čj. 61 A 40/2021–135

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Terezy Kučerové, ve věci žalobce: M. P., narozený dne X bytem X zastoupeného advokátem Mgr. Jaroslavem Hanusem se sídlem Žižkova třída 183/33, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti: I) OMEGA & partners, s. r. o., IČO 25177028 se sídlem Jana Růžičky 1143/11, 148 00 Praha 4 zastoupené advokátem Mgr. Ondřejem Trnkou, LL. M. se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice II) EG.D, a. s., IČO 28085400 se sídlem Lidická 1873/36, 602 00 Brno III) CETIN, a. s., IČO 04084063 se sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9 IV) Teplárna České Budějovice, a. s., IČO 60826835 se sídlem Novohradská 398/32, 370 01 České Budějovice V) Ing. Arch. J. K., narozený dne X bytem X VI) J. H., narozená dne X bytem X VII) M. M., narozený dne X bytem X VIII) M. V., narozený dne X bytem X IX) F. S., narozený dne X bytem X X) K. H., narozená dne X bytem X osoby zúčastněné na řízení V) – X) zastoupeny Mgr. Jaroslavem Hanusem advokátem se sídlem Žižkova tř. 183/33, 370 01 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. OREG/94471/2021/vano, čj. KUJCK 105606/2021, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. OREG/94471/2021/vano, čj. KUJCK 105606/2021, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Osoba zúčastněná na řízení I) – dále jen „stavebník“ – podala dne 8. 1. 2021 žádost o vydání stavebního povolení pro stavbu Bytového domu X (dále jen „bytový dům“) na parcelních plochách č. XA, XB a XC v katastrálním území X, se 33 byty, jedním podzemním a šesti nadzemními podlažími. Podzemní garáž měla mít 31 parkovacích stání.

2. Rozhodnutím ze dne 11. 6. 2021, čj. SU/71/2021–18, Magistrát města České Budějovice (dále jen „stavební úřad“) výrokem I. podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), povolil stavbu vymezenou jako „Novostavba bytového domu 1. PP – 6. NP, 33 bytů v ulici X a X“ na pozemku parc. č. XA, XB a XC. Popsal ji jako stavbu pro bydlení o půdorysu 46,700 m × 12,725 m a výšce 18,050 m s jedním podzemním a šesti nadzemními podlažími. V novostavbě je navržen vnitřní parkovací systém. Výrokem II. stanovil podmínky pro provedení stavby. Výrokem III. stanovil podmínky pro užívání stavby. V samostatné části odůvodnění se zabýval námitkami účastníků.

3. Odvolání žalobce a dalších účastníků správního řízení žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a stavební povolení potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 29. 12. 2021 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

5. Předně uvedl, že krajský soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, čj. 51 A 4/2021–159, zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2020, čj. KUJCK 131316/2020, o odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nyní napadené rozhodnutí (resp. stavební povolení), které je rozhodnutím o umístění stavby podmíněno, tedy nemá zákonný podklad. To považuje za důvod ke zrušení nejen žalobou napadeného rozhodnutí, nýbrž i stavebního povolení. V tomto kontextu odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, čj. 8 A 64/2010–101, na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019, čj. 6 As 175/2019–29, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2019, čj. 6 As 211/2017–88. Ze všech citoval pasáže týkající se podmiňujících rozhodnutí a relevance jejich zrušení k podmiňovaným rozhodnutím. Dovozuje z nich, že právě s ohledem na zrušení podmiňujícího rozhodnutí (tj. územního) výše citovaným rozsudkem krajského soudu by mělo automaticky dojít ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

6. Dále uvedl, že umístění a realizaci nájezdové rampy, zpevněných ploch, záchytného stanoviště a opěrných zdí již déle nelze odůvodňovat rozhodnutím o umístění stavby. Tyto části stavby proto považuje za problematické a bez zákonného podkladu.

7. Stejně tak považuje žalobce za neoprávněné zřídit vjezd do bytového domu na pozemku parc. č. XD na základě pouhé nájemní smlouvy. Jak plyne z výše citovaného rozsudku zdejšího soudu čj. 51 A 4/2021–159, tato smlouva není řádným podkladem prokazujícím právo provést stavbu. Dále ze smlouvy plyne, že je dán souhlas k přímému vjezdu, nikoliv k vybudování příjezdové rampy. Nedoložení řádného souhlasu Statutárního města Českých Budějovic (dále jen „město České Budějovice“) s realizací stavby mělo za následek nesprávné rozhodnutí o umístění stavby, proto nemůže obstát ani navazující stavební povolení potažmo napadené rozhodnutí.

8. Stavebník tedy nemá vypořádaná práva s vlastníky cizích pozemků, na kterých chce stavět, s čímž se žalovaný nedostatečně vypořádal, proto je rozhodnutí žalovaného, jakož i stavební povolení nezákonné a nesprávné.

9. Žalovaný se nevypořádal s námitkou žalobce, že správními orgány k účastníkům řízení přistupují, jako by nebyli občany města České Budějovice. Realizace vstupu do domů bez jakéhokoliv oprávnění se jej coby obyvatele města samozřejmě dotýká. Žalovaný sice argumentoval, že se jedná o vstup po (veřejném) chodníku. Žalobce však podotkl, že takový chodník zatím neexistuje.

10. Žalovaný se dále nevypořádal s dotčením zvláště chráněných živočichů novostavbou bytového domu. Dotčení zvláště chráněných druhů nelze vyloučit bez jakýchkoliv důkazů, jak učinil žalovaný. Orgán ochrany přírody a krajiny stavebníkovi nařídil, aby prověřil výskyt těchto druhů v objektu výměníkové stanice a trafostanice. Stavebník tak však neučinil. Je třeba, aby k výskytu zvlášť chráněných druhů bylo vydáno závazné stanovisko. Bez něj nelze přistoupit k demolici výměníkové stanice a trafostanice a realizovat stavební záměr.

11. Žalobce se též neztotožnil s tím, že normy ČSN nebyly závazné, což má dle žalovaného vyplývat z § 3 písm. k) vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, natož že by nebyla závazná norma ČSN 73 4301 [bod 5.4.2.1. písm. a)].

12. Žalobce také namítl, že nájezdová rampa, resp. stavební záměr nesplňuje požadavky stanovené v § 25 a § 26 vyhlášky č. 501/2006 Sb. o obecných požadavcích na využívání území, týkající se odstupů staveb. Je tomu tak v důsledku absence rozhodnutí o výjimce a nenaplnění požadovaného odstupu staveb. Ostatně i krajský soud ve výše citovaném rozsudku čj. 51 A 4/2021–159 označil za nesporné, že rozhodnutí o výjimce nebylo vydáno ve vztahu k projektované nájezdové rampě a jejím součástem (opěrné zdi). V tomto kontextu opětovně poukázal na absenci pravomocného územního rozhodnutí.

13. Žalobce dále poukázal na to, že žalovaný nevypořádal jeho námitku týkající se stanovení prakticky nesplnitelné podmínky ve výroku II. bodu 21 stavebního povolení. Správní orgány totiž setrvale ignorují strom, který roste mezi plánovanou stavbou a domem X (na pozemku parc. č. XE) a jehož koruna se prakticky opírá o současnou budovu trafostanice/výměníku. Ve správním spise také absentuje důkazy, že plánovanou stavbou nedojde k ovlivnění kořenového systému stávající zeleně, včetně tohoto stromu.

14. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i stavebního úřadu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

15. Žalovaný ve svém vyjádření nejprve uvedl, že v době vydání napadeného rozhodnutí bylo územní rozhodnutí, které později zrušil krajský soud rozsudkem čj. 51 A 4/2021–159, v právní moci. V době vydání napadeného rozhodnutí tedy byla splněna podmínka pravomocného územního rozhodnutí. Poukázal také na to, že o kasační stížnosti proti uvedenému rozsudku zdejšího soudu Nejvyšší správní soud dosud nerozhodl (řízení je vedeno pod sp. zn. 10 As 522/2021). Proto navrhl, aby krajský soud řízení přerušil.

16. K samotným žalobním bodům pak žalovaný předeslal, že předmětem řízení byla výhradně stavba bytového domu. Poukázal na úpravu účastenství a okruh otázek projednávaných ve stavebním řízení a uvedl, že žalobcovy námitky v jeho průběhu vesměs překračovaly zákonem stanovený rámec [§ 109 písm. e) stavebního zákona a § 114 odst. 1 stavebního zákona]. Předmětem tohoto řízení nebyly stavby, jež nevyžadují stavební povolení (přípojky, část příjezdové „rampy“), ani stavby, jejichž schvalování je v pravomoci speciálního stavebního úřadu (např. záchytné parkoviště). Stejně tak nebyly předmětem řízení opěrné zdi (ukončující zpevněné plochy při vjezdu do prvního podzemního podlaží, kterých se také týkal jeden ze žalobních bodů). O jejich schválení totiž stavebník nežádal a ostatně nic nebrání tomu, aby o nich bylo vydáno samostatné stavební povolení.

17. Žalovaný poukázal na to, že žalobce v průběhu řízení před správními orgány, ani nyní v žalobě neuvedl, jakým způsobem mohou jím uváděné vady negativně zasáhnout do jeho právní sféry.

18. Žalobce také přehlédl, že na pozemku parc. č. XD, jenž je ve vlastnictví jiné osoby (tj. města České Budějovice) se povolovaný bytový dům nenachází. Bytový dům se má nacházet na pozemcích parc. č. XA a XC, které jsou ve vlastnictví stavebníka, a dále na pozemku parc. č. XB, který je ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení IV). Oprávněnost stavebníka zřídit stavbu na pozemku osoby zúčastnění na řízení IV), stavebník již prokázal v územním řízení (zmínil konkrétní smlouvy o smlouvách budoucích). Co se týče pozemku ve vlastnictví města České Budějovice (parc. č. XD), stavebník disponuje smlouvou a smlouvě budoucí kupní, která byla schválena usnesením Rady města České Budějovice.

19. K dalším žalobním bodům uvedl, že i ty vybočují z okruhu námitek, jenž je projednatelný ve stavebním řízení. Dále konkrétně poukázal na otázku odstupů staveb a případného poškození zeleně. Obě podle něj byly projednány v rámci územního řízení. Blíže odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 5).

20. K žalobnímu bodu týkajícímu se zvlášť chráněných živočichů uvedl, že z napadeného rozhodnutí jasně plyne, že před demolicí výměníkové stanice musí být jejich výskyt prověřen. V případě, že by byla zjištěna přítomnost takových živočichů, musel by si stavebník pro stavbu zajistit závazné stanovisko. V této fázi ovšem řízení zatím není.

21. K (ne)závaznosti technických norem odkázal na svou argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí (str. 6).

22. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí vyjádření stavebníka a jeho doplnění

23. Stavebník ve vyjádření k žalobě nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a stejně jako žalovaný poukázal na řízení o kasační stížnosti vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 10 As 522/2021. Taktéž považuje za vhodné přerušit řízení.

24. Stavebník uvedl, že zrušení územního rozhodnutí, není samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí a stavebního povolení, a to s ohledem na § 94 odst. 5 stavebního zákona, podle nějž se v případě zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby územní rozhodnutí již nevydává. Dále tomu odporuje i § 75 odst. 1 s. ř. s., podle nějž soud rozhoduje podle skutkového a právního stavu, jež tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Taktéž by takový postup nebyl souladný se zásadou presumpce správnosti správních aktů a zásadou ochrany dobré víry jejich adresátů. Zopakoval, že ke zrušení územního rozhodnutí jako takového nedošlo. Došlo pouze ke zrušení rozhodnutí o odvolání proti němu.

25. K judikatuře, na kterou žalobce odkázal, uvedl, že sice představuje průlom do výše zmíněných zásad a právní úpravy, nicméně v této věci nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Vyplývá z ní totiž, že soudy rozhodující ve správním soudnictví při rozhodování o podmíněném rozhodnutí pouze zohlední (k námitce) zrušení podmiňujícího rozhodnutí. K prolomení pravidel je nutné přistupovat obezřetně. Uvedené ostatně plyne i z usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 10. 2019, čj. 6 As 211/2017–88, č. 3948/2019 Sb. NSS.

26. Stavebník dále namítl, že žalobce je stavbou dotčen pouze okrajově a uplatněné žalobní body směřují spíše proti umístění stavby, nežli proti stavebnímu povolení a žalobou napadenému rozhodnutí. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalobce nepředložil relevantní žalobní body. Zásah do žalobcových práv realizací stavby považuje za naprosto marginální. Žalobce nemá žádné subjektivní právo na to, aby sousedství, v němž žije, bylo „zakonzervováno“ v určitém stavu a nedošlo k žádným změnám. Žalobce je vlastníkem bytové jednotky č. X nacházející se v budově č. p. X na pozemku parc. č. XE. Uvedená bytová jednotka je zcela orientována na východ. Žádné z jejích oken, ale ani balkón či lodžie, nejsou orientované směrem k bytovému domu. Nadto byly všechny jeho námitky v průběhu řízení shledány nedůvodnými. Žalobce nicméně ani netvrdí, která konkrétní bytová jednotka je jeho, a jakým způsobem mu má napadené rozhodnutí zasahovat do jeho veřejných subjektivních práv, což stavebník považuje za stěžejní k posouzení žaloby. Je zřejmé, že míra dotčení práv konkrétních osob se přímo odvíjí od umístění jejich nemovité věci. Žalobce však rozhodná skutková tvrzení pro posouzení zásahu do jeho práv nepředkládá.

27. Žalobce také v žalobě nekonkretizoval, jak se tvrzené nevypořádání s jeho námitkami projevuje v jeho právní sféře. Proto neunesl břemeno tvrzení a žalobě není možné vyhovět.

28. Stavebník považuje všechny žalobní body za vágní a nepodložené. Poukázal na okruh žalobních bodů, které směřují čistě proti umístění stavby. Z toho důvodu považuje za neprojednatelné žalobní body týkající se oprávněnosti umístění nájezdové rampy, zpevněných ploch, záchytného parkoviště a opěrných zdí. Dále považuje za neprojednatelný žalobní bod týkající se souhlasu třetích osob k umístění vjezdu do stavby, nedodržení odstupových vzdáleností, ochrany živočichů a vzrostlých stromů (zeleně). Zdůraznil také, že územní rozhodnutí se týká výhradně stavby SO 01 – Novostavba bytového domu. Žalobcovy námitky se však z většiny týkají jiných stavebních objektů (SO 02 – Venkovní parkoviště, SO 03 – Přípojky vody a kanalizace, atd.).

29. Stavebník dále zdůraznil, že žaloby ve prospěch třetích osob ve správním soudnictví nejsou přípustné. Pokud tedy žalobce namítá zásah do práv třetích osob či za účelem ochrany jiných hodnot, není to pro důvodnost žaloby relevantní. Z toho důvodu považuje za zcela irelevantní žalobní body týkající se nevypořádání práv vlastníků cizích pozemků, ohrožení chráněných živočichů či ochranu stromů. K bodu týkajícímu se ochrany živočichů nad rámec uvedl, že se jedná o naprosto předčasný argument, neboť stavebníkovi bylo uloženo před demolicí stávající stavby prověřit existenci takových živočichů. Až v případě, že by byl výskyt vzácných živočichů před demolicí prokázán, by stavebník byl nucen si obstarat závazné stanovisko orgánu ochrany přírody a žádat o povolení výjimky. Přestože stavebník s demolicí ještě nezačal, obstaral vyjádření Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky k výskytu zvláště chráněných druhů v předmětném území z prosince 2021, které přiložil ke svému vyjádření.

30. Dále se neztotožnil s žalobcovým tvrzením, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Ke každému jednotlivému žalobnímu bodu odkázal na příslušné odůvodnění uvedené v napadeném rozhodnutí (krajský soud nepovažuje za nutné obsah napadeného rozhodnutí uvádět na tomto místě rozsudku, příslušné pasáže jsou shrnuty níže v rámci vypořádání právní argumentace).

31. Stavebník navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

32. Následně stavebník zaslal doplnění vyjádření, v němž zopakoval, že dosud nedošlo ke zrušení územního rozhodnutí. Odvolání proti němu je opětovně projednáváno žalovaným. Dále jinými slovy zopakoval obsah výše popsaného vyjádření.

33. Následně stavebník zaslal soudu další doplnění vyjádření. V něm upozornil na to, že rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 23. 2. 2022byla podle § 115 a § 118 stavebního zákona povolena změna stavby před dokončením, čímž došlo ke změně napadeného rozhodnutí. Změna spočívá zejména ve změně způsobu provádění stavby. Konkrétně došlo ke zrušení vjezdu motorových vozidel do prvního podzemního podlaží, neboť vjezd bude nově zajišťovat hydraulický výtah umístěný mezi prvním nadzemním a prvním podzemním podlažím stavby. Nadále tedy není nutná rampa ke vjezdu do stavby na přilehlém pozemku, jež je ve vlastnictví města České Budějovice. V souvislosti s touto změnou stavebník také zúžil svou žádost o umístění stavby (v nyní projednávaném odvolacím řízení po kasačním zásahu zdejšího soudu). Stavebník zároveň doložil k odvolacímu řízení nový souhlas města České Budějovice na aktualizovanou podobu projektu bez nájezdové rampy (v souladu se zúženou žádostí) na situačním výkresu stavby ze dne 17. 2. 2022 a rozhodnutí specializovaného stavebního úřadu o dopravním napojení stavby k místní komunikaci ze dne 7. 2. 2022. V důsledku zúžení žádosti odpadla většina chyb vytýkaných žalovanému v rozsudku krajského soudu, čj. 51 A 4/2021–159. Stavebník proto očekává rozhodnutí o odvolání proti územnímu rozhodnutí v brzké budoucnosti. S ohledem na to, že neexistence pravomocného podmiňujícího územního rozhodnutí je jediný nosný argument žalobce, měl by dle názoru stavebníka krajský soud vyčkat rozhodnutí žalovaného o odvolání proti územnímu rozhodnutí, případně za tím účelem přerušit řízení.

34. Stavebník spolu s vyjádřením předložil oznámení o pokračování odvolacího řízení ze dne 9. 3. 2022, jímž žalovaný rozhodl o pokračování v územním řízení. Dále předložil rozhodnutí o změně stavby před dokončením ze dne 23. 2. 2022, jímž stavební úřad povolil změnu stavby spočívající ve zrušení vjezdu do prvního podzemního podlaží. Vratový otvor bude nahrazen železobetonovou stěnou. V prvním podzemním podlaží budou vyzděny dvě příčky, čímž vznikne nová místnost, v níž bude autovýtah. (č. l. 118)

35. Také předložil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 7. 2. 2022, kterým stavebníkovi povolil stavby dopravního napojení parkovacích ploch na pozemcích parc. č. XB, XA a XC k místní komunikaci navazující na ulici X. Dále povolil napojení novostavby parkoviště (16 parkovacích stání), na pozemku parc. č. XD k místní komunikaci X.

V. Replika žalobce

36. Žalobce v replice k vyjádření stavebníka uvedl, že trvá na nesprávnosti postupu stavebního úřadu a žalovaného. Stejně tak setrval na svém názoru, že zrušení rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Povolovat stavbu, která není umístěna, nelze. Je nerozhodné, zda bylo zrušeno samotné rozhodnutí o umístění stavby či rozhodnutí o odvolání proti němu, neboť bez přezkumného rozhodnutí není rozhodnutí o umístění stavby pravomocné. Argumentaci stavebníka považuje za vadnou a irelevantní. Žalobce také odmítl, že by se všechny jeho žalobní body týkaly územního rozhodnutí. To ostatně popírá sám stavebník tím, že se pokouší s některými námitkami vypořádat. Taktéž považuje za irelevantní argumentaci stavebníka týkající se oken žalobce. Je mu totiž známo, že odvolání podávalo více vlastníků sousedních nemovitostí, nikoliv pouze žalobce. Dále se vyjádřil k vyjádření Ústavu biologie obratlovců, v němž autor sám uvádí, že zoologický průzkum objektu byl prováděn v nevhodném termínu pro zjišťování výskytu zvlášť chráněných živočichů. Proto z něj nelze spolehlivě vycházet.

37. K replice přiložil rozhodnutí silničního úřadu o povolení dopravního napojení a parkoviště a odvolání proti povolení změny stavby před dokončením.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

38. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání postupem podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

39. Žaloba je částečně důvodná.

40. S ohledem na shora uvedené krajský soud zdůrazňuje, že nepřihlížel ke skutečnostem, které nastaly po vydání žalobou napadeného rozhodnutí (tj. zejména novým plánům na vybudování hydraulickému výtahu, tvrzenému souhlasu města České Budějovice se stavebním záměrem a dalším pozdějším dokumentům, které žalobce a stavebník předložili). VI.A Aktivní procesní legitimace žalobce 41. Krajský soud se nejprve zabýval otázkou aktivní procesní legitimace žalobce, kterou stavebník zpochybnil; dospěl přitom k závěru, že žalobce je pro podání žaloby aktivně procesně legitimován.

42. Stavebník ve svém vyjádření předestřel, že zásah do žalobcových práv je marginální. Žalobce také netvrdí, která konkrétní bytová jednotka je jeho, a jakým způsobem mu má napadené rozhodnutí zasahovat do jeho veřejných subjektivních práv. Dle stavebníka je zřejmé, že míra dotčení práv konkrétních osob se přímo odvíjí od umístění jejich nemovité věci. Žalobce však nejen že netvrdí rozhodná skutková tvrzení pro posouzení zásahu do jeho práv, nýbrž ani netvrdí, jak do jeho práv zasahují uváděné vady napadeného rozhodnutí. Uvedené stavebník považuje za stěžejní k posouzení žaloby. Této argumentaci krajský soud nepřisvědčil.

43. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. platí, že „[k]do tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen ‚rozhodnutí‘), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví–li tento nebo zvláštní zákon jinak.“ 44. Aktivní procesní legitimaci má tedy každý, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech v důsledku vydání rozhodnutí správního orgánu.

45. Ze správního spisu, ale i napadeného rozhodnutí zřejmé, že žalobce byl po celou dobu účastníkem stavebního řízení. Dle § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona je účastníkem stavebního řízení „vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může–li být jeho vlastnické právo prováděním stavby přímo dotčeno“. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce byl také účastníkem územního řízení. Tak by tomu nepochybně mělo být, neboť o přímém dotčení bezprostředních sousedů plánovaného bytového domu není pochyb. V tomto kontextu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, čj. 7 As 54/2011–91, podle něhož je „‚[p]římým dotčením‘ nutno rozumět takovou možnou změnu poměrů v lokalitě vyvolanou zamýšlenou stavbou, která má vliv na podstatu, obsah nebo výkon vlastnických či jiných relevantních práv těmi, kdo tato práva mají“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 As 16/2008–48, č. 8/2008 Sb. NSS). Jakkoli se uvedená rozhodnutí vztahují k řízení o umístění stavby, lze citovaný závěr obdobně vztáhnout i na stavební řízení. O splnění této podmínky nebylo v řízení před správními orgány pochyb, a proto byl žalobce jejich účastníkem. Již jen z toho důvodu je zjevné, že žalobce je aktivně procesně legitimován, tvrdí–li, že stavební povolení a na něj navazující rozhodnutí žalovaného jsou nezákonná.

46. Žalobce přitom brojí zejména proti tomu, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s jeho námitkami v průběhu stavebního řízení. Je právem každého účastníka (správního) řízení, aby na jeho námitky příslušný správní orgán adekvátně reagoval. Pakliže má žalobce za to, že tuto svou povinnost správní orgány nesplnily, je oprávněn brojit proti takovému rozhodnutí žalobou ve správním soudnictví.

47. Podmínkou řízení pak není, aby žalobce uvedl, ve kterém konkrétním bytě žije (a na kterou stranu jsou jeho okna). To pro posouzení jeho aktivní procesní legitimace není rozhodné. Podstatné naopak je, že žalobce byl účastníkem správního řízení a domnívá se, že žalovaný nedostál svým zákonným povinnostem (mj. i ve vztahu k žalobci), čímž zatížil napadené rozhodnutí vadami. Konstatování těchto vad žádá nyní po krajském soudu. VI.B Automatické zrušení napadeného rozhodnutí 48. Krajský soud nepřisvědčil žalobní námitce, dle níž by měl žalobou napadené rozhodnutí zrušit již z toho důvodu, že již dříve zrušil rozhodnutí o odvolání proti územnímu rozhodnutí.

49. Stavebník v této souvislosti přiléhavě poukázal na shora citované usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 211/2017–88 dle něhož „[z]rušení či změna podmiňujícího rozhodnutí však nemusí vést vždy k automatickému zrušení podmíněného rozhodnutí soudem, naopak je třeba podle okolností daného případu vyhodnotit, jaký vliv má zrušení či změna podmiňujícího rozhodnutí na zákonnost rozhodnutí podmíněného.“ 50. Krajský soud proto neshledal důvod k automatickému zrušení rozhodnutí žalovaného pouze z toho důvodu, že již dříve zrušil jeho rozhodnutí vydané v územním řízení. Ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí jej však vedly jiné konkrétní důvody vyložené dále. VI.C Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí 51. Dále se krajský soud zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Tyto námitky jsou z části důvodné.

52. Krajský soud k tomu v prvé řadě uvádí, že za argumentaci týkající se namítané nepřezkoumatelnosti považuje část žaloby označenou III. Usuzuje tak z poslední věty části II. žaloby, v níž žalobce uvedl, že „[p]ro úplnost žalobce níže reaguje i na žalovaného nedostatečné vypořádání se s žalobcovými námitkami“. Námitce nepřezkoumatelnosti též svědčí poslední odstavec části III., v němž po uvedení polemiky se způsobem vypořádání uplatněných odvolacích námitek žalobce uvedl: „Z výše uvedených důvodů považuje žalobce žalobou napadené rozhodnutí […] za nezákonné (vadné, silně zmatečné, též nedostatečně, nepřezkoumatelně a neurčitě odůvodněné) a v rozporu s principy dobré správy.“ Uvedené svědčí o tom, že žalobce striktně nerozlišuje nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (přes zastoupení advokátem). Proto krajský soud přihlédl spíše k obsahu samotné argumentace, tedy žalobcovým důvodům, proč posouzení žalovaného považuje za nedostatečné (nepřezkoumatelnost) či s ním nesouhlasí (nezákonnost – viz části VI.D a VI.E tohoto rozsudku).

53. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

54. Žalobce konkrétně poukázal na způsob vypořádání námitky týkající se nájezdové rampy, zpevněných ploch, záchytného parkoviště, opěrných zdí a s tím související nedostatečně vypořádané majetkové vztahy (nedostatečné oprávnění stavebníka realizovat stavbu na cizím pozemku). Taktéž se žalovaný dle žalobce nedostatečně vypořádal s namítaným nedodržením odstupových vzdáleností. Dále žalobce nepovažuje za dostatečně vypořádané své námitky týkající se ochrany zvlášť chráněných živočichů a zeleně (vč. stromu). VI.C.1 K vypořádání námitek týkajících se nájezdové rampy a opěrných zdí 55. Ve vztahu k žalobním bodům týkajícím se nájezdové rampy (potažmo vjezdu do stavby) a opěrných zdí je žaloba důvodná.

56. Žalovaný se s uplatněnými odvolacími námitkami (prakticky totožnými s výše popsanými žalobními body) vypořádal na straně 5 a 6 svého rozhodnutí. Záchytné parkoviště dle jeho odůvodnění bylo umístěno v územním řízení a je předmětem jiného stavebního řízení vedeného speciálním stavebním úřadem. K příjezdové rampě pak uvedl, že její část v podobě zpevněných ploch byla umístěna v územním řízení. Při vjezdu do prvního podzemního podlaží jsou tyto zpevněné plochy ukončeny opěrnými zdmi, které nebyly předmětem tohoto řízení, neboť o jejich povolení stavebník nežádal. Okruh řešených otázek stanoví stavebník svým dispozičním úkonem. Stavebník má každopádně přístup do bytového domu zajištěn vjezdem. Ohledně opěrných zdí pak stavební povolení ukládá podmínku, že před kolaudací celého záměru (dříve nepravomocně umístěného) pro ně musí být dán kolaudační souhlas. Nadto stavebník v územním řízení předložil doklad, který jej opravňuje zřídit vjezd do stavby na pozemku parc. č. XD (nájemní smlouvu č. X). Takřka totožně se k této otázce vyjádřil stavební úřad zejména na stranách 10 a 11 a dále 17 a 18 stavebního povolení.

57. Na tomto místě je nutné opětovně poukázat na to, že rozhodnutí proti odvolání proti umístění stavby bylo zrušeno rozsudkem zdejšího soudu čj. 51 A 4/2021–189. Z toho plyne, že územní rozhodnutí nenabylo právní moci. Stavebníkova námitka, dle níž nebylo zrušeno rozhodnutí o umístění stavby jako takové, nýbrž jen rozhodnutí o odvolání proti němu, není pro posouzení projednávané věci nikterak rozhodující. Platí, že podáním odvolání proti rozhodnutí dochází k odkladu právní moci odvoláním napadeného rozhodnutí do doby, než o něm pravomocně rozhodne příslušný orgán. Kasačním zásahem zdejšího soudu došlo k „navrácení“ do fáze, kdy proti územnímu rozhodnutí bylo podáno odvolání, o němž žalovaný pravomocně nerozhodl. Územní rozhodnutí tedy také není pravomocné a řízení o umístění stavby není uzavřené.

58. V tomto smyslu je pak třeba zdůraznit, že s ohledem na nepravomocné územní rozhodnutí, žalobce může uváděné námitky uplatňovat v tomto řízení. V případě rozhodnutí o umístění stavby a stavebního povolení se jedná o tzv. řetězící se akty. To znamená, že jednotlivé správní akty jsou vydávány samostatně a postupně a adresátům jsou také samostatně oznamovány. Podmiňující akt je zde územní rozhodnutí a navazující akt je stavební povolení.

59. Dle § 94 odst. 5 věty první stavebního zákona platí, že „[d]ojde–li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, územní rozhodnutí se již nevydává“. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve výše citovaném usnesení čj. 6 As 211/2017–88 přitom dospěl k závěru, že v těchto řízeních dochází ke vzniku „bílých míst“, kde právě s ohledem na řetězení aktů není možné dosáhnout účinné nápravy vad. Konkrétně uvedl, že „[p]rávo na spravedlivý proces vyžaduje, aby nezákonnost podmiňujícího aktu autoritativně zjištěná rozhodnutím o jeho zrušení či změně v příslušném řízení mohla být k řádně uplatněné žalobní námitce žalobce zohledněna v řízení o žalobě proti podmíněnému aktu i při jejich řetězení. Žalobce však může dosáhnout zrušení podmíněného rozhodnutí pouze v případě, že podmiňující rozhodnutí bylo předtím zrušeno či změněno pro nezákonnost buď soudem ve správním soudnictví nebo správními orgány v řízení o mimořádných či dozorčích prostředcích. Tento závěr není v rozporu s úpravou obsaženou v § 75 odst. 1 s. ř. s., neboť soud zohlední pouze takovou nezákonnost podmiňujícího rozhodnutí, jejíž důvod byl dán již v době vydání podmíněného rozhodnutí, avšak která dosud nebyla autoritativně zjištěna.“ Krajský proto soud dospěl k závěru, že žalobce je oprávněn uplatnit veškeré výše uvedené námitky v rámci nyní projednávané věci a soud je povinen k nim přihlédnout a vypořádat se s nimi.

60. S ohledem na uvedené tedy prostý odkaz na územní rozhodnutí, které však není pravomocné, nelze považovat za dostatečné vypořádání se s odvolacími námitkami. Již z tohoto důvodu je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, přičemž tuto mezeru nezaplňuje ani samotné stavební povolení.

61. Žalovaný dále uvedl, že nájezdovou rampou a odstavným parkovištěm se bude zabývat specializovaný stavební úřad, proto k jejich projednání není příslušný stavební úřad. Ten k tomu v bodu 1. písm. a) na str. 10 stavebního povolení uvedl, že otázky, jež byly pravomocně vyřešené v územním řízení nelze opětovně projednat ve stavebním řízení. Dále uvedl, že v nyní projednávané věci nastal poměrně běžný stav, v rámci nějž stavebník k jednomu územnímu rozhodnutí žádá o vícero stavebních povolení a nyní projednávaná věc na něj tedy navazuje toliko zčásti. K vydání stavebního povolení pro objekt, jež byl v územním řízení označen jako „SO 02 Venkovní parkoviště, chodníky a dopravní připojení“ je nadto věcně příslušný Magistrát města České Budějovice, odbor dopravy a silničního hospodářství (specializovaný stavební úřad, tj. silniční úřad), nikoliv stavební úřad. Příjezdová rampa byla řešena v rámci územního řízení, v rámci něhož k ní dal souhlasné stanovisko právě specializovaný stavební úřad. Ten uvedl, že se jedná o sjezd a nájezd na pozemní komunikaci sloužící k připojení sousední nemovitosti. Ohledně vjezdu také byla také vydána rozhodnutí o připojení na místní komunikaci. V rozhodnutí o umístění stavby je dále uvedeno, že dle § 79 odst. 2 písm. i) stavebního zákona, pro sjezdy a nájezdy na pozemní komunikace sloužící k připojení na sousední nemovitosti územní rozhodnutí není nutné. Proto tuto námitku dle odůvodnění stavebního úřadu nelze uplatnit ve stavebním řízení. Stejně tak nyní nelze uplatnit námitku týkající se opěrných zdí vjezdu, neboť na ty stavebník bude žádat samostatné stavební povolení. Soulad umísťované stavby a následných povolovacích řízení je zajištěn požadavkem na vydání potřebných kolaudačních souhlasů. Uzavřel, že námitky se netýkají předmětu řízení.

62. Ani toto odůvodnění však soud nepovažuje za dostatečné.

63. Žalovaný (a stavební úřad) zřejmě vycházejí z domněnky, že nájezdová rampa je veřejně přístupná účelová komunikace, proto by se jejím povolením měl zabývat specializovaný stavební úřad (silniční úřad). Patrně tedy implicitně odkazují na § 15 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. V žádném z rozhodnutí však tuto svou úvahu blíže neodůvodňují a neodkazují na žádnou právní úpravu, z níž by tento závěr plynul.

64. Z dikce § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a navazující judikatury správních soudů lze dovodit celkem čtyři definiční znaky veřejně přístupné účelové komunikace: (1) zřetelnost cesty (patrnost v terénu) určené k užití vozidly a chodci pro účel dopravy; (2) účelová komunikace slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků; (3) vlastník s užíváním účelové komunikace širokou veřejností souhlasí a (4) pro využití účelové komunikace širokou veřejností existuje nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba.

65. Všechny uvedené znaky musí být splněny kumulativně. Jako nenaplněný přitom krajský soud vyhodnotil požadavek nutné komunikační potřeby, která je projevem veřejného zájmu na užívání komunikace (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2016, čj. 3 As 18/2016–75). Z obsahu správního spisu nikterak nevyplývá, že by nájezdová rampa měla (a mohla) sloužit komukoliv vyjma obyvatel bytového domu, kteří budou v podzemním parkovišti parkovat svá vozidla. Tito obyvatelé představují relativně konkrétně stanovený okruh osob. Pro splnění podmínek veřejné účelové komunikace je však zapotřebí, aby sloužila široké veřejnosti (tj. neurčitému okruhu osob) za jakýmkoliv účelem, který právo v souvislosti s účelovou komunikací umožňuje (tedy např. i parkování na takové komunikaci).

66. Proto se § 15 odst. 1 písm. c) stavebního zákona neuplatní a stavební povolení k nájezdové rampě nemůže zvlášť projednat specializovaný stavební úřad (silniční úřad). Zvolený postup stavebníka (posvěcený správními orgány) postrádá opodstatnění. Je zároveň značně krkolomné, aby stavební úřad povoloval stavbu bez přístupu k ní.

67. Jak již krajský soud ve svém rozsudku čj. 51 A 4/2021–189, uvedl, „[d]le § 505 občanského zákoníku platí, že součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí. Nájezdová rampa je věc hmotná nemovitá. Ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona se jedná o stavbu, neboť se jedná o dílo vzniklé stavební nebo montážní technologií. Jedná se tedy o neoddělitelnou součást stavby bytového domu. Nájezdová rampa spolu s domem tvoří propojený funkční a provozní celek. Bez této nájezdové rampy nemůže dům jako takový sloužit svému účelu. Jinými slovy, nájezdová rampa není samostatnou věcí s vlastním samostatným hospodářským (funkčním) účelem a je nutno na ni nahlížet jako na neoddělitelnou součást věci hlavní, kterou je bytový dům jako takový.“ 68. Krajský soud nájezdovou rampu nepovažuje za veřejnou účelovou komunikaci. Ostatně z odůvodnění rozhodnutí žalovaného není zřejmé ani to, zda se vůbec jedná o účelovou komunikaci jako takovou, neboť dle § 10 odst. 1 věty druhé zákona o pozemních komunikacích „[p]římé připojení sousední nemovitosti na pozemní komunikaci není účelovou komunikací“. Krajský soud je toho názoru, že rampa je součástí bytového domu (stavby), a jejich povolovací proces má být tudíž společný.

69. Uvedené pak platí i pro opěrné zdi, kterými má být podepřena rampa. Není příhodné, aby byl zvlášť povolován dům, zvlášť vjezd (bez kterého nemůže rozumně existovat bytový dům) a zvlášť podpěra vjezdu (bez které nemůže existovat samotný vjezd). Přestože vymezení projednávaných otázek stanoví stavebník ve své žádosti, správní orgány jsou zde mimo jiné i proto, aby žádost podrobily hlubší úvaze a povolovaly stavby coby funkční celky, nikoliv aprobovaly tuto jakousi „salámovou“ metodu. Takový postup totiž vede k tomu, že ostatní účastníci řízení (zde žalobce) jsou se svými námitkami odkazování do jiných řízení, celý proces je velmi nepřehledný a v každém dalším řízení se správní orgány pouze odkazují na již proběhlé odlišné řízení (jak správní orgány ostatně učinily i zde, kde jejich stěžejní argumentace tkví na odkazech na územní řízení či např. rozhodnutí o udělení výjimky – viz níže).

70. Taktéž v částech odkazujících na jiné řízení před specializovaným stavebním úřadem je tedy žalobou napadené rozhodnutí, jakož i stavební povolení nepřezkoumatelné. VI.C.2 K vypořádání námitky týkající se odstupových vzdálenost 71. Ke stejnému závěru krajský soud dospěl i co se týče vypořádání námitky týkající se odstupových vzdáleností; námitka nepřezkoumatelnosti je proto i v této části důvodná.

72. K odstupům žalovaný na str. 6 napadeného rozhodnutí pouze uvedl, že tato otázka byla pravomocně vyřešena v územním řízení a ve stavebním řízení se k ní nelze vracet. Stavební úřad pak na straně 13 stavebního povolení uvedl, že ohledně udělení výjimky bylo vedeno samostatné správní řízení a výjimka byla vydána rozhodnutím ze dne 23. 5. 2013, čj. SU/2261/2013 Fi. Nyní je udělení výjimky pravomocné a stavební úřad se jí tedy nemůže dále zabývat.

73. Jak již krajský soud uvedl výše, toto odůvodnění postrádá podklad, neboť územní rozhodnutí není pravomocné. Pouhý odkaz na něj je tedy nedostačující. Nedostatek odůvodnění žalovaného pak nezhojí ani odůvodnění stavebního úřadu. Otázka odstupových vzdáleností skutečně byla projednávána již v územním řízení, což plyne i z rozsudku krajského soudu čj. 51 A 4/2021–189. Její nedostatečné vypořádání bylo ovšem jedním z důvodů pro tehdejší kasační zásah soudu. Nepostačuje tedy, pokud žalovaný, resp. stavební úřad, pouze odkázali na územní rozhodnutí a stručně uvedly, že výjimka pro nájezdovou rampu není třeba, aniž by tento argument blíže rozvedli. VI.C.3 K vypořádání námitky nedořešených vlastnických vztahů 74. Nedůvodná je naopak námitka, dle níž se žalovaný nevypořádal s jeho námitkou nedořešených vlastnických vztahů s vlastníky nemovitostí, na nichž stavebník hodlá realizovat stavbu (bytového domu). V tomto kontextu žalobce uvedl, že k němu stavební úřad přistoupil, jako by nebyl obyvatel tohoto města. Žalobce konkrétně namítl, že pokud bude stavebník realizovat vstupy do stavby bez jakéhokoliv oprávnění po cizím (tj. zde městském) pozemku, tak se jej to samozřejmě týká. Odůvodnění žalovaného nepovažuje za dostatečné, neboť ten pouze poukázal na existenci veřejných chodníků. Nicméně na daných místech zatím žádné chodníky nejsou.

75. Žalovaný a stavebník k tomu ve svých podáních zopakovali, že žalobci nepřísluší bránit práva třetích osob (tj. vlastníků daných nemovitostí). V obecné rovině jim lze dát za pravdu potud, že žalobci skutečně nepřísluší hájit práva jiných osob. Žaloba ve prospěch třetího není v soudním řízení správním přípustná. Tak tomu ovšem v dané věci není. Žalobci totiž svědčí veřejné subjektivní právo, aby povolovaná stavba na sousedním pozemku splňovala zákonné požadavky. Mezi ně pak patří i podmínka jasně vypořádaných vlastnických práv s vlastníky pozemků pod plánovanými stavbami. Z tohoto důvodu je námitka, že bytový dům nesplňuje tyto požadavky, přípustná. Ostatně žalobce se (byť jen tvrzené) veřejné účelové komunikace vskutku týkají.

76. Žalovaný k otázce vlastnických práv k pozemkům, na nichž má v budoucnu stát stavební záměr, odkázal na straně 5 svého rozhodnutí na smlouvy, které stavebník v daném ohledu uzavřel s osobou zúčastněnou na řízení IV) a městem České Budějovice. Z pohledu přezkoumatelnosti takovéto odůvodnění přes svou stručnost obstojí, a to i přesto, že žalovaný ve vztahu k pozemku parc. č. XD, na němž má stát nájezdová rampa, opět bez bližšího zdůvodnění odkázal na zvláštní řízení vedené u specializovaného stavebního úřadu.

77. To však zároveň neznamená, že se jedná o argumentaci správnou. Jelikož žalobce v této souvislosti namítl též nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, krajský soud se touto otázkou bude zabývat dále. VI.C.4 K vypořádání námitky týkající se ochrany zvlášť chráněných živočichů 78. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nedostatečně vypořádané námitky týkající se ochrany zvlášť chráněných živočichů.

79. Žalovaný k této otázce na straně 6 svého rozhodnutí uvedl, že ohledně zjištění jejich výskytu byla stanovena podmínka, že před demolicí stávajících objektů bude nutné vyloučit jejich výskyt. V případě výskytu těchto druhů má stavebník povinnost opatřit výjimku ze základních podmínek ochrany. Předmětem tohoto řízení je stavba obytné budovy, nikoliv demolice stávajících budov. Nadto lze dotčení zvlášť chráněných živočichů takřka s jistotou vyloučit. Stavební úřad již dříve dal s demolicí stávajících budov souhlas. Před udělením tohoto souhlasu se k demolici vyjádřil dotčený správní orgán a stavební úřad pak na základě tohoto vyjádření stanovil podmínky k demolici. Stavební úřad výrokem II. podmínkou č. 29 stavebního povolení stavebníkovi stanovil povinnost dodržet stanoviska Magistrátu města České Budějovice, odboru ochrany životního prostředí, ze dne 30. 3. 2020, zn. OOZP/2445/2020 Do.

80. Žalovaný tedy k této námitce uvedl věcnou argumentaci. V tomto rozsahu tedy krajský soud napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné nepovažuje. Žalobce dále požaduje, aby bylo opatřeno závazné stanovisko, které by bylo součástí správního spisu. Vyjádření odborného orgánu však součástí správního spisu je. Jedná se o výše zmíněné stanovisko Magistrátu města České Budějovice, odboru ochrany a životního prostředí, ze dne 30. 3. 2020, podle jehož druhého bodu je před demolicí objektů potřeba vyloučit výskyt zvlášť chráněných druhů živočichů, typicky rorýsů, netopýrů, apod. Žalovaný (i stavební úřad) postupovaly v souladu s ním. Žalobce neuvedl žádnou relevantní argumentaci, která by vyvracela správnost uvedeného postupu. Jeho obecné označení za nelogický a nehospodárný totiž takovou argumentaci nepředstavuje. VI.C.5 K vypořádání námitky ochrany zeleně 81. Nedůvodná je též námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí v části týkající se vzrostlého stromu a zeleně. Žalovaný na straně 5 svého rozhodnutí uvedl, že tyto otázky byly opětovně vyřešeny v územním řízení. Dále uvedl, že strom bude třeba odborně zkrátit. Přesahující větve je třeba řešit instituty soukromého práva (dle občanského zákoníku). Standardy ořezu stromů jsou pak upraveny na stránkách www.standardy.nature.cz, přičemž pokud by ořez byl proveden v rozporu s těmito standardy, je třeba se obrátit na inspekci životního prostředí. K ostatní zeleni a případnému narušení její kořenové struktury uvedl, že podzemní podlaží stavby bude realizováno formou monolitické vany, která nepřesáhne obrys základů stávajícího objektu trafostanice a výměníkové stanice (tj. aktuálních budov). Poškození kořenového systému tedy nepředpokládá. Stavební úřad výrokem II. podmínkou č. 21 stavebního povolení stanovil, že prováděním nebude poškozena zeleň ani vzrostlé stromy v místě stavby.

82. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný neučinil pouhý odkaz na územní řízení, nýbrž i zde vedle něj uvedl též věcnou argumentaci. Žalovaný strom neignoruje, jak žalobce uvedl, neboť jeho existenci přímo zmiňuje v napadeném rozhodnutí. Dále soud pro úplnost uvádí, že to, zda budou stanovené podmínky dodrženy či nikoli, nelze předjímat. Žalobce přitom nikterak nereagoval na předloženou argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí týkající se odborného zkrácení stromu, naopak pouze zopakoval dříve uplatněné námitky. Stejně tak co se týče ochrany ostatní zeleně, správní orgány předložily relevantní argumenty. Technické provedení stavby (tj. výstavba podzemního podlaží formou monolitické vany) kopíruje hranice stávajících staveb, proto nepředpokládá poškození stávajícího kořenového systému. Ani v této části tedy krajský soud nepovažuje argumentaci žalovaného za nepřezkoumatelnou. S ohledem na to, že žalobce blíže nepolemizoval s předloženou argumentací způsobem, který by byl právně relevantní, není třeba se jí blíže zabývat. VI.D K námitce nesprávného a nezákonného hodnocení souhlasů třetích osob se stavbou 83. Jak již soud uvedl výše, žalobce polemizoval s oprávněním stavebníka stavět na cizím pozemku. Kromě nepřezkoumatelnosti označil vypořádání žalovaného též za „nesprávné a nezákonné“, proto se uvedeným žalobním bodem krajský soud zabýval i po věcné stránce. Námitka je částečně důvodná.

84. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že k pozemku parc. č. X|B stavebník disponuje smlouvami o smlouvách budoucích (kupní, darovací, o zřízení věcného břemene a o úpravě dalších práv a povinností ze dne 22. 2. 2013) uzavřenými s vlastníkem pozemku [tj. osobou zúčastněnou na řízení IV)]. Co se týče zpevněných ploch na pozemku parc. č. XD, k těm stavebník disponuje smlouvou o smlouvě budoucí kupní uzavřenou s vlastníkem (městem České Budějovice). Stavební úřad k majetkovým vztahům v bodu 1. písm. d) na str. 11 stavebního povolení uvedl, že odvolatelé (tj. i žalobce) hájí práva třetích osob – konkrétně vlastníků cizích pozemků – k čemuž nejsou oprávněni. Vstupy do bytového domu nejsou předmětem tohoto řízení, neboť se jedná o veřejné chodníky a k vydání stavebního povolení je tedy opětovně příslušný specializovaný silniční úřad, nikoliv stavební úřad. Dále v bodu 1. písm. i) uvedl, že souhlas osoby zúčastnění na řízení IV) je doložen. Souhlas jiných osob s ohledem na předmět tohoto řízení není třeba.

85. Krajský soud k tomu předně poznamenává, že s ohledem na shora uvedené nepovažuje za možné odkazovat v souvislosti s nájezdovou rampou na pozemku parc. č. XD bez dalšího na řízení vedené před speciálním stavebním úřadem. Nájezdová rampa je součástí samotné stavby bytového domu a tvoří s ním funkční celek (samy o sobě nelze tyto stavby smysluplně užívat). Zároveň nájezdová rampa nepředstavuje veřejnou účelovou komunikaci, o jejímž povolení by musel rozhodovat speciální stavební úřad. Jakkoli i tak shledal krajský soud odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí v této části přezkoumatelné, jedná se přesto o odůvodnění vadné.

86. Žalovaný v této souvislosti totiž odkazuje na smlouvou o smlouvě budoucí kupní schválenou usnesením Rady města České Budějovice dne 23. 9. 2019, avšak tato smlouva není založena ve správním spisu. Dle rozsudku krajského soudu čj. 51 A 4/2021–159 měl přitom stavebník v souvislosti s nájezdovou rampou s městem České Budějovice uzavřenou pouze nájemní smlouvu ze dne 28. 11. 2019, č. X. Takovouto smlouvu pak krajský soud nepovažoval za dostatečný doklad prokazující právo provést stavbu na cizím pozemku. Na závěrech obsažených v posledně citovaném rozsudku krajský soud nadále trvá a nevidí důvod se od nich v nyní projednávané věci odklonit. Tvrzení žalovaného, dle něhož měl stavebník uzavřenou s městem České Budějovice smlouvu s smlouvě budoucí kupní postrádá oporu ve spisovém materiálu.

87. Nedůvodná je naopak námitka týkající se oprávnění stavebníka provést stavbu na pozemcích osoby zúčastněné na řízení IV). Jakkoli ani smlouvy mezi stavebníkem a touto osobou nejsou ve správním spisu obsaženy, stavebník doložil vyjádření ze dne 17. 12. 2020, v němž osoba zúčastněná na řízení IV) na tyto smlouvy sama odkazuje s tím, že s projektovou dokumentací souhlasí.

88. V citovaném rozsudku čj. 51 A 4/2021–159 se krajský soud této otázce již věnoval. Uvedl, že „[z] obsahu spisu plyne, že tato společnost se ke stavebnímu záměru opětovně souhlasně vyjadřovala, naposledy dne 8. 10. 2019. Krajský soud proto souhlasí s hodnocením žalovaného na str. 9 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (pozn. krajského soudu: tj. rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby), že o souhlasu této společnosti není pochyb. Překročil–li člen představenstva své zástupčí oprávnění, nezpůsobuje to samo o sobě automaticky neplatnost takového jednání (srov. § 440 občanského zákoníku a např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. července 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017)“. Ani od těchto závěrů není nyní důvod se odchýlit. VI.E K námitce nesprávně vyhodnocené závaznosti norem ČSN 89. Námitce nesprávného hodnocení závaznosti norem ČSN krajský soud nepřisvědčil.

90. Žalobce nesouhlasí s odůvodněním žalovaného týkajícím se závaznosti norem ČSN, a to konkrétně normy ČSN 73 4301. O vadnosti závěrů žalovaného dle žalobce ostatně svědčí i to, že pokud by daná norma skutečně nebyla závazná, stavebník by neměl snahu dodatečně v projektové dokumentaci dotvořit prostor, který formálně označil jako kočárkárnu, ačkoliv je fakticky jako kočárkárna nevyužitelný.

91. Žalovaný k závaznosti napadeném rozhodnutí uvedl, že normy ČSN nejsou obecně závazné, což plyne z § 4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 71/2000 Sb. Žádný právní předpis nestanoví, že stavba musí být vybavena místností pro ukládání dětských kočárků, jízdních kol a vozíků pro invalidy. Požadavky na projednávanou stavbu jsou upraveny ve vyhlášce o technických požadavcích na stavby, přičemž v ní prostory pro ukládání kočárků, kol a invalidních vozíků nejsou uvedeny [§ 3 písm. k) a § 39 vyhlášky]. Stavebník pak zřídil kočárkárnu na úkor sklepa, ačkoliv k tomu dle zákona nebyl povinen.

92. Uplatněný žalobní bod je formulován velmi obecně. Z ustálené praxe soudů plyne, že obecnosti žalobního bodu přímo (úměrně) odpovídá podrobnost vypořádání takového žalobního bodu soudem. Krajský soud k tomu proto ve stejné míře obecnosti uvádí, že i kdyby norma ČSN byla v tomto případě závazná, z předloženého správního spisu plyne, že stavebník kočárkárnu v domě vytvořil. Konkrétně je zaznamenána na výkresu „Půdorys 1.PP“, doplnění 04/2021, kde se nachází část půdorysu označená 0.05 „Sklep – kočárky“. Není rozhodné, z jakého původního prostoru kočárkárna vznikla. Z uvedeného je zjevné, že daná místnost je ve stavbě bytového domu plánována. Že se jedná o formální úpravu, které je prakticky nevyužitelná pak žalobce pouze tvrdí, nicméně neprokazuje. Jeho další argumentace (tj., že pokud by normy ČSN nebyly závazné, stavebník by se nesnažil kočárkárnu vytvořit) pak nepředstavuje relevantní právní argumentaci, nýbrž žalobcovy nepodložené domněnky.

VII. Závěr a náklady řízení

93. Pro shora popsané pochybení krajský soud zrušil žalobou napadeného rozhodnutí z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a částečně též pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

94. Krajský soud k tomu poznamenává, že nepovažoval za nutné přerušit řízení, jak navrhli žalovaný a stavebník, neboť důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí z části obstojí i bez návaznosti na výsledek řízení o kasační stížnosti ve věci územního rozhodnutí.

95. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého „[n]estanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl–li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů“.

96. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč za žalobu. Dále náhradu nákladů řízení tvoří odměna advokáta za zastupování v řízení o návrhu ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby) a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 6 800 Kč. S ohledem na to, že zástupce žalobce je plátcem DPH, je tato odměna zvýšena o náhradu DPH. Celkové náklady řízení žalobce tedy činí 11 228 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

97. Krajský soud žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení za úkon spočívající v sepsání repliky, neboť tento úkon již nikterak nepřispěl k výslednému rozhodnutí ve věci. Úspěšnou žalobní argumentaci obsahuje již samotná žaloba a následné podání žalobce je pouze repetitivního charakteru či se týká okolností nerozhodných pro posouzení věci (tj. odkazy na postup žalovaného a žalobce po vydání žalobou napadeného rozhodnutí). Dále krajský soud vyhodnotil, že náhrada nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1 000 Kč (a s ním spojený úkon) žalobci nepřísluší, neboť krajský soud odkladný účinek žalobě nepřiznal.

98. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.

99. Osoby zúčastněné na řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo, neboť jim nevznikly žádné náklady spojené s plněním povinnosti, kterou jim uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).