13 CO 91/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Dušana Schinzel a soudců Mgr. Dany Daňkové a JUDr. Jiřího Horáka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem ulice a číslo , PSČ obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení , příjmení sídlem adresa o 450 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen„ soud prvního stupně“) ze dne 18. 10. 2021, č. j. 24 C 148/2020-132,

I. Řízení o odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně se zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žaloba o zaplacení částky 170 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 170 000 Kč od 5. 6. 2020 do zaplacení se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 80 519,20 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 280 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 170 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 9 060,50 Kč.

2. Proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, které vzal při jednání Krajského soudu v Brně (dále jen„ odvolací soud“), před jeho zahájením, bez odůvodnění zpět. Vzhledem ke zpětvzetí odvolání proto odvolací soud postupoval podle § 207 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a řízení o odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně zastavil.

3. Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalovaný. Namítal, že okamžik promlčení měl být určen tak, že v den následující po dni poskytnutí zápůjčky, tedy v pátek 18. 3. 2016, mohla začít běžet šestitýdenní výpovědní doba, která by skončila v pátek 29. 4. 2016. Následně je třeba připočítat obecnou tříletou promlčecí lhůtu, z čehož vyplývá, že k promlčení nároku žalovaného o zaplacení částky 170 000 Kč z titulu zápůjčky poskytnuté žalovanému dne 17. 3. 2016 došlo již v době před samotným postoupením pohledávky na žalobce. Žalovaný nesouhlasí s konstatováním soudu prvního stupně, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3037/2019 nemůže obstát, naopak, tento rozsudek není nijak rozporný a vyplývá z něj, že právo vypovědět zápůjčku se sice nepromlčuje, to však neznamená, že nemůže dojít k promlčení pohledávky ze zápůjčky samotné. Žalovaný navrhl změnu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba bude v této části zamítnuta.

4. Žalobce se k odvolání žalovaného vyjádřil tak, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že právo žalobce na zaplacení zápůjčky ve výši 170 000 Kč není promlčeno, když při sjednání podmínek této zápůjčky nebyly dohodnuty její konkrétní podmínky, tedy ani účel, ani její splatnost. Žalovaný navíc blíže neoznačil žádné relevantní datum, ani takové datum jakkoliv nedoložil a neprokázal, na základě čeho by bylo možno považovat promlčecí lhůtu za uplynutou. Žalobce proto navrhl potvrzení výroku II. rozsudku soudu prvního stupně.

5. Odvolací soud (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. a závislém výroku III., řízení jejich vydání předcházející, správnost skutkových zjištění soudu a jejich právního posouzení, nařídil k projednání odvolání jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), při němž doplnil dokazování (§ 213 odst. 4 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro změnu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby.

6. Pokud jde o skutkovou stránku věci týkající se zápůjčky ve výši 170 000 Kč, o níž bylo rozhodnuto výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně, tato byla mezi účastníky zcela nesporná. Lze tak shrnout, že mezi původní věřitelkou [jméno] [příjmení] a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce částky 170 000 Kč, kterou [jméno] [příjmení] poskytla žalovanému dne 17. 3. 2016. Ve smlouvě o zápůjčce nebylo určeno, kdy má být zápůjčka vrácena, ničeho nebylo ujednáno ani o délce výpovědní doby pro vypovězení smlouvy o zápůjčce. [jméno] [příjmení] postoupila pohledávku na vrácení zmíněné zápůjčky na žalobce smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. 4. 2020. Žalobce netvrdil, zda a kdy on nebo [jméno] [příjmení] smlouvu o zápůjčce vypověděli, pouze tvrdil (a prokázal), že vyzval žalovaného přípisem ze dne 20. 4. 2020 k vrácení poskytnuté zápůjčky.

7. Popsaný skutkový stav věci zhodnotil soud prvního stupně tak, že žaloba je důvodná, a to i přes žalovaným vznesenou námitku promlčení, jež naopak shledal nedůvodnou. Uvedl, že promlčecí lhůta počala běžet až uplynutím výpovědní doby, když za výpověď smlouvy o zápůjčce považoval výzvu žalobce k plnění ze dne 20. 4. 2020. S tímto právním hodnocením věci se však odvolací soud neztotožňuje, neboť má za to, že právo žalobce je promlčeno.

8. Z § 2393 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vyplývá, že neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy, přičemž není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů. V projednávané věci smlouva o zápůjčce částky 170 000 Kč neurčila, kdy má být zápůjčka vrácena, proto byla její splatnost závislá na vypovězení smlouvy, a jelikož o výpovědi nebylo ve smlouvě o zápůjčce ujednáno nic jiného, činí výpovědní doba šest týdnů.

9. Ze soudem prvního stupně zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3037/2019 plyne, že institut promlčení směřuje k tomu, aby se po uplynutí určité doby vyloučila možnost právo vynutit, a že smyslem promlčení je především stimulovat věřitele k rychlému a včasnému uplatnění jeho práv, a tím i předcházet důkazní nouzi na straně žalobce v soudním řízení. Úprava promlčení zároveň chrání i dlužníka, který nemůže být vystaven nebezpečí postihu od svého věřitele bez jakéhokoliv časového omezení. Právo vypovědět smlouvu o zápůjčce uzavřenou na dobu neurčitou promlčení sice nepodléhá, neboť toto oprávnění nemá majetkovou povahu, to však neznamená, že k promlčení takové pohledávky nemůže dojít, neboť běh promlčecí lhůty je spojen se splatností dluhu. Nebyla-li splatnost dluhu dohodnuta, může již den následující po vzniku takového právního poměru zapůjčitel smlouvu o zápůjčce vypovědět ve lhůtě šesti týdnů, a tím vyvolat její splatnost. Až uplynutím výpovědní doby se právo zapůjčitele na vrácení zápůjčky stává nárokem s účinky actio nata a tento okamžik je dnem počátku běhu promlčecí lhůty podle § 619 odst. 1 o. z. Proto pro počátek běhu obecné promlčecí lhůty je rozhodným den, který následuje po okamžiku, kdy nastalo actio nata, a nikoli den, kdy nastala splatnost dluhu v důsledku výpovědi. Přijetí opačného názoru by bylo nepřípustným posunutím počátku běhu promlčecí lhůty ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení prakticky na neomezenou dobu v situaci, kdy právo podat výpověď smlouvy o zápůjčce sjednané bez dohody o její splatnosti se nepromlčuje.

10. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, nepovažuje zmíněné závěry Nejvyššího soudu za nejasné a má za to, že počátek běhu promlčecí lhůty smlouvy o zápůjčce bez sjednaného určení, kdy má být zápůjčka vrácena (tj. bez dohody o její splatnosti) nepřipadá na okamžik, kdy věřitel skutečně smlouvu vypoví, neboť by se tím nepřípustně posunoval počátek běhu promlčecí lhůty na neomezenou dobu, ačkoliv smyslem institutu promlčení je stimulovat věřitele k včasnému uplatnění jeho práva a současně ochránit dlužníka před nebezpečím postihu od svého věřitele bez jakékoliv časového omezení. Platí tedy, že počátek běhu promlčecí lhůty v případě nároku ze smlouvy o zápůjčce, u níž nebyla dohodnuta její splatnosti, připadá na den, ve kterém by uplynula výpovědní doba (tj. mohla poprvé uplynout, přičemž věřitel může smlouvu o zápůjčce vypovědět již v den následující po uzavření smlouvy), a nepřipadá tedy na den, kdy výpovědní doba uplynula na základě skutečně učiněné výpovědi smlouvy. Shodným způsobem interpretoval Nejvyšší soud již zmíněný rozsudek sp. zn. 33 Cdo 3037/2019 i ve svém pozdějším rozhodnutí, a to v usnesení ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3610/2020.

11. Výše uvedená obecná východiska v poměrech nyní posuzované věci znamenají, že jelikož předmětná smlouva o zápůjčce částky 170 000 Kč, u níž nebyla dohodnuta její splatnost, byla uzavřena dne 17. 3. 2016, kdy předchozí věřitelka [jméno] [příjmení] částku poskytla žalovanému, mohla [jméno] [příjmení] již v den následující po uzavření smlouvy tuto smlouvu vypovědět. Jelikož o výpovědi nebylo ve smlouvě o zápůjčce nic ujednáno, činí výpovědní doba šest týdnů (§ 2393 odst. 1 o. z.), a tato výpovědní doba (by) uplynula dne 29. 4. 2016. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí lhůty (§ 619 odst. 1 o. z.), neboť tehdy mohlo být právo na vrácení zápůjčky uplatněno poprvé u soudu. Vzhledem k tomu, že promlčecí lhůta trvá tři roky (§ 629 odst. 1 o. z.), uplynula promlčecí lhůta dnem 29. 4. 2019, kdy nejpozději měla předchozí věřitelka [jméno] [příjmení] uplatnit právo na vrácení zápůjčky u soudu tak, aby zabránila promlčení práva. Jelikož tak neučinila, a žalobce coby právní nástupce [jméno] [příjmení] uplatnil právo u soudu až dne 14. 7. 2020 podáním žaloby, je zřejmé, že právo na vrácení zápůjčky se s ohledem na uplatněnou námitku promlčení žalovaným promlčelo, a žalovaný proto není povinen plnit (právo na vrácení zápůjčky nelze žalobci přiznat), jak to vyplývá z § 609 věty prvé o. z. a § 610 odst. 1 věty prvé o. z.

12. Odvolací soud neshledal, že by námitka promlčení byla uplatněna žalovaným v rozporu s dobrými mravy, na což poukazoval žalobce v odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, které však vzal později zpět. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy spatřoval žalobce v tom, že: a) žalovaný zápůjčku převzal, zkonzumoval ji, nevrátil a vyhýbal se kontaktu s věřitelkou, a nyní na svoji obranu využívá běhu lhůt (argumentace uplatněná v řízení před soudem prvního stupně), b) žalovaný vylákal zápůjčku od paní [příjmení] úmyslným protiprávním jednáním, za které byl pravomocně odsouzen, a proto promlčecí lhůta činí podle § 636 o. z. 10 let, resp. 15 let v případě protiprávního úmyslného jednání (argumentace uplatněná v odvolacím řízení).

13. Pokud jde o argumentaci uvedenou pod písmenem a), tato nemůže být v žádném případě důvodná, neboť v rozporu s dobrými mravy (obecně vzato) je námitka promlčení pouze tehdy, pokud by byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnil včas. Takové okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Tyto závěry jasně plynou z judikatury přiléhavě uvedené soudem prvního stupně (odst. 26 a 27 odůvodnění jeho rozsudku). V projednávané věci jde o to, že nic nebránilo původní věřitelce [jméno] [příjmení], aby své právo na vrácení zápůjčky včas uplatnila u soudu do 29. 4. 2019, tedy před uplynutím promlčecí lhůty. Jakkoliv to nebylo nijak prokázáno, tak i kdyby se žalovaný vyhýbal kontaktu s [jméno] [příjmení], opět jí nic nebránilo, aby vůči němu uplatnila své právo u soudu žalobou. V žádném případě pak nedošlo k situaci, kdy by marné uplynutí promlčecí lhůty zavinil žalovaný, a zneužil tak své právo na úkor [jméno] [příjmení], a nelze dospět k jinému závěru, než že marné uplynutí promlčecí lhůty si naopak zavinila sama [jméno] [příjmení].

14. Pokud jde o argumentaci uvedenou pod písmenem b), je skutečností, že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 10. 2021, č. j. [číslo jednací], byl žalovaný uznán vinným spácháním skutku, že dne 17. 3. 2016 uzavřel s [jméno] [příjmení] smlouvu o zápůjčce částky 170 000 Kč, na jejímž základě peněžní prostředky převzal, a ačkoliv se zavázal je vrátit v co nejkratší době, dosud neuhradil žádnou ze sjednaných splátek, přičemž s ohledem na svou nepříznivou finanční situaci, kdy měl splatné dluhy nejméně ve výši 93 011 Kč, si byl v době sjednání zápůjčky vědom, že ji nebude schopen včas a řádně splácet, čímž sebe obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu, čímž spáchal přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku (uvedené zjištění učinil odvolací soud ze zmíněného rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, obojí na č. l. 165-171). Odvolací soud je vázán výrokem rozsudku Okresního soudu Brno-venkov v trestní věci, avšak zamlčení podstatných skutečností žalovaným při sjednávání smlouvy o zápůjčce (podvodné jednání žalovaného) nevede k závěru, že jím nyní uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Ani podvodné jednání žalovaného totiž [jméno] [příjmení] nijak nebránilo v tom, aby své právo uplatnila včas (v průběhu promlčecí lhůty) u soudu, přičemž z ničeho nevyplývá, že by zamlčení podstatných skutečností ze strany žalovaného (jiných jeho splatných dluhů) mělo [jméno] [příjmení] bránit ve včasném uplatnění práva u soudu. Podvodné jednání žalovaného přitom ani nečiní smlouvu o zápůjčce neplatnou, neboť obecně platí, že jednání účastníka při uzavírání smlouvy naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu nečiní smlouvu absolutně neplatnou, když takové jednání je důvodem pouze pro relativní neplatnost smlouvy, které se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy, v tomto případě tedy [jméno] [příjmení], která se relativní neplatnosti smlouvy o zápůjčce nedovolávala, resp. námitku relativní neplatnosti smlouvy o zápůjčce nevznesla (§ 580, § 586 o. z.). Podaný výklad vlivu podvodného jednání účastníka smlouvy na její platnost vyplývá z dlouhodobě ustálené judikatury, reprezentované v poměrech o. z. např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3/2020. Navíc, i kdyby smlouva o zápůjčce byla shledána absolutně neplatnou, došlo by i tak k promlčení práva [jméno] [příjmení], pouze na základě jiného právního důvodu, neboť i pro právo z bezdůvodného obohacení činí délka promlčecí lhůty tři roky, a to s ohledem na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u bezdůvodného obohacení podle obecného ustanovení § 629 odst. 1 o. z.

15. Nedůvodná je i další námitka žalobce, podle které by s ohledem na spáchání trestného činu podvodu žalovaným, jenž spáchal úmyslným protiprávním jednáním, měla promlčecí lhůta činit podle § 636 o. z. 10 let, resp. 15 let. Nedůvodnost této námitky vyplývá z toho, že v posuzované věci není předmětem řízení právo žalobce na náhradu škody, nýbrž jeho právo na vrácení (zaplacení) zápůjčky, tedy o právo ze závazku a nikoli z porušení povinnosti vedoucí ke způsobení škody nebo jiné újmy. Na tom nic nemění ani skutečnost, že z pohledu trestního práva bylo jednání žalovaného kvalifikováno jako způsobení škody na cizím majetku (na majetku [jméno] [příjmení]), jelikož chápání pojmu„ škoda“ v trestním právu a v právu civilním je poněkud odlišné.

16. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, a odvolací soud proto výrok II. rozsudku soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. Jelikož odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, musel podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, kterou podle § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přiznal v plné výši žalovanému, neboť v meritu věci (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) byl úspěšný a k zastavení řízení o odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně došlo zaviněním žalobce, jenž vzal odvolání zpět bez chování žalovaného. Náhrada nákladů řízení žalovaného před soudy obou stupňů činí celkem částku 80 519,20 Kč a sestává z těchto položek: zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 8 500 Kč; mimosmluvní odměna advokáta žalovaného za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u jednání soudu prvního stupně dne 11. 10. 2021, účast u jednání odvolacího soudu dne 2. 6. 2022) po 10 100 Kč/úkon vycházeje z tarifní hodnoty ve výši celé žalované částky 450 000 Kč; mimosmluvní odměna ve výši 7 900 Kč za odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně vycházeje z tarifní hodnoty ve výši 170 000 Kč; mimosmluvní odměna ve výši 9 420 Kč za vyjádření k odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně vycházeje z tarifní hodnoty ve výši 280 000 Kč, u všech odměn podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb; šest náhrad hotových výdajů po 300 Kč za uvedené úkony právní služby podle § 13 odst. 1, 4 cit. vyhlášky; náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % z výše uvedených částek (vyjma soudního poplatku, jenž dani z přidané hodnoty nepodléhá) v částce 12 499,20 Kč podle § 137 odst. 1 písm. a), odst. 3 o. s. ř.