14 Co 208/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Libora Daňhela a soudců Mgr. Jiřího Vašíčka a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A Anonymizováno proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované A 2. Jméno žalované B , narozená Datum narození žalované B oba bytem Adresa žalované B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnického práva k nemovitosti, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 6. 2023, č. j. 41 C 165/2022-93, I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem bytové jednotky č. , Anonymizováno, v budově č. p. , Anonymizováno, stojící na pozemku p. č. , Anonymizováno, a spoluvlastnického podílu ke společným částem domu a pozemku p. č. , Anonymizováno, o velikosti id. , Anonymizováno, , vše zapsané na LV č. , Anonymizováno, pro kat. úz. a obec , adresa, .II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 268 901 Kč k rukám advokáta , Jméno advokáta B, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud I. stupně rozsudkem zamítl žalobu žalobce na určení, že bytová jednotka č. , Anonymizováno, v budově č. p. , Anonymizováno, stojící na pozemku p. č. , Anonymizováno, a spoluvlastnický podíl ke společným částem domu a pozemku p. č. , Anonymizováno, o velikosti id. , Anonymizováno, , vše zapsané na LV č. , Anonymizováno, pro kat. úz. a obec , adresa, (dále „předmětná bytová jednotka“), jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobce a tehdejší žalované , právnická osoba, , narozené , datum, , a to ve výši id. ¼ ve prospěch žalobce a id. ¾ ve prospěch tehdejší 1. žalované (výrok I.), a zavázal žalobce zaplatit na náhradě nákladů řízení třem tehdejším žalovaným částky 13 068 Kč, 15 609 Kč a 13 068 Kč k rukám jejich zástupce , Jméno advokáta B, (výroky II., III. a IV.).

2. Proti rozsudku podal odvolání žalobce a navrhl jeho změnu tak, aby jeho žalobě bylo vyhověno.

3. Žalovaní (tehdy včetně žalované , právnická osoba, ) navrhli potvrzení napadeného rozsudku.

4. V průběhu odvolacího řízení došlo dne , datum, k úmrtí původní 1. žalované , právnická osoba, , v důsledku čehož odvolací soud usnesením ze , datum, , č. j. 14 Co 208/2023-143, rozhodl podle § 107 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o procesním nástupnictví na její straně, a to ve prospěch žalobce, který je jejím jediným v úvahu přicházejícím dědicem a dědictví neodmítl. V důsledku toho se však žaloba na určení vlastnického práva i ve prospěch již zemřelé původní 1. žalované stala neprojednatelnou, neboť požadavek na určení aktuální existence vlastnického práva osoby, která nežije, je z hlediska pojmové logiky vadný, byť k této změně došlo až v průběhu řízení zahájeného projednatelnou žalobou. Proto odvolací soud žalobce vyzval k odstranění tohoto nově nastalého nedostatku žaloby, na což žalobce podáním z , datum, změnil svou žalobu tak, že se domáhá určení, že je výlučným vlastníkem předmětné bytové jednotky on sám. Tuto změnu žalobu odvolací soud usnesením z , datum, připustil, neboť výsledky dosavadního řízení před soudem I. stupně umožňovaly rozhodnutí o změněné žalobě v odvolacím řízení, neboť skutkový základ pro určení vlastnického práva požadovaného původní žalobou je tentýž jako skutkový základ pro určení vlastnického práva požadovaného změněnou žalobou, jak je uvedeno v usnesení odvolacího soudu o připuštění této změny žaloby.

5. Po vyřešení procesních důsledků úmrtí původní 1. žalované v průběhu odvolacího řízení přistoupil odvolací soud k projednání odvolání žalobce proti rozsudku soud I. stupně, jímž bylo rozhodnuto o původní žalobě žalobce, se zohledněním nyní změněné a projednatelné žaloby.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.), přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) a nakonec rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

7. Soud I. stupně odůvodnil svůj rozsudek, jímž zamítl tehdejší žalobu žalobce podanou proti třem tehdejším žalovaným, především tím, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení spoluvlastnického práva k předmětné bytové jednotce ve prospěch svůj a své matky jako tehdejší 1. žalované z důvodu, že v katastru nemovitostí jsou jako její výluční vlastníci (ve společném jmění manželů) zapsáni žalovaní , Jméno žalované A, a , Jméno žalované B, v rozporu s žalobcem tvrzenou skutečností, že vlastnické právo k předmětné bytové jednotce od rodičů žalobce platně nenabyli. Žalobu soud I. stupně zamítl z důvodu, že kupní smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene z , datum, , jíž byla předmětná bytová jednotka převedena na žalované, není neplatná pro absenci pravého podpisu otce žalobce , jméno FO, na plné moci, kterou zmocnil matku žalobce a svou manželku , právnická osoba, k podpisu smlouvy i za něj. Z provedeného dokazování učinil soud I. stupně závěr, že bylo prokázáno, že , jméno FO, k uzavření smlouvy zmocnil, aniž soud vyhověl důkaznímu návrhu žalobce na vyhotovení písmoznaleckého posudku, jímž by nepravost sporného podpisu , jméno FO, na plné moci měla být zjištěna.

8. Žalobce v odvolání proti těmto závěrům namítá, že soud I. stupně provedené důkazy nesprávně zhodnotil, že pominul důkazy svědčící o vůli otce žalobce zpochybnit uzavření předmětné smlouvy, které otec žalobce popíral, a že neprovedl žalobcem navrhovaný písmoznalecký posudek, jímž má být jednoznačně bez důvodných pochybností zodpovězena otázka pravosti sporného podpisu.

9. Odvolací soud v rámci přípravy odvolacího jednání již činil přípravné procesní úkony k rozhodnutí o možném doplnění dokazování žalobcem navrženým písmoznaleckým posudkem, ale nakonec po pečlivém zvážení důsledků nové úpravy dědického práva účinné od , datum, a výsledků dědických řízení po otci žalobce i matce žalobce (jak bude uvedeno níže) dospěl k závěru, že změněné žalobě žalobce nelze vyhovět bez ohledu na to, zda je platná kupní smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene z , datum, , jíž rodiče žalobce převedli předmětnou bytovou jednotku na žalované , tituly před jménem, , jméno FO, a , Jméno žalované B, .

10. Správná jsou zjištění soudu I. stupně o skutečnostech mezi účastníky nesporných, že po uzavření této smlouvy zemřel dne , datum, ještě před zahájením tohoto řízení , jméno FO, , že v řízení o jeho pozůstalosti vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. , Anonymizováno, dědický soud konstatoval, že žalobce a jeho matka , právnická osoba, se jako dědicové zemřelého , jméno FO, neshodli, zda do aktiv pozůstalosti (společného jmění zemřelého a jeho manželky) patří předmětná bytová jednotka, k níž nebylo v rámci pozůstalostního řízení přihlíženo a že usnesením , adresa, z , datum, , č. j. , Anonymizováno, , byla proto schválena dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti bez zde předmětné bytové jednotky. Z dokazování doplněného odvolacím soudem po úmrtí původní 1. žalované , právnická osoba, vyplývá, že její pozůstalost byla projednána Městským soudem v Brně, jehož usnesením z , datum, , č. j. , Anonymizováno, , bylo potvrzeno nabytí dědictví žalobci jako jedinému dědici podle zákonné dědické posloupnosti, aniž součástí nabyté pozůstalosti byla předmětná bytová jednotka.

11. Podle § 1670 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) nabytí dědictví potvrzuje soud. Soud potvrdí nabytí dědictví osobě, jejíž dědické právo bylo prokázáno.

12. Podle § 1692 odst. 1 o. z. jedinému dědici soud potvrdí, že dědictví nabyl. Uvede, kdo je dědicem, čí pozůstalost nabývá, z jakého důvodu a zda se tak děje s výhradou soupisu, nebo bez ní.

13. Podle § 1692 odst. 2 o. z. několika dědicům soud potvrdí dědické podíly ve výši po případném započtení na dědický podíl a po započtení případných odkazů. Při rozdělení pozůstalosti soud rovněž potvrdí, jaké dědictví každý dědic nabyl a z jakého důvodu k rozdělení dědictví dochází.

14. Podle § 162 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) neshodnou-li se dědici s pozůstalým manželem na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do společného jmění manželů, ke spornému majetku se nepřihlíží.

15. Podle § 172 odst. 2 z. ř. s. neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti, ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží.

16. Podle § 173 z. ř. s. neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do pasiv pozůstalosti, ke sporným dluhům se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží.

17. Podle § 189 odst. 1 z. ř. s. nepřihlíží-li se v řízení a při rozhodování o pozůstalosti k majetku nebo dluhům zůstavitele v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé, mohou se účastníci domáhat svých práv žalobou.

18. Podle § 193 odst. 1 z. ř. s. objeví-li se po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud o ně doplní v dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech pozůstalosti; to neplatí, jde-li o aktiva nebo pasiva, k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé nepřihlíží.

19. Podle § 193 odst. 2 z. ř. s. nepožádal-li žádný z dědiců ve lhůtě k tomu určení, aby projednal pozůstalost o aktivech pozůstalosti, které se objevily až po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti, platí, že podle pravomocného rozhodnutí o pozůstalosti došlo rovněž k nabytí aktiv pozůstalosti uvedených v odstavci 1; v případě, že pozůstalost byla rozdělena mezi více dědiců nebo že bylo potvrzeno nabytí pozůstalosti více dědicům podle dědických podílů, nabývají dědicové majetek uvedený v odstavci 1 v podílech vyplývajících z provedeného vypořádání dědictví.

20. Pro výklad shora uvedených zákonných ustanovení je i podle názoru odvolacího soudu významné především výkladové rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2680/2022 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 84/2023, přijaté občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu postupem sjednocujícím soudní praxi ve smyslu zákonného zmocnění § 14 odst. 3 a § 24 zákona č. 6/2022 Sb., o soudech a soudcích. Z něj vyplývá, že dědic se může podle § 189 odst. 1 z. ř. s. domáhat „vůči jinému dědici“ při splnění podmínky naléhavého právního zájmu určení, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli, jen do doby, než nabude právní moci rozhodnutí o dědictví podle § 185 z. ř. s., a to za předpokladu, že jde o právo k takovému majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti v důsledku neshody dědiců o rozhodných skutečnostech nepřihlížel (§ 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé z. ř. s.), ale v době po právní moci rozhodnutí o dědickém právu (§ 185 z. ř. s.) se může dědic ve sporném řízení domáhat „vůči ostatním dědicům“ ohledně sporných aktiv pozůstalosti zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu. Tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout i na majetek, ohledně kterého je mezi dědici a pozůstalým manželem spor o to, zda byl ke dni smrti zůstavitele ve společném jmění manželů (§ 162 odst. 2 věty druhé z. ř. s.).

21. Přestože toto rozhodnutí řeší zásadní právní otázku, jaké určovací žaloby se lze ve sporném řízení domáhat v době před vydáním a v době po vydání rozhodnutí o dědictví, vyplývá z něj i setrvání na základním principu ingerence státu při nabývání dědictví předpokládajícím, že každá pozůstalost musí být soudem projednána a musí být o ní rozhodnuto, což se uplatní vždy tehdy, pokud zákon výjimečně nestanoví jinak. Nová právní úprava o vyloučení dodatečného projednání pozůstalosti o nově se objevivších aktivech je dána jen pro taková aktiva, k nimž se nepřihlíží dle ustanovení § 162 odst. 2 věty druhé a § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s. Jen pro tyto případy nelze po této změně právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 aplikovat dlouholetou ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu vycházející ze zásady, že spor o to, zda součástí dědictví je určitý majetek, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem takového majetku. To nadále platí vyjma případů vymezených výše uvedenou změněnou právní úpravou, neboť mimo ně není obecně přípustné, aby ve sporném občanském soudním řízení bylo určeno vlastnické právo osobě, jíž nabytí takového práva nepotvrdil dědický soud (§ 1670 a § 1692 o. z.). Nelze obcházet zákonný postup při projednání dědictví a vyhovět žalobě podle § 80 o. s. ř. o určení vlastnictví věci v dědictví dosud neprojednané ve prospěch dědice, kterému nabytí věci nepotvrdil příslušný dědický soud v řízení o dědictví. Přitom ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou ve sporném řízení určení podle § 80 o. s. ř., že vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně níž nebylo tomuto (byť jedinému) dědici potvrzeno nabytí vlastnictví. Tento názor vyplývá i z publikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, s nímž se zdejší odvolací soud také ztotožňuje a považuje jej za obecně platný a relevantní v rámci právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, která z tohoto principu stanovila jen výše uvedenou zákonnou výjimku.

22. Odvolací soud po pečlivém zhodnocení těchto zákonných změn a jejich účinků v rámci trvajících výše uvedených právních institutů připouští, že rozsah uvedené zákonné výjimky je v nynější právní úpravě vymezen nikoli zcela jasně a určitě, nicméně dospěl ohledně toho k závěru, který vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2024 (R 84/2023), byť jím není tato otázka přímo řešena. Možnost určení vlastnického práva dědice k věci tvořící pozůstalost ve sporném občanskoprávním řízení zahájeném žalobou podle § 189 z. ř. s., je dána jen pro řízení, v nichž se jeden z dědiců domáhá „vůči jinému dědici“ určení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ke dni své smrti (před rozhodnutím o pozůstalosti), respektive pro řízení, jímž se jeden z dědiců domáhá „vůči ostatním dědicům“ vydání věci, bezdůvodného obohacení či určení práva nebo právního vztahu (před rozhodnutím o pozůstalosti), čímž je rozsah této zákonné výjimky stanoven. Z toho vyplývá, byť to v ustanoveních § 162 odst. 1, § 172 odst. 2 a § 173 z. ř. s. není uvedeno výslovně, že má-li jít o žalobu na uplatnění práva proti jiné (třetí) osobě, nikoli proti dědici, na základě sporu o skutečnost zakládající právní vztah dědice ke třetí osobě, nikoli jen mezi dědici navzájem, nelze tuto zákonnou výjimku aplikovat a obcházet tím dědické řízení, v němž má být nabytí takové majetkové hodnoty (vlastnictví věci) potvrzeno příslušným dědickým soudem.

23. V takových případech se tedy neuplatní ani zákonná domněnka ustanovení § 193 odst. 2 z. ř. s. o nabytí aktiv pozůstalosti dle rozhodnutí o pozůstalosti, v němž se k nim nepřihlíželo, ani výluka z dodatečného projednání dědictví majetku objeveného po projednání pozůstalosti podle § 193 odst. 1 z. ř. s. ani postup podle § 189 odst. 1 z. ř. s. o žalobách na určení vlastnického práva podle této domněnky.

24. V této věci se žalobce domáhá určení vlastnického práva proti žalovaným, kteří nejsou dědici otce žalobce, a spor žalobce s jeho matkou v dědickém řízení po otci žalobce o to, zda předmětná bytová jednotka, nezakládá zákonnou výjimku, v jejímž důsledku mohlo dojít k nabytí vlastnického práva žalobce bez projednání příslušným dědickým soudem. Proto nemůže být důvodná žaloba na určení vlastnického práva žalobce k této části pozůstalosti po jeho otci podle § 80 o. s. ř. před projednáním této věci v pozůstalostním řízení. Byť žalobce svou původní žalobu na určení, že jeho rodiče byli ke dni smrti otce žalobce vlastníky předmětné bytové jednotky v rámci společného jmění manželů, změnil na určení vlastnického práva ve svůj prospěch (původně i ve prospěch své matky) právě na základě názoru vyplývajícího z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu R 84/2023, z něhož vycházel nesprávně také , adresa, při projednání pozůstalosti po otci žalobce , jméno FO, , vyplývá z tohoto rozhodnutí i shora uvedený závěr, na jehož základě ve zdejší věci taková určovací žaloba důvodná být nemůže. Naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení sice je dán, neboť kdyby takové žalobě mohlo být na základě závěrů o převodu původního vlastnického práva rodičů žalobce na žalované, dosáhl by žalobce na základě takového rozhodnutí zápisu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce v katastru nemovitostí ve svůj prospěch, nicméně za daných okolností nemůže být toto vlastnické právo určeno ve prospěch žalobce.

25. Navíc po úmrtí matky žalobce , právnická osoba, a skončení řízení o její pozůstalosti by nemohla být změněná žaloba na určení vlastnického práva žalobce k předmětné bytové jednotce důvodná ani v případě, že by výše uvedený závěr o rozsahu zákonné výjimky dle ustanovení § 162 odst. 2, § 172 odst. 2, § 189 odst. 1 a § 193 odst. 2 z. ř. s. nebyl správný. V řízení o pozůstalosti matky žalobce již k žádnému sporu dědiců o tom, co patří do aktiv pozůstalosti, nedošlo, neboť k němu logicky ani dojít nemohlo. Proto ani v případě, že by i spor dědiců o skutečnosti zakládající právní vztah jiné (třetí) osoby k věci, která má být součástí pozůstalosti, odůvodňoval nepřihlížení k takové věci při projednání pozůstalosti a její nabytí zákonnou domněnkou podle § 193 odst. 2 z. ř. s., došlo by k tomuto následku jen projednáním dědictví po otci žalobce , jméno FO, ve prospěch jeho dědiců , právnická osoba, v rozsahu id. ¾ a žalobce v rozsahu id. ¼, nikoli projednáním dědictví po matce žalobce, v němž žádná výjimka z projednání pozůstalosti, byť ve prospěch jediného dědice, dána být nemůže.

26. Z těchto důvodů není žaloba žalobce na určení jeho výlučného vlastnického práva k předmětné bytové jednotce důvodná ani kdyby byly prokázány skutečnosti o neplatnosti kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, jíž měla být předmětná bytová jednotka rodiči žalobce převedena na žalované. Proto odvolací soud nakonec nedoplnil dokazování o těchto skutečnostech a změnil (§ 220 o. s. ř.) jen na základě tohoto závěru rozsudek soudu I. stupně jen tak, že zamítl žalobu žalobce na to určení, jehož se žalobce po připuštěné změně žaloby domáhá.

27. Odvolací soud k tomu ještě uvádí, že si je vědom problematičnosti účinků „nové“ právní úpravy na zdejší věc zatíženou dvěma změnami nastalými po zde sporovaném převodu vlastnického práva, zvlášť za situace, kdy se žalobce původní žalobou domáhal (podle výše uvedených závěrů správně) určení, že jeho rodiče byli ke dni smrti otce žalobce vlastníky předmětné bytové jednotky v rámci společného jmění manželů, ale po dvou změnách žaloby, pro jejichž nepřipuštění nebyl dán důvod, nemohl odvolací soud postupovat jinak. Z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2024 (R 84/2023) vyplývá i to, že právě v takovém případě nelze žalobce poučovat o tom, jak má znít žalobní petit, neboť soudy nesmí účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv by se měli podle hmotného práva domáhat a na základě jakých skutečností. Soud je podle § 5 o. s. ř. povinen účastníky poučit jen o jejich procesních právech a povinnostech, což odvolací soud v rámci přípravy jednání učinil ve vztahu k procesnímu rozhodnutí o připuštění změny žaloby, a dále účastníky v rámci Ústavním soudem prosazovaného principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí (který logicky koliduje se zákazem hmotněprávního poučení účastníků řízení) seznámil i s předběžným právním názorem, že pro rozhodnutí o změněné žalobě bude významný právní názor vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2024 (R 84/2023).

28. V důsledku toho, že došlo ke změně rozsudku soudu I. stupně ve výroku o věci samé, je odvolací soud povinen rozhodnout o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.), a to podle výsledku řízení, jímž je plný úspěch žalovaných (§ 142 odst. 1 o. s. ř., pro odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.).

29. Žalovaným vznikly v řízení náklady za zastoupení advokátem , Jméno advokáta B, , který v řízení před soudem I. stupně učinil 6 úkonů právní služby, a to převzetí zastoupení, vyjádření z , datum, k žalobě, účast u jednání soudu I. stupně , datum, , vyjádření z , datum, na výzvu soudu a účast na jednáních soudu I. stupně , datum, a , datum, (§ 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. - dále jen „vyhláška“). Pokud zástupce žalovaných požadoval odměnu i za písemný závěrečný návrh z , datum, , nejde o úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. b/ vyhlášky, neboť závěrečný návrh je součástí posledního jednání soudu I. stupně ve věci samé, na němž je přednesen, ať už v písemně vyhotoveném rozsahu či stručněji. Ohledně stanovení sazby mimosmluvní odměny za každý úkon právní služby v této věci je však důvodná námitka žalovaných uplatněná v jejich odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech řízení, neboť předmětem řízení není určení práva k věci penězi neocenitelné (§ 9 odst. 3 vyhlášky, což by navíc zde bylo k nemovité věci podle § 9 odst. 4 písm. b/vyhlášky), ale věci ocenitelné, k níž je v tomto soudním řízení spolehlivý podklad k určení hodnoty pro stanovení sazby mimosmluvní odměny podle § 7 vyhlášky. Jak vyplývá z publikované judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1021/2015 či 28 Cdo 1302/2015), je ke stanovení paušální odměny dán důvod, jestliže by stanovení hodnoty věci činilo nepoměrné obtíže, podle publikované judikatury Ústavního soudu (např. II. ÚS 538/10, II. ÚS 598/2000, I. ÚS 3281/22) je ale soud vždy povinen zkoumat možnost stanovení ceny věci, k níž určení práva je předmětem řízení. Tou je dle názoru odvolacího soudu v této věci výše kupní ceny za předmětnou bytovou jednotku sjednané v kupní smlouvě z , datum, , jejíž neplatnost žalobce v řízení namítá, na základě čehož požaduje ve svůj prospěch určení vlastnického práva. Bez ohledu na to, že v první fázi řízení se domáhal žalobce určení spoluvlastnického práva v rozsahu id. ¼ pro svou osobu a v rozsahu ¾ pro tehdejší 1. žalovanou , právnická osoba, , je pro rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu k zůstávajícím žalovaným významné, že předmětem řízení je od jeho počátku určení vlastnického práva k celé nemovitosti zapsaného v katastru nemovitostí ve prospěch obou nynějších žalovaných.

30. Kupní cena za předmětnou bytovou jednotku v uvedené kupní smlouvě činí 1 480 000 Kč, z čehož podle § 7 bod 6 vyhlášky vyplývá sazba mimosmluvní odměny za každý úkon právní služby ve výši 14 220 Kč. Tu je však nutné snížit o 20 % (§ 12 odst. 4 vyhlášky), neboť jde o společné úkony téhož advokáta při zastupování obou žalovaných, tedy na částku 11 376 Kč. K ní přísluší paušální částky náhrad hotových výdajů po 300 Kč, což vše za 6 výše uvedených úkonů právní služby činí 70 056 Kč (6x 11 376 + 6x 300) u každého z žalovaných. K tomu přísluší náhrada daně z přidané hodnoty, jíž je advokát žalovaných plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) v zákonné sazbě 21 %, tedy 14 712 Kč, což činí 84 768 Kč u každého z žalovaných, tedy 169 535 Kč pro oba žalované celkem.

31. V odvolacím řízení učinil advokát žalovaných celkem 4 úkony právní služby, z nichž za odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech řízení představuje odměnu ve výši jedné poloviny (§ 11 odst. 2 písm. c/ vyhlášky), tedy částku 5 688 Kč, k níž přísluší paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhlášky), celkem 5 988 Kč. S náhradou daně z přidané hodnoty (z týchž důvodů jako výše) v částce 1 257 Kč to činí u každého ze žalovaných 7 245 Kč. Další tři úkony právní služby, a to vyjádření k odvolání žalobce a účast na jednáních odvolacího soudu , datum, a , datum, ), činí sazba odměny za každý z těchto úkonů 11 376 Kč (z týchž důvodů jako výše), což se třemi paušálními částkami náhrad hotových výdajů 300 Kč (z týchž důvodů jako výše) činí celkem 35 028 Kč u každého z žalovaných a s náhradou daně z přidané hodnoty (z týchž důvodů jako výše) 7 356 Kč to činí celkem 42 438 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení proto činí 49 683 Kč (7 245 + 42 438) u každého z žalovaných, tedy 99 136 Kč pro oba žalované celkem.

32. Náklady obou žalovaných v řízení před soudy obou stupňů tedy činí celkovou částku 268 901 Kč (169 535 + 99 136), kterou proto odvolací soud zavázal neúspěšného žalobce nahradit úspěšným žalovaným, a to k rukám zástupce žalovaných (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).