12 Co 957/2003

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě ve věci žalobce Ing. L. B., bytem v obci NnO., proti žalovaným 1/ V.B., bytem v obci O., 2/ J. M., , bytem v obci NnO., o určení vlastnictví, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 10.10.2002, č.j. 7 C 712/98-68, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: Soud prvního stupně rozsudkem v prvním výroku zamítl žalobu na určení, že žalobce a žalovaní jsou spoluvlastníky pozemku parcelní číslo xxxx – zahrada o výměře 6253 m 2 , zapsaného v katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem v Třebíči na listu vlastnictví č. xxxx pro obec a katastrální území NnO, každý s podílem 1/3. Ve druhém výroku rozsudku rozhodl soud o tom, že se žalovaným nepřiznává náhrada nákladů řízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce a navrhl jeho změnu tak, aby bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno. Žalobce považuje za nesouladné se zamítavým výrokem rozsudku zjištění soudu prvního stupně, že je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jakož i aktivní legitimace žalobce na vedení sporu a pasivní legitimace žalovaných v něm. Odůvodnění napadeného rozsudku provází snaha soudu žalobě nevyhovět a vyhnout se řešení základního problému žaloby – neplatnosti právního úkonu osoby jednající v duševní poruše dle § 38 odst. 2 o.z. Spíše než otázkou případného vypořádání dědictví po zemřelé dárkyni se soud měl zabývat ustanovením § 145 odst. 2 o.z., jehož výklad pro daný případ znamená, že darovací smlouvu nebylo možno platně uzavřít bez souhlasu dárkyně, jež byla ovšem stižena duševní chorobou. Žalobce dále soudu prvního stupně vytýkal, že jeho rozsudek nemá oporu v zákoně ani judikatuře a jedná se spíše o soubor ničím nepodložených hypotéz, se kterými lze pro jeho povšechnost, nekonkrétnost a nekonzistenci jen obtížně polemizovat. Závěrem také upozorňoval, že právní posouzení věci v napadeném rozsudku není v souladu s předchozím právním názorem odvolacího soudu. Žalovaní se k odvolání nevyjádřili. Usnesením ze dne 30. 9.2003, sp. zn. 12 Co 957/2002 Krajský soud v Brně účastníky vyzval k podání písemného sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení odvolacího jednání. Současně je poučil, že pokud výzvě nevyhoví ve stanovené pětidenní lhůtě, bude soud předpokládat, že vůči rozhodnutí věci bez nařízení jednání nemají námitky. Usnesení bylo doručeno všem účastníkům řízení, ale ve stanovené lhůtě na něj nebylo žádným způsobem reagováno. Poněvadž odvolání žalobce bylo v této věci podáváno zjevně jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.), odvolací soud s využitím ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. rozhodl o podaném odvolání v souladu s ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízení odvolacího jednání. Krajský soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Odvolací námitky žalobce vycházející zjevně z nízké úrovně jeho právní erudice jsou veskrze nedůvodné. V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu prezentovaným v předcházejícím usnesení ze dne 6. 2.2002, sp. zn. 12 Co 786/99 doplnil nalézací soud dokazování sdělením obsahu výpisu z katastru nemovitostí listu vlastnictví č. xxxx pro obec a katastrální území NnO a z provedeného dokazování vyvodil správná skutková zjištění, která následně i správně právně posoudil. Odvolací soud se ztotožňuje jak s posouzením úplné věcné legitimace účastníků tohoto sporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6.1997, sp.zn. 3 Cdon 1319/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9/1997, rozhodnutí č. 71), tak i s názorem, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví je dán jak ve vztahu k podílu požadovanému žalobcem, tak i ve vztahu k vymezení rozsahu podílového spoluvlastnictví obou žalovaných. Jestliže jsou totiž oba žalovaní v katastru nemovitostí zapsanými podílovými spoluvlastníky, každý k ideální jedné polovině předmětných nemovitostí, pak za situace, že by bylo vyhověno toliko žalobě na určení žalobcova spoluvlastnictví k ideální jedné třetině nemovitostí (a ve zbytku žaloba zamítnuta), není z výrokové části rozsudku (§ 159 odst. 2 o.s.ř.) dostatečně patrno, na úkor kterého ze žalovaných, případně zda na úkor obou a v jakém rozsahu, deklaruje vyhovující výrok žalobcův spoluvlastnický podíl. Je tedy třeba dát soudu prvního stupně za pravdu v tom, že žalobou uplatněný petit komplexně řešící spoluvlastnické vztahy všech účastníků k předmětným nemovitostem je způsobilý vytvořit pevný právní základ pro postavení všech účastníků sporu, a proto je na požadovaném určení dán naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c/ o.s.ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3.1997, sp. zn. 3 Cdo 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3/1997, rozhodnutí č. 21; rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.12.2002, sp. zn. 22 Cdo 1798/2002). Nedůvodnost uplatněné žaloby pak skutečně spočívá v tom, že podle hmotného práva i dosavadní judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.12.2000, sp.zn. 20 Cdo 1897/98 – R 61/2001) se dědic nemůže domáhat určení, že je spoluvlastníkem věci patřící dle jeho tvrzení k okamžiku smrti zůstaviteli za situace, že existuje více dědiců a dědictví ohledně sporné věci nebylo vypořádáno. V dědickém právu se uplatňuje zásada, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. i po této novele). K přechodu zůstavitelem zanechaného majetku dochází tedy bezprostředně v okamžiku smrti fyzické osoby a nabytí vlastnického práva dědictvím nebylo podmíněno rozhodnutím státního notářství (dle o.z. před citovanou novelou) a ani dnes není podmíněno rozhodnutím soudu. Zákon však předpokládal a předpokládá, že po smrti zůstavitele může dědic ještě projevit svou vůli dědictví odmítnout (§ 463 a § 465 o.z. ve znění po novele i před novelou). Navíc, je-li zde více dědiců, mohou se o vypořádání dědictví dohodnout (§ 482 o.z. ve znění před novelou i po novele). Z těchto důvodů je nezbytné žalovat nejprve na určení, že zůstavitel byl v den své smrti vlastníkem věci, a proto byla žalobcem uplatněná žaloba jako předčasná soudem prvního stupně správně zamítnuta. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, který v zásadě odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy úspěšným žalovaným náklady řízení nevznikly. Žalovaným nevznikly náklady ani v průběhu odvolacího řízení, a proto o jejich náhradě rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, jak je ve druhém výroku rozsudku uvedeno. Poučení: Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání jen tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání se podává do 2 měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně. V Brně dne 28.11.2003 předseda senátu