14 Co 222/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Libora Daňhela a soudců Mgr. Jiřího Vašíčka a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupeného advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 o výživné, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 9. 2023, č. j. 16 C 52/2023-118,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v částech napadených výroků I. a II. za dobu od 1. 3. 2020 do 31. 8. 2020 a za dobu od 1. 9. 2024 do budoucna zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

II. Ve zbývající části výroku I. za dobu od 1. 9. 2020 do 31. 8. 2024 se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

III. Ve zbývající části výroku II. ohledně dlužného výživného za dobu od 1. 9. 2020 do 31. 8. 2024 se rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 254 150 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 56 297 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 1. Soud I. stupně rozsudkem zavázal žalovaného platit žalobci výživné 7 000 Kč měsíčně od 1. 3. 2020 do budoucna (výrok I.) a zaplatit mu nedoplatek na tomto výživném za dobu do 11. 9. 2023 ve výši 296 567 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a na náhradě nákladů řízení částku 62 194 Kč k rukám zástupkyně žalobce , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, (výrok III.).

2. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný, který v něm navrhl, aby byl rozsudek zrušen „minimálně v nároku na neoprávněném nedoplatku na výživném“ a dále navrhl „v rámci smírného řešení“ výživné žalobci po dobu studia ve výši 7 000 Kč. V doplnění odvolání žalovaný prostřednictvím nově zvoleného zástupce uvedl, že nesouhlasí se stanovením výživného žalobci od 1. 3. 2020 ve výši 7 000 Kč měsíčně. Má zájem svého syna při studiích podporovat, ale za přiměřené považuje výživné považuje 5 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2023. Namítá nesprávnost závěru soudu I. stupně, že činnost otce ve vztahu k majetku ve společném režimu s matkou žalobce, jehož výnosy použil na úhradu potřeb celé rodiny, tedy i žalobce, nebyly zohledněny ve vztahu k projednávané vyživovací povinnosti za dobu do 31. 8. 2023. Z doplnění původně neurčitého odvolání žalovaného je zřejmé, že žalovaný jím nenapadá pouze výrok II. rozsudku o dlužném výživném, ale i výrok I. rozsudku o stanovení výživného, byť za dobu od 1. 9. 2023 pouze v částce 5 000 Kč měsíčně. K tomu substituční zástupkyně žalovaného u jednání odvolacího soudu na dotaz uvedla, že do tohoto data považuje žalovaný nárok žalobce na výživné za nedůvodný z důvodů v odvolání uvedených.

3. Na začátku jednání odvolacího soudu vzal žalobce svou žalobu na výživné 7 000 Kč měsíčně zpět za dobu od 1. 3. 2020 do 31. 8. 2020 a za dobu od 1. 9. 2024 do budoucna. Žalovaný s tímto částečným zpětvzetím žaloby žádný nesouhlas nevyslovil, proto odvolací soud podle § 222a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozsudek soudu I. stupně v části, v níž byla žaloba vzata zpět, zrušil a řízení o zpětvzaté části žaloby zastavil.

4. Odvolací soud pak po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek ve výše uvedené zbylé napadené části i řízení mu předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a § 28 zákona o zvláštních řízeních soudních – dále jen „z. ř. s.“), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného ve vztahu k zůstávající nezrušené části napadeného rozsudku důvodné není.

5. Soud I. stupně rozsudkem rozhodl o žalobě žalobce na stanovení výživného žalovanému jako svému otci, jehož vyživovací povinnost trvá, neboť žalobce v důsledku studia na vysoké škole, jímž se připravuje na výkon budoucího povolání, dosud není schopen se samostatně živit a žalovaný tuto povinnost v dostatečném rozsahu neplní. Po provedení a zhodnocení rozsáhlého dokazování tak, jak je to v odůvodnění napadeného rozsudku uvedeno, dospěl soud I. stupně k závěru, že vyživovací povinnost žalovaného k žalobci dosud trvá, přestože žalovaného původní studium na , Anonymizováno, po dvou letech neúspěšně ukončil a nastoupil od 30. 7. 2020 na , Anonymizováno, , kde studuje obor , Anonymizováno, se zaměřením na vzdělávání, neboť i za této situace je současné studium žalobce řádnou a soustavnou přípravou na budoucí povolání. Na závěr o trvání vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci i po dobu tohoto studia nemá podle soudu I. stupně vliv skutečnost, že žalobce si během studia „přivydělává“, což nelze považovat za schopnost samostatně se živit.

6. Proti tomuto závěru žalovaný v odvolání výslovně nebrojí, naopak připouští ochotu podporovat žalobce i při tomto studiu, byť nižší částkou, než žalobce požaduje. Odvolací soud považuje tento závěr soudu I. stupně za správný z těch důvodů, které jsou v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedeny a na něž proto odvolací soud pro stručnost odkazuje. Z dokazování doplněného odvolacím soudem (které je v odvolacím řízení přípustné z důvodů uvedených níže) potvrzením o studiu žalobce na , Anonymizováno, , obor , Anonymizováno, se zaměřením na vzdělávání, pak vyplynulo, že žalobce pokračoval v tomto studiu ve školním roce 2023/24 a pokračuje v něm i ve školním roce 2024/25. Na tomto místě je ale nutné uvést, že celková doba studia žalobce na této i předchozí škole by mohla mít vliv na závěr o trvání vyživovací povinnosti žalovaného i ve školním roce 2024/25, což však už není významné, pokud žalobce po žalovaném výživné za dobu od 1. 9. 2024 již nepožaduje a řízení o něm bylo po částečném zpětvzetí žaloby zastaveno. Za dobu do 31. 8. 2024 však odvolací soud shodně se soudem I. stupně hodnotí vyživovací povinnost žalovaného k žalobci za trvající bez ohledu na to, zda by v případě dalšího prodlužování studia žalobce byla na místě úvaha o rozporu požadavku na výživné za další období s dobrými mravy ve smyslu § 6 odst. 1 a § 8 občanského zákoníku.

7. Pokud soud I. stupně pro svůj obecně správný závěr o vyživovací povinnosti žalovaného vyhověl žalobě i za žalobcem požadované období od 1. 3. 2020 do 31. 8. 2020, nelze přehlédnout zjištění soudu I. stupně ze shodných tvrzení účastníků, že žalovaný žalobci během jeho předchozího studia na Vysokém učení technickém platil výživné a finančně jej při tomto studiu podporoval. Otázku, jak je rozhodnutí soudu I. stupně pro toto období v rozporu s tímto zjištěním, je již také nadbytečné řešit, pokud žalobce vzal žalobu i za dobu od 1. 3. 2020 do 31. 8. 2020 výslovně v celém rozsahu zpět a řízení bylo v této části (po zrušení příslušné části rozsudku soudu I. stupně) zastaveno. Pro následné období, v němž žalobce pokračoval ve studiu na jiné vysoké škole, platí shora uvedený závěr soudu I. stupně o trvání vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci, který ani od 1. 9. 2020 nebyl schopen se samostatně živit.

8. Obranu žalovaného, že žalovaný v rozhodném období (dnes již omezeném na shora uvedený rozsah) přispíval na výživu žalobce svým „podílem“ při vedení společné domácnosti s žalobcem, jeho matkou a jeho sourozenci ve vztahu k majetku ve společném jmění manželů, zohlednil soud I. stupně jako nedůvodnou. Nakupování nemovitostí, případně spoluvlastnictvích podílů na nich, nakupování zlata a hrazení těchto nákupů z úvěrů či nájmů nemovitostí, na což matka žalobce jako manželka žalovaného neměla vliv, nezohlednil soud I. stupně jako plnění vyživovací povinnosti žalovaného vůči žalobci, přičemž tvrzení žalovaného, že poslal žalobci od února 2020 na výživu částku , Anonymizováno, Kč zůstalo dle soudu I. stupně neprokázáno, stejně jako to, že žalobce má naspořeno , Anonymizováno, Kč na stavebním spoření. Příspěvky žalovaného na náklady bydlení v rodinném domě rodičů žalobce (tedy žalovaného a matky žalobce) nebyly podle závěru soudu I. stupně dostatečné vzhledem k poměrům žalovaného (jak budou uvedeny níže) a potřebám žalobce, který má podle § 915 odst. 1 občanského zákoníku právo na shodnou životní úroveň s životní úrovní rodičů, která je v případě žalovaného daná pravidelným příjmem asi , Anonymizováno, Kč čistého měsíčně a vlastnictvím či spoluvlastnictvím cca 20 nemovitostí a drahých kovů nakupovaných za peněžní prostředky v řádech statisíců korun.

9. Tyto závěry učinil soud I. stupně na základě správného provedení a zhodnocení těch důkazů, jak jsou v odůvodnění napadeného rozsudku uvedeny, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje.

10. Žalovaný proti těmto závěrům v odvolání namítá, že soud I. stupně měl zohlednit jeho činnost spočívající v nákupech nemovitostí (spoluvlastnických podílů na nich) a drahých kovů, zajišťování a splacení úvěrů na nemovitosti vlastněné společně s matkou žalobce i vlastněné výlučně žalovaným tak, že potřeby žalobce v rodině zajišťoval, přestože mu finanční prostředky na výživu poskytoval jen v té částce, kterou tvrdí.

11. Odvolací soud doplnil dokazování soudu I. stupně důkazy předloženými žalovaným (i důkazy předloženými žalobcem, jak je uvedeno již výše), neboť soud I. stupně sice poučil u posledního jednání účastníky podle § 119a o. s. ř., že všechny rozhodné skutečnosti a důkazy mají být uplatněny do vyhlášení rozhodnutí, avšak nepoučil předtím účastníky podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o tom, které právně významné skutečnosti mají tvrdit a prokázat, v důsledku čehož zákonná „koncentrace řízení“ nemohla nastat.

12. Proto odvolací soud doplnil dokazování úvěrovou smlouvou, č. , Anonymizováno, ze dne , datum, , z níž zjistil, že žalovaný a jeho manželka , jméno FO, uzavřeli s , právnická osoba, . smlouvu o hypotečním úvěru v celkové výši , Anonymizováno, Kč za účelem uvedeným jako „refinancování a koupě – zpětné refinancování prostředků“, jíž se zavázali splácet úvěr ve 250 pravidelných měsíčních splátkách po , Anonymizováno, Kč. Tvrzení žalovaného nezpochybňované žalobcem, že i tento úvěr splácí, nemá vliv na správnost závěru soudu I. stupně, že tato skutečnost není pro zákonnou vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci významná. Stejně tak splácení překlenovacího a řádného úvěru u , právnická osoba, . podle smluv z 22. 6. 2017 a ze dne 17. 12. 2018, jimiž provedl důkaz již soud I. stupně a které byly nadbytečně předloženy k doplnění dokazování i odvolacímu soudu, je nutno hodnotit v rámci společného jmění žalovaného a matky žalobce jako manželů, což se týká i nemovitostí jimi společně vlastněných, tedy rodinného domu v , Anonymizováno, v podílovém spoluvlastnictví a rodinného domu v , Anonymizováno, ve společném jmění manželů. Pro závěr o zákonné vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci jsou však významné výlučné příjmy žalovaného z jeho samostatné výdělečné činnosti, z nájemného z nemovitostí (podílů na nich), které má ve vlastnictví, a z případných výnosů z jejich prodeje, jakož i z prodeje drahých kovů, což vše tvoří majetkové poměry žalovaného na výrazně vyšší úrovni, než dané jen pravidelnými měsíčními příjmy jako je to u jiné nemajetné osoby. Zjištění soudu I. stupně, že byt v , adresa, prodal žalovaný za , Anonymizováno, Kč a byt v , Anonymizováno, za , Anonymizováno, Kč ještě před vydáním napadeného rozsudku, doplnil odvolací soud zjištěním z tvrzení žalovaného korespondujícího s pouze méně konkrétním tvrzením žalobce již před soudem I. stupně, že poloviční spoluvlastnický podíl na rodinném domu , Anonymizováno, prodal žalovaný (byť formou zápočtu na nájemném za jeho užívání) za částku , Anonymizováno, Kč.

13. Odvolací soud doplnil dokazování i o aktuálních příjmech žalovaného, a to daňovými přiznáními žalovaného za rok 2022 a 2023, z nichž zjistil, že v prvém uvedeném roce přiznal žalobce příjmy ze samostatné činnosti , Anonymizováno, a výdaje , Anonymizováno, Kč, příjmy z nájemného ve výši , Anonymizováno, Kč a výdaje , Anonymizováno, Kč, z čehož po vyměření daně , Anonymizováno, Kč vyplývá příjem cca , Anonymizováno, Kč měsíčně, ve druhém uvedeném roce příjmy ze samostatné činnosti , Anonymizováno, Kč a výdaje , Anonymizováno, Kč, příjmy z nájemného , Anonymizováno, Kč a výdaje , Anonymizováno, Kč, z čehož po vyměření daně , Anonymizováno, Kč vyplývá příjem cca , Anonymizováno, Kč měsíčně čistého. Z toho vyplývá, že tyto pravidelné příjmy žalovaného se i nadále pohybují na té úrovni, kterou zjistil a zohlednil soud I. stupně pro jím zjištěné období, což odpovídá i tvrzení žalovaného u soudu I. stupně, že jeho příjmy činí cca , Anonymizováno, Kč měsíčně čistého.

14. Odvolací soud doplnil dokazování také o skutečnosti, z níž soud I. stupně vycházel, ač o ní žádné dokazování neprovedl, a to o výdělcích žalobce z jeho „brigádní“ činnosti na soukromé střední odborné škole, což odůvodnil žalovaný nutností platit školné na státní vysoké škole z důvodu, že přesáhl celkovou dobu studia, za níž ještě platí náklady studia stát. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, u , právnická osoba, . tak odvolací soud zjistil, že ve školním roce 2022/23 obdržel žalovaný příchozí platby od , Anonymizováno, , u níž činnost vykonává, v takových částkách, že v průměru za 10 měsíců tohoto školního roku to činí , Anonymizováno, Kč měsíčně a ve školním roce 2023/24 pak v takových částkách, že za 10 měsíců školního roku to činí v průměru , Anonymizováno, Kč měsíčně.

15. I tuto skutečnost hodnotí odvolací soud shodně se soudem I. stupně tak, že nevylučuje zákonnou vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci, neboť žalobce dosahuje tohoto výdělku činností při studiu, přičemž na druhé straně tu skutečnost, že žalobce překročil dobu řádného studia, kterou jako maximální toleruje stát pro úhradu nákladů studia ze státního rozpočtu, je samozřejmě nutné přičíst k tíži žalobce. Pokud je však na jedné straně žalobce povinen své studium v tomto dalším období hradit, je na druhé straně v souvislosti s tím nutno zohlednit, že si právě z tohoto důvodu zajišťuje během tohoto studia přivýdělek, kterým tyto své zvýšené potřeby saturuje. V souvislosti s tím vyplynulo ze svědecké výpovědi matky žalobce u soudu I. stupně, že žalobcem placené školné činilo ve školním roce 2022/23 částku , Anonymizováno, Kč a ve školním roce 2023/24 částku , Anonymizováno, Kč, což doplnil žalobce u odvolacího soudu, že za poslední školní rok mělo činit již , Anonymizováno, Kč, avšak i bez prokázání výše těchto částek je zřejmé, že dosahované výdělky žalobce jsou výrazně vyšší, což však nesnižuje potřebnost výživného od žalovaného na úrovni do žalobcem požadované částky 7 000 Kč měsíčně.

16. Výše uvedené poměry žalovaného by i při standardní potřebnosti k výživnému na straně studenta vysoké školy (bez ohledu na placení školného a na druhé straně na přivýdělek studenta při studiu) by odpovídala vyživovací povinnost žalovaného i při jeho třech vyživovacích povinnostech v částce vyšší než 7 000 Kč měsíčně při zohlednění pouze jeho pravidelných měsíčních příjmů na úrovni , Anonymizováno, Kč měsíčně. Jeho výrazně lepší poměry dané vlastnictvím nemovitostí (spoluvlastnických podílů na nich) a drahých kovů, by i při mírně nižší potřebnosti žalobce zajišťujícího si při studiu vyšší výdělek než jen potřebný k placení školného, vedou k závěru o vyšší přiměřené vyživovací povinnosti než 7 000 Kč měsíčně, ohledně níž je požadavek žalobce zcela důvodný, jak správně dovodil soud I. stupně.

17. Ohledně dalších vyživovacích povinností žalovaného k sourozencům žalobce učinil soud I. stupně zjištění, že kromě zde projednávaného , Jméno zainteresované osoby 0/0, má žalovaný vyživovací povinnost k , jméno FO, , narozenému , datum, , ohledně níž měl v průběhu zdejšího řízení uzavřít dohodu, a k nezletilé , jméno FO, , narozené , datum, , k níž byla vyživovací povinnost žalovaného stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , částkou , Anonymizováno, Kč měsíčně, a to vzhledem ke zvýšeným potřebám této dcery žalovaného, která studuje , Anonymizováno, . K tomu doplnil žalovaný u jednání odvolacího soudu tvrzení tak, že dohodu o výživném se synem , jméno FO, uzavřel na částku , Anonymizováno, Kč měsíčně od 1. 9. 2020 do budoucna a že tato dohoda byla soudem schválena jako smír, ale žalobce se domáhá vrácení výživného po tomto svém synovi z důvodu, že začal být výdělečně činný, ale ten se brání tím, že vyživovací povinnost žalovaného k němu trvá. Proto zůstává správný závěr soudu I. stupně, že žalovaný má aktuálně celkem tři vyživovací povinnosti, při jejichž zohlednění je jeho zde stanovená vyživovací povinnost k žalobci ve výši 7 000 Kč přiměřená, a to bez ohledu na to, zda od 1. 7. 2024 zanikla žalovanému vyživovací povinnost k , jméno FO, (což by jeho poměry ve vztahu ke zde projednávané vyživovací povinnosti naopak zlepšilo).

18. Pokud jde o poměry matky žalobce, která je k němu také vázána vyživovací povinností, neuplatnil žádný z účastníků v odvolacím řízení skutečnost, že by došlo k jejich změně oproti době řízení u soudu I. stupně, v němž byly poměry matky žalobce dány příjmem ve výši cca , Anonymizováno, Kč měsíčně čistého. Pro závěr o vyživovací povinnosti žalovaného je však tento údaj téměř nevýznamný, neboť ani případně lepší poměry matky žalobce by neměly vliv na přiměřenost vyživovací povinnosti žalovaného ve výši 7 000 Kč měsíčně podle odůvodněných potřeb žalobce a zjištěných poměrů žalovaného.

19. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve zbývající části výroku I. ohledně vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci za dobu od 1. 9. 2020 do 31. 8. 2024 ve výši 7 000 Kč měsíčně potvrdil jako věcně správný (§ 219 o.s.ř.).

20. Vzhledem ke zrušení rozsudku a zastavení řízení ve shora uvedených částech bylo nutné změnit (§ 220 o. s. ř.) výrok II. o dlužném výživném za dobu, za níž byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Jak bylo uvedeno již výše, bylo přípustné uplatnění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení, což se v této souvislosti týká především odvolací námitky žalovaného, že na výživu žalobce zaplatil v rozhodném období jím uvedenou částku. Z napadeného rozsudku není vůbec zřejmé, proč soud I. stupně nezohlednil skutečnost tvrzenou žalobcem u prvního jednání v rámci jeho návrhu smíru, že žalovanému mají být na případný doplatek výživného za požadované období zohledněny platby v celkové výši 9 500 Kč.

21. Odvolací soud doplnil dokazování výpisy z bankovních účtů žalovaného u , Anonymizováno, , a to č. , č. účtu, a č. , č. účtu, , z nichž zjistil, že od 5. 9. 2020 do 15. 10. 2023 zaplatil žalovaný na účet žalobce u téže banky č. , č. účtu, celkem 13 částek, jejichž součet činí , Anonymizováno, Kč z prvně uvedeného účtu a , Anonymizováno, Kč z druhého uvedeného účtu. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného u , Anonymizováno, č. , č. účtu, , na nějž byly tyto platby posílány, odvolací soud zjistil, že kromě nich obdržel žalovaný od žalobce další 3 platby, a to 850 Kč dne 3. 9. 2020, 1 000 Kč dne 15. 10. 2020 a 500 Kč dne 11. 9. 2021, celkem tedy 2 350 Kč. Navíc z tohoto výpisu vyplývá, že kromě první platby výživného od žalovaného dle napadeného rozsudku 7 000 Kč dne 15. 10. 2023 (doložené žalovaným výpisem z jeho prvně uvedeného účtu), poskytl žalovaný žalobci dalších osm plateb po 7 000 Kč měsíčně od 15. 10. 2023 do 15. 6. 2024 a navíc jednu platbu 500 Kč dne 19. 1. 2024. K těmto platbám oba účastnici u soudu shodně uvedli, že poté již žalovaný žalobci další výživné za červenec, srpen a září 2024 neposkytl. Z výpisu z účtu žalovaného, a to z označení jednotlivých plateb od žalovaného, však také vyplývá, že z prve uvedeného žalovaného 500 Kč dne 14. 9. 2020, 4 000 Kč dne 26. 11. 2020, 900 Kč dne 8. 7. 2021 a 2 000 Kč dne 30. 12. 2021 jsou shodně označeny „, Anonymizováno, soukromá platba“, k čemuž oba účastníci shodně u jednání odvolacího soudu uvedli, že nešlo o platby výživného, ale platby z jiných důvodů. Stejně tak vyplývá z označení plateb 1 500 Kč dne 10. 1. 2022 a 740 Kč dne 9. 4. 2022 z prve uvedeného účtu žalovaného a platby 329 Kč dne 27. 11. 2022 z druhého uvedeného účtu žalovaného, že také nejde o platby výživného, ale platby z jiných důvodů v poznámkách těchto plateb uvedených. Z toho všeho tedy vyplývá, že z prve uvedeného účtu žalovaného lze zohlednit jen platby 3 000 Kč dne 5. 9. 2020 a 500 Kč dne 13. 6. 2021, celkem 3 500 Kč, z druhého uvedeného účtu žalovaného pak všechny platby, vyjma platby 329 Kč ze dne 27. 11. 2022 („za pivní láhve“), celkem 19 500 Kč a z třetího účtu žalovaného, jehož výpis nepředložil žalovaný, ale z nějž poskytnuté platby vyplývají z výpisu z účtu žalobce, pak všechny platby v celkové výši 2 350 Kč, vše celkem 25 350 Kč. Tyto platby obsahují pouze jedinou aktuální platbu výživného 7 000 Kč v říjnu 2023 a z účtu žalovaného pak vyplývá, jak je již výše uvedeno, že následně mu žalovaný zaplatil ještě 8 × 7 000 Kč a jednou 500 Kč navíc, celkem tedy dalších 56 500 Kč. Proto je důvodné zohlednit žalovanému plnění jeho vyživovací povinnosti vůči žalobci za celé zde rozhodné období celkovou částku 81 850 Kč (25 350 + 56 500).

22. Naopak nelze přihlížet k tvrzení žalovaného, která jsou obecná a nekonkrétní, že žalovaný přispěl na stavební spoření žalobce nějaké částky, respektive, že na aktuálním stavební spoření žalobce „je“ nějaká částka. Ať už prostředky na aktuálním stavebním spoření žalobce byly na něj vloženy kdykoli z prostředků společných pro žalovaného a matku žalobce v rámci jejich společného jmění manželů, jde o skutečnost, která nemá přímý vliv na zákonnou vyživovací povinnost žalovaného k žalobci, která má být plněna v průběhu času každý měsíc pro uspokojení aktuálních potřeb dítěte, a nelze proti ní započíst plnění ze společných prostředků s matkou žalobce, případně částečně z výlučných prostředků žalovaného, pokud je získal prodejem svých vlastních nemovitostí, tvořících úspory pro žalobce na budoucí období. Proto jsou pro plnění vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci za rozhodné období významné pouze výše uvedené platby, které mu žalovaný poskytl na jeho výživu, které v odvolání tvrdí a které soud I. stupně nesprávně nezohlednil.

23. Potvrzeným rozhodnutím soudu I. stupně byla žalovanému za dobu od 1. 9. 2020 do 31. 8. 2024 stanovena vyživovací povinnost 7 000 Kč měsíčně, celkem tedy za 48 měsíců v částce 336 000 Kč. Vzhledem ke shora uvedenému závěru, že žalovaný toto období zaplatil na výživu žalobce celkem 81 850 Kč, činí nedoplatek na dlužném výživném rozdílovou částku 254 150 Kč. Proto odvolací soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci na dlužném výživném za toto období tuto částku, a to nikoliv v běžné zákonné lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), ale ve lhůtě přiměřeně delší, aby měl žalovaný možnost přijmout příslušná opatření k zajištění takto vysoké finanční částky. Prodloužení splatnosti výživného na dobu ještě delší, by již bylo v rozporu se zájmy žalobce, který měl mít tu částku k dispozici pro svou výživu v době dávno minulé.

24. V důsledku částečného zrušení rozsudku a zastavení řízení, a tudíž faktické změny rozhodnutí soudu I. stupně původně v rozsahu věci samé, byl odvolací soud nucen rozhodnout o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). K částečnému zpětvzetí žaloby v průběhu odvolacího řízení došlo bez jakéhokoli chování žalovaného, tudíž ve vztahu ke zpětvzaté části předmětu řízení podle § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. zavinil zastavení této části řízení žalobce, proto je povinen platit náklady této části řízení žalovanému. Ve zbylém rozsahu byl žalobce svou žalobou plně úspěšný, a proto má právo na náhradu této části řízení proti žalovanému podle § 142 odst. 1 o.s.ř. K datu rozhodnutí odvolacího soudu byl původní nárok žalobce na výživné do budoucna uplatněn za 55 měsíců do 30. 9. 2024 (v době rozhodnutí odvolacího soudu by již bylo splatné výživné i za září 2024, jehož se žalobce původně domáhal), zpětvzetí žaloby se pak týkalo 6 měsíců od 1. 3. 2020 do 31. 8. 2020 a jednoho měsíce září 2024 oproti 48 měsícům, za které byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen a žalobce byl v této části zcela úspěšný. To činí 87 % úspěchu žalobce a 13 % „procesního úspěchu“ žalovaného (daného zaviněním žalobce za částečné zastavení řízení), což vede k závěru o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení v rozsahu 74 % (úspěch žalobce snížený o úspěch žalovaného).

25. V řízení před soudem I. stupně vznikly žalobci náklady zastoupení advokátem, a to v odměně po 9 980 Kč za každý úkon právní služby z tarifní hodnoty 420 000 Kč (§ 7 a § 8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), což za 5 úkonů právní služby (převzetí věci, podání žaloby, účast u první jednání přesahujícího 2 hodiny a účast u druhého jednání) činí 49 900 Kč, k čemuž přísluší 5 paušálních částek náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 téže vyhlášky), celkem tedy 51 400 Kč. K tomu advokátce žalobce přísluší náhrada daně z přidané hodnoty, jejíž je plátkyní (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) v zákonné sazbě 21 %, tedy v částce 10 794 Kč, což vede k celkové částce nákladů žalobce v prvostupňovém řízení ve výši 62 194 Kč, jak také ostatně správně stanovil soud I. stupně ve svém rozsudku.

26. V odvolacím řízení, jehož předmětem bylo plnění na dobu neurčitou stejně jako v prvostupňovém řízení, advokátka žalobce učinila jediný úkon právní služby, a to účast na jednání odvolacího soudu dne 24. 9. 2024, za což tedy také přísluší odměna 9 980 Kč a jedna paušální náhrada 300 Kč, celkem 10 280 Kč. Dále má zástupkyně žalobce právo na náhradu jízdného k jednání odvolacího soudu ze sídla své advokátní kanceláře do sídla odvolacího soudu na trase , adresa, a zpět ve výši 960 Kč (za 120 km při doložené spotřebě pohonných hmot 6,2 l na 100 km, stanovené ceně motorové nafty 38,70 Kč za 1 litr a paušální sazbě náhrady za použití vlastního vozidla 6,20 Kč na 1 km) a na náhradu za čas promeškaný touto cestou ve výši 400 Kč za 4 půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), vše celkem 11 640 Kč (10 280 + 6 960 + 400). K tomu přísluší náhrada daně z přidané hodnoty, jíž je advokátce žalobce plátkyní (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), v zákonné sazbě 21 %, tedy 2 243 Kč. Tato náhrada je přiznána jen z odměny za právní zastoupení a náhrady hotových výdajů a za ztrátu času, nikoli i z náhrady cestovného, v níž je tato náhrada již zahrnuta. Celkové náklady žalobce v odvolacím řízení proto činí 13 883 Kč (11 640 + 2 243).

27. Celkové náklady žalobce v řízení před soudy obou stupňů proto činí 76 077 Kč (62 194 + 13 883), z nichž má žalobce z výše uvedeného důvodu právo na náhradu v rozsahu 74 %, tedy 56 297 Kč. Proto odvolací soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tuto částku, a to k rukám jeho zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).