Pl. ÚS 9/09

Rubrum

1) Právní úprava sporu o rozsah kompetencí mezi státními a samosprávnými orgány platná v České republice pojem "inkludovaného orgánu" nezná. Ústavní soud České republiky v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/06 vymezil pojem státního orgánu (resp. samosprávného orgánu) toliko a výlučně dle kategorie přičitatelnosti, tj. dle toho, zdali je určité osobě anebo skupině osob zákonem svěřena pravomoc, tedy způsobilost jménem státu autoritativně právně relevantně (čili s právními následky pro jiné subjekty) jednat v oblasti veřejnoprávních vztahů. Z pohledu takto definovaného pojmu státního (samosprávného) orgánu může tatáž osoba (skupina osob) v určité své roli být inkludovaným státním (samosprávným) orgánem, v roli jiné ale nabýt povahu státního (samosprávného) orgánu svébytného. Opačný postup, argumentem reductione ad absurdum, by totiž ve svém důsledku vedl k odepření spravedlnosti, k porušení zásady zákazu denegationis iustitiae a tím i principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Měl by totiž v případě negativního sporu o rozsah kompetencí "inkludovaných státních (samosprávných) orgánů" za následek absenci procedury, jež by zajistila další postup rozhodování ve věci. 2) Mezi účely řízení ve sporech o rozsah kompetencí nutno přiřadit i případy, jejichž normativní rámec je dán v době návrhu již neplatnou právní úpravou. Je tomu tak za předpokladu, dopadají-li důsledky kompetenčního sporu na ještě pravomocnými rozhodnutími neskončená řízení, čili vůči projednání kompetenčního konfliktu nestojí argument právní jistoty a ochrany práv třetích osob. 3) Z § 25 zákona č. 7/2002 Sb. vyplývá, že v případě kumulace absence explicitní úpravy a z povahy věci plynoucí nemožnosti použití trestního řádu nutno použít soudcovskou tvorbu práva, spočívající ve vyplnění tzv. pravé mezery v právu. 4) Je-li kasačním nálezem zrušeno pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, na něž obsahově navazují rozhodnutí další, a nemá-li tím být vytvořena situace, kdy pro přijetí těchto rozhodnutí v důsledku kasace nejsou splněny právní podmínky, Ústavní soud současně zruší tato další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vychází přitom, v návaznosti na právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS 188/99, z ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s ustanoveními § 265k odst. 2 a § 269 odst. 2 trestního řádu.

Výrok

Plénum Ústavního soudu dne 28. července 2009 ve složení Vlasta Formánková, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodlo ve věci návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu ve sporu o rozsah kompetencí státních orgánů [čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, § 120 a následující zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] o určení orgánu příslušného vydat rozhodnutí o vyloučení soudce Nejvyššího soudu v kárném řízení podle § 10 odst. 3 in fine zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění platném do 30. září 2008, takto:

Odůvodnění

I. Orgánem příslušným rozhodnout o vyloučení předsedy kárného senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Pácala z projednávání a rozhodnutí kárné věci soudce JUDr. Pavla Kučery, místopředsedy Nejvyššího soudu, (sp. zn. 1 Skno 20/2008) je předseda kolegia Nejvyššího soudu určený k zastupování předsedy Nejvyššího soudu jednacím řádem a rozvrhem práce Nejvyššího soudu. II. Usnesení kárného senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008, o nevyloučení předsedy kárného senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Pácala z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 1 Skno 20/2008, a rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008, o odnětí věci kárně obviněného soudce JUDr. Pavla Kučery vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 Ds 2/2008 a jejím přikázání Vrchnímu soudu v Praze, se zrušují.

Poučení

I. Vymezení věci a rekapitulace návrhu Ústavnímu soudu byl dne 4. května 2009 doručen návrh předsedkyně Nejvyššího soudu na vyslovení příslušnosti předsedy Nejvyššího soudu vydat rozhodnutí o vyloučení soudce Nejvyššího soudu v kárném řízení podle § 10 odst. 3 in fine zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění platném do 30. září 2008, a s ním spojené návrhy na zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 o tom, že předseda kárného senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Pácal není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 1 Skno 20/2008, a na zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 o odnětí věci kárně obviněného soudce JUDr. Pavla Kučery vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 Ds 2/2008 a jejím přikázání Vrchnímu soudu v Praze. V návaznosti na předmětné návrhy zároveň navrhovatelka podává návrh na rozhodnutí o naléhavosti věci podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb. a na rozhodnutí v plénu v souladu s čl. 1 odst. 1 písm. a) sdělení Ústavního soudu, uveřejněného pod č. 185/2008 Sb. V uvedené věci sp. zn. 1 Skno 20/2008 dne 4. března 2009 rozhodl kárný senát Nejvyššího soudu ve složení JUDr. Jiří Pácal, jako předseda, JUDr. Karel Podolka, JUDr. Antonín Draštík, JUDr. Petr Gemmel, JUDr. Ivana Zlatohlávková, jako členové, o tom, že předseda kárného senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Pácal není vyloučen z projednávání a rozhodnutí kárné věci soudce JUDr. Pavla Kučery, místopředsedy Nejvyššího soudu, a dále téhož dne rozhodl o odnětí této kárné věci Vrchnímu soudu v Olomouci a jejím přikázání Vrchnímu soudu v Praze. Dle výtky obsažené v návrhu tak rozhodl navzdory tomu, že předsedkyně Nejvyššího soudu v přípise ze dne 20. února 2009, doručeném dne 26. února 2009 předsedovi kárného senátu JUDr. Jiřímu Pácalovi, a následně v dalším přípise ze dne 3. března 2009, doručeném všem členům kárného senátu (dne 4. března 2009 opětovně JUDr. Jiřímu Pácalovi, dne 4. března JUDr. Karlu Podolkovi, dne 3. března 2009 JUDr. Antonínu Draštíkovi, dne 3. března 2009 JUDr. Petru Gemmelovi, dne 3. března 2009 JUDr. Ivaně Zlatohlávkové) upozornila na svoji kompetenci rozhodnout o vyloučení JUDr. Jiřího Pácala podle § 10 odst. 3 in fine zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008. Navrhovatelka vytýká kárnému senátu nesprávnou aplikaci § 25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném v rozhodné době, protože dané zákonné ustanovení stanoví subsidiární platnost trestního řádu pro úpravu kárného řízení, nestanoví-li zákon č. 7/2002 Sb. jinak, což je právě případ dané kauzy, na kterou dopadá explicitní úprava § 10 odst. 3 in fine zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008. Dle jejího názoru v dané věci nejde o rozhodování o námitce podjatosti, nýbrž o rozhodování o samovyloučení soudce. Upozorňuje na skutečnost, že mezi situací, v níž jde o samovyloučení soudce a situací, v níž jde o námitku podjatosti vznesenou účastníkem řízení, rozlišuje nejen zákon č. 7/2002 Sb., nýbrž i s. ř. s. v ustanovení § 8 odst. 3 a § 8 odst. 5 a stejně tak o. s. ř. v ustanovení § 14 a § 15 odst. 2 a v ustanovení § 15a odst.

1. Ve všech těchto případech samovyloučení je to předseda soudu, kdo určí jiného soudce nebo jiný senát. Navrhovatelka na podporu uvedené argumentace odkazuje na postup JUDr. Jaroslava Holubce, předsedy Vrchního soudu v Olomouci, a JUDr. Vladimíra Stiboříka, předsedy Vrchního soudu v Praze, kteří rovněž neaplikovali ustanovení § 25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném v rozhodné době, nýbrž § 10 odst. 3 téhož zákona, a to když rozhodovali o vyloučení soudců v kárné věci místopředsedy Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Kučery - první o vyloučení JUDr. Ivo Kouřila a druhý o vyloučení JUDr. Ludmily Říhové a JUDr. Romany Vostrejškové. Při posuzování kompetence předsedů vrchních soudů a předsedy Nejvyššího soudu nelze dle navrhovatelky vycházet "z nahodilosti, kdo je procesní stranou v konkrétním kárném řízení". Nepřípadnost aplikace § 25 zákona č. 7/2002 Sb., ve zněním platném v rozhodné době, a tím i § 31 trestního řádu je navrhovatelkou spatřována i ve skutečnosti, že proti rozhodnutí o vyloučení podle § 31 odst. 2 trestního řádu je přípustný opravný prostředek, zatímco v kárném řízení opravný prostředek přípustný není. V návrhu je dále odmítána argumentace kárného senátu Nejvyššího soudu poukazující na okolnost, že předseda soudu rozhodující o vyloučení je současně i stranou kárného řízení, jelikož výlučně předsedové soudů (vyjma ministra spravedlnosti) jsou podle § 8 zákona č. 7/2002 Sb. navrhovateli v kárném řízení, z čehož plyne, že měla-li být relevantní skutečnost, že předseda soudu je současně stranou kárného řízení, musela by se promítnout do úpravy ustanovení § 10 odst. 3 uvedeného zákona. Nadto je v něm upozorňováno, že ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném v rozhodné době, neponechává předsedovi soudu prostor pro diskreci a současně určuje, který soudce nastupuje za soudce vyloučeného. Navrhovatelka v rozhodnutí kárného senátu spatřuje i prvek libovůle. Uvádí, že v řízení o prvním návrhu na delegaci věci kárného řízení proti místopředsedovi Nejvyššího soudu JUDr. Pavlu Kučerovi (sp. zn. 1 Skno 7/2008) JUDr. Jiří Pácal postupem podle § 10 odst. 3 věta první zákona č. 7/2002 Sb. inicioval přípisem ze dne 23. dubna 2008 rozhodnutí předsedkyně o vyloučení podle téhož ustanovení in fine slovy: "oznamuji Vám, že dlouhodobé přátelské vztahy s JUDr. Pavlem Kučerou mohou vzbuzovat obavy o mé podjatosti v jeho kárné věci, a proto navrhuji postup podle § 10 odst. 3 věta třetí zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů". Rozhodnutím předsedkyně Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2008 sp. zn. 1 Skno 7/2008 byl pro uvedené soudce JUDr. Jiří Pácal z projednání a rozhodnutí předmětné věci vyloučen. Za nekonzistentní, bez revokace svého subjektivního postoje, považuje proto navrhovatelka odlišný postup JUDr. Jiřího Pácala v dalším kárném řízení vůči JUDr. Pavlu Kučerovi, místopředsedovi Nejvyššího soudu, a to jednak rozhodnutím o tom, že není z předmětného řízení vyloučen, a jednak rozhodnutím o delegaci, přičemž obě tato rozhodnutí byla přijata kárným senátem Nejvyššího soudu pod jeho předsednictvím. Rozhodnutí o delegaci předsedkyně Nejvyššího soudu vytýká, že se opírá o zpochybnění soudce Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Ivo Kouřila, který jsa vyloučen v kárné věci rozhodovat nemohl, a zcela pomíjí nezávislost a nestrannost zákonných soudců kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci, kteří sami oznámení o skutečnostech, pro které by byli vyloučeni podle ustanovení § 10 odst. 3 věta první zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném v předmětné době, neučinili, pročež neexistují důvody způsobilé založit závěr o potřebě věc odejmout Vrchnímu soudu v Olomouci. Ze všech takto vyložených důvodů má navrhovatelka za to, že spadá do kompetence předsedy soudu, a to i v případě Nejvyššího soudu, rozhodnout o samovyloučení soudce - člena kárného senátu, a nikoli do kompetence kárného senátu. Z pohledu dodržení podmínek pro aktivní legitimaci ve sporu o rozsah kompetencí navrhovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/06 uvádí, že jako předsedkyně Nejvyššího soudu je reprezentant soudní moci stojící dle čl. 92 Ústavy v čele vrcholného orgánu soudní moci, nelze ji považovat za soud ve smyslu čl. 90 a 91 Ústavy, a dále konstatuje, že návrh je přípustný, neboť neexistuje žádný společně nadřízený orgán oprávněný vzniklý kompetenční konflikt mezi předsedkyní Nejvyššího soudu a senátem téhož soudu rozhodnout. Poukazuje dále na závažnost věci a připomíná, že předmětem kárného řízení je jednání místopředsedy Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Kučery v souvislosti s trestním řízením, vedeným proti bývalému místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Navrhovatelka žádá, aby o jejím návrhu bylo rozhodováno plénem Ústavního soudu [čl. 1 odst. 1 písm. a) sdělení Ústavního soudu publikovaného pod č. 185/2008 Sb.], jakož i o přijetí rozhodnutí mimo pořadí z důvodu naléhavosti (§ 39 zákona č. 182/1993 Sb.). S odkazem na ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., za přiměřeného použití § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. a vzhledem k ustálené judikatuře Ústavního soudu, rušící v rámci řízení o ústavní stížnosti proti poslednímu prostředku ochrany práv všechna rozhodnutí mající svůj základ již v rozhodnutí soudu prvního stupně, předsedkyně Nejvyššího soudu navrhuje zrušit související rozhodnutí Nejvyššího soudu o delegaci, neboť nerespektování kompetence předsedkyně Nejvyššího soudu vyústilo v navazující vlastní rozhodnutí o delegaci kárné věci Vrchnímu soudu v Praze. II. Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení Podle § 42 odst. 4 a § 121 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh Nejvyššímu soudu. Ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 28. května 2009, JUDr. Jiří Pácal, předseda kárného senátu Nejvyššího soudu, uvádí, že v dané věci se nejedná o spor o rozsah kompetencí, nýbrž o rozhodování o vyloučení předsedy senátu v kárném řízení před Nejvyšším soudem, tedy o řešení procesní otázky v kárném řízení, pročež navrhuje, aby návrhy předsedkyně Nejvyššího soudu byly odmítnuty jako nepřípustné podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Účastník řízení odkazuje dále na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 a nadto zdůrazňuje, že předsedkyně Nejvyššího soudu jako navrhovatelka kárného řízení, tedy jako jeho účastnice, nemůže rozhodovat o vyloučení předsedy kárného senátu pro rozpor s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což JUDr. Iva Brožová akceptovala v kárném řízení vedeném pod sp. zn. 1 Skno 1/2007 proti soudci Nejvyššího soudu JUDr. Z. S. a rozhodnutím o vyloučení předsedy kárného senátu pověřila místopředsedu Nejvyššího soudu podle čl. 26 odst. 1 jednacího řádu Nejvyššího soudu. Dle předsedy kárného senátu Nejvyššího soudu ale takový postup v daném případě není možný a stejně tak není možné k předmětnému rozhodnutí pověřit podle § 29 jednacího řádu Nejvyššího soudu předsedu kolegia Nejvyššího soudu, neboť ten zastupuje předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu pouze v době jejich nepřítomnosti s výjimkou jejich pravomocí vyhrazených zákonem o soudech a soudcích a obdobně dle něj lze vyložit zákon o kárném řízení soudců. Kárnému senátu Nejvyššího soudu tedy nezbylo, než aplikovat § 25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění účinném do 30. září 2008, a § 31 trestního řádu. Z výše uvedených důvodů účastník řízení navrhuje odmítnutí podaných návrhů podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, případně podle § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona. III. Upuštění od ústního jednání Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že jak navrhovatel, a to tím, že k výslovnému upozornění na presumpci souhlasu ve stanovené lhůtě na výzvu Ústavního soudu nereagoval, tak i účastník řízení explicitně v přípise doručeném Ústavním soudu dne 20. července 2009, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno. IV. Podmínky aktivní legitimace navrhovatelky Návrh na zahájení řízení ve věci sporu o rozsah kompetencí státních orgánů byl podán předsedkyní Nejvyššího soudu dle ustanovení § 120 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/06 Ústavní soud aktivní legitimaci předsedy Nejvyššího soudu v předmětném typu řízení uznal: "Z pohledu právní teorie je předseda Nejvyššího soudu orgánem jiného orgánu - Nejvyššího soudu. To však nic nemění na skutečnosti, že předseda Nejvyššího soudu má v mezích svých výlučných oprávnění … též výlučné oprávnění k podání návrhu na vyřešení kompetenčního sporu, má-li za to, že tento nastal právě např. ignorováním těch oprávnění, která mu zákon přiznává. Takto přiznané kompetence nejsou totiž uděleny Nejvyššímu soudu, nýbrž pouze předsedovi Nejvyššího soudu (srov. Weyr, F.: Teorie práva, Brno-Praha, Orbis, 1936, str. 117). Jestliže jsou určitá oprávnění udělena výlučně předsedovi Nejvyššího soudu, musí mu být dán zároveň prostor tato svá oprávnění prosazovat a hájit soudní cestou nezávisle na stanovisku jiných orgánů. Lze tedy konstatovat, že předseda (nyní předsedkyně) Nejvyššího soudu je státním orgánem způsobilým vznést návrh dle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, resp. ustanovení § 120 a násl. zákona o Ústavním soudu." Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo v souladu se zákonnou úpravou interpretuje pojem orgánu v řízení ve věci sporu o rozsah kompetencí tak, že aktivní legitimaci v něm přiznává nejen "orgánu", nýbrž i jeho částem, disponují-li vlastními kompetencemi (zaváděje přitom zvláštní označení pro takovou část státního orgánu: "Teilorgan"). Příkladem je akceptování aktivní legitimace poslaneckých frakcí Spolkového sněmu (viz BVerfGE 2, 143 (165); 45, 1 (28); 90, 286 (336); 100, 266 (268); 103, 81 (86); 104, 151 (193); 105, 197 (220); 113, 113 (121), BVerfG, 2 BvE 1/07 ze dne 12. 3. 2007, K. Schleich, Das Bundesverfassungsgericht. Stellung, Verfahren, Entscheidungen.

2. Aufl., C. H. Beck, München 1991, s. 56 a násl.). Právní úprava sporu o rozsah kompetencí mezi státními a samosprávnými orgány platná v České republice ale pojem "inkludovaného orgánu" nezná. Ústavní soud České republiky v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/06 vymezil proto pojem státního orgánu (resp. samosprávného orgánu) toliko a výlučně dle kategorie přičitatelnosti, tj. dle toho, zdali je určité osobě anebo skupině osob zákonem svěřena pravomoc, tedy způsobilost jménem státu autoritativně právně relevantně (čili s právními následky pro jiné subjekty) jednat v oblasti veřejnoprávních vztahů. Z pohledu takto definovaného pojmu státního (samosprávného) orgánu může tatáž osoba (skupina osob) v určité své roli být inkludovaným státním (samosprávným) orgánem, v roli jiné ale nabýt povahu státního (samosprávného) orgánu svébytného. Opačný postup, argumentem reductione ad absurdum, by totiž ve svém důsledku vedl k odepření spravedlnosti, k porušení zásady zákazu denegationis iustitiae a tím i principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Měl by totiž v případě negativního sporu o rozsah kompetencí "inkludovaných státních (samosprávných) orgánů" za následek absenci procedury, jež by zajistila další postup rozhodování ve věci. Dle tvrzení navrhovatelky ustanovení § 10 odst. 3 věta třetí zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008, kompetence rozhodovat o každém případu vyloučení člena (předsedy) kárného senátu Nejvyššího soudu příslušela jí, tj. předsedkyni Nejvyššího soudu. Naproti tomu dle stanoviska kárného senátu Nejvyššího soudu (vyjádřeného jednak v jeho rozhodnutí ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 a jednak ve vyjádření jeho předsedy, doručeném Ústavnímu soudu dne 28. května 2009) za okolností, jež nastaly v posuzované věci dle § 25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008, ve spojení s § 31 trestního řádu tato kompetence přísluší kárnému senátu Nejvyššího soudu. V předmětné věci z pohledu judiciálního (viz kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/06), jakož i doktrinárního jde o pozitivní kompetenční spor, v němž dva státní orgány uplatňují výlučnou kompetenci rozhodnout v téže věci. Pro uvedené, jak vyplývá z popisu sporu dle petitu návrhu, jakož i ustálených hledisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu dopadajících na čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a § 120 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., lze na straně navrhovatelky konstatovat naplnění podmínek aktivní legitimace pro řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů. V. Přípustnost návrhu V nálezu sp. zn. III. ÚS 429/2000 Ústavní soud konstatoval, že "účelem řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy dle § 120 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není abstraktní výklad Ústavy (frame of government), případně jednoduchého práva, nýbrž rozhodování takového sporu toliko v kontextu konkrétní věci, v níž právě k uvedenému sporu došlo, a to po uplatnění sporné kompetence buď vydáním meritorního rozhodnutí nebo popřením své příslušnosti (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 58/2000)". Tato teze je analogická tezi, jíž Ústavní soud opakovaně vyslovil v řízení o konkrétní kontrole norem (sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, Pl. ÚS 42/03, Pl. ÚS 38/06), dle níž dojde-li soudce obecného soudu k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito (tedy nikoli pouze v té době platný, ale také v té době již neplatný, avšak ještě aplikovatelný zákon), je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen předložit věc Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy), přičemž odmítnutí poskytnout obecnému soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného zákona pomoc Ústavní soud považoval za důvod vzniku neřešitelné situace umělého právního vakua (čl. 83 a čl. 95 odst. 1 a odst. 2 Ústavy). Lze tudíž uzavřít, že mezi účely řízení ve sporech o rozsah kompetencí nutno přiřadit i případy, jejichž normativní rámec je dán v době návrhu již neplatnou právní úpravou. Je tomu tak za předpokladu, dopadají-li důsledky kompetenčního sporu na ještě pravomocnými rozhodnutími neskončená řízení, čili vůči projednání kompetenčního konfliktu nestojí argument právní jistoty a ochrany práv třetích osob. Nadto zákon o Ústavním soudu pro podání návrhu, který nutně reflektuje již vydané rozhodnutí (ve smyslu § 125), nestanoví žádnou lhůtu. Tuto lhůtu Ústavní soud v dosavadní judikatuře nevyvodil ani případnou procesní analogií (např. k § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), resp. z povahy věci (např. požadavkem bezodkladného podání návrhu). V první řadě se tím vytváří nerovnost uvnitř právního řádu, když v řízení civilním pro podání žaloby pro zmatečnost z důvodu přijetí rozhodnutí, jež nenáleží do pravomoci soudů (§ 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), je stanovena lhůta tří měsíců od doručení daného rozhodnutí (§ 234 odst. 1 o. s. ř.), když v řízení trestním je možnost podat stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného omezena lhůtou šesti měsíců ode dne právní moci napadeného rozhodnutí (§ 272 trestního řádu). Neexistence lhůty pro podání návrhu v řízení ve sporech o rozsah kompetencí spjatých s již vydaným sporným rozhodnutím zakládá nejistotu v právních vztazích, jejichž rizika v rozhodující míře nenesou v kompetenčním sporu stojící subjekty, nýbrž fyzické a právnické osoby, o jejichž právech bylo rozhodováno. Vycházeje z takto naznačených důvodů lze považovat za důvodné vyžadovat podání návrhu v předmětných případech bez zbytečného odkladu. Jelikož předmětný návrh splňuje takto vytyčené kautely, není dán důvod jeho odmítnutí jak z důvodu nepříslušnosti [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], tak i opožděnosti [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], a konečně vzhledem ke skutečnosti, že o předmětném kompetenčnímu sporu nepřísluší rozhodovat jinému orgánu podle zvláštního zákona a ani společně nadřízenému orgánu, není zároveň dán důvod jeho odmítnutí pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 122 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. VI. Ratio decidendi Navrhovatelka opírá uplatňovanou kompetenci o ustanovení § 10 odst. 3 věta třetí zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008, dle kterého: "Rozhodne-li předseda soudu, že je dán důvod k vyloučení člena senátu, povolá do funkce předsedy senátu jeho zástupce, a jde-li o člena senátu, určí do senátu soudce v pořadí prvního z počtu náhradníků anebo určí losem jiného přísedícího." Účastník řízení pak pro případ, je-li předseda soudu navrhovatelem v kárném řízení a místopředseda soudu soudcem, vůči němuž je kárné řízení vedeno, uplatňuje kompetenci rozhodovat o vyloučení soudce (předsedy) kárného senátu dle § 25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008 ("Nestanoví-li tento zákon jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu."), ve spojení s § 31 trestního řádu (dle jehož odstavce 1 "o vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát"). Ustanovení § 25 zákona č. 7/2002 Sb. doslova převzalo dikci ustanovení § 24 zákona č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců. Přiměřené použití trestního řádu pro kárné řízení soudců je podmíněno absencí explicitní úpravy v zákoně č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, nebo z povahy věci plynoucím odlišným závěrem. Jinými slovy, explicitní úprava použití trestního řádu vylučuje a stejně tak je použití trestního řádu vyloučeno v případech, v nichž sice explicitní úprava chybí, z povahy věci ale plyne "něco jiného", čili plyne nemožnost přiměřené aplikace trestního řádu. Předmětné zákonné ustanovení tedy stanoví následující aplikační posloupnost: explicitní úpravu, v případě její absence trestní řád a v případě kumulace její absence a z povahy věci plynoucí nemožnosti použití trestního řádu soudcovskou tvorbu práva, spočívající ve vyplnění tzv. pravé mezery v právu. Účastník řízení v rozhodnutí ze dne ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 navzdory explicitní úpravě (obsažené v § 10 odst. 3 věta třetí zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008) postupoval dle § 25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008, ve spojení s § 31 trestního řádu, čili judikoval contra legem. Ústavní soud se v řadě nálezů vyslovil k podmínkám, za nichž lze akceptovat interpretaci a aplikaci contra legem. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 v této souvislosti konstatoval: "Soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci." K obdobnému závěru dospěl i v případech napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem (sp. zn. III. ÚS 258/03). V posuzované věci by doslovná interpretace a z ní plynoucí aplikace § 10 odst. 3 věty třetí zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008, měla ten následek, že stejný subjekt, jenž je účastníkem řízení, by rozhodoval o vyloučení soudce. Měla by za následek dotčení v principu nezávislosti a nestrannosti soudcovského rozhodování (ve smyslu čl. 81 a následujících Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny), jelikož soudní orgán (předseda soudu) by rozhodoval o podjatosti soudce v řízení, jehož je stranou. Uvedený důvod nutno považovat za akceptovatelný pro postup contra legem. Z výše naznačeného algoritmu aplikace § 25 zákona č. 7/2002 Sb. plyne pak nutnost zodpovědět otázku, neplyne-li s ohledem na posuzovanou věc z povahy věci "něco jiného", což přiměřenou aplikaci trestního řádu vylučuje. V nálezu sp. zn. III. ÚS 182/99 se Ústavní soud vyslovil k aplikaci § 31 odst. 1 trestního řádu, přičemž dospěl k závěru, že za ústavně konformní lze v něm zakotvený postup považovat toliko za podmínky přezkumu nadřízeným soudem: Dle § 31 odst. 1 trestního řádu v trestním řízení o vyloučení z důvodu podjatosti rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, o vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. Důsledkem přijetí výkladu § 141 odst. 2 trestního řádu, jenž by v případě námitky podjatosti soudce odvolací instance vylučoval přezkum nadřízeným soudem, by pak byl stav, kdy v takovém případě by rozhodoval dotčený orgán, jinak řečeno v řízení o vyloučení z důvodu podjatosti ,procesní strana'. Takováto konstrukce by založila rozpor se základním procesním principem, dle něhož nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci, tedy principem, jenž je komponentem základního práva domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jinými slovy vyjádřeno, mechanizmus obsažený v § 31 trestního řádu, jenž by nebyl doplněn o garanci nezávislého a nestranného soudního přezkumu, Ústavní soud označil za rozporný s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 81 a následujícími Ústavy. Vycházeje z uvedené teze nelze než dospět k závěru, dle něhož postup kárného senátu Nejvyššího soudu v předmětné věci byl v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3 věty třetí, jakož i § 25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008, pročež - bez dalšího - nebyl příslušný vydat rozhodnutí o vyloučení soudce Nejvyššího soudu v kárném řízení. Jak již bylo uvedeno, z § 25 zákona č. 7/2002 Sb. vyplývá, že v případě kumulace absence explicitní úpravy a z povahy věci plynoucí nemožnosti použití trestního řádu nutno použít soudcovskou tvorbu práva, spočívající ve vyplnění tzv. pravé mezery v právu. Platí-li v předmětné věci pro nemožnost přenosu kompetence dle § 10 odst. 3 věty třetí zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008, z předsedy na místopředsedu Nejvyššího soudu obdobné důvody, jež brání v jejím výkonu předsedovi, nutno stanovit příslušný soudní orgán, jenž by plně dostál požadavkům plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 81 a následujícím Ústavy. Dle čl. 29 Jednacího řádu Nejvyššího soudu při nepřítomnosti předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu zastupuje předsedu Nejvyššího soudu jím pověřený předseda kolegia, jenž ale není oprávněn vykonávat pravomoc vyhrazenou v zákoně o soudech a soudcích výlučně předsedovi a v jeho nepřítomnosti místopředsedovi Nejvyššího soudu. Jelikož za takovou nelze považovat pravomoc, jež by byla v rozporu s uvedenými ustanoveními ústavního pořádku, tímto orgánem je předseda kolegia pověřený obecným pravidlem zastupováním předsedy Nejvyššího soudu při nepřítomnosti předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu (rozvrhem práce). Vycházeje z takto vyložených důvodů plénum Ústavního soudu o návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu ve sporu o rozsah kompetencí státních orgánů [čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, § 120 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] o určení orgánu příslušného vydat rozhodnutí o vyloučení soudce Nejvyššího soudu v kárném řízení podle § 10 odst. 3 in fine zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění platném do 30. září 2008, rozhodlo tak, že orgánem příslušným rozhodnout o vyloučení předsedy kárného senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Pácala z projednávání a rozhodnutí kárné věci soudce JUDr. Pavla Kučery, místopředsedy Nejvyššího soudu, (sp. zn. 1 Skno 20/2008) je předseda kolegia Nejvyššího soudu určený k zastupování předsedy Nejvyššího soudu jednacím řádem a rozvrhem práce Nejvyššího soudu. VII. Kasační následky nálezu Důsledkem přijetí výroku nálezu dle § 124 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je ve smyslu § 125 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 o tom, že předseda kárného senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Pácal není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 1 Skno 20/2008. V nálezu sp. zn. III. ÚS 188/99 Ústavní soud uvedl, že dle marginární rubriky k § 63 zákona č. 182/1993 Sb. se pro řízení před Ústavním soudem předpokládá použití soudních řádů, přičemž samotná dikce uvedeného ustanovení již pak odkazuje pouze na občanský soudní řád a předpisy vydané k jeho provedení, přičemž uvedený rozpor mezi plurálem obsaženým v marginární rubrice a konkrétním odkazem v dikci normy nutno interpretovat v tom smyslu, že pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení, pakliže z povahy věci na danou procesní situaci nedopadá přiměřené použití toliko řádu trestního. Je-li kasačním nálezem zrušeno pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, na něž obsahově navazují rozhodnutí další, a nemá-li tím být vytvořena situace, kdy pro přijetí těchto rozhodnutí v důsledku kasace nejsou splněny právní podmínky, Ústavní soud současně zruší tato další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vychází přitom, v návaznosti na uvedený právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS 188/99, z ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s ustanoveními § 265k odst. 2 a § 269 odst. 2 trestního řádu. Pro uvedené Ústavní soud zrušil i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 o tom, že předseda kárného senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Pácal není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 1 Skno 20/2008, navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 o odnětí věci kárně obviněného soudce JUDr. Pavla Kučery, vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 Ds 2/2008, a jejím přikázání Vrchnímu soudu v Praze. Vzhledem k bezodkladnému projednání a rozhodování v předmětné věci považuje Ústavní soud rozhodnutí o naléhavosti věci podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb. za bezpředmětné.

Rubrum

I. Vymezení věci a rekapitulace návrhu II. Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení III. Upuštění od ústního jednání IV. Podmínky aktivní legitimace navrhovatelky V. Přípustnost návrhu VI. Ratio decidendi VII. Kasační následky nálezu Odlišné stanovisko soudců Pavla Rychetského a Jana Musila k nálezu sp.zn. Pl. ÚS 9/09 Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/09 I. Osoba zjevně neoprávněná II. Nepřípustný návrh III. Nepříslušnost Ústavního soudu Odlišné stanovisko Jiřího Nykodýma, soudce Ústavního soudu, uplatněné podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb. k nálezu Ústavního soudu