II. ÚS 1812/09
Právní věta
Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu proto vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy ČR, stanovící povolanost obecného soudu k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. To by mělo negativní dopad na právní jistotu občanů, která je nezbytným důsledkem demokratické povahy ústavního státu a jíž musí odpovídat i chování právního státu, jež musí být nejen ve shodě s formálně-právními předpisy, ale i spravedlivé. Nerespektování ústavně právních závěrů Ústavního soudu zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů a je důvodem ke zrušení rozhodnutí obecných soudů (srov. např. I. ÚS 70/96, Sb. n. u., sv. č. 7, str. 191; III. ÚS 648/2000, Sb. n. u., sv. č. 22, str. 39, III. ÚS 686/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz,). Tak je tomu v případě stěžovatelky, kdy obecné soudy při svém postupu v souzené věci zvolily zcela opačný výklad dotčeného ustanovení a všeobecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu nereflektovaly v žádném ohledu.
Obecné soudy uložením povinnosti stěžovatelce nahradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť odvolací soud ačkoli do odůvodnění rozhodnutí pojal úvahu, že ve smrti povinného, která vede k zastavení exekuce, nelze shledat procesní zavinění oprávněné, uvedený fakt již nekorespondoval se samotným závěrem odvolacího soudu o nákladech exekuce.
Citované zákony (8)
Rubrum
Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu proto vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy ČR, stanovící povolanost obecného soudu k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. To by mělo negativní dopad na právní jistotu občanů, která je nezbytným důsledkem demokratické povahy ústavního státu a jíž musí odpovídat i chování právního státu, jež musí být nejen ve shodě s formálně-právními předpisy, ale i spravedlivé. Nerespektování ústavně právních závěrů Ústavního soudu zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů a je důvodem ke zrušení rozhodnutí obecných soudů (srov. např. I. ÚS 70/96, Sb. n. u., sv. č. 7, str. 191; III. ÚS 648/2000, Sb. n. u., sv. č. 22, str. 39, III. ÚS 686/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz,). Tak je tomu v případě stěžovatelky, kdy obecné soudy při svém postupu v souzené věci zvolily zcela opačný výklad dotčeného ustanovení a všeobecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu nereflektovaly v žádném ohledu. Obecné soudy uložením povinnosti stěžovatelce nahradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť odvolací soud ačkoli do odůvodnění rozhodnutí pojal úvahu, že ve smrti povinného, která vede k zastavení exekuce, nelze shledat procesní zavinění oprávněné, uvedený fakt již nekorespondoval se samotným závěrem odvolacího soudu o nákladech exekuce.
Výrok
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky nezl. Evy Č. (jedná se o pseudonym), zastoupené matkou J. Č., právně zastoupené JUDr. Janou Suchou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Záhřebská 33, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2009 č. j. 31 Co 217/2009-45 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 3. dubna 2009 č. j. 55Nc 5139/2008-36, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Odůvodnění
I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2009 č. j. 31 Co 217/2009-45, bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.
Poučení
I. Včasnou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. července 2009, a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, a to pro porušení jejího základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně shrnula dosavadní průběh exekučního řízení, v němž se jako dcera povinného T. Č. (dále také "otec") domáhala uspokojení své pohledávky ve výši 20.700,- Kč z titulu dlužného výživného. Současně stěžovatelka navrhovala, aby povinnému byla uložena povinnost hradit náklady exekuce a náklady jejího právního zastoupení. Stěžovatelka uvedla, že nařízená exekuce byla zastavena v důsledku úmrtí otce, který tak ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Exekuční soudy rozhodovaly o nákladech exekuce podle ustanovení § 89 zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), ve znění zákona č. 347/2007 Sb., podle kterého, dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení exekuce zavinil. Ustanovení dále uvádí, že paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi platí oprávněný v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného. Na rozdíl od předcházející právní úpravy ohledně nákladů exekuce tedy ustanovení stanoví jako určující odpovědnost za zastavení exekuce. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že sám odvolací soud v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatelka zastavení exekuce nezavinila. Přesto byla stěžovatelce uložena povinnost hradit náklady exekuce, ačkoli je nezletilá, studuje na střední škole a nemá žádný vlastní příjem s výjimkou sirotčího důchodu ve výši 5.253,- Kč měsíčně. Závěrem ústavní stížnosti uvedla, že dle jejího názoru nelze v daném případě aplikovat nález Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2005 sp. zn. II. ÚS 372/04, na který odkazuje odvolací soud, neboť tento nález byl vydán v době, kdy ustanovení § 89 exekučního řádu připouštělo možnost uložit oprávněnému, aby v případě zastavení exekuce hradil její náklady, což současná úprava připouští jen v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného. II. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Kladně sp. zn. 55 Nc 5139/2008, z něhož zjistil následující: Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelky svým usnesením ze dne 30. prosince 2008 č. j. 31 Co 561/2008-19 změnil usnesení Obvodního soudu v Kladně ze dne 11. listopadu 2008 č. j. 55 Nc 5139/2008-8, kterým tento soud zamítl návrh stěžovatelky na nařízení exekuce, tak, že nařídil exekuci na majetek povinného dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. dubna 2008 č. j. 50 P 17/2008-90 k uspokojení pohledávky stěžovatelky ve výši 20.700,- Kč z titulu dlužného výživného za dobu od 13. června 2008 do 30. října 2008 a vymožení nákladů exekuce. Odvolací soud pověřil provedením exekuce JUDr. Janu Škofovou, soudní exekutorku Exekutorského úřadu v Kladně. Podáním ze dne 4. března 2009 adresovaným soudu prvého stupně stěžovatelka prostřednictvím právní zástupkyně soudu oznámila, že dne 26. února 2009 zemřel její otec, v exekučním řízení v postavení povinného. K výzvě soudu následně soudní exekutorka dala podnět k zastavení exekuce s tím, aby soud oprávněné uložil povinnost uhradit jí paušálně určené výdaje v celkové výši 4.165,- Kč. Přípisem ze dne 31. března 2009 stěžovatelka vyslovila se zastavením exekuce souhlas a namítla, že by jí neměla být uložena povinnost hradit náklady exekuce, když exekuce byla zahájena oprávněně a její zastavení stěžovatelka nezavinila. Usnesením ze dne 3. dubna č. j. 55 Nc 5139/2008-36 Okresní soud v Kladně nařízenou exekuci zastavil (výrok I.) a oprávněné uložil do tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit soudní exekutorce "náhradu nákladů řízení" v částce 4.165,- Kč (výrok II.). Soud prvého stupně v rozhodnutí uvedl, že exekuci zastavil z důvodů uvedených v § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve spojení s § 52 odst. 2 exekučního řádu, "neboť exekuce neměla být ani nařízena". Pokud jde o náklady exekuce konstatoval, že "postupoval podle ustanovení § 89 exekučního řádu, ve znění od 1. ledna 2008, podle kterého, dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce z důvodu, že povinný zemřel, hradí náklady exekuce exekutorovi oprávněná." O nákladech mezi účastníky soud nerozhodoval, neboť dospěl k závěru, že pokud je oprávněná nadále jediným účastníkem řízení, náhrada nákladů řízení nepřipadá v úvahu. Proti výroku II. usnesení soudu prvého stupně o náhradě nákladů soudní exekutorky podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala chybnou aplikaci ustanovení § 89 exekučního řádu, když soud ani nezjišťoval, že by oprávněná zavinila zastavení exekuce, ačkoli tuto otázku má povinnost zkoumat. Podotýkala, že jedinou výjimkou, kdy při zastavení exekuce hradí tyto náklady oprávněný, je zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, nikoli, jako v projednávané věci, zastavení exekuce pro jeho úmrtí. Stěžovatelka také poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. II ÚS 150/04, v němž byl vyjádřen názor, že exekutor vystupuje ve své činnosti jako podnikatel, čemuž odpovídá základní charakter jeho činnosti, a proto vystupuje ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. května 2009 č. j. 31 Co 217/2009-45 rozhodnutí soudu prvého stupně v napadeném výroku II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že zemře-li v průběhu exekuce povinný, přičemž jeho povinnosti vyplývající z exekučního titulu nepřecházejí na dědice, je tato skutečnost důvodem pro zastavení exekuce, jejíž zastavení sice z procesního hlediska oprávněná nezavinila, avšak důsledky vzniklé z této situace se nemohou dotýkat soudního exekutora, jemuž vzniklo právo na náhradu nákladů exekuce. Jde o zvláštní případ, při němž nelze při rozhodování o nákladech exekuce vycházet pouze z procesního zavinění, ale je třeba rozhodnout s ohledem na fakt, že exekuce byla zastavena a povinnému objektivně nelze povinnost nahradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi uložit. Tento závěr se dle odvolacího soudu podává v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2005 sp. zn. II. ÚS 372/04. Náklady exekutora tedy dle odvolacího soudu musí hradit povinný, a jestliže soud dospěje k závěru, že jsou tu důvody pro to, aby neuložil povinnost k náhradě nákladů řízení povinnému (tak, jak je tomu v souzené věci), musí povinnost k náhradě nákladů uložit oprávněnému. Odvolací soud své závěry ukončil konstatováním, že "oprávněný tak musí při podání návrhu na provedení exekuce toto riziko s ohledem na možnosti povinného zvážit." III. Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Praze ve věci uvedl, že odkazuje na obsah odůvodnění svého rozhodnutí a rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechává na úvaze Ústavního soudu. Taktéž Okresní soud v Kladně ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí s tím, že více nemá, co by k věci dodal. IV. Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání byl účastníky poskytnut a od ústního jednání bylo upuštěno.č V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu včetně řádného zastoupení stěžovatelky doloženého speciální plnou mocí a je i důvodná. Jak již bylo v judikatuře Ústavního soudu zdůrazněno, referenčním hlediskem pro Ústavní soud není jednoduché právo, nýbrž ústavně zaručená základní práva plynoucí jak z Listiny, tak z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Výklad a aplikaci norem jednoduchého práva nelze provádět zcela autonomně, tedy bez ohledu na ochranu základních práv jednotlivce plynoucích z norem ústavního pořádku České republiky. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 269/99, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Již ve svém usnesení ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. II. ÚS 150/04 vyslovil Ústavní soud základní premisu, že exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku, čemuž odpovídá coby základní charakteristika postavení podnikatele soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Exekutor pak má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Na tyto závěry Ústavní soud navázal ve svém stanovisku ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce. Ústavní soud mimo jiné vymezil dosah nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04, ze kterého obecné soudy i v nyní projednávané věci zřejmě vycházely, a vypořádal se zde vysloveným názorem, že "exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Podle Ústavního soudu samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opíral o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním exekuční činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora. Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení, včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. Ústavní soud proto konstatoval, že rozhodujícím kritériem je tedy skutečně existence zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněného, nikoli nutnost zajistit soudnímu exekutorovi odměnu za jeho činnost. Shodnou problematikou jako v nyní projednávané věci - náhradou nákladů exekuce v případě úmrtí (zániku) povinného - se pak Ústavní soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí, a to jak ve svých usneseních (srov. sp. zn. I. ÚS 1673/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz, sp. zn. III. ÚS 2357/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz), tak především v nálezech ze dne 9. října 2008, sp. zn. III. ÚS 1226/08, ze dne 10. března 2009, sp. zn. III. ÚS 455/08 nebo v nálezu ze dne 18. června 2009 sp. zn. IV. ÚS 395/07, kdy zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů poté, co konstatoval v rovině práva jednoduchého porušení § 89 exekučního řádu, v rovině práva ústavního pak dotčení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 Ústavní soud mimo jiné dospěl k závěru, že důvodem pro uložení povinnosti oprávněnému nahradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi nemůže být pouhá skutečnost, že povinný jako právní subjekt zanikl. Jakkoliv Ústavní soud v citovaných nálezech posuzoval otázku úhrady nákladů exekuce dle dikce § 89 exekučního řádu, ve znění platném a účinném do dne 31. prosince 2007, který stanovil, že: "Dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce", nelze než konstatovat, že tím spíše závěry Ústavního soudu zdůrazňující kritérium zavinění na zastavení exekuce dopadají na projednávanou věc. Ústavní soud již v rámci citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 455/08 reagoval na novou dikci ustanovení § 89 exekučního řádu, dle které obecné soudy v nyní projednávané věci také rozhodovaly, a jež s účinností od 1. ledna 2008 stanoví, že: "Dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný." Veden principem priority ústavně konformní interpretace se přitom Ústavní soud přiklonil k závěru, že všechny kautely, jež Ústavní soud pro stanovení odměny exekutora dosud ve své judikatuře vytyčil, zůstávají zachovány. Uvedené platí i pro větu druhou dotčeného ustanovení, kterou je nutno interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení tak, že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce. Ústavní soud zdůrazňuje, že dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou jeho rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu proto vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy ČR, stanovící povolanost obecného soudu k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. To by mělo negativní dopad na právní jistotu občanů, která je nezbytným důsledkem demokratické povahy ústavního státu a jíž musí odpovídat i chování právního státu, jež musí být nejen ve shodě s formálně-právními předpisy, ale i spravedlivé. Nerespektování ústavně právních závěrů Ústavního soudu zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů a je důvodem ke zrušení rozhodnutí obecných soudů (srov. např. I. ÚS 70/96, Sb. n. u., sv. č. 7, str. 191; III. ÚS 648/2000, Sb. n. u., sv. č. 22, str. 39, III. ÚS 686/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz,). Tak je tomu v případě stěžovatelky, kdy obecné soudy při svém postupu v souzené věci zvolily zcela opačný výklad dotčeného ustanovení a všeobecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu nereflektovaly v žádném ohledu. Ústavní soud k uvedenému podotýká, že jedním z principů, představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Ústavní soud zpravidla v detailech nepřezkoumává každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů stran náhrady nákladů exekuce, v projednávané věci však nemohl přehlédnout, jakým způsobem se obecné soudy vypořádaly se samotným právním hodnocením věci ve svých rozhodnutích. Ačkoli odvolací soud do odůvodnění rozhodnutí pojal úvahu, že ve smrti povinného, která vede k zastavení exekuce, nelze shledat procesní zavinění oprávněné, uvedený fakt již nekorespondoval se samotným závěrem odvolacího soudu o nákladech exekuce. Naopak, je možné konstatovat, že tento soud zcela svévolně založil procesní zavinění stěžovatelky bez dalšího na jejím vlastním dispozičním úkonu - podání návrhu na nařízení exekuce, aniž by uvedl, v čem spatřuje nedostatek potřebné míry pečlivosti stěžovatelky, resp. v čem spatřuje nedbalost stěžovatelky. Přitom se nijak nevypořádal s odvolací argumentací stěžovatelky, jež se nesla v intencích výše citované judikatury Ústavního soudu. Uvedená interpretace obecných soudů však v daném případě není ospravedlnitelná i z morálního hlediska. Již sama okolnost, že oprávněné zemřel otec, je pro nezletilou dosti traumatizující, jakkoli mohla i těžce nést finanční nedostatek, kterého se na výživném exekuční cestou po svém otci domáhala. Za více než nevhodné proto považuje Ústavní soud konstatování odvolacího soudu v tom smyslu, že stěžovatelka jako oprávněná měla při podání návrhu na nařízení exekuce vážit možnosti povinného. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy uložením povinnosti stěžovatelce nahradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Stěžovatelka sice formálně navrhla zrušení obou rozhodnutí obecných soudů jako celku, obsahově však ústavní stížnost směřuje jen do výroku, jímž jí byla uložena povinnost nahradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi. Ochranu ústavnosti spojuje Ústavní soud se zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, a proto je-li nálezem, zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak netřeba zasahovat (až) do rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace byl návrh stěžovatelky na zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Kladně zamítnut (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť nyní bude na Krajském soudě v Praze, aby ve věci postupoval a rozhodl ústavně konformním způsobem.
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.