13 CO 233/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Dušana Schinzel a soudců JUDr. Terezy Richterové a JUDr. Jiřího Horáka ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , PSČ obec zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o vzájemné žalobě o zaplacení částky 312 800 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen„ soud prvního stupně“) ze dne 16. 6. 2022, č. j. 41 C 58/2022-99

I. Rozsudek soudu prvního stupně se výroku I. potvrzuje v části, kterou bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 303 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. v části, kterou bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 9 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení, a dále ve výroku II. zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl vzájemnou žalobu žalované o zaplacení částky 312 800 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 66 004 Kč (výrok II.).

2. Takto soud první stupně rozhodl o vzájemné žalobě žalované podané u soudu prvního stupně dne [datum], kterou se domáhala po žalobkyni zaplacení částky 312 800 Kč s příslušenstvím. Vzájemnou žalobu žalovaná odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela jako prodávající s žalobkyní jako kupující kupní smlouvu, na základě které převedla do vlastnictví žalobkyně klisnu [anonymizováno] a klisnu [anonymizováno] (dále též„ koně“) za kupní cenu ve výši 30 000 Kč (dále též„ kupní smlouva“). Žalovaná tvrdila, že v kupní smlouvě bylo sjednáno převzetí koní žalobkyní nejdříve dne [datum], do kdy se žalovaná zavázala hradit náklady spojené s ošetřením, léčením, kováním a ustájením klisen. Tvrdila, že žalobkyně si dne [datum] koně nevyzvedla, a proto na základě ujednání v čl. III. odst. 4 kupní smlouvy přešla povinnost hradit náklady spojené s péčí o koně na žalobkyni; navíc se dne [datum] klisně [anonymizováno] narodilo hříbě, a proto žalovaná byla nucena hradit za žalobkyni i náklady spojené s péčí o toto hříbě. Žalovaná požadovala jednak zaplacení nákladů na ustájení koní, a to klisny [anonymizováno] v období od [datum] do [datum], klisny [anonymizováno] v období od [datum] do [datum] a hříběte v období od [datum] do [datum] (ve výši 300 Kč denně za každého koně), a dále požadovala zaplacení různých nákladů na veterinární péči o koně.

3. Žalovaná podala vzájemnou žalobu v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 41 C 105/2021 o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhá vydání koní s odůvodněním, že je odmítla žalobkyni vydat, ačkoliv se žalobkyně stala jejich vlastnicí na základě uzavřené kupní smlouvy. Vzájemnou žalobu soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 2. 2022, č. j. 41 C 105/2021-79, vyloučil k samostatnému řízení. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že soud prvního stupně nesprávně označil v záhlaví napadeného rozsudku žalobkyni jako žalovanou a žalovanou jako žalobkyni, ačkoliv v řízení o vzájemné žalobě zůstává procesní postavení účastníků neměnné. V záhlaví tohoto rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen„ odvolací soud“) jsou již účastnice označeny správně svým původním procesním postavením.

4. Žalobkyně se ke vzájemné žalobě vyjádřila tak, že byla ochotna uhradit žalované náklady na péči o koně za období od [datum] do [datum], kdy byla připravena si koně převzít, což jí ale žalovaná znemožnila. Na den [datum] si žalobkyně zajistila přepravní přívěs pro koně a řidiče, avšak žalovaná jí odmítla žalobkyni koně vydat, resp. podmiňovala jejich vydání úhradou faktur třetích osob, což nemělo oporu v zákoně ani v závazkovém vztahu mezi účastnicemi. Takto se sama žalovaná dostala do prodlení s předáním koní, přičemž žalobkyně jí chtěla dlužné peníze předat v hotovosti, což žalovaná odmítla, a tak je žalobkyně vložila na účet; i přesto žalovaná odmítla dne [datum] koně žalobkyni vydat. Z uvedeného důvodu tedy podle názoru žalobkyně nemohly žalované vzniknout odůvodněné náklady na péči o koně.

5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná jako prodávající uzavřela s žalobkyní jako kupující dne [datum] kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej dvou koní, za které žalobkyně žalované zaplatila kupní cenu ve výši 30 000 Kč. Podle kupní smlouvy se žalovaná zavázala koně žalobkyni předat nejdříve dne [datum] s tím, že se zavázala hradit náklady spojené s jejich ošetřováním, léčením, kováním a ustájením do okamžiku jejich předání žalobkyni, nejdéle však do [datum]. Žalobkyně si zajistila pro odvoz koní dopravu na den [datum], avšak z SMS komunikace mezi účastnicemi vyplývá, že žalovaná jí odmítla koně vydat s tím, že požadovala zaplacení finanční částky na blíže neuvedený bankovní účet; žalobkyně navrhla zaplacení požadované částky v hotovosti, což žalovaná odmítla. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že nárok žalované není důvodný, neboť z žádného ujednání kupní smlouvy nebylo prokázáno, že předání koní je vázáno na zaplacení nějaké finanční částky, a pokud žalovaná vydání koní podmínila zaplacením blíže neurčené finanční částky z nespecifikovaného důvodu, pak porušila své povinnosti vyplývající z kupní smlouvy, a dostala se do prodlení s předáním koní. Byla to tedy žalovaná, která svým jednáním znemožnila žalobkyni koně převzít, neposkytla jí součinnost, ačkoliv jí žalobkyně oznámila datum převzetí koní, a v rozporu s kupní smlouvou znemožnila žalobkyni nabýt vlastnické právo ke koním, za něž žalobkyně řádně uhradila kupní cenu. V chování žalované spatřoval porušení povinnosti poskytnout řádnou součinnost žalobkyni při splnění závazku koně převzít. Nárok žalované nepovažoval za důvodný také proto, že v kupní smlouvě bylo ujednáno, že náklady spojené s ošetřováním, léčením, kováním a ustájením koní hradí žalovaná nejdéle do [datum]; kdo hradí tyto náklady po datu [datum] z kupní smlouvy nevyplývá. S ohledem na tyto závěry se nezabýval výší nároku žalované, neboť její vzájemnou žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalovaná. V odvolání uvedla, že soud prvního stupně nepostupoval procesně správně, když rozhodl o vyloučení vzájemné žaloby k samostatnému řízení z původního řízení o žalobě na vydání koní, neboť v řízení o žalobě na vydání koní by byla řešena otázka oprávněnosti jejich vydání, která je klíčová i pro toto řízení. Soud prvního stupně tedy předčasným rozhodnutím zatížil odvolací soud podaným odvoláním, ačkoliv není známo konečné rozhodnutí o žalobě žalobkyně na vydání koní. Žalovaná též nesouhlasila s interpretací kupní smlouvy soudem prvního stupně, neboť pokud v ní měly účastnice ujednáno, že žalovaná hradí náklady spojené s péči o koně do [datum], plyne z toho logicky, že jelikož si žalobkyně koně nevyzvedla, hradí od tohoto data náklady spojené s péčí o koně ona. Žalobkyně neprojevovala žádný zájem o koně a žalovanou nekontaktovala, přitom jí muselo být jasné, že s pobytem koní u žalované jsou spojené náklady na jejich ustájení a péči. Žalovaná dále namítala, že soud prvního stupně nesprávně postupoval při uplatnění zásady koncentrace řízení ve smyslu § 118b o. s. ř., neboť žalovanou o koncentraci řízení nepoučil v předvolání k jednání, a nesprávně ji poučil o koncentraci řízení u prvního jednání soudu prvního stupně dne [datum]. Nesprávnost tohoto postupu pak vedla k tomu, že soud prvního stupně nemohl o vzájemné žalobě rozhodnout, aniž by se zabýval otázkou vzniku zadržovacího práva, které žalovaná vůči žalobkyni uplatnila. Podle žalované prokazuje oprávněnost její pohledávky vůči žalobkyni také to, že žalobkyně započítala vůči pohledávce žalované svou pohledávku, čímž pohledávku žalované uznala.

7. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

8. Odvolací soud (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, řízení jeho vydání předcházející, správnost skutkových zjištění soudu a jejich právního posouzení, nařídil k projednání odvolání jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), při němž zčásti zopakoval dokazování a dále jej doplnil (§ 213 odst. 3, 4 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro potvrzení převážné části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a ve zbývající části jsou dány důvody pro jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná při jednání odvolacího soudu dne [datum] k výzvě odvolacího soudu uvedla, odkazujíc na její tvrzení u jednání soudu prvního stupně dne [datum] ve věci žaloby o vydání koní, že odmítla koně vydat žalobkyni z toho důvodu, že řádně uplatnila zadržovací právo ke koním, a to prostřednictvím SMS zprávy ze dne [datum] v 21:42 hodin. Uvedla, že zadržovací právo uplatnila proto, že jí žalobkyně dlužila náklady na inseminaci a březost koní, přičemž tento dluh vyplývá z faktur ze dne [datum] a [datum] vystavených žalobkyni dodavatelem [právnická osoba] Kromě dluhu vyplývajícího z těchto faktur ještě žalovaná uplatnila zadržovací právo z důvodu existence dalšího dluhu, a to za náklady na ustájení koní ve výši 300 Kč denně za každého ze dvou koní. Zadržovací právo ke koním uplatnila proto, že měla pochybnosti o solventnosti žalobkyně, pokud jde o úhradu zmíněných dluhů za inseminaci a březost koní a za náklady na jejich ustájení, neboť žalované bylo známo, že žalobkyně dluží za ustájení také jezdeckému klubu [příjmení] [jméno]. Dále žalovaná uvedla, že za dobu od [datum] do [datum] požaduje vzájemnou žalobou po žalobkyni částku 9 600 Kč, která je představována náklady na ustájení dvou koní ve výši 300 Kč denně za každého koně (600 Kč x 16 dní = 9 600 Kč). Zbylou částku ve výši 303 200 Kč žalovaná požaduje za období od [datum] do [datum] a tato částka sestává z nákladů na ustájení koní a z dalších nákladů na veterinární péči o koně.

10. Odvolací soud zjistil na základě jím provedeného dokazování následující skutkový stav věci: a) dne [datum] byla mezi žalovanou jako prodávající a žalobkyní jako kupující uzavřena kupní smlouva o převodu vlastnictví ke dvěma koním (klisna [anonymizováno] a klisna [anonymizováno]) za kupní cenu 30 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala žalobkyni koně předat po odstavu hříběte, které se narodilo klisně [anonymizováno], po uplynutí minimálně šesti měsíců od jeho narození, tzn. nejdříve dne [datum] v jezdecké stájí [anonymizováno]. Bylo dohodnuto, že náklady spojené s ošetřováním, léčením, kováním a ustájením koní hradí žalovaná do okamžiku předání koní, nejdéle však do dne [datum] Tyto skutečnosti byly zjištěny z kupní smlouvy na č. l. 7 spisu. b) kupní cenu ve výši 30 000 Kč žalobkyně zaplatila žalované koncem srpna 2019 (přesné datum není pro posouzení věci významné). Tato skutečnost byla mezi účastnicemi nesporná. c) ve dnech 13. 2. a [datum] proběhla mezi účastnicemi komunikace prostřednictvím SMS zpráv. Dne [datum] žalovaná nejprve poslala žalobkyni zprávu, že na účtu není žádná platba, pro koně ať tedy nejezdí; účtuje jí za každý den ustájení 300 Kč. Na tuto zprávu odpověděla žalobkyně téhož dne v 19:39 hod. tak, že zítra přijede a peníze dá žalované v hotovosti, peníze neodešly kvůli přečerpanému limitu; přijede okolo 9 hod. ráno. Na tuto zprávu odpověděla žalovaná ve 21:42 hod. tak, aby žalobkyně poslala peníze na účet a aby nezapomněla na zaplacení ustájení, pošle jí číslo účtu pro tuto platbu; dokud nebudou peníze na účtu, nikdo žalobkyni koně nevydá, jela by zbytečně. Na tuto zprávu odpověděla žalobkyně téhož dne (čas odeslání zprávy není patrný) tak, že od 27. 1. ví, že koně mohou odjet, a že jí pan [příjmení] 6.

2. říkal, že tam chybí ten doplatek; požádala žalovanou o zaslání čísla účtu s tím, že peníze vloží přímo na účet, potřebuje vědět sumu; má na zítra kamion a nechápe, proč nemůže peníze předat osobně při předání koní; je její chyba, že na to zapomněla, ale ztratil se jí e-mail, nevšimla si ho. Na tuto zprávu žalovaná odpověděla následující den [datum] zprávou v 6:41 hod. tak, aby si vše žalobkyně zařídila, jak chce; ať počítá náklady na ustájení za dva koně od 1. 2. ve výši 300 Kč za jednoho; koně žalobkyni vydá, až budou všechny peníze na účtu. Tyto skutečnosti odvolací soud zjistil z SMS komunikace účastnic na č. l. 26 spisu. d) dne [datum] vystavila [právnická osoba] CZECH spol. s r.o. jako dodavatel fakturu na jméno žalobkyně na úhradu částky 10 890 Kč za inseminační dávku hřebce, se splatností faktury dne [datum], a dne [datum] vystavila na jméno žalobkyně fakturu na částku 10 890 Kč za doplatek za březost se splatností faktury dne [datum] Tyto skutečnosti odvolací soud zjistil z faktur na č. l. 23 a 24 spisu. e) pokud jde o [právnická osoba] CZECH spol. s r.o., od [datum] je jejím jednatelem žalovaná, jejím společníkem byla žalovaná od [datum] do [datum] Tyto skutečnosti odvolací soud zjistil z internetového úplného výpisu z obchodního rejstříku na č. l. 135-137 spisu. f) poprvé si žalobkyně mohla převzít koně od žalované dne [datum], což bylo mezi účastnicemi nesporné. Vyplývá to i z kupní smlouvy, a ostatně náklady na péči o koně žalovaná požaduje právě od [datum]. I žalobkyně v SMS zprávě uvedla, že od [datum] ví, že koně mohou odjet. g) žalobkyně byla poprvé připravena si koně od žalované převzít dne [datum], na který měla dojednané vozidlo na odvoz koní a řidiče. K převzetí koní onoho dne nedošlo proto, že žalovaná odmítla žalobkyni koně vydat z důvodu existence dluhu.

11. Odvolací soud se nejprve zabýval procesní námitkou žalované o nesprávnosti postupu soudu prvního stupně při vyloučení vzájemné žaloby k samostatnému řízení, a dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná. Je sice skutečností, že žaloba o vydání koní a vzájemná žaloba o zaplacení nákladů na péči o koně spolu skutkově souvisí, nicméně není vyloučeno, aby zmíněné žaloby byly projednány v samostatných řízeních. Pro účely rozhodnutí o vzájemné žalobě je sice podstatné, zda žalovaná oprávněně odmítla žalobkyni koně vydat (pokud by takový postup žalované byl v souladu s právem, vznikl by jí nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o koně), nicméně oprávněnost postupu žalované (vznik zadržovacího práva ke koním) si mohl odvolací soud posoudit v tomto řízení o vzájemné žalobě jako předběžnou otázku, a nemusel vyčkávat skončení řízení o žalobě na vydání koní. Je tomu tak proto, že otázka oprávněnosti požadavku žalobkyně na vydání koní, resp. otázka oprávněnosti nevydání koní žalovanou, bude soudem prvního stupně v uvedeném řízení řešena pouze v odůvodnění rozhodnutí, nikoliv v jeho výroku. Řečeno jinak, výsledek řízení o vzájemné žalobě není bez dalšího vázán na výsledek řízení o žalobě na vydání koní (to platí i zrcadlově naopak), a proto soud prvního stupně mohl věc vzájemné žaloby vyloučit k samostatnému řízení a nemusel vyčkávat na skončení řízení o žalobě na vydání koní.

12. Další procesní námitka žalované spočívala v tom, že soud prvního stupně nesprávně postupoval při aplikaci pravidel tzv. koncentrace řízení ve smyslu § 118b o. s. ř. Tato námitka je taktéž nedůvodná. Účinky koncentrace skončením prvního jednání u soudu prvního stupně dne [datum] totiž nenastaly, neboť toto jednání nelze považovat za„ skončené“ ve smyslu § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. s ohledem na to, že při něm soud prvního stupně neprovedl všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1, 2 o. s. ř. (nesdělil výsledky přípravy jednání, a neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů provede). Tento závěr odvolací soud opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] ročník 2013.

13. Po procesní stránce se ještě sluší podotknout, že žalovaná mohla tvrzení a důkazy o zadržovacím právu ke koním (resp. důvodu a okolnostem nevydání koní žalobkyni) uplatnit poprvé až v odvolacím řízení, neboť nejde o nepřípustně nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 205a o. s. ř., jelikož byly uplatněny již před soudem prvního stupně. Je přitom lhostejné, že šlo o tvrzení a důkazy vnesené do řízení žalobkyní, ačkoliv ve vztahu k zadržovacímu právu tížilo břemeno tvrzení a důkazní žalovanou. Nehraje také roli, že u soudu prvního stupně nebyl důvod nevydání koní označen jako„ uplatnění zadržovacího práva“, neboť jde jen o právní kvalifikaci určitého skutku, a tato kvalifikace je věcí soudu a nikoliv účastníků.

14. Zjištěný skutkový stav věci odvolací soud po právní stránce posoudil následovně.

15. Především je třeba odmítnout názor žalované, který prosazovala až do okamžiku, než začala tvrdit skutečnosti o vzniku zadržovacího práva, tedy že její nárok na zaplacení nákladů na péči o koně vyplývá přímo z kupní smlouvy. Jak je však zcela zřejmé z textu kupní smlouvy, účastnice se dohodly pouze na tom, kdo ponese náklady na péči o koně v době do [datum] (žalovaná); o následujícím období není ve smlouvě žádná zmínka. Jedná se jen o spekulaci žalované, že text kupní smlouvy lze vyložit tak, že pokud se žalovaná zavázala hradit náklady na péči o koně do [datum], tak náklady na péči o koně v následujícím období ponese žalobkyně.

16. Mezi účastnicemi byla uzavřena platná kupní smlouva o převodu koní z vlastnictví žalované do vlastnictví žalobkyně za kupní cenu 30 000 Kč, kterou žalobkyně žalované zaplatila na konci měsíce srpna 2019, přičemž v kupní smlouvě bylo ujednáno, že koně jsou ve vlastnictví žalované do zaplacení kupní ceny. Jelikož byla kupní cena zaplacena ještě před uzavřením kupní smlouvy a nebylo v ní ujednáno o okamžiku převodu vlastnického práva ničeho, vyplývá z ustanovení § 1099 o. z., že k převodu vlastnického práva ke koním z žalované na žalobkyni došlo okamžikem účinnosti kupní smlouvy, tedy jejím podpisem oběma účastnicemi dne [datum]. Od tohoto dne je tedy vlastníkem koní žalobkyně a žalovaná byla povinna žalobkyni koně předat dne [datum]. Žalovaná byla připravena splnit svou smluvní a zákonnou povinnost předat koně žalobkyni (§ 2087 o. z.) dne [datum], avšak žalobkyně svoji smluvní a zákonnou povinnost koně převzít (§ 2118 o. z.) ke dni [datum] nesplnila, resp. tuto povinnost porušila. Žalobkyně byla připravena koně od žalované převzít až dne [datum], avšak pro koně si nepřijela, neboť jí je žalovaná odmítla vydat (v SMS komunikaci žalovaná jako důvod nevydání uvedla blíže neurčený dluh a dále nezaplacené náklady na ustájení koní ve výši 300 Kč za každého koně). V odvolacím řízení žalovaná toto své jednání vysvětlila blíže tak, že odmítla žalobkyni koně vydat z důvodu uplatnění zadržovacího práva v SMS zprávě ze dne [datum] ve 21:42 hod.

17. Odvolací soud se tedy musel zabývat tím, zda vzniklo zadržovací právo žalované ke koním, neboť v kladném případě by žalovaná nejen že měla právem uznaný důvod koně žalobkyni nevydat, ale především by měla vůči žalobkyni podle § 1397 odst. 2 o. z. právo na náhradu nákladů účelně vynaložených na péči o koně, které nyní vzájemnou žalobou po žalobkyni požaduje. 18. § 1395 odst. 1 o. z.: <i>Kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat.</i> 19. Odvolací soud dospěl k závěru, že zadržovací právo žalované ke koním nevzniklo. Je tomu tak proto, že žalovaná sice měla povinnost vydat žalobkyni cizí movitou věc (koně ve vlastnictví žalobkyně), kterou měla u sebe a kterou by jinak měla povinnost žalobkyni vydat, nebyla však splněna podmínka pro vznik zadržovacího práva spočívající v tom, že by žalobkyně měla vůči žalované splatný dluh.

20. Žalovaná uvedla, že důvodem zadržení koní byly tyto dluhy žalobkyně: a) dluh za zajištění inseminace a březosti klisny podle faktur ze dne [datum] a [datum] Z uvedených faktur vyplývá, že věřitelem tohoto dluhu není žalovaná, nýbrž [právnická osoba] CZECH spol. s r.o. Je třeba zdůraznit, že kupní smlouvu uzavřela žalovaná jako fyzická osoba, a nikoliv jako osoba právnická, a proto žalovaná nebyla oprávněna koně zadržet k zajištění dluhu, který měla žalobkyně nikoliv vůči žalované, ale vůči třetí osobě (zmíněné obchodní společnosti). Na věci samozřejmě nic nemění skutečnost, že žalovaná byla v té době jednatelem a společníkem zmíněné obchodní společnosti. b) dluh na nákladech za ustájení koní ve výši 300 Kč denně za každého koně V době uplatnění zadržovacího práva žalovanou dne [datum] ve 21:42 hod. nebyl tento dluh splatný. Poprvé totiž žalovaná žalobkyni vyzvala k zaplacení nákladů na ustájení koní SMS zprávou dne [datum] v 17:02 hod., a mezi touto výzvou žalované a uplatněním zadržovacího práva tedy uplynula doba pouze necelých 5 hodin, v průběhu které nemohla splatnost dluhu nastat. Šlo o dluh splatný na výzvu žalované coby věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.), který byla žalobkyně povinna splnit„ bez zbytečného odkladu“, avšak dobu necelých 5 hodin nelze v žádném případě považovat za dobu, ve které by byla žalobkyně reálně schopna předmětný dluh splnit„ bez zbytečného odkladu“. To vše s přihlédnutím k tomu, že splatnost dluhu měla nastat na základě výzvy uskutečněné formou zprávy v rámci SMS komunikace, při které se řešila zejména otázka předání koní. Případy vzniku zadržovacího práva u nesplatného dluhu, jež jsou uvedeny v § 1395 odst. 2 o. z., pak nebyly žalovanou tvrzeny a nevyšly v řízení ani najevo; navíc si snad ani nelze představit, že by okolnosti uvedené v § 1395 odst. 2 o. z. mohly nastat v průběhu necelých 5 hodin.

21. Odvolací soud má tedy za to, že žalovanou tvrzené zadržovací právo ke koním nevzniklo, a proto byla žalovaná povinna žalobkyni dne [datum] koně vydat, což neučinila. Za této situace žalovaná nemá právo na požadovanou náhradu nákladů vynaložených na péči o koně (§ 1397 odst. 2 o. z.) za dobu od [datum], a tyto náklady nemůže požadovat ani z jiného právního důvodu. Zejména je nemůže požadovat z titulu náhrady škody, neboť žalobkyně byla dne [datum] připravena splnit svou povinnost převzít koně, což jí žalovaná bez právem uznaného důvodu znemožnila. Žalovaná je proto v prodlení, a nemůže tak přicházet v úvahu prodlení žalobkyně, resp. porušení její povinnosti koně převzít. Nárok žalované na zaplacení nákladů na péči o koně za dobu od [datum] do [datum] ve výši 312 800 Kč je tedy nedůvodný, a pokud soud prvního stupně, byť z jiných důvodů, vzájemnou žalobu ohledně této částky zamítl, rozhodl věcně správně. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části týkající se období od [datum] do [datum] odpovídající částce 312 800 Kč s příslušenstvím jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

22. Nedůvodná je námitka žalované, že oprávněnost její pohledávky prokazuje to, že žalobkyně započítala vůči pohledávce žalované svou pohledávku, čímž žalobkyně pohledávku žalované uznala. Z ustanovení § 1982 až 1991 a § 2053 až 2054 o. z. upravujících započtení a uznání dluhu však nevyplývá, že by započtení pohledávky dlužníkem proti pohledávce věřitele mělo za následek, že dlužník pohledávku věřitele uznal či jinak„ potvrdil“ její oprávněnost.

23. Jiné je však právní posouzení věci v případě období od [datum] do [datum], kdy byla žalobkyně v prodlení se splněním povinnosti si dne [datum] převzít koně, a proto má povinnost nahradit žalované škodu vzniklou porušením této povinnosti (§ 2913 o. z.). Žalovaná za období od [datum] do [datum] požaduje náklady na ustájení koní ve výši 300 Kč denně za každého ze dvou koní, tedy částku 9 600 Kč (16 dní x 600 Kč). Obecně vzato je tedy nárok žalované na náhradu nákladů vynaložených na péči o koně po dobu, kdy si je měla žalobkyně již převzít, důvodný, otázkou je však samozřejmě důvodnost požadované konkrétní částky 300 Kč denně za ustájení každého ze dvou koní. Důvodnost tohoto nároku bude předmětem důkazního řízení u soudu prvního stupně, který se touto otázkou nezabýval s ohledem na důvod, pro který žalobu zamítl. Ve vztahu k období od [datum] do [datum], které je představováno částkou 9 600 Kč, měl tedy soud prvního stupně postupovat podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a o této části vzájemné žaloby rozhodnout podle výsledku unesení důkazního břemene žalovanou. Soud prvního stupně však takto nepostupoval, čímž porušil povinnost vyzvat a poučit žalovanou podle § 118a odst. 3 o. s. ř., přičemž není rozhodující, že se tak stalo s ohledem na názor, pro který vzájemnou žalobu zamítl.

24. Odvolací soud tedy posoudil nárok žalované za období od [datum] do [datum] odlišně od soudu prvního stupně, a to jako nárok na náhradu škody, přičemž z ustanovení § 213b odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že porušení § 118a o. s. ř. soudem prvního stupně je vždy vadou řízení, pokud potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu. S ohledem na to odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 9 600 Kč s příslušenstvím zrušil (§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.), neboť řízení u soudu prvního stupně bylo postiženo vadou (§ 213b odst. 2 o. s. ř.), která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pak odvolací soud věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v jehož průběhu se bude zabývat vzájemnou žalobou z pohledu nároku na náhradu škody v intencích výše zmíněného postupu podle § 118a odst. 3 o. s. ř.

25. O náhradě nákladů řízení, včetně tohoto odvolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).