14 CO 190/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Libora Daňhel a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jitky Levové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení sídlem adresa o určení neúčinnosti darovací smlouvy, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi z 30. 6. 2021, čj. 8 C 66/2012-182

I. Rozsudek soudu I. stupně se a/ potvrzuje ve výroku I o věci samé, b/ mění ve výroku II o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ing. jméno příjmení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ing. jméno příjmení.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vůči ní právně neúčinná darovací smlouva ze dne 22. 2. 2011, na základě které pan příjmení příjmení daroval žalované podíl o velikosti ideální ½ na nemovitostech v katastrální uzemí, a to na budově číslo popisné 73 stojící na pozemku parcelní číslo na pozemcích parcelních čísel číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo a číslo (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 17 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ing. jméno příjmení (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku podala v zákonné lhůtě odvolání žalobkyně. Nesouhlasí s odmítnutím aplikace analogie zákona stojící na tom, že žalobkyně má k zde řešeným nemovitostem obdobné postavení jako zajištěný věřitel v insolvenčním řízení na základě poukazu, že nemovitosti měly být zástavou pohledávky žalobkyně v insolvenčním řízení. Zdejší řízení bylo ze zákona přerušeno a žalobkyně nemohla v řízení pokračovat a nemovitosti v insolvenci uplatnit jako zajištění své pohledávky. Musela čekat do skončení insolvenčního řízení a poté v daném řízení pokračovat. Pokud by byl přijat závěr soudu I. stupně, bylo by po věřiteli požadováno, aby nemovitosti řešené v odpůrčím řízení byly zajištěním pohledávky v insolvenci předtím, než by v takovém řízení bylo rozhodnuto. Právní řád zde řešenou situaci neupravuje a nejbližším institutem je dle žalobkyně institut zástavního věřitele, kterému dle § 414 odstavec 4 insolvenčního zákona zůstává zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku. V insolvenčním řízení spoluvlastnický podíl na nemovitostech nebyl řešen a s ohledem na povahu tohoto nároku jako ušlého majetku se na zdejší žalobkyni hledí obdobně jako na zajištěného věřitele. I po schválení oddlužení se může žalobkyně žalobou domáhat toho, co z majetku dlužníka ušlo, tedy uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení majetku. Žalobkyně tak není zvýhodněna, protože nemovitosti nebyly v úpadkovém řízení řešeny, a nemohl jednat jinak, než po skončení insolvenčního řízení v tomto řízení pokračovat. Vůči obligačnímu dlužníku pohledávka zůstává naturální obligací, ale žalovaná obligačním dlužníkem není. Je dle žalobkyně nepřípustné, aby byl věřitel zkrácen na svých právech vůči osobě, po které nevymáhá původní obligaci, nýbrž plnění, které na ni přešlo ze zkracujícího právního úkonu v době před zahájením insolvenčního řízení. Ani zastavení budoucího vykonávacího řízení není důvodem pro zamítnutí zdejší žaloby. Není dle žalobkyně přiléhavý judikát sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, neboť soud I. stupně nerozlišuje mezi pohledávkou věřitele za dlužníkem, na kterou se osvobození vztahuje, a pohledávkou věřitele za žalovanou, která osvobozena není. Žalobkyně proto navrhla zrušení napadeného usnesení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Uvedla, že žalobkyně argumentuje zavádějícím způsobem, soud například konstatoval, že pohledávky žalobkyně nejsou zajištěny žádným ze způsobů uvedených v § 2 písmeno g/ insolvenčního zákona, což je podstatný rozdíl od argumentace žalobkyně, že by na ni mělo být v insolvenčním řízení pohlíženo jako na zajištěného věřitele. Výjimka podle § 414 odstavec 4 insolvenčního zákona je přitom jen pro zajištěné věřitele a odporovatelný právní úkon do zajišťovacích prostředků nepatří. Žalobkyni či jejímu právnímu předchůdci nic nebránilo v získání zástavního práva ještě před zahájením insolvenčního řízení dlužníka. Není pravda, že právní řád danou situaci nenormuje, jak vyplývá z ustanovení § 239 insolvenčního zákona. Žalobkyně v insolvenčním řízení byla pasívní, vyjma uplatnění pohledávky se dalších jednání neúčastnila, zejména nepodala návrh na podání odpůrčí žaloby insolvenčním správcem. Lze předpokládat, že žalobkyně chtěla získat neoprávněnou výhodu proti ostatním insolvenčním věřitelům, neboť by se jinak musela dělit o případný výnos ze zpeněžení podílu dlužníka s dalšími věřiteli. Žalovanou nelze považovat za spoludlužníka či ručitelku ani za jinou osobu s právem postihu proti dlužníkovi. Žalobkyně nemá žádné výsadní postavení a nelze na ni pohlížet jako na zajištěného věřitele. Soud I. stupně se dle žalované vypořádal dostatečně s problematikou vymahatelné pohledávky, samotná žalobkyně připouští, že její pohledávky za dlužníkem jsou jen naturálními obligacemi. Žalovaná z dlužníkova zkracujícího jednání nezískala žádný prospěch a není pravdivé, že by věřitel musel čekat na skončení insolvenčního řízení. Judikát uváděný v odvolání pojednává o tom, že pohledávka osvobozená od placení nezaniká, ale je nevymahatelná a má stejný režim jako promlčená pohledávka.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení jeho vydání předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odstavec 1, 5, 6 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že odvolání je podáno oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), je podáno včas (§ 204 o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Dle ustanovení § 42a odstavec 1 – 4 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ o. z.“), který je třeba na danou věc aplikovat dle přechodného ustanovení 3028 odstavec 3 nynějšího občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

6. Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

7. Účelem ustanovení § 42 o. z. je ochrana věřitelových práv vůči následkům bezúplatných plnění dlužníka během tříleté doby před podáním odpůrčí žaloby vydáním rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci, vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku. K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná, tedy taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí či exekuce, tedy pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí nebo exekuci.

8. Dle ustanovení § 414 odstavec 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb., dále jen „zákona“, jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku. Podle ustanovení § 414 odstavec 4 zákona při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, jestliže nedošlo ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek 9. Dle ustanovení § 2 písmeno g/ zákona pro účely tohoto zákona se rozumí zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitostí, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy; zajištěným věřitelem je i agent pro zajištění podle zákona o dluhopisech.

10. Zajištěných věřitelů se tedy zánik jejich zajištěných pohledávek (§ 2 písmeno g/ zákona) netýká v případě, že svou pohledávku za dlužníkem přihlásili jako zajištěnou, nebo jejich pohledávka byla zjištěna u přezkumu, případně v následném incidenčním sporu, nebo zajištěný věřitel v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty nepožádal v průběhu insolvenčního řízení o zpeněžení předmětu zajištění (§ 409 odstavec 4 zákona). V ostatních případech dojde k zániku zajištění zpeněžením předmětu zajištění v rámci insolvenčního řízení. Zajištěný věřitel, kterého se netýká osvobození dlužníka od placení pohledávek a jehož zajištění v průběhu oddlužení nezaniklo zpeněžením majetku sloužícího k zajištění, se může svého nároku i po skončení insolvenčního řízení domáhat prostřednictvím zpeněžení majetku, který nadále slouží k zajištění jeho pohledávky. Pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odstavec 1 zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat a ve vykonávacím či exekučním řízení má taková pohledávka stejný režim jako pohledávka promlčená. Pokud tedy bylo o odpůrčí žalobě podle § 42a o. z. rozhodnuto ještě před zahájením insolvenčního řízení a toto rozhodnutí nabylo právní moci před právní mocí usnesení insolvenčního soudu o úpadku, má věřitel právo požadovat uspokojení své zkrácené vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z výtěžku zpeněžení majetku, který byl odporovatelným právním úkonem převeden na jiného, cestou výkonu rozhodnutí či exekuce vedenou proti nabyvateli tohoto majetku, aniž by plnění takto získané musel odevzdat do majetkové podstaty. Ve všech ostatních případech odpůrčí žaloba ani případné vyhovující rozhodnutí soudu nemůže být způsobilým právním prostředkem k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele.

11. V posuzovaném případě bylo po skutkové stránce zjištěno, že dlužník žalobkyně příjmení příjmení uzavřel se svou sestrou a současně žalovanou v tomto řízení 22. 2. 2011 darovací smlouvu, jejímž předmětem je převod spoluvlastnického práva k ideální jedné polovině ve výroku označených nemovitostí, k nimž převedené spoluvlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 28. 2. 2011. Dne 10. 5. 2012 vydal rozhodce JUDr. příjmení příjmení pod sp. zn. spisová značka číslo rozhodčí nález, který nabyl právní moci 22. 6. 2012, kterým bratru žalované jméno příjmení uložil povinnost zaplatit tamnímu žalobci právnická osoba, částku 41 803,11 Kč s úrokem ve výši 21,9 % ročně z částky 35 000 Kč od 8. 12. 2011 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 35 000 Kč od 8. 12. 2011 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu a dále mu uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18 631,20 Kč do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Smlouvou o postoupení pohledávky z tohoto rozhodčího nálezu uzavřenou 25. 12. 2011 se věřitelem pohledávky stala současná žalobkyně. Dne 17. 3. 2015 podal dlužník žalobkyně příjmení příjmení návrh na povolení oddlužení u Krajského soudu v Brně a usnesením tohoto soudu z 3. 6. 2015, čj. insolvenční spisová značka, byl zjištěn úpadek jméno příjmení a dlužníku bylo povoleno oddlužení. Původní věřitel pohledávky, a to právnická osoba, ji přihlásil, a to jistinu ve výši 41 803,11 Kč a příslušenství ve výši 34 244,25Kč, do uvedeného insolvenčního řízení, a to jako pohledávku nezajištěnou. Usnesením z 2. 12. 2020, čj. insolvenční spisová značka vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení jméno příjmení a rozhodl, že tento dlužník se osvobozuje od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny s tím, že osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníkovi pro tyto pohledávky právo postihu.

12. Na základě soud I. stupně rozhodl zcela správně, pokud žalobu zamítl bez zkoumání všech dalších skutečností právně významných pro případné vyhovění žalobě z důvodu neexistence vymahatelné (vykonatelné) pohledávky žalobkyně, neboť ta byla řádně přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka jméno příjmení a vztahuje se na ni osvobození od dalšího placení. Žalobkyně ve vztahu k tomu zcela nedůvodně namítá, že se soud měl na ni hledět jako na zjištěného věřitele ve smyslu ustanovení § 414 odstavec 4 zákona. Koho zákon považuje za zajištěného věřitele, je uvedeno taxativně v ustanovení § 2 písmeno g/ zákona a žalobkyně nespadá ani do jedné ze zde uváděných kategorií zajištěných věřitelů. Za pomoci analogie zákona nelze okruh zajištěných věřitelů rozšiřovat, a to již s přihlédnutím k výše uvedené úpravě postavení a práv zajištěného věřitele v insolvenčním řízení. Žalobkyně sama pohledávku přihlásila jako nezajištěnou a v insolvenčním řízení vystupovala jako nezajištěný věřitel, když v opačném případě by měla možnost domoci se uspokojení své pohledávky jako zajištěný věřitel přednostně. Takto však nepostupovala, a pokud by byla správná její argumentace, že byla„ zajištěna“ majetkem, z něhož by se mohla uspokojit v případě úspěšnosti této žaloby, tak by zjevně takový majetek musel být předán do majetkové podstaty úpadce pro uspokojení pohledávek všech přihlášených věřitelů a žalobkyně by se z něj mohla uspokojit jen v případě, že by toto řízení bylo ukončeno dříve, než nabylo právní moci rozhodnutí soudu o úpadku dlužníka. Taková situace však nenastala a žalobě podané dle ustanovení §42a o. z. nemůže být vyhověno. Nelze pak přisvědčit argumentaci žalobkyně, že byla nucena vyčkat až do skončení insolvenčního řízení, jehož výsledek nakonec předurčil nevyhovění žalobě v tomto řízení, neboť dle ustanovení § 237 zákona žalobu o právní neúčinnosti darovací smlouvy mohl ve stanovené lhůtě podat insolvenční správce, a to buďto sám nebo povinně na žádost věřitelského výboru.

13. S ohledem na vše shora uvedené proto odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I o věci samé dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

14. Ve výroku II o náhradě nákladů řízení účastníků odvolací soud rozsudek soudu I. stupně dle ustanovení § 220 odstavec 1 písmeno a/ o. s. ř. změnil, neboť právo na náhradu nákladů řízení vzniklo dle ustanovení § 142 odstavec 1 o. s. ř. v řízení úspěšné žalované, avšak s ohledem na okolnosti věci jsou dány důvody pro výjimečné nepřiznání této náhrady v celém rozsahu, ale pouze ve výši jedné poloviny. Tyto okolnosti věci odvolací soud spatřuje v tom, že žaloba byla zamítnuta jen proto, že v průběhu řízení pohledávka žalobkyně, která v době podání žaloby byla vykonatelná, přestala být vymahatelná ve vykonávacím či exekučním řízení v důsledku skutečností, které žalobkyně neměla možnost ovlivnit. Ty byly vyvolány zadlužením původního spoluvlastníka sporných nemovitostí, který darováním svého spoluvlastnického podílu na nich obohatil žalovanou, která je s ním v blízkém příbuzenském poměru, a nepochybně tím zkrátil uspokojení pohledávek svých věřitelů, které v důsledku oddlužení byly nakonec uspokojeny pouze v menším rozsahu. Za této situace by bylo nepřiměřenou tvrdostí, aby v řízení nakonec neúspěšná žalobkyně byla povinna nahradit žalované plnou náhradu nákladů řízení. Tyto jsou tvořeny pěti úkony právní služby po 3 100 Kč, a to za převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření k žalobě z 1. 12. 2012, podání ve věci z 18. 5. 2021 a účast zástupce u jednání soudu I. stupně konaných ve dnech 19. 5. 2021 a 30. 6. 2021 (§ 9 odstavec 4 písmeno b/, § 11 odstavec 1 písmeno a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen„ advokátní tarif“), celkem 15 500 Kč, a pěti paušálními částkami náhrady hotových výdajů zástupce žalované po 300 Kč, celkem 1 500 Kč (§ 13 odstavec 3 advokátního tarifu) Celkem tak náklady řízení žalované před soudem I. stupně činí částku 17 000 Kč, z toho polovina činí 8 500 Kč, jež je splatná k rukám zástupce žalované (§ 149 odstavec 1 o. s. ř.).

15. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odstavec 1 a § 142 odstavec 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšná žalovaná má právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení (neboť důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. po vydání rozsudku soudu I. stupně již splněny nejsou) tvořených odměnou zástupce za dva úkony právní služby po 3 100 Kč za sepis vyjádření k odvolání a účast zástupce u jednání odvolacího soudu konaného 9. 6. 2022, celkem 6 200 Kč (§ 9 odstavec 4 písmeno b/, § 11 odstavec 1 písmeno d/ a g/ advokátního tarifu), dvěma paušálními částkami náhrady hotových výdajů zástupce po 300 Kč, celkem 600 Kč (§ 13 odstavec 3 advokátního tarifu) a náhradou za ztrátu času stráveného cestou k jednání odvolacího soudu za čtyři půlhodiny po 100 Kč, celkem 400 Kč (§ 14 odstavec 1 písmeno a/ advokátního tarifu) Celkem tak náklady zastoupení žalované v odvolacím řízení činí částku 7 200 Kč (6 200 + 600 + 400) splatnou k rukám jejího zástupce. (§ 149 odstavec 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání se podává u soudu prvního stupně do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku.