potravin uváděných do oběhu byl však povinen prokázat ten provozovatel potravinářského zařízení, který byl „přistižen“ při spáchání správního deliktu, a to byla žalobkyně. Ta v průběhu řízení ani v žalobě nepředložila jediný důkaz o tom, kdo byl původcem jím obchodovaných potravin. Označení falešného výrobce nemůže zakládat splnění zákonné povinnosti. Ve správním řízení bylo prokázáno, že výrobce uvedený na etiketě potravinu ve skutečnosti nevyrobil a skutečného výrobce se nepodařilo přes veškerou snahu krajské veterinární správy zjistit. Krajská veterinární správa však spolehlivě prokázala, že výrobce uvedený na etiketě skutečným výrobcem nebyl. Takto zjištěný skutkový stav zcela postačuje k závěru, že se jedná o potravinu neznámého původu.

12. Žalovaná se zabývala možností liberace (zproštění se objektivní odpovědnosti podle § 17i odst. 1 zákona o potravinách) na str. 14 a násl. napadeného rozhodnutí. Zavinění, ani pohnutka nejsou zákonným znakem objektivní odpovědnosti za projednávaný správní delikt, a proto je krajská veterinární správa nebyla povinna zkoumat. Sankciovaný správní delikt nebyl v konkrétním případě hodnocen tak, že by byl spáchán úmyslně a nebyla prokazována ani vědomá nedbalost, což žalovaná zohlednila v úvahách o výši pokuty. V daném případě je na protiprávní jednání pohlíženo jako na nedbalostní a pokuta byla proto uložena na spodní hranici zákonné sazby.

13. Okolnosti spáchání správního deliktu dle žalované nic ve prospěch žalobkyně nepřináší. Shodné uložení, balení a značení zboží není či vždy nemusí být věrohodným důkazem o původu sledovaného zboží. K spoluodpovědnosti dalších subjektů žalovaná uvedla, že protiprávní jednání bylo zjištěno a odhaleno u žalobkyně. Předmětem daného správního řízení je správní delikt spáchaný žalobkyní, nikoli odpovědnost dalších subjektů, které se na protiprávním jednání podílely, avšak každý samostatně ve své fázi zacházení s danou potravinou. Vyvozování odpovědnosti vůči jiným subjektům nemá na zákonnost napadeného rozhodnutí žádný vliv.

14. Žalovaná odmítla též námitky směřující do stanovení a odůvodnění výše pokuty, která je výsledkem individuálního posouzení a správního uvážení správního orgánu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou vyčerpávajícím způsobem uvedeny úvahy, kterými byl správní orgán veden při stanovování výše sankce (v daném případě z hlediska kritérií uvedených v § 17i odst. 2 zákona o potravinách). Žalovaná rovněž řádně zohlednila podstatné přitěžující i polehčující okolnosti pro uložení pokuty. Volným správním uvážením v mezích zákona dospěla k názoru, že pokuta 2 000 000 Kč je naprosto přiměřená a odpovídající závažnosti projednávaných správních deliktů.

15. Žalovaná se při ukládání sankce ani nijak neodchýlila od zavedené správní praxe. Zásadu oprávněného očekávání nelze vykládat tak, aby pokuta uložená v nesouměřitelném případě v určité výši byla závazným a nepřekročitelným dogmatem pro jiná řízení o uložení pokuty. Minulá rozhodnutí mohou být vodítkem, avšak nikoli závazným nepřekročitelným limitem. Projednávaný případ nemá v rozhodovací praxi krajské veterinární správy srovnání, neboť vykazuje prvky podstatně vyšší individuální závažnosti než dosud projednávané případy a obdobné jednání s obdobnou individuální závažností zatím nebylo odhaleno. Pokud zákonodárce nastavil rozsah typové nebezpečnosti správního deliktu pokutou až do výše 50 000 000 Kč, a žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 4 % této maximální možné výměry, nelze ji hodnotit jako nepřiměřenou, jelikož se její výše pohybuje na spodní hranici zákonné sazby. Z hlediska výše ukládaných pokut je třeba vzít v potaz velikost i finanční výkonnost trestaných subjektů. Nedošlo tedy k porušení zásady oprávněného očekávání ani přiměřenosti postihu.

16. Žalované rovněž není znám žádný případ, který by byl obdobný projednávanému případu, u něhož by došlo k upuštění od potrestání. Správní orgán nemá povinnost od potrestání upustit, i když jsou splněny podmínky dle § 17i odst. 6 zákona o potravinách. Jde pouze o fakultativní postup v případech s mimořádně nízkou závažností, kdy ke splnění cíle správního trestání postačí samotné projednání věci před správním orgánem. Dále je třeba uvést, že pokud byla žalobkyni dodána jiným provozovatelem potravinářského podniku nevyhovující potravina, kterou dále uváděla na trh, a za toto jí byla uložena sankce a vznikla škoda (včetně nákladů na stahování či likvidaci), může v souladu se soukromoprávními předpisy uplatnit regres po dodavateli.

17. Pokud jde o následek, nemusí vždy nastat, postačí důvodnost jeho případného vzniku, tzn. možnost ohrožení spotřebitele, a ta byla dána bezezbytku. Žalobkyně uvedla na trh produkt falešný, a tím spotřebitele poškodila na jeho právech, když se mu dostalo potraviny méně kvalitní, jakož bylo poškozeno i jeho právo na informovaný výběr potravin. Provedeným vyšetřením odebraných vzorků potravin bylo současně prokazatelně zjištěno klamavé označení, neboť potraviny obsahovaly i jiný než mléčný tuk, přičemž pro obsah tohoto tuku nesmí být takový výrobek označen jako sýr. Žalovaná přitom v rámci úvah o výši pokuty zohlednila, že žalobkyně o nedostatcích nevěděla, jakož i to, že tyto nedostatky sama nezpůsobila a byla v „dobré víře“, pokud se spoléhala na deklaraci dodavatele.

18. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

IV. Replika žalobkyně

19. Žalobkyně v replice ze dne 12. 5. 2017 nad rámec žalobních námitek uvedla, že zkoumání zavinění považuje za významné hledisko pro ukládání sankce, nikoliv z hlediska naplnění znaků správního deliktu. Pokud žalovaná neposuzovala jednání jako úmyslné a nebyla prokázána ani nevědomá nedbalost, pak žalobkyně nerozumí tomu, proč byla uložena historicky nejvyšší pokuta, kterou lze předpokládat u jednání, kde je zjištěno zavinění, zejména úmyslné. Totéž platí i k vyjádření ohledně pohnutky. Žalovaná zaměňuje znaky správního deliktu s okolnostmi, které by měla zjišťovat pro správné uložení sankce.

20. Žalobkyně při uvádění zboží na trh nepostupovala nijak nezodpovědně, což je okolnost, kterou bylo třeba v její prospěch vyhodnotit. Pokud odebírala zboží od tradičního dodavatele, u kterého neměla důvod mít pochybnosti o dodávaném zboží, nevyžadovalo tak opatrnost žalobkyně, potřebu zboží prověřovat z hlediska původu či kvality vlastním šetřením. Dále nesouhlasí s tvrzením, že by žalovaná postupovala podle § 17i odst. 2 zákona o potravinách. Žádná z přitěžujících okolností v zákoně není uvedena příkladem jako ta, ke které by se mělo přihlížet. Žalobkyně se nedopustila dvou samostatných skutků, nýbrž na trh uvedla zboží (skutek), které vykazovalo dvoje právní porušení (špatné označení výrobce a produktu). Otázku recidivy zákon jako přitěžující výslovně neuvádí, ač by tak nepochybně učinil, pokud by nebyl zákon založen na principu tzv. objektivní odpovědnosti. Recidiva jako obecný znak u všech deliktních jednání je podmíněna nutností subjektivní stránky, tzn. zavinění. U objektivní odpovědnosti, není-li zjištěno zavinění, nelze přičítat opětovné naplnění znaku správního deliktu k tíži delikventa, neboť o porušení právních norem při jednání nevěděl. Ani uváděné množství, tedy jinými slovy „rozsah“ delikventního jednání, není uvedeno ani v citovaném ustanovení. Rovněž nelze souhlasit s úvahami žalované, že u následku k němu nemusí dojít. Pokud k němu nedojde, nelze říct, že existoval, nýbrž nenastal. Žalobkyně také připouští, že postup dle § 17i odst. 6 zák. o potravinách je fakultativní, nesouhlasí však s argumentací žalované. Citované ustanovení jako podmínky pro postup uvádí zcela jiná kritéria, nevyžaduje posouzení „mimořádně nízké závažnosti“ ani „postačení projednání věci správním orgánem“, či nezbytnost uložit sankci.

21. Žalobkyně s žalovanou souhlasí v tom, že každý případ je třeba posuzovat individuálně, avšak pokud je průměrná výše nejvyšších 20 pokut v řádu desítek tisíc korun, pak ve srovnání s pokutou ve výši 2 000 000 Kč jednoznačně svědčí o nepřiměřenosti, bez ohledu na okolnosti konkrétních případů. Namítaná nepřiměřenost se netýká zákonného rozpětí sazby, nýbrž praxe v posuzování obdobných případech. V. Jednání konané dne 27. 5. 2020 22. Při jednání účastníci řízení zevrubně zopakovali argumentaci již dříve uplatněnou písemně.

23. Soud konstatoval obsah správního i soudního spisu. K důkazu četl listiny předložené účastníky řízení, které zároveň nebyly součástí správního spisu. Ze strany žalobce se jednalo o listinu Poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím – kontroly subjektů za r. 2013-2016“ vydanou krajskou veterinární správou dne 25. 7. 2016, s tím související žádost o poskytnutí informací ze dne 4. 7. 2016, dále tiskové zprávy Státní veterinární správy ze dne 28. 6. 2016 SVS uložila za prodej více než 100 tun falešného sýra rekordní pokutu, ze dne 22. 6. 2016 SVS vrátila do Polska přes 160 000 ks vajec kvůli závadám ve značení, a ze dne 24. 6. 2016 Na český trh se dostalo přes 20 tun vepřového kolene od neregistrovaného britského výrobce. Ze strany žalovaného pak rozhodnutí Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Jihomoravský kraj ze dne 6. 6. 2013, č. j. SVS/2013/038239-B (věc IKEA), rozhodnutí žalované ze dne 30. 5. 2016, č. j. SVS/2016/050128-G (věc Včelpo), rozhodnutí žalované ze dne 13. 3. 2015, č. j. SVS/2015/025629-G (věc JATKY ČÁSLAV), a rozhodnutí Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Středočeský kraj ze dne 30. 3. 2016, č. j. SVS/2016/029114-S (věc Farma Pavlíkov).

VI. Posouzení věci soudem

24. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalované, jakož i rozhodnutí krajské veterinární správy včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.

25. Jak soud zjistil ze správního spisu, krajská veterinární správa obdržela prostřednictvím žalované prohlášení předsedy představenstva polského výrobce ze dne 4. 1. 2016, adresované Státní zemědělské a potravinářské inspekci a žalobkyni o tom, že ta prokazatelně prodávala sýr s přiloženou etiketou pod označením „EIDAM CIHLA 30 %“, jehož výrobcem nebyl tento polský výrobce, a žádal o okamžité stažení výrobku z prodeje. Na základě této informace krajská veterinární správa provedla ve dnech 12. 1. 2016 – 5. 2. 2016 výkon státního veterinárního dozoru v prostorách provozovny žalobkyně se zaměřením na skladování a obchodování s mléčnými výrobky, výrobky s rostlinným tukem, a šetření výrobku „EIDAM CIHLA 30 %“ od výrobce PL 28061602 WE, jeho stahování, a odběr vzorků (viz protokol o kontrole ze dne 8. 2. 2016, č. j. SVS/2016/014455-Z). Dalším podkladem pro zahájení řízení bylo originální oznámení systému rychlého varování pro potraviny a krmiva RASFF č. 2016.0161 ze dne 15. 2. 2016 s názvem „špatná dosledovatelnost eidamu z Polska přes Slovensko“ a druhé oznámení systému AACS FF 2016/014 ze dne 18. 2. 2016.

26. Při kontrole bylo zjištěno, že žalobkyně v období od 29. 10. 2015 do 16. 12. 2015 přijala výrobek Eidam 30 %, s identifikačním označením PL 28061602 WE, v celkovém množství 106 422,25 kg, a následně jej uvedla na trh. Jednalo se o zboží ze skladu společnosti ROCHUS spol. s r. o., od dodavatele (ukladatele) Trading PPM, s. r. o. (viz faktury a příjmové listy založené ve správním spise). Dle protokolu o kontrole jednatel žalobkyně obdržel prohlášení polského výrobce, a proto emailem ze dne 6. 1. 2016 oslovil dodavatele s tím, že v dalších objednávkách o tento sýr již nemá zájem. Zároveň komunikoval s manažerem jakosti polské společnosti ve snaze celou věc řešit, neboť žalobkyně neměla povědomí o tom, že se nejedná o vlastní výrobek polského výrobce. Dne 13. 1. 2016 žalobkyně rozhodla o stahování výše uvedeného výrobku a poskytla o tom písemné prohlášení odběratelům v České i Slovenské republice, kterým zboží distribuovala v období od 29. 10. 2015 do 12. 12. 2015. Krajská veterinární správa v rámci kontroly odebrala celkem 5 vzorků pěti takto stahovaných šarží produktu k vyšetření na deklaraci na obale a na přítomnost rostlinného tuku. Dle výsledků laboratorních vyšetření Státního veterinárního ústavu v Olomouci všechny vzorky obsahovaly i jiný než mléčný tuk, množství nasycených mastných kyselin bylo vyšší, než bylo deklarováno na etiketě, a u všech vzorků byla překročena energetická hodnota na 100 g výrobku. Rovněž bylo překročeno množství sacharidů a tuku, a množství bílkovin bylo naopak nižší, než bylo deklarováno na etiketě (viz protokol o zkoušce č. 125- 129/2016 ze dne 5. 2. 2016 a protokol o zkoušce č. CH 521-525/2016 ze dne 5. 2. 2016). Inkriminovaná potravina tak nebyla mléčným výrobkem a označení „sýr“ bylo klamavé.

27. Žalobkyně v žalobě nikterak nezpochybňovala, že k výše popsanému pochybení došlo. Rovněž nebrojila proti výsledkům, které odhalily nevyhovující složení dané potraviny. Namítala však, že orgány veterinární správy nesprávně věc právně posoudily, neboť pokud byl na etiketě zboží identifikován výrobce, nejednalo se o potravinu neznámého původu. Množství inkriminovaného zboží musel někdo vyrobit, správní orgány si však měly vystačit pouze s tvrzením polského výrobce, který popřel, že by zboží vyrobil, a se skutečností, že další články řetězce obchodování s inkriminovaným zbožím nebylo možné dohledat.

28. Soud předně uvádí, že žalobkyně se v přezkoumávané věci dopustila správního deliktu dle § 17 odst. 2 písm. d) zákona o potravinách tím, že jako provozovatelka potravinářského podniku, která uvádí potraviny na trh, porušila zákaz uvádět na trh potraviny podle § 10 odst. 1 téhož zákona, tedy konkrétně dle písm. c) potraviny neznámého původu a dle písm. a) potraviny klamavě označené. Dle § 2 odst. 1 písm. n) zákona o potravinách je potravinou neznámého původu potravina, u které nelze identifikovat provozovatele potravinářského podniku, který potravinu nebo její složku vyrobil nebo dodal jinému provozovateli potravinářského podniku. Z této zákonné definice již jen jazykovým výkladem vyplývá, že potravinou neznámého původu není pouze ta potravina, která žádné označení neobsahuje, nýbrž i potravina, která sice je označena etiketou s označeným výrobcem, ta je však nepravdivá a skutečného provozovatele potravinářského podniku, který potravinu nebo její složku vyrobil nebo dodal jinému provozovateli potravinářského podniku, nelze dohledat. Pokud tak orgány veterinární správy dostatečně prokázaly, že polský výrobce označený na etiketách sýr nevyrobil či nedodal, a skutečného výrobce se jim nepodařilo zjistit, nepochybily, pokud skutkový stav podřadily pod příslušnou skutkovou podstatu správního deliktu dle § 17 odst. 2 písm. d) zákona o potravinách, bez ohledu na to, zda na etiketě zboží byl fakticky „nějaký“ výrobce označen či nikoliv.

29. Soud však předně musel posoudit, zda tento skutkový stav zjistily dostatečně. Ze správního spisu vyplynulo, že krajská veterinární správa v posuzované věci provedla rozsáhlé dokazování, kdy zjišťovala skutečného výrobce potraviny s předmětným identifikačním označením prostřednictvím žalované cestou žádosti o spolupráci se Státní veterinární správou Slovenské republiky, s Generálním veterinárním inspektorátem v Polsku a Městskou veterinární správou v Praze (dodavatelem inkriminovaného zboží byla společnost Trading PPM, s. r. o., se sídlem v Praze). Krajská veterinární správa z dokladů žalobkyně zjistila, že zboží od dodavatele Trading PPM, s. r. o., bylo odesláno ze skladu společnosti Rochus spol. s r. o., původem však pocházelo od různých společností – české společnosti Velarintana s. r. o., a slovenských společností NIG s. r. o. a AKDOV s. r. o. Zásilky byly vždy naloženy u společnosti OPAL FYTOS ve Slovenské republice. Krajská veterinární správa tak provedla jak vlastní šetření u českých společností na území České republiky, tak i v zahraničí cestou žádosti o spolupráci se Státní veterinární a potravinovou správou Slovenské republiky. Té se však nepodařilo vysledovat chybějící poslední článek dodavatelského řetězce – jednatelka společnosti posledního článku řetězce zemřela (viz listina „Žiadost o spolupraci – šetření původu zboží – odpověď“ ze dne 11. 2. 2016, č. j. 498/2/2016-333, a listina “Administrative Assistance and Cooperation“ ze dne 18. 2. 2016, č. FF 2016/014 01/SK/01). Štátna veterinárna a potravinová správa Slovenskej republiky celou věc postoupila Policii Slovenské republiky a mezinárodní nákladové listy nechala ověřit u kompetentní autority v Polsku. Dle výsledku šetření v Polsku polský výrobce označený na etiketách inkriminovaného zboží nikdy produkt „EIDAM CIHLA 30 %“ nevyráběl, ani s žalobkyní či společností OPAL FYTOS nespolupracoval (viz listina „2016.0161-fup2“ ze dne 25. 2. 2016). Kontrolou polské autority bylo provedeno porovnání podle data minimální trvanlivosti na výrobcích uvedených v české notifikaci s podobnými výrobky se jménem „Eidam 30“, které se prodávají na český a slovenský trh, přičemž nebyly nalezeny žádné šarže shodné se šaržemi uvedenými na trh v České republice (viz listina “Administrative Assistance and Cooperation“ ze dne 18. 2. 2016, č. FF 2016/014 01/PL/01). Shora uváděné důkazy jsou součástí přezkoumávaného správního spisu.

30. V posuzovaném případě tak byl zásadní právě obsah informací poskytnutých zahraničními veterinárními správami. Krajská veterinární správa oznámení RASFF doplnila a konkretizovala dalšími informacemi přímo od oficiálních veterinárních autorit z Polska a Slovenské republiky. V případě RASFF se jedná o originální oznámení, tj. hlášení klasifikované jako varování nebo informace, rozesílané na formuláři vydaném Komisí Evropských společenství dle nařízení ES č. 178/2002, jehož cílem je ochrana zájmů spotřebitelů tak, aby měli možnost vybírat se znalostí věci potraviny, které konzumují, a aby bylo zabráněno podvodným nebo klamavým praktikám, falšování potravin a jakýmkoliv jiným praktikám, které mohou spotřebitele uvést v omyl. V návaznosti na tento přímo použitelný předpis Evropského společenství upravuje v České republice nařízení vlády č. 98/2005 Sb. systém rychlého varování o vzniku rizika ohrožení zdraví lidí z potravin a krmiv a úkoly, způsob a postupy předávání informací příslušných ústředních orgánů státní správy zapojených do systému rychlého varování. Informace předávané systémem RASFF jsou tak zcela relevantní, pochází od kompetentních autorit daných členských států, které povinně zasílají informace Evropské komisi, která po potvrzení klasifikace tuto informaci předává dál členům sítě. Rovněž závěry z šetření z Polska a ze Slovenské republiky pochází od oficiálních autorit veterinární správy na základě výměny informací prostřednictvím systému správní pomoci a spolupráce [Administrative Assistance and Cooperation (AAC)] dle prováděcího rozhodnutí komise (EU) 2015/1918 ze dne 22. října 2015, kterým se zřizuje systém správní pomoci a spolupráce (dále jen „systém SPS“) podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 882/2004 o úředních kontrolách za účelem ověření dodržování právních předpisů týkajících se krmiv a potravin a pravidel o zdraví zvířat a dobrých životních podmínkách zvířat.

31. Pokud tak žalobkyně zpochybňovala postup správních orgánů, nelze jí dát za pravdu. Jednalo se o oficiální informace a podklady pro vydání rozhodnutí od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci ve smyslu § 50 odst. 1 správního řádu (viz také str. 13 odst. 3 napadeného rozhodnutí). Česká veterinární správa navíc neměla povinnost zjišťovat a prokazovat, jak tyto oficiální autority v zahraničí dospěly k informacím v předložených listinách. Pro věc je významné to, že krajská veterinární správa zajistila komplex důkazů (citovaný jak v rozhodnutí krajské veterinární správy, tak v rozhodnutí žalované), který tvoří ve vzájemných souvislostech jednotný a logický celek, který prokazuje skutkový stav věci a správnost skutkových závěrů, aniž by z nich vyplývaly pochybnosti vytvářející prostor pro další zkoumání otázky původu zboží. Žalobkyně v kontrastu s takto zjištěným skutkovým stavem naopak nepředložila jediný důkaz na podporu svých domněnek o původu zboží (např. v souvislosti s obchodováním slovenské společnosti s polským výrobcem, který jí během podzimu 2015 dodal sýr, byť dle dokladů jinak označený). S žalobkyní nelze souhlasit ani v tom, že by se žalovaná dostatečně nevyjádřila k její odvolací námitce o nesprávném právním posouzení věci, neboť ta tak učinila na straně 11 napadeného rozhodnutí.

32. Stejně tak soud přitakal závěrům správních orgánů v tom rozsahu, že se žalobkyně nemohla zprostit odpovědnosti za spáchání daného správního deliktu tvrzením, že k pochybení došlo na straně dodavatele a dalších článků v obchodním řetězci, ani tvrzením, že zboží bylo specificky zabalené a uložené na paletách tak, jak jej dodával polský výrobce v minulosti. Podstatné je pouze to, že to byla právě žalobkyně, která v rozporu se zákonem uvedla do oběhu sýr klamavě označený a neznámého původu. Relevantní pro vedení řízení o správním deliktu v intencích zákona o potravinách je totiž objektivní odpovědnost provozovatele potravinářského podniku za uvádění potraviny do oběhu (viz str. 15 napadeného rozhodnutí). V tomto není rozhodující ani skutečnost, že žalobkyně na základě kontroly krajské veterinární správy z oběhu stáhla zboží, neboť skutkovou podstatu naplnila již svým protiprávním jednáním. Pokud žalobkyně protiprávní stav ještě před vydáním meritorního rozhodnutí odstranila, k této okolnosti mohlo být přihlédnuto toliko jako k polehčující při stanovení sankce, nikoli v otázce odpovědnosti za správní delikt (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2010, č. j. 6 Ads 171/2009-60; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Tak se tomu v projednávaném případě stalo (viz níže).

33. Co se pak týče konkrétních případů, na kterých žalobkyně demonstrovala odlišné vnímání porušování právních předpisů žalovanou ve vztahu k jiným subjektům, soud tuto odlišnost neshledal. Žalobkyně již v doplnění odvolání ze dne 4. 7. 2016 uvedla, že dne 24. 6. 2016 Státní veterinární správa měla informovat o případu uvedení 20 tun vepřového kolene na trh od britského výrobce, který nebyl schválen a registrován, a nebyl tedy pod dozorem tamních veterinárních orgánů. Podle uvedené zprávy tuzemští příjemci přijali zboží v dobré víře a nenesli tak za dovoz nezkontrolovaného zboží žádnou odpovědnost. Žalobkyně tímto chtěla poukázat na to, že zboží rovněž přijala v dobré víře, odpovědnost ovšem nesla. Dále poukázala na zprávu žalované o vejcích z Polska, která byla vrácena, neboť nebyla nijak označena. Žalobkyně ovšem zboží vrátit nesměla a musela jej na vlastní náklady zajistit a zařídit jeho uložení a spálení, což ji stálo značné náklady. Žalovaná v napadeném rozhodnutí na str. 17 tento odlišný postup odůvodnila tím, že v případě vajec a masa se jednalo o skutkově odlišné případy (jejich původ byl známý, u vajec se závada týkala pouze označení jednotlivých vajec). Vajíčka navíc nebyla konkrétním provozovatelem vůbec přijata, k odmítnutí zásilky mělo dojít v průběhu vstupní kontroly do podniku. Dle soudu je takové odůvodnění dostatečné.

34. K výše uvedenému prvnímu případu soud na rámec argumentace žalované dodává, že žalobkyně by se mohla zprostit odpovědnosti za správní delikt dle § 17i odst. 1 zákona o potravinách pouze tzv. liberací, kdy by musela prokázat, že vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možné požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila, což v daném případě neučinila. K otázce liberace se žalovaná rovněž dostatečně vyjádřila na stranách 14 a 15 napadeného rozhodnutí. Co se pak týče druhého případu a otázky nákladů vynaložených žalobkyní na zničení zboží, soud odkazuje na prostředky soukromého práva, kterými se proti těmto zprostředkovaným následkům žalobkyně může bránit. To ostatně uvedla i žalovaná, pokud ve vyjádření k žalobě odkazovala na možnost uplatnit regres vůči dodavatelům.

35. Druhý okruh žalobních námitek směřoval do otázky posuzování sankce a její přiměřenosti. Žalobkyně také navrhovala moderaci uložené sankce, popř. její úplné zrušení, neboť její výše má být vzhledem k závažnosti porušení právních povinností v nepoměru a ve vztahu k žalobkyni nepřiměřeně vysoká. Posouzení této otázky se dle soudu rozpadá do dvou rovin představujících hodnocení zákonnosti uložené sankce – zda nebyly překročeny meze správního uvážení správního orgánu a zda pokuta není zjevně nepřiměřená.

36. Ve vztahu k první otázce je nezbytné zdůraznit, že jak plyne ze zákona, způsob stanovení výše pokuty je výsledkem správního uvážení, a to zejména z hlediska zákonem vymezených kritérií. Soud ohledně překročení meze správního uvážení přezkoumává pouze to, zda tato úvaha nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 6 As 262/2014-26).

37. Pravidla pro určení výše pokuty za správní delikt v projednávané věci upravoval § 17i odst. 2 zákona o potravinách, v rozhodném znění: „Při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.“ Vzhledem k tomu, že se jedná o výčet taxativní, byl správní orgán povinen se při svých úvahách o konkrétní výši ukládané pokuty těmito hledisky zabývat.

38. S žalobkyní lze v tomto ohledu souhlasit v tom, že odůvodnění výše sankce v rozhodnutí krajské veterinární správy mohlo být přesvědčivější. Krajská veterinární správa pouze stručně popsala závažnost deliktního jednání žalobkyně a okolnosti, ke kterým při stanovení výše pokuty přihlédla. Žalovaná však v odůvodnění svého rozhodnutí uvedený nedostatek rozhodnutí správního orgánu prvního stupně napravila, neboť přezkoumatelným způsobem odůvodnila způsob spáchání správního deliktu, jeho okolnosti i následky, jakož i jeho celkovou závažnost. Také je zjevné, k jakým konkrétním polehčujícím a přitěžujícím okolnostem přihlédla, a jakými konkrétními úvahami a důvody byla vedena při snížení výše uložené pokuty (viz str. 12-13 a str. 16-17 napadeného rozhodnutí). Z hlediska způsobu spáchání správních deliktů pak žalovaná hodnotila k tíži žalobkyně množství potravin neznámého původu a skutečnost, že se dopustila dvou porušení zákona. Další přitěžující okolností byla skutečnost, že se žalobkyně dopustila opakovaného protiprávního jednání, neboť byla za stejný správní delikt již v minulosti pravomocně potrestána (šlo o uvádění do oběhu klamavě označených potravin – kauza „koňské maso“– zdejší soud zamítl žalobu proti souvisejícímu rozhodnutí žalované rozsudkem ze dne 6. 10. 2016, č. j. 29 A 28/2014-103, následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 8. 2017, č. j. 9 As 301/2016-24). Z hlediska následků spáchání správních deliktů žalovaná naopak ve prospěch žalobkyně hodnotila to, že nebyly zjištěny negativní následky spáchaných správních deliktů na zdraví spotřebitelů, a že jednání žalobkyně nebylo úmyslné. Není tedy pravdou, že by žalovaná nezohlednila, že prodejem zboží nedošlo k žádnému následku u spotřebitelů, jak bylo tvrzeno v žalobě. Z hlediska okolností žalovaná přihlédla i k tomu, že žalobkyně spolupracovala s krajskou veterinární správou a podnikla kroky nezbytné ke stažení potravin z trhu. Celkovou závažnost prokázaného správního deliktu žalovaná hodnotila jako vysokou. Žalovaná se tedy zákonnými hledisky pro stanovení výše pokuty řádně zabývala, a přezkoumatelným a logickým způsobem uvedla konkrétní důvody, kterými se při rozhodnutí o pokutě řídila. Soud upozorňuje, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří jeden celek, a proto odvolací orgán může nahradit část odůvodnění správního orgánu prvního stupně vlastní úvahou a korigovat tak určitá dílčí „argumentační zaškobrtnutí“ podřízeného správního orgánu v případě, kdy prvostupňové rozhodnutí potvrzuje (srov. např. rozsudek ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47). Lze dodat, že žalovaná snížila krajskou veterinární správou uloženou pokutu o 20 %, tedy zcela adekvátním způsobem ve vztahu k okolnostem, k nimž přihlédla oproti správnímu orgánu prvního stupně. V absolutním vyjádření přitom toto snížení činilo více, než na kolik žalobkyně odhadovala svoje náklady vynaložené na stažení zboží z oběhu a jeho zničení, i z tohoto hlediska je tak lze označit za rozumné.

39. Pokud pak žalobkyně namítala, že se správní orgány nezabývaly otázkou zavinění či pohnutkami při ukládání sankce, soud jí nemůže dát za pravdu. Krajská veterinární správa, jakož i žalovaná, se s otázkou případného posouzení formy zavinění ve svých rozhodnutích vypořádaly tak, že výslovně poukázaly na skutečnost, že se v daném případě jedná o odpovědnost objektivní, a proto nebylo nutné otázku zavinění zkoumat. Názor žalobkyně na nutnost v této souvislosti prokazovat zavinění jako přitěžující okolnost by do značné míry popíralo důvody pro zakotvení objektivní odpovědnosti za správní delikty právnické osoby. Případné hodnocení jednání žalobkyně z pohledu zavinění jako jednání nedbalostního provedla žalovaná toliko v určitém směru, a to jako jeden z prvků správního uvážení o výši uložené pokuty (viz str. 13 napadeného rozhodnutí). Přestože krajská veterinární správa sama otázku zavinění ve svém rozhodnutí výslovně nezohlednila, dle soudu toto pochybení ve svém důsledku neměl vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť správní řízení tvoří jeden celek, a tuto „vadu“ tak zhojila žalovaná v napadeném rozhodnutí.

40. V této souvislosti žalobkyně rovněž namítala, že správní orgány měly od uložení pokuty upustit dle § 17i odst. 6 zákona o potravinách. Dle tohoto ustanovení v rozhodném znění může orgán dozoru od uložení pokuty upustit v případě, kdy došlo k nápravě protiprávního stavu v souladu s uloženým opatřením nebo bezprostředně poté, kdy bylo zjištěno porušení povinnosti a nejednalo se o jinou než bezpečnou potravinu nebo o klamání spočívající v porušování některých práv duševního vlastnictví. Slovo „může“ použité v § 17i odst. 6 zákona o potravinách je třeba chápat jako možnost správního orgánu, nikoli jako jeho povinnost. Ačkoliv se žalovaná s touto námitkou výslovně nevypořádala, z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalované vyplývá, že se rozhodla využít svého práva správního uvážení a od pokuty neupustit, což dostatečně odůvodnila tím, že přihlédla ke skutečnostem přičteným žalobkyni k tíži.

41. Soud tedy shledal uloženou pokutu zákonnou, a dále se zabýval tím, zda není zjevně nepřiměřená, a zda tu tedy nejsou důvody pro případnou moderaci uložené sankce.

42. Moderační právo zakotvené v § 78 odst. 2 s. ř. s. umožňuje soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu k návrhu žalobce buď snížit uložený trest, nebo od něj upustit. Soud však takto může učinit jedině v případě, kdy jde o postih zjevně nepřiměřený, neboť smyslem a účelem moderace není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, kdy sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídá zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012-23, č. 2672/2012 Sb. NSS).

43. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, přístup soudu se do značné míry liší od postupu při posouzení zákonnosti uložené sankce, neboť „při moderaci trestu soud postupuje obdobně jako správní orgán: je nadán vlastním uvážením, a může tak zasáhnout do výše trestu, jako by jej sám uděloval. Tím, že trest sníží nebo od něj upustí, nezpochybňuje soud závěr správního orgánu o tom, že žalobce porušil zákon a dopustil se správního deliktu, nýbrž vykonává svou zvláštní zákonnou pravomoc snížit sankci uloženou ve správním řízení nebo od ní plně upustit. Pokud soud k moderaci trestu za správní delikt přistoupí, je povinen též odůvodnit, v čem spatřuje zjevnou nepřiměřenost trestu a na základě jakých kritérií dospěl k jím stanovené výši trestu; pouhé konstatování zjevné nepřiměřenosti trestu bez náležitého odůvodnění zakládá nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí pro nedostatek důvodů.“(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 1 As 30/2004-82).

44. Žalobkyně nenamítala nepřiměřenost sankce ve vztahu k zákonnému rozpětí sazby, a proto se touto otázkou soud nezabýval. I kdyby tomu tak bylo, uložená pokuta tvoří 4 % horní hranice zákonného rozpětí sazby, což dle judikatury Nejvyššího správního soudu obecně nelze pokládat za zjevně nepřiměřenou pokutu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000-62, č. 225/2004 Sb. NSS). Žalobkyně však namítala nepřiměřenost uložené sankce zejména s ohledem na nejednotnou rozhodovací praxi žalované, což dokládala listinou „Poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím – kontroly subjektů za r. 2013-2016“, z které mělo vyplývat, že pokuta uložená žalobkyni byla naprosto nepřiměřená vzhledem k pokutám uloženým krajskou veterinární správou jiným společnostem.

45. Z přiložené listiny soud zjistil, že žalobkyně žádala o poskytnutí informací o dozorovaných subjektech, výši udělených pokut a frekvencích kontrol za období tří let od 1. 7. 2013 do 30. 6. 2016, aniž by však byly specifikovány skutkové okolnosti těchto případů. Soud si je vědom, že v takovém případě nelze po žalobkyni požadovat úplné unesení důkazního břemene ve smyslu doložení přesného obsahu rozhodnutí správních orgánů ve skutkově obdobných věcech (respektive stoprocentní doložení rozhodovací praxe), neboť k těmto rozhodnutím nemusí mít přístup. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu pro unesení důkazního břemena postačí, pokud v těchto případech žalobce doloží, „že správní orgán v rozhodné době v typově srovnatelných věcech (tj. ve věcech správních deliktů podle téhož ustanovení zákona) rozhodoval určitým způsobem, tj. zde ukládal pokuty v určité výši. V souladu s principem kontradiktornosti řízení lze v takových případech, kdy žalobce prokáže odlišné rozhodování stejného správního orgánu v typově srovnatelných věcech, požadovat od žalovaného, aby odlišnost rozhodování vysvětlil, tj. aby doložil odlišnosti ve věcech, jichž se žalobce dovolává, případně doložil rozhodování ve věcech, které jsou podle jeho názoru více srovnatelné s řešeným případem, než rozhodovací praxe, které se žalobce dovolává.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 4 Ads 118/2013, pozn. – podtržením zvýrazněno krajským soudem). Takto vymezené podmínky žalobkyně v nyní projednávané věci nesplnila – soud z předložené listiny nezjistil, byť třeba jen nepřímo, že by žalovaná při ukládání pokuty v jejím případě vybočila z běžné praxe svého správního rozhodování. Bylo potřeba, aby žalobkyně odkazovala na skutkově shodné či obdobné případy, jinak nelze dospět k závěru, že by ze strany žalované mohlo dojít k porušení § 2 odst. 4 správního řádu. To žalobkyně v projednávaném případě nijak neprokázala. Z předmětné listiny vyplývaly pouze statistické údaje o činnosti dozorového orgánu a o výši uložených pokut. Interpretace předložených dat je tak bez dalších skutečností nedostatečná a může být zavádějící. Z těchto důvodů soud k předloženým údajům nemohl přihlédnout coby k důkazu o porušení konstantní rozhodovací praxe krajské veterinární správy. Nutno dodat, že v tomto ohledu by navíc byla přiléhavější rozhodovací praxe žalované coby odvolacího správního orgánu s celostátní působností.

46. K dané žalobní námitce soud současně provedl dokazování rozhodnutími přiloženými žalovanou k vyjádření k žalobě – jednalo se o rozhodnutí Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Jihomoravský kraj ze dne 6. 6. 2013, č. j. SVS/2013/038239-B (věc IKEA), rozhodnutí žalované ze dne 30. 5. 2016, č. j. SVS/2016/050128-G (věc Včelpo), rozhodnutí žalované ze dne 13. 3. 2015, č. j. SVS/2015/025629-G (věc JATKY ČÁSLAV), a rozhodnutí Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Středočeský kraj ze dne 30. 3. 2016, č. j. SVS/2016/029114-S (věc Farma Pavlíkov).

47. Z uvedených rozhodnutí nelze dovodit správní praxi, kterou by žalovaná překročila, či exces při stanovení výše sankce. Nutno konstatovat, že jednotlivé případy se v jednotlivých okolnostech poměrně významně lišily. Co se týče posledních dvou citovaných rozhodnutí, ty soud nepovažoval za relevantní, neboť se zjevně nejednalo o skutkově shodné či alespoň podobné případy správních deliktů. Z rozhodnutí ve věci IKEA pak vyplynulo, že Krajská veterinární správa Státní veterinární správy pro Jihomoravský kraj uložila provozovateli sankci dle § 17a odst. 2 písm. d) zákona o potravinách za klamavě označené potraviny. V porovnání s projednávaným případem se ovšem jednalo „pouze“ o 360 kg klamavě označeného masného polotovaru a zároveň o první delikt provozovatele. Pokuta byla uložena ve výši 500 000 Kč. Vzhledem k množství potraviny v projednávaném případě se tak tato pokuta nejeví jako nepřiměřená. Rozhodnutím žalované ve věci Včelpo pak byla pachateli uložena sankce za správní delikt dle § 17 odst. 1 písm. p) zákona o potravinách, tedy za nevyřazení z dalšího uvádění na trh potraviny § 3 odst. 1 písm. q) bodu 1, za níž mu byla uložena sankce ve výši 1 200 000 Kč. Rovněž se jednalo o skutkově jiný případ, ovšem i zde byla společnosti uložena poměrně vysoká sankce.

48. Soud tak souhlasí s úvahami žalované o tom, že výše uložené pokuty je vždy odrazem nebezpečnosti deliktního jednání žalobce a individuálního posouzení dle konkrétních skutkových okolností toho kterého případu. Z odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů jako celku přitom vyplývá logická a srozumitelná argumentace k výši uložené sankce. Je seznatelné, na jakém základě rozhodly o výši pokuty a jakými pohnutkami se řídily. Žalobkyně naopak nesnesla žádná konkrétní a individualizovaná tvrzení, z nichž by vyplývalo, že by jí sankce byla uložena v nepřiměřené výši vzhledem k rozhodovací praxi orgánů veterinární správy, a tedy že by z tohoto důvodu byla nezákonná. Současně pak z téhož důvodu neshledal ani prostor pro uplatnění moderačního práva, tj. možnost upuštění od potrestání či snížení postihu, neboť to má místo toliko tam, kde jde o případ zjevné nepřiměřenosti.

49. Závěrem se soud zabýval tím, zda nebyla v mezidobí přijata nová právní úprava, jež by byla pro žalobkyni příznivější. Jak totiž plyne z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46, č. 3528/2017 Sb. NSS, rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, kdy zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.

50. Zaměří-li se soud na pozdější právní úpravu, pak lze konstatovat následující. Pokud jde o skutkovou podstatu správního deliktu dle § 17 odst. 2 písm. d) zákona o potravinách a sankci dle § 17 odst. 11 písm. d) téhož zákona, kterou lze za uvedený delikt uložit, obsah zůstal stejný, změnilo se pouze jejich označení – nyní je předmětný správní delikt upraven v § 17 odst. 2 písm. f) a odkazuje na § 10 odst. 1, jenž obsahuje shodný zákaz uvádění potravin do oběhu. Sankce je upravena v § 17f písm. d) zákona o potravinách, a to ve stejné výši 50 000 000 Kč. Po prostudování veškerých změn v relevantní právní úpravě proto lze konstatovat, že nová právní úprava není pro žalobkyni příznivější, neboť jak skutkové podstaty předmětných správních deliktů, tak zákonné sazby pokut zůstaly beze změny.

VII. Závěr a náklady řízení

51. Soud tedy shledal námitky žalobkyně nedůvodnými. V řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. Z těchto důvodů zdejší soud žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

52. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.