č.j. 51 A 2/2019-32

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a JUDr. Michal Hájek, Ph.D. ve věci žalobce: Z. B. bytem zastoupen JUDr. Josefem Šťastným advokátem sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice proti žalovanému: Velitel Vojenského útvaru 1762 Žatec sídlem Komenského alej 1752, Žatec jednající Ministerstvem obrany sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 Hradčany o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2018, č. j. MO 324007/2018-1762 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah žaloby 1. Žalobou doručenou dne 29. 1. 2019 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí velitele Vojenského útvaru 6069 ze dne 20. 7. 2018, č. j. MO 201877/2018-6069.

2. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla žalobci dle § 101 an. zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v rozhodném znění (dále jen „zákon o vojácích z povolání“) uložena povinnost zaplatit České republice - Ministerstvu obrany ČR náhradu škody způsobené dopravní nehodou kolového bojového vozidla x, VZP x (dále též „bojové vozidlo“ nebo „vozidlo“) ze dne 11. 8. 2015 v 07:25 hodin na úseku 188,4 km dálnice ve směru jízdy Praha – Brno ve výši 72 985, 50 Kč z důvodu odpovědnosti žalobce za poškození vojenské techniky. Služební orgány vycházely při svém hodnocení z toho, že žalobce porušil povinnosti vojáka – řidiče, když při řízení uvedeného bojového vozidla překročil nejvyšší povolenou rychlost (80 km/h) a v rychlosti cca 131,9 – 140 km/h určené znaleckým posudkem nezvládl manévr spočívající v přejetí z pravého jízdního pruhu do levého jízdního pruhu a s vozidlem havaroval, čímž způsobil na bojovém vozidle celkovou škodu ve výši 10 903 108,41 Kč.

3. Pro úplnost krajský soud úvodem konstatuje, že uvedená nehoda byla prověřována policejním orgánem, neboť existovalo podezření, že žalobce svým jednáním mohl naplnit skutkovou podstatu přečinu porušení povinnosti vojáka, věc poté odevzdána ke kázeňskému řízení, následně postoupena k vyřízení v rámci přestupkového řízení, ve kterém příslušný správní orgán konstatoval uplynutí promlčecí doby.

4. Žalobce namítá, že se nedopustil v souvislosti se shora označenou dopravní nehodou bojového vozidla zaviněného porušení svých povinností ve smyslu § 101 zákona o vojácích z povolání, jakékoli zavinění nebylo prokázáno.

5. Příčiny nehody nebyly dle žalobce dostatečným způsobem zjištěny, závěry správních orgánů považuje žalobce za spekulativní. Za účelem zjištění příčin chování vozidla a nehody navrhuje žalobce přizvat znalce, provést vyšetřovací pokus a vyslechnout svědky - J. V., D. V., T. S., J. J., k čemuž žalobce dodává, že těmto svědkům nemohl doposud klást žádné otázky. Žalobce je přesvědčen, že v projednávané věci nebyla vyloučena závada na vozidle, konstrukční vada nebo jiná příčina technického charakteru (srov. nehoda totožného vozidla v Logaru), k čemuž žalobce navrhuje vést dokazování znaleckým posudkem znalce či znaleckého ústavu z oboru dopravy. Jako další důkazy žalobce označil denní rozkaz velitele praporu, soudem vyžádané informace o nehodách tohoto typu vozidla, videozáznamem z nehody dostupného na serveru youtube, novinovým článkem o nehodě totožného vozidla v Logaru, žalobou napadeným rozhodnutím a spisovým materiálem.

6. Žalobce poukazuje na to, že rozkaz k přesunu vozidel nemohl odepřít, byť sám dané vozidlo řídil jen v rámci kurzu na uzavřeném cvičišti, což nebylo nijak zohledněno. S řízením tohoto vozidla na pozemní komunikaci neměl žalobce žádné zkušenosti, přesto byl k takovému úkolu povolán. V rámci přesunu pak pouze následoval před ním jedoucí vozidlo kolony. V tomto směru nebylo správními orgány zkoumáno, jaká byla role velitele kolony a jeho podíl na nehodě, když vedoucí vozidlo jelo rychlostí 130 km/h, tj. vyšší než předepsanou rychlostí.

7. Přesun kolony vojenské techniky byl dle žalobce součástí výcviku a žalobce proto za danou nehodu nemůže nést zodpovědnost. Z uvedeného důvodu nebyly naplněny podmínky aplikace § 102 písm. d) zákona o vojácích z povolání.

8. Stejně tak by dle žalobce mělo být zjištěno, za jakých podmínek je vojenská kolona oprávněna se pohybovat v levém jízdním pruhu, jaká jsou pravidla takové jízdy a kdo dal v danou chvíli rozkaz ke změně jízdního pruhu v souvislosti s předjížděním, neboť je patrné, že taková potřeba změny jízdy nebyla nezbytná.

9. K průběhu nehodového děje žalobce uvádí, že jel v levém jízdním pruhu, první vozidlo se zařadilo do pravého jízdního pruhu, na což žalobce reagoval stejným manévrem, plynule se začal zařazovat. Zadní část vozidla přitom začala náhle „plavat“, vozidlo samovolně zatočilo doleva směrem ke středovým svodidlům. Žalobce se snažil udržet vozidlo ve stopě, to se však stalo neovladatelným a došlo k nárazu. Více si žalobce nepamatuje, neboť při nehodě utrpěl náraz hlavou do stropu. Dle žalobce vše nasvědčuje tomu, že byl vadný systém dohušťování pneumatik. Je zřejmé, že vozidlo se začalo náhle chovat neočekávaným způsobem, žalobce neměl s takovou situací u daného vozidla zkušenosti. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Předpoklady § 101 zákona o vojácích z povolání považuje žalovaný za naplněné. Žalobce porušil svoji povinnost řidiče dle § 18 odst. 1 a 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v rozhodném znění (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“) a způsobil škodu při plnění úkolů jednotky, která byla vyslána ke střežení muničního skladu ve x. Nehodový děj je popsán ve znaleckém posudku č. x. Nezkušeností jako důvodem pro vyloučení zavinění při porušení dopravních předpisů argumentovat nelze. Žalobce nedostal žádný rozkaz, který by mu ukládal jet vyšší než nejvyšší povolenou rychlostí. Mohl jet pomaleji, protože měl plnou kontrolu nad rychlostí vozidla a ukládal mu to rovněž zákon o provozu na pozemních komunikacích. Způsobená škoda vznikla při plnění služebních úkolů. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu 11. Součástí spisového materiálu je i spis Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality – 1. odd., č. KRPB-119676/TČ-2016-060071, který obsahuje řadu listin týkajících se prověřování možného trestného činu žalobce týkajícího se shora uvedené dopravní nehody. Ve spise jsou zejména založeny protokoly o podání vysvětlení osob přítomných dopravní nehodě a osob podílejících se na řidičském výcviku a znalecké posudky vyjadřující se jak k technickému stavu bojového vozidla před nehodou, tak k průběhu nehodového děje. Součástí spisu je rovněž CD se záznamem z kamery projíždějícího vozidla, který zachycuje průběh samotné nehody. Zároveň jsou ve spise založeny listiny dokumentující služební poměr žalobce, jeho výcvik a servisní historii bojového vozidla a samotný rozkaz k přesunu.

12. Příkazem ze dne 17. 5. 2018 prvostupňový služební orgán rozhodl o povinnosti žalobce nahradit škodu ČR - Ministerstvu obrany ve výši čtyřapůlnásobku žalobcova průměrného měsíčního platu, tedy částku ve výši 72 985,50 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odpor.

13. Výše náhrady škody byla prvostupňovým služebním orgánem potvrzena, když rozhodnutím ze dne 20. 7. 2018 žalobci uložil v souladu s § 101 an. zákona o vojácích z povolání povinnost uhradit České republice – Ministerstvu obrany ČR náhradu škody ve stejné výši, tedy 72 985, 50 Kč. Prvostupňový správní orgán dospěl k závěru, že žalobce porušil § 18 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť nehodový děj je v přímé souvislosti s vyšší počáteční rychlostí jízdy, jak vyplývá ze znaleckého posudku, a tedy s porušením zákona o provozu na pozemních komunikacích. Toto porušení bylo žalobcem způsobeno z nedbalosti, jelikož rychlost vozidla měl pod kontrolou. Mohl proto zvolit nižší rychlost, resp. to bylo jeho povinností. Tím došlo k naplnění všech podmínek § 101 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, který stanovuje, že voják odpovídá státu za škodu způsobenou mu zaviněným porušením svých povinností při plnění služebních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím. Výše škody na vozidle byla stanovena na 10 903 108,41 Kč, žalobci byla uložena povinnost uhradit čtyřapůlnásobek průměrného platu činícího za II. čtvrtletí 2015 16 2019 Kč, tedy 72 985, 50 Kč.

14. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání, kde uplatnil stejné námitky jako v nyní projednávané žalobě. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo toto odvolání zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný ve vztahu k uplatněným námitkám konstatoval, že prvostupňový správní orgán rozhodl v souladu s § 101 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, neboť žalobce porušením svých povinností plynoucích z uvedeného zákona plně odpovídá za vzniklou škodu na majetku státu, která byla prvostupňovým rozhodnutím správně vyčíslena. Průběh ústního jednání před soudem 15. Dne 15. 7. 2020 proběhlo za účasti zástupce žalobce a žalovaného ústní jednání ve věci samé. Žalobce i žalovaný setrvali na svých dosavadních vyjádření.

16. V rámci jednání bylo provedeno dokazování videozáznamem z nehody, pracovním sešitem vozidla (servisní historie vozidla) a novinovým článkem, který žalobce předložil. Návrhy na doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem, vyšetřovacím pokusem a vyžádáním dalších informací k nehodám daného typu vozidla krajský soud usnesením odmítl pro nadbytečnost (viz níže). Právní hodnocení soudu 17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

18. Žaloba není důvodná.

19. Úvodem krajský soud konstatuje, že podaná žaloba je prakticky totožná s podaným odvoláním. Argumentace obsažená v žalobě nereaguje na důvody žalobou napadeného rozhodnutí, možnost a rozsah přezkumu krajským soudem je proto značně omezená. Platí přitom, že kvalita žaloby předurčuje kvalitu a obsah rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 7 As 73/2008-65; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Ve správním soudnictví se uplatňuje dispoziční zásada, dle níž náleží klíčová role při určení předmětu a rozsahu soudního přezkumu žalobci. Jestliže žalobce v žalobě vytkne napadenému správnímu rozhodnutí vady jen v obecné rovině, je zcela dostatečné, pokud se k takto obecným námitkám vyjádří krajský soud jen v obecné rovině. Není úkolem soudů ve správním soudnictví, aby nahrazovaly činnost žalobce při formulaci žalobních námitek a samy je dotvářely (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 164/97, a ze dne 19. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 432/98). Tímto postupem by byla ostatně popřena rovnost stran v řízení před soudem a žalovanému správnímu orgánu možnost efektivně hájit své rozhodnutí.

20. Je vhodné poznamenat, že úkolem soudu v tomto řízení není hodnocení toho, zda se žalobce dopustil jakéhokoli přestupkového jednání. Předmětem tohoto soudního řízení je přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí, tedy toho, zda žalobce odpovídá za škodu, která měla vzniknout v přímé příčinné souvislosti s porušením povinností žalobce jakožto vojáka z povolání. Mezi tyto povinnosti lze v tomto případě z povahy věci řadit i dodržení povinností žalobce jakožto řidiče bojového vozidla, neboť právě porušení povinností řidiče, plynoucích jak z interních normativních aktů Armády České republiky, tak ze zákona o provozu na pozemních komunikacích, je žalobci kladeno za vinu.

21. Dle 101 odst. 1 zákona o vojácích z povolání voják „odpovídá státu za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením svých povinností při plnění služebních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“. Dle § 48 odst. 1 písm. a) téhož zákona je voják povinen „důsledně a přesně plnit úkoly, které mu ukládají právní předpisy a rozkazy nadřízených“. Z napadeného rozhodnutí se podává, že správní orgány důkladně zkoumaly skutečnost, zda žalobce v souvislosti s dopravní nehodou porušil zaviněně své povinnosti, a to jak s odkazem na tato dvě citovaná ustanovení zákona o vojácích z povolání, tak rovněž s ohledem na paraprávní normy Armády ČR citované v napadeném rozhodnutí, tedy čl. 35 písm. b) Základního řádu ozbrojených sil ČR a čl. 4 bod 17 a 18 Pravidel používání vozidel v rezortu ministerstva obrany. S ohledem na uvedené soud zastává stejné stanovisko jako žalovaný, tedy že žalobce jako řidič shora označeného vozidla svou jízdou, která následně vyústila v dopravní nehodu a škodu na majetku státu, porušil ustanovení § 4 písm. a) a § 18 odst. 1 a 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, čímž porušil povinnost vojáka stanovenou v § 48 odst. 1 zákona o vojácích z povolání.

22. Co se zjištěného skutkového stavu týče, v předchozích řízeních byly zpracovány dva znalecké posudky. Znalecký posudek č. 1628 „Stanovení výše škody na vozidle x (…) a posouzení technického stavu vozidla v trestní věci podezřelého des. Z. B.“ ze dne 15. 12. 2016, ze kterého lze vycházet co do otázky stavu vozidla v době nehody. Soudní znalec zde měl mj. za úkol zjistit stav bojového vozidla, a to se zaměřením na možný vliv technického stavu vozidla na následnou nehodu. Soudní znalec shrnul podklady, ze kterých vycházel, popsal nehodový děj dle dostupných materiálů, provedl prohlídku vozidla a pořídil fotodokumentaci, popsal dosavadní servis vozidla, poškození vozidla a následně, krom ekonomického posouzení, provedl i posouzení technického stavu vozidla, při kterém postupně hodnotil stav jednotlivých částí vozidla. Na základě takového hodnocení, které bylo doplněno fotografiemi, dospěl znalec k závěru, že vozidlo bylo v řádném technickém stavu. Druhý znalecký posudek, posudek č. x „Dopravní nehoda vojenského vozidla na dálnici D1, v k. p. Brno. V trestní věci podezřelého des. Z. B.“ ze dne 21. 11. 2016, se zabývá nehodovým dějem a jeho analýzou, stavem vozovky a pozemní komunikace a možností odvrácení nehody samotné. Soudní znalec shrnul dostupné podklady, podaná vysvětlení jednotlivých vojáků, instruktora jízdy a svědků (ostatních civilních řidičů), provedl prohlídku místa nehody, hodnotil stopy po nehodě a podobu vozidla po nehodě, rekonstruoval pohyb vozidla v rámci nehody, z dostupného videozáznamu vypočet rychlost vozidla a následně celou nehodu komplexně posoudil. Z jeho závěrů plyne, že příčinou nehody byla vysoká rychlost žalobcem řízeného vozidla, jejímž vlivem žalobce při přejíždění z levého do pravého pruhu ztratil nad vozidlem kontrolu. Pokud by žalobce jel předepsanou rychlostí, vozidlo by se chovalo jinak a nehoda by se nestala, vedle toho by vlastně ani vozidlo v levém pruhu nejelo, ale jelo by stále v pruhu pravém a daný manévr by ani neprovádělo. Nehodě mohlo být zabráněno rovněž zvládnutím chování vozidla v tak vysoké rychlosti, nicméně s ohledem na zkušenosti žalobce jako řidiče by jedinou možností předejití nehody byla nižší rychlost. Oba posudky srozumitelně a přesvědčivě popisují rozhodné skutečnosti pro nynější posouzení věci a dle hodnocení krajského soudu proto mohly sloužit jako zcela zásadní podklad pro rozhodování služebních orgánů.

23. Služební orgán prvního stupně v kontextu posudku č. x dostatečně odůvodnil svůj závěr o tom, že žalobce porušil § 18 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. K tomu zároveň popsal, že na průběh nehodového děje měla při manévru přejíždění vozidla z pravého do levého pruhu zásadní vliv skutečnost, že žalobce nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Služební orgán dále správně a v souladu se zákonem zdůraznil, že žalobce rovněž nerespektoval zákonem stanovenou nejvyšší přípustnou rychlost 80 km/h (zde soud poznamenává, že ta byla dána dopravním značením omezující rychlost na 80 km/h), neboť, jak bylo prokázáno, na začátku nehodového děje jelo vozidlo řízené žalobcem rychlostí 131-140 km/h. To ostatně sám žalobce v podané žalobě částečně přiznává, když poukazuje na to, že následoval první vozidlo, které jelo rychlostí 130 km/h, a to i přesto, že doposud, stejně jako ostatní vojáci, uváděl rychlost cca 80 km/h. Správní orgán prvního stupně proto v souladu s uvedeným znaleckým posudku správně zhodnotil, že nehodový děj byl v přímé souvislosti s vyšší počáteční rychlostí jízdy, tedy se žalobcovým porušením konkrétního ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích. Vzhledem k existenci zmíněného znaleckého posudku, s nímž byl žalobce řádně seznámen a k závěrům, které z něj služební orgány dovodily, je zřejmé, že příčina změny chování vozidla, a tedy dopravní nehody samé, postavena najisto byla.

24. Z obstaraného spisového materiálu dle krajského soudu zcela jednoznačným způsobem plyne, že žalobce se v souvislosti se shora označenou dopravní nehodou bojového vozidla dopustil zaviněného porušení svých povinností ve smyslu § 101 zákona o vojácích z povolání. Toto zaviněné porušení, dle služebních orgánů v nedbalostní podobě, spočívalo v porušení povinností žalobce jakožto řidiče bojového vozidla dle § 18 odst. 1 a 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť žalobce nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, jakož i jiným okolnostem, které mohl předvídat, a to při rychlosti minimálně 131 km/h, když v daném místě byla stanovena nejvyšší povolená rychlost 80 km/h (viz zajištěný videozáznam). Nad rámec posouzení služebními orgány krajský soud dodává, že nejvyšší konstrukční rychlost bojového vozidla činila 110 km/h. Žalobce nejenže překročil nejvyšší povolenou rychlost, ale i rychlost konstrukční, to ostatně poznamenal i soudní znalec v posudku č. x, ve kterém v jeho závěru uvedl, že vlivem klesání vozovky bylo možné, aby vozidlo konstrukční rychlost překročilo.

25. Závěry služebních orgánů považuje krajský soud za řádně odůvodněné a založené na obstaraných znaleckých posudcích. Důvodný proto není ani žalobcův návrh na přizvání znalce, který by se v řízení vyjádřil k neočekávané změně chování bojového vozidla, k průběhu nehodového děje i k příčinám dopravní nehody. Tyto otázky jsou dostatečným způsobem zodpovězeny posudkem č. x (stanovení výše škody na vozidle a stav vozidla před nehodou) a č. x (analýza nehodového děje), které jsou součástí spisového materiálu. Ostatně, obsah těchto znaleckých posudků žalobce účinně nerozporuje. S těmito posudky se žalobce přitom seznámil prostřednictvím svého právního zástupce při ústním jednání konaném dne 16. 7. 2018.

26. Žalobcův návrh na provedení vyšetřovacího pokusu byl správním orgánem odmítnut a toto odmítnutím bylo řádně odůvodněno. Služební orgán jej označil za nereálný, přičemž i znalecký posudek uvádí, že jízda totožným vojenským vozidlem v rychlostech, kterými žalobce jel, je krajně riskantní. Krajský soud se s hodnocením služebního orgánu ztotožňuje, neboť skutečně nelze po státu požadovat, aby riskoval ohrožení života a zdraví dalších osob, jakož i poškození dalšího vojenského vozidla v situaci, ve které byly veškeré sporné otázky zodpovězeny znaleckými posudky, o jejichž závěrech nepanují žádné důvodné pochybnosti. Z totožných důvodů i krajský soud tento důkazní návrh pro nadbytečnost zamítl.

27. Co se týče návrhu na výslech označených svědků, tyto osoby podaly vysvětlení dle §158 odst. 6 trestního řádu, ev. dle § 61 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Svědci V., V., S. a J., které žalobce k výslechu nyní navrhuje, nebyli procesně vyslechnuti v postavení svědků – ani v nyní přezkoumávaném řízení, ani v řízení před policejním či jiným orgánem. Služební orgány tyto osoby nevyslechly, požadavek žalobce na jejich výslech shledaly nadbytečným. Žalovaný na straně 6 svého rozhodnutí uvedl, že záznamy o podání vysvětlení považoval za listinné důkazy, k čemuž dále uvedl, že „ze spisu je nepochybné, že právní zástupce odvolatele již v rámci trestního řízení odvolatele zastupoval, a proto mohl klást svědkům otázky, které by byly z jeho pohledu relevantní“. Žalobce hodnocení žalovaného nerozporuje a opakovaně namítá pouze to, že těmto svědkům nemohl doposud klást otázky. Ačkoli žalobce nebrojí proti způsobu, kterým žalovaný vypořádal žalobcův důkazní návrh a pouze opětovně opakuje, že svědkům nemohl klást otázky, soud podotýká, že citované hodnocení žalovaného nemůže obstát, neboť ze spisového materiálu neplyne, že žalobce či jeho zástupce by byly podáním vysvětlení v řízení před policejním orgánem přítomni či zda by snad byli o těchto úkonech vyrozuměni. To ostatně koresponduje s fází trestního řízení – prověřování.

28. To, že žalobce nemohl navrženým osobám pokládat otázky, samo o sobě výslech těchto osob neodůvodňuje. Ostatně, služební orgány přímo s tím, co tyto osoby sdělily v rámci podání vysvětlení, neargumentují. Krajský soud má přitom za to, že provedení výslechu těchto svědků nemůže ke zjištění skutkového stavu přispět, neboť skutkový stav je dle hodnocení soudu zcela dostatečným způsobem zjištěn z vyhotovených znaleckých posudků. Znalecký posudek o stavu vozidla před nehodou (č. x) z vysvětlení těchto osob nevycházel, znalecký posudek o nehodovém ději (č. x) s těmito vysvětleními pracuje, nicméně pro objasnění nehodového děje byl stěžejní zajištěný videozáznam zachycující nehodu, nikoli samotná vysvětlení. Nadto je nutné poznamenat, že žalobce, ač se s obsahem jednotlivých podání vysvětlení seznámil, tato vysvětlení věcně nerozporuje a ani neuvádí, co přesně by mělo být výslechem těchto osob zjištěno, resp. jaké skutečnosti, ze kterých služební orgány vycházely, by měly být obsahem takových výpovědí zpochybněny.

29. Žalobce dále namítá, že splnění rozkazu nelze odepřít, přičemž v dané věci nebylo posuzováno samo organizační nařízení pro daný přesun vozidel. Ani s touto námitkou se soud neztotožnil. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí takovouto námitkou zabýval a poukázal na skutečnost, že Rozkaz velitele proudu pro přesun (dále též „rozkaz pro přesun“), obsahoval VPZ vojenského vozidla, jméno řidiče a velitele vozu, trasu přesunu, nebezpečná místa na trase i maximální povolenou rychlost upřesněnou odkazem na příkaz k použití techniky, resp. na zákon o provozu na pozemních komunikacích.

30. Soud nepřijal ani námitku, ve které žalobce poukazuje na možnost jeho nadřízených předejít dopravní nehodě. Jak žalovaný dále uvedl, žalobce byl sice nově ustanoveným řidičem daného vozidla, s řízením motorových vozidel měl však letité zkušenosti, což dokládá řidičské oprávnění na skupiny AM, A, A1, A2, B, B1, BE, C, C1, C1E, CE a rovněž osvědčení k řízení vojenských speciálních vozidel typu Iveco (kopie příslušných dokumentů je součástí trestního spisu čl. 177 an.). Z tohoto pohledu byl žalobce plně kvalifikován ke splnění vydaného rozkazu. Pro svoji nezkušenost měl žalobce k plnění úkolu přistupovat s potřebnou obezřetností, bázní a pečlivostí, což ale neučinil a ve vysoké rychlosti nezvládl řízení svého vozidla. Právě vysoká rychlost byla dle znaleckého posudku zásadní příčinou vzniku dopravní nehody. V projednávané věci nebylo prokázáno, že by byl vydán jakýkoli rozkaz, který by žalobci ukládal řídit vozidlo vyšší rychlostí, než tou, která byla stanovena rozkazem pro přesun. Ostatně, žalobce coby voják z povolání byl povinen upozornit nadřízeného, pokud se domnívá, že je jím vydaný rozkaz v rozporu s právním předpisem. Trval-li by nadřízený na splnění takového rozkazu, mohl by žalobce odepřít jeho splnění, pokud by jím měl spáchat trestný čin (srov. § 48 odst. 2 zákona o vojácích z povolání). Žalobce nejvyšší stanovenou rychlost nerespektoval, přičemž nebylo zjištěno, že by tak činil mimo rámec své vlastní svobodné vůle (např. z donucení či na základě rozkazu). Znalec v posudku č. x zcela jednoznačně dospěl k závěru, že jel-li by žalobce pomaleji, jednak by daný manévr (přejezd z pravého do levého pruhu) vůbec neprováděl, a kdyby jej snad prováděl, vozidlo by v nižší rychlosti reagovalo jinak a žalobce by jeho řízení měl být schopen zvládnout.

31. V projednávané věci není ani podstatné, zda velitel vozidla, desátník V., mohl zasáhnout a případně předejít dopravní nehodě například tím, že by v danou chvíli žalobci přikázal řídit vozidlo nižší rychlostí. Eventuální porušení povinností velitele nemá na závěry soudu o odpovědnosti žalobce za vzniklou škodu podstatnější vliv, neboť žalobce nezbavuje povinností plynoucích ze zákona o provozu na pozemních komunikacích a jeho povinností jako vojáka dle daného rozkazu. V projednávané věci nebylo zjištěno, žalobce ostatně ani sám žádná skutkově relevantní tvrzení v takovém směru nevznáší, že by na rychlosti a stylu jízdy žalobcova vozidla měla mít přímý či nepřímý podíl i jiná osoba, případně že by snad zde byly jiné skutečnosti, které by u žalobce snižovaly míru zavinění. Žalobce se v konečném důsledku sám rozhodl, jakou rychlostí vozidlo pojede a v této rychlosti ztratil pro nezkušenost nad vozidlem kontrolu. To, že žalobce měl pouze následovat před ním jedoucí vozidlo, nemůže obstát, neboť když tak činil, musel si být vědom toho, že porušuje nejen rozkaz k přesunu, ale i dopravní předpisy. Jelikož tak žalobce činil vědom si svých nedostatečných zkušeností s tímto vozidlem, má soud za to, že jeho počínání je nutné hodnotit jako krajně nedbalé. Lze pochopit, že žalobce mohl být do jisté míry „vlečen okolnostmi“ a chtěl se vyrovnat svým zkušenějším kolegům, na posouzení věci ale nemohou takové skutečnosti nic změnit. Co se týče role prvního „vedoucího“ vozidla, žalovaný se jeho rolí, resp. přesunem samotným, zabýval na straně 7 svého rozhodnutí. Žalobce sám roli prvního vozidla ani jiných osob nepopsal. Shora učiněné závěry přitom jakoukoli roli vedoucího vozidla upozaďují, neboť stále je nutné mít na paměti překročení nejvyšší povolené rychlosti.

32. Nad rámec věci je vhodné poukázat na podání vysvětlení řidiče posledního vozidla T., který při podání vysvětlení dne 3. 11. 2016 popsal způsob stanovení rychlosti přesunu tak, že „rychlost je stanovena na maximální 90 km/h. Ale jinak určuje poslední vozidlo. Je to kontrola přes zpětné zrcátko. Já jako poslední vozidlo jsem určoval rychlost, myslím to tak, že když jsem se vzdálil, tak přede mnou jedoucí vozidlo zpomalilo, aby na mě počkalo, a pokud jsem se zase přiblížil, tak mohlo jet rychleji, ale nemohlo překračovat tu maximální rychlost 90 km/h.“ (zde soud poznamenává, že dle dopravního značení byla v místě rychlost omezena na 80 km/h). Z tohoto popisu, plyne, že pokud by žalobce dodržoval pravidla přesunu a maximální rychlost stanovenou příslušným právním předpisem, poslední vozidlo by se stále drželo „za ním“ a první vedoucí vozidlo by bylo nuceno zpomalit. Žalobce by tak měl reálnou možnost rychlost přesunu přímo ovlivnit. Nicméně, i kdyby snad tomu tak nebylo, na posouzení věci by to nic nezměnilo. Při jednání zástupce žalobce uvedl, že rychlost žalobcova vozidla byla dána jak prvním, tak posledním vozidlem, nicméně, porušování dopravních a jiných předpisů řidiči prvního a posledního vozidla nemůže ospravedlnit porušení povinností žalobce. Současně s tím zástupce žalobce uvedl to, že poslední vozidlo udalo rychlost, kterou se jelo. Ať už tomu bylo tak či onak, nic to nemůže změnit na tom, že zpomalil-li by žalobce, zpomalilo by i vozidlo jedoucí za ním. Jednotlivá vozidla jela samostatně, nejednalo se o formalizovaný proud vozidel, a proto tato argumentace nemůže v kontextu povinností žalobce jako řidiče a vojáka obstát.

33. To, zda žalobce řídil vozidlo dle svých nejlepších schopností, soud nehodnotí. Je však zřejmé, že při deklarované nezkušenosti s tímto vozidlem, kterou potvrzují ve vztahu k žalobci i ostatní vojáci, kteří v rámci trestního řízení podali vysvětlení (např. S. – úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 3. 11. 2016, str. 5, J. – úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 1. 11. 2016, str. 6), měl žalobce o to více dbát na řádný způsob jízdy. Žalobce měl, nehledě na řidiče ostatních vozů, rychlost stanovenou rozkazem respektovat, dále měl např. požádat řidiče zbylých vozů, aby svůj způsob jízdy upravili, stejně tak měl žalobce např. informovat velitele vozu, nic z toho však žalobce dle spisového materiálu neučinil a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k nehodě nedojde. To, že žalobce neměl s řízením daného vozidla žádné praktické zkušenosti, a přesto byl rozkazem určen jako řidič, nemá s ohledem na shora učiněné závěry na posouzení věci větší vliv, neboť ač byl žalobce nezkušený, byl držitelem příslušného řidičského oprávnění a s řízením daného vozidla byl v rámci výcviku seznámen. Žalobce mohl právě v rámci této jízdy získat své první praktické zkušenosti, při jejichž sbírání měl, vědom si všech okolností, postupovat s náležitou obezřetností a pečlivostí, což ale neučinil. Primární příčinou nehody není samotné ustanovení žalobce jakožto řidiče, ale to, že žalobce v rámci své jízdy přecenil své řidičské schopnosti a při vysoké rychlosti s vozidlem havaroval, jel-li by rychlostí nižší, jak uvedl soudní znalec, k nehodové situaci by vůbec nedošlo, a pokud ano, byl by žalobce schopen s ohledem na odlišné chování vozidla při nižší rychlosti nehodě zabránit.

34. Není rovněž pravda, že přesun vozidel by byl součástí výcviku, neboť z kopie rozkazu ze dne 11. 8. 2015 plyne, že se jednalo o cestu za účelem „zabezpečení x“. Dle tohoto rozkazu byla stanovena rychlost dle zákona o provozu na pozemních komunikacích (tj. 90 km/h; v daném místě 80 km/h dle dopravního značení) a dle příkazu k použití techniky. Služební orgán tuto námitku žalobce uspokojivě vypořádal a uvedl, že nehoda se sice stala při plnění služebního úkolu, nicméně za absence taktického námětu, který by bylo nutno splnit v určitém časovém úseku, se jednalo o přesun vojenské techniky z bodu A do bodu B. K dopravní nehodě a souvisejícímu poškození vozidla nedošlo při výcviku, ale při přesunu, tedy při plnění úkolu, kdy žalobce jednal v rozporu s rozkazem pro přesun z hlediska porušení nejvyšší povolené rychlosti, čímž porušil svou vojenskou povinnost.

35. Stejně tak služební orgán prověřoval namítanou oprávněnost jízdy kolony v levém jízdním pruhu a na poslední straně svého rozhodnutí dospěl k závěru, že se řídí ustanoveními zákona o provozu na pozemních komunikacích, jejichž porušení neshledal. Z videozáznamu zachycujícího nehodu je prima facie zjevné, že všechny tři bojová vozidla se pohybovala vyšší rychlostí než vozidla v pravém jízdním pruhu, tedy pomaleji jedoucí vozidla v pravém jízdním pruhu byla předjížděna, a toto předjíždění bylo realizováno v levém, „rychlejším“, pruhu. Ve zjištěních služebního orgánu proto neshledává krajský soud jakýchkoli pohybností.

36. Žalobcova námitka poukazující na to, že dopravní nehoda mohla být způsobena vadným systémem dohušťování pneumatik, byla vyvrácena znaleckým posudkem č. 1628. Znalec se v odstavci 2.2.4. zabýval stavem kol a pneumatik a k systému CHP (centrální huštění pneumatik) uvedl, že tento systém při úniku tlaku vzduchu v důsledku defektu automaticky vzduch doplní, je- li tento systém řidičem zapnut. Žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dospět k závěru o vadě tohoto systému, nejsou v posudku uvedeny. V posudku je konstatováno, že vozidlo bylo bez vad. Důvody nehody, které jsou uvedeny v posudku č. x, dle hodnocení soudu zcela jednoznačným způsobem příčinu nehody identifikují, a proto spekulace žalobce o možném poškození tohoto systému, která není nikým indikována, nemůže obstát.

37. Soud namítanou absenci odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů při vypořádání § 102 zákona o vojácích z povolání, který vylučuje odpovědnost vojáka za škodu způsobenou jím při plnění služebního úkolu způsobem přiměřeným okolnostem a povaze v době plnění služebního úkolu, neshledal. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyloučil, že by k nehodě a poškození vozidla došlo při zvlášť náročném výcviku ve smyslu § 102 písm. a) zákona o vojácích z povolání. Žalobce přitom ani neupřesnil, z jakého důvodu se domnívá, že si počínal při plnění služebního úkolu způsobem přiměřeným okolnostem a povaze v době plnění služebního úkolu, tudíž že neodpovídá za škodu, kterou způsobil.

38. Co se týče zbylých důkazních návrhů žalobce, tyto důkazní materiály jsou součástí spisového materiálu a krajský soud se s nimi seznámil. K jednotlivým důkazním návrhům uvádí soud následující. Žalobce navrhl vést dokazování servisní historií vozidla. Servisní záznamy jsou součástí spisové dokumentace a soud se s nimi proto seznámil, rovněž s nimi bylo z nich vycházeno při znaleckém zkoumání. Tyto záznamy byly při jednání provedeny jako důkaz a plyne z nich, že vozidlo bylo servisováno, na vozidle byly prováděny garanční kontroly, mj. i kontrola vzduchotechniky. Žalobce neuvádí, co přesně má být těmito servisními záznamy prokázáno, sám soud z těchto záznamů zjistil pouze to, že vozidlo bylo servisováno, přičemž historií vozidla se podrobněji zabýval znalec v posudku č. x. Denní rozkaz praporu je rovněž součástí spisu, krajský soud se s jeho obsahem seznámil a vycházel z něho (při jednání zástupce žalobce na tomto důkazním návrhu již netrval). Videozáznam z nehody je rovněž součástí spisu, krajský soud se s ním seznámil a vycházel z něho. Článek o nehodě českého vojáka v Logaru je rovněž součástí spisového materiálu a pojednává o nehodě týkající se vypadnutí střelce ze střílny z vozidla. Krajský soud tento článek provedl jako důkaz a zjistil, že nemůže nikterak přispět ke zjištění skutkového stavu v tomto řízení. Rozhodnutí velitele útvaru ze dne 26. 11. 2018 je samo žalobou napadené rozhodnutí; spis ve věci byl vyžádán a soud s ním byl seznámen. Ohledně požadavku žalobce na dotaz na žalovaného, kolik vozidel tohoto typu bylo účastno dopravní nehody a jaké byly příčiny dopravní nehody, k takovému dotazu krajský soud pro nadbytečnost nepřistoupil, neboť skutkový stav byl v projednávané věci zjištěn zcela dostatečným způsobem a eventuální informace o jiných nehodách nemohou v kontextu učiněných zjištění důkazní řízení nikterak obohatit. K návrhu žalobce k vyhotovení dalšího znaleckého posudku se soud vyjádřil již výše, a proto pouze shrnuje, že obstarané znalecké posudky zodpovídají všechny rozhodné otázky, a proto by bylo další znalecké zkoumání nadbytečné. Návrh na provedení vyšetřovacího pokusu hodnotí krajský soud shodně s žalovaným jako značně rizikový a finančně nákladný, přičemž takový pokus by ani nemohl být úspěšný, neboť opětovné navození totožných podmínek, zejména co se lidského aspektu řízení vozidla týče, je nemožné. V tomto směru nelze mít za to, že vyšetřovací pokus by mohl jakkoli přispět ke zjištění skutkového stavu. Ostatně, zbylá dvě vozidla nacházející v prakticky totožné situaci nehavarovala. Závěr a náklady řízení 39. Na základě shora uvedeného se shrnuje, že žalovaný v řízení postupoval v souladu s právními předpisy a napadené rozhodnutí netrpí žádnou namítanou vadou. Bylo prokázáno, že žalobce se dopustil v souvislosti se shora označenou dopravní nehodou bojového vozidla zaviněného porušení svých povinností ve smyslu § 101 zákona o vojácích z povolání a že toto zavinění vyplývá z provedených a shora označených důkazů. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba není důvodná a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o žalovaného coby procesně úspěšného účastníka řízení, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.