14 CO 180/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Libora Daňhel a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jitky Levové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený anonymizováno jméno příjmení , narozenou datum bytem adresa o zaplacení 171 224 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi z 10. 5. 2021, č. j. 9 C 124/2018-206,

I. Rozsudek soudu I. stupně se a) ve výroku I o věci samé potvrzuje, b) ve výroku II o nákladech řízení mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 18 660 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud I. stupně rozsudkem zamítl žalobu žalobce, aby žalovaný byl povinen zaplatit mu částku 171 224 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 2. 10. 2015 do zaplacení (výrok I) a zavázal žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 19 860 Kč (výrok II).

2. Proti rozsudku podal odvolání žalobce, který navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

5. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě žalobce na zaplacení ceny trvalých porostů, které vysázel na pozemcích parc. [číslo] a parc. [číslo] v [katastrální uzemí], které zanikly k 1. 10. 2015 v důsledku pozemkových úprav dle zákona č. 139/2002 Sb. a které po smrti svých předchůdců nabyl žalovaný. Původní vlastnice pozemků [jméno] [příjmení] zemřela [datum] a o dědictví po ní bylo ve vztahu k těmto pozemkům rozhodnuto pravomocně až k 30. 1. 2004 ve prospěch jejího syna [jméno] [příjmení], který zemřel [datum] a po něm nabyl předmětné pozemky žalovaný na základě dědického rozhodnutí z 2. 11. 2010. Žalobce jako nájemce uzavřel 12. 10. 2002 smlouvu s [jméno] [příjmení] jako pronajímatelkou, která byla blízkou příbuznou [jméno] [příjmení], byla jejím potenciálním dědicem a mohla platně uzavřít nájemní smlouvu k pozemkům, o jejichž vlastníkovi bylo s konečnou platností rozhodnuto až v roce 2010.

6. Soud I. stupně po provedeném dokazování, které zhodnotil tak, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená dne 12. 10. 2002 mezi žalobcem jako nájemcem a [jméno] [příjmení], narozenou 4. 6. 1952, jako pronajímatelkou, je absolutně neplatná podle § 39 tehdejšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť nájemní smlouva nemohla být uzavřena pouze s [jméno] [příjmení], která byla jednou„ ze dvou do úvahy přicházejících dědiců“. Proto žalobce nemůže svůj nárok opírat o ust. § 667 odst. 1 tehdejšího občanského zákoníku č. 140/1964 Sb. (dále jen„ tehdejší o.z.“), neboť provedl na předmětných pozemcích výsadbu na základě neplatné smlouvy a bez platného souhlasu vlastníka. Pro možné právní posouzení uplatněného nároku žalobce jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, o němž byli účastníci poučeni, dospěl soud I. stupně k závěru, že ke zhodnocení pozemků došlo výsadbou vinic provedenou žalobcem již v roce 2003, od kdy je nutno stanovit počátek běhu promlčecí doby k uplatnění nároku podle § 451 odst. 1 tehdejšího o.z., přičemž žalovaný v řízení před I. stupně vznesl námitku promlčení, která byla důvodná, neboť podle § 107 odst. 1 a 2 tehdejšího o.z. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, když oprávněný dozví, že k němu došlo (subjektivní lhůta) a nejpozději za tři roky ode dne, kdy k němu došlo (objektivní promlčecí lhůta). Žalobce uplatnil svůj nárok u soudu žalobu až 27. 9. 2018, tedy dávno po uplynutí těchto promlčecích lhůt.

7. Tyto závěry soudu I. stupně jsou správné a odvolací soud s odůvodněním jejich správnosti pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku v příslušné části, pouze s výjimkou níže uvedené nepřesnosti při právním hodnocení důvodu neplatnosti nájemní smlouvy z 12. 10. 2002 podle § 39 tehdejšího o.z.

8. Skutková zjištění soudu I. stupně o právním nástupnictví ve vztahu k vlastnictví předmětných pozemků, které právně zanikly k 23. 9. 2015 (a nájemní vztah k nim podle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách až k 1. 10. 2015), jsou správná v tom, že po smrti původní vlastnice [jméno] [příjmení], která zemřela 27. 10. 1983, bylo o nabytí předmětných pozemcích rozhodnuto dědickým rozhodnutím až 29. 12. 2003, a to ve prospěch jejího syna [jméno] [příjmení], který zemřel již 4. 11. 1991, a v dědickém řízení po něm bylo o nabytí předmětných pozemků ve prospěch žalovaného bylo rozhodnuto dědickým rozhodnutím až 2. 11. 2010. Z dokazování soudu I. stupně provedeného příslušnými dědickými spisy vyplývá i to, že dědictví (bez zde projednávaných pozemků a ještě dalších pozemků v „ užívání soc. org.“) po [jméno] [příjmení] nabyla dle rozhodnutí z 29. 2. 1984 její dcera [jméno] [příjmení], s níž žalobce uzavřel 12. 10. 2002 spornou nájemní smlouvu. Závěr soudu I. stupně o absolutní neplatnosti této smlouvy podle § 39 tehdejšího o.z. je nepřesný jen v tom, že [jméno] [příjmení] nemohla patně pozemky pronajmout nikoli pro to, že byla„ jen jednou ze dvou do úvahy přicházejících dědiců“ [jméno] [příjmení], ale proto, že jako jedna z více oprávněných dědiců nemohla nájemní smlouvu k předmětu dosud nevypořádaného dědictví platně uzavřít bez schvalovacího rozhodnutí soudu.

9. Podle ust. § 185r o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2004 dědici mohli věci náležící do dědictví během dědického řízení prodat nebo učinit jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření jen se souhlasem soudu. Výkladová judikatura k tomuto zákonnému ustanovení (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 967/2004, sp. zn. 26 Cdo 637/2006 nebo sp. zn. 26 Cdo 5258/2008) dospěla k závěru, s nímž se odvolací soud ztotožňuje, že usnesení, kterým soud přivolí k prodeji věci patřící do dědictví nebo k jinému opatření přesahujícímu rámec obvyklého hospodaření je rozhodnutím, jehož je třeba k platnosti smlouvy. Pronajmutí pozemku je jednoznačně opatřením přesahujícím rámec obvyklého hospodaření a pokud k němu došlo během dědického řízení bez rozhodnutí soudu, je taková nájemní smlouva absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 tehdejšího o.z.

10. Vedle [příjmení] [příjmení], narozené 4. 6. 1952, byli dalšími potencionálními dědici [jméno] [příjmení] potenciální dědici jejího syna [jméno] [příjmení], který již tehdy nežil, tedy jeho manželka a děti. Nepřesnost závěru soudu I. stupně, že v době uzavření sporné nájemní smlouvy byl tímto dalším potenciálním dědicem sám (již nežijící) [obec] [anonymizováno], nemá vliv na správnost závěru, že [jméno] [příjmení] nebyla oprávněna sama uzavřít předmětnou nájemní smlouvu s žalobcem, ať již jako jedna ze dvou či z více v úvahu přicházejících dědiců, a to nikoliv proto, že předmětné pozemky nakonec nezdědila, ale proto, že bez rozhodnutí soudu nemohla být nájemní smlouva uzavřená jen jedním z více potenciálních dědiců platná. Proto je právní závěr soudu I. stupně o neplatnosti této smlouvy správný, byť podpořený zčásti jinými právními argumenty.

11. Stejně správný je závěr soudu I. stupně o okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení tehdejšího vlastníka (potencionálních vlastníků) předmětných pozemků, k němuž došlo výsadbou vinic na předmětných pozemcích v roce 2003 (byť tvrzení žalobce o výsadbě je datováno do roku 2003 a předložené doklady o pořízení věcí k výsadbě nutných jsou i z roku 2004) a že tudíž žalobou podanou v roce 2018 uplatnil žalobce své právo na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného po uplynutí objektivní tříleté promlčecí lhůty, v důsledku čehož nelze promlčené právo žalobci přiznat, i kdyby bylo dáno. Bez ohledu na to, zda a jak obtížné bylo pro žalobce v době uzavření nájemní smlouvy zjistit, kdo je vlastníkem předmětných pozemků, respektive to, že pozemky jsou nevypořádaným dědictvím po dávno zemřelé [jméno] [příjmení], nelze dospět k jinému závěru, než že žalovaný výsadbou vinic obohatil žalovaného, kterému bylo nabytí předaných pozemků po [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] potvrzeno dědickým rozhodnutím 2. 11. 2010 a vydání plnění z tohoto bezdůvodného obohacení po něm požaduje až žalobou podanou v roce 2018.

12. Ani námitka žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanými je uplatněním práva v rozporu s dobrými mravy, není důvodná. Jak uvedl zdejší odvolací soud ve skutkově obdobném případě ve svém rozsudku z 24. 3. 2022, č. j. 14 Co 3/2021-267, uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v tak výjimečných případech, že je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž za takové situace zánik nároku na plnění představuje nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka smluvního vztahu by musely vyplývat z konkrétních okolností každé věci, pro něž byla námitka promlčení nároku uplatněna a ty by musely být naplněny v tak vysoké intenzitě, aby byl jimi odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. S tímto názorem odvolací soud odkazuje na argumentaci Nejvyššího soudu ČR v publikovaných rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 992/99, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo sp. zn. 28 Cdo 3148/2009, s níž se odvolací soud ztotožňuje.

13. Odvolací soud sice nehodnotí správnost závěru soudu I. stupně, jestli naopak jednání žalobce při uzavření nájemní smlouvy s [jméno] [příjmení] a jeho následný postup ve vztahu k žalovanému je či není v rozporu s dobrými mravy, neboť tento závěr je pro správnost výše uvedených závěrů o nedůvodnosti žaloby nadbytečný. Odvolací soud připouští, že komplikovaná situace právního nástupnictví ohledně předmětných pozemků daná jejich projednáním v dědickém řízení až po 20 letech od úmrtí původní vlastnice objektivně stěžovala spolehlivé zjištění toho, kdo je vlastníkem pozemků. Pokud však žalobce uzavřel nájemní smlouvu s osobou, která k takovému nakládání se svěřenými pozemky nebyla z výše uvedených důvodů oprávněna, a tato smlouva je ze zákona neplatná, a následně žalobce své nároky ze zhodnocení předmětných pozemků uplatnil proti žalovanému až v roce 2018 poté, co vlastnictví pozemků zaniklých v roce 2015 bylo žalovanému potvrzeno dědickým rozhodnutím z roku 2010, neshledává odvolací soud nic nemravného na uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného jako právního institutu podporujícího právní jistotu a předvídatelnost právních nároků založených dávno nastalými právními skutečnostmi.

14. Proto je zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku I rozsudku věcně správné a odvolací soud je jako takové potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

15. Rozhodnutí soud I. stupně ve výroku II jeho rozsudku o nákladech řízení je předmětem odvolacího přezkumu v důsledku závislosti na napadeném výroku I o věci samé. Toto rozhodnutí odůvodnil soud I. stupně ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a tím, žalovaný byl v řízení proti žalobci zcela úspěšný. Výše nákladů žalobce za zastoupení advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] (v době, kdy vykonávala advokacii) stanovil soud I. stupně správně za 2 úkony právní služby (převzetí věci a vyjádření k žalobě) v celkové výši 15 960 Kč a 600 Kč (jak je v odůvodnění rozsudku uvedeno), k čemuž přiznal žalovanému další paušální částky náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za dobu, kdy byl žalobce zastoupen JUDr. [jméno] [příjmení] již jen jako obecnou zmocněnkyní a byl tedy osobou advokátem nezastoupenou. Pokud však soud I. stupně přiznal žalovanému celkem 11 částek po 300 Kč, je toto rozhodnutí správné jen ohledně sedmi částek souvisejících s třemi jednáními soudu I. stupně (10. 2. 2020, 11. 3. 2020 a 10. 5. 2021 a čtyřmi podáními ve věci samé (z 4. 6. 2020 30. 6. 2020, 11. 3. 2021 a 3. 5. 2021). Pokud soud I. stupně přiznal žalovanému paušální částky náhrad hotových výdajů i za čtyři podání z 31. 7. 2019, 23. 8. 2019, 3. 10. 2019 a 19. 12. 2019, jde o závěr nesprávný, neboť v té době byl žalovaný zastoupen JUDr. [jméno] [příjmení] jako advokátkou a tato její podání ani nebyla podáními ve věci samé, neboť šlo o sdělení stavu tehdy probíhajícího mediačního řízení. Pokud by šlo o písemná podání ve věci samé, příslušela by navíc tehdejší advokátce žalovaného za tyto úkony právní služby i odměna, což z uvedeného důvodu nepřísluší. Proto je důvodné zohlednit žalovanému vedle správně přiznaných nákladů za zastoupení advokátkou ještě paušální částky náhrad hotových výdajů po 300 Kč pouze k sedmi úkonům právní služby, tedy o čtyři méně, než zohlednil soud I. stupně, celkem tedy o 1 200 Kč méně.

16. Proto odvolací soud změnil (§ 220 o. s. ř.) rozsudek soudu I. stupně ve výroku II o nákladech řízení tak, zavázal neúspěšného žalobce nahradit úspěšnému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 18 660 Kč (a nikoliv částku 19 860 Kč).

17. Výrok II tohoto rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť i v odvolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný proti žalobci. V něm mu pak vznikly náklady s hotovými výdaji v paušálních částkách náhrad hotových výdajů po 300 Kč (stejně jako v prvostupňovém řízení), a to ke dvěma úkonům, vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, tedy 600 Kč. Proto odvolací soud zavázal žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení tuto částku.