II. ÚS 775/06

Rubrum

Při rozhodování o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. musí soud posuzovat i otázku důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., a to s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci, tj. na okolnosti na straně nájemce i pronajímatele (vlastníka) bytu. Jestliže obecné soudy poskytnou právní ochranu vlastníku bytu, přičemž práva nájemce nejsou rozhodnutími soudů, ani v řízeních jim předcházejícím dotčena, postupují způsobem, který je v souladu s ústavně zaručeným právem na soudní (a jinou) ochranu.

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti

I. P., zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem Nám. Přemysla Otakara

II. č. 32, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2006 č. j. 26 Cdo 1423/2006-166, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. ledna 2006 č. j. 19 Co 2982/2005-135 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 2005 č. j. 18 C 240/2005-102, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

Ústavní stížnost se zamítá.

Poučení

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 18 C 240/2005, bylo zjištěno následující: Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem přivolil k výpovědi z nájmu bytové jednotky č. 1076/21 - bytu o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím o podlahové ploše 75,61 m2, prvé kategorie, v 6 podlaží domu č.p. 1076 v ulici Jizerská 2 v Českých Budějovicích, kterou dal žalobce L. M. (dále též "vedlejší účastník") stěžovatelce. Dále rozhodl, že nájem bytu stěžovatelky skončí posledním dnem tříměsíční lhůty, která začne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a že stěžovatelka je povinna byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že je dán výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák., neboť v době dání výpovědi existovala bytová potřeba vedlejšího účastníka. Za správné označil i závěry, které učinil nalézací soud s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., když je třeba vzít v úvahu nejen okolnosti na straně nájemce (zejména jeho zdravotní stav), nýbrž i okolnosti na straně pronajímatele (míra naléhavosti jeho bytové potřeby, okolnost, že původně vlastnil dva byty, možnost bydlení u rodičů). Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud toto dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Odkázal na svou judikaturu, týkající se posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., kde zaujal právní názor, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností, významných pro posouzení konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Stěžovatelka napadla uvedené rozsudky soudů obou stupňů i usnesení dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Uvádí, že v řízení především namítala, že daná výpověď je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 o. z., a to z důvodů existujících na straně stěžovatelky i na straně vedlejšího účastníka. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že i přes lékařské zprávy o zdravotním stavu stěžovatelky a výslech ošetřujícího lékaře nejsou důvody k tomu, aby vedlejšímu účastníku odepřel jeho právo, přičemž dovodil, že ke zhoršení psychického stavu stěžovatelky může dojít i v důsledku jiné situace než je stěhování. Přitom jednotlivé předložené důkazy pouze konstatoval a v podstatě je nehodnotil a nevysvětlil, proč některým z nich uvěřil a jiným nikoli. Odvolací soud pak provedl některé důkazy, které účastníci navrhli během odvolacího jednání a zamítl pro nadbytečnost návrh stěžovatelky na vypracování znaleckého posudku ohledně jejího zdravotního stavu. V odůvodnění rozsudku pak pouze konstatoval, že zdravotní stav stěžovatelky byl dostatečně zjištěn důkazy provedenými soudem prvního stupně. Soudy obou stupňů tak nepostupovaly v souladu s § 132 o.s.ř. ani v souladu s § 153 odst. 1 o.s.ř. a § 157 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o úplnosti a správnosti právního posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 o. z. soudem prvního stupně. Dle stěžovatelky nemá tento závěr odvolacího soudu oporu v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který hodnotil provedené důkazy jen ve vztahu k potřebě vedlejšího účastníka, nikoli ve vztahu k tomu, zda není přivolení k výpovědi z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy. Na dokreslení celé situace stěžovatelka uvádí, že jí vedlejší účastník ještě před uplynutím doby, kdy měl nájem skončit, nabízel řešení její bytové situace, která pro ni není přijatelná už jen proto, že nabízený byt nelze označit jako přiměřený náhradní byt. K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud v Českých Budějovicích vyslovil přesvědčení, že stěžovatelce nebylo odepřeno právo na spravedlivý proces, neboť v řízení postupoval v souladu s občanským soudním řádem i občanským zákoníkem, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí i obsah spisu. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka se obrací na Ústavní soud jako na další přezkumnou instanci. Rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Poukazuje na to, že stěžovatelka měla přednostní právo předmětný byt odkoupit. Toto právo nevyužila a musela si tak být vědoma toho, že zůstane jen nájemkyní bytu, i když dojde ke změně jeho vlastníka. Dle něj soud prvního stupně provedl všechny navržené důkazy, tyto řádně zhodnotil a správná jsou i zjištění, která z těchto důkazů učinil. Dostatečně se zabýval i zdravotním stavem stěžovatelky. Rovněž právní závěr řádně odůvodnil, takže nelze říci, že by porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Protože jeho závěry odpovídaly tomu, co bylo zjištěno z provedených důkazů, odvolací soud zcela vyšel z těchto skutkových zjištění a zdůvodnil, proč nevyhověl návrhu na provedení znaleckého posudku. Pokud doplnil dokazování, potom provedené důkazy řádně zhodnotil a vypořádal se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta. Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznesla vůči jeho rozhodnutí žádné námitky. Pro stručnost odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a vyslovil přesvědčení, že jím žádná újma na ústavních právech nebyla stěžovatelce způsobena. Vedlejší účastník, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil. V replice na podaná vyjádření stěžovatelka setrvala na svých argumentech uplatněných v ústavní stížnosti. K tvrzení krajského soudu, že stěžovatelka mohla předmětný byt odkoupit, přičemž tohoto práva nevyužila, uvedla, že tuto okolnost nelze hodnotit k její tíži, neboť měla zájem byt odkoupit, ale žádná banka jí nebyla ochotna poskytnout potřebný úvěr (cena bytu se pohybovala v částce šestkrát vyšší než byla výše ceny, za kterou se v dané době a lokalitě obdobné byty prodávaly). Nesouhlasí ani s argumentem okresního soudu, že majitel bytu má právo na uspokojování svých bytových potřeb a toto právo má přednost před právy nájemců bytů a před ochranou vůči výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, a to za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy by byla natolik extrémní, že by vybočila z mezí hlavy páté Listiny a bylo by tak zasaženo do některého ústavně zaručeného základního práva. Jádrem ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy, rozhodující ve věci, ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy, konkrétně, zda z ústavního pohledu může obstát jejich právní posouzení důvodnosti aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. coby obecného ustanovení hmotně právní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých, anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, umožňuje zákonodárci stanovit zákonem omezení vlastnického práva. Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Za dobré mravy lze - jak již Ústavní soud judikoval - považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97). Omezení vlastnického práva zákonem se může dít pouze za podmínky, že je respektována zásada, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Na základě ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka. Takový postup by totiž vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Soudní praxe je ustálena v tom, že v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák., nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2692003, sp. zn. 26 Cdo 1359/2005). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je však vždy nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá, tedy pronajímatele. Rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2278/2002, sp. zn. 26 Cdo 3553/2007). Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jinak jde o posouzení neúplné, a tedy nesprávné. K uvedené problematice se v minulosti vyjadřoval i Ústavní soud, který mj. připustil, že ústavně právní přezkoumání rozhodnutí soudu, zabývající se interpretací a aplikací neurčitého pojmu uvedeného v ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák odkazem na "dobré mravy", není vyloučeno (srov. nález sp. zn. II. ÚS 389/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, č. 25). Interpretace § 3 odst. 1 o.z. musí vycházet z toho, že nemůže být základem pro neúměrné rozšíření práva soudu na uvážení. V projednávané věci dospěly obecné soudy k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. je naplněn, a žalobě vyhověly. Přitom dovodily, že daná výpověď z nájmu bytu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti zjišťovaly soudy okolnosti na straně pronajímatele (míru naléhavosti jeho bytové potřeby, okolnost, že původně vlastnil dva byty, možnost bydlení u rodičů) i na straně stěžovatelky (dobu, po kterou byt užívala, její zdravotní stav a důsledky, které by mohly nastat přestěhováním). Obecné soudy dospěly k závěru, že nejsou důvody k tomu, aby žalobci bylo jeho právo odepřeno. Dle názoru soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, veškerými zdravotními důvody se lze úspěšně bránit ve fázi výkonu rozhodnutí, kdy bude nutné, aby žalobce zajistil pro stěžovatelku takový byt, který bude pro ni vhodný i z hlediska jejího zdravotního stavu. Za situace, kdy psychický stav stěžovatelky není přechodný a z jejího života nejsou vyloučeny ani jiné zátěžové situace, by tato výhoda byla v hrubém nepoměru s právy žalobce. Oba soudy zvažovaly i okolnost, že stěžovatelka měla možnost byt odkoupit, a pokud tak neučinila, musela si být vědoma toho, že její nájemní vztah nemusí trvat stále. Je tedy zřejmé, že obecné soudy při posuzování otázky důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. musely zvažovat a také zvažovaly jednak ochranu práva vlastnického a také ochranu práva na zdraví. Obsah vlastnictví tvoří svazek tzv. subjektivních vlastnických práv. Kruciální místo mezi nimi zaujímá právo s věcí nakládat (ius disponendi), neboli oprávnění vlastníka určovat další právní osudy věci, např. věc prodat, vypůjčit a také pronajmout. Dispoziční právo vlastnické je možno výjimečně omezovat zákonem, nicméně taková omezení se musí vztahovat rovným způsobem na všechny vlastníky. Úvaha soudu musí být v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž lze vyvodit závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím na straně oprávněného (vlastníka). Rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně v úvahu, pokud vážně poškozuje uživatele věci tím, že se dotýká jeho zvlášť významného zájmu, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch (srovnej nález Ústavního soudu sp.zn. II ÚS 389/01). Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval soudy k přijetí rozhodnutí. Provedené důkazy byly hodnoceny jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, přičemž odvolací soud rovněž uvedl, proč stěžovatelkou navrhovaný důkaz znaleckým posudkem ohledně jejího zdravotního stavu nebude proveden (provedené dokazování ke zjištění skutkového stavu soudem I. stupně na základě zpráv ošetřující lékařky i psychiatričky, včetně jejího výslechu, považoval za dostatečné). Stejně tak Ústavní soud neshledal důvod z ústavně právního hlediska zpochybňovat ani právní závěry dovozené ze skutkového stavu, a to jak ve vztahu k naplnění podmínek § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák., tak ohledně interpretace a aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. Obecné soudy řádně odůvodnily, proč byla poskytnuta ochrana právu vlastnickému za situace, kdy vlastník bytu je významně omezen z hlediska možnosti využívat obsah svého vlastnického práva v té jeho obsahové složce, která souvisí s právem vlastníka užívat věc, kterou vlastní. Další omezení, spočívající v nemožnosti stěžovatelku z bytu vůbec vyklidit, považoval soud za nepřiměřenou redukci vlastnického práva. Rovněž právo stěžovatelky na ochranu zdraví nebylo soudy opomenuto, přičemž bylo objasněno, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu faktický zásah do tohoto práva neznamená a ochranu práva na zdraví stěžovatelky bude nutno zajistit zejména při poskytnutí náhradního bytu. Jestliže obecné soudy v projednávané věci poskytly právní ochranu vlastníku bytu, přičemž práva stěžovatelky nebyla rozhodnutími soudů, ani v řízeních jim předcházejícím dotčena, postupovaly soudy způsobem, který je v souladu s ústavně zaručeným právem na soudní (a jinou) ochranu. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí soudů obou stupňů nevykazují znaky svévole v podobě extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry, zakázané čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a nezasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, proto ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.