č.j. 60 A 2/2020-26

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: Ing. V. Š., narozen bytem proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. OOSČ 994/2019 OOSC/279, čj. KUJI 102981/2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 29. 4. 2019 obdržel Městský úřad Pelhřimov (dále jen „správní orgán prvního stupně“) oznámení Policie České republiky. Z oznámení o přestupku vyplývá, že dne 13. 4. 2019 v 8:15 hodin stálo vozidlo žalobce v ulici x v obci x, kde toto vozidlo stálo před domem č. p. x, a to minimálně do 8:30 hodin, aniž by zůstal volný jeden jízdní pruh široký nejméně 3 metry pro každý směr jízdy. Řidič se v místě odstaveného vozidla nenacházel.

2. Správní orgán prvního stupně zaslal žalobci následně výzvu k zaplacení částky 300 Kč. Namísto uhrazení částky se žalobce dostavil k nahlížení do spisu a zaslal správnímu orgánu prvního stupně vyjádření, ze kterého se podává, že dne 13. 4. 2019 přivezl do ulice x v obci Pelhřimov nad ránem vozidlo žalobce známý, který měl vozidlo zapůjčené. Po předání klíčů se žalobci již nepodařilo nastartovat, a tak s pomocí náhodného kolemjdoucího (známý v tu dobu již nebyl přítomen) vozidlo odtlačil z ulice x do slepé ulice x, kde je nulový provoz. Když se před obědem k vozidlu vrátil, podařilo se mu vozidlo nastartovat. Vozidlo bylo následně v opravně, k čemuž doložil prohlášení automechanika.

3. Pro názornost krajský soud předkládá výřez mapy z části obce Pelhřimov (mapa dostupná na https://mapy.cz/zakladni?x=15.2173318&y=49.4350060&z=18&source=stre&id=113505). Červeně je označena ulice Na Škvárovně (slepá ulice, ve které žalobce vozidlo odstavil). Kolmo k ní je modře označena ulice Rubešova (ulice, v níž se žalobci údajně nepodařilo vozidlo nastartovat, a jež je pouze jednosměrná). Směr jízdy označen šipkou.

4. Na den 7. 8. 2019 předvolal správní orgán prvního stupně žalobce k podání vysvětlení.

5. Správní orgán prvního stupně vydal následně dne 9. 9. 2019 příkaz, jímž žalobce uznal vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) ve spojení s § 25 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a za tento přestupek mu uložil pokutu ve výši 1 500 Kč. Proti tomuto příkazu podal žalobce odpor. V reakci na to správní orgán prvního stupně nařídil na den 14. 10. 2019 ústní jednání, ke kterému žalobce předvolal. Ten se však pro pracovní zaneprázdněnost omluvil. Správní orgán prvního stupně projednal věc v žalobcově nepřítomnosti.

6. Rozhodnutím ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. D 496/2019, čj. OVVD/1943/2019, správní orgán prvního stupně uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se z nedbalosti dopustil tím, že dne 13. 4. 2019 v době nejméně od 8:15 do 8:30 hodin stál s vozidlem tovární značky x, registrační značky x, při pravém okraji vozovky ulice x (poblíž domu č. p. x) v obci Pelhřimov, ačkoli při stání nezůstal volný alespoň jeden jízdní pruh široký nejméně 3 metry pro každý směr jízdy. Za tento přestupek uložil správní orgán prvního stupně žalobci pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

7. Odvolání žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

8. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 18. 2. 2020 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

9. Žalobce předně uvedl, že považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť žalovaný (a stejně tak správní orgán prvního stupně) v rozporu s § 3, § 50 odst. 3 a § 68 správního řádu vůbec neuvedl, jaký skutkový stav (a na základě čeho) mají za prokázaný, a jak tato skutková zjištění právně hodnotili. Žalobce v průběhu řízení prokázal, že se jednalo o závadu elektroinstalace. K doplnění dokazování navrhl žalobce provést důkaz svědeckou výpovědí P. T. a M. P..

10. V žalobou napadeném rozhodnutí chybí popis toho, jak se dle žalovaného skutek stal a zejména kdo jej spáchal. Žalovaný se soustředil na hodnocení nejrůznějších aspektů žalobcem popsaného děje, ale přitom zároveň tvrdí, že jde o tvrzení nevěrohodná, tedy že je zřejmě hodnotí jen nad rámec, ovšem není jasné, nad rámec čeho. Jinými slovy, odůvodnění je „kompilátem nejrůznějších úvah řečených stranou, obiter dictum, po jejichž vypuštění však zůstane prázdné, nezbyde žádné ratio decidendi“. Žalobce z uvedených důvodů považuje žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

11. Ačkoliv to není v žalobou napadeném rozhodnutí výslovně uvedeno, lze dle žalobce z úvah v odůvodnění usuzovat, že oba správní orgány vycházely z toho, že žalobce na místě vozidlo běžným způsobem zaparkoval, a že za prokázané považují pouze to, že žalobce je tím, kdo na místě vozidlo zanechal; ostatní okolnosti však považují za lži. Takové hodnocení důkazů je dle žalobce vnitřně rozporné.

12. Správní orgány se dle žalobce měly zabývat i otázkou, zda odtlačení nepojízdného vozidla do vedlejší ulice a jeho krátkodobé ponechání na tomto místě nenaplňuje některou z okolností vylučujících protiprávnost (§ 24 resp. § 25 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich; dále jen „přestupkový zákon“). Žalovaný měl dále v daném kontextu hodnotit materiální aspekt přestupku, či naopak rozšířit řízení o další přestupek (spáchaný ve vícečinném souběhu) a spočívající v tom, že žalobce měl vytvořit překážku provozu, aniž by ji označil a oznámil policii.

13. Žalovaný postupoval nezákonně, když námitku, že správní orgán prvního stupně postupoval v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, vyhodnotil jako nedůvodnou s argumentací, že nezákonný postup nezakládá legitimní očekávání, nelze se dovolat toho, aby nebylo zahajováno řízení o deliktu tam, kde bylo povinností takové řízení zahájit. Dle žalobce žalovaný námitku nepochopil. Ve skutkově totožné věci (odstavení téhož nepojízdného vozidla ve stejné lokalitě, které se následně podařilo zprovoznit) již správní orgán prvního stupně prověřoval podezření ze spáchání přestupku pod čj. OVVD/579/2019 Dv-411/19. Po podání vysvětlení ze strany žalobce a od ustanoveného řidiče bylo správním orgánem prvního stupně oznámení o přestupku odloženo.

14. Žalobce v daném případě netvrdil nezákonný postup ze strany správního orgánu prvního stupně, naopak má žalobce odkazovaný postup za zcela zákonný, a protože šlo o prakticky totožnou situaci, namítal, že v daném případě postupoval bez odůvodnění správní orgán prvního stupně odlišně. Tím, že žalovaný námitku řádně nevypořádal a místo toho vycházel z její zjevně chybné interpretace, zatížil řízení vadou, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.

15. Žalobce k tomu dodal, že v době, kdy vozidlo nešlo podruhé nastartovat, nebyl mu znám výsledek prvního správního řízení. Žalobce se pouze snažil bezodkladně vyřešit krizovou situaci tak, aby neohrozil a neomezil provoz v jednosměrné ulici x, která by se jinak stala naprosto neprůjezdnou.

16. Žalobce zdůraznil, že nebyl naplněn materiální aspekt přestupku, neboť vozidlo pro poruchu, a tedy nezávislé na své vůli odstavil na nejbližším vhodném místě, v ulici, která není průjezdná a kde je jen minimální provoz v běžný den, natož v čase sobotního rána a dopoledne. Nelze tak uvedené jednání označit za ohrožující, ani omezující provoz.

17. Výše popsané jednání dle žalobce nevykazuje znaky přestupku, a to jednak proto, že vůbec nejde o přestupek pro absenci společenské škodlivosti, jednak proto, že i při opačném závěru ohledně naplnění materiálního znaku by šlo o jednání v krajní nouzi.

18. Žalobce následně zdůvodnil nezavolání odtahové služby či nevyhledání parkoviště. Jelikož vozidlo zpravidla bylo možné do cca 20 až 30 minut opět nastartovat, nevolal žalobce odtahovou službu, neboť ta dokáže v Pelhřimově přijet nejdříve za hodinu. Parkoviště v ulici Nová žalobce nekontroloval, jelikož ze zkušenosti ví, že o víkendu bývá plné a odtlačením vozidla by mohlo dojít ke zhoršení situace. Žalobce pak nechtěl riskovat odtlačením vozidla po rušné ulice na parkoviště Arch. Janáka. V dané krizové situaci se tedy žalobcem zvolené řešení jevilo jako nejlepší možnost.

19. Žalobce navrhl, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

20. Žalovaný ve svém vyjádření předně uvedl, že ačkoliv označil obhajobu žalobce za bizarní, nepolemizoval s ní a k jednotlivým námitkám vyplývajícím z této obhajoby se řádně vyjádřil. Žalobce sám potvrdil, že byl řidičem uvedeného vozidla; způsob řízení motorového vozidla považuje žalovaný za bezpředmětný.

21. Žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí vyjádřil i k případné krajní nouzi a vyjádřil se detailně i k materiálnímu aspektu přestupku a k aplikaci zásady legitimního očekávání.

22. Navrhovaný výslech policistů považuje žalovaný za zcela nadbytečný, neboť skutkový stav byl dostatečným způsobem zjištěn i bez provedení tohoto důkazu. Navíc ani sám žalobce neuvádí, čeho by se výslechem uvedených osob docílilo.

23. Žalobcem předkládané listiny, jimiž se snaží prokázat poruchu vozidla, nepovažuje žalovaný za důležité. Navíc důvěryhodnost předkládaných listin degradoval sám žalobce tím, že údajné potvrzení společnosti Auto Palace Spořilov předložil ve formě dokumentu, do kterého je vložen obrázek podpisu s razítkem společnosti.

24. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci krajský soud rozhodl bez jednání podle § 51 s. ř. s.

26. Žaloba není důvodná. IV.A K námitce nepřezkoumatelnosti 27. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí.

28. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

29. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost v tom, že žalobou napadené rozhodnutí je dle něj pouhým kompilátem nejrůznějších úvah řečených stranou. S touto námitkou se krajský soud neztotožnil. Správní orgány dostály nárokům kladeným na odůvodnění rozhodnutí. Z rozhodnutí žalovaného jakož i z prvostupňového rozhodnutí je zcela zřejmé, jakými úvahami byly správní orgány vedeny v době svého rozhodování, a jaké okolnosti a podklady vzaly v potaz a učinily je podkladem pro svá rozhodnutí. K obecně formulované námitce nepřezkoumatelnosti proto krajský soud po prostudování správního spisu a žalobou napadeného rozhodnutí stejně obecně uvádí, že námitka nepřezkoumatelnosti je nedůvodná. IV.B K námitce nedostatečného zjištění skutkového stavu 30. Dle žalobce neobsahuje žalobou napadeného rozhodnutí odůvodnění, jak se skutek stal a zejména kdo jej spáchal, respektive jaká je primární verze. Tuto námitku považuje krajský soud taktéž za nedůvodnou.

31. Žalovaný se popisem přestupkového jednání zabýval na stranách 2 až 3 žalobou napadeného rozhodnutí, ze kterého je zřejmé, že se sám žalobce označil za řidiče výše uvedeného motorového vozidla, v důsledku čehož byl následně předvolán k podání vysvětlení. Osobu přestupce tak správní orgán zjistil (za situace, kdy se provozovatel vozidla sám označil za řidiče, nebylo zapotřebí další dokazování). Správní spis dále obsahuje podklady (fotografie odstaveného vozidla pořízené Policií České republiky, podání žalobcova vysvětlení, oznámení o přestupku), z nich zřejmý způsob, jímž ke spáchání přestupku došlo.

32. Nad rámec uvedeného krajský soud shodně s žalovaným vyjadřuje pochybnosti o žalobcově popisu událostí, které přestupku předcházely. Jestliže si byl žalobce vědom toho, že vozidlo nefunguje spolehlivě (jak sám uvedl, nejednalo se o první případ, kdy se mu nepodařilo vozidlo nastartovat), je přinejmenším zvláštní, že toto vozidlo zapůjčil osobě, jež odmítl jmenovat, a která by toto mohla potvrdit. Navíc z informací ve správním spise, jakož i z podání vysvětlení žalobcem, není zřejmé, jak se z místa předání vozidla tato osoba následně dostala (jak odjela, když měla zapůjčené vozidlo žalobce). Dále není zřejmé například to, proč žalobce nebyl u vozidla přítomen v době mezi odstavením a opětovným zprovozněním. Žalobce taktéž připustil, že se nejednalo o první výskyt uvedené závady na vozidle, a že podobnou situaci již jednou správní orgán prvního stupě posuzoval. Je tak přinejmenším zvláštní, proč žalobce závadu neřešil už v předchozím případě. Další nestandardní okolností je fakt, že dle tvrzení žalobce se situace měla odehrát ve stejné lokalitě (na stejných ulicích). Jedná se tak o okolnosti, které v souhrnu nevytvářejí hodnověrný náhled na průběh celé události, jak je žalobce líčí.

33. S uvedeným souvisí i žalobcem navrhovaný výslech P. T., který měl být servisním technikem společnosti Auto Palace Spořilov, a dále výslech M. P., který měl opravovat vozidlo žalobce před datem 1. 7. 2019. Krajský soud navrhované výslechy, jakož i důkaz čestnými prohlášeními těchto osob neprovedl, neboť tyto důkazní prostředky nemohou osvědčit žalobcova tvrzení týkající se samotného přestupkového děje. Svědci z povahy věci mohou svědčit pouze o skutečnostech, které vnímali svými smysly. Uvedené důkazní prostředky by tak potenciálně mohly osvědčit, že žalobcovo vozidlo skutečně muselo být někdy před daty 1. 7. 2019, resp. 8. 10. 2019 (těmito dny jsou datována předložená čestná prohlášení) opravováno. Nemohou však doložit to, že k poruše došlo bezprostředně v souvislosti s posuzovaným přestupkovým jednáním žalobce, neboť jmenované osoby mu jednoduše nebyly přítomny. Uvedené platí tím spíše, že dle žalobcova popisu se porucha spočívající v nemožnosti nastartování neprojevovala neustále, nýbrž občasně (vozidlo bylo údajně vždy možné po čase opět nastartovat). Svědci by tedy tím spíše nemohli dosvědčit, že právě tato porucha vedla k tomu, že žalobce své vozidlo odstavil způsobem shora popsaným. IV.C K námitce legitimního očekávání 34. Krajský soud nedal žalobci za pravdu ani ve vztahu k námitce legitimního očekávání a postupu správního orgánu prvního stupně v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, dle kterého „[s]právní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“ 35. Žalobce své legitimní očekávání zakládal na skutečnosti, dle které ve skutkově prakticky totožné věci (odstavení téhož nepojízdného vozidla téhož provozovatele – žalobce, ve stejné lokalitě, které se následně podařilo zprovoznit – pro stejnou, tehdy neznámou příčinu) již správní orgán prvního stupně prověřoval, a po podání vysvětlení žalobcem věc odložil. Na okraj v této souvislosti krajský soud poznamenává, že žalobce údajně odlišný postup správního orgánu prvního stupně nikterak nedoložil, avšak i přesto k tomu krajský soud uvádí následující.

36. Žalovaný v tomto ohledu přiléhavě poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2014, čj. 4 Ads 211/2014-36, dle něhož, „[i] pokud by správní orgány ponechávaly vědomě a opakovaně určité delikty nepotrestány, nemohlo by to zaručit beztrestnost dalších přestupců, respektive, ti by se nemohli úspěšně dovolat toho, že jiné srovnatelné případy porušení zákona ponechaly správní orgány bez stíhání a trestu. Stejně tak by se nemohl stěžovatel, který spáchal správní delikt, domoci beztrestnosti s poukazem na jiné případy, v nichž správní orgánům bylo známo, že byl spáchán obdobný delikt, avšak správní řízení nezahájily a pokutu neuložily.“ Jak dále Nejvyšší správní soud ve vztahu k § 2 odst. 4 správního řádu shrnul například v rozsudku ze dne 24. 4. 2019, čj. 6 As 321/2018-31, „[c]itované ustanovení obsahuje celkem tři zásady, jimž se musí právní orgány při své činnosti řídit, a sice (i) zásadu ochrany veřejného zájmu, (ii) zásadu nestranného, rovného přístupu k dotčeným osobám a (iii) zásadu ochrany legitimního očekávání či oprávněné důvěry v postupy správních orgánů. Jednotlivé zásady nelze používat izolovaně a odhlížet od toho, že každá věc, kterou správní orgán řeší je svým způsobem jedinečná. Na druhou stranu, lze-li mezi jednotlivými věcmi najít skutkovou i právní podobnost, není pochyb o tom, že by měly být také podobně rozhodovány – a to především v návaznosti na zásadu legitimního očekávání. Tuto zásadu, stejně jako zásadu rovnosti ovšem nelze zaměňovat s mechanickým přístupem k řešení jednotlivých případů.“ 37. Krajský soud nemá důvod se od těchto závěrů jakkoli odchýlit a považuje je za plně aplikovatelné i v nyní posuzovaném případě. Případná skutečnost, že žalobce dříve nebyl za obdobné jednání postižen, nemůže založit jeho legitimní očekávání, že takto správní orgány budou postupovat i v budoucnu. Nelze totiž přehlédnout, že součástí pravidla obsaženého v § 2 odst. 4 správního řádu je též zásada ochrany veřejného zájmu, který v posuzovaném případě spočívá v zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. IV.D K námitce nenaplnění materiální stránky přestupku 38. Dále se krajský soud zabýval námitkou žalobce, ve které žalobce zdůraznil, že nedošlo k naplnění materiální stránky přestupku, neboť vozidlo pro poruchu, a tedy nezávisle na své vůli odstavil na nejbližším vhodném místě, v ulici, která není průjezdná a kde je jen minimální provoz v běžný den, natož v čase sobotního rána a dopoledne. Nelze tak uvedené jednání označit za ohrožující, ani omezující provoz.

39. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2010 Sb. NSS, uvedl, že „[l]ze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“ 40. Správní orgán prvního stupně se otázkou naplnění materiální stránky přestupku zabýval na straně 7 rozhodnutí. Žalovaný se k materiální stránce dále víceméně nevyjadřoval. Ačkoliv je v souhrnu vyjádření správních orgánů k otázce naplnění materiální stránky přestupku strohé, nelze z něj dovozovat nezákonnost rozhodnutí, neboť naplnění materiální stránky je ze spisového materiálu zcela zjevné.

41. Krajský soud shodně se správními orgány spatřuje naplnění materiální stránky přestupku v tom, že žalobce odstaveným vozidlem způsobil stav, kdy nezůstal volný alespoň jeden jízdní pruh široký nejméně tři metry pro každý směr jízdy. Uvedené je zřejmé z fotodokumentace založené ve správním spisu. Žalobce tak ohrozil bezpečnost provozu, neboť v důsledku odstavení vozidla mohlo dojít například k nemožnosti průjezdu vozidel složek integrovaného záchranného systému dále ulicí. Fakt, že jde o ulici slepou, nehraje roli, neboť v opačném případě by bylo možné ad absurdum dovodit, že ve slepé ulici lze vozidla parkovat v podstatě bez omezení. Z fotografií založených ve spisu je nadto zřejmé, že za odstaveným vozidlem ještě část ulice pokračuje. Žalobce se proto mýlí, pokud se domnívá, že svým jednáním nikoho neohrozil, ani neomezil, neboť k naplnění skutkové podstaty přestupku postačuje ohrožení chráněného zájmu (alespoň v míře nepatrné), aniž by k následku skutečně došlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012, čj. 1 As 118/2012-23). Krajský soud naopak neshledal, že by v posuzované věci nastaly takové okolnosti, které by závažnost žalobcova přestupkového jednání snižovaly do té míry, aby jej již nebylo možné považovat za přestupek. IV.E K námitce splnění okolnosti vylučující protiprávnost – krajní nouze 42. Konečně se krajský soud neztotožnil ani s námitkou, dle které žalobce postupoval racionálně a hrozící nebezpečí (stojící vozidlo) odstranil z ulice x do slepé ulice x, neboť se v tu chvíli žádný zjevně lepší způsob nenabízel, na základě čehož žalobce dovozoval vyloučení protiprávnosti svého jednání.

43. Z komentářové literatury k § 24 přestupkového zákona, jenž upravuje krajní nouzi, se podává, že „[p]odmínkami jednání ve stavu krajní nouze zákon o přestupcích stanovuje dodržení principu subsidiarity a proporcionality. Princip subsidiarity spočívá v tom, že nejde o krajní nouzi, jestliže nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem bylo možno za daných okolností odvrátit jinak. Zákon o přestupcích zde dává přednost takovému jednání, které neporušuje chráněný zájem. Tato podmínka se musí posuzovat v každém konkrétním případě zvlášť na základě možností jednající osoby, s ohledem na všechny okolnosti případu“ (Jemelka, L., Vetešník P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 197; důraz doplněn). Je tak na místě posoudit, zda mohl žalobce situaci řešit i jiným způsobem, než který zvolil. Z výše předložené mapy krajský soudem je zřejmé, že se v blízké ulici Nová nacházelo i parkoviště, které bylo v přikázaném směru jízdy ulicí x. Tato skutečnost je ostatně mezi účastníky řízení nesporná a existence uvedeného parkoviště byla žalobci dle jeho v žalobě obsaženého tvrzení nepochybně známa. Žalobce tak navzdory tvrzené nemožnosti a nebezpečnosti přemístění vozidla na vzdálené parkoviště, tuto možnost měl a měl ji i zvážit. Žalobcova úvaha, že v dané době údajně bývá parkoviště zaplněné, je pouhou spekulací, již se žalobce dle svých slov zachycených v záznamu o podaném vysvětlení ze dne 6. 8. 2019 ani nepokusil ověřit.

44. Navíc nelze dát za pravdu žalobci ani v tom, že vozidlo odstavil krátkodobě. Ačkoliv z oznámení o přestupku vyplývá, že prokazatelně bylo vozidlo odstaveno pouze po dobu 15 minut, sám žalobce v průběhu správního řízení potvrdil, že vozidlo odstavil v ulici x v době mezi 6:00 až 7:00 hodin a k vozidlu se vrátil v době před obědem. Jedná se tak o časový úsek, který již nelze s ohledem na okolnosti nyní posuzované věci považovat za krátký.

45. Mimoto lze dojít k závěru, že jestliže žalobce odstavil vozidlo v důsledku nemožnosti nastartovat, měl po odtažení vozidla do slepé ulice x u vozidla setrvat a nastalou situaci řešit dalším vhodným způsobem (například zavoláním odtahové služby). Žalobce uvedl, že zavolání odtahové služby do ulice x, by způsobilo zablokování dopravy, neboť se jedná o ulici s jednosměrným provozem. Ve chvíli přemístění vozidla do slepé ulice x ovšem již žalobci nic nebránilo, aby odtahovou službu zavolal a u vozidla setrval do doby jejího příjezdu. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení o okolnostech vylučujících protiprávnost (krajní nouze), neboť žalobce měl možnost za daných okolností odvrátit hrozící nebezpečí jinak.

V. Závěr a náklady řízení

46. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

47. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.