II. ÚS 289/06

Rubrum

Má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavek "výchovy k zachování zákona... k úctě k právům spoluobčanů" (§ 1 o. s. ř.), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí, ve vztahu k zmíněnému účelu, odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1); obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelů 1) Ing. K. P., 2) J. P., 3) Z. P., 4) J. P. a 5) H. Ž., všech zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2006 č. j. 28 Cdo 2117/2005-538 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 14. dubna 2005 č. j. 15 Co 131/2005-516, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne

28. února 2006 č. j. 28 Cdo 2117/2005-538 se zrušuje. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.

Poučení

I. Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. května 2006 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva na rovnost v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 Listiny a práva zakotveného v čl. 36 Listiny, podle něhož se může každý domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a dále pak čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 3 C 5/2004, z něhož zjistil následující: Stěžovatelé se svým návrhem na zahájení řízení podaným u Okresního soudu v Pelhřimově dne 31. prosince 1996 domáhali vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovaným a) Dřevozpracujícímu družstvu Lukavec, se sídle v Lukavci a b) Pozemkovému fondu ČR, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o půdě"), povinnost poskytnout stěžovatelům náhradu za mrtvý inventář a zásoby sestávající se z věcí uvedených a specifikovaných v žalobním petitu, a to v příslušných podílech náležejících jednotlivým stěžovatelům. V projednávané věci šlo o náhradu za vybavení pily a bednárny zbytkového statku Lukavec, včetně zásob, kdy uvedený majetek byl právním předchůdcům stěžovatelů v minulosti odejmut bez náhrady. Okresní soud v Pelhřimově ve svém původním rozsudku ze dne 7. října 1999 č. j. 6 C 712/96-184 návrh zamítl s odůvodněním, že vnitřní zařízení pily a bednárny nelze zařadit pod ustanovení § 20 zákona o půdě, neboť nešlo o inventář, který bezprostředně sloužil k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby, když se jedná o odvětví, jež na lesní výrobu navazuje. Uvedený rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 10. února 2000 č. j. 15 Co 920/99-213. Odvolací soud v tomto rozhodnutí uložil okresnímu soudu provést dokazování, které by vedlo k jednoznačnému závěru o tom, zda předmětem žaloby je náhrada za věci, které sloužily k zajištění zemědělské a lesní výroby či náhrada za věci sloužící k výrobě samostatného průmyslového podniku a posoudit, zda uvedené věci lze zahrnout pod pojem mrtvého inventáře ve smyslu § 20 zákona o půdě. Současně okresnímu soudu uložil zabývat se otázkou pasivní legitimace obou žalovaných a ověřit včasnost podání výzvy stěžovatelů. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 17. ledna 2003 č. j. 6 C 712/96-405 po doplnění dokazování opět žalobu zamítl se závěrem, že osobou povinnou k poskytnutí náhrady bylo za splnění dalších podmínek původně Dřevozpracující družstvo Lukavec, neboť to převzalo na základě kupní smlouvy z roku 1954 vlastnické právo k věcem uvedeným v žalobním petitu. Pokud jde o Pozemkový fond ČR soud dospěl k závěru, že tento nemá nikdy postavení povinné osoby a je pouze subjektem poskytujícím náhradu. Soud dále zkoumal otázku včasnosti výzvy stěžovatelů k poskytnutí náhrady ve lhůtách podle § 13 odst. 1 zákona o půdě a případnou prekluzi nároku. Dovodil, že stěžovatelé neprokázali včasnost uplatnění výzvy, a proto žalobu stěžovatelů zamítl i vůči tomuto původně žalovanému. Rozsudek napadli stěžovatelé odvoláním. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 30. dubna 2003 č. j. 15 Co 196/2003-432 napadený rozsudek potvrdil. Včasností výzvy se nezabýval, neboť dospěl k závěru, že žádný z žalovaných není ve věci pasivně legitimován. Dle odvolacího soudu žalovaný Pozemkový fond ČR není povinnou osobou, neboť náhrady poskytuje oprávněným osobám jen ve vymezených případech plynoucích z ustanovení § 18a odst. 1 zákona o půdě, tj. v případě, kdy je povinnou osobou obec nebo krajský úřad, přičemž tato situace v projednávané věci nenastala. Na rozdíl od soudu prvého stupně dospěl k závěru, že žalované Dřevozpracující družstvo Lukavec nikdy nebylo povinnou osobou, neboť nezískalo kupní smlouvou předmětné věci bezúplatně, jak má na mysli ustanovení § 20 zákona o půdě, a není ani právním nástupcem osoby, jež odňaté věci takto převzala. Tento rozsudek napadli stěžovatelé v celém rozsahu dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. ledna 2004 č. j. 28 Cdo 2209/2003-454 rozhodl tak, že dovolání, pokud směřovalo proti zamítavému rozsudku vůči Dřevozpracujícímu družstvu Lukavec, zamítl, a v části, v níž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí vůči Pozemkovému fondu ČR a ve výrocích o nákladech řízení, rozsudek odvolacího soudu zrušil. Nejvyšší soud současně zrušil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 17. ledna 2003 č. j. 6 C 712/96-405 v části, kterou byla zamítnuta žaloba proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že poskytování náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby Pozemkovým fondem ČR upravuje pouze ustanovení § 18a odst. 1 zákona o půdě a poukázal na ustanovení § 20 odst. 2 věta třetí zákona o půdě, které stanoví přímou povinnost Pozemkového fondu ČR k náhradě živého a mrtvého inventáře v případech, kdy povinnou osobu nebo jejího právního nástupce nelze zjistit, nebo zanikla bez právního nástupce. V daném ustanovení jde tedy o naprosto odlišné právní vztahy. Odvolací soud se však při závěru o nedostatku pasivní legitimace Pozemkového fondu ČR těmito hledisky nezabýval a nevysvětlil, proč nepřichází v úvahu pasivní legitimace podle § 20 odst. 2 věta třetí zákona o půdě. Okresní soud v Pelhřimově se v dalším svém rozhodování, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, zabýval na prvém místě pasivní legitimací nyní již pouze jediného žalovaného Pozemkového fondu ČR. Zatímco žalovaný Pozemkový fond ČR v následném řízení zastával názor, že povinnou osobou je v tomto případě státní podnik Lesy ČR, stěžovatelé měli za to, že je pasivně legitimován Pozemkový fond ČR, neboť v dané věci nelze určit povinnou osobu ve smyslu zákona o půdě. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004 č. j. 3 C 5/2004-493 návrh stěžovatelů opětovně zamítl a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvého stupně s odkazem na zápis ze dne 3. srpna 1948, který byl pořízen v souvislosti s převzetím lesního a rybničního majetku pily a bednárny zbytkového statku Lukavec od vlastníků, dospěl k závěru, že majetek byl odevzdán přídělci Československému státu, podniku Státní lesy a statky (dále jen "SLS"). Vládním nařízením č. 315/48 Sb. ze dne 30. prosince 1948 došlo pak s účinností od 1. ledna 1949 podle § 2 citovaného nařízení k rozdělení majetkové podstaty dosavadního podniku SLS mezi jeho dva právní nástupce, a to Československé státní lesy, národní podnik, provozující nadále lesní hospodářství a přidružené závody lesní k zužitkování lesní výroby, a Československé státní statky, národní podnik provozující polní a rybniční hospodářství a přidružené závody. V tomto směru konstatoval, že zařízení pily a bednárny tehdejšího zbytkového statku Lukavec bylo v roce 1948 převzato jako přídělcem právě podnikem SLS. Právním nástupcem uvedeného podniku se stal národní podnik Československé státní lesy, jehož právním nástupcem jsou Lesy ČR, státní podnik se sídlem v Hradci Králové. Vzhledem k tomu, že podle zákona o půdě je důležité, kdo odňaté věci převzal jako první v řadě, přičemž další osud těchto věcí zákon již nesleduje, považoval soud prvého stupně následné začlenění pily Lukavec z majetkové podstaty bývalých Československých státních lesů do Horáckých pil, národního podniku Jihlava, v tomto smyslu za nepodstatné. Uzavřel proto, že povinnou osobou byl právní nástupce podniku SLS a žalovaný Pozemkový fond ČR tak nemůže být ve sporu pasivně legitimovaný. S ohledem na tento svůj právní závěr se již nezabýval dalšími právními otázkami, které by řešil v případě, že by povinnou osobou byl právě Pozemkový fond ČR. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, ve kterém poukazovali na skutečnost , že vyhláškou Ministerstva průmyslu č. 614/1950 Úředního listu II. ze dne 1. března 1950 byla Pila Lukavec ke dni 1. ledna 1950 z majetkové podstaty bývalých Československých státních lesů, národního podniku, začleněna do národního podniku Horácké pily, který zanikl bez právního nástupce. Podnik Československé státní lesy rovněž zanikl bez likvidace k 31. prosinci 1951 na základě vládního nařízení č. 124/51 Sb. Stěžovatelé v odvolání namítali, že je z těchto důvodů vyloučeno, aby majetek přešel na právního předchůdce dnešních Lesů ČR. Protože tak nelze určit právního nástupce, rozsudek soudu prvého stupně je zcela chybný. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 14. dubna 2005 č. j. 15 Co 131/2005-516 rozsudek soudu prvého stupně potvrdil po té, co se ztotožnil s jeho skutkovými a právními závěry. K odvolacím námitkám stěžovatelů doplnil, že ustanovením § 2 vládního nařízení č. 124 ze dne 17. prosince 1951 bylo stanoveno, že pěstění a ochranu lesů na veškerém národním majetku, s výjimkou lesů ve vojenské správě a lesů se zvláštním určením, vykonává Správa státních lesů - tedy zařízení státní správy při ministerstvu lesů a dřevařského průmyslu, a to od 1. ledna 1952. Podle odstavci 2 téhož ustanovení, na tuto Správu státních lesů přešla dnem 1. ledna 1952 působnost Československých státních lesů. V § 3 uvedeného vládního nařízení je pak zmocnění pro ministra lesů a dřevařského průmyslu zřídit dnem 1. ledna 1952 národní podniky pro těžbu dříví v lesích uvedených v § 2 odst. 1 a jeho odvoz, pro výkup a dodávky dříví a pro obstarávání zvláštních služeb lesnímu hospodářství. Odvolací soud tedy v tomto směru konstatoval, že tímto byla zřízena státní správa lesů s vymezenými pravomocemi a určeny další subjekty pro jednotlivé činnosti, a bylo tedy i logické zrušení Československých státních lesů, národního podniku, bez likvidace k 31. prosinci 1951, neboť veškerou lesní činnost převzaly Správy státních lesů a ministrem následně zřízené podniky. Jenom v tomto kontextu dle odvolacího soudu bylo možné vykládat pojem "bez likvidace". Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž jako dovolací důvody uvedli nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a navrhovali, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda vyjádření organizace, jejímž zakladatelem je stát, může sloužit jako objektivní důkaz k prokázání nedostatku pasivní legitimace žalovaného a v návaznosti na to, zda nedošlo k nesprávné aplikaci ustanovení § 121 o. s. ř., podle kterého není třeba dokazovat skutečnosti soudu obecně známé, jakož i porušení § 153 odst. 1 a 157 odst. 2 o. s. ř. Měli zato, že rozhodnutí odvolacího soudu bude mít po právní stránce zásadní význam zejména proto, že řeší otázku pasivní legitimace v rozporu s hmotným právem, a to v rozporu s ustanovením § 524 a násl. občanského zákoníku, ustanovením § 20 odst. 2 zákona o půdě, vyhláškou č. 614/1950 Úředního listu II. a vládním nařízením č. 124/1951 Sb. Dle názoru stěžovatelů se vládní nařízení č. 124/1951 Sb. ve smyslu jeho ustanovení § 4 odst. 2 vztahovalo na majetek, která byl doposud ve správě Československých státních lesů, národního podniku. Pouze tento majetek měl také následně přejít na podniky, které budou zřízeny podle § 3 odst. 1 tohoto nařízení. Jednalo se tedy o majetek, který byl k 1. lednu 1952 ve vlastnictví Československých státních lesů. Ovšem v době, kdy bylo vydáno toto vládní nařízení, tj. 17. prosince 1951 byl již fakticky majetek převeden, a to vyhláškou č. 614/1950 ze dne 1. března 1950, podle kterého byla pila Lukavec ke dni 1. ledna 1950 z majetkové podstaty Československých státních lesů, národního podniku, začleněna do Horáckých pil, národního podniku. Vládní nařízení č. 124/1951 Sb. pak už pamatovalo pouze na zbytkový majetek, se kterým nebylo dosud nijak naloženo. Předmětný majetek proto nemohl dle stěžovatelů přejít na právního předchůdce dnešních Lesů ČR, protože již předtím přešel na Horácké pily, národní podnik, které zanikly bez právního nástupce. Jak dále stěžovatelé uvedli, je pochopitelné, že Lesy ČR mohou tvrdit, že jsou právními nástupci, neboť mají vědomost o tom, že vůči nim již nemohou stěžovatelé v řádných lhůtách své nároky uplatnit. Tímto způsobem se Pozemkový fond ČR ve spolupráci s Lesy ČR snaží poškodit a doposud také již poškodil nejednoho restituenta. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 28. února 2006 č. j. 28 Cdo 2117/2005-538 dovolání stěžovatelů odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozsudek odvolacího soudu není po právní stránce zásadně významný. Otázka, kterou dovolací soud považoval ve svém předchozím rozsudku za potřebnou řešit, tj. která právnická osoba převzala předmětný inventář, byla podle něj dostatečně jasně odvolacím soudem vyložena na základě podrobného skutkového zjištění, a stejně tak i otázka právního nástupnictví po této právnické osobě. Dovolací soud konstatoval, že závěry soudu "jsou nejsou" v rozporu s hmotným právem a odpovídají běžné judikatuře soudů, které v obdobných případech vycházejí z nesporné pasivní legitimace Lesů ČR. II. Stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí odvolacího soudu a soudu dovolacího projednávanou ústavní stížností, v níž namítají svévolnou aplikaci práva obecnými soudy. Jak uvedli, z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se tento soud vůbec nevypořádal s argumentací uvedenou v dovolání a bez dalšího převzal závěry odvolacího soudu, přičemž ani ten se argumentací stěžovatelů nezabýval. Stěžovatelé v této souvislosti odkázali na judikaturu Ústavního soudu ohledně přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů, podle které je nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů esenciální podmínkou ústavně konformního rozhodnutí, které je v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny; z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Dle názoru stěžovatelů porušil dovolací soud ustanovení čl. 90 Ústavy, protože neposkytl ochranu jejich právům, a čl. 95 odst. 1 Ústavy, protože ve svém rozhodnutí nerespektoval zákon. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovali dosavadní průběh řízení, jakož i své námitky, které uplatnily před obecnými soudy. Jsou přesvědčeni, že před obecnými soudy prokázali, že osoba, která majetek převzala, tedy Československé státní lesy, národní podnik, byla vymazána po svém zrušení bez likvidace podle § 5 vládního nařízení č. 124/1951 Sb. Z vyhlášky č. 614 ze dne 1. března 1950 přitom jednoznačně vyplývá právní nástupnictví Horáckých pil, národního podniku. Stěžovatelé namítají, že i kdyby se jim toto nebylo podařilo zjistit, jsou přesvědčeni, že § 20 odst. 2 zákona o půdě nelze vykládat tak, že restituent je povinen obeslat výzvami polovinu možných předpokládaných povinných osob, které i kdyby stěžovatelé chtěli, nešlo zjistit, když se sám odvolací soud nemohl zcela zorientovat v právním nástupnictví. Ostatně Ústavní soud opakovaně vyslovil, že ve věcech restitučních je třeba velice citlivě přistupovat k ochraně práv restituentů, zejména při aplikaci zákona v tom směru, zda je v možnostech občana zjistit nástupnickou organizaci, zvláště ve světle toho, že ani soudy v projednávané věci nebyly objektivně schopny zjistit po dobu deseti let povinnou osobu. Mají proto přesvědčení, že v takovém případě jednoznačně nastupuje aplikace ustanovení § 20 odst. 2 zákona o půdě. III. Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že porovnáním obsahu ústavní stížnosti a dovolání, se nabízí předně závěr, že stěžovatelé v podstatě reprodukují argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Obsahově jde tak o zřejmou snahu docílit přezkumu správnosti jimi uplatněného tvrzení ještě v řízení o individuální ústavní stížnosti před Ústavním soudem. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu podotkl, že tímto je relativizována vůbec přípustnost ústavní stížnosti. Ve věci samé odkázal dovolací soud na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku a požádal, aby toto bylo považováno za součást jeho vyjádření. Uvedl, že k odmítnutí dovolání došlo v důsledku respektování platné úpravy přípustnosti dovolání. Pokud jde o posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti, toto ponechal na Ústavním soudu. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, uvedl, že se s argumenty stěžovatelů, jež uvádí v ústavní stížnosti, vypořádal a na svých závěrech setrvává. Pokud šlo o námitku nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného, považuje odvolací soud závěry okresního soudu za správné a shodně se soudem prvého stupně také konstatoval, že právním nástupcem SLS je státní podnik Lesy ČR a z tohoto důvodu nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 20 odst. 2 zákona o půdě. Jeho potvrzující rozsudek se v tomto závěru odvíjí od zjištěných skutkových okolností zjištěných v průběhu celého sporu, které umožnily učinit zmíněný závěr právní. Jak odvolací soud uvedl, je přesvědčen, že svým rozhodnutím neporušil ani stěžovateli zmiňované články Listiny a Ústavy. Proto by měla být dle jeho názoru ústavní stížnost jako neopodstatněná odmítnuta. Pozemkový fond ČR se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdal. IV. Ústavní stížnost je v části, týkající se rozhodnutí Nejvyššího soudu, důvodná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Tato procesní zábrana, která by měla zamezit svévolným rozhodnutím veřejné moci, je nejen uložena příslušnými ustanoveními podústavních procesních předpisů (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), ale je též výrazem ústavnosti, na níž jsou principy těchto předpisů založeny. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje (obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 169/09, I. ÚS 2568/07, III. ÚS 183/03). Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. září 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, č. 89) konstatoval, že má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavek "výchovy k zachování zákona... k úctě k právům spoluobčanů" (§ 1 o. s. ř.), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí, ve vztahu k zmíněnému účelu, odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1); obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí. Ústavní soud rovněž poukazuje na svůj nález ze dne 9. července 1998 sp. zn. III. ÚS 206/98 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, č. 80), v němž se uvádí, že součástí ústavního rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát rovnosti v právech plynoucí z čl. 1 Listiny; rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá tudíž, kromě jiného, právo na stejné rozhodování ve stejných věcech, a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Ústavní soud ve své praxi opakovaně poukazuje na to, že zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Ústavní soud se zpravidla necítí být oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Takové rozhodnutí by však bylo Ústavním soudem přezkoumáno z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže by se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. února 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, č. 6, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03. táž sbírka, sv. 31, a další). Ve svém plenárním nálezu ze dne 10. února 2004 (publ. pod č. 153/2004 Sb.), se Ústavní soud zabýval v souvislosti s návrhem na zrušení ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. otázkou, jaké požadavky musí splňovat rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu nenaplnění podmínky plynoucí z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud dospěl mj. k závěru, že i když právo na dovolání ústavně zaručeno není, tato skutečnost nemůže být dostatečným důvodem pro závěr, že na odůvodnění rozhodnutí o takovém prostředku není nezbytné klást kritéria vyplývající z dosavadní judikatury Ústavního soudu, resp. že tato kritéria není nezbytné uplatňovat ani přiměřeně. Ústavní soud u usnesení odmítajících tzv. nenároková dovolání nepožaduje extenzivní výklad práva, zpravidla však požaduje alespoň uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel, v některých případech může být dostatečnou i citace judikátů tohoto soudu, které věc řeší a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvodu. Ve svém nálezu ze dne 16. března 2006 sp. zn. III ÚS 202/05 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 40, č. 60) dále Ústavní soud konkretizoval výše uvedené závěry v tom smyslu, že pouhý odkaz na konkrétní rozhodnutí v odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu by mohl postačovat, jen pokud by bylo nepochybné, že je v něm řešena skutkově a právně shodná nebo alespoň velmi obdobná problematika. V projednávané věci však dle Ústavního soudu ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže ani při přiměřené aplikaci výše uvedeným zásadám dostát. Z výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, jež byla v projednávané věci vydána, je zřejmé, že právní posouzení daného restitučního nároku prošlo dosti složitým vývojem. Třeba podotknout, že spornou otázku pasivní legitimace ve sporu obecné soudy řešily v průběhu řízení přitom s často zcela odlišnými závěry. Zatímco Okresní soud v Pelhřimově ve svém původním rozsudku ze dne 7. října 1999 č. j. 6 C 712/96-184 restituční nárok stěžovatelů zamítl, aniž by se pasivní legitimací žalovaných vůbec zabýval, Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, usnesením ze dne 10. února 2000 č. j. 15 Co 920/99-213 uvedený rozsudek zrušil a jak se podává z jeho rozhodnutí, jedním z důvodů bylo nedostatečné objasnění pasivní legitimace žalovaných. Poté Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 17. ledna 2003 č. j. 6 C 712/96-405 po doplnění dokazování opět žalobu zamítl se závěrem, že osobou povinnou k poskytnutí náhrady bylo za splnění dalších podmínek původně Dřevozpracující družstvo Lukavec, neboť to převzalo na základě kupní smlouvy z roku 1954 vlastnické právo k věcem uvedeným v žalobním petitu; naproti tomu žalovaný Pozemkový fond ČR nikdy postavení povinné osoby nemá, neboť je pouze subjektem poskytujícím náhradu. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 30. dubna 2003 č. j. 15 Co 196/2003-432 napadený rozsudek potvrdil, přičemž závěr o nedostatku pasivní legitimace žalovaného Pozemkového fondu ČR odůvodnil tím, že náhrady poskytuje oprávněným osobám jen ve vymezených případech plynoucích z ustanovení § 18a odst. 1 zákona o půdě, tj. v případě, kdy je povinnou osobou obec nebo krajský úřad. Naproti tomu žalované Dřevozpracující družstvo Lukavec nikdy nebylo povinnou osobou, neboť nezískalo kupní smlouvou předmětné věci bezúplatně a není ani právním nástupcem osoby, jež odňaté věci převzala. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. ledna 2004 č. j. 28 Cdo 2209/2003-454 dvě posledně uvedená rozhodnutí, pokud se týkala žalovaného Pozemkového fondu ČR, zrušil, a s poukazem na ustanovení § 20 odst. 2 věta třetí zákona o půdě, které stanoví přímou povinnost Pozemkového fondu ČR k náhradě živého a mrtvého inventáře v případech, kdy povinnou osobu nebo jejího právního nástupce nelze zjistit, nebo zanikla bez právního nástupce, uložil obecným soudům se pasivní legitimací Pozemkového fondu ČR dále zabývat. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004 č. j. 3 C 5/2004-493 návrh stěžovatelů opětovně zamítl se závěrem, že pasivně legitimovaným jsou Lesy ČR, státní podnik se sídlem v Hradci Králové, jako právní nástupce národního podniku Československé státní lesy, a že tedy Pozemkový fond ČR není ve sporu pasivně legitimovaný ani ve smyslu § 20 odst. 2 věta třetí zákona o půdě. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 14. dubna 2005 č. j. 15 Co 131/2005-516 rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V posléze podaném dovolání stěžovatelé s právními závěry odvolacího soudu obsáhle polemizovali, přičemž základní body této argumentace byly zmíněny výše. Dovolací soud se však již argumentací stěžovatelů nijak nezabýval a stejně jako ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že odpovídá běžné judikatuře soudů, aniž by uvedl byť jen jediné rozhodnutí, které by se uvedenou problematikou restitucí zabývalo (když ani názory soudů nižších stupňů nebyly v průběhu řízení jednotné). Z rozsudku Nejvyššího soudu nelze přesvědčivě zjistit, zda právní otázka, kterou se odvolací soud zabýval, byla v rozhodování dovolacího soudu skutečně vyřešena či zda byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo zda nebyla řešena v rozporu s hmotným právem, tedy zda se nejedná o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je v předmětné části nepřezkoumatelné, a tudíž obsahující prvek libovůle v soudním rozhodování. V důsledku toho došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Z důvodu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci Ústavní soud zrušil pouze napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas s interpretací a aplikací příslušných předpisů ze strany odvolacího, příp. nalézacího soudu, a tedy tím spíše platí, že je věcí (a povinností) Nejvyššího soudu, aby v prvé řadě on judikaturu těchto soudů sjednocoval a kultivoval, k čemuž především slouží institut dovolání a k tomu by mělo sloužit i odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného podotýká, že z práva na spravedlivý proces také vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany. Jak vyplývá z obsahu spisu, vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR, nebylo stěžovatelům nikdy doručeno, a bude tedy nutné jej zaslat stěžovatelům k případné replice. Teprve poté, až uvedený soud řádně posoudí dovolání stěžovatelů z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., bude rozhodování soudů možno podrobit eventuálnímu ústavněprávnímu přezkumu. Za této situace byl návrh stěžovatelů na zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 14. dubna 2005 č. j. 15 Co 131/2005-516 zamítnut (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).