č.j. 61 Af 1/2019-56

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Bc. et. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobkyně: Jihostroj, a. s., IČO 46678212 se sídlem Budějovická 148, 382 32 Velešín zastoupená advokátem JUDr. Vladimírem Císařem se sídlem Čechova 727/52, 37001 České Budějovice proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem náměstí Masarykova 427/31, 602 00 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2019, čj. 25657/19/5200-11432- 709409, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2019, čj. 25657/19/5200-11432-709409, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Za účelem prověření žalobkyní deklarovaného základu daně Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) zahájil u žalobkyně dne 22. 4. 2015 kontrolu na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012. Dne 26. 8. 2017 následně daňovou kontrolu rozšířil na zdaňovací období let 2013, 2014 a 2015 v rozsahu nákladů na reklamu dle smlouvy o reklamě uzavřené s BPA sport marketing, a. s. (dále jen „společnost BPA“).

2. Na základě výsledku daňové kontroly správce daně dospěl k závěru, že žalobkyně ve zdaňovacím období 2014 neprokázala oprávněnost uplatnění nákladů na reklamu dle smlouvy o reklamě ze dne 2. 10. 2012, č. 128/12/400, se společností BPA ve výši 7 500 000 Kč (reklama na LED obrazovkách, reklama v TV SPORT 5, internetová reklama, tištěná reklama, reklama v rámci hokejových zápasů). Dodatečným platebním výměrem ze dne 6. 2. 2018, čj. 240132/18/2206-50523-305463, proto správce daně žalobkyni doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2014 ve výši 1 425 000 Kč a uložil jí povinnost uhradit penále ve výši 285 000 Kč.

3. K odvolání žalobkyně žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím napadený dodatečný platební výměr správce daně změnil tak, že doměřenou daň snížil na částku 256 120 Kč a penále na částku 51 224 Kč. Žalovaný uznal některé ze shora uvedených nákladů žalobkyně, avšak setrval na tom, že žalobkyně neprokázala oprávněnost uplatnění nákladů na reklamu na LED obrazovkách, internetovou reklamu na portálech HyperMedia a reklamu na hokejových zápasech.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu ze dne 23. 8. 2019 u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobkyně namítla, že daňové orgány postupovaly v rozporu se zákonem, porušily základní zásady daňového řízení (daňové orgány nesprávně zjistily skutkový stav, nešetřily práva žalobkyně a ve věci nepostupovaly bez zbytečných průtahů) a jejich rozhodnutí se zakládají na podstatných vadách řízení a jsou v rozporu se skutečností.

6. Rozsah daňové kontroly, jejímž předmětem bylo několik zdaňovacích období, má vliv na posuzování důkazů a odráží se též ve formě zprávy o daňové kontrole, která odkazuje na důkazy prolínající se jednotlivými roky 2012 až 2016. Zprávu o daňové kontrole žalobkyně označila za nepřehlednou, zmatečnou a chaotickou, v důsledku čehož jsou zjištění v ní obsažená nepřezkoumatelná. Jakkoli zpráva o daňové kontrole nemá charakter rozhodnutí, jedná se o důkazní prostředek s velkou váhou.

7. Daňové orgány nesprávně hodnotily provedené důkazy. Například dospěly k závěru, že reklama neproběhla, ačkoli svědci věrohodně vypověděli opak, a fotografie reklamního spotu hodnotily tak, že neprokazují průběh celé reklamy. Další navrhované výslechy svědků odmítly s tím, že jsou již nadbytečné a svědci jsou s daňovým subjektem propojení; tím nepřípustně předjímaly vypovídací potenciál jejich výpovědí.

8. Postup správce daně vykazuje dle názoru žalobkyně prvky účelovosti, což staví do souvislosti s tím, že pracovníci správce daně jsou na doměření daně finančně motivováni (v této souvislosti žalobkyně poukázala na články na internetových portálech IHNED.cz a EuroZprávy.cz). Žalobkyně proto podala v průběhu daňového řízení též námitku podjatosti vůči osobám, které se na daňové kontrole podílely.

9. Důkazem o účelovosti hodnocení důkazů a snaze o maximální doměrek bez ohledu na předložené důkazy je i výsledek odvolacího řízení, neboť zatímco správce daně požadoval 100% doměrek, žalovaný jej snížil o 82 %.

10. Žalovaný ovšem v rozporu se všemi důkazy uzavřel, že žalobkyně neprokázala tvrzené skutečnosti za rok 2014 ve věci nákladů na digitální reklamu na LED obrazovkách ve výši 348 840 Kč, reklamy na webových portálech HyperMedia, a. s., ve výši 500 000 Kč a reklamy na mezinárodních hokejových utkáních Česko – Norsko na stadionu v Havlíčkově Brodě ve výši 500 000 Kč.

11. Žalovaný v daném případě tak postupoval v rozporu s § 1 odst. 2. § 8, § 114 a § 115 daňového řádu.

12. Ve vztahu k reklamně na LED obrazovkách žalobkyně uvedla, že v řízení dostatečně prokázala uskutečnění deklarované reklamy dle smlouvy o reklamě z roku 2012. V této souvislosti poukázala žalobkyně na fotodokumentaci reklamy na předložených DVD a výslechy svědků J. Š. a Ing. D. T.. Žalovaný uvedené výslechy nesprávně vyhodnotil tak, že neprokazují četnost vysílání reklamních spotů. V této souvislosti žalobkyně navrhla provést výslech svědka J. R., který v letech 2013 a 2014 zajišťoval nasazování spotů na třídě Husova v Českých Budějovicích. Žalovaný výslech tohoto svědka neprovedl s tím, že jej označil za obstrukční a účelový. Dále žalobkyně v daňovém řízení předložila mediaplán/objednávku ze dne 25. 8. 2014, č. 006/2014 a statistiku počtu odvysílaných spotů v nákupním centru Géčko. K těmto důkazům žalovaný nepřihlédl. Žalobkyně nikdy netvrdila, že spoty vytvářela společnost BPA, nýbrž společnost TRIMA CB, s. r. o., což správce daně také ověřil. Žalobkyně též předložila e-mailovou korespondenci mezi Ing. D. T. a J. R. ze dne 2. 9. 2014, e-mail J. Š. adresovaný Ing. D. T. s kopií J. R. ze dne 1. 8. 2014, e-mail P. H. ze společnosti BPA adresovaný žalobkyni ze dne 14. 7. 2014 a e-mail Libora Matouška ze společnosti TRIMA CB adresovaný P. H. ze dne 23. 7. 2014 a e-mailovou korespondenci mezi P. H. a Ing. H. ze srpna 2014.

13. Ve vztahu k reklamě na webových portálech skupiny HyperMedia žalobkyně uvedla, že již správce daně měl k dispozici rozpis jednotlivých portálů s jednotlivými pozicemi, formáty a obdobími poskytnuté reklamní kampaně, včetně celkové ceny za období let 2013 až 2015, a dále ceníky týkající se období 2014 a 2015. Uskutečnění reklamy potvrdila též svědecká výpověď P. H., dle níž webovou reklamu dělal pro společnost BPA i jiný subdodavatel. Vedle toho žalobkyně navrhla též výslech Ing. V. R.. Výpověď Ing. R. prokázala způsob realizace i četnost zobrazení reklamy, a to na základě požadavku společnosti BPA, která uzavřela smlouvu o spolupráci se společností HyperMedia. Ing. R. popravdě vypověděla, že smlouvu mezi žalobkyní a společností BPA neznala. Tu však ke své činnosti ani znát nemusela a nebyla pro ni závazná; reklamu realizovala na základě a v rozsahu objednávky od P. H. ze společnosti BPA. Žalovaný však fakta účelově překrucuje. Účelovost hodnocení důkazů lze spatřovat i v tom, že žalovaný rozdílně hodnotil výpovědi Ing. V. R. a P. H., přestože jsou po formální a obsahové stránce téměř shodné. Navrhovaný výslech administrátora J. V. žalovaný neprovedl s tím, že jej považuje za obstrukční a účelový, přičemž nelze vnášet do řízení odvolacího řízení nalézací.

14. Ve vztahu k reklamě na hokejových utkáních žalobkyně předložila listiny prokazující uzavření smlouvy o poskytnutí této formy reklamy na základě „objednávky“ ze dne 24. 2. 2014. žalobkyně předložila e-mail ze dne 20. 2. 2014 od P. H. obsahující nabídku realizace reklamy a dále e-mail ze dne 24. 2. 2014 obsahující akceptaci návrhu pro rok 2014 a dále dva e-maily z téhož dne obsahující informaci o formě smlouvy na reklamu, resp. informaci o zaslání mediaplánu a přehledu plnění reklamy v roce 2014 od společnosti BPA. Žalobkyně taktéž předložila předávací protokol o převzetí vstupenek od společnosti BPA ze dne 9. 4. 2014. Uskutečnění reklamy na základě smlouvy o reklamě potvrdil též svědek Mgr. P. N., vedoucí hokejového oddělení společnosti BPA, s tím, že měl připravenu část reklamního plnění v ceně 500 000 Kč, která odpovídala zbytku výše plnění dle uvedené smlouvy pro rok 2014; v daném případě se jednalo o náhradní plnění ve smyslu čl. 4.6 smlouvy o reklamě, což obě strany odsouhlasily. Nejednalo se tak o změnu smlouvy o reklamě, což dokládají i listinné důkazy, které svědek žalovanému předložil. Tvrzení žalovaného, dle něhož smlouva jako taková je prioritní a je titulem pro možný vznik účetního případu, není pravdivé a nemá zákonnou oporu. Soukromoprávní závazky lze měnit vůlí smluvních stran, a to včetně případných termínů jejich plnění. Žalobkyně bez výhrad v rámci dobré spolupráce akceptovala drobné časové odchylky (prodlení) s plněním závazku včetně náhradního plnění. To ovšem nemůže znamenat daňovou neuznatelnost plnění. Žalobkyně shledává účelovost hodnocení důkazů v tom, že zatímco drobná zpoždění s vydáním časopisů v délce cca jeden měsíc není pro žalovaného na závadu, zpoždění dvacet dnů s návrhem náhradního plnění hodnotí jako neplatný právní úkon (dle smlouvy o reklamě měla společnost BPA návrh náhradního plnění vznést do konce ledna příslušného roku, avšak učinila tak až 20. 2.).

15. Provedení navrhovaných výslechů svědků J. O. (předsedkyně představenstva a ředitelka společnosti BPA), Ing. J. P. (místopředseda představenstva společnosti BPA), Ing. R. S. a L. S. (jednatelé společnosti ART 4 PROMOTION, s. r. o.) a Ing. M. J. H. (finančního ředitele a člena dozorčí rady žalobkyně) pak žalovaný nesprávně odmítl s tím, že výpovědi těchto svědků by se týkaly pouze formálního smluvního vztahu a nemohou přispět ke zjištění faktického stavu věci.

16. Žalovaný porušil svou povinnost řádného zjištění skutkového stavu; ve svém rozhodnutí se pak zabývá přechodem důkazního břemene, aniž sám učinil vše, co mu zákon ukládá [§ 8 odst. 1 a § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu]. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, čj. 9 Afs 38/2012-40.

17. Postup žalovaného je pak jednak porušením daňového řádu, ale též čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

18. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i dodatečný platební výměr správce daně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

19. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nejprve shrnul průběh dosavadního řízení. Dále uvedl, že žalobkyně namítá porušení zásad daňového řízení pouze v obecné rovině. Ze spisového materiálu je pak dle žalovaného zřejmé, že daňová kontrola byla prováděna v souladu s daňovým řádem.

20. K namítaným průtahům řízení žalovaný uvedl, že je na správci daně, kdy daňovou kontrolu při respektování základních zásad správy daní ukončí, přičemž lhůta podle § 148 daňového řádu ještě neuplynula. Správce daně řádně prověřoval možné varianty skutkového stavu, v důsledku čehož byla daňová kontrola probíhající od dubna 2015 do ledna 2018 velmi rozsáhlá.

21. Neprovedení žalobkyní navrhovaných výslechů svědků žalovaný řádně odůvodnil (navržení svědci p. O. a p. P. viz bod [72] a [73] napadeného rozhodnutí a Ing. H. viz bod [75] napadeného rozhodnutí). Správce daně ani žalovaný pak neporušili ani zásadu volného hodnocení důkazů (v této souvislosti žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018, čj. 9 Afs 305/2017-135, a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 3734/18).

22. Žalovaný odmítl též námitku nepřezkoumatelnosti zprávy o daňové kontrole, čemuž nasvědčuje i obsáhlá žalobní argumentace, která s jejími závěry polemizuje.

23. Nedůvodná je též námitka týkající se motivačního mechanismu správce daně. V případě obou článků, na které žalobkyně odkazuje, je jejich tématem „příslib cílové odměny v oblasti převodních cen a neuznaných odpočtů na výzkum a vývoj“, což dle obsahu spisového materiálu není případ kontrolních zjištění v nyní posuzované věci. I kdyby však takovýto motivační systém fungoval, z podstaty dvojinstančnosti rozhodování se v postupu žalovaného neprojevil.

24. Žalovaný uvedl, že v průběhu odvolacího řízení došlo k obsáhlému doplnění dokazování, které mělo za následek významnou změnu ve prospěch žalobkyně.

25. Ve vztahu k vyloučeným nákladům na reklamu formou spotů na LED obrazovkách žalovaný uvedl, že v napadeném rozhodnutí prokázal a dostatečně odůvodnil, proč předložené důkazní prostředky nevyjasnily otázku frekvence vysílání reklamních spotů a nebylo tak možno uzavřít, že u částky zaúčtované na základě faktury dle smlouvy o reklamě byla jednoznačně prokázána oprávněnost zahrnutí do daňově účinných nákladů. Lze připustit, že reklama byla v obchodních centrech fakticky vysílána. Předmětem dokazování v odvolacím řízení nebylo získat „nějakou pravděpodobnost“ o tom, zda se obchodní případ fakticky uskutečnil, či mohl uskutečnit, ale jeho smyslem a cílem bylo jednoznačně prokázat, zda k plnění tak, jak je formálně deklarováno na předložených dokladech, skutečně došlo. V daném případě byl rozsah plnění odvislý od četnosti vysílání a celková cena pak byla stanovena součinem ceny spotu a jeho četnosti vysílání na daném počtu obrazovek. Četnost vysílání spotu však žalobkyně prokázat nedokázala.

26. Stran reklamy na webových portálech skupiny HyperMedia žalovaný uvedl, že skutečně na základě výpovědi P. H. uzavřel, že reklama realizována byla, avšak jednalo se o reklamu na webech skupiny BPA. V žádném případě naopak neuvedl, že by tato výpověď prokázala realizaci reklamy prostřednictvím společnosti HyperMedia, což je v souladu s výpovědí Ing. V. R..

27. V souvislosti s reklamou na hokejových utkáních žalovaný uvedl, že dostatečně odůvodnil, proč předložené důkazní prostředky nepostačovaly k vyjasnění pochybností. K tomu dodal, že tištěná reklama v časopisech byla na rozdíl od reklamy na hokejových utkáních od počátku předmětem smlouvy a byla realizována ve shodě s mediaplánem. Reklama na hokejových utkáních byla do mediaplánu připsána pouze rukou psaným textem.

28. K požadavku na provedení některých svědeckých výpovědí žalovaný odkázal na odstavce [72] až [75] svého rozhodnutí.

29. Žalovaný konstatoval, že nelze hodnotit důkazní prostředky za jednotlivá zdaňovací období, pokud smlouva o reklamě byla uzavřena na pět let (2012-2016). Posouzení realizace reklamy v jednotlivých zdaňovacích obdobích a dle druhu reklamy je zcela standardní záležitostí, přičemž délka období, na které byla smlouva uzavřena, nemá na prověřování realizace plnění vliv.

30. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

31. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

32. Žaloba je částečně důvodná. IV.A K námitkám procesní povahy IV.A.1 K námitce nepřezkoumatelnosti zprávy o daňové kontrole 33. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti zprávy o daňové kontrole, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Této námitce krajský soud nepřisvědčil.

34. Dle § 147 odst. 4 daňového řádu „[d]ojde-li ke stanovení daně výlučně na základě výsledku daňové kontroly, popřípadě výsledku postupu k odstranění pochybností, považuje se za odůvodnění zpráva o daňové kontrole, popřípadě protokol o projednání výsledku postupu k odstranění pochybností.“ Na zprávu o daňové kontrole je tudíž zapotřebí klást stejné nároky jako na odůvodnění správního rozhodnutí.

35. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

36. Pokud jde o otázku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nesrozumitelnost, lze poukázat na rozsudek ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013-25, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, „že rozsudek by byl nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, pokud by z něj nebylo lze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení svého rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 80/2009-132 ze dne 22. září 2010), nebo pokud by z něj nevyplývalo, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 28/2008-76 ze dne 21. srpna 2008), pokud by jeho odůvodnění bylo vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 94/2007-107 ze dne 31. ledna 2008), či pokud by jeho výrok byl vnitřně rozporný nebo by z něj nebylo možno zjistit, jak vlastně soud rozhodl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 58/2003 ze dne 4. prosince 2003, 133/2004 Sb. NSS) a v některých jiných speciálních případech. Nicméně, s tímto kasačním důvodem je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení (v případě nositelů veřejných subjektivních práv je ve hře též jejich základní právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy, nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny.“ Jakkoli uvedené závěry Nejvyšší správní soud vyslovil v souvislosti s rozsudkem soudu, lze je nepochybně vztáhnout též vůči rozhodnutí správního orgánu.

37. Krajský soud neshledal, že by zpráva o daňové kontrole v tomto ohledu trpěla jakýmikoli nedostatky. Žalobkyně ostatně ani nekonkretizovala, v čem konkrétně namítanou nepřezkoumatelnost spatřuje, vyjma obecného konstatování, že správa o daňové kontrole nerozlišuje mezi jednotlivými zdaňovacími obdobími. Toto tvrzení se však nezakládá na pravdě. Zpráva o daňové kontrole v nyní posuzované věci je sice poměrně obsáhlá (54 stran), avšak přehledně strukturovaná. Konkrétně zdaňovacím obdobím roku 2014 se pak zabývá na stranách 22 až 30. Na stranách 50 a 51 se pak nachází shrnutí výsledků kontroly k tomuto zdaňovacímu období. Správce daně strukturou textu mezi zdaňovacími obdobími striktně neodlišuje pouze na stranách 40 až 47, kde obšírně popisuje své stanovisko k vyjádření žalobkyně označenému VIII. Ani z této části zprávy o daňové kontrole ovšem nevyplývá, že by snad správce daně nepřípustně směšoval zjištění relevantní pouze pro určitá zdaňovací období. IV.A.2 K námitce průtahů řízení 38. Nedůvodná je též námitka porušení zásady, dle níž správce daně postupuje bez zbytečných průtahů.

39. Jak ve vztahu k daňové kontrole konstatoval Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 29. 5. 2013, čj. 2 Afs 37/2012-47, „zákon maximální délku jejího provádění nestanoví; odvíjí se tedy případ od případu a závisí na mnoha subjektivních i objektivních okolnostech (součinnost daňového subjektu, rozsah přezkumu, apod.) Správce daně však musí v každém případě postupovat v souladu se zásadou hospodárnosti, tj. účelně a tak, aby provádění daňové kontroly skončil v přiměřené lhůtě a nezatěžoval jí daňový subjekt nad únosnou míru. Maximální délku daňové kontroly lze určit jen nepřímo, a to s ohledem na obecnou prekluzivní lhůtu, po jejímž uplynutí již nelze daň vyměřit nebo doměřit (§ 47 daňového řádu); v této lhůtě musí dojít k pravomocnému doměření daně (viz usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007 - 161), logicky tedy musí být v této lhůtě ukončena i daňová kontrola.“ 40. V posuzované věci správce daně zahájil daňovou kontrolu dne 22. 4. 2015 a ukončil ji projednáním zprávy o daňové kontrole dne 29. 1. 2018. Krajský soud neshledal, že by přitom správce daně s ohledem na rozsah a složitost daňové kontroly postupoval v nynějším případě liknavě či neúčelně. Ostatně ani žalobkyně v tomto ohledu nic konkrétního neuvádí. IV.A.3 K námitce podjatosti oprávněných úředních osob 41. Krajský soud taktéž nepřisvědčil námitce podjatosti oprávněných úředních osob, již měl založit systém odměňování pracovníků finanční správy.

42. Předně v této souvislosti krajský soud uvádí, že v posuzované věci nebylo postaveno najisto, že by se na oprávněné úřední osoby skutečně žalobkyní nastíněný odměňovací systém vztahoval. I kdyby tomu tak ovšem bylo, ani tehdy by taková skutečnost v nynějším případě nezakládala důvod ke zrušení rozhodnutí žalovaného, neboť platí, že samotné vydání rozhodnutí vyloučenou úřední osobou obecně nemusí nutně vést ke zrušení napadeného správního rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2016, čj. 3 As 15/2016-47). Obdobně se v nálezu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 30/09, vyjádřil i Ústavní soud, dle něhož „shledá-li soud v přezkumu správního řízení dle § 152 správního řádu důvody vyloučení úřední osoby pro její podjatost, je povinen se dále zabývat otázkou, zdali se tato okolnost promítla v nezákonnosti správního rozhodnutí, příp. v dalších vadách řízení, jež předcházelo jejímu vydání, jež pak opodstatňují závěr o důvodnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a následně dle § 78 odst. 1 s. ř. s. vedou k jeho zrušení soudem.“ Tento závěr je plně aplikovatelný i v nyní posuzované věci.

43. Žalobkyně spatřovala projev v podjatosti oprávněných úředních osob ve způsobu, jakým postupovaly při provádění a hodnocení důkazů. Jakkoli se krajský soud s hodnocením důkazů ze strany správce daně, resp. žalovaného neztotožnil zcela ve všech ohledech, nelze dospět k závěru, že by to byla právě žalobkyní namítaná podjatost oprávněných úředních osob, která se promítla do zákonnosti dodatečného platebního výměru či rozhodnutí žalovaného. IV.B K námitkám týkajícím se neuznaných nákladů 44. Krajský soud nejprve v obecné rovině poznamenává, že daňové řízení je postaveno na zásadě, dle níž každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. nese i břemeno důkazní. Dle § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu totiž daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních nebo k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Je pak na správci daně, aby dokázal případné skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem [§ 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu]. Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je opět na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení prokázal (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007-119, č. 1572/2008 Sb. NSS; jakkoli se závěry v tomto rozhodnutí obsažené vztahují k někdejšímu zákonu o správě daní a poplatků, lze je nepochybně aplikovat i ve vztahu k aktuálnímu daňovému řádu, což ve svém rozhodnutí ze dne 7. 6. 2018, čj. 8 Afs 216/2017-75, potvrdil i Nejvyšší správní soud.).

45. Krajský soud na tomto místě předesílá, že se v rozsahu reklamy na LED obrazovkách a na webových portálech Hypermedia ztotožnil se závěrem žalovaného, dle něhož žalobkyně v souvislosti se shora uvedenými náklady neunesla důkazní břemeno. Krajský soud sdílí způsob, jakým žalovaný získané důkazní prostředky hodnotil a jaká na jejich základě učinil zjištění. V podrobnostech proto lze na odůvodnění jeho rozhodnutí v uvedeném rozsahu odkázat. Ve vztahu k reklamě na hokejových zápasech naopak krajský soud přisvědčil žalobkyni. IV.B.1 K nákladům na reklamu na LED obrazovkách 46. Námitky vztahující se k neuznání nákladů na reklamu od společnosti BPA shledal krajský soud nedůvodnými.

47. Cena za reklamu se přímo dovíjela od počtu promítnutí reklamních spotů na LED obrazovkách v obchodních centrech. K prokázání rozsahu reklamy v roce 2014 přitom žalobkyně předložila pouze formální doklady (smlouva o reklamě ze dne 2. 10. 2012, mediaplán/objednávka ze dne 25. 8. 2014, dokumentace reklamního plnění / předávací protokol ze dne 4. 2. 2015, Public Relations Strategie společnosti Jihostroj na léta 2012 – 2017 ze dne 14. 9. 2012). Takovéto důkazy by typově k prokázání skutečného rozsahu reklamních služeb mohly postačovat za situace, pokud by spolu s dalšími podklady získanými správcem daně představovaly bezrozporný celek, jejich obsah by nebyl relevantním způsobem zpochybněn a bylo by jej případně možno ověřit u dodavatele, resp. subdodavatele reklamních služeb, který reklamu bezprostředně realizoval. V nyní posuzovaném případě však tato situace nenastala.

48. Správce daně a žalovaný v této souvislosti správně poukázali na rozpor v rozsahu uvedeného typu reklamy mezi žalobkyní předloženým mediaplánem ze dne 25. 8. 2014, který zároveň sloužil jako žalobčina objednávka, a předávacím protokolem včetně přiložené dokumentace reklamního plnění. Zatímco dle mediaplánu měla být reklama realizována v měsících srpen až říjen roku 2014 v ulici Husova třída a obchodním centru Géčko/Globus v celkovém počtu 10 200 spotů za cenu 348 840 Kč, dle předávacího protokolu a dokumentace reklamního plnění byla reklama realizována v měsících srpen až prosinec roku 2014 při zachování stejného počtu odvysílaných spotů, avšak již v ceně 643 000 Kč bez DPH. Ve spise je pak v rámci doplnění dokazování založen též mediaplán / objednávka ze dne 25. 2. 2014, dle něhož měla být digitální reklama umístěna pouze v ulici Husova třída od srpna do listopadu roku 2014 v rozsahu 4 320 spotů měsíčně (celkem 17 280 spotů) za cenu 642 816. Tento rozpor zakládá významnou pochybnost o rozsahu i ceně uskutečněné reklamy. Zároveň je umocněn tím, že prakticky všechny subjekty, které se měly na realizaci reklamy v průběhu kontrolovaných zdaňovacích obdobích podílet (s výjimkou společností Czech Public Media a ART 4 PROMOTION za zdaňovací období roku 2014), byly pro správce daně nekontaktní, popřípadě nedokázaly k rozsahu reklamy pro žalobkyni uvést bližší informace (viz přehled v odstavci [75] žalobou napadeného rozhodnutí). Pro zdaňovací období roku 2014 je pak podstatná především nekontaktnost společnosti Cordoaria, s. r. o. Správce daně v tomto ohledu v průběhu celého daňového řízení vynaložil značnou snahu, aby žalobčina tvrzení u subdodavatelů společnosti BPA (za všechna kontrolovaná zdaňovací období) ověřil a aby shora uvedený rozpor v žalobkyní předložených dokumentech případně odstranil. Z uvedených důvodů krajský soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, dle níž správce daně, potažmo žalovaný neunesli své důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu.

49. Žalobkyni se naproti tomu nepodařilo uvedenou pochybnost o správnosti uplatněného nákladu na reklamu rozptýlit. Žalobkyní předložená videodokumentace LED obrazovek (jedná se v podstatě o několik víceméně nahodilých záběrů, nikoli o jakoukoliv systematickou dokumentaci), potažmo znalecké posudky týkající účelnosti posuzované reklamní kampaně či skutečnost, že žalobkyně sledovala růst návštěvnosti svých webových stránek, nemohou v této souvislosti z objektivních důvodů postačovat, neboť o uskutečněném rozsahu reklamy nic nevypovídají.

50. Zcela nedostatečné je též stručné vysvětlení obsažené v podání společnosti BMP ze dne 26. 5. 2017 (jednalo se o odpověď na výzvu správce daně ze dne 26. 4. 2017), dle něhož se cena balíčků několikrát aktualizovala, avšak platí cena dle mediaplánu. Toto tvrzení není totiž nijak doloženo. Zároveň není z ničeho zřejmé, proč by při údajném vývoji cen měl platit údaj obsažený v dokumentu, který vznikl chronologicky dříve, tj. objednávce, oproti údaji obsaženém předávacím protokolu, resp. jeho příloze.

51. Jasno v této otázce pak nepřinesly ani podklady poskytnuté společností ART 4 PROMOTION, která měla vysílat reklamu na LED obrazovkách na Husově třídě a obchodním centru Géčko v Českých Budějovicích dle objednávky společnosti Cordoaria, která je pro správce daně nekontaktní (obě posledně uvedené společnosti představovaly v souvislosti s uvedeným typem reklamy pouze část subdodavatelského řetězce). Ani z těchto podkladů totiž nelze jednoznačně určit rozsah reklamní kampaně (přesný počet odvysílaných spotů objednávky ani faktury neobsahují), ani výslednou cenu, kterou žalobkyně na tuto kampaň vynaložila (částky, které společnost ART 4 PROMOTION fakturovala společnosti Cordoaria, jsou v této souvislosti bez významu).

52. Svědek Ing. D. T. pak sice při své výpovědi zároveň předložil další dokumenty týkající se nasazování reklamy v obchodním centru Géčko. Tyto dokumenty se však týkají pouze části deklarované reklamní kampaně (pouze některých měsíců a nezahrnují LED obrazovku na Husově třídě); nejsou tak způsobilé skutečný rozsah uskutečněné reklamy prokázat. Totéž platí o přehledu odvysílaných spotů v obchodním centru Géčko, který předložila žalobkyně.

53. Také shora označená e-mailová komunikace sice naznačuje, že reklamní kampaň prostřednictvím LED obrazovek skutečně proběhla, avšak nelze z ní její rozsah a cenu jednoznačně dovodit.

54. Irelevantní, resp. nedostatečné jsou pak v této souvislosti též výslech paní P. H., J. Š. a Ing. D. T., jakož i navržené výslechy svědků J. O., Ing. J. P., Ing. M. J. H., Ing. R. S., L. S. či J. R.. Z podstaty svědecké výpovědi coby důkazního prostředku – tedy výpověď o skutečnostech, které svědek vnímal svými smysly – totiž nemohou skutečný rozsah provedené reklamy (množství a frekvenci odvysílaných spotů v posuzovaném období) hodnověrně prokázat. V této souvislosti lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1908/2006, dle něhož „[s]vědek vypovídá v občanském soudním řízení o tom, co svými smysly vnímal (postřehl) o skutečnostech tvořících předmět výslechu, tedy - řečeno jinak - o tom, co viděl, co slyšel a co bezprostředně vnímal. Svědku nepřísluší, aby vnímané skutečnosti hodnotil a aby tak z nich činil o věci skutkové nebo právní závěry; svědek proto o svých skutkových nebo právních závěrech (názorech) na věc nemůže být vyslýchán a, uvede-li přesto ve své výpovědi takové závěry (názory), soud k nim nemůže při hodnocení jeho výpovědi přihlížet.“ Tento závěr pak lze samozřejmě bez dalšího aplikovat i na svědeckou výpověď ve správním řízení či soudním řízení správním. Pokud navržené důkazní prostředky objektivně nemohly vést ke zjištění skutkového stavu věci, pak žalovaný nepochybil, pokud je coby důkaz neprovedl. Žalovaný svůj postup přitom řádně odůvodnil na stranách 18 až 19 a 26 žalobou napadeného rozhodnutí. V posuzovaném případě se tedy z jeho strany nejednalo o nepřípustné hodnocení důkazu před jeho provedením. Ostatně žalobkyně ani neuvádí, jak konkrétně mohly tyto svědecké výpovědi k objasnění uvedené otázky přispět. Za této situace nebylo zapotřebí provádět ani výslech J. R., jakkoli k tomu žalovaný pouze uvedl, že tento důkazní návrh považuje za obstrukční a účelový. Pro uvedené ani krajský soud nepovažoval za potřebné provést navrhovaný výslech tohoto svědka.

55. Krajský soud v této souvislosti uzavírá, že jakkoli z provedeného dokazování vyplývá, že nějaká reklamní kampaň žalobkyně se na LED obrazovkách na Husově třídě a obchodním centru Géčko v Českých Budějovicích skutečně v posuzovaném zdaňovacím období realizovala, její skutečný rozsah a cenu žalobkyně dostatečným způsobem neprokázala. IV.B.2 K nákladům na reklamu na webových portálech společnosti HyperMedia 56. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám vztahujícím se k nákladům na reklamu na webových portálech společnosti HyperMedia.

57. Dle mediaplánu /objednávky ze dne 25. 8. 2014 měla reklama na webech společnosti HyperMedia proběhnout od „dle dodání“ do 31. 12. 2014 v ceně 500 000 Kč. Mediaplán neobsahuje žádný údaj o počtu zobrazení reklamních bannerů, jejich podobě apod. Dle předávacího protokolu / dokumentace reklamního plnění ze dne 4. 2. 2015 měla reklamní kampaň na webech skupiny HyperMedia proběhnout od 1. 9. do 31. 10. 2014, a to konkrétně na portálech nastroje-naradi.hyperinzerce.cz, nakladni-uzitkove- vozy.hyperinzerce.cz, stavba.hyperinzerce.cz, elektro.hyperinzerce.cz, www.katalog- automobilu.cz, www.aktualnivozy.cz, www.aktualnistroje.cz a www.hyperreality.cz. Dle vyjádření společnosti HyperMedia ze dne 19. 4. 2016 pak měla reklamní kampaň proběhnout od 24. 9. 2014 do 31. 10. 2014, a to na portálech www.aktualnistroje.cz, www.aktualnimoto.cz, www.katalogmobilu.cz, www.hyperreality.cz a www.hyperinzerce.cz, přičemž celková cena pro společnost BPA měla být 555 000 Kč. Dle e-mailové komunikace mezi Ing. V. R. ze společnosti HyperMedia a M. S. ze společnosti BPA ze dne 18. 9. 2014 a 22. 9. 2014 obsažené v neveřejné části spisu pak měla reklamní kampaň v ceně 550 000 Kč (před slevou) proběhnout od 24. 9. 2014 do 31. 10. 2014, a to na portálech uvedených v předávacím protokolu ze dne 4. 2. 2015. Ve spisu tak v podstatě nejsou žádné dva dokumenty, které by shodně dokládaly zároveň délku (konkrétní termíny uskutečnění reklamy), rozsah (na jakých webových portálech byla reklama umístěna) i cenu reklamní kampaně na webových portálech HyperMedia. Ceníková cena při zohlednění deklarované doby trvání kampaně nadto dle daňových orgánů neodpovídá předloženým dokladům (žalobkyně v žalobě neuvádí nic, čím by tento závěr konkrétně vyvracela).

58. Popsané rozpory zakládají významnou pochybnost o délce, rozsahu a ceně reklamní kampaně; daňové orgány tak unesly své důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. Žalobkyně naproti tomu nedokázala uvedenou pochybnost rozptýlit.

59. Podobně jako v případě reklamy na LED obrazovkách i v případě reklamy na webových portálech společnosti HyperMedia se pochybnosti týkají nikoli samotné realizace reklamy, která patrně (v nějaké podobě) skutečně proběhla, nýbrž právě její délky, rozsahu a ceny. Zcela nedostatečná je proto v tomto ohledu obrazová dokumentace, která je přílohou předávacího protokolu (pět printscreenů webových portálů představujících ukázky webové prezentace). Faktury vystavené společností HyperMedia společnosti BPA pak obsahují pouze celkové fakturované částky patrně za vícero reklamních kampaní, přičemž na nich je pouze ručně dopsána částka, která má údajně odpovídat ceně reklamy pro žalobkyni (444 000 Kč dle faktury ze dne 31. 3. 2014 – tj. cca 6 měsíců před počátkem kampaně – a 88 900 Kč dle faktury ze dne 29. 12. 2014, o níž společnost BPA bez bližšího zdůvodnění ve vyjádření ze dne 26. 5. 2017 tvrdí, že se týká roku 2015). Takovýto doklad není způsobilý cenu reklamní kampaně hodnověrně prokázat. Ceníky reklamních ploch HyperMedia pak nemohou celkovou cenu reklamní kampaně prokázat již s ohledem na nejasnost ohledně délky jejího trvání, jakož i toho, na kterých webových portálech se doopravdy uskutečnila.

60. S ohledem na povahu vzniklých pochybností je pak nutno přistupovat i k hodnocení provedených či navržených svědeckých výpovědí (viz opět shora odstavec 54). Z obsahu výpovědi Ing. V. R. lze sice dovodit, že reklamní kampaň proběhla, avšak délku, rozsah a cenu reklamní kampaně na webových portálech HyperMedia nikterak nedokládá. Svědkyně sice uvedla, že cena pro společnost BPA byla 340 Kč za 1 000 zobrazení reklamních bannerů, avšak celkový počet jejich zobrazení není listinami obsaženými ve spisu hodnověrně doložen. O rozsahu reklamní kampaně pak dle svědkyně mimo několika printscreenů ani neexistuje detailní záznam, neboť společnost HyperMedia používala v letech 2013 až 2016 systém, který již nefunguje a je zastaralý; nelze tak potřebné doklady získat. Obecné konstatování svědkyně, že kampaň v letech 2013 a 2014 proběhla v deklarovaném rozsahu je v daném ohledu zcela nedostatečné. Obdobná obecná zjištění pak přinesl též výslech P. H.. Vysvětlení údajně odlišného hodnocení obsažené ve vyjádření k žalobě (viz shora odstavec 26) pak zcela odpovídá obsahu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (viz jeho strany 19 a 32 až 33). Krajský soud proto neshledal, že by snad postup daňových orgánů při provádění a hodnocení důkazů byl jakkoli účelový. Nelze pak objektivně očekávat, že by ve vztahu k popsaným pochybnostem mohl do věci vnést jasno navrhovaný výslech administrátora J. V.. Především by svědek jen stěží mohl uvést přesný počet zobrazení reklamních bannerů či konkrétní dny nasazení reklamy, nejsou-li příslušné záznamy již k dispozici. Přestože žalovaný odmítl navrhovaný výslechem tohoto svědka pouze s tím, že jej považoval za obstrukční a účelový, jeho postup důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí nezakládá. IV.B.3 K nákladům na reklamu na hokejových utkáních 61. Důvodné naopak krajský soud shledal námitky vztahující se k nákladům ve výši 500 000 Kč vynaložených na reklamu na hokejových utkáních Česko – Norsko na zimním stadionu v Havlíčkově Brodě ve dnech 16. a 17. 4. 2014.

62. Mezi daňovými orgány a žalobkyní není sporu o tom, že uvedená reklama byla skutečně realizována, což dosvědčuje zejména videozáznam jednoho z uvedených utkání na DVD založeném ve správním spisu a výpověď svědka P. N., vedoucího oddělení hokeje společnosti BPA. Sporná není ani cena tohoto plnění.

63. Pochybnosti správce daně a žalovaného vyplývají ze skutečnosti, že uvedený druh reklamy nebyl obsažen ve smlouvě o reklamě ze dne 2. 10. 2012, ani v mediaplánu ze dne 25. 8. 2014, na němž bylo pouze ručně dopsáno „Repre hokej 500 000 Kč“. Ačkoli pak dle bodu 4.6.2 smlouvy o reklamě měla společnost BPA případné náhradní plnění z této smlouvy navrhnout k 31. 1. příslušného roku, jednání týkající se náhradního plnění spočívajícího v reklamě na shora uvedených hokejových zápasech proběhlo teprve v únoru roku 2014. Zároveň dle bodu 6.4 smlouvy o reklamě mohla být smlouva měněna pouze formou písemných dodatků. Reklama pak měla být realizována na základě objednávky ze dne 24. 2. 2014, kterou však žalobkyně nepředložila. Žalovaný proto dospěl k závěru, že se jednalo o další plnění uskutečněné nad rámec smlouvy o reklamě. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno v otázce věcné a časové souvislosti nákladu na tuto reklamu s dosaženými příjmy za rok 2014; neodstranila pak ani pochybnost, zda se nejednalo o náklady daňově uplatněné opakovaně. S tímto hodnocením se krajský soud neztotožnil.

64. Klíčové je v této souvislosti především posouzení obsahu e-mailové komunikace mezi pracovnicí společnosti BPA P. H. a Ing. M. J. H. (finančním ředitelem a členem dozorčí rady žalobkyně) včetně přiložených dokumentů. E-mailem ze dne 20. 2. 2014 P. H. zaslala návrh realizace reklamy vymezený jako „7,0 – média 0,5 – hokej (repre)“ (z kontextu veškerých ve spise založených dokumentů lze usuzovat, že se jedná o vyjádření hodnoty plnění v milionech Kč); přílohou tohoto e-mailu měla být též nabídka na reklamu v rámci hokejové reprezentace. V reakci na tuto zprávu obsaženou v e-mailu ze dne 24. 2. 2014 Ing. H. sdělil, že uvedenou nabídku akceptuje, a zároveň se dotázal, zda změny pro rok 2014 budou řešeny dodatkem smlouvy. V e-mailu z téhož dne P. H. uvedla, že dodatek smlouvy sice může připravit, avšak dle jejího názoru postačí pouze podepsaný mediaplán / objednávka, přičemž by připravila souhrn plnění pro rok 2014 (oba uvedené dokumenty žalobkyni ještě týž den odeslala). Dle e-mailu ze dne 25. 2. 2014 zaslal Ing. H. uvedené dokumenty podepsané žalobkyní zpět P. H.. Mediaplán ze dne 25. 2. 2014 a dokument nazvaný „Přehled reklamního plnění pro rok 2014 – Jihostroj, a. s. – sml. Č. 128/12/400“ taktéž ze dne 25. 2. 2014 (přílohou tohoto dokumentu je též grafické znázornění umístění reklamy na ledové ploše a mantinelech zimního stadionu); oba dokumenty jsou podepsané jak ze strany žalobkyně, tak ze strany společnosti BPA.

65. Jakkoli v uvedeném mediaplánu reklama na hokejových zápasech absentuje, přičemž celková částka plnění je stanovena na 7 000 000 Kč, v přehledu reklamního plnění je již tato reklama uvedena a blíže specifikována, a to včetně ceny 500 000 Kč bez DPH (celková cena 7 500 000 Kč bez DPH). Již z názvu druhého z uvedených dokumentů je jednoznačně patrno, že jej smluvní strany navázaly na smlouvu o reklamě ze dne 2. 10. 2012, č. 128/12/400. Jakkoli tento dokument není formálně označen jako dodatek smlouvy o reklamě, materiálně jeho náležitosti naplňuje. Jedná se totiž o jednoznačný a podpisy stvrzený projev vůle smluvních stran zahrnout do rámce reklamního plnění též reklamu na hokejových zápasech Česko – Norsko na zimním stadionu v Havlíčkově Brodě ve dnech 16. a 17. 4. 2014. Tento závěr je pak také v souladu se svědeckou výpovědí P. N.. Za této situace považuje krajský soud za prokázané, že uvedená reklama představovala plnění ze smlouvy o reklamě ze dne 2. 10. 2012.

66. K tomu krajský soud nad rámec nutného poznamenává, že pokud měl žalovaný v této souvislosti pochybnosti, měl provést navrhovaný výslech Ing. H. a nikoli jej odmítnout s tím, že se měl týkat pouze formální stránky smluvního vztahu. V souvislosti s reklamou na hokejových utkáních totiž právě formální stránka smluvního vztahu tvořila samotné jádro sporu.

V. Závěr a náklady řízení

67. S ohledem na konstatovanou vadu napadeného rozhodnutí krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

68. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

69. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

70. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč, celkem tedy 6 800 Kč. Jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 8 228 Kč. Celkové žalobčiny náklady řízení tedy činí 11 228 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.