Pl.ÚS 23/13

Rubrum

Podle ustanovení čl. 88 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu. Z citovaného ustanovení plyne, že v zásadě není v pravomoci Ústavního soudu zrušit ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V proceduře přijetí zákona o Ústavním soudu a ani v naplnění kompetence zákonodárce v intencích čl. 88 odst. 2 Ústavy Ústavní soud nedostatky neshledal.

Výrok

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z soudců Stanislava Balíka (soudce zpravodaje), Ludvíka Davida, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Jaroslava Fenyka, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jiřího Nykodýma, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové a Michaely Židlické o návrhu skupiny 18 senátorů Parlamentu České republiky, zastoupených JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem se sídlem v Praze 6, Českomalínská 516/27, na zrušení části ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "nejméně 41" a ve slovech "nejméně 17" a zrušení části ustanovení § 64 odst. 5 téhož zákona ve slovech "požadovaným počtem poslanců nebo senátorů", za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení, a vlády České republiky jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

Návrh se odmítá.

Poučení

I.

1. Ústavní soud obdržel dne 5. února 2013 návrh aktivně legitimované skupiny 18 senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále jen "navrhovatelé"), zastoupených advokátem JUDr. Karolem Hrádelou, na zrušení celého zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), popřípadě jeho jednotlivých v návrhu blíže konkretizovaných ustanovení. Kromě toho se navrhovatelé týmž návrhem domáhali zrušení části ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve slovech "nejméně 41" a ve slovech "nejméně 17" a zrušení části ustanovení § 64 odst. 5 téhož zákona ve slovech "požadovaným počtem poslanců nebo senátorů".

2. Usnesením ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, Ústavní soud podle § 112 odst. 2 občanského soudního řádu, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, vyloučil k samostatnému řízení návrh na zrušení části ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve slovech "nejméně 41" a ve slovech "nejméně 17" a návrh na zrušení části ustanovení § 64 odst. 5 téhož zákona ve slovech "požadovaným počtem poslanců nebo senátorů", neboť předmětem těchto návrhů je obsahově samostatná problematika aktivní legitimace v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů. Řízení o těchto návrzích (dále jen "návrh") je po pravomocném vyloučení této věci k samostatnému projednání vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 23/13.

3. Navrhovatelé jsou ve vztahu k počtům poslanců a senátorů stanoveným pro aktivní legitimaci ve skupinách 41 poslanců a 17 senátorů v napadených částech ustanovení § 64 zákona o Ústavním soudu přesvědčeni, "že stanovení tak vysokého kvora pro Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy porušuje materiální jádro ústavy a brání v končeném důsledku volné soutěži politických sil a vede k zneužití demokratických institucí." 4. Obě komory Parlamentu České republiky ve svých vyjádřeních ponechaly rozhodnutí v této věci na Ústavním soudu.

5. Ustanovení § 64 zákona o Ústavním soudu zní: § 64 Podání návrhu (1) Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je oprávněn podat prezident republiky, skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, vláda za podmínek uvedených v § 118, ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona, nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v § 119 odst. 4 tohoto zákona. (5) Návrh skupiny poslanců nebo skupiny senátorů podle odstavce 1 písm. b) a odstavce 2 písm. b) musí být podepsán požadovaným počtem poslanců nebo senátorů. (6) Pokud se v tomto oddílu mluví o zákonu, rozumí se jím též zákonné opatření Senátu, které bylo schváleno Poslaneckou sněmovnou podle čl. 33 odst. 5 Ústavy .

6. Návrh je zjevně neopodstatněný.

7. Podle ustanovení čl. 88 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu. Z citovaného ustanovení plyne, že v zásadě není v pravomoci Ústavního soudu zrušit ustanovení zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. září 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (č. 318/2009 Sb.), formuloval nosné důvody pro derogaci ústavního zákona č. 195/2009 Sb. Dovodil, že jím podrobně "vyložená východiska představují základ pro přijetí odpovědi na [...]otázky, týkající se pojmových znaků ústavních zákonů, toho, zdali tyto musí splňovat kromě podmínky procedurální dle čl. 39 odst. 4 Ústavy i podmínku kompetence (zmocnění) dle čl. 9 odst. 1 Ústavy anebo dle jiného výslovného ústavního zmocnění (čl. 2 odst. 2, čl. 10a odst. 2, čl. 11, čl. 100 odst. 3), a podmínku materiální, stanovenou v čl. 9 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud stojí na stanovisku, dle něhož je platnost ústavního zákona dána naplněním všech tří uvedených podmínek: podmínky procedurální, podmínky kompetenční (zmocňovací) a podmínky materiální (souladu s nezměnitelnými principy demokratického právního státu). V posuzované věci pak dospěl k závěru o ústavně nepřípustné individuální a retroaktivní povaze ústavního zákona č. 195/2009 Sb., k závěru o porušení čl. 9 odst. 1 Ústavy, čl. 21 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 16 odst. 1 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Ústavy v intenzitě zakládající zásah do čl. 9 odst. 2 Ústavy." 9. Obdobné důvody v dané věci splněny zjevně nejsou. Ani v proceduře přijetí zákona o Ústavním soudu a ani v naplnění kompetence zákonodárce v intencích čl. 88 odst. 2 Ústavy Ústavní soud nedostatky neshledal. Ostatně ještě přísnější názor vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 31/12 bodu 19.

10. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů návrh na zrušení části ustanovení § 64 odst. 1. písm. b) a části ustanovení § 64 odst. 5 zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu].

Rubrum

I. Odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové k usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/13 ze dne 10. 12. 2013 Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa k výroku a odůvodnění usnesení sp. zn. Pl. ÚS 23/13 Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka