III. ÚS 3616/10
Právní věta
Argument ústavní stížnosti prostřednictvím čl. 29 Listiny orientuje - se zřetelem k čl. 41 odst. 1 Listiny - rozhodnou pozornost k interpretaci ustanovení § 34 odst. 1, § 42, § 43 a § 240 zákoníku práce; posledně označené ustanovení se však neuplatní, jestliže určení konkrétního pracoviště zaměstnavatelem stěžovatelky nebylo pojmově identifikovatelné ani s přeložením a s pracovní cestou.
Také další námitky, dovozované z ustanovení § 13 odst. 2 písm. a) a § 14 odst. 1 zákoníku práce, nelze posuzovat odděleně od toho esenciálního prvku základu právního vztahu účastníků řízení před obecnými soudy, jenž tkví ve smluvně určeném místu výkonu práce, a je zjevné, že právě na tomto poli se z těchto ustanovení dovolávané "zákazy" uplatnit nemohou. Stejně tak nemůže být relevantně uvažováno o "obcházení zákona" (§ 18 zákoníku práce), jestliže ujednání o místu výkonu práce bylo výrazem svobodné vůle stěžovatelky, a to i když není sporu, že představovalo zřejmou výhodu pro zaměstnavatele. Je tomu tak i se zřetelem k tomu, že povaha obchodní činnosti zaměstnavatele, jakož i charakter stěžovatelkou vykonávaného druhu práce, nesou znaky prostředí, jemuž je vlastní jistá míra objektivně uznatelné a oboustranně předjímané flexibility uplatnitelného zaměstnaneckého personálu, a v tomto duchu předestřené vysvětlení vedlejšího účastníka o jeho "praxi" návrhů na uzavření pracovních smluv je proto (ještě) akceptovatelné. Jinak lze přisvědčit názoru, že "bezbřehé" a neodůvodněně extenzivní určení místa výkonu práce by ústavní ochranu mít nemuselo.
Citované zákony (5)
Rubrum
Argument ústavní stížnosti prostřednictvím čl. 29 Listiny orientuje - se zřetelem k čl. 41 odst. 1 Listiny - rozhodnou pozornost k interpretaci ustanovení § 34 odst. 1, § 42, § 43 a § 240 zákoníku práce; posledně označené ustanovení se však neuplatní, jestliže určení konkrétního pracoviště zaměstnavatelem stěžovatelky nebylo pojmově identifikovatelné ani s přeložením a s pracovní cestou. Také další námitky, dovozované z ustanovení § 13 odst. 2 písm. a) a § 14 odst. 1 zákoníku práce, nelze posuzovat odděleně od toho esenciálního prvku základu právního vztahu účastníků řízení před obecnými soudy, jenž tkví ve smluvně určeném místu výkonu práce, a je zjevné, že právě na tomto poli se z těchto ustanovení dovolávané "zákazy" uplatnit nemohou. Stejně tak nemůže být relevantně uvažováno o "obcházení zákona" (§ 18 zákoníku práce), jestliže ujednání o místu výkonu práce bylo výrazem svobodné vůle stěžovatelky, a to i když není sporu, že představovalo zřejmou výhodu pro zaměstnavatele. Je tomu tak i se zřetelem k tomu, že povaha obchodní činnosti zaměstnavatele, jakož i charakter stěžovatelkou vykonávaného druhu práce, nesou znaky prostředí, jemuž je vlastní jistá míra objektivně uznatelné a oboustranně předjímané flexibility uplatnitelného zaměstnaneckého personálu, a v tomto duchu předestřené vysvětlení vedlejšího účastníka o jeho "praxi" návrhů na uzavření pracovních smluv je proto (ještě) akceptovatelné. Jinak lze přisvědčit názoru, že "bezbřehé" a neodůvodněně extenzivní určení místa výkonu práce by ústavní ochranu mít nemuselo.
Výrok
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. J., zastoupené Mgr. Petrem Skalkou, advokátem se sídlem Prostějov, Olomoucká 2613/4, proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2010 č. j. 10 Co 192/2010-199 a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 10. 2009 č. j. 16 C 151/2009-148, za účasti společnosti GOLD HAPPY DAY, a.s., HAPPY DAY holding, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 237/246, zastoupené JUDr. Ladislavou Indrovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 6, jako vedlejším účastníkem, takto:
Odůvodnění
Ústavní stížnost se zamítá.
Poučení
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její pracovněprávní věci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), zásada rovnosti účastníků řízení garantovaná článkem 37 odst. 3 Listiny a dále práva zaručená článkem 1 Ústavy České republiky ve spojení s Protokolem č. 1 k Úmluvě; porušen byl podle jejího názoru i článek 29 odst. 1 Listiny. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 23. 10. 2009 č. j. 16 C 151/2009-148 zamítl stěžovatelčinu žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem GOLD HAPPY DAY, a. s., HAPPY DAY holding (žalovanou) je neplatné. Důvod skončení pracovního poměru byl podle soudu dán, neboť stěžovatelka nenastoupila k výkonu práce v provozovně žalované v Plzni poté, co byla zrušena provozovna v Prostějově, kde pracovala dosud, přičemž oprávnění určit jí jiné místo pracoviště bylo založeno pracovní smlouvou, v níž místem výkonu práce byly sjednány "provozovny společnosti na území ČR". Soud konstatoval, že místo výkonu práce bylo účastníky vymezeno sice "šíře, avšak platně", pročež v kritickém jednání žalované společnosti nelze spatřovat vyslání na pracovní cestu či přeložení, k čemuž by stěžovatelka jakožto osamělá zaměstnankyně pečující o dítě mladší patnácti let musela dát souhlas, resp. o to požádat. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 7. 2010 č. j. 10 Co 192/2010-199 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dodal, že vymezení místa výkonu práce je dostatečně určité, stěžovatelkou bylo dobrovolně ujednáno, a je tím platné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila opětovně naopak názor, že ustanovení pracovní smlouvy o místu výkonu práce je neurčité, a proto neplatné. Zdůrazňuje, že žalovaná byla při uzavírání pracovní smlouvy informována o jejích osobních a rodinných poměrech, a stanovení nového místa výkonu práce porušuje ochranu osamělé zaměstnankyně pečující o dítě při vyslání na pracovní cestu a při přeložení, již jí poskytuje ustanovení § 240 zákoníku práce. Dále namítá, že žalovaná nepřípustně na ni přenesla riziko ze závislé práce (srov. ustanovení § 15 odst. 2 zákoníku práce) a obešla ustanovení zákoníku práce o hromadném propouštění zaměstnanců, zaměstnance s předstihem neinformovala o zrušení provozovny a místo dání výpovědi z tohoto důvodu nabídla zaměstnancům dohodu o zrušení pracovního poměru nezakládající nárok na odstupné, případně převedení do jiné provozovny. Předseda senátu Okresního soudu Plzeň - město ve vyjádření k ústavní stížnosti ponechal rozhodnutí na úvaze Ústavního soudu. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ústavní stížnost obsahuje stejné argumenty jako žalobní návrh i odvolání stěžovatelky, a z tohoto důvodu odkázal na písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu v této věci. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, neboť ani z jejího obsahu nevyplývá, že obecné soudy pochybily z hlediska základních ústavních principů, zejména práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že stěžovatelčiny námitky prezentované v ústavní stížnosti již byly uplatňovány v řízení před obecnými soudy, odvolal se na své vyjádření k žalobě ze dne 7. 5. 2009 a k odvolání ze dne 18. 5. 2010, a má za to, že se soudy pečlivě zabývaly jednotlivými skutkovými tvrzeními stěžovatelky včetně související právní argumentace, odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za přesvědčivá a podle jeho názoru nikterak nevybočují z výkladového rámce příslušných ustanovení zákoníku práce. Stěžovatelka oproti tomu - v replice - zdůraznila, že obecné soudy ve svých vyjádřeních nereagovaly na její námitku porušení ústavně garantovaných práv, jakož na výtku, že odmítly aplikovat ustanovení § 240 zákoníku práce, a nevěnovaly ani pozornost ustanovením zákoníku práce, která mají zajistit specifickou ochranu zaměstnance. Stěžovatelka má za to, že soudy obou stupňů poskytly ochranu protiprávního postupu vedlejšího účastníka a neochránily tak slabšího účastníka pracovněprávního vztahu. Jelikož účastníci řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání, a od jeho nařízení nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), projednal Ústavní soud věc v jednání neveřejném. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává zejména porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila; odvolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatelka uplatnila, se podrobně vypořádal. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatelky, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován a je výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze. Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Stěžovatelkou kritizovaný právní názor obecných soudů je totiž souladný s dostupnou judikaturou Nejvyššího soudu, dle které jako místo výkonu práce může být sjednáno jak "konkrétní pracoviště, tak i sídlo zaměstnavatele, obec, kraj, území České republiky" apod. (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4213/2009, příp. usnesení ze dne 12.5.2005 sp. zn. 21 Cdo 2287/2004). Určení místa výkonu práce, jak bylo sjednáno v pracovní smlouvě, proto nevyvolává žádné pochyby, a za vymezení neurčité je mít evidentně nelze (provozovny žalované "na území ČR" byly identifikovatelné). Není nadto pochyb, že se stěžovatelka o takto - široce - vymezeném místu výkonu práce s žalovanou společností svobodně dohodla, a okolnost, že toto ujednání je nyní pro ni nevýhodné, jeho "neurčitost" a potažmo "neplatnost", jak se domnívá, založit nemůže. To jediné by však pro ni mohlo mít význam, jestliže uzavřením takové pracovní smlouvy jsou pak "mimo hru" i ty instituty, jichž se stěžovatelka dovolávala rovněž, jmenovitě pracovní cesty a přeložení; o přeložení nejde v situaci pouhého "nového", byť jednostranného, určení konkrétního místa výkonu práce v rámci těch, jež jako místa výkonu byla již sjednána v pracovní smlouvě (viz výslovnou dikci § 43 zákoníku práce), a institut pracovní cesty ve stěžovatelčině případě, navzdory modifikaci ustanovení § 42 zákoníku práce ustanovením § 240 (a stěžovatelkou zdůrazňovaným omezením zaměstnavatele na "obvod obce svého pracoviště nebo bydliště"), se uplatnit nemůže již pojmově, neboť jeho znakem je "časově omezené vyslání zaměstnance k výkonu práce" (viz definici v ustanovení § 42 odst. 1 zákoníku práce). Ani z ustanovení § 240 zákoníku práce tedy nelze ve prospěch podpory stěžovatelčiny argumentace vytěžit ničeho. Výtka, že se odvolací soud jejími námitkami, vycházejícími z tohoto ustanovení nezabýval, pak neobstojí očividně, již zjištěním obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jmenovitě soudu odvolacího, pak postačí v dalším odkázat. Totéž platí i o námitce z obcházení institutu hromadného propouštění, jejíž neopodstatněnost obecné soudy stěžovatelce rovněž adekvátně doložily. Argument prostřednictvím čl. 29 Listiny užila stěžovatelka až v replice k podaným vyjádřením k její ústavní stížnosti, nicméně, se zřetelem k čl. 41 odst. 1 Listiny, se rozhodná pozornost znovu obrací jen k interpretaci §34 odst. 1, § 42, § 43 a § 240 zákoníku práce, o které již byla řeč. Také další nově konkretizované námitky, dovozované z ustanovení § 13 odst. 2 písm. a) a § 14 odst. 1 zákoníku práce, nelze posuzovat odděleně od toho esenciálního prvku základu právního vztahu účastníků řízení před obecnými soudy (jenž tkví ve smluvně určeném místu výkonu práce) a je zjevné, že právě na tomto poli se z těchto ustanovení dovolávané "zákazy" uplatnit nemohou. Stejně tak nemůže být relevantně uvažováno o "obcházení zákona" (§ 18 zákoníku práce, § 39 občanského zákoníku), jestliže ujednání o místu výkonu práce bylo výrazem svobodné vůle stěžovatelky, a to i když není sporu, že představovalo zřejmou výhodu pro zaměstnavatele. Je tomu tak i se zřetelem k tomu, že povaha obchodní činnosti zaměstnavatele, jakož i charakter stěžovatelkou vykonávaného druhu práce, nesou znaky prostředí, jemuž je vlastní jistá míra objektivně uznatelné a oboustranně předjímané flexibility uplatnitelného zaměstnaneckého personálu, a v tomto duchu předestřené vysvětlení vedlejšího účastníka o jeho "praxi" návrhů na uzavření pracovních smluv je proto (ještě) akceptovatelné, přičemž je finálně nerozhodné, zda odpovídajících možností dosud fakticky nevyužíval. Jinak lze přisvědčit názoru, že "bezbřehé" a neodůvodněně extenzivní určení místa výkonu práce by ústavní ochranu mít nemuselo. Co do skutkové roviny pak obdobně platí, že důvod k závěru, že obecné soudy (odvolací soud) pochybily - v podobě zjevného vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení důkazů zde zjevně není; učiněná zjištění mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a přijaté skutkové závěry odvolací soud sice stručně, avšak dostatečně a srozumitelně odůvodnil. Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Stěžovatelka tudíž nikoli přípustně očekávala, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů hodnocení z pozice běžné třetí instance, a to na základě argumentace, jež jim dříve adresovala. Na tomto základě tudíž Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Rubrum
Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.