13 CO 169/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Dušana Schinzel a soudců Mgr. Hany Střítecké a JUDr. Jiřího Horáka ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o výživné manželky, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen„ soud prvního stupně“) ze dne 31. 3. 2021, č. j. 5 C 19/2019-503,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění takto: Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 157 166,90 Kč, do tří měsíců od právní moci rozsudku, k rukám advokátky žalovaného.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24 877,60 Kč, do tří měsíců od právní moci rozsudku, k rukám advokátky žalovaného.

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném výživného ve výši 8 000 Kč měsíčně s účinností od [datum] (výrok I.). Soud prvního stupně pak zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném úhrady výživného ve výši 7 000 Kč měsíčně s účinností od 24. 1. [číslo] (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalovaného (výrok III.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě žalobkyně, kterou se domáhala stanovení výživného manželky ve výši 15 000 Kč měsíčně s účinností od [datum]. Svůj požadavek žalobkyně odůvodnila tím, že v září 2018 se žalovaný odstěhoval z rodinné domácnosti, žalobkyně byla v té době na rodičovské dovolené a pobírala pouze rodičovský příspěvek a dávky sociální podpory. Na své potřeby si přivydělávala brigádně, musí však měsíčně hradit splátky hypotéky ve výši 15 000 Kč, leasingové splátky na vozidlo ve výši 13 500 Kč a výdaje za energie ve výši 7 000 Kč. Taktéž hradí náklady na soukromou školku nezletilé dcery. S uvedenými výdaji jí musí vypomáhat rodina. Žalovaný si žije nad poměry, zatímco žalobkyně žije v bídě a zadlužuje se. Žalobkyně v průběhu řízení, dne [datum] vzala žalobu částečně zpět (ohledně nároku na výživné ve výši 8 000 Kč měsíčně) a nadále požadovala výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žádný z manželů se nenacházel v období let 2019 – 2020 v situaci, kdy by nebyl schopen zajišťovat přiměřeně své potřeby. Nebylo zjištěno, že by v tomto období byla hmotná a kulturní úroveň manžela v porovnání s hmotnou a kulturní úrovní manželky na podstatně odlišné úrovni v neprospěch žalobkyně. Žalobkyně má vyživovací povinnost ke čtyřem dětem, žalovaný ke třem dětem, oba hradí výživné na dvě dosud nezletilé děti. Dcera účastníků, s níž byla žalobkyně do konce května 2020 na rodičovské dovolené, je na základě pravomocného rozhodnutí soudu od [datum] ve výlučné péči žalovaného. Taktéž další dcera žalobkyně [jméno] je nyní v péči otce na Slovensku. Ze zpráv úřadu práce soud prvního stupně zjistil příjem žalobkyně, který za rok 2019 činil celkově částku 287 748 Kč, i to, že v rozhodném období pobírala žalobkyně dávky SSP. Od [datum] je žalobkyně vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, kdy jí po podpůrčí dobu byla vyplácena podpora v nezaměstnanosti. Rovněž bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalobkyni byla úřadem práce nabízena volná pracovní místa s výdělkem od 12 000 Kč do 31 000 Kč měsíčně. Dále bylo prokázáno, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitostí, které dosud užívá, a to nemovitostí v [obec] v hodnotě nejméně 10 000 000 Kč, a nemovitostí na [země] v [příjmení] [jméno], které koupila dne [datum] za 34 000 euro, a jejichž hodnota od této doby vzrostla. Žalobkyně používá luxusní vůz [příjmení] [příjmení] X5. Náklady na její bydlení činí částku cca 5 000 Kč. Pokud se týká příjmů žalovaného, vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že tento byl v rozhodném období zaměstnán. V roce 2019 činil jeho průměrný výdělek částku 22 900 Kč měsíčně a dále mu byly vypláceny cestovní náhrady ve výši 10 000 Kč. V letním období pak měl měsíčně přivýdělek od 5 000 Kč do 10 000 Kč. V roce 2020 činil jeho průměrný měsíční příjem 26 000 Kč a v roce 2021 částku 25 578 Kč, bez cestovních náhrad. Náklady na bydlení žalovaného se pohybují ve výši 16 000 Kč měsíčně, když tento bydlí v nájemním bytě. Žalovaný nevlastní žádný majetek vyšší hodnoty.

4. Při právním posouzení věci soud prvního stupně aplikoval § 697 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že životní úroveň účastníků byla v rozhodném období let 2019 – 2020 obdobná a není důvod, aby o výživném manželky rozhodoval soud. Pro období roku 2021 považoval soud prvního stupně přiznání výživného žalobkyni za rozporné s dobrými mravy, když její pracovní způsobilost není omezená, nic jí nebrání, aby byla zaměstnána na plný úvazek, či aby nepřijala některé z míst, které jí byly nabídnuty úřadem práce. Vyhýbá-li se žalobkyně pracovní a výdělečné činnosti, nelze jí výživné přiznat. Soud prvního stupně při svém právním hodnocení přihlédl i k tomu, že mezi účastníky není uplatněn zákonný majetkový režim, účastníci mají oddělený majetek, k jehož hodnotě při rozhodování přihlížel. Z důvodu částečného omezení žaloby ohledně požadavku na výživné manželky ve výši 8 000 Kč měsíčně od [datum] řízení zastavil. Ve zbývající výši pak soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou a pro rozpor s dobrými mravy zamítl. Úspěšnému žalovaného pak přiznal právo na náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

5. Proti výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, v němž namítala, že se soud prvního stupně nedostatečně zabýval otázkou výdajů žalobkyně na živobytí, či jejích výdajů spojených s péčí o její čtyři děti. Žalobkyně má za to, že žalovaný úmyslně nedokládá své skutečné příjmy, když příjmy, které doložil, by nepokryly jeho měsíční náklady. Žalobkyně dále uváděla, že soud prvního stupně nepřihlédl ke skutečnosti, že apartmán v [příjmení] [jméno] užívá matka žalobkyně a již několik měsíců je nabízen k prodeji. Dům v [obec] je zatížen hypotékou, kterou žalobkyně splácí splátkami ve výši 15 300 Kč měsíčně a současně jej hodlá prodávat. Totéž platí i automobilu BMW X5, který žalobkyně sice nyní užívá, ale zamýšlí jej rovněž prodat. Z kupní ceny pak musí splatit leasing, který jí byl na koupi automobilu poskytnut. Žalobkyně taktéž namítala, že za žalovaného splácí dluhy, k nimž nebylo v řízení přihlédnuto. Není zaměstnána z důvodu nutnosti péče o děti, dojíždění za dcerou na [země], a protože kvůli zranění nemůže vykonávat práci, kde by musela stát či chodit déle než 6 hodin. Kvalifikaci má pouze v oboru švadlena, kdy v současné pandemické době je textilní průmysl utlumen. Pokud se týká výroku o náhradě nákladů řízení, navrhovala, aby soud aplikoval § 150 o. s. ř. z důvodu jejích nízkých příjmů a proto, že částka, kterou soud prvního stupně žalovanému přiznal, je pro žalobkyni likvidační.

6. Žalovaný navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil. K námitkám žalobkyně uvedl, že náklady na soukromou školku nezletilé dcery účastníků byly zapříčiněny čistě rozhodnutím žalobkyně. Pokud jde o apartmán v [příjmení] [jméno], není významné, kdo ho užívá, ale skutečnost, že žalobkyně je jeho vlastnicí. O prodeji domu v [obec] nelze uvažovat, protože na této nemovitosti vázne exekuce se zákazem jejího zcizení. V případě tvrzené realizace prodeje automobilu BMW X5 nedojde ke změně životní úrovně žalobkyně v rozhodném období. Co do zaměstnání žalobkyně a jejích postojů k hledání práce provedl soud prvního stupně rozsáhlé dokazování a dospěl ke správným závěrům. Stejně tak má žalovaný za to, že nebyly splněny podmínky pro moderaci výše náhrady nákladů řízení či aplikaci § 150 o. s. ř.

7. Výrok I. napadeného rozsudku, kterým bylo řízení částečně zastaveno, nebyl odvoláním napaden, proto samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

8. Ve vztahu k výroku II. napadeného rozsudku Krajský soud v [obec] (dále jen„ odvolací soud“ – § 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, řízení jeho vydání předcházející, správnost skutkových zjištění soudu a jejich právního posouzení, nařídil k projednání odvolání jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro potvrzení výroku II. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

9. Dle § 697 o. z.: (1) Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů. <i>(2) Pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném.</i> Dle § 911 o. z.: <i>Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.</i> Dle § 913 o. z.: <i>(1) Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.</i> <i>(2) Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.</i> 10. Odvolací soud má za to, že ohledně skutkové stránky věci soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, z něhož dospěl ke správným skutkovým závěrům. Soud prvního stupně se podrobně zabýval majetkovou situací obou účastníků. Správně vyhodnotil otázku příjmů jak žalobkyně, tak i žalovaného, i otázku jejich výdajů. Soud prvního stupně jasně a srozumitelně vysvětlil úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, důkazy posoudil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž postupoval v souladu s pravidly logického myšlení. Rozsah dokazování byl podrobný a plně dostačující pro učinění jednotlivých skutkových zjištění i celkového závěru o skutkovém stavu věci, s nímž se odvolací soud ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně kromě příjmů zjištěných soudem prvního stupně v rozhodném období, disponuje i movitým a nemovitým majetkem značné hodnoty. Takovýto majetek žalovaný nemá. Příjmy obou účastníků se pak v rozhodném období pohybovaly na zhruba stejné úrovni. Stejně tak soud prvního stupně správně vyšel z údajů o výdajích v souvislosti s bydlením účastníků, když zjistil, že tím, že žalovaný žije v nájemním bydlení, jsou jeho výdaje nepoměrně vyšší. Soud prvního stupně se řádně zabýval i otázkou péče o nezletilé děti a hrazení výživného. Na skutková zjištění soudu prvního stupně tak odvolací soud plně odkazuje.

11. Rovněž tak právní posouzení věci soudem prvního stupně shledává odvolací soud zcela správným. Za zcela stěžejní odvolací soud považuje skutečnost, že dle § 911 o. z. nelze výživné přiznat, pokud je oprávněný schopen sám se živit. V dané věci dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně je a v rozhodném období byla schopna se sama živit, když zde není žádná okolnost, která by jí v tomto bránila. Žalobkyně již v době podání žaloby nepečovala celodenně o nezletilou dceru [anonymizováno]. Tato navštěvovala soukromou mateřskou školku., jak potvrdila sama žalobkyně. Od července 2020 pak nezletilá byla již v péči otce. Další z dcer žalobkyně byla rovněž svěřena do péče jejího otce a ostatní dvě děti navštěvovaly vyšší stupeň základní školy či střední školu, tudíž děti žalobkyně nebyly v oblasti péče celodenně odkázány na žalobkyni. Není tak pravdou tvrzení žalobkyně, že musí pečovat o čtyři nezletilé děti. Žalobkyně nemá žádné zdravotní omezení a je v tzv. produktivním věku, kdy je způsobilá výkonu práce a není důvod, aby nepracovala ať již jako OSVČ či jako zaměstnanec. Pokud tvrdí, že z důvodu jejího zranění není možné, aby měla zaměstnání, kde by stála či chodila déle než 6 hodin, není tím vyloučena jakákoli jiná práce (sedavé zaměstnání), navíc v situaci, kdy je sama vyučená švadlena a tato práce je převážně vykonávána v sedě. Jak bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, úřadem práce byla žalobkyni nabízena zaměstnání v oboru, v němž je vyučena, a tyto ona nepřijala. Není tak splněna základní podmínka pro přiznání výživného, neboť žalobkyně je osobou, která je schopna sama se živit. Z jejího postoje, který v řízení před soudem prezentuje, se podává, že se spíše stálému a pravidelnému zaměstnání úmyslně vyhýbá. Žalobkyní tvrzený důvod, že nemůže být zaměstnána, neboť se stýká s dcerami, které jsou v péči otců, rovněž nemůže obstát. Styky s nezletilou [příjmení] a nezletilou [jméno] jsou stanoveny o víkendech, a to nikoli každý víkend. Je tak v silách žalobkyně najít si zaměstnání (i v jejím oboru), které je převážně nutno vykonávat ve všední dny a se kterým lze skloubit i návštěvy u svých dcer. Navíc pro víkendový styk s dcerou [jméno] na Slovensku není bezpodmínečně nutné si vyhradit čas od pátku až do pondělí, jak to tvrdila, když styk má být dle rozhodnutí soudu realizován v sobotu. Taktéž argument žalobkyně, že není možné sehnat práci v jejím oboru z důvodu covidové situace je zcela nepřípadný. Jak vyplynulo z dokazování, i přes pandemickou situaci byla žalobkyni úřadem práce dána doporučení na volná pracovní místa. Žalobkyně je však bez uvedení řádného důvodu neakceptovala. Veškeré námitky žalobkyně ve vztahu k nemožnosti být trvale zaměstnána ze shora uvedených důvodů hodnotí odvolací soud jako účelové, vedené snahou spíše se práci a získání pravidelného příjmu vyhýbat. Za této situace tak s ohledem na § 911 o. z. nelze žalobkyni výživné přiznat.

12. Soud prvního stupně pak zcela správně při hodnocení případné vyživovací povinnosti žalovaného vyšel z § 697 o. z. a nehodnotil pouze příjmy a výdaje obou účastníků, ale zejména jejich hmotnou a kulturní úroveň. Odvolací soud je nadto toho názoru, že hmotná úroveň žalobkyně je vyšší než hmotná úroveň žalovaného. Žalobkyně oproti žalovanému disponuje nemovitým majetkem značné hodnoty. Bydlí v rodinném domě, který má ve svém výlučném vlastnictví, zatímco žalovaný žije v nájemním bytě. Žalobkyně má dále ve svém vlastnictví apartmán v [příjmení] [jméno]. V tomto směru nelze přisvědčit námitkám žalobkyně, že nemovitosti hodlá prodat, když ve vztahu k vyživovací povinnosti mezi manžely není hodnoceno toliko jejich prosté vlastnictví, ale právě hodnota tohoto vlastnictví. Tato se v rozhodné době pro požadavek na stanovení výživného prodejem nemovitostí nijak nezmění. Naopak žalobkyně i v případě tvrzeného prodeje nemovitostí nabude finanční prostředky, čímž se její hmotná úroveň nesníží. Ze stejného důvodu není důvodná ani námitka žalobkyně, že apartmán v [příjmení] [jméno] sama neužívá, když důležité je právě vlastnictví této nemovitosti a zejména jeho majetková hodnota. Navíc soud majetkové poměry hodnotí v době, za kterou žalobkyně žádá výživné, proto jakýkoli hypotetický budoucí prodej majetku žalobkyně není možno brát v úvahu při rozhodování o požadovaném výživném za období let 2019 – 2021. Totéž lze pak říci i o vlastnictví automobilu BMW X5. Pro účely tohoto řízení je stěžejní majetková hodnota vozidla ve vztahu k životní úrovni žalobkyně v rozhodném období, nikoli jeho možný prodej v budoucnu. Soud prvního stupně tak zcela správně hodnotil životní úroveň obou účastníků ve smyslu § 697 o. z., a správně dospěl k závěru, že majetkové poměry žalobkyně jsou natolik dobré, že jí nelze požadované výživné přiznat. V tomto ohledu je pak nedůvodný i argument žalobkyně, že soud prvního stupně řádně nezkoumal potencionální možnosti dalšího výdělku žalovaného, když u žalobkyně se tímto zabýval. Dle názoru odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně v souladu s § 913 o. z. Žalovaný má stálé zaměstnání a příjmy z něj byly v řízení řádně doloženy. Oproti tomu žalobkyně není zaměstnána, neprovozuje ani žádnou živnost, proto soud prvního stupně správně vedl dokazování v tom směru, aby zjistil, zda je v možnostech a schopnostech žalobkyně být zaměstnána či vykonávat výdělečnou činnost.

13. Pokud žalobkyně argumentuje vysokými výdaji v podobě hrazení hypotéky či leasingu na automobil, nutno dodat, že tyto závazky na sebe vzala z důvodu zvýšení své životní úrovně a zcela dobrovolně. K takovýmto závazkům nelze ve vztahu k vyživovací povinnosti nijak přihlédnout. Pokud se zavázala k úhradě splátek půjček v takové výši, jak uvádí, musela si být vědoma nutnosti vysokých splátek a musela prokázat, že je schopna tyto splátky hradit. Vzhledem k tomu, že závazek z hypotéky na sebe vzala v době, kdy již byla na mateřské dovolené s nezletilou [příjmení] a její oficiální příjmy tak byly omezeny na rodičovský příspěvek, je zřejmé, že musela mít zajištěn dostatečný příjem pro splácení hypotéky. Soud prvního stupně tak majetkové poměry žalobkyně hodnotil zcela správně. Odvolací soud pak považuje za naprosto zarážející, že žalobkyně argumentuje zatajováním příjmů ze strany žalovaného, když sama v celém soudním řízení neuváděla úplné informace o svých příjmech, zcela účelově poskytovala jen údaje, které považovala sama za vhodné a svá tvrzení měnila podle toho, jak se jí zrovna hodilo. Správně soud prvního stupně vyhodnotil požadavek žalobkyně na výživné pro rok 2021 navíc jako rozporný s dobrými mravy s odůvodněním, že žalobkyně promyšleně uvádí nepravdy ohledně svého majetku a příjmů, a že ač nemá omezení pracovní způsobilosti a děti, které má v péči, nevyžadují její celodenní přítomnost, vyhýbá se stálému zaměstnání, a tím pravidelnému příjmu, a požaduje tak tento pravidelný příjem de facto kompenzovat přiznáním výživného. I v tomto směru odvolací soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku včetně citace použité judikatury.

14. Odvolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně postupoval správně i pokud hodnotil vyživovací povinnost žalovaného v souvislosti se společným jměním manželů, kdy přihlédl k tomu, že účastníci měli oddělený majetkový režim, což se nutně musí promítnout i do hodnocení podmínek pro naplnění atributů výživného. Žalobkyně tak v průběhu manželství nabývala majetek do svého výlučného vlastnictví a tuto okolnost soud prvního stupně řádně zhodnotil. Pokud pak tedy jde o námitku žalobkyně, že za žalovaného splácí dluhy, k nimž nebylo v řízení přihlédnuto, nelze tuto námitku zohlednit v případě hodnocení podmínek pro přiznání výživného. Případné dluhy vzniklé za trvání manželství účastníků je nutno řešit podáním samostatné žaloby, ať již směřující k vypořádání společného jmění manželů, či v případě odděleného majetkového režimu podáním žaloby na plnění.

15. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací námitky žalobkyně nejsou důvodné, a lze uzavřít, že soud prvního stupně správně žalobu výrokem II. rozsudku zamítl, a odvolací soud proto tento výrok, za užití § 219 o. s. ř., jako věcně správný potvrdil.

16. Ve vztahu k výroku III. napadeného rozsudku (o náhradě nákladů řízení) odvolací soud dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro jeho změnu, neboť výše náhrady nákladů řízení žalovaného nebyla stanovena správně. Žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně plně úspěšný, když žaloba byla zamítnuta a částečné zpětvzetí žaloby bylo učiněno na základě svobodné vůle žalobkyně, která až v průběhu řízení přehodnotila svůj požadavek na výši požadovaného výživného. Žalovaný má tak dle § 142 odst. 1 o. s. ř. (ohledně meritorního výroku II. rozsudku soudu prvního stupně) a § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. (ohledně částečného zastavení řízení z viny žalobkyně výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně) vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly za právní zastoupení v řízení. Odměna jeho zástupkyně byla vypočtena za období, kdy bylo řízení vedeno o požadavku žalobkyně na výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně, tedy do doby částečného zpětvzetí žaloby ([datum]), dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „advokátní tarif“), a to z tarifní hodnoty dle § 8 odst. 2 advokátního tarifu (pětinásobek hodnoty ročního plnění, čili 900 000 Kč). Za jeden úkon právní služby tak přísluší zástupkyni žalovaného odměna ve výši 11 900 Kč. Za uvedené období učinila zástupkyně žalovaného celkem 6 úkonů (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření ve věci samé ze dne [datum], písemné vyjádření ve věci samé ze dne [datum], účast u jednání soudu prvního stupně dne [datum] a [datum] a písemné vyjádření ve věci samé ze dne [datum]). Odměna tak za toto období činí částku 71 400 Kč. Dne [datum] byla žaloba vzata žalobkyní částečně zpět, a předmětem řízení se tak stal požadavek žalobkyně na výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně. Tarifní hodnota sporu tak pro období od [datum] činila dle § 8 odst. 2 advokátního tarifu částku 420 000 Kč a zástupkyni žalovaného tak náleží odměna za jeden úkon právní služby ve výši 9 980 Kč. Od uvedeného dne učinila zástupkyně žalovaného celkem 5 úkonů právní služby (písemné vyjádření ve věci ze dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum] a [datum], účast na jednání soudu dne [datum], které trvalo déle než 2 hodiny). Za tyto úkony tak náleží zástupkyni žalovaného odměna ve výši 49 900 Kč. Dále pak zástupkyni žalovaného náleží náhrada hotových výdajů za uvedené úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu. Náleží jí též náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 2 advokátního tarifu za dostavení se k jednání dne [datum], které bylo odročeno bez projednání věci, a to ve výši 4 990 Kč coby jedné poloviny mimosmluvní odměny. K odměně a náhradě hotových výdajů je pak připočtena i 21% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 27 276,90 Kč.

17. S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud výrok III. usnesení soudu prvního stupně změnil (za přiměřeného užití § 220 odst. 1 o. s. ř.) tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 157 166,90 Kč.

18. Pokud se týká požadavku žalobkyně na aplikaci § 150 o. s. ř. dospěl odvolací soud k závěru, že pro to nejsou splněny podmínky. Je konstantě judikováno, že při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.) je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1840/10). Ustanovení § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3015/09). Odvolací soud má za to, že v projednávané věci neexistují žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo možno žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznat (odepřít). Bylo svobodným rozhodnutím žalobkyně, zda podá žalobu, a rovněž sama se rozhodla, v jaké výši bude výživné požadovat, ačkoliv byla od počátku sporu právně zastoupena a musela tak být informována o tom, že výše odměny advokáta se odvíjí od výše jejího požadavku v řízení před soudem. Tvrzení žalobkyně v tom směru, že výše nákladů řízení je pro ni likvidační, když má omezen možnosti příjmů, bylo vyvráceno i dokazováním provedením v řízení před soudem prvního stupně. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně není nijak omezena v možnostech získat si stálé zaměstnání či možnost výdělku a vlastní majetek značné hodnoty, ze kterého lze náhradu nákladů řízení uhradit. Stejně tak není ani na místě argument žalobkyně, že by měla platit náklady řízení osobě, vůči které má pohledávky, když i tato situace je řešitelná při využití jiných právních institutů. Ustanovení § 150 o. s. ř. neslouží bez dalšího k zohlednění nepříznivé majetkové či jiné situace žalobkyně, a to, aniž by existovaly určité okolnosti, jež nějak individualizují situaci účastníků řízení. Řečeno jinak, zmíněné ustanovení neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi účastníky, ale k řešení situací, v nichž by bylo nespravedlivé, aby úspěšný účastník (zde žalovaný) obdržel náhradu nákladů řízení. Žádná individuální ani specifická situace však v projednávané věci nenastala a samo o sobě pouhé tvrzení žalobkyně o její špatné majetkové situaci, které navíc bylo v řízení vyvráceno (viz výše), nemůže vést k tomu, že by neměla být povinna nahradit žalovanému náklady řízení, jež ostatně může zaplatit žalovanému například po dokončení avizovaného prodeje nemovitostí či automobilu. Vzhledem k výši náhrady nákladů řízení odvolací soud stanovil delší lhůtu splatnosti tak, aby žalobkyně měla dostatek času si určenou částku zajistit, ať již uváděným prodejem svého majetku či jinak.

19. Výrok II. tohoto rozsudku je odůvodněn § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Úspěšný žalovaný má vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 24 877,60 Kč, jež sestává z odměny za dva úkony právní služby po 9 980 Kč (tarifní hodnota sporu určená dle § 8 odst. 2 advokátního tarifu z požadavku žalobkyně na výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně), a to písemné vyjádření k odvolání ze dne [datum] a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]. Dále pak zástupkyni žalovaného náleží náhrada hotových výdajů za uvedené úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, tedy celkem 600 Kč. K odměně a náhradě hotových výdajů je pak připočtena i 21% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 4 317,60 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení žalovaného tak činí částku 24 877,60 Kč.