13 CO 99/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Dušana Schinzel a soudců Mgr. Dany Daňkové a JUDr. Jiřího Horáka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa , PSČ obec zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o určení, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen„ soud prvního stupně“) ze dne 12. 10. 2021, č. j. 11 C 290/2019-167,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, a to pozemku parc. [číslo] – ostatní plocha a pozemku parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa], vše k. ú. a [územní celek], zapsaných na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce] (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 31 036,50 Kč (výrok II.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě žalobce podané k soudu prvního stupně dne 14. 11. 2019 na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemku p. [číslo] pozemku p. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], obojí v [katastrální uzemí] (dále jen„ nemovitosti“). V žalobě žalobce tvrdil, že se v roce 2015 se dostal do finanční tísně a dluhů ve výši okolo 300 000 Kč. Tehdy se na žalobce a jeho manželku obrátil soused a dlouhodobý známý [jméno] [příjmení], který se o jejich potížích dozvěděl, a nabídl žalobci, že mu pomůže tím, že mu uvedenou částku půjčí přítelkyně pana [příjmení] [jméno] [příjmení] (žalovaná), za což požadovala jako zástavu předmětné nemovitosti, a žalobce tuto nabídku přijal. První jednání ohledně této půjčky proběhlo na zahradě pana [příjmení], kterého se účastnil pan [příjmení], žalobce, jeho manželka a právník Mgr. [jméno] [příjmení], jemuž žalobce s manželkou předali podklady, osobní údaje a údaje k nemovitosti. Dne 27. 8. 2015 se žalobce, jeho manželka, pan [příjmení] a žalovaná sešli v kanceláři advokáta Mgr. [příjmení], kde jim byly předloženy dokumenty, které žalobce podepsal, aniž by je četl. Až do vzniku problému s finančním úřadem kvůli neuhrazené dani měl žalobce za to, že podepsal smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu. Až v důsledku výzvy finančního úřadu zjistil, že ve skutečnosti došlo dne 27. 8. 2015 k podpisu kupní smlouvy, jíž nemovitosti převedl na žalovanou za kupní cenu 950 000 Kč, kterou ale nikdy neobdržel, vyjma toho, co bylo podle kupní smlouvy uhrazeno na dluhy žalobce na účty soudních exekutorů. Kupní cena ve výši 950 000 Kč neodpovídá skutečné tržní ceně nemovitostí, jelikož následně dne 17. 12. 2015 žalovaná nemovitosti převedla za kupní cenu 3,5 milionu Kč na [jméno] [příjmení], dceru pana [příjmení]. Žalovaná ani [jméno] [příjmení] nikdy neprojevily zájem nemovitosti převzít či užívat, tedy nikdy se nechovaly jako vlastnice, jedná se o osoby si blízké, propojené přes pana [příjmení]. Vzhledem k dalšímu postoji obou kupujících je zřejmé, že kupní smlouva ze dne 27. 8. 2015 byla toliko zastřený a neplatný právní úkon, kdy všichni zúčastnění využili tísně žalobce a jeho nevědomosti, a nemovitosti zcizili, aniž mu uhradili kupní cenu.

3. Soud prvního stupně nejprve dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)), neboť žalovaná je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí a bez soudního rozhodnutí nelze provést změnu v katastru nemovitostí. Poté dospěl k závěru, že žalobce, který akutně potřeboval finanční prostředky k úhradě exekucí, uzavřel s žalovanou dne 27. 8. 2015 řádnou kupní smlouvu, na základě které jí nemovitosti za dohodnutou cenu prodal. Za stěžejní považoval svědeckou výpověď advokáta Mgr. [jméno] [příjmení], jenž kupní smlouvu sepisoval a k tomu připravoval všechny potřebné dokumenty, a jenž uvedl, že nikdy nebyla řeč o žádné smlouvě o půjčce a v té souvislosti o smlouvě zástavní, že jediným zadáním, které měl zpracovat, byla kupní smlouva, s jejímž obsahem měl žalobce dostatek času se seznámit. Text kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2015 je zcela jednoznačný, navíc jejímu uzavření předcházelo uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě a žalobce podepsal návrh na vklad do katastru nemovitostí, jehož obsah je také jednoznačný. Žalobce tedy neprokázal, že neměl v úmyslu uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitostí a že jeho úmyslem bylo uzavřít smlouvu o půjčce a v té souvislosti smlouvu zástavní, proto soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. V něm namítal, že se soud prvního stupně nevypořádal s tím, že kupní cena ve výši 950 000 Kč nebyla nikdy uhrazena a že byla podstatně nižší než skutečná tržní cena nemovitostí. Poukázal na absenci vůle účastníků kupní smlouvy ji uzavřít a přivodit účinky převodu vlastnického práva, neboť žalobce souhlasil pouze s poskytnutím domu jako zástavy půjčky a za této situace smlouvu dne 27. 8. 2000 podepsal, avšak nečetl ji a její kopii neobdržel, přičemž měl za to, že podepisoval zástavní smlouvu, o čemž byl opakovaně ujišťován žalovanou a panem [příjmení]. Ten byl organizátorem celého převodu, přičemž žalovaná ani [jméno] [příjmení] neměly vůbec povědomí o tom, co kupují, jak to vypadá a v nemovitostech nikdy nebyly a jako jejich vlastnice se nechovaly. Žalobce neměl důvod nemovitosti za takto nevýhodných podmínek prodávat a do roku 2018 o existenci kupní smlouvy nevěděl, když nemovitosti jsou pro jeho rodinu jedinou možností bydlení. Namítal, že byl panem [příjmení], který vše vyřizoval a žalovanou zastupoval, uveden v omyl, což tedy znamená, že vůle žalobce převést kupní smlouvou nemovitosti na žalovanou trpěla nedostatkem vážnosti, neboť nemovitosti nezamýšlel prodat, ale domníval se, že poskytuje toliko jistotu za půjčku poskytnutou jemu a jeho manželce. Žalobce považuje kupní smlouvu za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a pokládá ji za smlouvu lichevní. Kupní cenu nikdy neobdržel a ustanovení kupní smlouvy ohledně ceny tak nebyla nikdy naplněna. Podle žalobce šlo o úmyslnou neshodu mezi vůlí a projevem spočívající v předstírání určité vůle žalovanou, tedy o jednostrannou simulaci, za účelem dosažení toho, aby se na úkor žalobce obohatila, což také vede k neplatnosti kupní smlouvy. Důvodem pro nepřečtení si kupní smlouvy žalobcem byly tehdejší dobré přátelské vztahy s panem [příjmení] a jeho důvěra k němu. Žalobce sice podepsal návrh na vklad do katastru nemovitostí, ale tento je nutné podepsat i u zástavy. Žalovaná nemovitosti prodala za pouhé čtyři měsíce po uzavření kupní smlouvy za cenu o 2 450 000 Kč vyšší [jméno] [příjmení], tedy kupní cena sjednaná v předmětné kupní smlouvě přestavuje ani ne 1/3 její odhadní ceny, a žalobce tedy žalované nemovitosti prodal za značně nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně tak měl dospět k závěru o neplatnosti kupní smlouvy, a proto žalobce navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně a vyhovění žalobě v plném rozsahu.

5. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

6. Krajský soud v Brně (dále jen„ odvolací soud“ – § 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, řízení jeho vydání předcházející, správnost skutkových zjištění soudu a jejich právního posouzení, nařídil k projednání odvolání jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), při němž zčásti zopakoval dokazování (§ 213 odst. 3 o. s. ř.), dokazování dále doplnil (§ 213 odst. 4 o. s. ř.), aby dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

7. Pokud jde o skutkovou stránku věci, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně přesvědčivě popsal, které skutečnosti má za prokázané, jakož i to, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel. Jasně a srozumitelně vysvětlil úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, důkazy posoudil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž postupoval v souladu s pravidly logického myšlení. Rozsah dokazování byl plně dostačující pro učinění jednotlivých skutkových zjištění i celkového závěru o skutkovém stavu věci, s nímž se odvolací soud ztotožňuje. Ostatně žalobce ani žádné další důkazní návrhy neměl (stejně tak i žalovaná, kterou však důkazní břemeno netíží).

8. Jedinou výhradu ke skutkovému závěru soudu prvního stupně má odvolací soud v tom směru, že ve věci je důvodné rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu věci na základě výsledků provedeného dokazování, nikoliv na základě neunesení důkazního břemene žalobcem. Soud prvního stupně totiž uzavřel, že žalobce neprokázal, že neměl v úmyslu uzavřít kupní smlouvu a že jeho úmyslem bylo uzavřít smlouvu o půjčce a v té souvislosti smlouvu zástavní, ovšem aby mohl žalobu zamítnout pro neunesení důkazního břemene žalobcem, musel by jej podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzvat k označení důkazů a poučit jej o následcích nesplnění této výzvy. To soud prvního stupně neučinil, ovšem takový postup stejně nebyl namístě, neboť podle názoru odvolacího soudu je možno na základě provedených důkazů dospět k závěru, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, že vůlí žalobce (a samozřejmě i žalované) bylo dne 27. 8. 2015 uzavřít kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí na žalovanou za sjednanou kupní cenu. K takovému skutkovému závěru lze dospět na základě svědecké výpovědi Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, který připravoval podklady pro uzavření kupní smlouvy a s žalobcem (a dalšími zúčastněnými osobami) o uzavření kupní smlouvy jednal. Uvedený svědek jednoznačně potvrdil, že mezi žalobcem (a jeho manželkou), panem [příjmení] a žalovanou nebyla nikdy řeč o uzavření smlouvy o poskytnutí zápůjčky žalobci, jež by snad byla zajištěna zástavou podle zástavní smlouvy, a naopak potvrdil tvrzení žalované, že byla vždy řeč o převodu nemovitostí žalobcem na žalovanou na základě kupní smlouvy. Žalobce přitom hodnověrnost výpovědi svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] nijak nezpochybňoval, a také odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně z jeho výpovědi vychází, přičemž je zřejmé, že z vyslechnutých svědků jde o jedinou osobu, která nemá zájem na výsledku sporu, a to oproti svědkyni [příjmení] [příjmení], manželky žalobce, v jejímž zájmu je„ navrácení“ vlastnictví žalobce k nemovitostem, v nichž bydlí, a také oproti svědkům [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jež mají zájem na učinění závěru o platnosti kupní smlouvy (svědek [příjmení] [příjmení] je partnerem žalované a otcem [jméno] [příjmení], bývalé vlastnice nemovitostí).

9. Odvolací soud však pouze slepě nevyšel ze svědecké výpovědi Mgr. [jméno] [příjmení], neboť nejde o jediný pramen pro závěr o platnosti kupní smlouvy z pohledu vážnosti a omyluprosté vůle žalobce. V úvahu je totiž třeba vzít i další okolnosti, které jsou se svědeckou výpovědí Mgr. [jméno] [příjmení] v souladu a jež odporují skutkové verzi událostí popisované žalobcem. Jde o to, že k uzavření (podpisu) kupní smlouvy dne 27. 8. 2015 žalobcem nedošlo náhle a nepředvídaně, neboť kupní smlouva v článku IV., odst. 2 písm. a) okazuje na dne 10. 7. 2015 uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí kupní, přičemž existenci této smlouvy oba účastníci potvrdili. Uzavření kupní smlouvy dne 27. 8. 2015 tedy logicky navazuje na předchozí smlouvu o smlouvě budoucí kupní.

10. Žalobcem tvrzenou nevědomost o tom, že podepsal kupní smlouvu, vyvrací také to, že podepsal návrh na vklad do katastru nemovitostí (č. l. 93), kde je odkaz na kupní smlouvu ze dne 27. 8. 2015, jakož i další skutečnost zjištěná odvolacím soudem, a to že žalobce dne 23. 9. 2015 převzal do vlastních rukou vyrozumění katastrálního úřadu o provedení vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2015 (doručenka č. l. 200). Tento důkaz doručenkou sice nebyl navržen žádným z účastníků, nicméně odvolací soud mohl provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případě, kdy byly potřebné ke zjištění skutkového stavu věci a vyplývaly-li z obsahu spisu (§ 120 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Z obsahu spisu přitom již v průběhu řízení u soudu prvního stupně vyplynulo, že obrana žalované proti žalobě spočívala i na tvrzení, že žalobce musel od katastrálního úřadu obdržet vyrozumění o provedeném vkladu. Obdržení tohoto vyrozumění přitom bylo výše zmíněným důkazem jednoznačně prokázáno, a tedy žalobci muselo být i z obdrženého vyrozumění zřejmé, že dne 27. 8. 2015 uzavřel kupní smlouvu.

11. Tvrzení žalobce o tom, že až do roku 2018 vůbec nevěděl, že dne 27. 8. 2015 uzavřel s žalovanou kupní smlouvu, bylo tedy vyvráceno shora popsanými důkazy. Přihlédnout je však nutno také k obsahu svědecké výpovědi manželky žalobce [příjmení] [příjmení] v té její části, která paradoxně žalobci přitěžuje, kdy svědkyně uvedla, že dostávali opakovaně, asi 3x, z finančního úřadu upomínku kvůli neuhrazenému„ poplatku za přepis“, o čemž mluvila s panem [příjmení], a ten jí řekl, že to vyřídí, ať mu upomínky hodí do schránky, což také učinila a dále se o to nestarala. I z tohoto popisu vývoje situace manželkou žalobce je evidentní, že pokud žalobce obdržel opakovaně z finančního úřadu upomínky kvůli nezaplacené dani z nabytí nemovitosti, muselo mu být zřejmé, že nemovitosti převedl, nikoliv, že by ohledně nich uzavřel zástavní smlouvu, jak to tvrdil.

12. V úvahu je třeba vzít i to, že ačkoliv žalobce tvrdil, že s žalovanou (prostřednictvím pana [příjmení]) uzavřel smlouvu o zápůjčce, čímž měly být jeho finanční problémy vyřešeny, a to ve spojení se zajištěním splacení zápůjčky zástavou v podobě předmětných nemovitostí, tak žalobce nikdy netvrdil, kdy mu žalovaná zápůjčku poskytla, kdy s ní smlouvu o zápůjčce uzavřel a zejména, což je rozhodující, žalované ani nikomu jinému žádnou zápůjčku nikdy neplatil. Žalobce věděl, že žalovaná zaplatila určité částky na účty soudních exekutorů řešících dluhy žalobce, proto pokud by s ní žalobce skutečně uzavřel smlouvu o zápůjčce, nepochybně by alespoň část zápůjčky žalované vrátil nebo by s ní jednal např. o odkladu splatnosti zápůjčky; nic z toho však nenastalo.

13. Kupní smlouva ze dne 27. 8. 2015 tedy splňuje veškeré náležitosti platného právního jednání, neboť vyjadřuje pravou a svobodnou vůli žalobce převést nemovitosti kupní smlouvou na žalovanou. Žalobce právní jednání neučinil v omylu, v nějž by byl uveden žalovanou či jinou osobou, a kupní smlouva se ani nepříčí dobrým mravům, stejně tak jako neodporuje zákonu. Poukazoval-li žalobce na neuhrazení kupní ceny uvedené v kupní smlouvě, tak ani v případě prokázání tohoto tvrzení nemá neuhrazení kupní ceny na platnost kupní smlouvy žádný vliv, a je na žalobci, aby se úhrady kupní ceny domáhal u soudu žalobou na plnění. Poukazoval-li pak žalobce na to, že kupní smlouva je smlouvou lichevní s ohledem na nepoměr sjednané kupní ceny ke skutečné hodnotě převáděných nemovitostí, nelze dospět k závěru o neplatnosti kupní smlouvy z důvodu lichvy ve smyslu § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť při uzavírání kupní smlouvy nikdo nezneužil tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti žalobce, což je základním předpokladem přijetí závěru o tom, že by kupní smlouva byla neplatná z důvodu lichvy. Přijetí takového závěru provedené dokazování neumožňuje a žalobce žádné další důkazy ani nenavrhoval. Naopak je v této souvislosti třeba poukázat na liknavé jednání žalobce, který kupní smlouvu bez relevantního důvodu podepsal, aniž by si její text přečetl. Takové jednání musí jít k jeho tíži, neboť již stará právnická zásada říká, že pouze bdělým patří práva. V projednávané věci bylo navíc zjištěno, že i když si žalobce kupní smlouvu nepřečetl, tak toho, že podepisuje a uzavírá kupní smlouvu, si byl vědom a jeho nynější snahu s odstupem čtyř let zpochybnit platnost (uzavření) kupní smlouvy považuje odvolací soud za ryze účelovou.

14. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně správně žalobu výrokem I. rozsudku zamítl a odvolací soud proto tento výrok podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Stejně tak potvrdil i správný výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, kterou je neúspěšný žalobce podle § 142 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit žalované, přičemž výše této náhrady odpovídá jak obsahu spisu, tak právní úpravě.

15. Výrok II. tohoto rozsudku je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Úspěšná žalovaná má vůči žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč, jež sestává z mimosmluvní odměny advokáta žalované podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu dne 9. 6. 2022 – § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu) po 3 100 Kč/úkon, dvou náhrad hotových výdajů po 300 Kč za uvedené úkony právní služby podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 1 428 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.