14 CO 42/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Libora Daňhel a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jitky Levové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o určení neúčinnosti právního úkonu, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi z 23.10.2019, č.j. 7 C 104/2011-495,

I. Rozsudek soudu I. stupně se a) ve výroku I o věci samé a ve výroku II o nákladech řízení státu potvrzuje, b) ve výroku III o nákladech řízení účastníků mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 16 214 Kč k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 578 Kč k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud I. stupně rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení neúčinnosti kupní smlouvy ze 17. 1. 2011, jíž bylo na žalovaného převedeno vlastnické právo k budově [adresa], stavbě technického vybavení, stojící na pozemku parc. č. st. [anonymizováno] (bez pozemku) zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí] (výrok I), zavázal žalobce zaplatit České republice náklady řízení vzniklé státu ve výši 27 731,60 Kč (výrok II) a zaplatit žalobci na náhradě nákladů jeho řízení částku 16 819 Kč k rukám zástupce žalovaného (výrok III).

2. Proti rozsudku podal odvolání žalobce, který navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že soud I. stupně neprovedl důkazy žalobcem navržené, čímž neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť žalobce opakovaně upozorňuje na to, že žalovaný byl obeznámen se skutečností, že [právnická osoba] je dlužníkem žalobce, jakož i s dalšími skutečnostmi případu, neboť žalovaný je jednatel a společníkem [právnická osoba], s.r.o., která sídlí na stejné adrese jako [právnická osoba], s.r.o., nad to jejich obor podnikání je obdobný. Podle žalobce poskytl žalovaný součinnost [právnická osoba], s.r.o. při ochraně před věřiteli a při vyvádění majetku ze společnosti.

3. Žalovaný se k odvolání žalobce písemně nevyjádřil, u jednání odvolacího soudu pak navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu - dále „o.s.ř.“), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

5. Nejprve je nutno uvést, že v odvolacím řízení došlo k prohlášení konkursu na majetek žalobce jako úpadce, resp. přeměně formy řešení úpadku z dosud probíhající reorganizace na konkurs, a to usneseními Krajského soudu v Ostravě ze 7. 9. 2020, č.j. [insolvenční spisová značka] a Vrchního soudu v Olomouci z 19. 11. 2020, č.j. [insolvenční spisová značka], [spisová značka], což odvolací soud zjistil z těchto rozhodnutí prvostupňového a odvolacího konkursního soudu. V důsledku toho došlo k přerušení tohoto řízení podle § 263 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb., v němž však lze pokračovat na návrh insolvenčního správce (§ 264 odst. 1 téhož zákona), který by se v takovém případě stal účastníkem řízení místo dlužníka, ale v případě, že takový návrh insolvenční správce nepodá, lze v řízení pokračovat na návrh samotného dlužníka (§ 264 odst. 2 téhož zákona) s tím, že ten zůstává účastníkem řízení. Insolvenční správkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] podáním z 22. 2. 2022 sdělila zdejšímu odvolacímu soudu, že nemá v úmyslu předkládat návrh na pokračování v řízení a je možné v řízení nadále pokračovat s žalobcem, žalobce pak podáním z 18. 2. 2022 doručeným zdejšímu soudu 28. 2. 2022 navrhl pokračování řízení, v důsledku čehož řízení pokračuje s žalobcem, na jehož místě nenastoupila jeho insolvenční správkyně.

6. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal určení neúčinnosti kupní smlouvy uzavřené 17.1.2011 mezi [právnická osoba] a žalovaným, jíž žalovaný nabyl vlastnictví budovy [adresa], stavby technického vybavení, na pozemku p.č. st. [anonymizováno] v [katastrální uzemí] (dále jen„ předmětná nemovitost“) za okolností, v jejichž důsledku má žalobce dle § 42a tehdejšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „o.z.“) právo této smlouvě odporovat a požadovat určení její neúčinnosti vůči sobě. Touto smlouvou byla podle žalobce zkrácena jeho pohledávka proti [právnická osoba] (dále jen„ dlužník žalobce“) přiznaná mu rozhodčím nálezem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] z 21. 7. 2011 tvořená jistinou ve výši 10 000 000 Kč a právem na náhradu nákladů řízení ve výši 593 366 Kč, která je předmětem již nařízené soudní exekuce. Z časových souvislostí týkajících se pohledávky žalobce a uzavření předmětné kupní smlouvy ve prospěch žalovaného vyplývá dle žalobce úmysl převodce zkrátit své věřitele, s čímž byl žalovaný obeznámen vzhledem ke svému propojení s touto společností.

7. Soud I. stupně posuzoval uplatněný nárok žalobce podle § 42a tehdejšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013, které je dle správného závěru soudu I. stupně pro toto posouzení významné na základě přechodného ust. § 3028 odst. 3 nyní účinného občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

8. Soud I. stupně na základě dokazování, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, učinil zjištění, že kupní smlouvou ze 17. 1. 2011 nabyl žalovaný předmětnou nemovitost od dlužníka žalobce [právnická osoba], a to koupí za sjednanou kupní cenu 4 500 000 Kč, která byla zaplacena na účet [právnická osoba], která vyslovila souhlas s tímto převodem, neboť měla proti dlužníku žalobce pohledávku ve výši 20 000 000 Kč zajištěnou zástavním právem zřízeným k převáděné nemovitosti. Tato skutečnost vyplynula i z katastru nemovitostí, a to z listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], včetně následného zániku zástavního práva zřízeného ve prospěch uvedené banky po převodu částky 4 500 000 Kč v její prospěch. Dále soud I. stupně ze znaleckého posudku soudního znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] z 15. 4. 2017 [číslo] zjistil, že obvyklá cena předmětné nemovitosti k datu 26. 7. 2011 činila dle tohoto znalce 4 160 000 Kč, a z revizního znaleckého posudku Znaleckého ústavu [právnická osoba] z 12. 3. 2019 [číslo] že obvyklá cena předmětné nemovitosti k 26. 1. 2011 dle tohoto znaleckého ústavu činila 5 660 000 Kč včetně zastavěného pozemku, a z dodatku ze 7. 6. 2019 [číslo], že bez zastavěného pozemku činila cena budovy k uvedenému datu 5 360 000 Kč. Tímto revizním znaleckým posudkem přezkoumal znalecký ústav znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení] a uvedl odborné argumenty, pro které byla některá zjištění revidovaného znaleckého posudku rozdílná ohledně metodiky ocenění i ohledně jiných názorů na hodnotu obvyklého nájemného při porovnávací metodě a na výši jednotlivých nákladových položek či rozdílnými zjištěnými výměrami pronajatelných ploch.

9. Na základě těchto zjištění (a dalších podpůrných zjištění, jak vyplývají z odůvodnění napadeného rozsudku) dospěl soud I. stupně nakonec k závěru, že předmětná kupní smlouva ze 17. 1. 2011 nebyla zkracovacím úkonem ve smyslu § 42a o.z., neboť jejím předmětem byla nemovitost zajištěná smluvním zástavním právem ve prospěch [právnická osoba] k zajištění pohledávky ve výši 20 000 000 Kč (s příslušenstvím), na účet této banky jako věřitele [právnická osoba], s.r.o. byla sjednaná kupní cena 4 500 000 Kč zaplacena a za této situace se nemohlo jednat o zkracující právní jednání dlužníka žalobce, neboť i takto jen částečně uhrazená pohledávka zajištěná zástavním právem k předmětné nemovitosti, byla výrazně vyšší než sjednaná kupní cena. Pro uspokojení pohledávky zajištěného věřitele by výnos z prodeje zástavy vždy připadl v jeho prospěch věřiteli před ostatními nezajištěnými věřiteli, tudíž prodejem předmětné nemovitosti žalovaného nebyla pohledávka žalobce vůči jeho dlužníku zkrácena. V situaci, kdy by kupní cena při prodeji nemovitosti připadla až do výše zástavou zajištěné pohledávky primárně zajištěnému věřiteli, by vymahatelná pohledávka žalobce nemohla být uspokojena ani zčásti.

10. Tyto závěry soudu I. stupně jsou správné a odvolací soud se s nimi ztotožňuje, byť správnost napadeného rozhodnutí vyplývá především ze skutečnosti nastalé až v průběhu odvolacího řízení, jak bude uvedeno níže.

11. Pro tyto závěry soudu I. stupně není významné, zda lze žalovaného považovat za osobu blízkou dlužníku žalobce, neboť to je ve smyslu výše uvedeného zákonného ustanovení významné pouze v případě, že došlo ke zkracujícímu právnímu úkonu, a to pro závěr, zda o úmyslu dlužníka zkrátit svého věřitele musel druhý účastník smlouvy (zkracujícího úkonu) vědět, neboť v případě osob blízkých se vědomost tohoto úmyslu ze zákona předpokládá. Z výše uvedeného správného závěru soudu I. stupně však vyplývá, za zde daných okolností nebyla předmětná kupní smlouva ze 17. 1. 2011 zkracujícím úkonem ve vztahu k žalobci. K tomuto právnímu závěru soudu I. stupně odvolací soud doplňuje, že šlo o ekvivalentní právní úkon, při němž bylo dlužníku žalobce poskytnuto plnění, a to kupní cena 4 500 000 Kč, což sice dle výsledku dokazování znaleckými posudky nebyla částka zcela ekvivalentní, což však nelze přičítat k tíži žalovaného. Pokud takto sjednanou kupní cenu„ schválila“ uvedená banka jako věřitel dlužníka žalobce, která proti němu měla pohledávku ještě vyšší než žalobce, a to v částce několikanásobně přesahující pohledávku zajištěnou zástavním právem k převáděné nemovitosti a prve ustanovený soudní znalec dospěl k závěru o obvyklé ceně předmětné nemovitosti v době uzavření smlouvy o 350 000 Kč nižší a druhý znalecký posudek (byť revizní) o 860 000 Kč vyšší, nejeví se sjednání kupní ceny 4 500 000 Kč jako způsobilé pro závěr, že taková kupní smlouva byla zkracujícím úkonem ve smyslu § 42a o.z., jakým (typicky) bývá darovací smlouva. Je zřejmé, že § 42a o.z. chrání věřitele, který má proti svému dlužníku vymahatelnou pohledávku, na druhé straně je při posuzování odporovaných právních úkonů nutné zohlednit chránit i práva nabyvatele, který ve zdejším případě zaplatil za převedenou nemovitost kupní cenu 4 500 000 Kč a případný závěr o„ zkracovací“ povaze této kupní smlouvy by měl za následek možnost prodeje takto nabyté nemovitosti pouze ve prospěch žalobce bez ohledu na to, že takto vysokou kupní cenu žalovaný za nabytou nemovitost zaplatil.

12. Námitky žalobce uplatněné před soudem I. stupně proti zjištěním o obvyklé ceně převedených nemovitostí k datu jejich převodu, která má být údajně ještě výrazně vyšší, opřené o znalecké posudky Ing. [jméno] [příjmení] č. [číslo] z 3. 7. 2018 a č. [číslo] z 12. 6. 2019 důvodné nejsou. Tento soudní znalec posoudil na základě zadání od žalobce oba posudky soudních znalců vypracovaných pro soud v tomto řízení jako odborně nesprávné. Důkazní význam znaleckých posudků vypracovaných soudními znalci ustanovenými soudem je nepochybně vyšší než význam znaleckých posudků vypracovaných na„ soukromě“ zadání účastníka řízení a nejvyšší důkazní význam pro řešení odborné otázky je nutno přisoudit posudku znaleckého ústavu (§ 127 odst. 3 o.s.ř.) navíc jako posudku revizního (§ 127 odst. 2 o.s.ř.) k již podanému posudku. Soud I. stupně u soudního jednání vyslechl soudního znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], který podal prvý soudem zadaný posudek, i pracovníky Znaleckého ústavu [právnická osoba], který podal druhý soudem zadaný posudek. Přesvědčivé závěry vyplývající ze zhodnocení tohoto dokazování, jak jsou v odůvodnění napadeného rozsudku uvedeny, nezavdávají žádný důvod ke zjišťování obvyklé ceny předmětné nemovitosti k datu jejího převodu nějakým dalším znaleckým posudkem ve prospěch tvrzení žalobce, že měla mít v této době cenu snad ještě výrazně vyšší.

13. V souvislosti s tím není ani zásadně významné, zda výpověď svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] provedená dožádaným soudem 14. 3. 2016 byla zcela věrohodná z hlediska skutečnosti, jakým způsobem a jak ověřovala [právnická osoba], jejíž pracovnicí svědkyně v té době byla, relevantnost sjednané kupní ceny 4 500 000 Kč v předmětné kupní smlouvě a z jakého důvodu s tímto převodem zajištěné nemovitosti banka souhlasila, neboť shora uvedená zjištění o obvyklé ceně předmětné nemovitosti v době převodu vyplývají ze shora uvedeného znaleckého dokazování.

14. V průběhu odvolacího řízení ale nastala skutečnost, která je pro zde projednávaný nárok žalobce zásadně významná, a to k zániku žalobcova dlužníka [právnická osoba] a v důsledku toho k zániku pohledávky, pro jejíž uspokojení žalobce uplatňuje zde projednávanou odpůrčí žalobu. Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích z 20. 4. 2021, č.j. [insolvenční spisová značka], odvolací soud zjistil, že konkurs na majetek [právnická osoba] jako dlužníka prohlášený usnesením z 26. 4. 2013 byl zrušen z důvodu, že majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, a to podle § 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb., neboť výsledkem konkursu bylo získání příjmů pouze ve výši 50 000 Kč, které byly zcela vyčerpány odměnou insolvenčního správce a jeho hotových výdajů a úhradou nákladů spojených se zpeněžením, udržováním a správou majetkové podstaty. V souladu s tím pak zjistil odvolací soud z obchodního rejstříku, že [právnická osoba] zapsaná jako právnická osoba 3. 1. 2003 byla z tohoto rejstříku vymazána 14. 8. 2021, o čemž je učiněn záznam, že„ obchodní společnost se vymazuje z veřejného rejstříku poté, co byl rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové zrušen konkurs na majetek úpadce z důvodu, že majetek dlužnice je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující“.

15. Z § 311 insolvenčního zákona vyplývá, že dojde-li v důsledku zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) a d) ke zrušení a zániku dlužníka, který je právnickou osobou, bez právního nástupce podle zvláštního právního předpisu, neuspokojené pohledávky nebo jejich neuspokojené části zanikají, pokud nebudou uspokojeny ze zajištění. Pohledávka žalobce po jeho dlužníku [právnická osoba], k jejímuž zkrácení mělo dojít zde odporovaným právním úkonem, tedy zanikla, čímž došlo k zániku jedné ze zákonných podmínek pro určení neúčinnosti úkonu dle § 42a o.z.

16. Dle dnes již konstantní výkladové judikatury vyšších soudů k § 42a o.z., především rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 549/2001 uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 64/2002, pohledávka žalobce za dlužníkem nemusí být vymahatelná v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, ale alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě. Toto rozhodnutí sice řeší (stejně jako obdobná publikovaná rozhodnutí) otázku, že pohledávka nevymahatelná na začátku řízení o odpůrčí žalobě se stane vymahatelnou až v jeho průběhu, je z něj však zcela zřejmé, co i dle odvolacího soudu z ust. § 42a o.z. jednoznačně vyplývá, že v době rozhodnutí o odpůrčí žalobě musí zkrácená vymahatelná pohledávka žalobce existovat. To ostatně vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3302/2006, podle něhož obrana žalovaného proti odpůrčí žalobě může spočívat v tom, že vymahatelná pohledávka žalobce vůči dlužníkovi zanikla, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3040/2020 odkazujícího na rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 1319/2018, podle nichž při rozhodování o odpůrčí žalobě musí soud rovněž verifikovat, zda s ohledem na insolvenční souvislosti nedošlo v důsledku zrušeného konkursu podle § 311 insolvenčního zákona k zániku pohledávky, od jejíž existence žalobce v odpůrčím řízení dovozoval svou aktivní legitimaci.

17. Právě k tomu z výše uvedených důvodů ve zdejším případě došlo, neboť jedinou výjimkou pro právní účinek zániku pohledávek proti zaniklému dlužníku jsou pohledávky uspokojitelné ze zajištěného majetku, což není majetek třetí osoby dříve od dlužníka nabytý, ve vztahu k němuž se žalobce jako věřitel zaniklého dlužníka domáhá vyslovení neúčinnosti právního úkonu.

18. Vzhledem k tomu již odvolací soud nedoplnil dokazování žádnými dalšími důkazy, které žalobce v odvolacím řízení předložil, neboť zjištění z nich nemůže být z uvedeného důvodu právně významné, i kdyby bylo provedení těchto důkazů v odvolacím řízení přípustné podle § 205a o.s.ř. Stejně tak již není významné to, zda po podání odpůrčí žaloby převedl žalovaný předmětnou nemovitost na jinou osobu (jak vyplývá z aktuálního výpisu z katastru nemovitostí) a zda by soud, pokud by nedošlo k výše uvedené skutečnosti, měl byl povinen hodnotit platnost této smlouvy a jakým způsobem (jak vyplývá z publikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 732/2006 nebo sp. zn. 21 Cdo 1666/2014).

19. V době rozhodnutí odvolacího soudu (§ 154 odst. 1 o.s.ř.) je tedy odpůrčí žaloba nedůvodná, neboť žalobce k jejímu uplatnění již není aktivně legitimován, bez ohledu na to, že i v případě trvající aktivní legitimace by byl správný závěr soudu I. stupně shora uvedený, že kupní smlouva ze 17. 1. 2011, jíž nabyl žalovaný předmětnou nemovitost, nebyla právním úkonem zkracujícím žalobce ohledně jeho (již zaniklé) pohledávky proti (již zaniklému) [právnická osoba]

20. Proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku I o věci samé potvrdil jako věcně správný (§ 219 o.s.ř.).

21. Výroky II a III rozsudku o nákladech řízení jsou předmětem odvolacího přezkumu z důvodu své závislosti na přezkoumávaném výroku I ve věci samé (§ 212 písm. a/ o.s.ř.).

22. Rozhodnutí ve výroku II rozsudku o náhradě nákladů řízení státu je také věcně správné, neboť k jejich náhradě zavázal soud I. stupně podle výsledků řízení neúspěšného žalobce (§ 148 odst. 1 o.s.ř.), a to ve výši, v níž byly tyto náklady v průběhu řízení státem vynaloženy a nebyly pokryty zálohou ve výši 5 000 Kč žalobcem na tyto náklady (znalečného) složenou. Celkově vyplatil soud I. stupně soudnímu znalci [příjmení] [jméno] [příjmení] a Znaleckému ústavu [právnická osoba] znalečné ve výši 32 731,60 Kč, z čehož po započtení zálohy složené žalovaným ve výši 5 000 Kč zůstává k náhradě těchto zbývajících nákladů státu částka 27 731,60 Kč. Proto odvolací soud i toto rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

23. Rozhodnutí o nákladech řízení účastníků ve výroku III rozsudku je odůvodněno § 142 odst. 1 o.s.ř. a plným úspěchem žalovaného ve věci. Tento závěr soudu I. stupně je správný, stejně jako to, že žalovanému má být přiznána náhrada nákladů řízení za jeho zastoupení advokátem, avšak z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, jak dospěl k částce nákladů 13 900 Kč (odměna a paušální částky náhrad hotových výdajů), k čemuž příslušející náhrada daně z přidané hodnoty, vedla soud I. stupně k závěru o výši nákladů žalovaného 16 819 Kč. Odměna advokáta žalobce se skládá ze dvou částek po 1 000 Kč za úkony provedené před 1. 1. 2013 (převzetí zastoupení a vyjádření k žalobě), k čemuž přísluší paušální částky po 300 Kč, celkem tedy 2 600 Kč, a z šesti částek po 1 500 Kč za šest úkonů právní služby provedených po 1. 1. 2013 (účast u pěti jednání soudu I. stupně, z nichž to první přesáhlo dvě hodiny a jde tedy o dva úkony podle § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), což s šesti paušálními částkami náhrad hotových výdajů po 300 Kč činí celkem 10 800 Kč. Počet úkonů právní služby i sazbu odměny za ně uvedl soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku správně, součet těchto částek však činí 13 400 Kč a nikoli 13 900 Kč. Náhrada daně přidané hodnoty v zákonné sazbě 21 % z částky 13 400 Kč činí 2 814 Kč, celková částka nákladů žalovaného za zastoupení advokátem v řízení před soudem I. stupně pak činí 16 214 Kč. Proto odvolací soud změnil (§ 220 o.s.ř.) rozsudek soudu I. stupně ve výroku III tak, že zavázal neúspěšného žalobce nahradit úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení v této správné výši, a to k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

24. Výrok II tohoto rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., pro odvolací řízení i ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný byl úspěšný i v odvolacím řízení. V něm mu vznikly náklady se zastoupením advokátem spočívající v odměně advokáta za jeden úkon 1 500 Kč a k němu příslušející paušální částce hotových výdajů 300 Kč (účast u jednání odvolacího soudu), k tomu náhrada za ztrátu času stráveného cestou ze sídla advokáta žalovaného v [obec] do sídla odvolacího soudu v [obec] a zpět za 212 km, což při prokázané spotřebě použitého vozidla, ceně použitých pohonných hmot a zákonné sazbě za použití vlastního motorového vozidla činí celkem 1 583 Kč. K tomu má advokát žalovaného právo na náhradu za ztrátu času stráveného cestou, a to za 4 půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 400 Kč, tudíž celková částka odměny a náhrad advokáta žalovaného činí 3 783 Kč (1 800 + 1 583 + 400). K tomu přísluší advokátu žalovaného náhrada daně z přidané hodnoty, jíž je plátcem (§ 137 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.) v zákonné sazbě 21 %, tedy 795 Kč, což vše celkem činí 4 578 Kč. Proto odvolací soud zavázal neúspěšného žalobce nahradit úspěšnému žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení tuto částku, a to také k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).