KSOL 16 INS 4976/2023; 29 NSČR 111/2024-A-290

Rubrum

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka HRKLOMI družstvo, se sídlem v Hranicích, Družstevní 402, PSČ 753 01, identifikační číslo osoby 29386594, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou, se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. 37, PSČ 783 91, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS 4976/2023, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Oberbank AG, se sídlem v Linci, Untere Donaulände 28, A 4020, Rakouská republika, identifikační číslo osoby FN 79063 w, zastoupeného JUDr. Vítem Horáčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, a 2/ Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. září 2024, č. j. KSOL 16 INS 4976/2023, 2 VSOL 312/2024-A-279, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. Usnesením ze dne 4. června 2024, č. j. KSOL 16 INS 4976/2023-A238, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu insolvenčních navrhovatelů 1/ Oberbank AG a 2/ Československé obchodní banky, a. s., mimo jiné tak, že zjistil úpadek dlužníka HRKLOMI družstvo (bod I. výroku), insolvenčním správcem ustanovil společnost TP Insolvence, v. o. s, (bod II. výroku) a na majetek dlužníka prohlásil konkurs (bod III. výroku).

2. Šlo přitom o třetí rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka. První usnesení insolvenčního soudu ze dne 10. srpna 2023, č. j. KSOL 16 INS 4976/2023-A84, zrušil k odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. září 2023, č. j. KSOL 16 INS 4976/2023, 2 VSOL 454/2023-A-92. Druhé usnesení insolvenčního soudu o úpadku dlužníka ze dne 17. ledna 2024, č. j. KSOL 16 INS 4976/2023-A151, zrušil k odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. března 2024, č. j. KSOL 16 INS 4976/2023, 2 VSOL 94/2024-A-166.

3. Insolvenční soud zdůraznil, že dlužník nepředložil seznamy majetku, závazků, pohledávek a zaměstnanců dle § 104 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve stanovené (a prodloužené) lhůtě, která marně uplynula dne 12. června 2023. Uzavřel, že v insolvenčním řízení dlužníka je přihlášeno celkem 16 věřitelů s pohledávkami ve výši 246 122 293,40 Kč, přičemž všechny jsou po splatnosti déle než 3 měsíce. Dlužník je proto v platební neschopnosti. K tomu insolvenční soud poukázal na § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ a odst. 2 písm. a/ a d/ insolvenčního zákona. Insolvenční soud tedy rozhodl o dlužníkově úpadku a zároveň prohlásil konkurs na jeho majetek, neboť podmínky pro povolení reorganizace nejsou u dlužníka splněny. V neposlední řadě insolvenční soud odůvodnil ustanovení předběžného správce insolvenčním správcem, a to tak, že stejný insolvenční správce byl totiž ustanoven v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka MB DOMUS SE (dále jen „společnost MB“) u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOL 16 INS 10346/2022; dlužník HRKLOMI družstvo je součástí koncernu nejen se společností MB, ale i se společností BEGO investments s. r. o. a s dalšími společnostmi (jež jsou jednotně řízeny M. B.).

4. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku.

5. Odvolací soud se primárně zabýval odvolací námitkou spočívající v podjatosti rozhodujícího soudce Mgr. Martina Šuláka, přičemž dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí posuzované věci. Z hlediska věcného posouzení se odvolací soud ztotožnil se závěry insolvenčního soudu. Námitky dlužníka vůči pohledávce prvního insolvenčního navrhovatele neměl za důvodné. K tvrzenému započtení nároku dlužníka z titulu náhrady škody způsobené mu prvním insolvenčním navrhovatelem v důsledku blokace prodeje jeho nemovitostí odvolací soud konstatoval, že zohlednění této procesní obrany dlužníka brání primárně fakt, že zápočet dlužník netvrdil, ani neprokázal. Odvolací soud tak konstatoval, že postup prvního insolvenčního navrhovatele, který ukončil svou součinnost s prodejem dlužníkových nemovitostí a podal insolvenční návrh, neshledává šikanózním. Následně uzavřel, že oba insolvenční navrhovatelé řádně osvědčili své pohledávky za dlužníkem.

6. Odvolací soud se zabýval i dalšími přihlášenými pohledávkami věřitelů a uzavřel, že v přezkoumávané věci byla osvědčena existence více věřitelů se splatnými pohledávkami, které dlužník neplní po dobu delší tří měsíců, v celkové osvědčené výši 249 811 977,81 Kč, čímž byla nastolena vyvratitelná domněnka neschopnosti dlužníka plnit své závazky dle § 3 odst. 1 písm. c/ a § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Domněnka platební neschopnosti dlužníka byla založena i tím, že nesplnil insolvenčním soudem uloženou povinnost předložit seznamy dle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona. Za těchto okolností byl dlužník povinen prokázat, že disponuje majetkem, jehož hodnota postačuje k úhradě osvědčených pohledávek věřitelů. K výzvě odvolacího soudu, aby prokázal tvrzení o výši svého majetku, doložil dlužník pouze účetní doklady, které (podle soudu) představují historické ocenění majetku, a tudíž nejsou relevantní pro posouzení jeho aktuální tržní hodnoty. Dlužník tak neunesl důkazní břemeno ve vztahu k rozhodné skutečnosti, že disponuje majetkem dostatečným pro úhradu odvolacím soudem osvědčených pohledávek, a nevyvrátil tak domněnku své platební neschopnosti.

7. K námitce dlužníka ohledně nesprávného ustanovení insolvenčního správce, založené na zpochybnění existence koncernu mezi ním a společností MB, odvolací soud konstatoval, že opatření předsedy krajského soudu, kterým byl správce určen, nelze v rámci odvolacího řízení přezkoumávat z hlediska správnosti závěru o existenci koncernu. Takové opatření není předmětem odvolacího přezkumu v dané věci. Případný nesprávný závěr předsedy krajského soudu tak sám o sobě nezakládá podjatost určeného insolvenčního správce, ani nevede k závěru, že insolvenční správce nesplňuje zákonné podmínky pro ustanovení do funkce ve smyslu § 21 až § 24 insolvenčního zákona, což jsou jediné způsobilé odvolací důvody dle § 26 věty druhé insolvenčního zákona. Dlužník nicméně argumentoval i ve smyslu § 24 insolvenčního zákona, když poukázal na skutečnost, že ustanovený správce současně působí jako insolvenční správce společnosti MB, což podle něj zakládá důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Dále upozornil na údajně nesprávný postup insolvenčního správce v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka MB, zejména v souvislosti se soupisem majetkové podstaty a procesem jejího zpeněžování. Odvolací soud však uzavřel, že důvod pochybovat o nepodjatosti správce v dané věci není dán, přičemž pro incidenční spor mezi dlužníkem a společností MB byl ustanoven oddělený insolvenční správce.

8. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a které případně mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že ustanovení společnosti TP Insolvence, v. o. s., insolvenčním správcem bylo nesprávné, neboť nebyly splněny zákonné předpoklady pro její výběr. Uvádí, že mezi ním a společností MB, v jejímž insolvenčním řízení byl ustanoven stejný insolvenční správce, neexistuje vztah koncernu ve smyslu zákonné definice. Dále poukazuje na to, že opatření předsedy krajského soudu, na jehož základě měl být správce určen, bylo vydáno až po rozhodnutí insolvenčního soudu o jeho ustanovení. Dovolatel rovněž zdůrazňuje, že insolvenční správce byl v insolvenčním řízení vedeném na majetek společnosti MB zproštěn funkce pro závažné porušení povinností při zpeněžování majetku, což podle něj zakládá vážný důvod pro zpochybnění jeho ustanovení i v této věci. Potud dovozuje, že právo na zákonného insolvenčního správce je třeba považovat za součást práva na zákonného soudce. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud přehodnotil dosavadní judikaturu týkající se přezkumu opatření předsedy krajského soudu o určení insolvenčního správce a připustil možnost jeho soudního přezkumu v případech, kdy hrozí újma způsobená nezákonným ustanovením správce.

10. Dovolatel dále míní, že odvolací soud nesprávně posoudil námitku podjatosti insolvenčního správce, která podle něj spočívá ve střetu zájmů. Tvrdí, že soud měl zohlednit širší kontext případu, tedy nejen přímý vztah insolvenčního správce k věci, ale i další okolnosti. Požaduje, aby Nejvyšší soud přezkoumal, zda v daném případě existuje střet zájmů insolvenčního správce, který současně vykonává funkci u dvou subjektů – jednak u společnosti MB, jež užívá majetek dovolatele bez odpovídajícího protiplnění, jednak u dovolatele. Za této situace insolvenční správce nemůže při správě majetku obou dlužníků jednat nezaujatě. Dovolatel rovněž nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu ohledně nepodjatosti rozhodujícího soudce insolvenčního soudu. Domnívá se, že vyjádření soudce k osobě statutárního orgánu dlužníka – konkrétně k jeho zdravotnímu stavu – v odůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu představovalo exces. Proto má za to, že existují důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudce.

11. Dovolatel též namítá, že první insolvenční navrhovatel jednal šikanózně a účelově a odvolací soud nesprávně vyhodnotil jeho jednání [spočívající v tom, že jako zástavní věřitel odmítl udělit bez oprávněného důvodu souhlas s plánovaným prodejem majetku dlužníka (dovolatele) ještě před zahájením insolvenčního řízení] jako racionální. Tímto postupem mu insolvenční navrhovatel znemožnil uspokojit všechny peněžité závazky (dluhy). Za této situace měl být podle dovolatele insolvenční návrh odmítnut, neboť šlo o zjevné zneužití práva. Dovolatel rovněž vytýká oběma soudům, že nesprávně zamítly (pro nadbytečnost) důkazní návrhy, jimiž chtěl prokázat okolnosti jednání o prodeji majetku, včetně skutečností týkajících se zablokování tohoto prodeje.

12. Dovolatel konečně namítá, že v důsledku průtahů při rozhodování o úpadku způsobených nesprávným (a podle něj nezákonným) postupem insolvenčního soudu vznikly objektivní negativní hospodářské důsledky. Proto by měl být stav jeho pohledávek a majetku posuzován ke dni prvního rozhodování o úpadku, nebo by tyto negativní důsledky měly být zohledněny při rozhodování o úpadku. K tomu uvádí, že v důsledku průtahů byl nucen prokazovat existenci majetku v hodnotě přibližně o 76 milionů Kč vyšší. Takový postup soudu považuje za nesprávný a domnívá se, že by mohl zakládat jeho právo na náhradu škody. Současně namítá, že odvolací soud ho nesprávně poučil o možnosti prokazovat výši svého majetku znaleckými posudky, čímž ho uvedl v omyl. K limitům dokazování v insolvenčním řízení by nemělo být přistupováno kategoricky, ale vždy individuálně. Mělo by být zvažováno, zda v konkrétním případě nepřevažuje požadavek na zachování ústavního práva na rovné postavení účastníků řízení. Dovolatel tak dovozuje, že je-li to nezbytné pro řádné a úplné zjištění skutkového stavu, má být umožněno provedení důkazů znaleckými posudky či výslechem svědků, aby se předešlo vzniku škody na straně dlužníka.

13. Insolvenční správce se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu má za správné, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, příp. je zamítl.

14. Insolvenční navrhovatelé se k dovolání vyjádřili v tom smyslu, že rozhodnutí odvolacího soudu mají za správné a souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání považují za nepřípustné, resp. nedůvodné; proto navrhují, aby bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.

15. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

16. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

17. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

18. Námitky dovolatele k ustanovení insolvenčního správce, resp. k tvrzené nesprávnosti opatření předsedy krajského soudu pro nenaplnění koncernu mezi dovolatelem a společností MB a podjatosti insolvenčního správce, přípustnost dovolání nezakládají.

19. Nejvyšší soud předesílá, že již v usnesení ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněném pod číslem 47/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že rozhodnutí, jímž insolvenční soud ustanovil do funkce insolvenčního správce dlužníka osobu určenou opatřením předsedy insolvenčního soudu mimo stanovené pořadí (§ 25 odst. 2 a 5 insolvenčního zákona), nelze účinně zpochybnit argumentem, že opatření je nezákonné, jelikož pro takový postup nebyly splněny zákonem požadované podmínky (§ 25 odst. 5 insolvenčního zákona). Přisvědčil rovněž závěru, že v odvolacím (dovolacím) řízení pojmově nelze přezkoumávat podkladové opatření předsedy insolvenčního soudu vydané podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona, neboť jde o úkon hybridní povahy na pomezí státní správy a rozhodovací činnosti soudu, který nemá povahu rozhodnutí. K tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 3141/15.

20. K těmto závěrům, od nichž nemá důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání, se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v usnesení ze dne 30. listopadu 2022, sen. zn. 29 NSČR 167/2022. Tam Nejvyšší soud též vysvětlil, že právní úprava obsažená v § 25 odst. 4 insolvenčního zákona vytváří v zájmu věřitelů a dlužníka, tedy v zájmu uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem, předpoklady, aby insolvenčním správcem dlužníků, jež tvoří koncern, byla pokud možno jedna osoba.

21. Podle § 24 insolvenčního zákona není důvodem k vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení jeho poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů. V takovém případě se uplatní úprava obsažená v § 34 insolvenčního zákona, která váže vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení na splnění další „podmínky“, a to, že je zde se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013, uveřejněné pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 114/2014“)].

22. Případnou kolizi výkonu funkce insolvenčního správce s výkonem funkce v jiných (koncernových) věcech je nutné řešit především postupem podle § 34 insolvenčního zákona. Jen proto, že příslušná osoba vykonává funkci insolvenčního správce u dalších dlužníků, kteří tvoří koncern s dlužníkem, ji nelze vyloučit z ustanovení do funkce insolvenčního správce dlužníka; v takovém případě by se totiž § 25 odst. 4 insolvenčního zákona stal obsoletním.

23. K výkladu § 34 insolvenčního zákona se vyjádřil Nejvyšší soud v R 114/2014. Tam ozřejmil, že mezi skutečnosti, které se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a k jeho postavení v insolvenčním řízení zakládají důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce (a které proto nedovolují řešit možnou podjatost insolvenčního správce pouhým ustanovením odděleného insolvenčního správce), typově patří skutečnost, že pohledávka je takového rozsahu, že věřitel má rozhodující vliv na průběh insolvenčního řízení, jakož i skutečnost, že stejný věřitel vede (byť v jiném procesním postavení) další spory, jež se významně týkají majetkové podstaty dlužníka, ať již jde o incidenční spor (např. o spor na základě vylučovací žaloby), o spor o pohledávku za majetkovou podstatou nebo o pohledávku postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou, anebo o spor, v němž vystupuje jako dlužníkův dlužník. K takovým pochybnostem může vést i souhrn více skutečností, vztahujících se k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a k jeho postavení v insolvenčním řízení, byť by samy o sobě (při izolovaném posouzení) nebyly způsobilé ovlivnit celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce.

24. V poměrech dané věci se k ustanovení insolvenčního správce vyjádřil i Ústavní soud v usnesení ze dne 29. srpna 2023, sp. zn.

III. ÚS 1782/23, v němž odmítl ústavní stížnost dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne

14. června 2023, č. j. KSOL 16 INS 4976/2023, 2 VSOL 304/2023-A-70.

25. Odvolací soud se s námitkou podjatosti insolvenčního správce (oproti přesvědčení dovolatele) dostatečně vypořádal. Rozhodnutí odvolacího soudu potud nijak nevybočuje z mezí, které plynou z judikatury Nejvyššího soudu (výše uvedené) přijaté při výkladu § 24 odst. 1 insolvenčního zákona. Výhrady dovolatele proti insolvenčnímu správci vycházejí především z toho, že tento působí (či působil) jako insolvenční správce dalšího dlužníka, který dle závěru soudů tvoří s dlužníkem koncern. Sama tato okolnost nemůže být (bez dalšího) důvodem pro závěr, že společnost TP Insolvence, v. o. s., nemůže vykonávat funkci insolvenčního správce dlužníka. Stejně tak ani výhrady k postupu insolvenčního správce v jiném insolvenčním řízení nejsou schopny založit důvod pochybovat o jeho nepodjatosti v daném insolvenčním řízení.

26. Zbývá dodat, že předmětná otázka se pojila pouze s tou částí napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o ustanovení insolvenčního správce; pro založení přípustnosti dovolání v části, ve které odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku (o zjištění úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu na jeho majetek), šlo o otázku bez dalšího nezpůsobilou (na jejím zodpovězení napadené rozhodnutí v dotčených výrocích nespočívá a spočívat nemá).

27. Námitka vztahující se k tvrzené podjatosti soudce insolvenčního soudu Mgr. Martina Šuláka rovněž nemůže založit přípustnost dovolání.

28. Tvrdí-li dovolatel, že soudce insolvenčního soudu má být z rozhodování věci pro svou podjatost vyloučen, pak touto argumentací z obsahového hlediska vystihuje pouze tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. spočívající v tom, že rozhodoval vyloučený soudce. Takovou „zmatečnostní“ vadu však jako způsobilý dovolací důvod výslovně vylučuje § 241a odst. 1 věta druhá o. s. ř. K jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. k tomu již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

29. Námitka, že postup prvního insolvenčního navrhovatele byl šikanózní, zjevně nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že dovolatel takto zpochybňuje (jen) postup prvního insolvenčního navrhovatele. Pomíjí však, že o úpadku bylo rozhodnuto na základě insolvenčního návrhu podaného též druhým insolvenčním navrhovatelem.

30. K tomu je nutno doplnit, že napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že úpadek dlužníka je osvědčen bez ohledu na to, zda své splatné pohledávky vůči dlužníkovi doložili insolvenční navrhovatelé [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“)]. Výhrady, jež dovolatel snáší k pohledávce prvního insolvenčního navrhovatele (i ke způsobu projednání jeho obrany proti ní), jsou tedy z pohledu možného výsledku dovolacího řízení právně bezcenné (nemohou vést ke zrušení dovoláním napadeného usnesení, a tedy ani založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř.), nezpochybňuje-li dovolání závěr odvolacího soudu, že úpadek dlužníka je osvědčen bez zřetele k pohledávkám insolvenčních navrhovatelů.

31. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že závěr, že jako důvod zamítnutí insolvenčního návrhu může být použit argument, že platební neschopnost dlužníka způsobilo protiprávní jednání třetí osoby, jen osvědčí-li dlužník (ve smyslu § 143 odst. 3 insolvenčního zákona), že (takto vzniklou) platební neschopnost bude schopen odvrátit do 3 měsíců od splatnosti svých peněžitých závazků (dluhů), formuloval již v usnesení ze dne 29. června 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2010. K závěrům tohoto usnesení se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších usnesení; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 NSČR 13/2019, uveřejněné pod číslem 99/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. O takovou situaci však v projednávané věci zjevně nešlo.

32. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak i v tomto ohledu v souladu s jednoznačnou dikcí § 141 odst. 2 insolvenčního zákona i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání).

33. K výtkám dovolatele ohledně neprovedení veškerých jím navržených důkazů je třeba zmínit, že ustálenou judikaturou k výkladu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“), anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněný pod číslem 83/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2019“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98. Z R 39/1999, R 71/2009 a R 83/2019 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné). Napadené rozhodnutí je s touto judikaturou v souladu.

34. Jestliže dovolatel polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, rozporuje je, tvrdí, že provedené důkazy měly být hodnoceny jinak a že skutkový děj se stal odlišně, pak těmito námitkami (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak skutkový dovolací důvod, který k dispozici nemá; srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem pak – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).

35. Dále dovolatel – zjednodušeně řečeno – namítá, že hodnota jeho majetku se měla posuzovat ke dni prvního rozhodnutí o úpadku, protože nyní je z důvodu nesprávných rozhodnutí insolvenčního soudu zatížen povinností tvrdit a prokazovat existenci svého majetku v hodnotě o cca 76 mil. Kč vyšší, než jak tomu bylo při prvním rozhodování o úpadku. Současně dovozuje, že tento nesprávný postup soudu mu zakládá právo na náhradu škody.

36. Z § 141 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona však plyne, že pro posouzení úpadku dlužníka je rozhodný skutkový stav, který zde byl k okamžiku vydání rozhodnutí o zjištění úpadku. K tomu srov. v judikatuře již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Soud při rozhodování o úpadku dlužníka tedy vždy posuzuje jeho majetkové poměry ke dni rozhodnutí o úpadku.

37. K námitkám ohledně nedostatečnosti zjišťování skutkového stavu co do úpadku dlužníka Nejvyšší soud uvádí, že výkladem § 3 odst. 2 insolvenčního zákona se zabýval v řadě svých rozhodnutích, zejména v R 83/2012 a v usnesení ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněném pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“).

38. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že to, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá z domněnek uvedených v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, vede jen k tomu, že na dlužníka přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené). Srov. R 83/2012 a R 45/2014.

39. Současně platí, že schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a R 45/2014).

40. V usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že i tam, kde insolvenční soud provádí dokazování (provádí důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku), lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo na základě důkazních návrhů vznesených účastníky insolvenčního řízení, ústí výsledek dokazování v závěr, zda skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje o insolvenčním návrhu věřitele, byly alespoň (jen) osvědčeny (srov. § 131 insolvenčního zákona). Současně tyto závěry ohledně důkazního standardu (tedy že postačuje, pokud má soud úpadek za osvědčený) platí obecně při rozhodování o insolvenčním návrhu, jak pro dlužníka, tak pro věřitele jakožto insolvenčního navrhovatele.

41. S ohledem na výše uvedené tak argumentace dovolatele, že závěry dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyváří nerovnoměrné postavení mezi účastníky řízení a znevýhodňují dlužníka, rovněž nemůže obstát a neodůvodňuje změnu ustálené judikatury.