14 CO 37/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Libora Daňhel a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jitky Levové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o nahrazení projevu vůle, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze 17. 9. 2020, čj. 5 C 48/2016-317

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17 247 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení].

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby soud nahradil souhlasný projev vůle žalovaného s uzavřením kupní smlouvy ohledně podzemní stavby vinného sklepa nacházející se pod pozemkem parcelní [číslo] ostatní plocha, v [katastrální uzemí] [anonymizováno], pozemek zapsaný na listu vlastnictví [číslo] u [stát. instituce], [stát. instituce], dle znění v žalobním petitu uvedeném (výrok I), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 129 585 Kč k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání žalobce. Vytýká v něm soudu I. stupně nesprávná a neúplná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Poukázal na to, že smyslem žaloby je na základě předkupního práva dosáhnout sloučení vlastnictví vinného sklepa a domu, které tvoří jeden funkční celek, neboť vinný sklep byl příslušenstvím stavby a samostatným předmětem vlastnického práva přechodně vlastnicky odloučeným od rodinného domu a v rámci využití má jednoznačný smysl, aby celý funkční celek měl jednotnou vlastnickou strukturu. Soud I. stupně učinil dle žalobce nesprávná zjištění o tom, že vinný sklep není příslušenstvím rodinného domu a nejedná se o společné užívání v rámci hospodářského účelu. Do samotného vinného sklepa je možný přístup pouze z rodinného domu, tedy věci hlavní ve vlastnictví žalobce. Žalovaný neprokázal své tvrzení, že nejdříve měla vzniknout samostatná stavba lisovny se sklepem a až poté nástavba rodinného domu, který by snad s lisovnou a sklepem vůbec nesouvisel. Naopak z provedeného dokazování je zjevné, že před rokem 1945 obývaly rodinný dům a zároveň v něm vinařsky hospodařily rodiny německých obyvatel a celá stavba tak, jak existuje dnes, byla i vystavěna. Mohlo se stát, že prostory užívaly různé osoby, což nemění nic na vlastnické struktuře k lisovně. Je-li v přízemí rodinného domu sklep, tak byl logicky zbudován, aby sloužil účelům spojeným se stavbou. Nelze dle žalobce souhlasit se závěrem soudu I. stupně, že předkupní právo žalobce jako vlastníka rodinného domu se nevztahuje na vinný sklep. Žalobce je vlastníkem pozemků a stavby, přičemž pod pozemkem se nachází podzemní stavby, která je jednoznačně příslušenstvím nadzemní stavby. Obě stavby jsou objektivně určeny k tomu, aby byly trvale užívány společně v rámci svého hospodářského určení. Nelze dle žalobce souhlasit ani se závěrem soudu I. stupně, že kupní cena neodpovídá tržní ceně. Žalovaný netvrdil, že by kupní cena byla stanovena s ohledem na vypořádání s dalšími společníky jeho právního předchůdce a k této skutečnosti ani nebylo provedeno žádné dokazování. Nelze tak dovozovat ani případný rozpor s dobrými mravy ve vztahu k uvedené kupní ceně. Žalobce proto navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Uvedl, že vinný sklep je podzemní stavbou se samostatným účelovým určením. Předkupní právo vlastníka pozemku se na takovou stavbu vztahuje pouze tehdy, pokud je příslušenstvím nadzemní stavby. O takový případ se však dle žalovaného v dané věci nejedná, předmětný vinný sklep po velice dlouhou dobu nebyl užíván společně s rodinným domem. Rodinný dům i sklep mají rozdílné vlastníky, a to minimálně od roku 2000, proto nelze ani uvažovat o tom, že by vinný sklep byl příslušenstvím rodinného domu. Sklep má samostatné účelové určení a trvale se s rodinným domem v rámci hospodářského určení neužívá. Je stavebně oddělen od nadzemní části, stavby nejsou propojeny, do sklepa je samostatný vstup z ulice. Žalobce a jeho právní předchůdci užívali nadzemní část nemovitosti od roku 1963, po celou dobu měli vědomost o tom, že lisovna se sklepem je užívána někým jiným a až do roku 2011 nebyla těmto uživatelům bráněno v užívání sklepa s lisovnou. Rodina žalobce neměla do sklepa s lisovnou přístup a ani neusilovala o získání vlastnictví. Nynější chování žalobce se jeví jako nepoctivé a zneužívající právo. Kupní smlouva a její dodatek byly uzavřeny za účelem vypořádání vztahů souvisejících s převodem obchodního podílu žalovaného ve [právnická osoba], s. r. o., na zbylé dva společníky a přiznání předkupního práva by bylo dle žalovaného rozhodnutím v rozporu s dobrými mravy, neboť by závažně znevýhodnilo žalovaného, kterému by tak bylo upřeno právo na řádné vypořádání v důsledku převodu obchodního podílu v uvedené společnosti.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení jeho vydání předcházející (§ 212, 212a odstavec 1, 3, 5 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že odvolání je podáno oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), je podáno včas (§ 204 o. s. ř.), a po zopakování dokazování posléze uvedenými listinnými důkazy § 213 odstavec 1, 2 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Žalobce se vdané věci domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením kupní smlouvy ohledně podzemní stavby vinného sklepa nacházejícího se pod pozemkem parcelní [číslo] v [katastrální uzemí] [anonymizováno] na základě tvrzení, že vlastní pozemek parcelní [číslo] jehož součástí je budova číslo popisné [anonymizováno] v [obec], a pozemek parcelní [číslo] na základě darovacích smluv z let 2012 a 2015 a jeho rodiče nabyli rodinný dům zatížený služebností sklepa v roce 1963 od státu a tento sklep je ve vlastnictví žalovaného a tvoří příslušenství rodinného domu žalobce, který k němu má předkupní právo. Soud I. stupně žalobě zamítl s odůvodněním, že předmětný sklep nebyl součástí nemovitostí, které stát prodal právním předchůdcům žalobce, nejedná se o věc, jejímž účelem je společné užívání v rámci hospodářského účelu, kupní smlouva a její dodatek z roku 2014 byly uzavřeny za účelem vypořádání vztahů souvisejících s převodem obchodního podílu žalovaného ve [právnická osoba], s. r. o., a že aplikace předkupního práva za kupní cenu ve výši 120 000 Kč by byla v rozporu s dobrými mravy. S těmito závěry, vyjma posledního uvedeného, se odvolací soud ztotožňuje.

6. Dle ustanovení § 3056 odstavec 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“, vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo vlastníka pozemku se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvím nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupní právo se nepřihlíží.

7. Smyslem ustanovení § 3056 o. z. je sjednotit režim vlastnictví k pozemku a ke stavbě při nejbližší možné příležitosti, tedy v okamžiku, kdy je smlouva o převodu úplná, včetně dohody o výši kupní ceny. Předkupní právo se vztahuje i na bezúplatné převody a v takových případech je nutno vycházet z obvyklé ceny. Neuplatní se v případech, kdy je hospodářský účel pozemku a stavby odlišný nebo kdy stavba má zvláštní režim vlastnictví. Předkupní právo vlastníka pozemku se vztahuje na celou stavbu, jež má svůj základ na pozemku, i na podzemní stavbu, která je příslušenstvím (tedy samostatnou věcí) nadzemní stavby.

8. Příslušenství věci je dle ustanovení § 510 odstavec 1 o. z. vedlejší věc vlastníka u věci hlavní, je-li účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s věcí hlavní v rámci jejich hospodářského určení. Byla-li vedlejší věc od hlavní věci přechodně odloučena, nepřestává být příslušenstvím. Má-li být určitá věc příslušenstvím věci hlavní, musí být vlastníkem určena k trvalému užívání s touto hlavní věcí a věci musí být trvale spojeny svým hospodářským určením.

9. Z dokazování provedeného soudem I. stupně bylo prokázáno, že právní předchůdci žalobce, a to jeho rodiče [titul] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], nabyli do svého bezpodílového spoluvlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené s Československým státem – Místním národním výborem v [obec] 15.12.1963 pozemek st. [číslo] s domkem číslo popisné [anonymizováno] a pozemek st. [číslo] stáje, zapsané ve vložce [číslo] pozemkové knihy pro [katastrální uzemí] se služebností sklepu, zapsanou ve vložce [číslo] pro totéž katastrální území. Rozsudkem Krajského soudu v Brně z 27. 3. 1984 byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně z 21. 11. 1983, čj. 15 C 396/80-146 v části týkající se přikázání rekreačního domku číslo popisné [anonymizováno] v [obec] do vlastnictví matky žalobce. Matka žalobce uzavřela 21. 2. 1983 s Místním národním výborem v [obec] dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku parcelní [číslo] v [katastrální uzemí] a darovacími smlouvami z 20. 6. 2012 a 30. 11. 2015 darovala budovu číslo popisné [anonymizováno] na pozemku parcelní [číslo] tento pozemek a pozemek parcelní [číslo] do výlučného vlastnictví žalobce. Právním předchůdcům žalovaného [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] byl přidělen příděl číslo PO [číslo], a to stavební plocha, dům číslo popisné [anonymizováno], a zemědělské pozemky v [katastrální uzemí], jak vyplývá z přídělové listiny vystavené dodatečně 25.8.1971, nicméně předmětem přídělu dle jeho návrhu byl v přídělovém listu rovněž sklep číslo parcelní [anonymizováno] s ostatními pozemky zapsanými na listu vlastnictví [anonymizováno]. Tato skutečnost je zjevná z výpisu z pozemkové knihy z knihovní vložky [číslo], v níž je zapsáno vlastnické právo manželů [příjmení] každému k jedné polovině na základě původní přídělové listiny z 27.5.1948 a současně je v ní zapsáno i vlastnické právo jejich syna [jméno] [příjmení] k těmto nemovitostem na základě postupní smlouvy uzavřené 11.2.1949. Dle této postupní smlouvy předmětem převodu byla usedlost číslo popisné [anonymizováno] v [obec] s polnostmi, připsané ve vložce [číslo] pozemkové knihy [katastrální uzemí] podle přídělové listiny Ministerstva zemědělství – Národního pozemkového fondu z 27. 5. 1948. Podzemní stavba pod [webová adresa] [anonymizováno] zapsaná dříve na listu vlastnictví [anonymizováno] byla zapsaná v roce 1990 samostatně na listu vlastnictví [číslo] pro spoluvlastníky [jméno] a [jméno] [příjmení], a to na základě kupní smlouvy z 30. 5. 1990, a z výpisu z katastru nemovitostí z 1. 3. 1996 je zjevné, že byla i předmětem zástavního práva. Usnesením Krajského soudu v (město) z 15. 2. 1999 čj. [číslo jednací] byla schválena dohoda o vypořádání společného jmění manželů [příjmení] tak, že tato podzemní stavba připadla do výlučného vlastnictví [jméno] [příjmení] a jeho správce konkursní podstaty JUDr. [jméno] [příjmení] uzavřel 8.3.2000 se společností [příjmení] [právnická osoba], kupní smlouvu o prodeji této nemovitosti na základě licitace ve výši 370 000 Kč a společnost [příjmení] [právnická osoba], dne 3.7.2014 prodala tuto podzemní stavbu se samostatným účelovým určením jako vinný sklep nacházející se pod pozemkem parcelní [číslo] v katastrálním území [územní celek] [anonymizováno] za kupní cenu ve výši 120 000 Kč dle znaleckého posudku [číslo] z 18. 11. 2013. Dodatkem ze 7. 8. 2014 bylo do textu této kupní smlouvy dále doplněno, že kupní smlouva byla uzavřena za účelem vypořádání vztahů souvisejících s převodem obchodního podílu žalovaného v prodávající společnosti na zbylé dva společníky, a předmět kupní smlouvy byl označen jako lisovna a sklep nacházející se pod pozemkem parcelní [číslo] v daném katastrálním území. Dle sdělení katastrálního úřadu pozemku parcelní [číslo] na mapě bývalého pozemkového katastru odpovídá pozemku parcelní číslo st. [anonymizováno].

10. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud I. stupně ke zcela správnému závěru o tom, že nejsou naplněny zákonné podmínky pro uplatnění předkupního práva dle ustanovení § 3065 odstavec 1 věta prvá o. z. V řízení bylo prokázáno vlastnické právo žalobce k rodinnému domu na parcele [číslo] v [katastrální uzemí] i vlastnické právo k pozemku parcelní [číslo] pod nímž se nachází samostatná podzemní stavba vinného sklepa. K oddělení vlastnických vztahů k rodinnému domu a k vinnému sklepu jako samostatné nemovité věci netvořící součást pozemku došlo již před rokem 1945 v souvislosti s převodem rodinnému domu žalobce na poslední vlastníky německé národnosti, jimž byl dům zkonfiskován, a to manžele [příjmení]. V té době již byla zapsána služebnost sklepa ve vložce pozemkové knihy [číslo] jak vyplývá z odkazu na zápis v této vložce týkající se vlastnictví uvedeného rodinného domu v kupní smlouvě z 15. 12. 1963. Služebnost sklepa tehdy jako povinné osoby tížila právní předchůdce žalobce, tedy jeho rodiče, aby respektovali právo tehdejších vlastníků sklepa využívat k přístupu do sklepa jejich rodinný dům. Sklep tak byli oprávněni z titulu vlastnického práva využívat nejprve přídělci usedlosti číslo PO [číslo], kdy součástí přídělu byl i předmětný sklep (a to zjevně v souvislosti s tím, že byl zapsán na stejném listu vlastnictví jako uvedená usedlost pro poslední německé vlastníky manžele [příjmení]), a poté jeho další vlastníci, na něž byl sklep samostatně převáděn, a to od roku 1949 syn manželů [příjmení], od roku 1990 manželé [příjmení], od roce 2010 společnost [právnická osoba], a od roku 2015 žalovaný. Nebylo prokázáno, že by do roku 1990 sklep jeho tehdejší vlastníci užívali, nicméně minimálně od roku 1990 sklep již užíván svými vlastníky byl a žalobce uvedl, že ani on ani jeho právní předchůdci sklep neužívali a za své vlastnictví nikdy nepovažovali.

11. Z uvedeného je zjevné, že sklep přestal být s rodinným domem, který původně patřil zřejmě stejným vlastníkům, jako jeho příslušenství užíván již v době, kdy náležel posledním německým vlastníkům předtím, než byly všechny předmětné nemovitosti v obci [obec] po druhé světové válce zkonfiskovány. S ohledem na právní samostatnost rodinného domu a sklepa žádný z vlastníků rodinného domu po konfiskaci nemohl při nabývání vlastnictví rodinného domu sklep považovat za příslušenství rodinného domu. Sklep měl po celou dobu samostatné účelové určení a po prvním samostatném převodu na jiného vlastníka (odlišného od vlastníka rodinného domu) přestal být trvale užíván s tímto domem, pokud předtím zde takové společné užívání existovalo (taková skutečnost ani z dokazování nevyplynula). Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by zde byla vůle předcházejících vlastníků sklepa či rodinného domu, aby sklep byl užíván společně s rodinným domem, a tento oddělený režim trvá až do současné doby. K tomu, aby sklep tvořil příslušenství rodinného domu žalobce, by musela být splněna podmínka, že byl užíván trvale s tímto domem jako s věcí hlavní a sloužil jeho hospodářskému účelu, a tento zákonný požadavek v dané věci naplněn nebyl. Rodinný dům byl mnoho desetiletí užíván bez sklepa a tento nebyl a není nezbytný pro plnění jeho funkce, jíž je především poskytování prostoru pro bydlení či rekreaci. K využití rodinného domu jako objektu bydlení (případně k rekreaci) tak nebylo a není nezbytně třeba sporného sklepa, jak o tom svědčí dlouholeté oddělené režimy jejich užívání.

12. Soud I. stupně za této situace již nadbytečně dovozoval, že vyhovění žalobě by bylo i v rozporu s dobrými mravy s ohledem na kupní cenu ve výši 120 000 Kč, která by znevýhodňovala žalovaného. V řízení nebylo prokázáno, jakým způsobem byla koncipována kupní cena ve výši 120 000 Kč, za niž sporný sklep nabyl od svého právního předchůdce žalovaný, a i v případě zákonného předkupního práva dle ustanovení § 3056 o. z. by se uplatnilo ustanovení § 2140 a následující o. z.

13. S ohledem na vše shora uvedené odvolací soud proto napadený rozsudek dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, která byla dle ustanovení § 142 odstavec 1 o. s. ř. přiznána v řízení úspěšnému žalovanému. Náklady řízení žalovaného jsou tvořeny odměnou jeho zástupkyně za 14 úkonů právní služby po 5 900 Kč, celkem 82 600 Kč za přípravu a převzetí věci, sepis vyjádření k žalobě a podání ve věci z 19. 10. 2016, 14. 2. 2017, 21. 2. 2019, 9. 5. 2019, 22. 7. 2019 a 15. 9. 2020 a účast zástupkyně žalovaného u jednáních soudu I. stupně konaných ve dnech 23. 5. 2019, 25. 7. 2019, 28. 11.2019, 30. 1. 2020 a 10. 9. 2020, přičemž jednání 23. 5. 2019 přesáhlo svou délkou dvě hodiny (§ 7 bod 5., § 11 odstavec 1 písmeno a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen„ advokátní tarif“), dále 14 paušálními náhradami hotových výdajů zástupkyně po 300 Kč, celkem 4 200 Kč (§ 13 odstavec 3 advokátního tarifu), náhradou cestovních výloh při použití osobního automobilu značky VW Tiguan ke shora uvedeným jednáním z [obec] do [obec] a zpět, kdy v roce 2019 bylo ke třem jednáním ujeto celkem1 560 km, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 4,10 Kč (§ 1 písmeno b/ vyhlášky č. 333/2018 Sb.) a při ujetí celkem 1 560 km činila 6 396 Kč Cena náhrady za spotřebované pohonné hmoty při průměrné spotřebě 5,3 l /100 km (zjištěno z technického průkazu č. UF [číslo]), ujetých 1 560 km a ceně motorové nafty 33,60 Kč (§ 4 písmeno c/ vyhlášky č. 333/2018 Sb.) činí 2 778 Kč, a k dvěma shora uvedeným jednáním v roce 2020, kdy bylo ujeto celkem 1 040 km, činí sazba základní náhrady za 1 km jízdy 4,20 Kč (§ 1 písmeno b/ vyhlášky č. 358/2019 Sb.), celkem 4 368 Kč, a cena náhrady za spotřebované pohonné hmoty při průměrné spotřebě 5,3 l /100 km, ujetých 1 040 km a ceně motorové nafty 31, 801 Kč (§ 4 písmeno c/ vyhlášky č. 358/2019 Sb.) činí 1 753 Kč. Dále jsou náklady zastoupení žalovaného tvořeny náhradou za promeškaný čas za celkem 50 půlhodin po 100 Kč, celkem 5 000 Kč (§ 14 odstavec 1 písmeno a/, odstavec 3 advokátního tarifu) Celkem tak náklady řízení žalovaného za jeho zastoupení v řízení před soudem I. stupně činí částku 107 095 Kč (82 600 + 4 200 + 6 396 + 2 778 + 4 368 + 1 753 + 5 000), ke které náleží dle ustanovení § 137 odstavec 3 písmeno a/ o. s. ř. 21% daň z přidané hodnoty ve výši 22 490 Kč, neboť zástupkyně žalovaného osvědčením o registraci vyhotoveným [anonymizováno] úřadem pro [územní celek] 9. 9. 2015 prokázala, že je plátkyní této daně. Celkem tak náklady řízení žalovaného tvoří soudem I. stupně správně přiznanou částku 129 585 Kč.

14. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odstavec 1 a § 142 odstavec 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení tvořených odměnou jeho zástupkyně za dva úkony právní služby po 5 900 Kč, celkem 11 800 Kč za sepis vyjádření k odvolání a účast zástupkyně žalovaného u jednání odvolacího soudu 10. 2. 2022 (§ 7 bod 5., § 11 odstavec 1 písmeno a/, d/ a g/ advokátního tarifu), dále dvěma paušálními náhradami hotových výdajů zástupkyně po 300 Kč, celkem 600 Kč (§ 13 odstavec 3 advokátního tarifu), náhradou jízdného při použití hromadné dopravy na cestu z [obec] do [obec] a zpět k jednání 10. 2. 2022 dle předložených jízdenek ve výši 454 Kč, náhradou za promeškaný čas za 14 půlhodin po 100 Kč, celkem1 400 Kč (§ 14 odstavec 1 písmeno a/, odstavec 3 advokátního tarifu) Celkem tak náklady řízení žalovaného za jeho zastoupení v odvolacím řízení činí částku 14 254 Kč (11 800 + 600 + 454 + 1 400) a s 21% daní z přidané hodnoty ve výši 2 993 Kč činí částku 17 247 Kč splatnou k rukám jeho zástupce (§ 149 odstavec 1 o. s. ř.).